4 Tdo 409/2025-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2025 o dovolání obviněného J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 10 To 398/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 64/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 37 T 64/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že
dne 20. 3. 2024 v době od 06:26 hodin do 07:45 hodin řídil na pozemní komunikaci v areálu společnosti Kaufland na adrese XY, okres Praha-XY, při výkonu svého zaměstnání nákladní motorové vozidlo tovární značky DAF, rz: XY se zapřaženým návěsem rz: XY s vědomím toho, že před jízdou požil větší přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů, kdy se nejprve na výzvu zaměstnavatele dne 20. 3. 2024 v 07:45 hodin podrobil odbornému měření přístrojem Dräger Alcotest 6510, při kterém byla u něho naměřena hodnota 2,21 g/kg alkoholu a dále v čase 08:01 hodin hodnota 2,30 g/kg a následně při kontrole Policie ČR byla u něho odborným měřením za použití přístroje Dräger Alcotest 7510 naměřena dne 20. 3. 2024 v 08:45 hodin hodnota 1,72 g/kg a v čase v 08:52 hodin hodnota 1,81 g/kg alkoholu.
2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 50denních sazeb, kdy denní sazba činila 500 Kč (pět set korun českých). Celková výměra peněžitého trestu tedy činila 25 000 Kč (dvacet pět tisíc korun českých). Dále podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku soud prvního stupně obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 13 (třinácti) měsíců.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků. Krajský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 10 To 398/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 37 T 64/2024, v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově uznal obviněného vinným přečinem ohrožení návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 20. 3. 2024 v době od 06:42 hodin do 07:15 hodin řídil na pozemní komunikaci v areálu společnosti Kaufland na adrese XY, okres Praha-XY, při výkonu svého zaměstnání nákladní motorové vozidlo tovární značky DAF, rz: XY se zapřaženým návěsem rz: XY s vědomím toho, že před jízdou požil větší přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů, kdy se nejprve na výzvu zaměstnavatele dne 20. 3. 2024 v 07:45 hodin podrobil odbornému měření přístrojem Dräger Alcotest 6510, při kterém byla u něho naměřena hodnota 2,21 g/kg alkoholu a dále v čase 08:01 hodin hodnota 2,30 g/kg a následně při kontrole Policie ČR byla u něho odborným měřením za použití přístroje Dräger Alcotest 7510 naměřena dne 20. 3. 2024 v 08:45 hodin hodnota 1,72 g/kg a v čase v 08:52 hodin hodnota 1,81 g/kg alkoholu.
4. Za uvedený přečin uložil soud druhého stupně obviněnému podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výši 25 000 Kč, který představoval 50denních sazeb po 500 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 13 (třinácti) měsíců.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 10 To 398/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (pro jistou přesnost je třeba uvést, že tento dovolací důvod vyjádřil pouze slovně). Jeho primární námitka spočívá v tom, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci.
6. Konkrétní nesprávnost právního posouzení skutku soudem prvního a druhého stupně obviněný shledává v tom, že věc byla kvalifikována jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv v daném případě nešlo vůbec o trestněprávní jednání. Namítá, že soudy prvního a druhého stupně nesprávně právně vyhodnotily důkazy a skutkový stav podle popsaného skutkového stavu a nesprávně kvalifikovaly skutek.
7. Dále dovolatel tvrdí, že byla porušena Listina základních práv a svobod (dále jen jako „Listina“), a to konkrétně její čl. 40 odst. 2 Listiny. V souvislosti s tím, dovolatel cituje pasáž z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2142/11, ze dne 8. 8. 2013, dle nějž: „Z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného.“.
8. V závěru podaného dovolaní obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 10 To 398/2024, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 37 T 64/2024, a dále aby vrátil věc zpět k rozhodnutí soudu prvního stupně.
9. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření ze dne 15. 5. 2025, sp. zn. 1 NZO 330/2025. Úvodem stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, dovolací důvody obviněného, a především obsah podaného dovolání.
10. Následně rozvedla dovolatelem výslovně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., spočívající na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Akcentuje, že dovolatel tento mimořádný opravný prostředek blíže nezdůvodnil.
11. Státní zástupkyně přes shora prezentovaný závěr uvádí, že dovolatel uplatňuje v podaném dovolání námitky totožné jako v průběhu celého řízení, když tyto zakomponoval i do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly již soudy nižších stupňů. Odmítá tvrzení dovolatele, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Zároveň odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, kdy dovolatel opakoval stejné námitky jako před soudy nižších stupňů, ze kterého vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
12. Státní zástupkyně dále připomíná, že jednání obviněného bylo provedenými důkazy, konkrétně kamerovými záznamy bez pochybností prokázáno, neboť, jak je patrno z kamerových záznamů z předmětného dne, řídil nákladní soupravu v době uvedené v citovaném výroku rozsudku soudu prvního a druhého stupně. Státní zástupkyně uvádí, že za významný usvědčující důkaz ve směru vyvrácení obhajoby obviněného, že alkohol požil až po jízdě, je možno považovat svědeckou výpověď kontrolora společnosti Kaufland R. P., který s obviněným přišel do kontaktu ještě před ukončením jízdy i v průběhu vykládky palet a který z něj již v této době cítil alkohol a zároveň uvedl, že obviněný po vystoupení z vozidla dvakrát zavrávoral. Tato výpověď byla podpořena i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, zpracovaného znalcem Ing. Stříbrným, Ph.D., který uzavřel, že pokud by obviněný pil alkohol až po ukončení jízdy v uvedeném časovém úseku, tak by v době dechové zkoušky, byl jeho fyzický stav takový, že by byl téměř ve stavu nehybnosti a psychické strnulosti. Státní zástupkyně tímto sumarizuje veškeré provedené důkazy, které podle ní plně prokazují, že použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá.
13. Státní zástupkyně uvádí, že shodně s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v jeho rozhodnutí má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž znovu připomíná skutečnost, že dovolací důvod dovolání nebyl naplněn.
14. Státní zástupkyně závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Zároveň souhlasí s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
15. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do rozhodování Nejvyššího soudu neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
20. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění zvoleného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady spatřované v napadených rozhodnutích. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Jinak vyjádřeno, v podaném dovolání je obviněný povinen postupovat v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř. Musí proto odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., a jednak je povinen své námitky přizpůsobit obsahu konkrétně uplatněných dovolacích důvodů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 11 Tdo 344/2002).
23. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
24. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá vadu nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení věci dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají.
25. Bez ohledu na shora uvedené Nejvyšší soud uvádí následující. Jde-li o v úvodu dovolání obviněným obecně formulovanou námitku nesprávného právního posouzení výše popsaného skutku a uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., má Nejvyšší soud za to, že tato dovolací argumentace nemůže obstát, když obviněný Nejvyššímu soudu následně nepředkládá žádnou právní argumentaci, na jejímž základě by zpochybňoval závěr odvolacího soudu, že jednání, jímž byl uznán v projednávané trestní věci vinným, naplňuje znaky shora vymezeného trestného činu, a že by tedy měla být dána vada tzv. nesprávného právního posouzení.
Jinými slovy, obviněný Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou právní argumentaci, na jejímž základě by zpochybňoval závěr soudu prvního stupně, který byl pak jistým způsobem toliko modifikován odvolacím soudem, že jednání, jímž byl uznán v projednávané trestní věci vinným, naplňuje znaky shora vymezeného trestného činu, a že by tedy měla být dána vada tzv. nesprávného právního posouzení. Jak již bylo konstatováno, ryze formální odkaz na dovolací důvod však není způsobilý naplnit uvedený dovolací důvod a založit přezkumnou povinnost v dovolacím řízení.
Nejvyššímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že argumentace obviněného neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v žádné jeho alternativě, a tudíž je zjevně nepřípustná. Je tedy zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný pouze formálně deklaruje.
26. Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést následující. Z toho, že obviněný fakticky odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, se lze domnívat, že se toliko dovolává zásady in dubio pro reo a presumce neviny. Ani taková námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný. Taková námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl.
40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30.
11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná. Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněný uvedenou argumentací primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly. Navíc je třeba akcentovat, že v dané věci soudy na základě provedeného dokazování neměly o vině obviněného žádné pochybnosti, když nakonec i formulace této námitky, jak již bylo naznačeno, je založena jen na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
27. Nadto Nejvyšší soud ve vztahu k uvedené námitce stran porušení zásady in dubio pro reo připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů.
28. Nadto je třeba akcentovat, že soudy nižších stupňů v rámci svých rozhodnutí adekvátním způsobem vysvětlily a logicky objasnily své učiněné skutkové závěry a právní závěry (viz bod 21 a 22 odvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dále body 4 až 7 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud tak zcela na jejich odůvodnění odkazuje. Nejvyšší soud tak musí konstatovat, že soudy nižších stupňů k závěru, že obviněný dne 20. 3. 2024 v ranních hodinách řídil ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla nákladní motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, dospěly nikoliv na základě izolovaného hodnocení provedených důkazů, nýbrž na podkladě komplexního řetězce jednotlivých, vzájemně logicky provázaných důkazů a skutkových zjištění učiněných na jejich podkladě. Dovolací argumentace obviněného je proto v tomto směru zjevně neopodstatněná.
29. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou v tomto případě zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
30. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentace neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 6. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu