33 Cdo 3529/2022-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně obce S. N., se sídlem obecního úřadu ve XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci, Sokolovské nám. 312/1, proti žalovaným 1) M. U., bytem XY, a 2) J. B., bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 520/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 7. 2022, č. j. 29 Co 29/2022-130, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Vogela, advokáta.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 16 C 520/2019-81, určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku p. č. XY, jiná plocha, ostatní plocha, o výměře 160 m2, zapsaném na LV XY u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 7. 2022, č. j. 29 Co 29/2022-130, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 9. 12. 2015 uzavřeli účastníci kupní smlouvu, podle níž žalovaní od žalobkyně koupili do podílového spoluvlastnictví pozemek parc. č. XY, ostatní plocha, o výměře 160 m2, nacházející se v katastrálním území XY, obci XY, zapsaný na listu vlastnictví č. XY. V článku IX. smlouvy žalobkyně prohlásila, že záměr prodeje byl zveřejněn na úřední desce obce v době od 1. 4. do 16. 4. 2015 a byl schválen usnesením zastupitelstva dne 25. 6. 2015 (viz zápis č. 5/2015), takže je oprávněna kupní smlouvu uzavřít a podepsat.
Zastupitelstvo obce schválilo záměr vyhlásit prodej pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY nacházejících se v katastrálním území XY usnesením č. 3/2015 z 26. 3. 2015; usnesením č. 4/2015 ze 14. 5. 2015 schválilo dělení pozemků parc. č. XY a XY nacházejících se v katastrálním území XY a vyhlásilo záměr nově vzniklé pozemky prodat; usnesením č. 5/2015 z 25. 6. 2015 schválilo prodej pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY a XY nacházejících se v katastrálním území XY za cenu podle znaleckého posudku. Záměr dělení shora označených pozemků byl schválen (a proveden) 12.
8. 2015 podle geometrického plánu z 29. 5. 2015. Cena pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY byla stanovena znaleckým posudkem z 20. 11. 2015 ve výši 8.000,- Kč. Ve věci hospodaření obce, zveřejňování dokumentů na úřední desce, podezření na padělání dokumentů a převodu předmětných pozemků proběhlo trestní řízení vedené proti tehdejšímu starostovi obce K. J. Z šetření Ministerstva vnitra, odboru veřejné správy, vyplynulo, že úřad starosty nebyl v době působení starosty J. ani jeho nástupkyně K.
veden s řádnou péčí, až do poloviny září 2015 nebyly zveřejňovány záměry obce na úřední desce v souladu se zákonem a na listině, kterou byl zveřejněn záměr prodat předmětné pozemky, byl otisk razítka, kterým obec v té době nemohla disponovat; záměr prodeje předmětných nemovitostí tak nebyl zveřejněn v souladu s § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, (dále jen „zákona o obcích“), neboť obec náležitě neidentifikovala nabízené nemovitosti (v době zveřejnění ještě nebyly známy budoucí části dělených pozemků), ani kupní cenu.
Soudy obou stupňů posoudily kupní smlouvu jako neplatnou z důvodu porušení povinnosti stanovené obci pro zveřejňování záměrů na úřední desce podle § 39 odst. 1 zákona o obcích.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že náležitostí zveřejňovaného záměru je vyjádření vůle obce v tom směru, jakým způsobem hodlá s nemovitým majetkem naložit, přičemž nemovitost musí být označena údaji podle zvláštního zákona (zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí /dále jen „katastrální zákon“/). Usnesení č. 4/2015, jímž bylo schváleno vyhlášení záměru prodeje předmětných pozemků, nebylo zveřejněno v souladu s § 39 odst. 1 zákona o obcích; ze záměru obce vyplývá pouze to, že hodlá prodat nově (dělením) vzniklé pozemky, nikoliv však to, že zveřejnění usnesení se považuje za zveřejnění záměru prodeje.
Z usnesení současně nelze zjistit, jaké části (teprve v budoucnu) rozdělených pozemků obec zamýšlí prodat (nebylo známo označení nemovitostí, jejich výměra ani umístění). Že předmětné pozemky budou prodány za cenu určenou znaleckým posudkem, bylo schváleno na zasedání zastupitelstva 14. 5. 2015, tedy až po zveřejnění záměru prodat předmětné pozemky, a znalecký posudek byl vypracován teprve v listopadu téhož roku. Záměr obce prodat předmětné pozemky (ať už byl v jakékoliv formě a doplněný padělanou listinou či nikoliv) zveřejněný na úřední desce od 1.
4. do 16. 4. 2015 neobsahoval konkrétní označení předmětných nemovitostí ani cenu, za kterou je obec zamýšlela prodat a nesplňoval tudíž náležitosti stanovené § 39 odst. 1 zákona o obcích; případní zájemci se k němu nemohli na základě poskytnutých informací kvalifikovaně vyjádřit nebo proti němu vznášet námitky. Obec měla ve zveřejněném záměru přinejmenším označit nově vznikající pozemky a buď uvést úmysl převést je na konkrétní osoby s výzvou občanům, aby v zákonné lhůtě uplatnili připomínky k zamýšlenému převodu, nebo měla občany vyzvat k předložení vlastních nabídek (při zveřejnění zamýšlené kupní ceny).
Účelem povinnosti stanové obci v § 39 odst. 1 zákona o obcích je zajištění transparentnosti prodeje jejího majetku a reálné a rovné možnosti občanů vznášet námitky nebo projevit vlastní zájem o koupi. Protože zákon nevylučuje, aby vyvratitelnou domněnku zakotvenou v § 41 odst. 1 zákona o obcích zpochybnil ten, kdo ji učinil, nelze skutečnost, že prodej zpochybnila sama obec, označit za šikanózní. Přestože chybí důkaz o tom, co bylo v době od 1. 4. do 16. 4. 2015 vyvěšeno na úřední desce, ze všech okolností vyplynulo, že relevantní informace nemohly být v uvedené době zveřejněny, neboť ještě nebyly známy.
V době zveřejnění záměru nebylo známo vedení hranice oddělovaného pozemku, ani jeho výměra, ani cena. K výkladu obsahu povinností stanovených § 39 zákona o obcích odvolací soud uvedl, že jde sice o normu s relativně neurčitou hypotézou, avšak není rozšiřujícím výkladem tohoto ustanovení dovozovat z něho požadavek, aby ze zveřejněného záměru bylo zřejmé, co je tímto záměrem, tedy v případě zamýšleného prodeje „musí být zveřejněny podstatné náležitosti kupní smlouvy“.
Nemovitost musí být označena údaji podle katastrálního zákona; v případě prodeje části pozemku je možné s listinou spojit geometrický plán, případně ji náležitě identifikovat zakreslením v katastrální mapě nebo dostatečně určitým a popisným vyjádřením (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009). Označení záměru „o prodeji části pozemku p. č. XY v k. ú. XY“ bez znalosti ceny nelze mít za dostatečně určité (podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2446/2007, není určitým způsobem vymezení ceny schválení prodeje za cenu dle znaleckého posudku, který bude vypracován teprve v budoucnu).
Odvolací soud uzavřel, že pokud obec zvažuje prodat konkrétní část pozemku, konkrétní osobě a za konkrétní cenu, měla by takto konkretizovaný záměr schválit a zveřejnit, aby mohl být veřejností připomínkován, případně aby se mohli přihlásit další zájemci. Vyloučeno přitom není postupné zveřejňování záměru, např. v okamžiku vyhotovení geometrického plánu nebo znaleckého posudku o ceně. Neplatnost, kterou byla stižena posuzovaná kupní smlouva, vyplývá přímo ze zákona (§ 39 a § 41 odst. 3 zákona o obcích) a soud je k ní povinen přihlédnout i bez návrhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají, že ze zákona ani z judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1907/2007) nevyplývá povinnost zveřejnit v záměru podle § 39 zákona o obcích údaje o nemovitosti, jejíž prodej je zamýšlen, natolik určitým způsobem jako následně v kupní smlouvě; nemovitost musí být identifikována pouze tak, aby byla jednoznačně určitelná (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, nebo usnesení ze dne 21.
9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3390/2008). Není-li k dispozici geometrický plán, musí být nemovitost v záměru označena např. slovním popisem nebo vyznačením v přiložené katastrální mapě (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 356/2004). Stejně tak údaj o přesné ceně nemovitosti dovolatelé nepovažují za zákonnou náležitost zveřejněného záměru a vytýkají odvolacímu soudu, že se v tomto směru odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1932/2008, a od jeho usnesení ze dne 3.
9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4108/2008. Prosazují přitom, že stačilo, byl-li znám způsob určení kupní ceny znaleckým posudkem, který byl vypracován následně, což vyplynulo jak ze zveřejněného záměru obce, tak z Informace o přijatém usnesení č. 5/2015 ze zasedání zastupitelstva obce ze dne 25. 6. 2015. Argumentaci v tomto směru dovolatelé podpořili rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4255/2009. Prosazují, že zveřejněný záměr obce všechny shora uvedené náležitosti beze zbytku naplnil; byl řádně vyvěšen na úřední desce od 1.
4. 2015 a byl způsobilý sloužit jako informativní úkon, na jehož základě mohli případní zájemci iniciovat smluvní proces směřující ke koupi předmětných nemovitostí. Za dovolacím soudem dosud neřešenou označují otázku vztahu zákona o obcích a občanského zákoníku, když zákon o obcích nepovažují za lex specialis vůči občanskému zákoníku a domnívají se proto, že platnost kupní smlouvy jakožto soukromoprávního jednání měla být posuzována primárně podle občanského zákoníku a nikoliv podle zákona o obcích.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1907/2007 na nyní posuzovanou věc nedopadá, neboť se vyjadřuje ke zveřejnění záměru prodat konkrétní nemovitost v majetku obce, zatímco v projednávané věci nebyl v době zveřejnění záměru převáděný pozemek konkretizován, nebyla známa jeho plocha, označení, hranice ani přesné zakreslení a nebyl ani vypracován geometrický plán. Na uvedenou věc se naopak vztahují závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, na který přiléhavě odkázal odvolací soud a z něhož vyplývá způsob, jakým má být ve zveřejněném záměru označena část prodávaného pozemku i v případě, není-li ještě přesně vymezena geometrickým plánem.
Podpůrně odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1646/20. K dovolací námitce, že se nemohla domáhat neplatnosti kupní smlouvy, jestliže ji sama způsobila, odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 909/2019, případně nálezy Ústavního soudu sp.
zn. I. ÚS 1015/20 a sp. zn. IV. ÚS 1646/20. K výtce nedostatečného posouzení námitky neplatnosti z hlediska dobrých mravů, příp. dobré víry kupujících odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3950/2010. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jako „o. s. ř.“) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31.
10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vyplývá, že v každé věci může být pro řešení téže právní otázky splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o.
s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je formulace konkrétní otázky hmotného nebo procesního, která má být podrobena dovolacímu přezkumu. Tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je takovým vymezením vázán; vždy musí jít o právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.
Jakkoliv je dovolání žalovaných obsáhlé, prosté konstatování, že „je dána přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena,“ není řádným vymezením přípustnosti dovolání v intencích ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatelé nekonkretizují, kterou takovou otázku mají na mysli. Polemizují-li se závěrem odvolacího soudu stran naplnění náležitostí na zveřejnění záměru obce podle § 39 odst. 1 zákona o obcích soudu, činí tak prostřednictvím četných odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu a nemůže se tudíž - logicky vzato - jednat o otázku dosud neřešenou.
Stejně tak výtky dovolatelů, že odvolací soud nepřihlédl ke korektivu dobrých mravů, k zásadě zakotvené v § 574 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „ o. z.), a že se nezabýval ochranou jejich dobré víry, nelze spojovat s právními otázkami, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, neboť se jedná o dovolacím soudem bohatě vyjudikované právní instituty. Kterou právní otázku žalovaní považují za dovolacím soudem dosud neřešenou, nelze spolehlivě dovodit ani z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.
s. ř.). Protože námitky, že se odvolací soudu nezabýval ochranou jejich dobré víry založené deklarací žalobkyně v článku IX. kupní smlouvy, ani zásadou zakotvenou v § 574 o. z., žalovaní nespojují s žádným dalším, samostatně a srozumitelně vymezeným kritériem přípustnosti dovolání, dovolací soud se jimi nemohl nezabývat. Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16). Naproti tomu při zpochybnění závěru, že záměr o prodeji předmětných pozemků nenaplnil podmínky stanovené pro jeho zveřejnění § 39 odst. 1 zákona o obcích, dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že se při řešení této otázky odchýlil od jimi citovaným rozhodnutí Nejvyššího soudu; prosazují, že zveřejněný záměr obstojí ve světle judikatury Nejvyššího soudu jak co do určitosti označení převáděného pozemku tak co do určení výše kupní ceny.
Ve vztahu k této právní otázce tudíž vymezili přípustnost dovolání a lze ji podrobit dovolacímu přezkumu. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 39 odst. 1 zákona o obcích záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky.
Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní jednání neplatné. Nemovitost se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona platného ke dni zveřejnění záměru. Smyslem zveřejnění záměru je učinit majetková jednání obce transparentními a zároveň hospodárnými (s ohledem na § 38 zákona o obcích), neboť obec jím vyzývá případné zájemce k podávání vlastních nabídek a každému dává možnost se k dispozici vyjádřit a namítat případnou nehospodárnost či neúčelnost.
Jedná se o povinný úkon, který musí být učiněn před rozhodnutím o zamýšlené majetkové dispozici (před rozhodnutím o uzavření smlouvy), a to pod sankcí absolutní neplatnosti dispozice (uzavřené smlouvy). Zveřejnění současně obec nezavazuje, aby zamýšlený prodej nakonec uskutečnila. Zákon nevymezuje taxativním způsobem náležitosti záměru, pouze uvádí, že nemovitosti musejí být označeny podle zvláštního zákona, čímž je nepochybně myšlen katastrální zákon, a že musí být jednoznačně specifikována zamýšlená majetková dispozice (zde prodej).
Z komentářové literatury a z judikatury Nejvyššího soudu především vyplývá, že záměr musí být jednoznačný a musí z něj jednoznačně plynout konkrétní zamýšlená vůle obce ve vztahu k určitému majetku. Ze záměru musí spolehlivě vyplývat, jakou dispozici a s jakým majetkem má obec v úmyslu učinit. Není však nezbytné, aby záměr zcela „právnicky pregnantně“ tuto dispozici vymezoval, resp. vymezoval podrobnější podmínky této dispozice. Podstatné je, že z dokumentu musí plynout úmysl obce provést konkrétní majetkovou dispozici s konkrétní věcí.
Povinnost zveřejnit záměr podle § 39 odst. 1 zákona o obcích se vztahuje na jakýkoli nemovitý majetek ve vlastnictví obce, tedy i na nemovitosti, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí. Jelikož tyto nemovitosti (§ 3 katastrálního zákona) nelze z pochopitelných důvodů označit údaji podle katastru nemovitostí, je třeba jejich identifikaci provést jiným vhodným způsobem, který je umožní jednoznačně určit (individualizovat) tak, aby nemohly vzniknout žádné pochybnosti o předmětu zamýšleného právního jednání.
Judikatura připouští i zveřejnění záměru při dispozici částí pozemku, která dosud není vyznačena v geometrickém plánu. V rozhodnutí ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, Nejvyšší soud tuto možnost připustil za podmínky, že příslušná část je v záměru jednoznačně identifikována; nepostačí pouze sdělení, že jde o dispozici částí pozemku, ani uvedení předpokládané výměry.
Optimální je kromě výměry a informace o tom, že jde o část pozemku, vyznačit předpokládanou část v připojené kopii katastrální mapy či vymezit vhodným slovním popisem. V navazujícím rozhodnutí zastupitelstva o uzavření kupní smlouvy (v případě prodeje) je však již nezbytné příslušnou část identifikovat odkazem na geometrický plán, neboť ve smlouvě musí být předmět prodeje jakožto podstatná náležitost kupní smlouvy identifikován zcela jednoznačně, což platí i pro obsah schvalovacího usnesení (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.
11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 356/2004). Samozřejmě, je-li již při zveřejnění geometrický plán pořízen, je vhodné jej využít a část identifikovat podle něj, vždy však s označením původního, dosud existujícího pozemku. Soudy nicméně i tyto situace hodnotí případ od případu v závislosti na určitelnosti záměru (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3390/2008). Specifikace nemovitosti nebo její části učiněná takovým způsobem, že ze záměru nelze přesně určit, o jakou nemovitost nebo její část se jedná, má za následek neplatnost následné realizační smlouvy pro nedostatek zveřejnění záměru obce (srov. A.
Furek: Zákon o obcích, 1. vydání, 2019, s. 222 – 249). V řízení bylo zjištěno, že 1) nelze zpětně pro dlouhý časový odstup zjistit, co přesně bylo obsahem zveřejněného záměru obce k prodeji předmětného pozemku, 2) v době, kdy byl záměr obce (žalobkyně) prodat pozemky (z nichž předmětem nyní projednávané věci je zejména pozemek parc. č. XY nacházející se v katastrálním území XY) zveřejněn na úřední desce obce, nebyly známy plocha, zakreslení, umístění ani parcelní číslo budoucího pozemku určeného k prodeji, ani nebyl za tímto účelem vypracován geometrický plán, nebyla známa kupní cena předmětného (ještě neexistujícího) pozemku ani nebylo přijato usnesení o prodeji za kupní cenu v místě obvyklou, která měla být určena znaleckým posudkem.
Z těchto zjištění odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) s odkazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozsudek ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, a usnesení ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2446/2007) logicky dovodil, že nemohlo dojít k naplnění požadavků stanovených § 39 odst. 1 zákona o obcích, neboť nebyly-li známy údaje sloužící k identifikaci předmětného pozemku, ani stanovena jeho kupní cena, nemohly být součástí zveřejněného záměru. Žalovaní si v dovolání zčásti protiřečí.
Na jednu stranu citují rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterými podpořily své rozhodnutí soudy obou stupňů, a reprodukují v nich dovozené závěry, aby sami prosazovali závěr zcela opačný, totiž že zveřejněný záměr uvedeným požadavkům dostál. Svoji argumentaci opírají především o usnesení ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1907/2007, konkrétně o pasáž, v níž Nejvyšší soud uvedl, že „není možné klást na zveřejnění záměru stejné formální požadavky jako na převod nemovitosti“. Namítají, že v nyní posuzované věci soudy kladly na míru identifikace převáděné části pozemku přehnané nároky.
Přehlížejí, že Nejvyšší soud se v citovaném rozsudku blíže nezabýval tím, jaké atributy v sobě požadavek na „určitost“ označení nemovitosti nese. Naopak v rozsudku ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, Nejvyšší soud k významu a způsobu vymezení části existujícího pozemku určené k prodeji zcela konkrétně uvedl, že „s přihlédnutím k dikci ustanovení § 39 odst. 1 zákona o obcích, za použití jazykového a teleologického výkladu, jakož i logických výkladových premis, nutno dospět k závěru, že pokud obec zamýšlí prodat část svého pozemku, je nezbytné, aby ve zveřejněném záměru byl uvedený pozemek, resp. jeho k prodeji nabízená část náležitým způsobem identifikována.
Takové (řádné) identifikaci nemovitého předmětu – vzhledem k tomu, že v § 39 odst. 1 zákona o obcích je stran označení údajů odkazováno na katastrální zákon – bude nepochybně učiněno zadost např. s využitím odkazu na geometrický plán obsahující oddělenou část pozemku z původního (kmenového) pozemku anebo (což bude v dané fázi zřejmě nejčastější) označením (celého) pozemku podle údajů katastru nemovitostí s dostatečně určitým a srozumitelným (popisným) vyjádřením části, která má být z dosud takto v katastru nemovitostí evidovaného pozemku oddělena a má se následně stát samostatným předmětem občanskoprávní dispozice (např. „část pozemku p.č. XY v k.ú.
XY o výměře 1000 m2“, „část pozemku p.č. XY v k.ú. XY v rozsahu stávajícího oplocení části uvedeného pozemku“, „část pozemku p.č. XY v k.ú. XY podél budovy XY o délce XY metrů a šíři XY metrů“ atd.). Jinými slovy řečeno, jestliže zákon o obcích v § 39 odst. 1 explicitně stanoví, že záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku, musí být zveřejněn, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky, je tím současně i vymezeno verifikační kritérium pro určení předmětu takové majetkoprávní dispozice.
Pokud totiž z objektivního hlediska nebude seznatelné, k jakému předmětu se vlastně záměr vztahuje, bude tím současně objektivně vyloučena možnost potencionálních zájemců se k předmětu záměru relevantně vyjádřit a případně předložit své nabídky. Není přitom žádných pochyb o tom, že u prodeje části pozemku sehrává v motivaci zájemců důležitou roli výměra k prodeji nabízeného pozemku, která spoluurčuje jeho cenu, a která buď sama o sobě anebo zpravidla ve spojení s dalšími okolnostmi (jako je druh pozemku, jeho poloha a využitelnost, atd.) ovlivňuje vytváření (ze strany projevivších se zájemců) reálného zájmu o jeho koupi.
Pokud ovšem v záměru absentuje jakýkoliv formulačně interpretovatelný údaj o zamýšleném rozsahu prodávané části pozemku, nemohou se logicky žádní zájemci k takovému záměru relevantně vyjádřit a předložit své nabídky. Z toho tedy plyne, že zveřejnění záměru „o prodeji části pozemku p.č. XY v katastrálním území XY“, neodpovídá dikci § 39 odst.
1 zákona o obcích a tudíž nenaplňuje předpoklad pro právní perfekci následně učiněného majetkoprávního úkonu obce.“ Odvolací soud zcela správně a v souladu s těmito závěry uzavřel, že předmětný záměr nemohl v období svého zveřejnění na úřední desce žalobkyně naplnit shora jmenovaná kritéria. Nelze dospět k závěru, že by se, jak tvrdí dovolatelé, v tomto směru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Snaha žalovaných tvrdit skutečnosti o tom, co zveřejněný záměr obsahoval či nikoliv, nejsou zpochybněním nesprávného právního posouzení věci, nýbrž skutkovými námitkami, tedy nepřípustným dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 větu první o.
s. ř. a contrario). Vzhledem k tomu, že k závěru, že záměr obce nebyl zveřejněn de iure v souladu s § 39 odst. 1 zákona o obcích, zcela postačí již samotné zjištění, že předmětný pozemek, resp. jeho budoucí část, nemohl být v záměru v době jeho zveřejnění na úřední desce žalobkyně dostatečně určitě vymezen (pro absenci řady identifikačních údajů v době zveřejnění záměru), považuje dovolací soud za nadbytečné vyjadřovat se k další, výkladovou literaturou i judikaturou Nejvyššího soudu dovozované náležitosti zveřejňovaného záměru, totiž údaji o kupní ceně.
Konečně Nejvyšší soud uvádí, že ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12.
12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu dovolacího řízení ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 803/2019). Takovou je otázka, zda platnost kupní smlouvy jakožto soukromoprávního jednání měla být posuzována primárně podle občanského zákoníku a nikoliv podle zákona o obcích, s níž žalovaní spojují požadavek na výklad vztahu speciality a generality zákona o obcích a občanského zákoníku a kterou označují za dovolacím soudem dosud neřešenou.
Pokud § 39 odst. 1 zákona o obcích vymezuje zvláštní případ absolutní neplatnosti pro tam specifikované porušení náležitostí zveřejnění záměru obce, nelze než ze základní právní teorie dovodit, že se jedná o speciální úpravu neplatnosti vůči obecné úpravě obsažené v občanském zákoníku.
I kdyby soudy dospěly k závěru o platnosti předmětné kupní smlouvy z hlediska úpravy obsažené v občanském zákoníku (což nebylo třeba činit, neboť předmětná smlouva z tohoto hlediska zjevně obstojí), trvala by i nadále jejich povinnost přihlížet i ex offo k absolutní neplatnosti podle speciální právní úpravy obsažené právě v § 39 odst. 1 zákona o obcích. Řečeno jinak, § 39 odst. 1 zákona o obcích je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanském zákoníku lex specialis a uvedený závěr není třeba zaujímat jako zvláštní výkladové stanovisko. Protože dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 4. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu