USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně JUDr.
PhDr. Ireny Wagnerové, Ph. D., MBA, LL.M., se sídlem v Praze 5, Jílovišťská
571, zastoupené JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na
Kocínce 210/3, proti žalované Asociaci textilního-oděvního-kožedělného průmyslu
se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, identifikační číslo 00552062, zastoupené
JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 5, o zaplacení
222 160 Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41
C 122/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
5. 11. 2024, č. j. 35 Co 243/2024-825, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 11 700 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Martina
Dančišina, advokáta.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 222 160 Kč s příslušenstvím z
titulu plnění ze smlouvy o dílo uzavřené dne 28. 2. 2011 (dále též jen
„smlouva“), jíž se žalobkyně a M. jako zhotovitelé zavázali pro žalovanou jako
objednatele vytvořit odbornou studii. Žalovaná částka sestává z dílčích splátek
ceny díla v celkové výši 202 000 Kč a ze smluvní pokuty za prodlení se
zaplacením ceny díla ve výši 20 160 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 2. 2016, č. j. 41 C 122/2013-169,
ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. 7. 2016, č. j. 41 C 122/2013-200,
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 24. 1. 2017, č. j. 35 Co 470,471/2016-244, potvrdil a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2019, č.
j. 32 Cdo 3622/2017-283, rozsudek odvolacího soudu zrušil s odůvodněním, že
založil-li soud závěr o důvodnosti odstoupení objednatele od smlouvy o dílo na
úvaze, že zhotovitelé se při provádění díla neřídili všemi pokyny objednatele,
aniž zjistil, které konkrétní pokyny nebyly respektovány, a aniž tyto pokyny
posoudil z hlediska naznačených kritérií, je právní posouzení věci, na němž
spočívá jeho rozhodnutí, neúplné a tudíž nesprávné. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2024, č. j. 41 C 122/2013-777, žalobu (opětovně) zamítl a rozhodl o
nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech řízení státu. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2024,
č. j. 35 Co 243/2024-825, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně
spolu s Ing. Makovským jako zhotovitelé uzavřeli dne 28. 2. 2011 s žalovanou
jako objednatelem smlouvu o dílo (dále též jen „smlouva“), kterou se zavázali
vytvořit studii s názvem „Dopady globalizačních vlivů na odvětví českého TOP a
možnosti, jak na ně reagovat v období příštích 10 let“. Dílo nebylo dokončeno v
dohodnuté době ve sjednaném rozsahu, jak stanovily čl. III.2 až 5 a 8, čl. VII.3 a též čl. VII.6 smlouvy. Žalovaná jak po odevzdání jednotlivých částí
díla, tak po odevzdání celého díla vytýkala jeho nedostatky, resp. vady a
domáhala se jejich odstranění. Jí pověření experti vždy po provedení každé
etapy díla a též neprodleně po obdržení konečné podoby díla zhotovitelům
sdělovali své připomínky k provádění díla (tj. k jeho obsahové stránce z
hlediska metodologie zpracování, věcné stránky a stránky odborné). Dopisem z
31. 7. 2012 žalovaná oznámila, že od smlouvy odstupuje podle článku IX odst. 5
písm. c) až f), neboť dílo nebylo provedeno řádně, a to přesto, že nedostatky
průběžně vytýkala a sdělovala způsob, jak má být dílo přepracováno. Zhotovitelé
připomínky neakceptovali a odmítli je zapracovat s odůvodněním, že je
nepovažují za důvodné; setrvali na stanovisku, že do studie zapracují pouze
takové připomínky, které považují za relevantní, což se také stalo. Po právní
stránce odvolací soud uzavřel, že zhotovitelé nesplnili povinnost sjednanou
podle § 537 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen
„obch. zák.“), v článcích III. odst. 2 a 3 a VII. odst. 6 smlouvy, podle nichž
při určení způsobu provedení díla byli zhotovitelé vázáni pokyny objednatelky,
což vedlo nejen k podstatnému porušení smlouvy ve smyslu § 345 odst. 2 obch. zák. (a tedy ke vzniku práva žalované odstoupit od smlouvy), ale především k
vadám, které bránily řádnému předání díla. Odvolací soud tak ve shodě se soudem
prvního stupně uzavřel, že ke dni předání trpělo dílo vadami (560 odst. 1 obch. zák.), neboť nebylo zpracováno v souladu se smlouvou (podle čl. VII bodu 3 a
čl. III bodu 8 smlouvy nebylo dílo po odborné a po jazykové stránce bez vad a
nedostatků, které mohly způsobit, že by nemohlo být okamžitě užito). Nebylo-li
dílo dokončeno v rozsahu a době ve smlouvě dohodnuté, nevznikl zhotovitelům
nárok na zaplacení ceny díla; tím méně pak mohlo vzniknout právo na úhradu
smluvní pokuty.
Stran výtky, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo náležitě zdůvodněno,
odvolací soud shledal způsob, jakým soud prvního stupně popsal konkrétní pokyny
žalované, které žalobkyně nerespektovala, dostatečným. Doplnil, že pokyny
žalované i reakce zpracovatelů studie jsou mezi stranami nesporné (vyplývají z
předložených etap studie i ze vzájemné komunikace smluvních stran). Podstatným
shledal, že usnesením ze dne 23. 6. 2020, č. j. 41 C 122/2013-351, soud prvního
stupně zadal znalci (znaleckému ústavu) VŠTE vypracování znaleckého posudku za
účelem posouzení kvality díla, zejména zodpovězení, zda studie vykazuje odborné
nedostatky a zda pokyny a výtky žalované byly při zpracování studie
respektovány a současně zda korespondovaly s podstatou a smyslem díla, resp. byly v souladu s pravidly daného vědního oboru (lege artis); pokud nikoliv, měl
znalec určit, o které konkrétní pokyny a výtky žalované se jednalo. Znalec tyto
otázky podrobně zodpověděl v posudku ze dne 19. 4. 2021, č. 336/23/2021, z
něhož se podává, že přes snahu a odbornost žalobkyně obsahovala finální verze
studie odborné nedostatky a trpěla jistou dávkou nekonzistentnosti a
nejednotnou strukturou, problémem však byla zejména obsahová stránka celé
studie a nedostatečná syntéza získaných dat, a to buď externích dat nebo i
vlastních dat z dotazníkového šetření s velmi nízkou validitou. Studie sice
obsahovala data z dostatečného počtu zdrojů, avšak pomocí těchto dat nebyla
provedena dostatečná analýza a syntéza. Požadavky žalované na zapracování
jejích poznámek a výtek byly opodstatněné (nebyla zjištěna jejich neoprávněnost
ani nevhodnost), nebyly však žalobkyní akceptovány; přitom se jednalo o úpravy
metodické, výtky věcných nedostatků a formálních chyb, které se vyskytovaly v
jednotlivých předložených verzích i v samotné konečné verzi studie. Znalecký
posudek byl doplněn doplňkem č. 336/23/2021 z 12. 9. 2022 a dne 23. 2. 2024
soud vyslechl zpracovatele posudku Ing. Krulického. Odvolací soud se vypořádal
i s námitkami žalobkyně stran nedostatku oprávnění či specializace VŠTE k
podání znaleckého posudku; akcentoval, že bylo nutné přihlédnout k povaze a
účelu zadání studie, která se zjevně úzce dotýkala ekonomických otázek a
prognóz. Na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že žalovaná důvodně a v
souladu se smluvním ujednáním účastníků odstoupila od smlouvy o dílo, neboť
zhotovitelé v průběhu díla nezohlednili její relevantní připomínky (pokyny), v
důsledku čehož předaná konečná verze díla (studie) neodpovídala tomu, co bylo
ve smlouvě ujednáno; jednalo se tudíž o dílo vadné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, na jehož přípustnost
usuzuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu v otázce „posouzení odbornosti soudního znalce pro podání
znaleckého posudku v návaznosti na definovaný znalecký úkol“ (otázka 1), v
otázce „nutnosti konkrétních zjištění a vedení dokazování k údajným vadám díla
spočívajícím v nezohlednění pokynů zhotovitele k provádění díla a zhodnocení
těchto pokynů z hlediska obecných náležitostí právního jednání a z hlediska
souladu s pravidly příslušného vědního oboru, v němž je autorské dílo
prováděno“ (otázka 3), a při posouzení „povinnosti objednatele k úhradě ceny
díla za situace, kdy je sjednáno, že podstatná část ceny díla je splatná
zálohově v návaznosti na vytvoření dílčích částí díla a s doplatkem vázaným k
okamžiku jeho odevzdání, nikoli jeho převzetí či schválení objednatelem“
(otázka 4). Otázku, „zda znalecký ústav, který je vysokoškolskou institucí, je
bez dalšího oprávněn k znaleckému posouzení otázek nespadajících do oboru a
odvětví jeho znaleckého oprávnění“ (otázka 2) má dovolatelka za dosud v praxi
dovolacího soudu neřešenou. Ve vztahu k otázce 1) dovolatelka argumentuje tím, že soudy nesprávně posoudily
odbornost soudního znalce pro podání znaleckého posudku v návaznosti na
definovaný znalecký úkol. Závěr o souladu připomínek žalované s pravidly
příslušného vědního oboru a smyslem díla tak byl přijat na základě nezákonného
důkazu – znaleckého posudku zpracovaného mimo obor odbornosti předmětného
znaleckého ústavu; posouzení připomínek žalované z hlediska souladu s pravidly
příslušného vědního oboru a s podstatou a smyslem díla je přitom ryze odbornou
záležitostí, která soudu samotnému bez znaleckého posouzení nepřísluší. Soudy
vycházely ze znaleckého posudku, který neodpovídal požadavkům zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, čímž se
odchýlily od právního názoru, který Nejvyšší soud vyjádřil v rozhodnutí ze dne
26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, podle něhož soud provede důkaz znaleckým
posudkem tam, kde je k posouzení skutečností významných pro zjištění skutkového
stavu věci zapotřebí odborných znalostí. Dovolatelka zdůrazňuje, že soud musí
dbát mimo jiné o to, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popřípadě
z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti, a není-
li tomu tak, nevyhoví postup soudu požadavkům ustanovení § 127 o. s. ř. Konkrétně namítá, že definovaný znalecký úkol nelze podřadit pod žádné z
odvětví znaleckého oboru „ekonomika“, kterým disponuje znalecký ústav Vysoká
škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, Ústav znalectví a
oceňování, ani pod další znalecké obory, jimiž daný znalecký ústav disponuje
(tedy „stavebnictví“ a „strojírenství“). Posouzení kvality studie jako odborné
práce z hlediska výtek a připomínek žalované, které jsou metodologické
charakteru, lze podle dovolatelky nejblíže podřadit pod znalecký obor „Kultura
(36/1967 Sb.)“ příp.
„Školství (36/1967 Sb)“, odvětví „Informační studia a
knihovnictví“, neboť výše vedené je součástí tzv. informační vědy zabývající se
zákonitostmi procesů vzniku, zpracování, zpřístupnění, transformace, distribuce
a recepce informací ve společnosti, ale též otázkou vědeckých informací a
výzkumných dat. Principy a poznatky informační vědy jsou využívány v oblastech
zabezpečení a racionalizace sociálních, informačních a komunikačních procesů ve
vládním, veřejném i soukromém sektoru, v paměťových institucích nebo
informačních službách. Informační věda pak má přesah též do dalších oborů, mj. sociologie, statistiky, metodologie, kdy právě též v těchto oborech byla studie
zpracována. Znalecký ústav Vysoká škola technická a ekonomická v Českých
Budějovicích, Ústav znalectví a oceňování, by podle dovolatelky mohl posudek v
tomto oboru podat pouze za předpokladu, že by přibral příslušného konzultanta,
což však neučinil, a jeho závěry, které jsou zcela mimo jeho znalecký obor,
jsou tak pro dané řízení nepoužitelné. V této souvislosti dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že nevedly dokazování
ve směru určeném dovolacím soudem, tedy zejména ke konkretizaci jednotlivých
pokynů objednatelky, které zhotovitelé údajně nedodrželi, a na to navazující
identifikaci vad díla. Závěr, že zhotovitelé nesplnili svou smluvní povinnost,
když ve smyslu § 537 odst. 3 obch. zák. při určení způsobu provedení díla
nerespektovali závazné pokyny žalované coby objednatele, jakož i závěr, že
žalovaná se v rámci kontrol provádění díla dožadovala odstranění konkrétních
vad díla, vznášela k průběžným etapám i finální podobě studie konkrétní
připomínky s požadavkem jejich zapracování do studie a reflektování ve finální
podobě díla, čemuž žalobkyně nevyhověla, tak nemají oporu v provedeném
dokazování. Nebyl tudíž respektován právní názor dovolacího soudu vyjádřený v
této věci v rozsudku ze dne 29. 7. 2019, č.j. 32 Cdo 3622/2017-283. I za
situace, kdy soudy dospěly k závěru, že dílo vykazovalo vady v tom smyslu, že
neodpovídalo požadavkům uvedeným ve smlouvě o dílo, bylo třeba se zabývat tím,
zda žalovaná vady zhotovitelům řádně vytkla a poskytla jim lhůtu k jejich
odstranění. I bylo-li by prokázáno, že dílo mělo vady definované smlouvou o
dílo, které byly zhotovitelům žalovanou řádně vytknuty při poskytnutí lhůty k
jejich odstranění, která marně uplynula, a že tedy odstoupení žalované od
smlouvy bylo důvodné, měla žalobkyně nárok na částečnou úhradu ceny díla,
poníženou o část odpovídající nároku na případnou slevu z ceny díla;
dovolatelka to dovozuje z § 564 obch. zák., kdy při vadách díla platila
přiměřeně ustanovení § 436 až 441 obch. zák. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání
je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky
hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo
procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková
právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak; k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či
jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z právní
úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vyplývá, že v konkrétním
případě pro řešení téže právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze
zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria
přípustnosti dovolání de facto vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium
jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v
úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014,
proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015,
sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, nebo závěry usnesení Ústavního soudu ze dne
11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). V nálezu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15, pak Ústavní soud dovodil, že použije-li dovolatel k vymezení
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
jeden ze zákonných předpokladů
(odklon od ustálené judikatury s odkazem na konkrétní rozhodnutí) a druhý
(absence judikatury) in eventum, vedl by závěr dovolacího soudu, že tak učinil
označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ (kritérií)
navzájem se vylučujících, k porušení práva na soudní ochranu a přístup k soudu
v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je formulace otázky hmotného nebo
procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a která má být
podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a
dovolací soud je tímto vymezením vázán. Již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné,
jestliže dovolatel předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Na otázce 2), zda znalecký ústav, který je vysokoškolskou institucí, je bez
dalšího oprávněn k znaleckému posouzení otázek nespadajících do oboru a odvětví
jeho znaleckého oprávnění, která je formulována hypoteticky, rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá. Dovolání nemůže být shledáno přípustné ani pro řešení otázky odbornosti
soudního znalce pro podání znaleckého posudku v návaznosti na definovaný
znalecký úkol (otázka č. 1). Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k
nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné
vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není
postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření,
ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby
posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat
společný posudek. Místo výslechu znalce se soud může v odůvodněných případech
spokojit s písemným posudkem znalce. Výhradami vůči odbornosti znalce ustanoveného soudem k posouzení otázky vad
díla a potažmo k hodnocení důkazu znaleckým posudkem z hlediska zákonnosti,
popř. věrohodnosti, nezpochybnila dovolatelka právní závěry odvolacího soudu
vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, nýbrž jimi brojí proti skutkovým závěrům, na kterých je rozhodnutí
odvolacího soudu založeno, potažmo odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne
28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2266/2014). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit právní
otázka, která se opírá o vlastní skutkové závěry dovolatele nebo je vystavěna
na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení
důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo
2808/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn.
32 Cdo 4607/2017, či ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1584/2021). Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají
dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132, § 211 o. s. ř.)
nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. K
vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne, jen je-li
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě nejsou
způsobilé přípustnost dovolání založit. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že dovolatelka namítla, že odvolací soud
nerespektoval závěry dovozené v rozsudku ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo
3417/2016, v němž se Nejvyšší soud v kontextu rozhodování o náhradě škody
založeném na zjištění příčinné souvislosti mezi výkonem vazby žalobkyně a jejím
onemocněním zabýval tím, zda byl znalecký posudek vypracován znalcem oprávněným
se k otázkám týkajícím se epilepsie vyjádřit (zda závěry o neurologickém
onemocnění epilepsií byly zpracovány znaleckým ústavem s odborností
odpovídající zadanému znaleckému úkolu); vytkl, že v rozporu s § 127 o. s. ř. byla posouzena odborná otázka bez toho, aby pomocí znaleckého zkoumání byly
zjištěny nezbytné skutečnosti. Oproti tomu v posuzované věci odvolací soud
opakovaně vysvětlil, že posouzení skutkových otázek spojených s žalovanou
vytýkanými vadami díla, spadá do odbornosti ekonomické, podle čehož byl zvolen
i patřičný znalecký ústav, který disponuje odborností pro odbor ekonomie. Odkaz
na rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž má být napadené rozhodnutí v rozporu, je
proto bezcenný. Stejně je tomu i v případě odkazu na rozsudek ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2946/2022, v němž Nejvyšší soud v řízení o náhradě
nemajetkové újmy řešil otázku příčiny obtíží pacientky, která se podrobila
operaci kolenního kloubu v celkové narkóze poté, co selhaly pokusy o zamýšlenou
epidurální anestezii, a dovodil, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví,
odvětví anesteziologie, resuscitace, intenzivní medicína nepodával znalec mimo
oblast své odbornosti a posudek je souladný se znaleckým posudkem znalce z
odvětví neurologie a se závěry oborových komisí vědecké rady ČLK. Námitkou, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu v otázce nutnosti konkrétních zjištění a vedení dokazování k údajným
vadám díla spočívajícím v nezohlednění pokynů zhotovitele k provádění díla a
zhodnocení těchto pokynů z hlediska obecných náležitostí právního jednání a z
hlediska souladu s pravidly příslušného vědního oboru, v němž je autorské dílo
prováděno (otázka č. 3), dovolatelka nezpochybnila právní závěry odvolacího
soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou. Navíc nespecifikovala ustálenou rozhodovací praxi, od níž se měl dovolací soud
odchýlit.
Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá ani na řešení naposledy formulované
otázky, přesněji, její formulace vychází z vlastní skutkové verze dovolatelky
odlišné od zjištění, z nichž vycházel odvolací soud [že v čl. I.3 smlouvy se
objednatel zavázal zaplatit zhotoviteli sjednanou odměnu za řádné vytvořené
dílo a licenci k jeho užití, a dle čl. III. byly dohodnuty podmínky zpracování
a předání díla mj. tak, že zhotovitel bude průběžně předkládat k posouzení
jednotlivé etapy studie, a při dalším zpracování bude akceptovat připomínky,
které vzejdou z průběžných připomínek objednatele, v bodě 4 pak strany
ujednaly, že nesplnění termínu předložení díla k oponentuře či neakceptování
připomínek vzešlých z průběžného připomínkování díla či závěrečné oponentury
mohou být důvodem pro penalizaci, případně pro odstoupení od smlouvy. Dle čl. V
byla odměna za dílo dohodnuta tak, že odměna za vytvoření studie a licenci k
jejímu užití činí 252 000 Kč vč. DPH a bude rozdělena rovným dílem v
jednotlivých platbách mezi oba zhotovitele. Dílčí plnění odměny bylo dohodnuto
takto po zpracování částí díla. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že objednatel je
oprávněn v průběhu díla kontrolovat jeho kvalitu, způsob provedení, soulad se
zadáním (čl. VII odst. 2 smlouvy o dílo) a že neakceptování připomínek může být
důvodem pro odstoupení od smlouvy podle čl. III odst. 4 čl. IX odst. 5 písm. f)
smlouvy]. Pro úplnost je vhodné ještě uvést, že nepřípadný pro skutkovou odlišnost
porovnávaných věcí je i odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 543/2002. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě
odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 6. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu