4 Tdo 571/2025-1697
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. W. B., 2. A. A. K., a 3. W. D. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 12 To 120/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 12 T 28/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného W. B. odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. A. K. odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného W. D. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 8. 2024, sp. zn. 12 T 28/2024, byli obvinění W. B. a A. A. K. uznáni vinnými zločinem krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (body 1 až 4 citovaného rozsudku) a obviněný W. D. S. byl uznán vinným zločinem krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (pod body 1, 2 a 4 citovaného rozsudku), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„1. všichni 3 obžalovaní v XY v XY v noci z 19. na 20. 9. 2023 se v přesně nezjištěném okamžiku od 21:00 dne 19. 9. do 8:45 hodin dne 20. 9. na volně přístupné odstavné ploše u domu s číslem popisným XY přesně nezjištěným způsobem zmocnili (pravděpodobně tak, že ji naložili do nákladního automobilu značky Nissan Primastar, registrační značky XY, mezinárodní poznávací značky PL), motorové čtyřkolky značky CFMOTO GLADIATOR X8, registrační značky XY, VIN XY, v hodnotě 190.000 Kč, s přídavnou rampou v hodnotě 1.500 Kč, a z místa ji odvezli a převezli přes státní hranice, přičemž čtyřkolka byla dne 22. 9. 2023 zajištěna polskou Policií v lese u XY, Dolnoslezském vojvodství, a tímto jednáním obvinění způsobili poškozenému F. T., škodu ve výši 191.500 Kč,
2. všichni 3 obžalovaní v XY-XY dne 28. 9. 2023 od 1:29 hodin do přibližně 2:00 hodin z volně přístupného pozemku u dolní stanici lanové dráhy XYa u budovy s číslem popisným XY nejprve odtlačili 2 motorové čtyřkolky, obě značky BRP CAN-AM, registrační značky XY, VIN XY, a registrační značky XY, VIN XY, obě v hodnotě po 330.000 Kč, následně je nezjištěným způsobem nastartovali a odjeli k hotelu Vista, kde je pravděpodobně naložili do nákladních vozidel značky Nissan Primastar, registrační značky XY, a Citroën Jumper, registrační značky XY, a odjeli s nimi z XY směrem na XY a potom neznámo kam, čímž způsobili poškozené společnosti SNĚŽNÍK, a.s., IČ 26979136, škodu ve výši 660.000 Kč,
3. obžalovaní W. B. a A. A. K. v XY v noci z 28. na 29. 9. 2023 v přesně nezjištěný okamžik od 23:55 dne 28. 9. do 3:10 hodin dne 29. 9.:
3. 1. jednak na volně přístupné parkovací ploše u domu s číslem popisným XY odmontovali ze zde zaparkovaného vozidla značky Ford F-150 Raptor Supercrew světelnou rampu z LED diod o rozměrech 120x10 cm v hodnotě 35.000 Kč, přičemž násilně přerušili její napájecí kabel, a tuto rampu odnesli neznámo kam, čímž způsobili poškozenému M. D., škodu ve výši 35.000 Kč,
3. 2. jednak na volně přístupném pozemku u domu s číslem popisným XY se zmocnili zde zaparkované motorové čtyřkolky značky Bombardier CAN-AM, registrační značky XY, VIN XY, v hodnotě 240 100 Kč, a to tak, že nejprve přeštípli či jinak zničili kovové oko ve stěně domu, čímž způsobili škodu ve výši 500 Kč, kdy do tohoto oka byla čtyřkolka zajištěna řetězem se zvukovou signalizací v hodnotě 2.500 Kč, čtyřkolku i se zámkem samospádem od domu odvezli, poté ji na přesně nezjištěném místě pravděpodobně naložili do výše zmíněného vozidla značky Citroën Jumper a odvezli do Polska, kdy naposledy byl zaznamenán její výskyt dne 29. 9. 2023 v 9:02 hodin v obci XY v Západopomořanském vojvodství, čímž způsobili poškozenému Rodinnému fondu AAAL soukromý svěřenský fond, IČ 07829558, škodu na odcizených věcech ve výši 242 600 Kč a na poškozených věcech ve výši 500 Kč,
4. všichni 3 obžalovaní v XY dne 16. 10. 2023 v přesně nezjištěný okamžik od půlnoci do 3:30 hodin přijeli výše zmíněnými vozidly značky Nissan Primastar a Citroën Jumper k oplocenému a uzamčenému areálu poškozené společnosti T s.r.o., na adrese XY, zde nezjištěným způsobem z boční brány odstranili visací zámek v hodnotě 200 Kč, vjeli vozidly do areálu, kde pomocí vysokozdvižného vozíku, který se nacházel v areálu, vyňali z nezajištěného zastřešeného skladovacího prostoru krabice s dvěma novými čtyřkolkami značky CAN-AM Outlander MAX, ještě bez registračních značek, jednu model 1000XT-P ABS, VIN XY, v hodnotě 519.000 Kč, druhou model 1000R XT-P INT, VIN XY, v hodnotě 531.900 Kč, vyňali je z krabic a naložili do vozidel, dále zde vzali dva přívěsné vozíky značky Vezeko, jeden registrační značky XY v majetku téže poškozené v hodnotě 67.200 Kč, jeden registrační značky XY v majetku poškozené společnosti K. s.r.o., v hodnotě 62.000 Kč, a na tyto naložili další dvě čtyřkolky značky CAN-AM Outlander MAX 1000XT-P ABS, ještě zabalené v krabicích a bez registračních značek, VIN XY a XY, v hodnotě po 519.000 Kč, a dále vzali dva páry kovových nájezdů, jeden v hodnotě 4.500 Kč v majetku poškozené společnosti T s.r.o., jeden v hodnotě 7.980 Kč v majetku Policie České republiky – Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, a s všemi těmito věcmi z areálu odjeli, přičemž následně byli obžalovaní B. a S. téhož dne ve 4:11 hodin zadrženi i s odcizenými věcmi v XY u domu na adrese XY, kdy obviněný K. se zadržení nezjištěným způsobem vyhnul, a tímto jednáním by způsobili poškozené společnosti T s.r.o. škodu na odcizených věcech ve výši 2.160.600 Kč a na poškozených ve výši 200 Kč, poškozené společnosti K s.r.o. škodu ve výši 62.000 Kč a poškozené Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Zlínského kraje, škodu ve výši 7.980 Kč.
Celkem tedy jednáními pod body 1 až 4 všem poškozeným způsobili obžalovaní škodu na odcizených věcech ve výši 1 129 100 Kč, z toho obžalovaný S. toliko na odcizených 579.000 Kč, pokusili se odcizit další věci za dalších celkem 2.230.580 Kč, a na poškozených věcech způsobili škodu celkem ve výši 700 Kč, z toho obžalovaný S. toliko ve výši 200 Kč.
Obžalovaný W. B. si takto počínal, ačkoliv již byl rozsudkem Okresního soudu v Gryficích (Sąd Rejonowy w Gryficach) z 13. 1. 2020, spisová značka II K 761/19, pravomocným 21. 1. 2020, uznán vinným trestným činem krádeže s vloupáním dle § 279 odstavce 1 polského trestního zákoníku, rozsudkem téhož soudu z 20. 5. 2021, spisová značka II K 146/21, pravomocným 28. 5. 2021, uznán vinným trestným činem krádeže dle § 278 odstavce 1 polského trestního zákoníku, přičemž rozhodnutím téhož soudu z 20. 10. 2021, spisová značka II K 307/21, mu byly jednotlivé tresty uložené shora uvedenými rozsudky nahrazeny úhrnným trestem odnětí svobody v délce trvání 1 roku a 2 měsíců, který vykonal 20. 4. 2022,
a obžalovaný A. A. K. si takto počínal, ačkoliv již byl rozsudkem Zemského soudu v Berlíně z 8. 10. 2020, spisová značka 502 KLs Js 5515/18, pravomocným 3. 3. 2021, uznán vinným mimo jiných trestným činem krádeže ve zvlášť závažném případě dle § 242 odstavce 1, § 243 odstavce 1 německého trestního zákoníku, a za tento a za další trestné činy mu byl uložen trest odnětí svobody na 3 roky a 2 měsíce“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný W. B. odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku trest vyhoštění z České republiky na dobu 5 let. Obviněnému byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci: mobilního telefonu značky Xiaomi Redmi A1, IMEI1: 861524066322600, IMEI2: 861524066322618.
3. Za uvedené jednání byl obviněný W. D. S. odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu 4 let. Obviněnému byl rovněž podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci: mobilního telefonu značky Huawei P8 Lite (ALE-L-21), IMEI1: 863124031862455, IMEI2: 863124031872462.
4. Za uvedené jednání byl obviněný A. A. K. odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu 5 let. Obviněnému byl dále podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci: mobilního telefonu značky Xiaomi Poco M3 Pro 5G, IMEI1: 862660051365516, IMEI2: 862660051365524.
5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému F. T., na náhradě škody částku 6 460 Kč.
6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené SNĚŽNÍK, a. s., IČ: 26979136, na náhradě škody částku 500 000 Kč.
7. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným W. B. a A. A. K. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému Rodinný fond AAAL soukromý svěřenský fond, IČ: 07829558, na náhradě škody částku 202 500 Kč. ,
8. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jsou byla obviněným W. B. a A. K. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému M. D., na náhradě škody částku 30 000 Kč.
9. Proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 8. 2024, sp. zn. 12 T 28/2024, podali obvinění W. B., A. A. K. a W. D. S. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 12 To 120/2024, tak, že podle § 256 tr. ř. všechna odvolání zamítl.
10. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 12 To 120/2024, podali následně všichni tři obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
11. Obviněný W. B. své dovolání explicitně opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h), i) a m) tr. ř., protože podle něj bylo napadeným usnesením rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a uložený trest neodpovídá ústavnímu principu proporcionality trestní represe.
12. Dovolatel uvádí, že si je plně vědom toho, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nelze v daném případě uplatňovat s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. podřazovat námitky směřující proti tvrzené nepřiměřené přísnosti či mírnosti trestu. Obviněný však poukazuje na to, že – jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23 – i Nejvyšší soud již dříve připustil, že nezákonné nepoužití § 58 tr. zákoníku při výměře trestu odnětí svobody, tj. snížení trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby může naplnit dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, příp. podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní § 265b odst. 1 písm. h), příp. i) tr. ř.], dopustil-li se soud nerovného přístupu v neprospěch stěžovatele, který z ústavního hlediska nelze akceptovat.
13. V uvedených souvislostech obviněný namítá, že v daném případě nelze uložený trest z hlediska ústavně garantovaných práv akceptovat, neboť v něm vůbec nejsou zohledněny všechny významné skutečnosti a poukazuje na prohlášení viny, které učinil [fakultativní možnost snížení trestu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku]. Dále uvádí, že uvedené okolnosti měly být soudem zohledněny a pokud tomu tak nebylo, lze uložený trest považovat za trest, který je v extrémním rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.
14. Dále dovolatel uplatnil opětovně námitku nesprávného hmotněprávního posouzení věci jako trestného činu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný poukazuje na to, že podle § 11 odst. 2 tr. zákoníku se sice na pravomocné odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie v trestním řízení pro účely trestního řízení hledí jako na odsouzení soudem České republiky, pokud bylo vydáno pro čin trestný i podle práva České republiky, musí však jít nejen o čin, který je trestný i podle právního řádu České republiky, ale zároveň to musí odůvodňovat i závažnost činu.
To předpokládá, že se soudy nižších stupňů nemohou spokojit pouze se záznamem o odsouzení nebo potrestání obviněného v evidenci Rejstříku trestů, ale měly by okolnosti rozhodné pro posouzení odsouzeného v Polské republice zjistit a ověřit prostřednictvím právní pomoci a zjistit konkrétní okolnosti tohoto „odsouzení“ nebo „potrestání“. Jestliže soud prvního stupně tyto okolnosti řádně neprověřil, a přesto se o ně při právním posouzení jednání obviněného jako trestného činu krádeže podle § 205 odst. 2 tr.
zákoníku opíral, zatížil své rozhodnutí vadou hmotně právního posouzení skutku, kterou následně nenapravil ani soud druhého stupně v odvolacím řízení.
15. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
16. Obviněný A. A. K. své dovolání explicitně opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. V rámci dovolání obviněný opakovaně namítá, že ve věci nebyl proveden důkaz výslechem P. A. S., kterého označuje za pachatele vytýkaného jednání. Odvolací soud podle názoru dovolatele pochybil, pokud návrh obviněného na výslech uvedeného svědka považoval za účelový, navíc se soud spokojil se zjištěním, že proti obviněnému je na území Polské republiky vedeno trestní řízení v souvislosti s údajným vyhrožováním svědkovi ze strany obviněného, aniž by měl zajištěno pravomocné rozhodnutí z této věci. Soudy odmítly podle obviněného akceptovat prohlášení sestry obviněného K. S. (bod 57 rozsudku soudu prvního stupně) a provést její výslech. Dále dovolatel uvádí, že na rozdíl od dalších spoluobviněných ho v rámci hlavního líčení nepoznal ani jeden ze svědků – policistů provádějících silniční kontrolu dne 12. 10. 2023, kteří vycházeli při jeho identifikaci pouze z předloženého občanského průkazu, což vzbuzuje pochybnosti o tom, zda si vůbec správně ověřili totožnost osoby ve vozidle. Rovněž poukazuje na výpověď svědka M. S., který potvrdil ztrátu jeho občanského průkazu.
18. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. 12 To 120/2024, jakož i rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 8. 2024, sp. zn. 12 T 28/2024, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování podle obviněným učiněných důkazních návrhů.
19. Obviněný následně zaslal Nejvyššímu soudu přípis ze dne 23. 5. 2025 označený jako doplnění dovolání, jehož součástí bylo předložení kupní smlouvy o prodeji mobilního telefonu a potvrzení P. K.. V závěru podaného doplnění uvedl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle jeho dovolacího návrhu.
20. Zde je namístě uvést, že z pohledu ustanovení § 265e odst. 2 tr. ř. připadl konec lhůty k podání dovolání u obviněného na 6. 4. 2025. Je tedy zřejmé, že podání ze dne 23. 5. 2025, označené jako doplnění dovolání, bylo podáno opožděně, a proto k němu dovolací soud nemůže přihlížet. Je totiž nezbytné zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, jež byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř., přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř. (k doplnění dovolací argumentace po uplynutí lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo1399/2019; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, viz také přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř., je možná toliko pouze po dobu dovolací lhůty. Navíc je třeba uvést, že Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo (viz přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96). Zákon tedy nepřipouští tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy o nich. Tyto by ovšem mohly být důvodem k uplatnění jiného mimořádného opravného prostředku, tj. návrhu na povolení obnovy řízení. Proto Nejvyšší soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a nemohl se zabývat kupní smlouvou o prodeji mobilního telefonu ani potvrzením P. K., které byly předloženy po právní moci napadeného rozhodnutí.
21. Obviněný W. D. S. své dovolání explicitně opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a přestože byl v odvolacím řízení dán důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Obviněný namítl, že byl uznán vinným pouze na základě nepřímých důkazů za situace, kdy každý z nich lze hodnotit více alternativními způsoby a dále, že byla porušena zásada in dubio pro reo, vyplývající z principu presumpce neviny. Dovolatel tvrdí, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl proveden žádný důkaz, který by ho svým obsahem jednoznačně usvědčoval a zároveň se nedal zpochybnit z hlediska zásad spravedlivého procesu. Namítá důkazní nedostatečnost, když má být usvědčen pouze na základě: 1) stejného modu operandi; 2) kamerových záznamů se záběry identifikovaných i neidentifikovaných bílých dodávek s neznámou posádkou; 3) lokalizace SIM karty z mobilního telefonu, který měl u sebe při spáchání skutku pod bodem 4 v okolí místa trestného činu, aniž by byla přesně vymezena vzdálenost lokalizované SIM karty od místa krádeže v konkrétním čase. Poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
23. K jednotlivým okruhům namítané důkazní nedostatečnosti uplatnil obviněný v další části dovolání téměř shodnou argumentaci jako ve svém odvolání. Obviněný uvádí, že v případě skutků pod bodem 1 a 2 obhajoba v řízení před obecnými soudy poukazovala na obsah vysvětlení svědka C., ze kterého nevyplývá zapůjčení vozidla tov. zn. Citroën Jumper dovolatelem i před 2. 10. 2023, tedy v době spáchání skutků.
24. Obdobně obviněný hodnotí i výpovědi svědků – policistů D. a B., neboť u soudu sice potvrdili, že ho dne 12. 10. 2023 kontrolovali coby řidiče dodávky tov. zn. Nissan Primera ve XY, avšak tato skutečnost nemá žádný důkazní význam, neboť nevylučuje, že vozidlo mohly řídit jindy jiné osoby. Obviněný rovněž vyjadřuje přesvědčení, že ho neusvědčují ani záznamy z kamer, neboť z nich není zřejmé, že by byl jejich řidičem či posádkou.
25. Obviněný brojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku pod bodem 1, neboť nezahrnuje konkrétní popis jednání pro naplnění onoho „přisvojení“ a jeho popis spočívá toliko na neurčitém vyjádření: „přesně nezjištěným způsobem se zmocnili“, „v přesně nezjištěném okamžiku,“ což samo o sobě svědčí o nedostatečnosti skutkových zjištění a celkové důkazní nedostatečnosti.
26. Dovolatel dále obecně napadá důkazní hodnotu lokalizace SIM karty vyplývající z analýzy telekomunikačního provozu a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16. Podle dovolatele je zřejmé, že se jedná o jediný nepřímý důkaz proti němu. Za této důkazní situace nelze postupovat jinak, než ho pod body 1 a 2 rozsudku viny zprostit.
27. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 8. 2024, sp. zn. 12 T 28/2024, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby ho sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby.
28. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že argumentace uplatněná obviněnými v jejich dovoláních je shodná s argumentací již uplatněnou v předcházejících fázích trestního řízení, zejména v rámci podaných řádných opravných prostředků.
29. K dovolání obviněného A. A. K. uvedla, že celkový obsah námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily principy spravedlivého procesu, mezi něž patří i princip presumpce neviny a z něj vyvěrající zásady a subprincipy (včetně zásady in dubio pro reo). S uvedeným je nerozlučně spojena myšlenka, že existují-li jakékoliv důvodné pochybnosti právní nebo skutkové povahy, je nezbytné rozhodnout ve prospěch obviněného. Je nutno připomenout, že se jedná o zásadu procesní, nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. V této části proto dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
30. Lze připomenout, že uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Může být naplněn třemi typy nedostatků, a to, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. 31. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů by mohl přicházet v úvahu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě toliko v případě zjištění zjevného (extrémního) rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Státní zástupkyně uvádí, že neshledala žádný, natož pak extrémní, nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů s výsledky provedeného dokazování. Z podaného dovolání naopak vyplývá, že obviněný fakticky uplatňuje námitky, které směřují výhradně a jedině proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvého stupně a z nichž vycházel odvolací soud. V těchto souvislostech tedy státní zástupkyně zcela odkazuje na skutkové a právní závěry, jak je již učinily obecné soudy, které přezkoumala a s nimiž se plně ztotožnila. Celkové podrobné vyhodnocení provedených důkazů soud prvního stupně rozvedl zejména v bodech 54 až 57, na které lze v podrobnostech pouze odkázat, neboť by se jednalo o opakování již řečeného. K účasti obviněného je rovněž možné plně odkázat na bod 14 usnesení odvolacího soudu. 32. Se shora rozebranou námitkou obviněného K. úzce souvisí další jeho námitka podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, respektive námitka tzv. opomenutých důkazů. Tuto deklaroval obviněný již v rámci řízení před oběma soudy ve zcela totožném rozsahu. Po přezkoumání obsahu podaného odvolání ve světle nyní posuzovaného obsahu dovolání lze uzavřít, že obviněný de facto pouze napadá zcela zákonný a řádný postup obou soudů, které dostály své povinnosti nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly.
33. K dovolání obviněného W. B. uvedla, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nelze podřazovat námitky směřující proti tvrzené nepřiměřené přísnosti či mírnosti trestu, a tedy ani námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle § 58 odst. 1 či 6 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. I přesto v minulosti Nejvyšší soud výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, a to tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Státní zástupkyně přezkoumala přiměřenost obviněnému uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 4 roky a 6 měsíců a došla k závěru, že z přesvědčivého odůvodnění rozsudku prvního stupně, se kterým nelze než souhlasit, se podává zhodnocení ve smyslu kritérií daných v § 38 a 39 tr. ř. Odvolací soud k totožné námitce obviněného dodal, že tresty byly správně diferencovány podle podílu obviněných na spáchané trestné činnosti a stupně jejich narušení, jakož i se zřetelem k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem. Nelze tedy označit soudem prvního stupně obviněnému uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 4 let a 6 měsíců, tedy ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby, za neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.
34. Pokud se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jeho prostřednictvím obviněný namítá nedostatečné ověření naplnění znaku zpětnosti ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku s ohledem na ne/uznání cizozemských rozsudků, na jejichž základě byl v Polské republice odsouzen. K uvedené námitce státní zástupkyně nejdříve podotýká, že pod obviněným deklarovaný dovolací důvod by za jistých okolností formálně i materiálně spadat mohla. Odvolací soud se jí zabýval v bodě 20 odůvodnění svého usnesení, na které lze v podrobnostech odkázat, a neztotožnil se s ní. Z dostupného listinného materiálu, který má státní zástupkyně k dispozici, se však sama k postupu obecných soudů nemůže kvalifikovaně vyjádřit.
35. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uzavřela, že dovolání obviněných A. A. K. a W. B. zčásti uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá, z části je pak zjevně neopodstatněné. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud takto podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
36. Přípisem ze dne 12. 6. 2025 státní zástupkyně sdělila, že se nebude vyjadřovat k doplnění dovolání obviněného A. A. K..
37. K dovolání W. D. S. státní zástupkyně uvedla, že obsah dovolání je v podstatě opakováním již uplatněné argumentace. Celkový obsah námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily principy spravedlivého procesu, mezi něž patří i princip presumpce neviny a z něj vyvěrající zásady a subprincipy (včetně zásady in dubio pro reo). S uvedeným je nerozlučně spojena myšlenka, že existují-li jakékoliv důvodné pochybnosti právní nebo skutkové povahy, je nezbytné rozhodnout ve prospěch obviněného. Je nutno připomenout, že se jedná o zásadu procesní, a nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. V této části proto dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
38. Obviněný de facto namítá extrémní nesoulad skutkových zjištění s výsledky provedeného dokazování [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě], který primárně spatřuje zejména v tom, že soudy nesprávně vyhodnotily obsah vysvětlení svědka C., výpovědi svědků – policistů D. a B., záznamy z kamer, na nichž jsou zachycena „zájmová“ vozidla a výstupy z analýzy záznamu telekomunikačního provozu (lokalizace sim karty) tím, že je nevzaly v potaz při rozhodování o jeho vině. Státní zástupkyně uvádí, že neshledala žádný, natož pak extrémní, nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů s výsledky provedeného dokazování. Z podaného dovolání naopak vyplývá, že obviněný fakticky uplatňuje námitky, které směřují výhradně a jedině proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvého stupně a z nichž vycházel odvolací soud. Dovolatel setrval na svých některých dosavadních tvrzeních z předchozích fází řízení před soudy. Obviněný tedy fakticky uplatňuje skutkové námitky, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozuje, že se činu v podobě, jak uzavřely oba soudy, nedopustil. V těchto souvislostech tedy státní zástupkyně zcela odkazuje na skutkové a právní závěry, jak je již učinily obecné soudy, které přezkoumala a s nimiž se plně ztotožnila.
39. Pokud se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle obviněného došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku pod bodem 1, neboť tento nezahrnuje konkrétní popis jednání pro naplnění znaku „přisvojení“ a jeho popis spočívá jen na neurčitých vyjádřeních „přesně nezjištěný způsob“ či „přesně nezjištěný okamžik“, avšak obsahová stránka dovolání mu neodpovídá. Státní zástupkyně opakovaně a v souladu s již výše uvedeným zastává názor, že v posuzované věci primární podstata námitek obviněného spočívá v neztotožnění se s hodnotícími úvahami soudů, které na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že jednání, kterého se obviněný dopustil, vykazuje znaky souzeného trestného činu.
40. S ohledem na shora předestřené vývody obou soudů je možné uzavřít, že z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soud prvního stupně i odvolací soud hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a závěr o porušení principu presumpce neviny či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
41. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
42. Dne 7. 7. 2025 byla doručena Nejvyššímu soudu replika obviněného W. D. S. k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněný reaguje tak, že je-li namítáno, že dovolání je opakováním již uplatněné argumentace, pak dovolatel trvá na tom, že se s jeho obhajobou soudy obou stupňů řádně nevypořádaly, což vyplývá z odůvodnění obou rozhodnutí. Dále trvá na tom, že skutková zjištění, o něž se opírají rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tedy výsledek dokazování je hrubě nespravedlivý a excesivní. Z tohoto hlediska jde procesně o dovolací důvod. Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, že pokud se doznal ke spáchání jednoho ze skutků, je z této skutečnosti bez dalšího odvozeno spáchání i ostatních skutků, aniž by jeho vina byla řádně prokázána. V dalším odkazuje dovolatel na obsah svého dovolání.
43. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
44. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
45. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
46. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obvinění v rámci podaných dovolání uplatňují fakticky totožné námitky jako v řízení předcházejícím, přičemž lze mít za to, že soudy nižších stupňů na jejich obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obvinění uplatnili v rámci podaných dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaných odvoláních, je třeba uvést, že v situaci, kdy obvinění v rámci dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněná [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
47. Obviněný W. B. v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř.
48. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil námitku týkající se uloženého trestu, který podle jeho názoru nelze z hlediska ústavně garantovaných práv akceptovat, neboť soudy nezohlednily všechny významné skutečnosti ani možnost snížení trestu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Uložený trest podle dovolatele nezohledňuje prohlášení viny ani jeho spolupráci s orgány činnými v trestním řízení.
49. Z obecného hlediska je nutné zdůraznit, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určen k úpravám uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, ale toliko k nápravě nejzávažnějších pochybení, kterak je vymezuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. V jeho rámci lze úspěšně vznášet námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, tedy za situace, kdy obviněnému byl v předchozích stadiích trestního řízení uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
50. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců, tedy v rámci zákonem stanovené trestní sazby, a to kolem její poloviny, se zařazením do věznice s ostrahou. Jelikož samotný výrok o uložení trestu lze relevantně napadnout stran porušení hmotného práva toliko prostřednictvím dovolacího důvodu popsaného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tak pochybení soudu, která nespočívají v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, resp. pochybení vztahující se na nesprávná vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, zásadně nelze v rámci mimořádného opravného prostředku namítat.
51. Zásah dovolacího soudu by v rámci posouzení adekvátnosti trestu odnětí svobody přicházel v úvahu toliko výjimečně, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
52. Nejvyšší soud se tedy zaměřil na otázku, zda byl dovolateli uložen trest odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců v extrémním rozporu s povahou a závažností jím spáchaných trestných činů, jeho osobou a poměry, a zda tedy neodpovídá shora definovanému principu proporcionality trestní represe. Dospěl k závěru, že se tak nestalo, naopak shledal, že trest byl stanoven v souladu se všemi zákonnými kritérii, a nelze jej proto považovat za nepřiměřeně přísný, natož za excesivní.
53. Je potřeba zdůraznit, že soudy obou stupňů se uložením tohoto druhu trestu i jeho přesnou výměrou důsledně zabývaly a přihlédly ke všem skutečnostem uvedeným v § 38 a § 39 tr. zákoníku. Správně vycházely ze zákonné trestní sazby podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku, která je 2 až 8 let odnětí svobody. I při vědomí prohlášení viny obviněného ohledně jednání pod bodem 4 rozsudku soudu prvního stupně a polehčujících okolností v podobě lítosti nad spáchanou trestnou činností a částečného doznání nebylo možno odhlédnout od celé řady okolností svědčících v neprospěch obviněného jako je množství dílčích jednání a trestní minulost obviněného. Proto soudy nižších stupňů považovaly konkrétní stanovenou výměru trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby za odpovídající všem rozhodným skutečnostem.
54. Nejvyšší soud neshledal ničeho, co by soudům nižších stupňů mohl v souvislosti s ukládáním trestu odnětí svobody vytknout. S jejich úvahami i konečným rozhodnutím se beze zbytku ztotožnil, proto považuje za dostatečné na příslušné pasáže napadených rozhodnutí v podrobnostech odkázat (srov. bod 63 rozsudku soudu prvního stupně, body 23 až 27 usnesení odvolacího soudu), a to i z důvodu, že soudy se zde důsledně vypořádaly se všemi výhradami obviněného, které jsou znovu opakovány v podaném dovolání. Pokud byl za výše popsanou trestnou činnost výrazně závadového charakteru vzhledem k množství dílčích jednání při zohlednění polehčujících okolností odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců, tj. k trestu kolem poloviny trestní sazby, nelze z povahy věci hovořit o sankci excesivní a odporující principu proporcionality trestní represe.
55. S odkazem na výše uvedené lze souhrnně konstatovat, že konkrétní námitky obviněného nespadají pod žádný z taxativně vypočtených dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
56. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
57. Argumenty, jimiž obviněný dokládal důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., spočívaly v tom, že nebylo dostatečně ověřeno naplnění znaku zpětnosti ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku, a proto nebyl naplněn znak skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku.
58. Přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Jedná se o samostatnou skutkovou podstatu, která je založena na zpětnosti. Zákon zde postihuje pachatele, který se dopustil recidivy trestného činu krádeže nebo obdobného trestného činu, přičemž vedle této recidivy, vázané na odsouzení nebo potrestání v době posledních tří let před spácháním činu, nevyžaduje splnění žádné další podmínky, tedy ani způsobení škody na cizím majetku nikoli nepatrné.
59. Na základě učiněných skutkových zjištění založených na výsledku provedeného dokazování byl uvedený znak předchozího odsouzení založen rozhodnutím vydaným polským soudem, a to rozsudkem Okresního soudu v Gryficích z 13. 1. 2020, spisová značka II K 761/19, pravomocným dne 21. 1. 2020, jímž byl uznán vinným trestným činem krádeže s vloupáním dle § 279 odst. 1 polského trestního zákoníku, rozsudkem téhož soudu z 20. 5. 2021, spisová značka II K 146/21, pravomocným dne 28. 5. 2021, byl uznán vinným trestným činem krádeže dle § 278 odst. 1 polského trestního zákoníku, přičemž rozhodnutím téhož soudu z 20. 10. 2021, spisová značka II K 307/21, mu byly jednotlivé tresty uložené shora uvedenými rozsudky nahrazeny úhrnným trestem odnětí svobody v délce trvání 1 roku a 2 měsíců, který vykonal 20. 4. 2022.
60. Podle § 11 odst. 2 tr. zákoníku se na pravomocné odsouzení soudem jiného členského sátu Evropské unie v trestním řízení pro účely trestního řízení hledí jako na odsouzení soudem České republiky, pokud bylo vydáno pro čin trestný i podle práva České republiky. Ve smyslu tohoto ustanovení jsou tedy orgány činné v trestním řízení povinny zohlednit pro účely trestního řízení konaného v České republice každé předchozí odsouzení vydané v jiném členském státě Evropské unie (tzv. notifikované odsouzení), a to za podmínky, že bylo vydáno pro čin trestný i podle práva České republiky (podmínka oboustranné trestnosti). Tuto otázku v souvislosti svým rozhodováním posuzuje samostatně posuzovat každý orgán činný v trestním řízení a v konečné fázi řízení soud, aniž by bylo nutné předchozí obecné posouzení splnění podmínky oboustranné trestnosti na základě uznání rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie podle § 261 až 272, § 278 až 291, § 298 až 313 a § 323 až 335 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních nebo v řízení před Nejvyšším soudem podle § 4a odst. 3 zák. č. 269/1994 Sb., kde musí být navíc splněna ještě podmínka, že jde o čin, který je trestný i podle právního řádu České republiky, a zároveň to musí být odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 180). Proto i v přezkoumávané věci si mohly soudy nižších stupňů samostatně posoudit podmínky oboustranné trestnosti činu, za nějž byl obviněný odsouzen polským soudem.
61. Soud prvního stupně nevycházel při posuzování pouze z rejstříku trestů, jak namítá v rámci svého dovolání obviněný. Okolnosti rozhodné pro posouzení odsouzení obviněného soudem v Gryficích, které zakládalo zpětnost, soud prvního stupně zjistil a ověřil prostřednictvím právní pomoci z Polska, přičemž na č. l. 591 až 602 jsou založeny výsledky vyžádané mezinárodní justiční spolupráce. Na základě těchto podkladů měl soud prvního stupně splněny podmínky pro to, aby se mohl zabývat otázkou oboustranné trestnosti (srov. bod 51 rozsudku). Soudy obou stupňů pak v nyní posuzované věci konstatovaly, že byla dána oboustranná trestnost činu, za jehož spáchání byl obviněný odsouzen v Polsku s tím, že jednání, jehož se dopustil, odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu krádeže ve smyslu § 205 tr. zákoníku.
62. Pro závěry o tom, zda toto rozhodnutí splňuje podmínky ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku, je rozhodné, že informace o odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie v trestním řízení má nejen v trestním řízení význam důkazního prostředku o osobě obviněného, ale zároveň takové zaznamenané rozhodnutí je i formálně právní skutečností předpokládanou českým právním řádem, tedy zejména skutečností relevantní pro zvažování recidivy, a to buď jako znaku skutkové podstaty trestného činu včetně zvlášť přitěžující okolnosti (viz např. § 205 odst. 2, § 206 odst. 2, § 209 odst. 2 tr. zákoníku atd.) nebo jako obecné přitěžující okolnosti [§ 42 písm. q) tr. zákoníku], jakož i jiných rozhodných skutečností z hlediska posouzení zvažovaných hmotněprávních institutů (včetně souvisejících otázek rozhodných pro posouzení promlčení, zahlazení odsouzení apod.) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 180 až 181]. S ohledem na tyto zásady není v posuzované věci pochyb, že soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, že odsouzení polského soudu může vyvolávat stejné účinky jako odsouzení soudem České republiky, a to zejména s ohledem na naplnění znaku skutkové podstaty spočívajícího v tzv. speciální recidivě.
63. Na základě všech shora rozvedených úvah Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy v posuzované trestní věci nepochybily, jestliže shledaly, že obviněný naplnil znaky trestného činu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, protože v souladu se všemi zákonnými pravidly správně posoudily naplnění znaku této skutkové podstaty, že obviněný „byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen“.
64. Obviněný A. A. K. v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
65. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí, činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
66. Obviněný v podaném dovolání předně namítá vadu tzv. zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, když namítá nesprávnost jeho identifikace jako člena posádky předmětné dodávky a dále rozpor se zásadou presumpce neviny.
67. K namítanému zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. k tvrzeným pochybením soudů nižších stupňů, které jsou podle obviněného dány a které podle něj zakládají dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, považuje Nejvyšší soud za nutné obecně zdůraznit, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
68. O tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze v případě, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je totiž určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
69. Podle Nejvyššího soudu byla požadovaná logická návaznost v posuzované věci dána, neboť jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně (body 8 až 58) a usnesení odvolacího soudu (zejm. body 14 až 19), soudy nižších stupňů v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku a usnesení uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, ale i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Navíc obviněný neoznačuje, které konkrétní skutkové zjištění by mělo být v rozporu se kterým konkrétním provedeným důkazem.
70. Dále obviněný namítl, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny. Takové výhrady však nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.
71. Námitky dovolatele se s prvou alternativou zmíněného dovolacího důvodu míjejí, neboť představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně, aniž by označoval zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Obviněný předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy hodnotit, netvrdí však, že by z důkazů, které vzaly za věrohodné soudy nižších stupňů, nebylo možno činit skutkový závěr, jaký zmíněné soudy učinily. Dovolatel pouze namítá, že při jiném náhledu na opatřené důkazy by takový skutkový závěr možný nebyl, uplatňuje však vlastní optiku, která soudy nižších stupňů akceptována nebyla. Jinak řečeno, domáhá se, aby nižší soudy přijaly logiku jeho úvah, opomíjí však, že hodnocení důkazů je doménou soudů, před nimiž je důkaz proveden, a jde-li o komplexní posouzení všech aspektů důkazního řízení nevykazující trhlinu v logice úvah, pak takové hodnocení nelze označovat za vadné jen proto, že nevyhovuje představě dovolatele a jím uplatňované logice. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.
72. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu obviněný namítl, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy výslechem P. S. a K. S.. Předně je namístě upozornit, že pro úspěšné uplatnění uvedené alternativy nepostačuje pouhý nesouhlas obviněného s odůvodněním zamítnutí jím navrhovaných důkazů soudem. Z dikce uvedeného ustanovení je zřejmé, že se musí jednat o důkaz, který je jednak podstatný ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a jednak nebyl nedůvodně proveden.
73. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá (bod 58.), že předmětný návrh zamítl pro jeho nadbytečnost s ohledem na provedené dokazování. Vzhledem ke skutečnostem uvedeným v jeho odůvodnění týkajícím se hodnocení důkazů tímto soudem a skutkových zjištění, k nimž na jeho základě dospěl, je uvedený důvod pro zamítnutí návrhu opodstatněný. Skutečnost, že se obviněný na místě činu nacházel, je potvrzena stopami DNA na volantu předmětného vozidla a koresponduje i s dalšími důkazy (se stopou DNA na telefonu dalšího obviněného a na světle vozidla a dále na nožíku zajištěném na místě činu). Námitka obviněného je proto neopodstatněná.
74. Obviněný W. D. S. svůj mimořádný opravný prostředek opřel o první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vady pod něj podřaditelné jsou srovnatelné s tím, co vymezila judikatura Ústavního soudu pod pojmem tzv. extrémního rozporu skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů.
75. Extrémní rozpor je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá (srovnej např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007). Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu (srovnej např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014), neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (srovnej nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004). Extrémní rozpor může být dán i tehdy, je-li odsouzení v trestním řízení založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které nevylučují, že čin mohla spáchat jiná osoba (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009). Vyjádřeno jinými slovy, aby se o takový případ jednalo, musí být zjištěno, že příslušné rozhodnutí trpí zcela očividnou vadou. Lze tedy uzavřít, že existenci extrémního rozporu není možno dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
76. Lze konstatovat, že argumentace dovolatele formálně spadá pod jím uplatněný dovolací důvod, svojí povahou se však nevymyká běžným výhradám odvolacím. Je totiž obsahově shodná s jeho obhajobou uplatněnou v předcházejících stadiích trestního řízení, která byla vyvrácena především soudem prvního stupně. Podstatou dovolacích námitek obviněného je zpochybňování hodnocení důkazů, konkrétně vysvětlení svědka C., výpovědí svědků – policistů D. a B., záznamů z kamer, na nichž jsou zachycena „zájmová“ vozidla a výstupů z analýzy záznamu telekomunikačního provozu (lokalizace SIM karty) s tím, že závěr o jeho vině nemohl být založen pouze na těchto důkazech. Za důvodné je však považovat nelze.
77. Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace lze mít za to, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména soudu prvního stupně, a požaduje, aby Nejvyšší soud zcela akceptoval jeho obhajobu a vycházel z jeho verze skutkového stavu, že se trestného činu krádeže uvedeného pod body 1 a 2 rozsudku soudu prvního stupně nedopustil. Takto uplatněná dovolací argumentace ovšem nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. Je tomu tak proto, že těžiště dokazování je před soudem prvního stupně, potažmo před soudem odvolacím, který podle zásad ústnosti a bezprostřednosti může posoudit provedené důkazy a tyto následně v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotit. Jinak řečeno, Nejvyšší soud nemůže v rámci dovolacího řízení posuzovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
78. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal žádný, natož pak zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. S ohledem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že soudy věnovaly zjištění skutkového stavu potřebnou pozornost a zkoumaly ho i se zřetelem na obhajobu obviněného a dostatečně se vypořádaly s tím, jaká zjištění vzaly jako podklad pro své rozhodnutí a z jakého důvodu. Na základě provedeného dokazování soudy dospěly k ucelenému, spojitému a na sebe navazujícímu řetězci nepřímých důkazů, který vylučuje jakoukoliv rozumnou pochybnost o vině obviněného.
79. Zbývá dodat, že není na dovolacím soudu, aby opětovně vyložil důvody pro vyslovení viny obviněného, neboť to bylo úkolem soudů nižších stupňů, které se ho zcela odpovídajícím způsobem zhostily. V dostatečném rozsahu v odůvodněních svých rozhodnutí vyložily, na základě jakých důkazů a z jakých důvodů dospěly k závěru o vině obviněného žalovanými trestnými činy a proč považovaly jeho obhajobu za vyvrácenou. Lze uvést, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně se opírá o řadu důkazů. Jedná se o důkazy uvedené pod body 8 až 13 (skutek 1), 15 až 18 (skutek 2) a 25 až 32 (skutek 4) rozsudku soudu prvního stupně. Dále provedl důkazy označené pod body 33 až 53 rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně (body 56 až 58 jeho rozhodnutí) v kontextu poznatků plynoucích z provedených důkazů logicky a přesvědčivě vyložil, proč považuje obhajobu obviněného za nevěrohodnou. Obviněný ve svém dovolání neuplatňuje nic, co by mohlo vést k závěru, že hodnocení provedených důkazů soudy nevyhovuje požadavku zákona.
80. Pokud pak obviněný v rámci podaného dovolání uvádí, že soudy rezignovaly na zásadu in dubio pro reo, lze k této námitce uvést následující. Předně takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná. Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněný uvedenou argumentací primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly. Navíc je třeba akcentovat, že v dané věci soudy na základě provedeného dokazování neměly o vině obviněného žádné pochybnosti, když nakonec i formulace této námitky, jak již bylo naznačeno, je založena jen na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 1., neboť nezahrnuje konkrétní popis jednání pro naplnění znaku „přisvojení“, což podle jeho názoru svědčí o nedostatečnosti skutkových zjištění.
82. Je-li dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. „nesprávné právní posouzení skutku“, rozumí se tím vadná aplikace hmotného práva, tj. trestního zákoníku, na skutek, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Obviněný ve svém dovolání neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že skutek pod bodem 1 nevykazoval znaky zločinu krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitka obviněného však spočívá v neztotožnění se s hodnotícími úvahami soudů, které na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že jednání, kterého se obviněný dopustil, vykazuje znaky souzeného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku obviněný zmínil toliko v přímém spojení s námitkou proti skutkovým zjištěním soudů. Obviněný tedy v dovolání neuplatnil žádné námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení a z charakteru jeho námitky je zřejmé, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny v hodnocení provedených důkazů a v konečném výsledku i změny soudy zjištěného skutkového stavu. Tímto pojetím uplatněných námitek se obviněný ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Lze konstatovat, že obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitku, která mu co do svého obsahu neodpovídá a není pod něj podřaditelná.
83. Pro úplnost zbývá dodat, že se soud prvního stupně v posuzované věci námitkou obviněného zabýval v bodě 57 rozsudku a uvedl, že (…) pro konstatování závěru o vině a trestu není překážkou, pokud nejsou všechny jednotlivé kroky přesně odhaleny a specifikovány, ale užije se např. formulace „přesně nezjištěným způsobem“ atd., protože to by v rámci trestné činnosti bez přímého zachycení spáchání činu či přesného doznání osob, pak prakticky nebylo možné nikoho odsoudit. Soud však má za to, že na základě shora uvedených důkazů lze učinit bez důvodných pochybností závěr o vině obžalovaných.
84. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. dopadá na situace, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídá druhá alternativa, neboť odvolací soud řádné opravné prostředky obviněných zamítl, avšak ti setrvali na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. V těchto směrech ovšem nebyly námitky obviněných shledány důvodnými, jak bylo vysvětleno shora, a proto ani tento dovolací důvod nemohl být a ani nebyl uplatněn důvodně.
85. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jejich dovolací argumentace zčásti neodpovídala jimi uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, Nejvyšší soud všechna tři podaná dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu