33 Cdo 2635/2024-501
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Career Partner, s. r. o., se sídlem v Praze - Stodůlkách, Na Hvížďalce 1666/8, identifikační číslo osoby 27360903, zastoupené Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Americká 489/33, proti žalované ppm factum, a. s., se sídlem v Rudné, K Vypichu 1087, identifikační číslo osoby 27883299, zastoupené JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Anny Letenské 34/7, o 295 389 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 156/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, č. j. 23 Co 279/2023-449, takto:
I. Dovolání se v části směřující proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, č. j. 23 Co 279/2023-449, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha západ ze dne 7. 8. 2023, č. j. 16 C 156/2017-381, ve výroku I o zamítnutí žaloby v rozsahu částky 69 583 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 23. 5. 2017 do zaplacení, odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2024, č. j. 23 Co 279/2023-449, se ve zbývajícím rozsahu ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 295 389 Kč (s příslušenstvím) z titulu své odměny podle smlouvy o vzájemné spolupráci uzavřené účastnicemi dne 15. 4. 2014. Odměna za období od 15. 4. 2014 do 31. 7. 2014 činila celkem 350 000 Kč a bylo na ní dosud plněno 54 611 Kč. Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 8. 2023, č. j. 16 C 156/2017-381, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 10. 2023, č. j. 16 C 156/2017-393, zamítl žalobu o zaplacení 295 389 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 23.
5. 2017 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 23 Co 279/2023-449, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Účastnice jako podnikatelky uzavřely 15. 4. 2014 smlouvu o vzájemné spolupráci za účelem účasti ve výběrovém řízení na dočasné přidělování zaměstnanců agenturou práce, které vypsal Masokombinát Plzeň s.
r. o. (dále jen „Masokombinát“). Ve smlouvě se žalobkyně zavázala poskytovat jako subdodavatel žalované plnění ze zakázky vzešlé z výběrového řízení a žalovaná se zavázala jí za spolupráci platit odměnu 100 000 Kč měsíčně. Dne 27. 5. 2014 byla uzavřena rámcová smlouva o dočasném přidělování zaměstnanců mezi Masokombinátem a účastnicemi (jako „agenturou“) za dohodnutou odměnu. Plnění zakázky fakticky zajišťovala agentura najatá žalovanou a na administrativní činnosti se podílela jednatelka a další zaměstnanci žalobkyně.
Dne 9. 7. 2014 bylo s Masokombinátem dohodnuto ukončení spolupráce založené rámcovou smlouvou, a to ke dni 31. 7. 2014. Mzdové náklady za červen 2014 byly Masokombinátem zaslány na účet žalobkyně. Protože účastnice do 15. 8. 2014 nesdělily, komu má být vyplacena odměna za červen a červenec 2014, složil Masokombinát částku 567 430,30 Kč do soudní úschovy. V řízení vedeném Okresním soudem Plzeň–město pod sp. zn. 34 C 352/2015 byla žalované pravomocně uložena povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobkyni; dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo zamítnuto.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně jen v právním závěru, že žalobkyni mohl vzniknout nárok na odměnu pouze za období od 24. 5. 2014 do 31. 7. 2014 ve výši 225 806 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že nárok v této výši žalobkyni vznikl, avšak pohledávka žalobkyně (i s 8,05% úroky z prodlení od 23. 5. 2017 do 25. 2. 2019, kdy se pohledávky setkaly) zanikla započtením, když žalovaná v řízení proti pohledávce žalobkyně započetla svou pohledávku za žalobkyní ve výši 283 715,15 Kč představující jednu polovinu částky složené do soudní úschovy Masokombinátem na základě trojstranné rámcové smlouvy z 27.
5. 2014. Podle odvolacího soudu žalované nevzniklo žádné právo na plnění podle dvoustranné smlouvy o vzájemné spolupráci s žalobkyní z 15. 4. 2014, neboť jediným peněžitým plněním sjednaným v této smlouvě byla odměna 100 000 Kč měsíčně pro žalobkyni.
Pohledávku proti Masokombinátu z rámcové smlouvy ale měly obě účastnice řízení a jednalo se o pohledávku společnou, spravovanou podle zásad o spoluvlastnictví v souladu s § 1868 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Podle odvolacího soudu bylo v řízení o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy „pouze určeno platební místo“ ve vztahu k výplatě peněz od Masokombinátu směrem k oběma účastnicím, jeho předmětem nebylo určení, komu vyplacené prostředky náleží. Námitku promlčení žalované částky ani započítávané pohledávky neshledal důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včas dovolání, kterým výslovně napadla výrok I a navrhla jeho změnu tak, že bude žalobě vyhověno. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Z obsahu dovolání se pak podává, že za nesprávně vyřešenou považuje otázku účelu a smyslu řízení podle § 299 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmětem řízení o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy bylo jen určení platebního místa ve vztahu k výplatě složené odměny, nikoli určení, kdo má na tyto finanční prostředky právní nárok.
Odkázala na závěry dovozené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2127/2014, (a v něm citovaných rozhodnutí) o tom, že jádrem celého řízení je rozhodnout, komu náleží vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy. V daném případě bylo rozhodnuto, že podle rámcové smlouvy dohodnutá odměna složená do soudní úschovy patří pouze žalobkyni a žalované žádné právo na vyplacení odměny podle této smlouvy nesvědčí. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že polovina odměny složená do úschovy Masokombinátem náleží žalované a že do úschovy složená pohledávka se spravuje podle zásad o spoluvlastnictví.
K jejímu započtení tak dojít nemohlo. Dále vytýká soudu, že nerespektoval zásadu věci pravomocně rozhodnuté (vyřešené předběžné otázky o vlastnictví započítávané částky), a poukazuje na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.
s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání uvést, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Dovolací řízení totiž nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. V rozsahu částky 69 583 Kč s příslušenstvím, ohledně níž byl výrokem I rozsudku odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o zamítnutí žaloby nikoli z důvodu zániku pohledávky započtením, nýbrž pro neexistenci nároku, žalobkyně nevymezila ani přípustnost dovolání, ani neuvedla žádný dovolací důvod.
Napadené rozhodnutí v tomto rozsahu není založeno na otázce započtení pohledávky žalované vyplývající z rámcové smlouvy s Masokombinátem proti pohledávce žalobkyně, tudíž ani na závěru odvolacího soudu o účincích rozhodnutí vydaného v řízení podle § 299 odst. 1 z. ř. s. Nespočívá tak na právní otázce žalobkyní zpochybňované a na tom, jak ve vztahu k ní vymezila přípustnost dovolání. V tomto rozsahu tedy trpí dovolání vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nezbylo než v tomto rozsahu dovolání odmítnout (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Ve zbylém rozsahu (v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně pohledávky žalobkyně ve výši 225 806 Kč s příslušenstvím za období od 24. 5. 2014 do 31. 7. 2014 z důvodu jejího zániku započtením) shledal Nejvyšší soud dovolání přípustné a důvodné, neboť závěrem o účincích rozsudku vydaného v řízení podle § 299 odst. 1 z. ř. s., tedy při řešení otázky vlastnictví pohledávky ve výši 283 715,15 Kč započítávané žalovanou proti pohledávce žalobkyně, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V usnesení ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 293/2009, Nejvyšší soud uvedl, že dá-li složitel plnění do soudní úschovy, protože má důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem, vyplývá z toho mimo jiné, že je srozuměn s tím, že bude plnění vydáno tomu z nich, pro něhož plnění určil (tj. příjemci), a to (samozřejmě) tehdy, vysloví-li s tím souhlas ti, kteří po něm (rovněž) požadovali plnění a pro jejichž postoje plnění složil do úschovy, nebo bude-li jejich souhlas nahrazen pravomocným rozsudkem soudu.
Souhlas s vydáním předmětu úschovy žadateli je nahrazen (ve smyslu ustanovení § 185e zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013) nejen tehdy, bylo-li na základě žaloby (§ 79 o. s. ř.) nebo vzájemné žaloby (§ 97 o. s. ř.) ve výroku pravomocného rozsudku účastníku (tomu, kdo vydání předmětu úschovy odporoval) uloženo, že je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli, ale i tehdy, byla-li žaloba zamítnuta a rozhodnutí soudu o tom, kdo z účastníků řízení (zda žalobce nebo žalovaný) má jako věřitel právo na plnění od dlužníka, se projeví jen ve formě posouzení tzv. předběžné otázky (a nikoliv ve výroku rozsudku).
Rozhodnutí soudu o tom, že jeden z účastníků je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy druhému účastníku, vychází z jeho (skutkového a právního) závěru, podle kterého má tento (a nikoliv druhý) účastník právo na předmět úschovy, protože je „pravým“ věřitelem složitele; povinnost souhlasit s vydáním předmětu žaloby tu tedy je pouhým „procesním projevem“ skutečných hmotněprávních vztahů mezi dlužníkem a těmi, kdo si činí právo na stejné plnění od dlužníka. V rozsudku ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3697/2018, k tomu Nejvyšší soud dodal, že „žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§ 299 odst. 1 z.
ř. s.) představuje procesní formu vyjádření posouzení otázky, komu (zda příjemci nebo přihlašovateli, popřípadě složiteli) má být předmět úschovy soudem vydán, tedy – řečeno jinak – komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy.
Není přitom podstatné, že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy se v tomto řízení řeší jen jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve výroku rozsudku v podobě „nahrazení projevu vůle“; pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný „je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy“, žalobci totiž zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, čímž bude naplněno jeho právo k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy soudu (ve vztahu k obdobné předchozí právní úpravě řízení o úschovách v ustanoveních § 185a až 185h zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.
12. 2013, srov. též právní názory uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3967/2007, nebo ze dne 4. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 293/2009. Nejvyšší soud proto považoval za správné, že soudy se v tomto řízení zabývaly tím, komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy. V rozsudku ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2304/2019, vydaném v řízení podle § 299 odst. 1 z. ř. s. ve věci vedené mezi týmiž účastnicemi jako v nyní projednávané věci (ve stejném procesním postavení) Nejvyšší soud výše uvedené závěry zopakoval a podtrhl, že se soudy správně zabývaly tím, komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy.
Zdůraznil, že pro posouzení, komu z označených příjemců (zda žalobkyni nebo žalované) má být složená částka vydána, je podstatné, komu svědčí právo k předmětu úschovy, přičemž takové právo musí vycházet ze vztahu mezi složitelem a příjemcem, neboť právě pro příjemce (zde pro dvě označené příjemkyně) je určena částka složená v úschově. Důvodem jejího složení byla totiž nejistota složitele (dlužníka) - jeho odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem (srov. § 291 odst. 2 z. ř. s. a § 1953 větu první o.
z.) a komu z příjemců má tedy být plněno. Právo příjemce nebo jiného přihlašovatele k předmětu úschovy se tak musí upínat toliko ke vztahu mezi složitelem (dlužníkem) a příjemcem nebo jiným přihlašovatelem (dlužníkovým věřitelem); nemůže se odvíjet od jiného právního vztahu. V projednávané věci pak dovodil, že „žalobkyně své právo k předmětu úschovy dovozuje z rámcové smlouvy o dočasném přidělování zaměstnanců ze dne 27. 5. 2014, jejímž předmětem je (jak vyplývá z jejího čl. I. bodu 1) závazek agentury dočasně přidělit dohodnutý počet zaměstnanců uživateli a závazek uživatele zaplatit agentuře dohodnutou odměnu, a z toho, že to byla právě žalobkyně, kdo uživateli (složiteli) dodával své zaměstnance k výkonu práce; tyto skutečnosti byly soudy považovány za prokázané (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 větu první o.
s. ř.). Naproti tomu žalovaná své právo k předmětu úschovy dovozuje z toho, že byla účastnicí rámcové smlouvy o dočasném přidělování zaměstnanců ze dne 27. 5. 2014, a z toho, že ze smlouvy o vzájemné spolupráci uzavřené účastnicemi dne 15. 4. 2014 je zřejmé, jak jsou práva a povinnosti účastnic jako smluvního partnera rámcové smlouvy vypořádány“.
Uzavřel, že ze samotné rámcové smlouvy nemohl žalované nárok na plnění od složitele vzniknout, neboť to nebyla ona, ale žalobkyně, kdo podle rámcové smlouvy plnil (ve vztahu ke vzniklé pohledávce, jejíž splnění je předmětem úschovy). Za této situace je žalovaná podle svých vlastních tvrzení v postavení věřitele pohledávky, kterou má proti příjemci (žalobkyni). Žalovaná se v důsledku možného vzniku nároku na plnění ze smlouvy o vzájemné spolupráci uzavřené dne 15. 4. 2014 nestala nabyvatelem peněžní částky ve výši 567 430,30 Kč (případně částky 380 041,30 Kč) a nevzniklo jí ani žádné jiné právo, které by jí (bez dalšího) zakládalo právo na vydání (odevzdání) těchto peněžních prostředků.
Správně se proto odvolací soud ani nezabýval tím, zda ze smlouvy o vzájemné spolupráci uzavřené účastnicemi 15. 4. 2014 vyplývá nějaká aktuální pohledávka žalované za žalobkyní. Závěr odvolacího soudu (ve vztahu k pohledávce, kterou žalovaná namítla k započtení proti pohledávce žalobkyně, a která měla být tvořena jednou polovinou částky složené Masokombinátem do soudní úschovy), že z rozsudku podle § 299 odst. 1 z. ř. s. vyplývá pouze platební místo k výplatě peněz od Masokombinátu vůči oběma účastnicím, že předmětem sporu nebylo určení, komu vyplacené prostředky náleží, a že vůči Masokombinátu se jednalo o společnou pohledávku účastnic řízení, tudíž nekoresponduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Lze dodat, že námitka žalobkyně, že odvolací soud nerespektoval vázanost soudu tím, jak byla vyřešena předběžná otázka mezi týmiž účastníky (v daném případě kterému z účastníků náleží od Masokombinátu plnění z rámcové smlouvy, jež bylo složeno do soudní úschovy proto, že Masokombinát měl o svém věřiteli pochybnosti), je důvodná. Výkladem ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 13.
6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím.
Z toho však nelze dovozovat, že pro soud je závazné řešení kterékoliv z otázek, jimiž se soud (popř. jiný orgán) musel pro potřeby svého rozhodnutí vypořádat. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a o. s.
ř., a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, když byla tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není
(srov. shodně též např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, a ze dne 3. 12. 2013 sp. zn. 32 Cdo 4004/2011). Z výše uvedených závěrů je patrno, že předmětem řízení podle § 299 odst. 1 z. ř. s. je v případě složení částky do úschovy složitelem majícím pochybnosti o tom, kdo je jeho věřitelem, předběžné vyřešení otázky, kdo má ze vztahu se složitelem (z něhož byla částka do úschovy složena) právo na plnění předmětu úschovy, která se projeví ve výroku rozhodnutí o povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy.
Vyřešením předběžné otázky (v daném případě, že z rámcové smlouvy uzavřené s Masokombinátem má právo na plnění, a tudíž na vydání předmětu úschovy, žalobkyně a nikoli žalovaná nebo obě účastnice) v takovém řízení mezi týmiž účastnicemi, která se promítla do výroku pravomocného rozhodnutí soudu o tom, že žalovaná je povinna souhlasit s vydáním celého předmětu ze soudní úschovy žalobkyni, je tedy soud v této věci vázán. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu podle § 243e odst. 1 a 2 o.
s. ř. zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť právní posouzení účinků rozsudku podle § 299 odst. 1 z. ř. s. odvolacím soudem není správné. V dalším průběhu řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). Pro úplnost lze dodat, že dospěl-li odvolací soud k závěru o existenci spoluvlastnického vztahu mezi účastnicemi k pohledávce, o jejímž vydání ze soudní úschovy žalobkyni jako (jediné) oprávněné z rámcové smlouvy uzavřené s Masokombinátem bylo pravomocně rozhodnuto, bude na něm, aby v novém rozhodnutí objasnil, na základě jakých skutečností takový závěr učinil a tyto své úvahy rozvedl.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však nevyplývá, že by takový závěr dovodil ze smlouvy o vzájemné spolupráci uzavřené mezi účastnicemi uvedl-li, že ze smlouvy o vzájemné spolupráci z 15. 4. 2014 vzniklo jen právo žalobkyni na odměnu 100 000 Kč měsíčně, zatímco žalované z ní žádné právo na finanční plnění nevzniklo. O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Dovolání žalobkyně obsahovalo rovněž návrh na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a návrh na odklad jeho vykonatelnosti (jenž byl následně vzat zpět).
Jelikož byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, Nejvyšší soud o tomto akcesorickém návrhu nerozhodoval, neboť sdílí osud samotného dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) a zrušením napadeného rozsudku se tento návrh stal bezpředmětným.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu