33 Cdo 3230/2022-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyň a) STRABAG a. s., se sídlem v Praze 5, Kačírkova 982/4, identifikační číslo osoby 60838744, zastoupené Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31/23, b) Metrostav Infrastructure a.s., se sídlem v Praze 8, Koželužská 2246/5, identifikační číslo osoby 242 04 005, zastoupené Mgr. Janem Pechmanem, advokátem, se sídlem v Praze, Kaizlovy sady 434/13, a c) Skanska a. s., se sídlem v Praze 8, Křižíkova 682/34a, identifikační číslo osoby 262 71 303, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph. D., LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované Ředitelství silnic a dálnic ČR, příspěvková organizace, se sídlem v Praze - Nuslích, Na Pankráci 546/56, identifikační číslo osoby 659 93 390, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 674 446,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 61/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2022, č. j. 4 Cmo 22/2021-248, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.697,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Dejla, Ph. D., LL. M., advokáta.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2022, č. j. 4 Cmo 22/2021-248, potvrdil rozsudek ze dne 11. 11. 2020, č. j. 6 Cm 61/2014-211, jímž Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyním, které jsou k přijetí tohoto plnění oprávněny společně a nerozdílně, částku 674 446,14 Kč s úroky z prodlení v sazbě odpovídající výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o 8 procentních bodů z částky 602 475,54 Kč od 12. 8. 2014 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy tak rozhodly poté, co rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 6 Cm 61/2014-70 i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 4 Cm 2/2019-103, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, č. j. 32 Cdo 1126/2020-150, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se, poté co doplnil dokazování, ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně po stránce skutkové i právní. Uzavřel, že mezi žalobkyněmi a) a c) a právní předchůdkyní žalobkyně b) /Metrostav a.s.
- identifikační číslo osoby 00014915/ v postavení zhotovitelek, a žalovanou jako objednatelkou byla dne 6. 4. 2009 uzavřena smlouva o dílo, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné obchodní podmínky (dále jen „VOP“) a Zvláštní obchodní podmínky (dále jen „ZOP“), přičemž ZOP byly koncipovány jako speciální ustanovení odchylující se od VOP. Podle článku 14.7 VOP byly faktury za provedené práce splatné ve lhůtě 60 dnů, podle článku 14.8 ZOP byla pro případ prodlení žalované s úhradou faktur sjednána smluvní pokuta ve výši 0,05% z dlužné částky (faktury) za každý den prodlení.
V průběhu provádění díla vyúčtovaly žalobkyně žalované (mj.) částku 108 249 091,70 Kč fakturou č. 1091580020 ze dne 31. 5. 2010 splatnou 30. 7. 2010, kterou žalovaná zaplatila 2. 9. 2010, částku 169 479 165,40 Kč fakturou č. 1091580023 ze dne 30. 6. 2010 splatnou 29. 8. 2010, kterou žalovaná zaplatila 2. 9. 2010, a částku 106 370 728,74 Kč fakturou č. 1091580047 ze dne 31. 8. 2010 splatnou 30. 10. 2010, kterou žalovaná zaplatila 2. 11. 2010. Soud prvního stupně shledal důvodným nárok na zaplacení 432 996,37 Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 0,05% denně z částky 108 249 091,70 Kč za 8 dní prodlení, nárok na zaplacení 169 479,17 Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 0,05% denně z částky 169 479 165,40 Kč za 2 dny prodlení a nárok na zaplacení 71 970 Kč z titulu úroků z prodlení z faktury č. 1091580023.
Požadavek na zaplacení smluvní pokuty a úroků z prodlení z částky fakturované fakturou č. 1091580047 neshledal důvodným, neboť se dlužnice nedostala s úhradou do prodlení. Obranu žalované, že žalobkyně byly oprávněny fakturovat až po vystavení dokumentu nazvaného Potvrzení dílčí platby ve smyslu článků 14.6 a 14.7 písm.
b) VOP neshledal důvodnou, když uzavřel, že definice dokladu Potvrzení dílčí platby uvedená v článku 1.1.4.7 VOP neobsahuje žádné formální náležitosti tohoto dokladu, a proto za něj lze považovat krycí listy faktur, které byly vyplněny na formulářích žalované, fakturované částky potvrdil správce stavby k proplacení jakožto dílčí platby, a na jejich základně žalovaná následně předmětné faktury (byť některé se zpožděním) uhradila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, „že se Městský soud i Vrchní soud v opětovném řízení znovu odchýlily od ustálené rozhodovací praxe vyjádřené v judikatuře, konkrétně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2664/2010, a rozsudku ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4932/2009,“ a v souvislosti s tím pokládá otázky: „a) zda je možno sjednat vícero podmínek, jejichž kumulativní splnění je nutnou podmínkou pro to, aby žalobkyně byly oprávněny vystavit faktury za provedené dílo, resp. jeho části, a b) zda dodatečné trvání na dodržení smluvních podmínek nemůže být chápáno jako odchýlení od zavedené obchodní praxe stran“.
Je přesvědčena, že soudy obou stupňů vyložily text na krycím listu faktury formalisticky, jestliže ze slov „Potvrzuji částku faktury k proplacení v hodnotě…“ dovodily, že jde o „Potvrzení dílčí platby“ podle článku 14.6 VOP. Dovozuje, že krycí list faktury je krycí list daňového dokladu, který ale mohl být vystaven až po splnění podmínek. Soudy se nevypořádaly s tím, že text krycího listu je sdělením pro objednatele, že fakturovaná částka souhlasí s podklady doloženými zhotoviteli a odpovídá tedy i dříve provedené kontrole správce stavby, které mělo být podle smlouvy završeno vystavením „Potvrzení dílčí platby“; z textu VOP dovolatelka dovozuje, že „Potvrzení dílčí platby“ má být separátním dokumentem, a proto nelze posuzovaný text (krycí list) považovat za toto potvrzení.
Žalobkyně poté, co podrobně rozebraly argumentaci žalované a zaujaly k ní stanovisko koherentní se závěrem odvolacího soudu, navrhly, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř.
která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem (nyní) posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání předně v tom, že se odvolací soud při rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25.
10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2664/2010, a ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4932/2009. Jí formulovaná právní otázka „zda je možno sjednat vícero podmínek, jejichž kumulativní splnění je nutnou podmínkou, proto, aby žalobkyně byly oprávněny vystavit faktury za provedené dílo, resp. jeho části“, však přípustnost dovolání založit nemůže. Je příliš obecná, resp. vágní a odpověď na ni je triviální. Již v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, Nejvyšší soud formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje, aby dovolatel odkázal na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2664/2010 a sp. zn. 32 Cdo 4932/2009 je dovolatelkou uplatňováno opakovaně.
V rozhodnutí ze dne 3. 6. 2020, č. j. 32 Cdo 1126/2020-150, se s ním Nejvyšší soud vypořádal tak, že obě zmíněná rozhodnutí řeší jiné otázky, takže odvolací soud se od závěrů těchto rozhodnutí neodchýlil (odchýlit nemohl). Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 4 Cmo 2/2019-103, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 6 Cm 61/2014-70, sice zrušil, ovšem proto, že se jimi soudy odchýlily od závěrů dovozených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1033/2004, když upozornil, že potvrzení dílčí platby nevydává podle 14.6 a 14.7 VOP objednatel, ale správce stavby, tedy jiný subjekt, než který vyhotovil a odsouhlasil zjišťovací protokoly.
V rámci nového projednání věci se proto soud prvního stupně opětovně podrobně zabýval procesem fakturace dílčích plateb a podobou dokumentů v rámci procesu vyhotovovaných. Z důkazu originály krycích listů faktur zjistil, že obsahují připravený text pro správce stavby „potvrzuji částku faktury pro proplacení“ a při zohlednění dalších okolností (žalovaná zanesla faktury do svého účetnictví 8. 6. 2010, resp. 13. 7. 2010, poté, co částku uvedenou na krycím listu faktury č. 1091580020 správce potvrdil k proplacení dne 8.
6. 2010 a částku uvedenou na krycím listu faktury č. 1091580023 dne 12. 7.
2010), dospěl k závěru, že krycí listy faktur opatřené potvrzením správce stavby ve znění „potvrzuji částku faktury k proplacení“ s konkrétním vyčíslením takto potvrzované částky s podpisem správce stavby a s uvedením data a místa tohoto jednání správce stavby, měla žalovaná v rozhodné době za Potvrzení dílčí platby ve smyslu VOP. Řešení otázky, zda lze krycí listy faktur považovat za Potvrzení dílčí platby ve smyslu smlouvy o dílo, VOP a ZOP, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a proti jejímuž řešením dovolatelka brojí, je otázkou výkladu ujednání obsažených ve VOP (konkrétně zejména článků 1.1.4.7 a 14.6 VOP [(ve znění Zvláštních obchodních podmínek, které byly stejně jako VOP nedílnou součástí smlouvy o dílo)].
Nejvyšší soud se s otázkou výkladu projevu vůle obecně vypořádal již v rozsudku ze dne 3. 6. 2020, č. j. 32 Cdo 1126/2020-150; vysvětlil, že „jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o vůli jím projevené), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně též v § 266 obch. zák. (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012, nebo usnesení ze dne 25.
5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 243/2017). Připomněl, že podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem; že podle § 266 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák. “) projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen.
Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat či doplňovat (srov. například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004, nebo předchozí usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi též prosazuje názor, že při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (srov. například rozsudky ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98 , a ze dne 25. 6.
2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013 ), výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. například rozsudky ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012 , a ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012 ). Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (viz nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I?ÚS 170/11). V tomto ohledu odvolací soud požadavkům kladeným ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, stejně jako (dovolatelkou zmiňovaným) nálezem Ústavního soudu ze dne 21.
4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, na výklad projevu vůle, dostál. Polemika dovolatelky s výkladem VOP a ZOP a smlouvy o dílo ze strany odvolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že námitky týkající se obsahu listin mají skutkový charakter (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99). Dovolací soud je skutkovým stavem, který byl podkladem pro
právní posouzení věci odvolacím soudem, vázán, a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají. Předloženou argumentací se tak dovolatel domáhá přezkumu právních závěrů odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Dovolatelkou formulovaná otázka, „zda dodatečné trvání na dodržení smluvních podmínek nemůže být chápáno jako odchýlení od zavedené obchodní praxe stran“, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Žalovaná v dovolání sice výslovně uvedla, že ho podává „proti výrokům I a II potvrzujícího rozsudku vrchního soudu“, proti nákladovým výrokům však žádné konkrétní výhrady v dovolání neuplatnila. Ostatně ve vztahu k nim není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se kterákoliv z oprávněných domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 4. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu