5 Tdo 147/2025-5587
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. S. K. a 2. D. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2024, sp. zn. 6 To 58/2023, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 4/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných S. K. a D. K. odmítají.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 6. 2023, sp. zn. 62 T 4/2023, byli obvinění S. K. a D. K. pod body 1. až 3. výroku o vině uznáni vinnými zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zákoník“), a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, jichž se dopustili ve formě pokračování podle § 116 tr. zákoníku. Za tyto zločiny byl obviněnému S. K. podle § 212 odst. 5 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce dvou a půl roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl roku. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněný dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 400 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku rovněž k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu všech obchodních společností, družstev a spolků na dobu tří a půl let. Obviněná D. K. byla odsouzena podle § 212 odst. 5 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku jí byla taktéž uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody podle svých sil nahradila způsobenou škodu. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen peněžitý trest ve výměře 130 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 260 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku současně trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu všech obchodních společností, družstev a spolků na dobu tří let. V adhezním řízení byla podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. ř.“), oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené České republice, zastoupené Ministerstvem práce a sociálních věcí (dále též jen „MPSV“) na náhradu škody částku ve výši 2 656 926 Kč. Dále soud rozhodl podle § 229 odst. 2 tr. ř. tak, že poškozenou odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Odvolání, která proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2024, sp. zn. 6 To 58/2023, zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. ř.
3. Všechny tři skutky jakožto dílčí útoky pokračující trestné činnosti spočívaly ve stručnosti v tom, že obvinění jako členové statuárního orgánu právnické osoby K., z. s. (dále též jen „spolek K.“ nebo „spolek“), provozující zařízení péče o děti, tzv. dětské skupiny S., V. a K., neoprávněně vylákali od MPSV dotační prostředky z operačního programu „Zaměstnanost“. Při realizaci projektů souvisejících s provozem výše uvedených dětských skupin byl spolek mimo jiné povinen prokazovat MPSV jako poskytovateli dotace docházku dětí do zařízení odpovídající skutečnému stavu, což však obvinění neučinili a v uvedených termínech naopak předkládali listiny obsahující nepravdivé a hrubě zkreslené informace, které se týkaly právě počtu dětí v jednotlivých skupinách i doby jejich přítomnosti. V důsledku tohoto jednání způsobili škodu 4 594 014 Kč, jež odpovídala celkové výši neoprávněně získané dotace. Prostředky pocházející z rozpočtu Evropské unie byly z toho tvořeny částkou 3 904 911,90 Kč, a zbývajících 689 102,10 Kč pocházelo z národních zdrojů.
III. Dovolání obviněných
4. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu Praze podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
a) Dovolání obviněného S. K.
5. Obviněný S. K. označil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítl, že soudy učiněná skutková zjištění neposkytují podklad pro vyslovení závěru, že společně se spoluobviněnou spáchali trestné činy dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku, a to minimálně pokud jde o naplnění znaku úmyslného zavinění. Vzhledem k tomu, že obviněný vždy vycházel z údajů extrahovaných z docházkového systému „SafeScan“, které korespondovaly s docházkovými listy podepsanými od rodičů dětí, nemohl postupovat protiprávně a zejména v úmyslu spáchat trestnou činnost. Soud prvního stupně dále v popisu skutku nesprávně uvedl, že oba obvinění vyhotovili nepravdivé doklady, ač z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že na této činnosti se spoluobviněná D. K. nepodílela. Po shrnutí podstaty trestné činnosti v případě všech tří dílčích útoků obviněný soudům nižších stupňů vytkl, že nijak nevysvětlily, jak mělo protiprávní jednání obviněných směřovat k jejich vlastnímu prospěchu.
6. Obviněný následně vznesl v dovolání sérii připomínek, resp. dotazů, jejichž prostřednictvím se snažil zpochybnit ve věci učiněná skutková zjištění, jež označil za extrémně rozporná s obsahem provedeného dokazování. Představil též vlastní pohled na hodnocení některých důkazů, zejména výpovědí svědkyň zaměstnaných v jednotlivých dětských skupinách. Specificky zmínil například část výpovědi pečovatelek z dětské skupiny S., které podle jeho názoru soud prvního stupně dezinterpretoval. Svědkyně N. B. a R. M. totiž neuvedly nic o nepravdivém zaznamenávání docházky dětí, k němuž mělo docházet z pokynu spoluobviněné D. K. Dále například svědkyně A. U., která nikdy nepracovala v dětské skupině K., jak nesprávně konstatoval soud prvního stupně, jasně řekla, že se nikdy „nečipovaly“ nepřítomné děti. Ani jeden ze soudů obou stupňů navíc nerozlišily, ke kterým pololetím se pečovatelky vyjadřovaly. Podle obviněného tak nebylo postaveno najisto, že vypovídaly o období, která byla relevantní z hlediska žalovaných skutků, jimiž byli obvinění uznáni vinnými. Byly to přitom samy pečovatelky, které odpovídaly za správnost označování příchodů a odchodů dětí. Každá z nich mohla mít svoje osobní důvody pro tvrzení o tom, že je spoluobviněná ve výše uvedeném smyslu instruovala včetně obavy z případného trestního stíhání. Obviněný následně obsáhle rozebíral potenciální příčiny toho, že pečovatelky nesprávně zaznamenávaly docházku, které považuje za logičtější než skutkové závěry, o něž soudy opřely výrok o vině. Obdobným způsobem se pak obviněný věnoval také výpovědím rodičů dětí, které z různých v dovolání blíže rozvedených důvodů označil za nevěrohodné, subjektivní a zkreslené.
7. Svou pozornost zaměřil obviněný dále na výstupy z docházkového systému „SafeScan“, jež představují opomenuté důkazy, neboť tyto záznamy by potvrdily, že obsahovaly totožné údaje jako zprávy předkládané poskytovateli dotace i docházkové listy podepsané rodiči dětí. Z výpovědi svědka M. H., obchodního zástupce společnosti XERTEC, a. s., přitom vyplynulo, že dodatečné úpravy v tomto docházkovém systému nebyly možné. Pokud jde o část vyjádření tohoto svědka, resp. její hodnocení soudem prvního stupně, o tom, že informace ze zařízení mohl administrátor zpětně vymazat, obviněný namítl, že k této okolnosti měly soudy vyslechnout osobu technicky zdatnou, tj. programátora nebo technika a nespokojit se s tvrzením obchodního zástupce.
8. S výše uvedeným souvisí i otázka zaviněného jednání ze strany obviněného, neboť soudy podle jeho názoru náležitě neprokázaly, nakolik věděl jistě, že údaje v žádosti o dotaci, resp. v podkladových materiálech, jsou nepravdivé nebo hrubě zkreslené, anebo nakolik si byl vědom takové možnosti, či o ní vůbec nevěděl. Soudy v tomto ohledu ani nezkoumaly, zda obviněný zamýšlel podat žádost s nepravdivými údaji, nebo s tím byl srozuměn, anebo se pouze bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že podává řádnou žádost, ač tomu tak nebylo, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 5 Tdo 1082/2023. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/2009, obviněný připomněl, že úmysl nelze jen předpokládat.
9. Obviněný rovněž zpochybnil správnost právního závěru soudů o pokračující trestné činnosti, přičemž řádným způsobem neodůvodnily naplnění podmínek pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku. Podle jeho přesvědčení soudy důsledně nerozlišovaly jednotlivé projekty popsané pod body 1. až 3. výroku o vině a k nim se vztahující důkazy nehodnotily individuálně, nýbrž pouze komplexně. Z provedeného dokazování nicméně vyplynulo, že organizační potíže ohledně docházky dětí se týkaly výhradně dětské skupiny S., nikoli dalších dvou skupin K. a V., v jejichž rámci byla chybovost v evidenci marginální a dosahovala nanejvýš úrovně statistické odchylky. Obviněný navíc po kontrole ve skupině S., ještě před ohlášením kontroly ve skupinách K. a V., podal poskytovateli dotace opravné docházky u těchto dvou skupin a učinil vratku části poskytnuté dotace ve výši téměř 2 milionů Kč. Jelikož spolek obdržel informaci o zahájení kontroly projektů až dne 27. 7. 2020, opravné docházky provedené ve dnech 6. 7., 11. 7. a 17. 7. 2020 nelze považovat za účelové. Z tohoto důvodu nebylo podle názoru obviněného nutné vyvozovat vůči němu trestní odpovědnost, a to minimálně s přihlédnutím k zásadě subsidiarity trestní represe.
10. Vzhledem k povaze dotace, jež byla v projednávané trestní věci poskytována v režimu ex ante, se obviněný mimo jiné i s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2024, sp. zn. 7 Afs 36/2024, domnívá, že chybovost v podkladech mohla být vyřešena krácením dotačních prostředků pro další období, nikoli okamžitou kriminalizací zástupců spolku jako příjemce dotace. Soudy navíc pochybily i při určení výše škody, za kterou považovaly částku odpovídající celé výše dotace. Nezohlednily však její dělitelnost spočívající v rozlišování dílčích na sobě nezávislých částí, kterých se způsobilé výdaje na všechny projekty týkaly, a to nákladů na (i) nájemné, (ii) kvalifikované pečující osoby a (iii) obsazenost zařízení péče o děti, přičemž nesrovnalosti byly zjištěny pouze u nákladů uvedených pod bodem (iii). Obviněný v této souvislosti poukázal na právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho usnesení ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 640/2021, podle něhož pokud se souvislost mezi jednáním pachatele a způsobenou škodou týká pouze oddělitelné části dotace, nelze za škodu považovat celou poskytnutou dotaci (obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1132/2021).
11. Podle obviněného soudy zcela pominuly konkrétní podmínky poskytovatele dotace, jež ve svém dovolání obsáhle citoval. V tomto ohledu zmínil například úpravu sankcí za porušení jednotlivých pravidel, zejména v souvislosti s povinností evidence docházky. Poukázal na to, že evidence dětí byla ověřována kontrolou na místě a při zjištění nesrovnalosti mohl poskytoval dotace (opakovaně) vyměřit odvod ve výši 2 % z celkové částky dotace. Obviněný odkázal rovněž na § 44a odst. 4 písm. c) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se odvod za porušení rozpočtové kázně ukládá ve výši, v jaké byla rozpočtová kázeň skutečně porušena. Toto pravidlo akcentoval ve své rozhodovací praxi také Nejvyšší správní soud, jenž ve svém rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 1 Afs 291/2017, konstatoval, že týká-li se porušení rozpočtové kázně oddělitelné části dotace, bude odvod stanoven pouze v té části, která se vztahuje k porušení rozpočtové kázně. Rovněž navazující soudní praxe Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu podle obviněného potvrdila, že ke krácení dotace v plné výši by mělo docházet jen v nejzávažnějších případech (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 1344/23, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 4 Afs 253/2020).
12. Závěrem svého dovolání obviněný vytkl soudům obou stupňů několik vad, jichž se měly dopustit v důkazním řízení. V první řadě šlo o pochybení odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí vycházel při posouzení otázky vzniku škody mimo jiné ze sdělení MPSV a Ministerstva financí, jež však ve veřejném zasedání neprovedl. Obvinění nebyli s těmito listinami seznámeni a neměli možnost vyjádřit se k jejich obsahu. Pokud jde o sdělení, resp. stanovisko Ministerstva financí, předseda senátu k požadavku obhajoby řekl, že přeruší veřejné zasedání a poskytne účastníkům řízení jeho kopie, což ale neučinil. Vzhledem k tomu, že tyto listiny nebyly řádně provedeny jako důkaz, nebyla podle obviněného postavena najisto otázka, jakému subjektu a v jaké výši škoda vznikla. Podle obviněného oba soudy rovněž hodnotily důkazy svévolně, jednostranně bez vazby na další důkazy upřednostnily výpovědi některých rodičů a pečovatelek, které si vzájemně odporovaly a nepotvrzovaly učiněná skutková zjištění. Ignorovaly navíc důkazy svědčící ve prospěch obviněného a zcela paušálně odmítly jeho obhajobu. Ve svém rozhodování přitom vůbec nezohlednily skutečnost, že nikoli každé formální pochybení musí nutně vést k vrácení celé poskytnuté dotace, ale může být naopak důvodem pro její pouhé krácení.
13. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Obviněný současně požádal o odložení výkonu napadeného rozhodnutí.
b) Dovolání obviněné D. K.
14. Obviněná D. K. označila ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. Nejvyšší soud předesílá, že dovolací námitky obviněné se do značné míry shodují s dovolací argumentací spoluobviněného S. K. Obviněná v první řadě zpochybnila, že by se na trestné činnosti podílela jako spolupachatelka, neboť sama nevyhotovila ani nepředložila poskytovateli dotace žádné doklady. Poukázala v této souvislosti na rozpor popisu skutku se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, neboť jak plyne například z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v trestním řízení nebylo prokázáno, že by obviněná vypracovala nepravdivé a hrubě zkreslené záznamy o docházce dětí do dětských skupin, nebo že by je odesílala MPSV.
15. Obviněná nesouhlasila ani se závěry soudů obou stupňů o tom, že jednala v přímém úmyslu. Soudy podle jejího názoru neprokázaly, že by znala dotační podmínky. Její podíl na trestné činnosti dovodily mimo jiné z členství ve statutárním orgánu spolku, přestože jeho vedením byl jakožto předseda výboru pověřen spoluobviněný S. K., který měl v kompetenci také pracovní dohled nad zaměstnanci. Její vinu nebylo možné dovodit ani z okolnosti, že k jednotlivým dokumentům vkládaným do systému a předkládaným poskytovateli dotace, ať už sama nebo prostřednictvím spoluobviněného, připojovala svůj elektronický podpis. Soudy totiž neprokázaly, že by obsah těchto dokumentů znala. Šlo pouze o využití její autorizace, kterou disponovala už od roku 2015. Připojení podpisu z její strany bylo formálním úkonem, „zmáčknutím tlačítka“, které navíc později prováděl výlučně spoluobviněný. Oba obvinění to ostatně potvrdili ve svých výpovědích, které soudy hodnotily jednostranně v jejich neprospěch a bezdůvodně je označily za nevěrohodné. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 640/2021, a ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 5 Tdo 1082/2023, proto obviněná namítla, že se sama na vypracování relevantních dokumentů nepodílela, nevěděla o tom, že jsou nepravdivé, a nemohla být tudíž shledána trestně odpovědnou.
16. Obdobně jako spoluobviněný S. K. rovněž i obviněná zpochybnila výpovědi svědkyň, pečovatelek v jednotlivých dětských skupinách. V tomto ohledu poukázala předně na to, že svědkyně N. B. a R. M. nepotvrdily, že by od obviněné dostaly pokyn k evidování docházky v rozporu se skutečností. Co se týká svědkyně A. U., tato nikdy nepracovala v dětské skupině K. Obviněná následně poměrně obsáhle citovala vybrané pasáže z výpovědí výše jmenovaných i některých dalších pečovatelek, které si podle jejího názoru vzájemně odporují, popřípadě dosvědčují nevinu obou obviněných. Vymezila se také proti způsobu, jak tyto výpovědi hodnotil soud prvního stupně, který se rozpory snažil bagatelizovat poukázáním na časový odstup a akcentováním jejich nenaučenosti. Pokud by však i platilo, že obviněná podněcovala pečovatelky k nepravdivému zaznamenávání docházky dětí, vzhledem k tomu, že neznala dotační podmínky, nemohly být takové instrukce dávány do souvislosti se záměrem neoprávněného vylákání dotace.
17. Obviněná se následně vyjádřila k samotnému zaznamenávání docházky dětí. Dílčí chyby mohly podle jejího názoru vzniknout v důsledku přenosu velkého množství dat do tabulek ve formátu „excel“, což byl požadavek poskytovatele dotace. Do elektronického systému přitom nešlo zasahovat, aniž by to bylo dodatečně zjistitelné, jak potvrdil i svědek M. H. K nesprávné evidenci ani nemohlo docházet úmyslně, neboť takové pochybení by kontrolní orgán ihned zjistil. Přestože obviněná navrhovala provést důkaz protokolem o kontrole vykonané v rámci operačního programu „Zaměstnanost“, soud prvního stupně tento důkazní návrh zcela svévolně a v rozporu se základními zásadami důkazního řízení zamítl s odůvodněním, že šlo o kontrolu v jiné dětské skupině vykonané v rámci odlišného projektu.
18. Dále se obviněná ve své argumentaci zabývala svědeckými výpověďmi rodičů dětí, z nichž nebylo možné jednoznačně prokázat vinu obviněných, aniž by rodiče věrohodným způsobem doložili, že jejich dítě v konkrétní den ve skupině skutečně nebylo. To platí tím spíše za situace, v níž rodiče docházku podepisovali a nikdy ji nerozporovali. V tomto ohledu vycházel policejní orgán v přípravném řízení především z podkladů MPSV, jež si údaje o docházce ověřovalo pouze prostřednictvím e-mailové komunikace s rodiči dětí. I rodiče se přitom mohli mýlit, jak potvrdila například matka dítěte AAAAA (pseudonym), která ve zprávách zaslaných MPSV označila nepřítomnost své dcery v rozsahu přibližně pěti měsíců a následně se opravila a uvedla pouze tři měsíce. Soud prvního stupně se přitom k této okolnosti nijak nevyjádřil, přestože obviněná argumentovala ve své závěrečné řeči mimo jiné i důkazem spočívajícím ve výše uvedené e-mailové komunikaci. Obviněná opětovně zdůraznila, že proti ničím nepodloženým tvrzením rodičů dětí stojí jimi samotnými podepsané záznamy o docházce, které věrohodnost jejich výpovědí zpochybňují. Vycházel-li navíc spoluobviněný S. K. z docházky potvrzené rodiči, neměl žádný důvod se domnívat, že není pravdivá. Spoluobviněný ostatně ani neměl možnost ověřit, kdo ji podepsal, neboť s rodiči komunikovali v tomto ohledu výlučně pečovatelky.
19. Soudům obou stupňů obviněná také vytkla nedůvodné zamítnutí jejích důkazních návrhů. Předně šlo o účetnictví spolku, jehož prostřednictvím chtěla obviněná prokázat způsob použití dotačních prostředků, a postavit tak najisto, zda obvinění mohli pro sebe nebo jiného (spolek) získat majetkový prospěch, což je podstatná okolnost z hlediska možnosti uložení peněžitého trestu podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy ani nijak blíže nezjišťovali, v jakém rozsahu byla kapacita dětských skupin naplněna. Za další opomenuté důkazy obviněná označila technický audit docházkového zařízení, jenž měl podpořit tvrzení obhajoby o neúmyslném jednání obviněných. Údaje o provedených kontrolách a jejich termínech u dětské skupiny S. a o podání opravných docházek u skupin V. a K. za účelem zjištění, že opravné docházky ve dvou posledně zmíněných skupinách byly poskytovateli dotace zaslány před provedením kontroly a spoluobviněný S. K. proto jednal v dobré víře. Vzhledem k tomu, že dotační pravidla podání opravné docházky nezakazovala, poskytovatel dotace byl povinen tento úkon akceptovat, což potvrdil i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 19. 9. 2020, ve věci C-454/98, v němž se zabýval opravou uskutečněných zdanitelných plnění.
20. Podle obviněné bylo potřeba v odvolacím řízení provést navíc výslechy pečovatelek R. M., N. S., R. V., N. K., B. E., a V. V., a to z důvodu, že soud prvního stupně se se zásadními rozdíly ve výpovědích těchto pečovatelek vypořádal zcela povrchně a jednostranně v neprospěch obviněných. Obviněná má za to, že jako svědek měl vypovídat taktéž S. K. mladší, který nebyl vyslechnut v přípravném řízení, avšak byl rovněž pečovatelem v dětské skupině. Za opomenuté důkazy obviněná dále označila výslech pracovnice MPSV I. B., e-mailovou komunikaci mezi matkou dítěte AAAAA (viz bod 18. výše) a obdobně jako spoluobviněný S. K. taktéž sdělení MPSV a Ministerstva financí (srov. bod 12. výše).
21. Obviněná nesouhlasila ani s posouzením dílčích útoků pod body 1. až 3. výroku o vině jako pokračujícího trestného činu. V případě dětských skupin V. a K. totiž podle jejího názoru nebylo možné dovodit stejný, resp. obdobný způsob provedení jako u dětské skupiny S., neboť šlo pouze o vykázání nesprávné docházky ve zcela nepodstatné míře, u níž nelze prokázat úmysl. Vzhledem k minimální chybovosti u těchto dvou skupin se soudy měly navíc zabývat otázkou, zda skutečně došlo k porušení dotačních podmínek, tj. zda i po odečtení nesprávně evidovaných dětí nebyla kapacita naplněna v rozsahu alespoň 75 %, což bylo předpokladem pro čerpání dotace ve výši 100 %. Stejný, resp. obdobný způsob provedení považuje obviněná za vyloučený taktéž z důvodu dobrovolného a včasného podání opravných docházek poskytovateli dotace ještě předtím, než v dětských skupinách V. a K. proběhly kontroly. Ve vztahu k dětské skupině S. pak došlo k vrácení celé poskytnuté dotace, což podle názoru obviněné mělo být důvodem minimálně pro nevyvození trestní odpovědnosti vůči ní na základě aplikace zásady subsidiarity trestní represe.
22. V poslední části svého dovolání obviněná namítla nesprávné určení výše způsobené škody. Obviněná odmítla závěr soudu prvního stupně o nedělitelnosti poskytnuté dotace. V této souvislosti poukázala na pravidla vyplývající z dotačních podmínek, která jednak člení jednotlivé jednotkové náklady podle typu aktivit (náklady na vytvoření míst, nájemné, obsazenost zařízení apod.), jednak stanoví, že v případě nedodržení minimální obsazenosti v rozsahu 20 % se dotace krátí o jednotkový náklad, což podle obviněné prokazuje dělitelnost dotace. Vzhledem k tomu, že v posuzované trestní věci nebylo prokázáno, že by obsazenost nedosahovala minimální hranice 20 %, nevznikla ani povinnost vrácení celé dotace.
23. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Požádala rovněž o odložení výkonu napadeného rozhodnutí.
III. Vyjádření evropské pověřené žalobkyně a další podání
24. K dovoláním obou obviněných se ve stručnosti vyjádřila evropská pověřená žalobkyně, která má za to, že námitky obou obviněných představují jen opakování jejich obhajoby, s níž se již soudy obou stupňů náležitě vypořádaly, a v zásadě pouze odkázala na svou již přednesenou argumentaci v předchozím průběhu trestního řízení. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
25. Na vyjádření evropské pověřené žalobkyně reagovala obviněná D. K. replikou, v níž zopakovala stěžejní části svého dovolání související s naplněním subjektivní i objektivní stránky trestného činu i namítanými vadami, jichž se měly soudy dopustit v rámci důkazního řízení.
26. Taktéž obviněný S. K. ve své replice k vyjádření evropské pověřené žalobkyně a jejím následném doplnění zopakoval nosné argumenty vyslovené již v jeho dovolání, a to zejména ve vztahu k otázkám naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, zásady subsidiarity trestní represe, dělitelnosti dotace a opomenutých důkazů. Doplnil také výhradu o tom, že rodiče dětí si při podání svědeckých výpovědí vypomáhali vlastními zápisky, což obviněný označil za procesně nepřípustné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
27. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u obou dovolatelů jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, mohl se tak zabývat otázkou povahy a opodstatněnosti jimi předložených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
28. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení. Nepostačuje pouhé označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.
29. Nejvyšší soud úvodem jen stručně připomene zákonné podmínky pro naplnění dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř., které v souhrnu uplatnili oba dovolatelé.
30. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Oba obvinění uplatnili tento dovolací důvod v jeho první a třetí alternativě. Jde jednak o situace, ve kterých skutek, k němuž soudy dospějí vyhodnocením důkazů, nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Pak může jít o zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Třetí varianta se týká tzv. opomenutých důkazů, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že popsané vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (viz rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).
31. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy lze vznášet námitky spočívající především v tom, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy
nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
32. Podle § 265b odst. 1 písm. i) t. ř. lze dovolání podat, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
33. Pokud jde o dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., tento přicházel v úvahu v jeho druhé alternativě, která spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Za takové důvody považují oba obvinění důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., obviněná D. K. navíc i důvod uvedený v písmenu i) citovaného ustanovení. Podmínky pro uplatnění těchto dovolacích důvodů Nejvyšší soud shrnul již výše.
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněných
34. Vzhledem k tomu, že obsah dovolací argumentace obou obviněných se do značné míry shoduje, Nejvyšší soud se s předloženými výhradami vypořádá v následující části odůvodnění tohoto usnesení společně a bude je hodnotit ve vztahu k oběma obviněným. K samotné povaze dovolacích námitek je úvodem nutné uvést, že jde o opakování obhajoby obviněných z předchozího průběhu trestního řízení, s níž se již soudy obou stupňů náležitým způsobem vypořádaly. Nejvyššímu soudu nezbývá, než řádné a vyčerpávající závěry ve věci rozhodujících soudů jako správné potvrdit, případně na některých místech je pouze velmi stručně doplnit. Nutno zároveň připomenout, že v takovýchto případech je zpravidla namístě dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
35. Pokud jde o námitky, které obvinění podřadili pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud konstatuje, že tyto fakticky směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů prvního a druhého stupně. Oba obvinění polemizovali s učiněnými skutkovými závěry a poukazovali na domnělé dílčí rozpory, které však v žádném případě nedosahovaly intenzity zjevného rozporu mezi rozhodným skutkovým zjištěním, jež bylo v posuzované věci určující pro naplnění znaků zločinů, za něž byli obvinění odsouzeni, a obsahem provedených důkazů. Obvinění se tak ve skutečnosti domáhali toliko prosazení jimi podávané verze skutkového děje a vlastních představ o jeho výsledné podobě, který by vyústil ve zproštění obžaloby. Výhrady tohoto typu nicméně neodpovídají žádnému z taxativně vyjmenovaných zákonných důvodů dovolání, neboť jsou založeny výlučně na odmítnutí těch skutkových zjištění soudů, která vedla k odlišnému výsledku, než jaký prosazovali obvinění, tedy k vyslovení jejich viny a uložení trestní sankce. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jako jeden z mimořádných opravných prostředků je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k detailnímu přezkoumávání jednotlivostí ve skutkových zjištěních soudů prvního a druhého stupně. Není smyslem dovolacího řízení a ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně hodnotil, či se dokonce přikláněl k verzi nabízené obhajobou jen proto, aby vyhověl výsledku řízení požadovanému v dovolání. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů, ani jinak zjevně nevybočily z mezí zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
36. Proto lze jen stručně poznamenat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se posuzovanou trestní věcí důsledně zabývaly, a to v rozsahu nezbytném pro posouzení důvodnosti podané obžaloby. Rovněž bylo v soudních rozhodnutích přiléhavě vysvětleno, proč zásadní tvrzení obhajoby považovaly za vyvrácené provedením dokazování a výsledný skutkový závěr lze označit za logický bez známek tendence postupovat v neprospěch obou obviněných. Aniž by Nejvyšší soud detailně reprodukoval celkový výsledek dokazování, může na základě obsahu trestního spisu, a to zcela nad rámec dovolacího přezkumu, konstatovat následující. V trestním řízení bylo provedeno poměrně velké množství důkazů, jež soudy hodnotily v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i v jejich souhrnu a které podle Nejvyššího soudu obviněné nade vši rozumnou pochybnost usvědčovaly z trestné činnosti. Šlo například o výpovědi svědků, zejména pečovatelek v jednotlivých dětských skupinách a rodičů dětí, jež tyto skupiny navštěvovaly, jakož i celou řadu listinných důkazů.
37. Pokud jde o konkrétní obviněnou vytýkané rozpory ve výpovědích pečovatelek působících v dětských skupinách, Nejvyšší soud podotýká, že obviněná zjevně účelově vytrhává dílčí tvrzení těchto svědkyň z celkového kontextu jimi podaných sdělení. Namítá-li například obviněná, že svědkyně N. B. potvrdila evidenci dětí v souladu s jejich skutečným počtem, zcela přehlíží, že stejná svědkyně zároveň řekla, že pokud v době odchodu zaznamenala dítě odcházející po obědě, kolegyně ji vytkly, že toto bylo potřeba činit až po 14:30 hod., přičemž tento postup si nevymyslely, nýbrž musely dostat takový pokyn (č. l. 1972 a násl. tr. spisu). Rovněž svědkyně R. V. sice vypověděla, že si nepamatuje evidování dětí, které ve skupině nebyly fyzicky přítomny, tato svědkyně však současně uvedla, že odchod dětí, byť odešly po obědě, mohl být na příkaz obviněné vyznačován až po 15. hodině (č. l. 2038 a násl. tr. spisu). Svědkyně N. K., kterou měla obviněná patrně na mysli při nesprávné citaci její výpovědi jako výpovědi svědkyně B. E., sice zmínila, že zaznamenávání dětí souviselo i s vytížením pečovatelek, které byly s dětmi na zahradě a nemohly stále odbíhat ke čtecímu zařízení, výslovně však také potvrdila, že ohledně docházky byla instruována i obviněnou, přičemž odchody dětí mohly být evidovány až po 15. hodině (č. l. 2201 a násl. tr. spisu).
38. Podle Nejvyššího soudu je navíc přirozené, že se výpovědi pečovatelek úplně neshodovaly, či nebyly jednotné. Podstatné však je, že soud prvního stupně ve svém hodnocení tuto skutečnost nepominul, naopak přiléhavě dovodil, že důvodem mohl být mimo jiné delší časový odstup od rozhodného období i některé další okolnosti, které podrobně rozebral v bodě 52. svého rozsudku, na který lze v tomto ohledu odkázat. Tentýž soud reagoval i na obhajobu obviněných, jež se ve fakticky totožné podobě promítla rovněž do jejich dovolání, a vysvětlil, že z hlediska viny obviněných není významné, že o nepravdivém zaznamenávání docházky nevypovídaly všechny pečovatelky, neboť ne všechny musely být v zaměstnání přítomny v době předávání instrukcí od obviněné. Avšak jak vyplývá z bodu 55. rozsudku soudu prvního stupně, tuto skutkovou okolnost potvrdilo několik pečovatelek z dětských skupin S. a V., jichž se týkaly skutky pod body 1. a 2. výroku o vině. Pokud jde o dětskou skupinu K. (skutek pod bodem 3. výroku o vině), obviněným je nutno částečně přisvědčit v tom, že soud prvního stupně ve výše citovaném bodě svého rozsudku nesprávně uvedl, že v této skupině pracovala svědkyně A. U. Toto pochybení nicméně není zásadní, neboť i sám soud prvního stupně následně dodal, že jmenovaná pečovatelka působila ve spolku mimo dotčené období a z pohledu nepravdivého zaznamenávání docházky v dětské skupině K. považoval za rozhodující zjištění, že v ní jako pečovatelka pracovala také obviněná, která mohla evidenci ovlivnit sama z vlastní pozice.
39. Dalším důkazem, který oba obvinění zpochybnili, byly výpovědi rodičů dětí navštěvujících jednotlivé dětské skupiny. Nejvyšší soud pouze ve stručnosti připomíná, že význam těchto výpovědí spočíval v první řadě v potvrzení nesouladu návštěvnosti dětí zaznamenané v evidenci docházky se skutečností v rozsahu obsaženém v popisu skutku odsuzujícího výroku. V tomto směru přitom nelze akceptovat obranu obviněného S. K., který namítal, že vycházel mimo jiné z podepsaných prohlášení rodičů dětí o docházce, jimž neměl důvod nedůvěřovat. Nutno totiž zdůraznit, že značná část rodičů vyloučila, že by tato prohlášení podepsala. Ti, kteří připustili, že tak učinili, nicméně zároveň konstatovali, že nijak blíže nezkoumali, co bylo jejich obsahem (body 64. a 65. rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný se tudíž nemůže dovolávat své dobré víry ve správnost a pravdivost rodiči podepsaných prohlášení, neboť v trestním řízení byl prokázán pravý opak.
40. Nejvyšší soud nesouhlasí ani s názorem obviněných, kteří označili skutečnosti, o nichž rodiče dětí vypovídali, za nevěrohodné a zkreslené. Ostatně i sám obviněný S. K. poznamenal ve svém dovolání, že rodiče svoje výstupy dovozovali z fotografií z dovolené, lékařských záznamů (viz například výpis ze zdravotní dokumentace dítěte BBBBB (pseudonymizace) doložený jeho matkou T. B. na č. l. 1466 a násl. tr. spisu), archivní komunikace atd. Podkladem výroku o vině se tedy staly jen informace získané od rodičů v rozsahu, v jakém přítomnost svého dítěte v dětských skupinách vyloučili transparentně, jak správně konstatoval soud prvního stupně v bodě 42. svého rozsudku. Na tomto závěru nic nemění ani poukaz obviněné na e-mailovou komunikaci, v níž matka dítěte AAAAA, J. L., ve zprávách doručených MPSV uvedla původně jiný rozsah nepřítomnosti její dcery v zařízení. Jednak i samotná obviněná dále zmínila, že jmenovaná se k dotazu MPSV opravila, jednak šlo evidentně o překlep, neboť v první zprávě bylo uvedeno datum 1. 4. až 1. 7. 2019 a v navazující opravě („jeej nne ja to špatně napsala“) datum 1. 4. až 7. 4. 2019 (viz č. l. 2768 a násl. tr. spisu). (Ne)správnost veškerých údajů o docházce navíc v podaném vysvětlení potvrdil také otec AAAAA, J. K. (č. l. 2093 a násl. tr. spisu). Nejvyšší soud pouze ve stručnosti dodává, že procesní nepoužitelnost svědeckých výpovědí nemůže být způsobena tím, že si rodiče dětí v průběhu výslechu vypomáhali poznámkami. V první řadě je takový postup v souladu s § 93 odst. 1 ve spojení s § 103 tr. ř. S ohledem na obsah skutečností, o nichž svědkové v tomto případě vypovídali, kterými bylo mimo jiné ověření správnosti zaznamenané docházky jejich dětí do dětských skupin, tj. šlo o poměrně detailní informace s přesností na jednotlivé dny či dokonce hodiny v časovém období několika let zpětně, je podle Nejvyššího soudu zcela pochopitelné, že svědkové by nebyli schopni odpovědět bez dalšího, aniž by si tyto informace připomenuli například na základě předchozích zápisků či fotografií místa, na němž se měli s rodinou v rozhodné době nacházet.
41. Za poměrně významné považuje Nejvyšší soud zjištění týkající se skutku pod bodem 1. výroku o vině, jež spočívalo ve vykazování přítomnosti dětí v dětské skupině S. v sobotní dny, přestože z výsledku dokazování vyplynulo, že všechny dětské skupiny byly o víkendech i státních svátcích zavřené (viz body 43. a 44. rozsudku soudu prvního stupně). Tato okolnost, kterou přitom oba obvinění ve svých dovoláních (zřejmě záměrně) pominuli, je podle Nejvyššího soudu zcela zásadní, neboť fakticky vylučuje, že by k chybám v evidenci docházky došlo v důsledku administrativního pochybení, jak setrvale tvrdí oba obvinění. Platí to tím spíše za situace, v níž obviněný S. K. za účelem doložení sobotního provozu dětských skupin předložil poskytovateli dotace dohody o dobrovolnické činnosti pečovatelek formulované na sobotní dny (č. l. 614 až 619 tr. spisu), které však jejich uzavření popřely a naopak potvrdily, že o sobotách do práce nedocházely (v podrobnostech k této otázce srov. též bod 66. rozsudku soudu prvního stupně). Lze předeslat, že uvedené zjištění mimo jiné podporuje i právní závěr o úmyslném zavinění, neboť nasvědčuje záměru obviněného zakrýt nepravdivé výkazy docházky dětí, o nichž tedy nepochybně věděl a snažil se vzbudit zdání o jejich správnosti.
42. S ohledem na shora pouze ve stručnosti shrnuté skutečnosti Nejvyšší soud uzavírá, že zejména soud prvního stupně velmi pečlivě a srozumitelně vyložil, jakými úvahami byl při hodnocení důkazů veden, respektoval konkrétní obsah důkazních prostředků bez zjevné tendence upřednostnit ty, které by podpořily tvrzení některé ze stran trestního procesu a neopomněl přitom reagovat ani na obhajobu obou obviněných, kterou přesvědčivě vyvrátil. Pokud za dané procesní situace odvolací soud akceptoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, jak vyplývá z bodu 45. napadeného usnesení, podle Nejvyššího soudu mu rovněž nelze nic vytknout. V rozsahu skutkových námitek obou obviněných proto Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje především na zcela vyčerpávající odůvodnění soudu prvního stupně v bodech 39. až 72. jeho rozsudku.
43. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitkám obviněných týkajícím se tzv. opomenutých důkazů. Nutno v tomto ohledu nejdříve připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím. Vzhledem k tomu, že soud je nevyhnutně přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem, zastávají v procesu dokazování zcela nezastupitelnou roli mimo jiné zásady bezprostřednosti a ústnosti. Hodnotit důkazy může proto především soud, který je v souladu s těmito zásadami provedl, díky čemuž z nich může získat relevantní poznatky. Popsaný způsob dokazování napomáhá poskytnout hodnotícímu orgánu, tedy především soudu prvního stupně, případně soudu druhého stupně, který v odvolacím řízení opakuje či provede nové důkazy, jasný obraz o dokazované skutečnosti, aby mohl vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Je tudíž výlučně na soudu prvního, resp. druhého stupně, které důkazy, resp. důkazní prostředky bude provádět za účelem objasnění věci a získání podkladů pro rozhodnutí o podané obžalobě či návrhu na potrestání ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Jde o využití ústavně zakotvené zásady nezávislosti soudů vyplývající z čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Soud přitom není vázán návrhy žádné z procesních stran, musí však o každém takovém návrhu rozhodnout a vysvětlit, proč mu nevyhověl.
44. Na rozdíl od obou dovolatelů Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů se všemi důkazními návrhy obviněných zabývaly a dostatečným způsobem zdůvodnily, proč jim nevyhověly. Soud prvního stupně v bodě 46. svého rozsudku přiléhavě vysvětlil, že nebylo relevantní zjišťovat obsah „syrových dat“, tedy výstupů z docházkového systému „SafeScan“, neboť jednak bylo spolehlivě prokázáno, že zčásti byly nepravdivé údaje vyznačeny pečovatelkami v dětských skupinách podle pokynů obviněných (tj. v tomto rozsahu by se data obsahově shodovala) a zčásti byly textově pozměněny obviněnými. Nejvyšší soud k tomu dodává, že druhá část souvisí například s evidencí docházky o sobotách, jež byla podpořena navíc dokládáním falešných dohod o dobrovolnické činnosti (viz bod 41. výše). Tato okolnost nemůže mít žádné jiné racionální opodstatnění, než že záznamy o docházce musely být v této části dodatečně upravovány.
45. Pokud jde o výslechy jednotlivých pečovatelek z dětských skupin a pracovnice MPSV I. B., nemůže jít o opomenuté důkazy už jen z toho důvodu, že tyto byly v hlavním líčení řádně provedeny postupem podle § 211 odst. 1, 6 tr. ř., tj. čtením protokolů o výpovědích těchto svědkyň v přípravném řízení, resp. úředních záznamů o jimi podaných vysvětleních, a to se souhlasem státní zástupkyně i obou obviněných (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 6. a 7. 6. 2023 na č. l. 5107 a násl. tr. spisu).
Opakované provedení tohoto důkazního prostředku k návrhu obhajoby pak odvolací soud shledal nadbytečným, jak vyplývá z bodu 48. napadeného usnesení. V průběhu veřejného zasedání konaného dne 27. 5. 2024 odvolací soud navíc vysvětlil, že obviněnými namítané rozpory ve výpovědích těchto svědkyň byly toliko marginální (viz zvukový záznam na datovém nosiči připojeném k č. l. 5402 tr. spisu). Nejvyšší soud se s názorem odvolacího soudu ztotožnil, neboť má za to, že soud prvního stupně se hodnocením jednotlivých výpovědí pečlivě zabýval a vyvodil z nich správné a logické závěry (viz též body 37.
a 38. tohoto usnesení výše). Na řádném prokázání viny obviněných by podle Nejvyššího soudu nemohl ničeho změnit ani výslech jejich syna S. K. mladšího. V první řadě nutno poznamenat, že jmenovaný využil svého zákonného práva a odmítl v přípravném řízení vypovídat (bod 25. rozsudku soudu prvního stupně). Navíc pokud by případně i potvrdil, že docházku zaznamenával v souladu s realitou, tato skutečnost by nebyla nijak zásadní, neboť jak Nejvyšší soud konstatoval již v bodě 38. výše, z hlediska usvědčení obviněných nebylo nezbytně nutné, aby o nepravdivém zaznamenávání docházky vypovídaly všechny pečovatelky, resp. pečovatelé.
46. Soud prvního stupně se v bodech 46. a 96. svého rozsudku vyjádřil taktéž k důkazním návrhům týkajícím se protokolu o kontrole provedené MPSV a účetnictví spolku K. Podle Nejvyššího soudu je zřejmé, že nešlo o důkazy vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestných činů, za něž byli obvinění odsouzeni. Jak správně vysvětlil soud prvního stupně, protokol o kontrole byl zpracován ohledně jiného spolku a projektu, tj. mimo rámec předmětu posuzovaného trestního řízení. Pokud jde o účetnictví spolku K., obviněná navrhovala tento důkaz za účelem prokázání otázky, zda spolek mohl v důsledku protiprávního jednání obviněných získat majetkový prospěch, což je jednou z podmínek pro uložení peněžitého trestu podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná zde nicméně přehlíží, že majetkový prospěch spočíval v samotném neoprávněném vylákání dotace, tj. ve zvětšení majetku spolku o prostředky pocházející z dotace, na něž spolek s ohledem na uvádění nepravdivých tvrzení neměl nárok. Způsob či účel použití těchto prostředků neměly v tomto ohledu žádnou relevanci, neboť obviněným nebylo kladeno za vinu použití prostředků získaných z předmětných dotací na jiný než určený účel, což by odpovídalo naplnění druhé ze základních skutkových podstat § 212 odst. 2 tr. zákoníku. Z tzv. právní věty výroku o vině i z označení právní kvalifikace citovaného ustanovení je nepochybné, že u obou byla použita první základní skutková podstata uvedená v § 212 odst. 1 tr. zákoníku.
47. Námitky obviněných související s listinnými důkazy v podobě sdělení MPSV a Ministerstva financí považuje Nejvyšší soud za zavádějící. Není totiž pravdou, že by tyto důkazy nebyly ve veřejném zasedání v rámci odvolacího řízení provedeny a obvinění neměli možnost vyjádřit se k jejich obsahu. Ze zvukového záznamu z průběhu veřejného zasedání konaného dne 27. 5. 2024 (č. l. 5402 tr. spisu) vyplývá, že předseda senátu odvolacího soudu přečetl obsah obou sdělení, obvinění přitom nepožádali o nahlédnutí do těchto listin a k dotazu předsedy senátu v souladu s § 214 tr. ř. ve spojení s § 235 odst. 2 tr. ř. nevyužili svého oprávnění se k nim vyjádřit. Obhájce obviněného sice požádal o kopii listin, jež mu měly být poskytnuty o přestávce, takový postup už jde nicméně nad rámec ustanovení trestního řádu a rozhodně nemůže vést k tvrzení obviněného o nerespektování shora uvedeného práva učinit vyjádření k tomuto důkazu v průběhu veřejného zasedání. Nejvyšší soud nemá z obsahu spisu informaci o tom, jestli byla obhájci požadovaná kopie skutečně předána, avšak pokud by se tak nestalo, nemůže tato skutečnost ničeho změnit na tom, že zmíněné důkazy byly ve veřejném zasedání řádně provedeny a obvinění měli možnost se k nim vyjádřit. Ani v tomto případě proto nejde o opomenuté důkazy či jinou podstatnou vadu důkazního řízení.
48. Pokud jde o námitky obou obviněných související s nesprávným právním posouzením skutku či jiným nesprávným hmotněprávním posouzením podřazeným dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tyto shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. První část výhrad směřovala proti správnosti popisu skutku a závěru soudů obou stupňů, že obvinění se trestné činnosti dopustili ve formě spolupachatelství. Dovolatelé v této souvislosti především vytýkali, že obviněná D. K. žádný nepravdivý doklad nevyhotovila, a nemohla tedy svým jednáním naplnit objektivní stránku skutkových podstat trestných činů dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud s tímto názorem obviněných nesouhlasí.
49. Institut spolupachatelství jako základní forma trestné součinnosti je upraven v § 23 tr. zákoníku, podle něhož platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Pro použití tohoto ustanovení není podmínkou, aby jednání každého ze spolupachatelů odpovídalo všem znakům určité skutkové podstaty zvláštní části trestního zákoníku. K naplnění spolupachatelství při trestném činu stačí jen částečné přispění, třeba i v podřízené roli, je-li vedeno týmž úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně složkou děje, který v komplexu tvoří trestné jednání. Rovněž může společné jednání spolupachatelů probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností a směřuje k přímému vykonání trestného činu, přičemž ve svém celku naplňuje jeho skutkovou podstatu (např. rozhodnutí č. 170/1949, č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). Jestliže tedy jednání spolupachatelů (obou obviněných) jako celek ve svém souhrnu naplnilo všechny znaky skutkové podstaty zločinů podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) a § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, soudy správně tyto skutkové okolnosti vyhodnotily tak, že každý ze spolupachatelů nese trestněprávní následky, jako by se sám dopustil uvedených zločinů.
50. Přestože nebylo v trestním řízení prokázáno, že by obviněná sama vypracovala nepravdivé, resp. hrubě zkreslené záznamy o docházce dětí, které byly přílohami tzv. zpráv o realizaci, na jejichž základě poskytovatel dotace posuzoval jednotlivé žádosti o platbu (viz například bod 90. rozsudku soudu prvního stupně), z hlediska naplnění znaku spočívajícího ve vyhotovení nepravdivých dokladů relevantního pro skutkovou podstatu § 260 odst. 1 tr. zákoníku, resp. znaku spočívajícího v uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, jenž je součástí objektivní stránky skutkové podstaty § 212 odst. 1 tr.
zákoníku, bylo dostačující, že obviněná, která sama instruovala některé pečovatelky o způsobu elektronického zaznamenávání přítomnosti dětí, k těmto dokumentům předkládaným MPSV připojovala svůj elektronický podpis. Nejvyšší soud na tomto místě odkazuje na své usnesení ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 5 Tdo 990/2024, v němž vyslovil, že vyhotovení nepravdivého dokladu ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákoníku může být založeno rovněž tehdy, pokud pachatel k určitému dokladu připojí svůj podpis, čímž stvrdí správnost údajů v něm obsažených, přestože věděl, že ve skutečnosti pravdivé nebyly.
Podpis určitého dokladu je totiž nutné považovat za součást autorství listiny a spadá pod pojem vyhotovení dokladu. Nejvyšší soud dodává, že citovaný právní názor se přiměřeně uplatní taktéž ve vztahu ke skutkové podstatě podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku a znaku spočívajícímu v uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, jehož podstatou je fakticky totožné jednání jako i v případě vyhotovení nepravdivých dokladů. Podle Nejvyššího soudu navíc ani není rozhodující, který ze spoluobviněných na doklady podpis fyzicky připojil neboli slovy obviněné, kdo „zmáčkl tlačítko“.
Pokud by tak činil v některých případech sám obviněný S. K., podstatné je, že to bylo prokazatelně s vědomím obviněné D. K. (k tomu viz též bod 52. níže ohledně úmyslu obviněné), která by tak „propůjčením“ své elektronické autorizace formálně deklarovala správnost údajů obsažených v dokladech.
51. Nejvyšší soud konstatuje, že připojením elektronického podpisu obviněné D. K., ať už přímo jí samotnou nebo s jejím vědomím prostřednictvím spoluobviněného S. K., k dokumentaci předkládané MPSV jakožto poskytovateli dotace se obviněná podílela na „vyhotovení nepravdivých dokladů“, resp. „uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů“. Nutno proto dospět k závěru, že i samotná obviněná jednala způsobem předpokládaným znaky objektivní stránky skutkové podstaty podle § 212 odst. 1 a rovněž i § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud by i platilo, že dokumentaci následně neodesílala MPSV obviněná D. K., nýbrž spoluobviněný S. K., což však soudy na základě výsledků dokazování odmítly a Nejvyšší soud jim v tomto ohledu nemůže cokoli vytknout (viz zejména body 48. až 50. rozsudku soudu prvního stupně), i v takovém případě by byl správný závěr, že oba obvinění naplnili jako spolupachatelé rovněž další znaky skutkové podstaty § 260 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v předložení a použití nepravdivých dokladů. Jak bylo vysvětleno již výše, není nutné, aby jednání každého ze spolupachatelů odpovídalo všem znakům skutkové podstaty trestného činu. Pro posuzovanou trestní věc je významné, že jednání obou obviněných bylo vedeno stejným úmyslem spočívajícím v neoprávněném vylákání dotačních prostředků a objektivně bylo složkou děje tvořícího ve svém souhrnu trestné jednání. Soud prvního stupně v tomto ohledu správně poukázal na celkové zapojení obviněné do páchání trestné činnosti, například v rozsahu předávání pokynů pečovatelkám, aby evidovaly docházku dětí v rozporu se skutečností (bod 91. rozsudku soudu prvního stupně).
52. S výše uvedeným souvisí i otázka naplnění subjektivní stránky trestného činu, kterou dovolatelé rovněž zpochybnili. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že s ohledem na míru a charakter aktivity, kterou obvinění vyvíjeli, bylo u obou z nich nepochybně prokázáno jednání v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je totiž vyloučeno, aby obviněná při výše zmíněném instruování zaměstnankyň spolku o nepravdivém zaznamenávání docházky byla motivována jinak než snahou o získání dotace ve větším rozsahu, než v jakém by na ni měl spolek důvodně nárok, popřípadě by mu vůbec nenáležela. Stejně tak i činnost obviněného potvrzuje jeho úmyslné zavinění. Z jeho strany lze vyzdvihnout například předložení zfalšovaných dohod o dobrovolnické činnosti MPSV za účelem doložení údajného sobotního provozu dětských skupin. Obviněný jako předseda statutárního orgánu (výboru) spolku velmi dobře věděl, že dětské skupiny nebyly provozovány v průběhu víkendů. Jeho snahu o prokázání opaku před poskytovatelem dotace s ohledem na předchozí vykazování docházky dětí o sobotách proto nelze hodnotit jinak, než že obviněný vědomě chtěl dosáhnout na finanční prostředky pocházející z dotace v neoprávněném rozsahu.
53. Nejvyšší soud nesouhlasí ani s výhradou obviněných o tom, že skutky pod body 1. až 3. výroku o vině byly nesprávně právně posouzeny jako pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku. Citované ustanovení definuje pokračování jako takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Obvinění v dovoláních zpochybnili stejný nebo podobný způsob provedení a setrvali ve své obhajobě, jíž zdůrazňovali, že v případě dětských skupin V. a K. (skutky pod body 2. a 3.) šlo s ohledem na nižší míru nepřesností v evidenci docházky pouze o administrativní pochybení. Podle Nejvyššího soudu je však nutno takovou obranu odmítnout, neboť vychází z odlišných skutkových zjištění, než jaká učinily soudy nižších stupňů, které u všech dílčích útoků popsaných pod body 1. až 3. výroku o vině jednoznačně prokázaly podvodný úmysl obou obviněných.
Pouze ve stručnosti lze v této souvislosti poukázat na to, že pečovatelky působící v dětské skupině V. B. E. a N. K. potvrdily, že k zaznamenávání docházky v rozporu se skutečným stavem docházelo v návaznosti na pokyn obviněné. Ve vztahu k oběma dětským skupinám, tj. V. i K., pak nelze přehlížet, jak ostatně správně upozornil již soud prvního stupně v bodě 45. svého rozsudku, že chybovost spočívala ve vykazování přítomnosti dětí po delší časový úsek, během něhož dané dítě skupinu nenavštívilo, například dítě AAAAA z dětské skupiny V.
od 1. 7. do 27. 8. 2019 v rozsahu 82 půldenních přítomností nebo dítě CCCCC (pseudonym) z dětské skupiny K., jež mělo opakovaně nepravdivě evidovanou přítomnost v průběhu celých týdnů. Povaha nesprávností tak ani podle Nejvyššího soudu nenasvědčuje tomu, že by mohly být způsobeny v důsledku mylného vyznačení ze strany pečovatelky či ojedinělé záměny karty dítěte, jak tvrdili obvinění. Šlo naopak o cílené předstírání naplnění kapacity dětských skupin ve větším rozsahu, než jaký odpovídal skutečnosti.
54. Na shora uvedeném závěru nemůže cokoli změnit ani navazující námitka obviněných, v níž oba akcentovali, že u dětských skupin V. a K. spolek doručil poskytovateli dotace opravné docházky. Rovněž s touto námitkou se přiléhavě vypořádal již soud prvního stupně v bodě 88. svého rozsudku a Nejvyšší soud se s jeho úvahou ztotožnil. Lze k tomu jen stručně dodat, že obvinění ve své argumentaci opakovaně poukazovali na data, v nichž byly kontroly provedeny v samotných dětských skupinách V. a K. Oba však pominuli skutečnost, že z hlediska případné dobrovolnosti provedených oprav soud prvního stupně správně považoval za rozhodující období, v němž MPSV provedlo kontrolu a zjistilo nesrovnalosti v první ze tří dětských skupin, jichž se trestná činnost týkala, tj. v dětské skupině S. Vzhledem k tomu, že toto období časově předcházelo vypracování opravných docházek, bylo zcela namístě shledat popsaný postup ze strany obviněných účelovým, vedeným snahou zastřít podvodné jednání vůči poskytovali dotace při vědomí jejich nepravdivosti, tudíž opravy provedené po odhalení trestné činnosti u první z jimi provozovaných dětských skupin nemohly nijak zvrátit odpovídající závěr o vině.
55. Nejvyšší soud akceptoval taktéž závěry soudů obou stupňů ohledně výše způsobené škody, za kterou soudy považovaly celou poskytnutou dotaci. V obecné rovině lze nejdříve uvést, že objektem trestného činu podle § 260 tr. zákoníku je zájem na ochraně majetku a finančních zájmů Evropské unie, zejména na řádném zacházení s tokem finančních prostředků spravovaných Evropskou unií a na řádném využívání majetku pořízeného z finančních zdrojů Evropské unie. Chrání se tak mimo jiné (a především) zájem na tom, aby prostředky z evropských rozpočtů byly účelně vynaloženy v předem schválených oblastech na projekty, které Evropská unie hodlá podporovat, a to v souladu s předem stanovenými pravidly. Z popisu skutku u všech tří dílčích útoků vyplývá, že spolek jako žadatel o dotaci byl v souladu s příslušnými pravidly dotačního programu povinen vést řádné záznamy o přesné docházce dětí v konkrétní dny do zařízení. Obsazenost dětských skupin se prokazovala mimo jiné souhrnným záznamem o docházce dětí. Podle části IV. čl. 1.1 rozhodnutí o poskytnutí dotace byl spolek povinen pro účely poskytnutí prostředků dotace předkládat jejímu poskytovateli s každou zprávou o realizaci projektu řádně vyplněnou žádost o platbu podloženou příslušnými doklady podle pravidel operačního programu (viz např. rozhodnutí týkající se dětské skupiny S. na č. l. 505 a násl. tr. spisu; stejné pravidlo nicméně obsahovala rovněž rozhodnutí o poskytnutí dotace související s dětskými skupinami V. a K.). Součástí jednotlivých zpráv o realizaci bylo navíc čestné prohlášení spolku o tom, že všechny informace obsažené ve zprávě včetně jejích příloh jsou pravdivé a úplné (viz např. č. l. 538 tr. spisu).
56. Předpokladem pro vyplacení dotace tedy bylo řádné evidování docházky dětí v souladu se skutečným stavem a prokázání této skutečnosti poskytovateli dotace. Spolek jakožto žadatel o dotaci a její příjemce nicméně tuto povinnost v důsledku protiprávního jednání obviněných nedodržel. Vzhledem k tomu, že ke zprávám o realizaci, na jejichž základě byly posuzovány jednotlivé žádosti o platbu, byly připojovány nepravdivé souhrnné záznamy o docházce dětí, přičemž v návaznosti na takto předkládané nepravdivé informace zároveň došlo k profinancování projektů z peněz s původem z evropských rozpočtů, byl nepochybně porušen zájem na ochraně finančních zájmů Evropské unie (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 995/2023). Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že k naplnění objektivní stránky ani u jedné z obou základních skutkových podstat trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 a 2 tr. zákoníku není vyžadován vznik škody. Škoda však představuje jednu z okolností podmiňujících použití přísnějších trestních sazeb u tohoto trestného činu podle § 260 odst. 3, odst. 4 písm. c) a odst. 5 tr. zákoníku. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zásadně odpovídá celé výši dotace, pokud by nebyla vůbec vyplacena, jestliže by poskytovatel dotace v době jejího vyplacení věděl, že došlo k jednání majícímu povahu trestného činu podle § 260 tr. zákoníku (dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1010/2019, ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, nebo ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 5 Tdo 990/2024).
57. Pokud jde o trestný čin dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku, jeho skutková podstata chrání mimo jiné též férovost „soutěžního“ systému poskytování dotací. Jak například vyslovil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. 9. 2024, sp. zn. II. ÚS 2742/23, tento systém je zpravidla v šíři poskytovaných prostředků omezený, a tudíž obdržení dotace na základě podvodného jednání má nejen za důsledek „oklamání“ poskytovatele dotace, nýbrž rovněž protiprávně sníženou možnost zisku dotace pro ostatní subjekty. Jinak řečeno, dotace, kterou pachatel tohoto trestného činu podvodně získal, mohl v souladu s právem využít někdo jiný. I z tohoto důvodu Ústavní soud v odkazovaném usnesení akceptoval postup obecných soudů, které z hlediska právní kvalifikace protiprávního jednání pachatele považovaly v případě trestného činu dotačního podvodu za způsobenou škodu výši celé obdržené dotace. Ústavní soud v citovaném usnesení rovněž zdůraznil, že v tomto směru nehraje roli, zda bude stát v civilním, správním či jiném řízení celou částku úspěšně vymáhat. Podstata řízení o vrácení dotace totiž může být z různých (zákonodárcem zohledněných) důvodů odlišná od účelu vyjádřeného v trestním zákoníku. Závěry vyslovené v případném jiném soudním či správním řízení navíc ani nejsou v tomto ohledu pro soudy v trestním řízení nijak závazné.
58. V posuzované trestní věci byl jednoznačně prokázán úmysl obviněných směřující k podvodnému vylákání dotace. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že ve věci učiněná skutková zjištění odůvodňovala přijmout závěr, že způsobenou škodou je celá částka, jež byla poskytnuta v návaznosti na žádosti dokládané nepravdivými či hrubě zkreslenými údaji o docházce dětí (bod 81. rozsudku soudu prvního stupně). Podle Nejvyššího soudu nebylo možno v nyní projednávaném případě použít právní názor vyslovený tímto soudem například v jeho usnesení ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 640/2021, na které odkazovali obvinění a podle něhož v situaci, v níž protiprávní činnost souvisí pouze se samostatnou, oddělitelnou částí dotačního řízení, se výše škody určí pouze částkou připadající na některou z dílčích částí dotačního projektu, v jejímž rámci došlo k protiprávnímu jednání. V posuzované trestní věci jde rovněž o skutkově odlišný případ, než o jakém bylo rozhodováno ve věci 5 Tdo 640/2021. Z dokumentu „Informace o projektu“, jenž byl přílohou všech dotčených rozhodnutí o poskytnutí dotace (č. l. 512 a násl., 3980 a násl., resp. 4294 a násl. tr. spisu), je zřejmé, že platby související s provozem zařízení byly realizovány zálohově, a to ve čtyřech fázích realizace projektu. Výdaje připadající na zajištění kvalifikace pečující osoby a pronájem, které obvinění považovali za oddělitelné části dotace, nepředstavovaly podle výše uvedeného dokumentu samostatné fáze realizace projektu, naopak byly zahrnuty do zmíněných čtyř fází a byly propláceny společně s výdaji týkajícími se obsazenosti zařízení péče o děti. Podle předem stanoveného rozpočtu byly náklady na kvalifikované pečující osoby součástí první zálohové platby, náklady na nájemné byly poměrně rozpuštěny do všech čtyř fází projektu, tj. celkem do čtyř plateb. Tyto dva okruhy výdajů tudíž nebylo možné oddělovat, nešlo o samostatné části, na něž spolku vznikl samostatný nárok, který by byl nezávislý na výdajích souvisejících s obsazeností skupin dětmi. Byly-li obsaženy v platbách realizovaných v návaznosti na žádosti dokládané nepravdivými údaji, nebylo žádného důvodu tyto výdaje oddělovat.
59. S otázkou týkající se získání majetkového prospěchu se rovněž vyčerpávajícím způsobem vypořádal již soud prvního stupně v bodech 92. až 96. svého rozsudku, na které Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje. Pokud jde o související námitku obviněné, že nebyly splněny podmínky pro uložení peněžitého trestu, Nejvyšší soud připomíná, že v souladu s § 67 odst. 1 tr. zákoníku nebylo pro uložení tohoto druhu trestu nutné, aby obvinění získali či snažili se získat majetkový prospěch pro sebe, nýbrž postačovalo, že takový prospěch získali pro jiného, tedy spolek K. Jak přitom bylo vysvětleno již v bodě 46. tohoto usnesení, majetkový prospěch v tomto případě spočíval v samotném protiprávním obdržení dotace, a to ve výši poskytnutých zálohových plateb.
60. Ohledně výhrad obviněných souvisejících s nesprávnou aplikací zásady subsidiarity trestní represe lze pak odkázat na body 72. až 74. napadeného usnesení, v nichž odvolací soud logicky přijatelně zdůvodnil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že na trestnou činnost obviněných nelze nahlížet jako na jednání s nižším stupněm společenské škodlivosti, které není třeba trestněprávně postihovat. Šlo o poměrně promyšlené jednání, jež bylo od samého počátku kryto podvodným úmyslem obou obviněných a vedlo ke způsobení škody několikrát převyšující dolní hranici značné škody. Podle Nejvyššího soudu rozhodně nelze nahlížet na posuzovaný skutek tvořený třemi dílčími útoky jako na výjimečný, který by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) a § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku. V tomto ohledu lze odkázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V něm bylo mimo jiné vysloveno, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Pouze v případě méně závažných trestných činů je tento závěr korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost přitom není zákonným znakem trestného činu a má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Vždy je nutné v konkrétních případech u méně závažných trestných činů hodnotit intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. V posuzované trestní věci obviněných nelze spatřovat žádné okolnosti, z nichž by vyplývala určitá výjimečnost při srovnání podobných protiprávních jednání. Navíc obvinění byli odsouzeni za dva trestné činy, u nichž byly naplněny znaky kvalifikovaných skutkových podstat, což rozhodně nenasvědčuje výrazně nízké společenské škodlivosti. Vyvození trestní odpovědnosti ohledně obou spoluobviněných bylo tudíž zcela namístě.
V. Závěrečné shrnutí
61. Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněných S. a D. K. jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu k jednotlivým výhradám obviněných, nebylo shledáno naplnění jimi uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. Napadené usnesení a jemu předcházející řízení proto nemohlo být zatíženo vadou, k jejíž nápravě je určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, vázané právě na naplnění důvodů uvedených pod písm. a) až l). Nejvyšší soud mohl rozhodnout v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
62. K žádosti obviněných o odložení výkonu napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud podotýká, že jde toliko o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, což se v posuzovaném případě nestalo (srov. § 265h odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud nicméně s ohledem na posouzení obou dovolání a způsob rozhodnutí o nich neshledal důvody pro odložení výkonu napadeného rozhodnutí. Za této situace nebylo třeba o podnětu obviněných rozhodovat samostatným negativním výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu