4 Tdo 547/2024

4 Tdo 547/2024-124

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2024 o dovolání obviněného P. D., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. 4 To 538/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 92/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 6 T 92/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný P. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že

„v přesně nezjištěný den v měsíci lednu 2023 v prostorách obecního úřadu XY, na adrese XY, se záměrem vzbudit u J. K., obavu o jeho zdraví a život, před starostkou obce XY L. M. a referentkou obce XY Z. M. vyhrožoval, že pana K. zastřelí, ale ne jednoduše, ale aby se trápil, že přijde k němu domů a prostřílí mu kotníky, pak kolena a bude pokračovat nahoru, aby tu smrt neměl jednoduchou, což vzhledem k dlouhotrvajícím sousedským sporům a při vědomí, že je P. D. držitelem několika registrovaných zbraní, vzbudilo v poškozeném J. K., důvodnou obavu o jeho život a zdraví“.

2. Za uvedený přečin byl obviněnému podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 40 (slovy: čtyřicet) denních sazeb po 900 Kč (slovy: devíti stech korun českých), tj. v celkové výměře 36 000 Kč (slovy: třicet šest tisíc korun českých).

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. 4 To 538/2023, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. 4 To 538/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť podle něj rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. V podaném dovolání obviněný předně konstatuje, že soudy obou stupňů došly ke skutkovým zjištěním, že měl pronést výhružku, že poškozeného „zastřelí, ale ne jednoduše, ale aby se trápil, že přijde k němu domů a prostřílí mu kotníky, pak kolena a bude pokračovat nahoru, aby tu smrt neměl jednoduchou“. Toto skutkové zjištění považuje za určující pro naplnění znaků trestného činu. Předmětné skutkové zjištění je však podle něj ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, když toto údajné prohlášení žádný ze svědků nepotvrdil. Svědkyně M. uvedla, že měl říct, že: „už toho má dost a že jestli spadne jen větvička na jeho vnuka, tak ho zastřelí, ale aby to neměl rychlé, vezme to od kotníků“. Svědkyně M. uvedla, že měl říci: „pokud ze stromů pana K. spadne nějaká větev na jeho vnuka, tak pana K. zastřelí, a to tak, že to vezme od kotníků po kolena a pak výš“. Uvedená prohlášení nejsou podle něj vyhrožováním usmrcením takovým způsobem, že by to mohlo vzbudit důvodnou obavu v poškozeném. Naopak jde podle něj o fabulaci pro případ, kdyby nastala nějaká výjimečná situace, která by naopak ohrozila těžkou újmou jeho vnuka. Takové prohlášení však není podle něj činěno za účelem reálného vyhrožování smrtí, ale jde o tzv. „silné řeči“ činěné v oprávněné obavě o život a zdraví dítěte. Podle obviněného je nepochybné, že padající větev z mohutných stromů může reálně vážně ublížit malému dítěti, či ho dokonce usmrtit.

6. V trestním řízení pak podle dovolatele nebyla prokázána ani údajná „zhoršující se agrese obžalovaného proti osobě poškozeného“ a ani to, že by si byl snad vědom toho, že by se jeho údajná výhružka dostala k poškozenému. Svědkyně naopak podle něj potvrdily, že o tomto prohlášení informovaly poškozeného v podstatě úplně náhodou, a obviněný tak nemohl počítat s tím, že by se výhružka k poškozenému dostala.

7. Uvedená rozhodná skutková zjištění tak jsou podle něj v rozporu s obsahem provedených důkazů.

8. Dále obviněný poukazuje na to, že v předmětné věci panují pochybnosti o tom, kdy se vůbec měl skutek stát, a svědecké výpovědi tyto pochybnosti pouze prohloubily. On sám popřel, že by se v dubnu 2023 nacházel fyzicky v prostorách obecního úřadu XY, naopak bylo prokázáno, že na úřadě byl pouze v lednu 2023 a 15. května 2023. Z výpovědi poškozeného K. vyplynulo, že se měl o údajném vyhrožování dozvědět od starostky dne 21. 5. 2023, což byla neděle, kdy nejsou úřední hodiny obecního úřadu a není tak veřejnosti přístupný.

Toto datum potvrdily obě svědkyně – tj. svědkyně M. (starostka obce) a svědkyně M. Soud pak ve výroku uvedl, že k jednání nedošlo v dubnu 2023, nýbrž v lednu 2023, a že takové upřesnění nemá žádný vliv na totožnost a jednotu skutku. Časové upřesnění má však podle něj významný vliv na totožnost a jednotu skutku, navíc bylo prokázáno, že obě svědkyně nevnímaly prohlášení obviněného jako reálnou hrozbu, neměly potřebu to komukoliv sdělovat ani necítily nutnost oznámit tento trestný čin. O takovém údajném prohlášení se zmínily až 4 měsíce poté, co k němu mělo dojít.

Dovolatel je přesvědčen, že už jen časový rozestup od jeho údajného prohlášení a okamžiku, kdy se o něm údajně poškozený dozvěděl, svědčí v jeho prospěch, neboť prohlášení učiněné před čtyřmi měsíci nemohlo v poškozeném objektivně vzbudit důvodnou obavu.

9. Z uvedených důvodů má dovolatel za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

10. Závěrem proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 2. 2024, sp. zn. 4 To 538/2023, jakož i rozsudek nalézacího soudu ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 6 T 92/2023, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 16. 5. 2024, sp. zn. 1 NZO 313/2024. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání obviněného, načež předestřel teoretická východiska k uplatněným dovolacím důvodům, tj. podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

12. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatuje, že jsou k němu vztažené námitky dovolatele bezpředmětné. K obviněným tvrzenému tzv. zjevnému rozporu totiž uvádí, že svědkyně M. a M. výhružky zastřelením poškozeného K. prováděným od nohou zcela jednoznačně potvrdily. Nevznikají podle něj žádné pochybnosti ani o tom, že dovolatel vyhrožoval poškozenému usmrcením, a právě toto skutkové zjištění je významné z hlediska naplnění všech znaků přisouzeného přečinu. Pokud existují určité diference mezi reprodukcí výroků obviněného ve výpovědích svědkyň a tzv. skutkové větě, pak se v žádném případě podle státního zástupce nejedná o okolnost, která by byla určující pro naplnění znaků stíhaného přečinu.

13. K námitce týkající se skutečnosti, že soud změnil časové vymezení skutku oproti návrhu na potrestání, podle nějž měl být skutek spáchán v dubnu 2023, státní zástupce uvádí, že je z hlediska existence zákonných znaků přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku bez významu. Požadavek zachování totožnosti skutku ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. je stanoven právem procesním, nikoliv hmotným, a jeho porušení nelze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítat. Přesto státní zástupce konstatuje, že zachování totožnosti skutku nelze chápat tak, že skutek musí být vymezen naprosto shodně v obžalobě, resp. návrhu na potrestání, a následně v odsuzujícím rozhodnutí. Připomíná teoretická východiska této problematiky, načež zdůrazňuje, že v předmětné věci došlo toliko k upřesnění doby spáchání skutku, když jinak byly všechny skutkové okolnosti týkající se jednání i následku v návrhu na potrestání a následně v odsuzujícím rozsudku vymezeny zcela identicky. Za takové situace podle státního zástupce k porušení zásady totožnosti skutku nedošlo ani z věcného hlediska. Totéž pak podle něj platí o dovolatelem zmíněné jednotě skutku, neboť v posuzované věci nemohla být jednota skutku nijak dotčena časovým upřesněním doby pronesení výhružek. Nadto dovolatel ani blíže nekonkretizuje, jaký dopad mělo mít toto upřesnění na jednotu skutku.

14. Následně se státní zástupce vyjadřuje k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pod který lze formálně podřadit námitku, podle níž nešlo o vyhrožování způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu. Ani tu však nepovažuje za důvodnou. Připomíná, že z hlediska zákonných znaků přisouzeného přečinu není nutné, aby měl pachatel vážný úmysl výhružku realizovat, a není proto ani nutné, aby důvodná obava skutečně vznikla; postačí totiž, že se její vznik jeví jako reálný.

Způsobilost výhružky je potom třeba posuzovat se zřetelem ke všem okolnostem případu, mj. k povaze výhružky, ke vzájemným vztahům pachatele a poškozeného atd. V daném případě se nejednalo podle státního zástupce o pronesení „silných slov“ v souvislosti s nějakým bagatelním konfliktem mezi obviněným a poškozeným, nýbrž šlo o pohrůžku brutální fyzickou likvidací pronesenou v souvislosti s dlouholetými sousedskými spory mezi poškozeným a obviněným, při níž mělo být použito střelné zbraně, kterou obviněný skutečně vlastní, o čemž poškozený věděl.

Takováto pohrůžka pak byla podle státního zástupce nepochybně způsobilá vyvolat u poškozeného důvodnou obavu, a to bez ohledu na to, že se o ní dozvěděl až s určitým časovým odstupem od jejího pronesení. Sousedské spory se týkaly mimo jiné stromů a na způsobilosti pohrůžky vyvolat důvodnou obavu nemůže nic změnit skutečnost, že její realizace byla dána do souvislosti s případným pádem větví ze stromů poškozeného.

15. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak lze podle státního zástupce podřadit rovněž námitku, podle níž si dovolatel nebyl vědom toho, že se o výhružce poškozený dozví. Taková námitka se podle státního zástupce týká subjektivní stránky trestného činu. V obecné rovině uvádí, že ten, komu je vyhrožováno, nemusí být námitkám (patrně myšleno výhružkám – poznámka Nejvyššího soudu) přítomen. Naopak postačí, když je výhružka adresována poškozenému takovým způsobem, že pachatel si je vědom toho, že se o ní poškozený dozví, např. prostřednictvím další osoby. Podle názoru státního zástupce lze připustit, že nalézací soud se věcí z hlediska vědomosti obviněného o tom, že se poškozený dozví o pronesené výhružce, blíže nezabýval. Odvolací soud pak pouze poněkud zkratkovitě konstatoval, že výhružka byla adresována poškozenému prostřednictvím starostky a referentky obecního úřadu. Ze skutkových zjištění, byť jsou v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu vyjádřena pouze formou citace výpovědí svědkyň M. a M., ovšem podle státního zástupce vyplývá, že obviněný se na obecní úřad dostavil právě proto, že se vehementně domáhal toho, aby tento úřad „řešil stromy“ poškozeného K. Logicky tedy musel předpokládat, že svědkyně budou v této záležitosti jednat i s poškozeným. Za této situace si podle státního zástupce musel být obviněný vědom možnosti, že svědkyně budou poškozeného informovat o pronesených výhružkách, a pro případ, že se tak stane, musel být s takovým vývojem událostí srozuměn. Okolnost, že se poškozený o výhružce dozvěděl prostřednictvím jiné osoby, byla podle státního zástupce kryta úmyslným zaviněním ze strany obviněného, a to minimálně ve formě úmyslu nepřímého.

16. Státní zástupce proto shrnuje, že jsou dovolací námitky obviněného z hlediska obou formálně deklarovaných dovolacích důvodů zjevně nedůvodné, a pro úplnost dodává, že z procesních důvodů měl obviněný dovolání opřít rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

17. Závěrem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.

18. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněného k případné replice. Obviněný zaslal repliku prostřednictvím své obhájkyně dne 27. 6. 2024, kde uvádí, že dovolání z procesních důvodů opírá rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dále opětovně připomíná, že od počátku trestního řízení popírá, že by údajnou výhružku vůbec pronesl, a dodává, že obě svědkyně k němu deklarovaly negativní vztah, neboť se dlouhodobě cítily obtěžovány jeho aktivitou na obecním úřadě a soud by tak měl jejich svědecké výpovědi v tomto duchu hodnotit. Následně akcentuje, že i pro případ, že by soud dospěl k závěru, že předmětnou větu skutečně na obecním úřadě pronesl, nebyla tato výhružka učiněna takovým způsobem, že by si coby pachatel mohl být vědom toho, že se o ní poškozený dozví. V této souvislosti odkazuje na výpověď svědkyně M., která uvedla, že „jsme si to nechaly pro sebe, dál jsme to nerozváděly, ale poté, co přišel pan K. na úřad v dubnu nebo květnu, že je zase soud, tak se paní starostka naštvala a řekla, co jsme slyšely“. Soudy nižších stupňů se tak podle něj vůbec nezabývaly vědomostí obviněného o tom, že se poškozený o výhružce dozví. Je proto přesvědčen, že nemohl předpokládat, zda a kdy se poškozený na obecní úřad dostaví a zda a kdy jej budou svědkyně o jím učiněném prohlášení informovat, když samy vypověděly, že od počátku byly rozhodnuté si tuto věc nechat pro sebe a poškozenému ji následně sdělily v podstatě náhodou. Za této situace potom podle jeho přesvědčení nemůže být uznán vinným, neboť nebylo prokázáno jeho zavinění, a to ani ve formě úmyslu nepřímého, pročež absentuje subjektivní stránka přisouzeného přečinu. Obviněný závěrem vyjádřil svůj souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

21. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

22. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

23. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

24. Obviněný ve svém dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda

25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

26. Ačkoliv obviněný v podaném dovolání explicitně neoznačuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze z jeho dovolací argumentace seznat, že jí chtěl mířit právě i na tento dovolací důvod, když jím tvrzené vady vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně. Jedná se o jisté pochybení podaného dovolání, kterému by měla zabránit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Naznačené pochybení ovšem není takového rázu, že by bránilo věcnému projednání podaného dovolání. Toliko pro jistou přesnost Nejvyšší soud uvádí, že naznačené pochybení ze strany dovolatele nemohlo být ovšem ani napraveno tím, že tento dovolací důvod výslovně uplatnil v replice k podanému vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Zde je třeba zdůraznit, že obecně platí, že rozsah dovolání a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (§ 265f odst. 2 tr. ř., dále nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08).

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

28. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

29. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a dále namítá s tím související nesprávné právní posouzení věci nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

30. Předně je třeba uvést, že značnou část v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v podaném odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (viz č. l. 81 a 83–84 spisového materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné uvést, že co se týče dovolací argumentace obviněného, jde přinejmenším v její podstatné části pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz zejména body 7 až 15 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

31. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Jak již bylo uvedeno, obviněný v podaném dovolání explicitně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z jeho dovolací argumentace je patrné, že svým dovoláním míří primárně na první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. na vadu tzv. zjevného rozporu. Obviněný spatřuje tzv. zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním v tom, že ve skutkové větě je uvedeno, že měl uvést, že poškozeného: „zastřelí, ale ne jednoduše, ale aby se trápil, že přijde k němu domů a prostřílí mu kotníky, pak kolena a bude pokračovat nahoru, aby tu smrt neměl jednoduchou“, ačkoliv toto skutkové zjištění neodpovídá výpovědím svědkyň M. a M. Uvedená námitka je formálně podřaditelná pod uvedený dovolací důvod v jeho první alternativě, avšak je zjevně neopodstatněná

32. K namítané vadě Nejvyšší soud předně připomíná, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor pak nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30.

6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV.

ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je totiž určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

33. Předně je třeba uvést, že z rozsudku nalézacího soudu je patrné, že obviněný vinu od počátku popírá, tedy popírá, že by vůbec nějakou vyhrůžku zastřelením poškozeného pronesl. Podle Nejvyššího soudu není skutkové zjištění stran pronesených vyhrůžek obviněným v rozporu s výpověďmi svědkyň M. a M. Naopak, obě uvedené svědkyně výhružky obviněného, kdy tento vyhrožoval zastřelením poškozeného prováděným od jeho nohou, zcela jednoznačně potvrdily. Jejich výpovědi jsou pak podpořeny rovněž výpovědí poškozeného (dále také viz body 8 a 9 usnesení odvolacího soudu). Nevznikly tedy žádné pochybnosti o tom, že obviněný vyhrožoval poškozenému usmrcením, když právě toto skutkové zjištění je významné z hlediska existence znaků přisouzeného přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Jinak řečeno, z výpovědi svědkyň u hlavního líčení je nepochybné a zřejmé, že dovolatel vyhrožoval poškozenému zastřelením, což je rozhodující skutkové zjištění z hlediska existence znaků skutkové podstaty přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku (vyhrůžka usmrcením). Skutečnost, že existují určité rozdíly mezi reprodukcí výroků obviněného ve výpovědích zmíněných svědkyň a v tzv. skutkové větě, nemůže nezakládat existenci tzv. zjevného rozporu, a proto ani dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Navíc je třeba zdůraznit, že je i jistým způsobem logické, že svědkyně již u hlavního líčení úplně přesně nedokázaly pro odstup času pronesená slova obviněného úplně přesně slovo od slova reprodukovat. Uvedená námitka dovolatele, byť je uplatněná právně relevantním způsobem, když obviněný označuje které konkrétní skutkové zjištění je podle něj v rozporu se kterým konkrétním důkazem, je proto zjevně neopodstatněná.

34. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř., byť tak místy učinily pouze velmi stručně (viz str. 2 až 4 rozsudku nalézacího soudu a body 5 až 17 usnesení odvolacího soudu).

35. V podaném dovolání se obviněný vyjadřuje také v tom smyslu, že jím učiněná prohlášení na adresu poškozeného nebyla způsobilá vyvolat v poškozeném tzv. důvodnou obavu. Toto své tvrzení opírá jednak o to, že jeho údajná prohlášení nejsou podle něj vyhrožováním usmrcením takovým způsobem, že by to mohlo důvodnou obavu vzbudit, jednak o časový rozestup od jeho údajného prohlášení a okamžiku, kdy se o něm měl poškozený dozvědět. Nadto akcentuje, že učiněné prohlášení podle něj bylo pouhou fabulací pro případ, kdyby nastala nějaká výjimečná situace, která by naopak ohrozila těžkou újmou jeho vnuka. Uvedené prohlášení tak považuje za tzv. „silné řeči“ činěné v oprávněné obavě o život a zdraví dítěte. Byť obviněný výslovně neuvádí, pod jaký ze zvolených dovolacích důvodů tuto námitku směřuje, což opětovně představuje určitý nedostatek podaného dovolání, jsou tyto námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když obviněný zpochybňuje naplnění všech objektivních znaků předmětného přečinu (znak vzbuzení důvodné obavy), ale i subjektivní stránky (vědomost obviněného, že se obviněný o vyhrůžkách dozví).

36. Nejvyšší soud považuje uvedené námitky obviněného za zjevně neopodstatněné. Nejprve je potřeba připomenout, že z hlediska zákonných znaků přisouzeného přečinu není nutné, aby měl obviněný vážný úmysl výhružku realizovat ve faktické rovině, a tudíž není ani nutné, aby důvodná obava skutečně vznikla. Naopak postačí, že se její vznik jeví jako reálný. Vyhrožování tedy musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, která však nemusí vzniknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1435/2012). Vzhledem k tomu, že se nevyžaduje ani jiný poruchový následek, jde o ohrožovací trestný čin (blíže viz Šámal, P., Šámalová, M., Škvain, P. § 353 [Nebezpečné vyhrožování]. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4442), jak ostatně přiléhavě uvedl i nalézací soud ve svém rozsudku na str. 3. Způsobilost výhružky vzbudit důvodnou obavu je potom třeba posuzovat se zřetelem ke všem okolnostem případu, mj. k povaze výhružky, ke vzájemným vztahům pachatele a poškozeného atd.

37. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, má proto za to, že v posuzované věci se ovšem nemohlo jednat o pouhé pronesení „silných řečí“ v souvislosti s nějakým zanedbatelným konfliktem mezi obviněným a poškozeným, kteréžto by nedosahovalo intenzity vyžadované § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Právě naopak se jednalo, zcela zjevně, o výhružku usmrcením poškozeného značně brutálním způsobem, kterou dovolatel pronesl v souvislosti s jejich dlouholetými sousedskými spory, které byly řešeny i soudně. Není tedy pochyb o to, že jejich vzájemné vztahy lze označit napjaté. Navíc nelze skutečně pominout, že obviněný byl v té době držitelem několika střelných zbraní, jejichž použitím v proneseném prohlášení vyhrožoval, přičemž o tomto poškozený věděl. Jinak vyjádřeno, právě skutečnost dlouhodobě napjatých sousedských vztahů a to, že obviněný byl držitelem několika střelných zbraní a poškozenému to bylo známo, zvyšovala důvodnost obavy poškozeného, že obviněný může svoji vyhrůžku realizovat a že se z jeho strany nemusí jednat o tzv. silné řeči. Takto učiněná výhružka potom jednoznačně naplňovala kritéria vyžadovaná § 353 odst. 1 tr. zákoníku a jako taková byla způsobilá vzbudit v poškozeném důvodnou obavu. Samotná skutečnost, že se o pronesené vyhrůžce poškozený dozvěděl až s určitým časovým odstupem, nemůže mít za následek, že by vyhrůžka nebyla způsobilá vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z její realizace. Nelze totiž přehlédnout, že uvedené sousedské spory trvají již několik let, když spory se vedou právě ohledně stromů na zahradě poškozeného a měly jistou vzestupnou tendenci, takže poškozený učiněnou výhružku mohl a musel považovat i nadále za aktuální. Relevantní není podle Nejvyššího soudu ani to, že obviněný uvedenou výhružku učinil v souvislosti s případným rizikem pádu větví ze stromů poškozeného a potenciálním vznikem újmy na zdraví vnuka poškozeného. Nelze totiž připustit, aby se proti tomuto případnému riziku obviněný bránil prostřednictvím výhružky brutální likvidací osoby poškozeného. Naopak, lze tedy dospět k závěru, že v posuzované věci byla bez dalšího naplněna objektivní stránka přisouzeného přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.

38. Dovolatel rovněž namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by si byl vědom toho, že se jeho údajná výhružka dostane k poškozenému, když akcentuje skutečnost, že svědkyně potvrdily, že o jeho prohlášení informovaly poškozeného v podstatě úplně náhodou. Dovolatel je přesvědčen, že nemohl počítat s tím, že by se výhružka k poškozenému dostala, a zejména pak v zaslané replice se vyjadřuje v tom smyslu, že proto nebyla naplněna subjektivní stránka přisouzeného přečinu, byť velmi stručně a toliko v určitých náznacích.

39. Nejvyšší soud bez ohledu na jistou strohost a kusost této argumentace nejprve ve stručnosti připomíná obecná teoretická východiska k subjektivní stránce trestného činu, potažmo k zavinění. Platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (Šámal, P. a kol., Trestní zákoník: Komentář., 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, 366 s.) a musí být dán v době činu.

Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10.

1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické.

Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

40. O zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn.

Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.

Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).

41. V případě přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění, když ovšem postačí eventuální úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Úmysl musí pokrývat zejména skutečnost, že výhrůžky, které pachatel směřuje vůči poškozenému, v něm mohou vyvolat důvodnou obavu, a to dokonce i tedy, jestliže pachatel přímo takovou obavu nechce. Současně je třeba zdůraznit, že ten, komu je vyhrožováno ve smyslu § 353 odst. 1 tr. zákoníku, nemusí být výhružkám přítomen.

Naopak postačí, když je výhružka adresována poškozenému takovým způsobem, že si je obviněný vědom toho, že se o ní poškozený dozví, nebo jedná s vědomím, že se o pronesené vyhrůžce může poškozený dovědět, např. prostřednictvím další osoby, a je s takovou možností srozuměn. Z pohledu těchto závěrů se lze ztotožnit s vyjádřením státního zástupce, že nalézací soud se věcí z hlediska vědomosti obviněného o tom, že se poškozený dozví o výhružce, explicitně blíže nezabýval. Odvolací soud pak jen poněkud zkratkovitě konstatoval, že výhružka byla poškozenému adresována prostřednictvím starostky a referentky obecního úřadu, tzn. svědkyň M.

a M. (viz bod 14 usnesení odvolacího soudu), aniž by blíže své úvahy v tomto směru rozvedl. Nejvyšší soud ovšem má za to, že obviněný jednal při pronesení předmětné vyhrůžky přinejmenším v úmyslu nepřímém. Zde je namístě akcentovat, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, konkrétně pak ze svědeckých výpovědí, vyplývá, že se obviněný na obecní úřad dostavil právě proto, že se domáhal toho, aby úřad vyřešil situaci ohledně stromů na pozemku poškozeného. Tedy domáhal se zákroku obecního úřadu.

Pokud přednesl předmětné vyhrůžky před osobami, se kterými jednal z důvodu jejich postavení (starostka a referentka obce), musel obviněný logicky předpokládat, že svědkyně M. a M. budou v této záležitosti jednat i s poškozeným jako stranou předmětného sporu. Jinak řečeno, samotný obviněný s nimi jednal právě z důvodu jejich pracovního zařazení, kdy ze strany obce požadoval určitý zásah v rámci oprávnění obce, takže musel vědět, potažmo být přinejmenším srozuměn s tím, že svědkyně budou o věci s poškozeným jednat a že se poškozený od těchto svědkyň o pronesených vyhrůžkách může dozvědět a k tomuto následku měl kladné stanovisko.

Pro úplnost a v návaznosti na předchozí námitku uplatněnou obviněným Nejvyšší soud připomíná závěry svých předchozích rozhodnutí, kdy konstatoval, že pachatele trestného činu podle § 353 tr. zákoníku neomlouvá ani to, dopustil-li se nebezpečného vyhrožování v návaznosti na dlouhodobě konfliktní sousedské vztahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 3 Tdo 776/2017) ani jeho předchozí bezúhonnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1298/2014).

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v posuzované věci byla naplněna subjektivní stránka, neboť předmětné jednání obviněného bylo kryto úmyslným zaviněním, a to ve formě nepřímého úmyslu, jak vyžaduje § 353 odst. 1 tr. zákoníku, pročež je uvedená námitka obviněného nedůvodná.

42. Obviněný také namítá, že nebyla zachována totožnost skutku, a to v souvislosti se svým tvrzením, že ve věci panují pochybnosti o tom, kdy se vůbec měl skutek stát. Zdůrazňuje, že soud ve výroku o vině uvedl, že k jednání nedošlo v dubnu 2023, nýbrž v lednu 2023, a že takové upřesnění nemá žádný vliv na totožnost a jednotu skutku. Tento závěr soudu však obviněný rozporuje a tvrdí, že časové upřesnění má podle něj významný vliv na totožnost a jednotu skutku, která tak nebyla podle něj v posuzované věci zachována.

43. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že taková námitka není pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně podřaditelná [obviněný ovšem ani v případě této námitky neuvádí, zda ji podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Je tomu proto, že zmíněný pojem totožnosti skutku je institutem trestního práva procesního (je upraven v ustanovení § 220 tr. ř.), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud tedy obviněný výslovně namítá, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřují jeho námitky do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Proto takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně zařadit ani pod jeden z obviněným deklarovaných dovolacích důvodů, tj. podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., avšak ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 454/2016). Nejvyšší soud ovšem v minulosti již připustil, že výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady, konkrétně v podobě nezachování totožnosti skutku, mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), který dovolatel v podaném dovolání deklaruje, ovšem jen tehdy, pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

44. Přesto Nejvyšší soud ve vztahu k námitce totožnosti skutku pro úplnost připomíná, že ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, avšak že nemusí jít o naprostou shodu žalobního návrhu a výroku rozsudku. Je totiž nutno přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Platí, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku současně neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby či návrhu na potrestání a skutkem uvedeným v rozsudku musí být plná shoda. Lze tedy uzavřít, že požadavek zakotvený v § 220 odst. 1 tr. ř., podle kterého soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu či návrhu na potrestání, neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé mohou přibýt.

45. Ve vztahu k zachování totožnosti skutku zároveň platí, že nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z toho je třeba mj. dovodit, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek. Takovými okolnostmi, jež mohou oproti podané obžalobě (návrhu na potrestání) v řízení před soudem doznat změn, aniž by tím došlo k porušení totožnosti skutku, je i vymezení časového období stíhaného skutku, konkretizace popsaného jednání, ale i otázka např. účasti jiné osoby na spáchání skutku či jejího podílu na tomto skutku.

46. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že i při změně vymezení časového období spáchání skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku oproti podanému návrhu na potrestání, popř. vydanému a později zrušenému trestnímu příkazu (viz č. l. 48 a 49 spisového materiálu) byla zachována totožnost skutku, když byla zachována totožnost jednání obviněného i jím způsobeného následku. Upřesněním časového rámce páchání trestné činnosti v návaznosti na výslech svědkyň M. a M. v hlavním líčení, které čas spáchání skutku obviněným upřesnily (viz str. 3 rozsudku nalézacího soudu, ve vztahu k výpovědi svědkyně M. viz protokol o hlavním líčení konaném dne 22. 8. 2023 na č. l. 67 verte až 68 spisového materiálu a k výpovědi svědkyně M. viz protokol o hlavním líčení konaném dne 3. 10. 2023 na č. l. 70 spisového materiálu), totiž nedošlo ke změně popisu způsobu spáchání trestné činnosti (tj. vyhrožování zastřelením poškozeného K. brutálním způsobem). Jinak vyjádřeno, postupem nalézacího soudu nedošlo k tomu, že by byla porušena totožnost skutku, neboť byla zachována totožnost jednání, když oproti podanému návrhu na potrestání soud pouze upřesnil časové období, v němž obviněný skutek spáchal, a byla zachována i totožnost následku.

47. Obviněný nadto pomíjí, že v podaném návrhu na potrestání byl skutek formulován pouze na základě důkazů, které byly provedeny v přípravném řízení. Pokud tedy nalézací soud v reakci na provedené dokazování upřesnil časové vymezení spáchání skutku obviněným, nelze v tomto spatřovat pochybení, které by mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného, popřípadě které by v konečném důsledku mohlo založit porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud proto uzavírá, že uvedená námitka obviněného není důvodná.

48. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

49. Nakonec Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

50. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu