USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2024 o dovolání obviněného T. Č., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 14 To 68/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 251/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 2 T 251/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný T. Č. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že: ačkoliv mu byl rozhodnutím Městského úřadu Brandýs nad Labem - Stará Boleslav ze dne 24. 7. 2023, č. j. MÚBNLSB-OD-124907/2023-SIZJO, a rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 8.
9. 2023, č.j. 115956/2023/KUSK, které nabylo právní moci dne 11. 9. 2023, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců, s dobou trvání od 11. 9. 2023 do 11. 5. 2024, přičemž tohoto správního řízení si byl vědom a byl v něm na základě jím udělené plné moci v plném rozsahu zastupován advokátem JUDr. Radkem Bechyněm, ev. č. ČAK 4790, se sídlem Legerova 148, 280 02 Kolín, kterému bylo toto rozhodnutí prokazatelně doručeno do datové schránky dne 11. 9. 2023, a věděl a byl srozuměn s tím, že má uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, neboť proti rozhodnutí XY orgánu I.
stupně podal odvolání a rozhodnutí odvolacího orgánu bylo doručeno jeho advokátovi, tak přesto dne 11. 12. 2023 v době okolo 11:13 hodin řídil nákladní automobil tov. zn. Volvo FH rz: XY s návěsem SCHMITZ CARGOBULL rz: XY, společnosti XY XYIČO: XY se sídlem XY jejíž je jediným jednatelem, v obci XY, po silnici XY, ve směru od obce XY, směrem k obci XY kde byl v km 3,0 této komunikace v blízkosti domu č. XY, zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, při kontrole předložil řidičský průkaz č. XY vydaný Městským úřadem Kroměříž dne 14.8.2023, který mu byl na místě zadržen a další jízda byla zakázána, přičemž dle záznamového zařízení nákladního automobilu tov.
zn. Volvo FH rz: XY jízdu započal dne 11. 12. 2023 v 10:58 hodin a do místa silniční kontroly ujel 11 km, a dále bylo z karty řidiče zjištěno, že v období od 11. 9. 2023 do 11. 12. 2023, tedy v době, kdy měl vysloven zákaz řízení všech motorových vozidel vykonával práci řidiče svojí společnosti a motorové vozidlo řídil po blíže neurčených trasách na území České republiky a to v období od 11.9.2023 10:27 hod. do 11.9.2023 19:33 hod., od 12.9.2023 10:30 hod. do 12.9.2023 19:53 hod., od 13.9.2023 8:20 hod.
do 13.9.2023 10:42 hod., od 14.9.2023 10:25 hod. do 14.9.2023 19:31 hod., od 15.9.2023 10:16 hod. do 15.9.2023 19:49 hod., od 18.9.2023 10:45 hod. do 18.9.2023 19:56 hod., od 19.9.2023 10:30 hod. do 19.9.2023 19:52 hod., od 20.9.2023 8:46 hod. do 20.9.2023 11:26 hod., od 21.9.2023 12:15 hod. do 21.9.2023 21:54 hod., od 22.9.2023 13:53 hod. do 22.9.2023 23:20 hod., od 25.9.2023 9:52 hod. do 25.9.2023 19:19 hod., od 26.9.2023 10:47 hod. do 26.9.2023 20:22 hod., od 27.9.2023 6:56 hod. do 27.9.2023 10:28 hod., od 4.10.2023 10:35 hod.
do 4.10.2023 19:45 hod., od 5.10.2023 10:51 hod. do 5.10.2023 20:27 hod., od 6.10.2023 6:56 hod. do 6.10.2023 7:23 hod., od 9.10.2023 11:39 hod. do 9.10.2023 20:49 hod., od 10.10.2023 9:40 hod.
do 10.10.2023 19:04 hod., od 11.10.2023 7:35 hod. do 11.10.2023 11:53 hod., od 12.10.2023 11:00 hod. do 12.10.2023 20:09 hod., od 13.10.2023 11:05 hod. do 13.10.2023 20:52 hod., od 16.10.2023 10:46 hod. do 16.10.2023 19:51 hod., od 17.10.2023 10:56 hod. do 17.10.2023 20:38 hod., od 19.10.2023 11:01 hod. do 19.10.2023 20:43 hod., od 20.10.2023 11:53 hod. do 20.10.2023 21:36 hod., od 23.10.2023 16:56 hod. do 24.10.2023 13:37 hod., od 25.10.2023 8:57 hod. do 25.10.2023 11:41 hod., od 30.10.2023 10:06 hod.
do 30.10.2023 19:20 hod., do 31.10.2023 11:48 hod. do 31.10.2023 21:30 hod., od 01.11.2023 7:44 hod. do 01.11.2023 14:45 hod., od 02.11.2023 10:37 hod. do 02.11.2023 19:42 hod., od 03.11.2023 13:25 hod. do 03.11.2023 21:32 hod., od 06.11.2023 11:41 hod. do 06.11.2023 20:39 hod., od 07.11.2023 11:11 hod. do 07.11.2023 20:20 hod., od 08.11.2023 7:40 hod. do 08.11.2023 9:10 hod., od 09.11.2023 11:59 hod. do 09.11.2023 20:52 hod., od 10.11.2023 12:03 hod. do 10.11.2023 21:44 hod., od 13.11.2023 10:31 hod.
do 13.11.2023 19:48 hod. od 14.11.2023 10:55 hod. do 14.11.2023 20:24 hod., od 15.11.2023 8:54 hod. do 15.11.2023 11:11 hod., od 16.11.2023 10:20 hod. do 16.11.2023 19:33 hod., od 17.11.2023 13:38 hod. do 18.11.2023 13:09 hod., od 20.11.2023 10:34 hod. do 20.11.2023 20:09 hod., od 21.11.2023 10:57 hod. do 21.11.2023 20:30 hod., od 22.11.2023 8:55 hod. do 22.11.2023 11:11 hod., do 23.11.2023 11:52 hod. do 23.11.2023 20:54 hod., od 24.11.2023 12:03 hod. do 24.11.2023 21:09 hod., od 30.11.2023 12:04 hod.
do 30.11.2023 21:02 hod., od 01.12.2023 11:47 hod. do 01.12.2023 23:08 hod., od 04.12.2023 12:57 hod. do 04.12.2023 22:43 hod., od 05.12.2023 18:30 hod. do 06.12.2023 6:47 hod., od 07.12.2023 7:44 hod. do 07.12.2023 10:39 hod., tedy v dalších 52 případech s vozidlem tov. zn. Volvo FH, rz XY v uvedeném období ujel vzdálenost celkem 28 237 km.
2. Za uvedený přečin byl obviněnému podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 (dvou) let. Současně mu byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl usnesením ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 14 To 68/2024, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 14 To 68/2024, a materiálně nahlíženo pak rovněž ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., neboť podle něj rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání.
5. V podaném dovolání obviněný předně sumarizuje dosavadní průběh trestního řízení a následně vyjadřuje své přesvědčení, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů nedostál své povinnosti stanovené mu § 2 odst. 6 tr. ř., pokud dospěl k závěru, že jeho vina byla provedenými důkazy prokázána. Podle dovolatele totiž netvoří důkazy provedené nalézacím soudem ve svém souhrnu logickou, ničím nerušenou a uzavřenou soustavu tak, aby spolehlivě dokazovaly skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich bylo možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. Obviněný je totiž přesvědčen, že je ze spáchání trestné činnosti podezírán toliko na základě skutečnosti, že si byl vědom přestupku ze dne 2. 5. 2023, který byl projednáván Městským úřadem Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, Odborem dopravy, Oddělením správního řízení (dále jen „Městský úřad Brandýs nad Labem“), a na základě skutečnosti, že rozhodnutí tohoto orgánu ze dne 24. 7. 2023, č. j. MÚBNLSB-OD-124907/2023-SIZJO (dále jen „rozhodnutí ze dne 24. 7. 2023“), mu bylo doručeno do vlastních rukou, jakož i toho, že se nechal v rámci odvolacího řízení o přestupku zastupovat zmocněncem, aniž by se zajímal o konečný stav věci.
6. Obviněný předně namítá, že sama skutečnost, že mu Městský úřad Brandýs nad Labem doručoval rozhodnutí ze dne 24. 7. 2023 do vlastních rukou, je podstatnou procesní vadou, neboť měl v té době zřízenou datovou schránku. Připomíná proto, že je povinností každého správního orgánu doručovat veškeré písemnosti přednostně do datové schránky, a nikoliv prostřednictvím poštovních služeb do vlastních rukou. K tomu dodává, že stejné procesní vady se podle něj dopustil rovněž okresní soud, který mu písemnosti doručoval taktéž prostřednictvím poštovních služeb do vlastních rukou, kdy odkazuje zejména na trestní příkaz ze dne 27. 12. 2023 a předvolání k hlavnímu líčení a rozsudek ze dne 31. 1. 2024.
7. Následně potom uvádí, že vzhledem ke způsobu provedeného doručování ze strany Městského úřadu Brandýs nad Labem nabyl legitimního dojmu, že mu ze strany odvolacího soudu bude doručováno prostřednictvím poštovních služeb do vlastních rukou, nicméně krajský soud mu doručil vyrozumění o konání veřejného zasedání do jeho datové schránky. Tímto postupem odvolacího soudu bylo podle dovolatele porušeno jeho legitimní očekávání, že mu bude doručováno prostřednictvím poštovních služeb do vlastních rukou, pročež bylo porušeno i jeho právo na spravedlivý proces, neboť se nedozvěděl o konání veřejného zasedání, kdy vyrozumění bylo doručeno fikcí do jeho datové schránky, a tudíž se nemohl řádně obhajovat v rámci odvolacího řízení.
8. Samotnou argumentaci odvolacího soudu, že měl povinnost zajímat se o stav přestupkového řízení, považuje za lichou, neboť využil svého práva zvolit si zmocněnce pro zastupování v řízení o přestupku. Akcentuje, že je následnou povinností zmocněnce informovat obviněného o stavu přestupkového řízení, což podle něj znamená, že nikdy nebyl seznámen s rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje, Odboru správního a krajského živnostenského úřadu (dále jen „Krajský úřad Středočeského kraje“), ze dne 8. 9. 2023, č. j. 115956/2023/KUSK, sp. zn. SZ_111193/2023/KUSK/2 (dále jen „rozhodnutí ze dne 8. 9. 2023“), a proto podle svého přesvědčení nemohl naplnit skutkovou podstatu přisouzeného přečinu podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku. Namítá, že soudy nižších stupňů nikdy neprokázaly, že by byl prokazatelně seznámen s rozhodnutím ze dne 8. 9. 2023. Nadto dodává, že Krajský úřad Středočeského kraje mohl rovněž doručit rozhodnutí ze dne 8. 9. 2023 přímo jemu.
9. Dále uvádí, že i kdyby obhájce JUDr. Bechyněho zprostil mlčenlivosti, jednalo by se podle jeho přesvědčení o situaci popsanou v § 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, tj. o situaci, kdy jej zprostil pod nátlakem nebo v tísni.
10. Obviněný tedy vyslovuje přesvědčení, že se nemohl dopustit přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že mu bylo doručeno rozhodnutí ze dne 8. 9. 2023. Nemůže mu jít k tíži, že rozhodnutí bylo doručeno pouze jeho zmocněnci JUDr. Bechyněmu. Namítá, že nemohl nikterak ovlivnit skutečnost, že bude ze strany svého zmocněnce o rozhodnutí ze dne 8. 9. 2023 informován.
11. Za tohoto stavu je podle něj třeba mít za to, že rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, kdy toto pochybení nenapravil ani odvolací soud. Tímto postupem soudy nižších stupňů podle dovolatele zatížily svá rozhodnutí vadou ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
12. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 14 To 68/2024, jakož i napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 2 T 251/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Nakonec vyslovil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
13. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 30. 7. 2024, sp. zn. 1 NZO 513/2024. Úvodem stručně zrekapituloval obsah podaného dovolání obviněného a zároveň vyslovil přesvědčení, že obviněný chtěl usnesení odvolacího soudu napadnout patrně podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
14. Ve vztahu k námitce obviněného, že o uloženém zákazu činnosti nevěděl z důvodu své nedbalosti při komunikaci se zmocněncem, státní zástupce konstatuje, že se s touto námitkou vypořádaly již soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž odkazuje na bod 6 napadeného rozsudku nalézacího soudu, kdy tento podle něj přiléhavě odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 3 Tdo 583/2022, a na strany 3 až 4 napadeného usnesení odvolacího soudu. S argumentací obou soudů se potom ztotožnil.
15. Co se týče obviněným tvrzené vady zjevného rozporu, k tomu státní zástupce uvádí, že dovolatel žádný konkrétní rozpor neoznačil a celkový obsah jeho námitek spíše směřuje k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Proto v souvislosti s touto námitkou obviněného odkazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (zejména usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/02, sp. zn. I. ÚS 3494/22, sp. zn. III. ÚS 3090/22, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 888/14, jakož i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016 nebo sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Připomíná, že taková námitka, jíž dovolatel uplatnil, nemůže založit žádný dovolací důvod ani za nového znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Pokud tedy dovolatel poukazuje na pochybnosti o svém zavinění, jeho dovolání podle státního zástupce žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla zásada in dubio pro reo porušena, když soudy pochybnosti neměly.
16. Oproti tomu ve vztahu k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce konstatuje, že uplatněná dovolací argumentace tomuto dovolacímu důvodu sice odpovídá, avšak že je zjevně neopodstatněná.
17. V podrobnostech pak uvádí, že dovolatel v této části dovolání v podstatě namítá, že o konání veřejného zasedání odvolacího soudu nemohl být vyrozuměn pouhou fikcí doručení, a to poté, co mu bylo toto vyrozumění doručeno do jeho datové schránky. Státní zástupce akcentuje, že je tento názor dovolatele v rozporu s ustálenou judikaturou, k čemuž odkazuje zejména na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2002, sp. zn. 3 To 709/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1306/2015, která se věnují odlišení pojmu předvolání k veřejnému zasedání od pojmu vyrozumění o veřejném zasedání. Podle státního zástupce je zřejmé, že když v posuzované věci byl dovolatel o konání veřejného zasedání řádně toliko vyrozuměn, nebránilo nic doručení vyrozumění pouhou fikcí. Nadto pokud k tomu obviněný namítá, že doručením vyrozumění do datové schránky obviněného porušil odvolací soud jeho „legitimní očekávání“, že mu nadále bude nesprávně doručováno do vlastních rukou, má státní zástupce za to, že očekávání nesprávného postupu jakéhokoliv úřadu nemůže být považováno za legitimní.
18. Nakonec státní zástupce shrnuje, že námitky dovolatele proti soudy učiněným skutkovým zjištěním žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají, a námitky stran způsobu vyrozumění o konání veřejného zasedání odvolacího soudu jsou zjevně neopodstatněné.
19. Závěrem státní zástupce s ohledem na uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jakožto zjevně neopodstatněné. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí, nežli jím navrhovaného.
20. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel. III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
23. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
25. Obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který je naplněn tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, neboť odvolacímu soudu vytýká, že mu nebylo řádně doručeno vyrozumění o veřejném zasedání. Obecně platí, že předmětný dovolací důvod nespočívá v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle nějž nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz v případě hlavního líčení § 202 odst. 2 až 5 tr. ř. a v případě veřejného zasedání § 263 tr. ř.). Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stadiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konání veřejného zasedání (§ 198, § 233 tr. ř.). Porušení těchto ustanovení přitom může založit právě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
26. Obviněný v podaném dovolání dále explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
27. Jelikož obviněný vztahuje jím tvrzené vady a nedostatky i k rozsudku soudu prvního stupně, lze dovodit, že chtěl ve svém dovolání uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož tento dovolací důvod explicitně neoznačil, jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod. Naznačený nedostatek ovšem není takového rázu, že by bránil věcnému projednání podaného dovolání.
28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
29. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
30. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá, že mu nebylo řádně doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání u odvolacího soudu a že soudy zatížily svá rozhodnutí vadou tzv. zjevného rozporu, uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům potom – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.
31. Předně je třeba uvést, že část v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz odůvodnění odvolání ze dne 27. 2. 2024 na č. l. 114 až 116 spisového materiálu). Jedná se o námitky týkající se naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě. Nejvyšší soud proto považuje za nutné uvést, že co se týče dovolací argumentace obviněného, jde přinejmenším v její podstatné části pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz zejména strany 3 a 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
32. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Jak již bylo uvedeno, obviněný v podaném dovolání explicitně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Z jeho dovolací argumentace je pak patrné, že svým dovoláním míří na první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. na vadu tzv. zjevného rozporu, a dále na druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
33. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami vztahujícími se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný, zjednodušeně řečeno, namítá, že soudy nižších stupňů neprokázaly, že byl s rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 8. 9. 2023, č. j. 115956/2023/KUSK, seznámen, a že mu nemůže jít k tíži to, že toto rozhodnutí bylo doručeno pouze jeho zmocněnci JUDr. Bechyněmu, advokátovi, a tento ho o jeho obsahu neinformoval. Za tohoto stavu jsou podle něj rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně v rozporu s obsahem provedených důkazů, když předmětné pochybení nijak nenapravil ani odvolací soud.
34. Předně je vhodné ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. k tvrzeným pochybením soudů nižších stupňů, které jsou podle obviněného dány a které podle něj zakládají dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
35. Je také třeba připomenout, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
36. Ke shora uvedeným námitkám obviněného proto Nejvyšší soud uvádí, že je nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v této části a v tomto směru nepřesahují pouhou polemiku s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.
37. Nadto Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Oba soudy uvedly, byť stručněji, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, jakož i ve věci provedenými listinnými důkazy (k tomu srov. zejména body 4. až 9. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 2 až 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
38. Pokud pak obviněný svojí argumentací mířil, materiálně nahlíženo, spíše na tvrzené porušení zásady in dubio pro reo, nikoliv na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, jak deklaroval, lze k tomu uvést následující. Předně ani takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se však v dané věci nejedná.
39. Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněný uvedenou argumentací primárně vyjadřuje především svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly. Tato námitka obviněného však již byla shora vypořádána. Navíc je třeba akcentovat, že v dané věci soudy na základě provedeného dokazování neměly o vině obviněného žádné pochybnosti (viz především body 4 až 6 rozsudku nalézacího soudu).
40. Pouze jako obiter dictum, a to protože obviněný jistým způsobem zpochybňuje naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu, Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci soudy dostatečným způsobem odůvodnily, na základě čeho dospěly k závěru, že obviněný věděl o tom, že řídí vozidlo i přes uložený zákaz činnosti. Jak totiž přiléhavě uvádí nalézací soud ve svém rozsudku, obviněnému byl rozhodnutím Městského úřadu Brandýs nad Labem ze dne 24. 7. 2023 uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců, s dobou trvání od 11. 9. 2023 (tj. právní moc rozhodnutí) do 11. 5. 2024. Toto rozhodnutí bylo obviněnému doručeno (viz bod 4. rozsudku nalézacího soudu a protokol o hlavním líčení na č. l. 106 spisového materiálu), přičemž rozhodnutí bylo doručeno i zvolenému zmocněnci JUDr. Bechyněmu (viz doručenka na č. l. 23 spisového materiálu). Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 8. 9. 2023 pak bylo doručeno zmocněnci obviněného, JUDr. Bechyněmu, dne 11. 9. 2023 (viz doručenka na č. l. 30 spisového materiálu). Obviněný rovněž připustil, že si byl vědom toho, že spáchal přestupek a že je tento projednáván příslušným orgánem (viz jeho výpověď zaznamenaná v protokolu o hlavním líčení konaném dne 31. 1. 2024 na č. l. 106 verte spisového materiálu).
41. Pokud se obviněný hájí tím, že se aktivně nezajímal o výsledek odvolacího řízení o přestupku a že tedy nevěděl, že řídil nákladní vozidlo i přes jemu uložený zákaz činnosti, je podle Nejvyššího soudu zapotřebí předně uvést, že obdobnou skutkovou situací se dovolací soud již v minulosti zabýval, jak ostatně přiléhavě uvedl i státní zástupce v zaslaném vyjádření. Konkrétně lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 3 Tdo 583/2022.
42. Přesto Nejvyšší soud pro úplnost připomíná některé závěry učiněné v citovaném rozhodnutí. V prvé řadě bylo třeba zabývat se otázkou, zda byl obviněný pro účely správního řízení řádně zastoupen a zda byly splněny podmínky řádného doručení správního rozhodnutí.
43. Podle § 31 správního řádu je zástupcem účastníka zákonný zástupce, opatrovník nebo zmocněnec. Zastoupení zmocněncem je blíže upraveno v ustanovení § 33 správního řádu. Jedná se o fakultativní zastoupení, což znamená, že je na účastníkovi řízení, zda si zmocněnce zvolí, či nikoli a v jakém rozsahu zmocněnci plnou moc udělí. Oprávnění k zastoupení v tomto případě vzniká udělením plné moci, plnou mocí se zmocnění také prokazuje. Plná moc musí mít zásadně písemnou formu, pokud není plná moc udělena ústně do protokolu. Rozsah zmocnění musí být vždy přesně vymezen v plné moci, kterou se zmocnění prokazuje. Plnou moc lze udělit pouze pro jeden určitý úkon nebo pro skupinu úkonů nebo také pro určitou část řízení. Zmocněnec může být rovněž zmocněn k zastupování účastníka v celém (konkrétním) správním řízení. Ustanovení § 34 odst. 3 správního řádu pak upravuje situaci, kdy vzniknou pochybnosti o rozsahu zastoupení. Podle tohoto ustanovení v pochybnostech o rozsahu zastoupení platí, že zástupce je oprávněn vystupovat jménem zastoupeného v celém řízení. Tato norma se aplikuje tam, kde je zřejmé, že se zastoupení na dané řízení vztahuje, jsou však pochybnosti o tom, v jakém rozsahu (NSS 1 As 9/2015).
44. Z úkonů zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (§ 34 odst. 1 správního řádu). To znamená, že úkon učiněný zástupcem má stejné právní účinky, jako by byl učiněn přímo zastoupeným. Úkon v řízení je platně učiněn v okamžiku, kdy jej učiní zástupce. Pro řízení není ani podstatné, zda se zastoupený o tom, že zástupce jeho jménem učinil úkon v řízení, skutečně dozví; to je věcí vzájemných vztahů mezi zástupcem a zastoupeným, nikoli vztahu mezi správním orgánem a zastoupeným účastníkem řízení.
45. Ustanovení § 34 odst. 2 správního řádu upravuje otázku doručení písemností v případě, že jde o zastoupení na základě plné moci. Je-li adresát písemnosti v řízení zastoupen, doručuje správní orgán písemnosti pouze zástupci, s výjimkou případů, kdy má zastoupený v řízení něco osobně vykonat (např. dostavit se na předvolání správního orgánu – § 59 správního řádu). Má-li zastoupený v řízení něco osobně vykonat, doručuje se písemnost jak zástupci, tak zastoupenému. Není vyloučeno, aby správní orgán i v případě, že v řízení vystupuje jménem zastoupeného jeho zástupce, doručil písemnost též zastoupenému (měl by tak však činit pouze tehdy, je-li to odůvodněné). Doručení písemnosti zastoupenému však v tomto případě nemá účinky na běh lhůt, pokud zákon nestanoví jinak. To znamená, že je-li na doručení písemnosti vázán počátek běhu určité lhůty, je pro běh lhůty rozhodný okamžik doručení písemnosti zástupci; to, zda a kdy byla písemnost doručena zastoupenému, je pro běh lhůty nepodstatné (srovnej Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 201-222).
46. Podmínkou právní moci správního rozhodnutí je doručení jeho písemného vyhotovení účastníkům řízení. Jak se podává z výše uvedeného, správní rozhodnutí postačí doručit zmocněnci (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 1 As 100/2008, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 8 As 255/2017). Protože v projednávané věci se jednalo o sankci udělenou ve správním řízení za přestupek, tak správní orgán správně doručoval rozhodnutí pouze zmocněnci obviněného, JUDr. Bechyněmu, a to prostřednictvím datové schránky, což nakonec obviněný ani v rámci podaného dovolání nezpochybňuje. Rozhodnutí ze dne 8. 9. 2023 mu bylo doručeno dne 11. 9. 2023, kdy také z tohoto důvodu nabylo právní moci.
47. Lze tedy uzavřít, že obviněný byl zastoupen v řízení o předmětném přestupku zmocněncem, kterého si zvolil na podkladě písemné plné moci (viz č. l. 15 spisového materiálu). Podle jejího obsahu byla udělena pro zastoupení obviněného ve věci vedené u Městského úřadu Brandýs nad Labem, č. j. MÚBNLSB- OD-92118/2023/SIZJO, v celém rozsahu – tj. ve všech stupních řízení, a to vč. doručování písemností. Zároveň není pochyb o tom, že obviněný se pak v posuzované věci, stejně jako obviněný v citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 583/2022, nijak blíže nezajímal o samotný průběh odvolacího řízení, a ve svém důsledku ani o jeho výsledek. Nelze však opomenout, že obviněný sám potvrdil, že rozhodnutí ze dne 24. 7. 2023, kterým mu byl udělen mj. zákaz řízení na 8 měsíců, tedy rozhodnutí správního úřadu v prvním stupni, obdržel. Byl si tedy vědom toho, jaké sankce mu byly uloženy a rovněž i skutečnosti, že v rámci odvolacího řízení může dojít k zamítnutí odvolání. Nelze tedy rozhodně dospět k závěru, že by ze strany obviněného snad nebyla naplněna subjektivní stránka projednávaného přečinu. Jinak vyjádřeno, obviněný si byl vědom toho, jaká sankce mu byla v přestupkovém řízení v prvním stupni udělena a bylo jen jeho vlastní chybou, že se nezajímal o skutečnosti s tím související, zejména pak o výsledek odvolacího řízení. Při vědomí tvrzení obviněného, že ho zmocněnec o výsledku správního řízení neinformoval a přestože zmocněnce nezprostil povinnosti mlčenlivosti nelze také pominout, že sám obviněný připustil, že kromě jiného měl tzv. zmeškaný telefonický hovor od svého zmocněnce, na který ovšem nijak nereagoval. V této souvislosti je ovšem třeba uvést, že již tato skutečnost sama o sobě musela obviněného přinejmenším vést k závěru, že mohlo být o jeho podaném odvolání proti rozhodnutí nalézacího správního úřadu již rozhodnuto. Pokud za této situace na telefonický hovor svého zmocněnce nijak nereagoval, nepochybně vyjadřoval kladné stanovisko s tím, že případně mohlo být jeho odvolání zamítnuto a že tedy může řídit motorové vozidlo přes uložený zákaz činnosti. Obviněný tedy věděl, že svým jednáním může zájem chráněný zákonem porušit nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Z jeho strany by se jednalo přinejmenším, při akceptaci jeho obhajoby, o jednání v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
48. Tím, že obviněný mařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána, naplnil jak objektivní, tak i subjektivní stránku skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
49. Ve vztahu ke shora uvedeným námitkám obviněného, které vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak Nejvyšší soud uzavírá, že nebyly pod tento dovolací důvod avšak ani pod žádný jiný uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. podřaditelné.
50. Nejvyšší soud se následně zabýval naplněním zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Předně je třeba zdůraznit, že účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě (návrhu na potrestání) kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba (návrh na potrestání) založena.
51. K námitce obviněného, že byl zkrácen na svých právech, pokud bylo konáno veřejné zasedání o jeho odvolání v jeho nepřítomnosti, neboť mu podle jeho přesvědčení nebylo vyrozumění o veřejném zasedání doručeno řádně, když legitimně očekával, že mu odvolací soud bude písemnosti doručovat prostřednictvím poštovních služeb stejně jako nalézací soud, nikoliv prostřednictvím datové schránky, je potřebné připomenout, že trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a u veřejného zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, a z tohoto důvodu lze také hlavní líčení provést v jeho nepřítomnosti jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak striktně stanoveny nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Toto je zřejmé i ze znění § 238 tr. ř., podle něhož na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání; zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má naopak zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání. Obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou vymezena v § 232 a násl. tr. ř., přičemž zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je modifikována v § 263 tr. ř. Jinak vyjádřeno, podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 907/2020). Ustanovení § 263 odst. 2 a 3 tr. ř. pak výslovně upravuje účast státního zástupce a obhájce obviněného u veřejného zasedání v rámci odvolacího řízení a v odstavci 4 tohoto ustanovení účast obviněného, pokud je ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody. Pokud se tedy nejedná o situaci upravenou § 263 odst. 4 tr. ř., uplatní se na účast obviněného u veřejného zasedání obecná ustanovení týkající se veřejného zasedání.
52. Podle § 233 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že „předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž účast při něm je nutná.“ Tak tomu bude např. v případech, kdy soud považuje za nezbytné vyslechnout obviněného, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho podání, které je předmětem veřejného zasedání, resp. o vyjádření k takovému podání jiné procesní strany. Pokud osobní účast obviněného při veřejném zasedání soudu není nutná, tento se podle § 233 odst. 1 věty druhé tr. ř. o jeho konání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která dala svým návrhem podnět k veřejnému zasedání, resp. jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání.
53. Z obsahu trestního spisu se podává, že veřejné zasedání před odvolacím soudem nařídil předseda senátu odvolacího soudu dne 18. 3. 2024 na den 10. 4. 2024 (č. l. 119 spisového materiálu). Obviněný byl dle doručenky na č. l. 119 o jeho konání toliko vyrozuměn, a to za použití vzoru č. 14 ze sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení, a toto vyrozumění mu bylo zasláno prostřednictvím datové schránky dne 18. 3. 2024, kdy s ohledem na to, že se obviněný do datové schránky nepřihlásil, mu bylo doručeno tzv. fikcí dne 28. 3. 2024. Dne 10. 4. 2023 se před odvolacím soudem konalo veřejné zasedání, jehož se obviněný nezúčastnil (srov. protokol o veřejném zasedání na č. l. 121 spisového materiálu). Jelikož nebyl obviněný v řízení o projednávaném přečinu zastoupen obhájcem, nezúčastnil se jej ani jeho obhájce. Jelikož se však nejednalo o případ tzv. nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř., nejednalo se o žádné procesní pochybení, když bylo tak na vůli obviněného, zda se nechá v trestním řízení zastoupit obhájcem, či nikoliv a bude právo na obhajobu uplatňovat pouze sám. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že u tohoto veřejného zasedání nebylo dokazování nijak doplněno.
54. Na podkladě výše uvedeného má Nejvyšší soud za prokázané, že obviněnému bylo doručováno vyrozumění o konání veřejného zasedání, což ve smyslu § 233 odst. 1 věty druhé tr. ř. svědčí o tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že lze veřejné zasedání uskutečnit i bez osobní přítomnosti obviněného (srov. KOUŘIL, I. Komentář k § 233. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 311.). Obviněnému bylo vyrozumění o veřejném zasedání doručeno datovou schránkou v souladu s § 62 odst. 1 tr. ř. Stalo se tak postupem podle § 64 odst. 4 tr. ř. ve spojení s § 17 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon ElÚkon“), tedy na základě tzv. fikce doručení, která nastala dne 28. 3. 2024. Pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání ve smyslu § 233 odst. 2 věty první in fine tr. ř. tak byla obviněnému zjevně zachována. V dané trestní věci navíc nešlo o žádný z případů, na které dopadá § 263 odst. 4 tr. ř., neboť se obviněný nenacházel v dané době ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody.
55. Jestliže za dané situace odvolací soud přistoupil ke konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, tak tímto postupem neporušil § 233 ani § 263 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 839/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 11 Tdo 21/2021). Ostatně i Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dovozuje, že při dodržení právní úpravy obsažené v § 233 odst. 1 a § 64 tr. ř., která umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván (nevyžaduje se tedy vždy předvolání), přičemž se nevylučuje ani možnost uložení zásilky, lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného a takový postup je slučitelný se zásadami spravedlivého procesu podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, popř. též usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 319/21, body 12 a 13).
56. Ohledně namítané vadnosti způsobu doručování je třeba uvést následující. Nejvyšší soud předně připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, jakož i jejich procesní postup ve správním řízení (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 789/2015). Bez ohledu na tuto skutečnost je třeba zdůraznit, že ani samotný obviněný nezpochybňuje, že mu bylo rozhodnutí nalézacího správního úřadu doručeno do vlastních rukou prostřednictvím poštovních služeb, tedy nikoliv prostřednictvím datové schránky, jak mělo být podle jeho přesvědčení správně doručováno.
Není tedy pochyb o tom, že se obsahem rozhodnutí nalézacího správního úřadu ze dne 24. 7. 2023 seznámil a reagoval na něj (podal odvolání). I takové oznámení rozhodnutí nalézacího správního úřadu zakládá účinky oznámení správního rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 správního řádu (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 8 As 31/2011). Proto je tato námitka bezpředmětná.
57. Co se týče doručování písemností v trestním řízení v posuzované věci, k tomu Nejvyšší soud uvádí následující. Obviněný informaci o tom, že má datovou schránku a že si v ní bude přebírat poštu, v rámci úkonů v trestním řízení neuvedl. Naopak, jak je patrné z protokolu o jeho výslechu dne 14. 12. 2023 obviněný policejnímu orgánu nesdělil, že by byl držitelem datové schránky fyzické osoby (viz č. l. 7 spisového materiálu), když současně ani neurčil adresu pro účely doručování písemností (viz § 63 odst. 2 tr.
ř). Lze připustit, že nalézací soud nepostupoval zcela správně, pokud neprovedl lustraci, resp. kontrolu existence datové schránky obviněného v informačním systému datových schránek, a to právě s ohledem na prioritu doručování písemností datovou schránkou oproti doručování prostřednictvím poštovních služeb (viz § 62 odst. 1, věta první, tr. ř.). Ze spisového materiálu totiž nevyplývá, že by nalézací soud takovou lustraci provedl. Jeho postup, kdy obviněnému doručoval písemnosti do vlastních rukou prostřednictvím poštovních služeb, aniž by předtím zjišťoval, zda obviněný má datovou schránku fyzické osoby, tak nebyl zcela správný, ovšem sám o sobě by nemohl mít vliv na skutečnost, že práva obviněného upravená v § 196 odst. 1 tr.
ř. a § 198 odst. 1 tr. ř. byla dodržena. Není totiž pochyb o tom, že obviněnému byl doručen do vlastních rukou návrh na potrestání a zároveň byla dodržena lhůta přípravy k hlavnímu líčení. Jinak vyjádřeno, postup soudu prvního stupně nemohl mít vliv na zákonnost hlavního líčení z hlediska dodržení ustanovení o doručení obžaloby a přípravy k hlavnímu líčení. Zde je třeba současně uvést, že uvedené by platilo pouze za situace, kdy obviněný skutečně v danou dobu byl vlastníkem datové schránky. Pokud by tomu tak nebylo, bylo by doručování do vlastních rukou obviněného prostřednictvím poštovních služeb zcela namístě.
Nejvyšší soud proto z vlastní iniciativy zjistil, že k osobě obviněného je v informačním systému datových schránek evidována datová schránka fyzické osoby a na základě součinnosti Ministerstva vnitra ČR a Digitální a informační agentury zjistil, že byla zřízena ke dni 14. 2. 2024 a od té doby je trvale přístupná. V dané věci tedy není pochyb o tom, že v době rozhodování soudu prvního stupně obviněný neměl zřízenou datovou schránku fyzické osoby, a proto soud prvního stupně správně písemnosti obviněnému doručoval prostřednictvím pošty.
Pokud ovšem v době nařízení veřejného zasedání o podaném odvolání obviněný prokazatelně měl datovou schránku fyzické osoby a neurčil adresu pro účely doručování podle § 63 odst. 2 tr. ř. tak vzhledem k § 62 odst. 1, věta první, tr. ř., odvolací soud postupoval správně, mj. právě s ohledem na uvedenou prioritu doručování prostřednictvím datové schránky fyzické osoby, pokud doručil vyrozumění o konání veřejného zasedání, jakož i usnesení ze dne 10. 4. 2024 do jeho datové schránky (viz doručenka vyrozumění obviněného tzv. fikcí dne 28.
3. 2024 na č. l. 119 spisového materiálu a doručenka usnesení odvolacího soudu dne 9. 5. 2024 na č. l. 127 spisového materiálu).
Nelze tedy přisvědčit námitce obviněného, že by se snad jednalo o porušení jeho legitimního očekávání, že mu odvolací soud bude doručovat nesprávně, a tedy v rozporu se zákonem.
58. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná ve vztahu k uvedené námitce obviněného závěry komentářové literatury k § 45 občanského soudního řádu, kde je uvedeno, že: „zákon preferuje doručení v elektronické podobě. V první řadě jde o doručení prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky za podmínek uvedených v § 46 odst. 1, § 47 odst. 1 a podle zákona ElÚkon (…) Adresát o doručení do datové schránky nemusí u soudu žádat a ani nemusí soudu sdělovat identifikátor („číslo“) své datové schránky. Současně nemá právo žádat, aby soud do datové schránky nedoručoval, jsou-li k tomu splněny všechny zákonné předpoklady. Povinnost soudu doručit do datové schránky je doplněna povinností adresátů tímto způsobem písemnosti přijímat. Nezáleží přitom na skutečnosti, zda má adresát svou datovou schránku zřízenu povinně (ze zákona) nebo na žádost.“ K tomu blíže viz PODANÝ, Jan. § 45 [Způsoby doručování]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 3. Zde je třeba pro jistou přesnost uvést, že podle § 63 odst. 1 tr. ř. nestanoví- li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám, právnickým osobám, státním orgánům, státu, advokátům, notářům, obcím a vyšším územně samosprávným celkům přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení.
59. Nejvyšší soud proto shrnuje, že námitky obviněného, jimiž mířil na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., sice byly pod tento dovolací důvod podřaditelné, avšak shledal je nedůvodnými a zjevně neopodstatněnými.
60. Nakonec Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
61. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného částečně neodpovídala jím uplatněným, avšak ani žádným jiným dovolacím důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 tr. ř. a částečně sice odpovídala uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d) a m) tr. ř., avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2024
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu