33 Cdo 762/2025-294
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce L. S., zastoupeného doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Železná 490/14, proti žalovanému M. V., zastoupenému Mgr. Janou Čechovou Náplavovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o zaplacení 389 000 Kč s příslušenstvím a 48 352 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 279/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2024, č. j. 35 Co 336/2024-279, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 5. 2024, č. j. 31 C 279/2017-258, zamítl žalobu, jíž žalobce požadoval, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu 398 000 Kč s příslušenstvím a 48 325 EUR s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2024, č. j. 35 Co 336/2024-279, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce dokazování, důkazního břemene a břemene tvrzení, jestliže žalobu zamítl, ačkoli žalovaný v řízení neprokázal, že mezi ním a N. K. (právní předchůdkyní žalobce) došlo k uzavření darovací smlouvy, resp. že mu právní předchůdkyně žalobce finanční prostředky darovala a je proto oprávněn si je ponechat; akcentuje, že chování náklonnosti neznamená projev vůle směřující k darování životních úspor.
Žalobce prosazuje, že se žalovaný přijetím finančních prostředků na úkor jeho právní předchůdkyně, potažmo na jeho úkor bezdůvodně obohatil a je povinen bezdůvodné obohacení vydat. Odvolacímu soudu vytýká, že vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, resp. že vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, čímž se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, ze dne 30.
8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely; skutkové námitky (ať již je namítána nesprávnost skutkových zjištění nebo jejich neúplnost) proto nemohou – až na výjimky - založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro
právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. To dovolatel pomíjí, neboť veškerá jeho argumentace podpořená odkazem na judikaturu, v níž se Nejvyšší soud v době, kdy občanský soudní řád možnost zpochybnit skutková zjištění soudů připouštěl, vyjadřoval k otázce dokazování, ulpívá právě v rovině polemiky se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, kdy oproti odvolacímu soudu prosazuje, že finanční prostředky, které jeho právní předchůdkyně N. K. vybrala ze svých bankovních účtů a převedla na účet žalovaného, nebyly jejím darem žalovanému, neboť mu je nepředala s úmyslem je darovat.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a napadené rozhodnutí není překvapivé.
Z toho, že žalobce na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje svou verzi skutku, že jeho právní předchůdkyně finanční prostředky žalovanému nedarovala, neboť je nelogické, aby se zbavila většiny svých úspor, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28.
3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tudíž v posuzovaném případě nejedná.
Žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům konkrétní výhrady nevznesl. Ostatně proti nákladovým výrokům není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu