4 Tdo 122/2025

4 Tdo 122/2025-456

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 o dovolání obviněného P. Č., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 8 To 120/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 173/2022, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 2 T 173/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný P. Č. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„P. V., jehož trestní stíhání je vedeno odděleně, v období nejméně od ledna 2008 do 4. března 2013 v Praze XY v ulici XY, kde sídlily farmaceutické společnosti Interchemia Praha, spol. s.r.o., IČ: 44795858 a GENERICON s.r.o.,

IČ: 25722671, jakož i z jiných blíže nezjištěných míst, s úmyslem získat výhodu na trhu s léčivy a zvýšit odbyt léků z portfolia jmenovaných společností, z pozice jednatele a faktického generálního ředitele těchto farmaceutických společností, jak byl i vnímám ostatními osobami zapojenými do této činnosti, organizoval a řídil nelegální podporu prodeje a odbytu generických léčiv z portfolia jmenovaných společností tím, že stanovil a kontroloval fungování systému spočívajícího v nabízení a poskytování finančních prostředků a jiných výhod v podobě nejméně uhrazení zahraničních zájezdů, víkendových pobytů, nabíjení CCS karet, TESCO poukázek jakožto odměn za přednostní předepisování takto podporovaných léků, které byly souhrnně označovány jako marketingové nástroje, ačkoliv se fakticky jednalo o formy úplatků pro lékaře, a byly předávány lékařům prostřednictvím zástupců společností především na pozici tzv. farmaceutických reprezentantů a od srpna roku 2010 pak byly finanční prostředky lékařům předávány v hotovosti též prostřednictvím kurýra P.

S., když současně ze své pozice v takto zřízeném organizovaném systému zacíleném na uplácení spolupracujících lékařů P. V. rozhodoval o celkovém objemu finančních prostředků, které lze lékařům vyplácet, a o výši finanční částky vyplácené lékařům za jednotlivé vypsané balení léků z portfolia farmaceutických společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o., rovněž rozhodoval o případných přednostních platbách za teprve přislíbený počet vypsaných balení léků z portfolia společností, jakož i o rozdávání finančních prostředků za účelem jejich výplaty lékařům přímo do rukou reprezentantů společností, kteří za tímto účelem podepisovali nejméně ve druhé polovině roku 2012 směnky, s tím, že prostředky používané na financování tohoto systému byly získávány též daňovou trestnou činností, do které byly zapojeny nejméně společnosti ovládané F.

V. a J. S., jejichž trestní stíhání je vedeno odděleně, především se jednalo o společnost APM Agency s.r.o., IČ: 25380371 a společnost Ainring s.r.o., IČ: 27367428, když systém přerozdělování těchto financí, které se do společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o. navracely, a jejich následné vyplácení lékařům jakožto odměn za počet předepsaných balení léků z portfolia společností byl pod vedením V., jehož trestní stíhání je vedeno odděleně, kontrolován a níže specifikovaným způsobem naplňován dalšími osobami vystupujícími za společnosti Interchemia Praha, spol.

s.r.o., a GENERICON s.r.o., a to sales manažerem, kterým byl B. H. nejméně v období od ledna 2008 do konce března 2012, office manažerem, kterým byla od dubna 2012 do 4. 3. 2013 E. V., jejíž trestní stíhání je vedeno odděleně, a rovněž district manažery, kteří přímo kontrolovali činnost reprezentantů společností při kontaktu s lékaři a při evidenci počtu vypsaných balení, kterými byli S.

V., jejíž trestní stíhání je vedeno odděleně, v období od 12. 6. 2009 do 4. 3. 2013, D. K. jehož trestní stíhání je vedeno odděleně, v období od září 2009 do

10. 2. 2012, J. K. , jehož trestní stíhání je vedeno odděleně, v období od 1. 6. 2009 do 10. 2. 2012, přičemž činnost district manažera po D. K. a J. K. následně v období od února 2012 do 4. 3. 2013 převzala R. G. (dříve L.), jejíž trestní stíhání je vedeno odděleně,

spolupráce s lékaři spočívající v nabídce a následném poskytnutí finančních prostředků či jiných věcných předmětů i úhrady zájezdů jakožto odměn za předepisování léků z portfolia společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o. byla s jednotlivými níže uvedenými lékaři domlouvána především prostřednictvím zaměstnanců společností působících na pozici tzv. farmaceutických reprezentantů, kteří rovněž postupovali v úmyslu zajistit oběma společnostem větší odbyt léků při současném vědomí toho, že prostřednictvím těchto odměn se lékařům dostává neoprávněného majetkového prospěchu v podobě úplatků za předepisování léků z portfolia jmenovaných společností, a to konkrétně:

- v regionu v interní dokumentaci společností pojmenovaném západní Čechy kontakt s dále uvedenými lékaři (body 64 až 74) navázali, udržovali a výši preskripce za účelem následné výplaty finančních prostředků zjišťovali a lékařům případně přímo hotovost vypláceli v případě lékařů se specializací v oblasti interního lékařství kardiologie, diabetologie, gastroenterologie a praktických lékařů pak R. G. (dříve L.) v období od počátku roku 2008 do února 2012 v případě P. V., R. T., P. Č., L. N. v období od 10. 4. 2012 do 4. 3. 2013 v případě R. T., P. Č., J. T.,

reprezentanti farmaceutických společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o. s jednotlivými lékaři domluvili formu nelegálního odměňování za vypsání léků z portfolia společností, jakož i způsob předávání finančních odměn odvislých od počtu předepsaných a následně vydaných balení léků jednotlivým pacientům včetně možnosti předání peněz prostřednictvím kurýra obviněného P. S., přičemž při zapojení nového reprezentanta do tohoto systému pokračovala spolupráce s obviněnými lékaři ve stejné podobě, dále obvinění reprezentanti zjišťovali z prodejních dat, které měly společnosti k dispozici, či přímými dotazy na jednotlivé lékaře, množství vypsaných léků lékaři v konkrétním období, přičemž toto množství následně reprezentanti zaevidovali do interních tabulek souhrnně označovaných jako „Platby“ k tomu kterému lékaři do příslušného měsíce, kdy byla výše preskripce zjištěna, a to za účelem výpočtu výše konkrétní finanční hotovosti určené pro obviněné lékaře, to vše při vědomí, že takto vypočtené finanční částky označované jako platby následně budou lékařům jakožto nelegální odměny za pouhou preskripci léků z portfolia společností předány z důvodu utajení a skrytí této korupční činnosti v papírových obálkách v hotovosti především prostřednictvím kurýra P. S.

Reprezentanti následně evidenci počtu vypsaných balení léků s částkami finančních odměn pravidelně po vyplnění zasílali ke kontrole a ke schválení district manažerům jakožto přímým nadřízeným, a to konkrétně jednak S. V., která byla přímou nadřízenou reprezentantů J. M. v období od května 2012, M. P., J. Z., P. H., G. M., J. S., A. G. v období od února 2012, A. J., R. N., M. U. H., K. V., K. S., A. M., L. Š. v období od května 2012, jednak D. K., který byl přímým nadřízeným od září 2009 do 10. 2. 2012 reprezentantů J. M., J. M., P. C., P. P., A. G., L. A., A. T., E. K., R. G. (dříve L.), jednak J. K., kterým byl přímým nadřízeným od 1. 6. 2009 do 10. 2. 2012 reprezentantů T. C.,

V. J., L. S., P. N., K. P., V. Š., L. Š., I. M. a jednak R. G. (dříve L.), která byla jakožto district manažerka přímou nadřízenou v období od února 2012 do 4. 3. 2013 reprezentantů P. P., R. S., T. C., L. S., L. A., H. B., A. T., L. N., M. S., P. P., V. Š., E. K., I. M., A. S.. Následně district manažeři S. V., D. K., J. K. a R. G. (dříve L.) podle prodejních dat provedli kontrolu počtu zjištěných vypsaných balení u jednotlivých lékařů tak, aby mohlo dojít k následné výplatě finančních prostředků, a tuto evidenci případně upravili a výši plateb snížili, pokud zde vyplněný počet balení léků neodpovídal prodejním datům spárovaným s jednotlivými lékaři, a následně tuto evidenci s plným vědomím toho, že se podílejí na přípravě podkladů k výplatě neoprávněných odměn lékařům za pouhé vypisování léků z portfolia společností, odeslali ke schválení a k výplatě sales manažerovi B.

H. v období do března 2012 a v období od dubna 2012 přímo P. V., který ji poskytl office manažerce E. V., přičemž B. H. a posléze E. V. následně připravili finální podklady pro výplatu a rozvoz finančních prostředků pro kurýra P. S. v podobě tabulek s částkami finanční hotovosti určené konkrétním lékařům. Po odsouhlasení evidence plateb B. H. a P. V. byly finanční prostředky lékařům v níže uvedených případech předávány sales manažerem B. H., nebo samotnými farmaceutickými reprezentanty anebo zejména prostřednictvím tzv. kurýra P.

S., který s vědomím toho, že se jedná o peníze vyplácené za přednostní vypisování léků z portfolia společností, telefonicky s obviněnými lékaři vyjma J. L., M. B., G. M., P. S. a M. K. domlouval schůzky za účelem jejich předání a následně osobně v níže uvedených místech či poblíž místa pracoviště či bydliště jednotlivých lékařů lékařům hotovost předával, přičemž se tedy konkrétně jednalo o popsanou spolupráci s obžalovaným v následující podobě:

v souvislosti s výkonem povolání lékaře internisty po předchozí dohodě o spolupráci spočívající v poskytnutí finanční odměny za preskripci léků z portfolia společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o., kterou ústně uzavřel s reprezentantkou těchto farmaceutických společností obviněnou R. G. (dříve L.) a v jejímž naplňování následně ve stejné podobě od dubna 2012 pokračovala reprezentantka obviněná L. N., v době nejméně od února 2009 do května 2012, úmyslně, za účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu předepsal pacientům generické léky distribuované společnostmi Interchemia Praha, spol.

s.r.o. a GENERICON s.r.o. pod názvy Amlozek, Acesial, Gensi, Onprelen, Pinparix, Spatizalex a Zahron v celkovém objemu více jak 9.000 ks balení léčiv, za což osobně od kurýra P. S., s nímž se za tímto účelem sešel nejméně dne 7. 3. 2011, 11. 5. 2011, 4. 8. 2011, 13. 10. 2011, 13. 3. 2012 a 14. 6. 2012, jakož i v jednom případě z rukou reprezentantky odděleně obviněné R. G. (dříve L.) v místě nebo poblíž místa svého pracoviště v Karlových Varech v ulici XY obdržel finanční hotovost, přičemž konkrétně tímto způsobem přijal za preskripci zjištěnou v únoru 2009 blíže nezjištěného dne od reprezentantky R.

G. (dříve L.) částku ve výši 21.250,-Kč, následně již vždy od kurýra P. S. přijal za preskripci ze srpna až října 2010 nezjištěného dne částku ve výši 25.000,-Kč, za preskripci z listopadu a prosince 2010 přijal nezjištěného dne částku ve výši 15.000,-Kč, dne 7. 3. 2011 přijal za preskripci za leden až březen 2011 částku ve výši 25.000,-Kč, dne 11. 5. 2011 přijal za preskripci za duben a květen 2011 částku ve výši 25.000,-Kč, dne 4. 8. 2011 přijal za preskripci za červen až srpen 2011 částku ve výši 25.000,-Kč, dne 13.

10. 2011 přijal za preskripci evidovanou v září 2011 částku ve výši 25.000,-Kč, blíže nezjištěného dne přijal za preskripci evidovanou v listopadu 2011 částku ve výši 21.250,-Kč, dne 13. 3. 2012 přijal za preskripci evidovanou v únoru 2012 částku ve výši 25.000,-Kč a dne 14. 6. 2012 přijal od kurýra P. S. za preskripci evidovanou v květnu 2012 částku ve výši 100.000,-Kč, celkem mu tedy bylo vyplaceno a osobně převzal nejméně částku ve výši 307.500,-Kč, z toho za spolupráce s R. G. (dříve L.) ještě v postavení reprezentantky do března 2012 přijal částku ve výši 207.500,-Kč, přičemž její činnost z pozice district manažera od září 2009 do 10.

2. 2012 koordinoval a řídil odděleně odsouzený D. K. v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 161.250,-Kč, a následně od dubna 2012 za spolupráce s reprezentantkou L. N. P. Č. přijal částku ve výši 100.000,-Kč, přičemž její činnost již z pozice district manažerky koordinovala a řídila R. G. (dříve L.) v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 100.000,-Kč, přičemž z pozice sales manažera v období do března 2012 činnost reprezentantky R. G. (L.) a district manažera řídil a koordinoval B.

H. v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 207.500,-Kč a z pozice office manažera koordinovala a řídila činnost reprezentanty L. N.

Odděleně stíhaný P. V., jako zástupce farmaceutických společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a Genericon s.r.o., v období od roku 2008 do 4. 3. 2013 organizoval a řídil nelegální marketingovou podporu na trhu s léčivy, kdy za jeho vedení prostřednictvím farmaceutických reprezentantů, a poté od roku 2010 zejména prostřednictvím kurýra obviněného P. S., byly výše uvedeným 151 lékařům předány finanční prostředky v celkové výši 16.156.000,-Kč a dalších 445.000,-Kč mělo být podle již zjištěné výše preskripce a připravených podkladů k výplatě pro kurýra předáno v průběhu března 2013, na čemž se v období od počátku roku 2008 do března 2012 z pozice sales manažera podílel odsouzený B.

H. v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 10.141.790,-Kč, z pozice office manažerky odsouzená E. V. v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 5.933.450,-Kč a dalších 445.000,-Kč, ve vztahu ke kterým byly i jejím přičiněním připraveny podklady k jejich vyplacení, odsouzený D. K. se na daném jednání podílel z pozice district manažera v období od září 2009 do 10. 2. 2012 v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 2.071.800,-Kč, R. G. (dříve L.) se daném jednání podílela jako district manažerka v období od února 2012 do 4.

3. 2013 v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 2.343.600,-Kč a dalších 86.400,-Kč, které měly být spolupracujícím lékařům vyplaceny v průběhu března 2013 a ve vztahu ke kterým byly i jejím přičiněním připraveny podklady k jejich výplatě, a farmaceutičtí reprezentanti společností se na daném jednání podíleli v následně uvedených částkách, G. M. v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 1.668.700,-Kč a dalších 138.700,-Kč, které měly být i podle podkladů, které vyplnila a připravila vyplaceny spolupracujícím lékařům v průběhu března 2013, J.

S. v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 389.750,-Kč, A. G. jednak v období od 1. 9. 2009 do 9. 5. 2011 v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 282.900,-Kč a v období od 2. 2. 2012 do 31. 1. 2013 v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 431.150,-Kč, obviněná L. A. (dříve M.) v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 437.300,-Kč, obviněná H. B. v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 106.400,-Kč a dalších 5.500,-Kč, které měly být i podle podkladů, které vyplnila a připravila vyplaceny spolupracujícímu lékaři v průběhu března 2013, R.

G. (dříve L.) v pozici reprezentantky v období od roku 2008 do konce ledna 2012 v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 395.000,-Kč, přičemž P. S. v postavení kurýra spolupracujícím lékařům v období od srpna 2010 do 4. 3. 2013 rozvezl v hotovosti a předal do vlastních rukou finanční prostředky v celkové výši 14.895.150,-Kč a dalších 393.200,-Kč měl podle již připravených podkladů lékařům rozvést v průběhu března 2023“.

2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024) za použití § 67 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 600 000 Kč (šest set tisíc korun českých), tvořených podle § 68 odst. 1 a § 68 odst. 2 tr. zákoníku z 60denních sazeb po 10 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku stanovil soud prvního stupně k zaplacení peněžitého trestu 20měsíčních splátek po 30 000 Kč splatných vždy ke 20. dni v měsíci počínaje následujícím měsícem po měsíci, kdy rozsudek nalézacího soudu nabude právní moci. Podle tohoto rozsudku výhoda splátek peněžitého trestu odpadla, jestliže obviněný nezaplatil alespoň dvě dílčí splátky včas.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině a trestu. Městský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání obviněného rozhodl usnesením ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 8 To 120/2024, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 8 To 120/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a písm. l) tr. ř. Podle dovolatele jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a dále napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. (dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. – správně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. – poznámka NS). Obviněný je zároveň přesvědčen, že v řízení před soudy nižších stupňů nebyl dodržen ústavní princip spravedlivého procesu a rovnosti stran, a že skutkové a právní závěry soudů jsou v hrubém nepoměru s provedenými důkazy a že byly neoprávněně v rozporu s principem spravedlivého procesu zamítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování.

5. Následně dovolatel tvrdí, že výrok rozsudku soudu prvního stupně je zmatečný a nepřehledný. V tomto směru poukazuje na vyhlášený rozsudek, když akcentuje skutečnost, že ve výroku jsou uvedeny další osoby, takže výrok se týká i osob, které on sám nezná. Jinak řečeno, odsuzující rozsudek se v drtivé části zabývá činností jiných osob, které se ho vůbec netýkají a které ani nezná.

6. Dovolatel dále poukazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, který dospěl k závěru, že postupem soudu prvního stupně nebylo zasaženo do jeho práva na obhajobu a že před soudem prvního stupně byly provedeny všechny dosažitelné důkazy, které mohly přispět k objasnění věci s výjimkou, že některé důkazy soud prvního stupně hodnotil, aniž by je sám provedl. Toto měl napravit odvolací soud tím, že tyto důkazy provedl v rámci veřejného zasedání. Obviněný ovšem namítá, že se neztotožňuje s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu a nemůže souhlasit s vytvořenou konstrukcí mezi ním a reprezentantkami farmaceutických společností ohledně dohody o poskytování výhod a s hodnocením interní komunikace, kde měl mít přiřazenou číselnou kombinaci 38–

11. Je přesvědčen, že existence dohody mezi ním a reprezentanty uvedených společností není prokázána žádnou svědeckou výpovědí, neexistuje ani žádná jiná listinná podoba ohledně těchto dohod, ani žádný obrazový či zvukový záznam. Proto má skutkové závěry soudů ohledně existence takové dohody za neprokázané a za pouhou spekulací.

7. Obviněný tedy zdůrazňuje, že nebyl proveden žádný přímý důkaz o jeho vině a že ani nepřímé důkazy netvoří ucelený řetěz. Stran výpovědi svědků H., K. a V. uvádí, že tito se nevyjádřili k jeho osobě, ale pouze k činnosti reprezentantů, která nesouvisí s přijímáním úplatku či jiných výhod. Tedy tyto výpovědi neprokazují jeho tvrzenou vinu. Proto má za to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě byl zcela naplněn.

8. Dovolatel odmítá, že by se dopustil jakékoliv trestné činnosti. Za důležitou považuje výpověď svědka A. Č., který předložil i písemný rozbor o nesmyslnosti celé akce spolu se znaleckým potvrzením a písemným vyjádřením. Následně poukazuje na to, co vypověděli jednotliví svědci, pokud ve věci vypovídali (svědek H.), když řada svědků využila svého práva nevypovídat (svědci G., S., N.). Podle soudů ho mají usvědčovat svědci V. a K., ovšem soud neuvedl jak a čím. Zdůrazňuje, že svědek K. neuměl popsat, jak se platby dostaly ke kurýrovi, svědek S. mu byl znám jen ze spisu a svědkyně V. neměla tušení o způsobu výpočtu za preskripci. Navíc svědek K. připustil, že mohlo dojít k chybám při vyplňování tabulek. Pokud soudy své závěry učinily na základě tabulky nalezené v počítačích svědků H., V. a S., tak poukazuje na skutečnosti, že H. ani L. nic o předávání peněz jeho osobě neříkali. Samotné tabulky neprokazují předání peněz jeho osobě. Uzavírá své tvrzení tím, že se jedná pouze o spekulaci soudů, když neexistuje žádný důkaz, že údaje uvedené v tabulce se k němu určitě vztahují a jsou pravdivé.

9. Obviněný připouští, že si je vědom toho, že Nejvyššímu soudu nepřísluší přezkoumávat skutkový stav věci, a že není možné donekonečna posuzovat věc s ohledem na provedené důkazy. Nicméně si stojí za svým názorem, že je zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy a je přesvědčen o porušení práva na spravedlivý proces. Jak sám podotýká, § (správně čl. – poznámka NS) 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako „Listina“) upravuje právo občana na soudní ochranu, zahrnující rovnost procesních stran – „egalité des armes“, presumpci neviny, princip „nulla poena sine lege“. Tato práva a postavení mají zajistit právo na spravedlivý proces, tedy právo domáhat se soudní ochrany při dodržení ustálených a trvalých principů garantujících nezávislost a spravedlnost soudního rozhodnutí. Stran předpokladů naplnění extrémního rozporu odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 148/2007 či 3 Tdo 849/2013.

10. Podle dovolatele z postupu soudů nižších stupňů vyplývá, že rozhodná skutková zjištění jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, a proto je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě. Je proto důvod ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a pro vrácení věci k dalšímu řízení. Obviněný se domnívá, že nepřijetí jeho argumentace je chybou a je přesvědčen, že v důsledku toho nebyl dodržen ústavní princip spravedlivého procesu a rovnosti stran, jak se již vyjádřil v předešlých bodech dovolání. Opakuje, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy.

11. Dále obviněný uvádí, že si je vědom výjimečnosti institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a také toho, že dovolací soud nemůže nahradit soud odvolací a nemůže rozhodovat o zrušení rozhodnutí, jež nabylo právní moci z těch důvodů, o které lze opírat dovolání (výslovná citace z dovolání). Proto zdůrazňuje, že se opírá pouze o ty skutečnosti, které měly a

mohly mít vliv na nesprávné právní posouzení skutku či jiné hmotněprávní posouzení jeho viny. V závěru dovolání obviněný uvádí, že celé trestní řízení České republiky je postaveno na principech dodržování limitů právního státu a na zásadě spravedlivého procesu. Dále konstatuje, že trestní řízení má podle § 1 odst. 1 tr. ř. působit k upevňování zákonnosti a účelem trestního řízení není, podle nálezu Ústavního soudu ČR (viz nález ÚS Pl. ÚS 4/94 – Sb. nálezů a usnesení ÚS č. 2), jenom spravedlivé potrestání pachatele, samotným účelem trestního řízení je i zabezpečení „fair procesu“.

12. Obviněný tak podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2024, sp. zn. 8 To 120/2024, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu se závaznými pokyny k dalšímu řízení.

13. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce) dne 29. 11. 2024, pod sp. zn. 1 NZO 864/2024. Nejprve konstatoval, jaké dovolací důvody obviněný uplatnil. Obsah dovolaní ovšem považuje k uplatněným dovolacím důvodům za neodpovídající.

14. Nejprve uvádí, že obviněný chybně vymezil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který podřadil podle předchozí právní úpravy – nyní dovolací důvod podle písm. m) citovaného ustanovení. K tomu dodává, že pokud dovolatel uvádí i první variantu tohoto dovolacího důvodu, tak z obsahu dovolání není patrno, jak by mohla být první varianta tohoto dovolacího důvodu naplněna, když se odvolací soud odvoláním věcně zabýval a nedošlo k porušení procesních podmínek. První varianta tohoto dovolacího důvodu by přicházela v úvahu jen tehdy, pokud by odvolací soud napadené rozhodnutí vůbec věcně nepřezkoumával, což se v dané věci nestalo.

15. Stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce konstatuje, že dovolatel neuvádí žádnou hmotněprávní námitku, kterou by bylo možné podřadit pod některé ze dvou tvrzených variant dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tímto směrem tedy dovolání zaměřeno vůbec není.

16. Státní zástupce dále rozporuje tvrzení dovolatele ohledně nesprávných skutkových zjištění, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo že by nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy podle dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu předně poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší soud není povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené soudy nižších stupňů a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace (viz bod 13 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22), a že obviněný ani dovolání takovým způsobem nevymezil. K procesní nepoužitelnosti důkazů doplňuje, že dovolatel nikde nenaznačil, že by některý z provedených důkazů byl procesně nepoužitelný. U třetí varianty (odmítnutí důkazního návrhu) došlo podle státního zástupce k omylu, kdy dovolatel vložil tuto námitku z jiné trestní věci. To vyplývá už ze samostatné formulace, jak je patrno ze závěru části I. Dovolání, kde nesouhlasí s tím, že byly „zamítnuty návrhy odsouzené“, nicméně dovolatel je muž a nikoliv žena. Další chybnou zmínkou neodpovídající obsahu dovolání ve vztahu k osobě dovolatele a posuzované věci je označení „vrchního soudu“, který v celé trestní věci vůbec nevystupoval. Státní zástupce má za to, že dovolatel pouze cituje zákonný text bez bližšího úmyslu vymezit existenci nějakých konkrétních opomenutých důkazů ve věci.

17. Jedinou přijatelnou dovolací argumentaci obsahuje podané dovolání pouze k první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy zjevný rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními shledává dovolatel v tom, že důkazy nepostačovaly na prokázání jeho viny. Konkrétní námitky ve značné míře přebírá ze své obhajoby před nižšími soudy, kdy je text dovolání doslovně shodný s textem v jeho odvolání. Státní zástupce proto uvádí, že s těmito námitkami se vypořádaly již soudy nižších stupňů, přičemž odkazuje na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (viz body 69–75 odůvodnění svého rozsudku), z niž nelze vyvodit jiný závěr, než že úplatky byly dovolatelem skutečně převzaty. Totožný závěr učinil i odvolací soud v bodech 19 a 20 svého odůvodnění. Dále akcentuje usvědčení dovolatele na základě svědeckých výpovědí svědků V. a K., kteří potvrdili organizaci marketingové činnosti farmaceutických společností, když soud své hodnoticí úvahy řádně rozvedl (viz body 60–66 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), a z těchto nelze učinit jiný závěr než ten, že dokumenty potvrzující převzetí hotovosti obviněným jsou pravdivé. Zároveň i odvolací soud v bodu 21 svého usnesení vysvětlil, proč se s hodnocením těchto svědeckých výpovědí soudem prvního stupně ztotožnil.

18. Státní zástupce se vyjádřil dále k námitce dovolatele stran toho, že výrok rozsudku soudu prvního stupně je zmatečný. Přestože státní zástupce souhlasí s odvolacím soudem, že výrok soudu prvního stupně je značně nepřehledný a obsáhlý, tak je v něm jednání dovolatele zcela jednoznačně uvedené. Samotná rozvláčnost a přeplněnost popisu skutku navíc nemůže naplnit žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř.

19. Státní zástupce z hlediska dovolání považuje za podstatné zmínit skutečnost, že dovolatel neuvádí žádný konkrétní rozpor mezi některým z důkazů a skutkovým zjištěním. Dovolatel hovoří o „presumpci neviny“ a že mu vina „nebyla prokázána“, celkově se tak spíše přiklání k porušení zásady in dubio pro reo. Státní zástupce k tomu připomíná a opírá uplatnění této zásady z usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, kde shledal, že k uplatnění této zásady je důvod pouze pokud soud pochybnosti má, nikoliv pokud je nemá. Dále konstatuje, že Nejvyšší soud zatím nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Odkazuje následně na bohatou judikaturu například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení této zásady nezakládá „přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. S ohledem na výše zmíněné tedy shrnuje, že taková námitka nemůže být důvodem k založení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K této zásadě dále uvádí, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a pouze v extrémním případě by to naplňovalo dovolací důvod podle citovaného ustanovení. Námitky dovolatele jsou tak podle státního zástupce neopodstatněné a neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.

20. Státní zástupce závěrem vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. podané dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby soud v podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

21. Vyjádření státního zástupce bylo zaslána obhájci obviněného k případné replice, přičemž obviněný možnosti repliky nevyužil.

III. Přípustnost dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

24. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

25. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

26. Obviněný své dovolání předně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

27. Dále obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

28. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

29. Současně obviněný své dovolání opírá i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., [v dovolání nesprávný odkaz na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. – poznámka NS], který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Byť to obviněný výslovně neuvádí, jestliže v dané věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. podané odvolání obviněného zamítl po věcném přezkoumání, je logické, že uvedený dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě.

30. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maxima práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

31. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá vadu tzv. zjevného rozporu a vadu nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení věci, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně odpovídají, avšak toliko formálně. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

32. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek je třeba především uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v rozhodující míře shodné námitky jako v řízení před odvolacím soudem, přičemž ten na jeho obhajobu dostatečně reagoval, tedy zabýval se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

33. Bez ohledu na shora uvedené se Nejvyšší soud uplatněnou argumentací věcně zabýval. Jak již bylo konstatováno, obviněný v rámci podaného dovolání výslovně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Z pohledu uplatněné dovolací argumentace je třeba mít za to, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolací námitky směřují toliko do naplnění první varianty tohoto dovolacího důvodu, tj. tzv. do vady extrémního rozporu, přestože formálně obviněný uplatňuje všechny tři varianty tohoto dovolacího důvodu. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba uvést, že obviněný tento dovolací důvod toliko formálně deklaruje, když následně žádné konkrétní hmotněprávní námitky ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu neuplatňuje. Taková dovolací argumentace nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyšší soud, neboť dovolací soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Jinak vyjádřeno, v podaném dovolání je obviněný povinen postupovat v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř. Musí proto odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., jednak je povinen své námitky přizpůsobit obsahu konkrétně uplatněných dovolacích důvodů. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017). Proto se Nejvyšší soud naplněním tohoto dovolacího důvodu nemohl blíže zabývat.

34. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě pak konkrétně obviněný předně namítá, že popis skutku je velmi rozsáhlý a že se většinou týká osob, které vůbec nezná. Současně je přesvědčen, že skutkové závěry soudu prvního stupně, které aproboval soud druhého stupně nemají oporu v provedených důkazech. Akcentuje, že o jeho vině nebyl proveden žádný přímý důkaz a tvrdí, že nepřímé důkazy netvoří ucelený řetěz důkazů o jeho vině.

35. Nejvyšší soud předně považuje za vhodné rozvést předpoklady naplnění tzv. extrémního rozporu ve smyslu první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z pohledu příslušné judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr.

ř. Ten ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V případě tzv. zjevného rozporu se totiž musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru /povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.

ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

36. Ke konkrétně uvedeným námitkám obviněného, jimiž míří na vadu tzv. zjevného rozporu, proto Nejvyšší soud uvádí, že je nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť tyto jsou uplatněny toliko formálně. Přesto se k nim pro úplnost alespoň stručně vyjádří, přestože (materiálně nahlíženo) tyto námitky obviněného nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Lze mít za to, že jejich prostřednictvím se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění v jeho prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, neboť neuvádí, která konkrétní skutková zjištění, jež soudy nižších stupňů učinily, mají být v rozporu se kterými provedenými důkazy.

37. Bez ohledu na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné na dovolací argumentaci dovolatele, byť stručně reagovat. Předně je třeba uvést, že obviněný odkazuje na výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a který považuje za zcela zmatečný. Obecně je třeba uvést, že taková námitka nemůže naplňovat žádný ze zvolených dovolacích důvodů, ale ani žádný jiný. Obviněný totiž zpochybňuje kvalitu výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným, aniž by namítal, že skutková zjištění neobsahují takové skutečnosti, ze kterých lze dovodit naplnění zvolené skutkové podstaty ve vztahu k jeho osobě [taková námitka by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Přesto musí Nejvyšší soud skutečně připustit, že výrok rozsudku soudu prvního stupně, je poněkud nepřehledný a zbytečně obsáhlý. Je tomu tak proto, že není pochyb o tom, že soud prvního stupně považoval za nutné vyjádřit ve skutkových zjištěních i jednání jiných osob, které předcházelo trestněprávnímu jednání obviněného a které souviselo s tím, že jednání obviněného bylo součástí trestněprávního jednání více osob, kdy některé vystupovaly v pozici organizátorů této trestné činnosti, což nakonec připustil i soud druhého stupně (viz bod 23 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).

38. Jinak vyjádřeno, jistá nepřehlednost výroku rozsudku soudu prvního stupně nepochybně souvisí s tím, že původně byla na obviněného a řadu dalších osob podána u Obvodního soudu pro Prahu 2 obžaloba pod sp. zn. 2 T 42/2021, kde byla popsaná trestná činnost řady osob (celkem 63 osob), včetně obviněného (bod 73 této obžaloby), kdy v obžalobě bylo předně popsáno založení a činnost organizované zločinecké skupiny podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, které měla svojí činnost směřovat k uplácení lékařů, tedy směřovala ke spáchání zločinu podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první a druhá, odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku a kdy část obviněných se měla dopustit přečinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první a druhá trestního zákoníku, včetně obviněného. Následně pak došlo k vyloučení věci obviněného a řady dalších osob podle § 23 odst. 1 tr. ř. ze společného řízení. Po vyloučení věci byla trestná činnost obviněného projednávaná samostatně u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 173/2022. Na rozdíl od obviněného má ovšem Nejvyšší soud, stejně jako odvolací soud za to, že trestněprávní jednání dovolatele bylo ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně dostatečně vyjádřeno, když toto podle soudu prvního stupně zjednodušeně řečeno spočívalo v tom, že obviněný dostával od farmaceutických společností Interchemia Praha, s.

r. o., a GENERICON, s. r. o., odměny za předepisování léku z portfolia těchto společností v částkách, které jsou ve výrokové části vyjádřeny, když tyto částky představovaly úplatky za předepisování těchto léků. Zde je třeba zdůraznit, že trestněprávní jednání obviněného bylo v původně podané obžalobě vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 vyjádřeno v bodě 73 a toto jednání je vyjádřeno i ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Navíc na výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně navazovalo i jeho odůvodnění, ve kterém soud prvního stupně rozvedl podstatu trestné činnosti obviněného (viz bod 76 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Zde je třeba pro jistou přesnost uvést, že i pokud by snad soud prvního stupně ve skutkové větě ve výroku o vině dostatečně nevyjádřil některý ze znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, což ovšem v dané věci nenastalo, ale v odůvodnění se již zmíněným znakem zabýval a uvedl důkazy, které svědčí o jeho naplnění, pak by tato vada sama o sobě nezakládala existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 4 Tdo 983/2013).

39. Dále dovolatel ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, namítá, že soudem prvního stupně provedené důkazy jeho vinu neprokazují, z čehož následně dovozuje tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy. Podle obviněného totiž nepřímé důkazy netvoří ucelený řetěz důkazů o jeho vině. Současně poukazuje na skutečnost, že odmítl, že by se jakékoliv trestné činnosti dopustil a poukazuje na obhajobou předložené písemné vyjádření A. Č. a jeho vyjádření u hlavního líčení a dále akcentuje, že i výpovědi svědků, na které poukazuje soud prvního stupně stran jeho osoby ničeho neprokazují, žádný ze svědků ho nezná a nikdo z nich mu žádné peníze nepředal. Předně je třeba konstatovat, že takovou argumentací jen obviněný vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, se kterým se ztotožnil i soud druhého stupně. Taková argumentace ovšem nemůže naplňovat tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy, neboť obviněný jen požaduje, jak již bylo naznačeno, aby Nejvyšší soud zcela akcentoval jeho způsob hodnocení důkazů a akcentoval zcela jeho obhajobu a převzal jeho verzi skutkového děje. Takové námitky ovšem nejsou způsobilé zakládat tvrzený extrémní rozpor.

40. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné a nutné zdůraznit, že soud prvního stupně ve věci provedl řadu důkazů, když tento soud si byl vědom toho, že obviněný spáchání trestné činnosti popírá a že ve věci fakticky využil svého práva nevypovídat a jen podal ve věci písemné vyjádření. Z pohledu způsobu provádění důkazů je možno konstatovat, že soud prvního stupně provedl řádu důkazů, a to jak důkazy, které navrhovala obžaloba, tak i obhajoba (např. výslech A. Č.), takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně všechny provedené důkazy i hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, když žádný z provedených důkazů neopomněl, takže zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, tak jak to vyžaduje § 2 odst. 5 tr. ř. Své hodnotící úvahy poté řádně rozvedl a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje (viz 69 až 78 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). S rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně se nakonec ztotožnil i odvolací soud, v rámci vypořádání se s odvolací argumentací obviněného (viz body 14 až 24 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).

41. Nadto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést z pohledu dovolacích argumentů obviněného, že v dané věci není skutečně pochyb o tom, že obviněný je usvědčován na základě nepřímých důkazů, neboť skutečně lze souhlasit s tím, že žádný ze slyšených svědků neuvedl, že by snad obviněnému osobně předal nějaké platby za předepsaní předmětných léků. Na rozdíl od obviněného má ovšem Nejvyšší soud za to, že byť skutečně všechny důkazy jsou nepřímé povahy, jak nakonec připouští i soud druhého stupně (viz bod 21 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), tak tyto ve svém souhrnu tvoří ucelený řetězec, na jejichž podkladě lze učinit spolehlivý závěr o vině obviněného.

Obecně je třeba připustit, že v dané věci byla nepochybně situace zkomplikována tím, že řada svědků po vyloučení věci obviněného a dalších spoluobviněných ve věci využila svého zákonného práva nevypovídat, takže soud prvního stupně mohl vycházet jen z výpovědí svědků, kteří se mohli obecně vyjádřit k fungování celého systému odměňování lékařů za předepisování vybraných léčiv a listinných důkazů.

42. Přesto má Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, za to, že tyto důkazy, při hodnocení v jejich souhrnu, tak jak to vyžaduje § 2 odst. 5 tr. ř. vinu obviněného bez jakýchkoliv důvodných pochybností prokazují. V dané věci totiž není pochyb o tom, že svědek H. potvrdil existenci „odměn“ lékařům, kteří předepisovali léky z portfolia společností Interchemia Praha, s. r. o., a GENERICON, s. r. o., a způsob jakým se tyto odměny vyplácely (na účet nebo v hotovosti) a odkud prostředky na tyto „odměny“ lékařů pocházely (daňová trestná činnost) s tím, že potvrdil, že „odměny“ lékařům, kterým byly dávány v hotovosti, předával kurýr (svědek P.

S. - využil svého práva nevypovídat), když tito lékaři byli v seznamu spolupracujících lékařů „vyžlucení“. Tento svědek také vyloučil, že by se odměny lékařům nedostaly. Byť tento svědek skutečně s obviněným nikdy nepřišel přímo do styku, tak popsal způsob fungování „odměň“ pro spolupracující lékaře. Pokud obviněný zdůrazňuje, že mu není zřejmé, jak ho ze spáchané trestné činnosti usvědčují výpovědi svědků V. a K., tak je předně třeba odkázat na body 60 až 66 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterých soud prvního stupně rozvedl výpovědi těchto svědků a jaké skutečnosti z výpovědí těchto svědků vyplynuly z pohledu formulování skutkových zjištění.

Ohledně tvrzení obviněného o irelevantnosti jejich výpovědí ve vztahu k jeho osobě považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že tito svědci potvrdili a rozvedli výpověď svědka H. ohledně způsobu poskytování „odměn“ spolupracujícím lékařům a způsobu jejich vyplácení, když tito svědci jejich vyplácení jednak potvrdili, jednak potvrdili způsob stanovení „odměn“ pro lékaře. Jinak řečeno, byť tito svědci skutečně neuvedli, že by někdy jednali přímo s obviněným, tak potvrdili výpověď svědka H. v rozhodných skutečnostech, včetně toho, že lékaři, kteří dostávali „odměny“ v hotovosti, byli tzv. žlutí, když tito svědci nepotvrdili, že by v systému mohly existovat tzv. černé duše.

Z listinných důkazů (např. dokumenty nalezeny v počítačích v rámci domovních prohlídek, diáře zajištěné v rámci domovní prohlídky u P. S.) pak vyplývá, že obviněný byl veden v seznamu lékařů, kterým byly vypláceny odměny tzv. kurýrem, a to opakovaně a kdy z těchto listinných důkazů vyplývala i výše „odměn“ (viz blíže např. bod 26 až 40 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

43. Soud prvního stupně také při hodnocení důkazů nepominul i písemný rozbor svědka A. Č. a jeho výpověď u hlavního líčení, když logicky vysvětlil své hodnotící úvahy stran tohoto důkazu (viz bod 77 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Nakonec na tuto námitku i dostatečně reagoval soud druhého stupně (viz bod 22 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Navíc je třeba zdůraznit, že byť A. Č. dospěl k závěru, že vytýkané jednání farmaceutických společností nedávalo ekonomický smysl, tak ani tento svědek nevyloučil jejich jinou motivaci. Nadto je třeba zdůraznit, že nelze skutečně pominout, že finanční prostředky na „odměny“ pro spolupracující lékaře pocházely z daňové trestné činnosti, což nepochybně musí mít vliv na ekonomický smysl poskytování těchto „odměn“, neboť se jednalo o prostředky, které tzv. stály mimo oficiální zdroje těchto společností a které již tato společnost, byť fiktivně vynaložila.

44. Nejvyšší soud tedy stejně jako soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že byť skutečně vina obviněného je založena na nepřímých důkazech, tak tyto tvoří ucelený řetězec, které vinu obviněného bez jakýchkoliv důvodných pochybností prokazují.

45. Lze mít za to, že obviněný se uplatněnou argumentací dovolává toho, že soudy nižších stupňů měly aplikovat zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. Předně považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr.

ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6.

5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016.

Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná. Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněný uvedenou argumentací primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly. Navíc je třeba akcentovat, že v dané věci soudy na základě provedeného dokazování neměly o vině obviněného žádné pochybnosti, když nakonec i formulace této námitky, jak již bylo naznačeno, je založena jen na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.

46. Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné jen pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaného dovolání obviněného dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

47. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že námitky obviněného, které směřoval do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, sice formálně odpovídají, byť skutečně s velkou dávkou tolerance, tomuto dovolacímu důvodu, ale jsou zjevně neopodstatněné. Ohledně zbývajících variant tohoto dovolacího důvodu pak obviněný žádnou dovolací argumentaci neuplatnil, stejně tak ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Protože nebyly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemohl být ani naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

48. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentace v rozhodující míře neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 5. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu