33 Cdo 687/2024-535
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobkyně TRIGAD, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 10/79 (identifikační číslo 25132067), zastoupené JUDr. Helenou Nutilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Vodní 231/5, proti žalované AgroKrůt s.r.o., se sídlem v Bratčicích 106 (identifikační číslo 25516388), zastoupené Mgr. Barborou Sedlákovou, advokátkou se sídlem v Křoví 111, o zaplacení 297 285 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 291/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2023, č. j. 28 Co 211/2022-443, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Heleny Nutilové, Ph.D., advokátky.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 297 285 Kč (s příslušenstvím) z titulu nedoplatku ceny za dodávku zboží (cukrovarnických řízků). Okresní soud Brno – venkov (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 2. 8. 2022, č. j. 14 C 291/2015-402, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do 1 měsíce od právní moci rozsudku 297 985 Kč se smluvními úroky z prodlení ve výši 0,05 % denně z této částky od 13. 5. 2016 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2.
5. 2023, č. j. 28 Co 211/2022-443, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 10. 6. 2014 uzavřela žalobkyně s žalovanou „dohodu o uznání dluhu, narovnání a splátkovém kalendáři“ (dále jen „Dohoda“), v jejímž bodě 2.2 bylo sjednáno, že platby přijaté věřitelem a identifikované dlužníkem pod variabilním symbolem 1402 a 1408 ve výši 333 508 Kč jsou určeny přednostně k pokrytí dlužných částek vyplývajících z neuhrazené faktury číslo 1239 (93 600 Kč), penalizační faktury číslo 14PEN011 (28 220,40 Kč) a dále pak za neodebrání řízků dle bodu 1.5 Dohody (176 164,60 Kč).
Souhlasil se soudem prvního stupně, že ujednání obsažené v bodu 2.2 Dohody netrpí po obsahové stránce takovou mírou neurčitosti, kterou by nebylo možno odstranit výkladem podle § 555 a § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Ztotožnil se s tím, jak Dohodu za použití výkladových pravidel interpretoval soud prvního stupně, při zohlednění všeobecně uznávaných obchodních zvyklostí a naplnění požadavku spravedlnosti a slušnosti, přihlížeje k výpovědím jednatelů, kteří Dohodu za žalobkyni a žalovanou uzavírali.
Přisvědčil tomu, že dlužná částka měla sloužit na úhradu dodávky a dopravy lisovaných cukrovarnických řízků podle článku I Dohody, a že článek II Dohody stanoví, jakým způsobem měla být tato částka žalobkyni uhrazena (splátkový kalendář). Akcentoval, že bod 2.2 je součástí článku II Dohody a modifikuje bod 2.1 uvádí-li, že přijaté věřitelem a identifikované dlužníkem pod variabilních symbolem 1402 a 1408 jsou určeny přednostně k pokrytí dlužných částek vyplývajících z neuhrazené faktury č. 1239, penalizační faktury č. 14PEN011 a dále pak za neodebrání řízků dle bodu 1.5 Dohody; celkem tak k přednostnímu použití určil částku 297 985 Kč, která měla původně sloužit k úhradě cukrovarnických řízků, avšak finálně byla použita k jiným účelům, čímž logicky musel vzniknout dluh (dříve proplacené faktury č. 1408 a 1402 pomohly uhradit jiný dluh).
Požaduje-li žalobkyně po žalované úhradu 297 985 Kč, činí tak v souladu s Dohodou a s režimem zápočtu podle jejího bodu 2.
2. Jiný výklad soud shledal odporujícím všeobecným právním zásadám i požadavku slušnosti. Správnost této interpretace Dohody soud podpořil úvahou, že pokud by smluvní strany měly jiný úmysl, do textu Dohody by to zakomponovaly, neboť by se jednalo o významnou změnu, kterou by se žalobkyně v podstatě vzdala úhrady částky 297 985 Kč.
Pokud o tom Dohoda mlčí, nabízí se právě takový výklad sporného článku II, bodu 2.2, že se rozumí „samo sebou“, že takto nově vzniklý dluh se bude muset uhradit, a že to není ani nutné do Dohody přidávat. Zdůraznil přitom, že nebylo zjištěno, že bod 2.2 Dohody prosadila výlučně jedna ze smluvních stran.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu s akcentem na chování žalobkyně, která
opakovaně měnila žalobní návrh i argumentaci, namítla nesprávné právní posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání shledává „ve skutečnosti, že se odvolací soud při vyřešení otázky hmotného i procesního práva zcela bezdůvodně a neodůvodněně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu“. V první řadě namítá, že napadené rozhodnutí je vadné, protože neobsahuje náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř. (konkrétně závěr o skutkovém stavu věci, z něhož odvolací soud vycházel) a je vnitřně rozporné, nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé, neboť odvolací soud se v něm nevypořádal s námitkami, které v průběhu řízení vznášela.
Zdůraznila, že jak opakovaně judikoval Nejvyšší soud (viz jeho rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3846/2016), žaloba sice nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, avšak v dané věci nelze z žaloby jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde, čeho se žalobkyně domáhá, resp. z jakého titulu požaduje částku 297 985 Kč. Žaloba je tudíž vadná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. n. 25 Cdo 2142/2004), soudy tuto vadu tolerovaly, resp. vlastní činnosti odstraňovaly, čímž „ztratily nestrannost“. Za otázku procesního práva, ve které se odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz rozsudky ze dne 25.
2. 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002, ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3104/2015 ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016) a Ústavního soudu (viz nález ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16) označila „zmatečný postup, vadu tzv. opomenutého důkazu, neodstranění neurčitosti žaloby a neobjasnění předmětu řízení a nepřezkoumatelnost rozsudku“. Otázku hmotného práva, ve které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, dovolatelka shledává „ve vadném posouzení projevu vůle a výkladu článku II bodu 2.2 Dohody“, jestliže odvolací soud dovodil, že podle uvedeného článku jí mohl vzniknout nový dluh.
S interpretací Dohody ze strany soudů nesouhlasí a prosazuje, že pokud jde o bod 2.2 Dohody „jedná se toliko o vysvětlující ustanovení nezakládající nová práva a povinnosti“. V souvislosti s výhradou k interpretaci Dohody, konkrétně jejího článku II, bodu 2.2, soudům vytýká, že pro účely posouzení projevu vůle smluvních stran nedoplnily dokazování jejich předsmluvní emailovou komunikací (k otázce opomenutého důkaz dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 1738/16) a nesprávně z hlediska věrohodnosti vyhodnotily výpověď jejího bývalého jednatele.
Z uvedených důvodů dovolatelka požaduje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné, neboť ve vztahu k otázce výkladu projevu vůle dovolatelka neuvedla, od jaké ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud měl odchýlit, a tvrzené procesní vady přípustnost dovolání nezaloží. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o.
s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva.
Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. To znamená, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2017, sp.
zn. 30 Cdo 37/2017 nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu nejen patrné, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel konkrétně na mysli, ale měl by zároveň označit rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se řešení takové otázky podle jeho názoru odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu).
Dovolatelka spatřuje rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu „ve vadném posouzení projevu vůle a výkladu článku II bodu 2.2 Dohody“, už ale nespecifikuje od kterého (kterých) rozhodnutí Nejvyššího soudu se podle ní odvolací soud odchýlil, resp. čím (v jakém směru). Vyjadřuje pouze obecně nespokojenost s tím, k jakým úvahám soudy interpretací článku II. bodu 2.2 dohody o narovnání a splátkovém kalendáři dospěly, a prosazuje svou vlastní interpretaci. Odvolací soud, který přisvědčil právním závěrům soudu prvního stupně, se přitom zabýval výkladem sporných ujednání právního jednání (Dohody) ve smyslu ustanovení § 555 až § 558 o.
z. a současně zjišťoval (z výpovědí jednatele žalobkyně Ing. Davida Dytrycha a bývalého jednatele žalované J. C.), jaká byla skutečná vůle smluvních stran a jaké byly jejich dosavadní obchodní zvyklosti. K vytýkanému závěru, že podle „článku II bodu 2.2 Dohody“ vznikl žalované nový dluh, odvolací soud vůbec nedospěl. Pokud v souvislosti s výkladem inkriminovaného právního jednání dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nedoplnil dokazování předsmluvní emailovou komunikací účastnic (a vyšel tudíž z neúplně zjištěného skutkového stavu věci), a že nesprávně z hlediska věrohodnosti vyhodnotil výpověď jejího bývalého jednatele, pomíjí, že skutková zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, jsou v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelná; dovolací soud z nich vychází.
Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu, kritizuje-li dovolatel hodnocení provedených důkazů.
V této souvislosti se sluší připomenout, že zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Lze uzavřít, že užitou argumentací k otázce „vadného výkladu“ právního jednání (Dohody) žalovaná nevymezila přípustnost dovolání způsobem předvídaným v § 241a o.
s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání nejsou s to založit ani výhrada žalované ke kvalitě a náležitostem odůvodnění napadeného rozhodnutí (odůvodnění má za nedostatečné, nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé), ani její výtky k procesnímu postupu soudů (soudy tolerovaly vady žaloby, resp. samy je odstraňovaly, neprovedly důkaz emailovou korespondencí, který navrhla a byl relevantní). Jejich prostřednictvím totiž dovolatelka nezpochybnila žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž by bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž odvolací soud viní z toho, že (stejně jako soud prvního stupně) řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Pouze pro úplnost dovolací soud poznamenává, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srov. rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19.
4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-1) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)].
Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92]. Shodně judikuje i Ústavní soud (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03). Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že rozhodnutí není nepředvídatelné, pokud účastníku muselo být známo, že právní kvalifikace soudu je možná, a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 13.
6. 2022, sp. zn. II. ÚS 3275/21, ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/2020, ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2723/2020, nebo ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2704/2021) a připomíná, že soudy nejsou povinny provádět všechny účastníky navržené důkazy, musí však řádně zdůvodnit, proč další důkazy nepřipustily. Protože k řešení nebyla předložena žádná otázka hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. přípustné. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní
V Brně dne 31. 7. 2024 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu