4 Tdo 370/2023-372
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 o dovolání, které podal obviněný A. A. B., nar. XY v XY, státní příslušník Lotyšské republiky, bytem XY, Lotyšská republika, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 55 To 144/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 10/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 9. 2020, sp. zn. 1 T 10/2018 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný A. A. B. (dále jen „dovolatel, popř. obviněný“) uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že:
dne 28.10.2017 kolem 18:45 hodin ve Vazební věznici v XY, v XY č. p. XY, během výkonu vazby přes výdejní okénko celových dveří u cely č. 335 poté, co na výdejní okénko postavil dva kusy nádob vytvořených z tetrapakových obalů od mléka a do obou nádob mu byla nalita M. K., nar. XY vroucí voda o celkovém objemu 1,5 litru, se dožadoval příslušníka Vězeňské služby ČR P. Š., nar. XY, který v tu dobu vykonával dozor nad rozvozem vroucí vody pro uvazbené osoby, aby mu nádoby dolil plné, přičemž mu P. Š. sdělil, že mu bylo nalito vody dost a ta musí zbýt i pro ostatní uvazbené osoby a vyzval ho, aby si z okénka uvedené nádoby s vroucí vodou odebral, na výzvu obžalovaný nejprve nereagoval a posléze, když ho P. Š. opětovně vyzval k odebrání vody, nádoby uchopil oběma rukama a jejich obsah vychrstnul směrem na P. Š., a tímto ho vroucí vodou polil i přes úhybný manévr poškozeného, který se snažil z dosahu vody uskočit, a tímto jej obžalovaný zasáhl vroucí vodou do oblasti břicha a pravého stehna, čímž mu způsobil zranění v podobě popálenin I. stupně kůže břicha do 1 % celkové plochy kůže bez nutnosti vystavení pracovní neschopnosti s dobou léčení nejméně tří dnů.
2. Za uvedený trestný čin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 55 To 144/2021, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 55 To 144/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Současně uvedl, že byl zamítnout jeho řádný opravný prostředek, ačkoliv předcházející řízení bylo zatíženo vadou podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. [obviněný tedy slovně uplatňuje i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. Podle dovolatele skutek nebyl řádně prokázán a bylo postupováno v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Rozhodná skutková zjištění jsou tak ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. takové důkazy ve věci absentují.
5. Následně dovolatel poukazuje na vyjádření soudů nižších stupňů, stran kvality kamerového záznamu, která ani průběh incidentu nezachycuje. Přesto soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že skutek probíhal v kontextu výpovědi poškozeného a vůbec se nezamýšlely možnosti posoudit skutek v kontextu jeho výpovědi. Podle obviněného kamerový záznam nevyvrací jeho tvrzenou obhajobu stran průběhu incidentu, což následně podrobně rozvádí (možnost razantního uzavření výdejového okénka). Akcentuje, že tetrapakové obaly jsou velmi nestabilní, takže i nepatrným pohybem mohlo dojít k vylití a vystříknutí vody ven a opaření jeho rukou, takže se mohl leknout a mohlo dojít k neúmyslnému vylití horné vody.
6. Dovolatel dále vyjadřuje nesouhlas s odvolacím soudem ohledně údajně obecných fyzických a technických zákonitostí. Pokud je totiž na rovné ploše postavená nestabilní nádoba s vodou a tuto podložku někdo následně přizvedne, je možné a pravděpodobné, že část obsahu nádoby bude vylitá. Taková situace je velice pravděpodobná, pokud nádobu drží jiná osoba a nečekaným politím či opatřením se lekne. Tomuto závěru podle dovolatele nasvědčuje i pořízený kamerový záznam. Soud druhého stupně ovšem došel k závěru, že jediným možným způsobem, jak došlo k zasažení břicha poškozeného, muselo být jeho aktivní jednání (obviněného), aniž by pro tento závěr měl nějaký důkaz a ani žádný důkaz v tomto směru neprovedl.
7. Ohledně důkazů, které mají podle odvolacího soudu prokazovat jeho vinu (výpověď poškozeného, kamerový záznam, lékařská zpráva a protokol o ohledání místa činu), namítá, že lékařská zpráva byla vydána až 9 dní po incidentu, takže tato nic neprokazuje. Rovněž protokol o ohledání místa činu nic neprokazuje ohledně průběhu skutku. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů dovodily závěr o jeho vině pouze na základě výpovědi obžalovaného (správně poškozeného), který o něm vypověděl, že byl problémovým vězněm. Nelze tedy vyloučit, jeho negativní postoj k jeho osobě. Závěr odvolacího soudu o jeho vině skutkem, ve kterém je spatřování spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tak nemá oporu v provedených důkazech a je v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
8. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání a zrušil napadený rozsudek Krajského v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (správně usnesení) ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 55 To 144/2021, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 9. 2020, sp. zn. 1 T 10/2018, a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 1 NZO 210/2023, nejprve shrnul průběh trestního řízení a následně předestřel argumentaci obviněného a uplatněné dovolací důvody.
10. Předně státní zástupce poukazuje na skutečnost, že dovolatel v podaném dovolání uplatnil obhajobu použitou již před soudem prvního stupně a soud druhého stupně na tyto námitky reagoval (viz body 11–22 rozhodnutí soudu druhého stupně). Následně rozebírá význam dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž akcentuje, že ve věci nejsou dána vadná skutková zjištění ve smyslu dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů řádně odůvodnily, proč dovodily variantu skutkového děje vyjádřenou ve výroku a své úvahy řádně také rozvedly (viz bod 17 rozhodnutí soudu druhého stupně). Navíc dovolatel ani sám neoznačil, jaký konkrétní důkaz považuje za nesouladný ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namísto toho opakovaně poukázal na zásadu in dubio pro reo. Státní zástupce akcentuje, že zmíněné pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený dovolací důvod, avšak ani žádný jiný. Zdůrazňuje, že Nejvyšší soud dosud ani nepřipouští, aby porušení této zásady bylo zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, obdobě viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018).
11. Státní zástupce tedy uzavírá, že námitky stran porušení zásady in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod, a to ani za nového znění ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 581/22). S ohledem na tyto judikáty státní zástupce dovozuje, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen sice posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva obviněného na spravedlivý proces, když pouze v takovém extrémním případě by porušení této zásady mohlo být dovolacím důvodem. Proto v této části podle státního zástupce uplatněná argumentace dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.
12. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvádí, že stran tohoto dovolacího důvodu obviněný žádnou argumentaci, která by mohla tomuto dovolacímu důvodu fakticky odpovídat, neuplatňuje.
13. Závěrem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
18. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Naznačený zjevný rozpor se ovšem musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění všech znaků určitého trestného činu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2.
2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v platném znění je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (který obviněný uplatnil slovně) je dán v případech, kdy je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až písm. h) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř. Obviněný jej uplatnil v jeho první alternativě.
22. Následně přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolaní. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
23. Bez ohledu na shora uvedené je třeba konstatovat, že obviněný namítá ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. porušení zásady in dubio pro reo. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel žádnou dovolací argumentaci neuvádí. Za takové situace se dovolací soud následně naplněním dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemohl zabývat, neboť tento dovolací důvod nelze uplatnit bez nějaké bližší argumentace, pouze formálně, tedy pouhým odkazem na toto ustanovení. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud si dovolací argumentaci nemůže vytvářet a domýšlet, když dovolání je mimořádný opravný prostředek, který lze podat jen z přesně stanovených důvodů a Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.), když právně fundovanou argumentaci zajištuje právě skutečnost, že dovolání lze podat jen prostřednictvím obhájce (viz § 265d odst. 2 tr. ř.).
24. Jak již bylo naznačeno, obviněný ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitku spočívající v tom, že soudy nižších stupňů měly respektovat zásadu in dubio pro reo, když poté podává vlastní vyklad toho, jak měly jednotlivé důkazy soudy nižších stupňů hodnotit a jaký jim měly přikládat význam z hlediska důkazní situace. Nejvyšší soud předně ve vztahu k námitce porušení zásady in dubio pro reo, uvádí, že jedná se o zásadu procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Lze připustit, že z judikatury Ústavního soudu plyne, že extrémní porušení této zásady je důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí, ovšem musí se jednat o extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“.
Proto námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod a to ani za nového znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021) s výjimkou situace, že by porušení zásady in dubio pro reo dosáhlo intenzity, která by měla za následek, že v řízení by došlo k porušení práva na spravedlivý proces a toto porušení mělo za následek, že řízení by nebylo spravedlivé jako celek.
Jen za takového stavu by mohla být námitka porušení zásady in dubio pro reo podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně je třeba zdůraznit, že porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze ovšem založit na pouhém jiném hodnocení provedených důkazů dovolatelem, tedy jeho vlastním výkladu, jak který důkaz hodnotit a jaký důkazní význam mu přikládat, nýbrž na prokázání právě tvrzeného extrémního rozporu v jeho výkladu Ústavním soudem.
25. Přesto je nutno pouze obecně uvést, že zásada in dubio pro reo vyplývá z principu presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a jak již bylo naznačeno, má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Pravidlo in dubio pro reo tedy znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Současně platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12.
1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Zároveň je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným.
Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.
26. Z pohledu těchto závěrů je třeba jen ve stručnosti zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že soudy nižších stupňů ve věci zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro náležité objasnění věci, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V tomto směru je třeba akcentovat, že ani samotný obviněný nezpochybňuje rozsah provedeného dokazování, nýbrž jen způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména soudu prvního stupně.
Zde je na místě uvést, že soud prvního stupně řádně odůvodnil své úvahy stran hodnocení důkazů (viz bod 8 rozsudku soudu prvního stupně), když se dostatečně zabýval, jak verzí skutkového děje předestřenou obviněným, tak verzí skutkového děje předestřenou poškozeným, přičemž je třeba uvést, že závěr o vině obviněného nezaložil soud prvního stupně na prostém závěru, že věří poškozenému, jakožto příslušníkovi vězeňské služby. Naopak je třeba mít za to, že soud prvního stupně se velmi pečlivě zabýval i otázkou věrohodnosti poškozeného (prověření vzájemných vztahu poškozeného a obviněného z pohledu případného kázeňského potrestání poškozeného za nějaké nevhodné chování vůči vězňům), přičemž kladl důraz na další provedené důkazy, zejména kamerový záznam, byť sám soud prvního stupně připustil, že tento obrazový záznam není nijak vysoké kvality, když na jeho podkladě dospěl k závěru, že část dílčích tvrzení obviněného je tímto kamerovým záznamem vyvrácena, což podpořilo věrohodnost poškozeného.
Soud druhého stupně se pak rovněž zabýval námitkami obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání a které jsou v podstatě stejné jako v rámci dovolacího řízení, když řádně a přezkoumatelným způsobem na tyto námitky reagoval (viz body 12-22 usnesení soudu druhého stupně). Lze tedy uzavřít, že pokud oba soudy dospěly k závěru, že žalovaný skutek se stal, tak jak vyjádřil soud prvního stupně ve skutkové větě, a svůj hodnoticí postup řádně a dostatečně zdůvodnily, tak jejich v jejich postupu nelze spatřovat nějaké prvky svévole či libovůle a nelze tak v jejich postupu spatřovat tvrzené porušení zásady in dubio pro reo.
27. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
28. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované, ale ani žádné jiné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne „bylo- li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.“ Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu