4 Tdo 1063/2022

4 Tdo 1063/2022-2529

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2023 o

dovoláních obviněných 1. Radovana Finferleho, nar. 21. 10. 1973, bytem V

Rybníčkách 160, Kojetice, a 2. Jana Fišera, nar. 13. 3. 1979, bytem Gdaňská

333/27, Praha 8, a 3. Jaroslava Seneckého, nar. 10. 7. 1979, bytem Hlavní 108,

Dřísy, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 67 To

215/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T

93/2020, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v

Praze ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 67 To 215/2021, jakož i rozsudek Obvodního

soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 7 T 93/2020, v celém rozsahu.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19.

9. 2022, sp. zn. 7 T 150/2021, ve výroku o souhrnném podmíněném trestu odnětí

svobody a trestu zákazu činnosti uložený obviněnému Jaroslavu Seneckému, ve

spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 44 To

349/2022, pokud jím bylo zamítnuto odvolání obviněného v části týkající se

výroku o trestu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje

, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 7 T

93/2020 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byli obvinění

Radovan Finferle (dále také jako „obviněný Finferle“, popř. „dovolatel

Finferle“), Jan Fišer (dále také jako „obviněný Fišer“, popř. „dovolatel

Fišer“) a Jaroslav Senecký (dále také jako „obviněný Senecký “, popř.

„dovolatel Senecký “), uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1,

odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr.

zákoníku ve znění účinném do 30. 5. 2015 [jednání pod bodem I] spáchaného ve

vícečinném souběhu s přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3

písm. d) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve

znění zákona č. 287/2018 Sb. [jednání pod bodem II]. Podle skutkových zjištění

se trestné činnosti dopustili tím, že

„I.

dne 11. 8. 2014 po předchozí společné domluvě podal obžalovaný Senecký

prostřednictvím zplnomocněné M. G., u Městského soudu v Praze návrh na zápis

změn v obchodním rejstříku společnosti M. s.r.o., ve kterém jako neoprávněný

zástupce společnosti M., s.r.o., navrhoval zapsání obžalovaných Finferleho,

Fišera a Seneckého jako společníků této společnosti a vymazání původního

společníka M. B., a zároveň zapsání obžalovaného Seneckého jako jednatele

společnosti místo původního jednatele R. M., přičemž k tomuto návrhu doložili

obžalovaní čestná prohlášení, že byli v roce 2010 z obchodního rejstříku

vymazáni na základě padělaných podpisů na smlouvách o převodu obchodního podílu

i na plné moci k převodu obchodních podílů společnosti M., s.r.o., ze dne 21.

1. 2010, ke kterým doplnili i tři znalecké posudky z oboru písmoznalectví

soudního znalce PhDr. Jiřího Valešky, jejichž závěrem bylo, že podpisy na

uváděných dokumentech pravděpodobně nejsou obžalovaných, přičemž museli vědět,

že listiny související s převodem obchodních podílů v roce 2010 podepsali, což

bylo následně prokázáno na základě znaleckých posudků z oboru písmoznalectví

soudních znalců Mgr. Aleše Čulíka, dále PhDr. Jiřího Závory, Ph.D., a konečně i

revizním znaleckým posudkem Kriminalistického ústavu Praha, a poté, co vyšší

úředník Městského soudu v Praze Václav Selner návrhu obžalovaných na zápis změn

dne 21. 8. 2014 nezákonně vyhověl a zapsal obžalované zpět jako společníky

jmenované společnosti a obžalovaného Seneckého také jako jednatele společnosti,

obžalovaný Senecký obratem využil své funkce jednatele a jako jednatel

společnosti uvedl v omyl níže jmenované bankovní ústavy, jakož i poškozenou

společnost M., s.r.o., samotnou, když postupně převedl z bankovních účtů

společnosti M., s.r.o., finanční prostředky v následujícím rozsahu:

1) dne 26. 8. 2014 z bankovního účtu číslo XY vedeného u Československé

obchodní banky, a.s., převedl částku ve výši 682 347,43 Kč na bankovní účet

číslo XY, jehož vlastníkem byla společnost Golden Baron a.s., IČO 24778290, kde

v té době byl obžalovaný Senecký předsedou představenstva a obžalovaní Finferle

s Fišerem byli členy představenstva,

2) dne 26. 8. 2014 z bankovního účtu číslo XY vedeného u České spořitelny, a.s.

převedl částku ve výši 1 590 000 Kč na účet číslo XY, jehož vlastníkem byla

společnost CZECH ENERGY SYSTEM, a.s., IČO 28977009, kde v té době byl

obžalovaný Fišer předsedou představenstva, obžalovaný Senecký členem

představenstva a obžalovaný Finferle předsedou dozorčí rady,

3) dne 27. 8. 2014 z eurového bankovního účtu číslo XY vedeného u České

spořitelny, a.s., převedl částku ve výši 72 000,- EUR (dle kurzu České národní

banky ekvivalent 1 998 000 Kč) na bankovní účet číslo XY, jehož vlastníkem byla

společnost CZECH ENERGY SYSTEM a.s. kde v té době byl obžalovaný Fišer

předsedou představenstva, obžalovaný Senecký členem představenstva a obžalovaný

Finferle předsedou dozorčí rady,

4) dne 29. 8. 2014 z bankovního účtu číslo XY vedeného u Československé

obchodní banky, a.s., převedl částku ve výši 59 755 Kč na bankovní účet číslo

XY, jehož vlastníkem byl advokát M. S.,

přičemž k těmto čtyřem platbám neexistoval žádný právní titul, když mezi

společností M., s.r.o., a uvedeným subjekty neexistoval ani neexistuje žádný

obchodně právní vztah, který by odůvodňoval provedení uvedených plateb, přičemž

tyto subjekty (s výjimkou čtvrté platby) reálně ovládali obžalovaní,

a tímto jednáním na majetku společnosti M., s.r.o. způsobili škodu v celkové

výši 4 330 102,43 Kč,

II.

dne 12. 9. 2014 obžalovaní Finferle, Fišer a Senecký podali Vrchnímu státnímu

zastupitelství v Olomouci prostřednictvím advokáta JUDr. Petra Nováka trestní

oznámení na poškozené R. M., B. M., a advokáty z advokátní kanceláře H. P., K.

H., Š. S. a V. Z., pro podezření ze spáchání trestných činů podvodu podle § 209

trestního zákoníku, padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348

trestního zákoníku a účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361

trestního zákoníku, ve kterém uvedli, že za účasti výše jmenovaných advokátů z

advokátní kanceláře H. P., obžalovaní realizovali nezákonný prodej společnosti

M., s.r.o. na základě padělání podpisů obžalovaných na smlouvách o převodu

obchodních podílů ze dne 21. 1. 2010, neboť obžalovaní údajně tyto smlouvy

nepodepsali a rovněž neudělili plnou moc advokátovi Š. S. k zastupování

obžalovaných na mimořádné valné hromadě společnosti M., s.r.o., na které bylo

dne 21. 1. 2010 rozhodnuto o tom, že novým jediným společníkem jmenované

společnosti se stal M. B. a jednatelem R. M., přičemž k trestnímu oznámení

doložili mimo jiné tři znalecké posudky z oboru písmoznalectví soudního znalce

PhDr. Jiřího Valešky, jejichž závěrem bylo, že podpisy na uvedených

písemnostech nejsou pravděpodobně obžalovaných, následně v rámci prověřování

trestního oznámení obžalovaných policejním orgánem – Policií České republiky,

Krajským ředitelstvím hl. města Prahy, odborem hospodářské kriminality vedeném

pod číslem jednacím KRPA-14373/TČ-2015 – při podání vysvětlení podle § 158

odstavce 6 trestního řádu obžalovaní setrvali na své verzi, že výše uvedené

listiny nepodepsali a k převodu obchodních podílů společnosti M., s.r.o., v

lednu 2010 došlo na základě protiprávního jednání poškozených spočívajícím v

padělání podpisů obžalovaných na písemnostech jako nezbytného podkladu k

převodu společnosti, načež trestní věc byla policejním orgánem odložena podle §

159a odstavce 1 trestního řádu, neboť podle znaleckých posudků soudních znalců

Mgr. Aleše Čulíka, dále PhDr. Jiřího Závory, Ph.D., a konečně i revizního

znaleckého posudku Kriminalistického ústavu Praha, bylo zjištěno, že obžalovaní

tyto písemnosti opravdu podepsali, tudíž museli vědět, že údaje obsažené v

trestním oznámení a uvedené policejnímu orgánu v rámci podání vysvětlení nejsou

pravdivé, přičemž obžalovaní takto jednali, aby legitimizovali svou původní

trestnou činnost popsanou pod bodem I. obžaloby spočívající v neoprávněném

převodu společnosti M., s.r.o., v roce 2014 a souvisejících neoprávněných

transakcí bez právního titulu v celkové výši 4 330 102,43 Kč, a aby naopak

přivodili trestní stíhání poškozeným R. M., M. B., K. H., Mgr. Š. S. a V. Z.“.

2. Za uvedenou trestnou činnost uložil soud prvního stupně dovolatelům

shodně podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku

úhrnný trest odnětí svobody na 3 (tři) roky. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1

tr. zákoníku výkon trestu všem obviněným podmíněně odložil shodně na zkušební

dobu v trvání 5 (pěti) let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil nalézací

soud obviněným rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce

statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, člena dozorčí rady, jiného

obdobného orgánu a prokuristy v obchodních korporacích a družstvech ve výměre 5

(pěti) let.

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud poškozeného R. M., J. V., a

společnost M., s. r. o., s jejich nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve

věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 7 T

93/2020, podali odvolání všichni obvinění a dále také poškození – společnost

M., s. r. o., a J. V. Obviněný Finferle směřoval odvolání proti rozsudku soudu

prvního stupně v celém jeho rozsahu. Obviněný Fišer podal odvolání do výroku o

vině i trestu a obviněný Senecký odvolání směřoval proti všem výrokům

napadeného rozsudku. Poškozená společnost M., s. r. o., a poškozený V. podali

odvolání do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud

v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze

dne 20. 1. 2022, sp. zn. 67 To 215/2021, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d),

e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně všech obviněných toliko

ve výroku o trestu a náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu

rozhodl tak, že obviněným, při nezměněném výroku o vině, shodně uložil podle §

209 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest

odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.

zákoníku výkon tohoto trestu u obviněných shodně odložil na zkušební dobu v

trvání 3 (tří) let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku dále uložil obviněnému

Seneckému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního

orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích ve výměře 5 (pěti)

let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rovněž uložil obviněným povinnost, aby společně

a nerozdílně uhradili poškozené společnosti M., s. r. o., škodu v celkové výši

4 330 120,43 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení: ve výši 8,05 % p.a. z

částky 682 347,43 Kč ode dne 27. 8. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05 % p.a. z

částky 1 590 000 Kč ode dne 27. 8. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05 % p.a. z

částky ve výši 1 998 000 Kč ode dne 28. 8. 2014 do zaplacení, ve výši 8,05 p.a.

z částky ve výši 59 755 Kč ode dne 30. 8. 2014 do zaplacení. Podle § 229 odst.

1 tr. ř. odkázal odvolací soud poškozené R. M., a J. V., s jejich nároky na

náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř.

odkázal soud poškozenou společnost M., s. r. o., se zbytkem jejího nároku na

náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.

Dovolání a vyjádření k nim

5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 67

To 215/2021, podali všichni obvinění samostatná dovolání prostřednictvím svých

obhájců.

Dovolání obviněného Radovana Finferleho

6. Dovolatel Radovan Finferle podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b

odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že soudy obou stupňů

nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, přičemž rozhodná skutková

zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve

zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. ve vztahu k těmto skutkovým

zjištěním nebyly zcela nedůvodně provedeny obviněnými navrhované podstatné

důkazy. Odvolací soud navíc nemohl bez důvodných pochybností rozhodnout o

povinnosti k náhradě škody, neboť zde neexistuje příčinná souvislost mezi

vznikem škody a jeho jednáním.

7. Obviněný namítá, že soudy obou stupňů postavily svá skutková zjištění

zejména na znaleckém posudku znalce Mgr. Švandy z Kriminalistického ústavu

Praha, když o něco méně opírají svá skutková zjištění o znalecké posudky Mgr.

Čulíka a PhDr. Závory, Ph.D., když tyto dva znalce ani u hlavního líčení soud

prvního stupně nevyslechnul. Podle dovolatele soudy zcela opomíjí, že byl

vypracován a k důkazu proveden rovněž znalecký posudek PhDr. Valešky, když s

jeho závěry se soudy žádným způsobem nevypořádaly. Závěry znalce PhDr. Valešky

svědčí o tom, že sporné podpisy na originálu smlouvy o převodu obchodního

podílu ve společnosti M., s. r. o., ze dne 21. 1. 2010 a reprografické kopie

plné moci udělené S. k zastupování na valné hromadě společnosti nejsou

pravděpodobně pravými podpisy obviněného. Akcentuje, že tento znalecký posudek

přitom nemá menší váhu než ostatní znalecké posudky. Upozorňuje, že byť byl

podle policejního orgánu znalec PhDr. Valeška podezřelý ze spáchání přečinu

křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, tak orgány činné v trestním

řízení se s tímto podezřením dosud žádným způsobem nevypořádaly, když

dovolateli nejsou známy žádné informace, že by znalec byl shledán vinným

přečinem křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Pokud soudy

nepovažují znalecký posudek znalce PhDr. Valešky za správný nebo pravdivý, pak

by podle obviněného měly danou skutečnost taktéž řádně odůvodnit, což však ani

jeden ze soudů neučinil. Podle obviněného se tak jedná o opomenutý důkaz,

jelikož v rozhodnutích soudů obou stupňů je o tomto důkazu pouze okrajová

zmínka, která naprosto neodpovídá povaze a závažnosti věci.

8. K reviznímu znaleckému posudku PhDr. Jiřího Závory obviněný uvádí, že

tento je jako jediný ve věci označen „jako revizní znalecký posudek“. Dovolatel

namítá, že tento znalec není znalcem ve stejném oboru jako znalec PhDr.

Valeška, kdy první jmenovaný je znalcem v oboru kriminalistika se specializací

na zkoumání ručního písma, kdežto znalec PhDr. Valeška je znalcem v oboru

písmoznalectví se specializací ruční písmo. Podle jeho názoru by znalec z

určitého oboru neměl přezkoumávat znalecký posudek znalce z jiného oboru.

Poukazuje na skutečnost, že znalec PhDr. Závora přitom použil zcela jinou

metodu, než znalec PhDr. Valeška, který vycházel z jediné na území České

republiky obecně přijímané metodiky. Znalec PhDr. Závora navíc používá metody,

které nejsou certifikovány či akreditovány žádnou autoritou, a jeho závěry jsou

zcela subjektivní a v podstatě nepřezkoumatelné. Znalec PhDr. Závora tak

nepostupoval při zkoumání pravosti podpisů obviněných stejnými metodami jako

znalec PhDr. Valeška, ale ani nepracoval se stejnými srovnávacími materiály a

nevyužil ani zkoušky písma, přestože by mu obvinění zcela jistě poskytli

potřebnou součinnost, pokud by o ni požádal.

9. Ke znaleckému posudku znalce Mgr. Čulíka uvádí, že v tomto znaleckém

posudku nebyly v rozporu s metodikou uvedenou v Expertíze ručního písma

jednoznačně vyhotoveny důkazy jednotlivých markantů a postupů, což činí závěry

tohoto znaleckého posudku nepřezkoumatelnými. Znalec Mgr. Čulík popisuje zcela

jiné markanty než znalec PhDr. Závora, a přesto oba tito znalci dospěli k

totožným závěrům. Nelze tedy podle obviněného pochybovat o naprosté

subjektivitě těchto znaleckých závěrů.

10. Obviněný rovněž namítá, že v případě „revizního“ znaleckého posudku

Mgr. Švandy, resp. Kriminalistického ústavu Praha, se nejedná o revizní

znalecký posudek, jelikož ten má být proveden za použití stejných metod

zkoumání a se stejným či alespoň obdobným srovnávacím materiálem. Namítá, že

znalec měl k dispozici zcela jiný srovnávací materiál než ostatní znalci. Lze

přitom mít pochybnosti i o jeho dostatečnosti, jelikož měl, resp. mohl mít k

dispozici přibližně 8 jeho originálních podpisů. To považuje dovolatel za

nedostatečné, kdy navíc v případě těchto srovnávacích materiálů není v mnoha

případech zřejmé ani to, o jaký konkrétní srovnávací materiál se mělo ve

skutečnosti jednat. Je dokonce pravděpodobné, že v rámci srovnávacího materiálu

byla použita plná moc udělená S. k zastupování na valné hromadě, která je

označena datem 1. 12. 2009, a kterou měli podepsat dne 21. 1. 2010, když ovšem

podpisy na této listině rozporují. Znalec Mgr. Švanda navíc ve znaleckém

posudku uvádí, že se jedná o originály, i když z dalšího textu plyne, že v

případě některých srovnávacích materiálů jde pouze o jejich kopie, když je

samotný znalec za kopie označil. Přitom na straně 10 znaleckého posudku pracuje

s jeho 15 srovnávacími podpisy, přestože měl k dispozici pouze 10 jeho podpisů

(8 originálních a 2 kopie). Ohledně seznaných markantů ze strany znalce Mgr.

Švandy, dovolatel uvádí, že se jedná o obecné markanty, které lze aplikovat na

třetinu populace. Konkrétní a nezaměnitelné markanty jeho podpisu tento znalec

vůbec neuvedl. V případě znalců Mgr. Čulíka a PhDr. Závory jsou naopak patrné

zcela odlišné markanty v jeho podpisech, a přesto oba znalci shodně dospěli k

totožným závěrům.

11. Dovolatel taktéž namítá, že znalec Mgr. Švanda se vůbec nezabýval

otázkou pravosti podpisů obviněných na plné moci udělené S. k zastupování na

valné hromadě, sepsané dne 1. 12. 2009 a údajně podepsané dne 21. 1. 2010.

Pokud tedy soudy vycházejí z tohoto znaleckého posudku, pak podle obviněného

žádným způsobem neodůvodnily, proč považují podpisy obviněných na předmětné

plné moci za pravé, když se jejich zkoumáním tento tzv. „revizní“ znalecký

posudek vůbec nezabýval a zabýval se pouze pravostí podpisů obviněných na

smlouvách o převodech podílů ze dne 21. 1. 2010. Obviněný nadto uvádí, že ke

zkoumání byla použita metoda KÚP-SOP-26 zkoumání ručního písma, která má být

akreditována Českým institutem pro akreditace o.p.s. Toto tvrzení se podle

dovolatele nezakládá na pravdě, jelikož tento institut neprovádí akreditaci

metod, přičemž kriminalistický ústav nemá u tohoto institutu akreditovanou

žádnou metodu v souvislosti s písmoznalectvím, což Český institut pro

akreditaci uvádí pravidelně v odpovědích na žádosti o poskytnutí informace na

svých webových stránkách. Znalecký posudek Mgr. Švandy tak nemůže být podle

dovolatele revizním znaleckým posudkem, ale pouze dalším posudkem v pořadí,

který se navíc zabýval zkoumáním pouze části sporných podpisů obviněných. Nadto

je přesvědčen, že jde o procesně nepoužitelný důkaz, jelikož posudek byl

vyhotoven v jiné trestní věci a v této souvislosti obviněný nechápe, proč byl

odmítnut jeho návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem vypracovaným znalcem

z oboru písmoznalectví se specializací na zkoumání ručního písma. Také namítá,

že z rozhodnutí není vůbec zřejmé, proč se soudy přiklonily k odbornému názoru

znalce Mgr. Švandy, potažmo znalců Čulíka a PhDr. Závory. Akcentuje, že ani

soud prvního stupně neví, proč znalec Mgr. Švanda dospěl k opačnému závěru než

znalec PhDr. Valeška a jaký ze závěrů těchto znalců je tedy správný. Proč

dospěl Mgr. Švanda k jiným závěrům neví ani jmenovaný a jde pouze o jeho

domněnky. Ani soudy obou stupňů a ani Mgr. Švanda neobjevili žádnou konkrétní

nesprávnost posudku PhDr. Valešky, která by jej činila nesprávným či dokonce

vědomě nepravdivým. Následně obviněný rozebírá určitou nejednotnost metod

zkoumání písma.

12. Obviněný namítá, že rozhodná skutková zjištění soudů obou stupňů o

tom, že se jedná o jejich pravé podpisy na smlouvách o převodech podílů a na

plné moci udělené S. k zastupování na valné hromadě společnosti M., s. r. o.,

která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu

s obsahem provedených důkazů a zároveň ve vztahu k těmto skutkovým zjištěním

nebyly zcela nedůvodně provedeny obviněnými navrhované podstatné důkazy.

13. Dovolatel taktéž rozporuje, že soudy ani nezajistily jím navrhované

knihy o prohlášeních o pravosti podpisu, ve kterých by se měly nacházet jejich

podpisy a spokojily se s výpověďmi osob, které podpisy ověřovaly a které

vypovídaly pod tíhou hrozícího trestního stíhání. Soud prvního stupně si tedy

vůbec neověřil, zda se podpisy obviněných v knihách o prohlášeních o pravosti

podpisu S. a Z. skutečně nacházejí. Pokud soudy prvního stupně uvádějí, že

mohlo dojít k uplynutí archivačních lhůt těchto knih, tak toto neodpovídá

informacím, které získal od České advokátní komory, což blíže následně rozvádí.

14. Obviněný dále namítá, že funkce jednatele k převodu financí z účtu

společnosti M., s. r. o., měl podle skutkových zjištění soudu prvního stupně

využit jen obviněný Senecký a nikoli také ostatní obvinění. Má proto za to, že

skutečnost, že by při převodu finančních prostředků z účtu společnosti M., s.

r. o., jednali obvinění po předchozí společné domluvě, nevyplývá ze žádných

skutkových zjištění a ani provedených důkazů soudů obou stupňů. Akcentuje, že

nebyl ani osobou oprávněnou k zastupování společnosti, ale ani neměl přístup k

účtům této společnosti. Namítá, že odvolací soud nesmyslně a bez jakýchkoli

skutkových zjištění a provedených důkazů rozhodl o tom, že jsou podle § 228

odst. 1 tr. ř. všichni obvinění povinni společně a nerozdílně uhradit poškozené

společnosti M., s. r. o., škodu. Dovolatel namítá, že svým jednáním nezpůsobil

a ani nemohl způsobit společnosti žádnou škodu, přičemž pokud by svým jednáním

mohl způsobit nějakou škodu, pak nanejvýše panu M. B., a to škodu, jejíž výše

by odpovídala hodnotě části podílu pana B. převedené na jeho osobu, a to

hodnotě zjištěné ke dni převodu podílu na obviněného. Jiným způsobem a jinému

subjektu obviněný v pozici společníka společnosti M., s. r. o., škodu skutečně

způsobit nemohl a ani nezpůsobil. Mezi vznikem škody a jeho jednáním tak

neexistuje žádná příčinná souvislost a z odůvodnění rozsudku soudu prvního

stupně a rovněž z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu týkající se příčinné

souvislosti mezi vznikem škody a jednáním obviněného vůbec nevyplývá vztah mezi

skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními

závěry soudů obou stupňů na straně druhé. Nadto nebylo vůbec prokázáno, že

jakákoli škoda společnosti M., s. r. o., vznikla, jelikož nebylo řešeno, zda v

případě převáděných částek Seneckým, nešlo o plnění smluvních či jiných závazků

společnosti a nebylo k tomu vedeno žádné dokazování.

15. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že se soudy nezabývaly naprosto

neobvyklým a zcela nerealizovatelným postupem uzavření smluv o převodech

obchodních podílů a udělení plné moci S., přičemž taktéž namítá časovou

nerealizovatelnost účasti S. na noční schůzce v Praze a jeho následnou

přítomnost na soudním jednání v 8:30 hod. v Olomouci. Proto navrhovali ověřit,

zda se předmětného jednání u příslušného soudu v Olomouci účastnil. Provedení

tohoto důkazu bylo však opět jako nadbytečné zamítnuto. Obviněný taktéž

rozporuje nelogičnost následné další schůzky v Praze z důvodu ověření jejich

podpisů a pana B. na smlouvách o převodech obchodních podílů ve společnosti M.,

s. r. o. Taktéž akcentuje, že obviněný Fišer a Senecký se toho dne nemohli

zúčastnit uzavření smluv o převodech podílů v dané době, neboť byli na jiném

místě, kde měli přebírat vozidlo.

16. Obviněný následně shrnuje, jaké všechny důkazní návrhy byly

předloženy ze strany obhajoby (např. knihy o ověření pravosti podpisů, znalecký

posudek, zjištění, zda se svědek S. účastnil jednání u Okresního soudu v

Olomouci, nový písmoznalecký posudek), přičemž tyto stručně odůvodňuje, a

současně akcentuje, že však žádné z nich soudy zcela nedůvodně neprovedly. Má

za to, že soudy v trestní věci postupovaly zcela tendenčně a prováděly v

podstatě pouze důkazy navržené obžalobu a nedůvodně neprovedly poměrně značné

množství důkazů navržených obviněnými, a to přestože po celou dobu řízení

existovaly a nadále existují důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu

věci. Dovolatel je tak toho přesvědčení, že soudy obou stupňů nepostupovaly v

souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

17. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §

265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu a s ním související

rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal

příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný současně navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost výroku

rozsudku odvolacího soudu o náhradě škody do doby, než bude Nejvyšším soudem

rozhodnuto o dovoláních podaných obviněnými, neboť výkonem rozhodnutí či

exekucí hrozí obviněnému závažná újma a soudy obou stupňů zcela nesprávně

posoudily zejména otázku příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním

obviněného

Dovolání obviněného Jana Fišera

18. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání i obviněný Jan

Fišer, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolatel

nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem, přičemž uvádí, že i pokud by byl

skutkový stav zjištěn správně, tak by nebylo možno vyhlásit odsuzující

rozsudek, takže nesouhlasí ani i s právním posouzením věci. Připouští, že si je

vědom toho, že dovolací soud ve smyslu dovolacího důvodu vymezeného v § 265b

odst. 1 písm. h) tr. ř. nemůže přezkoumávat skutková zjištění, ale v tomto

případě seznává vážné porušení práva na spravedlivý proces a odkazuje přitom na

judikaturu Ústavního soudu (II. ÚS 669/05, I. ÚS 4/04). Je toho názoru, že

rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného

činu podvodu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zejména ve

vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a také

některá zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Má za to,

že soudy obou stupňů naprosto ignorovaly jejich obhajobu a neprovedly v zásadě

žádné jimi navržené důkazy (nad rámec důkazů navrhovaných i ze strany

obžaloby). Namítá taktéž selektivní hodnocení důkazů soudy, a to v jeho

neprospěch a dodává, že jejich postup byl v rozporu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř.

Naznačená pochybení přitom měla dopad na správnost hmotněprávního posouzení

skutku, byla taktéž porušena zásada in dubio pro reo. Namítá taktéž

nepřezkoumatelnost rozsudků soudů obou stupňů, jelikož se s jeho návrhy na

doplnění dokazování nevypořádaly ani v odůvodnění svých rozhodnutí a došlo tak

k porušení § 125 odst. 1 tr. ř.

19. Obviněný se domnívá, že nelze dospět k závěru, že byly naplněny

znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to ani v případě, že by

nedošlo ke změně skutkových zjištění. Tedy i v případě, že by soudy vycházely z

toho, že předmětné listiny týkající se převodu podílů ve společnosti M., s. r.

o., nepodepsali (bod 8 dovolání, výslovná citace). Jednak není zcela jasné,

koho soudy považují za osobu či osoby uvedené v omyl, a proto nemohly dospět k

závěru, že byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. A pokud

soudy považují za osoby uvedené v omyl rejstříkový soud, společnost M., s. r.

o., jejího původního společníka M. B. a původního jednatele R. M., bankovní

ústavy a jiné osoby jednající se společností, pak jde o nesprávné právní

posouzení, tyto osoby nemohly být jejich jednáním uvedeny v omyl. Namítá rovněž

chybné posouzení otázky, kdo může být v tomto případě poškozenou osobou a jaká

je výše způsobené škody (kdyby trestný čin podvodu byl spáchán).

20. Dovolatel následně shrnuje zásadní závěry a postupy soudů obou

stupňů, které považuje za rozhodující a nastiňuje svou verzi věci, tedy jejich

obhajobu. To podrobněji rozvádí v části II svého dovolání. Akcentuje, že vedli

a vedou s M. B. a R. M. několik sporů řešených před civilními soudy. Vše se

týkalo jejich působení ve společnosti M., s. r. o., a majetku této společnosti.

M. B. a R. M. stojí v těchto sporech na opačných stranách a v tomto světle je

třeba hodnotit výpovědi těchto svědků v tomto trestním řízení. Tyto výpovědi

nejsou podle obviněného pravdivé a věrohodné.

21. Ohledně nedostatečnosti skutkových zjištění a dokazování obviněný

tvrdí, že soudy ignorovaly jejich obhajobu a svá rozhodnutí založily na

výsledcích znaleckého zkoumání v oboru písmoznalectví. Dovolatel poukazuje na

to, že ve věci nebyly objasněny ani základní skutkové okolnosti převodu podílů,

ani skutečnosti neoddělitelně související s transakcí, například nebylo

zjišťováno, zda došlo k zaplacení ceny za převod podílů a jakým způsobem vůbec

byla cena určena a zda byla reálným oceněním hodnoty společnosti a zda celá

transakce nebyla disimulovaným právním jednáním, lichvou či podvodem. Toto

obviněný v dovolání dále rozvádí a poukazuje na nelogičnost převodu podílů.

Tvrdí, že se soudy nezabývaly stavem majetku společnosti M., s. r. o., a

rozporuje v této souvislosti výši škody, když soudy vyšly ze součtu částek,

které byly převedeny z účtu společnosti v době, kdy byli opětovně zapsaní jako

společníci společnosti M., s. r. o. Poukazuje na to, že se soudy vůbec

nezabývaly tím, zda společnost skutečně neměla dluhy, které byly těmito

platbami uhrazeny. Rozporuje závěr nalézacího soudu, že „účel plateb, jejich

oprávněnost a důvodnost z provedeného dokazování nijak nevyplynula, obžalovaní

je nedokázali před soudem obstojně obhájit“. Namítá, že uvedli, že to byly

platby na dluhy společnosti a objasnili, z jakých titulů tyto dluhy vznikly. V

této souvislosti připomíná, že to je právě obžaloba, která musí prokazovat

vznik škody. Je toho přesvědčení, že vznik škody prokázán nebyl, jelikož jejich

obhajoba nebyla vyvrácena. Namítá v tomto ohledu nekonkrétnost výpovědí svědka

B. a M. Doplňuje, že měl za společností M., s. r. o., (v okamžiku převodu

prostředků z účtů společnosti) celkovou pohledávku ve výši 17 861 656 Kč a

subjekty, kterým byly platby odeslány, měly za společností pohledávky minimálně

ve výši vyplacených částek.

22. Ohledně plných mocí obviněný uvádí, že je soud nesprávně označuje

jako ze dne 1. 12. 2009, ačkoli bylo objasněno, že byly podepisovány dne 21. 1.

2010 na údajné noční schůzce v Praze. Zdůrazňuje jistou zvláštnost takové

schůzky vzhledem k délce cesty, sněhové kalamitě v daný den, přičemž nikdo z

pracovníků této advokátní kanceláře si takovou cestu do Prahy nepamatoval, a to

ani místo údajné schůzky. Rozporuje taktéž pravdivost tvrzení svědka S. ohledně

jeho účasti na valné hromadě a jednání u soudu v Olomouci. Soudy ohledně

podrobností podepisování předmětných sporných listin neprovedly jim navrhované

důkazy, např. ověřovacími knihami S. a Z. Ohledně samotných smluv o převodu

podílů pak rozporuje věrohodnost toho, že S. údajně opět jel do Prahy ohledně

ověření jejich podpisů, když podpisy mohl ověřit kdokoli v Praze, stejně jako

se valná hromada mohla konat u jakéhokoli notáře v Praze. Nebylo nijak

objasněno, proč by měly být smlouvy uzavírány v takovém spěchu. Nadto doplňuje,

že byl s Jaroslavem Seneckým odpoledne v P. P. vypůjčit si na zkoušku vozidlo a

údajnou schůzku s podepisováním smluv nemohli ani stihnout.

23. Rozporuje absurdnost odůvodnění neprovedení navržených listinných

důkazů, když soud prvního stupně tyto neprovedl, jelikož je podle něho možné,

že by již listiny nebyly s ohledem na časový odstup dohledatelné či byly

skartovány. Toto bylo řečeno v souvislosti s ověřovacími knihami, kdy ovšem

tyto knihy mohou být vedeny mnoho let a teprve od posledního zápisu plyne

skartační lhůta. Nelze tak konstatovat, že již knihy nejsou k dispozici.

Připomíná, že doplnění dokazování v tomto směru navrhovali opakovaně i v

přípravném řízení, ale orgány činné v přípravném řízení na to nijak

nereagovaly. Označuje takový postup za pochybení, které jim nelze dávat k tíži.

24. Obviněný je tak přesvědčen, že takovým postupem jim soudy odepřely

možnost se náležitě hájit, svá skutková zjištění učinily nepřezkoumatelnými,

nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, porušily

zásadu kontradiktornosti a nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo.

Z pohledu zásad k provádění dokazování a vypořádání se s důkazními návrhy

odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 372/03 a na rozhodnutí Nejvyššího

soudu sp. zn. 4 Tdo 843/2019, která cituje. U zmíněného nálezu pak obviněný

akcentuje, že pouhé konstatování nadbytečnosti dalšího dokazování, nadto

povšechně u důkazů navržených obhajobou, nepostačuje. Obviněný zdůrazňuje, že

navrhoval provedení celé řady důkazů, kdy tyto nebyly provedeny a nalézací soud

se k těmto vyjádřil povšechně jednou větou tak, že provedené dokazování je

dostatečné a další by již bylo nadbytečné. Odvolací soud toto aproboval a sám

se vyjádřil pouze k některým jejich návrhům na doplnění dokazování.

25. Soudy podle dovolatele zároveň nehodnotily provedené důkazy v

žádných souvislostech. Odsuzující rozhodnutí je postaveno v zásadě

pouze na znaleckém posudku Kriminalistického ústavu Praha a výpovědích osob,

které ve sporu o to, kdo má být společníkem společnosti M., s. r. o., stojí na

opačné straně než obvinění. Namítá, že daný znalecký posudek nebyl ani proveden

v tomto řízení a soudy ignorovaly vady tohoto posudku (a posudků zpracovaných

PhDr. Závorou a Mgr. Čulíkem, které podle jeho názoru nebyly v řízení provedeny

k důkazu jako znalecké posudky). Soudy se důsledně nevypořádaly s tím, že

předmětné podpisy byly vyhodnoceny znaleckým posudkem PhDr. Valešky tak, že

nejde o jejich pravé podpisy. Znalecký posudek PhDr. Valešky přitom nebyl v

tomto ani jiném řízení označen za nepravdivý a nebylo zjištěno, že by znalec

byl v jakémkoli vztahu s obviněnými či by z jakéhokoli důvodu zpracoval

nepravdivý posudek na jejich objednávku. Kritika jeho posudku ze strany znalce

kriminalistického ústavu je podle obviněného velmi obecná a nemůže zásadně

zpochybnit závěr posudku PhDr. Valešky, resp. nemůže je vyvrátit. Pouhé

zpochybnění závěrů tohoto znalce nemůže postačovat k rozhodnutí o vině

obviněných jakýmkoli trestným činem. Obviněný dále podrobně rozebírá předmětné

znalecké posudky a napadá jejich věrohodnost a spolehlivost a rozporuje přístup

soudů k těmto podkladům. Obviněný přitom odkazuje na judikaturu Nejvyššího a

Ústavního soudu, kdy konkrétně cituje nález III. ÚS 299/06-1. Ohledně své osoby

pak namítá, že závěry znalce kriminalistického ústavu Mgr. Švandy jsou velmi

nevěrohodné. Z posudku cituje konkrétní část, ze které dovozuje, že znalec

uznává, že se může jednat o jeho zfalšované podpisy, nicméně nakonec dospívá k

závěru, že jde spíše o pravé podpisy pouze proto, že jsou až příliš odlišné od

znalci dostupných srovnávacích podpisů. Tento závěr označuje za kuriózní. Podle

dovolatele se nabízí otázka, zda padělatel neměl jednoduše k dispozici jiné

srovnávací podpisy než znalec, když znalec sám uvádí, že takové variantní

podpisy obviněný používá. Takový závěr označuje za ne příliš věrohodný a je

přesvědčen, že v žádném případě na něm nelze založit závěr o jeho vině. Znalec

vedle toho sám hodnotil s ohledem na minimální počet časově odpovídajících a

více vázaných srovnávacích podpisů předložené srovnávací materiály jako velmi

málo vyhovující, zatímco PhDr. Valeška označil jemu dostupný srovnávací

materiál za vyhovující. Namítá, že když byl Mgr. Švanda při hlavním líčení

dotázán, proč si nevyžádal další srovnávací materiály, znalec uvedl, že na to

není schopen odpovědět, že prostě pracoval pouze s tím, co mu bylo předloženo.

Dovolatel tak namítá, že znalec zjevně vůbec předem nehodnotil úplnost a

bezvadnost podkladů posudku a již z tohoto důvodu nelze jeho závěrům důvěřovat.

Dodává, že Mgr. Švanda dále při svém výslechu před soudem uvedl, že si není v

případě obviněného Jana Fišera svým závěrem jist (toto není podle obviněného

uvedeno v protokolu z hlavního líčení, nicméně na zvukovém záznamu je to

zachyceno).

26. Obviněný taktéž poukazuje na to, že znalec kriminalistického ústavu

Mgr. Švanda ve vyjádření k posudku PhDr. Valešky uvádí, že PhDr. Valeška neměl

údajně odpovídající srovnávací materiál, neboť měl pouze malé množství

nezávislých vzorků podpisů – podle obviněného jsou patrně myšleny srovnávací

podpisy obviněných na různých listinách, nikoli získané zkouškou. Ze seznamu

srovnávacího materiálu uvedeného v obou posudcích vyplývá, že PhDr. Valeška měl

naopak k dispozici více těchto jeho nezávislých podpisů než Mgr. Švanda. Taktéž

poukazuje na skutečnost, že znalec kriminalistického ústavu vůbec nezkoumal

jejich podpisy na plné moci pro S. k zastoupení na valné hromadě, a dokonce

kuriózně zřejmě tuto spornou plnou moc nepoužil jako srovnávací materiál, což

jeho závěry značně zpochybňuje. Podle jeho názoru tak není vůbec jasné, jak

soud dospěl k závěrům o tom, že podpisy na ní jsou pravé podpisy obviněných –

pokud vůbec k tomuto závěru dospěl.

27. Dovolatel rovněž namítá, že soud řádně neprovedl výslech znalce

PhDr. Valešky, resp. řádně neprovedl vůbec k důkazu jeho posudky týkající se

podpisů Jana Fišera a Radovana Finferleho, když znalecký posudek se k důkazu

při hlavním líčení provádí výslechem znalce, posudky nebyly čteny ani s tím

nebyl vysloven souhlas. Dodává, že posudky PhDr. Valešky měly být s ohledem na

důležitost jejich závěrů pro posouzení jejich viny provedeny k důkazu jako

znalecké posudky, nikoli jako listinné důkazy. Namítá, že znalec nebyl při

předvolání k hlavnímu líčení upozorněn na to, jakých posudků se má jeho

znalecká výpověď před soudem týkat. Označuje toto za zásadní procesní

pochybení. Soudy pak nemohly posudky tohoto znalce vyhodnotit jako nevěrohodné,

když ani řádně nebyly provedeny k důkazu. Není tedy pravdou, že obhajobě bylo

umožněno klást znalci otázky, jak konstatoval odvolací soud, resp. kladení

otázek by bylo beze smyslu, když znalec nebyl v důsledku pochybení soudu na

hlavní líčení řádně připraven. Namítá, že i kdyby předmětné podpisy byly pravé,

a i kdyby posudky dalších znalců byly bezvadné (Švandy a Čulíka), když tito

znalci udělali své závěry pouze s určitým stupněm pravděpodobnosti, tak tito

nedospěli k jasným závěrům, jestliže se vyslovili pouze v pravděpodobnostní

rovině, a v případě posudku kriminalistického ústavu (Švandy) pouze v rovině

střední pravděpodobnosti, což ovšem pro trestněprávní závěry nemůže postačovat.

Obviněný akcentuje, že pro odsuzující rozsudek jsou zákonným podkladem pouze

důkazy, které umožňují zjištění skutečnosti na nejvyšším možném stupni jistoty,

který lze od lidského poznání vyžadovat. Zdůrazňuje, že v průběhu řízení byly

do spisu založeny další dokumenty, které byly podepsány ve stejném období

jejich osobami (obviněnými), a které tak bylo možné použít jako srovnávací

materiál. Proto navrhli, aby bylo dokazování doplněno mimo jiné o dodatek

znaleckého posudku nebo o nový znalecký posudek. To ovšem soudy jako důkazy

neprovedly.

28. Obviněný dále podrobně rozebírá, že i kdyby smlouvy o převodu, plné

moci a pozvánky na valnou hromadu podepsali a v řízení před rejstříkovým soudem

by uváděli nepravdu, nemohli by tak naplnit skutkovou podstatu trestného činu

podvodu. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu není totiž možné spáchat

tento trestný čin uváděním nepravdivých skutečností před soudem, a dokonce ani

předkládáním falšovaných dokumentů soudu. Odkazuje např. na rozhodnutí

Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 229/2004. Podle obviněného „[v]e smyslu tohoto

rozhodnutí nelze považovat za osobu takto uváděnou v omyl ani žalovaného (tím

méně jakoukoli další osobu), tedy nemůže být takto spáchán podvod.“. Podle

navazující judikatury Nejvyššího soudu je nutno uvedený závěr vztáhnout i na

rozhodování soudu v nesporném řízení (viz odkaz na rozhodnutí sp. zn. 4 Tz

2/2010), který obviněný cituje. Pokud odvolací soud odkazuje v otázce uvedení v

omyl na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 3 Tdo 946/2020,

tak obviněný uvádí, že nepředkládali žádné padělané dokumenty a že především

nejde o skutkově srovnatelný případ. Zdůrazňuje, že v jejich věci se jednalo o

případ, kdy rejstříkový soud neměl provést navrhovanou změnu pouze na základě

předložených listin a jestliže by postupoval správně jak měl, tak by k jejich

zápisu jako společníků společnosti M., s. r. o., nedošlo. Připouští, že v

řízení ve věcech obchodního rejstříku sice převažuje princip registrační, to

ovšem neznamená, že rejstřík provede jakýkoli zápis, který je navržen, což dále

rozebírá. Dodává, že jakýkoli znalecký posudek rozhodně nemůže být podkladem k

zápisu změny v osobě společníka obchodní společnosti. A protože soud nemůže v

rejstříkovém řízení přezkoumávat sporné skutečnosti, měl provedení změny soud v

tomto případě odmítnout. Dovolatel přitom odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 29 Cdo 1759/2008. Proto má za to, že rejstříkový

soud v dané věci postupoval nesprávně. Kvůli této chybě rejstříkového soudu

jsou oni trestně stíháni, bez ní by daná situace vůbec nenastala. Nelze jim

klást za vinu pouhé podání předmětného návrhu na zápis změny v osobách

společníků a jednatele. Obvinění očekávali, že podají-li návrh soudu, tento

bude kvalifikovaně posouzen a rozhodne-li soud o zápisu změny v osobách

společníků, mohou z tohoto rozhodnutí vycházet.

29. Dovolatel taktéž uvádí, že mezi podáním návrhu na zápis do

obchodního rejstříku a případným způsobením škody jakékoli osobě ani nemůže být

příčinná souvislost, když platby z účtů společnosti byly realizovány na základě

rozhodnutí soudu, nikoli na základě podání návrhu. Akcentuje, že naplnění

skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá existenci příčinné

souvislosti mezi omylem určité osoby a její učiněnou majetkovou dispozicí,

ovšem v tomto případě žádný takový omyl u pracovníků bankovních ústavů ani

jiných osob nelze shledat. Je toho názoru, že to byl ve své podstatě

rejstříkový soud, který případně způsobil omyl dalších osob, protože provedl

zápis chybně.

30. Dovolatel dále akcentuje, že osoby uvedené v omyl mají být podle

skutkové věty bankovní ústavy a společnost M., s. r. o., nicméně v odůvodnění

svého rozhodnutí soud uvedl, že se obvinění dopustili klamu při podání návrhu

na zápis změn do obchodního rejstříku, takže soud patrně považoval za podvedený

spíše či také rejstříkový soud. Již toto činí rozhodnutí zásadně vadné a

nepřezkoumatelné. Předmětnou vadu nezhojil ani odvolací soud, když jeho

odůvodnění podle dovolatele neodpovídá popisu skutku, když nalézací soud o

původním společníkovi a jednateli vůbec jako o osobách uvedených v omyl

neuvažoval. Není zcela jasné, zda tedy soudy považují rejstříkový soud za osobu

uvedenou v omyl či nikoli. Tato nejasnost činí rozhodnutí vadnými a jde o

nesprávné právní posouzení věci, resp. není jasné, jak soudy posoudily naplnění

jednoho ze znaků trestného činu podvodu. Pokud by měly být považovány za osoby

uvedené v omyl společnost M., s. r. o., její bývalý společník a její bývalý

jednatel a bankovní ústavy či jiné osoby jednající se společností, je to v

rozporu s právním názorem vysloveným právě v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.

zn. 3 Tdo 946/2020, na které odkazuje odvolací soud. Obviněný je přesvědčen, že

soudy pochybily, když za poškozenou považovaly v této věci společnost M., s. r.

o. Za poškozeného měly považovat M. B. a výši škody měly určit tak, že měly

zjistit hodnotu 100% podílu ve společnosti M., s. r. o., což ovšem neučinily a

nesprávně za škodu považovaly prostředky převedené z majetku společnosti. V

tomto smyslu je právní posouzení věci vadné.

31. Ohledně křivého obvinění pak dovolatel uvádí, že tento skutek je

jaksi akcesorické povahy k tomu, jaké závěry učinily soudy o prvním skutku.

Zdůrazňuje skutečnost, že v případě tohoto trestného činu je nutno dospět bez

důvodných pochybností k závěru, že obviněný vědomě nepravdivě obvinil jinou

osobu ze spáchání trestného činu, což podle názoru obviněného v předmětné věci

nebylo prokázáno.

32. Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1

tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně

zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, aby věc v potřebném

rozsahu znovu projednal a rozhodl. S ohledem na vady řízení také navrhuje, aby

dovolací soud zároveň nařídil, aby soudy věc projednaly a rozhodly v jiném

složení. Dále vzhledem k tomu, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí

hrozí obviněnému závažná újma, přitom soudy pochybily mimo jiné v posouzení

otázky, kdo má být považován za poškozenou osobu a jak má být určena výše

škody, navrhuje obviněný, aby byla odložena vykonatelnost výroku o náhradě

škody, a to do doby, než bude doručeno obviněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu

vydané v neveřejném zasedání nebo než bude vyhlášeno rozhodnutí Nejvyššího

soudu ve veřejném zasedání.

Dovolání obviněného Jaroslava Seneckého

33. Taktéž obviněný Senecký podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b

odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Je přesvědčen, že nebyl zjištěn řádně skutkový

stav věci a shledává porušení svých práv v několika rovinách. Namítá, že soudy

se jeho obhajobou vůbec nezabývaly a nevypořádaly se s ní dostatečným způsobem.

Současně obecně akcentuje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který

vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný

spáchal čin, který je mu kladen za vinu. Důkazní břemeno spočívá na obžalobě a

případné pochybnosti mají být využity ve prospěch obviněného (Evropská úmluva o

lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012. Str. 789). V souvislosti s

principem in dubio pro reo odkazuje na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.

III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009. Taktéž dále na nálezy sp. zn. I. ÚS

3094/08 ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I.

ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003.

34. S ohledem na uvedené je dovolatel přesvědčen, že napadené rozhodnutí

soudů vzešlo z řízení, které jako celek nebylo řízením spravedlivým. Tvrdí, že

soudy postupovaly ryze formalisticky, jestliže diametrálně protichůdné důkazy

vyhodnotily pouze na základě svých úvah a domněnek, které mají povahu spíše

neověřené a jednoznačně neprokázané verze skutkového stavu. Považuje za

nepřípustné, aby soudy nedostatek spolehlivých usvědčujících důkazů nahrazovaly

úvahami o krajní podezřelosti jednání či chování obviněného a z tohoto

podezření učinily konečný závěr, že obviněný je vinen. Při již zmíněné

neexistenci dalších objektivních důkazů a protichůdnosti tvrzení skutkového

děje, není možné se přiklonit jednostranně k verzi poškozených. Akcentuje, že v

sebemenších pochybnostech je třeba vždy rozhodovat ve prospěch obviněného. V

této souvislosti odkazuje obviněný na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS

418/99, III. ÚS 532/01 a IV. ÚS 485/01. Dovolatel je toho názoru, že soudy

nemohly bez důvodných pochybností dospět k tomu, že se dopustil jednání

popsaného ve výrocích rozsudku soudu obou stupňů a nemohly dospět k závěru, že

spáchal trestný čin.

35. Dovolatel je dále přesvědčen, že skutková zjištění ve vztahu k

trestnému činu podvodu jsou v rozporu k provedeným důkazům, zejména když nebyly

provedeny jim navrhované důkazy, které považuje za podstatné. S návrhy na

doplnění dokazování se soudy nevypořádaly ani v odůvodnění svých rozhodnutí,

tyto jsou naprosto nedostatečná a v rozporu s § 125 odst. 1 tr. ř. Rozsudky

obou soudů považuje za nepřezkoumatelné. Namítá, že nebyly naplněny znaky

skutkové podstaty trestného činu podvodu. Zdůrazňuje skutečnost, že již

několikrát uvedl, že dokumenty týkající se převodu podílů ve společnosti M., s.

r. o., nepodepsali. Soudy se těmito skutečnostmi vůbec nezabývaly a není tak

zřejmé jaké osoby byly uvedeny v omyl a nemohly tak dospět k závěru, že byla

naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. S ohledem na uvedené

zpochybňuje obviněný posouzení otázky soudy, kdo je v této věci poškozenou

osobou a jaká je výše způsobené škody.

36. Obviněný dále podotýká, že celá situace se neodehrála tak, jak uvádí

soudy obou stupňů. Namítá, že byl uznán vinným, že měl vyvést finanční

prostředky ze společnosti M., ovšem k tomuto jednání neměl žádný právní důvod.

Akcentuje, že měl za společností pohledávky ve výši 690 000 Kč, což doložil i

výpisy z účtu, kdy převedl finanční prostředky do společnosti, což musí být

mimo jiné i v účetnictví společnosti. Zdůrazňuje, že v předmětné době byl

statutárním orgánem společnosti M., s. r. o., a jednal tak na základě

vykonatelného rozhodnutí soudu, takže nemůže být za takové jednání postihován.

Považuje za zarážející, že soudy se těmito skutečnostmi vůbec nezaobíraly a

neověřily si je. Nezabývaly se bankovními účty společnosti, jejím účetnictvím

(seznam pohledávek a závazků), a dalšími skutečnostmi, ačkoliv to navrhoval v

rámci své obhajoby. V tomto spatřuje dovolatel obrovské pochybení soudů, a to i

vzhledem pro zjištění případné škody a její výše údajně způsobené společnosti.

37. Dále uvádí, že v žádném případě nejednal v úmyslu se obohatit nebo

společnost M., s. r. o., poškodit, neboť došlo jen k uspokojení jeho

pohledávek. Vznik škody tak nebyl prokázán. Soudy se nezabývaly skutečností,

zda společnost skutečně neměla dluhy, které byly těmito platbami hrazeny.

Obviněný tak považuje za zarážející, že soud prvního stupně konstatoval, že

„Účel těchto plateb, jejich oprávněnost a důvodnost z provedeného dokazování

nijak nevyplynula, obžalovaní je nedokázali před soudem obstojně obhájit…“.

38. Ohledně převodu obchodních podílů dovolatel akcentuje, že smlouvy o

převodu obchodního podílu společnosti i další související listiny s tím spojené

v roce 2010 nepodepsal ani neobdržel finanční částku ve výši 20 000 Kč. Je toho

názoru, že soudy se vůbec nezabývaly skutkovým stavem ohledně převodu

obchodních podílů, zda vůbec došlo k zaplacení kupní ceny za převod podílů, a

na základě jakých skutečností byla cena stanovena a zejména zde úplně chybí

reálné ocenění hodnoty společnosti M., s. r. o. Soudy obou stupňů se

nezaobíraly logikou věci zejména za situace, kdy několikrát v rámci své

obhajoby uvedl, že společnost měla v té době sjednaný obchod, kdy měla obdržet

částku ve výši 2,4 miliardy korun. Z těchto důvodů navrhoval zajistit

účetnictví společnosti, aby následně byla zjištěna hodnota společnosti

znaleckým posudkem. Tyto důkazy soudy obou stupňů bez řádného odůvodnění

neprovedly. Považuje za zcela absurdní, aby převedl on i další obvinění podíly

pouze za částku 20 000 Kč.

39. Obviněný dále poukazuje na skutečnost, že podali trestní oznámení

spolu s ostatními obviněnými na osoby M., B., H., S. a Z. Opětovně zdůrazňuje,

že nikdy nepodepsali smlouvy o převodu ze dne 21. 1. 2010 a neudělili S. plnou

moc k zastupování na mimořádné valné hromadě společnosti M., s. r. o. K

trestnímu oznámení připojil znalecké posudky z oboru písmoznalectví Dr.

Valešky, ze kterých vyplynulo, že podpisy na uváděných dokumentech nejsou

pravděpodobně jejich podpisy. Soudy obou stupňů však tento posudek vůbec

nebraly v úvahu, i když je součástí spisového materiálu. Soudy vycházely ze

znaleckého posudku vypracovaném na objednávku advokátní kanceláře, v níž

působili jmenovaní svědci Z. a S., kteří sporné podpisy ověřili. Proto žádal

vypracovat nový znalecký posudek z oboru písmoznalectví, a to k posouzení

pravosti podpisů na zmíněné plné moci ze dne 21. 1. 2010. Namítá, že takový

znalecký posudek nebyl ani vypracován v předmětném trestním řízení, kdy byl

získán „v jiné civilní věci“. Obviněný upozorňuje, že znalec kriminalistického

ústavu vůbec nezkoumal jejich podpisy na plné moci pro S. a zejména jako

srovnávací materiál k ověření pravosti podpisů použil právě napadené dokumenty,

ke kterým uvedl již několikrát, že je nepodepsal. Na otázku obhajoby, z jakého

důvodu si znalec nezajistil od obviněných další srovnávací materiály (podpisy

obviněných), znalec odpověděl, že znalecký posudek byl zadán na objednávku

„poškozenou stranou“ a srovnával pouze materiál, který mu byl „poškozenou

stranou“ předložen. Dovolatel zdůrazňuje, že pravost podpisů na plné moci je

zcela zásadní pro objasnění celého sporu. Obviněný proto navrhoval vypracování

nového znaleckého posudku ohledně pravosti jejich podpisů. Soudy obou stupňů

tento důkaz neprovedly a ani se k této věci nevyjádřily.

40. Dovolatel dále upozorňuje na časovou posloupnost podpisu smluv o

převodu obchodního podílu, ve které se měl vzdát účasti na společnosti M.

Rozporuje přítomnost svědků B. a M. na noční schůzce, ale i S. Považuje za

nevěrohodné, že by dva advokáti usedli v XY do vozidla a jeli toliko ověřit

podpisy pro své klienty do Prahy na listinách, které klienti měli mít k

dispozici několik týdnů v předstihu a kde byli instruováni, ať je advokátovi s

úředním ověřením jejich podpisů odešlou do jeho kanceláře. O nevěrohodnosti

této verze svědčí i to, že si pak takový advokát ani nepamatuje, kam vlastně

přesně v noci jel. Dodává, že v té době byla sněhová kalamita a časově to

nebylo možno stihnout. Poukazuje na skutečnost, že uvedl, že o takové schůzce

nevěděl, nikdy jej na žádnou takovou schůzku nezval a žádné takové schůzky se

nezúčastnil, stejně jako ostatní obvinění. Namítá, že soudy obou stupňů si

neprověřily časovou posloupnost a jakým způsobem a kde došlo k uzavření smluv o

převodu obchodního podílu společnosti M., s. r. o., dne 21. 1. 2010 a zda

opravdu mohl být S. fyzicky u podpisu shora uvedených smluv plné moci a

následně se osobně účastnil soudního jednání, když místa jejich konání jsou

značně od sebe vzdálené. Dále rozporuje ověření podpisů v OC XY a taktéž, že by

údajnou schůzku s podepisováním smluv mohl stihnout, když na daný den si byl s

dalším obviněným panem Fišerem vypůjčit na zkoušku vozidlo.

41. Dále rovněž namítá, že soudy neprovedly k podrobnostem podepisování

důkazy navržené obhajobou, např. si nepřipojily ověřovací knihy advokátů S. a

Z., ačkoli ověřovací doložky připojené na sporné dokumenty S. nejsou po

formální stránce správné. Domnívá se tak, že mohlo dojít k manipulaci s

ověřovací knihou a ověřovacími doložkami. Dodává, že se soudy obou stupňů

těmito skutečnostmi vůbec nezabývaly, nehodnotily provedené důkazy v žádných

souvislostech. Odmítly provést navržené důkazy a řádně ani své závěry

neodůvodnily. Soudy tak vycházely pouze z přesvědčení o jejich vině, které však

není doloženo nepřetržitým řetězem důkazů o jeho vině. Porušily tak zásadu

presumpce neviny, jelikož o jeho vině jsou důvodné pochybnosti.

42. Dovolatel dále dodává, že křivého obvinění se nedopustil, neboť je

toho názoru, že smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 21. 1. 2010

nepodepsal, což podporuje dalšími podklady. Naopak je přesvědčen, že vůči němu

došlo ke spáchání trestné činnosti.

43. Závěrem obviněný navrhuje, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1

tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně

zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, aby věc v potřebném

rozsahu znovu projednal a rozhodl. S ohledem na vady řízení také navrhuje, aby

dovolací soud zároveň nařídil, aby soudy věc projednaly a rozhodly v jiném

složení. Vzhledem k tomu, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí mu

hrozí závažná újma, přitom soudy pochybily mimo jiné v posouzení otázky, kdo má

být považován za poškozenou osobu a jak má být určena výše škody, navrhuje

obviněný, aby byla odložena vykonatelnost výroku o náhradě škody, a to do doby,

než bude doručeno obviněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v neveřejném

zasedání nebo než bude vyhlášeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ve veřejném

zasedání.

44. K podaným dovoláním se vyjádřila dne 3. 5. 2022, pod sp. zn. 1 NZO

307/2022, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Státní

zástupkyně předně konstatovala, že všichni dovolatelé správně označili dovolací

důvody a jimi uplatněná argumentace oběma dovolacím důvodům odpovídá. Ve vztahu

k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že tento

dovolatelé uplatnili ve všech jeho variantách. Podle státní zástupkyně ovšem

dovolatelé zpochybňují hodnocení důkazů a skutkové zjištění soudů. Podle jejího

přesvědčení ovšem mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, se kterými se

ztotožnil i soud odvolací, a provedenými důkazy, není žádný, natož pak zjevný

nebo extrémní rozpor. Je toho názoru, že skutková zjištění soudů mají v

provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Základní

usvědčují důkaz představuje znalecký posudek kriminalistického ústavu, přičemž

ve světle dalších svědeckých výpovědí a listinných důkazů, dochází státní

zástupkyně k závěru, že soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem. Nedopustily se tak žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily

z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky

přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu zásah do skutkových

zjištění, která se stala podkladem výroku o vině. Státní zástupkyně zároveň

blíže rozvádí předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který připouští za určitých podmínek zásah do skutkových zjištění. 45. K námitkám týkajících se tvrzené procesní nepoužitelnosti znaleckého

posudku Mgr. Švandy státní zástupkyně uvádí, že jak konstatoval již odvolací

soud, tak znalec Mgr. Švanda byl poučen jako znalec podle § 106 tr. ř. a jako

znalec byl rovněž slyšen u hlavního líčení, takže mu mohly být pokládány otázky

obviněnými i jejich obhájci. Státní zástupkyně připouští, že Mgr. Švanda nebyl

přibrán opatřením podle § 105 odst. 1 tr. ř. jako znalec v trestní věci

obviněných, ale v trestní věci podezřelých M. B. a dalších, ohledně kterého

bylo podáno trestní oznámení ze strany obviněných (skutek 2), kdy toto trestní

oznámení bylo odloženo podle § 159a odst. 1 tr. ř. a poté bylo zahájeno trestní

stíhání obviněných. Státní zástupkyně nicméně upozorňuje na propojenost obou

věcí, která nevylučuje, aby na výpověď Mgr. Švandy, byl-li poučen jako znalec,

bylo pohlíženo jako na výpověď znalce a na jím učiněné závěry jako na znalecký

posudek. Proto skutečnost, že znalec nebyl přibrán opatřením podle § 105 odst. 1 tr. ř. nehraje zásadní roli. Soud se nadto řádně vypořádal s námitkami

obviněných. Znalec svůj posudek řádně obhájil, jeho znalecký posudek je jasný

určitý a úplný, neboť znalec shromáždil dostatečně kvalitní srovnávací materiál

na základě, kterého učinil závěr o pravosti podpisů obviněných. Státní

zástupkyně v této souvislosti odkazuje na bod 59 rozhodnutí odvolacího soudu. Znalecký posudek Mgr. Švandy rovněž odpověděl na otázku, proč není možné

vycházet ze závěrů znalce PhDr.

46. Státní zástupkyně je proto toho názoru, že nelze ani vytýkat soudům,

že ve věci k návrhu obviněných nedoplnily dokazování a jejich návrhy na

pořízení dalšího znaleckého posudku z oboru písmoznalectví odmítly. V dané

trestní věci proto nelze zaznamenat kategorii opomenutých důkazů. Odkazuje na

správný závěr odvolacího soudu, že nebylo třeba pořizovat ještě další znalecké

posudky, neboť pravost podpisů obviněných byla prokázána ostatními provedenými

důkazy, a to znaleckým posudkem nejen kriminalistického ústavu, ale i

znaleckými posudky Mgr. Čulíka a PhDr. Jiřího Závory, Ph.D., které byly

provedeny jako listinné důkazy. Upozorňuje na skutečnost, že odvolací soud v

bodě 66 svého rozhodnutí jasně konstatoval, že návrhy obviněných na doplnění

dokazování byly zamítnuty pro nadbytečnost. Podle státní zástupkyně se lze

ztotožnit i se závěrem odvolacího soudu, že ani vyžádaní ověřovacích knih a

vyjádření notářky k průběhu valné hromady, případně další listiny by na

správnost skutkových zjištění nalézacího soudu nemohly nic změnit. Jestliže se

soudy řádně vyrovnaly s důkazními návrhy obviněných, a řádně odůvodnily, proč

jimi navržené důkazy označují za nadbytečné, nelze v dané věci zaznamenat

problematiku tzv. opomenutých důkazů.

47. Ohledně námitek směřujících do naplnění dovolacího důvodu podle §

265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně uvádí, že obvinění namítali, že

nemohli uvést rejstříkový soud v omyl, že není ani zřejmé koho uvedli v omyl a

že trestného činu se nemohli dopustit i z toho důvodu, že se na něm podílel

vadný výkon veřejné moci, neboť rejstříkový soud měl správně odmítnout návrh

změn na zápis do obchodního rejstříku, neboť bylo sporné, kdo je společníkem

obchodní společnosti M., s. r. o. Státní zástupkyně uvádí, že je třeba

zdůraznit, že i uvedená otázka byla k odvolacím námitkám obviněných řešena

Městským soudem v Praze. Ten neignoroval judikaturu Nejvyššího soudu, tedy

konkrétně usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, v němž Nejvyšší

soud vyslovil, že soud rozhodující v občanskoprávním řízení nelze pokládat za

subjekt, který by mohl být uváděn v omyl podáním účastníka řízení obsahující

vědomě nepravdivé údaje. Odvolací soud ovšem zohlednil povahu rejstříkového

řízení, přičemž uzavřel, že řízení před rejstříkovým soudem se svými

specifickými rysy odlišuje nejen od občanskoprávního sporného řízení, ale i od

některých jiných druhů nesporného řízení. Konstatoval, že vzhledem k písemnému

charakteru tohoto řízení a omezenému rozsahu přezkumní činnosti rejstříkového

soudu, kdy rejstříkový soud v naprosté většině případů vychází pouze z

předložených listin, tento soud jen těžko může zjistit pravý stav věci v

případě, kdy skutečnosti, které mají být do obchodního rejstříku zapsány, jsou

dokládány padělky listin. resp. listinami opatřenými padělanými podpisy

oprávněných osob. Ke zjištění skutečného stavu věci má rejstříkový soud

minimální časový prostor i vzhledem ke lhůtám, v nichž má rozhodnout. Řízení

před rejstříkovým soudem má tak do značné míry shodný charakter jako řízení

před správním orgánem, u kterého judikatura Nejvyššího soudu jeho uvedení v

omyl připouští.

48. Podle státní zástupkyně lze dovolatelům pouze přisvědčit v tom, že

rejstříkový soud zpětným zápisem pochybil. Měla-li by totiž být posuzována

platnost listiny, která jednou byla způsobilým podkladem k zápisu a později

měla být podkladem k zápisu opačnému, tak takové řízení nemůže vést rejstříkový

soud, a to proto, že za účelem zjištění, kdo je společníkem obchodní

společnosti, je třeba provést dokazování. Nicméně státní zástupkyně dochází k

závěru, že rejstříkový soud bezpochyby uvedli obvinění v omyl, stejně jako

původního společníka M. B. a jednatele R. M. Ze strany obviněných se tak

jednalo o přípravnou fázi, po které teprve následovaly majetkové dispozice a

způsobení škody na majetku obchodní společnosti, které se podařilo dokonat.

Jedná se tedy o případ podvodu, na němž může být zainteresováno až 5 různých

osob, a to pachatel, osoba uváděna v omyl, osoba provádějící majetkovou

dispozici, osoba poškozená a osoba obohacena. Byť tedy rejstříkový soud

nerozhodl správně, tato skutečnost podle státní zástupkyně neměla vliv na

trestní odpovědnost obviněných, jelikož byly naplněny zákonné znaky skutkové

podstaty trestného činu podvodu, a to bezezbytku, tedy včetně způsobené škody.

49. Podle státní zástupkyně nelze obviněným ani přisvědčit, že celá

záležitost měla být řešena pouze prostředky civilního práva, jelikož jejich

jednání má zřetelné rysy podvodného charakteru a je tedy zcela odpovídající

reakce ze strany práva trestního a orgánů činných v trestním řízení. Státní

zástupkyně nemá rovněž pochybnosti, že obvinění jednali jako spolupachatelé

podle § 23 tr. zákoníku, což dále rozvádí a dochází k závěru, že všichni

obvinění se podle skutkových zjištění dopustili úmyslného podvodného jednání.

50. Závěrem tak státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání

obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhuje, aby

tak učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud případně

v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

51. Obvinění do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nezaslali případnou

repliku na předmětné vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního

zastupitelství.

III.

Přípustnost dovolání

52. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.],

byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d

odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k

podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňují i

obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

53. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,

bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými, naplňují jimi

uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně

nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem

podle § 265i odst. 3 tr. ř.

54. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným

opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a

hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního

a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště

dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry

může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném

opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno

základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve

smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

55. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí

zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou

správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,

že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl

podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.

omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného

přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání

jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí

dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.

2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími

důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi

napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má

přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst.

2 tr. ř.).

56. Z podaných dovolání obviněných je patrné, že v nich uplatňují

dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění,

která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném

(extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně

nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny

navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o

situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo

skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných

způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho,

co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom,

že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění,

nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak

vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění

zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo

postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je

povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně

nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález

Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy

takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý

proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem

Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,

porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak

činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat,

že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními

soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný

předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i

právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro

naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé

tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým

stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným,

pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno

uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za

následek nepoužitelnost určitého důkazu (např.

domovní prohlídka je učiněna bez

příkazu soudce), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z

hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové

procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými

důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016,

sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010,

sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů

se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního

a Nejvyššího soud.

57. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v platném znění

je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon

vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci

samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných

skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.

Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho

hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně

posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými

ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu

tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve

výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení

skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě

trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

58. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně

ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu

skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem

(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva

(trestního, ale i jiných právních odvětví).

59. Na základě shora prezentovaných východisek přistoupil Nejvyšší soud

k posouzení důvodnosti podaných dovolání obviněných, kteří uplatnili jednak

totožné dovolací důvody, přičemž lze mít i za to, že i jejich argumentace je

obsahově podobná. Nejvyšší soud se tak s jejich dovolací argumentací vypořádal

souběžně, aniž by tyto obdobné námitky každého z dovolatelů vypořádával

samostatně, když tento závěr lze především vztáhnout k dovolací argumentaci

ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně

je třeba uvést, že obvinění ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. uplatnili všechny tři varianty tohoto dovolacího důvodu, tedy,

že rozhodná skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy, že skutková

zjištění soudů jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a že soudy

byly nedůvodně neprovedeny všechny navrhované podstatné důkazy.

60. Nejvyšší soud se nejprve zabýval argumentací dovolatelů, která

směřovala do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pro jistou přehlednost věci považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že

nyní projednávaná věc úzce souvisí s podáním trestního oznámení obviněnými

prostřednictvím advokáta JUDr. Petra Nováka dne 12. 9. 2014 k Vrchnímu státnímu

zastupitelství v Olomouci, směřující proti advokátům advokátní kanceláře J. P.

– K. H., Š. S. a V. Z. a svědkům B. a M. Podstata tvrzeného trestněprávního

jednání těchto osob, kterých se týkalo trestní oznámení obviněných spočívalo v

tom, že se měli svědek B. po dohodě s advokátem H. a svědkem M. protiprávně

zmocnit společnosti M., s. r. o., tím, že padělali podpisy obviněných na

smlouvách o převodu obchodního podílu společnosti ze dne 21. 1. 2010, když

obvinění také tvrdili, že taktéž nikdy neudělili plnou moc advokátovi S. k

jejich zastupování na mimořádné valné hromadě společnosti M., s. r. o., kde

bylo dne 21. 1. 2010 rozhodnuto o tom, že novým jediným společníkem jmenované

společnosti se stal svědek B. a jednatelem svědek M. Tvrzení uvedená v trestním

oznámení obvinění doložili i znaleckými posudky z oboru písmoznalectví znalce

PhDr. Valešky, jejichž závěrem bylo, že podpisy na uváděných dokumentech nejsou

pravděpodobně obviněných. Ve vztahu k znaleckým posudkům znalce PhDr. Valešky

je třeba uvést, že právě předložení těchto znaleckých posudků bylo podstatné ve

vztahu ke skutku uvedenému v bodě I rozsudku soudu prvního stupně, když na

základě těchto znaleckých posudků a čestných prohlášení obviněných došlo k

zápisu změn u Městského soudu v Praze, které jim umožnily ovládnout společnost

M., s. r. o., v období od 21. 8. 2014 do 29. 8. 2014. Trestní věc, která se

týkala předmětného trestního oznámení obviněných, pak byla usnesením

policejního orgánu ze dne 9. 2. 2017, č.j. KRPA-14373-103/TČ-2015-000092-ZI,

podle § 159a odst. 1 tr. ř. odložena (č. l. 1363 a násl.). Z odůvodnění tohoto

usnesení vyplývá, že v rámci prověřování zmíněného trestního oznámení byl

opatřením podle § 110 odst. 1 tr. ř. k vyhotovení revizního znaleckého posudku

z oboru písmoznalectví specializace ruční písmo, přibrán Kriminalistický ústav

Praha. Tomu byl zadán úkol zjistit vlastním zkoumáním, zda jsou sporné podpisy

pravými podpisy pisatelů či nikoliv a zároveň, aby posoudil správnost

zpracování a závěry znaleckých posudků znalců PhDr. Valešky (posudek předložen

obviněnými) a PhDr. Závory, Ph.D. (posudek předložen S.). Ve věci byl dále předložen znalecký posudek Mgr. Čulíka, který předložil právní

zástupce M. B., advokát JUDr. Martin Lištvan. Z odůvodnění usnesení o odložení

věci je zřejmé, že znalecký posudek Kriminalistického ústavu Praha považoval

policejní orgán za stěžejní (jako podpůrné pak znalecké posudky znalců Závory a

Čulíka) při posuzování důvodnosti předmětného trestního oznámení. Policejní

orgán tak dospěl k závěru, že nebyly zjištěny skutečnosti, které by

nasvědčovaly spáchání trestného činu, a proto rozhodl o odložení věci.

61. Následně bylo podáno na oznamovatele, tedy obviněné, trestní

oznámení ze strany svědka B. a M., které vedlo k tomu, že dne 19. 12. 2019 bylo

podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání dovolatelů, které vedlo k

vyhlášení rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 67 To

215/2021, které obvinění napadli nyní projednávaným dovoláním. Z pohledu shora

uvedených skutečností je nepochybné, že jak věc, která byla vedena na základě

trestního oznámení obviněných, tak nyní projednávaná trestní věc spolu velmi

úzce souvisí. Současně není pochyb tom, že jádrem obou těchto věcí byla a je

otázka pravosti podpisů obviněných na dokumentech souvisejících s převodem

obchodního podílu společnosti M., s. r. o. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je

také zřejmé, že tyto soudy pokládaly za rozhodný pro zodpovězení této otázky

již zmíněný znalecký posudek Kriminalistického ústavu Praha, kdy za podpůrné

pak považovaly znalecké posudky Mgr. Čulíka a PhDr. Závory, Ph.D., které byly v

řízení provedeny „toliko“ jako listinné důkazy. Jinak vyjádřeno, soudy nižších

stupňů považovaly při formulování skutkového stavu za rozhodující znalecký

posudek Kriminalistického ústavu Praha (viz bod 32 rozsudku soudu prvního

stupně, body 55–62 rozhodnutí soudu druhého stupně). Z tohoto pohledu se

nepochybně jednalo o důkaz podstatný. Je proto i logické, že většina námitek

obviněných směřujících do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. ř. se týká právě znaleckého posudku vyhotoveného Kriminalistickým

ústavem Praha, když dovolatelé jednak zpochybňují zákonnost tohoto znaleckého

posudku, jednak samotné závěry tohoto znaleckého posudku.

62. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelů stran toho, že

soudy nižších stupňů přehlížely znalecký posudek PhDr. Valešky, včetně námitky,

jakým způsobem k tomuto znaleckému posudku přistupovaly, avšak nejen k němu,

ale i ke znaleckým posudkům Mgr. Čulíka a PhDr. Závory, Ph.D. Předně nelze

souhlasit s námitkou, že by soudy nižších stupňů tento znalecký posudek

přehlížely, když soud prvního stupně ho provedl jako listinný důkaz postupem

podle § 213 odst. 1 tr. ř (viz č. l. 2188), stejně jako znalecké posudky Mgr. Čulíka a PhDr. Závory, Ph.D. V případě znalce PhDr. Valešky pak postupoval

navíc soud prvního stupně tak, že tohoto u hlavního líčení vyslechl, byť jako

svědka. Obecně je třeba k postupu soudu prvního stupně uvést, že pokud je

znalecký posudek vyhotoven v jiné trestní věci, soud ho provede jako listinný

důkaz (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2022, sp. zn. 3 To 100/2021). Za takové naznačené situace, tedy když je znalecký posudek

z jiné trestní věci proveden jako listinný důkaz, je možné znalce vyslechnout v

postavení svědka [srov. bod 19 komentáře k § 105 tr. ř. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád, komentář. Wolters Kluwer ČR, 2017, (rozhodnutí Nejvyššího

soudu ze dne 3. 6. 1976, sp. zn. 4 Tz 98/76)]. Nelze ani souhlasit s tvrzením

dovolatelů, že by nebyla v řízení konstatována nějaká konkrétní vada posudku

PhDr. Valešky, když v tomto směru lze pro stručnost odkázat na znalecký posudek

Kriminalistického ústavu Praha (zpracovatel Mgr. Švanda), ale i znalecký

posudek znalce PhDr. Závory, Ph.D., který byl v řízení proveden jako listinný

důkaz a obvinění tak měli možnost se k němu vyjádřit. Pokud dovolatelé

namítají, že znalec PhDr. Valeška nebyl na výpověď u hlavního líčení připraven

z důvodu pochybení soudu, který jej tzv. dopředu neinformoval o tom, o které

jím vypracované znalecké posudky se jedná, tak je nutno konstatovat, že z

dalších předložených znaleckých posudků provedených jako listinné důkazy se

podává, že kritickým bodem posudků znalce PhDr. Valešky byly podklady

poskytnuté ze strany zadavatele. Zde je třeba akcentovat, že sám PhDr. Valeška,

když byl vyslechnut jako svědek připustil, že tento materiál může být z důvodů

motivace zadavatelů ovlivněn a že za předložený materiál odpovídá objednavatel

posudku. Ve vztahu k tvrzení dovolatelů, že soud prvního stupně pochybil,

jestliže PhDr. Valešku neinformoval o tom, o které znalecké posudky se jedná,

pak je třeba uvést, že jmenovaný byl ve věci vyslechnut jako svědek nikoliv

jako znalec, když postavení znalce a svědka je v trestním řízení odlišné. Za

dané situace tedy postačilo, pokud v předvolání bylo uvedeno, o jakou trestní

věc se jedná. Navíc je třeba zdůraznit, že předmětné znalecké posudky

vypracované v jiné trestní věci byly součástí spisového materiálu v nyní

projednávané věci, takže pokud PhDr. Valeška nebyl připraven se vyjádřit k

dalším jim zpracovaným znaleckým posudkům týkající se dalších obviněných v této

věci, mohl požádat o jejich předložení v rámci svého výslechu o hlavním líčení

a následně by se k těmto mohl vyjádřit.

Navíc mohli obvinění požádat, aby

svědek byl znovu k hlavnímu líčení předvolán, a aby se k těmto dalším jím

vypracovaným znaleckým posudkům vyjádřil, což se v dané věci nestalo. Tedy

obvinění takový postup nenavrhovali.

63. Ohledně námitky dovolatele Finferleho, jenž namítá, že

Kriminalistický ústav Praha použil metodu KÚP-SOP-26, která není akreditována

Českým institutem pro akreditace o.p.s. je nutno uvést následující. Lze

přisvědčit dovolateli, že na str. 4 znaleckého posudku Kriminalistického ústavu

Praha je uvedeno „[p]oužité metody: Ke zkoumání byla použita akreditovaná

metoda – standardní operační postup KÚP-SOP-26 zkoumání ručního písma –

podpisy, akreditovaná Českým institutem pro akreditaci, o.p.s. ve zkušební

laboratoři č. 1494.“ Z webových stránek Českého institutu pro akreditaci,

o.p.s. (dále jen „ČIA“) se podává [v části Informace poskytnuté dle zákona č.

106/1999 Sb. (15. 1. 2019)], že ČIA neakreditoval metodu KÚP-SOP-26 (zkoumání

ručního písma – podpisy) a Kriminalistický ústav nemá u ČIA akreditovanou

metodu v souvislosti s písmoznalectvím. Ministerstvo vnitra České republiky je

nicméně držitelem akreditace udělené mu pro jeho zkušební laboratoř č. 1494,

Kriminalistického ústavu Praha, Policie České republiky, a to v rozsahu

forenzního zkoušení vymezeného přílohou osvědčení o akreditaci, ve které má

kontinuálně zapsanou i metodu „Zkoumání ručního písma – podpisy, KÚP-SOP-26,

Forenzní materiál.“. Lze připustit, že předmětné konstatování uvedené ve

znaleckém posudku není zcela přesné, když Nejvyšší soud ovšem neseznal, že by

snad tato skutečnost znevěrohodňovala použitou metodu znaleckého zkoumání. Není

totiž pochyb o tom, že Kriminalistický ústav Praha byl podle tehdy účinného

zákona o znalcích a tlumočnících uveden v seznamu znaleckých ústavů vedeného

Ministerstvem spravedlnosti České republiky v oborech elektrotechnika, chemie,

kriminalistika, písmoznalectví a strojírenství. Uvedené pracoviště je zapsáno

do seznamu znaleckých ústavů do současnosti mj. s oborem znalecké činnosti

písmoznalectví. Proto tuto námitku dovolatele neshledal Nejvyšší soud důvodnou

v tom směru, že by tato sama o sobě zpochybňovala tento vypracovaný znalecký

posudek. Pokud dovolatel Finferle namítá, že znalec Mgr. Švanda (zpracovatel

znaleckého posudku Kriminalistického ústavu Praha) v posudku uvádí, že se jedná

o originály listin, i když z dalšího textu plyne, že v případě některých

srovnávacích materiálů jde pouze o jejich kopie, pak na toto reagoval již

odvolací soud v bodě 59 svého rozhodnutí a lze souhlasit, že znalec vycházel z

kopií pouze ve velmi omezeném rozsahu. Ani tuto námitku tak neshledal obecně

Nejvyšší soud jako důvodnou.

64. Pokud je dále ze strany dovolatele Seneckého namítáno, že soudy

vycházely při formulování skutkového stavu ze znaleckého posudku PhDr. Závory,

Ph.D., který byl vypracován na objednávku advokátní kanceláře, v níž působili

jmenovaní svědci Z. a S., kteří sporné podpisy ověřili, z čehož dovozuje

potřebu vypracování nového znaleckého posudku, lze uvést k této námitce obecně

následující. Předně je třeba zdůraznit, že z odůvodnění rozhodnutí soudů

nižších stupňů je patrno, že tyto vycházely při formulování skutkového stavu

zejména ze znaleckého posudku zpracovaného Kriminalistickým ústavem Praha, když

znalecký posudek PhDr. Závory, Ph.D., stejně jako znalecký posudek Mgr. Čulíka,

které byly provedeny jako listinné důkazy, byly použity pouze podpůrně (viz bod

62 rozhodnutí odvolacího soudu). Již z tohoto pohledu se jeví námitka

obviněného jako neopodstatněná. Navíc je třeba uvést, že dovolatel, ale ani

zbývající dovolatelé ovšem neuplatňují stejný kritický přístup ke znaleckému

posudku PhDr. Valešky, který si nechali vypracovat oni sami, když se naopak

dožadují toho, aby tento znalecký posudek byl akceptován jako správný.

65. Nejvyšší soud ani neseznává jako relevantní námitku dovolatele

Finferleho, který namítá, že revizním znaleckým posudkem nemůže být takový

znalecký posudek, který nepostupuje za pomoci stejných metod zkoumání a

nedisponuje stejným či alespoň obdobným srovnávacím materiálem. Zde lze odkázat

na bod 63 rozhodnutí odvolacího soudu, který se již obdobnou námitkou ohledně

rozsahu srovnávacího materiálu zabýval v řízení o odvolání. Obecně lze uvést,

že cílem revizního znaleckého posudku je potvrzení, vyvrácení, doplnění či

upřesnění jednotlivých závěrů jiného znalce či znalců a jejich posudků tak, aby

byly poskytnuty všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí věci. Revizní posudek

představuje tedy kontrolu závěrů jiného soudního znalce či znalců, a to bez

ohledu na to, zda mají znalci k dispozici úplně přesně stejné podklady či

nikoliv. Z logiky věci naopak vyplývá, že při zpracování revizního znaleckého

posudku bude vycházeno z podkladů a materiálů, které měl k dispozici původní

znalec či znalci, ale i dalšího materiálu, který neměl původní znalec či znalci

k dispozici z různých příčin, popř. i skutečnosti, které byly původnímu znalci

známy, ale z různých příčin nebyly vzaty při zpracování znaleckého posudku v

úvahu, popř. nebyly hodnoceny. Navíc v případě revizního znaleckého posudku z

oboru písmoznalectví specializace ruční písmo bude muset zpracovatel zpravidla

vycházet nejen ze stejného srovnávacího materiálu, který měli k dispozici

původní znalci, ale bude si muset opatřit i další srovnávací materiál, zejména

takový materiál, u kterého nebudou žádné pochybnosti o pravosti podpisů osob na

tomto srovnávacím materiálu a o jeho spontánnosti, neboť právě pro zodpovězení

znaleckých otázek je rozhodující nezpochybnitelná autentičnost srovnávacích

materiálů a jeho spontánnost. Nejvyšší soud pak jen dodává, že nelze obecně

konstatovat, že revizní znalecký posudek musí vždy plně kopírovat postupy a

podkladový materiál posudků, které zvolil předchozí znalec či znalci. Naopak

lze mít za to, že při vypracování revizního znaleckého posudku lze použit i

jiné metody zkoumání, než v rámci přezkoumávaných znaleckých posudků, když

rozhodující je, že se jedná o metodu akreditovanou, která vede k objasnění

otázek znaleckého zkoumání. Navíc přesvědčivost závěrů revizního znaleckého

posudku pak musí vždy vyhodnotit soud v rámci hodnocení provedených důkazů

postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř., a to i z toho pohledu, zda rozdílné závěry

znaleckých posudků nemohla zapříčinit nesprávná či nevhodná metoda znaleckého

zkoumání. Obecně je třeba zdůraznit, že znalecký posudek je nepochybně

významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v trestním řízení mu

přísluší významné místo. Nelze však pustit ani na okamžik ze zřetele, že ze

stěžejních zásad dokazování v trestním procesu vyplývá požadavek kritického

hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Jinak vyjádřeno, znalecký

posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá

žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní

korektnosti, ale též věcné správnosti.

Hodnotit je třeba celý proces utváření

znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro

znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž

znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob

vyvozování závěrů znalce. Metodologie znaleckého dokazování vyžaduje, aby jak

orgány činné v trestním řízení, tak samotný znalec kriticky hodnotili úplnost a

bezvadnost podkladových materiálů, které znalec podrobuje svému zkoumání. Slepě

důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného

hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat

znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního

rozhodování na znalce (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 346/01). Tyto závěry lze přitom nepochybně vztáhnout i na znalecký

posudek revizní.

66. Nejvyšší soud, jak již bylo naznačeno, není ani toho názoru, že by

revizní znalecký posudek musel nutně činit znalec zapsaný v oboru se shodným

názvem jako je název oboru znalce hodnoceného posudku, když konkrétně v této

věci je zřejmé, že obor znalecké činnosti Kriminalistika – expertíza ručního

písma (znalec Závora) a obor písmoznalectví – ruční a strojové písmo (znalec

Valeška), jsou znalecké obory zabývající se obdobnou problematikou. Navíc i v

odborné literatuře se užívá při problematice identifikace osob podle ručního

písma obou výrazů (srov. Porada, V. Kriminalistika: technické, forenzní a

kybernetické aspekty. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství

a nakladatelství Aleš Čeněk, 2019. Str. 328). Navíc obvinění tuto námitku v

řízení před soudy nižších stupňů, u kterých je těžiště dokazování, neuplatnili

a nedali tak možnost soudů na tuto námitku reagovat.

67. Jak již bylo naznačeno, dovolatelé se ovšem především dovolávají

existence nepoužitelných důkazů ve věci, když tuto námitku vztahují právě ke

znaleckému posudku Kriminalistického ústavu Praha, když akcentují, že znalecký

posudek Kriminalistického ústavu Praha byl vyhotoven v jiné trestní věci, takže

nemohl mít povahu znaleckého posudku v nyní projednávané věci. Nejvyšší soud

musel této námitce částečně přisvědčit. Jak již bylo totiž naznačeno v bodě 62

tohoto rozhodnutí, znalecký posudek provedený v jiné trestní věci než trestní

věci obviněných, nemůže mít povahu znaleckého posudku, lze ho ovšem provést

primárně jako listinný důkaz postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř.

68. Z pohledu shora prezentovaného závěru je vhodné připomenout, že v

dané věci není pochyb o tom, že revizní znalecký posudek Kriminalistického

ústavu Praha byl zadán policejním orgánem podle § 110 odst. 1 tr. ř. v jiné

trestní věci. Jednalo se o věc tehdy podezřelého B. a spol., kde jako

oznamovatelé vystupovali právě obvinění, což nakonec vyplývá i z předloženého

spisového materiálu. Soud prvního stupně na naznačenou situaci reagoval tak, že

zpracovatele revizního znaleckého posudku Mgr. Švandu v rámci hlavního líčení

poučil podle § 106 tr. ř. a vyslechnul ho jako znalce k závěrům, které byly

vyjádřeny v revizním znaleckém posudku Kriminalistického ústavu Praha

vypracovaném ve věci podezřelých B. a spol. Odvolací soud tento postup

aproboval, byť připustil, že znalec Mgr. Švanda nebyl opatřením ve smyslu § 105

odst. 1 tr. ř. přibrán jako znalec v trestní věci obviněných, když akcentoval

skutečnost, že tyto věci spolu úzce souvisí, přičemž právě propojenost věcí

nevylučuje, aby na jeho výpověď, byl-li poučen jako znalec podle § 106 tr. ř.,

bylo pohlíženo jako na výpověď znalce a na jím učiněné závěry jako na znalecký

posudek (blíže viz bod 58 rozhodnutí soudu druhého stupně). Jinak vyjádřeno,

lze mít za to, že podle odvolacího soudu právě propojenost obou věcí a

skutečnost, že Mgr. Švanda byl u hlavního líčení před soudem prvního stupně

poučen jako znalec podle § 106 tr. ř. nevylučuje, aby na výpověď Mgr. Švandy

bylo pohlíženo jako na výpověď znalce a na jím učiněné závěry jako na znalecký

posudek, přičemž skutečnost, že znalec nebyl přibrán opatřením podle § 105

odst. 1 tr. ř. nehraje podle tohoto soudu zásadní roli.

69. Obecně musí Nejvyšší soud souhlasit s tím, že mezi předmětnými

trestními věcmi, tedy nyní projednávanou trestní věcí obviněných a trestní věcí

týkající se podezřelého B. a spol. vedenou u Policie ČR, Krajského ředitelství

hl. města Prahy, odboru hospodářské kriminality, vedeném pod sp. zn.

KRPA-14373/TČ-2015, je úzké propojení. Nejvyšší soud se ovšem nemohl ztotožnit

s postupem, jaký zvolil soud prvního stupně ve vztahu ke znaleckému posudku

Kriminalistického ústavu Praha. Jak je totiž patrno ze zvukového záznamu

pořízeného před soudem prvního stupně, předseda senátu v hlavním líčení ze dne

17. 3. 2021 (zvukový záznam čas 2:21:15 a násl.) uvedl, že „je sice pravda, že

ten písmoznalecký posudek kriminalistického ústavu byl vypracován v jiné věci,

ale to není procesní vada, pokud je znalecký posudek zprocesován v další věci

jejíž meritum je související nebo splývá v podstatě s tou předchozí, což tady

jednoznačně je, jestliže se řeší zda podpisy pravé jsou či nejsou (…) pořád je

to o tomtéž. Jestliže ten znalec byl tady volán k přednesu, který zpracovával

za kriminalistický ústav pan Mgr. Švanda, tak je to posudek jako každý jiný a

je zcela relevantní.“. Zde Nejvyšší soud musí akcentovat, že se nejedná o

shodnou trestní věc a není relevantní, zda jde o věc „následnou/další“. Zde je

nutné zopakovat, že znalecký posudek vypracovaný v rámci jiné trestní věci nebo

i v jiném řízení, jako např. v civilním nebo správním, byť by byl stejně

odborně zaměřen a vztahoval se ke stejné osobě, takovým posudkem není (viz

Fryšták, M. Znalecké dokazování v trestním řízení. 2., podstatně přepracované a

doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021. Str. 60). Shodě taktéž bod 5

komentáře k § 105 tr. ř. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád, komentář.

Wolters Kluwer ČR, 2017. Nebo také „[z]nalecký posudek je posudkem, který se

vztahuje ke konkrétní trestní věci. Posudek vypracovaný v jiné trestní věci,

byť by se týkala téže osoby, není znaleckým posudkem podle trestního řádu, ale

může být podle okolností považován za důkaz listinný.“ (Fenyk, J., Císařová,

D., Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer

ČR, 2019. Str. 406). Obdobně se vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 20.

5. 1976, sp. zn. 4 Tz 88/76, kde konstatoval, že posudek znalce v jiné trestní

věci není možné považovat za znalecký důkaz. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne

14. 7. 2010, sp. zn. 3 Tdo 772/2010, se podává, že i když rozhodnutí sp. zn. 4

Tz 88/76 obecně připouští možnost provedení znaleckého posudku z jiné trestní

věci jeho přečtením jako listinného důkazu podle § 213 odst. 1 tr. ř., je

takový postup možný jen ohledně znaleckého posudku, který nemá pro rozhodnutí

soudu stěžejní význam (srov. taktéž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3.

2021, sp. zn. 11 Tdo 146/2021). Lze jej proto připustit v případech, kdy takový

posudek duplicitně stvrzuje skutečnost vyplývající současně z jiného důkazu,

nebo v případě, kdy jeho provedení slouží jen jako podklad pro zvážení otázky,

zda ve věci provést další dokazování.

70. Lze mít za to, že tím, že nalézací soud postupoval výše předestřeným

způsobem (viz bod 68 tohoto rozhodnutí) de facto nebyla splněna ani náležitost,

že před zpracováním znaleckého posudku musí být znalec poučen (§ 106 věta druhá

tr. ř.), když znalecký posudek vadně nalézací soud přebíral z jiného trestního

řízení a poučil znalce až následně při jeho výslechu. Takový postup by byl

možný pouze v případě, že znalecký posudek by nebyl vypracován písemně a znalec

by jej následně nadiktoval celý při jeho výslechu do protokolu (srov.

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 11 Tz 15/76, či

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 1991, sp. zn. 1 Tz 4/91, či B 4/1979-17

nebo ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. str.

1597). Zde je však zároveň nutné připomenout, že znalecký ústav podá posudek

písemně (srov. § 110 odst. 2 tr. ř., taktéž „[p]osudek ústav podává zásadně v

písemné podobě“ a „[z]nalecký posudek provedený ústavem je vždy listinným

důkazem“ viz bod 7 a 13 k § 110 tr. ř. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní

řád, komentář. Wolters Kluwer ČR, 2017). Jako důkaz se vždy posudek ústavu

provádí přečtením, ke kterému není třeba souhlasu stran (R 3/1989). Současně je

také třeba akcentovat, že revizní znalecký posudek byl bezpochyby ve věci

stěžejním důkazem, od kterého se mj. odvíjela i věrohodnost znaleckých posudků

PhDr. Valešky, PhDr. Závory, Ph.D. a Mgr. Čulíka. Nalézací soud přitom tento

znalecký posudek kriminalistického ústavu ani v hlavním líčení nepředložil

stranám podle § 213 tr. ř. jako listinný důkaz (§ 112 odst. 2 tr. ř.) – srov.

č. l. 2188 a 2188 verte, či zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 17. 3.

2021, čas 1:32:54 a násl. (předkládání listin). Toto nakonec neučinil ani soud

odvolací. Nejvyšší soud považuje z pohledu postupu soudu prvního stupně za

nutné zdůraznit, že soud se ve svém rozhodnutí může opírat pouze o důkazy,

které byly v hlavním líčení provedeny odpovídajícím způsobem (§ 220 odst. 2 tr.

ř., taktéž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 11 Tz

15/76). V této souvislosti je třeba uvést, že samotné vyjádření znalce, kterým

se odvolává na znalecký posudek a jej stvrzuje, ještě není proveden důkaz

znaleckým posudkem [rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 1999, sp.

zn. 7 To 388/98, (R 13/2000 tr.)]. Z výše naznačeného je nepochybné, že

vzhledem k pochybení nalézacího soudu tento důkaz ve věci procesně nebyl

proveden ani jako znalecký posudek, ale ani jako listinný důkaz. Vzhledem ke

shora naznačeným pochybením lze mít za to, že se v dané věci jedná o procesně

nepoužitelný důkaz ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé

alternativě. Námitce dovolatelů je tak nutno přisvědčit.

71. Nejvyšší soud nad rámec shora uvedeného považuje za vhodné uvést, že

pokud chtěl nalézací soud použít revizní znalecký posudek vypracovaný v jiné

trestní věci, v nyní projednávané věci jako důkaz znaleckým posudkem, měl sám

opatřením podle § 110 odst. 1 tr. ř. Kriminalistický ústav Praha přibrat k

podání předmětného znaleckého posudku, přičemž měl zároveň formulovat otázky,

které bylo třeba v rámci znaleckého zkoumání zodpovědět. Z logiky věci by se

mělo obsahově jednat o otázky, které byly předmětem znaleckého zkoumání v

předchozí věci, včetně dalších otázek, jejichž zodpovězení považoval soud

prvního stupně za nezbytné. O přibrání znaleckého ústavu pak bylo nutno

vyrozumět obviněné a státního zástupce (viz § 105 odst. 1 tr. ř). Tento

naznačený postup by umožnil stranám jednak popř. vznést námitky proti

ustanovenému znaleckému ústavu, námitky proti jeho odbornému zaměření a

formulaci otázek (§ 105 odst. 3 tr. ř.), popř. navrhnout zodpovězení dalších

otázek, které by považovaly za důležité pro náležité objasnění věci. Takový

postup byl i na místě z toho pohledu, že v případě revizního znaleckého

posudku, který byl vypracován v jiné trestní věci, konkrétně podezřelého B. a

spol., byl tento znalecký posudek vypracován ve fázi prověřování, takže o

přibrání znaleckého ústavu nebyli oznamovatelé (nyní obvinění) vyrozuměni a

neměli tak možnost uplatnit případné námitky. Současně je třeba opětovně

zdůraznit, že posudek ústavu musí být podán vždy písemně (viz § 106 odst. 2 tr.

ř.), takže Kriminalistický ústav Praha měl posudek podat písemně, přičemž tento

bylo nutno v hlavním líčení provést jako důkaz listinou (viz přim. rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 1987, sp. zn. 7 To 25/87). Teprve poté mohl být

následně v případě potřeby zpracovatel znaleckého posudku po řádném poučení (§

106 tr. ř. a § 346 tr. zákoníku) vyslechnout.

72. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné se

vyjádřit, byť stručně, i k dalším námitkám obviněných vztahujících se k

předmětnému znaleckému posudku Kriminalistického ústavu Praha. Konkrétně

dovolatel Finferle uvádí, že ze znaleckého posudku Kriminalistického ústavu

Praha není ani zřejmé, jaký konkrétní srovnávací materiál byl využit, kdy dále

namítá (obdobně i dovolatel Senecký a Fišer), že je dokonce pravděpodobné, že v

rámci srovnávacího materiálu byla použita plná moc udělená S. k zastupování na

valné hromadě, přičemž se ovšem pravostí podpisů na plné moci zpracovatel

znaleckého posudku vůbec nezabýval. Nejvyšší soud musí přisvědčit obviněnému,

že ze znaleckého posudku Kriminalistického ústavu Praha nelze zcela přesně

zjistit, jaké konkrétní listiny byly použity jako srovnávací materiály, když v

části „srovnávací materiály – originály“ je např. zařazena „- kopie Plné moci

pro advokáta Š. S., ozn. č. 21/1122-16.“, kdy není zcela zřejmé, zda se nejedná

právě o spornou listinu, jak namítá obviněný. V části „ke zkoumání předloženo:“

je patrně vadně uvedeno, že byl předložen originál smlouvy o převodu obchodního

podílu ve společnosti M., s. r. o., ze dne 21. 10. 2010, když z části „Otázky,

které mají být zodpovězeny:“, je patrné, že se jedná zřejmě o překlep, když se

mělo jednat o smlouvy z data 21. 1. 2010. Jelikož ve znaleckém posudku

Kriminalistického ústavu Praha nejsou použité srovnávací materiály přiloženy do

posudku jako příloha (např. jak učinil znalec PhDr. Závora, Ph.D.), tak ani

nelze konkrétně dopočítat s kolika srovnávacími podpisy obviněného znalec

reálně pracoval, když obviněný Finferle v dovolání namítá, že znalec na straně

10 znaleckého posudku pracuje s 15 srovnávacími podpisy obviněného, přestože

měl k dispozici pouze 10 podpisů. Jedná se o jistou nepřesnost tohoto

znaleckého posudku, která ovšem mohla být v průběhu řízení objasněna např.

výzvou, aby Kriminalistický ústav Praha předložil použitý srovnávací materiál.

73. Ohledně dalších námitek obviněného, které se vztahují k namítanému

tvrzenému extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým

stavem, lze uvést, že obvinění jen zpochybňují způsob hodnocení provedených

důkazů soudy nižších stupňů, se kterým vyslovují nesouhlas a poukazují na svoji

obhajobu, které podle nich nebyla provedenými důkazy vyvrácena. Lze mít za to,

že fakticky dovolatelé požadují, aby dovolací soud jinak hodnotil provedené

důkazy než soudy nižších stupňů. Takto uplatněné námitky nemohou naplňovat

zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první

alternativě. Bez ohledu na tento závěr, skutečně jen velmi stručně lze uvést,

že obvinění zejména rozporují proveditelnost – reálnost schůzky, při které měli

být ověřeny jejich podpisy (meteorologické podmínky v daný den, nelogičnost a

nemožnost S. dostavit se na soudní jednání). Nejvyšší soud v tomto směru

stručně odkazuje na bod 32 rozsudku soudu prvního stupně a bod 65 rozhodnutí

odvolacího soudu, ve kterém na tyto argumenty oba soudy dostatečným a logickým

způsobem reagují. Nejvyšší soud považuje vypořádání těchto námitek dovolatelů

za logické a souladné s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Stejný závěr je třeba vztáhnout

k dovolací argumentaci obviněných Seneckého a Fišera ohledně nemožnosti jejich

údajné schůzky týkající se ověření jejich podpisu S. dne 21. 1. 2021 v

Obchodním domě XY z důvodu realizace výpůjčky vozidla na zkoušku. Předně je

třeba zdůraznit, že z doložené nekvalitní a neověřené kopie (č. l. 2319, 2325,

2326) smlouvy o pronájmu vozidla vyplývá, že vozidlo mělo být zapůjčeno dne 21.

1. 2010 někdy kolem třetí hodiny odpoledne, když z nekvalitního podkladu není

patrné, v kolik hodin přesně došlo k vypůjčení vozidla. Zde je třeba

akcentovat, že cesta do či z OC XY trvá vozidlem jen několik minut, přičemž

fotografie občanských průkazů ze schůzky měly být pořízeny okolo 15:20 či 15:40

hod. podle výpovědi M. (č. l. 2161 – verte). Podle Nejvyššího soudu lze jen

stěží dovodit pouze na podkladě této kopie listiny, že by se obvinění nemohli

dané schůzky zúčastnit.

74. Dovolatelé dále předkládají řadu námitek směřujících do existence

tzv. opomenutých důkazů. Jak již bylo naznačeno, tuto námitku lze formálně

podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí

alternativě. Nejvyšší soud považuje proto za vhodné nejprve připomenout, že

opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny

způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem

rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2

odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen

nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též

porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38

odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž

bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na

toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně

zcela opomenut (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn.

4 Tdo 843/2019), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve

vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná,

neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze

dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009,

sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III.

ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy,

jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem

vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných

rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009,

sp. zn. I. ÚS 972/09).

75. Současně je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního

soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu vyplývá, že neakceptování důkazního

návrhu obviněných ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu

odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená

skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá

relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz

není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto

tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost

důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení

je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s

praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn.

I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004,

sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

76. Ohledně existence tzv. opomenutých důkazů konkrétně dovolatel

Senecký namítal, že se soudy nezabývaly bankovními účty společnosti, jejím

účetnictvím (seznamem pohledávek a závazků), přičemž akcentuje, že provedení

důkazu účetnictvím společnosti navrhoval v rámci své obhajoby. Soudy se podle

dovolatele nezabývaly skutečnostmi, zda společnost skutečně neměla dluhy, které

byly předmětnými platbami hrazeny. V tomto ohledu musí Nejvyšší soud korigovat

toto tvrzení obviněného, když dovolatel ve svém odvolání sice poukazoval na

skutečnost, že soud prvního stupně neprověřil zejména bankovní účty či

účetnictví společnosti (č. l. 2254 – verte), avšak v této souvislosti nepodal

žádný důkazní návrh, a to jak v hlavním líčení před soudem prvního stupně, tak

i ve veřejném zasedání u odvolacího soudu. Proto se nemůže jednat o opomenutý

důkaz ve světle výše uvedených východisek.

77. Nadto je podle Nejvyššího soudu ve věci zcela bezpředmětné, zda

společnost M., s. r. o., měla nějaké tvrzené dluhy vůči obviněným z titulu

jejich osobních vkladů do společnosti před převodem obchodních podílů v roce

2010. Předně se jedná jen o tvrzení obviněných (poškozená společnost toto

popírá), když v tomto směru ani nelze pominout, že obvinění nikdy poškozenou

společnost před jednáním ze dne 11. 8. 2014 nevyzvali k úhradě těchto tvrzených

dluhů, ale ani neučinili žádné jiné faktické kroky směřující k vymožení těchto

tvrzených dluhů. Navíc i pokud by snad nějaké takové závazky existovaly,

neopravňovala by tato skutečnost obviněné k jednání, které je jim kladeno za

vinu. Tito mohli podat soudní žaloby a své tvrzení v rámci soudního jednání

prokázat. Jinak vyjádřeno, i oprávněný nárok nelze uplatňovat postupem, který

je trestněprávní povahy a vede k naplnění skutkové podstaty určitého trestného

činu (srov. přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo

955/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo

162/2018). V dané věci je z hlediska trestní odpovědnosti také nerozhodné, že

převod finančních prostředků činil dovolatel Senecký jako statutární orgán

poškozené společnosti, když předmětem trestněprávního jednání dovolatele je, že

se stal jednatelem společnosti na základě podvodného jednání, které spočívalo v

předložení nepravdivých čestných prohlášení ohledně padělání podpisu na

smlouvách o převodu jeho obchodního podílu ve společnosti M., s. r. o., když

právě toto čestné prohlášení spolu se znaleckými posudky PhDr. Valešky vedlo k

tomu, že byl rejstříkovým soudem zapsán jako společník uvedené společnosti a

zároveň jednatel. Právě toto předchozí jednání mu umožnilo provést předmětné

bankovní operace, které by nemohl učinit, pokud se na základě nepravdivých

listin nestal společníkem a jednatelem předmětné společnosti.