33 Cdo 79/2024-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně M & M reality holding a. s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Krakovská 583/9, identifikační číslo osoby 27487768, zastoupené Mgr. Peterem Harmečko, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, proti žalovanému P. K., zastoupenému Mgr. Bc. Jaroslavem Luxem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, o 90 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 190/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2023, č. j. 8 Co 86/2023-109, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 050 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr., Bc. Jaroslava Luxe.
Žalobkyně (společnost zabývající se realitním zprostředkováním, dále jen „RK“) se žalobou domáhala částky 90 000 Kč jako smluvní pokuty za porušení povinnosti žalovaného (zájemce o koupi) složit v dohodnuté lhůtě „blokační úhradu“ na koupi nemovitosti podle uzavřené smlouvy.
Okresní soud ve Frýdku-Místku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 2. 2023, č. j. 16 C 190/2022-74, žalobu o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 90 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % od 11. 1. 2022 do zaplacení zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dovodil, že podle § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve zněním účinném do 5. 1. 2023, dále jen „o. z.“, nelze přihlížet k ujednání podle § 1837 písm. a) o. z. uvedenému v článku 14.2 větě druhé a třetí smlouvy z 27.
10. 2021, uzavřené mezi účastníky řízení a prodávající V. J., za naprosto nesouvisejícím prohlášením podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, neboť za situace, kdy v okamžiku uzavření smlouvy nebylo již co zprostředkovávat (jelikož příležitost byla obstarána již uzavřením smlouvy), právo na odstoupení od smlouvy nemohlo žalovanému ani vzniknout. To citované ustanovení nepřipouští. Žalovaný tak byl oprávněn odstoupit od smlouvy podle § 1829 o.
z., což učinil dříve, než mu vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 7. 2023, č. j. 8 Co 86/2023-109, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Dospěl k závěru o kombinovaném obsahu smlouvy sepsané žalobkyní (smlouvy o smlouvě budoucí a o „blokaci nemovitosti pro zájemce po dobu trvání smlouvy“). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že k ujednání v článku 14.2 smlouvy nelze přihlížet proto, že jde o skryté ujednání pod „Závěrečná ujednání dohody: ….
A několik poučení a zákonných povinností na závěr….“, v odstavci nazvaném „Poučení:“, za údaj o tom, že zájemce není politicky exponovanou osobou ani osobou jí blízkou. Toto jednání žalobkyně považoval za nepoctivé ve smyslu § 6 odst. 1 o. z. Za nekalou praktiku žalobkyně, které nelze poskytnout ochranu, označil skutečnost, že v uzavřené smlouvě není uvedeno, jak s „blokační úhradou“ naloží. Dospěl proto k témuž závěru o možnosti žalovaného od smlouvy odstoupit bez uvedení důvodu a k jeho včasnému odstoupení (4.
11. 2021) před vznikem povinnosti zaplatit smluvní pokutu (9. 11. 2021).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým napadla rozsudek výslovně v celém rozsahu. Dovozuje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny nebyly, a to, zda je část ujednání článku 14.2 smlouvy o nemožnosti odstoupení od smlouvy skrytá (překvapivá ve smyslu § 1753 o. z.), „byť se nachází v celém znění na téže listině smlouvy a kterou na téže straně spotřebitel podepsal“, zda lze v daném případě aplikovat § 6 odst. 1 o.
z. na ujednání článku 14.2 smlouvy a nahlížet tak na jednání podnikatele jako na nepoctivé, a zda se podnikatel dopustil nekalé praktiky tím, že ve smlouvě neuvedl (kromě ujednání článku 6.1 smlouvy o vrácení blokační úhrady zájemci, pokud nedojde k uzavření smlouvy, vyjma článku 5 odst. 5.2) jiný způsob naložení s blokační úhradou. Podle žalobkyně judikatura ani doktrína přímo nevykládá, co znamená „skryté“ ujednání, a v daném případě nebylo ujednání skryté neboli překvapivé, neboť je uvedeno viditelně a přehledně na třetí straně smlouvy pod nadpisem poučení a je součástí smlouvy opatřené podpisy žalobkyně i žalovaného na téže straně.
Není odkazem na další smlouvu ani na jinou listinu, neobsahuje neočekávatelnou povinnost a je obsaženo na místě, kde jej může osoba průměrného rozumu očekávat. Není obchodní podmínkou a jedná se o smluvní ujednání přímé. Odvolací soud měl na ujednání aplikovat test překvapivosti a zjistit představy spotřebitele o obsahu smlouvy, následně zjistit obsah sporného ujednání, porovnat zjištění a podřadit je pod překvapivá ustanovení. Nejedná-li se o skryté ujednání, nejedná se ani o nepoctivé jednání žalobkyně, neboť ta na nemožnost od smlouvy odstoupit upozornila přímo ve smlouvě.
Žalobkyně také zpochybňuje, že by se dopustila nekalé praktiky. Ve smlouvě jasně uvedla, jak s blokační úhradou naloží (v bodu 5.2, z něhož jasně plyne, kdy si žalobkyně blokační úhradu ponechá). Neupravuje-li smlouva nějaké ujednání výslovně, bude se postupovat podle zákona. V ostatních případech by tedy blokační úhrada byla vrácena žalovanému. Žalovaný navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout. V řízení o dovolání Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále jen „o.
s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s.
ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Žalobkyně (RK), žalovaný (zájemce) a V. J. (prodávající) uzavřeli 27. 10. 2021 „dohodu o koupi nemovitosti“, v níž se prodávající a zájemce zavázali uzavřít kupní smlouvu ohledně označené nemovitosti za dohodnutou kupní cenu, včetně provize. Smluvní strany prohlásily, že uzavřením dohody jim RK obstarala příležitost k uzavření kupní smlouvy a vznikl jí nárok na provizi (bod 5.1) sjednanou s prodávající v dohodě o zprostředkování, a pokud k uzavření kupní smlouvy nedojde z důvodu na straně zájemce, příp. jeho vinou dojde k odstoupení prodávající či k jinému ukončení smlouvy, zavazuje se zájemce místo prodávající uhradit RK provizi za obstarání příležitosti k uzavření smlouvy s prodávající ve výši blokační úhrady (bod 5.2).
Blokační úhrada ve výši 300 000 Kč, splatná do tří pracovních dnů na účet RK, slouží podle smlouvy k blokaci nemovitosti pro zájemce a RK ji vrátí zájemci, pokud nedojde k uzavření smlouvy, vyjma čl. 5 odst. 5.2 (bod 6.1). Dále si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 30 % blokační úhrady pro případ prodlení s její úhradou déle než pět kalendářních dní (splatnou porušením povinnosti) s tím, že uplynutím této doby se dohoda ruší (bod 7). V bodech 8 až 12 byla uvedena doba trvání smlouvy, povinnosti RK a služby jí poskytované nad rámec zprostředkování zdarma, povinnosti prodávající a zájemce, a v bodě 14 označeném „A několik poučení a zákonných povinností na závěr…“ je uvedeno prohlášení zájemce, že není politicky exponovanou osobou ani osobou jí blízkou, je skutečným vlastníkem finančních prostředků nepocházejících z výnosů trestné činnosti a financování terorismu (bod 14.2).
V tomto bodě je dále uvedeno, že „Smluvní strany před uzavřením dohody požádaly realitní kancelář, aby s plněním služby započala ihned po uzavření dohody. Smluvní strany prohlašují, že byly informovány, že nejsou oprávněny jako spotřebitel od dohody odstoupit, pokud jim realitní kancelář obstará příležitost k uzavření smlouvy“. Smlouva byla sjednána distančně, žalovaný ji podepsal prostým elektronickým podpisem (alfanumerickým kódem vygenerovaným aplikací DigiSign.org.). Žalovaný blokační úhradu nezaplatil a od smlouvy odstoupil v oznámení spotřebitele doručeném žalobkyni 4.
11. 2021. Podle § 1753 o. z. ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření. Podle § 1812 o. z.
lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější (odst. 1). K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje (odst. 2). Podle § 1818 věty první o. z. má-li spotřebitel právo odstoupit od smlouvy podle ustanovení tohoto dílu, nevyžaduje se, aby uvedl důvod, a s právem odstoupit od smlouvy nelze spojit postih. Podle § 1820 o.
z. směřuje-li jednání stran k uzavření smlouvy a používá-li při něm podnikatel výhradně alespoň jeden komunikační prostředek, který umožňuje uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti stran (dále jen „prostředek komunikace na dálku“) nebo směřuje-li takové jednání k uzavření smlouvy mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání, sdělí podnikatel spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku také, pokud lze využít práva na odstoupení od smlouvy, podmínky, lhůtu a postupy pro uplatnění tohoto práva, jakož i formulář pro odstoupení od smlouvy, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis (odst. 1 písm. f).
Podle § 1829 odst. 1 o. z. spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě čtrnácti dnů. Lhůta podle věty první běží ode dne uzavření smlouvy. Podle § 1837 písm. a) o. z. spotřebitel nemůže odstoupit od smlouvy o poskytování služeb, jestliže byly splněny s jeho předchozím výslovným souhlasem před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy a podnikatel před uzavřením smlouvy sdělil spotřebiteli, že v takovém případě nemá právo na odstoupení od smlouvy. Podle § 6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.
Podle důvodové zprávy k § 1829 až § 1837 o. z. se v zákonné úpravě jedná o provedení čl. 9 až 16 směrnice 2011/83/EU o právech spotřebitelů. Spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodů a bez sankce. Zákon stanoví, že podnikatel může po spotřebiteli v případě odstoupení požadovat jen náklady, o kterých to stanoví. Zároveň se stanovují výjimky z práva spotřebitele odstoupit od smlouvy bez uvedení důvodu od určitých taxativně vypočtených smluv s ohledem na jejich specifický charakter.
V nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (dostupném, stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu na webových stránkách www.usoud.cz), Ústavní soud (kromě jiného) uvedl, že ochrana spotřebitele spadá mezi jednu ze sdílených politik Evropské unie (srov. čl. 4 SFEU), proto je nutno na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Evropská unie v této souvislosti vydala několik směrnic dopadajících na ochranu spotřebitele. K interpretaci směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4.
1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, Soudní dvůr Evropské unie uvedl následující: "Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pravomoci, tak úrovně informovanosti, které jej vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores,C-240/98 až C-244/98, Recueil, s.
I-4941, bod 25). Takové nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem může být narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám (výše uvedený rozsudek Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 27)" [Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 10. 2006, věc C-168/05, bod 25 a 26]. V pozitivním právu se ochrana spotřebitele promítá například do podoby vyšší informační povinnosti dodavatele, do práva spotřebitele odstoupit od smlouvy, do podoby zákazu některých ujednání ve spotřebitelských smlouvách či do podoby příkazu v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv vykládat pro spotřebitele nejpříznivěji (§ 51 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31.
12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu [srov. § 265 obchodního zákoníku nebo § 6 o.
z.]. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Za „skryté ujednání” označil Ústavní soudu např. ujednání uvedené výrazně menším písmem, skryté pod zavádějícím nadpisem apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24.
9. 2024, sp. zn. III. ÚS 2086/2024). Nejvyšší soud k tomu dodal v rozsudku ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3530/2016 (dostupném, stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu na webových stránkách www.nsoud.cz), že je nutno považovat za skrytou formu ujednání, které snadno unikne pozornosti spotřebitele a je pro něho proto překvapivé.
Z výše uvedeného vyplývá, že právo spotřebitele, s nímž podnikatel sjednává smlouvu distančním způsobem nebo mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání, od smlouvy odstoupit ve lhůtě 14 dnů směřuje k ochraně spotřebitele, jenž je ve smluvním vztahu s podnikatelem ve slabším postavení. Vyloučení možnosti od smlouvy odstoupit podle § 1837 písm. a) je výjimkou, k níž lze přistoupit jen za splnění stanovených podmínek [spotřebitel musí udělit výslovný souhlas, aby služba byla splněna před uplynutím čtrnáctidenní lhůty pro odstoupení od smlouvy, a to souhlas předchozí, a podnikatel musí spotřebitele poučit v souladu s § 1820 odst. 1 písm. f) a § 1837 písm. a) o.
z., že v takovém případě nemá právo na odstoupení od smlouvy, a to před uzavřením smlouvy]. Má-li být proto obsahem smlouvy uzavírané distančním způsobem předchozí výslovný souhlas spotřebitele se splněním smlouvy před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy a sdělení podnikatele spotřebiteli, že v takovém případě nemá právo na odstoupení od smlouvy, musí se tak stát ve smlouvě způsobem, který neunikne pozornosti spotřebitele. Souhlas spotřebitele a sdělení podnikatele tak nemohou být umístěny v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru, nebo být skryté pod zavádějícím nadpisem.
V opačném případě porušuje podnikatel svou povinnost jednat v právním styku poctivě (§ 6 o. z.) a jeho jednání nelze poskytnout právní ochranu.
Část smlouvy obsahující poučení a zákonné povinnosti signalizuje stranám, že jde o informace o okolnostech smlouvy, které nelze ujednáním stran ovlivnit (např. vyplývají z kogentních ustanovení právních předpisů) a mají pro ně jen informativní charakter. Nejde tedy o individuálně sjednané podmínky smlouvy a z hlediska konkrétních podmínek smlouvy tak vzbuzují dojem, že mají nepodstatný charakter.
Pokud proto žalobkyně (která smlouvu sestavila) zahrnula souhlas „smluvních stran“, tedy i žalovaného (jako účastníka smlouvy) se splněním smlouvy před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy („ihned po uzavření dohody“) a své poučení dané „smluvním stranám“ podle § 1820 odst. 1 písm. f) a § 1837 písm. a) o. z. o nemožnosti odstoupit od smlouvy do článku 14, tedy do části smlouvy nazvané „A několik poučení a zákonných povinností na závěr…“, bodu 14.2 nazvaného „Poučení:“, nadto jako plynulé pokračování za předepsanou větu obsahující prohlášení zájemce, že není osobou politicky exponovanou ani jí osobou blízkou a je vlastníkem finančních prostředků, které nepochází z trestné činnosti, jde o ukázkový případ skrytého ujednání.
Takové počínání podnikatele je nutno ve smyslu shora uvedené judikatury považovat za nepoctivé, podle § 6 o. z. nepožívající právní ochrany. Skutečnost, že se takové ujednání nachází v textu samotné smlouvy na téže straně, kterou žalovaný (elektronicky) podepsal, není podstatná. Lze dodat, že sama žalobkyně při formulaci první otázky vychází ze skutečnosti, že souhlas žalovaného a její poučení jsou ujednáními uskutečněnými ve smlouvě, a soudy neučinily zjištění, že by k takovému souhlasu a poučení došlo před uzavřením smlouvy jiným způsobem.
Ostatně sama žalobkyně v písemné replice ze dne 3. 11. 2022 k vyjádření žalovaného k žalobě uvedla, že žalovaný právě v čl. 14 odst. 14.2 smlouvy o započetí s plněním služby ihned po uzavření smlouvy požádal a v tomtéž článku byl žalobkyní poučen. První dvě otázky předestřené žalobkyní byly tedy v judikatuře Nejvyššího (i Ústavního soudu) vyřešeny a rozhodnutí odvolacího soudu je s nimi v souladu. Tyto závěry mají obecný přesah a dovolací soud neshledává důvod, proč by se neměly uplatnit u smlouvy zprostředkovatelské, nepojmenované (příp. i smíšeného typu), a neshledává důvod k jejich přehodnocení.
Jejich vyřešení proto přípustnost dovolání nezakládá.
Je třeba dodat, že odkazy žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009 (v němž řešil otázku platnosti rozhodčí doložky obsažené v samostatném bodě smlouvy, navíc s graficky zvýrazněnými prvními slovy „Případné spory“), ani na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015, v dovolání chybně označený sp. zn. 32 ICdo 85/2015 (v němž řešil otázku ustanovení o smluvní pokutě obsažené ve všeobecných podmínkách), nejsou přiléhavé s ohledem na odlišné skutkové okolnosti těchto věcí i v nich řešené právní otázky.
Za dané situace je nadbytečné zabývat se třetí žalobkyní předestřenou otázkou týkající se její nekalé praktiky spočívající podle napadeného rozsudku v neuvedení ve smlouvě jiného způsobu naložení s blokační úhradou (a tudíž i žalobkyní uvedenými odkazy na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie, která se mají k posuzování této otázky vztahovat). Ustálená soudní praxe totiž dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý.
To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005), i v případě, že druhý důvod se nepodařilo dovolatelce úspěšně zpochybnit (jako v daném případě), neboť věcný přezkum posouzení této další právní otázky nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016).
Pokud žalobkyně předkládá k posouzení otázku procesního práva (zda je pochybením odvolacího soudu, pokud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, dospěje-li k závěru o věcné správnosti výroku rozhodnutí na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí) a shledává postup odvolacího soudu rozporný s označenými rozhodnutími Ústavního soudu, pak tím namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, tedy vadu řízení. K té lze ovšem přihlížet pouze v případě jinak přípustného dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2167/2024). To se týká i námitky stručnosti (tedy nepřezkoumatelnosti) napadeného rozhodnutí.
Lze ovšem dodat, že otázkou překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu se zabýval jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud. Dospěly ke stejnému závěru, že nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně, tedy z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzoval rozhodovanou věc.
Skutečnost, že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí, neznamená ještě, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Ústavní pořádek nepředepisuje dvoustupňovou čí třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací).
Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 1642/17, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, usnesení Nejvyššího soudu z 27. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2407/2024, a ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1809/2024). Jiný hodnotící úsudek odvolacího soudu na zjištěný skutkový stav pak nezakládá ani poučovací povinnost soudu ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008).
V dané věci přitom závěr o začlenění ujednání dle § 1837 písm. a) o. z. do článku 14.2 smlouvy obsahujícím naprosto nesouvisející prohlášení podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu učinil ve svém rozsudku již soud prvního stupně (byť z něj nedovodil důsledky uvedené soudem odvolacím). Žalobkyni tak nic nebránilo ve zpochybnění tohoto závěru v rámci odvolacího řízení (měla možnost k němu skutkově i právně argumentovat).
Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně splněny, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Václav Duda předseda senátu