5 Tdo 1589/2018

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2020 v řízení o dovoláních, která podali obvinění R. K., nar. XY v XY, stíhaný jako uprchlý, I. H., nar. XY v XY, Slovenská republika, bytem XY, T. P., nar. XY v XY, bytem XY, doručovací adresa XY, J. S., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, a dále obvinění M. P., nar. XY v XY, bytem XY, a A. Z., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných R. K., I. H., T. P., J. S., M. P. a A. Z., odmítají.

1. V dané trestní věci bylo u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2013 vedeno společné trestní řízení proti obviněným R. K. (jako uprchlému podle § 302 a násl. tr. řádu), I. H., T. P., J. S., M. P., A. Z. a dalším pěti obviněným (A. K., R. N., J. R., J. K. a I. S.). Městský soud v Praze ve věci samé rozhodl rozsudkem ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 57 T 1/2013, následovně. Obviněného R. K. uznal vinným pod bodem 1. písm. a) - c) jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr.

zákoník“), spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku, a jednak zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr.

zákoníku; pod bodem 2) přípravou trestného činu vraždy podle § 7 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“); pod bodem 3) zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku; pod bodem 4) organizátorstvím zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24 odst. 1 písm. a), § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. b) tr.

zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku; pod bodem 5) organizátorstvím zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24 odst. 1 písm. a), § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku. Obviněný M. P. byl uvedeným rozsudkem pod bodem 1. a) - c) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr.

zákoníku, dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil vědomě se členem organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 2 tr. zákoníku. Obvinění A. Z., I. H. a T. P. byli uvedeným rozsudkem pod bodem 1. c) uznáni vinnými zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jako členové organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al.

1 tr. zákoníku, a pod bodem 3. zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Obviněný J. S. byl uvedeným rozsudkem uznán vinným pod bodem 3. trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 alinea 2 tr. zák.

2. Za uvedené i za další trestné činy byl obviněnému R. K. uložen podle § 219 odst. 2 tr. zák. za užití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let a trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku o trestu citovaného rozsudku, a to za současného zrušení výroků o trestech z dalších rozsudků uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému M. P. byl za shora uvedený trestný čin podvodu uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, dále mu byl uložen trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku o trestu citovaného rozsudku. Obviněnému A. Z. byl podle § 233 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, dále mu byl uložen trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku o trestu citovaného rozsudku. Obviněným I. H. a T. P. byl podle § 233 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen shodný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Obviněnému J. S. byl podle § 163a odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, dále mu byl uložen trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku o trestu citovaného rozsudku.

3. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto také o vině dalších pěti obviněných. Podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla zabrána peněžitá hotovost ve výši 500 000 CHF a 133 503 CZK a dále veškeré padělané bankovky nominální hodnoty 1 000 CHF v počtu 349 927 ks a 5 000 CZK v počtu 22 046 ks. V adhezním řízení pak soud rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. řádu tak, že obviněný R. K. a M. P. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené obchodní společnosti ČEPRO, a. s., IČ: 601 935 31, se sídlem Praha 7, Dělnická 213/12 (dále ve zkratce jen „ČEPRO“, případně poškozená), nahradit škodu ve výši 18 412 000 Kč, spolu s úrokem z prodlení od 21. 12. 2011 u obviněného P. a od 11. 12. 2011 u obviněného K. Se zbytkem svého nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění R. K., M. P., A. Z., I. H., T. P., A. K. a J. S., státní zástupce v neprospěch obviněných M. P. a J. S., a také poškozená obchodní společnost ČEPRO. Vrchní soud v Praze jako odvolací soud svým usnesením ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017 (protokol o veřejném zasedání č. l. 6149, sv. 86 trestního spisu), rozhodl podle § 23 odst. 1 tr. řádu o vyloučení věci obviněného M. P. a obviněného A. Z. ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, tato vyloučená věc byla dále vedena u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 To 28/2018, a to kvůli nemožnosti projednat společně s dalšími odvolání uvedených obviněných pro jejich omluvy ze zdravotních důvodů.

5. O podaných odvoláních obviněných R. K., I. H., T. P., J. S. a A. K., poškozené obchodní společnosti ČEPRO ve vztahu k obviněnému R. K. a státního zástupce podaného v neprospěch J. S. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, následovně. Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného T. P. v celém rozsahu, z podnětu odvolání obviněného R. K. ve výroku o vině pod bodem 5), ve výroku o trestu ohledně jeho osoby a ve výroku o zabrání věci, z podnětu odvolání I.

H. ve výroku o zabrání věci a z podnětu A. K. ve výroku o trestu. Dále podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl následovně. Pod bodem 1) obviněného T. P. uznal vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (oproti soudu prvního stupně jej neshledal, že by se jej dopustil jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku, rovněž jej neshledal vinným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr.

zákoníku, jak to učinil soud prvního stupně pod bodem 3). Podle § 233 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému T. P. za to uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 3 let. Dále pod bodem 2) odvolací soud nově uznal vinným obviněného R. K. pro skutek původně popsaný původně pod bodem 5. v rozsudku soudu prvního stupně, který posoudil jako organizátorství zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24 odst. 1 písm. a), § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 5 písm. b) tr.

zákoníku (oproti soudu prvního stupně neshledal, že by se jej dopustil jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku). Obviněnému R. K. uložil podle § 219 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a to za současného zrušení výroků o trestech z rozsudků citovaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu 5 let, trest propadnutí věcí citovaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu na str.

7. – 8. Dále odvolací soud rozhodl pod bodem 3) ohledně obviněného A. K. o upuštění od uložení souhrnného trestu, pod bodem 4) podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání věcí uvedených ve výroku rozsudku odvolacího soudu na str. 8 a nakonec pod bodem 5) podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného J. S., poškozené obchodní společnosti ČEPRO ve vztahu k obviněnému R. K. a státního zástupce ve vztahu k obviněnému J. S..

6. Pokud jde o odvolání obviněného M. P. a obviněného A. Z., Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 6. 6. 2018 pod sp. zn. 7 To 28/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu jejich odvolání ve výroku o zabrání věci a sám znovu podle § 259 odst. 3 tr. řádu vyslovil zabrání věcí konkretizovaných ve výroku svého rozsudku. Podle § 256 tr. řádu také zamítl odvolání poškozené obchodní společnosti ČEPRO a státního zástupce ve vztahu k obviněnému M. P..

II. Spojení věcí u Nejvyššího soudu

7. Dne 17. 12. 2018 předložil Městský soud v Praze Nejvyššímu soudu dovolání obviněných R. K., I. H., T. P., J. S., která podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017 (u Nejvyššího soudu je vedeno řízení o těchto dovoláních pod sp. zn. 5 Tdo 1589/2018), a dovolání obviněných M. P. a A. Z., která podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018 (u Nejvyššího soudu bylo vedeno řízení o těchto dovoláních pod sp. zn. 5 Tdo 1590/2018). Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, a rozsudek téhož soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018 jsou rozhodnutími o odvoláních spoluobviněných, která podali proti stejnému rozsudku soudu prvního stupně (tedy rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 57 T 1/2013), jenž konal společné řízení proti všem dovolatelům o převážně hospodářských trestných činech. Bylo tak nesporné, že trestní věc všech dovolatelů spolu souvisí. Z tohoto důvodu byl zájem na vedení společného řízení i při projednání dovolání všech šesti obviněných a rozhodnutí o nich, neboť oběma napadenými rozhodnutími odvolacího soudu bylo rozhodováno o řádných opravných prostředcích proti stejnému rozsudku soudu prvního stupně v téže trestní věci a existuje zde obsahová spojitost i ve spisových podkladech týkajících se všech obviněných. Nejvyšší soud proto dne 30. 1. 2019 rozhodl podle § 23 odst. 3 tr. řádu per analogiam z důvodu uvedeného v § 20 odst. 1 tr. řádu o spojení obou věcí týkajících se podaných dovolání ke společnému projednání a rozhodnutí v dovolacím řízení nadále vedeném pod sp. zn. 5 Tdo 1589/2018.

8. Dovolatel M. P. podal dne 24. 9. 2018 návrh na povolení obnovy řízení, který dále doplnil podáním ze dne 27. 12. 2018. K uvedeným skutečnostem v podaném návrhu Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť se jedná o návrhy na změnu skutkového stavu, a bude o nich rozhodovat soud prvního stupně po skončení dovolacího řízení.

III. Dovolání obviněných

a) Dovolání obviněného R. K.

9. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, podal obviněný R. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu uplatnil, neboť podle něj došlo k porušení jeho práva na obhajobu, jelikož se nemohl zúčastnit hlavního líčení ani veřejného zasedání o odvolání, které se ve věci konalo. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť soudy nižších stupňů chybně posoudily jeho tvrzené jednání jako přípravu trestného činu vraždy a jeho jednání popsané pod bodem 1 c) rozsudku soudu prvního stupně jako trestný čin padělání a pozměnění peněz.

10. Obviněný R. K. především namítal, že došlo k porušení ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení i veřejném zasedání [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu]. Byl přesvědčen, že proti němu nelze vést řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. řádu. Zrekapituloval své opuštění České republiky, z níž „uprchl“ dne 18. 6. 2005 v průběhu domovní prohlídky v jeho vile na Seychelské ostrovy. V roce 2007 se přemístil na území Jihoafrické republiky (dále ve zkratce jen „JAR“), kde zažádal o udělení azylu. Obviněný je od listopadu roku 2013 na území JAR trestně stíhán. Svou žádost o udělení azylu vzal zpět dne 24. 5. 2016 a od té doby svými kroky prokazuje, že není uprchlý. Snažil se v projednávaném trestním řízení se soudy nižších stupňů komunikovat. Proti rozhodnutí soudu JAR ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. D 388/2013, kterým se umožňuje vydání obviněného z JAR do České republiky, se nijak nebránil. Z výše uvedeného tak podle obviněného vyplynulo, že není osobou uprchlou, a nelze proti němu vést řízení podle § 302 a násl. tr. řádu.

11. Obviněný R. K. vyjádřil nesouhlas s argumentací odvolacího soudu k otázce vedení řízení proti uprchlému ve vztahu k jeho osobě uvedenou na str. 32 - 33 (v bodech 117. - 118.) rozsudku soudu druhého stupně. Zdůvodnění odvolacího soudu bylo podle něj postaveno na situaci z minulosti a neodráželo současný stav. Soud by podle dovolatele měl průběžně z úřední povinnosti přezkoumávat v průběhu trestního řízení, zda nadále trvají podmínky vedení řízení proti uprchlému. Odkázal k tomu na judikaturu Nejvyššího soudu (a to na rozsudek ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 4 Tz 82/2002), v níž bylo uvedeno, že v případě, kdy obžalovaný nemůže svobodně rozhodovat o svém pobytu (například z důvodu vazby či výkonu trestu odnětí svobody), nelze dovodit, že se obžalovaný skrývá před trestním řízením a nelze proti němu vést řízení jako proti uprchlému. Obviněný je nyní v situaci, kdy je ve vězení v JAR, a nemůže svobodně rozhodnout o místě svého pobytu. Neobstojí také názor soudů nižších stupňů, že obviněný žádal v JAR o azyl, protože tuto svoji žádost vzal dne 24. 5. 2016 zpět. Obviněný odvolacímu soudu výslovně deklaroval, že není uprchlý a že si přeje využít svého práva na obhajobu před odvolacím soudem v nyní projednávané věci.

12. Odvolací soud podle obviněného použil při rozhodování nepřípustný extenzivní výklad ustanovení § 302 a násl. tr. řádu, když rozšířil taxativně vymezený rozsah situací, za nichž je možné vedení trestního řízení proti uprchlému. Obviněný upozornil na to, že i odvolací soud si byl, jak je patrno z bodu 118. jeho rozsudku, vědom toho, že nebyly splněny podmínky pro vedení řízení proti uprchlému. Dovolatel byl přesvědčen, že tímto došlo k porušení základní zásady demokratického právního státu, vymezené v čl. 2 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „Ústava“), a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. (dále ve zkratce jen „Listina“), které stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon.

13. Rovněž podle dovolatele nemůže obstát ani argumentace odvolacího soudu v poslední větě bodu 119. jeho rozsudku, že obviněný „…svou žádost o azyl vzal zpět až v době, kdy bylo zřejmé, že mu v JAR reálně hrozí nesrovnatelně citelnější trest než v ČR, přičemž v současnosti je tento trest již pravomocný a vykonatelný.“ Motivace ze strany obviněného vzít zpět svou žádost o azyl by neměla být podstatná pro posouzení, zda lze v tomto případě vést řízení proti uprchlému. Podstatná je vůle obviněného účastnit se trestního řízení a uplatňovat v něm své právo na obhajobu. V tomto konkrétním případě obviněný požadoval, aby byl vyslechnut alespoň prostřednictvím videokonference, nelze-li jinak. Ani tomuto návrhu však odvolací soud bez řádného odůvodnění nevyhověl. Došlo tak k podstatnému zkrácení práva obviněného R. K. na obhajobu, jestliže se k této věci nemohl vůbec vyjádřit.

14. Dále obviněný R. K. brojil proti svému odsouzení za přípravu trestného činu vraždy. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že jeho jednáním již došlo k přípravě a nešlo o pouhou myšlenku uvedený trestný čin spáchat, která podle judikatury lze i verbálně projevit. Kromě výpovědi svědka R. Z. nebyl k dispozici žádný usvědčující důkaz o přípravě vraždy celníka. I sám svědek R. Z. uvedl, že v době, kdy mu měl obviněný sdělovat, že dojde k vraždě celníka, měl jen velice obecnou představu o provedení této vraždy, nebylo stanoveno žádné místo, kde by k vraždě mělo dojít, nebyl žádným způsobem promyšlen postup likvidace mrtvoly celníka. V řízení nebyly zajištěny žádné další důkazy (komunikace s dalšími osobami o této plánované vraždě, žádná zbraň či nástroj apod.). Nebylo zjištěno, o jakou konkrétní osobu celníka se mělo jednat. Připomněl, že orgány činné v trestním řízení měly k dispozici osobní poznámky obviněného, odposlechy telefonních hovorů, svědecké výpovědi. Bylo by podle obviněného nelogické, že by měl detailně promyslet a připravit plán pro jinou trestnou činnost a v takto zásadní otázce, ohledně likvidace celníka, by se měl spokojit pouze s mlhavou představou bez jasného plánu. Dovolatel zdůraznil, že vražda celníka v žádném případě nebyla připravena ani naplánována. I kdyby obviněný K. sděloval svědkovi R. Z. svůj úmysl spáchat zvlášť závažný zločin vraždy, činil by tak maximálně v rovině úvah či myšlenek, ale nikoliv jako prvotní stadium trestné činnosti v podobě přípravy. Myšlenka spáchat trestný čin, a to ani ta vyslovená, není trestná. Upozornil také na to, že kromě zmíněného celníka by bylo nutné fyzicky zlikvidovat také svědka R. Z., a to ve velmi krátkém časovém úseku po provedení zmíněného trestného činu s „padělanými bankovkami“, ovšem ani k tomuto stejně jako v případě přípravy vraždy celníka nebyly zajištěny žádné důkazy, což považoval dovolatel za nepochopitelné s přihlédnutím k údajně velmi sofistikovanému a pečlivě promyšlenému postupu obviněného R. K. při páchání jiné trestné činnosti.

15. Obviněný R. K. nesouhlasil s posouzením skutku uvedeného pod bodem 1. odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně také jako zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 tr. zákoníku. Podotkl, že vzhledem k podřadné kvalitě „padělaných bankovek“ a uvedenému textu na nich (na rubové a lícní straně byly obrazce ve tvaru kosočtverce s textem „40/Ať se Ti/daří!!“), by se tyto bankovky nikdy nemohly dostat reálně do oběhu, tedy že by s nimi bylo placeno jako s pravými. Odkázal na judikaturu k této problematice, z níž vyplývá právní názor, že padělanými penězi jsou jakékoliv napodobeniny, které vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání zaměněny s pravými penězi a dostat se tak do oběhu. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že by pro naplnění znaků uvedeného trestného činu bylo zapotřebí, aby napodobeniny byly způsobilé k tomu, aby pachatel jejich udáním porušil zájmy spočívající v ochraně měny. Výroba zmíněných „bankovek“ tak nemohla být posouzena jako trestný čin podle § 233 tr. zákoníku. Obviněný nevylučoval, že by manipulaci s takovými „papírky“ bylo případně možno hodnotit jako jiný trestný čin. Navíc podle představ soudů nižších stupňů mělo dojít k předání těchto „bankovek“ pouze v rámci organizované zločinecké skupiny, kdy by účastníci údajné trestné činnosti věděli, že celníkem zajištěné „bankovky“ nejsou pravými penězi. Ty měly sloužit pouze jako kulisa na kamerovém záznamu, neměly být nikdy uvedeny do oběhu, neměly sloužit k účelu platby. Měly tak podle zjištění soudů nižších stupňů sloužit jako prostředek k prokázání zajištění finanční hotovosti příslušníkem Celní správy České republiky zanesené do úředního záznamu o zajištění uvedené částky s tím, že následně by si mohla obchodní společnost T., nárokovat vrácení zmíněné částky od státu. Podle názoru obviněného tak soudy nižších stupňů vycházely z extenzivního výkladu § 233 tr. zákoníku, že shora popsaným skutkovým dějem mělo dojít k uvedení neexistujících peněz do oběhu, což obviněný považoval za nesprávné.

16. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel R. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň obviněný požádal o odložení výkonu napadených rozhodnutí. Vyjádřil také souhlas s projednáním tohoto dovolání v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu. Vzdal se rovněž účasti na veřejném zasedání podle § 265r odst. 4 tr. řádu.

b) Dovolání obviněného I. H.

17. Obviněný I. H. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, resp. též rozsudek soudu prvního stupně, neboť výrok o jeho vině pod body 1. c) a 3. rozsudku soudu prvního stupně považoval za nesprávný a nezákonný. Své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily oba vytýkané skutky, v nichž spatřovaly zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku [skutek 1. c)], resp. zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku (skutek 3.). Obviněný namítl tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, logické rozpory mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jakož i z nich vyvozenými právními závěry. V důsledku toho tak podle dovolatele H. došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Z důvodu respektování ústavně garantovaných práv by se Nejvyšší soud měl v rámci dovolacího přezkumu těmito námitkami zabývat.

18. Dovolatel I. H. nesouhlasil s právním hodnocením soudů skutku popsaného pod bodem 1. c) výroku rozsudku soudu prvního stupně jako padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Upozornil, že podle skutkové věty uvedené v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně se tohoto trestného činu měl dopustit tím, že spolu s dalšími osobami zajistil na nezjištěném místě výrobu padělků bankovek. Toto znění skutkové věty však podle jeho názoru neodpovídá ustanovení § 233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, protože předmětné bankovky nevyráběl, ale spíše ustanovení § 233 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na skutečnost, že tyto bankovky nemohly být zaměnitelné s pravými penězi, jak vyplývá z odborného vyjádření České národní banky a následného vyjádření jeho zpracovatele J. M., měl dovolatel za to, že nemohla být naplněna ani skutková podstata trestného činu uvedená v § 233 odst. 1 tr. zákoníku. Z popisu skutku přitom dále nevyplynulo, že by obviněný měl v úmyslu tyto bankovky udat jako pravé a tím je uvést do oběhu. Připomněl, že objektem ochrany tohoto trestného činu je ochrana měny a zájem na bezpečnosti a spolehlivosti peněz, což nebylo jednáním obviněného ohroženo, neboť bankovky nikdy nebyly uváděny do oběhu a nemohly se tak mísit s pravými penězi. Tyto bankovky měly sloužit toliko k vyhotovení Protokolu o místním šetření a jako důkaz o úhradě celního dluhu. Odvolací soud výslovně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se „od samého počátku nemělo jednat o faktické uvedení padělků do oběhu“. Dovolatel tedy zopakoval, že objekt, který je chráněn tímto trestným činem, nebyl ohrožen, natož porušen. Proto podle obviněného nelze přistoupit na závěry soudu prvního stupně, které byly učiněny v neprospěch obviněného.

19. Obviněný I. H. dále poukázal na to, že jeho odsouzení trestným činem padělání a pozměnění peněz bylo založeno pouze na lístečku s nápisem „POUZE Z. P. + p. H.“ a informací z provedených odposlechů. Vyjádřil nesouhlas s argumentací odvolacího soudu uvedené v bod 175. a násl. odůvodnění jeho rozsudku. Samotná existence předmětného lístečku zajištěná na bednách s padělanými penězi podle obviněného neprokázala nic stran jeho účasti na výrobě nebo opatřování předmětných bankovek nebo vytváření balíčků z nich. Poznamenal, že na balíčcích ani na bankovkách nebyly zajištěny jeho daktyloskopické stopy. Byly zajištěny otisky obviněného T. P.. Dovolatel považoval za absurdní závěr odvolacího soudu, že na výrobě se podílely dvě osoby, z nichž jedna měla učinit veškerá opatření pro to, aby nezanechala žádné otisky a druhá osoba ve stejné chvíli pak žádná opatření neučinila.

20. Další důkaz, který měl obviněného I. H. usvědčit, byl provedený odposlech a záznam jeho telekomunikačního provozu. Dovolatel se však domníval, že odvolací soud pochybil při právním hodnocení přípustnosti odposlechů telefonních stanic. Obviněný měl za to, že k nařízení odposlechu jeho telefonní stanice nebyly splněny zákonné podmínky. V příkazu k odposlechu a záznamu jeho telefonní stanice ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 43 Nt 7113/2005, totiž nejsou uvedeny žádné konkrétní důvody pro nařízení odposlechu, ty se nelze dozvědět ani z příkazu ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 20 Nt 1878/2005, kterým došlo k prodloužení doby odposlechu. Nebylo tak podle dovolatele možné přezkoumat, zda byly splněny zákonné podmínky pro nařízení odposlechu. Byť se odvolací soud zabýval rozborem nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (v bodě 123. a násl. odůvodnění jeho rozsudku), nevyvodil z nich správné závěry. Obviněný zdůraznil, že v odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být výslovně uvedeny materiální důvody, tedy konkrétní okolnosti pro jeho nařízení, které musí být i zpětně přezkoumatelné. Tato podmínka však splněna nebyla (příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu neobsahuje žádné konkrétní důvody pro jeho nařízení), proto byly podle něj odposlechy nařízeny v rozporu se zákonem. Z toho pak obviněný dovodil, že jejich připuštěním k důkazu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý a zákonný proces.

21. I kdyby ale byly odposlechy přípustným důkazem, nelze z nich podle obviněného dovodit jeho vinu, že měl vyrábět, obstarávat nebo jinak zajistit předmětné bankovky. Pouze z nich vyplynulo, že dne 17. 6. 2005 obviněný I. H. mohl vědět, že v balíčcích nebyly pravé bankovky. V žádném případě však nelze dospět k závěru, že se dopustil skutku, v němž byl spatřován trestný čin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Z těchto důvodů obviněný namítl extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními, jenž představuje porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

22. Dovolatel I. H. brojil rovněž proti svému odsouzení za skutek popsaný pod bodem 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl shledán vinným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a který potvrdil i odvolací soud. Vina obviněného měla být prokázána především z výpovědi svědka R. Z. a z provedených odposlechů. Ovšem z výpovědi svědka R. Z. (jak vyplývá z bodů 175. a 176. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) podle obviněného nelze dovodit, že by snad měl povědomí o činnosti skupiny, která měla směřovat k podvodnému vylákání vysoké finanční částky na úkor státu prostřednictvím obchodní společnosti ČEPRO. Stran odposlechů, odkázal na vlastní dříve uvedený názor o jejich nepřípustnosti, resp. nezákonnosti. Avšak ani z těchto odposlechů nelze prokázat povědomí obviněného I. H. o účasti na organizované zločinecké skupině, nebo že by se jakkoliv měl na nějaké trestné činnosti podílet. Obviněný byl přesvědčen, že provedené důkazy nijak neprokázaly jeho vědomou (a tedy ani úmyslnou) účast na činnosti organizované zločinecké skupiny. I zde tak spatřoval extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, zakládající porušení jeho práva na spravedlivý proces.

23. S ohledem na výše uvedené obviněný I. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal soudu prvnímu stupně k novému projednání a rozhodnutí, pokud by sám Nejvyšší soud ve věci nerozhodl tak, že by obviněného zprostil obžaloby podle § 265m odst. 1 tr. řádu.

c) Dovolání obviněného T. P.

24. Obviněný T. P. také podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože soudy nižších stupňů zjištěný skutek nebyl správně právně posouzen.

25. Podle obviněného na něj nedopadá právní argumentace uvedená pod bodem 185. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, která navázala na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedené pod body 159. a 160. Obviněný nesouhlasil s tím, že by naplnil znak padělání peněz. Upozornil, že svědecká výpověď J. M. v hlavním líčení byla soudem prvního stupně zachycena nepřesně a tendenčně, a neodpovídá tak zvukovému záznamu z hlavního líčení. Soud prvního stupně a posléze i odvolací soud tak vycházely z chybně zachycené reprodukce této výpovědi v protokolu o hlavním líčení, který vyzněl v neprospěch obviněného.

26. Obviněný T. P. kromě výhrad ke skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů nesouhlas ani se subsumpcí tohoto skutkového stavu pod ustanovení trestního zákona, neboť není možné jej označit za padělatele. Pokud někdo jinému předstírá, že mu předává pravé peníze a zároveň jde o takové napodobeniny, které nejsou vůbec schopny plnit funkci platidla, pak podle dovolatele neudává padělané peníze, ale toliko jiného uvádí v omyl ve smyslu trestného činu podvodu. Dále obviněný namítl, že on zmíněné padělky nevyhotovoval (a před soudy nižších stupňů nebyl prokázán opak) a že neměl ani v úmyslu „bankovky“ uvést do oběhu jako pravé. On je pouze balil a skládal, což v trestním řízení náležitě osvětlil. Upozornil také na bod 181. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud vysvětlil, z jakých důvodů nově uznal obviněného T. P. vinným paděláním a pozměněním peněz a nikoliv již z účasti na organizované zločinecké skupině. Obviněný se domníval, že tento závěr měl odvolací soud aplikovat také na jeho zapojení do tvrzeného zločinu padělání a pozměnění peněz. V úvahu by pak přicházelo posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu, ovšem tento závěr nyní považuje za předčasný, neboť by bylo podle dovolatele v řízení potřeba prokázat zejména subjektivní stránku podvodu, tedy povědomost obviněného o tom, že v době balení „dárků“ věděl, že dochází k navození dojmu uvést někoho v omyl pomocí napodobenin, které však nebyly s to vůbec plnit funkci oběživa či platidla.

27. Dovolatel T. P. tak uzavřel, že vzhledem k výše uvedenému jeho jednání nelze posoudit jako trestný čin padělání a pozměnění peněz, jak to učinil odvolací soud. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve vztahu k němu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

d) Dovolání obviněného J. S.

28. Obviněný J. S. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) v jeho druhé alternativě, neboť napadeným rozsudkem bylo podle něj zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Rozsudek odvolacího soudu obviněný též napadl z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle dovolatele vykazuje vady mající tzv. ústavněprávní přesah pro zásah do práva na spravedlivý proces.

29. V duchu nálezů Ústavního soudu namítl obviněný J. S. existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Rozhodnutí soudů nižších stupňů považoval obviněný za nepřezkoumatelná, zatížená vadami, nemající oporu v provedeném dokazování. Měl za to, že soudy nižších stupňů důsledně nerozlišily jednotlivé „větve“ projednávané věci, resp. úlohu jednotlivých obžalovaných. Dopustily se tzv. souhrnných zjištění, která jsou judikaturou zcela zapovězena. Z rozhodnutí se nelze dozvědět, z jakých konkrétních důkazů soudy nižších stupňů příslušný závěr dovodily, mnohdy jen popsaly opatřené důkazy. Dovolatel pak byl v důsledku toho zkrácen na svém právu na obhajobu, neboť mu nemohlo být zřejmé, jak by měl jednotlivé závěry vyvracet, když nebylo zřejmé, jak k nim soudy dospěly.

30. Obviněný J. S. byl uznán vinným z účasti na zločinném spolčení, přičemž jeho činnost měla spočívat v závadovém jednání popsaném v rozsudku soudu prvního stupně na str. 11–12, podle níž měl připravovat smlouvy a další dokumenty. Dovolatel proti autorství přípravy těchto listin rozsáhle argumentoval, resp. u některých doložil legálnost jejich sepsání. Jeho obsáhle odvolací argumenty byly odvolacím soudem označeny za „ryze účelové a bezpředmětné“, a to až v písemném vyhotovení rozsudku (na str. 45 v bodě 168. jeho odůvodnění), kdy na to obviněný nemohl nijak reagovat.

31. Obviněný nesouhlasil ani se závěry soudů nižších stupňů, že měl důvěru obviněného R. K., protože pro něj nebo pro jím ovládané obchodní společnosti na různých pozicích pracoval řadu let, a proto ani nemohl nevědět o nelegálnosti počínání R. K.. Tento závěr soudy nepodložily žádnými konkrétními důkazy. Autorství konkrétních smluvních listin obviněný J. S. relevantně vyvrátil. Odvolací soud závěry o jeho vině opřel o zcela obecné formulace. Při takové logice by měl být z účasti na zločinném spolčení obviněn každý, kdo po delší dobu vykonával legální činnost pro jakýkoliv subjekt spojený s R. K..

32. Dovolatel měl za to, že soud druhého stupně neoznačil žádný konkrétní odposlech či poznámku, která by jej usvědčovala z trestné činnosti, a to ani v pasáži na str. 44 v bodech 163. a 164. odůvodnění svého rozsudku. Neučinil tak podle obviněného ve svém rozsudku ani soud prvního stupně. Dovolatel rovněž nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu uvedenou v bodě 166. odůvodnění jeho rozsudku, která se týkala půjčky K plus G Invest J. K. Odvolací soud popřel zásadu in dubio pro reo, pokud uváděl, že v účetní závěrce nebyla žádná pohledávka odpovídající specifikované půjčce. Obviněný J. S. upozornil, že šlo o rozvahu nikoliv o přílohu účetní závěrky, jak mylně tvrdily orgány činné v trestním řízení i přes upozornění obviněného. Bylo však zřejmé, že žádná konkrétní půjčka ani v rozvaze být jednotlivě popsána nemohla. Celkový údaj v rozvaze o krátkodobých pohledávkách v rozsahu 29 860 000 Kč podle obviněného minimálně naznačuje, že o první tranši půjčky ve výši 27 000 000 Kč účtováno být mohlo (druhá tranše byla podle dokladů poskytnuta až počátkem následujícího účetního období). Z této skutečnosti dovodil obviněný jednoznačný rozpor skutkových závěrů soudů nižších stupňů s provedenými důkazy.

33. Dále obviněný namítl, že vytýkanou trestnou činnost sice měl páchat nejméně od roku 2002, avšak ve věci k jeho osobě nebyl proveden žádný důkaz, který by jej usvědčoval z trestné činnosti před podzimem roku 2004. Z provedeného dokazování bylo přitom zřejmé, že obě předmětné pohledávky za ČEPRO byly pravomocně přisouzeny již před tím, než se měl obviněný J. S. konkrétními jednáními podílet na činnosti zločinného spolčení. Soudy nižších stupňů tak ani z této skutečnosti nevyvodily patřičné závěry, neprokázaly ani zavinění obviněného. I kdyby obviněný J. S. jednal tak, jak mu bylo vytýkáno (zejména připravoval smlouvy), neměl z čeho dovodit, že se jednalo o nelegální činnost, pokud pohledávky byly pravomocně přisouzeny. O manipulaci se soudními zásilkami obviněný nic nevěděl. Soudy nižších stupňů tyto otázky vůbec neřešily, rezignovaly tak podle dovolatele na prokázání zavinění jako znaku subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu.

34. Obviněný nesouhlasil ani s posouzením své účasti na zločinném spolčení. Zločinným spolčením je totiž třeba rozumět relativně stálé společenství. Soudy nižších stupňů chybně konstatovaly existenci zločinného spolčení i za situace, kdy jediným tvrzeným cílem bylo vylákat finanční prostředky výlučně z obchodní společnosti ČEPRO. Nebyl tak podle obviněného naplněn znak soustavnosti, za zločinné spolčení nelze označovat společenství utvořené ad hod za účelem spáchání jednoho nebo dvou (byť i závažných) trestných činů.

35. Pro stručnost odkázal obviněný J. S. na své odvolací námitky (čl. VII – IX. svého odvolání), v nichž byl podrobně popisován extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Především zdůraznil, že soud prvního stupně zcela ignoroval důkazy vztahující se k elektronickým souborům, podstatné listiny se do dispozice dovolatele J. S. dostaly až po první vlně domovních prohlídek v červnu 2005. Důkazy (odposlechy, poznámky R. K., obsah diáře obviněného J. S.), z nichž soudy dovodily vinu obviněného, však ve vztahu k němu nebyly nijak hodnoceny.

36. I odvolací soud si byl podle dovolatele vědom (jak má vyplývat z odůvodnění jeho rozsudku na str. 43 v bodě 159.), že účast na zločinném spolčení lze velmi obtížně prokazovat, nicméně závěry o vině nelze založit na obecných tezích, které neměly podklad v provedených důkazech. Takový postup nelze v právním státě akceptovat.

37. Dovolatel namítl také porušení práva na spravedlivý proces. V jeho případě podle něj soudy nižších stupňů bez rozumných pochybností neprokázaly, že se konkrétních závadových jednání kladených mu za vinu dopustil, proto důvodně předpokládal, že bude obžaloby zproštěn. Argumenty odvolacího soudu, kterými byl usvědčován o vině, považoval za překvapivé, bez podložených důkazů, obsahující jen obecné teze. Jako zcela nečekané se mu jevilo tvrzení odvolacího soudu, že důkazy nashromážděné proti obviněnému během dvanácti let trvajícího trestního řízení byly irelevantní, a že podstata tkvěla v jiných rozhodujících skutečnostech, v případě, že by o tom byl spraven, mohl svou obhajobu vést jiným směrem. Tím podle něj došlo k porušení jeho práva na přípravu obhajoby.

38. Dále obviněný J. S. soudům nižších stupňů vytkl, že při svém rozhodování nijak nezohlednily extrémní délku řízení, na níž nenesl žádnou vinu. Tím došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces garantovaný čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5, 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále ve zkratce jen „Úmluva“). Jeho trestní stíhání pro trestný čin se sazbou trestu odnětí svobody v rozpětí 2 až 10 let bylo zahájeno na podzim roku 2005. Asi tři čtvrtě roku byl stíhán vazebně. Před tvrzeným spáchaným trestným činem i po něm vedl řádný život. Soudy nižších stupňů ve vztahu k řadě spoluobviněných přikročily k mimořádnému snížení trestů odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, a to i u závažnějších trestných činů. Obviněnému byla naopak vyměřena maximální možná délka zkušební doby podmíněného odsouzení, aniž by bylo vysvětleno proč. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu a také Ústavního soudu měla být nepřiměřená délka trestního stíhání zohledněna v jeho prospěch. Trestní stíhání by podle dovolatele mělo být zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky, neshledá-li Nejvyšší soud důvody pro úplné zproštění obžaloby.

39. Dovolatel J. S. dále vyjádřil přesvědčení, že výpověď svědka R. Z., kterou soudy nižších stupňů považovaly za usvědčující důkaz, nebyla procesně použitelná jako důkaz. Svědek R. Z. byl vyslýchán jako svědek, jehož podoba měla být utajena. Jelikož je v tomto případě omezeno právo obviněného na obhajobu, měl by být kladen přísný důraz na to, aby tato výpověď byla učiněna procesně správně. V posuzované věci tomu tak ale podle obviněného nebylo. Podle § 111a odst. 3 tr. řádu v místnosti, v níž je vyslýchán utajovaný svědek, musí být po celou dobu trvání výslechu u vyslýchaného pověřený zaměstnanec soudu. Tento požadavek (přítomnosti osoby ověřující totožnost po celou dobu videokonferenčního zařízení v místnosti, kde se nachází utajovaný svědek) je stanoven také v § 24 odst. 2 instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění pozdějších změn (dále ve zkratce jen „v. k. ř.“). Tato podmínka však nebyla splněna, proto podle dovolatele nelze k výslechu tohoto svědka v hlavním líčení přihlížet, nelze také přihlédnout k protokolům o výsleších tohoto svědka z přípravného řízení, pokud byl jejich obsah v hlavním líčení čten. Podle obviněného proto měl být výslech tohoto svědka proveden opětovně. Obviněný nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu, že ověření totožnosti svědka před výslechem předsedou senátu (oproti pověřenému zaměstnanci) byl jakýmsi „vyšším druhem ověření“, které následně nevyžadovalo, aby bylo v průběhu výslechu kontrolováno, zda svědek během výslechu není nijak ovlivňován. Dovolatel měl za to, že provedení výslechu svědka tímto způsobem, došlo rovněž k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.

40. Ze všech shora rozvedených důvodů navrhl dovolatel J. S., aby Nejvyšší soud zrušil jednak napadený rozsudek odvolacího soudu (pozn. Nejvyššího soudu - v dovolání chybně označený jako usnesení), jednak rozsudek soudu prvního stupně, a aby tomuto soudu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.

e) Dovolání obviněného M. P.

41. Obviněný M. P. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018, dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a l) ve druhé alternativě tr. řádu.

42. K dovolacím důvodům § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) ve druhé alternativě tr. řádu. obviněný M. P. uvedl následující. Zjištěný a popsaný skutkový děj v rozsudku soudu prvního stupně, převzatý i odvolacím soudem, podle obviněného nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu podvodu, jímž byl obviněný uznán vinným. Podle dovolatele absentuje konkrétní popis jeho údajně závadného jednání (objektivní stránka) a relevantní důkazy o něm. Soudům nižších stupňů vytkl, že mu přisoudily mnoho dílčích jednání uvedených u skutku pod body 1. a) až 1. c) výroku rozsudku městského soudu, kterých se dopustily (pokud vůbec) jiné osoby než dovolatel. Tvrzení o tom, že o veškerém závadném jednání popsaném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně měl obviněný M. P. „rámcovou představu“, příp. že vědomě spolupracoval s obviněným R. K., považoval za nepřezkoumatelné. Soudy konkrétně neuvedly, co tvrzená rámcová představa zahrnuje a na základě čeho ji soudy nižších stupňů dovodily. Rovněž tvrzení soudů o úmyslně poskytovaných veřejně nedostupných informacích dovolatelem obviněnému R. K. nemělo žádnou důkazní oporu, nadto nebylo ani uvedeno, o jaké konkrétní informace mělo jít.

43. Dovolatel uvedl, že nedostatky v popisu objektivní stránky se soudy snažily nahradit poukazem na to (bez důkazní opory), že dovolatel měl být součástí organizované zločinecké skupiny. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že popisované jednání nelze podřadit pod účast na organizované zločinecké skupině, která by měla být definována vysokou koordinovaností a soustavně páchanou trestnou činností. V posuzovaném případě však podle zjištění soudů nižších stupňů šlo o skupinu založenou ad hoc za účelem spáchání konkrétního trestného činu (vylákat finanční prostředky z obchodní společnosti ČEPRO). Tedy v žádném případě nemohlo jít o organizovanou zločineckou skupinu, jak ji definuje zákon a judikatura.

44. Obviněný M. P. namítl také nedostatečné posouzení subjektivní stránky zločinu podvodu, jeho zavinění soudy nižších stupňů pouze konstatovaly. Zavinění dovolatele nemohlo ani být shledáno, neboť obviněný měl stále za to, že pohledávky popsané u skutků pod body 1. a) a 1. b) výroku rozsudku soudu prvního stupně byly důvodné, přičemž opak nebyl soudy nikdy prokázán. Dovolatel se po celou dobu trvání trestního řízení snažil prokázat oprávněnost pohledávek. Označoval množství důkazů podporujících jeho tvrzení, ovšem odvolací soud jeho snahu označil za „neutuchající zahlcování soudů“.

45. Při vědomosti omezené možnosti Nejvyššího soudu při přezkumu zjištěného skutkového stavu v dovolacím řízení, dovolatel namítl extrémní rozpor skutkových zjištění učiněných obecnými soudy s provedeným dokazováním. V řízení podle něj došlo k porušení základních zásad trestního řízení, odůvodnění rozhodnutí nepovažoval za srozumitelná a obsahující logické rozpory.

46. V případě skutků pod body 1. a) a 1. b) dospěl dovolatel M. P. k závěru, že jediná část jednání, kterou lze označit za protiprávní, bylo odcizení zásilek z obchodní společnosti ČEPRO. Postupování pohledávek, jejich uplatnění u civilních soudů byla činnost zcela legální, proto musí být po právu i účast na ní. Z provedeného dokazování však zcela jasně vyplynulo, konkrétně z výpovědi A. K., že s obviněným M. P. o odcizení zásilek nikdy nehovořil.

47. Dále obviněný trval na důvodnosti pohledávek zmíněných pod skutky ad 1. a) a 1. b). Poukazoval na argumenty odvolacího soudu, který podle něj chybně vyložil pro něj zásadní důkaz o neexistenci pohledávek, tzv. bilanční stavy a vycházel z posudku vypracovaného PriceWaterhouseCoopers ČR, s. r. o. (dále ve zkratce jen „PwC“). Odvolacímu soudu obhajoba předložila znalecký posudek z oboru písmoznalectví PhDr. Jiřího Valešky, který měl zpochybnit pravost podpisů na bilancích skladování (bilančních stavech) pro společnost BENA, a. s. Odvolací soud tento důkaz odmítl provést (viz bod 94. odůvodnění jeho rozsudku) s tím, že znalecký posudek stavěl své závěry „na pouhé pravděpodobnosti a nelze dospět k definitivním argumentům“, aniž by znalce vyslechl nebo nechal vypracovat revizní znalecký posudek. Znalec přitom své závěry, že by se mohlo jednat o falešné a podvržené dokumenty, označil v posudku v rovině vysoké pravděpodobnosti. Tímto postupem podle obviněného M. P. odvolací soud porušil zásadu in dubio pro reo a rovněž právo obviněného na spravedlivý proces.

48. Dále obviněný poukázal na záměnu obsahu pojmů ve výpovědi svědka M. N. z obchodní společnosti T., ze strany odvolacího soudu, byť o ni soudy nižších stupňů opřely své úvahy o vině obviněného. Svědek M. N. vypovídal ohledně inventury (bilancí) mezi obchodními společnostmi T., a BENA, a. s., nikoliv o bilančních stavech mezi obchodními společnostmi ČEPRO a BENA, a. s. Ze svědecké výpovědi tohoto svědka naopak podle dovolatele vyplynulo, že pohledávky za obchodní společností ČEPRO byly důvodné, potvrzují existenci pohledávek kontinuálně od roku 2002. Svědkem potvrzené bilance mezi obchodními společnostmi T., a BENA, a. s., byly zcela v rozporu s bilancemi mezi obchodními společnostmi ČEPRO a BENA, a. s. Podle dovolatele se naopak jednalo o zásadní důkaz o jeho nevině. Zjištěný skutkový stav je tak proto v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

49. Za další důkaz prokazující důvodnost pohledávek považoval obviněný tzv. primární dokumentaci, zajištěnou celními orgány dne 23. 7. 2002 v obchodní společnosti BENA, a. s. Primární dokumentace obsahovala údaje o množství pohonných hmot naskladněných a vyskladněných obchodní společností BENA, a. s., do produktovodu ČEPRO v rozhodném období, z čehož obviněný dovodil důvodnost pohledávek. Ohradil se proti tvrzení odvolacího soudu, jenž považoval primární dokumentaci za nevěrohodnou (viz bod 64. rozsudku odvolacího soudu), nekompletní (viz bod 63. rozsudku odvolacího soudu). Primární dokumentace je součástí soudního spisu Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 10 T 1/2013 a příslušného spisu celní správy (sp. zn. 1499/03-08) a byla do těchto spisů založena orgány činnými v trestním řízení, resp. celními orgány poté, co byla zajištěna přímo v obchodní společnosti BENA, a. s. V extrémní rozporu s tím tak byl závěr odvolacího soudu, že by primární dokumentaci mohl obviněný M. P. vyrobit. S tímto závěrem v řízení nepřišel žádný předchozí orgán činný v trestním řízení, objevil se až v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Jednalo se v tomto směru o novou a pro dovolatele překvapivou informaci, na kterou nemohl nijak reagovat. Nebylo také pravdou, že by nějaké dokumenty chyběly, evidence obchodní společnosti BENA, a. s., společně s primární dokumentací se nachází ve spise vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2013 a znalec TPA Horwath z ní zpracoval znalecký posudek, o čemž byl odvolací soud informován.

50. Podle obviněného M. P. nebylo rovněž prokázáno jeho zavinění. Byl od počátku přesvědčen o důvodnosti, resp. o existenci předmětných pohledávek. Již před zahájením trestního stíhání se veřejně vyjadřoval, že předmětné pohonné hmoty existují, tedy existují i předmětné pohledávky. Stejně tak uváděl, ve shodě s odvolacím soudem, že v příslušných systémech obchodní společnosti ČEPRO panoval chaos. Jak bylo zjištěno, mezi obchodními společnostmi ČEPRO a BENA, a. s., probíhala dlouhodobá intenzivní obchodní spolupráce spočívající v nákupu a prodeji pohonných hmot. Řada osob z obchodní společnosti ČEPRO měla k obchodům více informací než obviněný a jejich jména se objevila rovněž v poznámkách R. K. (S. – generální ředitel, K. - generální ředitel, H. – obchodní ředitel), ovšem soudy nižších stupňů vinily pouze dovolatele, že to byl on, kdo předal obviněnému R. K. interní informace. Tento závěr však nebyl podle dovolatele podpořen žádným důkazem a soudy nižších stupňů ani neuvedly, o jaké konkrétní informace se mělo jednat.

51. U skutku pod bodem 1. c) ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (tzv. „akce celník“) spatřoval dovolatel M. P. rovněž plno rozporů. Podle něj z provedeného dokazování vyplynula jiná skutková zjištění, než k jakým soud prvního stupně dospěl, v podrobnostech odkázal na své odvolání. Brojil především proti hodnocení svědecké výpovědi R. Z., neboť ta se dostala do rozporu s výpověďmi jiných svědků a s listinnými důkazy. Část výpovědi svědka R. Z. ve prospěch dovolatele soudy nižších stupňů při svém hodnocení vůbec nevzaly v potaz. Konkrétně obviněný M. P. uvedl, že protokol o místním šetření nepsal sám dovolatel, že spoluobviněný R. K. na něj chtěl vše svést, že akce celník se měl účastnit falešný celník, že informace o obviněném M. P. dostal svědek R. Z. od obviněného R. K. R. Z. s obviněným M. P. jednali jen oficiálně, úvěrovou smlouvu nechal na stole R. Z. Akce celník se měl účastnit podle výpovědi svědka R. Z. celník J. K., který ale vše popřel. Jeho věrohodnost byla podpořena zprávou z Celního úřadu Vyškov, že v den konání údajné akce neměl svědek J. K. naplánován žádný výjezd.

52. Z provedeného dokazování ani skutkových zjištění není zřejmé, jak se dovolatel M. P. měl na uvedeném skutku účastnit, jeho zapojení a role není jednoznačně uvedena. Z provedených odposlechů vyplynulo pouze to, že obviněný R. K. hodlal se svědkem R. Z. „vykrást“ obchodní společnost T. Upozornil na „náhodu“, že odposlechy byly v době, kdy měla vrcholit akce celník, „vypnuty a neexistují“. Pokud by podle dovolatele existovaly odposlechy, mohlo by dojít k jeho definitivnímu zproštění. Poznatky soudů nižších stupňů tak vycházely pouze z tvrzení svědka R. Z., který při prvním výslechu obviněného M. P. vůbec nezmiňoval jako spolupachatele. Tyto podivné postupy měly být podle dovolatele brány v jeho prospěch, nikoliv naopak.

53. Obviněný M. P. zopakoval, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu vytkl, že se k naprosté většině jeho odvolacích námitek, byť je v rozsudku stručně zrekapituloval, nevyjádřil. Přitom se nejednalo o opakování předešlé obhajoby, jak tvrdil odvolací soud v bodě 57. odůvodnění jeho rozsudku, ale o konkrétní reakce na jednotlivé pasáže rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl jeho odvolací námitky řádně přezkoumat a vyjádřit se k nim, což ale neučinil.

54. Ve prospěch obviněného nebyla zhodnocena ani nepřiměřená délka řízení. V tom dovolatel spatřoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 640/2013), příp. na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (např. jeho nález ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06). Obviněný upozornil, že trestní řízení trvalo 13 let, bylo zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 17. 6. 2005 a rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 6. 6. 2018. Dovolatel s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, řádně se účastnil všech úkonů a jednání. Nepřiměřená délka tak v žádném případě nebyla způsobena ze strany dovolatele. Život dovolatele a jeho rodiny byl předmětným trestním stíháním významně ovlivněn a poznamenán. Odvolací soud se k tomu vyjádřil v bodě 101. odůvodnění svého rozsudku, obviněný toto odůvodnění ale považuje za nedostatečné a nepravdivé. Podle dovolatele nebylo na místě ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody, který považoval za nepřiměřeně přísný a nezohledňující nepřiměřenou délku řízení, na místě by bylo podle něj uložit podmíněný trest odnětí svobody v kombinaci s peněžitým trestem.

55. Pod námitku porušení práva na spravedlivý proces obviněný M. P. zahrnul také porušení zásady in dubio pro reo. Soudy nižších stupňů podle něj nevěnovaly patřičnou pozornost zhodnocení svědeckých výpovědí, některé výpovědi hodnotily účelově a na své konkrétní námitky nedostal obviněný jasnou a konkrétní odpověď. Odvolací soud sám přiznal, že v účetnictví obchodní společnosti ČEPRO panoval chaos a provedení věrohodné rekonstrukce nebylo možné, a i přesto tuto nemožnost provedení zásadních důkazů přičetl k tíži obviněného, resp. nerozhodl v pochybnostech ve prospěch obviněného.

56. Stejně tak soudy nižších stupňů opomněly obviněným navržené důkazy. Odvolací soud se k nim vyjádřil pouze v bodě 94. odůvodnění svého rozsudku, drtivou většinu navržených důkazů pominul. Tak například odvolací soud vůbec nevysvětlil, proč považoval za nadbytečné provedení revizního znaleckého posudku ve věci. Dovolatel se domníval, že soudy nižších stupňů vycházely z předem pojatého přesvědčení o jeho vině, jak to vyplývá i z názoru Městského soudu v Praze vyjádřeného v jeho rozsudku ze dne 30.

5. 2018, sp. zn. 10 T 1/2013. V řízení nebyla vyslechnuta C. H. B., o níž se soudy nižších stupňů domnívaly, že prostřednictvím ní ovládal obviněný všechny své Lichtenštejnské společnosti. Soudy nižších stupňů odmítly vyslechnout R. K. (např. prostřednictvím videokonference) jako klíčovou osobu předmětné kauzy, když sám R. K. projevil vůli ve věci být vyslechnut. Nebyl vyslechnut ani tzv. prostředník v kauze celník, jehož totožnost svědek R. Z. odmítl sdělit. Soudy nižších stupňů neprovedly ani se nevyjádřily k dokumentům, které vyvracely posudek PwC.

Dovolatel poukázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 25 Cm 17/2008-1513, ve věci důvodnosti pohledávky u skutku 1. b) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Civilní soud přerušil jednání z důvodu duplicity dokazování, nebyl schopen posoudit Primární dokumentaci a určit, který ze znaleckých posudků byl správný a rozhodnout tak o důvodnosti pohledávky.

57. Obviněný M. P. namítl „závažné porušení předepsané formy“ usvědčujícího důkazu. Byl přesvědčen, že výpověď korunního svědka R. Z. byla provedena v rozporu s trestním řádem. Svědek R. Z. byl vyslýchán v postavení svědka s utajenou identitou. Jeho výpověď v hlavním líčení dne 21. a 22. 10. 2014 byla uskutečněna v rozporu s ustanovením § 111a odst. 3 poslední věta tr. řádu. a ustanovením § 24 odst. 2 v. k. ř. U výslechu svědka R. Z. nebyla splněna podmínka přítomnosti zaměstnance soudu po celou dobu trvání výslechu utajovaného svědka.

Tento zaměstnanec by měl být zárukou, aby svědek nemohl být ovlivňován nebo instruován třetími osobami během výslechu. Odvolací soud na tuto vadu reagoval v bodě 60. odůvodnění svého rozsudku tím, že šlo o „vyšší formu ověření předsedou senátu“, kterým se tento nedostatek měl zhojit. Toto odůvodnění však podle dovolatele nemá oporu v zákoně. Dovolatel dále namítl, že došlo rovněž k porušení ustanovení § 97 tr. řádu. Svědek R. Z. i přes poučení soudu, že má vypovědět pravdu a nic nezamlčet, odmítl sdělit jméno osoby, kterou svědek označil za prostředníka [bod 1.

c) výroku rozsudku soudu prvního stupně], s odůvodněním, že jde pro svědka o osobu blízkou. Dovolatel byl však přesvědčen, že pokud se svědek rozhodl svědčit, tedy výslovně prohlásil, že nevyužívá svého práva odepřít výpověď, pak by svědek měl odpovídat na všechny otázky obhajoby, vypovídat pravdivě a nic nezamlčovat. Soud prvního stupně i přes námitky obhajoby netrval na povinnosti svědka v této části svědčit. Tuto skutečnost považoval dovolatel za zásadní zvláště proto, že se jednalo o důkaz, o který soudy opřely svá rozhodnutí o jeho vině.

Nadto obviněný dodal, že trestní stíhání by prostředníkovi nehrozilo ani teoreticky, neboť možnost trestního stíhání byla promlčena. Dovolatel se ohradil i proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodě 70. ohledně této jeho námitky. Odvolací soud rezignoval na „100% procesní čistotu“ a tím porušil právo obviněného na spravedlivý proces. K tomu obviněný odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (např. Melich proti České republice a další).

58. Dovolatel M. P. dále namítl podjatost znalce, zpracovatele znaleckého posudku PwC. Podle obviněného byl znalec v kontaktu s Policií České republiky a poškozenou již před zadáním zpracování předmětného posudku. Pro poškozenou dále znalec zpracovával audity, a tak bylo v zájmu znalce vystupovat v řízení ve prospěch poškozené. Jednání pod bodem 1. a) skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně se měla aktivně účastnit také pobočka obchodní společnosti PwC sídlící na Maltě. Ze spisu přitom podle obviněného vyplynulo, že PwC Malta a znalec PwC spolu věc konzultovali. Předmětný posudek PwC byl vypracován v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2013. Minimálně část tohoto znaleckého posudku nebyla součástí projednávané trestní věci a dovolatel se nemohl se znaleckým posudkem seznámit. Obviněný podotkl, že znalec PwC neměl pro zpracování posudku patřičné oprávnění. Znalec měl znaleckou doložku pouze na odvětví ocenění majetku, ačkoliv pro zpracování posudku byla nezbytná minimálně specializace na odvětví účetní evidence.

59. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, zahrnul obviněný své tvrzení, že o jeho odvolání rozhodl vyloučený orgán. Podle obviněného odvolací senát o jeho vině v této věci rozhodl předem, a to ještě před zahájením veřejného zasedání o odvolání, které se konalo ve dnech 5. a 6. června 2018. Tuto skutečnost obviněný dovodil z toho, že již v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 10 T 1/2013, se o dovolateli M. P. hovoří jako o odsouzeném (viz bod 194. odůvodnění tohoto rozsudku), ačkoliv veřejné zasedaní o odvolání proběhlo až týden poté. Proto se domníval, že o výsledku odvolání musel být předseda senátu 10 T Městského soudu v Praze informován předem předsedou senátu 7 To Vrchního soudu v Praze.

60. Dovolatel brojil také proti uloženému nároku na náhradu škody ve výši 18 412 000 Kč poškozené obchodní společnosti ČEPRO. Mělo se jednat o náklady, které zaplatila poškozená Fondu národního majetku České republiky (dále jen „FNM“) za poskytnutí záruky na čerpání bankovního provozního úvěru. Soudy nižších stupňů nijak nezhodnotily důkazy předložené poškozenou, nezkoumaly škodu, nevyřešily otázku příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a vznikem škody, nevzaly ani do úvahy, že ČEPRO peníze nepotřebovalo, jak plyne z účetních závěrek poškozené. Bylo třeba také zohlednit, že FNM je mateřskou společností poškozené. Pokud by tedy poškozená nezaplatila své matce záruku, vrátila by jí to v podobě podílu na zisku, na který měl FNM jako jediný akcionář nárok. Pozastavil se nad tím, že by měl platit náhradu škody z tak vysoké částky i s úroky od 21. 12. 2011, soud prvního stupně zcela pominul, že trestní řízení trvalo 13 let a z toho soud prvního stupně více než rok vypracovával rozsudek.

61. Závěrem dovolatel M. P. s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně tak soudu prvního stupně, a věc vrátil do přípravného řízení, případně aby soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně, aby Nejvyšší soud nařídil, že věc bude v případě odvolacího soudu projednána v jiném složení senátu. V souladu s § 265o odst. 1 tr. řádu s ohledem na závažnost námitek požádal dovolatel, aby Nejvyšší soud odložil nebo přerušil výkon napadených rozhodnutí.

f) Dovolání obviněného A. Z.

62. Obviněný A. Z. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018, dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. V úvodu odkázal na judikaturu Ústavního soudu ohledně možnosti přezkumu skutkových a procesních námitek Nejvyšším soudem, aby jeho rozhodování bylo v souladu s ústavním pořádkem a právem na spravedlivý proces. Podle dovolatele došlo v řízení k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soudy nižších stupňů vycházely ze skutkových zjištění, která byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy, z provedených důkazů nelze jednoznačně dovodit závěr o vině obviněného A. Z. z trestných činů, kterými byl uznán vinným.

63. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že se v odůvodnění rozsudku nijak konkrétně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, pouze uvedl, že se jednalo o opakování obhajoby. Odvolací soud toliko zopakoval to, k čemu dospěl soud prvního stupně, nijak nereagoval ani na argumenty uplatněné obhájcem obviněného při veřejném zasedání o odvolání dne 5. 6. 2018. Bylo toho názoru, že soudy se nevypořádaly s námitkami obviněného jasně a srozumitelně, proto tím došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces.

64. Obviněný nesouhlasil s právní kvalifikací jednání popsaného ve skutkové větě uvedené pod bodem 1. c) rozsudku soudu prvního stupně jako zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. V popisu skutku podle dovolatele zcela chybí slovní zachycení speciálního úmyslu udat padělané peníze jako pravé. Zároveň by mělo být bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný pojal tento úmysl před výrobou samotných reprodukcí peněz. Úmysl udat padělané peníze jako pravé nebyl v trestním řízení provedeným dokazováním prokázán. Připomněl rozdíl mezi přestupkem podle § 28 odst. 1 písm. b) zákona o oběhu bankovek a mincí, za nějž se považuje již pouhé neoprávněné zhotovení reprodukce zákonných peněz nebo neoprávněné zhotovení či uvedení do oběhu předmětu, který by mohl být se zákonnými penězi zaměněn, a trestným činem padělání a pozměnění peněz, u něhož se žádá, aby pachatel vyrobil peníze již s úmyslem udat je jako pravé.

65. Pokud by měl obviněný A. Z. v úmyslu „padělky“ udat jako pravé, jistě by se snažil, aby budily zdání peněz. V daném případě však s ohledem na grafické vyobrazení funkci platidla neměly plnit a neměly být udány do oběhu na místo pravých peněz, což potvrdil také pracovník České národní banky J. M. při hlavním líčení dne 15. 1. 2015. Tato zjištění soudy nižších stupňů při svém hodnocení nijak nevyhodnotily, i když odvolací soud v bodě 98. odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl, že „se od samého počátku nemělo jednat o faktické uvedení padělků do oběhu“. Obviněný namítl, že bylo nemožné, aby byly reprodukce peněz přijaty způsobem popsaným ve skutkové větě. Při úředním zákroku, při němž mělo dojít k zajištění celního dluhu, by zcela jistě byly všechny zajištěné balíčky s penězi zkontrolovány, přepočítány, byl by sepsán protokol. Bylo by nemyslitelné, že by se jakákoliv úřední osoba spokojila s tím, že by zajistila jednotlivé balíčky s penězi, aniž by se přesvědčila, co je jejich obsahem.

66. Domníval se, že i kdyby obviněný připustil průběh akce popsaný ve skutkové větě, kdy mělo dojít k zajištění balíčku těchto peněz blíže nezjištěnou osobou vystupující v roli celníka, která by jednala mimo svou kompetenci a místní příslušnost, nebyla by splněna podmínka platného uvedení peněz do oběhu a tím narušení zájmu společnosti na bezpečnosti a spolehlivosti peněz jako platebního prostředku. Celá akce měla být fingovaná, tedy nejednalo by se o platné právní jednání, ale o právní jednání zastřené. Reprodukce peněz se vůbec neměla do oběhu dostat. Případná škoda by České republice vznikla až na základě uplatněné pohledávky, nikoliv samotným převzetím hotovosti a předmětných reprodukcí peněz osobou celníka. Tento svůj názor podpořil dovolatel rozhodnutím publikovaným pod č. 3/1991-I. Sb. rozh. tr. V takovém případě by se mohlo jednat nejvýše o uvádění jiného v omyl ve smyslu trestného činu podvodu.

67. Dovolatel A. Z. nesouhlasil rovněž se závěry soudů nižších stupňů, že se vědomě podílel na činnosti organizované zločinecké skupiny. Nepopíral, že pro obviněného R. K. řadu let pracoval, avšak jeho činnost spočívala v zařizování běžných technických a provozních věcí. Obviněný A. Z. nebyl zasvěcován do podnikatelských aktivit R. K. a o jejich podstatu se nikdy nezajímal. U vyjmenovaných činností v rozsudku soudu prvního stupně, které měl pro obviněného R. K. činit, i kdyby je skutečně vykonával, tak mu nebylo prokázáno, že by tak konal s vědomím, že tím napomáhal páchání organizované trestné činnosti. V řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by dokládal, že obviněný A. Z. se aktivně a vědomě podílel na činnosti zločinecké skupiny více osob, jež by byla zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, jak definuje § 129 tr. zákoníku. Není žádná souvislost mezi obviněným A. Z. a trestnou činností pod body 1. a) a 1. b) výroku rozsudku soudu prvního stupně.

68. Obviněný namítal dále chybnou právní kvalifikaci skutku uvedeného pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně jako zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jak dovodil soud prvního stupně, cílem zločinecké skupiny bylo podvodným způsobem vylákat vysokou finanční částku na úkor České republiky prostřednictvím obchodní společnosti ČEPRO. Popsané jednání však postrádalo znak soustavnosti u zločinecké skupiny, u něhož se vyžaduje nepřetržité, pravidelné nebo opakované páchání trestné činnosti po delší dobu. Obviněný uvedl, že druhá část skutkové věty u jeho osoby uvedená pod bodem 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně, v níž mu bylo kladeno za vinu, že měl organizovat vystěhování policejně zajištěných věcí obviněného R. K. z jeho rodinného domu atd., časově neodpovídala období, kdy se konala posuzovaná trestná činnost zločinecké skupiny (od roku 2002 do 17. 6. 2005).

69. Obviněný A. Z. vyjádřil přesvědčení, že se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou (soud prvního stupně pouze na str. 172 odůvodnění svého rozsudku, odvolací soud pouze obecně v bodě 57. odůvodnění svého rozsudku). Na konkrétní námitky obviněného ale soudy nižších stupňů nijak nereagovaly, tím řízení zatížily vadou a zasáhly do práva obviněného na spravedlivý proces. Jednalo se například o údajný výběr švýcarských franků z bankovního účtu obchodní společnosti Featherstones Ltd. u banky UBS, ačkoliv z důkazů pořízených cestou mezinárodní pomoci vyplynulo, že svědek R. Z. vybral z tohoto účtu hotovost nikoliv v měně CHF ale v EURO. Na pravdě nebylo založeno ani tvrzení svědka R. Z. o směnce, když na první pohled se na směnce nejednalo o podpis A. Z.. Proto se pak obviněnému jevil jako zcela nelogický závěr odvolacího soudu k tomu uvedený v bodě 87. odůvodnění jeho rozsudku. Obviněný podotkl, že ze Švýcarska bylo dovezeno 254 500 EURO v dubnu 2005 a při prohlídce jiných prostor bylo ve společnosti DKR INVEST PRAHA, spol. s r. o. zajištěno 500 000 CHF (obě částky v daných řádech byly převzaty z dovolání obviněného). Odvolací soud pak zcela ignoroval, že se jednalo o peníze v jiné měně.

70. Dovolatel A. Z. rovněž poukázal na vadný procesní postup v souvislosti s výslechem nepřítomného svědka R. Z.. Podle něj bylo porušeno ustanovení § 111a odst. 2 tr. řádu, když při výslechu tohoto svědka nebyla splněna podmínka přítomnosti pověřené osoby po celou dobu výslechu svědka v místě, kde se nachází vyslýchaná osoba. Nebylo tak po celou dobu výslechu zajištěno, že na svědka někdo nedovoleným způsobem nepůsobil. Obviněný A. Z. byl dále přesvědčen, že svědek R. Z. v rozporu s ustanovením § 101 odst. 1 tr. řádu zamlčel některé skutečnosti, ačkoliv na ně byl dotazován. Svědek nesdělil totožnost osoby prostředníka, jehož prostřednictvím měl svědek s celníkem, který se měl připravované akce zúčastnit, komunikovat, s odůvodněním, že má obavu o život této osoby a také, že by jí mohl způsobit trestní stíhání. Dovolatel však ztotožnění osoby prostředníka považuje za podstatné, odepření této odpovědi podle obviněného snížilo důkazní hodnotu svědecké výpovědi R. Z., avšak soudy nižších stupňů i přesto z ní vycházely, navíc jde ve své podstatě o jediný usvědčující důkaz o vině obviněného. Naopak důkazy svědčící ve prospěch obviněného nebyly řádně zhodnoceny, případně vyvráceny. Obviněný A. Z. uvedl, že ve výpovědi svědka R. Z. jsou zachyceny jen jeho domněnky ohledně role obviněného A. Z. v akci celník, jak sám svědek výslovně připustil. Soudy nižších stupňů však bez dalšího tyto domněnky vzaly za prokázaný fakt.

71. Důkazy podle dovolatele nebyly opatřeny a hodnoceny v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. V bodě 78. odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud snažil nalézt důkazy svědčící o napojení obviněného A. Z. na organizovanou zločineckou skupinu, které spatřoval v tom, že byl účasten v mnoha obchodních společnostech, avšak současně pominul údajné účasti na organizované zločinecké skupině předcházející časová období, kdy byl obviněný A. Z. také v těchto společnostech v různých funkcích. V bodě 79. odůvodnění svého rozsudku soud druhého stupně nahradil chybějící důkazy obecnými úvahami, což je však zcela nemyslitelné. V případě pochybnosti o vině, měla být v demokratickém právním státě aplikována zásada in dubio pro reo. V žádném případě podle dovolatele nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

72. Za další podstatnou procesní námitku označil nevypořádání se s tím, že nebyl dohledán originál poznámkového bloku svědka R. Z.. K důkazům byla provedena pouze jeho kopie, přičemž originál se nepodařilo dohledat. Obhajoba však plánovala originál tohoto poznámkového bloku vyhodnotit a zvážit návrh na vypracování znaleckého posudku za účelem ověření pravdivosti tvrzení autorství.

73. Dovolatel A. Z. namítl nerespektování zákazu retroaktivity trestních zákonů k tíži pachatele (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku, čl. 40 odst. 6 Listiny). Podotkl, že soudy trestné činy posoudily podle trestního zákoníku (účinného od roku 2010), aniž by hodnotily, zda úprava v době spáchání trestného činu nebyla pro pachatele příznivější. Upozornil na to, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na str. 179 uvedl, že v případě obviněného A. Z. činí trestí sazba za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku u trestného činu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku 12-16 let, avšak zcela přitom pominul, že podle § 44 odst. 2 tr. zák. nesměla maximální výše horní hranice trestní sazby ani po zvýšení převyšovat 15 let.

74. Dále pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný podřadil své výhrady vůči trestu, který mu byl uložen. Obviněný považoval úvahy soudu prvního stupně o ukládání trestu za nesrozumitelné a odůvodnění jemu uloženého trestu za prakticky totožné jako u spoluobviněného I. H. a T. P., jimž ale soud prvního stupně uložil podmíněné tresty odnětí svobody. Podle obviněného A. Z. mu byl nezákonně uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu. Soud prvního stupně v jeho případě při ukládání trestu chybně aplikoval trestní zákoník. Podle § 233 odst. 4 tr. zákoníku obviněnému hrozil trest odnětí svobody v rozpětí 8-12 let, podle § 361 odst. 2 tr. zákoníku pak v rozpětí 3-12 let. Podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku by tak měl být ukládán úhrnný trest v rámci trestní sazby 8-12 let. Při aplikaci § 108 odst. 1 tr. zákoníku by došlo ke zvýšení trestní sazby na 8-16 let. Soud následně aplikoval § 58 tr. zákoníku, byl přitom limitován ustanovením § 58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku [ve znění účinném do 30. 9. 2020 – pozn. Nejvyššího soudu]. Soud prvního stupně, však chybně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněnému nelze uložit trest odnětí svobody pod 5 let, činí-li dolní hranice trestní sazby alespoň 12 let. Avšak podle obviněného u něj byla dolní hranice trestní sazby 8 let, pak mu soud mohl uložit trest ve výměře nejméně 3 let. V takovém případě by bylo možno na obviněného působit i podmíněně odloženým trestem odnětí svobody. Soud tak založil neodůvodněnou nerovnost mezi ostatními spoluobviněnými. Dovolatel vyzdvihl svůj přístup k trestnímu řízení, účastnil se jednání před soudem, řízení nijak neztěžoval, k výkonu trestu odnětí svobody řádně nastoupil.

75. Odvolací soud podle obviněného přistoupil k přezkumu postupu a rozsudku soudu prvního stupně formálně, k celé řadě námitek se nevyjádřil vůbec, čímž také porušil jeho právo na spravedlivý proces.

76. S ohledem na shora uvedené obviněný A. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně a aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

IV. Vyjádření k dovoláním

77. K podaným dovoláním se nejvyšší státní zástupce vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství následovně. Námitky dovolatelů rozdělil do tří skupin.

78. Do první skupiny státní zástupce zařadil ty námitky, které podle něj nešly podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Jednalo se o výtky obviněných, jež směřovaly proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, proti skutkovým závěrům soudů, vůči údajnému porušení principu in dubio pro reo, proti tvrzené nepřiměřenosti trestu, údajné nedostatečnosti odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí, proti údajnému ignorování důkazů a skutečností svědčících ve prospěch obviněných atd.

79. Za bezpředmětné považoval státní zástupce rovněž ty výhrady, na jejichž podkladě obvinění konstruovali svá vlastní skutková zjištění, když teprve na podkladě své vlastní konstrukce skutkového děje, tedy až sekundárně, dospěli k odlišným právním závěrům, než ke kterým došly soudy nižších stupňů. Platí totiž, že dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, jež učinily soudy nižších stupňů dříve ve věci činné, resp. že podkladem pro dovolací přezkum je zásadně ten skutkový stav, jenž byl zjištěn nalézacím či odvolacím soudem. K námitkám, které vycházejí z jiného skutkového stavu, se v dovolacím řízení zásadně nepřihlíží, jsou bezpředmětné, byť by se jednalo o námitky, které čistě formálně pod zákonné dovolací důvody podřadit lze. Takovéto námitky totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění či hodnocení důkazů a nelze z nich ani bez dalšího dovodit zásah do práva na spravedlivý proces. V daném případě se přitom jednalo především o ty námitky, podle kterých obvinění neměli žádné vědomí o trestné činnosti, jejich úmysl k páchání trestné činnosti nesměřoval, nedělali nic ilegálního, podíleli se jen na běžné organizační či pracovní činnosti, příprava vraždy nepřekročila fázi úvah či myšlenek atd., kteréžto výtky neodpovídají skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů, a tak k nim nelze v rámci dovolacího řízení přihlížet a ani nelze na jejich základě (sekundárně) uvažovat o jiné právní kvalifikaci.

80. Nad rámec a pro doplnění pak státní zástupce uvedl, že tyto námitky nejenže nemohou být přiřazeny pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, nýbrž je nepovažoval za důvodné ani v obecné rovině. Soudy ve věci činné postupovaly podle jeho názoru v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, přičemž odůvodnění dotčených rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. řádu a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Porušen nebyl ani princip in dubio pro reo, když obvinění byli usvědčování vždy alespoň dvěma na sobě nezávislými důkazy, přičemž se jednalo nejen o výpovědi svědků, nýbrž i o objektivní důkazy listinné a též o faktická částečná doznání některých obviněných. Soudy nižších stupňů se zároveň dostatečně vypořádaly s námitkami obhajoby a obhajobě byl dán dostatečný prostor. Řízení přitom netrpělo žádnými procesními vadami, které by z materiálního hlediska mohly mít vliv na správnost přezkoumávaných soudních rozhodnutí.

81. K výtkám, které se týkaly kvality odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí, státní zástupce odkázal na § 265a odst. 4 tr. řádu, podle kterého je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné. K tvrzení, že soudy nižších stupňů nereagovaly na veškeré námitky a argumenty obviněných pak upozornil na ustálenou praxi Ústavního soudu, vyjádřenou např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, v němž je mimo jiné uvedeno, že „soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60).“ V rozporu s tím tedy není, jestliže Vrchní soud v Praze na odvolací námitky obviněných reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž bylo také patřičně reagováno na jejich výhrady. Napadené rozhodnutí nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost podle státního zástupce obstojí a obvinění v něm odpovědi na své námitky mohli najít.

82. Druhá skupina dovolacích námitek byla představována námitkami, které za určitých okolností do rámce zákonných dovolacích důvodů přiřadit lze, nicméně v dané trestní věci je státní zástupce považoval za nedůvodné. Konkrétně se jednalo o námitky extrémních vnitřních rozporů, opomenutých důkazů a nezákonných důkazů, kteréžto výtky by eventuálně mohly naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak v této trestní věci nebyly vůbec opodstatněné.

83. Co se týče extrémních rozporů, které by výjimečně mohly odůvodnit zásah dovolacího soudu do oblasti skutkových zjištění či dokazování, platí, že o takový extrémní rozpor se podle ustálené judikatury jedná zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení a jestliže jsou skutková zjištění soudů pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. (k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Nicméně takováto situace podle státního zástupce v řešeném případu nenastala, protože klíčová skutková zjištění soudů lze na podkladě provedených důkazů v konečném důsledku učinit. Vazba skutkových zjištění na provedené důkazy zde existuje a dotčená rozhodnutí závažnými vnitřními rozpory netrpí, natožpak rozpory extrémními. Soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a odůvodnění dotčených rozhodnutí v podstatě odpovídají § 125 odst. 1 tr. řádu.

84. Stran tvrzeného opomenutí důkazů státní zástupce zdůraznil, že podle jeho názoru reagovaly soudy nižších stupňů na relevantní důkazní návrhy dostatečně, podstatné důkazy ani neopomněly ve svých rozhodnutích hodnotit. Nelze tedy říci, že by se v oblasti dokazování dopustily libovůle či svévole. Pokud jde o konkrétní výtku obviněného A. Z., že došlo k opomenutí důkazu „poznámkovým blokem svědka R. Z.“, jehož originál se nepodařilo orgánům činným v trestním řízení dohledat, pak k tomu státní zástupce poznamenal, že v situaci, kdy není určitý důkaz k dispozici, resp. není k nalezení, bylo objektivně vyloučeno, aby byl proveden, tudíž se v podstatě nemohlo jednat o opomenutý důkaz. Nelze opomenout provedení důkazu, který nebyl pro soud dosažitelný.

85. Co se týče tvrzené nezákonnosti některých důkazů, zejména odposlechů a výpovědi svědka R. Z., plně se státní zástupce ztotožnil s názorem ve věci činných soudů, že označené důkazy netrpěly žádnými vadami, které by je činily nepoužitelnými. V tomto ohledu odkázal na podrobné vysvětlení obsažené v rozsudku odvolacího soudu, který se otázkou zákonnosti důkazů dostatečným způsobem zabýval.

86. Třetí skupinu představovaly ty námitky, které s ohledem na svou povahu mohly být bez dalšího přiřazeny pod zákonné dovolací důvody, nicméně v této kauze nebyly podle státního zástupce důvodné. Jednalo se především o výhrady obviněných, že mělo být postupováno podle trestního zákona účinného v době spáchání trestné činnosti, že v důsledku nesprávně vedeného řízení proti uprchlému byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, že nebyly naplněny formální znaky trestných činů, jež jim byly kladeny za vinu, že i při zohlednění skutkových zjištění soudů nižších stupňů by padělání a pozměnění peněz mělo být v základní skutkové podstatě kvalifikováno podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv jako § 233 odst. 2 tr. zákoníku, či že by spíše mělo být posuzováno jako jednání podvodné.

87. Co se týče tvrzeného nedostatku naplnění formálních znaků trestných činů, jež byly obviněným kladeny za vinu, za východisko hodnocení těchto námitek posloužila státnímu zástupci tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a na ni navazující právní hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Podle názoru státního zástupce tzv. skutková věta vykazovala veškeré formální znaky trestných činů, které byly jednotlivým obviněným kladeny za vinu. Především z nich lze dovodit jak příslušný objekt trestného činu, tak i odpovídající objektivní stránku jeho skutkové podstaty (jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi), jakož i stránku subjektivní.

Zároveň s ohledem na skutková zjištění soudů nižších stupňů bylo zřejmé, že jednání obviněných bylo jednáním společensky škodlivým. Státní zástupce proto uzavřel, že soudy zjištěná jednání jednotlivých obviněných vykazovala veškeré znaky deliktů, které obviněným byly kladeny za vinu, právní kvalifikace byla přiléhavá a plně korespondovala s učiněnými skutkovými zjištěními, takže se ani nemohla uplatnit alternativní kvalifikace navrhovaná některými obviněnými. Státní zástupce tak měl za to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

řádu naplněn nebyl. Pokud navíc obvinění poukazovali na nedostatek subjektivní či objektivní stránky skutkových podstat trestných činů, pak tak činili v podstatě jen na základě své vlastní představy o skutkovém ději, nikoliv na základě skutkových zjištění soudů nižších stupňů, což je však, jak upozornil výše, nezbytné.

88. Pokud jde o údajný nedostatek podmínek pro vedení řízení proti uprchlému, pak nad rámec dotčených soudních rozhodnutí státní zástupce uvedl, že závěr o porušení zákonem stanovených zásad pro konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze v obecné rovině učinit i tehdy, bylo-li konáno řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. řádu. V konkrétním případě tak tomu ovšem mohlo být jen tehdy, pokud by bylo takové řízení provedeno v rozporu s podmínkami, které pro ně zákon stanoví, což by mohlo nastat, například tehdy, pokud by nebyla respektována hlediska, za nichž lze řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. řádu vést, anebo pokud by soud neučinil rozhodnutí o vedení takového řízení podle § 305 tr. řádu (k tomu odkázal například na rozhodnutí č. 57/2005-II. a č. 28/2007 Sb. rozh. tr.). Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1464/2013 (státní zástupce mínil zřejmě usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012, protože pod dříve uvedenou spisovou značkou Nejvyšší soud žádné rozhodnutí neučinil, ale věc vracel bez věcného vyřízení soudu prvního stupně – pozn. Nejvyššího soudu), podle něhož rozhodující podmínkou pro konání řízení proti uprchlému ve věci obviněného, který se zdržuje v cizině, je okolnost, že důvodem takového jeho pobytu v cizině je jeho záměr vyhnout se trestnímu stíhání před soudem domovského státu. Je-li tato podmínka splněna, pak konání řízení proti uprchlému nebrání skutečnost, že uprchlý obviněný byl omezen na osobní svobodě orgány činnými v trestním řízení cizího státu, ve kterém se zdržuje. Za rozhodující bylo třeba považovat, že důvodem dlouhodobého pobytu obviněného v cizině byl jeho záměr vyhnout se trestnímu řízení vedenému proti němu v České republice. Státní zástupce měl za to, že tato rozhodná podmínka byla splněna, neboť takový záměr byl u obviněného R. K. nepochybně přítomen, byť účelově navenek deklaroval něco jiného. Vždyť v minulosti z České republiky uprchl v průběhu prováděné domovní prohlídky právě proto, aby se pobytem v cizině vyhnul trestnímu stíhání proti němu vedenému českými orgány činnými v trestním řízení, obviněný se pak trestnímu stíhání v České republice dlouhodobě, soustavně a zarputile bránil. O možnost přímé účasti se tedy podle státního zástupce obviněný sám, dobrovolně připravil, a to svým vlastním protiprávním jednáním.

89. Pochybení státní zástupce neshledal ani v posouzení otázek časové působnosti trestních zákonů, při jejichž řešení soudy nižších stupňů plně respektovaly čl. 40 odst. 6 Listiny, podle kterého se trestnost činu posuzuje a trest ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, ledaže je pozdější zákon při posouzení trestnosti pro pachatele příznivější - § 2 odst. 1 tr. zákoníku.

90. Za nedůvodné považoval i námitky, na jejichž podkladě obviněný A. Z. dovozoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Z výroku o trestu dotčených rozsudků totiž vyplývá, že v případě všech obviněných byl uložen druh trestu, který je přípustný, přičemž jeho výměra se neocitá mimo příslušnou zákonnou trestní sazbu (s přihlédnutím k moderačním ustanovením).

91. Pokud bylo namítáno, že soudy nižších stupňů nezohlednily délku trestního řízení a dobu, která od spáchání trestné činnosti uplynula, šlo opět o nedůvodné výtky. Tyto skutečnosti se totiž podle názoru státního zástupce ve výroku o trestu významně promítly, a to v relativně mírné výměře trestu.

92. Státní zástupce shrnul, že námitky obviněných buď nelze pod zákonné dovolací důvody vůbec přiřadit, nebo to sice formálně možné bylo, nicméně námitky postrádaly důvodnost. Vzhledem ke shora uvedenému navrhl podaná dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí [viz § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].

93. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k možné replice obviněným, kteří této možnosti nevyužili.

94. K podanému dovolání M. P. zaslala Nejvyššímu soudu vyjádření také poškozená obchodní společnost ČEPRO prostřednictvím svého zmocněnce. Ovšem poškozený není subjektem, který by mohl dovolání podat a jemuž by mělo být dovolání doručováno k vyjádření (srov. § 265d a § 265h tr. řádu), nepočítá se ani s tím, že by se dovolací soud měl námitkami či vyjádřeními poškozeného zabývat a s nimi vypořádávat.

V. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

95. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti dovolateli uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

96. Nejprve je třeba upozornit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem také odpovídaly, v opačném případě vede dovolání obsahující pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů k jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod č. T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).

97. Všichni dovolatelé opřeli svá dovolání o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, příp. o dovolací důvod podle § 265b odst. písm. l) v jeho druhé alternativě, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (tak dovolání J. S. a M. P.). Kromě shora uvedeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve druhé alternativě, uplatnil dovolatel R. K. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, jelikož se domníval, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Dovolatel M. P. uplatnil dále též dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, poněvadž měl za to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť při ukládání trestu nebyla zhodnocena nepřiměřená délka řízení. Dovolatel A. Z. namítal rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť podle jeho názoru mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu.

98. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

99. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je naplněn, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

100. Dále lze obecně konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného

činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

101. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.

102. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že v případě námitek, které dovolatelé uplatnili již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly, platí, jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, že dovolací soud zpravidla odmítne takové dovolání jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Na odůvodnění těchto rozhodnutí je pak možno dovolacím soudem odkázat (k tomu srov. též dále).

103. Dále je třeba obecně upozornit, že dovolací soud se nezabývá těmi námitkami, které obvinění neuvedli přímo v textu svých včas a řádně podaných dovoláních, ale jsou obsaženy jen v dalších jejich podáních adresovaných orgánům činným v trestním řízení a v dovolání na ně obvinění jen odkážou, jako to činil například obviněný J. S.. Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání, dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně – viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.

b) Námitky nepřípustné a neodpovídající dovolacím důvodům

104. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce lze značnou část námitek obviněných označit za přípustné a neodpovídající uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům. Zcela mimo rámec dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. řádu byly uplatněny ty námitky obviněných, jejichž prostřednictvím obvinění zpochybňovali soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav, domáhali se jiného hodnocení provedených důkazů a na jeho základě nabízeli jiné verze skutkového děje, na které pak žádali aplikovat normy hmotného práva. Stejně tak neodpovídaly uplatněným ani dalším dovolacím důvodům námitky tvrzených procesních pochybení soudů nižších stupňů při provádění dokazování, případně dalších obviněnými označených údajných chyb v procesním postupu soudů nižších stupňů, jež nelze podřadit pod některý z taxativně vypočtených a úzce vymezených procesních dovolacích důvodů v § 265b odst. 1 tr. řádu [konkrétně v písm. a) až f), k) a l)].

105. Takové námitky uváděli všichni dovolatelé, kteří především svými námitkami brojili proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně (případně v intencích doplnění a změn soudem odvolacím) a v dovoláních předkládali vlastní verze skutkového děje (všichni dovolatelé), případně namítali existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených (a použitelných) důkazních prostředků na straně jedné a na základě jejich vyhodnocení dovozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením na straně druhé (tak dovolatelé T.

P., I. H., J. S., M. P. a A. Z.). Obvinění dále vznášeli celou řadu námitek procesního charakteru, které obecně nespadají pod uplatněné či jiné dovolací důvody, šlo především o zpochybnění zákonnosti, přípustnosti a použitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (dovolatel I. H.) a výslechu svědka R. Z. (dovolatelé I. S., M. P., A. Z.), dále obvinění namítali podjatost znalce (M. P.). Další velkou skupinou v zásadě typově shodných námitek ze strany obviněných bylo porušení jejich práva na spravedlivý proces, které spatřovali vedle již zmíněného tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a na jejich základě vyvozeného skutkového děje též v porušení práva na obhajobu z důvodu nemožnosti reagovat na názor odvolacího soudu (dovolatel I.

S., M. P.), nedostatečném vypořádání odvolacích námitek soudem druhého stupně (dovolatel A. Z.), porušení zásady in dubio pro reo či opomenutí některých důkazů (dovolatel M. P.).

106. První okruh zásadně nepřípustných námitek v dovolacím řízení se týká výhrad proti skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů, které tvořily jádro prakticky všech dovolání obviněných. Obvinění předkládaly ve svých dovoláních vlastní verze skutkového děje odlišné od skutkových zjištění soudů nižších stupňů, dovozovali odlišné závěry z provedeného dokazování, jinak hodnotili důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků, popř. své závěry činili, aniž by k tomu byl podklad v opatřených důkazech.

Konkrétně u jednotlivých dovolatelů se jedná o následující námitky. Dovolatel R. K. částečně svými námitkami, kterými brojil proti svému odsouzení pro přípravu trestného činu, nabízel jiný průběh skutku, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, resp. poukazoval na nedostatek usvědčujících důkazů. Odhlédne-li se od těchto výlučně skutkových námitek, v celkovém kontextu zpochybňoval nesprávné posouzení soudy nižších stupňů zjištěného skutku jako přípravy k trestnému činu, a proto se k tomu Nejvyšší soud vyjádří podrobněji dále v pasáži o námitkách podřaditelných pod uplatněné dovolací důvody.

Obviněný I. H. ve svém dovolání brojil také proti hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně. Námitky částečně založil na zpochybnění provedených důkazů a skutkových zjištění, a to u obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Namítal extrémní rozpor mezi důkazy a na jejich základě zjištěným skutkovým stavem. Dovolatel T. P. mimo jiné také zpochybňoval hodnocení důkazů, především se věnoval údajnému tendenčnímu zachycení výpovědi zpracovatele odborného vyjádření J. M., který vypovídal u hlavního líčení.

Dovolatel J. S. namítal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, brojil proti hodnocení důkazů soudem prvního i druhého stupně, především pak tvrdil (a nabízel k tomu důkazy), že předmětné listiny nesepsal, že jeho verze nebyla před soudy nižších stupňů vyvrácena. Obviněný M. P. sice formálně napadal právní hodnocení skutků (absenci znaků objektivní a subjektivní stránky skutkových podstat trestných činů), jež mu byly kladeny za vinu, avšak ve skutečnosti brojil primárně proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, s nimiž nesouhlasil, zpochybňoval rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů.

Neustále po celou dobu trestního řízení a zvláště před soudy nižších stupňů opakoval svou obhajobu ohledně reálné důvodnosti pohledávek a o svém přesvědčení, že důvodné byly, ač se soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování přiklonily k verzi předestřené obžalobou státního zástupce. Obviněný M. P. též poukazoval na záměnu pojmů v rámci výpovědi svědka M. N. Také obviněný A. Z. primárně brojil proti provedenému dokazování, které považoval za nedostatečné k tomu, aby na jeho základě soudy nižších stupňů dospěly k závěrům prezentovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně.

107. Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž jsou napadená rozhodnutí založena, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho všichni dovolatelé domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

108. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. řádu). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady ovšem se zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.

109. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jak někteří dovolatelé tvrdili. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4.

března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].

V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní (jak shodně tvrdili obvinění), mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v obou rozhodnutích soudu druhého stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci.

110. K takto formulovaným námitkám proti skutkovému stavu, resp. provedenému dokazování, může Nejvyšší soud pouze na podkladě znalosti obsahu trestního spisu nad rámec své přezkumné povinnosti (tzv. obiter dictum) konstatovat, že neshledal tzv. extrémní nesoulad mezi soudy nižších stupňů zjištěným skutkovým stavem a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jak dovolatelé namítali. Dovolací soud má za to, že soud prvního stupně se velice podrobně a pečlivě zabýval žalobními tvrzeními státního zástupce, provedl poměrně rozsáhlé dokazování v rozsahu nezbytném proto, aby mohl na jeho základě učinit skutkové závěry, které nalezly svůj odraz ve skutkové větě výroku jeho rozsudku, jež byla později zčásti upravena ještě soudem odvolacím, přitom výsledná zjištění soudů nižších stupňů odpovídají obsahu důkazů, které soudy nižších stupňů hodnotily logicky, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech.

Je třeba také dovolatele upozornit, že samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak nepřípustně deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně hodnotil srozumitelně a vcelku logicky důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků, činil tak zčásti již při reprodukci jednotlivých důkazních prostředků, následně i ve vzájemných souvislostech souhrnně.

Vysvětlil také konkrétně, proč některé důkazy považoval za věrohodné a proč z nich vycházel a naopak proč některé z nich nemohl vzít v potaz. V řízení bylo získáno velké množství důkazů, zejména svědeckých výpovědí, ale i listinných a věcných důkazů zajištěných při domovních prohlídkách, prohlídkách jiných prostor a pozemků a osobních prohlídkách, dále i odborných vyjádření a znaleckých posudků, důležitou roli hrály i odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Soud prvního stupně se jimi zabýval a hodnotil je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, jak vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr.

řádu, a to právě na rozdíl od obviněných, kteří jednotlivé dílčí otázky a důkazy vytrhávaly z kontextu. Toto hodnocení soudu prvního stupně je pak v koncentrované podobě předestřeno především na stranách 153 – 176 odůvodnění jeho rozsudku, s těmito skutkovými závěry a také s hodnocením důkazů souhlasil i soud odvolací, a to v obou svých rozsudcích (viz zejména body 113. a násl. rozsudku ze dne 28. 3. 2018, resp. body 56. a násl. rozsudku ze dne 6. 6. 2018).

111. Nejvyšší soud může jen ve stručnosti zopakovat, že pod body 1. a) až 1. c) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo obviněným kladeno za vinu, že obviněný R. K. jako člen organizované zločinecké skupiny a obviněný M. P. jednající vědomě se členem organizované zločinecké skupiny se snažili neoprávněně obohatit na úkor České republiky prostřednictvím obchodní společnosti ČEPRO uplatněním fiktivní pohledávky, přičemž využili fiktivní doklady o prodeji pohonných hmot z majetku obchodní společnosti BENA, a.

s., které měly být údajně uloženy ve skladovém systému ČEPRO, aby vytvořili mylný dojem o existenci pohledávek za obchodní společností ČEPRO, a to prostřednictvím obchodní společnosti T., jejímž společníkem je obviněný M. P., a dalších obchodních společností, v nichž figurovali obvinění R. K. a M. P. (popis jednotlivých zapojených společností je uveden v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 20 – 28), pak ve snaze znepřehlednit celou situaci tyto pohledávky postupovali na další subjekty.

Podle zjištění soudů nižších stupňů popsaných pod bodem 1. a) výroku rozsudku soudu prvního stupně obvinění se pokusili získat majetkový prospěch ve výši 348 223 955,30 Kč (pohledávka M Port), pod bodem 1. b) pak částku 2 598 820 335 Kč (pohledávka Venturon Investment). Tyto dvě pohledávky uplatnili u civilního soudu, zajistili, aby se odpovědným pracovníkům obchodní společnosti ČEPRO nedostaly soudní obsílky (odcizili je prostřednictvím obviněné I. S.), k zabránění provedení exekuce došlo až z důvodu zásahu policejního orgánu poté, co svědek R.

Z. věc oznámil Policii České republiky. V případě popsaném pod bodem 1. c), tzv. akce celník, mělo jít o fiktivní umoření celního dluhu obchodní společnosti T., ve výši 2 993 992 231 Kč. Obchodní společnost T., se snažila přenést odpovědnost za celní dluh na obchodní společnost ČEPRO. Obvinění pak vymysleli plán, že dvě soudně přiznané pohledávky [ad 1. b) a celní dluh] v celkové výši 250 milionů CHF obchodní společnost T., převede na obchodní společnost Grysson LLC z USA, k fyzickému převzetí (padělků) peněz zástupci obchodní společnosti Grysson LLC dojde v sídle obchodní společnosti T., dne 17.

6. 2005. Do tohoto sídla se pak v bezprostředním časovém sledu měl dostavit „domluvený“ celník, který by tvrzenou finanční hotovost ve výši 250 milionů CHF protokolárně zajistil za účelem zajištění celního dluhu, aby pak s penězi uprchl. Tím by jednak došlo k zániku celního dluhu obchodní společnosti T., jednak by zbývající část ve výši 2 miliard Kč ještě uvedená společnost po České republice nárokovala. K dokonání tohoto činu však nedošlo z důvodu oznámení akce svědkem R. Z. policii, poté byli obvinění zadrženi a bylo zahájeno trestní stíhání.

112. Proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně u skutku 1. a) a 1. b) výroku jeho rozsudku především brojil dovolatel M. P.. Nesouhlasil s opodstatněnými a náležitě odůvodněnými závěry soudu prvního stupně, že šlo o fiktivní pohledávky, zpochybňoval i své zavinění, především pak pokud jde o jeho vědomí, že šlo o fiktivní pohledávky. Obviněný ale přitom vycházel z jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy nižších stupňů. Dovolatel v zásadě nijak nerozporoval skutková zjištění, co se týče popsaného jednání z hlediska jednotlivých právních úkonů (postupování pohledávek), zjednodušeně a přehledně popsaných na str.

30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. To, co rozporoval, byl závěr soudů, že se jednalo o pohledávky smyšlené, fiktivní, snažící se navodit dojem pravosti právě několikanásobnými převody, kdy se měnilo vlastnictví držitele těchto pohledávek, a zastřít tak a znepřehlednit situaci. Obviněný M. P. tedy svou obhajobu po celou dobu v řízení stavěl především na tom, že se jednalo o pohledávky oprávněné a legálně a důvodně vymáhané. Tato jeho obrana však byla provedenými důkazy přesvědčivě vyvrácena, zejména šlo o svědecké výpovědi bývalých zaměstnanců obchodní společnosti ČEPRO (svědkyně J.

P., svědků Z. S., A. U., T. K., A. H.), kteří uváděli, že každý měsíc docházelo k odsouhlasení tzv. bilančních stavů s jednotlivými zákazníky, tedy příjmů a výdajů jednotlivých druhů pohonných hmot, který měl daný zákazník ve skladovacím a produktovodním systému ČEPRO k dispozici (skladovací stav zásob pohonných hmot pro jednotlivého zákazníka), přičemž totéž se dělo i ve vztahu k obchodní společnosti BENA, a. s., která nikdy nevznesla žádné výtky proti bilančním stavům. Správnost bilančních stavů (a tedy i smyšlenost pohledávek vůči obchodní společnosti ČEPRO) lze dovodit nejen z bilančních stavů obchodní společnosti BENA, a.

s., které sama tato společnost pravidelně jednou měsíčně odsouhlasila, ale především ze znaleckého posudku PwC a z výslechu jeho zpracovatelů soudem prvního stupně, Petra Kříže a Kateřiny Holásek Dosedělové (srov. Na str. 79 – 82 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a také ze zprávy auditora KPMG. Soud prvního stupně se rovněž logicky vypořádal s odlišnými závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku BDO předloženého obviněným M. P. (str. 87 rozsudku soudu prvního stupně), s těmito závěry souhlasil i odvolací soud (viz bod 134.

odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 3. 2018, a bod 62. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 6. 2018). Ani Nejvyšší soud nemá důvod tyto závěry soudů nižších stupňů jakkoliv zpochybňovat. Fiktivnost pohledávek je tak doložena celou řadou důkazů, které do sebe zapadají, a nedovolují přijmout jiný závěr, než jaký učinily soudy nižších stupňů, že vše bylo předem promyšleno a naplánováno tak, aby se vyvolalo zdání pravosti pohledávek a obvinění se mohli obohatit na úkor českého státu.

Nadto si obvinění ještě pro pojištění získání exekučního titulu a zamezení úspěšného zpochybnění pravosti pohledávek pojistili jiným způsobem zásahu do vnitřní organizace žalované obchodní společnosti ČEPRO, jejíž odpovědní pracovníci o podstatných procesních událostech týkajících se pohledávek nevěděli. Lze též poukázat na argumentaci odvolacího soudu (v bodu 140. odůvodnění jeho rozsudku ze dne 28. 3. 2018), v níž odvolací soud upozornil na to, že obchodní společnost ČEPRO před podáním předmětných žalob nebyla vyzvána k plnění, z čehož lze rovněž dovodit, že se jednalo o fiktivní pohledávky.

Rovněž svědkyně M. K., jednatelka obchodní společnosti T., uvedla, že tato společnost žádnou pohledávkou za obchodní společností ČEPRO nedisponovala a žádnou smlouvu o postoupení pohledávky nepodepsala. Listiny ve vztahu k obchodním společnostem, které pohledávku měly uplatňovat, a razítko obchodní společnosti Saffron byly zajištěny při domovní prohlídce u obviněného R. K.. O tom, že se jednalo o pohledávky fiktivní, dovolatel M. P. nepochybně věděl, jak vyplývá z řady svědeckých výpovědí, listin a poznámek R.

K. zajištěných při domovní prohlídce a z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Obviněný M. P. byl zapojen do činnosti lichtenštejnských společností, na podkladě jeho pokynů jednala C. H. B. Dovolatel M. P. namítl, že z výslechu svědka M. N. soudy nižších stupňů dovodily chybné závěry (reprodukce a hodnocení svědecké výpovědi na str. 99 – 100 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. v bodě 67. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně ze dne 28. 3. 2018 a shodně v bodě 138. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně ze dne 6.

6. 2018), ovšem pouze ze svědecké výpovědi M. N. nelze dovodit oprávněnost vymáhaných pohledávek, naopak, jak uvedl odvolací soud, lze v roce 2002 spatřit počátek celého podvodného plánu obviněného R. K., M. P. a dalších, jež využili zmatečné, nepřehledné situace.

113. Pod bodem 1. c) výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo obviněným kladeno za vinu jednání podvodného charakteru za využití padělků švýcarských franků. Podle závěrů soudů nižších stupňů částka 250 milionů CHF, kterou měla obchodní společnost Grysson fyzicky předat v sídle obchodní společnosti T., za odkupované pohledávky, byla vytvořena tak, aby zdánlivě vytvářela dojem pravých peněz. Bankovky a jejich padělky v nominální hodnotě 1 000 CHF byly zabaleny do balíčků po 100 ks, každý z těchto balíčků byl přepásán pravou papírovou bankovní páskou, horní a spodní bankovka v balíčku byla pravá, zbylé padělky, deset takovýchto balíčků bylo zavařeno do fólie. Takové balení pak bylo způsobilé vytvořit dojem originálního balení bankou, v souhrnu šlo o částku 250 milionů CHF. Bankovky takto zabalené byly zajištěny policejním orgánem v prostorách obchodní společnosti DKR Invest, s. r. o. (viz k tomu str. 110-112 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), spolu s dalším předměty sloužícími k přípravě balíčků (lepící pásky, nůžky, fólie, vakuovačka, 2 CD s obrázky bankovek, zkušební tisky napodobenin bankovek atd.). Předání peněz při „náhodném“ celním šetření mělo být nahráno na kamery, mělo být protokolárně zaznamenáno, a to vše pak mělo doložit úhradu celního dluhu obchodní společnosti T., při následném zmizení celníka i s penězi. Toto jednání bylo kladeno za vinu obviněným R. K., I. H., T. P. a A. Z..

114. Obviněný I. H. se skutkovými zjištěními pod bodem 1. c) nesouhlasil, protože postrádal přesvědčivý důkaz o své vině, nebyly nalezeny jeho daktyloskopické stopy na balíčcích s penězi. Dovolací soud však i v tomto směru souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že též vina obviněného I. H. byla spolehlivě prokázána provedenými důkazy, a to nejen lístečkem s rukou psaným textem („POUZE Z. P. + p. H.)“ nalezeným na krabici zajištěné při prohlídce jiných prostor v prostorách obchodní společnosti DKR Invest, s. r. o. (srov. str. 110 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), ale také odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu akce RYBNÍK 10 (viz str. 150 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), při němž obviněný A. Z. sdělil obviněnému R. K., že „to už dneska zabalí a byli tam všichni tři“, přičemž z kontextu jasně plyne, že se jedná o vytvoření balíčků peněz popsaných pod bodem 1. c), a že přítomnými byli obvinění A. Z., T. P. a I. H.. Soud prvního stupně k tomu shrnul i další usvědčující důkazy na str. 112 – 113 odůvodnění svého rozsudku, s těmito závěry vyslovil souhlas i odvolací soud v bodě 175. odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 3. 2018 a ani dovolací soud nemá důvod je zpochybňovat a ani mu to nepřísluší, jak bylo vysvětleno výše.

115. Dovolatel T. P. také nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně popsanými pod bodem 1. c), pokud šlo o jeho vlastní účast na tomto jednání. Stejné výhrady obviněný uplatnil již v odvolacím řízení, odvolací soud se s nimi řádně a dostatečně vypořádal, takže Nejvyšší soud může odkázat na jeho argumentaci obsaženou v bodech 171. – 174. odůvodnění jeho rozsudku ze dne 28. 3. 2018. Soud prvního stupně i v tomto směru vycházel z dostatečného a přesvědčivého penza důkazů prokazujících vinu obviněného T. P., ohledně něhož lze též odkázat na pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedené výše ohledně obviněného I. H. (srov. také především vyhodnocení daktyloskopických stop na papírových páscích sloužících k převázání bankovek na str. 112 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – shoda otisků prstů byla zjištěna u obviněného T. P. v 25 případech).