33 Cdo 856/2024

33 Cdo 856/2024-428

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně SAB Finance a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33 (identifikační číslo osoby 24717444), zastoupené JUDr. Jiřím Vodou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 85/104, proti žalované ORLIČAN s.r.o., se sídlem Praze 2, Londýnská 376/57 (identifikační číslo osoby 03544974), zastoupené JUDr. Janem Schramhauserem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Puklicova 1069/52, o zaplacení 2 436 277,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 37/2021, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2023, č. j. 29 Co 197/2023-366, takto:

I. Dovolání se odmítají. II. Žádná z účastnic nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 462 420 Kč z titulu smluvní pokuty a 1 973 857,50 Kč z titulu náhrady škody vzniklé porušením smlouvy s tím, že oba nároky plynou z rámcové smlouvy o poskytování platebních služeb, kterou účastnice uzavřely 24. 2. 2020.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2023, č. j. 20 C 37/2021-292, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 2 436 277,50 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 16. 1. 2021 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč; co do zákonných úroků z prodlení z částky 2 436 277,50 Kč od 6. 1. 2021

do 15. 1. 2021 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2023, č. j. 29 Co 197/2023-366, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do 2 171 761,20 Kč s 8,25 % úroky z prodlení z této částky od 16. 1. 2021 do zaplacení zamítl; ve zbývajícím rozsahu, tj. co do 264 516,30 Kč s 8,25 % úroky z prodlení z této částky od 16. 1. 2021 do zaplacení a co do nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 24. 2. 2020 uzavřely účastnice rámcovou smlouvu označenou jako „Smlouva o platebních službách č. 030004151391“ (dále jen „Rámcová smlouva“) a „Dodatek č. 1 ke smlouvě o platebních službách“ (dále jen „Dodatek č. 1“). Rámcová smlouva výslovně odkazuje na Všeobecné obchodní podmínky účinné od 25. 5. 2018 (dále jen „VOP“) a Dodatek č. 1 výslovně odkazuje na „Produktová pravidla pro forwardové obchody účinné od 1. 1.

2019“ (dále jen „PPFO“) jako na své nedílné součásti. V článku 2 bodu 6 Dodatku č. 1 si strany sjednaly, že žalobkyně bude žalované poskytovat služby bezhotovostních termínových obchodů s cizí měnou. Rámcová smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s možností jejího ukončení dohodou stran, nebo výpovědí kterékoliv ze stran bez uvedení důvodů; pro případ, že žalovaná zašle žalobkyni písemnou výpověď, činí výpovědní lhůta 1 měsíc a počíná běžet dnem následujícím po obdržení písemné výpovědi. Článek IV.

odst. 4.3. Rámcové smlouvy stanoví, že „smluvní strany jsou povinny veškeré obchody na základě Rámcové smlouvy učiněné před uplynutím výpovědní lhůty vypořádat bez zbytečného odkladu po ukončení platnosti Rámcové smlouvy a poskytnout k tomu druhé smluvní straně potřebnou součinnost“. V článku 2 bodu 6 Dodatku č. 1 se uvádí, že nedohodnou-li se strany jinak, obchody budou vypořádány v den sjednaný při sjednání obchodů, ve vztahu k těmto obchodům skončí platnost smlouvy až jejich vypořádáním, zrušením nebo odstoupením od nich a splněním souvisejících dluhů.

V čl. 5 bodu 5 VOP a stejně tak i v článku III. odst. 7 PPFO se žalovaná zavázala zaslat ve prospěch speciálního účtu žalobkyně dostatek peněžních prostředků k vypořádání bezhotovostních obchodů s cizí měnou tak, aby tyto peněžní prostředky byly připsány na speciální účet žalobkyně nejpozději v den splatnosti platebního příkazu. V případě nesplnění této povinnosti není žalobkyně povinna žalovanou zadaný platební příkaz provést, případně může odstoupit od sjednaného obchodu a žalované účtovat náklady vzniklé v souvislosti s neuskutečněním zadaného platebního příkazu.

PPFO v článku III. odst. 15 stanoví, že „…v případě zrušení bezhotovostního termínového obchodu s cizí měnou nebo odstoupení od něj dle čl. III. odst. 2, 6, 7 a čl. 12 PPFO má žalobkyně vedle práva na náhradu nákladů a na náhradu škody i právo na smluvní pokutu ve výši 1 % z částky určené k bezhotovostnímu termínovému obchodu s cizí měnou“. Obdobně v čl.

8 bodě 4 VOP se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni veškeré účelně vynaložené náklady, které jí vzniknou při vymáhání a ochraně jejích práv v důsledku porušení povinností žalované dle Rámcové smlouvy. Žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni vedle náhrady nákladů také veškerou škodu, která jí vznikne v důsledku porušení povinností žalované dle Rámcové smlouvy, a to skutečnou škodu a ušlý zisk. Dle bodu 5 daného článku je žalobkyně oprávněna účtovat žalované k úhradě i případné jiné výdaje, náklady, úroky z prodlení či smluvní pokuty, které vzniknou při plnění povinností z rámcové smlouvy.

Článek II. odst. 2.8. Rámcové smlouvy stanoví, že „v návaznosti na příslušná ustanovení rámcové smlouvy se náklady vzniklé žalobkyni v souvislosti s neuskutečněním obchodu z důvodů, které nejsou na její straně, zejména z důvodu, že klient nesloží peněžní prostředky ve výši sjednané pro uskutečnění obchodu, stanoví paušální částkou 1% z částky určené k obchodu, a tato pohledávka žalobkyně je splatná dnem, kdy mělo dojít k uskutečnění sjednaného obchodu a lze ji ze strany žalobkyně jednostranně započítat oproti jakékoliv splatné či nesplatné pohledávce klienta za žalobkyní; tím není dotčeno právo žalobkyně požadovat náhradu škody“.

Podle čl. 8 bodu 5 VOP mezi náklady žalobkyně patří mimo jiné i poplatky či obdobné platby, které stanoví korespondenční banky či jiné banky žalobkyni v průběhu převodu peněžních prostředků. V bodu 8 daného článku si účastnice ujednaly, že vylučují aplikaci § 1971 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.), a že žalobkyně má právo požadovat jakoukoliv náhradu škody bez ohledu na její případné krytí úroky z prodlení. Žalobkyně má také právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinností utvrzených smluvní pokutou.

Dne 24. 2. 2020 uzavřely účastnice 20 forwardových obchodů na částku 70 000 euro za kurz 25,63 Kč; tyto obchody byly splatné k 10. 7. 2020, 12. 8. 2020, 11. 9. 2020, 9. 10. 2020, 12. 11. 2020, 11. 12. 2020, 12. 2. 2021, 12. 3. 2021, 12. 4. 2021, 12. 5. 2021, 11. 6. 2021, 12. 7. 2021, 12. 8. 2021, 10. 9. 2021, 12. 10. 2021, 12. 11. 2021, 12. 1. 2021, 10. 12. 2021, 12. 1. 2022 a 11. 2. 2022. Dále žalovaná s žalobkyní uzavřela dalších 20 forwardových obchodů dne 11. 3. 2020 na částku 20 000 euro za kurz 25,90 Kč; tyto obchody se postupně staly splatnými k 10.

7. 2020, 12. 8. 2020, 11. 9. 2020, 9. 10. 2020, 12. 11. 2020, 11. 12. 2020, 12. 1. 2021, 12. 2. 2021, 12. 3. 2021, 12. 4. 2021, 12. 5. 2021, 11. 6. 2021, 12. 7. 2021, 12. 8. 2021, 10. 9. 2021, 12. 10. 2021, 12. 11. 2021, 10. 12. 2021, 12. 1. 2022 a 11. 2. 2022. Žalovaná na sjednané forwardové obchody označené žalobkyní čísly 20-500324 až 326 a 20-500961 až 963, splatné 10. 7. 2020, 12. 8. 2020 a 11. 9. 2020 (konkrétně 3x70 000 EUR za sjednaný kurz 25,63 CZK/EUR a 3 x 20 000 EUR za kurz 25,90 CZK/EUR) nedodala finanční prostředky.

Dne 18. 9. 2020 žalobkyně odstoupila od všech zbylých forwardových obchodů.

S ohledem na možný budoucí tržní vývoj směnného kurzu z preventivních důvodů žalobkyně – obávajíc se navýšení kurzových ztrát – přistoupila k uzavření zbylých protiobchodů s poskytovatelem forwardových obchodů. Vázána vztahem k ING BANK N.V. prostředky v bezprostřední časové souvislosti nakoupila za spotové kurzy; dne 13. 7. 2020 zakoupila 90 000 EUR za kurz 26,65525 a dne 14. 9. 2020 zakoupila 180 000 EUR za kurz 26,67691. O smluvních závazcích žalobkyně s ING Bank N.V. nebyla žalovaná informována.

Dne 14. 7. 2020 žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě škody a smluvní pokuty ve výši 109 993,50 Kč z důvodu kurzovní ztráty z dosud nevypořádaných obchodů, které byly splatné dne 10. 7. 2020 a byly sjednány na částky 70 000 euro a 20 000 euro. Dne 27. 4. 2020 zaslala žalovaná žalobkyni výpověď Rámcové smlouvy. Na podkladě uvedených skutkových zjištění odvolací soud právně uzavřel, že Rámcová smlouva, jejíž nedílnou součástí jsou VOP a Dodatek č. 1, jehož nedílnou součástí jsou PPFO, jsou platnými právními jednáními.

Žalovaná porušila svou smluvní povinnost tím, že neplnila na jednotlivé sjednané forwardové obchody (označené čísly 20-500324 až 326 a 20-500961 až 963), splatné ve dnech 10. 7. 2020, 12. 8. 2020 a 11. 9. 2020 (konkrétně 3x70 000 EUR za sjednaný kurz 25,63 CZK/EUR a 3 x 20 000 EUR za kurz 25,90 CZK/EUR). Vypověděla-li žalovaná 27. 4. 2020 Rámcovou smlouvu, nedotkla se výpověď 40 již uzavřených forwardových obchodů ve smyslu čl. IV. odst. 4.3. V důsledku nedodržení smluvního závazku (nedodání finančních prostředků na sjednané forwardové obchody) žalované vznikla povinnost nahradit žalobkyni související náklady ve smyslu čl.

II. odst. 2.8. Rámcové smlouvy. K nákupům, které žalobkyně učinila dne 13. 7. 2020 (90 000 EUR za kurz 26,65525) a dne 14. 9. 2020 (180 000 EUR za kurz 26,67691), došlo v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované dodat finanční prostředky na sjednané forwardové obchody. Po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby disponovala takovými rezervami, které by jí umožnily všechny potenciálně neuskutečněné obchody v důsledku zavinění třetích osob pokrýt z vlastních prostředků. Limit 1 % z částky určené pro sjednaný forwardový obchod s cizí měnou se podle článku 8.

odst. 5 VOP vztahuje ke konkrétním nákladům vyjmenovaným v citovaném smluvním ujednání (úroky z prodlení, smluvní pokuty). Vedle tohoto nároku VOP v článku 8. odst. 4 (vedle obecně platné právní úpravy) zajišťují žalobkyni právo na náhradu veškeré škody, a to škody skutečné a ušlého zisku, které by vznikly v důsledku porušení povinnosti klientem. Žalobkyní vyčíslený nárok na náhradu škody představuje kurzový rozdíl, tj. hodnotu, kterou musela vynaložit, aby napravila důsledek spočívající v nedodržení Rámcové smlouvy žalovanou; o tuto hodnotu se její majetek snížil (jde tedy o škodu, jejíž náhrada smlouvou účastnic nebyla limitována).

Účastnicemi sjednané a neuskutečněné obchody zahrnovaly částku 6 936 300 Kč (součet 210 000 x 25,63 = 5 382 300 a 60 000 x 25,9 = 1 554 000), žalobkyně skutečně vynaložila 7 200 816,30 Kč (součet 90 000 x 26,65525 = 2 398 972,50 a 180 000 x 26,67691 = 4 801 843,80) a rozdíl mezi sjednanou cenou a skutečně vynaloženou částkou (tedy vzniklá škoda) činí 264 516,30 Kč. Nárok uplatněný žalobkyní podle článku III. odst. 15 PPFO odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) neshledal po právu s odůvodněním, že se nejedná o platně sjednanou smluvní pokutu; sankce totiž nezajišťuje plnění konkrétně vymezené smluvní povinnosti ve smyslu ustanovení § 2048 odst. 1 o.

z. Pojetí závazku uhradit smluvní pokutu coby závazku inominátního (ale vymahatelného) nadto obchází zákon, neboť závazek je ujednán jako sankce pro případ zrušení či odstoupení od termínového obchodu s cizí měnou, takže jeho smyslem je sankcionovat jednání smlouvou předvídaná. Žalobkyně v odstoupení od smluv a výzvě k úhradě náhrady škody a smluvní pokuty z 18. 9. 2020, ani v žalobě uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty neodůvodnila konkrétním porušením smluvní povinnosti žalovanou, rozhodně pak ani nevysvětlila, proč už 28.

7. 2020 výši smluvní pokuty vztáhla k celkovému objemu částek, které měla žalovaná jejím prostřednictvím směňovat. Pokud tedy soud prvního stupně shledal nárok žalobkyně ve výši 462 000 Kč oprávněným, má odvolací soud tento právní závěr za nesprávný a rozsudek v tomto směru změnil tak, že žalobu o zaplacení smluvní pokuty zamítl. Co se týče důsledků nákupu EUR ve výši rovnající se celé zbývající částce určené k obchodu s cizí měnou sjednanému mezi účastnicemi dne 15. 9. 2020, výpovědi smlouvy a odstoupení od veškerých uzavřených obchodů ze dne 18.

9. 2020, dospěl odvolací soud k závěru, že není prokázána příčinná souvislost s jednáním žalované. Nárok na úhradu nákladů za uplatnění nároku ve výši 1 200 Kč vyplývá z § 513 o. z. a je po právu, neboť bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanou vyzvala k náhradě škody před zahájením soudního řízení; jeho konkrétní výši upravuje v § 3 vládní nařízení č. 351/2013 Sb.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice řízení. Žalobkyně na přípustnost svého dovolání usuzuje z toho, že při řešení otázek hmotného práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Je přesvědčena, že odvolací soud nerespektoval závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 580/2021, uzavřel- li, že příčinnou souvislost vylučuje, že se rozhodla vybrat ze dvou variant možných řešení tu, jíž reagovala na tzv. druhou covidovou vlnu a zajistila splnění zrcadlových forwardů náhradními forwardy, namísto pasivního přístupu.

Respektováno podle ní nebylo ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, dovodil-li odvolací soud, že nebyly naplněny předpoklady objektivní předvídatelnosti škodního následku vycházející z teorie adekvátnosti. Od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 883/2021 se pak odvolací soud odchýlil, když uzavřel, že k nákupu všech forwardů by došlo i nebýt protiprávního jednání žalované v podobě prohlášení o nesplnění smluvního závazku, od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.

5. 2018 sp. zn. 32 Cdo 871/2018, když uzavřel, že deklarace žalované o nesplnění smluvní povinnosti není porušením smluvní povinnosti, a od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, uzavřel-li, že ujednání o smluvní pokutě podle čl. III bod 15 PPFO je neplatné pro obcházení zákona. Za otázku hmotného práva dosud neřešenou v kontextu nové právní úpravy označuje žalobkyně otázku, zda je nutné prokazovat veškeré podmínky odpovědnosti za škodu, pokud smlouva obsahuje mechanismus pro vypořádání škodné události.

Žalovaná spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání v tom, že odvolací soud se v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013, a ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1970/2015, vůbec nezabýval otázkou předvídatelnosti škody. Napadené rozhodnutí proto považuje za neúplné, nesprávné a neústavní ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se odvolací soud otázkou předvídatelnosti škody zabýval, má žalovaná za to, že se při jejím řešení odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2.

2. 2020 (správně 2. 2. 2000), sp. zn. 29 Cdo 2001/1999, a ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. 21 Cdo 2124/2020, uzavřel-li, že škoda pro ni byla předvídatelná. Coby dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou dovolatelka formuluje otázku „zda lze uplatňovat, jakožto škodu vzniklou v důsledku porušení smluvní povinnosti, náklady spojené s opatřením náhradní věci vždy a za všech okolností…“. Je totiž přesvědčena, že odvolací soud ve vztahu k otázce dostupnosti vlastních prostředků žalobkyně vyšel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, resp. které je v extrémním rozporu s provedenými důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

V této souvislosti připomíná, že s její argumentací ohledně nákupu EUR žalobkyní u samotné ING Bank N.V., jíž byly následně zpět plněny, se odvolací soud nevypořádal. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění

vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Podle § 2913 odst. 1 o. z., poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. Aby byl dlužník povinen k náhradě újmy podle § 2913 o. z., musejí být splněny následující předpoklady – porušení smluvní povinnosti, vznik újmy a příčinná souvislost mezi nimi.

Dlužník může na svoji obranu uvádět liberační důvody. Důkazní břemeno ve vztahu k uvedeným předpokladům nese poškozený. Podle § 2048 odst. 1 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Přípustnost dovolání není způsobilá založit žalobkyní formulovaná otázka, zda příčinnou souvislost mezi vznikem její újmy a porušením smluvní povinnosti žalovanou vylučuje, že se rozhodla vybrat ze dvou variant možných řešení tu, jíž reagovala na tzv. druhou covidovou vlnu a zajistila splnění zrcadlových forwardů náhradními forwardy namísto pasivního přístupu.

Na této otázce totiž není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud nedovodil, že by příčinná souvislost mezi porušením smluvní povinnosti žalovanou a vznikem škody žalobkyně byla nějakými okolnostmi vyloučena, uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že byly naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu žalobkyně, resp., že závěr soudu prvního stupně, že škoda (vyčíslená jako rozdíl v kurzech za obchody s výjimkou prvních šesti) vznikla žalobkyni v příčinné souvislosti s jednáním žalované, nemá oporu v provedeném dokazování.

Nebyla-li prokázána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a škodou, která vznikla žalobkyni, bylo by bezpředmětné zabývat se naplněním předpokladu objektivní předvídatelnosti újmy (předpokladu existence příčinné souvislosti ve smyslu teorie adekvátnosti). Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že je na poškozeném, aby v případě tvrzení a prokazování příčinné souvislosti mezi protiprávním činem škůdce a vzniklou újmou unesl důkazní břemeno o tom, že újma je pro škůdce předvídatelná (viz BEZOUŠKA, Petr.

§ 2913 [Porušení smluvní povinnosti]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1571, marg. č. 32.) Zpochybňuje-li žalobkyně právní posouzení věci výtkou, že odvolací soud pochybil, nevzal-li za prokázané, že žalovaná učinila prohlášení o nesplnění smluvního závazku a byla informována o jejích smluvních závazcích s ING Bank N.V., resp.

prosazuje-li, že pokud by z takových zjištění vyšel, musel by nutně dospět k závěru, že deklarací o nesplnění závazku byla porušena Rámcová smlouva a nákup všech zbývajících forwardů byl učiněn v příčinné souvislosti s porušením smlouvy, zjevně pomíjí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o.

s. ř. Na tom nic nemění odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018, který je navíc nepřiléhavý pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz. Nelze přisvědčit žalobkyni, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od rozhodnutí ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, v němž se Nejvyšší soud zabýval výkladem ujednání příkazní smlouvy zakotvujícího paušální platbu při výpovědi smlouvy, která byla posouzena jako forma odstupného, nikoliv jako smluvní pokuta.

Jádrem argumentace v citovaném rozhodnutí bylo, že soudy nižších stupňů nevykládaly smluvní ujednání ve smyslu § 555 odst. 1 o. z. V nyní posuzovaném případě odvolací soud právní jednání účastnic (Rámcovou smlouvu) posuzoval podle obsahu a dovodil, že úmyslem smluvních stran bylo sankcionovat jednání smlouvou předvídaná. Nadto dospěl k závěru, že sankce (smluvní pokuta) nebyla řádně sjednána, neboť nebylo dostatečně konkretizováno vymezení porušení smluvní povinnosti (jakožto předpokladu vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty).

I kdyby ale odvolací soud vyhodnotil, že se jedná o inominátní závazek (což neudělal), nutným předpokladem by byla konkretizace porušení smluvní povinnosti, na niž je vznik závazku vázán, což je předpoklad, který podle odvolacího soudu naplněn nebyl. Již ze samotného ustanovení § 2913 odst. 1 o. z. plyne, že ohledně znaků skutkové podstaty této nárokové normy nese důkazní břemeno a břemeno tvrzení (v souladu s Rosenbergovým základním pravidlem dělení důkazního břemena) poškozený, naopak škůdce nese důkazní břemeno ohledně případných liberačních důvodů podle odstavce druhého tohoto ustanovení.

Zkrácená verze Rosenbergova pravidla zní tak, že: „Každou procesní stranu tíží důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů jí příznivé právní normy.“ (viz LAVICKÝ, Petr. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s.144). Vedle toho uvádí předpoklady nutné pro vznik odpovědnosti k náhradě škody v důsledku porušení smluvní povinnosti (viz BEZOUŠKA, Petr. § 2913 [Porušení smluvní povinnosti]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055–3014/.

1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1571, marg. č. 32. i PAŠEK, Martin § 2913 [Porušení smluvní povinnosti]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání, 3. aktualizace, Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 1).

Strany si mohou v souladu s autonomií vůle sjednat ve smlouvě mechanismus dalších následků navázaných na naplnění či nenaplnění ve smlouvě sjednaných povinností (např. mechanismus vypořádání obchodů, které nebyly provedeny), ty ale nemají vliv na posuzování žalobcem požadované náhrady škody vzniklé porušením smlouvy a s tím souvisejícím naplněním zákonem vyžadovaných předpokladů (včetně příčinné souvislosti). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3053/2006, od něhož se mělo podle názoru žalobkyně napadené rozhodnutí odchýlit, není aplikovatelný v kontextu o.

z., jelikož došlo k zásadním koncepčním změnám právní úpravy náhrady škody. Důvodná není výtka žalované, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2020 [2. 2. 2000, pozn. soudu], sp. zn. 29 Cdo 2001/1999, a ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. 21 Cdo 2124/2020, dovodil-li, že v rozsahu, ve kterém žalobě vyhověl, byla pro ni škoda předvídatelná. Podle zmíněného rozsudku je nutné se ptát, zda by následek nebyl pro optimálního pozorovatele zcela zjevně nepravděpodobný v době, kdy se smluvní strany vůči sobě navzájem smlouvou zavazovaly.

Odvolací soud se touto otázkou zabýval a dospěl k závěru, že vznik škody předvídatelný pro žalovanou byl. Tento závěr koresponduje i s rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2144/2023, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího (škůdce) konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostačující, že pro optimálního pozorovatele, jakožto myšlenou (ideální) osobu zahrnující veškerou zkušenost a znalosti své doby, není vznik škody vysoce nepravděpodobný.

Podstatu dovolání žalované však tvoří výhrady proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci. Žalovaná je totiž přesvědčená, že zjištění, že žalobkyně neměla k dispozici prostředky, které by mohla využít na splnění zrcadlových forwardů, je extrémně vadné. Jak již bylo výše uvedeno, zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost.

Pouze ve výjimečných případech extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli a kdy skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, jsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2019, sp. zn. Pl.ÚS- st.45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů), je i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o.

s. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).

V posuzovaném případě však nejde o situaci, kdy zjištění skutkového stavu je prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně vyhodnoceny, odpovídá žalovanou zpochybněné zjištění odvolacího soudu, že žalobkyně neměla k dispozici volné prostředky, které by mohla využít na splnění zrcadlových forwardů při respektování právních norem zapovídajících jí podstupování nadměrného rizika.

Odvolací soud přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem a respektoval základní zásady hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.

Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Z toho, že žalobkyně na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů (listiny datované dnem 6.

12. 2010 a listiny datované dnem 31. 12. 2020) prosazuje vlastní verzi skutku, že movité věci byly úplatně převedeny teprve separátní kupní smlouvou uzavřenou 31. 12. 2020, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovodit pouze z toho, že žalovaná se skutkovými závěry odvolacího soudu nesouhlasí.

Odlišná verze skutku, kterou prosazuje na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor představovat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018, či ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1635/2022). Protože dovolatelky nepředložily k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jejich dovolání podle § 243c odst. 1 o.

s. ř. odmítl. Dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.