33 Cdo 2072/2022-694
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně JUDr. Pavly Martínkové, advokátky se sídlem ve Vimperku, 1. máje 144, zastoupené Mgr. Danielou Hnídkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 434/6, proti žalovanému M. Z., zastoupenému JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, o zaplacení 24.493,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 21 C 68/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 1. 2022, č. j. 19 Co 1021/2015-592, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 3. 2022, č. j. 19 Co 1021/2015-614, t a k t o:
I. Dovolání proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 1. 2022, č. j. 19 Co 1021/2015-592, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 3. 2022, č. j. 19 Co 1021/2015-614, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 1. 2022, č. j. 19 Co 1021/2015-592, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 3. 2022, č. j. 19 Co 1021/2015-614, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 31. 5. 2021, č. j. 21 C 68/2013-520, ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. 6. 2021, č. j. 21 C 68/2013-538, zamítající žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 31.115,60 Kč, včetně výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 19. 1. 2015, č. j. 21 C 68/2013-315, ve spojení s opravným usnesením ze dne 4. 3. 2015, č. j. 21 C 68/2013-334, rozhodl podle § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, § 1 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) o žalobě žalobkyně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 13.890,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 55.609,- Kč s úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. 19 Co 1021/2015-385, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2015, č. j. 19 Co 1021/2015-385, podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4302/2015, odmítl. Nálezem ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 299/18, Ústavní soud konstatoval, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4302/2015, bylo porušeno ústavně zaručené právo žalobkyně na soudní ochranu chráněné čl. 36 odst. 1 a 4 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, usnesení Nejvyššího soudu zrušil a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. 33 Cdo 449/2019, zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2015, č. j. 19 Co 1021/2015-385, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 19.
1. 2015, č. j. 21 C 68/2013-315, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 3. 2015, č. j. 21 C 68/2013-334, ve výroku II. a ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení. Zdůraznil, že odepřel- li odvolací soud (stejně tak jako soud prvního stupně) právní ochranu výkonu práva žalobkyně spojeného s požadavkem na zaplacení odměny žalovaným, neučinil tak v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. S ohledem na konstantní judikaturu dovolacího soudu není možné uvažovat o snížení podílové odměny za použití institutu dobrých mravů.
V rozsudku ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005 poukázal na to, že na rozdíl od úpravy obchodněprávních vztahů, kde bylo zakotveno moderační právo soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu (srov. § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), v občanskoprávních vztazích moderační právo soudu upraveno není, a tak podle § 3 odst. 1 obč. zák. může být výkon práva pouze v souladu či v rozporu s dobrými mravy.
Proto Nejvyšší soud uzavřel, že „[z]ávěr odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) není souladný s výše citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, byla-li žaloba zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy v rozsahu 80 % a ve zbytku bylo žalobě vyhověno.“ Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2021, č. j. 21 C 68/2013-520, ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. 6. 2021, č. j. 21 C 68/2013-538, zamítl žalobu o zaplacení částky 55.609 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Vycházeje ze stejných skutkových zjištění jako v případě rozsudku ze dne 19. 1. 2015, č. j. 21 C 68/2013-315, uzavřel, že postup žalobkyně jako advokátky žalovaného považuje z blíže rozvedených důvodů za šikanózní výkon práva, který je rozporný s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 19 Co 1021/2015-592, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 3. 2022, č. j. 19 Co 1021/20215-614, v rozsahu částky 24.493,40 Kč s blíže určeným úrokem z prodlení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a změnil jej co do částky 31.115,60 Kč s úrokem z prodlení tak, že žalobě v tomto rozsahu vyhověl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Podle odvolacího soudu:
- žalobkyně v řízení uplatnila dva samostatné nároky na odměnu za zastupování žalovaného, první související s ukončením pracovního poměru (změnou dohody o skončení pracovního poměru), a druhý představující dílčí nároky na náhradu škody (bolestné, ztížení společenského uplatnění, náklady léčení, ztrátu na výdělku apod.) ze stejné škodné události (pracovního úrazu), - se účastníci řízení nedohodli na smluvní odměně za zastupování žalovaného žalobkyní ani na tom, že v případě neuspokojení jejího nároku na náhradu nákladů právního zastoupení pojišťovnou odměnu uhradí žalovaný podle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně, - se žalobkyně při převzetí zastoupení žalovaného a komunikaci s ním ohledně odměny za zastoupení dopustila porušení stavovských (advokátních) předpisů, neboť mu jasně a srozumitelně nevysvětlila okolnosti hrazení nákladů právního zastoupení a vyvolala u něj nesprávnou představu, že náklady právního zastoupení budou hrazeny pojistitelem jeho zaměstnavatele, - přes uvedené pochybení v otázce vysvětlení hrazení nákladů právního zastoupení však žalobkyně při hájení zájmů žalovaného postupovala řádně a svědomitě,
- nelze žalobkyni upřít právo na mimosmluvní odměnu za provedené úkony právní služby ve prospěch žalovaného, - nedostatečným vysvětlením podmínek hrazení nákladů advokátního zastoupení žalobkyně porušila etické principy advokacie a dobré mravy, čímž zásadně přispěla ke vzniku nyní probíhajícího soudního sporu, a proto je na místě jí odepřít podle § 3 odst. 1 obč. zák. zcela právo na úrok z prodlení z uplatněného nároku i právo na náhradu nákladů řízení (§ 150 o. s.
ř.),
- žalobkyni nemůže náležet odměna za každé rozšíření žaloby spočívající v „převzetí a přípravě zastoupení“, neboť tímto úkonem nepřebírá právní zastoupení klienta v „nové“ věci,
- ve věci zastupování žalovaného o náhradu škody na zdraví sazba odměny žalobkyně za převzetí a přípravu zastoupení včetně paušální náhrady hotových výdajů představovala částku 19.520 Kč (při tarifní hodnotě 2.720.137 Kč). Podle výsledku řízení vedeného před Okresním soudem v Prachaticích pod sp. zn. 20 C 573/2010 na těchto nákladech žalobkyně již obdržela plněním pojišťovny částku 15.294,40 Kč, a tak zbývá doplatit 4.225,60 Kč, - žalobkyni nenáleží odměna za úkon právní služby spočívající v její přítomnosti (účasti) na konzultaci žalovaného se znalcem MUDr.
Zdeňkem Šenkýřem, jelikož tento úkon je součástí, „přípravy a převzetí právního zastoupení“, a nejde o samostatný úkon právní služby, - žalobkyni patří odměna za vyhotovení a odeslání dopisů ze dne 13. 10. 2009, ze dne 20. 4. 2010 a ze dne 28. 6. 2012, které byly výzvou k plnění, - náleží jí tak částka 45.005,60 Kč představující součet odměny z titulu práva na odměnu advokáta ve věci zastupování žalovaného v záležitosti nahrazení dohody o skončení pracovního poměru ve výši 17.230 Kč a nároku z titulu náhrady škody na zdraví v částkách 4.225,50 Kč, 16.090 Kč a 7.460 Kč, - byla-li žalobkyni přiznána pravomocně rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 19.
1. 2015, č. j. 21 C 68/2013-315, částka 13.890 Kč, zbývá jí doplatit 31.115,60 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, doplněné podáním ze dne 25. 4. 2022, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešeny. Konkrétně, zda:
1. jí náleží odměna za úkon právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení klienta za každý jednotlivý nárok na náhradu škody na zdraví (z téže škodné události) či zda má právo jen na jednu odměnu za přípravu a převzetí zastoupení, kde tarifní hodnota tvoří součet všech uplatněných nároků na náhradu škody? 2. jí náleží odměna za úkon právní služby spočívající v její účasti na předsoudním jednání se znalcem ohledně zdravotního stavu klienta? Má za to, že dílčí nároky na náhradu škody jsou nezávislé, vznikají v různém časovém období a jako takové se i samostatně promlčují, což znamená pro účely určení výše odměny advokáta, že nelze přiznat jen jeden úkon právní služby za přípravu a převzetí zastoupení s tarifní hodnotou představující součet všech uplatněných nároků škody na zdraví klienta, nýbrž správně má být přiznána odměna za přípravu a převzetí zastoupení každého samostatného nároku z titulu práva na náhradu škody na zdraví klienta.
Jde-li o odměnu za účast při jednání se znalcem MUDr. Zdeňkem Šenkýřem o otázkách zdravotního stavu žalovaného dovolatelka prosazuje názor, že jí odměna za tento úkon právní služby náleží, neboť byť není tento úkon výslovně uveden jako úkon právní pomoci v advokátním tarifu, lze jeho důvodnost opřít analogicky (§ 11 odst. 3 advokátního tarifu) o ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. Na tomto jednání se řešila otázka podmínek zvýšení základního bodového ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění žalovaného.
Podle přesvědčení dovolatelky se odvolací soud svým rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho usneseními ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4780/2014, a ze dne 23. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1024/2010, při řešení otázky odmítnutí práva na úhradu úroků z prodlení pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. (dovolací otázka č. 3). Neexistují totiž žádné okolnosti odůvodňující odepření práva na zákonný úrok z prodlení. Není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že to byla ona, která zavinila nynější soudní spor, neboť žalovanému nesdělila přesný způsob výpočtu odměny za právní zastoupení, postupovala v rozporu se stavovskými předpisy i dobrými mravy, což odůvodňuje odepření práva na zaplacení úroků z prodlení.
Podle obsahu plné moci ze dne 10. 2. 2009 byl žalovaný seznámen s tím, že žalobkyni náleží odměna za jeho zastupování a zavázal se ji zaplatit, přičemž žalobkyně se s ním měla dohodnout na tom, že odměnu za jeho zastupování nejprve uplatní u pojišťovny jeho zaměstnavatele, a pokud ta odmítne odměnu žalobkyně zaplatit, uhradí tyto náklady žalovaný. Dovolatelka považuje rozsudek odvolacího soudu za rozporný s rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce aplikace § 150 o. s. ř. (dovolací otázka č. 4).
Odvolací soud nesdělil záměr nepřiznat jí jako procesně úspěšné straně právo na náhradu nákladů řízení, znemožnil jí se k tomuto postupu vyjádřit, popř. navrhnout důkazy ke zpochybnění užití právní úpravy podle § 150 o. s. ř., navíc odvolací soud nezkoumal majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení, jež by mohly mít vliv na jejich majetkovou sféru. Takový procesní postup odporuje závěrům rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 24 ICdo 24/2020, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, ze dne 22.
1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5196/2016, usnesení ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 229/2015, či nálezů Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 1317/19, ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. I. ÚS 277/18, ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1593/15, ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 2994/14. Má za to, že neexistují žádné výjimečné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by neměl žalovaný hradit žalobkyni náklady řízení. Za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešené považuje dovolatelka otázky:
5. zda jednání, kterým se snažila ušetřit placení nákladů právního zastoupení žalovanému, a proto je uplatnila vůči odpovědnému subjektu (popř. jeho pojišťovně), přičemž v situaci, kdy je tento subjekt nezaplatil požadovala jejich úhradu po žalovaném, představuje šikanózní výkon práva, na což byl žalovaný upozorněn,
6. zda požadavek na zaplacení zákonného úroku z prodlení může být soudem shledán v rozporu s dobrými mravy,
7. zda pro poučovací povinnost advokáta o výši mimosmluvní odměny platí totéž co pro smluvní odměnu nebo platí zásada neznalost zákona neomlouvá a každý má znát právní předpisy, přičemž si nemůže myslet, že výkon advokacie je zadarmo,
8. jakou roli hraje výše vyúčtované odměny za právní zastoupení žalovaného ve vztahu k povinnosti klienta ji zaplatit advokátovi, 9. zda je neuzavření dohody o smluvní odměně advokáta jednáním odporujícím dobrým mravům odůvodňující odepření práva na odměnu podle ustanovení o mimosmluvní odměně,
10. zda jsou sazby odměny podle advokátního tarifu o mimosmluvní odměně nepřiměřeně vysoké a odporují dobrým mravům, 11. zda je možné přenášet pravidla pro smluvní odměnu advokáta podle čl. 10 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 na pravidla pro mimosmluvní odměnu advokáta podle advokátního tarifu, 12. zda je smlouva o právním zastoupení spotřebitelskou smlouvou, a pokud ano, zda je klient vždy slabší stranou požívající zvýšené ochrany oproti advokátovi,
13. zda musí být klientu vždy před zahájením poskytování právní služby sdělena informace o předpokládané výši odměny za právní zastoupení podle ustanovení o mimosmluvní odměně,
14. zda i pro spotřebitele (klienta) platí, že neznalost zákona neomlouvá, a zda nemusí zaplatit odměnu za zastupování v situaci, kdy podle jeho tvrzení ho advokát nepoučil o předpokládané výši odměny za zastoupení, 15.
zda vyúčtuje-li advokát klientu odměnu za poskytnutí právní služby podle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně proto, že s ním neuzavřel dohodu o smluvní odměně, je nutno takové jeho jednání považovat za jednání odporujícím dobrým mravům,
16. zda ztrácí advokát právo na odměnu za zastupování klienta jen proto, že ji vyúčtoval a uplatnil u soudu téměř po třech letech od ukončení zastupování klienta, popř. zda je takový nárok v rozporu s dobrými mravy, 17. dokdy musí advokát vyúčtovat klientu (a uplatnit u soudu) odměnu za právní zastupování, aby jeho právo na odměnu nebylo v rozporu s dobrými mravy, 18. zda se jedná o nucenou práci v situaci, kdy podle soudu nemá advokát právo na odměnu za zastupování klienta podle ustanovení o mimosmluvní odměně, jelikož klienta nepoučil o předpokládané výši odměny podle advokátního tarifu, 19.
zda má přednost ochrana vlastnického práva klienta před právem advokáta na odměnu za vykonanou práci spočívající v zastupování klienta, 20. zda je soud oprávněn přezkoumávat přiměřenost výše odměny za zastupování podle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně ve vztahu k hodnotě věci, její složitosti a vynaloženému úsilí ve věci požadavku advokáta na zaplacení mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu, 21. zda může soud určit hodnotu poskytnutých právních služeb procentně, aniž jsou splněny podmínky podle § 136 o.
s. ř. a přesvědčivě nevysvětlí své úvahy podle zásad obecné logiky,
22. zda může soud snížit odměnu advokáta určenou podle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně z důvodů, které nesouvisí s poskytnutím právní služby nebo které neměly absolutně žádný vliv na kvalitu a rozsah poskytnutých právních služeb,
23. zda zamítne-li soud žalobu o zaplacení odměny za zastupování pro její nepřiměřenost a rozpor s dobrými mravy a uloží advokátovi povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se má podle § 150 o. s. ř. zabývat tím, zda přiznaná odměna je adekvátní hodnotě projednávané věci, její složitosti a vynaloženému úsilí advokáta protistrany. Se zřetelem ke shora uvedenému dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím prvním výroku a ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.
dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Žalobkyně podala dovolání (dovolací otázka č. 4) proti rozsudku odvolacího soudu výslovně i proti té jeho části, kterou bylo rozhodnuto o nákladech
řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné. Platí, že otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, nemůže založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28.
1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/15, odmítl). Pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyly určující (rozhodující) dovolatelkou formulované otázky č. 5 až č. 23 dovolání; pro řešení těchto otázek tak nemůže být dovolání přípustné. Navíc ve vztahu k žádné z nich dovolatelka nevymezila důvodnost dovolání (§ 241a odst. 2 a § 241a odst. 3 o. s. ř.). K obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří mimo jiné vylíčení, v čem dovolatel ve smyslu § 237 až § 238a o. s. ř. spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a popis důvodu dovolání tím způsobem, že vyloží, v čem spočívá nesprávnost jím vytýkaného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.
s. ř.). Vymezit důvod dovolání v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř. pro dovolatele znamená povinnost označit výslovně tu část právního posouzení věci v rozhodnutí odvolacího soudu, kterou považuje za nesprávnou, a zároveň argumentačně vyložit, v čem jeho nesprávnost spočívá, a zpravidla také uvést, jak mělo být (správně) vyloženo a aplikováno použité ustanovení právního předpisu, případně které ustanovení namísto nesprávně použitého měl odvolací soud podle názoru dovolatele užít. Ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř. tak zdůrazňuje zaměření dovolání jako mimořádného opravného prostředku na právní podstatu dovolacích námitek tím, že výslovně stanoví, jak má být dovolací důvod nesprávného právního posouzení formulován. Z úpravy přípustnosti dovolání plyne, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16). Dovolání žalobkyně požadavku na řádné vymezení důvodu dovolání nevyhovuje; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§ 241b odst. 3 o.
s. ř.). Dovolatelka sice vylíčila, že je má za přípustné pro řešení uvedených právních otázek, avšak k vylíčení důvodu dovolání nic – posuzováno podle celého obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – neuvedla. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným pro řešení otázky práva žalobkyně na odměnu za její účast na předsoudním jednání se znalcem ohledně zdravotního stavu klienta. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Platí, že výkon advokacie je zásadně úplatný (§ 22 odst. 1 věta první a odst. 3 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii).
Určení odměny a náhrad advokáta, jakož i jejich výše, je zákonem svěřeno – po vyjádření České advokátní komory – Ministerstvu spravedlnosti [viz vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. V souladu s advokátním tarifem má advokát vůči svému klientu právo na odměnu za poskytování právních služeb (a na náhradu nákladů s poskytováním právních služeb spojených). Nedojde-li k dohodě o určení odměny, popř. je-li taková dohoda o odměně neplatná, uplatní se ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně.
Honorované úkony právní služby taxativně vypočítává ustanovení § 11 advokátního tarifu a není možno je rozšiřovat aplikací § 11 odst. 3 advokátního tarifu. Pokud tedy advokát vykonává pro klienta činnosti neuvedené v § 11 (například sepisuje dopisy, činí dotazy a zjišťuje nebo ověřuje dílčích skutečnosti související s klientovou záležitostí), a s klientem nemá jinou dohodu, nemůže tyto činnosti klientovi účtovat jako úkony právní služby. Z pohledu těchto závěrů odvolací soud správně uzavřel, že žalobkyni nenáleží odměna za její přítomnost na konzultaci žalovaného se soudním znalcem MUDr.
Zdeňkem Šenkýřem před podáním žaloby. Tuto činnost nelze podřadit pod žádný z případů úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu. Konzultace v předsoudním stádiu směřující ke zjištění, zda právo existuje, popř. v jaké výši klientovi právo svědčí, je součástí přípravy a převzetí zastoupení, a nelze ji (ani analogicky) konstruovat za použití § 11 odst. 3 advokátního tarifu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak nebyl naplněn. Dovolání je dále přípustné pro řešení otázky (dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešené), zda advokátovi náleží odměna za úkon právní služby za jednotlivé (dílčí) nároky na náhradu škody na zdraví (tzn. z téže škodné události) spočívající (v každém jednotlivém případě) v přípravě a převzetí zastoupení klienta pro dílčí nároky na náhradu škody na zdraví, či zda má právo pouze na (jedinou) odměnu za přípravu a převzetí zastoupení, kde tarifní hodnota tvoří součet všech uplatněných nároků na náhradu škody.
Nejvyšší soud je přesvědčen, že nelze akceptovat situaci, kdy žalobkyně (advokátka) v souvislosti s (několikerým) rozšířením žalobních požadavků klienta mu účtuje (pokaždé a znova) úkon právní služby spočívající v „přípravě a převzetí zastoupení“ podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu; rozšířením žaloby v tomto případě nedochází k převzetí zastoupení „v nové věci“. Žalobkyně totiž na základě skutkového děje, jež má původ v téže (škodné) události (pracovním úrazu žalovaného), uplatňuje dílčí nároky na náhradu škody představující bolestné, ztížení společenského uplatnění, náhradu nákladů léčení, ztráty na výdělku apod. Již v roce 2009 žalobkyně uplatnila většinu nároků z titulu náhrady škody na zdraví žalovaného a jejich rozsah a výši v průběhu let pouze rozšiřovala.
Nelze přehlédnout, že úkon právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení slouží k tomu, aby se advokát seznámil s věcí (s jejími skutkovými okolnostmi), v níž má klienta zastupovat, a to v zájmu získání úplných a pravdivých informací o rozhodujících okolnostech, které můžou mít vliv na úspěšnost právní služby, dále k tomu, aby prostudoval předložené podklady, doplnil je vlastními dotazy na příslušná místa (např. konzultoval věc s odborníkem v oboru) a poradil se s klientem. Uvedené znamená, že při každém rozšíření žaloby se nemusela žalobkyně znovu seznamovat se skutkovými okolnostmi sporu, neboť se tak stalo již na samotném počátku smluvního vztahu s žalovaným.
I v tomto případě tak nebyl dán důvod nesprávného právního posouzení věci a dovolání tudíž není důvodné. Dovolací soud se zabýval tím, zda je dovolání důvodné, jestliže je přípustné pro řešení otázky odmítnutí práva žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., při němž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Platí, že zákon s řádným a včasným nesplněním peněžitého dluhu spojuje nepříznivý důsledek prodlení na straně dlužníka s právem věřitele požadovat vedle plnění i úroky z prodlení podle § 517 obč. zák. Nelze vyloučit, že i výkon práva podle § 3 odst. 1 obč. zák., který formálně odpovídá zákonu, může být shledán rozporným s dobrými mravy a že mu proto bude odepřena soudní právní ochrana.
Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů. Korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků, jak vyplývají z právních norem. Právní institut úroků z prodlení slouží k ochraně věřitele, neboť zajišťuje jeho pohledávku hrozbou zvyšujícího se dluhu, a působí tak na dlužníka, aby své povinnosti dostál řádně a včas; věřiteli přináší kompenzaci (paušalizovanou náhradu škody) za dobu, o kterou se případně plnění opozdilo.
Využití institutu úroku z prodlení nelze v zásadě považovat za výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy; uvedené však neplatí bezvýjimečně. Odepřít soudní ochranu je možné při požadavku věřitele na úrok z prodlení, který shora uvedená hlediska opomíjí, nevychází ze smyslu institutu prodlení, případě je dokonce zneužíván k poškození dlužníka nebo vzhledem k poměrům účastníků vede k nepřiměřeným důsledkům. To v tom smyslu, že dlužníka zatěžuje likvidačním způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4780/2014, zopakoval dříve přijaté závěry, podle nichž je „[S]oudní praxe ustálena v názoru, že ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud rovněž dovodil, že ve vztahu k požadavku na zaplacení úroků z prodlení není vyloučena úvaha o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Dospěl též k závěru (srov. dovolatelem citovaný rozsudek ze dne 29.
3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos.“ V usnesení ze dne 23.
8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1024/2010, Nejvyšší soud akcentoval, že „při posouzení rozporu přiznaného úroku z prodlení s dobrými mravy je třeba dbát především jeho účelu, spočívajícího v poskytnutí ochrany věřiteli působením hrozbou zvyšujícího se dluhu na dlužníka, v sankcionování dlužníka za porušení povinnosti splnit dluh řádně a včas a v kompenzaci za dobu, o kterou se případně plnění opozdilo. Odepřít ochranu práva věřitele by pak bylo možné pouze tehdy, pokud by požadavek na úrok z prodlení tato hlediska přehlížel, nevycházel by ze smyslu institutu prodlení, případně by byl zneužíván k poškození dlužníka nebo by vedl k nepřiměřeným důsledkům tím, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos.“
V rozsudku ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 307/2012, Nejvyšší soud uzavřel, že „smyslem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je zamezit takovému výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (...) není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák.
má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.“ Pasáž, kterou žalobkyně z rozhodnutí cituje, zdůrazňuje „výjimečnost“ aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., založenou na předpokladu, že „použití ‚dobrých mravů? při výkonu práva s cílem nalézt cestu k realizaci ideje spravedlnosti (aequum et bonum), jakožto výsledku zajištění potřebné vazby mezi psanými občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, by v každém případě mělo zůstat výjimečné.
To znamená, že by nemělo vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů (...) Proto lze usuzovat, že použití § 3 odst. 1 jako občanskoprávní normy s relativně neurčitou hypotézou je možné jen ve výjimečných odůvodněných případech (v části evropského právního prostředí se hovoří o krajním – extrémním rozporu práva a mravního řádu) jako spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro citlivé hodnocení konkrétních okolností individuálního případu, které sleduje odstranění případných tvrdostí a příkrostí zákona (...) Závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, musí být proto vždy v každém jednotlivém případě opřen o zcela konkrétní zjištění (nelze rozhodně předpokládat, že oprávněný bude v budoucnu své právo vykonávat v rozporu s dobrými mravy), jakož i o jasné a přesvědčivé odůvodnění soudu.
Jen takové rozhodnutí soudu je s to naplnit sledovaný požadavek, tj. přibližovat občanskoprávní normy k cíli, tj. hledání a nalezení spravedlnosti. Jen tak zároveň mohou soukromé právo a jeho normy preventivně výchovně působit do budoucna.“ Z pohledu shora uvedených judikatorních závěrů nelze za výjimečné okolnosti (natolik intenzivní), na nichž odvolací soud založil úvahu o odepření práva na soudní ochranu dovolatelky na zaplacení úroků z prodlení, považovat to, že žalobkyně nedostatečně vysvětlila žalovanému podmínky hrazení nákladů advokátního zastoupení, čímž zásadně přispěla ke vzniku nyní probíhajícího soudního sporu.
Tyto důvody nepředstavují extrémní vybočení z rámce dobrých mravů, a nemohou tak vést k odepření soudní ochrany dovolatelce pro její požadavek na zaplacení mimosmluvní odměny advokáta. Jelikož odvolací soud chybně aplikoval § 3 odst. 1 obč. zák., spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož se žalobkyni podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2, věta první o.
s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Václav Duda předseda senátu