4 Tdo 1023/2024-433
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání obviněného M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 7 To 167/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 141/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 1 T 141/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c) a d) tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
„v blíže nezjištěné době nejpozději od měsíce ledna 2022 do 9. 4. 2023, kdy byl obžalovaný vzat do vazby, na adrese XY, při téměř každodenních nevyžádaných návštěvách, kdy v některé dny k těmto návštěvám docházelo i vícekrát, opakovaně vyhrožoval své matce Z. K., že ji zmlátí, jestli chce „dostat ranu“ apod., čímž se snažil dosáhnout toho, aby mu poskytla materiální zabezpečení, tedy zejména předání finančních prostředků k zajištění jeho ubytování či dalších potřeb, poskytla mu jídlo či služby (vyprání prádla, nabití telefonu, umožnění přespání apod.),
když konkrétně dne 9. 2. 2023 v blíže nezjištěné době od 7:00 do 9:30 hodin u rodinného domu na adrese XY, opakovaně zvonil na svoji matku Z. K., jíž vulgárně nadával slovy „mrdko, pičo“ a dalšími blíže nespecifikovanými výrazy, vyhrožoval jí, že ji zmlátí, požadoval po ní vydání finanční hotovosti na jídlo, bydlení a rovněž vstoupil do garážového stání vedle domu, kde si nabíjel svůj telefon, když toto jednání vyvolalo u Z. K., pro svou četnost a opakovanost obavu o zdraví, duševní pohodu a majetek, proto přivolala Policii ČR,
a dále dne 18. 2. 2023 v době kolem 6:30 hodin bez oprávnění vlastníků nemovitosti neoprávněně vstoupil do chodby rodinného domu na adrese XY, kde Z. K. po předchozím slovním odmítnutí z její strany vzal její peněženku položenou na botníku a vzal si z ní finanční hotovost ve výši 600 Kč, čímž způsobil Z. K., škodu ve výši 600 Kč, peněženku s doklady k výzvě Z. K. vrátil a z místa odešel,
dále v průběhu celého období Z. K. urážel vulgárními slovy, např. že je „stará smradlavá kurva, tlustá kráva, děvka, kurva, mrdka, piča“, kdy jednání obžalovaného stupňovalo v průběhu uvedeného období i jednotlivých incidentů svou intenzitu od slovních urážek a výhrůžek fyzickým napadením (že ji udeří) či že něco rozbije, přes plivání na Z. K. a šťouchání rukama do těla poškozené Z. K., kdy však k žádnému zranění nedošlo, až po výhrůžky usmrcením Z. K. či V. K., které obžalovaný pronesl před Z. K., kdy konkrétně při jedné z nevyžádaných návštěv vyhrožoval otci, V. K., že vezme krumpáč a rozkopne mu hlavu, což vzbudilo u Z. K. a u V. K., i když nedošlo k fyzickému napadení, obavu o zdraví a život, kdy se zejména Z. K. bála i vynést odpadky, jít před dům, měla problémy se spánkem ze způsobeného stresu a také proto, že obžalovaný zvonil na dům, bil na okna či telefonoval a psal SMS zprávy bez ohledu na noční či denní hodinu, tudíž nikdy nevěděla, kdy a kde obžalovaného potká a jak se k ní bude chovat, necítila se bezpečně ani ve vlastním domě,
zejména Z. K., ale i V. K. v průběhu uvedeného období opakovaně každý den, někdy i několikrát za den kontaktoval nejenom popsaným způsobem osobně, ale i cestou telefonních hovorů a SMS zpráv,
kdy se takto choval i v období od 8. 3. 2023 do 9. 4. 2023, tedy než byl vzat do vazby, přestože mu bylo usnesením Okresního soudu Brno-venkov, ze dne 6. 3. 2023, č. j. 11 Nc 2101/2023-26, vykonatelným dnem vydání, zakázáno nežádoucí sledování a obtěžování Z. a V. K., jakož i jejich kontaktování, a to jakýmkoliv způsobem, a dále se k nim přibližovat na vzdálenost kratší sta metrů, kdy citované rozhodnutí bylo dne 8. 3. 2023 vykonavatelem Okresního soudu Brno-venkov vyvěšeno na dveře domu na adrese XY a obžalovaný se téhož dne s jeho obsahem seznámil, neboť si jej přečetl,
a krom uvedeného konkrétně dne 7. 4. 2023 v době od 3:00 do 9:45 hodin bez oprávnění vlastníků nemovitosti Z. a V. K. neoprávněně vstoupil na nízkým plotem ohraničenou zahradu rodinného domu na adrese XY, kde přespal v zahradním domku,
a dne 9. 4. 2023 v době kolem 0:25 hodin se zdržoval v přístřešku pro auto přiléhajícímu k rodinnému domu na adrese XY, kde přespával, kdy je tato prostora zřetelně příslušenstvím náležejícím k domu a tvoří s ním jeden funkční celek“.
2. Za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 9. 2023, č. j. 30 T 116/2023-123, v právní moci téhož dne, a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, byl obviněnému podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 48 (čtyřiceti osmi) měsíců. Pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku nalézací soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 9. 2023, č. j. 30 T 116/2023-123, v právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do všech jeho výroků. Krajský soud v Brně (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 7 To 167/2024, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 7 To 167/2024, ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 1 T 141/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Podle dovolatele rozhodná skutková zjištění obecných soudů určující pro naplnění znaků trestného činu jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů a dále rozhodnutí obecných soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu a která odvolací soud chybně aproboval, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Skutková zjištění totiž spočívají, pokud jde o negativní aspekty jeho kontaktu s rodiči, na jednostranném tvrzení (verzi) rodičů, která jsou však v rozporu s jeho obhajobou. Namítá, že jeho rodiče však nebyli na věci nezainteresovaní, neboť jejich zájmem v jimi iniciovaném trestním řízení bylo z důvodu narušených rodinných vztahů dosáhnout jeho uvěznění. V postavení svědků proto podle dovolatele nebyli nezaujatí a vypovídací hodnota jejich výpovědí tak nebyla vyšší než u jeho výpovědi. V této souvislosti cituje závěry Ústavního soudu z nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16 týkající se situace tzv. tvrzení proti tvrzení.
6. Pokud jde o předběžné opatření, namítá, že uložené zákazy byly vázány výslovně na osoby rodičů, nikoliv na dům jako takový. Vyslovuje přesvědčení, že jeho jednání kvalifikované jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku tak nebylo zakázáno v rozsahu, který tvrdí nalézací soud.
7. Vzhledem k pochybnostem o důkazní hodnotě provedených důkazů, tedy výpovědí poškozených, se podle dovolatele závěr o vině ocitl v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudy obou stupňů podle něj nebyly rozptýleny pochybnosti, které v daném případě existují, a proto soudy rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
8. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že rozsudek nalézacího soudu, který odvolací soud chybně aproboval, spočívá i na nesprávném právním posouzení skutku. Tuto námitku považuje za nejpodstatnější a je toho názoru, že má nejzávažnější dopad na jeho práva. Obviněný namítá, že došlo k excesivní právní kvalifikaci jeho jednání coby trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, což vedlo k uložení nepřiměřeného trestu ve výměře 4 let nepodmíněného trestu odnětí svobody.
9. Současně dovolatel zdůrazňuje, že předpokladem trestní odpovědnosti je ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku i společenská škodlivost. Tvrdí však, že v dané věci jde o dlouhodobě narušené vztahy v rámci rodiny, mezi rodiči a synem (obviněným), přičemž i znalkyně při jeho výslechu připustila, že s ohledem na jeho duševní poruchu jsou jeho možnosti obživy a schopnosti postarat se o sebe značně omezené. Je proto podle něj přirozené, že rodinní příslušníci se v takové situaci na sebe obrací, přičemž akcentuje, že znalkyně ani neshledala jeho nebezpečnost za jinou než verbální. Soudy však podle něj nebylo zjištěno zásadní překročení verbální roviny jeho jednání, a je tudíž zjevné, že pohrůžky, které soud uzavřel za zjištěné, nemohly být v kontextu daného konkrétního případu takového charakteru, aby dosáhly závažnosti újmy předpokládané pro naplnění skutkové podstaty podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Právní kvalifikace tímto trestným činem je tudíž podle obviněného nesprávná. Jeho jednání totiž nemohlo objektivně vést k újmě rodičů a nebylo podle něj způsobilé vzbudit v nich obavu z jejich uskutečnění.
10. Závěrem podaného dovolání tudíž navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek nalézacího soudu zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí podle § 265l odst. 1 tr. ř.
11. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) dne 7. 11. 2024, sp. zn. 1 NZO 787/2024. Úvodem stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání.
12. Státní zástupkyně předně konstatuje, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku vypořádaly. Připomíná, že v takových situacích se zpravidla jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Konstatuje, že s nosnými body argumentů soudů nižších stupňů se zcela ztotožňuje.
13. V podrobnostech státní zástupkyně uvádí, že dovolání obviněného je po obsahové stránce vystavěno na nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů a nesprávném právním posouzení skutku, přičemž konstatuje, že přednesené výhrady sice pod uvedené dovolací důvody podřadit lze, avšak že jsou zjevně neopodstatněné.
14. Akcentuje, že nalézací soud realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, přičemž svým povinnostem dostál i odvolací soud, který podané odvolání obviněného řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se podle státní zástupkyně přiléhavě vypořádal. Státní zástupkyně konstatuje, že je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že se nalézací soud otázkou věrohodnosti poškozených (rodičů obviněného) velmi podrobně zabýval a pokud po podrobném vyhodnocení výpovědi poškozených korespondujících s dalšími provedenými důkazy – zejména SMS komunikací, výpisem hovorů, protokoly o ohledání místa činu, fotografiemi z kamer, předběžnými opatřeními soudu – dospěl k závěru, že poškození jsou osobami zcela věrohodnými, na rozdíl od obviněného, a že vina obviněného byla prokázána v rozsahu popsaném ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, nelze v tomto spatřovat tvrzený extrémní rozpor. Správně podle ní také odvolací soud nepřisvědčil námitkám obviněného ohledně jeho údajné nouze, zatvrzelosti poškozených či nedostatku společenské škodlivosti jeho jednání. Konstatuje, že považovat poškozené za osoby zatvrzelé se jeví v kontextu s dlouhodobým jednáním obviněného za odporující dobrým mravům, obdobně jako obviněného za osobu jednající v nouzi. Akcentuje, že ze znaleckého posudku z odvětví psychiatrie vyplynulo, že obviněný v době páchání protiprávního jednání mohl rozpoznat protiprávnost svého jednání a mohl své jednání ovládat, když ovládací schopnost byla snížena jen nepatrně vlivem osobnostní poruchy. U obviněného jsou dány dvě diagnózy, a to vrozená smíšená porucha osobnosti a závislost na návykových látkách, přičemž obě tyto poruchy jsou však poruchami osobnosti, nikoliv onemocněním. Státní zástupkyně má za to, že s ohledem na již uvedené skutečnosti bylo jednání obviněného provedenými důkazy zcela prokázáno, když použitá právní kvalifikace je s ohledem na intenzitu jednání obviněného, charakter jeho výhružek, zcela přiléhavá. Požadavek na aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku shledává nepřijatelným.
15. V zásadní shodě s názorem odvolacího soudu má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarované důvody dovolání podle ní naplněny nebyly. Závěrem svého vyjádření tudíž navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jí navrhovaného.
16. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
19. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.
Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
21. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
22. Obviněný dále své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to
přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Obviněný podané dovolání rovněž opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v dané věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. podané odvolání obviněného zamítl po věcném přezkoumání, je logické, že uvedený dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě.
25. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
26. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, jakož i vadu nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení věci, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.
27. Předně je třeba uvést, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (k tomu viz odvolání ze dne 17. 5. 2024 na č. l. 332 až 333 verte spisového materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné uvést, že dovolací argumentace obviněného představuje v její převážné části pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz body 3 až 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a zejména body 13 až 21 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná i podle Nejvyššího soudu.
28. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Jak již bylo uvedeno, obviněný v podaném dovolání explicitně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z jeho dovolací argumentace je patrné, že svým dovoláním míří na jeho první alternativu, tj. na vadu tzv. zjevného rozporu. K tomu je zapotřebí ovšem uvést, že obviněný nepředkládá, v čem konkrétně spatřuje tvrzený zjevný rozpor, tj. mezi jakým skutkovým zjištěním a jakým provedeným důkazem má být tento rozpor dán. Obviněný se pouze omezuje na konstatování, že byly v dané věci přítomny dvě odlišné verze – a to verze předkládaná poškozenými (jeho rodiči) a verze předkládaná jím samotným, přičemž soudům nižších stupňů vytýká primárně to, že se přiklonily k jiné verzi skutkového děje, než kterou prezentoval on sám.
29. Z pohledu této argumentace Nejvyšší soud považuje za nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III.
ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Zde je namístě současně zdůraznit, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.
ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
30. Lze mít za to, že výhradami, jimiž obviněný míří na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, avšak i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak bude podrobněji rozvedeno, podle Nejvyššího soudu, materiálně nahlíženo, fakticky obviněný namítá, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. zásadou in dubio pro reo, jejíž porušení ostatně v podaném dovolání také explicitně namítá. Takové výhrady však nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v tomto případě směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů.
Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.
Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná.
31. Ke shora uvedeným námitkám obviněného proto Nejvyšší soud uvádí, že je nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v té části, jejímž prostřednictvím míří na první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tyto námitky nepřesahují pouhou polemiku obviněného s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.
32. Nad rámec shora uvedeného, toliko skutečně velmi stručně stran tvrzení obviněného o nevěrohodnosti poškozených, lze uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou věrohodnosti poškozených zabývaly, a to z pohledu uplatněné obhajoby obviněného. Závěr o jejich věrohodnosti pak nezaložily na prostém konstatování, že těmto uvěřily, protože určitě mluví pravdu a že tito vypovídají pod sankcí trestního stíhání v případě nepravdivé svědecké výpovědi, nýbrž na tom, že jejich verzi událostí potvrzují další provedené důkazy, a to např. výpis hovorů poškozené a SMS komunikace (viz bod 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 6 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje, když se s těmito zcela ztotožnil.
33. Nadto ve vztahu ke shora uvedeným námitkám Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé provedené důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Oba soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, svědeckými výpověďmi, zejména pak věrohodností rodičů obviněného (viz bod 14 rozsudku nalézacího soudu či bod 6 usnesení odvolacího soudu), listinnými důkazy (viz bod 8 rozsudku nalézacího soudu), jakož i dalšími ve věci provedenými důkazy (k tomu srov. zejména body 3 až 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a zejména body 13 až 21 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
34. Na závěr pro úplnost Nejvyšší soud považuje za vhodné reagovat na velmi stručnou námitku obviněného stran toho, že soudy nesprávně posoudily rozsah jemu stanovených zákazů – tj. zda se zákazy vztahovaly jen na osobu jeho rodičů, nebo i na jejich dům. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že uvedené „zákazy“ (předběžná opatření) spočívaly v tom, že obviněnému byla uložena povinnost zdržet se setkávání s poškozenými, zdržet se jejich nežádoucího sledování a obtěžování, jakož i jejich kontaktování, a to jakýmkoliv způsobem, přičemž zároveň mu bylo zakázáno přibližovat se k poškozeným na vzdálenost kratší než 100 m. Z uvedeného evidentně a logicky vyplývá, že bylo obviněnému zakázáno i přibližovat se k domu poškozených (jeho rodičů), pokud tito v domě v té době setrvávali, což mohl i obviněný zcela logicky předpokládat, když se jednalo o jejich bydliště. Uvedená argumentace obviněného je tudíž lichá a jeho námitky jsou nedůvodné. Navíc obsahově směřuje tyto námitky do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když obviněný zpochybňuje naplnění všech znaků přečinu podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, takže ji měl uplatnit pod tímto dovolacím důvodem, nikoliv pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
35. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje také již zmíněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak však již bylo naznačeno, důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
36. Z pohledu shora prezentovaného závěru Nejvyšší soud uvádí, že obviněný uplatněnou dovolací argumentací, jíž vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., materiálně nahlíženo v rozhodující míře vyjadřuje svůj nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů stran toho, že jím učiněné výhrůžky adresované rodičům, zejména jeho matce, dosáhly závažnosti újmy předpokládané pro naplnění skutkové podstaty § 175 odst. 1 tr. zákoníku a že byly způsobilé vzbudit v nich obavu z jejich uskutečnění. Až na základě jeho nesouhlasu s tímto skutkovým zjištěním dovozuje nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou dovolací argumentaci však pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze. V tomto směru totiž ani tyto námitky nepřesahují pouhou polemiku obviněného s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Nejvyšší soud proto uzavírá, že i tyto námitky obviněný uplatnil pouze formálně.
37. Bez ohledu na tento závěr, skutečně jen velmi stručně, lze odkázat na bod 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 7 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu týkající se naplnění skutkové podstaty přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů je třeba zdůraznit, že o tom, že vyhrůžky obviněného vzbuzovaly v poškozených obavy, že je realizuje, nakonec svědčí i skutečnost, že poškození požádali o vydání předběžného opatření. Není také pochyb o tom, že jejich obavy z uskutečnění pronesených vyhrůžek nepochybně zvyšovala skutečnost, že obviněný své jednání v předmětném období nekontroloval (viz výpovědi poškozených), když nakonec i vůči poškozené použil i násilí, neboť do této strkal na podporu svých slovních vyhrůžek, dokonce ji i uhodil. Zde je třeba zdůraznit, že v případě skutkové podstaty podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku pro naplnění zákonného znaku pohrůžky násilí postačí verbální vyhrůžky násilím směřující k tomu, aby poškozený něco strpěl či vykonal, přičemž se ani nevyžaduje, aby pohrůžka násilím u poškozeného skutečně vyvolala obavy z možného použití násilí nebo dokonce ze způsobení takové újmy (k tomu viz ŠÁMAL, Pavel. § 175 [Vydírání]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2214, marg. č. 4.). V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný pohrůžkami použití násilí zejména poškozenou nutil k tomu, aby mu poskytovala různé materiální zabezpečení jako např. finanční prostředky či jídlo či určité služby, jako je např. vyprání prádla, kredit na mobil apod. Tímto svým jednáním nepochybně naplňoval všechny znaky skutkové podstaty předmětného přečinu, když poškozenou pohrůžkou násilí a jiné újmy nutil, aby něco vykonala (např. mu dala jídlo, vyprala prádlo) a strpěla jeho přítomnosti v místě bydliště.
38. V podaném dovolání dále obviněný naznačuje rovněž chybný postup soudů nižších stupňů, které podle něj nesprávně neaplikovaly § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy nerozhodly v duchu zásady subsidiarity trestní represe. Uvedená argumentace pak podle Nejvyššího soudu sice je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak v posuzované věci je zcela nedůvodná.
39. Ohledně zásady subsidiarity trestní represe pro úplnost Nejvyšší soud v obecnosti uvádí, že představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Lze ji chápat tak, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován právě použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
40. Zároveň platí, že společenská škodlivost však není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Neposuzuje se v obecné poloze, nýbrž je ji vždy třeba zvažovat v konkrétním případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
41. Přestože je tedy dovolací argumentace obviněného v této části, jak již bylo uvedeno, způsobilá naplnit jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neshledal ji Nejvyšší soud důvodnou. Jednání obviněného v posuzované věci nevykazovalo žádné výjimečné rysy, díky nimž by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti a že by uplatnění trestní odpovědnosti bylo tudíž v dané věci nepřiměřené. Naopak je z odůvodnění napadených rozhodnutí zjevné, že jednání obviněného se jeví jako vysoce společensky škodlivé, když toto trvalo poměrně dlouhou dobu a obviněný se ho dopouštěl vůči svým rodičům, tedy osobám, vůči kterým by měl mít úctu. V podrobnostech lze odkázat především na bod 6 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, s jehož argumentací se i Nejvyšší soud ztotožňuje.
42. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné jen pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaného dovolání obviněného dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
43. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.
44. Nakonec Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
45. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice při jisté míře benevolence odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu