4 Tdo 1031/2025

4 Tdo 1031/2025-403

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. M. D., ke dni rozhodnutí ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, a 2. J. D., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 6. 2025, sp. zn. 14 To 125/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 111/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 1 T 111/2024, byli obvinění M. D. a J. D. uznáni vinnými přečinem porušování domovní svobody spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to J. D. podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a M. D. podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byli odsouzeni obviněný J. D. podle § 178 odst. 1, § 62 odst. 1, 3 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin a obviněný M. D. podle § 178 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému M. D. bylo dále uloženo nahradit poškozené RBP, zdravotní pojišťovně škodu ve výši 4 315 Kč.

2. Přečinu porušování domovní svobody se obvinění podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili tím, že v přesně nezjištěné době mezi 19:40 a 20:00 hodin dne 30. 7. 2023 v bytovém domě na adrese XY ve XY ve vzájemném srozumění bez svolení vnikli zavřenými dveřmi, které nebyly uzamčeny, do bytu obývaného poškozeným V. Š., poškozenou D. Š., a jejich dvěma nezletilými dcerami. Zde obviněný M. D. fyzicky napadl teleskopickým obuškem, který si přinesl, nejméně jedním úderem zezadu do oblasti krku V. Š. a nejméně třemi údery do oblasti hlavy, krku a zad D. Š. Přesně nezjištěným počtem úderů do oblasti hlavy i dalších částí těla napadl i v bytě se nacházejícího J. P., otce D. Š. Obviněný J. D. v průběhu popsaného útoku obyvatele bytu napadal verbálně. Poškozená D. Š. v důsledku jednání obviněného M. D. utrpěla zranění spočívající v tržné ráně na hlavě a poškozený J. P. utrpěl zranění spočívající v tržné ráně na hlavě a podkožním krevním výronu nad levým okem. Zranění poškozených si vyžádala lékařské ošetření na chirurgické ambulanci, nicméně žádný z nich neutrpěl na těle újmu omezující jej v běžném životě.

3. Rozsudek soudu prvního stupně oba obvinění napadli odvoláními, která Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích podle § 256 tr. ř. zamítl usnesením ze dne 4. 6. 2025, sp. zn. 14 To 125/2025, jako nedůvodná.

II. Dovolání obviněných

4. Obvinění M. D. a J. D. společně podali prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Králíčka, Ph.D., proti usnesení odvolacího soudu a všem výrokům jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. s tím, že skutková zjištění rozhodná pro naplnění znaků trestného činu, kterým byli uznáni vinnými, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebyly k nim provedeny navrhované podstatné důkazy a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, dále že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním či jiném hmotněprávním posouzení a konečně že jejich odvolání byla zamítnuta, přestože v řízení, které napadenému rozsudku soudu prvního stupně předcházelo, byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Vlastní dovolací argumentaci obvinění uvedli konstatováním, že jejich jediným cílem je domoci se prostřednictvím dovolání prohlášení o své nevině, bez ohledu na to, zda mezitím odpykají uložené tresty. O přerušení jejich výkonu ostatně ani nepožádali.

6. Dovolání obsahují „úvodní slovo obhájce“, ve kterém JUDr. Jaroslav Králíček, Ph.D., vyjádřil osobní pochybnost o správnosti postupu orgánů činných v trestním řízení při jednotlivých procesních úkonech, při hodnocení důkazů a při protokolaci. Současně požádal Nejvyšší soud, aby při svém rozhodování vycházel důsledně ze zvukových záznamů.

7. V následující části dovolatelé soudům obou stupňů nejprve v obecné rovině vytkli, že se nepřesvědčivě vypořádaly se zásadními nesrovnalostmi ve výpovědích poškozených a pominuly důkazy podporující verzi obhajoby. Soud prvního stupně rozpory v tvrzeních poškozených označil za drobné nepřesnosti a odvolací soud na námitky obhajoby vůči těmto rozporům nereagoval s odkazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se opakování námitek nebo je bagatelizoval. Důkazy nebyly posuzovány jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, v důsledku čehož došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Obvinění byli odsouzeni bez dostatečného důkazního podkladu a na základě nelogického a neuzavřeného důkazního řetězce.

8. Konkrétně pak dovolatelé brojili proti tomu, že poškození a jejich rodinní příslušníci i zasahující strážnice P. T. popsali útočníka s obuškem jako malého tlustého s kudrnatými vlasy, zatímco obviněný M. D. měří 184 cm a v rozhodné době vážil 186 kg a obviněný J. D. měří 178 cm a vážil jen 78 kg, přičemž žádný z nich nemá kudrnaté vlasy. Poukázali také na obsah audionahrávky volání poškozeného J. P. na tísňovou linku Policie ČR v čase 20:01:58 hodin. Z ní je podle dovolatelů zřejmé, že v době volání se poškození nacházeli na horní zahradě a obvinění na spodní zahradě, takže vzhledem k dispozičnímu uspořádání domu, ve kterém rodiny poškozených a obviněných žily, a důkazům týkajícím se časové osy potyčky nemohlo k napadení dojít v bytě poškozených. Dále namítali rozdílné popisy použité zbraně, nesoulad charakteru zjištěných zranění poškozených s použitím teleskopického obušku, absenci stop zápasu, zejména krve na oděvu obviněných. Upozornili také na zdravotní stav M. D., který mu neumožňoval rychlé přesuny a aktivní útok, a to dokonce proti několika poškozeným současně.

9. Obviněný M. D. samostatně namítl, že v rozhodné době trpěl nejen nadváhou, pro kterou se zadýchával, ale měl i vyhřezlou plotýnku, takže nebyl schopen vyjít schody, dlouho stát, utíkat a rozhodně se nemohl dostat v rozhodný čas do bytu poškozených a pak odtud během minuty na spodní dvůr. Tuto skutečnost soudy obou stupňů bagatelizovaly. Odvolací soud ignoroval lékařské zprávy předložené ve veřejném zasedání a spekulativně odkázal na brigády obviněného, aniž by si ověřil, zda vyžadovaly jeho mobilitu.

10. Obviněný J. D. za sebe konstatoval, že z provedených důkazů nelze najisto postavit, že byl na místě činu. Zdůraznil, že poškozený V. Š. u hlavního líčení vypověděl, že dostal úder zezadu a nic si nepamatuje (pouze přitakal návodně položeným dotazům státního zástupce), a poškozený J. P. u hlavního líčení poznal jen obviněného M. D. Obviněného J. D. se naopak dotazoval, zda tam také byl.

11. Dovolatelé poté opět společně rozporovali způsob, jakým odvolací soud interpretoval výpověď obviněného J. D. o okamžiku, kdy s bratrem dorazili domů. Detailně rozebrali časovou posloupnost jednotlivých konfliktů (spor mezi dětmi v parku, reakce poškozených na tento spor a napadení poškozených), výpovědi poškozených V. a D. Š., výpovědi zasahujících strážníků, vysvětlení svědka J. E. a dalších svědků, přičemž poukázali na nesrovnalosti, které v nich

spatřují. Brojili i proti tomu, že v napadeném rozhodnutí, resp. rozsudku soudu prvního stupně je citován obsah podaných vysvětlení a dalších důkazů neúplně či nepřesně. Shodně také oba namítli, že soudy měly dvojí přístup k hodnocení důkazů. Ty, které podporují obžalobu, vzaly za věrohodné a případné rozpory mezi nimi měly za zanedbatelné, zatímco ty, které obžalobu vyvracejí, označily v celém rozsahu za nevěrohodné nebo je prostě ignorovaly. Závěrem této argumentace dovolatelé předložili vlastní verzi skutkového děje.

12. V další části dovoláních obvinění napadli procesní použitelnost výpovědi poškozeného J. P., který byl u hlavního líčení zjevně podnapilý. Motal se, hovořil nesrozumitelně, opakoval stereotypní odpovědi, nebyl schopen adekvátně reagovat na otázky a vracel se ke svému opileckému monologu, přičemž neustále měnil výpověď. Obhajoba se tak nemohla ptát na detaily a odhalit, zda se nejedná o připravenou výpověď.

13. Za opomenuté důkazy dovolatelé shodně označili obhajobou navržený výslech vlastníka domu M. D., který mohl vypovídat ke stavebnímu uspořádání prostor domu i ke konfliktům mezi poškozenými, které předcházely projednávanému skutku, a výslech blíže neztotožněné sousedky, která se také mohla vyjádřit k tomu, co se v rodině poškozených odehrálo předmětného dne ještě předtím, než mělo dojít k jejich napadení obviněnými.

14. Soudům obou stupňů dovolatelé dále vytkli nepřečtení úředních záznamů zachycujících vysvětlení, která podali poškození v přípravném řízení. Souhlas s jejich přečtením vyžadovaný v § 211 odst. 6 tr. ř. přitom obvinění dali už tím, že navrhli provést tyto úřední záznamy k důkazu a u státního zástupce ho bylo možné důvodně předpokládat, protože sám navrhoval v obžalobě jejich přečtení. Poukaz odvolacího soudu na § 158 odst. 6 tr. ř. obvinění neakceptovali jako důvod pro nepřečtení těchto protokolů. Poukázali na to, že nechtěli prostřednictvím těchto úředních záznamů konfrontovat poškozené s obsahem jejich vysvětlení, chtěli jimi pouze dokreslit, jak se tvrzení poškozených v průběhu času zásadně měnila.

15. Za opomenuté důkazy dovolatelé označily výpovědi V. N., J. S. a Z. S., které navrhli vyslechnout jako svědkyně v odvolacím řízení poté, co soud prvního stupně vadně vyhodnotil úřední záznamy o vysvětleních, která jmenované podaly v přípravném řízení. Odvolací soud tento návrh na doplnění dokazování nedůvodně zamítl.

16. Absenci znaků přečinu podle § 178 tr. zákoníku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatelé spatřovali v tom, že nebylo prokázáno, že by v relevantním čase vnikli do bytu poškozených a že obviněný M. D. na poškozené zaútočil teleskopickým obuškem. S odkazem na tento dovolací důvod také namítli porušení presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.

17. Odvolacímu soudu dovolatelé vytkli i porušení práva na obhajobu. Poukázali na to, že ve veřejném zasedání jim nebylo přiznáno právo posledního slova a odvolací soud se před rozhodnutím ve věci řádně nevypořádal s jejich důkazními návrhy. Veřejné zasedání proběhlo tak, že státní zástupce se vyjádřil k řeči obhajoby, načež byli obvinění formálně dotázáni, zda chtějí reagovat na vyřčené, čehož nevyužili v domnění, že budou mít ještě možnost přednést poslední slovo, které si připravili, ale to se v rozporu s § 216 odst. 2 tr. ř. nestalo. Po závěrečné poradě předseda senátu vyhlásil usnesení o zamítnutí odvolání a teprve poté usnesení o odmítnutí návrhů obhajoby na doplnění dokazování. V kombinaci s chybami protokolace a ignorací důkazů prospívajících obhajobě tak zjevně došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

18. K dovoláním připojili fotografie zobrazující čelo domu obývaného poškozenými a obviněnými, prostor zahrady za ním a letecký pohled na okolní domy s vyznačenou cestou, po které lze dojít na zahradu z ulice XY.

19. Nejvyššímu soudu dovolatelé shodně navrhli, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Souhlasili s projednáním věci v neveřejném zasedání. III. Vyjádření státní zástupkyně NSZ

20. K dovoláním obviněných se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že společně podaná dovolání formálně se opírající o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), a m) tr. ř. jsou doslovným opakováním námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se soudy nižších stupňů bezezbytku a správně vypořádaly. Připomněla, že za takové situace je zpravidla namístě, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně nedůvodná, a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002.

21. Státní zástupkyně konstatovala, že soud prvního stupně realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do formování skutkových závěrů, a odvolací soud se přiléhavým způsobem vypořádal se všemi námitkami obviněných, které uplatnili proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně a nyní je opakují v dovolání. Státní zástupkyně pokládá závěr obou soudů nižších stupňů o tom, že obhajoba obviněných byla spolehlivě vyvrácena, za správný a logický. Soudy podle státní zástupkyně přiléhavě poukázaly na vzájemné rozpory ve výpovědích obviněných a na důkazy, které jejich tvrzení vyvracejí. K obviněnému M. D. uvedla, že nelze pochopit, proč v přípravném řízení nechtěl věc více rozvádět, pokud jako osoba s trestní minulostí, navíc nacházející se ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nepochybně věděl, že se v případě odsouzení za úmyslný trestný čin vystavuje riziku nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Výpověď tohoto obviněného byla stručná, přestože byla učiněna s časovým odstupem od doby, kdy se měl skutek stát a obviněný tak měl dostatek času o celé věci přemýšlet. K dovolací námitce neproveditelnosti činu ze strany M. D. uvedla, že soudy správně vyzdvihly, že až do odvolacího řízení absentovaly jakékoli zmínky obviněného o zdravotních problémech zásadně ovlivňujících jeho mobilitu (přiznal pouze vyhřezlou plotýnku a konzumaci medikamentů). Výpovědi poškozených V. Š. a D. Š. státní zástupkyně označila za korespondující s dalšími provedenými důkazy, mimo jiné s výpovědí J. P., který nezávisle na nich skutek popsal tak, že obvinění přišli do bytu Š. s teleskopickým obuškem a praštili ho po hlavě. Věrohodnost posledně jmenovaného svědka byla podle ní podpořena výpovědí zasahujícího strážníka městské policie P. K., který mimo jiné uvedl, že v době příjezdu policejní hlídky se na horní zahrádce nacházel muž se zraněním na hlavě, a lékařskou zprávou ze dne 30. 7. 2023 mapující poranění všech poškozených. Připomněla, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství zpracovaný MUDr. Janem Rejthárkem naprosto vyloučil, že by si poškození objektivně zjištěná poranění způsobili sami. Jednání obviněných tak bylo podle státní zástupkyně provedenými důkazy plně prokázáno a použitá právní kvalifikace je zjištěnému skutku přiléhavá.

22. Nejvyššímu soudu státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Vyjádřila současně souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že by rozhodl jinak než jí navrženým způsobem.

23. Vyjádření státní zástupkyně k dovoláním bylo doručeno obviněným prostřednictvím jejich obhájce a byla jim dána lhůta k případné replice. Tu Nejvyšší soud do doby konání neveřejného zasedání neobdržel.

IV. Důvodnost dovolání

24. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř. a konkrétní námitky obviněných musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr.

ř.). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího, a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr.

ř.). Právně fundovanou argumentaci má při tomto restriktivním pojetí zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založená na procesně nepoužitelném důkazu nebo jsou ovlivněna tím, že soud bez řádného vysvětlení nedůvodně neprovedl podstatný důkaz. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží k libovolnému přezkumu skutkových zjištění a hodnocení důkazů soudů nižších stupňů, protože dovolání není „druhým odvoláním“, ale, jak už bylo výše konstatováno, je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze zjevně excesivních skutkových závěrů. Samotný nesouhlas dovolatele s tím, jak soudy hodnotily jednotlivé důkazy, tento dovolací důvod nenaplňuje, neboť hodnocení důkazů je součástí zásady volného hodnocení (§ 2 odst. 6 tr. ř.), která přísluší výhradně soudům prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, jehož závěry může korigovat pouze soud odvolací v rámci řádného opravného prostředku (§ 259 odst. 3 a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.), čímž je zajištěno právo obviněného na dvoustupňové přezkoumání věci podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Nejvyšší soud tento výklad dlouhodobě potvrzuje, např. v usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí NS, C. H. Beck), kde zdůraznil, že dovolání nelze opírat o námitky směřující proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Stejný závěr plyne i z novější judikatury, např. usnesení ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 3 Tdo 765/2025, kde Nejvyšší soud odmítl dovolání založené na tvrzení o nesprávném hodnocení důkazů, neboť takové výhrady nespadají pod rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K pojmu zjevný rozpor se vyjadřuje i Ústavní soud, který opakovaně judikuje, že obecné soudy poruší právo na spravedlivý proces, pokud učiní skutkové závěry v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. III. ÚS 2645/24).

26. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku,

lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Pod tento dovolací důvod nelze zahrnovat skutkové námitky, protože na podkladě tohoto ustanovení Nejvyšší soud přezkoumává jen správnost aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřezkoumává skutková zjištění samotná.

27. Odvolací námitky obviněných M. D. a J. D. spočívají v tom, že vlastním rozborem jednotlivých důkazů a poukazem na údajnou procesní nepoužitelnost svědecké výpovědi J. P., protože byl podle jejich mínění pod vlivem alkoholu, a na důkazy, které soudy přes návrh obhajoby neprovedly s tím, že je mají za nadbytečné, dovozují, že k potyčce nemohlo dojít v bytě poškozených, což vylučuje právní kvalifikaci jejich jednání jako přečinu porušení domovní svobody, a že obviněný M. D. nemohl být tím, kdo teleskopickým obuškem napadl poškozené, protože to vyjma časových nesrovnalostí vylučuje jeho zdravotní stav a navíc popis útočníka, který poškození rozporuplně poskytli, neodpovídá tomu, jak jmenovaný vypadá. Vyjma toho obvinění znovu namítají zaujaté hodnocení důkazů soudy obou stupňů, poukazují na neúplnou až zkreslující citaci obsahu některých důkazů v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vadu procesního postupu ve veřejném zasedání před odvolacím soudem a chybnou protokolaci hlavního líčení.

28. Takto formulované námitky se zjevně míjí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je určen k nápravě vad právního posouzení, a druhému z uplatněných důvodů dovolání, tj. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je lze podřadit jen zčásti a s velkou dávkou tolerance. Obvinění totiž fakticky žádnou z uplatněných alternativ uvedeného dovolacího důvodu nepoukazují na reálné rozpory mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními popsanými ve výroku o vině, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byli uznáni vinnými, ani ve vztahu k nim nenamítají opomenuté či procesně nepoužitelné důkazy. Údajnou nesprávnost skutkových závěrů dovozují jen na základě vlastního hodnocení provedeného dokazování, při kterém pomíjejí vyznění důkazů v jejich vzájemném souhrnu, nereflektují skutečnosti vyplývající z důkazů, které se jim nehodí, a selektivně akcentují dílčí údaje, které vyhovují jejich představám. Touto disproporcí úvahy nižších soudů netrpí. Jsou dostatečně podrobné, přesvědčivé, zaobírají se provedenými důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné provázanosti, neopomíjejí žádný prvek provedeného dokazování, nevykazují žádnou logickou mezeru a vypořádávají se i s důkazy, které obvinění v dovolání vyzdvihují jako podporující jejich skutkovou verzi. Soudy nižších stupňů současně přesvědčivě vysvětlily, proč neakceptovaly návrh obhajoby na výslech vlastníka domu M. D. a blíže neztotožněné sousedky ke stavebnímu uspořádání prostor domu a k dřívějším konfliktům mezi poškozenými, takže nejde o důkazy nedůvodně neprovedené. A pokud jde o námitku procesně nepoužitelného výslechu poškozeného J. P., je zjevně neopodstatněná, jak bude níže vyloženo.

29. Nejvyšší soud navíc po seznámení se s obsahem trestního spisu zjistil, že s výjimkou procesních výtek k průběhu veřejného zasedání o odvolání, představují dovolací námitky obviněných doslovné opakování výhrad, které oba uplatnili už před soudem prvního stupně a pak znovu před soudem druhého stupně (srov. odst. 3–14 odůvodnění usnesení odvolacího soudu v části, kde jsou rekapitulovány odvolací námitky obviněných, včetně odkazu na údajný zjevný rozpor mezi skutkovými závěry soudu prvního stupně a obsahem důkazů; viz také odvolání obviněných na č. l. 300–308 tr. spisu).

30. Soud prvního stupně se s námitkami obhajoby dostatečně přesvědčivě vypořádal na stranách 7 a 8 odůvodnění svého rozsudku. Podrobně se zde zabýval výpověďmi obviněných a poškozených, kteří popisují diametrálně rozdílné verze skutku, a konfrontoval jejich tvrzení se zbývajícími důkazy, zejména s výpověďmi svědků, které lze označit za nezaujaté, protože nemají osobní vazbu na rodiny obviněných nebo poškozených (strážníci městské policie P. T. a P. K., kteří přijeli na místo činu a poskytli poškozené D. Š. první pomoc), a s objektivními lékařskými zprávami a na ně navazujícím znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč dospěl k jednoznačnému závěru, že obvinění lžou, pokud popírají, že neoprávněně vnikli do bytu poškozených a zde je fyzicky (obviněný M. D.) a verbálně (obviněný J. D.) napadli v reakci na předchozí konflikt mezi dětmi obou rodin, a naopak má za spolehlivě prokázanou verzi poškozených, která odpovídá popisu skutku ve výrokové části rozsudku. Obhajobou zdůrazňovaných rozdílů v tom, jak poškození útok jednotlivě popsali, si přitom byl dobře vědom a zabýval se jimi. Uvedl, že padají primárně na vrub dynamice konfliktu a podnapilému stavu poškozených (viz výsledky orientační dechové zkoušky na č. l. 27 tr. spisu). Současně správně poukázal na fotografické zachycení poranění, která poškození D. Š. a J. P. utrpěli, na objektivní lékařské zprávy o charakteru těchto poranění i způsobu jejich ošetření a zejména na ně navazující znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství, který se vyslovil k mechanismu vzniku těchto poranění a jasně konstatoval, že lokalizace poranění a jejich charakter svědčí o tom, že všechna vznikla tupým násilím střední intenzity, které působilo směrem shora dolů, přičemž údery teleskopickým obuškem lze jejich způsobení spolehlivě vysvětlit, neboť lze usuzovat, že útočník použil podlouhlý předmět. Současně vyloučil spekulaci obviněných, že si tato poranění poškození způsobili sami. Na tomto skutkovém základu soud prvního stupně pak zvolil odpovídající právní kvalifikaci jednání obviněných jako přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku v případě obviněného M. D. a podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku v případě obviněného J. D.

31. Odvolací soud zdůraznil, že napadený rozsudek je výsledkem řízení, v němž nedošlo k žádným podstatným vadám, které by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva obhajoby. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl veškeré důkazy nezbytné pro zjištění skutkového stavu a zhodnotil je jak jednotlivě, tak i v souhrnu logickým a dostatečně odůvodněným způsobem, kterému z hlediska zásady volného hodnocení důkazů nelze nic vytknout (srov. odst. 14 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Námitkami obviněných se pak podrobně zabýval tam, kde to považoval za nezbytné. Soustředil se na obhajobou zpochybňovanou věrohodnost poškozených a na rozpory mezi jejich výpověďmi v různých stadiích trestního řízení (srov. nečíslované odstavce 24–27 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Správně zdůraznil, že nesrovnalosti v některých detailech nemohou zpochybnit souladnost výpovědí v rozhodných bodech, která je navíc podporována svědectvím strážníků městské policie, svědků z okolí i lékařskou dokumentací (srovnej odst. 28 odůvodnění odvolacího soudu).

Odvolací soud se rovněž vypořádal s časovými námitkami (srov. strany 10–11 odůvodnění odvolacího soudu). Ve zbytku odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně s tím, že jde o postup v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04 a sp. zn. II ÚS 2029/08 – srov. nečíslované odstavce 15 a 16 odůvodnění odvolacího soudu). Nejvyšší soud k tomu připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ve kterém se Ústavní soud mimo jiné ztotožnil se stanoviskem Evropského soudu pro lidská práva, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl.

6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96).

32. Pokud jde o mechanismus vzniku poranění poškozených D. Š. a J. P., oba soudy logicky vycházely z lékařské dokumentace a pořízené fotodokumentace zranění, která poškození utrpěli, a především ze znaleckého posudku MUDr. Jana Rejthárka a jeho výslechu v hlavním líčení (viz nečíslované odstavce 16–20 odůvodnění dovoláními napadeného rozhodnutí). Jmenovaný znalec jednoznačně uzavřel, že utrpěná poranění odpovídají úderu podlouhlým pevným předmětem vedeným shora na temenní část hlavy, přičemž jiný mechanismus jejich vzniku (např. pád, hod kamenem) je vysoce nepravděpodobný (viz nečíslované odstavce16– 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soudy nepominuly ani námitky obviněných týkající se obsahu audionahrávek volání na tísňovou linku 158. Správně konstatovaly, že z jejich obsahu lze spolehlivě dovodit jen to, že v inkriminované době došlo k nějakému incidentu, že ale neposkytují žádné průkazné detaily o jeho průběhu, a to ani z časové hlediska, jak o tom spekulují obvinění (viz nečíslované odstavce 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a 27 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

33. Pro úplnost argumentace Nejvyšší soud k výše uvedenému s ohledem na dovolací námitky týkající vzhledu obviněného M. D. doplňuje, že nepochybně on byl z obou útočníků mužem silné otylé postavy, o kterém hovořili poškozený J. P. a svědkyně D. Š. st., pokud popisovali útočníka s obuškem (vážil 186 kg, zatímco J. D. 78 kg, viz protokoly o prohlídce těla na č. l. 122 a 126 tr. spisu a na ně navazující fotodokumentace). Poškození V. Š. a D. Š. pak útočníka M. D. znali osobně, byť D. Š. nikoli jménem, bydlí totiž ve stejném domě jako oni.

34. Druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění spojovali s tvrzením, že rozhodná skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, přičemž opakovaně zdůrazňovali neúplnou či zkreslenou protokolaci výpovědí poškozených, dalších svědků a samotných obviněných, jakož i údajný nesoulad mezi obsahem zvukových nahrávek a písemnými protokoly o jejich výsleších před soudem. V této souvislosti nelze odhlédnout od toho, že odvolací soud se zabýval otázkou procesní nepoužitelnosti jednotlivých důkazů a výslovně uvedl, že výpovědi poškozených a dalších osob, o které soud prvního stupně opřel svá skutková zjištění, byly provedeny v hlavním líčení v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, včetně těch, protokoly, o kterých byly se souhlasem obviněných a státního zástupce přečteny a staly se tak součástí katalogu provedených důkazů.

Dovolací námitka obviněných proti tomu, jak soudy protokolovaly provedení těchto důkazů a jak zestručnily jejich obsah v odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže bez dalšího založit závěr o jejich procesní nepoužitelnosti ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ta totiž přichází v úvahu pouze tam, kde byl důkaz opatřen nebo proveden v rozporu se zákonem takovým způsobem, že je vyloučeno k němu přihlížet (např. výslech bez řádného zákonného poučení, nezákonně pořízený záznam atp.).

Nic takového však obvinění v dovoláních konkrétně netvrdí. Poukazují pouze na rozdílné interpretace obsahu výpovědi a na svou představu o tom, jak měly být zaprotokolovány či jak měly být obsahy jednotlivých důkazů popsány v odůvodnění rozhodnutí – což je defacto opět jen polemika se způsobem hodnocení či nahlížení na obsah jednotlivých důkazů provedených soudy. Navíc Nejvyšší soud zjistil, že obhajoba rezignovala na možnost požádat o doslovné zaprotokolování výpovědí svědků podle § 57 odst. 3 tr.

ř. a ani nevznesla námitky proti protokolaci v řízení před soudem podle § 55b odst. 3 tr. ř., jakkoli trestní řád právě takový postup předpokládá pro odstranění vad protokolace.

35. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ani námitka obviněných, že poškozený J. P. v době, kdy vypovídal při hlavním líčení, byl natolik opilý, že je jeho výpověď procesně nepoužitelná. Pro takový závěr se totiž ve spise nenacházejí žádné indicie. Ze zvukového záznamu průběhu hlavního líčení dne 19. 1. 2025 vyplývá, že obvinění neměli k jeho výpovědi připomínky a v jejím průběhu nenamítli, že svědek je pod vlivem alkoholu a jeho stav vylučuje podání svědecké výpovědi (srovnej audiozáznam v čase cca 24:10 a jemu odpovídající protokol z hlavního líčení na č. l.

285 tr. spisu). Ani později se obhajoba v hlavním líčení nedomáhala opakování výslechu jmenovaného svědka. Z trestního spisu navíc vyplývá, že poškozený přicestoval k okresnímu soudu z Blanska, kde bydlí, osobním automobilem, jehož použití mu bylo předem soudem schváleno (viz č. l. 294, 295 a 296 tr. spisu). Pokud jde o samotný průběh svědecké výpovědi J. P., je ze zvukového záznamu zřejmé, že skutečně vypovídal nestandardně. Úvodem vedl poněkud „neohrabaný“ monolog, ve kterém se často opakoval, „vyslýchal“ obhájce a obracel se k obviněným, které napomínal a promlouval jim do duše s tím, že se nechce k detailům jejich činu vyjadřovat, protože chrání jejich děti, které by mohly na nějakou dobu „přijít“ o rodiče (konkrétně uvedl, že sám má 8 dětí a 25 vnoučat, a byť si je vědom pochybení obviněných, tak je nechce usvědčit).

Na to obvinění reagovali poznámkami v tom smyslu, že mu nikdy neublížili a nemají se mu za co omlouvat, což poškozeného evidentně pohněvalo, takže nakonec k dotazům soudu, státního zástupce a obhájce popsal, jak obvinění vnikli do bytu, napadli ho pendrekem a zaútočili i na V. Š. a D. Š., jeho dceru (viz zvukový záznam v čase cca 20:00 až 24:00 audiozáznamu). Popsal i další skutkové okolnosti činu. Jeho svéráznou a přerušovanou mluvu pak lze vysvětlit nejen požitím alkoholu, jak to činí dovolatelé, ale kupř.

i osobnostním nastavením a mentálními schopnostmi. Podstatné je, že tvrzení svědka jsou dostatečně určitá a srozumitelná. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že výpověď tohoto svědka je v protokole o hlavním líčení zachycena sice ve zestručněné podobě, ale co do svého obsahu nezkresleně.

36. Stran námitky tzv. opomenutých důkazů, tj. třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění tvrdili, že soudy nižších stupňů opomenuly provést podstatné důkazy, případně jejich provedení zamítly bez dostatečného odůvodnění. Zejména uvedli návrhy na přečtení některých úředních záznamů o podání vysvětlení (včetně dřívějších výpovědí osob z okruhu rodiny obviněných a poškozených) a návrh na výslech vlastníka domu M. D., který měl podle jejich názoru vypovídat k uspořádání domu a k předchozím konfliktům mezi nájemci. Nejvyšší soud připomíná, že tzv. opomenutým důkazem může být jen takový důkazní návrh, o kterém soud nerozhodl vůbec, anebo jej sice formálně zamítl, avšak bez racionálního a přezkoumatelného odůvodnění, popř. tam, kde soud sice důkaz provede, ale v odůvodnění jeho existenci úplně ignoruje. Naopak není porušením práva na spravedlivý proces, zamítne-li soud důkazní návrh jako zjevně nadbytečný, protože byl skutkový stav již stávajícím katalogem provedených důkazů zjištěn dostatečně pro vyvození závěrů o vině či nevině s mírou praktické jistoty, nebo proto, že se navržený důkaz míjí s předmětem řízení.

37. V tomto případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se námitky obviněných se shora vysvětleným zákonným vymezením tzv. opomenutých důkazů po obsahové stránce míjí. V posuzované věci totiž odvolací soud o všech důkazních návrzích obviněných u veřejného zasedání rozhodl a svůj postup řádně odůvodnil. Jak plyne z odůvodnění usnesení odvolacího soudu i ze zvukové stopy záznamu veřejného zasedání v čase přibližně 58:00 až 59:30, odvolací soud podle § 213 odst. 2 tr. ř. provedl důkaz lékařskými zprávami ke zdravotnímu stavu obviněného M. D. a na jejich základě se obviněného dotázal na konkrétní projevy jeho zdravotních potíží (obviněný popsal, že mu bolest ze zad, resp. z plotének „střílí“ do nohy a kvůli tomu „táhne nohu za sebou“), přičemž obojí při hodnocení věrohodnosti jeho obhajoby zohlednil (srovnej přesvědčivé závěry v prvním odstavci na str. 10 odůvodnění odvolacího rozhodnutí). Usoudil, že zdravotní stav obviněnému M. D. v rozhodnou dobu umožňoval dopustit se útoku, jak ho popsali poškození. Tvrzení obviněného, že vážnost jeho zdravotní indispozice mu bránila přijít do jejich bytu a napadnout je obuškem, odvolací soud neuvěřil. Poukázal na to, že obviněný v rozhodnou dobu byl schopen odejít hrát počítačové hry k J. E., odkud se po telefonátu přítelkyně M. D. o napadení jejich dětí rychle vrátil zpět do místa bydliště a měl dostatečnou časovou rezervu k tomu, aby vyšel o jedno patro výše nad svůj byt k bytu poškozených. Připomněl také, že v té době obviněný M. D. podle svých slov chodil na brigády, kterými byl natolik zaneprázdněn, že ani neměl čas zajít na úřad práce, což také vylučuje, že by byl zásadním způsobem omezen v běžném pohybu.

38. K návrhu obhajoby na přečtení úředních záznamů o vysvětleních, která podali poškození před zahájením trestního stíhání obviněných, odvolací soud správně připomněl, že podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. může policejní orgán k objasnění a prověření skutečnosti důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřovat potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťovat stopy trestného činu. V rámci toho je oprávněn vyžadovat i vysvětlení od fyzických osob, o čemž podle § 158 odst. 6 tr.

ř. sepíše úřední záznam. Úřední záznam není bez dalšího procesně použitelným důkazem a slouží státnímu zástupci nebo obviněnému jen ke zvážení, zda navrhnout, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek. Soudu pak slouží k úvaze, zda důkaz svědeckou výpovědí provede. Obsah úředního záznamu o podaném vysvětlení nelze v hlavním líčení číst, předestírat ani k němu přihlížet, leda v zákonem výslovně stanovených případech a výhradně se souhlasem stran (podle § 314d odst. 2 tr.

ř. poslední věty ve zjednodušeném řízení nebo za podmínek uvedených v § 211 odst. 6 tr. ř. v jakémkoli jiném hlavním líčení). V dané věci sice státní zástupce v obžalobě navrhl, aby byly namísto výpovědí svědků přečteny úřední záznamy o vysvětlení, která podali v přípravném řízení, soud prvního stupně ovšem zcela správně usoudil, že je osobní výslech poškozených v pozici svědků nutný a bez ohledu na avizovaný souhlas státního zástupce ve smyslu § 211 odst. 6 tr. ř. je předvolal k hlavnímu líčení.

Poškození V. Š., D. Š. ml. a J. P. pak v souladu se zásadou ústnosti zakotvenou v § 2 odst. 11 tr. ř. podali u hlavního líčení ve dnech 8. a 29. 1. 2025 standardní svědecké výpovědi, a to v přítomnosti obviněných i jejich obhájce, kteří mohli na všechna tvrzení poškozených bezprostředně reagovat a dotazovat se jich, čehož ostatně i využili (viz protokol zachycující průběh hl. líčení na č. l. 282 až 285 tr. spisu). Za tohoto stavu věci přečtení úředních záznamů o vysvětleních, která podali v přípravném řízení, podle § 211 odst. 6 tr.

ř. nepřicházelo do úvahy i přes souhlas obviněných a dřívější kladné vyjádření státního zástupce k tomuto postupu uvedené v obžalobě (srovnej zákaz přímo uvedený v poslední větě § 158 odst. 6 tr. ř.: „Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek, nemůže mu být záznam přečten nebo jinak konstatován jeho obsah.“). Aplikovat § 212 odst. 1 tr. ř. rovněž nebylo namístě. Zásadně z toho důvodu, že uvedené ustanovení na vysvětlení podaná podle § 158 odst. 6 tr. ř. nedopadá (srovnej rozhodnutí publikované pod č. 45/2003 Sb. rozh.

tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1452/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 4 Tdo 674/2025). Navíc základní podmínkou pro postup podle § 212 tr. ř.

je, že svědek se v podstatných bodech odchyluje od své původní svědecké výpovědi a tím zavdává pochybnosti o pravdivosti svých tvrzení, zatímco v tomto případě všichni tři poškození už při prvotním vysvětlení nezávisle na sobě shodně uvedli, že je v jejich bytě po rozmíšce, ke které došlo mezi dětmi v parku, napadli dva muži bydlící v bytě pod nimi, z nichž jeden, ten otylý, měl teleskopický obušek, kterým na ně útočil.

39. Návrh na výslech svědka M. D. odvolací soud označil za nadbytečný s tím, že rozhodné skutečnosti o průběhu incidentu a pohybu obviněných a poškozených v domě byly spolehlivě prokázány jinými důkazy, zejména výpověďmi poškozených, vysvětlením J. E. a výpověďmi strážníků městské policie. Svědek M. D. nebyl v době činu na místě činu ani přítomen a o incidentu by byl chopen vypovídat pouze zprostředkovaně na základě informací, které získal telefonicky od V. N., přítelkyně obviněného M. D. (srovnej poslední odstavec na str. 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

40. Zbytek důkazních návrhů na výslech svědků V. N., J. S. a Z. D. odvolací soud rovněž správně zamítl pro nadbytečnost, neboť v hlavním líčení byly podle § 211 odst. 6 tr. ř. za splnění všech zákonem nastavených podmínek přečteny protokoly o podání jejich vysvětlení, která učinili před zahájením trestního stíhání. Obhajoba k tomu dala, a lze důvodně předpokládat, že po pečlivém uvážení všech konsekvencí, výslovný souhlas a osobního výslechu svědků se v odvolacím a nyní v dovolacím řízení domáhá jen na základě toho, že nesouhlasí s tím, jak soud prvního stupně tyto důkazy hodnotil.

41. Obiter dictum k procesním námitkám obviněných, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí některých důkazních návrhů až po závěrečné poradě a že obviněným při veřejném zasedání o odvolání neudělil tzv. poslední slovo, které neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů, Nejvyšší soud stručně uvádí, že průběh veřejného zasedání upravuje § 235 odst. 3 tr. ř. Z něj vyplývá, že po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům. Konečné návrhy jsou jistou obdobou závěrečných řečí v hlavním líčení a stranám slouží k vyjádření stanoviska k doplnění dokazování a jeho vlivu na přezkoumávané rozhodnutí. Pořadí konečných návrhů se zpravidla řídí pořadím přednesů odvolání a vyjádření k nim, předseda senátu však může stanovit i pořadí odlišné (§ 216 odst. 2 tr. ř.). Obviněný má však právo hovořit jako poslední (PÚRY, František. § 263 [Řízení u odvolacího soudu]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3120.).

42. Ze zvukového záznamu veřejného zasedání ze dne 4. 6. 2025 vyplývá, že odvolací soud výslovně avizoval, že o některých důkazních návrzích obhajoby rozhodne až po závěrečné poradě, což také následně učinil. Takový postup je v souladu s ustanoveními § 215 až 218 tr. ř. Současně je z něho patrné, že obvinění byli skutečně posledními, kdo před tím, než se odvolací soud odebral k poradě, měl možnost se k věci vyjádřit. Předseda odvolacího senátu poté přerušil veřejné zasedání na dobu porady senátu, v jejímž rámci senát jednak zamítl zbylé důkazní návrhy obviněných a jednak rozhodl podle § 256 tr. ř. o zamítnutí jejich odvolání, obě rozhodnutí posléze obviněným předseda senátu při pokračování veřejného zasedání oznámil vyhlášením, a to včetně řádného poučení o tom, že proti rozhodnutí o zamítnutí dalších důkazních návrhů není stížnost přípustná (viz protokol na č. l. 327 tr. spisu a zvukový záznam zachycující průběh veřejného zasedání). Lze uzavřít, že v této věci bylo postupováno v souladu se zásadou zakotvenou v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, která je součástí práva na spravedlivý proces a jejíž podstatou je zajistit, aby každá strana měla přiměřenou možnost hájit svou věc, argumentovat a navrhovat důkazy za podmínek, které ji nestaví do zjevně nevýhodnějšího postavení oproti protistraně. V posuzované věci bylo obviněným umožněno adekvátně reagovat na všechny procesní úkony orgánů činných v trestním řízení. Zda a v jaké míře této možnosti využili, bylo výsledkem jejich vlastního uvážení.

43. Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal dovolací argumentaci obviněných uplatněnou prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opodstatněnou, nemohly obstát ani jejich námitky stran nesprávného hmotněprávního posouzení skutku, které podřadili dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože je postavili výlučně na polemice se skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů. V jejich dovoláních absentuje jakákoli relevantní hmotněprávní argumentace, kterou se by mohl Nejvyšší soud zabývat z hlediska právního posouzení skutku v podobě, která je popsána ve výroku o vině.

44. Za relevantní výhradu nelze považovat ani tvrzení obviněných, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.

ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.

45. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud už jen stručně uvádí, že v nyní posuzované věci přichází v úvahu jeho druhá varianta, neboť odvolání obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně byla odvolacím soudem zamítnuta postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání podle § 254 tr. ř. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu je dána tehdy, jestliže v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V projednávané věci se mělo podle obviněných konkrétně jednat o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a jak už bylo výše vyloženo, Nejvyšší soud existenci žádného z nich neshledal. Nezjistil nesoulad, natožpak zjevný či extrémní, mezi provedenými důkazy a z nich vyvozeným skutkovým stavem. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly dostatečné dokazování a na jeho základě učinily skutkové závěry, které se promítly do tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, přičemž následně správně zvolily i právní kvalifikaci. Skutečnost, že se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě podpořené jednou skupinou důkazů, a nikoli k verzi obhajoby podpořené jinou skupinou důkazů, pokud svůj postup řádně zdůvodnily, nemůže založit tzv. extrémní nesoulad. Argumentace obviněných tak zůstává v mezích polemiky s tím, jak soudy hodnotily věrohodnost jednotlivých svědků a jejich interpretaci inkriminovaného jednání, neboť obvinění opakovaně po celou dobu řízení předkládají svou vlastní, pro ně příznivější scénář děje. Nejvyšší soud není oprávněn nahrazovat zjištění soudů a jejich hodnotící úvahy svými vlastními, pokud tyto úvahy splňují požadavek logičnosti, úplnosti a nejsou vnitřně rozporné. Stejně tak Nejvyššímu soudu nepřísluší posuzovat úplnost či neúplnost rozsahu provedeného dokazování, pakliže je z odůvodnění a postupu nalézacích soudů patrné, že z podstatných důkazů, které byly provedeny, soudy dospěly k obhajitelnému závěru a v případě důkazů navrhovaných a neprovedených soudy postupovaly souladně s pravidly trestního řízení. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů je zřejmé, že jejich procesní postup byl v souladu se zákonem, jejich dílčí i celkové závěry žádnými skutkovými vadami netrpí, a právní závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu a poměrům osob obviněných.

V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu

46. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 12. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu

Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně