4 Tdo 742/2025

4 Tdo 742/2025-160

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2025 o dovolání obviněného M. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 8 To 100/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 181/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 50 T 181/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že

„dne 16. 10. 2024 nejméně v době okolo 17:57 v Praze XY, na trase od ulice XY až do ulice XY, kde byl u skladovací haly č. p. XY zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, řídil motorové vozidlo zn. Volkswagen Caddy, registrační značky XY, a to po předchozím vědomém užití metamfetaminu a amfetaminu, přičemž v rámci silniční kontroly se podrobil orientačnímu testu na přítomnost návykových látek sadou DrugWipe 5SP s pozitivním výsledkem na metamfetamin a amfetamin a následným lékařským vyšetřením, spojeným s odběrem krve mu byla v čase 19:34 zjištěna přítomnost metamfetaminu v krvi v hodnotě 363 ng/ml a amfetaminu v hodnotě 15,5 ng/ml, a musel si tak být vědom toho, že jeho psychosenzomotorické schopnosti jsou natolik ovlivněny, že není schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo“.

2. Za uvedenou trestnou činnost uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložil a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Dále obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 24 měsíců.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 podal odvolání v neprospěch obviněného, které směřoval toliko do výroku o trestu. Městský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaných odvoláních rozhodl usnesením ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 8 To 100/2025, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného i státního zástupce zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 8 To 100/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel je totiž přesvědčen o tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

5. Obviněný konkrétně namítá, že soudy postupovaly v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. a dostatečně nereflektovaly jím namítané skutečnosti. Z provedeného dokazování totiž zcela jasně nevyplývá, proč bylo v jeho případě přistoupeno k provedení testu na přítomnost OPL z krve, když test na přítomnost OPL z moči vyšel negativní. Nadto není možné nade vši pochybnost postavit najisto, že policisté se vzorkem jeho krve nemanipulovali, jelikož ti bez dohledu dalších osob tento vzorek nesli do trezoru. Obviněný přitom akcentuje svůj konfliktní vztah s policisty. Podle dovolatele taktéž není možné postavit najisto, že ve Fakultní nemocnici Bulovka byla skutečně testována jeho krev, když test DNA se neprováděl a v podstatě jediné z čeho bylo možné vyvodit, že se jedná o jeho krev byl štítek na zkumavce se vzorkem krve. Podle dovolatele nalézací soud nevzal v potaz tu skutečnost, že navzdory všem kontrolním mechanismům při testování vzorku krve, které mají zabránit jeho záměně, je zde stále začátek celého procesu, tedy odnos vzorku krve do trezoru bez dohledu další osoby. Samotný vzorek totiž dostane laboratorní číslo T a čtyřmístný kód, kdy v této chvíli zde již není žádná kontrola dalším člověkem. Není tak vyloučeno, že mohlo k nějaké záměně vzorku dojít.

6. Dovolatel dále nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, který v bodě 10 napadeného usnesení uvádí, že test odebrání moči je pouze orientační, přičemž právě test z krve je nezpochybnitelný a exaktní. Obviněný namítá, že vzorek pro test na OPL z moči se odebere za přítomnosti dalších osob a testuje se ihned. Proto je zřejmé, že jde o vzorek dotčené osoby. Jedná se tak o test, jehož provedení je transparentnější než test krve, při kterém celá identifikace stojí na jedné popsané zkumavce, kterou policisté bez dalšího dozoru přenesou do trezoru.

7. Obviněný tak nemůže souhlasit se závěrem odvolacího soudu (bod 12 napadeného usnesení), že rozsudek nalézacího soudu není zatížen tzv. extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.

8. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 8 To 100/2025, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 2. 2025, č. j. 50 T 181/2024-93, a sám rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby, případně že se věc vrací nalézacímu soudu k novému projednání.

9. K dovolání obviněného se dne 31. 7. 2025, sp. zn. 1 NZO 557/2025, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Úvodem stručně zrekapituloval uplatněný dovolací důvod, a především obsah podaného dovolání. Současně zdůraznil, že obviněný z velké části opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou již uplatnil před nalézacím soudem, a kterou shrnul ve svém odvolání.

10. K námitce stran možné nezákonné manipulace se vzorkem krve státní zástupce uvádí, že se s touto námitkou dostatečně vypořádaly již soudy nižších stupňů. Akcentuje, že nalézací soud na základě výslechu řady svědků podrobně popsal způsob nakládání s krevními vzorky, kterým je v podstatě vyloučena jejich záměna (bod 16 jeho rozsudku). Odvolací soud se pak v bodech 9–13 jeho usnesení s těmito závěry nalézacího soudu ztotožnil.

11. Státní zástupce s argumentací soudů nižších stupňů zcela souhlasí a dodává, že k takto vážnému obvinění policistů by ovšem měla mít osoba podrobená trestnímu řízení konkrétní poznatek, který je možno prověřit. Dovolatel však pouze obecně sděluje, že má s policisty jisté konfliktní vztahy, které ovšem blíže nerozvádí. Proto souhlasí státní zástupce s názorem, který vyslovil odvolací soud v bodě 13 napadeného usnesení, že ze strany dovolatele se jedná o argumenty pouze hypotetické a žádným konkrétním tvrzením nepodložené. Jen pro úplnost poznamenává, že stejně jako soudkyni v průběhu hlavního líčení, tak i policistům na místě kontroly, se dovolatel jevil jako osoba pod vlivem návykových látek.

12. Státní zástupce pak dodává, že první variantě tvrzeného dovolacího důvodu námitky dovolatele neodpovídají, neboť dovolatel neuvedl, že by snad mezi lékařským vyšetřením jeho krve a skutkovým zjištěním obsahu návykových látek byl nějaký rozpor. Brojí pouze proti správnosti lékařského vyšetření. Zdůrazňuje, že nalézací soud provedl k uvedené správnosti obsáhlé dokazování, když vyslechl všechny osoby, které se na manipulaci s dovolatelovým krevním vzorkem účastnily. Dovolatel ani neuvádí, že by snad některý z těchto důkazů vyvracejících jeho tvrzení o záměně vzorků byl procesně nepřípustný. Dovolatel tedy nesouhlasí s obsahem jednotlivých provedených důkazů – s tím, že tyto důkazy jeho tvrzení o záměně vzorků vyvracejí. Ani nenamítá, že by snad některý z uvedených důkazů jeho obhajobu potvrzoval a že by tím nastal zjevný rozpor mezi uvedeným důkazem a skutkovým zjištěním soudů.

13. Obviněný má tak podle státního zástupce za to, že i po obsáhlém dokazování trvá pochybnost o skutkových zjištěních soudů a obsahově tedy namítá, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. V této souvislosti státní zástupce upozorňuje, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Je toho názoru, že dovolání obviněného žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly, což logicky nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. Dovolatel tak pouze namítá, že existuje hypotetická pochybnost o možné záměně vzorků.

14. Závěrem vyjádření státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí státní zástupce s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

15. Dne 22. 8. 2025 odeslal dovolatel skrze svého obhájce Nejvyššímu soudu reakci na doručené vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněný v podání pouze opakuje již přednesené námitky, které uplatnil ve svém dovolání a nepředkládá soudu nějakou hlubší argumentaci, která by zásadním směrem jeho výtky rozvíjela. V obsahu písemnosti obviněný zejména čestně prohlašuje a ujišťuje soud, že 14 dní před zmiňovanou kontrolou, ani přímo v den kontroly, nebyl pod vlivem žádné zakázané omamné látky.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

19. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.

Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

20. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

21. Jelikož dovolatel vztahuje jím tvrzené vady a nedostatky i k rozsudku soudu prvního stupně, lze rovněž dovodit, že chtěl ve svém dovolání uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož tento dovolací důvod explicitně neoznačil, jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř), by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod. Naznačené pochybení ovšem není takového rázu, aby bránilo věcnému přezkoumání podaného dovolání.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání dovolatele zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

23. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

24. Předně je potřeba uvést, že v dovolání deklarované námitky dovolatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, takže jeho dovolání z velké části odpovídá ve věci podanému odvolání. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy dovolatel v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla, o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

25. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného se zjevně míjí s obsahem dovolacího důvodu, který obviněný aplikoval v dovolání. Obviněný namítá, že není možné postavit najisto, že s vzorkem jeho krve nebylo nezákonně manipulováno. Taková námitka však neodpovídá § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, kterou obviněný v dovolání uplatňuje. Jinak vyjádřeno, dovolatel netvrdí, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, ale dovolacímu soudu pouze předkládá hypotetickou verzi skutkového děje založenou na domněnce konspirativního jednání policistů, která je pro obviněného příznivější, ale taktéž, která nemá žádnou oporu v provedených důkazech. Námitky obviněného tak nelze podřadit pod dovolatelem zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. I přes výše uvedené považoval Nejvyšší soud za vhodné se k argumentaci obviněného stručně vyjádřit ve smyslu § 265i odst. 2 tr. ř.

26. Předně je třeba uvést, že podstata dovolací argumentace je založena na námitce nezákonné manipulace s krevními vzorky. Na rozdíl od tvrzení obviněného má Nejvyšší soud za to, že s touto námitkou se řádně a dostatečně vypořádaly již soudy nižších stupňů, a to zejména soud prvního stupně (viz bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud se s jejich závěry zcela ztotožnil a pro jistou stručnost na jejich rozhodnutí odkazuje.

27. Přesto pro jistou komplexní optiku považuje Nejvyšší soud za vhodné rekapitulovat i průběh silniční kontroly, která předcházela odběru vzorku krve u obviněného. Předně není pochyb o tom, že zasahující policisté zastavili obviněného při běžné silniční kontrole (viz protokol o hlavním líčení ze dne 23. 1. 2025, č. l. 79 a násl.). Z pohledu obhajoby obviněného je třeba akcentovat, že sám obviněný v rámci své výpovědi v hlavním líčení uvedl, že policisté ho neznali (srov. č. l. 64 verte). Přitom i z kamerového záznamu založeném na č. l. 70 (provedeného v rámci hlavního líčení ze dne 23. 1. 2025 – č. l. 80 verte až 81, čas 29:25 a následující) neplyne, že by hlídka postupovala proti obviněnému nějak zaujatě. Ze zachyceného děje je naopak patrné, že osobu obviněného zasahující policisté neznají a kontrolují jej náhodně (viz např. jisté překvapení jednoho ze zasahujících policistů stran počtu předchozích záznamů obviněného, upozornění obviněného na skutečnost, že má otevřené víko od nádrže). Nelze taktéž odhlédnout od toho, že obviněný byl zastaven hlídkou cizinecké policie, přičemž dovolatel konfliktní jednání s policisty vztahuje v rámci své výpovědi v hlavním líčení k hlídkám PMJ (Pohotovostní motorizovaná jednotka) Policie ČR (viz. č. l. 65 verte až 66).

28. Je tak patrné, že k zastavení auta řízeného obviněným hlídkou Policie ČR došlo na základě kumulace více okolností (profesní odhad policistů, předchozí zkušenost s řidiči kurýrních služeb, pravděpodobně i výše zmíněné otevřené víko od nádrže), takže lze jednoznačně odmítnout tvrzení obviněného, že se jednalo o cílenou perzekuci jeho osoby ze strany policie na základě nějakých předchozích konfliktů, na které obviněný navíc odkazuje toliko obecně. Pokud dále obviněný namítá, že není možné postavit na jisto, zda policisté se vzorkem krve nemanipulovali, jestliže ti bez dohledu dalších osob tento vzorek nesli do trezoru, tak s touto námitkou nemůže Nejvyšší soud souhlasit. Předně je třeba konstatovat, že nalézací soud v tomto ohledu provedl vyčerpávající dokazování, když vyslechl jak zasahující policisty, tak i lékaře a sestru z Fakultní nemocnice Bulovka a dále pracovnice laboratoře klinické forenzní toxikologie. Zejména z výpovědí zdravotnického personálu plyne existence řady kontrolních mechanismů, které zajišťují, aby nedošlo k záměně jednotlivých krevních vzorků. Obviněný přitom brojí argumentací, že navzdory všem těmto kontrolním opatřením, je zde stále začátek celého procesu, tedy odnesení vzorku krve policisty do trezoru bez dohledu další osoby.

29. Vzhledem k výpovědím svědků z řad zdravotnického personálu je zřejmé, že pokud by mělo být manipulováno s krví obviněného, když v případě porušené zkumavky by laboratoř zkumavku vrátila (bod 8 rozsudku nalézacího soudu), tak by museli policisté stihnout během krátké chvíle sundat bez viditelného poškození štítky z původních ampulek s krví a přilepit je na jiné, kde je krev s nálezem OPL. Přičemž, pokud se nemohou dostat k ostatním vzorkům (u kterých by ani nemohli vědět, zda jsou pozitivní na OPL), pak tuto pozitivní krev by museli mít již dopředu připravenou, což se taktéž jeví jako zcela absurdní, a to i vzhledem k tomu, že (jak již bylo ostatně výše uvedeno) provedení silniční kontroly obviněného bylo zcela náhodné a nic nenasvědčuje závěru, že by se policie obviněnému tzv. „mstila“ za nějaké jeho předchozí chování. Ze spisového materiálu nevyplývá jakákoliv indikace o takovém motivu. Nejvyšší soud tak souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že obhajoba obviněného je založena toliko na prezentaci hypotetických argumentů, které však nemohou založit kasační zásah dovolacího soudu. Naopak, právě precizně provedené dokazování před nalézacím soudem zcela přesvědčivě prokazuje vinu dovolatele, přičemž nelze ani odhlédnout od toho, že obviněný se sám doznal k užívání OPL v minulosti, což mělo i dopad na jeho předchozí trestní historii (bod 15 rozsudku nalézacího soudu).

30. Ohledně negativního výsledku přítomnosti OPL z moči obviněného je vhodné odkázat na bod 16 rozhodnutí nalézacího soudu, který se s touto skutečností dostatečně vypořádal. Jak svědci O. tak i V. uvedli, že test z moči může vyjít „falešně“ negativně a může být popřípadě také zkreslen či jinak ovlivněn vyšetřovanou osobu. Pakliže tedy výsledek daného testu vyšel opačně od nejpřesnějšího možného měření z krve, lze souhlasit se závěrem nalézacího soudu, že se nejedná o relevantní okolnost znějící ve prospěch obviněného. Navíc Nejvyšší soud z pohledu námitek obviněného považuje za významné, že z pořízeného kamerového záznamu je zjevné, že již před odvozem do Fakultní nemocnice na Bulovce zasahující policisté obviněného poučují o tom, že bude potřeba dát, jak moč, tak i krev, že takový je postup a je třeba testovat oboje. Tedy rozhodnutí testovat i krev obviněného nebylo učiněno na základě negativního testování moči, což opět svědčí o transparentním postupu policistů.

31. Dále je vhodné poukázat na to, že argumentace obviněného se jistým způsobem skutečně stáčí k námitce aplikování zásady in dubio pro reo. Zde je třeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“.

Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.

32. Současně Nejvyšší soud považuje za vhodné a potřebné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/23, konkrétně bod 25 tohoto rozhodnutí, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že „zásada in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obžalovaného [srovnej např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací – v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování a alespoň jedna z nich musí být pro obžalovaného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze.“.

33. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná. Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněný svou argumentací pouze nastiňuje hypotetickou situaci, která je ve světle provedených důkazů zcela nereálná. Nadto je třeba akcentovat, že v dané věci soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování neměly o vině dovolatele žádné pochybnosti a tyto ostatně nemá ani Nejvyšší soud.

34. Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné jen pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaného dovolání obviněného dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

35. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne „bylo- li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.“. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 8. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu