USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Labské investiční, a. s., v likvidaci, se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 1930/86, PSČ 400 01 (identifikační číslo 271 78 323), zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, proti žalované SOFO Group a. s., se sídlem v Praze 4, Nusle, Na strži 1702/65, PSČ 140 00 (identifikační číslo 272 43 389), zastoupené JUDr. Ing. Šimonem Petákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, V Kolkovně 921/3, PSČ 110 00, o 1.880.200 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 65/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2022, č. j. 4 Cmo 31/2020-449, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.554 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Ing. Šimona Petáka, Ph.D., LL.M., advokáta.
prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Podle soudu prvního stupně se žalobkyně (zhotovitelka) zavázala dvěma smlouvami o dílo ze dne 30. 5. 2008, shodného čísla 20080406, poskytnout Krajské zdravotní, a. s., služby spočívající v expertním poradenství při přípravě a zpracování dotační žádosti do Regionálního operačního programu Severozápad pro projekt „Optimalizace logistických a obslužných procesů“ a pro projekt „Doplnění zdravotnického zařízení a přístrojů“ pro nemocnici Teplice.
Účastnice uzavřely dne 2. 6. 2008 dvě smlouvy o vypracování grantové dokumentace, kterými se žalovaná zavázala zajistit pro žalobkyni subdodávku spočívající ve vypracování žádosti o dotace pro Projekt „Doplnění zdravotnického zařízení a přístrojů“ za sjednanou cenu 3.500.000 Kč bez daně z přidané hodnoty a pro projekt „Optimalizace logistických a obslužných procesů“ za sjednanou cenu 3.540.000 Kč bez daně z přidané hodnoty. Žalobkyně uhradila žalované na základě jí vystavených faktur z 27. 8. 2008 částku 999.600 Kč (č. 81080370) a částku 880.600 Kč (č. 81080371).
Vymáhanou částku požaduje z titulu vydání bezdůvodného obohacení, neboť podle jejího tvrzení žalovaná neposkytla sjednané plnění a uvedené smlouvy o vypracování grantové dokumentace jsou neplatné; podpis třetího člena statutárního orgánu žalované byl totiž zfalšován a nebyl tak dodržen způsob jednání za žalovanou, který při hodnotě právního úkonu převyšující částku 1.000.000 Kč vyžadoval podpisy tří členů představenstva. Ze skutkových zjištění soud prvního stupně dovodil neexistenci smluv, které měly být účastnicemi uzavřeny, neboť Jana Šnajdrová – členka představenstva společnosti žalované – ani jednu ze smluv nepodepsala.
Na základě zjištění, že žalovaná bez smluvního ujednání poskytla žalobkyni plnění představující projekt, který žalobkyně vysoutěžila v soutěži o veřejnou zakázku pro přiznání dotací Regionálního operačního programu Severozápad, dospěl soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 487/2001, k závěru, že projekty žalované, které od ní žalobkyně převzala, měly hodnotu nejen peněžní náhrady (vlastní hodnotu takto získaného projektu), ale i hodnotu představující využití projektu.
Žalobkyně v řízení neprokázala, že by se žalovaná na její úkor přijetím plnění bezdůvodně obohatila (§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2022, č. j. 4 Cmo 31/2020-449, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2636/2009, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3983/2016, uzavřel, že smlouvy nejsou neplatné, nýbrž učiněné právní úkony nelze osobě (žalované), za kterou bylo jednáno, přičítat a nezavazují ji.
Výhrada nevázanosti právním úkonem učiněným za jiného osobou, která k tomu neměla oprávnění, však svědčí pouze tomu subjektu, za něhož bylo jednáno, nikoli druhé straně smlouvy. Žalovaná tuto námitku nevznesla, naopak poskytla smluvní plnění, které žalobkyně převzala. Odvolací soud proto uzavřel, že plnění, kterého se dostalo žalované od žalobkyně, není bezdůvodným obohacením, ale plněním na základě platné smlouvy. Dále – s přihlédnutím k převzetí plnění žalované žalobkyní a k obsahu předávacích protokolů, v nichž bylo uvedeno, že s ohledem na náročnost koordinace práce v celém realizačním týmu a postupné dodávání podkladů od žadatele o dotaci strany prohlašují, že nebylo možno dodržet původně uvažovaný termín výstupů pět dnů před konečným termínem výzvy 1.3 ROP NUTS II Severozápad – dovodil, že námitka žalované o fixní povaze smluv není ve smyslu § 349 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky, kdo je oprávněn namítat nevázanost právním úkonem učiněným osobou, která k tomu neměla oprávnění, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3983/2016, které cituje v odůvodnění rozhodnutí odvolací soud, se na daný případ nevztahuje, neboť řeší odlišnou situaci. V posuzovaném případě za členku představenstva nejednala osoba bez oprávnění, nýbrž v rozporu se stanovami obchodní společnosti jednali pouze dva členové.
Odvolací soud rovněž v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 1389/2004, nesprávně posoudil charakter výše uvedených smluv, pokud dovodil, že nesplňují předpoklady smluv fixních ve smyslu § 349 odst. 3 obch. zák. Namítla, že se odvolací soud nevypořádal s její argumentací týkající se neexistence sjednaného plnění, a že v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003, ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3119/2016, a ze dne 27. 1.
2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019, pominul její tvrzení a důkazy o tom, že by převzala cokoli od žalované v nepřekročitelné lhůtě plnění. Obě smlouvy tak podle dovolatelky zanikly v důsledku nástupu účinku odstoupení od fixní smlouvy. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelka nepředložila žádnou otázku, která by přípustnost dovolání založila. Citovaná judikatura, s níž má být údajně rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, na daný případ vůbec nedopadá.
Podle žalované odvolací soud rozhodl věcně správně v intencích ustálené judikatury, na jejíž konkrétní rozhodnutí odkázala, a proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala oprávněná osoba zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení.
Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je nepřípustné.
Právní posouzení otázky – kdo je oprávněn namítat nevázanost právním úkonem učiněným statutárním orgánem právnické osoby v rozporu se stanoveným způsobem jednání statutárního orgánu (místo tří členů statutárního orgánu jednali pouze dva členové) – je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu citovanou v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, usnesení ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3983/2016). Právo uplatnit výhradu nevázanosti právním úkonem učiněným osobou, v daném případě statutárním orgánem (kdy se jedná o přímé jednání právnické osoby), při kterém nebyl dodržen stanovený způsob jednání, svědčí ve smyslu § 20 odst. 2 obč. zák. pouze této právnické osobě. Právní posouzení této otázky proto nemůže založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud rovněž již vícekrát judikoval, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, nebo ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017); skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 /§ 211/ o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání tudíž nemohou založit výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu, zejména stavu, na jehož základě odvolací soud dovodil, že předmětné smlouvy nesplňují předpoklady stanovené § 349 obch. zák. pro zánik smlouvy fixní. Podle skutkových závěrů odvolacího soudu žalobkyně převzala sjednané plnění, z obsahu předávacích protokolů pak vyplývá, že strany prohlašují, že nebylo možno dodržet původně sjednaný termín plnění. Navíc smlouva neměla fixní charakter, neboť i když nebyla dodržena sjednaná doba plnění, došlo k včasnému podání žádosti o dotace a o poskytnuté plnění žalované měla žalobkyně zájem. Za tohoto skutkového stavu nelze dovodit nesprávné právní posouzení odvolacího soudu, že předmětné smlouvy nesplňují předpoklady stanovené v § 349 odst. 3 obch. zák. Právní závěry odvolacího soudu jsou v souladu s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 1389/2004, neboť v obou případech došly soudy k závěru, že smlouva nemá charakter fixní smlouvy a ani nemohlo dojít k jejímu zániku ve smyslu § 349 odst. 3 obch. zák., jak tvrdila dovolatelka. Nelze přitom ani dovodit, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, či ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Rovněž tak námitky žalobkyně, že ji soud nedostatečně poučil a že své rozhodnutí nedostatečně zdůvodnil, v důsledku čehož jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť jimi uplatňuje údajné vady řízení. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. by však dovolací soud mohl přihlédnout k případným vadám řízení pouze v případě přípustného dovolání. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3159/2022, ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 53/2022, ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014). Vzhledem k tomu, že dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V případě, že žalobkyně nesplní povinnost stanovenou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 28. 3. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu