USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně JUDr. PhDr. Ireny Wagnerové, Ph. D., MBA, LL.M., se sídlem v Praze 5, Jílovišťská 571, zastoupené JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Kocínce 210/3, proti žalované Asociaci textilního-oděvního-kožedělného průmyslu se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, identifikační číslo 00552062, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 5, o zaplacení 222 160 Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 122/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2024, č. j. 35 Co 243/2024-825, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 700 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Martina Dančišina, advokáta.
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 222 160 Kč s příslušenstvím z titulu plnění ze smlouvy o dílo uzavřené dne 28. 2. 2011 (dále též jen „smlouva“), jíž se žalobkyně a M. jako zhotovitelé zavázali pro žalovanou jako objednatele vytvořit odbornou studii. Žalovaná částka sestává z dílčích splátek ceny díla v celkové výši 202 000 Kč a ze smluvní pokuty za prodlení se zaplacením ceny díla ve výši 20 160 Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 2. 2016, č. j. 41 C 122/2013-169, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12.
7. 2016, č. j. 41 C 122/2013-200, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2017, č. j. 35 Co 470,471/2016-244, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2019, č. j. 32 Cdo 3622/2017-283, rozsudek odvolacího soudu zrušil s odůvodněním, že založil-li soud závěr o důvodnosti odstoupení objednatele od smlouvy o dílo na úvaze, že zhotovitelé se při provádění díla neřídili všemi pokyny objednatele, aniž zjistil, které konkrétní pokyny nebyly respektovány, a aniž tyto pokyny
posoudil z hlediska naznačených kritérií, je právní posouzení věci, na němž spočívá jeho rozhodnutí, neúplné a tudíž nesprávné. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2024, č. j. 41 C 122/2013-777, žalobu (opětovně) zamítl a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech řízení státu. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2024, č. j. 35 Co 243/2024-825, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně spolu s Ing. Makovským jako zhotovitelé uzavřeli dne 28. 2. 2011 s žalovanou jako objednatelem smlouvu o dílo (dále též jen „smlouva“), kterou se zavázali vytvořit studii s názvem „Dopady globalizačních vlivů na odvětví českého TOP a možnosti, jak na ně reagovat v období příštích 10 let“. Dílo nebylo dokončeno v dohodnuté době ve sjednaném rozsahu, jak stanovily čl. III.2 až 5 a 8, čl. VII.3 a též čl. VII.6 smlouvy. Žalovaná jak po odevzdání jednotlivých částí díla, tak po odevzdání celého díla vytýkala jeho nedostatky, resp. vady a domáhala se jejich odstranění.
Jí pověření experti vždy po provedení každé etapy díla a též neprodleně po obdržení konečné podoby díla zhotovitelům sdělovali své připomínky k provádění díla (tj. k jeho obsahové stránce z hlediska metodologie zpracování, věcné stránky a stránky odborné). Dopisem z 31. 7. 2012 žalovaná oznámila, že od smlouvy odstupuje podle článku IX odst. 5 písm. c) až f), neboť dílo nebylo provedeno řádně, a to přesto, že nedostatky průběžně vytýkala a sdělovala způsob, jak má být dílo přepracováno. Zhotovitelé připomínky neakceptovali a odmítli je zapracovat s odůvodněním, že je nepovažují za důvodné; setrvali na stanovisku, že do studie zapracují pouze takové připomínky, které považují za relevantní, což se také stalo.
Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že zhotovitelé nesplnili povinnost sjednanou podle § 537 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), v článcích III. odst. 2 a 3 a VII. odst. 6 smlouvy, podle nichž při určení způsobu provedení díla byli zhotovitelé vázáni pokyny objednatelky, což vedlo nejen k podstatnému porušení smlouvy ve smyslu § 345 odst. 2 obch. zák. (a tedy ke vzniku práva žalované odstoupit od smlouvy), ale především k vadám, které bránily řádnému předání díla.
Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že ke dni předání trpělo dílo vadami (560 odst. 1 obch. zák.), neboť nebylo zpracováno v souladu se smlouvou (podle čl. VII bodu 3 a čl. III bodu 8 smlouvy nebylo dílo po odborné a po jazykové stránce bez vad a nedostatků, které mohly způsobit, že by nemohlo být okamžitě užito). Nebylo-li dílo dokončeno v rozsahu a době ve smlouvě dohodnuté, nevznikl zhotovitelům nárok na zaplacení ceny díla; tím méně pak mohlo vzniknout právo na úhradu smluvní pokuty.
Stran výtky, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo náležitě zdůvodněno, odvolací soud shledal způsob, jakým soud prvního stupně popsal konkrétní pokyny žalované, které žalobkyně nerespektovala, dostatečným. Doplnil, že pokyny žalované i reakce zpracovatelů studie jsou mezi stranami nesporné (vyplývají z předložených etap studie i ze vzájemné komunikace smluvních stran). Podstatným shledal, že usnesením ze dne 23. 6. 2020, č. j. 41 C 122/2013-351, soud prvního stupně zadal znalci (znaleckému ústavu) VŠTE vypracování znaleckého posudku za účelem posouzení kvality díla, zejména zodpovězení, zda studie vykazuje odborné nedostatky a zda pokyny a výtky žalované byly při zpracování studie respektovány a současně zda korespondovaly s podstatou a smyslem díla, resp. byly v souladu s pravidly daného vědního oboru (lege artis); pokud nikoliv, měl znalec určit, o které konkrétní pokyny a výtky žalované se jednalo.
Znalec tyto otázky podrobně zodpověděl v posudku ze dne 19. 4. 2021, č. 336/23/2021, z něhož se podává, že přes snahu a odbornost žalobkyně obsahovala finální verze studie odborné nedostatky a trpěla jistou dávkou nekonzistentnosti a nejednotnou strukturou, problémem však byla zejména obsahová stránka celé studie a nedostatečná syntéza získaných dat, a to buď externích dat nebo i vlastních dat z dotazníkového šetření s velmi nízkou validitou. Studie sice obsahovala data z dostatečného počtu zdrojů, avšak pomocí těchto dat nebyla provedena dostatečná analýza a syntéza.
Požadavky žalované na zapracování jejích poznámek a výtek byly opodstatněné (nebyla zjištěna jejich neoprávněnost ani nevhodnost), nebyly však žalobkyní akceptovány; přitom se jednalo o úpravy metodické, výtky věcných nedostatků a formálních chyb, které se vyskytovaly v jednotlivých předložených verzích i v samotné konečné verzi studie. Znalecký posudek byl doplněn doplňkem č. 336/23/2021 z 12. 9. 2022 a dne 23. 2. 2024 soud vyslechl zpracovatele posudku Ing. Krulického. Odvolací soud se vypořádal i s námitkami žalobkyně stran nedostatku oprávnění či specializace VŠTE k podání znaleckého posudku; akcentoval, že bylo nutné přihlédnout k povaze a účelu zadání studie, která se zjevně úzce dotýkala ekonomických otázek a prognóz.
Na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že žalovaná důvodně a v souladu se smluvním ujednáním účastníků odstoupila od smlouvy o dílo, neboť zhotovitelé v průběhu díla nezohlednili její relevantní připomínky (pokyny), v důsledku čehož předaná konečná verze díla (studie) neodpovídala tomu, co bylo ve smlouvě ujednáno; jednalo se tudíž o dílo vadné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce „posouzení odbornosti soudního znalce pro podání znaleckého posudku v návaznosti na definovaný znalecký úkol“ (otázka 1), v otázce „nutnosti konkrétních zjištění a vedení dokazování k údajným vadám díla spočívajícím v nezohlednění pokynů zhotovitele k provádění díla a zhodnocení těchto pokynů z hlediska obecných náležitostí právního jednání a z hlediska souladu s pravidly příslušného vědního oboru, v němž je autorské dílo prováděno“ (otázka 3), a při posouzení „povinnosti objednatele k úhradě ceny díla za situace, kdy je sjednáno, že podstatná část ceny díla je splatná zálohově v návaznosti na vytvoření dílčích částí díla a s doplatkem vázaným k okamžiku jeho odevzdání, nikoli jeho převzetí či schválení objednatelem“ (otázka 4).
Otázku, „zda znalecký ústav, který je vysokoškolskou institucí, je bez dalšího oprávněn k znaleckému posouzení otázek nespadajících do oboru a odvětví jeho znaleckého oprávnění“ (otázka 2) má dovolatelka za dosud v praxi dovolacího soudu neřešenou. Ve vztahu k otázce 1) dovolatelka argumentuje tím, že soudy nesprávně posoudily odbornost soudního znalce pro podání znaleckého posudku v návaznosti na definovaný znalecký úkol. Závěr o souladu připomínek žalované s pravidly příslušného vědního oboru a smyslem díla tak byl přijat na základě nezákonného důkazu – znaleckého posudku zpracovaného mimo obor odbornosti předmětného znaleckého ústavu; posouzení připomínek žalované z hlediska souladu s pravidly příslušného vědního oboru a s podstatou a smyslem díla je přitom ryze odbornou záležitostí, která soudu samotnému bez znaleckého posouzení nepřísluší.
Soudy vycházely ze znaleckého posudku, který neodpovídal požadavkům zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, čímž se odchýlily od právního názoru, který Nejvyšší soud vyjádřil v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, podle něhož soud provede důkaz znaleckým posudkem tam, kde je k posouzení skutečností významných pro zjištění skutkového stavu věci zapotřebí odborných znalostí. Dovolatelka zdůrazňuje, že soud musí dbát mimo jiné o to, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popřípadě z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti, a není- li tomu tak, nevyhoví postup soudu požadavkům ustanovení § 127 o.
s. ř. Konkrétně namítá, že definovaný znalecký úkol nelze podřadit pod žádné z odvětví znaleckého oboru „ekonomika“, kterým disponuje znalecký ústav Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, Ústav znalectví a oceňování, ani pod další znalecké obory, jimiž daný znalecký ústav disponuje (tedy „stavebnictví“ a „strojírenství“). Posouzení kvality studie jako odborné práce z hlediska výtek a připomínek žalované, které jsou metodologické charakteru, lze podle dovolatelky nejblíže podřadit pod znalecký obor „Kultura (36/1967 Sb.)“ příp.
„Školství (36/1967 Sb)“, odvětví „Informační studia a knihovnictví“, neboť výše vedené je součástí tzv. informační vědy zabývající se zákonitostmi procesů vzniku, zpracování, zpřístupnění, transformace, distribuce a recepce informací ve společnosti, ale též otázkou vědeckých informací a výzkumných dat. Principy a poznatky informační vědy jsou využívány v oblastech zabezpečení a racionalizace sociálních, informačních a komunikačních procesů ve vládním, veřejném i soukromém sektoru, v paměťových institucích nebo informačních službách.
Informační věda pak má přesah též do dalších oborů, mj. sociologie, statistiky, metodologie, kdy právě též v těchto oborech byla studie zpracována. Znalecký ústav Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích, Ústav znalectví a oceňování, by podle dovolatelky mohl posudek v tomto oboru podat pouze za předpokladu, že by přibral příslušného konzultanta, což však neučinil, a jeho závěry, které jsou zcela mimo jeho znalecký obor, jsou tak pro dané řízení nepoužitelné. V této souvislosti dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že nevedly dokazování ve směru určeném dovolacím soudem, tedy zejména ke konkretizaci jednotlivých pokynů objednatelky, které zhotovitelé údajně nedodrželi, a na to navazující identifikaci vad díla.
Závěr, že zhotovitelé nesplnili svou smluvní povinnost, když ve smyslu § 537 odst. 3 obch. zák. při určení způsobu provedení díla nerespektovali závazné pokyny žalované coby objednatele, jakož i závěr, že žalovaná se v rámci kontrol provádění díla dožadovala odstranění konkrétních vad díla, vznášela k průběžným etapám i finální podobě studie konkrétní připomínky s požadavkem jejich zapracování do studie a reflektování ve finální podobě díla, čemuž žalobkyně nevyhověla, tak nemají oporu v provedeném dokazování.
Nebyl tudíž respektován právní názor dovolacího soudu vyjádřený v této věci v rozsudku ze dne 29. 7. 2019, č.j. 32 Cdo 3622/2017-283. I za situace, kdy soudy dospěly k závěru, že dílo vykazovalo vady v tom smyslu, že neodpovídalo požadavkům uvedeným ve smlouvě o dílo, bylo třeba se zabývat tím, zda žalovaná vady zhotovitelům řádně vytkla a poskytla jim lhůtu k jejich odstranění. I bylo-li by prokázáno, že dílo mělo vady definované smlouvou o dílo, které byly zhotovitelům žalovanou řádně vytknuty při poskytnutí lhůty k jejich odstranění, která marně uplynula, a že tedy odstoupení žalované od smlouvy bylo důvodné, měla žalobkyně nárok na částečnou úhradu ceny díla, poníženou o část odpovídající nároku na případnou slevu z ceny díla; dovolatelka to dovozuje z § 564 obch. zák., kdy při vadách díla platila přiměřeně ustanovení § 436 až 441 obch. zák. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vyplývá, že v konkrétním případě pro řešení téže právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání de facto vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné.
Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, nebo závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). V nálezu ze dne 6.
9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15, pak Ústavní soud dovodil, že použije-li dovolatel k vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
jeden ze zákonných předpokladů
(odklon od ustálené judikatury s odkazem na konkrétní rozhodnutí) a druhý (absence judikatury) in eventum, vedl by závěr dovolacího soudu, že tak učinil označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ (kritérií) navzájem se vylučujících, k porušení práva na soudní ochranu a přístup k soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je formulace otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a která má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán.
Již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné, jestliže dovolatel předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Na otázce 2), zda znalecký ústav, který je vysokoškolskou institucí, je bez dalšího oprávněn k znaleckému posouzení otázek nespadajících do oboru a odvětví jeho znaleckého oprávnění, která je formulována hypoteticky, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Dovolání nemůže být shledáno přípustné ani pro řešení otázky odbornosti soudního znalce pro podání znaleckého posudku v návaznosti na definovaný znalecký úkol (otázka č. 1). Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně.
Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce se soud může v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce. Výhradami vůči odbornosti znalce ustanoveného soudem k posouzení otázky vad díla a potažmo k hodnocení důkazu znaleckým posudkem z hlediska zákonnosti, popř. věrohodnosti, nezpochybnila dovolatelka právní závěry odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž jimi brojí proti skutkovým závěrům, na kterých je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, potažmo odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit právní otázka, která se opírá o vlastní skutkové závěry dovolatele nebo je vystavěna na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn.
32 Cdo 4607/2017, či ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1584/2021). Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132, § 211 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že dovolatelka namítla, že odvolací soud nerespektoval závěry dovozené v rozsudku ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, v němž se Nejvyšší soud v kontextu rozhodování o náhradě škody založeném na zjištění příčinné souvislosti mezi výkonem vazby žalobkyně a jejím onemocněním zabýval tím, zda byl znalecký posudek vypracován znalcem oprávněným se k otázkám týkajícím se epilepsie vyjádřit (zda závěry o neurologickém onemocnění epilepsií byly zpracovány znaleckým ústavem s odborností odpovídající zadanému znaleckému úkolu); vytkl, že v rozporu s § 127 o.
s. ř. byla posouzena odborná otázka bez toho, aby pomocí znaleckého zkoumání byly zjištěny nezbytné skutečnosti. Oproti tomu v posuzované věci odvolací soud opakovaně vysvětlil, že posouzení skutkových otázek spojených s žalovanou vytýkanými vadami díla, spadá do odbornosti ekonomické, podle čehož byl zvolen i patřičný znalecký ústav, který disponuje odborností pro odbor ekonomie. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž má být napadené rozhodnutí v rozporu, je proto bezcenný. Stejně je tomu i v případě odkazu na rozsudek ze dne 16.
8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2946/2022, v němž Nejvyšší soud v řízení o náhradě nemajetkové újmy řešil otázku příčiny obtíží pacientky, která se podrobila operaci kolenního kloubu v celkové narkóze poté, co selhaly pokusy o zamýšlenou epidurální anestezii, a dovodil, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví anesteziologie, resuscitace, intenzivní medicína nepodával znalec mimo oblast své odbornosti a posudek je souladný se znaleckým posudkem znalce z odvětví neurologie a se závěry oborových komisí vědecké rady ČLK.
Námitkou, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce nutnosti konkrétních zjištění a vedení dokazování k údajným vadám díla spočívajícím v nezohlednění pokynů zhotovitele k provádění díla a zhodnocení těchto pokynů z hlediska obecných náležitostí právního jednání a z hlediska souladu s pravidly příslušného vědního oboru, v němž je autorské dílo prováděno (otázka č. 3), dovolatelka nezpochybnila právní závěry odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou.
Navíc nespecifikovala ustálenou rozhodovací praxi, od níž se měl dovolací soud odchýlit.
Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá ani na řešení naposledy formulované otázky, přesněji, její formulace vychází z vlastní skutkové verze dovolatelky odlišné od zjištění, z nichž vycházel odvolací soud [že v čl. I.3 smlouvy se objednatel zavázal zaplatit zhotoviteli sjednanou odměnu za řádné vytvořené dílo a licenci k jeho užití, a dle čl. III. byly dohodnuty podmínky zpracování a předání díla mj. tak, že zhotovitel bude průběžně předkládat k posouzení jednotlivé etapy studie, a při dalším zpracování bude akceptovat připomínky, které vzejdou z průběžných připomínek objednatele, v bodě 4 pak strany ujednaly, že nesplnění termínu předložení díla k oponentuře či neakceptování připomínek vzešlých z průběžného připomínkování díla či závěrečné oponentury mohou být důvodem pro penalizaci, případně pro odstoupení od smlouvy.
Dle čl. V byla odměna za dílo dohodnuta tak, že odměna za vytvoření studie a licenci k jejímu užití činí 252 000 Kč vč. DPH a bude rozdělena rovným dílem v jednotlivých platbách mezi oba zhotovitele. Dílčí plnění odměny bylo dohodnuto takto po zpracování částí díla. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že objednatel je oprávněn v průběhu díla kontrolovat jeho kvalitu, způsob provedení, soulad se zadáním (čl. VII odst. 2 smlouvy o dílo) a že neakceptování připomínek může být důvodem pro odstoupení od smlouvy podle čl.
III odst. 4 čl. IX odst. 5 písm. f) smlouvy]. Pro úplnost je vhodné ještě uvést, že nepřípadný pro skutkovou odlišnost porovnávaných věcí je i odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 543/2002. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v posuzovaném případě odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 6. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu