4 Tdo 282/2024-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2024 o dovolání obviněné A. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 4 To 475/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 18 T 61/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. 18 T 61/2023 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byla obviněná A. Ch. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila tím, že:
dne 11. 7. 2022 v době okolo 15.00 hodin ve XY v ulici XY, okres XY, po předchozí slovní rozepři, se vzájemně fyzicky napadli s již odsouzeným J. S., kdy po vzájemném držení A. Ch. kopla J. S. do levého kolene, v důsledku čehož J. S. utrpěl zranění –pohmoždění vnitřní strany levého kolenního kloubu – s obvyklou dobou léčení 3–4 týdny a dále mu způsobila škodu poškozením pracovních kalhot ve výši 200 Kč,
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně dovolatelce podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 50 denních sazeb po 120 Kč (v celkové výši 6 000 Kč).
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které směřovala do všech výroků rozhodnutí. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 4 To 475/2023, tak, že odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 4 To 475/2023, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V důsledku takto nesprávných skutkových zjištění napadené rozhodnutí spočívá rovněž na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolání je proto podáváno i z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Konkrétně dovolatelka namítá nesprávné hodnocení důkazů, zejména svědecké výpovědi svědka J. Ž. a výpovědi poškozeného J. S. Ohledně výpovědi prvního jmenovaného uvádí, že z té nevyplývá, že by poškozeného kopla do kolene. Svědek viděl pouze to, jak poškozený kulhal. Daná skutečnost tak nemůže být podle dovolatelky podkladem pro závěr soudu, že měla odsouzeného S. kopnout. K výpovědi poškozeného pak uvádí, že k onomu kopnutí se nevyjádřil nijak přesvědčeně, ale pouze jako o možnosti, jak mohlo k jeho zranění dojít. Upozorňuje, že neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že by poškozeného do kolene kopla. Je přesvědčena, že pro tento závěr nesvědčí ani důkazy nepřímé.
6. Dovolatelka připouští, jak již uvedla ve svém odvolání, že se mohla v rámci incidentu nevědomky poškozeného nohou dotknout, popírá ale, že by jej úmyslně kopla. Nadto v situaci, jakou jmenovaný S. popisuje, by něco takového nebylo ani technicky proveditelné. Podle obviněné nelze ani vyloučit, že si zranění kolene poškozený způsobil sám, když ji atakoval. Dovolatelka tak akcentuje, že jí nebyl prokázán úmysl, a to ani nepřímý. Podle jejího názoru tak soudy nižších stupňů pochybily, pokud tuto variantu skutkového děje nevzaly v potaz, když odvolací soud její obhajobu nemístně označil jako spekulace a nijak se jí nezabýval. Je přesvědčena, že odvolací soud měl v těchto panujících pochybnostech rozhodnout v její prospěch. Tím, že tak neučinil, porušil podle dovolatelky princip presumpce neviny vtělený do zásady in dubio pro reo. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 4457/12, či na nález III. ÚS 1073/15.
7. Závěrem dovolání obviněná proto navrhuje, aby usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích Praze ze dne 28. 11. 2023, č. j. 4 To 475/2023-200 bylo zrušeno a aby byla zproštěna obžaloby podle ustanovení § 226 písm. a) tr. ř.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 1 NZO 189/2024, nejprve stručně předestřel průběh trestního řízení a obviněnou zvolené dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle státního zástupce lze se značnou dávkou tolerance pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky dovolatelky týkající se výpovědi svědka S., když dovolatelka zpochybňuje, že by z této výpovědi vyplývalo zjištění o tom, že poškozeného kopla. Podle státního zástupce však tato námitka není důvodná, neboť tento svědek opakovaně u hlavního líčení ze dne 29. 6. 2023 výslovně uvedl, že jej do kolene kopla, což přímo ve vyjádření cituje. Jinak podle státního zástupce dovolatelka toliko polemizuje s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, což ostatně v dovolání výslovně deklaruje. Jinak vyjádřeno, dovolatelka požaduje, aby dovolací soud hodnotil jinak provedené důkazy než soudy nižších stupňů a nepovažoval je za dostačující k závěru o její vině žalovaným skutkem.
9. Ohledně námitek směřujících do výpovědi svědka Ž., státní zástupce souhlasí s tím, že ten skutečně neviděl samotné kopnutí, což ovšem také nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně konstatoval (bod 15 rozhodnutí nalézacího soudu). Akcentuje, že svědek popsal fáze incidentu shodně se svědkem S., a potvrdil, že hned po incidentu svědek S. kulhal. Pokud tedy soudy na základě výpovědi svědka S., hodnocené v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, učinily skutková zjištění popsaná ve skutkové větě, nebyla tato zjištění v žádném, natož zjevném rozporu s provedenými důkazy. Dodává, že dovolatelkou předkládané varianty možného mechanismu vzniku zranění poškozeného jsou vskutku spekulativní a nemají oporu v žádném z provedených důkazů.
10. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak státní zástupce uvádí, že tento nemůže být argumentací dovolatelky naplněn, a to ani stran odkazu na nerespektování zásady presumpce neviny ani in dubio pro reo.
11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce nejprve rozvádí předpoklady jeho naplnění, když následně konstatuje, že obviněná nevznáší jedinou námitku, která by obsahově odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu. Pokud formálně vznáší námitku stran subjektivní stránky, vychází tato její námitka z její vlastní verze skutkového děje. Obviněná tedy nevytýká soudům nesprávnou aplikaci ustanovení § 15 tr. zákoníku, když toliko namítá, že její úmysl nebyl prokázán.
12. Závěrem tak státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř. Lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou, naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
15. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.
Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
17. Z podaného dovolání obviněné je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněné nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnou, pro ni příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (např.
provedení domovní prohlídky bez příkazu soudce), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a
je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Jelikož obviněná uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř., přičemž zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jejího dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně.
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
22. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněná v rámci podaného dovolání uplatňuje ve své podstatě stejné námitky jako v řízení před odvolacím soudem, přičemž tento soud na její obhajobu dostatečně reagoval, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněná v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
23. Nejvyšší soud i přes výše uvedené přistoupil k věcnému posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Dovolatelka výslovně uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., když ovšem následně blíže nerozvedla, pod který z uplatněných dovolacích důvodů podřazuje jednotlivé uplatněné námitky. Jedná se nepochybně o jistý nedostatek předmětného dovolání, kterému by měla zabránit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). I přes tento nedostatek se Nejvyšší soud podaným dovoláním zabýval.
24. Vzhledem k obsahu konkrétní uplatněné dovolací argumentace je zřejmé, že dovolatelka pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, přičemž takové námitky nemohou založit žádný z dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů, ale ani žádný jiný, jak bude dále rozvedeno.
25. I přes výše uvedené se Nejvyšší soud k argumentaci obviněné stručně vyjádří. Pokud obviněná namítá, že z výpovědí svědka Ž. a poškozeného S. nevyplývá, že by poškozeného kopla do kolene, pak se jedná, jak již bylo naznačeno, o pouhou polemiku dovolatelky se závěry soudů nižších stupňů, kterou nelze podřadit pod žádný z obviněnou zvolených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud se toliko může domnívat, že touto námitkou obviněná cílila na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti je ovšem vhodné připomenout, že těžiště dokazování se logicky nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Účelem Nejvyššího soudu však není být v trestní věci pomyslným třetím stupněm, který by opětovně přezkoumával samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, když tyto nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Nadto je nutné zdůraznit, že věrohodnost uvedených svědeckých výpovědí pečlivě a zcela logicky hodnotil nalézací soud zejména v bodech 14–15 odůvodnění svého rozhodnutí (srov. také body 18–20 usnesení odvolacího soudu). Přitom je třeba upozornit právě na skutečnost, že svědek Ž. je jediným nezainteresovaným svědkem ve věci. Pokud soud prvního stupně jeho výpověď hodnotil jako zcela nestrannou, spontánní a věrohodnou, přičemž do své úvahy neopomenul zahrnout i nonverbální chování svědka během výpovědi u hlavního líčení, jak sám soud upozorňuje v rozhodnutí, nelze v tomto způsobu hodnocení výpovědi tohoto svědka spařovat nějakou nelogičnost či svévolnost. Nejvyšší soud pro stručnost na tyto úvahy soudů nižších stupňů zcela odkazuje.
26. Lze tedy mít za to, že svým dovoláním tak obviněná de facto požaduje po Nejvyšším soudu, aby věrohodnost svědka, kterého neviděl, neměl možnost sledovat jeho chování při výpovědi, tedy za situace, kdy absentuje jakýkoliv bezprostřední kontakt s takovou osobou, který je nepopiratelně důležitý pro úvahy o věrohodnosti svědka, a současně za situace, kdy soudy zcela logicky své závěry odůvodnily, vyhodnotil zcela opačně. To ostatně požadovala již po soudu odvolacím (srov. bod 13 usnesení odvolacího soudu). Akceptace takového požadavku obviněné by popírala samotnou roli Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, který se má zabývat zákonodárcem taxativně stanovenými dovolacími důvody, pod které takové námitky dovolatelky nelze podřadit. Námitky obviněné lze skutečně označit za spekulace, kdy např. v odvolacím řízení tvrdila, že svědek Ž. na místě vůbec nebyl (bod 17 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). To bylo v řízení vyvráceno (bod 18 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), a tak obviněná v rámci dovolacího řízení předkládá jen jiné varianty své obhajoby. Takovou polemiku nelze podřadit pod tvrzení existence zjevného rozporu. Nejvyšší soud tedy dovodil, že ani po formální stránce dovolatelka nenaplnila jí uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. Nad rámec výše uvedeného lze pouze poznamenat, že sice svědek Ž. přímo neviděl poranění kolene poškozeného S., ale jednoznačně uvedl, že když poškozený odcházel „všiml jsem si, že trošku kulhal, nic jiného asi ne.“ (srov. č. l. 174 spisu nalézacího soudu). Obdobně poškozený S., uvedl „jak padala, rozkopla mi koleno, mám prasklý meniskus.“ (…) „To koleno mě začalo bolet okamžitě jako meniskus, začal jsem kulhat…“ (srov. č. l. 171-verte a 172 spisu nalézacího soudu). Není tak ani pravdou, že by z výpovědi S. nevyplývalo, že by mu obviněná zranila koleno, přitom věrohodnost výpovědi poškozeného nalézací soud velice pečlivě vážil, když si byl vědom vzájemných napjatých vztahů mezi obviněnou a svědkem S. (i svědek S. byl stíhán za konflikt s obviněnou).
28. Lze mít za to, že dovolatelka tak vytrhává jednotlivé důkazy z kontextu, hodnotí je izolovaně a rozporuje takto závěry soudů nižších stupňů. V této souvislosti je však nutné poukázat, že důkazy je nutno hodnotit nejenom jednotlivě, ale i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.), kdy právě z kontextu všech důkazů je vina obviněné nade vší pochybnost prokázána.
29. Stran dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je nutné konstatovat, že dovolatelka rozporuje naplnění subjektivní stránky trestného činu. Její argumentace je ovšem velmi „plochá“ a fakticky založena pouze na polemice s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů. Proto její argumentaci lze pod zmíněný dovolací důvod podřadit jen s vysokou dávkou tolerance, když obsahově se jedná o námitky zcela zjevně neopodstatněné. Jinak vyjádřeno, podstata její argumentace je založena na jiných skutkových zjištěních, než jaké měly za prokázány na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů a kterými je vázán Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
30. Vzhledem ke shora uvedenému proto jen velice stručně lze uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou naplnění subjektivní stránky zabývaly, byť soud prvního stupně výslovně neuvedl, zda obviněná jednala v úmyslu přímém (viz § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku) či úmyslu nepřímém [viz § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Tento jistý nedostatek pak napravil soud druhého stupně, který dospěl k závěru, že obviněná jednala v úmyslu nepřímém (viz bod 20 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Při nedostatku právně fundované argumentace Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje, neboť není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet či dotvářet. Právně fundovanou argumentaci zajišťuje právě povinné zastoupení obviněné v rámci dovolacího řízení obhájcem.
31. Pokud dovolatelka namítá, že soudy neaplikovaly zásadu in dubio pro reo, pak je třeba sice dovolatelce přisvědčit, že se jednalo o tzv. situaci tvrzení proti tvrzení, avšak nejednalo se současně o tzv. situaci důkazní nouze, resp. nejasnou důkazní situaci, neboť na straně soudů nevznikly žádné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. V této souvislosti je vhodné uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.). Takže tato námitka by nemohla obviněnou zvolené dovolací důvody založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů.
Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr.ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Jistou výjimku z tohoto pravidla představuje toliko extrémní porušení této zásady (viz nález Ústavního soudu ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soud). O takovou naznačenou situaci se v předmětné věci ovšem nejedná.
32. Bez ohledu na shora uvedené je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněnou vinnou předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněné. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněnou. Rozhodnout ve prospěch obviněné by bylo možno jen za předpokladu, že by existující rozpory byly tak zásadní, že vina obviněné by nebyla nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu by již nepřicházelo provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. a odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, jenž odpovídá § 134 odst. 2 tr. ř.
33. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
34. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že obviněná podala dovolání z důvodů, které lze podřadit s jistou dávkou tolerance, avšak pouze formálně, pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zcela zjevně neopodstatněné. Námitky směřující do dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se zcela míjí s podstatou tohoto dovolacího důvodu. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 4. 2024
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu