5 Tdo 1436/2019

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovoláních, která podali obvinění M. U., nar. XY ve XY, bytem XY, K. J., nar. XY v XY, bytem XY, a P. K., nar. XY ve XY, bytem XY, současně bytem XY, a dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných M. U., K. J., R. K., P. K., jakož i obviněných D. M., K. B., J. Š. a J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 5 To 66/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 8/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce a dovolání obviněných M. U., K. J. a P. K. odmítají.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2017, sp. zn. 46 T 8/2015, byl obviněný M. U. uznán vinným pod bodem I) výroku rozsudku zločinem porušení (ve výroku se nesprávně zde i dále uvádí porušování) povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a pod bodem II) výroku rozsudku zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.

zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, pod bodem II. a) ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let.

Obviněný K. J. byl uznán vinným pod bodem I) výroku rozsudku zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a pod bodem II) výroku rozsudku zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, pod bodem II. a) ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 44 tr. zákoníku soud upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27.

4. 2016, sp. zn. 4 T 51/2013 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016. Obviněný P. K. byl uznán vinným pomocí k zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 24 odst. 1 písm. c), § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za což mu byl uložen podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr.

zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest vyměřený v 500 denních sazbách po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 1 000 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Tímto rozsudkem soud prvního stupně uznal vinným také obviněného R. K.

2. Uvedených trestných činů, pro něž byli uznáni vinnými, se obvinění podle rozsudku soudu prvního stupně dopustili (zjednodušeně uvedeno) pod bodem I) výroku rozsudku tím, že dne 1. 8. 2008 uzavřeli obviněný M. U. jako předseda představenstva obchodní společnosti O. CH., IČ XY, se sídlem XY, nyní XY (dále jen „O. CH.“), obviněný R. K. člen představenstva O. CH. a obchodní společnost C. A., organizační složka (vymazána z obchodního rejstříku dne 26. 7. 2014), IČ XY, se sídlem XY („dále jen „C. A., organizační složka“), jednající obviněným P.

K. a v zastoupení D. M., zplnomocněným na základě generální plné moci nejméně ode dne 11. 3. 2008, Konzultační smlouvu na poradenské služby týkající se poskytnutí poradenské služby ze strany obchodní společnosti C. A., organizační složka, při jednáních o dodavatelských zakázkách a smlouvách a během účasti klienta O. CH. na výběrových řízeních, veřejných nabídkách a soutěžích tak, aby do 20. 12. 2008 nebo dříve klient získal možnost uzavřít s vhodným právním subjektem doporučeným poradcem kupní smlouvu nebo obdobný kontrakt, jehož předmětem budou dodávky ekologického paliva pro vznětové motory FAME.

Obvinění M. U. a P. K. věděli, že ze strany tohoto poradce nebude docházet k žádnému plnění a že tato smlouva bude sloužit k zastření pravého účelu převodu finančních prostředků mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A., organizační složka, kterým bylo odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. nejméně ve prospěch C. A., organizační složka. Obviněný R. K. mohl vědět a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tato smlouva bude řádně plněna. Postupně byly s odkazem na výše uvedenou smlouvu vystavovány nezjištěnou osobou pro obchodní společnosti O.

CH. a C. A., organizační složka, faktury specifikované ve výroku rozhodnutí. V době nejméně od 9. 4. 2009 do 14. 12. 2009 doposud nezjištěná osoba postupně převáděla z dosud nezjištěného místa v České republice z bankovního účtu O. CH. na základě opakovaných pokynů člena představenstva obviněného K. J. a obviněného M. U., předsedy představenstva, tzv. provizi z výše uvedené smlouvy ze dne 1. 8. 2008 uzavřené mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A., organizační složka, z plnění získaných prodejem pohonných hmot FAME obchodní společnosti ČEPRO, a.

s., IČ 60193531, se sídlem Dělnická 213/12, Praha 7 - Holešovice (dále jen „ČEPRO“), na účet obchodní společnosti C. A., organizační složka, vedený ve Švýcarské konfederaci, a to v celkové výši 9 802 028,22 Kč.

3. Dne 20. 5. 2009 podepsali obvinění M. U. a R. K. se zástupcem obchodní společnosti C. A., organizační složka, P. K. Smlouvu o poskytování poradenských služeb týkajících se poskytnutí poradenské služby ze strany obchodní společnosti C. A., organizační složka, při jednáních o dodavatelských zakázkách a smlouvách a během účasti klienta obchodní společnosti O. CH. na výběrových řízeních, veřejných nabídkách a soutěžích tak, aby klient do 31. 1. 2010 získal možnost uzavřít s vhodným právním subjektem doporučeným poradcem kupní smlouvu nebo obdobný kontrakt, jehož předmětem budou dodávky ekologického paliva pro vznětové motory FAME. Obvinění M. U. a P. K. věděli, že k žádnému plnění z této smlouvy nebude docházet a že tato smlouva bude sloužit k zastření pravého účelu převodu finančních prostředků mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A., organizační složka, kterým bylo odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH., nejméně ve prospěch obchodní společnosti C. A., organizační složka, a obviněný R. K. tak vědět mohl a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že předmětná smlouva bude řádně plněna. Nezjištěnou osobou byly vystavovány faktury specifikované ve výroku rozhodnutí, přičemž tyto částky byly účtovány do 31. 12. 2010. V době nejméně od 15. 2. 2010 do 22. 2. 2010 z bankovního účtu O. CH. a dne 14. 5. 2010 z dalšího účtu O. CH. doposud nezjištěná osoba převáděla na základě opakovaných pokynů obviněných K. J. a M. U. tzv. provizi z výše uvedené smlouvy v celkové výši 3 494 592,95 Kč.

4. Dne 20. 5. 2010 podepsali obvinění M. U. a R. K. se zástupcem obchodní společnosti C. A., organizační složka, P. K. Smlouvu o poskytování poradenských služeb týkající se poskytnutí poradenské služby ze strany obchodní společnosti C. A., organizační složka, při jednáních o dodavatelských zakázkách a smlouvách a během účasti klienta obchodní společnosti O. CH. na výběrových řízeních, veřejných nabídkách a soutěžích tak, aby klient do 31. 1. 2011 získal možnost uzavřít s vhodným právním subjektem doporučeným poradcem kupní smlouvu nebo obdobný kontrakt, jehož předmětem budou dodávky ekologického paliva pro vznětové motory FAME. Obvinění M. U. a P. K. věděli, že k žádnému plnění z této smlouvy nebude docházet a že tato smlouva bude sloužit k zastření pravého účelu převodu finančních prostředků mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A., organizační složka, kterým bylo odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH., nejméně ve prospěch obchodní společnosti C. A., organizační složka, a obviněný R. K. tak vědět mohl a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že předmětná smlouva bude řádně plněna. Nezjištěnou osobou byly vystavovány faktury specifikované ve výroku rozhodnutí. V době nejméně od 1. 4. 2011 do 17. 7. 2011 z bankovního účtu O. CH. doposud nezjištěná osoba převáděla na základě opakovaných pokynů obviněných K. J. a M. U. tzv. provize z výše uvedené smlouvy v celkové výši 6 680 697,74 Kč. Shora popsaným jednáním byla obchodní společnosti O. CH. způsobena škoda v celkové výši 19 977 318,45 Kč.

5. Pod bodem II) písm. a) výroku rozsudku bylo obviněným M. U. a K. J. kladeno za vinu, že odsouhlasili faktury obchodní společnosti C. A., organizační složka, vydané na základě fiktivně poskytnutých poradenských služeb obchodní společnosti O. CH. specifikované ve výroku rozhodnutí, i když věděli, že jim žádné poradenské služby poskytnuty nebyly, následně hlavní účetní obchodní společnosti O. CH. L. V. zaúčtovala do daňové evidence jako nákladové položky v roce 2009, čímž mělo dojít ke snížení daňového základu uvedeného v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2009 daňového subjektu O. CH. Toto daňové přiznání podepsali členové statutárního orgánu, obvinění M. U. a R. K., a následně je podala dosud nezjištěná osoba dne 21. 6. 2010 u Finančního úřadu pro Prahu 1. Tímto jednáním se tak obvinění pokusili neoprávněně snížit daňový základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob daňového subjektu O. CH. o částku nejméně 12 808 404,82 Kč a pokusili se zkrátit uvedenou daň o částku nejméně 2 501 000 Kč. Tímto jednáním měla České republice zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro Prahu 1 vzniknout škoda ve výši nejméně 2 501 000 Kč. Příslušný finanční úřad na základě provedené kontroly vydal dne 13. 4. 2012 dodatečný platební výměr na částku 2 567 800 Kč, který obchodní společnost O. CH. uhradila dne 30. 5. 2012, včetně penále ve výši 513 560 Kč.

6. Pod bodem II) písm. b) výroku rozsudku obvinění M. U. a K. J. odsouhlasili faktury obchodní společnosti C. A., organizační složka, vydané na základě fiktivně poskytnutých poradenských služeb obchodní společnosti O. CH. ze dne 23. 2. 2010 specifikované ve výroku rozhodnutí, i když věděli, že jim žádné poradenské služby poskytnuty nebyly. Následně hlavní účetní obchodní společnosti O. CH. L. V. zaúčtovala do daňové evidence jako nákladové položky v roce 2010, čímž mělo dojít ke snížení daňového základu uvedeného v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2010 daňového subjektu O. CH. Toto daňové přiznání podepsali členové statutárního orgánu, obvinění M. U. a R. K., a dosud nezjištěná osoba je podala osobně dne 4. 7. 2011 u Finančního úřadu pro Prahu 1. Tímto jednáním neoprávněně snížili daňový základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob daňového subjektu O. CH. o částku nejméně 6 805 971,41 Kč, čímž neoprávněně zkrátili uvedenou daň o částku nejméně 1 219 040 Kč, která též představuje škodu způsobenou České republice zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro Prahu 1.

7. Pod bodem II) písm. c) výroku rozsudku obvinění M. U. a K. J. odsouhlasili faktury obchodní společnosti C. A., organizační složka, vydané na základě fiktivně poskytnutých poradenských služeb obchodní společnosti O. CH. ze dne 23. 5. 2011 specifikované ve výroku rozhodnutí, i když věděli, že jim žádné poradenské služby poskytnuty nebyly. Následně hlavní účetní obchodní společnosti O. CH. L. V. zaúčtovala do daňové evidence jako nákladové položky v roce 2011, čímž mělo dojít ke snížení daňového základu uvedeného v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2011 daňového subjektu O. CH. Toto daňové přiznání podepsal obviněný R. K. a dosud nezjištěná osoba je podala osobně dne 1. 10. 2012 u Finančního úřadu pro Prahu 1. Tímto jednáním neoprávněně snížili daňový základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob daňového subjektu O. CH. o částku ve výši nejméně 1 137 377,30 Kč a neoprávněně tak zvýšili daňovou ztrátu daňového subjektu O. CH.

8. Naproti tomu obvinění byli D. M., K. B., J. Š., P. M. a I. R. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. VZV 20/2014, pro skutek uvedený pod bodem 1), neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obvinění.

9. Tento skutek měl spočívat v tom, že dne 10. 10. 2007 na blíže nezjištěném místě v České republice uzavřely doposud nezjištěné osoby smlouvu mezi obchodní společností O. CH. a C. A., organizační složka, která sloužila k zastření pravého účelu převodů finančních prostředků obchodní společnosti O. CH. mateřské obchodní společnosti C. A. se sídlem XY (dále jen jako „C. A.“), kterým bylo odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. nejméně ve prospěch obviněného R. a obchodní společnosti C. A. a navýšení daňově uznatelných nákladů daňového subjektu O. CH. Následně dne 1. 8. 2008 na blíže nezjištěném místě v Praze obviněný M. U. a R. K. za obchodní společnost O. CH. a obchodní společností C. A. zplnomocněný D. M., v té době společník advokátní kanceláře Š. & P., IČ: XY (nyní M. L.), a jednatel obchodní společnosti P., IČ: XY, obě se sídlem XY, nyní XY (dále jen jako „P.“), jež spravovala portfolio obchodní společnosti C. A., kterou obviněný D. M. zastupoval na základě generální plné moci nejméně ode dne 11. 3. 2008, konzultační smlouvu na poradenské služby týkající se poskytnutí poradenské služby ze strany obchodní společnosti C. A. při jednáních o dodavatelských zakázkách a smlouvách a během účasti klienta obchodní společnosti O. CH. na výběrových řízeních, veřejných nabídkách a soutěžích tak, aby do 20. 12. 2008 nebo dříve klient získal možnost uzavřít s vhodným právním subjektem doporučeným poradcem kupní smlouvu nebo obdobný kontrakt, jehož předmětem budou dodávky ekologického paliva pro vznětové motory FAME.

10. Dne 17. 10. 2008 na blíže neurčeném místě v Praze podepsali obviněný

I. R. za poradce C. A. a obviněný M. U. za klienta obchodní společnost O. CH. dokument nazvaný „Odsouhlasený výpočet odměny poradce“, v němž odsouhlasili výpočet odměny poradce týkající se dodávky FAME s odběrem 2 000 tun za kalendářní měsíc a vyšším, ačkoliv obvinění M. U., R. K., D. M. a I. R. věděli, že ze strany poradce obchodní společnosti C. A. k žádnému plnění nebude docházet a že tato smlouva bude sloužit k zastření pravého účelu převodu finančních prostředků mezi obchodní společností O.

CH. a C. A., kterým bylo odčerpání části majetku spol. O. CH. nejméně ve prospěch obviněného I. R. a obchodní společnosti C. A. a k navýšení daňově uznatelných nákladů daňového subjektu O. CH. S odkazem na uvedené faktury vystavila jednatelka a hlavní účetní obchodní společnosti P. J. Š. na pokyn jednatelů této společnosti D. M., K. B. a P. M. postupně faktury specifikované ve výroku rozhodnutí. Následně tyto faktury vytiskla, podepsala fiktivním jménem M. G., ačkoliv věděla, že ze strany poradce C.

A. k žádnému plnění nedošlo a že prostřednictvím těchto faktur dochází k odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. nejméně ve prospěch I. R. a obchodní společnosti C. A. a k navýšení daňově uznatelných nákladů daňového subjektu obchodní společnosti O. CH. Výše uvedené faktury po odsouhlasení M. U. nebo K. J. zaúčtovala hlavní účetní O. CH. L. V. do evidence jako nákladové položky v roce 2009, čímž došlo ke snížení daňového základu uvedeného v daňovém přiznání dani z příjmů právnických osob za rok 2009 daňovému subjektu O.

CH. Toto přiznání podepsali členové statutárního orgánu M. U. a R. K. a doposud nezjištěná osoba je podala osobně dne 21. 6. 2010 u Finančního úřadu pro Prahu 1. Tímto jednáním měli neoprávněně snížit daňový základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob daňového subjektu obchodní společnosti O. CH. o částku ve výši nejméně 12 808 404,82 Kč, čímž měli zkrátit uvedenou daň o částku nejméně 2 501 000 Kč, což mělo představovat škodu způsobenou České republice zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro Prahu

1. V době nejméně od 9. 4. 2009 do 14. 12. 2009 z bankovního účtu obchodní společnosti O. CH. dosud nezjištěná osoba převáděla postupně na základě opakovaných pokynů členů představenstva K. J. a předsedy představenstva K. U. z dosud nezjištěného místa v České republice tzv. provizi z výše uvedených smluv ze dne 10. 10. 2007 a ze dne 1. 8. 2008 zavřených mezi obchodní společností O. CH. a C. A. z plnění získaných prodejem pohonných hmot FAME obchodní společnosti ČEPRO na účet C. A. vedený ve švýcarské bance Beneficiary Bank, USB AG v celkové výši 9 802 028,49 Kč.

11. Dne 20. 8. 2009 podepsali obvinění M. U., R. K. s obviněným P. K. Smlouvu o poskytování poradenských služeb týkajících se poskytnutí poradenské služby ze strany obchodní společnosti C. A. při jednáních o dodavatelských zakázkách a smlouvách a během účasti klienta obchodní společnosti O. CH. na výběrových řízeních, výběrových nabídkách a soutěžích tak, aby do 31. 1. 2010 klient získal možnost uzavřít kupní smlouvu nebo obdobný kontrakt, jehož předmětem budou dodávky ekologického paliva pro vznětové motory FAME, ačkoliv věděli, že ze strany poradce C.

A. k žádnému plnění ve smyslu uvedené smlouvy nebude docházet a že tato smlouva bude sloužit k zastření pravého účelu převodu finančních prostředků mezi obchodní společností O. CH. a C. A., kterým bylo odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. nejméně ve prospěch I. R. a společnosti C. A. a k navýšení daňově uznatelných nákladů daňového subjektu obchodní společnosti O. CH. S odkazem na uvedenou smlouvu vystavila obviněná J. Š. na pokyn obviněných D. M., K. B. a P. M. pro klienty O. CH.

jménem obchodní společnosti C. A. postupně faktury specifikované ve výroku rozhodnutí. Následně tyto faktury vytiskla, podepsala fiktivním jménem M. G., ačkoliv věděla, že ze strany poradce C. A. k žádnému plnění nedošlo a že prostřednictvím těchto faktur dochází k odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. nejméně ve prospěch I. R. a obchodní společnosti C. A. a k navýšení daňově uznatelných nákladů daňového subjektu obchodní společnosti O. CH. Výše uvedené faktury po odsouhlasení M. U.

nebo K. J. zaúčtovala hlavní účetní O. CH. L. V. do evidence jako nákladové položky v roce 2010, čímž došlo ke snížení daňového základu uvedeného v daňovém přiznání dani z příjmů právnických osob za rok 2010 daňovému subjektu O. CH. Toto přiznání podepsali členové statutárního orgánu obvinění M. U. a R. K. a doposud nezjištěná osoba jej podala osobně dne 4. 7. 2011 u Finančního úřadu pro Prahu 1. Tímto jednáním měli neoprávněně snížit daňový základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob daňového subjektu obchodní společnosti O.

CH. o částku ve výši nejméně 6 805 971,41 Kč, čímž měli zkrátit daň o částku nejméně 1 219 040 Kč a způsobit tak České republice zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro Prahu 1 škodu ve stejné výši. V době nejméně od 15. 2. 2010 do 22. 2. 2010 z bankovního účtu obchodní společnosti O. CH. dosud nezjištěná osoba měla převádět postupně na základě opakovaných pokynů obviněných K. J. a K. U. z dosud nezjištěného místa v České republice tzv. provizi z výše uvedené smlouvy ze dne 20. 8. 2009 uzavřené mezi obchodní společností O.

CH. a C. A. z plnění získaných prodejem pohonných hmot FAME obchodní společnosti ČEPRO na účet C. A. vedený ve švýcarské bance Beneficiary Bank, USB AG, v celkové výši 3 494 592,22 Kč.

12. Dne 20. 5. 2010 podepsali obvinění M. U., R. K. s obviněným P. K. smlouvu o poskytování poradenských služeb obchodní společností C. A. při jednáních o dodavatelských zakázkách a smlouvách a během účasti klienta obchodní společnosti O. CH. na výběrových řízeních, výběrových nabídkách a soutěžích tak, aby do 31. 1. 2011 klient získal možnost uzavřít kupní smlouvu nebo obdobný kontrakt, jehož předmětem budou dodávky ekologického paliva pro vznětové motory FAME. Přitom měli vědět, že ze strany poradce C.

A. k žádnému plnění ve smyslu uvedené smlouvy nebude docházet a že tato smlouva bude sloužit k zastření pravého účelu převodu finančních prostředků mezi obchodní společností O. CH. a C. A., kterým bylo odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. nejméně ve prospěch I. R. a spol. C. A. a k navýšení daňově uznatelných nákladů daňového subjektu obchodní společnosti O. CH. S odkazem na uvedenou smlouvu ze dne 20. 8. 2009 měla vystavit obviněná J. Š. na pokyn obviněných D. M., K. B. a P. M. pro klienty O.

CH. jménem obchodní společnosti C. A. postupně faktury specifikované ve výroku rozhodnutí. Následně tyto faktury měla vytisknout, podepsat fiktivním jménem M. G., ačkoliv věděla, že ze strany poradce C. A. k žádnému plnění nedošlo a že prostřednictvím těchto faktur dochází k odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. nejméně ve prospěch I. R. a obchodní společnosti C. A. a k navýšení daňově uznatelných nákladů daňového subjektu obchodní společnosti O. CH. Výše uvedené faktury po odsouhlasení obviněnými M.

U. nebo K. J. měla zaúčtovat hlavní účetní O. CH. L. V. do evidence jako nákladové položky v roce 2011, čímž mělo dojít ke snížení daňového základu uvedeného v daňovém přiznání dani z příjmů právnických osob za rok 2011 daňovému subjektu O. CH., který podepsal obviněný R. K. a doposud nezjištěná osoba jej podala osobně dne 1. 10. 2012 u Finančního úřadu pro Prahu

1. Tímto jednáním měli neoprávněně snížit daňový základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob daňového subjektu obchodní společnosti O. CH. o částku ve výši nejméně 1 137 377,30 Kč, čímž měli neoprávněně zvýšit daňovou ztrátu daňového subjektu O. CH. V době nejméně od 1. 4. 2011 do 17. 7. 2011 z bankovního účtu obchodní společnosti O. CH. měla dosud nezjištěná osoba převádět postupně na základě opakovaných pokynů obviněných K. J. a K. U. z dosud nezjištěného místa v České republice tzv. provizi z výše uvedené smlouvy ze dne 20. 5. 2010 uzavřené mezi obchodní společností O. CH. a C. A. z plnění získaných prodejem pohonných hmot FAME obchodní společnosti ČEPRO na účet C. A. vedený v kyperské bance Eurobank EFG Cyprus Ldt., v celkové výši 6 680 697,74 Kč. Tímto jednáním měli způsobit škodu obchodní společnosti O. CH. v celkové výši 19 977 318,45 Kč a České republice zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro Prahu 1 škodu v celkové výši nejméně 3 720 040 Kč.

13. Dále byli obvinění R. K. a P. K. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. VZV 20/2014, podle níž měl R. K. spáchat zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obviněný P. K. pomoc ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 24 odst. 1 písm. c), § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obvinění. V tomto případě jim byl kladen za vinu skutek původně zčásti uvedený v obžalobě pod bodem 1), nyní uvedený pod bodem II) rozsudku, kterým jim bylo kladeno za vinu pod bodem II. písm. a), že faktury obchodní společnosti C. A. vydané touto obchodní společností na základě fiktivně poskytnutých poradenských služeb obchodní společnosti O. CH. hlavní účetní L. V. po odsouhlasení obviněnými M. U. a K. J. zaúčtovala do daňové evidence jako nákladové položky v roce 2009, čímž mělo dojít ke snížení daňového základu uvedeného v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2009 daňového subjektu O. CH., které podepsali obvinění M. U. a R. K. a doposud nezjištěná osoba jej podala osobně dne 21. 6. 2010 u Finančního úřadu pro Prahu 1. Tímto jednáním se pokusili neoprávněně snížit daňový základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob daňového subjektu O. CH. o částku ve výši nejméně 12 808 404, 82 Kč a pokusili se zkrátit uvedenou daň o částku nejméně 2 501 000 Kč, čímž měla České republice zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro Prahu 1 vzniknout škoda v téže výši, přičemž příslušný finanční úřad na základě provedené kontroly vydal dne 13. 4. 2012 dodatečný platební výměr na částku 2 567 800 Kč, který obchodní společnost O. CH. uhradila dne 30. 5. 2012 včetně penále ve výši 513 560 Kč.

14. Pod bodem II. písm. b) jim bylo kladeno za vinu, že faktury obchodní společnosti C. A. vydané touto obchodní společností na základě fiktivně poskytnutých poradenských služeb obchodní společnosti O. CH. hlavní účetní L. V. po odsouhlasení obviněnými M. U. a K. J. zaúčtovala do daňové evidence jako nákladové položky v roce 2010, čímž došlo ke snížení daňového základu uvedeného v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2010 daňového subjektu O. CH., které podepsali obvinění M. U. a R. K. a doposud nezjištěná osoba jej podala osobně dne 4. 7. 2011 u Finančního úřadu pro Prahu 1. Tímto jednáním neoprávněně snížili daňový základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob daňového subjektu O. CH. o částku ve výši nejméně 6 805 971,41 Kč a zkrátili uvedenou daň o částku nejméně 1 219 040 Kč, což měla být též škoda způsobená České republice zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro Prahu 1.

15. Pod bodem II. písm. c) faktury obchodní společnosti C. A. vydané touto obchodní společností na základě fiktivně poskytnutých poradenských služeb obchodní společnosti O. CH. hlavní účetní L. V. po odsouhlasení obviněnými M. U. a K. J. zaúčtovala do daňové evidence jako nákladové položky v roce 2011, čímž došlo ke snížení daňového základu uvedeného v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2011 daňového subjektu O. CH., které podepsal obviněný R. K. a doposud nezjištěná osoba jej podala osobně dne 1. 10. 2012 u Finančního úřadu pro Prahu 1. Tímto jednáním měli neoprávněně snížit daňový základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob daňového subjektu O. CH. o částku ve výši nejméně 1 137 377,30 Kč a čímž neoprávněně zvýšili daňovou ztrátu daňového subjektu obchodní společnosti O. CH.

16. Dále byli obvinění J. K., K. B., J. Š. a P. M. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. VZV 20/2014, pro skutek uvedený v obžalobě pod bodem II), podle níž měl spáchat obviněný J. K. zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a), b) a c) tr. zákoníku a obvinění K. B., J. Š. a P. M. zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a), b) a c) tr. zákoníku ve formě účastenství podle § 24 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Tento skutek měli obvinění spáchat tak, že v době ode dne 9. 4. 2009 postupně převáděl J. K., finanční analytik obchodní společnosti P., na základě opakovaných pokynů jednatelek této společnosti obviněné K. B. a J. Š. a pokynů P. M. finanční prostředky, které obchodní společnost C. A. získala jako plnění ze shora uvedených smluv uzavřených mezi touto společností a obchodní společností O. CH. ze dne 10. 10. 2007 a 1. 8. 2008, přičemž jako právní důvod pro tato plnění účelově použil Smlouvu o spolupráci v oblasti poskytování konzultací a poradenských služeb mezi obchodní společností C. A. a obviněným I. R. ze dne 1. 8. 2006, kterou podepsal obviněný I. R. v Monaku a dne 1. 8. 2006 P. K. v Zugu ve Švýcarské konfederaci, v níž obviněný I. R. též zplnomocnil ke komunikaci D. M., včetně jejího Dodatku ze dne 9. 3. 2007. Následně z účtu obchodní společnosti C. A. vedeného u Beneficiary bank, USB AG, se sídlem ve Švýcarské konfederaci, na účty obviněného I. R. vedené nejméně u obchodních společností Societe Generale Cyprus Ltd. a u Marafin Laiki Bank Cyprus, ačkoliv obvinění K. B., J. Š., P. M., J. J. a I. R. věděli, že převáděné finanční prostředky pocházejí z plnění fiktivních provizí za poradenskou činnost poskytovanou obchodní společností C. A. a O. CH., neboť tato poradenská činnost nebyla nikdy poskytnuta a uvedené smlouvy uzavřené mezi obchodními společnostmi C. A. a O. CH. a obviněným I. R. sloužily k zastření pravého důvodu převodu převáděných finančních prostředků, kterým bylo osobní obohacení obviněného I. R. v celkové výši nejméně 8 371 706, 45 Kč.

17. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění M. U., K. J., P. K. a státní zástupce v neprospěch těchto obviněných a v neprospěch obviněných R. K., D. M., K. B., J. Š., P. M., I. R. a J. K. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 5 To 66/2017, následovně. Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ohledně obviněného K. J. ve výroku, kterým bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, ohledně obviněných M. U. a P. K. ve výroku o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, který byl těmto obviněným uložen, a podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných P. M. a I. R. zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný K. J. odsuzuje za zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným napadeným rozsudkem, a dále za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 46 T 6/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 4 To 23/2017, mu byl uložen podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Současně odvolací soud podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 46 T 6/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 4 To 23/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvinění M. U. a P. K. byli podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle § 256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných R. K., D. M., K. B., J. Š. a J. K. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc obviněných P. M. a I. R. vrácena soudu prvního stupně.

II. Dovolání obviněných

a) Dovolání obviněného M. U.

18. Obviněný M. U. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) a současně podal návrh na odklad výkonu rozhodnutí.

19. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) spatřoval v tom, že odvolací soud se řádně nevypořádal s jeho odvoláním a v jeho rozhodnutí zcela chybí výrok, kterým by soud rozhodl o odvolání odsouzeného a také chybí rozhodnutí o odvolání státního zástupce v jeho neprospěch. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná také proto, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, zejména pokud jde o naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů, za které byl odsouzen, tedy o skutek pod bodem I. rozsudku soudu prvého stupně kvalifikovaný jako zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a dále skutek pod bodem II. kvalifikovaný jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, pod bodem II. písm. a) ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

20. Obviněný namítl, že nenaplnil všechny znaky zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, zejména nedošlo k porušení žádné zákonem mu uložené povinnosti a způsobení škody. V případě zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu a skutek, jak byl popsán ve skutkové větě pod bodem II. písm. c), není podle obviněného trestným činem. Namítl také extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

21. Pokud jde o uložený trest, vytkl odvolacímu soudu, že změnil výrok o způsobu výkonu nepodmíněného trestu a zařadil ho do věznice s ostrahou, ačkoliv byl původně rozhodnutím soudu prvního stupně zařazen do věznice s dozorem. Obviněný upozornil, že bylo rozhodnuto v jeho neprospěch a s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius neměl takto rozhodnout na základě jeho odvolání, ale na základě odvolání státního zástupce v jeho neprospěch. Namítl, že odvolací soud měl v tomto případě rozhodnout ve smyslu § 254 a násl. tr. ř. a ve výrokové části byl povinen odvolání zamítnout nebo učinit jiné rozhodnutí, jako např. přerušit trestní stíhání nebo napadený rozsudek zrušit. Podle obviněného nelze považovat odvolací řízení za skončené, neboť nelze na jeho rozhodnutí pohlížet jako na vykonatelné, jelikož zde chybí výrok o odvolání obviněného.

22. Soudy nižších stupňů dospěly podle obviněného k nesprávnému závěru, že obsah poradenství nebyl prokázán a že toto poradenství bylo pouze tzv. fiktivní. Tento závěr je podle obviněného nelogický a vnitřně zcela rozporný. Podle jeho názoru poradenství bylo poskytováno za účelem naplnění poradenských smluv, přičemž tomu odpovídal i fakt, že poradenství bylo řádně a bezhotovostně hrazeno obchodní společností O. CH. na účet obchodní společnosti C. A. Namítl také porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo.

Podle něj nebylo v řízení prokázáno, že by on či další obvinění úmyslně odčerpávali peněžní prostředky z obchodní společnosti O. CH. a způsobili jí tak škodu. Vyjádřil přesvědčení, že měl být spolu s ostatními obviněnými zproštěn obžaloby, neboť nebylo řádně provedeno dokazování a obžaloba nepředložila jediný důkaz o tzv. fiktivnosti poradenství. V rámci trestního řízení nelze presumovat vinu a přenášet důkazní břemeno z obžaloby na obžalované. Fiktivnost smluv nebyla prokázána. Soudy nižších stupňů nepochopily problematiku biopaliv a s tím spojené poradenství obviněného P.

K. Podle obviněného nelze na rozhodnutí soudů pohlížet jako na spravedlivá.

23. Nemohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť svým jednáním neporušil žádnou povinnost při správě cizího majetku, nevystupoval jako osoba spravující cizí majetek a svým jednáním obchodní společnosti O. CH. nezpůsobil škodu. Rozhodnutí soudů nižších stupňů neobsahují konkrétní popis jednání, kterým měl porušit povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a pouhý odkaz na ustanovení § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.

12. 2013 (dále jen jako „obch. zák.“), nelze považovat za dostatečné vymezení a zdůvodnění porušené povinnosti. Obviněný setrval na své obhajobě, že poradenství obviněného P. K. bylo pro obchodní společnost O. CH. nejen přínosné, ale bylo přínosné i pro něj jako vlastníka 50 % akcií této společnosti. Vytkl obžalobě, že nepředložila žádný důkaz o tom, že poradenství bylo zcela bez přínosu pro společnost a že obviněný věděl, že toto poradenství bude zcela nepřínosné a společnost bude platit za poradenství, které nemělo žádnou hodnotu či význam a nemohlo být ani uznatelným daňovým základem.

Namítl také nesprávné hodnocení poradenských smluv soudem, neboť bylo zcela zřejmé, že šlo o smlouvy inominátní, jejichž obsah a předmět mohl být vymezen nejen písemně, ale i ústně, stejně tak jako obchodními zvyklostmi. Ze skutku, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, nevyplynulo, že by obvinění jednali způsobem porušujícím jejich povinnosti jakožto členů statutárního orgánu jednající s péčí řádného hospodáře při správě cizího majetku, vůbec z jejich jednání nevyplynul ani úmysl porušit povinnost jednat s péčí řádného hospodáře.

Obviněný zpochybnil, zda se vůbec 100% „vlastník“ obchodní společnosti, který byl současně jejím statutárním orgánem, mohl dopustit tohoto trestného činu ve vztahu k jím 100% „vlastněné“ obchodní společnosti, když fakticky vykonává v pozici 100% „vlastníka“ a statutárního orgánu správu vlastního majetku. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, v němž Nejvyšší soud vyslovil názor, že majetek právnických osob nelze směšovat s majetkem společníků nebo akcionářů.

Zde se však jednalo o situaci, kdy jednatel a společník převzetím dluhu ohrozil splácení závazků společnosti s ručením omezeným. Pokud je jediný společník zároveň jednatelem, nemůže se statutární orgán odchýlit od vůle společníka a to, že je z hlediska soukromého práva osoba společnosti odlišná od osoby společníka nebo akcionáře, neznamená, že je osobou cizí a že jde o cizí majetek.

24. Obviněný také namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Jestliže byl statutární orgán zároveň společníkem nebo jednal podle vůle (příkazu) společníků a nebyly dotčeny jiné zvlášť právem chráněné zájmy, nelze hovořit o společenské škodlivosti takového jednání. Podle jeho názoru tento stav zcela vylučuje, aby v dané pozici vystupoval on a obviněný K. J. jako správci cizího majetku, když reálně spravovali vlastní majetek, neboť v době uzavření smlouvy o poradenství ze dne 1. 8. 2008 byli jedinými akcionáři, se smlouvou souhlasili a souhlasili i s platbami. V tomto případě tedy obviněný jednal ve shodě s přáním vlastníků 100 % akcií. Nemohla být tedy naplněna objektivní stránka trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Obviněný také namítl, že nemohlo dojít ke vzniku škody, ostatně obchodní společnost O. CH. se ani nepřipojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody a výslovně prohlásila, že se necítí být poškozeným subjektem, poněvadž jí v důsledku uzavřených poradenských smluv žádná škoda nevznikla. Bez těchto poradenských služeb by obchodní společnost O. CH. nepochybně nedosáhla ekonomického prospěchu z obchodů, které realizovala s obchodními společnostmi Dopravním podnikem hlavního města Prahy, a. s. (dále jen jako „DPP“) a ČEPRO.

25. Obviněný odmítl závěr soudu o nereálnosti obsahu poskytnutých poradenských služeb, což bylo podle něj částečné nepochopení problematiky biopaliv a nesprávného výkladu provedených důkazů. Obviněný setrval na své výpovědi a svých tvrzeních a odkázal na články IX. a XV. odůvodnění svého odvolání. Závěrem zdůraznil, že rozhodnutí o vině obviněných bylo založeno na kritickém hodnocení jejich výpovědí a nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by výpovědi obviněných byly účelové, poradenská činnost byla fiktivní a nebyla nikdy poskytována. Důkazy byly podle něj hodnoceny selektivně, což je v rozporu se zásadou spravedlivého procesu. Také tento stav svědčí o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu.

26. Soudy nižších stupňů také nesprávně posoudily jednání obviněného kvalifikované jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť soudy nesprávně dovozovaly jeho zavinění. Nebyl však předložen jediný důkaz o tom, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Podle něj nelze jednoznačně vyloučit, že čerpané poradenství mohlo být daňově uznatelným výdajem. Má za to, že obchodní společnost O. CH. uplatnila oprávněně náklad související s poradenskou činností v účetnictví. Názor soudu, že v účetnictví byly uplatněny nedaňové náklady, je nesprávný, neboť došlo pouze k navýšení daňové ztráty obchodní společnosti O. CH., avšak Česká republika nebyla nijak na dani z příjmů právnických osob krácena. Skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je dokonána docílením toho, že taková platba není vůbec vyměřena nebo je vyměřena v nižší částce, než by měla být, a poplatník tak získá neoprávněný majetkový (peněžitý) prospěch na úkor fiskálních zájmů státu. Vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval jeho námitkou, že soud zahrnul pod zkrácení daně i zvýšení daňové ztráty, neboť tím došlo k nepřípustnému rozšíření trestného jednání formou analogie a porušení zásady, že jen zákon stanoví, co je trestným činem podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod, a porušení práva na spravedlivý proces.

27. V další části dovolání obviněný poukázal na tvrzenou nezákonnost přípravného řízení, které náležitě popsal v článku V. odůvodnění svého odvolání, na které odkázal. Podle něj došlo k porušení práva na obhajobu, byly porušeny základní principy trestního řízení a na základě takto provedeného řízení neměla být vůbec podána obžaloba. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Také požádal, aby soud přerušil výkon rozhodnutí do doby, než bude o věci rozhodnuto Nejvyšším soudem.

b) Dovolání obviněného K. J.

28. Obviněný K. J. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.

29. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná. Rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení obou skutků nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a skutky, jak jsou vymezeny ve skutkové větě výroku o vině, nenaplňují všechny znaky skutkové podstaty trestných činů ani žádného jiného trestného činu.

30. K trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněný uvedl, že nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu, neporušil žádnou zákonem mu uloženou povinnost a svým jednáním nezpůsobil ani jinému žádnou škodu. Pokud jde o zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku namítl, že rovněž nebyla naplněna subjektivní stránka. Skutek, jak byl popsán ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. písm. c), není podle něj trestným činem.

31. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, tento dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se řádně nevypořádal s jeho odvoláním a že zde zcela chyběl výrok o rozhodnutí o jeho odvolání. Namítl také extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, zejména ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu (nebylo prokázáno úmyslné zavinění obviněného, zejména ve srovnání se zaviněním spoluobviněného R. K.) i v otázce poskytování poradenství obchodní společnosti O. CH. ze strany C. A. Závěr, že předmětné poradenství nebylo poskytováno, byl v extrémním rozporu s provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi.

32. Obviněný namítl, že se odvolací soud fakticky nevypořádal s jeho odvoláním, neboť v rozhodnutí zcela chyběl výrok, kterým by rozhodl o odvolání tohoto obviněného. Podle jeho názoru proto nelze považovat řízení za skončené a na rozhodnutí odvolacího soudu pohlížet jako na vykonatelné. Ohledně obviněného K. J. bylo původně upuštěno od uložení souhrnného trestu, odvolacím soudem byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu v trvání 3 let, avšak o jeho odvolání nebylo odvolacím soudem rozhodnuto. Chybí také výrok u spoluobviněného M. U., proto nezbývá, než aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena k novému rozhodnutí nebo aby ve věci rozhodl sám Nejvyšší soud.

33. Další námitky obviněného se týkaly poradenství obchodní společnosti C. A. Závěr, že poradenství nebylo poskytováno, je podle něj nesprávný a v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudy nižších stupňů konstatovaly, že poradenství bylo poskytováno, avšak nebyl prokázán jeho skutečný obsah, z čehož usoudily, že bylo fiktivní. Bylo také prokázáno, že proběhly časté osobní schůzky mezi obviněnými M. U. a P. K., které se týkaly poradenství. Nebylo prokázáno, že by se tyto schůzky týkaly jiných záležitostí, než poradenství. Soudy nižších stupňů nahradily skutečné hodnocení důkazů pouze právně irelevantními domněnkami, což je v hrubém rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, tedy právem na spravedlivý proces. Podle názoru obviněného nelze v trestním řízení presumovat vinu a přenášet důkazní břemeno z obžaloby na obviněné. Soudy nižších stupňů nepochybovaly o tom, že k poradenství došlo, ani o tom, že M. U. a K. J. očekávali, že toto poradenství bude mít ekonomický přínos pro obchodní společnost O. CH. Nebylo prokázáno, že by poradenství nemohlo být poskytováno v ústní podobě a nebyl předložen jediný důkaz, ze kterého by vyplynulo, že se poradenství neuskutečnilo. V této souvislosti obviněný odkázal na svědeckou výpověď D. T., kterou však soud prvního stupně odmítl jako účelovou. Obviněný zdůraznil, že v daném případě nebyl předmět poradenské činnosti v poradenských smlouvách definován, neboť smluvní strany se zaměřily na stanovení cílů, jichž mělo být dosaženo. Plnění bylo popsáno jako „relevantní poradenské služby“. Podle něj předmět plnění uvedený v obdobných typech konzultačních smluv nemusí přesně korespondovat s fakticky poskytovaným plněním. Nebylo vyloučeno, aby smluvní strany konkludentním jednáním doplnily nebo pozměnily písemné ujednání obsažené ve smlouvě.

34. V další části dovolatel zopakoval, že chybí znak zavinění. V hodnocení subjektivní stránky ve vztahu k oběma zločinům spatřoval obviněný nejmarkantnější extrémní nesoulad závěrů soudů nižších stupňů s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soud prvního stupně konstatoval, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný jako finanční ředitel dával pouze pokyn k proplacení nejrůznějších již schválených faktur, tedy i některých faktur obchodní společnosti C. A. Obviněný se hájil tím, že ke svým zákonným povinnostem člena představenstva přistupoval s péčí řádného hospodáře a v rámci poradenství obchodní společnosti C. A. se v dobré víře spoléhal na informace od obviněného M. U., který měl tuto záležitost na starosti. Zaúčtování proplacených faktur představovalo pro něj automatický krok a on je považoval za řádné nákladové položky pro účely daně z příjmů právnických osob. I kdyby poradenské služby nebyly poskytovány, jak tvrdil soud, což obviněný odmítá, tak on sám o této skutečnosti s ohledem na rozdělení kompetencí nemohl mít a neměl žádnou povědomost. Uzavřel, že pouze formálně autorizoval zaplacení některých faktur obchodní společnosti O. CH. bez detailních znalostí, zač jsou tyto odměny poskytovány.

35. Nesouhlasil ani se závěry odvolacího soudu, že byl o celé věci od počátku podrobně informován a že o tomto faktu svědčily zejména svědecké výpovědi zaměstnanců obchodní společnosti O. CH. a listinné důkazy. Za spekulaci označil, že musel být detailně obeznámen s výsledky poradenství s ohledem na fakt, že s obviněným M. U. před zahájením poradenství obecně probírali výši odměn poradenství obchodní společnosti C. A. Z výpovědi obviněného M. U. nevyplynulo, že by spolu detailně probírali obsah poradenských služeb, pouze souhlasil se způsoby platby vázanými na výsledky tohoto poradenství. Zdůraznil, že nepodepsal žádnou ze 3 smluv uzavřených v letech 2008 až 2010 mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A. I kdyby však byl řádně informován o rozsahu budoucího poradenství, nedokazovalo to, že by věděl, že fakticky poskytované poradenství údajně neodpovídalo uzavřeným smlouvám. Nejednal ve vzájemné shodě s obviněným M. U. K tomu zopakoval, že pouze formálně autorizoval zaplacení některých faktur obchodní společnosti C. A. bez detailních znalostí, zač byly tyto odměny poskytovány. Také podpis dohody o narovnání ze dne 30. 9. 2011 představoval opět jen formální úkon. Na základě této dohody navíc nebyla obchodní společnost O. CH. povinna uhradit některé faktury obchodní společnosti C. A., a proto bylo pochopitelně z jeho pohledu uzavření této dohody výhodné. Oprávněnost fakturace nepřezkoumával, neboť to bylo v kompetenci obviněného M. U. Z toho nelze tedy dovozovat jejich vzájemnou dohodu.

36. V další části svého dovolání se věnoval vlastnímu zavinění a zavinění obviněného R. K. Znovu zdůraznil, že nepodepsal ani jednu ze 3 smluv z let 2008 až 2010, ani jedno z daňových přiznání k dani z příjmů právnických osob za roky 2009 až 2011, nezúčastnil se ani jediné schůzky s obviněným P. K., veškeré informace čerpal zprostředkovaně od obviněného M. U., nekontroloval a neparafoval faktury obchodní společnosti C. A. z hlediska oprávněnosti, tj. nekontroloval poskytované plnění a konkrétní výpočet odměny, u některých již schválených faktur obchodní společnosti C. A., pouze podával formální pokyn k jejich proplacení a nebyl odborníkem v oblasti biopaliv. Na základě uvedených skutečností nebylo možné dojít k závěru, že případné zavinění obviněného K. J. bylo vážnější než zavinění R. K. Závěry soudů nižších stupňů, že on jednal s nepřímým úmyslem, zatímco R. K. z nedbalosti, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nadto zdůraznil, že neměl žádný důvod vyvádět peníze z obchodní společnosti O. CH. či tuto společnost nějak poškozovat.

37. K trestným činům porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku a zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku uvedl, že nebyla naplněna subjektivní stránka těchto trestných činů, neboť nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění. Soudy nižších stupňů se nezabývaly vědomostní složkou, zda obviněný podle provedených důkazů mohl mít znalost všech relevantních skutečností, ani volní složkou nepřímého úmyslu, která podle obviněného zjevně absentovala (chybělo alespoň srozumění se způsobením údajného následku). Nebylo prokázáno, že by měl detailní informace o obsahu poradenství, nekontroloval faktury obchodní společnosti C. A. z hlediska jejich správnosti, poskytované plnění a konkrétní výpočet odměny neschvaloval. I kdyby byl informován o rozsahu budoucího poradenství, nevěděl nebo nemohl vědět, že následně poskytované poradenství neodpovídalo uzavřeným smlouvám. Dále vytkl odvolacímu soudu, že nelogicky argumentoval v jeho neprospěch nepodepsanou poradenskou smlouvou ze dne 20. 5. 2010, kterou měl u sebe pouze z důvodu archivace a zajištění externího disku zn. Western Digital s dokumenty vztahujícími se k obchodní společnosti C. A. Tuto dokumentaci měl mít u sebe jen dočasně, což potvrdil obviněný M. U.

38. Namítl také porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo. Podle něj nebylo v řízení prokázáno, že by mu byly známy informace, že poradenská činnost byla fiktivní a nebyla reálně poskytována, jak je mu kladeno za vinu. V případě velké společnosti s rozdělenými kompetencemi členů představenstva (statutárního orgánu), nebylo možné klást na kontrolní povinnosti ostatních členů představenstva přehnané nároky a nelze požadovat, aby člen představenstva detailně zkoumal každý smluvní vztah a každou fakturu. Uzavřel, že se mohlo v jeho případě jednat o běžnou nedbalost a nikoliv o nedbalost hrubou ve smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze proto dojít ani k závěru, že se dopustil přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 tr. zákoníku.

39. Podle obviněného nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestných činům porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku ani zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za které byl odsouzen, neboť obviněný neporušil svým jednáním žádnou zákonem mu danou povinnost při správě majetku obchodní společnosti O. CH. a v případě jejího majetku se vůči obviněnému nejednalo o cizí majetek, nadto obchodní společnosti O. CH. nebyla způsobena žádná škoda. Rozhodnutí soudů nižších stupňů neobsahovala konkrétní popis jednání, kterým měl obviněný porušit povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Pouhý odkaz na ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. upravující povinnost statutárních orgánů jednat s péčí řádného hospodáře nelze považovat za dostatečné vymezení a zdůvodnění porušené povinnosti. Porušení péče řádného hospodáře bylo nutné navíc posuzovat k okamžiku jednání, resp. rozhodování statutárních orgánů a s ohledem na informace, které měly statutární orgány v této době k dispozici. Namítl, že ustanovení trestního zákoníku o uvedeném trestném činu slouží k ochraně cizího majetku před vědomou a záměrně nepoctivou správou. V době uzavření první poradenské smlouvy s obchodní společností C. A. v roce 2008, však byli s obviněným M. U. jedinými akcionáři obchodní společnosti O. CH., každý s podílem 50 %, a i v následujících letech obviněný v ní disponoval významným akcionářským podílem. Představenstvo podle jeho názoru jednalo ve shodě s přáním vlastníků 100 % akcií. Odmítl, že by jeho jednáním došlo ke vzniku škody. Poukázal na fakt, že obchodní společnost O. CH. se nepřipojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody a výslovně prohlásila, že se necítí být poškozeným subjektem, poněvadž jí v důsledku uzavřených poradenských smluv žádná škoda nevznikla.

40. Ohledně skutku pod bodem II. výroku o vině, tedy zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku uvedl, že nebyla prokázána tzv. fiktivnost poradenství a nebylo možné uzavřít, že by v souvislosti s tímto poradenstvím byly odměny poradce obviněného P. K. vypláceny neoprávněně. Nebylo ani vyloučeno, že by náklad vynaložený na úhradu odměny za poradenskou činnost byl nákladem na dosažení, zajištění nebo udržení příjmu společnosti, tedy daňovým nákladem, a že obviněný, resp. obchodní společnost O. CH., tento náklad uplatnila neoprávněně ve svém účetnictví. Zdůraznil, že odvolací soud se nijak nevypořádal s jeho námitkou k bodu II. písm. c) rozsudku soudu prvního stupně, když soud zcela nesprávně pokládal za zkrácení daně pouhé zvýšení daňové ztráty obchodní společnosti O. CH. Obviněný to odůvodnil tím, že v daném roce obchodní společnost O. CH. dosáhla ztráty, proto nemohlo dojít k naplnění výše uvedeného trestného činu.

41. Dovolatel K. J. také namítl porušení zásady dvojinstančnosti. Před tímto postupem varoval již ve svém odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze bylo u obviněného upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 4 T 51/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016. Uvedené rozsudky však byly zrušeny usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 574/2017, přičemž Krajský soud v Praze následně obviněného zprostil obžaloby v plném rozsahu, a to rozsudkem ze dne 8. 9. 2017, sp. zn. 4 T 51/2013. Obviněný ve svém odvolání namítl, že odvolací soud by v případě, že by dospěl k závěru o jeho vině, neměl sám rozhodnout o uložení nového trestu, nýbrž by měl věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Pokud by totiž odvolací soud rozhodl o trestu, odvolatel by již proti tomuto výroku nemohl podat řádný opravný prostředek. Jednalo se o první uložení trestu obviněnému v tomto řízení. Tento postup označil za chybný. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a na něj navazující rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

c) Dovolání obviněného P. K.

42. Obviněný P. K. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a současně podal návrh na přerušení výkonu rozhodnutí.

43. Obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že odvolací soud se řádně nevypořádal s jeho odvoláním. Rozsudkem odvolacího soudu nebylo akceptováno jeho odvolání, ačkoliv již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Odvolací soud při nezměněném výroku o vině o trestu obviněného částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a znovu rozhodl pouze o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Dovolání tak směřuje i proti výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně viny obviněného a na něj navazujícím výrokům o trestu a způsobu jejich výkonu.

44. Tento dovolatel nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Konstatoval, že si byl vědom, že s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat samotného přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí, ani přehodnocení provedeného dokazování. To podle obviněného neplatí v případech, když rozhodováním soudů došlo k porušení základních práv a svobod, primárně k porušení principu spravedlivého procesu, tedy v situaci, kdy došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.

45. Podle obviněného dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v jeho případě založen extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, navíc zůstala opomenuta a byla dezinterpretována velká část důkazů svědčící v jeho prospěch, nebyl tak řádně zjištěn skutkový stav. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, neboť nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, tedy zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněný popřel, že by daný skutek spáchal.

46. Poukázal na námitku, kterou uplatnil již v odvolání, že soud prvního stupně v rámci hodnocení důkazů pouze naplnil své apriorní vnitřní přesvědčení, že skutek popsaný v obžalobě se stal a že ho spáchali obvinění. Odvolací soud tento závěr nejen akceptoval, ale ještě přispěl vlastním hodnocením důkazů, spekulacemi a alternativním skutkovými zjištěními. S ohledem na § 89 odst. 1 písm. a), e), f) tr. ř. rozhodně nelze na provedené důkazy pohlížet jako na dostačující. Podle jeho názoru bylo provedené dokazování nedostačující.

47. Obviněný dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu, neboť zde chybí jakýkoliv důkaz o úmyslu obviněného. Závěry soudů nižších stupňů jsou v příkrém rozporu s tím, že podle skutkové věty účelem uzavření posuzovaných poradenských smluv a následných převodů finančních prostředků bylo odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. nejméně ve prospěch obchodní společnosti C. A. Podle přesvědčení obviněného tato část skutkové věty neodpovídala skutkovým zjištěním a závěrům soudů nižších stupňů. Závěr, že uzavření posuzovaných poradenských smluv spatřovali obvinění zástupci obchodní společnosti O. CH. získání výhody pro obchodní společnosti O. CH. a zajištění stálého odběru vyráběného produktu, byl neúnosný a zjevně nesprávný.

48. Pokud jde o úmysl, obviněný navrhl věnovat pozornost jednání dalších osob, ke kterým se údajná trestná činnost obviněného vztahovala. Zpochybnil závěr soudů nižších stupňů, že oba obvinění M. U. a K. J. jednali v úmyslu způsobit obchodní společnosti O. CH. škodu. Obvinění nemohli uzavírat poradenské smlouvy v úmyslu poškodit obchodní společnost O. CH. a současně uzavřením totožných smluv sledovat záměr zajistit této obchodní společnosti odběr vyráběného produktu u silného obchodního partnera. Tento závěr soudů nižších stupňů byl v rozporu se zásadou presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Odmítl také závěr, že obchodní společnost O. CH. neobdržela za poskytnuté finanční prostředky žádné protiplnění a že uzavřené smlouvy byly nevýhodné. Konstatoval, že obchodní společnosti O. CH. nebyla způsobena škoda, nesouhlasil ani se stanovením její výše.

49. Obviněný s ohledem na výše uvedené namítl, že právní posouzení jednání spoluobviněných M. U. a K. J. jako hlavních pachatelů bylo nesprávné, neboť nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku a posuzovaný skutek nebyl vůbec trestným činem, proto s ohledem na zásadu akcesority nelze ani jeho jednání právně posoudit jako trestné.

50. V další části svého dovolání vytkl odvolacímu soudu, jak se vypořádal s jeho námitkami ohledně svědků svědčících v jeho prospěch, zejména M. U. a M. N., které soud prvního stupně hodnotil jako nevěrohodné, dále výpověď svědka D. T., který potvrzoval nejen schůzky mezi ním a obviněným M. U., ale i jejich obsah, a autorství pilotních projektů obviněného. V souvislosti s jeho výpovědí odvolací soud poněkud protichůdně doplnil spekulativní závěry soudu prvního stupně, který autorství pilotních projektů obviněnému popřel. Připomněl, že z dokazování vyplynulo, že pilotní projekty měly pouze jedinou podobu a jejich smyslem byla právě propagace a ověření nového produktu u odběratelů. Odvolací soud však nijak nezdůvodnil, jaké úvahy a důvody ho vedly k přehodnocení výpovědí těchto svědků. Lze se domnívat, že tak učinil vlivem námitek obviněného v podaném odvolání. Současně však popřel v rozporu s důkazní situací, že by schůzky byly součástí sjednaného poradenství ze strany obchodní společnosti C. A. Podle jeho přesvědčení odvolací soud postupoval nepřípustně, pokud přehodnocoval důkazy provedené soudem prvního stupně tím způsobem, že je připustil jako věrohodné, a následně spekulacemi o jejich obsahu, tedy nepřípustným způsobem, došel k novým skutkovým zjištěním, patrně ve snaze „vylepšit“ argumentaci soudu prvního stupně. Upozornil na § 263 odst. 7 tr. ř., podle kterého může odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, a tyto důkazy hodnotit v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Podle něj soudy nižších stupňů nezohlednily výpovědi shora uvedených svědků, které měly úzkou spojitost s dalšími provedenými důkazy.

51. Za tzv. opomenuté důkazy označil výpověď svědkyně M. V., J. V., M. Š., P. L., které, byť nepřímo, prokazují obhajobu obviněných. Poukázal také na výpověď svědka J. D., kterou soud prvního stupně nevyhodnotil ve vzájemných souvislostech s jinými důkazy prokazujícími, že obchodní společnost O. CH. byla založena teprve v červenci 2004 a až do roku 2008 směřovala pouze a jenom k výrobě FAME z rostlinných tuků, konkrétně z řepky olejné. S touto námitkou se odvolací soud nijak nevypořádal. Poukázal na to, že výpověď tohoto svědka byla jako nepřímý důkaz součástí řetězce dalších nepřímých důkazů, na jejichž podkladě obecné soudy učinily závěr o jeho vině. Upozornil, že nepřímé důkazy, které vedou k odsouzení obviněného, mají tvořit do té míry ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetěz důkazů, že ve svém důsledku vylučují jakoukoliv pochybnost o vině obviněného a zcela jej usvědčují. V tomto směru soudy nižších stupňů tomuto požadavku podle dovolatele nedostály.

52. Odvolací soud se řádně nevypořádal s jeho zásadní námitkou uvedenou v odvolání, že podstata jeho poradenství se týkala zejména uplatnění FAME z živočišných odpadních tuků na českém trhu jakožto suroviny doposud nevyužívané, nikoliv problematiky výroby tohoto druhu FAME, a že samotná existence poradenských služeb jiných subjektů nijak nevylučuje poradenství obchodní společnosti C. A. Dovolatel upozornil, že porušením práva na spravedlivý proces je také situace, když se odvolací soud řádně nevypořádá s námitkami obviněného způsobilými založit opačné rozhodnutí ve věci.

53. Pokud jde o jednání kladené mu za vinu, tedy že se měl dopustit pomoci k trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 24 odst. 1 písm. c), § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pak vyjádřil své přesvědčení, že v popisu jednání nejsou obsaženy všechny znaky trestného činu, který měli spáchat hlavní pachatelé, obvinění M. U., K. J. a R. K. a k jehož spáchání jim měl pomoci dovolatel. Zejména chybí vymezení, jakou konkrétní povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek měli obvinění jako hlavní pachatelé porušit a zda jim taková povinnost byla uložena podle zákona nebo zda šlo o smluvně převzatou povinnost. Ve skutkové větě nebylo jasně specifikováno jednání obviněného z hlediska vymezení znaků pomoci ani úmysl směřující k účasti na tomto konkrétním činu. Z výrokové části nebylo zřejmé, zda hlavní pachatelé jednali v přímém úmyslu způsobit škodu obchodní společnosti O. CH., tedy zda věděli a chtěli způsobit škodu obchodní společnosti O. CH. Také nebylo jasné, zda měl obviněný uzavřít smlouvy s úmyslem pomoci hlavním pachatelům způsobit škodu obchodní společnosti O. CH., zda věděl a chtěl pomoct způsobit škodu této společnosti. Vytkl, že zde chyběl popis vyjádření jeho pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

54. Obviněný je toho názoru, že ani v případě hlavních pachatelů ani jeho jako pomocníka nešlo o trestnou činnost a on sám přímo nenaplňuje znaky účastenství. Nebylo totiž prokázáno, že by naplnil všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu a že by se úmyslně dopustil tohoto jednání. Soudy nižších stupňů presumovaly jeho povědomost o tom, že hlavní pachatelé trestnou činnost páchají a spáchali a že on sám o ní věděl, včetně podílu na ní a podpory této jejich trestné činnosti. Nebyla ani prokázána příčinná souvislost mezi jednáním pomocníka a spáchaným trestným činem hlavních pachatelů. Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu. Nebyla ani prokázána objektivní stránka tohoto trestného činu. Namítl také chybnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a porušení principu ultima ratio.

55. Další námitky se týkaly uloženého trestu. Soudy při svých úvahách o druhu a výměře trestu k účastenství nepřihlédly, i když trestná činnost pomocníka je podle jeho názoru nejméně společensky škodlivá a soudní praxe se ustálila na tom, že pomocník k trestné činnosti by měl být potrestán trestem nejmírnějším. To se týkalo zejména uloženého peněžitého trestu. Ve světle judikatury byly soudy nižších stupňů povinny zajistit úplné zjištění všech polehčujících okolností a zhodnotit stupeň jejich intenzity ve vztahu k ostatním okolnostem, které se týkaly tohoto trestného činu a osoby pachatele. Soud prvního stupně se ani nezabýval obsahem pojmu „poměry pachatele“. Také nesouhlasil s uložením trestu odnětí svobody, který nesplňoval zásadu proporcionality uloženého trestu. Vytkl, že úvahy soudů byly naprosto nesrozumitelné a nepřezkoumatelné a soud uložený trest řádně nezdůvodnil.

56. Obviněný požádal v dovolání též o odklad (přerušení) výkonu rozsudku odvolacího soudu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i rozhodnutí navazující, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

57. Obviněný po změně svého obhájce dne 18. 12. 2019 doplnil své dovolání a navrhl přerušení výkonu rozhodnutí. Učinil tak ovšem až po uplynutí dovolací lhůty, nejde tak o dovolání, ale o další vyjádření obviněného. Setrval na svých námitkách uvedených v dovolání a zčásti je zopakoval. Zejména poukázal na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a z toho vyplývající nesprávné právní hodnocení, dále vytkl opomenutí důkazů soudy nižších stupňů. Nesouhlasil s odsouzením za poškození obchodní společnosti O.

CH., jíž nevznikla žádná újma, ba dokonce měla z jeho činnosti značný prospěch, což sama potvrdila. Tomu odpovídá skutkové zjištění o přijatých finančních prostředcích za navýšení dodávek FAME do společnosti ČEPRO, získání kontraktu na dodávky FAME do DPP a provázanost odměn, vyplacených ze strany obchodní společnosti O. CH. obchodní společnosti C. A., s finančními prostředky, přijatými od uvedených odběratelů za dodávky FAME. V podrobnostech odkázal na své původní dovolání. Pokud ostatní obvinění uzavřeli s obviněným smlouvu o poskytování poradenských služeb, podle soudů nižších stupňů pravděpodobně očekávali, že uzavřením smlouvy zajistí obchodní společnosti O.

CH. prospěch v podobě uzavření kontraktů se strategickým partnerem, což vylučovalo, že by jednali v úmyslu způsobit škodu obchodní společnosti O. CH. Nebyl ani objasněn motiv, proč by zakladatelé obchodní společnosti O. CH. vědomě poškozovali svou společnost, a tím sami sebe. Nesouhlasil ani se závěrem, že obchodní společnosti O. CH. neposkytoval žádné přínosné poradenství, přestože z mnoha provedených důkazních prostředků vyplýval přesný opak. Dokonce i odvolací soud vzal za prokázané, že se s obviněným M.

U. scházel. Důvod konzultací nepochybně existoval, jeho podstatu se však nepodařilo objasnit. Nebylo však povinností obviněného prokazovat svoji nevinu, ale naopak bylo povinností obžaloby vinu obviněnému bez pochybností prokázat. Připomenul, že jednou ze základních ústavně zakotvených zásad trestního řízení je zásada presumpce neviny. Soudy nižších stupňů však nechaly na obviněném, aby prokázal, že poradenství skutečně poskytoval. Přitom bylo povinností státního zástupce prokazovat obsah těchto schůzek, nikoliv obviněného.

Obviněný předložil značné množství důkazů o obsahu těchto schůzek, prokazujících jeho nevinu. Zmínil zejména výpověď svědka D. T., jehož výpověď hodnotil soud prvního stupně jako účelovou, přestože se shodovala s výpovědí spoluobviněných a zaměstnanců obchodní společnosti O. CH. Naproti tomu odvolací soud částečně vyhodnotil jeho výpověď jako pravdivou. Ačkoliv tedy odvolací soud deklaroval, že neměl důvod zasahovat do hodnocení důkazních prostředků ve vztahu ke svědkům, kteří byli soudem prvního stupně vyhodnoceni jako nevěrohodní, ve skutečnosti toto hodnocení důkazních prostředků změnil.

Pokud soudy nižších stupňů měly pochybnosti o podstatě schůzek, bylo na místě obviněného obžaloby zprostit v souladu se zásadou in dubio pro reo. Ani obžaloba a rozsudky soudů nižších soudů nenabídly žádný alternativní důvod schůzek.

Dále připomněl své námitky týkající se tzv. opomenutých důkazů, kterými byla podporována verze obhajoby. Odvolací soud se nevypořádal s námitkou, že obchodní společnost O. CH. byla založena teprve v červenci 2004 a až do roku 2008 směřovala pouze a jenom k výrobě FAME z rostlinných tuků, konkrétně z řepky olejné. Vytkl, že státní zástupce žádný důkazní prostředek o neposkytnutí poradenství obchodní společnosti O. CH. nepředložil.

58. Také nejvyšší státní zástupce podal proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně dovolání, učinil tak ve dvou podáních, která směřovala proti různým výrokům týkajících se odlišných obviněných. Předně podal dovolání v neprospěch obviněných M. U., K. J., R. K. a P. K., poté též v neprospěch obviněných D. M., K. B., J. Š. a J. K., v obou případech z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

I. Dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných M. U., K. J., R. K. a P. K.

59. Podle nejvyššího státního zástupce jsou rozhodnutí nižších soudů nesprávná, neboť spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Podle tohoto dovolatele jednání obviněných M. U., K. J., R. K. pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně mělo být správně právně kvalifikováno jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a u obviněného P. K. jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k tomuto zločinu.

60. Nejvyšší státní zástupce vytkl, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou neúplná, neboť v tzv. skutkových větách nebyly uvedeny žádné konkrétní okolnosti, na jejichž podkladě by se obviněný R. K. mohl, byť bez přiměřených důvodů domnívat, že se obchodní společnosti O. CH. dostane na základě ve výroku o vině uvedených smluv nějakého protiplnění adekvátního výši vyplacených částech. Soudy nižších stupňů pouze opakovaně uvedly, že zmíněný obviněný mohl vědět, že předmětné smlouvy sloužily k odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. nejméně ve prospěch obchodní společnosti C. A. a že bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že předmětná smlouva bude řádně plněna. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že obviněný vycházel z informací od obviněného K. J., kterého požádal o spolupodepsání smluv s tím, že uzavření smluv by bylo ku prospěchu obchodní společnosti O. CH., neboť díky nim bude zajištěn odbyt pro tuto společnost. Odvolací soud se otázkou zavinění na straně obviněného R. K. blíže nezabýval, pouze konstatoval, že mu bylo prokázáno, že v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti O. CH. uzavřel smlouvy, na jejichž základě byly z majetku společnosti vypláceny odměny, za které nezískala obchodní společnost žádnou protihodnotu, a že se tohoto jednání dopustil z hrubé nedbalosti. Poukázal na skutečnost, že se obviněný tohoto jednání dopustil opakovaně, tzn. v rámci pokračujícího trestného činu, neboť podepisoval další smlouvy, další daňová přiznání, ačkoliv předmětné služby se nijak v hospodaření obchodní společnosti O. CH. neprojevily. Podle státního zástupce tento obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to jak ve vztahu ke způsobení škody obchodní společnosti O. CH., tak ve vztahu k obohacení obchodní společnosti C. A.

61. Pokud jde o právní kvalifikaci skutku, v obecné rovině ustanovení § 220 tr. zákoníku o trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku je subsidiárním k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. Pod bodem I. výroku o vině rozhodnutí jednání obviněných M. U., K. J., R. K. vykazovalo znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a u obviněného P. K. znaky účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na tomto zločinu. Podstata jednání M. U., K. J., R. K. totiž spočívala v tom, že formou proplácení faktur vystavovaných za nikdy neposkytnuté služby na podkladě účelově uzavřených smluv o poskytování poradenských služeb odčerpávali jim svěřené finanční prostředky obchodní společnosti O. CH. ve prospěch obchodní společnosti C. A. Jejich jednáním tedy docházelo nejen ke vzniku škody, ale i obohacení obchodní společnosti C. A., přičemž o této okolnosti obvinění zcela nepochybně věděli a bylo irelevantní, že nebyl zjištěn konečný cíl vyvedení peněz.

62. Právní kvalifikace jednání obviněného P. K. by proto také neměla obstát. Podle nejvyššího státního zástupce tento obviněný se účastnil na trestném činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, neboť usnadňoval nejen způsobení škody na jim svěřeném majetku, ale i obohacení obchodní společnosti C. A., jejímž jménem jednal. Nešlo tedy o pomoc k činu vykazujícímu znaky „pouze“ zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku, ale o pomoc ke zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.

63. Podle nejvyššího státního zástupce nemohl obstát ani výrok, kterým byl obviněný R. K. zproštěn obžaloby pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Vadou byl zatížen také výrok, kterým byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, tedy že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Tento důvod zproštění byl použit zcela nepřiléhavě a neodpovídal skutečným důvodům zproštění. Soud prvního stupně pouze uvedl, že u skutku pod bodem I. výroku o vině bylo u obviněného shledáno nedbalostní zavinění a nebylo možné dovodit úmyslné zavinění na straně obviněného ani ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, i když byl osobou, která spolupodepisovala daňová přiznání. Soud prvního stupně tedy neshledal za naplněnou subjektivní stránku tohoto úmyslného trestného činu, což by podle nejvyššího státního zástupce odpovídalo důvodu zproštění podle § 226 písm. b) tr. ř. Faktickým důvodem zproštění tedy bylo nesprávné posouzení otázky zavinění a takovéto pochybení lze vytýkat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Obviněný R. K. však podle nejvyššího státního zástupce jednal minimálně v nepřímém úmyslu ve vztahu ke skutečnosti, že na podkladě uzavřených smluv o poskytování poradenských služeb žádné reálné služby obchodní společnosti O. CH. poskytovány nebyly a že platby za ně poskytované sloužily pouze k odčerpávání finančních prostředků této obchodní společnosti ve prospěch obchodní společnosti C. A. Musel být srozuměn i s tím, že docházelo k neoprávněnému snižování základu daně, a tím i ke krácení daňové povinnosti obchodní společnosti O. CH. Podle nejvyššího státního zástupce tak naplnil skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku nejen po subjektivní, ale i objektivní stránce (podpis nepravdivých daňových přiznání tímto obviněným soudy nijak nezpochybnily).

64. Závěrem nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve všech výrocích týkajících se obviněných M. U., K. J., R. K. a P. K. a dále zrušil též rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích týkajících se těchto obviněných v bodu I. výroku o vině, v navazujícím výroku o trestu a ve výroku o zproštění obviněného R. K. obžaloby, jakož i zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí nebo jejich části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

II. Dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných D. M., K. B., J. Š. a J. K.

65. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně dovolání též v neprospěch obviněných D. M., K. B., J. Š. a J. K. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

66. V tomto druhém podání dovolatel na úvod vysvětlil, proč tak učinil zvlášť, neboť zbylých obviněných se týká poněkud odlišná argumentace. Podle jeho názoru jsou rozhodnutí nižších soudů nesprávná také ve zprošťujících výrocích, podle nichž obvinění D. M., K. B., J. Š. a J. K., skutek uvedený pod bodem I. obžaloby nespáchali, resp. že se skutek vůbec nestal.

67. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval nejvyšší státní zástupce v nesprávném hodnocení důkazů, extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a také v tzv. opomenutých důkazech. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů rezignovaly na zásadu volného hodnocení důkazů a nezabývaly se navrhovanými důkazy. Připomenul judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů. Jako tzv. opomenuté důkazy označil svědeckou výpověď P. Š., kterou soud nijak nehodnotil a která ani nebyla uvedena v odůvodnění rozsudku prvního stupně.

V návaznosti na tuto výpověď si soud prvního stupně v hlavním líčení sice vyžádal předložení auditorského spisu týkajícího se obchodní společnosti O. CH., avšak na jeho předložení nevyčkal, ačkoliv měl pochybnosti o spáchání skutku pod bodem I. obžaloby obviněnými D. M., K. B., J. Š. a J. K., byť zmíněný svědek vypověděl, že znal obviněného D. M., a že poskytoval jím zastoupeným obchodním společnostem auditorské služby. Podle názoru dovolatele soud prvního stupně rezignoval na zásady uvedené v § 2 odst. 5, 6 tr.

ř., když nevyčkal na obsah tohoto spisu při následném zprošťujícím výroku podle § 226 písm. c) tr. ř. Odvolací soud se námitkami na doplnění dokazování soudem prvního stupně vyžádaným auditorským spisem a vyhodnocením výpovědi P. Š. vůbec nezabýval. Podle nejvyššího státního zástupce chyběly důkazy o obchodní činnosti obchodní společnosti C. A., jako je zpracování různých materiálů, které by byly výsledkem této činnosti, provozní náklady (mzdové, na výpočetní techniku, tisk, telekomunikační služby apod.).

Nutnost nákladů vyhodnotil soud prvního stupně pouze izolovaně ve vztahu k výroku I. odvoláním státního zástupce napadeného rozsudku a nikoliv ve vztahu k výroku II. a III. napadeného rozsudku. Odvolací soud nijak nehodnotil výpověď J. K., ani jím vydané listiny, listiny zajištěné švýcarskými orgány a materiály i výpovědi zaměstnanců obchodní společnosti P. Z těchto důkazních prostředků jasně vyplývalo, že organizační složka byla co do nákladů saturována ze zahraničí. Z výpisu účtu obchodní společnosti C.

A. a její organizační složky vyplynulo, že jedinými náklady na činnost této organizační složky byly platby daní a menší platby za služby obchodní společnosti P. (mandatáři). Soudy nižších stupňů ani nezohlednily snahu obviněných snížit možné provozní náklady organizační složky obchodní společnosti C. A. Obviněný P. K. se na smlouvě nepodílel, i když uváděl, že se podílel na textaci smluvního vztahu, neboť z provedených důkazů je patrno, že tato smlouva byla koncipována v AK Š. & P. bez jakékoliv jeho ingerence.

Současně byly výrazně sníženy mzdové náklady na výpočet konkrétní odměny za dané období, neboť ho realizovali zaměstnanci obchodní společnosti O. CH. v rámci výkonu práce pro tuto společnost a následnou kontrolu výpočtu prováděli zaměstnanci zahraničního oddělení obchodní společnosti P.

68. Za zcela zásadní pochybení považoval nejvyšší státní zástupce dvojí způsob hodnocení nejednotných výpovědí svědků ohledně výpočtu provizí z dodávek FAME obchodní společnosti ČEPRO nebo DPP. Soud prvního stupně uvedl, že bylo zřejmé, že zaměstnanci obchodní společnosti O. CH. měli jako největšího odběratele zafixovány ČEPRO, tak i DPP, kde probíhal pilotní projekt. Nebylo však patrno, z čeho soud dospěl k závěru, že to bylo zřejmé. Tutéž záměnu (O. CH. a DPP) lze shledat ve výpovědích zaměstnanců obchodní společnosti P. u svědků M. F., P. E. a O. B., nebylo také zřejmé, jaké provize a pro koho vlastně tito zaměstnanci obchodní společnosti P. počítali. Odvolací soud se tímto dvojím hodnocením jedné a téže skutečnosti ve výpovědích zaměstnanců nezabýval.

69. Podle nejvyššího státního zástupce chybělo také hodnocení důkazů ve vztahu k obchodní společnosti C. A. a vlivu obviněného I. R. Soudy nižších stupňů odhlédly od skutečnosti, že služby obchodní společnosti C. A. mohly být spojovány s budoucím úspěchem při dodávkách do DPP a vlivem obviněného I. R., což dokazují výpovědi svědků J. K., J. V., V. N., obviněného J. K., obviněného D. M. Vliv obviněného I. R. nebyl hodnocen ve světle e-mailové komunikace s obchodní společností O. CH. před započetím plnění ze strany O.

CH. obchodní společnosti C. A. a všech důkazů dokumentujících finanční transfery z účtu obchodní společnosti C. A. na účty obviněného I. R. a jeho komunikaci s obviněným D. M. a D. T. z hotelu Ventana. Pro odvolací soud toto propojení nebylo prokázáno, neboť těžištěm dokazování se stal tzv. odsouhlasený výpočet odměny poradce ze dne 17. 10. 2008. K tomu nejvyšší státní zástupce uvedl, že obviněný M. U. se zaštiťoval jménem obviněného I. R., jak plyne z výpovědí svědků J. K. a J. V. a o jejich výpovědi svědčí i navazující důkazy jako výpověď svědka V.

N. (prověrka hospodaření obchodní společnosti O. CH.), a obviněného D. M. (schůzka na Malé Svaté). Nejvyšší státní zástupce vytkl, že tzv. odsouhlasený rozpočet, ze kterého odvolací soud vycházel, byl podepsán za obchodní společnost C. A. obviněným I. R., ačkoliv formálně ve společnosti nepůsobil. Obviněný J. K. a zaměstnanci obchodní společnosti P. uvedli faktickou spojitost obchodní společnosti C. A. s obviněným I. R. Doplnil, že tímto dokumentem byl také stvrzen sjednaný výpočet odměny ve smlouvě ze dne 1.

8. 2008. Tyto skutečnosti, vyjma odsouhlaseného výpočtu odměny poradce, však nebyly hodnoceny odvolacím soudem, ačkoliv byly soudem prvního stupně provedeny. Soud prvního stupně k výše uvedenému závěru dospěl na základě vyloučení vlivu obviněného I. R. údajně všemi zúčastněnými, přičemž nebylo zcela zřejmé, koho konkrétně tím míní. Soud prvního stupně nesprávně hodnotil i výpověď svědka M. D. a nevzal v úvahu, že tento svědek byl obviněným společně s obviněnými I. R., D. M., P. K., K. B., J. Š., J.

K. a P. M. v trestní věci týkající se poškozeného DPP a svědek přiznával přátelství s obviněným I. R., přitom vyloučil svým tvrzením možnost zásahu ze strany obviněného I. R. do hospodaření DPP. Soud prvního stupně nijak nevyhodnotil vyjádření M. D., že obviněného P. K. neznal, přitom spolu uzavřeli 4 smlouvy mezi DPP a obchodními společnostmi obviněného P. K. (C. A. A A.), avšak odvolací soud na tyto námitky nijak nereagoval.

70. Soudy nižších stupňů také nesprávně hodnotily odsouhlasený výpočet odměny poradce ze dne 17. 10. 2008. Tento důkaz bylo třeba hodnotit z hlediska jeho validity ve vztahu k dalším důkazům. Soud prvního stupně tak neučinil a odvolací soud tento důkaz shledal sice stěžejním, avšak vzhledem k jeho zajištění mu přiznal oslabenou důkazní sílu. Tento dokument nebyl totiž zajištěn v originálu, neboť z jiných provedených důkazů (záznamu z prostorového odposlechu v hotelu Ventana a z e-mailové komunikace R. L. s K.) bylo patrno, že se texty a dokumenty stávaly nedosažitelnými v důsledku ztráty či úmyslného zničení, a to jak na straně obchodní společnosti C. A., tak na straně obchodní společnosti O. CH.

71. Pokud se jednalo o znalecký posudek Anny Grabowské, obžaloba jej od počátku považovala za nezákonný a znalkyni za nezpůsobilou, neboť nebyla znalkyní v oboru kriminalistiky, odvětví písmoznalectví, pouze v oboru školství a grafologie. Navíc v době odvolání státního zástupce již nebyla soudní znalkyní, a i přesto odvolací soud na tyto námitky nijak nereagoval a aproboval závěry soudu prvního stupně stojící mimo jiné i na předmětném nezákonném znaleckém posudku. Nejvyšší státní zástupce vytkl, že odvolací soud zamítl návrh státního zástupce na provedení vyjádření Kriminalistického ústavu Praha ze dne 21. 6. 2017, z něhož vyplynulo, že dokument „odsouhlasený výpočet odměny“ by bylo možno znalecky zkoumat v oboru kriminalistiky, odvětví ručního písma, byť s určitými limity. Bylo třeba vyčerpat všechny možnosti dokazování stran hodnověrnosti předmětného dokumentu, proto závěr o neprovedení vyjádření Kriminalistického ústavu se jevil logicky rozporným.

72. Státní zástupce vytýkal soudu prvního stupně také nesprávný výklad judikatury Nejvyššího soudu týkající se použitelnosti listin zajištěných jako důkazů v kopiích. Uvedl, že soud prvního stupně v rámci hlavního líčení provedl stovky listin v podobě kopií a podle názoru státního zástupce to nestanovuje bez dalšího důkazní nepoužitelnost kopií jako důkazů. Doplnil, že tzv. „odsouhlasený výpočet“ rozhodně nebyl nečitelnou kopií, nýbrž ve verzi zajištěné na DVD při domovní prohlídce u R. L., šlo o scan dobré kvality. Soud prvního stupně měl přibrat znalce pro znalecké zkoumání kopií podpisů. Opět šlo o porušení zásady volného hodnocení důkazů. Soud prvního stupně vycházel nesprávně z rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tz 63/2001 a sp. zn. 5 Tz 75/2001 a odvolací soud považoval tzv. odsouhlasený výpočet odměn za důkaz s oslabenou důkazní silou a k použitelnosti kopií se nevyjádřil.

73. V případě pochybností o tzv. odsouhlaseném výpočtu vycházel soud prvního stupně z výpovědi svědka V. N., proti níž stály výpovědi svědků J. S., R. L. a P. L., kteří jeden z podpisů přiřazují M. U., přičemž se jednalo o jeho blízké spolupracovníky. Podstatou trestné činnosti pak nebyl podpis tohoto dokumentu, ale plnění za fiktivní služby ve prospěch obviněného I. R. Pro tyto skutečnosti svědčily i další důkazy. Odvolací soud zcela odhlížel od důkazů prokazujících propojení osoby obviněného I.

R. s obchodní společností O. CH., resp. s obviněným M. U. Shora uvedení svědci přímo uváděli, že obviněný M. U. se osobou obviněného I. R. zaštiťoval. Dokreslujícími výpověďmi byly výpovědi svědků V. N. a D. M.. Soudy nižších stupňů nijak nevyhodnotily e-mail ze dne 1. 8. 2008, obsahující koncept smlouvy mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A., kde jedním z adresátů byl i obviněný I. R., a to v době těsně před podpisem první smlouvy, na niž již navazovaly obsahově totožné další smlouvy, záznam z prostorového odposlechu z hotelu Ventana z března 2012, když právě obvinění D.

M., I. R. a D. T. řešili pohledávky v amerických dolarech za obviněným M. U., záznam v elektronickém diáři J. V. označený jako „U.“, datovaný stejným datem jako je uvedeno na tzv. odsouhlaseném výpočtu. Soudy nižších stupňů opomněly hodnotit i další důkazy, jednalo se o záznam z odposlechu, který zachycoval vzájemnou známost mezi obviněnými I. R. a M. U., a záznam telefonního čísla M. U. v telefonu obviněného I. R.

74. Další námitka nejvyššího státního zástupce se týkala způsobu zajištění 11 elektronických nosičů, na nichž byl zajištěn i tzv. odsouhlasený výpočet odměny, v rámci domovních prohlídek u svědkyně R. L. provedené dne 26. 9. 2014. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že nebylo třeba petrifikovat obsah zajištěných nosičů elektronických dat prostřednictvím bitové kopie nebo takto činit znaleckým posudkem z oboru kybernetiky. Odvolací soud uvedl, že nosič s tzv. odsouhlaseným výpočtem odměny, byl zajištěn nezákonným způsobem a následné nakládání s ním označil za problematické a důkazní hodnotu jako oslabenou.

Svědkyně v rámci domovních prohlídek vydala 11 CD-R a DVD-R nosičů, které si nechala nakopírovat v době, kdy byla na mateřské dovolené. Nejvyšší státní zástupce vytkl, že nebylo zřejmé, jaké závěry odvolací soud vyvodil a co vzal za prokázané a co nikoliv. Uvedl také, že předmětný odsouhlasený výpočet odměny nebyl na nosiči elektronických dat vydaných obviněným R. K. nalezen, lze dospět k závěru, že byl v mezidobí odstraněn. Soudy nižších stupňů také nezohlednily přátelství mezi obviněným M. U. a svědkyní R.

L. Pokud šlo o disk vydaný svědkem J. K., Policie České republiky z něj vyhotovila bitovou kopii, kterou prostřednictvím státního zástupce předložil u soudu. Podstatné bylo, že předmětná data byla objektivně zajištěna a následně policejním orgánem analyzována. Při této analýze byl nalezen i tzv. odsouhlasený výpočet odměny. Odvolací soud jasně neuvedl, jaké konkrétní skutečnosti, tedy následné nakládání, oslabovalo důkazní sílu těchto důkazních prostředků a zda se tento závěr týkal všech dokumentů tímto způsobem předložených a proč.

75. Pokud šlo o svědecké výpovědi J. K. a J. V., dovolatel namítl, že soud prvního stupně vycházel z hodnocení skutečností, které s touto trestní věcí časově vůbec nesouvisely. Odvolací soud však na tyto námitky nereagoval a věnoval se těmto výpovědím na úkor jiných podstatných důkazů (jako byly listiny vydané J. K. a listiny zajištěné švýcarskými policejními orgány). Odvolací soud tak hodnotil důkazy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Obdobně odvolací soud vyhodnotil důkaz spočívající v nahrávkách odposlechu z jiné trestní věci, z nějž je patrná návštěva obviněného M.

U. u obviněného I. R. Pokud šlo o výslech svědka J. U., nezohlednil u něj soud stejné aspekty, jak tomu činil u svědků M. U. a V. N. Z tohoto výslechu bylo zřejmé, že svědek J. U. měl s obviněným I. R. obchodní aktivity kolem roku 1998 a v roce 2012 obviněného I. R. náhodně potkal v hotelu Paříž a mimo jiné užíval motorové vozidlo tov. značky BMW. Naproti tomu jeho syn, obviněný M. U., měl uzavřenou smlouvu na užívání BMW s obchodní společností O. CH. a vůz fakticky užíval. Odvolací soud u tohoto důkazu konstatoval, že se jednalo o důkaz dokreslující, který bez důkazu zásadního, tedy podpisu tzv. odsouhlaseného výpočtu obviněnými M.

U. a I. R., postrádal podkladu a smyslu. Nejvyšší státní zástupce se však neztotožnil s hodnocením významu a důkazní síly listiny tzv. odsouhlaseného výpočtu odměny, proto bylo třeba tento důkaz hodnotit jako dokreslující. Nedostatečně byl také hodnocen důkaz diářem J.

V. Soud prvního stupně návrhu státního zástupce na předložení tohoto diáře v elektronické podobě nevyhověl a nezohlednil, že u data podpisu tzv. odsouhlaseného výpočtu dne 17. 10. 2008 obviněným I. R. a M. U. byla poznámka „U.“. Ze samotného uvedeného diáře sice nebylo možno prokázat vinu obviněných, ale mohlo to tak být ve spojení s ostatními důkazy, což soud prvního stupně neprovedl a odvolací soud se k těmto námitkám nevyjádřil a ponechal skutková zjištění v rozporu s provedenými důkazy. Soud prvního stupně část této výpovědi vyhodnotil jako účelovou v souladu s výpověďmi dalších obviněných a nijak nehodnotil, že tento svědek byl činný řádově roky před dodávkami FAME obchodní společností O.

CH. do DPP při projektu O. CH. Odvolací soud se k této námitce nijak nevyjádřil, ačkoliv sám dospěl k závěru, že pilotní projekty pro odběratele zavážené prostřednictvím produktovodů ČEPRO podle systému tzv. „back buy“ postrádaly smysl. Dovodil, že výpovědi obviněných M. U., P. K., J. Š. a I. R. byly účelové a výpověď obviněného J. K. odpovídala dalším zajištěným důkazům, že svědek J. V. byl činným při projektu O. CH. realizovaném v obchodní společnosti P. a řízené obviněnými D. M., K. B., J. Š.

a P. M., že byl klientem advokátní kanceláře AK Š. & P. a byl činný v kancelářích obviněného I. R.

76. Nejvyšší státní zástupce také nesouhlasil s tím, že soudy nižších stupňů rezignovaly na hodnocení důkazu spočívajícího v provedení záznamu z prostorového odposlechu z hotelu Ventana z března 2012, kde se uvádělo, že šlo o plnění, které proběhne v amerických dolarech a obchodní společnosti C. A. bylo plněno právě v amerických dolarech. Soudy prakticky nehodnotily ani pohyby na účtu obchodní společnosti C. A. Soudy tyto odposlechy nehodnotily s odůvodněním, že v březnu 2012 vztah mezi obchodními společnostmi O.

CH. a C. A. již neexistoval. Avšak podle nejvyššího státního zástupce bylo zřejmé, že se hovořilo o osobě obviněného M. U. a dluhu, který pocházel ze vztahu mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A. v přítomnosti obviněných D. M. a I. R. v hotelu a svědčilo to o tom, že tyto osoby byly na něm zainteresovány. Z e-mailů zajištěných také u obviněného R. K. ze dne 2. 5. 2012 a 3. 5. 2012 bylo patrno, že tento obviněný a obviněný K. J. obdrželi scan Dohody o narovnání ze dne 30. 9. 2019, na jehož základě státní zástupce dospěl k závěru, že byla antedatována, což opět svědčilo o účelovosti předmětného smluvního vztahu mezi obchodními společnostmi O.

CH. a C. A. Obviněný měl tyto platby na zajištěných nosičích označeny jako provize. Pokud jde o záznam z prostorového odposlechu z hotelu Ventana z března 2012, z nich bylo patrno, že obviněný M. U. za obchodní společnost O. CH. dlužil obchodní společnosti C. A., potažmo obviněným D. M. a

I. R., konkrétně šlo o 300 000 amerických dolarů. Hodnocení této nahrávky bylo ze strany soudů izolované a tyto důkazy svědčily spíše o obchodním vztahu mezi obviněnými I. R. a M. U.

77. Nejvyšší státní zástupce také uvedl, že soud prvního stupně nastavil nesplnitelná kritéria pro prokázání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Pokud šlo o zastírání původu finančních prostředků, soud prvního stupně se nezabýval listinnými důkazy zajištěnými švýcarskými orgány činnými v trestním řízení. U prvních dvou plateb obchodní společnosti O. CH., tj. ze dne 9. 4. 2009 a dne 29. 5. 2009, bylo zřejmé, že u těchto plateb došlo ke konverzi těchto finančních prostředků na měnu EURO a bez jiných pohybů na „eurovém“ účtu.

U těchto dvou plateb byla dána časová souvislost i souvislost výše těchto finančních částek. K jejich výplatě obviněným I. R. nebyl dán žádný důvod, neboť jediným titulem byla předmětná smlouva z 1. 8. 2006, která však vylučovala obchodní aktivity v České republice a západní Evropě. Podle materiálů zajištěných švýcarskými orgány činnými v trestním řízení bylo patrno, že i v dalších platbách byly obsaženy peněžní prostředky pocházející z provizí vyplacených obchodní společností O. CH. Soudy nižších stupňů tak nemohly dospět ke správnému skutkovému závěru, který se týkal podstaty obchodních aktivit a pohybů na účtu obchodní společnosti C.

A. Ačkoliv je státní zástupce v řízení před soudem povinen prokazovat vinu, soudy nejsou zproštěny povinnosti samy doplnit dokazování. Vytkl proto soudu prvního stupně, že závěry ohledně pohybů na účtu byly nedostatečné, nesouhlasil ani se závěrem uvedeným v odůvodnění jeho rozhodnutí (na str. 230), který se týkal výpisů z bankovního účtu ve Švýcarsku za roky 2005 až 2010, podle něhož nebylo možné dojít k závěru, zda platby byly podloženy skutečně reálně proběhlými obchodními vztahy a na ně navazujícími platbami.

Státní zástupce v průběhu hlavního líčení předložil celou řadu smluvních vztahů, na základě nichž byly poukázány částky jak na vrub, tak ve prospěch obchodní společnosti C. A. Ve většině případů se jednalo o půjčky, které obchodní společnost C. A. poskytovala různým subjektům. Za zajímavou označil fakturu na poskytnuté služby pro obchodní společnost MEVEX GROUP Inc., která poskytovala naprosto totožné služby obchodní společnosti C. A., na základě smlouvy uzavřené ve stejný den, tedy 18. 9. 2008, a soudy nižších stupňů vůbec nezkoumaly podstatu právních titulů k jednotlivým platbám.

Nejvyšší státní zástupce dospěl k závěru, že se jednalo buď o obdobné smluvní vztahy, které uzavřel obviněný P. K. za obchodní společnost C. A. se společností O. CH., jejichž předmětem bylo poradenství, tedy smluvní vztahy navázané na obchodní aktivity v České republice a vyloučené z vyplacení provizí obviněnému I. R. na základě smlouvy ze dne 1. 8. 2006 z důvodu jejich souvislosti s Českou republikou, nebo o půjčky.

78. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 243) uvedl jako příklad e-mail ze dne 26. 6. 2009, z jehož obsahu vyplývalo, že svědkyně J. L. upozorňovala na obsah smlouvy, který měl být podkladem k provedení platby, že byl nevyhovující švýcarskému právu a daňové vyhlášce a žádala obviněného J. K. o opravu. Touto argumentací chtěl dát soud prvního stupně najevo, že tento obviněný nemohl dávat nikomu pokyny k platbám, avšak tento závěr byl podle nejvyššího státního zástupce irelevantní, neboť obsah předmětného sdělení byl důležitý právě proto, že upozorňoval na špatné smlouvy k platbám.

79. Současně bylo patrno, že od 1. 8. 2006 byla plněna obviněnému I. R. na základě smlouvy paušální část 160 000 Euro měsíčně. To potvrdili shodně i svědci O. B. a P. E. ve svých výpovědích a obviněný J. K. a odpovídaly tomu i odchozí platby i předmětné vyúčtování J. L. a obviněného P. K. Účelovost těchto převodů byla zřejmá, avšak soudy nižších stupňů tuto skutečnost nechaly bez povšimnutí. O tom, že obchodní společnost C. A. byla prázdná schránka, která sloužila pouze jako sběrné místo, do něhož přitékaly a následně odtékaly značné finanční částky, nesvědčila pouze výpověď obviněného J. K., svědků J. L., F. a K., ale rovněž i rozsáhlý spisový materiál, který byl v druhé polovině roku předán švýcarskými justičními orgány s žádostí o převzetí trestního řízení v České republice proti P. K. a D. M., o kterém byl soud prvního stupně informován a ze kterého byly postoupeny pouze některé listinné důkazy. Z analýzy účtu vyplynulo, že v letech 2009 až 2010 sloužily účty v amerických dolarech a Euro výhradně k platbám z obchodní společnosti O. CH., které přicházely v amerických dolarech a následně byly konvertovány na Euro. Vytkl, že se soudy nižších stupňů těmito platbami vůbec nezabývaly. Dovolatel nesouhlasil ani s vysvětlením obviněného I. R., že dostával plnění od obchodní společnosti C. A. za jeho služby výhradně mimo Českou republiku, neboť to neodpovídalo závěrům vyplývajícím z analýzy účtu obchodní společnosti C. A. vycházející z materiálů zajištěných švýcarskými orgány, ze kterých bylo patrno, že hlavními výdaji této obchodní společnosti byly půjčky a náklady na jiné konzultační služby.

80. Nejvyšší státní zástupce upozornil na četné nejasnosti v hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Konkrétně podle něj nebylo jasné, jaké závěry soudy nižších stupňů vyvodily, zda je hodnotily jako náklady obchodní společnosti C. A. a jak hodnotily, že řada smluvních vztahů byla uzavřena zástupci této společnosti, tedy obviněným P. K. a svědkyní J. L. s ostatními obviněnými, tedy M. D., jak hodnotil skutečnost, že obviněná J. Š. realizovala převody z této společnosti na Washington Intertrade a následně na zahraniční účty obviněných D.

M. a K. B. Pokud šlo o hodnocení jednání obviněné J. Š., podle nejvyššího státního zástupce soud prvního stupně vycházel chybně z duality zahraniční osoby a její organizační složky a zabýval se pouze zpracováním faktur u českých subjektů a odhlížel od provedených důkazů. Nezohlednil tvrzení svědka J. V., který zpracovával za obchodní společnost C. A. většinu fakturací obchodní společnosti O. CH. a komunikoval výhradně s obviněnou J. Š., která měla přístup jak k účtům obviněného I. R., tak k účtu obchodní společnosti C.

A. Bylo tedy zřejmé, že zde absentovaly jakékoliv provozní náklady vztahujících se k obchodnímu případu obchodních společností O. CH. a C. A., ale i dalším poradenským službám. Soud prvního stupně zde zejména na základě svědecké výpovědi J. L. dospěl k závěru, že faktury nebyly vystavovány v zahraničí, to znamená ve Švýcarsku a na Britských Panenských ostrovech, přitom bylo zřejmé, že tyto faktury vznikaly v obchodní společnosti P. a že je zpracovávala obviněná J. Š. Státní zástupce v této souvislosti navrhoval doplnit dokazování slyšením svědkyně L.

V. v té době zaměstnankyně obchodní společnosti P., která komunikovala s J. K. a M. F. Konstatoval, že soud prvního stupně nezohlednil, že veškerou účetní evidenci vedla obviněná J. Š. a zcela rezignoval na hodnocení důkazů, proto výrok II. a III. napadeného rozsudku nemohl obstát. Vytkl, že soud nehodnotil fotografie z dovolené v Izraeli z roku 2010, které byly nalezeny v počítači obviněné J. Š., kterými obžaloba chtěla vyvrátit tvrzení, že se obvinění M. U. a J. Š. neznali.

81. Podle nejvyššího státního zástupce existovaly i konkrétní důkazy o jednání obviněných M. D. a K. B., zejména z výpovědí osob z řad zaměstnanců obchodní společnosti P. vyplynulo, že obviněný P. M. v procesu transferů plnil roli nikoli vedoucího zahraničního týmu ve spolupráci s obviněnou J. Š. a obviněnými M. D. a K. B. Soudy nižších stupňů nevyhodnotily angažmá obviněných P. K., M. D. a K. B. v obchodní společnosti C. A. Obviněná J. L. byla z mandátní smlouvy jako osoba jednající za obchodní společnost O. T. S. oprávněna provádět úkony za obchodní společnost C. A., na základě pokynů obviněných P. K., M. D. a K. B. Tato skutečnost byla soudem prvního stupně hodnocena pouze k e-mailu ze dne 1. 8. 2008 a výpovědi J. L. Odhlížel však od skutečnosti, že právním titulem pro zastoupení obchodní společnosti C. A. při podpisu smlouvy ze dne 1. 8. 2008 nebyla mandátní smlouva mezi obchodními společnostmi C. A. a O. T. S., nýbrž vztah obviněného D. M., resp. jeho advokátní kanceláře, s obchodní společností C. A. Soud také nezohlednil výpověď obviněného J. K. a jím doložených listin dokumentující pokyny k finančním transferům na účet obviněného I. R., které korespondují s výpověďmi O. B., P. E., M. F., M. V. a J. Soud prvního stupně tyto důkazy hodnotil izolovaně od obsahu záznamu prostorového odposlechu z hotelu Ventana, z něhož by bylo možno dovozovat vztah obviněných D. M. a I. R. k majetkové podstatě obchodní společnosti C. A. v komparaci s faktickým postavením v této společnosti obviněného P. K., který se žádných zadokumentovaných jednání nezúčastnil. Soud také nezohlednil nahrazení D. M. v komunikaci s obviněným J. K. obviněnou K. B., která dávala pokyny k předmětným finančním transferům.

82. Nejvyšší státní zástupce dále namítl, že soud prvního stupně zcela rezignoval na vyhodnocení shora uvedené e-mailové komunikace ze dne 1. 8. 2008 z 8.04 hod. ve světle uzavření první z typově téměř shodných smluv D. M. Obviněný D. M. přeposlal na pokyn obviněného M. U. zaslaný e-mail se zapracovanými poznámkami do konceptu smlouvy mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A. advokáta K. s prosbou o zapracování V. J. a v kopii pak obviněným K. B. a I. R. Předmětná smlouva pak byla ve stejný den podepsána korespondenčně. Z těchto skutečností bylo patrno, že se obviněný P. K. na zpracování návrhu smlouvy nepodílel a obviněný M. U. s ním ani o těchto věcech nijak nekomunikoval. Skutečnost, že se obviněný P. K. neúčastnil těchto jednání a smlouvu nijak nepřipravoval, potvrzovala i e-mailová komunikace zajištěná u R. L., založená ve spisu (č. l. 3827, 2843 a 3852), ze které vyplývalo, že při formulaci dalších smluv se vycházelo z prvotní smlouvy naformulované pod dozorem obviněného D. M. z roku 2008, přičemž v roce 2010 nebyla již předchozí smlouva k dispozici. Všechny tyto práce na smlouvě evidentně řídil obviněný D. M., který ještě téhož dne předmětnou smlouvu podepsal, což také soudy nižších stupňů nehodnotily.

83. Dovolatel dále zpochybnil hodnocení výpovědi obviněného D. M., neboť nebylo jasné, z jakého výslechu soud prvního stupně vycházel, když dospěl k závěru, že obviněný D. M. uvedl, že se s obviněným M. U. znal, věděl o tom, že mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A. byl smluvní vztah s ohledem na to, že smlouvu mezi nimi v zastoupení podepisoval, a věděl i o tom, že poradenství se mělo týkat biopaliv a že komunikoval s advokátní kanceláří K. ohledně smlouvy v anglickém jazyce, což bylo asi v roce 2007. Obviněný pak ve své výpovědi dne 25. 11. 2008 vypovídal úplně jinak. Nebylo tedy jasné, z jakého důvodu soud prvního stupně nevyhodnotil původní výpověď obviněného ve světle jiných důkazů a v rozporu s pravidly hodnocení důkazů vycházel z vyjádření uvedených v rámci obhajoby, která se v průběhu celého trestního řízení měnila s ohledem na měnící se důkazní situaci. Odvolací soud konstatoval změnu obhajoby, ale nepromítl tento závěr do hodnocení závěrů skutkových.

84. K jednání obviněného J. K. soud prvního stupně pouze obecně uvedl, že tento obviněný zasvěceně referoval o skutečnostech, které mu jako finančnímu analytikovi nebyly známé. O jaké konkrétní skutečnosti šlo, soud prvního stupně neuvedl, proto tento závěr nemohl obstát před odvolacím soudem. Nesouhlasil ani s hodnocením výpovědí bývalých zaměstnanců obchodní společnosti P. soudy nižších stupňů, které dospěly k závěru, že tito zaměstnanci vycházeli z informací, které jim sdělil obviněný J. K. V rozporu s touto výpovědí soud prvního stupně uzavřel, že svědek M.

F. měl informaci o placení provizí obviněnému I. R. pouze od obviněného J. K., neboť v této souvislosti svědek M. F. zmínil také M. H., L. J. a obviněné P. M. a J. Š. Pokud měl soud prvního stupně pochybnosti o jeho výpovědi, měl povolat další svědky jím zmíněné (Š., G.), nebo vyhovět zamítnutému návrhu na slyšení L. V., která podle výpovědi svědka realizovala přímo převody peněz v obchodní společnosti P. Soud prvního stupně tento důkaz označil za nadbytečný. Soudy nižších stupňů se také nezabývaly tím, že obviněný J.

K. stejně jako další vyslechnutí zaměstnanci obchodní společnosti P. (svědci O. B., P. E. a M. F.), působili na pozicích finančních analytiků a zpracovávaly komplexní přehledy o finančních transferech. O tom, že měl tento obviněný jasný přehled o finančních transferech, svědčily listinné důkazy zajištěné švýcarskými orgány. Soud prvního stupně však konstatoval, že tento obviněný měl pouze „pasivní“ přístup na účty obchodní společnosti C. A., také odvolací soud uvedl, že tento obviněný vycházel spíše ze svého pocitu, než z faktů, které by bylo možno ověřit, s čímž nelze souhlasit.

Jeho výpověď potvrzovaly jednak materiály, které vydal na flash discích, jednak výpovědi svědků O. B., M. F. a P. E., kteří před ním dělali stejnou práci. Nelze souhlasit se závěrem, že o nich obviněný J. K. slyšel pouze zprostředkovaně nebo je zaslechl na chodbě. Věděl o nich svědek P. E. a paní H., což vypověděl svědek M. F. Navíc některé smlouvy byly podepsány fiktivními osobami jako M. G., B. a G. O skutečnosti, že smlouvy byly podepisovány fiktivními osobami, se svědek M. F. dozvěděl na kuřácké pauze, když se o tom bavila A.

Š. a obviněná J. Š. Do tabulek měl zapisovat údaje sdělované především P. E. a obviněným P. M. Tyto tabulky byly vedeny v počítači a některé přenášeny do tzv. tajného počítače, který nebyl připojen k síti a byl v trezoru u obviněného P. M. Pokud by obviněná J. Š. spravovala pouze české společnosti, tak by o tom nic nevěděla a nechodili by se jí zaměstnanci ptát, ani by nevěděla, že smlouvy byly podepsané fiktivními „zahraničními“ jmény. Hovor a záznam z hotelu Ventana obsahoval „žádost, aby to dělala Š.“.

Kdyby tedy byla pouhou účetní českých společností, nebyla by v orgánech některých zahraničních obchodních společností. Soud prvního stupně však tyto výpovědi bagatelizoval v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 230 až 231), že se jednalo pouze o zprostředkované informace, což nebyla pravda. Jako příklad uvedl část obsahu výpovědi svědka M. F., že převody peněz prováděl J.

K., který mu také sdělil, že se jednalo o poplatek obchodní společnosti O. CH. za možnost dodávat pohonné hmoty do DPP a DP Ostrava s tím, že obchodní společnost O. CH. platila obchodní společnosti C. A. na základě poradenství, protože banka vyžadovala smlouvy tohoto typu, aby byl převod peněz umožněn. O skutečnosti, že smlouvy o poradenství byly fiktivní, věděli všichni ve společnosti, resp. věděli to finanční analytici, navíc některé dokumenty byly podepsány fiktivními osobami jako M. G., B. a G. V souladu s dalšími již zmíněnými důkazy se tím dokreslovala snaha zastřít pravý původ finančních prostředků a roztříštit subjektivní stránku daných jednání.

85. Skutečnost, že si obviněný P. K. nevyplácel odměnu, resp. podíl na obrovském zisku obchodní společnosti C. A., byla opět soudem prvního stupně hodnocena nesprávně, bez ohledu na zjištění vyplývající z účtu uvedené obchodní společnosti. Naopak z účtu této obchodní společnosti vyplynulo, že obviněnému poskytovala půjčku, tedy peněžní prostředky, které musel následně i s úrokem vrátit a že tyto prostředky nevrátil a policejnímu orgánu se podařilo zdokumentovat, že nebyl movitý a splácel na jím vlastněné nemovitosti hypoteční úvěry. Také výpověď svědka O. B., že z účtu společnosti odcházely finanční prostředky na účet obviněného I. R. na základě smlouvy o zprostředkování, přičemž banka by nelegální převod neprovedla, byla hodnocena izolovaně. Z e-mailové komunikace svědkyně J. L. a z jejích pokynů jasně vyplynulo, že měla za úkol se znalostí věci snižovat riziko neprovedení plateb pro podezření z praní špinavých peněz. Za tímto účelem byly koncipovány smlouvy a výše převodů a odpovídají tomu i tvrzení obviněného J. K.

86. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil ani s hodnocením plnění obviněnému I. R., když soud prvního stupně vůbec nezohlednil jeho angažmá v den podpisu smlouvy, ani tzv. odsouhlasený výpočet, záznam z odposlechu v hotelu Ventana či materiály zajištěné švýcarskými orgány. Naopak ve shrnujícím e-mailu, který korespondoval s výpisem z účtu obchodní společnosti C. A., bylo jasně podáno, že obviněnému I. R. byly vypláceny paušály sjednané ve smlouvě mezi obchodní společností C. A. a I. R. a nikoliv provize z realizovaných projektů.

87. Odvolací soud nesprávně aproboval závěry soudu prvního stupně týkající se obviněných D. M., K. B., J. Š. a J. K. Konstatoval, že státní zástupce snesl před soudem prvního stupně na podporu svých argumentů velké množství důkazů, z nichž důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti těmito obviněnými, jak bylo popsáno v obžalobě, mohlo vyplývat. Odvolací soud se však neztotožnil s jeho námitkami uvedenými v jeho odvolání. Nejvyšší státní zástupce měl za to, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné a v rozporu s požadavky na něj kladenými v § 125 a § 134 odst. 2 tr. ř. Vytkl také zamítnutí vyčkání na auditorský spis a zamítnutí výslechu svědkyně L. V. Tyto důkazy považoval za tzv. opomenuté důkazy. Uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn již soudem prvního stupně tím, že se vůbec nezabýval navrhovanými důkazy a nehodnotil je podle zásad trestního řízení. Uvedená procesní vada měla vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku. Soudy nižších stupňů zcela opomenuly zahrnout výše označené důkazy do svých úvah, ačkoliv pro meritorní rozhodnutí měly tyto důkazy zásadní význam.

88. Na závěr nejvyšší státní zástupce shrnul, že již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném posouzení skutku a bylo zatíženo vadou podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud šlo o zproštění obviněných D. M., K. B., J. Š. a J. K. podle § 226 písm. b) tr. ř. Odvolací soud, pokud odvolání státního zástupce důvodně podané v neprospěch obviněných, neakceptoval, své rozhodnutí zatížil též vadou uvedenou v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021).

89. Ze všech uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, kterým bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podané v neprospěch obviněných D. M., K. B., J. Š. a J. K. proti rozsudku soudu prvního stupně v tom rozsahu, v jakém směřovalo proti výrokům o zproštění obžaloby obviněných D. M., K. B., J. Š. podle § 226 písm. c) tr. ř. a obviněných K. B., J. Š. a J. K. podle § 226 písm. b) tr. ř. a dále zrušil též rozsudek soudu prvního stupně v tom rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněných D. M., K. B., J. Š. podle § 226 písm. c) tr. ř. a obviněných K. B., J. Š. a J. K. podle § 226 písm. b) tr. ř., jakož i zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí nebo jejich části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Vyjádření k dovoláním

90. K podaným dovoláním nejvyššího státního zástupce se vyjádřili jednotliví obvinění prostřednictví svých obhájců.