4 Tdo 674/2024

4 Tdo 674/2024-612

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2024 o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 5 To 438/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 3 T 22/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 T 22/2018, byl obviněný M. K. uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že

dne 16. 1. 2017 v 14:53 hod. na nástupišti vlakového nádraží ČD XY, po verbálním konfliktu, který vyprovokoval, nastříkal z bezprostřední blízkosti slzotvornou látku do očí vlakvedoucí S. Č., která v tu dobu stála na schůdcích vlaku č. XY a dávala znamení k odjezdu vlaku směrem na XY, čímž jí způsobil poleptání spojivky oboustranně, s nutností vyhledat lékařské ošetření a následnou pracovní neschopností od 17. 1. 2017 do 29. 1. 2017, během níž byla omezena v běžném životě pro nutnost častého kapání do očí.

2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody společnosti České dráhy, a. s., IČ: 70994226, částku ve výši 6 562 Kč a společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, částku ve výši 14 108 Kč.

4. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost České dráhy, a. s., IČ: 70994226, odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 T 22/2018, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 5 To 438/2023, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

6. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 5 To 438/2023, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V dovolání obviněný namítl, že se soud druhého stupně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, zároveň došlo k nerespektování zásady presumpce neviny a zásady volného hodnocení důkazů. Obviněný vyjádřil názor, že soud prvního stupně dospěl k odsuzujícímu výroku až na základě nepřípustného zasahování odvolacího soudu do hodnocení důkazů. O existenci důvodných pochybností o vině podle obviněného nasvědčují tři dříve vydané zprošťující rozsudky soudu prvního stupně. Obviněný uvedl, že výpověď poškozené vykazuje zjevné rozpory, přičemž k udávanému skutkovému ději nemohlo dojít s ohledem na předložený videozáznam z mobilního telefonu. Ze znaleckého posudku MUDr. Stibora vyplynulo, že ke vzniku zranění poškozené došlo z bezprostřední blízkosti a mohl ho způsobit i deodorant. Strojvůdce Š. viděl s největší pravděpodobností mobilní telefon v ruce obviněného, nemohl tak současně držet pepřový sprej.

7. Obviněný brojil rovněž proti kvalifikaci skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, pokud žádná třetí osoba nevnímala konflikt mezi obviněným a poškozenou. Popsaný skutek nesměřoval proti objektu tohoto trestného činu, šlo nejvýše o individuální spor mezi jednotlivci.

8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 T 22/2018, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že ačkoli je součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného. Toto stanovisko zastává ve své judikatuře rovněž Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva.

10. Námitky obviněného, jimiž poukazoval na vadná skutková zjištění, ve kterých popíral rozvoj verbálního konfliktu do fyzického napadení venku po zastavení vlaku, nepřekračovaly meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu záběru dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o videozáznam z mobilního telefonu, obviněný jej dodal až v průběhu hlavního líčení poté, co sám zmařil jeho zkoumání v přípravném řízení, kdy mu byl mobilní telefon odňat s tehdejším tvrzením o zapomenutém heslu.

Nahrávka byla vydána na formátu, který je jiný oproti formátu původní nahrávky. Ačkoli znalec z oboru kybernetiky po nejprve jednoznačně vyznívajícím znaleckém posudku změkčil během hlavního líčení vlastní závěry a připustil též alternativní vysvětlení ohledně částečné absence zvukové stopy na začátku nahrávky a alternativní vysvětlení té části nahrávky, v níž spatřuje aerosol, tak nezpochybnil závěry spojené se zcela rozdílnými původy nahraného syčení v uvedené frekvenci.

11. K porušení zásady in dubio pro reo by mohlo dojít tehdy, pokud by důkazní situace skutečně vyzněla tak, že by nebylo možno se důvodně přiklonit ani k jedné z více v úvahu připadajících skutkových variant a soudy by zvolily variantu pro obviněného méně příznivou. Jen za této situace, tj. skutečně existujícího patového důkazního stavu, neodstranitelného dalším možným dokazováním, který je s ohledem na uplatňující se princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 2 tr. ř.) třeba řešit přijetím pro obviněného nejpříznivější skutkové varianty, by přijetí jiné varianty soudy znamenalo porušení zmiňované zásady. Sama skutečnost, že soud v situaci, kdy žádné pochybnosti nemá, přijme řešení, které obviněný nesdílí, porušení zásady in dubio pro reo nezakládá.

12. Dále deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit výhrady obviněného týkající se nedostatku objektivní stránky, resp. objektu přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, avšak jim nelze přiznat opodstatnění. Je třeba zdůraznit, že po objektivní stránce byl skutek prokázán za těch okolností, podle nichž byl spáchán toliko na místě veřejnosti přístupném. Jestliže nástupiště vlakového nádraží lze vymezit jako prostor určený pro nástup a výstup cestujících z dopravního prostředku a sloužící také k vyčkávání cestujících na dopravní prostředek, navíc sloužil-li tento prostor v odpoledních hodinách pracovního dne, tak zajisté dostál předvídané definici místa veřejnosti přístupného. Pokud jde o námitky obviněného, jimiž kritizoval dotčení objektu přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, nelze jim přisvědčit. Napadení poškozené ze strany obviněného, již zjevně nabývalo povahu výtržnosti.

Obviněný atakoval ochranu veřejného pořádku, který přesahoval individuální zájmy mezi zainteresovanými jednotlivci, dotýkal se širšího okruhu osob pohybujících se v rámci vlakové dopravy, když vnesl do pravidel užívání dopravních prostředků nežádoucí prvek násilí.

13. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

17. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

18. O důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

19. Jelikož obviněný uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž vzhledem k tomu, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí vztahuje k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento formálně obviněný neuplatňuje. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

21. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (poukazoval na to, že z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že poškozené nastříkal slzotvornou látku do očí; soudy chybně a nedostatečně vyhodnotily výpověď poškozené, výpověď svědka J. Š.; byl prokázán slovní konflikt, ale nelze učinit závěr o napadení poškozené pepřovým sprejem; atd.). S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí – na str. 10 až 12 rozsudku soudu prvního stupně, a v bodech 12 a 13 usnesení odvolacího soudu, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně.

22. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje námitky obsahově shodné s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

23. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by při rozhodování o vině obviněného byly brány v potaz jakékoli procesně nepoužitelné důkazy, nebo že by nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy navržené obviněným. Není zde proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat.

24. V této souvislosti je namístě připomenout část dovolací argumentace obviněného, v níž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a akceptovaná i soudem odvolacím, s nimiž se neztotožnil a předkládal svoji verzi skutkového děje. Nesouhlasil zejména s hodnocením výpovědi poškozené, výpovědi svědka J. Š. a videozáznamu z mobilního telefonu (který obviněný dodal až v průběhu hlavního líčení), přičemž uvedené důkazy interpretoval a hodnotil odlišně od soudu prvního stupně. Takto formulované námitky by bylo možné do jisté míry pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, nicméně jim nelze přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud zde především připomíná, že citovaný dovolací důvod byl do trestního řádu vložen novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Je zřejmé, že jeho vymezení úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, která byla součástí extenzivního výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, spočívající v možnosti dovodit jeho naplnění zejména ve stavu opomenutých důkazů, dále v případech, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a konečně třetí oblast zahrnovala případy zásadního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením. Takový nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo pokud zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

25. Žádná taková situace však ve věci obviněného nenastala. Soudy činné dříve ve věci se dostatečně pečlivě zaobíraly provedenými důkazy, které řádně hodnotily zejména podle § 2 odst. 6 tr. ř. a dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše, s tím, že jeho konečný popis je uveden v rozsudku soudu prvního stupně, který potvrdil i soud odvolací. Spolehlivou oporou skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině je svědecká výpověď poškozené, která podrobně, bez zásadních rozporů a celkově přesvědčivě popsala situaci, kdy jí obviněný nastříkal do očí slzotvornou látku. Svědecká výpověď koresponduje s tím, co vyplývá ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, specializace oční lékařství, a byla podporována svědeckou výpovědí svědka J. Š. a dále záznamem z linky 158, vyšetřovacími pokusy a částečně i videozáznamem z mobilního telefonu.

26. Obviněný uvedenými námitkami primárně brojil proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, a v reakci na tyto námitky nabízel své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjádřil nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí) soudy nižších stupňů, nabízel svoji verzi události (neobsahující jakýkoli fyzický atak na poškozenou), vše s vyústěním do závěru, že přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ani přečin výtržnictví podle 358 odst. 1 tr. zákoníku nespáchal. Oba soudy činné dříve ve věci však v odůvodnění svých rozhodnutí posuzované jednání rozvedly, k čemuž lze odkázat (jak je výše uvedeno) zejména na str. 10 až 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 12. až 13. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Nelze tedy dovodit, že by rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků předmětného trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy že by skutková zjištění nevyplývala z provedených důkazů či snad měla být jejich opakem apod., ale naopak jsou jimi zjevně podložena.

27. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily.

28. Soudům nižších stupňů ničeho nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterým se Nejvyšší soud ztotožnil.

29. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je významná otázka, zda jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, především objektivní stránka, resp. objekt.

30. V obecné rovině je nejprve vhodné připomenout, že přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný dopustil označeného přečinu tím, že na místě veřejnosti přístupném napadl jiného.

31. Ustanovení § 358 tr. zákoníku chrání veřejný klid a pořádek i klidné mezilidské soužití proti závažnějším útokům je narušující. Z tohoto vymezení objektu vyplývá, že předmětem ochrany zde primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů (např. jejich zdraví, majetek, čest apod.), nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence v určité lokalitě. Z této povahy chráněného zájmu je třeba dovodit, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost ve smyslu trestního zákona, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1243/2003). To na druhé straně neznamená, že individuální zájmy (zejména zdraví, majetek, čest a lidská důstojnost) by nemohly být tímto ustanovením chráněny jako sekundární objekt (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 664/2016).

32. Jak správně připomněl i dovolatel, k tomu, aby bylo možné považovat napadení jiného za výtržnost ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku, musí jít o jednání dosahující určité vyšší intenzity a závažnosti srovnatelné s ostatními alternativně stanovenými znaky objektivní stránky trestného činu výtržnictví, u nichž se rovněž vyžaduje vyšší intenzita nebo závažnost, jako je tomu v případě „hrubé neslušnosti“ nebo „hrubého způsobu rušení přípravy nebo průběhu ...“. Ostatně proto i dosavadní a nadále použitelná judikatura dospěla k závěru, že každé fyzické napadení jiného, i když se jej útočník dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 40/1977 Sb. rozh.

tr.). Výtržností ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty § 358 odst. 1 tr. zákoníku se totiž rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 44/1990 Sb. rozh.

tr.). Při posuzování otázky, zda byly naplněny formální znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, je proto třeba hodnotit, za jakých okolností byl čin spáchán, zejména je nutno zohlednit věk pachatele, způsob provedení činu, intenzitu útoku, jeho dominantní rysy a průběh, celkové okolnosti, za jakých byl čin spáchán, s ohledem na to, kde k němu došlo, při jaké příležitosti, jak se dotkl ostatních lidí, jak narušil veřejný pořádek, jak proti němu bylo zakročeno a jak na to pachatel reagoval, čím byl čin vyvolán a co k němu pachatele motivovalo, jaký je jinak vztah pachatele ke spoluobčanům a k respektování veřejného pořádku obecně apod. Důležité je i zhodnocení osoby pachatele a následku jeho jednání, včetně odezvy u veřejnosti (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.

12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 255/2021).

33. Jednání, které naplňuje zákonný znak „výtržnosti“, musí být takové povahy, že se dotýká širšího okruhu občanů potud, že proti takovému okruhu osob přímo směřuje, nebo potud, že sice bezprostředně směřuje proti jednotlivci, avšak vzhledem ke způsobu provedení a dalším okolnostem se širšího okruhu osob dotýká např. tím, že ohrožuje i je, ruší jejich klid, vyvolává u nich obavy apod. Výtržnické jednání je tedy projevem záporného vztahu pachatele ke společnosti jako celku, ke spoluobčanům vůbec nebo k hodnotám, na nichž je založeno uspořádání pospolitosti určitého širšího okruhu lidí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1232/2015). Proto fyzické napadení či jiná agrese, která je motivována jen nedořešenými vztahy mezi bývalými manžely nebo partnery, popř. vyplývající z neutěšených vztahů v rodině nebo mezi bývalými přáteli, nebude zpravidla naplňovat znak výtržnosti. O výtržnost se tedy zpravidla nejedná v případech, „kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 255/2021; ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4500-4502).

34. Obviněným vzneseným námitkám, že jeho jednání nesměřovalo proti objektu chráněnému ustanovením § 358 tr. zákoníku, nelze přisvědčit.

35. V daném případě se rozhodně nejednalo o řešení individuálního sporu. Obviněný ve vztahu k poškozené nereagoval na žádný jejich individuální spor, ale v reakci na konflikt, který vznikl z jeho omezené schopnosti respektovat a podřídit se pravidlům užívání dopravního prostředku, což svědčí o jeho přístupu k lidem a schopnosti přijímat určitá omezení. Svůj vztek na napomenutí, ale i z jeho pohledu nepříjemné chování poškozené při kontrole jízdního dokladu, obviněný řešil verbálním útokem vůči poškozené. Situace pak vygradovala předmětným incidentem, když obviněný po vystoupení na vlakové zastávce v XY nastříkal z bezprostřední blízkosti slzotvornou látku do očí poškozené. Je tak zjevné, že obviněný útočil na veřejný klid a pořádek, tedy širší komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí. Konflikt mezi obviněným a poškozenou tak nebylo možno vnímat jako osobní, je zjevné, že obviněný svým jednáním již relevantně narušoval veřejný pořádek a pocit bezpečí širšího okruhu osob pohybujících se v rámci vlakové dopravy, jak na straně cestujících, tak na straně personálu zajištujícího vlakovou dopravu, takže útok mohl u nich vyvolat obavy o bezpečnost a narušení klidu. Obviněný spáchal čin vůči poškozené v pozici vlakvedoucí, tedy vůči kvalifikovanému pracovníku dopravce, který měl dohlížet nad dodržováním provozních předpisů i koordinovat jízdu vlaku.

36. Lze souhlasit se státním zástupcem i odvolacím soudem, že po objektivní stránce byl skutek prokázán za těch okolností, podle nichž byl spáchán toliko na místě veřejnosti přístupném, nikoli zároveň také spáchán veřejně, tj. před nejméně třemi osobami současně přítomnými, přestože by se potenciál tohoto jinak alternativně stanoveného znaku nabízel v souvislosti s pravidelným výskytem více cestujících a obsluhy provozu ve vlakové dopravě. Tímto směrem však nebyly zaměřeny poznatky policie v rámci šetření události.

37. Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh individuálně neurčených osob a kde se jich také zpravidla více zdržuje. Důležité je, že výtržnický čin musí být na takovém místě postřehnutelný (zaregistrovatelný) více lidmi (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 75/2017). Není přitom nezbytné, aby se nějací lidé v bezprostřední blízkosti činu v rozhodné době zrovna nacházeli. Přístupností se rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné (je za plotem, na lešení apod.). Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoli a kdykoli (např. ulice, parky, nádražní haly), nýbrž postačí, že je přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (tovární hala, staveniště aj.) nebo jinak (zdravotnické středisko, škola atd.) a v určitou dobu (v sezoně, během otvírací doby, v době provozu apod.) [srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314, Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3325].

38. Přesně podle těchto interpretačních zásad soudy v přezkoumávané věci postupovaly. Vycházely z toho, že výtržnost, k níž na místě veřejnosti přístupném došlo, byla teoreticky postřehnutelná, tzn. pozorovatelná více lidmi, nebylo podmínkou, aby se na takovém místě v době, kdy k výtržnosti došlo, konkrétní lidé nacházeli. Místo, kde obviněný poškozenou fyzicky napadl, bylo místem veřejnosti přístupným, neboť nástupiště vlakového nádraží lze vymezit jako prostor určený pro nástup a výstup cestujících z dopravního prostředku a sloužící rovněž k vyčkávání cestujících na dopravní prostředek, proto bylo správně dovozeno naplnění předmětného znaku.

39. Dovolací soud uzavírá, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obsahují všechny zákonné znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a v tomto ohledu nelze soudům nižších stupňů nic vytknout.

40. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. 8. 2024

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu