4 Tdo 144/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 o dovolání obviněného M. L., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 14 To 233/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 85/2021, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 2 T 85/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. L. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1] a přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2]. Podle skutkových zjištění se trestné činnost dopustil tím, že:

pod bodem 1) jako pojištěná osoba v úmyslu navýšit výplatu pojistného plnění z FLEXI životního pojištění Pojišťovny České spořitelny, a.s., IČ: 47452820, se sídlem náměstí Republiky 115, 530 02 Pardubice, s počátkem pojištění ode dne 1.2.2010 pod pojistnou smlouvou číslo 7002019903 a s počátkem pojištění ode dne 1. 10. 2010 pod pojistnou smlouvou číslo 7003364741, za pracovní úraz ze dne 25. 11. 2010, při kterém utrpěl kontuzi hlavy a distorzi krční páteře po úderu háku jeřábu do hlavy, přestože již bylo léčení ukončeno včetně pracovní neschopností jeho praktickým lékařem V.

V. z ordinace XY ke dni 12. 12. 2010, a od této doby docházel do zaměstnání, tak navštívil dne 27.12.2010 ordinaci L. Ch., ortopeda, se sídlem XY, u kterého v léčení pokračoval, a v důsledku této skutečnosti mu jmenovaný lékař v hlášení pojistné události zapsal jako období léčení dobu od 25. 11. do 31. 12. 2010, toto hlášení následně uplatnil, v rámci aktivit odděleně trestně stíhaných osob Odborem hospodářské kriminality SKPV zdejšího krajského ředitelství policie pod č.j. KRPE-93223/TČ-2013-170080, prostřednictvím E.

P. u předmětného pojistitele ke dni 28.1.2011 nárok na výplatu pojistného plnění, když dále k odůvodnění délky léčby nad rámec stanovené praktickým lékařem jmenovaný doložil potvrzením o podstoupené rehabilitaci, kterou mu měla poskytnout rehabilitační pracovnice V. D. z Nestátního zdravotnického zařízení, XY, v době od 2. 12. 2010 až 3. 1. 2011, ačkoliv předmětné rehabilitace nepodstoupil, ale byly prováděny pouze fiktivně, tak jako léčení u L. Ch., čímž o 19 dní prodloužil délku léčení na 37 dní, když na základě těchto údajů pojistitel pojistnou událost zaevidoval k pojistné smlouvě číslo 7002019903 s denním odškodným v částce 100 Kč/den pod číslem 1908312455 a k pojistné smlouvě číslo 7003364741s denním odškodným v částce 2 900 Kč/den pod číslem 1908315103, a v rámci řízení o pojistném plnění, které ukončil ke dni 9.

3. 2011, stanovil s ohledem na maximální počet dní léčení pro daný typ úrazu dle oceňovacích tabulek, který byl v délce 28 dní - tedy o 10 dní více než léčba prováděná praktickým lékařem a o 9 dní méně než délka prodlužované léčby - v případě pojistné události číslo 1908312455 výši pojistného plnění za předmětný úraz v částce 2 800 Kč, které mu ale s ohledem na dlužné pojistné ve shodné výši nevyplatil, a v případě pojistné události číslo 1908315103 stanovil výši pojistného plnění za předmětný úraz v částce 81 200 Kč, které vyplatil ke dni 11.

3. 2011 na běžný účet číslo XY M. L. staršího, kdy tímto záměrně prodlužoval léčbu úrazu ze dne 25. 11. 2010 o 10 dní a vylákal tak od pojistitele nad rámec „oprávněného“ pojistného plnění k pojistné smlouvě číslo 7002019903 částku 1 000 Kč, o kterou se obohatil a k pojistné smlouvě číslo 7003364741 částku 29 000 Kč,

a dále jako pojištěná osoba ke dni 19. 4. 2011 zahájil v úmyslu neoprávněně vylákat pojistné plnění z „úrazových pojištění“ v rámci aktivit odděleně trestně stíhaných osob Odborem hospodářské kriminality SKPV zdejšího krajského ředitelství policie pod č.j. KRPE-93223/TČ-2013-170080, u lékaře P. Č., chirurga K. ch. p. L., XY, léčení úrazu ke kterému mělo dojít dne 15. 4. 2011 v době okolo 17:00 hod v XY, tak, že při chůzi zakopl, upadl a přisedl si levý kotník, přičemž mělo dojít k podvrtnutí hlezna vlevo s délkou léčení od 19. 4. do 20. 5. 2011, při kterém měl mít levou dolní končetinu nejméně do 3. 5. 2011 fixovánu sádrovou dlahou, a dále do 13. 5. 2011 neměl na končetinu plně došlapovat, kdy v tomto rozsahu uplatnil své léčení pro předmětný úraz písemným nárokem v sídlech pojistitelů:

- dne 8. 6. 2011 z FLEXI životního pojištění Pojišťovny České spořitelny, a.s., IČ: 47452820, se sídlem náměstí Republiky 115, 530 02 Pardubice, pojistné smlouvy číslo 7002019903 s počátkem pojištění ode dne 1. 2. 2010 a pojistné smlouvy číslo 7003364741 s počátkem pojištění ode dne 1. 10. 2010,

- dne 8. 6. 2011 ze životního pojištění PERSPEKTIVA-7BN Kooperativa pojišťovny, a.s., IČ: 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, pojistné smlouvy číslo 1421009583 s počátkem pojištění ode dne 1. 4. 2011,

ačkoliv se mu ve skutečnosti úraz nestal, a léčení v popsaném rozsahu neproběhlo, ale bylo vedeno pouze administrativně, neboť po celou dobu nebyl v pracovní neschopnosti, docházel do zaměstnání, které vykonával v pozici skladníka, s náplní práce v podobě přijmu hutního materiálu včetně vykládky vozidel, skladování, dělení a výdeje materiálu i v pozici obsluhy vysokozdvižného vozíku, kdy na základě těchto údajů pojistitelé, konkrétně:

- Pojišťovna České spořitelny, a.s., pojistnou událost zaevidovala pod číslem 1909079122 v případě pojistné smlouvy číslo 700201990, u které v rámci řízení o pojistném plnění stanovila výši pojistného plnění za předmětný úraz v částce 2 100 Kč, kdy po odečtu dlužné částky ve výši 190 Kč mu tuto částku vyplatila ke dni 28. 6. 2011 na běžný účet číslo XY M. L. staršího, a pod číslem 1909079069 v případě pojistné smlouvy číslo 7003364741, u které v rámci řízení o pojistném plnění stanovila výši pojistného plnění za předmětný úraz v částce 60 900 Kč, kterou vyplatila ke dni 28. 6. 2011 na běžný účet číslo XY M. L. staršího,

- Kooperativa pojišťovna, a.s., pojistnou událost zaevidovala pod číslem 1111040809, u které v rámci řízení o pojistném plnění stanovila výši pojistného plnění za předmětný úraz v částce 63 000 Kč, kterou vyplatila ke dni 23. 9. 2011 na běžný účet číslo XY M. L. staršího,

kdy tímto jednáním způsobil Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, která je nyní právní zástupkyní dříve Pojišťovny České spořitelny, a.s. Vienna Insurance Group se sídlem náměstí Republiky 115, 530 02 Pardubice, celkovou škodu ve výši 156 000 Kč,

pod bodem 2) - v úmyslu obohatit se z pojistného plnění za fiktivní pojistné události v měsíci březnu 2012 na blíže neurčeném místě v XY jako žadatel o pojištění při sepisování návrhu na Rizikové životního pojištění MAXIEFEKT MAXIMA pojišťovny, a.s. se sídlem Italská 1583/24, 120 00 Praha 2, pojistné smlouvy číslo 9021000155 s počátkem pojištění od 1.4.2012, se součinností pojišťovacího zprostředkovatele, svého otce, M. L. staršího, narozeného XY - osoby odděleně trestně stíhané Odborem hospodářské kriminality SKPV zdejšího krajského ředitelství policie pod č.j. KRPE-93223/TČ-2013-170080, odpověděl negativně na výslovný dotaz, zda má či měl uzavřeno jiné rizikové či úrazové pojištění, ačkoli měl k dané době uzavřena tři pojištění se shodným pojistným záměrem, konkrétně pojistné smlouvy číslo 7002019903 a 7003364741 s počátkem pojištění k roku 2010 sjednané u Pojišťovny České spořitelny, a.s., IČ: 47452820, se sídlem náměstí Republiky 115, 530 02 Pardubice, a pojistnou smlouvu č. 1421009583 s počátkem pojištění ode dne 1. 4. 2011, sjednanou u Kooperativa pojišťovny, a.s., IČ: 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8,

- jako pojištěná osoba ke dni 30. 4. 2012 zahájil v úmyslu neoprávněně vylákat pojistné plnění z „úrazových pojištění“ v rámci aktivit odděleně trestně stíhaných osob Odborem hospodářské kriminality SKPV zdejšího krajského ředitelství policie pod č.j. KRPE-93223/TČ-2013-170080, na Úrazové ambulanci, Traumatologicko - orthopedickém Centru, Krajské nemocnice XY, léčení úrazu, ke kterému mělo dojít dne 29. 4. 2012 v době okolo 17:00 hod v XY, ulici XY tak, že při stěhování skříně zakopl a upadl, přičemž mělo dojít k poranění levého kolene, kdy toto při prvotním ošetřením bylo diagnostikováno jako zhmoždění kolene, a další léčbu podstupoval od 2. 5. 2012 u lékaře XY, ortopeda, s ordinací: XY, který záměrně pozměnil diagnózu úrazu na kontusi-distorsi kolene s jeho otokem, stanovil délku léčby v rozsahu od 30. 4. do 30. 5. 2012, předmětný rozsah zranění dále dokládal potvrzením o podstoupené rehabilitaci, kterou mu měla poskytnout rehabilitační pracovnice V. D. z Nestátního zdravotnického zařízení, XY, za období od 14. 5. do 28. 5. 2012, ačkoliv se tak nestalo, když během léčby neměl být schopen samostatné chůze, neměl na končetinu došlapovat a měly mu být ošetřujícím lékařem prováděny punkce kolene, a následně v tomto rozsahu své léčení pro předmětný úraz uplatnil písemným nárokem v sídlech pojistitelů:

- dne 18. 6. 2012 z FLEXI životního pojištění Pojišťovny České spořitelny, a.s., IČ: 47452820, se sídlem náměstí Republiky 115, 530 02 Pardubice, pojistné smlouvy číslo 7002019903 s počátkem pojištění ode dne 1. 2. 2010 a pojistné smlouvy číslo 7003364741 s počátkem pojištění ode dne 1. 10. 2010,

- dne 12. 6. 2012 z životního pojištění PERSPEKTIVA-7BN Kooperativa pojišťovny, a.s., IČ: 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, pojistné smlouvy číslo 1421009583 s počátkem pojištění ode dne 1. 4. 2011,

- dne 18. 6. 2012 z Rizikového životního pojištění MAXIEFEKT MAXIMA pojišťovny, a.s. se sídlem Italská 1583/24, 120 00 Praha 2, pojistné smlouvy číslo 9021000155, s počátkem pojištění od 1. 4. 2012,

kdy banální poranění levého kolene v rozsahu kontuze tak, jak bylo popsáno při prvotním ošetření v Krajské nemocnici L., mu vzniklo přesně nezjištěným způsobem a on avizované léčení u Ch., který vzniklé zranění, průběh i charakter léčby záměrně „zveličil“, a následné rehabilitace byly prováděny pouze fiktivně, neboť nebyly vykázány zdravotní pojišťovně, a po celou dobu nebyl v pracovní neschopnosti, docházel do zaměstnání, které vykonával v pozici skladníka, s náplní práce v podobě přijmu hutního materiálu včetně vykládky vozidel, skladování, dělení a výdeje materiálu i v pozici obsluhy vysokozdvižného vozíku, kdy na základě těchto údajů pojistitelé, konkrétně:

- Pojišťovna České spořitelny, a.s., pojistnou událost zaevidovala pod číslem 1911383756 v případě pojistné smlouvy číslo 700201990, u které v rámci řízení o pojistném plnění stanovila výši pojistného plnění za předmětný úraz v částce 2 800 Kč, jež vyplatila ke dni 17. 7. 2012 na běžný účet číslo XY M. L. staršího, a pod číslem 1911383609 v případě pojistné smlouvy číslo 7003364741, u které v rámci řízení o pojistném plnění stanovila výši pojistného plnění za předmětný úraz v částce 81 200 Kč, jež vyplatila M. L. ke dni 23. 7. 2012 v hotovosti na své pobočce,

- Kooperativa pojišťovna, a.s, pojistnou událost zaevidovala pod číslem 1121050657, u které v rámci řízení o pojistném plnění stanovila výši pojistného plnění za předmětný úraz v částce 63 000 Kč, jež vyplatila ke dni 21. 6. 2012 na běžný účet číslo XY M. L. staršího,

- MAXIMA pojišťovna, a.s pojistnou událost zaevidovala pod číslem12-3140-LRO2A, u které v rámci řízení o pojistném plnění stanovila výši pojistného plnění za předmětný úraz v částce 21 000 Kč, jež vyplatila ke dni 14. 9. 2012 na běžný účet číslo XY M. L. staršího, kdy tímto jednáním způsobil Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, která je nyní právní zástupkyní dříve Pojišťovny České spořitelny, a.s. Vienna Insurance Group se sídlem náměstí Republiky 115, 530 02 Pardubice, celkovou škodu ve výši 147.000 Kč, a poškozené MAXIMA pojišťovně, a.s. se sídlem Italská 1583/24, 120 00 Praha 2, způsobil škodu ve výši 21 000 Kč, čímž způsobil celkovou škodu ve výši 168 000 Kč.

2. Za uvedené přečiny uložil soud prvního stupně dovolateli podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 81 odst. 1 a § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu odnětí svobody obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let a 6 (šesti) měsíců a nad obviněným současně vyslovil dohled. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému dále uložil, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil nalézací soud obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škodě poškozené Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, částku ve výši 303 000 Kč, a poškozené Maxima pojišťovně, a. s., IČ: 61328464, se sídlem Praha 2, Italská 1853/24, částku ve výši 21 000 Kč.

4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 2 T 85/2021, podal obviněný odvolání, a to do všech jeho výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 14 To 233/2022, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku a přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, uložil podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou (2) let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trest podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří (3) let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 14 To 233/2022, podal obviněný prostřednictví obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e), f), g) a h) tr. ř. Zvolené dovolací důvody odůvodňuje slovně tím, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu ve vztahu k nepřípustnému trestnímu stíhání [dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), f) tr. ř.] a tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, dále jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a nebyl také proveden obhajobou navrhovaný podstatný důkaz [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ]. Současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

6. Ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. f) a e) tr. ř. konkrétně namítá, že jeho trestní věc byla postoupena z působnosti dozorujícího státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové do působnosti dozorujícího státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, a to v souvislosti s vyloučením jeho osoby podle § 23 odst. 1 tr. ř. z řízení vedeném pod č. j. KRPE-93223-5747/TČ-2013-170080 (usnesení ze dne 4. 12. 2018, č. l. 3), následně vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 64 T 6/2019. Dovolatel je toho názoru, že způsob, jakým byl vyloučen z uvedeného řízení je nezákonný, a to pro aplikaci daného ustanovení per analogiam. Namítá, že použití analogie v trestním řádu je obecně přípustné, tato přípustnost ovšem není absolutní. Jednou z výjimek jsou případy, kdy dochází k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod (srov. např. Jelínek J. a kol., Trestní právo procesní, 2. Vydání, Praha: Leges, 2011, str. 67). Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 835/14. Je přesvědčen, že tímto postupem byla užita nepřípustná analogie, čímž bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, jakož i všech obviněných v původním řízení.

7. Dovolatel argumentuje dále tím, že v § 23 odst. 1 tr. ř. je jednoznačně vyjádřeno KDO nebo CO lze vyloučit ze společného řízení. Nejedná se tedy o případ zákonem neupravený – per analogiam legis nebo o neexistentní právní úpravu – per analogiam iuris. Následně uvádí, koho a co lze přesně v rámci daného ustanovení vyloučit. Uvádí, že dané ustanovení není možno vztahovat na jeho osobu, jelikož nebyl v řízení, ze kterého byl vyloučen nikdy obviněn. Usnesením, jímž došlo k vyloučení věci z původního řízení, nebyly vyloučeny ani jeho tvrzené trestné činy, když pro skutky, pro které byl stíhán a odsouzen v nyní projednávané věci jsou ve věci vedené u Krajského soudu Hradec Králové – pobočky Pardubice pod sp. zn. 64 T 6/2019, stíhané a obžalované další osoby. Následně odkazuje na část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vztahující se k jeho námitce stran vyloučení věci ze společného řízení podle § 23 odst. 1 tr. ř., přičemž akcentuje, že s vyjádřenými závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Má za to, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv (jakož i práv všech obviněných v původní věci), současně poukazuje na chybné označení věci odvolacím soudem.

8. Dovolatel v rámci svého nesouhlasu se závěry odvolacího soudu stran zákonnosti usnesení o vyloučení věci ze dne 4. 12. 2018 vznáší 13 argumentačních okruhů, které označuje písmeny A až M. Zejména rozporuje místní příslušnost Policie v Pardubicích, k vyšetřování předmětné věci, tedy i Okresního soudu v Pardubicích, a namítá tak, že mu bylo upřeno právo na zákonného soudce s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2017, sp zn. II. ÚS 4051/16, usnesení NS ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 7 Td 25/2017.

Zdůrazňuje postup, resp. neměnné pořadí užití kritérií, jak by měla být místní příslušnost ve věci určena. Uvádí, že všechna jeho jednání probíhala ve městě Liberec. Navíc usnesení o vyloučení jeho věci ze společného řízení bylo vydáno až skoro čtyři roky poté, co bylo tzv. společné řízení zahájeno, takže není zřejmé, k jaké rychlosti řízení vyloučení vedlo. Namítá tak nedostatečné odůvodnění usnesení o vyloučení jeho věci ze společného řízení. Uvádí, že neměl možnost se tzv. společného řízení jakkoliv účastnit, nevěděl o žádných úkonech prováděných PČR, takže mu nebyla dána žádná možnost, aby vznesl jakýkoliv návrh či důkaz.

Ve vztahu k jeho osobě v řízení, ve kterém je podáváno dovolání, nebylo ani soudem rozhodováno o vydání jeho zdravotních záznamů, jakož i zbavení mlčenlivosti dotčených lékařů. Odkazuje přitom na nález sp. zn. I. ÚS 2050/14, ze dne 10. 3. 2015, či ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 799/15. Dále namítá, že mu usnesení o vyloučení nebylo orgány činnými v trestním řízení doručeno. Je toho názoru, že takové usnesení o jeho vyloučení z tzv. společného řízení není pravomocné, a to bez ohledu na – podle názoru dovolatele nezákonně – vyznačenou doložku právní moci.

Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. ÚS 521/06. Dále uvádí, že podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu převažují rozhodnutí, která za pachatele trestného činu pojistného podvodu spáchaného ve vztahu k pojistné smlouvě považují výlučně subjekt speciální – tedy fyzickou osobu v postavení účastníka konkrétního soukromého pojistného vztahu. V případě, že se jedná o osobu odlišnou od účastníka smluvního vztahu – pojistné smlouvy – lze podle dovolatele hovořit toliko o účastenství osoby ve formě pomoci ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr.

zák. [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] na pojistných podvodech a v případě různých pachatelů nelze dané posuzovat jako jeden pokračující trestný čin spáchaný v podobě účastenství na trestných činech pojistného podvodu těchto (hlavních) pachatelů, byť by jinak byly splněny podmínky pokračování vyplývající z ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. (§ 116 tr. zákoníku), nýbrž jako několikanásobné účastenství (několikanásobnou pomoc). Proto ani z hlediska naplnění zákonných znaků vztahujících se k výši škody způsobené trestným činem pojistného podvodu nelze u pomocníka sčítat škody způsobené v jednotlivých případech jeho účastenství na pojistných podvodech různých pachatelů, ale výši způsobené škody je u něj třeba posuzovat odděleně ve vztahu ke každému pachateli, jemuž pomáhal.

Odkazuje přitom na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a uvádí, že pokud pak dojde ke stíhání a obžalobě potencionálního účastníka – nikoliv ve shodném řízení také i potencionálního pachatele – jsou orgány činné v trestním řízení, které rozhodují o vině či nevině potencionálního účastníka (při neobvinění potencionálního pachatele), povinny vyřešit otázku pachatelství jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř.

9. Dovolatel následně namítá, že mu nemohl být znám rozsudek v tzv. společné věci. Namítá tak možnou kolizi rozhodnutí, jestliže by krajský soud přisvědčil obžalobě, a pachateli trestných činů, za něž byl odsouzen dovolatel, by zároveň byli někteří obžalovaní v tzv. společném řízení, a to nikoliv jako spolupachatelé podle rozsudků. Namítá tak, že krajský soud měl řešit i skutky dovolatele jako otázku předběžnou.

10. Poukazuje také na skutečnost, že do řízení byly doloženy četné listiny, u kterých není jednoznačně dán jejich zdroj. Obžaloba netvrdí, odkud tyto listiny pochází, mlčky je státním zástupcem, ale i soudy, přecházeno, že tyto listiny mají pocházet z tzv. společného řízení. Chybí však jakýkoliv předávací protokol, či jakékoliv potvrzení shody s kopií. Kdo tyto kopie udělal, kdy je udělal, odkud je pořídil. Schází i záznamy o pořízených kopiích ve spise v tzv. společném řízení. Akcentuje, že nikdy nebyl obviněn v tzv. společném řízení, nezná obsah spisu v tzv. společném řízení a důkazy zde vedené. Tyto listiny však mají prokazovat jeho údajnou trestnou činnost, aniž by mohl ověřit jejich pravost, a aniž měl možnost proti těmto listinám brojit v době přípravného řízení.

11. Obviněný také namítá výrazné průtahy v přípravném řízení, když po vydání usnesení o vyloučení jeho osoby z tzv. společného řízení, tj. 4. 12. 2018, byl obviněn až 11. 1. 2021, jakož i na průtahy v řízení, když byl z tzv. společného řízení vyloučen až 4. 12. 2018 a obvinění v tzv. společném řízení bylo sděleno dne 15. 3. 2015. Jeho úrazy se staly v roce 2010, 2011, 2012. Dovolatel také namítá promlčení skutku uvedeného pod bodem 1) nalézacího soudu. Nesouhlasí také s tím, že mu byla soudy nižších stupňů uložena povinnost nahradit údajnou škodu pojišťovnám. Soudy obou stupňů se tak dopustily ve vztahu k jeho osobě uložením mu povinnosti možného neoprávněného obohacení pojišťoven, když pojišťovny si škodu z téže pojistné události a vydaného téhož pojistného plnění přihlásily také do řízení vedeného pod sp. zn. 64 T 6/2019 a sp. zn. 64 T 3/2020. Teoreticky tak může být jedno, a to samé pojišťovnou uhrazené pojistné plnění přikázáno soudem uhradit různým osobám ve třech různých trestních řízeních, tedy 3x.

12. Pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel podřazuje námitky, že byl odsouzen na základě listin, o kterých je toliko tvrzeno, že mají pocházet ze spisu z tzv. společného řízení. Není však zřejmé, kdo, kdy a odkud tyto listiny připojil, ofotil. Namítá tak, že jde o procesně nepoužitelné listiny. Konstatuje, že v případě jeho zdravotní dokumentace nebyl v daném řízení udělen souhlas soudu s jejich vydáním od Č. a Ch. a ani jeden z lékařů nebyl zproštěn mlčenlivosti. Zdůrazňuje, že Ch.

vypovídal v řízení vedeném pod sp. zn. 64 T 3/2020, přičemž soudy si tento důkaz nezajistily. Akcentuje, že Č. dokládal ve společném řízení i vyjádření České lékařské komory, přičemž ani tento důkaz si soudy nezajistily. Zpochybňuje také způsob, kterým byl dán souhlas Okresního soudu v Pardubicích s vydáním jeho zdravotní dokumentace V., když tento souhlas nemá formu soudního příkazu a není řádně odůvodněn. Tvrdí také, že žádný souhlas soudu týkající se vydání zdravotní dokumentace neobsahuje řádné odůvodnění, proč má být prolomeno jeho základní lidské právo na ochranu soukromí – zdravotní údaje.

Je toho názoru, že celá zdravotní dokumentace založená v tomto řízení je procesně nepoužitelná. Dovolatel tvrdí, že soud odmítl také návrh obhajoby na vyhotovení znaleckého posudku, kterým by bylo možné určit, zdali se předmětné úrazy staly či nikoliv.

13. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá, že ze svědeckých výpovědí učiněných před soudem prvního stupně nevyplývá žádná okolnost, ze které by bylo možné mít za prokázané, že se předmětné úrazy nestaly nebo že by byla léčba úrazu úmyslně prodlužována. Je přesvědčen, že v zásadě všechny svědecké výpovědi nepřispěly k objasnění ničeho z toho, co je mu kladeno za vinu. Odvolací soud se dále nezabýval tím, že soud prvního stupně nevycházel z pojistných podmínek, jež jsou nedílnou součástí pojistné smlouvy a ze kterých by mohl označit, že podmínkou výplaty pojistného plnění je předložení a délka pracovní neschopnosti, jakož že i délka léčby úrazu a jeho proplacení je vázána k pracovní neschopnosti, a i zřejmě k zákazu vycházek z domova.

Namítá, že soud nevyslechl znalce (MUDr. Lubomíra Starého), který vyhotovoval v přípravném řízení znalecký posudek a jehož specializací je chirurgie, nikoliv však specializace v oblasti ortopedie. Nebylo jej tak možné konfrontovat s jinými důkazy. Následně rozporuje hodnotu znaleckého posudku MUDr. Starého. Zdůrazňuje také, že odvolací soud se nezabýval tím, že nebyli v řízení zproštěni mlčenlivosti lékaři (Č., Ch.), aby tito mohli k věci vypovídat a soud se nezabýval ani tím, že mohl přispět k objasnění věci tím, že by si vyžádal výpovědi obou lékařů z řízení vedených před Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích (sp. zn. 64 T 6/2019, sp. zn. 64 T 3/2020).

Namítá, že odvolací soud se nezabýval tím, že nalézací soud si nevyžádal výpovědi minimálně obžalovaných v tzv. společném řízení, kteří jsou dáváni do souvislosti s jeho trestnou činností a dále ani žádným způsobem nezjišťoval, zdali se pojišťovny nepřihlásily s náhradou škody i do tzv. společného řízení a do samostatného řízení L. Ch., sp. zn. 64 T 3/2020. Podle jeho názoru soudy obou stupňů předjímají vinu obžalovaných v tzv. společném řízení, a to před vynesením rozsudku (sp. zn. 64 T 6/2019 a sp. zn. 64 T 3/2020).

Rozporuje také názor odvolacího soudu o tom, že dovolatel měl vyčkat rehabilitaci u státního zařízení, a to vzhledem k vytíženosti rehabilitačních státních zařízení.

14. Další pochybení v postupu odvolacího soudu spatřuje v tom, že nevzal v úvahu, že soud prvního stupně nevyslechl zaměstnance pojišťovny, který rozhodoval o výplatě pojistného plnění, a ani si nevyžádal zprávu od pojišťovny, zdali vůbec za dovolatelem vede pohledávku. Namítá také, že odvolací soud nepovažoval ani za vhodné pro objasnění věci si vyžádat zprávu od České lékařské komory, která by posoudila délku léčby, její způsob a oprávněnost jednotlivých lékařů (včetně vedení dokumentace) a opětovně rozporuje znalecký posudek MUDr.

Starého. Dále uvádí, že odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 925/2006, ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002, ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 664/2006, ohledně způsobu stanovení výše škody. Dodává, že odvolací soud neměl postaveno najisto, zda se úrazy staly či nestaly (ve dvou případech) a v případě pracovního úrazu (pod bodem 1) a zdali byl tento úmyslně prodlužován a dané mělo podstatný vliv na pojistnou událost a povinnost plnění.

Dovozovat neexistenci léčby pouze tím, že chodil do práce nebo se nezmínil o úrazu praktickému lékaři, nemá oporu v pojistné smlouvě, v pojistných podmínkách a ani v zákoně. Následně polemizuje s odvolacím soudem ohledně výkladu a významu „banálního úrazu“. Uvádí, že není ani zřejmé, z jakého důvodu soudy dospěly k závěru, že úraz se nestal, když ve skutkové větě bylo uvedeno, že chodil se sádrou do práce (skutek pod bodem 1) a proč tedy soud ve vztahu ke zbývajícím skutkům nepostupoval minimálně jako v případě skutku 1.

Poukazuje na to, že posoudit úraz, délku úrazu a jeho léčbu, a to i vzhledem k individualitě každého člověka, může kvalifikovaně pouze lékař. Odvolací soud však obhajobou navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k posouzení jeho úrazů a délky jeho léčby zamítnul jako neopodstatněný, byť již ze samotné skutkové věty například vyplývá – a neurčitě se tak vyjádřil i svědek, že chodil do práce se sádrou na noze. Pokud by soud řádně provedl důkazem znalecký posudek k posouzení, zdali jeho úraz byl skutečně prodlužován (bod 1) a dále zdali se úrazy (bod 1, bod 2) staly nebo případně byly prodlužovány, mělo by dané vliv jak na větu skutkovou, tak zejména na větu právní.

15. Dovolatel dále tvrdí, že soudy nerespektovaly presumpci neviny. Namítá, že z rozhodnutí soudů obou stupňů alespoň podle názoru obhájce dovolatele – je vina obžalovaných pro soudy obou stupňů v tzv. společném řízení jasně daná, ačkoliv nebyl k datu tohoto podání vydán rozsudek soudem prvního stupně (sp. zn. 64 T 6/2019 a sp. zn. 64 T 3/2020) a zcela zjevně ani soud prvního a ani soud druhého stupně neznají obsah spisu v tzv. společném řízení, jakož i neznají průběh dokazování a co vyšlo v řízení vedeném před Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích pod sp. zn. 64 T 6/2019 najevo. Má za to, že v celém úseku trestního řízení bylo porušené jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně princip rovnosti zbraní, resp. princip rovnosti příležitostí ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dodává, že princip rovnosti účastníků trestního řízení kromě funkce ochrany postavení obviněného, jemuž sluší presumpce neviny, je dále součástí i celkové koncepce demokratického trestního procesu, jejímž výrazem je zásada kontradiktornosti řízení. Princip rovnosti zbraní v trestním řízení není absolutní, obecně však platí maxima, podle níž státu ve srovnání s obviněným v žádném kontextu nepřísluší více práv. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. ÚS 15/01.

16. Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 9. 2022, č. j. 14 To 233/2022-1294 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

17. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 1 NZO 1070/2022, nejprve shrnula uplatněné dovolací důvody obviněného a následně se zabývá jeho argumentací, kterou dovolatel zdůvodňuje uplatnění těchto dovolacích důvodů. Státní zástupkyně uvádí, že u dovolacích důvodů § 265b odst. 1 písm. e) a f) tr. ř. obviněný namítá, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu ve vztahu k nepřípustnému trestnímu stíhání. Označil-li v tomto kontextu § 265b odst. 1 písm. f) tr.

ř., tak podle státní zástupkyně by jeho použití bylo namístě, pokud by napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V dovolatelově trestní věci však bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 2 T 85/2021, jímž byl uznán vinným ze spáchání předmětných trestných činů, což následně potvrdil i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jako soud odvolací, ve svém rozsudku ze dne 7.

9. 2022, sp. zn. 14 To 233/2022, kdy došlo z podnětu odvolání obviněného pouze ke zmírnění jeho trestního postihu. Napadeným rozhodnutím splňujícím charakteristiku rozhodnutí ve věci samé tedy nebylo rozhodnuto žádným z výše uvedených zákonných variant odklonu od trestního řízení, a pokud dovolatel poukazuje na rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, pak přehlíží specifikum takového postupu spojené s předpokladem, že vytýkaný skutek nelze posoudit jako trestný čin, ale pouze jako přestupek, správní delikt či kárné provinění.

Pokud v této souvislosti uvádí, že jeho věc byla postoupena z působnosti dozorujícího státního zástupce KSZ Hradec Králové do působnosti dozorujícího státního zástupce OSZ v Pardubicích, a to v návaznosti na rozhodnutí podle § 23 odst. 1 tr. ř., pak toto rozhodnutí nelze považovat za takové, které by bylo možno za již poukazovaných podmínek § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a)–h) tr. ř. přípustné napadat cestou dovolání. K usnesení policejního orgánu PČR, KŘ policie Pardubického kraje č. j. KRPE-93223-5724/TČ-2013 ze dne 4.

12. 2018, jímž bylo z tam z podrobně rozvedeného důvodu k urychlení řízení rozhodnuto o vyloučení dovolatelovi osoby, podezřelé ze spáchání trestných činů pojistného podvodu kvalifikovaných ad I.–III. k samostatnému projednání a rozhodnutí, státní zástupkyně konstatuje, že se jedná o ryze procesní úkon, týkající se průběhu řízení. Jeho správnost a účelnost tak nelze v rámci dovolacího řízení přezkoumávat a zabývat se tak dovolatelem nastolenou otázkou, zda takovým způsobem bylo rozhodnuto bez splnění předepsaných zákonných podmínek takového postupu a současně za užití nepřípustné analogie.

18. Státní zástupkyně se dále zabývá námitkami dovolatele, které směřují do důvodů, na jejichž podkladě bylo vydáno usnesení o vyloučení věci. Uvádí, že pokud lze takovou argumentaci přiřadit k dovolatelem neuplatněnému důvodu § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., pak je namístě konstatovat, že se jeho prostřednictvím napadnutelná vada vztahuje pouze na situaci, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nikoliv soud, u něhož dovolatel postrádá splnění stěžejní podmínky místní příslušnosti Okresního soudu v Pardubicích. Nehledě na to, že v posuzovaném případě spadalo místo spáchání trestného činu, odpovídající místu způsobení jeho škodlivého následku do sídla pojistitele, nacházejícího se v obvodu Okresního soudu v Pardubicích.

19. Ohledně námitky dovolatele, jenž poukázal na to, že pachatelem trestného činu pojistného podvodu podle § 210 tr. zákoníku může být podle § 114 tr. zákoníku pouze speciální subjekt a tedy fyzická osoba v postavení účastníka pojistného vztahu a že pokud se jedná o osobu od účastníka takového soukromoprávního vztahu odlišnou, pak je namístě hovořit pouze o účastenství [v daném případě podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci] s tím, že účast na pojistných podvodech různých pachatelů nelze posuzovat jako pokračující trestný čin, byť by jinak byly splněny podmínky § 116 tr. zákoníku o pokračování, ale pouze jako několikanásobné účastenství, státní zástupkyně uvádí, že takové argumentaci nelze přisvědčit. Skutková podstata předmětného trestného činu totiž nepředpokládá speciální subjekt ve smyslu § 114 odst. 1 věta prvá tr. zákoníku a pachatel pojistného podvodu tedy nemusí mít postavení účastníka pojistné smlouvy za stavu, že jeho trestní odpovědnost vyplývá již z toho, že předstíral pojistnou událost, s níž je spojeno právo na plnění, popř. tak postupoval poté, co v souvislosti s uzavřením pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje. Tak se také podle státní zástupkyně stalo v posuzovaném případě, jak to vyplývá ze skutkových okolností vyjádřených ve skutkové větě, když obviněný se nacházel navíc v pozici smluvní strany, ať již existujícího či teprve sjednávaného pojistného vztahu, aniž by byla otázka jeho postavení, jako subjektu tohoto trestného činu, jakkoliv sporná. Z pohledu tohoto závěru je pak nerozhodné, jakým způsobem bylo posouzeno případné účastenské jednání dalších osob v rámci jejich pokračující trestné činnosti, která se nestala předmětem řízení, vedeného proti dovolateli a v jejichž prospěch či neprospěch by ani v opačném případě nemohl argumentovat přes zákaz plynoucí z ustanovení § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.

20. Státní zástupkyně dále uvádí, že pokud dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. ve spojení s námitkou nepřípustnosti svého trestního stihání ve vztahu k bodu 1) výroku o vině, pak spatřoval překážku svého trestního stíhání v nesplněných podmínkách již shora zpochybněného postupu podle § 23 tr. ř., aniž by taková argumentace mohla odpovídat účelovému zaměření uvedeného dovolacího důvodu. Následně však poukázal na promlčení svého trestního stíhání, a tím i na důvod jeho nepřípustnosti podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud namítl, že prokazatelně utrpěl pracovní úraz – úderem háku do hlavy, se kterými měl dlouhodobě navazující problémy, u kterých lékaři nebyli schopni určit jejich příčinu. Pokud obviněný vyjádřil svůj nesouhlas s argumentací odvolacího soudu o krátké časové posloupnosti – dílčích skutků tohoto bodu výroku o vině, s tím, že se jednalo o úraz ze dne 25. 11. 2010 a krátce na to úrazový děj ze dne 15. 4. 2011 – pak podle státní zástupkyně přehlédl, že oba nároky u svých pojistitelů uplatnil dne 8. 6. 2011 a ke způsobení škodlivých následků v souvislosti s vylákáním pojistného plnění došlo až po tomto datu v průběhu června až září 2011 s tím, že desetiletá promlčecí lhůta podle § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku neskončila do data zahájení jeho trestního stíhání, tj. do 11. 1. 2021. Jeho trestní stíhání pro označený skutek tedy není podle státní zástupkyně promlčeno, a tudíž ani není nepřípustné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

21. Pokud dále dovolatel dále poukázal na to, že v souvisejících trestních věcech dosud nebylo meritorně rozhodnuto, a tudíž se může stát, že v rámci adhezního řízení bude na náhradě škody přikázáno plnění poškozeným pojistitelům celkem třikrát, a tedy ve dvou případech bez právního důvodu, tak taková situace však podle státní zástupkyně s ohledem na aktuální stav těchto trestních řízení nejen nenastala, ale i pokud by se tak stalo, pak by taková vada řízení musela nastat pouze v posuzovaném případě. Nicméně za stavu, že by odpovídala nesplněným podmínkám adhezního rozhodování podle § 228 odst. 1 tr. ř., nebyla by napadnutelná, a tím ani odstranitelná, v právním režimu dovolacího řízení.

22. Ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. dovolatel podle státní zástupkyně argumentuje převážně způsobem, který spočívá na zpochybnění skutkového podkladu výroku o jeho vině z hlediska nedostatečné vypovídací hodnoty opatřeného důkazního stavu věci, poznamenaného dále vadou procesní nepoužitelnosti některých důkazů a dále i vadou důkazu opomenutého. V souvislosti s uplatněnými skutkovými námitkami pak podle státní zástupkyně nelze přehlédnout, že rozsah nezbytného důkazního stavu věci, vztahujícího se ke skutkům dovolateli přisouzeným, je poměřován na podkladě výpovědí, provedených v souvisejících trestních řízeních bez ohledu na rozdílné procesní postavení osob, ve kterém tam vypovídaly. Pokud pak měly být slyšeny v rámci předmětné trestní věci, namítá se absence zproštění jejich mlčenlivosti bez ohledu na jejich procesní postoj spojený s využitím jejich oprávnění podle § 100 odst. 2 tr. ř. Obdobně lze nahlížet na námitku absentující procesní legitimity opatření dovolatelovi kompletní zdravotní dokumentace, vedené u jeho praktického lékaře V. V. za stavu, že se takto stalo na podkladě postupu soudu podle § 8 odst. 5 tr. ř. Pakliže dovolatel dále poukazuje na doložení četných a z jeho strany blíže nespecifikovaných listin, které mají pocházet z tzv. společného (ve skutečnosti souvisejícího) řízení, pak v této souvislosti pouze vytýká absentující záznamy o pořízených kopiích ve věci vedené u pod sp. zn. 64 T 6/2019, nikoliv ve věci, ve které bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí.

23. Pokud dále dovolatele namítá, že soud nevyslechl znalce (MUDr. Starého), pak svoje výhrady k závěrům jeho znaleckého posudku založil na nedostatku znalcovy specializace v oblasti ortopedie s tím, že tento znalec „spíše hodnotí administrativu a práci lékařů“, aniž by vycházel z těch jeho znaleckých výstupů, které byly ve vztahu k uplatněné pojistné události ze dne 29. 4. 2012 za podmínek § 211 odst. 5 tr. ř. provedeny k důkazu. Takto postupoval, aniž by tyto znalecké závěry kvalifikovaně napadl z hlediska těch rozhodných skutkových zjištění, na kterých je závěr o jeho vině pod bodem 2) ve smyslu předstírané pojistné události s nárokem na pojistné plnění založen. Kvalifikovaný podnět k dovolacímu přezkumu kvality znaleckého posouzení reálné míry, jakož i rozsah posuzované pojistné události, pak nelze spatřovat za stavu, že dovolatel v této souvislosti dále jen zcela obecně poukazuje na to, že ve společném, myšleno v souvisejícím řízení, „byl vyslechnut znalec, jehož názory nejsou zcela v souladu s názory znalce MUDr. Starého“.

24. Podle státní zástupkyně dovolatel poukazuje rovněž na to, že odvolací soud neměl postaveno na jisto, zdali se úrazy staly či nestaly a zdali bylo jeho léčení úmyslně prodlužováno a zda dané zjištění mělo vliv na existenci pojistné události a na rozsah pojistného plnění. Přesto podle jeho námitek odvolací soud neprovedl obhajobou navrhovaný znalecký posudek k posouzení úrazů a délky jeho léčby, přičemž provedení tohoto důkazu zamítnul pro jeho neopodstatněnost. K tomu státní zástupkyně uvádí, že dostupný spisový materiál o vadě spočívající v tzv. opomenutém důkazu nevypovídá za stavu, že je doložitelná pouze odvolací námitka k neúplnosti skutkových zjištění, která se týká neprovedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví – k autenticitě jeho podpisů na pojistných smlouvách a souvisejících listinách při uplatnění nároku na pojistné plnění. Navíc, i v případě neúspěšného uplatnění poukazovaného důkazního návrhu by o takový zásah do dovolatelova práva na spravedlivý proces mohlo jít podle ustálené judikatury pouze za stavu, kdyby soudy buď odmítly provést obhajobou navržený důkaz, aniž by svůj postup věcně a adekvátně odůvodnily nebo takový důkaz provedly, aniž by jej v odůvodnění svého rozhodnutí ohodnotily. Takto však dovolatel při uplatnění posledně uvedené námitky neargumentoval. Pokud v této souvislosti dále obviněný namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces spočívající v rovnosti zbraní a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, tak státní zástupkyně akcentuje, že jeho judikatorní odkaz se vztahuje k poněkud odtažitému tématu zrušení § 272 tr. ř. s dopadem na zrušení kasační a apelační pravomoci Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného.

25. Posledně uplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se blíží podle státní zástupkyně námitka, podle níž odvolací soud tím, že odmítl návrh obhajoby na vypracování znaleckého posudku na reálné posouzení úrazů dovolatele, postupoval v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 925/2006. Státní zástupkyně dodává, že při jinak správném hmotněprávním zaměření takové námitky k postupu při stanovení výše škodlivého následku trestného činu pojistného podvodu však nelze dospět k závěru, že byla uplatněna při respektu ke skutkovému podkladu výroku o dovolatelově vině, pokud onen rozhodný rozdíl mezi výši uplatněného nároku na pojistné plnění a jeho skutečným rozsahem nepřicházel v daném případě vůbec do úvahy. Na dovolatelově straně totiž nebyl dán žádný legitimní nárok na pojistné plnění, pokud byl uskutečněný modus operandi ad 1) a ad 2) výroku o vině založen na předstírání pojistné události a pod bodem 2), navíc ještě na nepravdivých údajích při uzavírání pojistné smlouvy.

26. Závěrem státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí s tím, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, přičemž dále vyjadřuje svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

27. Dne 3. 4. 2023 byla Nejvyššímu soudu doručena reakce dovolatele k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ve vyjádření dovolatel nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího státního zastupitelství, že v usnesení ze dne 4. 12. 2018 byl podrobně rozveden důvod urychlení řízení a vyloučení dovolatelovi osoby. Podle obviněného tomu bylo právě naopak, resp. řádné odůvodnění předmětné usnesení neobsahuje, natož podrobné, což následně demonstruje na citovaném usnesení. Dodává, že M. B. však jeho trestní věc nevyloučil, neboť tato byla a je stále vedena pod skutky 18, 35 a 83 obžaloby v řízení vedeném pod sp. zn. 64 T 6/2019. Dále uvádí, že ho nevyloučil ani jako osobu obviněnou v řízení, jež předcházelo řízení vedeném pod sp. zn. 64 T 6/2019. Také je přesvědčen, že B. ve věci nekonal, když jeho osobu vyloučil z řízení, jehož nebyl nikdy součástí až do 4. 12. 2018. Orgány činné v trestním řízení rovněž nekonaly, když jeho trestní stíhání zahájily až usnesením dne 11. 1. 2021. Rychlost řízení – v případě jeho věci – s ohledem na nečinnost orgánů činných v trestním řízení po dobu 6 let (15. 3. 2015–11. 1. 2021) nenastala. Z důvodů průtahů tak nebyla podle jeho názoru jeho věc předkládána soudu tak, aby se obžaloba opírala o důkazy, ze kterých by bylo možné dovodit, že se dopustil skutků kladených mu za vinu minimálně s vyšší mírou pravděpodobnosti.

28. Podle názoru dovolatele nepřípustnou analogií bylo zasaženo do základního práva na obhajobu, což dále detailně rozvádí. Obviněný následně připomíná závěry z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 a sp. zn. I. ÚS 4/04.

29. Dále se vyjadřuje k argumentaci Nejvyššího státního zastupitelství v bodě 4, 5 a 6 jeho vyjádření. Obviněný následně opět rozporuje místní příslušnost. Poukazuje na to, že vyšetřovatel B. se v přípravném řízení, jež předcházelo řízení vedeném Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích (sp. zn. 64 T 6/2019) se vůči obhájcům vyjádřil tak, že orgány činné v trestním řízení v jiných krajích by „zametly věc pod koberec“ a také, že „doktoři mají dost peněz, aby škodu uhradili“. Namítá také, že jsou obhájci dovolatele známy listiny, kde se M. B. elektronickou podobou domlouvá na předkládaných listinách od pojišťoven – kde je mu zástupcem pojišťovny tykáno, stejně tak listinu, kde vyšetřovatel „přepočítává“ pojišťovně jí uplatňovanou výši škody tak, jak z jeho pohledu jím byla zjištěna, jakož i listiny, které mají usvědčovat obžalované, přičemž prokazatelně pochází z počítače

vyšetřovatele. Dodává, že obhájce dovolatele podal ve třech samostatných věcech (osob vyloučených shodně jako dovolatel „per analogiam“ dle § 23 odst. 1 tr. ř.) návrh na odnětí věci Okresnímu soudu v Pardubicích a přikázání Okresnímu soudu v Liberci. Vrchní soud v Praze 2x ve věci vyhověl a věc Okresnímu soudu v Pardubicích odňal a přikázal k projednání Okresnímu soudu v Liberci (ve třetím případě bude rozhodovat Vrchní soud).

30. Dovolatel pak reaguje na bod 8 vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, konkrétně na formulaci „taková situace však s ohledem na aktuální stav těchto trestních řízení nejen nenastala, ale i pokud by se tak stalo, pak by taková vada řízení musela nastat pouze v posuzovaném případě.“ Obviněný uvádí, že „taková situace“ nastala, když dne 20. 12. 2022 Krajský soud v Hradci Králové v řízení pod sp. zn. 64 T 6/2019 vynesl rozsudek a uznal všech 20 obžalovaných vinnými (jako pachatele pojistných podvodů na základě pojistných událostí/pojistných plnění osob, které obžalovány nebyly) s tím, že se soud (podle ústního vyhlášení, písemné vyhotovení nebylo dosud doručeno) nezabýval tím, zdali byl úraz prodlužovaný či nikoliv. Podle tohoto soudu se žádné z tvrzených úrazů nestaly a obžalovaní jsou pachatelé pojistného podvodu a jsou i povinni společně a nerozdílně uhradit škodu pojišťovnám při vyplacených pojistných plnění osobám, které obžalovány nebyly. Konkretizuje, že dovolatel byl v řízení jako pachatel uznán vinným v bodě 1 za prodloužení léčby po prokazatelném pracovním úrazu, úderem hákem do hlavy a má tak uhradit část jemu vyplaceného pojistného plnění ve výši 1 000 Kč a dále ve výši 29 000 Kč. Otec dovolatele však byl Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích, sp. zn. 64 T 6/2019, uznán vinným jako pachatel, že se pracovní úraz hákem do hlavy jeho syna nestal a otec dovolatele pan E. P. a paní V. D. mají zaplatit celou výši tvrzené škody společně a nerozdílně. Následně (podle slov dovolatele) laicky toto popisuje na pomyslné situaci otce se synem v rámci konfrontace závěrů z uvedených rozhodnutí, zejména výroky o náhradě škody. Vysvětluje tak, že může dojít k bezdůvodnému obohacení ze strany pojišťoven.

31. Poté dovolatel reaguje na bod 9, věta poslední vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Namítá, že listiny, ze kterých vycházely obecné soudy, nebyly provedeny v jeho řízení, ale zřejmě (neboť není potvrzena shoda originálu s kopiemi doloženými do řízení dovolatele) v řízení souvisejícím – a předcházejícím řízení dovolatele vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (sp. zn. 64 T 6/2019). Jejich pravost s originálem však nebyla v jeho řízení osvědčena, a tedy se jedná o neprokázaný zdroj důkazů, ze kterého obecné soudy vycházely. Pokud by i zdroj důkazů prokázán byl (k čemuž však obecné soudy nepřipojily spis sp. zn. 64 T 6/2019 důkazem), jedná se o listiny z řízení, ze kterého byl dovolatel per analogiam jako osoba vyloučen a byla mu upřena veškerá práva na obhajobu v době pořizování těchto listin, přičemž i není zřejmé, proč ze značně rozsáhlého předmětného spisového materiálu byly vybrány právě dané listiny, nikoliv pak listiny jiné, jež by mohly svědčit v jeho prospěch. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 808/22.

32. Obviněný následně reaguje na bod 13 vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, konkrétně, že podle tohoto vyjádření nepřichází do úvahy „onen rozhodný rozdíl mezi výší uplatněného nároku a jeho skutečným rozsahem, neboť na straně dovolatele nebyl dán žádný legitimní nárok na pojistné plnění ad. 1/ a ad. 2/, kdy pod bodem 2/ navíc při nepravdivých údajích uzavíraných při pojistné smlouvě.“ (tedy, že již má dovolatel uzavřeny i jiné pojistné smlouvy). Dovolatel uvádí, že skutky, pro které byl uznán vinným, jsou skutky, pro které byl postaven před soud i otec dovolatele (sp. zn. 64 T 6/2019). Obhájce dovolatele nesouhlasí s názorem Nejvyššího státního zastupitelství, že pojistná plnění vyplacená dovolateli byla nelegitimní, neboť soudy měly v prvním případě za prokázané, že se dovolateli stal pracovní úraz. V druhém případě chodil dovolatel se sádrou na noze i do zaměstnání a ve třetím případě žádný hodnověrný důkaz obecnými soudy, že se úraz nestal nebo byl prodlužovaný, proveden nebyl. Dodává, že orgány činné v trestním řízení se v „této vzájemně propletené kauze“ opírají výlučně o to, že pokud někdo nebyl v pracovní neschopnosti, úraz se mu nestal; pokud se někdo účastnil jakékoliv mimo pracovní aktivity, úraz se nestal. Obecné soudy však neargumentují všeobecnými obchodními podmínkami, ve kterých by bylo stanoveno, že pro výplatu pojistného plnění musí být člověk v pracovní neschopnosti. Tato však nebyla podmínkou výplaty plnění.

III. Přípustnost dovolání

33. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

34. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

35. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

36. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

37. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), f), g) a h) tr. ř. Nejvyšší soud na tomto místě v obecné rovině připomíná, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. slouží k nápravě vady řízení spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Dopadá tedy na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno navzdory tomu, že byl dán některý z důvodů jeho nepřípustnosti taxativně uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., a příslušný orgán činný v trestním řízení přesto nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. nebo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř.

38. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl. Dovolacím důvodem je tedy namítána nesprávnost buď rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, rozhodnutí o schválení narovnání, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí.

39. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv.

40. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a

je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

41. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

42. Nejvyšší soud následně přistoupil k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Předně je třeba obecně akcentovat, že obviněný uplatňuje část dovolací argumentace jak pod dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a f) tr. ř. (např. otázku zákonnosti vydání zdravotních záznamů), tak pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad to v případě části dovolací argumentace uplatněné pod dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), f) tr. ř. blíže nerozlišuje, k jakému konkrétnímu dovolacímu důvodu ji vztahuje nebo ji uplatňuje pod těmito dovolacími důvody, ačkoliv se uplatněná argumentace s těmito dovolacímu důvody fakticky míjí, když by ovšem byla uplatnitelná pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jako např. námitka stran nutnosti speciálního subjektu podle § 114 tr. zákoníku, aniž by ji následně pod tímto dovolacím důvodem uplatnil. Bez ohledu na tento závěr přistoupil dovolací soud k věcnému posouzení dovolací argumentace.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

43. Jak bylo naznačeno, dovolatel v dovolání vznáší řadu námitek, které podřazuje pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a f) tr. ř., aniž by blíže rozlišoval, pod kterým z těchto dovolacích důvodů jednotlivé argumenty uplatňuje. Přes jistou nejasnost a neukotvenost předmětné dovolací argumentace, lze mít za to, že pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze podřadit teoreticky toliko jedinou námitku, a to konkrétně obecné tvrzení obviněného o tom, že skutek uvedený pod bodem 1) tzv. skutkové věty rozhodnutí nalézacího soudu je promlčen. Námitka tak směřuje do naplnění jednoho z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., kdy trestní stíhání je nepřípustné, případně bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno, je-li promlčeno. Z pohledu námitek obviněného je také nezbytné zdůraznit, že uplatněná argumentace je velmi stručná a kusá, a fakticky bez nějaké bližší právně fundované argumentace.

44. Vzhledem ke stručnosti uplatněné dovolací argumentace se Nejvyšší soud s předmětnou námitkou může vypořádat pouze obecně, neboť obecné námitky nemohou být předmětem podrobného přezkumu ze strany dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 330/2015) a Nejvyšší soud se s nimi vypořádá jen v obecné rovině. Zde je namístě zdůraznit, že právně fundovanou argumentaci zajišťuje v dovolacím řízení povinnost obviněného podat dovolání prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 2 tr.

ř.]. Platí, že promlčecí doba počíná běžet od okamžiku, kdy pachatel ukončil jednání, které je znakem objektivní stránky příslušené skutkové podstaty trestného činu. To ovšem platí jen u trestných činů, u kterých není účinek znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty. (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 463, marg. č. 5). Z pohledu těchto východisek je třeba akcentovat, že obviněný se dopustil podle pravomocných rozhodnutí soudů nižších stupňů jednáním pod bodem 1) trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr.

zákoníku, tedy trestného činu, jehož znakem je způsobení účinku, v daném případě způsobení větší škody. Proto promlčecí doba začala běžet až od okamžiku, když nastal účinek (§ 34 odst. 2 tr. zákoníku). Za uvedený trestný čin je možno uložit pachateli trest odnětí svobody v trvání jednoho roku až pěti let. Podle § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pak trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, která je deset let, jestliže horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně pět let.

Proto není pochyb o tom, že v předmětné věci činila promlčecí doba 10 let.

45. Z pohledu shora prezentovaných závěrů je třeba uvést, že skutek pod bodem 1 se měl stát dvěma dílčími útoky, jednalo se tedy o pokračování v trestném činu. Zde je třeba akcentovat, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku (viz § 116 tr. zákoníku). Tyto kritéria skutek pod bodem 1 nepochybně splňoval. Předně se jednalo o stejný způsob spáchání (obviněný předstíral pojistnou událost), jeho jednání bylo vedeno stejným záměrem (neoprávněné získání pojistného plnění), ale i blízkou časovou souvislostí a souvislostí v předmětu útoku (uplatnil na základě stejných pojistných smluv). Zde je třeba zdůraznit, že první úraz se měl stát dne 25. 11. 2010 a druhý dne 15. 4. 2011, když v případě útoku ze dne 25. 11. 2010 k úhradě pojistného došlo dne 11. 3. 2011 a v případě tvrzeného úrazu dne 15. 4. 2011 došlo ke způsobení škodlivých následků v souvislosti s vylákáním pojistného až v průběhu června až září 2011. Skutek, který byl spáchán dvěma dílčími útoky, byl tedy prokazatelně ukončen až v září 2011, kdy došlo k způsobení účinku (neoprávněné výplatě pojistného plnění). Desetiletá promlčecí lhůta podle § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pak začala běžet od ukončení posledního útoku, což se stalo v září 2011, tedy skončila září 2021. K zahájení trestního stíhání obviněného pak prokazatelně došlo dne 3. 2. 2021, tedy před uplynutím promlčecí doby (č. l. 226). Nad rámec těchto závěrů je třeba jen stručně zdůraznit, že v dané věci vzhledem k ustanovení § 34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku došlo spácháním skutku pod bodem 2 rozsudku soudu prvního stupně, k přerušení promlčecí doby, čímž došlo k tomu, že začala běžet promlčecí doba nová (viz § 34 odst. 5 tr. zákoníku). Takže i z tohoto pohledu by námitka obviněného byla lichá. Trestní stíhání pro označený skutek tak nebylo promlčeno, a tudíž ani nebylo nepřípustné. Logicky tak nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Proto danou námitku Nejvyšší soud odmítl jako neopodstatněnou.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

46. Pod tento dovolací důvod dovolatel zahrnuje zejména námitky, že bylo rozhodnuto o postoupení věci z působnosti dozorujícího státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové do působnosti dozorujícího státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, a to v souvislosti s vyloučením osoby dovolatele podle § 23 odst. 1 tr. ř. k samostatnému řízení z věci vedené u policejního orgánu pod sp. zn. KRPE-93223-5747/TČ-2013-170080, konkrétně usnesením ze dne 4. 12. 2018. Tvrdí zejména, že způsob, jakým byl vyloučen z uvedeného řízení je nezákonný, a to pro aplikaci daného ustanovení per analogiam. Domnívá se, že tam bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a svobod na spravedlivý proces.

47. Zde je namístě nutno připomenout, že předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Předně je nutno zdůraznit, že základní podmínkou pro možnost uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., je předpoklad, že se jedná o rozhodnutí vyjmenovaná v tomto ustanovení a které vydal soud. Citovaný závěr vyplývá z ustanovení § 265a odst. 1 tr.

ř., které upravuje kogentně přípustnost dovolání, kdy základní podmínkou je, že se musí jednat o rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl v druhém stupni a zákon to připouští. O takovou situaci se v dané věci nejedná, neboť o věci obviněného rozhodl nalézací soud rozsudkem, jímž byl dovolatel uznán vinným a byl mu uložen trest, když následně bylo rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu o podaném odvolání obviněného. Takže uplatnění dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu. Navíc je třeba akcentovat, že obviněný předmětný dovolací důvod vztahuje k přípravnému řízení a postupu policejního orgánu, přičemž tento postup policejního orgánu nemůže být napaden dovoláním, jak vyplývá z ustanovení § 265a odst. 1 tr.

ř. Nadto je třeba obecně také uvést, že postoupení věci jinému orgánu, nelze z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. vykládat tak, jak to činí obviněný ve svém dovolání. Tedy, že věc byla postoupena jinému (podle obviněného) místně nepříslušnému orgánu. Postoupením věci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je myšleno rozhodnutí soudu, kterým bylo rozhodnuto např. postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, o kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo v době rozhodování soudu o postoupení věci již nelze takové jednání projednat jako přestupek či kárné provinění, neboť uplynula zákonná lhůta, a proto měl soud obviněného zprostit obžaloby (přim.

ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání.

Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3163).

48. Přestože námitky obviněného nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, když obviněný napadá postoupení věci z působnosti Krajského státního zastupitelství do působnosti dozorujícího státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, považoval Nejvyšší soud za vhodné stručně na námitky obviněného reagoval. Je tomu tak zejména proto, že obviněný fakticky dovozuje porušení místní příslušnosti soudu z důvodu podle něho tvrzeného nezákonného vyloučení jeho věci v přípravném řízení, když následně, byť skutečně jen velmi obecně, poukazuje na porušení práva na zákonného soudce.

Zde je třeba opětovně zdůraznit, že případné porušení místní příslušnosti soudu nelze v dovolacím řízení vůbec namítat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 547/2011). Je tomu tak proto, že dovolacím důvodem podle § § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který ani obviněný neuplatnil a který řeší otázky příslušnosti, lze namítat pouze věcnou příslušnost soudu, nikoliv místní příslušnost.

49. Bez ohledu na tento závěr, přesto pokládá Nejvyšší soud za potřebné na některé otázky související s tvrzeným porušením místní příslušnosti soudu alespoň krátce reagovat. Obviněný ve svém dovolání akcentuje pořadí kritérií pro určení místní příslušnosti. Podle § 18 odst. 1 tr. ř. řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Místem, kde byl trestný čin spáchán (forum delicti comissi), je místo, kdo byl vykonán trestný čin, tj. především místo, kde došlo k jednání pachatel, jenž naplňuje objektivní stránku trestného činu, avšak i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu.

Pokud následek nastal nebo měl nastat na jiném místě, než ve kterém byla vykonána trestná činnost, jde o tzv. distanční delikt. Platí, že u distančních deliktu je místem spáchání jak místo, kde došlo k jednání pachatele, tak i místo, kde došlo k následku (srov. R 12/1972, také ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 303.). Právě o případ tzv. distančního deliktu se v dané věci, ve které je spatřováno spáchání trestného činu pojistného podvodu podle § 210 tr. zákoníku jedná, tedy jedná se o takovou situaci, kdy následek trestné činnosti nastal na jiném místě, než na kterém došlo k jednání obviněného.

Proto se v předmětné věci jedná o případ příslušnosti několika soudů, přičemž za takové situace podle § 22 koná řízení ten soud, u něhož podal státní zástupce obžalobu (návrh na potrestání či návrh na schválení dohody o vině a trestu) nebo jemuž byla věc postoupena nepříslušným soudem (srov. R 37/1961). Zde je třeba akcentovat, že místo sídla pojistitele se nacházelo v obvodu Okresního soudu v Pardubicích, kam byla věc v přípravném řízení postoupena policejním orgánem a u tohoto soudu byla následně podána obžaloba.

Zde je také třeba uvést, že dovolatel ani námitku, že o věci rozhoduje místně nepříslušný soud v rámci řízení před prvním stupněm neuplatnil (§ 24 odst. 1 tr. ř), když ani nepodal podnět k odnětí a přikázání věci (§ 25 tr. ř.), takže již tímto vyjádřil souhlas s místní příslušností Okresního soudu v Pardubicích. Z pohledu tvrzení obviněného k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ohledně přikázaní původně vyloučených věci policejním orgánem Okresnímu soudu v Liberci Vrchním soudem v Praze je třeba uvést, že důvody odnětí věci a přikázání jinému soudu samy o sobě primárně nesouvisí s otázkou místní příslušnost, přičemž je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný takový návrh v předmětné věci v rámci řízení před soudem prvního stupně neučinil.

Z těchto důvodů lze námitky obviněného, byť tyto nenaplňují žádný dovolací důvod, odmítnout jako nedůvodné, když není pochyb o tom, že ve věci ustanovení o místní příslušnosti porušena nebyla.

50. Nelze se ani ztotožnit s tvrzením, že ve věci došlo k nezákonné aplikaci § 23 odst. 1 tr. ř. Dovolatel totiž namítá, že v původní věci nebyl nikdy obviněn, a proto nebylo možno jej z ní vyloučit. Zde je vhodné jen stručně poznamenat, že námitkami ohledně vyloučení věci, se zabýval již odvolací soud na str. 14 odůvodnění svého rozsudku. S tímto odůvodněním se Nejvyšší soud ztotožňuje, když takový postup policejního orgánu považuje za logický a v dané věci dokonce za vhodný s ohledem na rozsah trestné činnosti a nutnosti dodržení všech práv osob, proti kterým se trestní řízení vedla. Jak uvedl odvolací soud, postupem policejního orgánů nedošlo k nějakému krácení práv obviněných osob, jestliže je to právě policejní orgán, který má shromáždit dostatek důkazů, které umožní postavit uvedené osoby před soud, a pokud se tak nestane, pak takové osoby nejsou ani trestně stíhány. Proto není i nutné, aby policejní orgán vylučoval jednotlivé skutky. V dané věci je ovšem nutno uvést, že policejní orgán vyloučil věc tehdy podezřelého ze společného řízení, kdy zároveň v usnesení i popsal skutky, které se ve vztahu k obviněnému vylučují. Takže i v tomto směru jsou námitky obviněného nepřípadné. Byť lze připustit, že § 23 se uplatní podle textace zákona ve vztahu k osobě obviněného, pak je nutno zopakovat, že takový postup lze použít i v případě fáze před zahájením trestního stíhání právě per analogiam a takový postup neznamená porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Nad to lze uvést, že po vyloučení věci probíhalo standartní přípravné řízení, když posléze došlo k zahájení trestního stíhání, kdy v této fázi mohl obviněný uplatnit veškerá svá procesní práva, když případně mohl navrhnou spojení jeho věci do původní věci.

51. V této souvislosti dovolatel dále namítá, že usnesení policejního orgánu ze dne 4. 12. 2018 o vyloučení jeho osoby z tzv. společného řízení podle § 23 odst. 1 tr. ř., je ve smyslu § 119 odst. 1 a 2 tr. ř. musí být podle § 137 odst. 3 in fine tr. ř. jeho osobě (a jeho obhájkyni) doručeno. Pokud nebylo, pak není v právní moci (§ 140 odst. 1 tr. ř.). Je přesvědčen, že předmětné usnesení mu doručeno nebylo, a tedy není pravomocné. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. ÚS 521/06 [zřejmě sp. zn. I. ÚS 521/06].

52. Z pohledu této argumentace považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že v okamžiku vydání rozhodnutí o vyloučení věci ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. KRPE-93223-5747/TČ-2013-170080, byla procesní situace taková, že v předmětné trestní věci bylo již ohledně některých osob řízení ve fázi sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř., tedy určité osoby měly postavení obviněného, když ohledně části trestné činnosti ještě probíhala fáze prověřování podezření, a to právě vzhledem k rozsáhlosti páchané trestné činnosti, přičemž prověřování se vztahovalo i k osobě obviněného.

Tedy v době vydání předmětného usnesení měl dovolatel postavení osoby podezřelé ze spáchání trestné činnosti, nikoliv postavení osoby obviněné. Není tedy pochyb o tom, že v okamžiku rozhodování o vyloučení věci bylo ve vztahu k obviněnému (tehdy podezřelému) vedeno řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř., takže v této fázi řízení rozhoduje policejní orgán usnesením jen v případě odložení věci podle § 159a odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. ř., když v případě jiných rozhodnutí v této fázi řízení rozhoduje právě per analogiam opatřením (např. o odevzdání věci příslušnému orgánu k projednání přestupku).

Zde je také třeba akcentovat, že samotné usnesení o odložení věci podle § 159a tr. ř. se doručuje toliko poškozenému, je-li znám a státnímu zástupci, když oznamovatel se vyrozumí jen tehdy, pokud o to podle § 158 odst. 2 tr. ř. požádal. Tedy ve fázi prověřování se usnesení o odložení věci, které má povahu procesního usnesení, osobě podezřelé nedoručuje a taková osoba, proti tomuto usnesení nemá právo stížnosti. Lze se domnívat, že je tomu tak proto, že v tomto okamžiku nejsou práva osoby podezřelé dotčena takovým intenzivním způsobem jako v případě okamžiku zahájení trestního stíhání a následujícím vedením řízení proto osobě obviněné.

53. Z pohledu naznačené procesní situace v době rozhodování o vyloučení věci měl policejní orgán o vyloučení věci obviněného (tehdy podezřelého) rozhodnout opatřením, nikoliv usnesením, když rozhodoval o vyloučení části řízení, které se ve vztahu k obviněnému nacházelo ve fázi prověřování podle § 158 odst. 3 tr. ř., a obviněný v této fázi řízení měl postavení podezřelého. Je třeba zdůraznit, že policejní orgán ve fázi prověřování s výjimkou usnesení o odložení věci rozhoduje opatřením, a to i ve vztahu k rozhodnutím, které musí po zahájení trestního stíhání činit usnesením, když takové rozhodnutí ve fázi prověřování trestné činnosti činí per analogiam, přičemž tato opatření se podezřelému nedoručují a proti těmto opatřením není přípustný řádný opravný prostředek. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že policejní orgán v předmětné věci rozhodl per analogiam o vyloučení věci usnesením, tedy zvolil tuto formu rozhodnutí, přičemž usnesení doručil toliko poškozeným. V tomto směru je třeba ovšem zdůraznit, že skutečnost, že policejní orgán zvolil nesprávnou formu rozhodnutí, jenž je spojená s právem stížnosti, nemůže vést k závěru, že pokud toto usnesení nebylo doručeno obviněnému (tehdy podezřelému), došlo k procesnímu pochybení. Je tomu tak proto, že nikdo nemůže mít víc práv, než mu zákon přiznává (viz přim. usnesení Vrchního soudu ze dne 11. 8. 1993, sp. zn. 11 To 146/93).

54. Obiter dictum lze uvést, že i pokud by byl postup policejního orgánu správný a ohledně vyloučení věci obviněného mělo být rozhodováno usnesením, které mělo být obviněnému doručeno (viz § 137 odst. 1 tr. ř.), tak lze mít za to, že by toto jisté procesní porušení nemělo za následek porušení práva obviněného na spravedlivé řízení jako celku. V tomto směru je i z pohledu nálezu Ústavního soudu, na který obviněný odkazuje (sp. zn. I. ÚS 521/06) nutno akcentovat, že ne každé případné porušení podústavního práva automaticky znamená i porušení ústavě zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud k tomu dodává, že je nutno spravedlnost procesu hodnotit jako celek. Jinak vyjádřeno, i pokud by se skutečně jednalo o určité procesní pochybení, tak by nebylo možno seznat, že by toto pochybení mělo nějaký významnější dopad na celkovou spravedlnost řízení, který by se projevil v naplnění některého z taxativně uvedených dovolacích důvodů § 265b tr. ř. Zde je třeba opětovně uvést, že obviněný mohl jak v přípravném řízení, a to jednak v samotné fázi prověřování, ale zejména po sdělení obvinění, navrhnout postup podle § 23 odst. 3 tr. ř. nebo jak již bylo uvedeno po nápadu obžaloby mohl namítnout místní nepříslušnost, pokud by skutečně byl přesvědčen o tom, že obžaloba byla podána u místně nepříslušného soudu, popř. mohl navrhnout postup podle § 25 tr. ř.

55. Dovolatel pod tímto dovolacím důvodem také obecně namítá průtahy v přípravném řízení, a to jak ve fázi původně vedeného tzv. společného řízení, ale i po vydání usnesení o vyloučení věci ze dne 4. 12. 2018. Předně tato argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Navíc je nutno poznamenat, že jak soud prvního stupně (bod 52 rozsudku soudu prvního stupně), tak soud druhého stupně (viz str.16 rozsudku soudu druhého stupně), dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, zohlednily ve výroku o trestu, přičemž odvolací soud mj. právě z důvodu tohoto, že obviněný byl odsouzen za skutky z let 2010 až 2012, zmírnil dovolateli uložený trest.

56. Pod tímto dovolacím důvodem také dovolatel namítal, že soudy nižších stupňů mu byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu, přičemž podstata jeho dovolacích námitek spočívá v tom, že teoreticky může být stejný nárok poškozených přiznán soudy ve třech různých trestních řízeních, vůči různým osobám obviněných, tedy 3x, a to právě z důvodu vyloučení jeho trestní věci ze společného řízení. Předně je třeba opětovně nutno zdůraznit, že tato námitka není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale vzhledem ke svému obsahu ani pod žádný jiný. Obecně lze připustit, že námitky do nesprávnosti výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. lze uplatnit pod dovolacím důvodem spočívajícím v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem jen tehdy, pokud dovolatel ve vztahu k nesprávnosti výroku o náhradě škody namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení (např. občanský zákoník), zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. V dané věci ovšem obviněný jen namítá, že nelze vyloučit, že o náhradě škody může být rozhodnuto v jiných trestních řízení a že by tedy mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení poškozených. Taková námitka nesměřuje do hmotněprávního předpisů, nýbrž fakticky do aplikace ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., když obviněný naznačuje, že pokud dojde k vyloučení věci ohledně některého se spoluobviněných k samostatnému projednání a rozhodnutí, nelze poté ve vyloučené věci rozhodnout o nároku na náhradu škody, náhrady nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení.

57. Přesto je vhodné toliko stručně uvést, že v případě obviněného a dalších obviněných, proti nímž probíhá samostatné trestní řízení, se jedná o situaci, kdy na vzniku škody se podílelo více osob svým společným protiprávním jednáním, jedná se tedy o případ solidární odpovědnosti podle § 2915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Obecně platí, že samotná skutečnost, že trestní věc obviněného byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, nebránila tomu, aby poškozený uplatnil nárok a náhradu škody a soud mu náhradu škody podle § 228 odst. 1 tr.

ř. přiznal. V tomto směru je nutno odkázat na ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., podle něhož odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.

To znamená, že v případě, kdy popis skutku obsahuje výši způsobené škody, musí soud ve svém odsuzujícím rozsudku rozhodnout o povinnosti k náhradě škody v této výši, pokud se poškozený řádně a včas připojil a nebyla-li dosud uhrazena, a nesmí poškozenou osobu s jejím nárokem odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, pokud tomu nebrání zákonná překážka. Za zákonnou překážku bránicí přiznání nároku na náhradu škody nelze považovat skutečnost, že všichni spolupachatelé, kteří za vzniklou škodu odpovídají solidárně, nejsou stíhání v jednom řízení.

Zde je nutno uvést, že ani samotný obviněný nezpochybňuje, že poškození se vůči jeho osobě s nárokem na náhradu škody v předmětné trestní věci řádně a včas připojili a že o nárocích na náhradu škody v době rozhodování soudů nižších stupňů nebylo rozhodnuto v jiném řízení (např. civilní řízení). Za takové situace nic nebránilo soudu prvního stupně v přiznání nároku na náhradu škody, když pro tento postup byly splněny zákonné podmínky. Z pohledu tvrzení obviněného, že stejný nárok na náhradu škody může být přiznán poškozeným společnostem v dalších řízení vedených v budoucnu (podle vyjádření obhájkyně se stal již po právní moci napadaného rozhodnutí stalo), je zdůraznit, že Nejvyšší soud přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo.

Tedy skutečnost, že následně snad bylo vydáno rozhodnutí související věci s výrokem o náhradě škody, na základě kterého by mohlo dojít ze strany pojišťoven k neoprávněnému obohacení, může být namítáno předně v těchto následujících řízení, avšak nikoliv v tomto, když ke dni vydání napadeného rozhodnutí nebylo v žádné ze souvisejících věcí případně vydáno „kolidující“ rozhodnutí. Obecně je třeba nad rámec těchto úvah uvést, že vyslovení povinnosti k náhradě celé způsobené škody pouze u jednoho z obviněných bez dalších, kteří jsou stíhání odděleně, nelze považovat za vadu řízení a nesprávnou aplikaci občanskoprávních předpisů.

Je tomu tak proto, že v případě solidární odpovědnosti dvou nebo více obviněných za škodu není povinností soudu, aby o této povinnosti soud rozhodl jediným rozsudkem a ve společném řízení. Proto lze uložit jednomu z více pachatelů, kteří společným jednáním způsobili jinému škodu, povinnost k její náhradě v celé výši ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. Dalším obviněným, proti kterému je vedeno trestní řízení později a již za stavu, kdy rozsudek proti prvnímu obviněnému nabyl právní moci, se pak uloží povinnost nahradit způsobenou škodu společně a nerozdílně s ním (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.

2. 2013, sp. zn. 6 Tdo 79/2013). Zbývá dodat, že založení solidárního závazku nijak nevylučuje další trvání vztahu mezi spoludlužníky – spoluobviněnými – navzájem (tzv. vnitřní vztah pasivní solidarity, otázka vzájemného vypořádání). Navíc platí, že splněním kteréhokoli z nich se každý z ostatních spoludlužníků zprostí své povinnosti a dlužník, který plnil má následný (tzv. subrogační) regres vůči ostatním zbývajícím spoludlužníkům, za které plnil.

58. Dovolatel také pod dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. e) a f) tr. ř. zařazuje námitku, že správně může být pachatelem trestného činu pojistného podvodu spáchaného ve vztahu k pojistné smlouvě pouze subjekt speciální – tedy fyzická osoba v postavení účastníka konkrétního soukromého pojistného vztahu. V případě osoby odlišné od účastníka smluvního vztahu, lze hovořit toliko o účastenství osoby ve formě pomoci. I zde je třeba konstatovat, že tato námitka není podřaditelná ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr.

ř. ani pod písm. f) tohoto ustanovení. Fakticky se jedná o námitku týkající se nesprávného právního posouzení skutku [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Tedy obviněný tuto námitku nepodřazuje pod odpovídající dovolací důvod. Přesto jen obecně musí Nejvyšší soud konstatovat, že i pokud by byla tato námitka uplatněná prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak by byla zjevně neopodstatněná. Je tomu tak proto, že pachatelem trestného činu pojistného podvodu podle § 210 tr.

zákoníku totiž může být jakákoli fyzická nebo právnická osoba, nevyžaduje se, aby pachatelem byl speciálním subjektem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 7 Tdo 58/2015). V případě jednání podle § 210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku to může být pojistník, pojištěný, jiný oprávněná osoba (např. obmyšlený), popřípadě jakákoli jiná osoba, která v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy poskytuje související údaje – například lékař vykonávající lékařskou prohlídku či pověřený zaměstnanec pojistitele).

Může jím být i osoba, která se podílí na uzavírání či změně pojistné smlouvy a v této souvislosti se dopustí podvodného jednání – typicky pojišťovací zprostředkovatel. V neposlední řadě může být pachatelem i pojistitel. V případě trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu jakožto pachatel především pojištěný, popřípadě pojistník, eventuálně i třetí osoba, který vyvolá nebo předstírá či udržuje stav vyvolaný pojistnou událostí (srov. ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník.

1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1710). Nejvyššímu soudu není navíc plně zřejmé, čeho chtěl danými námitkami dovolatel dosáhnout, když ze spisového materiálu a rozhodnutí soudů nižšího stupně je naprosto zřejmé, že dovolatel se nacházel v pozici smluvní strany pojistného vztahu, přičemž v úmyslu opatřit sobě prospěch předstíral událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu a dále uvedl nepravdivé údaje v souvislosti s uzavíráním pojistné smlouvy a v úmyslu opatřit sobě prospěch předstíral událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu (podrobně viz tzv. skutková věta nalézacího soudu).

Tedy v případě dovolatele nelze hovořit o pomoci, přičemž je nerozhodné, jakým způsobem bylo posouzeno případné účastenské jednání dalších osob v rámci jejich pokračující trestné činnosti, která se nestala předmětem řízení vedeného proti dovolateli.

59. Pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřazuje dovolatel námitky týkající se zejména procesně nepoužitelných důkazů a tvrzenou existenci tzv. důkazů opomenutých. Předně namítá, že byl odsouzen na základě listin, o kterých je toliko tvrzeno, že tyto mají pocházet ze spisu z tzv. společného řízení. resp. namítá, že ve spise není o tomto žádný záznam. Předmětná argumentace byla uplatněna právně relevantně způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod, když obviněný namítá existenci nezákonných důkazů v předmětném řízení. V tomto směru je ovšem třeba akcentovat, že tuto námitku obviněný poprvé uplatnil až v rámci dovolacího řízení, tedy v řízení o mimořádném opravném prostředku, když v řízení před soudy nižších stupňů tuto námitku nikdy neuplatnil. Nejvyšší soud bez ohledu na tuto skutečnost musí uvést, že z předloženého spisového materiálu vyplývá, že poté co, bylo rozhodnuto o vyloučení věci obviněného ze společného řízení vedeného u Policie ČR pod sp. zn. KRPE-92223-5747/TČ-2013-170080 (usnesení o vyloučení věci ze dne 4. 12. 2018), byla věc postoupena příslušnému policejnímu orgánu (viz č. l. 1) včetně spisového materiálu týkající se trestné činnosti dovolatele (tehdy podezřelého), který byl opatřen v původně vedeném společném řízení, včetně seznamu těchto doložených listin, takže není pochyb o tom, že původ těchto listin byl řádně osvětlen. V tomto směru je také pro jistou přesnost uvést, že listiny, jejichž autentičnost obviněný zpochybňuje, obsahují i podací razítka, ze kterých je zřejmé, že se jedná o listiny, který byly součástí původního spisu Policie ČR KRPE-92223-5747/TČ-2013-170080. Proto nebylo možno této námitce přisvědčit.

60. Dovolatel rovněž tvrdí, že v případě zdravotní dokumentace týkající se jeho osoby, nebyl udělen souhlas soudu s jejich vydáním od Č. a Ch. Doplňuje, že ani jeden z nich nebyl v řízení zproštěn mlčenlivosti. Namítá také vydání zdravotní dokumentace V., když tento souhlas nemá formu soudního příkazu a není řádně odůvodněn. Navíc souhlasy týkající se vydání zdravotní dokumentace neobsahují řádné odůvodnění, proč má být prolomenou jeho právo na ochranu soukromí. Je toho názoru, že zdravotní dokumentace založená v tomto řízení je tak procesně nepoužitelná. Rovněž tato argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když je ale zjevně neopodstatněná.

61. Ve vztahu k tvrzení obviněného, že v předmětné věci nebyl udělen souhlas soudu s vyžádáním jeho zdravotní dokumentace, je třeba uvést, že této námitce nelze přisvědčit a tato je zcela lichá. Z předloženého spisového materiálu je totiž nepochybné, že v původně vedené společné věci obviněného a dalších osob pod sp. zn. KRPE-92223-5747/TČ-2013-170080 byl podle § 8 odst. 5 tr. ř. udělen souhlas soudce s vyžádáním lékařské dokumentace od ošetřujících lékařů (viz č. l. 403, 458, 528, a to i ohledně osoby obviněného, který v době udělení tohoto souhlasu byl v postavení osoby podezřelé).

Jinak vyjádřeno, v dané věci není pochyb o tom, že soudcem byl udělen řádný souhlas s vyžádáním lékařské dokumentace i ohledně osoby obviněného a skutků, které se ho týkají, ale i ostatních spoluobviněných, což vyplývá jednak z žádosti o udělení těchto souhlasů, ale i z obsahu těchto souhlasů. Současně je třeba uvést, že jak z těchto žádostí, tak i udělených souhlasů, bylo zřejmé, z jaké trestné činnosti byl obviněný a další spoluobvinění důvodně podezřelí a z jakých důvodů bylo nutno vyžádat lékařskou dokumentaci těchto osob.

Skutečnost, že předmětné souhlasy byly uděleny ve věci vedené pod sp. zn. KRPE-92223-5747/TČ-2013-170080 je nerozhodná, neboť v době udělení těchto souhlasů bylo vedeno trestní řízení v této věci i proti obviněnému (tehdy podezřelému), když až po udělení těchto souhlasů došlo k vyloučení jeho trestní věci do samostatného řízení. Takto udělené souhlasy s vyžádáním lékařské dokumentace byly nepochybně použitelné jako důkazní prostředky i ve vyloučené věci, když se jednalo o zákonným způsobem získané podklady.

Skutečnost, že následně došlo k vyloučení věci dovolatele do samostatného řízení není z hlediska zákonnosti těchto souhlasů podstatná, když důležité a rozhodující je, že tyto souhlasy byly získány zákonným způsobem v původním řízení. Pokud se pak týká lékařské dokumentace vydané V., tak v tomto směru lze uvést, že ohledně tohoto lékaře byl soudcem udělen souhlas s vyžádáním lékařské dokumentace obviněného, když pro jistou přesnost je třeba uvést, že tento byl vyžádán až po vyloučení trestní věci obviněného ze společného řízení (viz č. l.

897), a to soudcem Okresního soudu v Hradci Králové dne 8. 10. 2014. Obdobná je situace i v případě tvrzení o nezbavení povinnosti mlčenlivosti Ch., Č., kteří byli zbavení povinnosti mlčenlivosti i ve vztahu k obviněnému v původním řízení. Nadto lze uvést, že jak Ch., tak i Č., využili svého zákonného oprávnění podle § 100 odst. 2 tr. ř. a ve věci obviněného nevypovídali. I proto by daná námitka dovolatele byla bezpředmětná, i pokud by skutečně tito svědci nebyli zproštění povinnosti mlčenlivosti.

Současně lze uvést, že předmětné souhlasy s vyžádáním lékařské dokumentace byly řádně odůvodněny, když příkazy byly zdůvodněny zejména potřebou řádného objasnění okolností nasvědčujících tomu, že prověřování předmětné trestné činnosti je důvodné a že získáním informací se podaří rozkrýt rozsáhlou trestnou činnost podezřelých.

K tomuto lze uvést, že Nejvyšší soud neseznal nijakého pochybení, jestliže takový souhlasy soudci udělili, když z řady podkladů v době vydání předmětných souhlasů exitujících, vyplývalo důvodné podezření, že se zde jedná o rozsáhlou trestnou činnost, na které participují jak pojištěnci, tak i zdravotničtí pracovníci. Za takové situace právě lékařské záznamy nepochybně mohly objasnit, zda k tvrzeným úrazům došlo, a pokud ano, zda se tak mohlo stát tvrzeným způsobem, zda byl zvolen odpovídající způsob léčby a zda délka zranění odpovídala tvrzenému utrpěnému úrazu. Nejvyšší soud tady i tyto námitky dovolatele odmítl jako neopodstatněné.

62. Dovolatel rovněž namítá, že soud také odmítl návrh obhajoby na vyhotovení znaleckého posudku, kterým by bylo možné určit, zdali se úrazy staly či nikoliv. Lze se toliko domnívat, že měl na mysli znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie a traumatologie. Obviněný tedy namítá existenci tzv. opomenutých důkazů. Zde je vhodné připomenout, že opomenuté důkazy, jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).

63. V případě, že dovolatel cílil na to, že navrhoval přibrat znalce z oboru ortopedie a traumatologie, což ovšem v dovolání výslovně netvrdí, pak je nutno poukázat na to, že nadbytečnost takového znaleckého posudku zdůvodnil odvolací soud na str. 11–12 svého rozsudku, přičemž své úvahy řádně a dostatečně zdůvodnil. Pokud touto námitkou směroval do svého návrhu na provedení znaleckého zkoumání jeho podpisů, tak na toto reagoval opět odvolací soud, kdy nadbytečnost i takového znaleckého zkoumání odůvodnil tím, že sám obviněný připustil, že listiny otci podepisoval. Ostatně se zmíněnou nadbytečností se ztotožňuje z pohledu dalších důkazů (viz níže) i Nejvyšší soud, když v řízení bylo nade vši pochybnost objasněno, že dovolatel se dopustil jednání, které je mu vytýkáno soudem prvního stupně. Z uvedeného je patrné, že se v takovém případě nemůže jednat o opomenutý důkaz, když jeho neprovedení bylo dostatečně logicky odůvodněno soudem. Proto Nejvyšší soud i tuto námitku dovolatele odmítl jako neopodstatněnou.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

64. Pod tento dovolací důvod dovolatel převážně řadí námitky, kterými obecně rozporuje soudem zjištěný skutkový stav věci. Zejména namítá, že z výpovědí svědků nevyplývá žádná okolnost, ze které by bylo možné mít za prokázané, že se úrazy nestaly nebo byla léčba úrazu úmyslně prodlužována. Zdůrazňuje také, že odvolací soud se nezabýval tím, že soud prvního stupně nevycházel z pojistných podmínek, jež jsou nedílnou součástí pojistné smlouvy, neprovedl výslech znalce MUDr. Starého, takže jej nebylo možno konfrontovat s jinými důkazy, rozporuje i hodnotu takového posudku.

Namítá, že si soud také nevyžádal výpovědi spoluobviněných z tzv. společného řízení a nevyžádal si zprávu od České lékařské komory. Rozporuje tak, že odvolací soud neměl postaveno najisto, zda se úrazy staly či nestaly a v případě úrazu pod bodem 1, zda ten byl úmyslně prodlužován. Tvrdí, že neexistence léčby je dovozována pouze z toho, že chodil do práce, popř. že se nezmínil o úrazu praktickému lékaři, což nemá oporu v pojistné smlouvě, podmínkách ani v zákoně. Namítá, že posoudit úraz, délku úrazu a jeho léčbu, může jen lékař, nikoliv orgány činné v trestním řízení.

65. Předně je nutno konstatovat, že výše zmíněnými námitkami dovolatel rozporuje jen hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Dovolatel ani výslovně nenamítá nějaký konkrétní extrémní rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Nad to, takovou argumentaci by měl dovolatel uplatnit pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože tedy tyto námitky nejsou podřaditelné pod obviněným zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, lze uvést, že obsah jeho argumentace nepřekračuje pouhou polemiku se způsobem hodnocení důkazů stran soudů nižších stupňů.

Bez ohledu na tento závěr, shodně s odvolacím soudem (viz str. 9-15 jeho rozsudku) považuje Nejvyšší soud závěry nalézacího soudu za dostatečně a pečlivě odůvodněné, mající logickou souvislost a vystihující provázanost dané věci a jednotlivých skutků s poukazem na důkazy, které obhajobu obviněného vyvracejí. Z dovolání obviněného je zjevné, že ten jen selektivním způsobem ve své argumentaci vynechává důležitá skutková zjištění, přičemž záměrně nehodnotí všechny provedené důkazy v jejich vzájemném souhrnu, ale toliko izolovaně.

V tomto ohledu musí Nejvyšší soud odkázat na vyčerpávající odůvodnění ohledně jednotlivých skutků soudy nižších stupňů, zejména soudem prvního stupně (viz body 42–46 rozsudku soudu prvního stupně), když pro stručnost na jeho úvahy lze zcela odkázat. I Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, považuje za stěžejní zejména skutečnost, že obviněný vykonával v době tvrzených utrpěných úrazů fyzicky náročné zaměstnání (skladník – zvedal těžká břemena, používal vysokozdvižný vozík), když nelze ani pominout, že z jeho pracovních výkazů a nastavené praxe jeho zaměstnavatele bylo jasně doloženo, že se ze zaměstnání nevzdaloval, nedocházel na kontroly k lékaři, nestěžoval si na zdravotní problémy a nedocházel na rehabilitace, takže není pochyb o tom, že tyto úrazy se nestaly.

Nelze také přehlédnout, byť se jedná o skutečnost, která toliko celou věc jistým způsobem jen dokresluje, že celkové měsíční pojistné v době, kdy pojistné smlouvy obviněný uzavřel, činilo 6 706 Kč, přitom jeho měsíční příjem byl cca 15 000 Kč. Ostatně je nutno připomenout, že není úkolem Nejvyššího soudu rozsáhle a detailně odpovídat na opakující se námitky obviněného, jestliže na ně dostatečně reagovaly již soudy nižších stupňů. Precizní odůvodnění soudů nižších stupňů nenechává žádný prostor pro polemiku, a proto na tyto Nejvyšší soud zcela odkazuje.

66. Dovolatel také namítá, že odvolací soud postupoval ohledně stanovení výše způsobené škody v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž obecně lze takovou argumentaci podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nicméně obviněný konkrétně toto tvrzení blíže nespecifikuje, přičemž fakticky jen rozporuje skutkové závěry soudů nižších stupňů ohledně toho, zda došlo k záměrnému prodlužování léčby úrazu ze dne 25. 11. 2011 a že se další tvrzené úrazy vůbec nestaly. Nadto je třeba uvést, že z rozhodnutí nalézacího soudu ani není patrné, že by některá úvaha o škodě byla vadná např. z pohledu odečtení plnění, na které měl obviněný z pojistné smlouvy nárok (viz úraz ze dne 25. 11. 2010 – škodu činilo jen pojistné za dobu záměrného prodlužování léčby). V případě dalších tvrzených úrazů (dne 15. 4. 2011, 29. 11. 2012) pak bylo soudy nižších stupňů uzavřeno, že úrazy se nestaly. Nejvyšší soud tak neseznal nějakého pochybení při určení škody nalézacího soudu, resp. ta odpovídá skutkovému podkladu výroku rozsudku nalézacího soudu. Tuto námitku tak Nejvyšší soud seznal také jako neopodstatněnou.

67. Obecně ještě s tímto uplatněným dovolacím důvodem musí Nejvyšší soud zdůraznit, že pokud obviněný poukazuje na to, jaké důkazy soudy nižších stupňů neprovedly (např. vyžádání si zprávy České lékařské komory, nevyžádání si výpovědi spoluobviněných z tzv. společné věci, spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 64 T 6/2019), tak předně je třeba uvést, že tyto námitky nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Navíc by ani nebyly podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, pod který lze zařadit námitku tzv. opomenutých důkazů, když provedení těchto důkazů nebylo ani ze strany dovolatele v řízení před soudy nižších stupňů navrhováno. Zároveň je třeba uvést, že soud prvního stupně např. spoluobviněné, jejichž výslech obviněný navrhoval, k hlavnímu líčení předvolal, přičemž tito využili svého zákonného práva nevypovídat podle § 100 odst. 2 tr. ř. Obecně lze uvést, že pokud se týká výpovědi těchto spoluobviněných v tzv. společné věci, tak jejich výpovědi z této jiné věci nelze v nyní projednávané věci procesně použít jako výpovědi svědků, když jednak vypovídali v jiném trestním řízení a v tomto řízení měli jiné procesní postavení (obviněných), ve kterém nemusí vypovídat pravdu na rozdíl od jejich postavení v nyní projednávané věci (měli postavení svědků).

68. Dovolatel obecně v závěru dovolání namítá, že soudy nerespektovaly presumpci neviny, která je zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. Předmětná zásada je přitom procesně právního charakteru týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud ani dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo

1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018. Navíc z velice obecné argumentace dovolatele není ani konkrétně patrné, jak přesně mělo dojit k jejímu porušení, když zároveň obviněný namítá i narušení principu rovnosti zbraní, a to také pouze obecně. Bez ohledu na tyto závěry je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá, jak již bylo naznačeno, ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl.

40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Obecně to znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12.

1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným.

Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů.

O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř.