USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2020 v řízení o
dovoláních, která podali obvinění R. K., nar. XY v XY, stíhaný jako uprchlý, I.
H., nar. XY v XY, Slovenská republika, bytem XY, T. P., nar. XY v XY, bytem XY,
doručovací adresa XY, J. S., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, a dále obvinění M. P.,
nar. XY v XY, bytem XY, a A. Z., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018, v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných R. K., I. H., T.
P., J. S., M. P. a A. Z., odmítají.
1. V dané trestní věci bylo u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T
1/2013 vedeno společné trestní řízení proti obviněným R. K. (jako uprchlému
podle § 302 a násl. tr. řádu), I. H., T. P., J. S., M. P., A. Z. a dalším pěti
obviněným (A. K., R. N., J. R., J. K. a I. S.). Městský soud v Praze ve věci
samé rozhodl rozsudkem ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 57 T 1/2013, následovně.
Obviněného R. K. uznal vinným pod bodem 1. písm. a) - c) jednak zločinem
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“),
spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dílem ve stadiu
přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku a dílem ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107
odst. 1 al. 1 tr. zákoníku, a jednak zločinem padělání a pozměnění peněz podle
§ 233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké
skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku; pod bodem 2) přípravou
trestného činu vraždy podle § 7 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona
č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
zák.“); pod bodem 3) zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §
361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku; pod bodem 4) organizátorstvím zločinu
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24
odst. 1 písm. a), § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. b)
tr. zákoníku, jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al.
1 tr. zákoníku; pod bodem 5) organizátorstvím zločinu neoprávněného opatření,
padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24 odst. 1 písm. a), § 234
odst. 3 alinea 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, jako člen organizované
zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku. Obviněný M. P. byl
uvedeným rozsudkem pod bodem 1. a) - c) uznán vinným trestným činem podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §
23 tr. zákoníku, dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku a
dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil
vědomě se členem organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 2 tr.
zákoníku. Obvinění A. Z., I. H. a T. P. byli uvedeným rozsudkem pod bodem 1. c)
uznáni vinnými zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea
1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §
23 tr. zákoníku, jako členové organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst.
1 al. 1 tr. zákoníku, a pod bodem 3. zločinem účasti na organizované zločinecké
skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Obviněný J. S. byl uvedeným
rozsudkem uznán vinným pod bodem 3. trestným činem účasti na zločinném spolčení
podle § 163a odst. 1 alinea 2 tr. zák.
2. Za uvedené i za další trestné činy byl obviněnému R. K. uložen podle
§ 219 odst. 2 tr. zák. za užití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí
svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen do věznice se
zvýšenou ostrahou, dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních
společnostech na dobu 5 let a trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku
o trestu citovaného rozsudku, a to za současného zrušení výroků o trestech z
dalších rozsudků uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému
M. P. byl za shora uvedený trestný čin podvodu uložen podle § 209 odst. 5 tr.
zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 5 tr. zákoníku trest
odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s
dozorem, dále mu byl uložen trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku o
trestu citovaného rozsudku. Obviněnému A. Z. byl podle § 233 odst. 4 tr.
zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 58
odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož
výkon byl zařazen do věznice s dozorem, dále mu byl uložen trest propadnutí
věcí konkretizovaných ve výroku o trestu citovaného rozsudku. Obviněným I. H. a
T. P. byl podle § 233 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr.
zákoníku, § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen
shodný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Obviněnému J. S. byl podle § 163a
odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, dále mu byl uložen trest
propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku o trestu citovaného rozsudku.
3. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto také o vině
dalších pěti obviněných. Podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla zabrána
peněžitá hotovost ve výši 500 000 CHF a 133 503 CZK a dále veškeré padělané
bankovky nominální hodnoty 1 000 CHF v počtu 349 927 ks a 5 000 CZK v počtu 22
046 ks. V adhezním řízení pak soud rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. řádu tak, že
obviněný R. K. a M. P. jsou povinni společně a nerozdílně poškozené obchodní
společnosti ČEPRO, a. s., IČ: 601 935 31, se sídlem Praha 7, Dělnická 213/12
(dále ve zkratce jen „ČEPRO“, případně poškozená), nahradit škodu ve výši 18
412 000 Kč, spolu s úrokem z prodlení od 21. 12. 2011 u obviněného P. a od 11.
12. 2011 u obviněného K. Se zbytkem svého nároku byla poškozená podle § 229
odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění R. K.,
M. P., A. Z., I. H., T. P., A. K. a J. S., státní zástupce v neprospěch
obviněných M. P. a J. S., a také poškozená obchodní společnost ČEPRO. Vrchní
soud v Praze jako odvolací soud svým usnesením ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 7 To
74/2017 (protokol o veřejném zasedání č. l. 6149, sv. 86 trestního spisu),
rozhodl podle § 23 odst. 1 tr. řádu o vyloučení věci obviněného M. P. a
obviněného A. Z. ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí,
tato vyloučená věc byla dále vedena u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 To
28/2018, a to kvůli nemožnosti projednat společně s dalšími odvolání uvedených
obviněných pro jejich omluvy ze zdravotních důvodů.
5. O podaných odvoláních obviněných R. K., I. H., T. P., J. S. a A. K.,
poškozené obchodní společnosti ČEPRO ve vztahu k obviněnému R. K. a státního
zástupce podaného v neprospěch J. S. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze
dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, následovně. Podle § 258 odst. 1 písm.
d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně z
podnětu odvolání obviněného T. P. v celém rozsahu, z podnětu odvolání
obviněného R. K. ve výroku o vině pod bodem 5), ve výroku o trestu ohledně jeho
osoby a ve výroku o zabrání věci, z podnětu odvolání I. H. ve výroku o zabrání
věci a z podnětu A. K. ve výroku o trestu. Dále podle § 259 odst. 3 písm. b)
tr. řádu znovu rozhodl následovně. Pod bodem 1) obviněného T. P. uznal vinným
zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm.
a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku
(oproti soudu prvního stupně jej neshledal, že by se jej dopustil jako člen
organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku, rovněž
jej neshledal vinným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §
361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, jak to učinil soud prvního stupně pod bodem
3). Podle § 233 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 3 tr. zákoníku
obviněnému T. P. za to uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon
byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v délce trvání 3 let. Dále pod bodem 2) odvolací soud nově uznal
vinným obviněného R. K. pro skutek původně popsaný původně pod bodem 5. v
rozsudku soudu prvního stupně, který posoudil jako organizátorství zločinu
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 24
odst. 1 písm. a), § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku (oproti
soudu prvního stupně neshledal, že by se jej dopustil jako člen organizované
zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku). Obviněnému R. K.
uložil podle § 219 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15
let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a to za
současného zrušení výroků o trestech z rozsudků citovaných ve výroku rozsudku
odvolacího soudu. Dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v
obchodních společnostech na dobu 5 let, trest propadnutí věcí citovaných ve
výroku rozsudku odvolacího soudu na str. 7. – 8. Dále odvolací soud rozhodl pod
bodem 3) ohledně obviněného A. K. o upuštění od uložení souhrnného trestu, pod
bodem 4) podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání věcí uvedených ve
výroku rozsudku odvolacího soudu na str. 8 a nakonec pod bodem 5) podle § 256
tr. řádu zamítl odvolání obviněného J. S., poškozené obchodní společnosti ČEPRO
ve vztahu k obviněnému R. K. a státního zástupce ve vztahu k obviněnému J. S..
6. Pokud jde o odvolání obviněného M. P. a obviněného A. Z., Vrchní soud
v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 6. 6. 2018 pod sp. zn. 7 To 28/2018,
tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený
rozsudek soudu prvního stupně z podnětu jejich odvolání ve výroku o zabrání
věci a sám znovu podle § 259 odst. 3 tr. řádu vyslovil zabrání věcí
konkretizovaných ve výroku svého rozsudku. Podle § 256 tr. řádu také zamítl
odvolání poškozené obchodní společnosti ČEPRO a státního zástupce ve vztahu k
obviněnému M. P..
II. Spojení věcí u Nejvyššího soudu
7. Dne 17. 12. 2018 předložil Městský soud v Praze Nejvyššímu soudu
dovolání obviněných R. K., I. H., T. P., J. S., která podali proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017 (u Nejvyššího
soudu je vedeno řízení o těchto dovoláních pod sp. zn. 5 Tdo 1589/2018), a
dovolání obviněných M. P. a A. Z., která podali proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018 (u Nejvyššího soudu bylo vedeno
řízení o těchto dovoláních pod sp. zn. 5 Tdo 1590/2018). Rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, a rozsudek téhož soudu
ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018 jsou rozhodnutími o odvoláních
spoluobviněných, která podali proti stejnému rozsudku soudu prvního stupně
(tedy rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 57 T
1/2013), jenž konal společné řízení proti všem dovolatelům o převážně
hospodářských trestných činech. Bylo tak nesporné, že trestní věc všech
dovolatelů spolu souvisí. Z tohoto důvodu byl zájem na vedení společného řízení
i při projednání dovolání všech šesti obviněných a rozhodnutí o nich, neboť
oběma napadenými rozhodnutími odvolacího soudu bylo rozhodováno o řádných
opravných prostředcích proti stejnému rozsudku soudu prvního stupně v téže
trestní věci a existuje zde obsahová spojitost i ve spisových podkladech
týkajících se všech obviněných. Nejvyšší soud proto dne 30. 1. 2019 rozhodl
podle § 23 odst. 3 tr. řádu per analogiam z důvodu uvedeného v § 20 odst. 1 tr.
řádu o spojení obou věcí týkajících se podaných dovolání ke společnému
projednání a rozhodnutí v dovolacím řízení nadále vedeném pod sp. zn. 5 Tdo
1589/2018.
8. Dovolatel M. P. podal dne 24. 9. 2018 návrh na povolení obnovy
řízení, který dále doplnil podáním ze dne 27. 12. 2018. K uvedeným skutečnostem
v podaném návrhu Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť se jedná o návrhy na změnu
skutkového stavu,
a bude o nich rozhodovat soud prvního stupně po skončení dovolacího řízení.
III. Dovolání obviněných
a) Dovolání obviněného R. K.
9. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7
To 74/2017, podal obviněný R. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které
opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu uplatnil, neboť podle něj došlo k
porušení jeho práva na obhajobu, jelikož se nemohl zúčastnit hlavního líčení
ani veřejného zasedání o odvolání, které se ve věci konalo. V rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítal, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť soudy nižších stupňů
chybně posoudily jeho tvrzené jednání jako přípravu trestného činu vraždy a
jeho jednání popsané pod bodem 1 c) rozsudku soudu prvního stupně jako trestný
čin padělání a pozměnění peněz.
10. Obviněný R. K. především namítal, že došlo k porušení ustanovení o
jeho přítomnosti v hlavním líčení i veřejném zasedání [dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. d) tr. řádu]. Byl přesvědčen, že proti němu nelze vést
řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. řádu. Zrekapituloval své
opuštění České republiky, z níž „uprchl“ dne 18. 6. 2005 v průběhu domovní
prohlídky v jeho vile na Seychelské ostrovy. V roce 2007 se přemístil na území
Jihoafrické republiky (dále ve zkratce jen „JAR“), kde zažádal o udělení azylu.
Obviněný je od listopadu roku 2013 na území JAR trestně stíhán. Svou žádost o
udělení azylu vzal zpět dne 24. 5. 2016 a od té doby svými kroky prokazuje, že
není uprchlý. Snažil se v projednávaném trestním řízení se soudy nižších stupňů
komunikovat. Proti rozhodnutí soudu JAR ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. D 388/2013,
kterým se umožňuje vydání obviněného z JAR do České republiky, se nijak
nebránil. Z výše uvedeného tak podle obviněného vyplynulo, že není osobou
uprchlou, a nelze proti němu vést řízení podle § 302 a násl. tr. řádu.
11. Obviněný R. K. vyjádřil nesouhlas s argumentací odvolacího soudu k
otázce vedení řízení proti uprchlému ve vztahu k jeho osobě uvedenou na str. 32
- 33 (v bodech 117. - 118.) rozsudku soudu druhého stupně. Zdůvodnění
odvolacího soudu bylo podle něj postaveno na situaci z minulosti a neodráželo
současný stav. Soud by podle dovolatele měl průběžně z úřední povinnosti
přezkoumávat v průběhu trestního řízení, zda nadále trvají podmínky vedení
řízení proti uprchlému. Odkázal k tomu na judikaturu Nejvyššího soudu (a to na
rozsudek ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 4 Tz 82/2002), v níž bylo uvedeno, že v
případě, kdy obžalovaný nemůže svobodně rozhodovat o svém pobytu (například z
důvodu vazby či výkonu trestu odnětí svobody), nelze dovodit, že se obžalovaný
skrývá před trestním řízením a nelze proti němu vést řízení jako proti
uprchlému. Obviněný je nyní v situaci, kdy je ve vězení v JAR, a nemůže
svobodně rozhodnout o místě svého pobytu. Neobstojí také názor soudů nižších
stupňů, že obviněný žádal v JAR o azyl, protože tuto svoji žádost vzal dne 24.
5. 2016 zpět. Obviněný odvolacímu soudu výslovně deklaroval, že není uprchlý a
že si přeje využít svého práva na obhajobu před odvolacím soudem v nyní
projednávané věci.
12. Odvolací soud podle obviněného použil při rozhodování nepřípustný
extenzivní výklad ustanovení § 302 a násl. tr. řádu, když rozšířil taxativně
vymezený rozsah situací, za nichž je možné vedení trestního řízení proti
uprchlému. Obviněný upozornil na to, že i odvolací soud si byl, jak je patrno z
bodu 118. jeho rozsudku, vědom toho, že nebyly splněny podmínky pro vedení
řízení proti uprchlému. Dovolatel byl přesvědčen, že tímto došlo k porušení
základní zásady demokratického právního státu, vymezené v čl. 2 odst. 3
ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále ve zkratce jen „Ústava“), a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a
svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního
zákona č. 162/1998 Sb. (dále ve zkratce jen „Listina“), které stanoví, že
státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a
způsobem, který stanoví zákon.
13. Rovněž podle dovolatele nemůže obstát ani argumentace odvolacího
soudu v poslední větě bodu 119. jeho rozsudku, že obviněný „…svou žádost o azyl
vzal zpět až v době, kdy bylo zřejmé, že mu v JAR reálně hrozí nesrovnatelně
citelnější trest než v ČR, přičemž v současnosti je tento trest již pravomocný
a vykonatelný.“ Motivace ze strany obviněného vzít zpět svou žádost o azyl by
neměla být podstatná pro posouzení, zda lze v tomto případě vést řízení proti
uprchlému. Podstatná je vůle obviněného účastnit se trestního řízení a
uplatňovat v něm své právo na obhajobu. V tomto konkrétním případě obviněný
požadoval, aby byl vyslechnut alespoň prostřednictvím videokonference, nelze-li
jinak. Ani tomuto návrhu však odvolací soud bez řádného odůvodnění nevyhověl.
Došlo tak k podstatnému zkrácení práva obviněného R. K. na obhajobu, jestliže
se k této věci nemohl vůbec vyjádřit.
14. Dále obviněný R. K. brojil proti svému odsouzení za přípravu
trestného činu vraždy. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že jeho
jednáním již došlo k přípravě a nešlo o pouhou myšlenku uvedený trestný čin
spáchat, která podle judikatury lze i verbálně projevit. Kromě výpovědi svědka
R. Z. nebyl k dispozici žádný usvědčující důkaz o přípravě vraždy celníka. I
sám svědek R. Z. uvedl, že v době, kdy mu měl obviněný sdělovat, že dojde k
vraždě celníka, měl jen velice obecnou představu o provedení této vraždy,
nebylo stanoveno žádné místo, kde by k vraždě mělo dojít, nebyl žádným způsobem
promyšlen postup likvidace mrtvoly celníka. V řízení nebyly zajištěny žádné
další důkazy (komunikace s dalšími osobami o této plánované vraždě, žádná zbraň
či nástroj apod.). Nebylo zjištěno, o jakou konkrétní osobu celníka se mělo
jednat. Připomněl, že orgány činné v trestním řízení měly k dispozici osobní
poznámky obviněného, odposlechy telefonních hovorů, svědecké výpovědi. Bylo by
podle obviněného nelogické, že by měl detailně promyslet a připravit plán pro
jinou trestnou činnost a v takto zásadní otázce, ohledně likvidace celníka, by
se měl spokojit pouze s mlhavou představou bez jasného plánu. Dovolatel
zdůraznil, že vražda celníka v žádném případě nebyla připravena ani
naplánována. I kdyby obviněný K. sděloval svědkovi R. Z. svůj úmysl spáchat
zvlášť závažný zločin vraždy, činil by tak maximálně v rovině úvah či myšlenek,
ale nikoliv jako prvotní stadium trestné činnosti v podobě přípravy. Myšlenka
spáchat trestný čin, a to ani ta vyslovená, není trestná. Upozornil také na to,
že kromě zmíněného celníka by bylo nutné fyzicky zlikvidovat také svědka R. Z.,
a to ve velmi krátkém časovém úseku po provedení zmíněného trestného činu s
„padělanými bankovkami“, ovšem ani k tomuto stejně jako v případě přípravy
vraždy celníka nebyly zajištěny žádné důkazy, což považoval dovolatel za
nepochopitelné s přihlédnutím k údajně velmi sofistikovanému a pečlivě
promyšlenému postupu obviněného R. K. při páchání jiné trestné činnosti.
15. Obviněný R. K. nesouhlasil s posouzením skutku uvedeného pod bodem
1. odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně také jako zločinu padělání a
pozměnění peněz podle § 233 tr. zákoníku. Podotkl, že vzhledem k podřadné
kvalitě „padělaných bankovek“ a uvedenému textu na nich (na rubové a lícní
straně byly obrazce ve tvaru kosočtverce s textem „40/Ať se Ti/daří!!“), by se
tyto bankovky nikdy nemohly dostat reálně do oběhu, tedy že by s nimi bylo
placeno jako s pravými. Odkázal na judikaturu k této problematice, z níž
vyplývá právní názor, že padělanými penězi jsou jakékoliv napodobeniny, které
vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání zaměněny s pravými penězi a
dostat se tak do oběhu. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že by pro naplnění znaků
uvedeného trestného činu bylo zapotřebí, aby napodobeniny byly způsobilé k
tomu, aby pachatel jejich udáním porušil zájmy spočívající v ochraně měny.
Výroba zmíněných „bankovek“ tak nemohla být posouzena jako trestný čin podle §
233 tr. zákoníku. Obviněný nevylučoval, že by manipulaci s takovými „papírky“
bylo případně možno hodnotit jako jiný trestný čin. Navíc podle představ soudů
nižších stupňů mělo dojít k předání těchto „bankovek“ pouze v rámci
organizované zločinecké skupiny, kdy by účastníci údajné trestné činnosti
věděli, že celníkem zajištěné „bankovky“ nejsou pravými penězi. Ty měly sloužit
pouze jako kulisa na kamerovém záznamu, neměly být nikdy uvedeny do oběhu,
neměly sloužit k účelu platby. Měly tak podle zjištění soudů nižších stupňů
sloužit jako prostředek k prokázání zajištění finanční hotovosti příslušníkem
Celní správy České republiky zanesené do úředního záznamu o zajištění uvedené
částky s tím, že následně by si mohla obchodní společnost T., nárokovat vrácení
zmíněné částky od státu. Podle názoru obviněného tak soudy nižších stupňů
vycházely z extenzivního výkladu § 233 tr. zákoníku, že shora popsaným
skutkovým dějem mělo dojít k uvedení neexistujících peněz do oběhu, což
obviněný považoval za nesprávné.
16. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel R. K. navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně tak i rozsudek soudu prvního
stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Zároveň obviněný požádal o odložení výkonu napadených rozhodnutí. Vyjádřil také
souhlas s projednáním tohoto dovolání v neveřejném zasedání v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu. Vzdal se rovněž účasti na
veřejném zasedání podle § 265r odst. 4 tr. řádu.
b) Dovolání obviněného I. H.
17. Obviněný I. H. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3.
2018, sp. zn. 7 To 74/2017, resp. též rozsudek soudu prvního stupně, neboť
výrok o jeho vině pod body 1. c) a 3. rozsudku soudu prvního stupně považoval
za nesprávný a nezákonný. Své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože soudy nižších stupňů nesprávně právně
posoudily oba vytýkané skutky, v nichž spatřovaly zločin padělání a pozměnění
peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr.
zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jako člen organizované
zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku [skutek 1. c)], resp.
zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2
tr. zákoníku (skutek 3.). Obviněný namítl tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a právními závěry, logické rozpory mezi skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy, jakož i z nich vyvozenými právními závěry. V
důsledku toho tak podle dovolatele H. došlo k porušení jeho práva na
spravedlivý proces. Z důvodu respektování ústavně garantovaných práv by se
Nejvyšší soud měl v rámci dovolacího přezkumu těmito námitkami zabývat.
18. Dovolatel I. H. nesouhlasil s právním hodnocením soudů skutku
popsaného pod bodem 1. c) výroku rozsudku soudu prvního stupně jako padělání a
pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm.
b) tr. zákoníku. Upozornil, že podle skutkové věty uvedené v odsuzujícím
rozsudku soudu prvního stupně se tohoto trestného činu měl dopustit tím, že
spolu s dalšími osobami zajistil na nezjištěném místě výrobu padělků bankovek.
Toto znění skutkové věty však podle jeho názoru neodpovídá ustanovení § 233
odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, protože předmětné bankovky nevyráběl, ale spíše
ustanovení § 233 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na skutečnost, že tyto
bankovky nemohly být zaměnitelné s pravými penězi, jak vyplývá z odborného
vyjádření České národní banky a následného vyjádření jeho zpracovatele J. M.,
měl dovolatel za to, že nemohla být naplněna ani skutková podstata trestného
činu uvedená v § 233 odst. 1 tr. zákoníku. Z popisu skutku přitom dále
nevyplynulo, že by obviněný měl v úmyslu tyto bankovky udat jako pravé a tím je
uvést do oběhu. Připomněl, že objektem ochrany tohoto trestného činu je ochrana
měny a zájem na bezpečnosti a spolehlivosti peněz, což nebylo jednáním
obviněného ohroženo, neboť bankovky nikdy nebyly uváděny do oběhu a nemohly se
tak mísit s pravými penězi. Tyto bankovky měly sloužit toliko k vyhotovení
Protokolu o místním šetření a jako důkaz o úhradě celního dluhu. Odvolací soud
výslovně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se „od samého počátku nemělo
jednat o faktické uvedení padělků do oběhu“. Dovolatel tedy zopakoval, že
objekt, který je chráněn tímto trestným činem, nebyl ohrožen, natož porušen.
Proto podle obviněného nelze přistoupit na závěry soudu prvního stupně, které
byly učiněny v neprospěch obviněného.
19. Obviněný I. H. dále poukázal na to, že jeho odsouzení trestným činem
padělání a pozměnění peněz bylo založeno pouze na lístečku s nápisem „POUZE Z.
P. + p. H.“ a informací z provedených odposlechů. Vyjádřil nesouhlas s
argumentací odvolacího soudu uvedené v bod 175. a násl. odůvodnění jeho
rozsudku. Samotná existence předmětného lístečku zajištěná na bednách s
padělanými penězi podle obviněného neprokázala nic stran jeho účasti na výrobě
nebo opatřování předmětných bankovek nebo vytváření balíčků z nich. Poznamenal,
že na balíčcích ani na bankovkách nebyly zajištěny jeho daktyloskopické stopy.
Byly zajištěny otisky obviněného T. P.. Dovolatel považoval za absurdní závěr
odvolacího soudu, že na výrobě se podílely dvě osoby, z nichž jedna měla učinit
veškerá opatření pro to, aby nezanechala žádné otisky a druhá osoba ve stejné
chvíli pak žádná opatření neučinila.
20. Další důkaz, který měl obviněného I. H. usvědčit, byl provedený
odposlech a záznam jeho telekomunikačního provozu. Dovolatel se však domníval,
že odvolací soud pochybil při právním hodnocení přípustnosti odposlechů
telefonních stanic. Obviněný měl za to, že k nařízení odposlechu jeho telefonní
stanice nebyly splněny zákonné podmínky. V příkazu k odposlechu a záznamu jeho
telefonní stanice ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 43 Nt 7113/2005, totiž nejsou
uvedeny žádné konkrétní důvody pro nařízení odposlechu, ty se nelze dozvědět
ani z příkazu ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 20 Nt 1878/2005, kterým došlo k
prodloužení doby odposlechu. Nebylo tak podle dovolatele možné přezkoumat, zda
byly splněny zákonné podmínky pro nařízení odposlechu. Byť se odvolací soud
zabýval rozborem nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (v
bodě 123. a násl. odůvodnění jeho rozsudku), nevyvodil z nich správné závěry.
Obviněný zdůraznil, že v odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu musí být výslovně uvedeny materiální důvody, tedy
konkrétní okolnosti pro jeho nařízení, které musí být i zpětně přezkoumatelné.
Tato podmínka však splněna nebyla (příkaz k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu neobsahuje žádné konkrétní důvody pro jeho nařízení),
proto byly podle něj odposlechy nařízeny v rozporu se zákonem. Z toho pak
obviněný dovodil, že jejich připuštěním k důkazu došlo k zásahu do jeho práva
na spravedlivý a zákonný proces.
21. I kdyby ale byly odposlechy přípustným důkazem, nelze z nich podle
obviněného dovodit jeho vinu, že měl vyrábět, obstarávat nebo jinak zajistit
předmětné bankovky. Pouze z nich vyplynulo, že dne 17. 6. 2005 obviněný I. H.
mohl vědět, že v balíčcích nebyly pravé bankovky. V žádném případě však nelze
dospět k závěru, že se dopustil skutku, v němž byl spatřován trestný čin
padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. a),
odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Z těchto důvodů obviněný namítl extrémní rozpor
mezi důkazy a skutkovými zjištěními, jenž představuje porušení práva obviněného
na spravedlivý proces.
22. Dovolatel I. H. brojil rovněž proti svému odsouzení za skutek
popsaný pod bodem 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl shledán
vinným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1
alinea 2 tr. zákoníku a který potvrdil i odvolací soud. Vina obviněného měla
být prokázána především z výpovědi svědka R. Z. a z provedených odposlechů.
Ovšem z výpovědi svědka R. Z. (jak vyplývá z bodů 175. a 176. odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu) podle obviněného nelze dovodit, že by snad měl
povědomí o činnosti skupiny, která měla směřovat k podvodnému vylákání vysoké
finanční částky na úkor státu prostřednictvím obchodní společnosti ČEPRO. Stran
odposlechů, odkázal na vlastní dříve uvedený názor o jejich nepřípustnosti,
resp. nezákonnosti. Avšak ani z těchto odposlechů nelze prokázat povědomí
obviněného I. H. o účasti na organizované zločinecké skupině, nebo že by se
jakkoliv měl na nějaké trestné činnosti podílet. Obviněný byl přesvědčen, že
provedené důkazy nijak neprokázaly jeho vědomou (a tedy ani úmyslnou) účast na
činnosti organizované zločinecké skupiny. I zde tak spatřoval extrémní rozpor
mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, zakládající porušení
jeho práva na spravedlivý proces.
23. S ohledem na výše uvedené obviněný I. H. navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního
stupně, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc
přikázal soudu prvnímu stupně k novému projednání a rozhodnutí, pokud by sám
Nejvyšší soud ve věci nerozhodl tak, že by obviněného zprostil obžaloby podle §
265m odst. 1 tr. řádu.
c) Dovolání obviněného T. P.
24. Obviněný T. P. také podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, dovolání z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože soudy nižších stupňů zjištěný skutek nebyl
správně právně posouzen.
25. Podle obviněného na něj nedopadá právní argumentace uvedená pod
bodem 185. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, která navázala na odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně uvedené pod body 159. a 160. Obviněný nesouhlasil
s tím, že by naplnil znak padělání peněz. Upozornil, že svědecká výpověď J. M.
v hlavním líčení byla soudem prvního stupně zachycena nepřesně a tendenčně, a
neodpovídá tak zvukovému záznamu z hlavního líčení. Soud prvního stupně a
posléze i odvolací soud tak vycházely z chybně zachycené reprodukce této
výpovědi v protokolu o hlavním líčení, který vyzněl v neprospěch obviněného.
26. Obviněný T. P. kromě výhrad ke skutkovým zjištěním učiněným soudy
nižších stupňů nesouhlas ani se subsumpcí tohoto skutkového stavu pod
ustanovení trestního zákona, neboť není možné jej označit za padělatele. Pokud
někdo jinému předstírá, že mu předává pravé peníze a zároveň jde o takové
napodobeniny, které nejsou vůbec schopny plnit funkci platidla, pak podle
dovolatele neudává padělané peníze, ale toliko jiného uvádí v omyl ve smyslu
trestného činu podvodu. Dále obviněný namítl, že on zmíněné padělky
nevyhotovoval (a před soudy nižších stupňů nebyl prokázán opak) a že neměl ani
v úmyslu „bankovky“ uvést do oběhu jako pravé. On je pouze balil a skládal, což
v trestním řízení náležitě osvětlil. Upozornil také na bod 181. odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud vysvětlil, z jakých důvodů nově
uznal obviněného T. P. vinným paděláním a pozměněním peněz a nikoliv již z
účasti na organizované zločinecké skupině. Obviněný se domníval, že tento závěr
měl odvolací soud aplikovat také na jeho zapojení do tvrzeného zločinu padělání
a pozměnění peněz. V úvahu by pak přicházelo posouzení jeho jednání jako
trestného činu podvodu, ovšem tento závěr nyní považuje za předčasný, neboť by
bylo podle dovolatele v řízení potřeba prokázat zejména subjektivní stránku
podvodu, tedy povědomost obviněného o tom, že v době balení „dárků“ věděl, že
dochází k navození dojmu uvést někoho v omyl pomocí napodobenin, které však
nebyly s to vůbec plnit funkci oběživa či platidla.
27. Dovolatel T. P. tak uzavřel, že vzhledem k výše uvedenému jeho
jednání nelze posoudit jako trestný čin padělání a pozměnění peněz, jak to
učinil odvolací soud. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve vztahu k němu
napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
d) Dovolání obviněného J. S.
28. Obviněný J. S. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
l) v jeho druhé alternativě, neboť napadeným rozsudkem bylo podle něj zamítnuto
jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Rozsudek odvolacího soudu obviněný též napadl z důvodu uvedeného v § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu, neboť podle dovolatele vykazuje vady mající tzv.
ústavněprávní přesah pro zásah do práva na spravedlivý proces.
29. V duchu nálezů Ústavního soudu namítl obviněný J. S. existenci tzv.
extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Rozhodnutí
soudů nižších stupňů považoval obviněný za nepřezkoumatelná, zatížená vadami,
nemající oporu v provedeném dokazování. Měl za to, že soudy nižších stupňů
důsledně nerozlišily jednotlivé „větve“ projednávané věci, resp. úlohu
jednotlivých obžalovaných. Dopustily se tzv. souhrnných zjištění, která jsou
judikaturou zcela zapovězena. Z rozhodnutí se nelze dozvědět, z jakých
konkrétních důkazů soudy nižších stupňů příslušný závěr dovodily, mnohdy jen
popsaly opatřené důkazy. Dovolatel pak byl v důsledku toho zkrácen na svém
právu na obhajobu, neboť mu nemohlo být zřejmé, jak by měl jednotlivé závěry
vyvracet, když nebylo zřejmé, jak k nim soudy dospěly.
30. Obviněný J. S. byl uznán vinným z účasti na zločinném spolčení,
přičemž jeho činnost měla spočívat v závadovém jednání popsaném v rozsudku
soudu prvního stupně na str. 11–12, podle níž měl připravovat smlouvy a další
dokumenty. Dovolatel proti autorství přípravy těchto listin rozsáhle
argumentoval, resp. u některých doložil legálnost jejich sepsání. Jeho obsáhle
odvolací argumenty byly odvolacím soudem označeny za „ryze účelové a
bezpředmětné“, a to až v písemném vyhotovení rozsudku (na str. 45 v bodě 168.
jeho odůvodnění), kdy na to obviněný nemohl nijak reagovat.
31. Obviněný nesouhlasil ani se závěry soudů nižších stupňů, že měl
důvěru obviněného R. K., protože pro něj nebo pro jím ovládané obchodní
společnosti na různých pozicích pracoval řadu let, a proto ani nemohl nevědět o
nelegálnosti počínání R. K.. Tento závěr soudy nepodložily žádnými konkrétními
důkazy. Autorství konkrétních smluvních listin obviněný J. S. relevantně
vyvrátil. Odvolací soud závěry o jeho vině opřel o zcela obecné formulace. Při
takové logice by měl být z účasti na zločinném spolčení obviněn každý, kdo po
delší dobu vykonával legální činnost pro jakýkoliv subjekt spojený s R. K..
32. Dovolatel měl za to, že soud druhého stupně neoznačil žádný
konkrétní odposlech či poznámku, která by jej usvědčovala z trestné činnosti, a
to ani v pasáži na str. 44 v bodech 163. a 164. odůvodnění svého rozsudku.
Neučinil tak podle obviněného ve svém rozsudku ani soud prvního stupně.
Dovolatel rovněž nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu uvedenou v bodě
166. odůvodnění jeho rozsudku, která se týkala půjčky K plus G Invest J. K.
Odvolací soud popřel zásadu in dubio pro reo, pokud uváděl, že v účetní závěrce
nebyla žádná pohledávka odpovídající specifikované půjčce. Obviněný J. S.
upozornil, že šlo o rozvahu nikoliv o přílohu účetní závěrky, jak mylně tvrdily
orgány činné v trestním řízení i přes upozornění obviněného. Bylo však zřejmé,
že žádná konkrétní půjčka ani v rozvaze být jednotlivě popsána nemohla. Celkový
údaj v rozvaze o krátkodobých pohledávkách v rozsahu 29 860 000 Kč podle
obviněného minimálně naznačuje, že o první tranši půjčky ve výši 27 000 000 Kč
účtováno být mohlo (druhá tranše byla podle dokladů poskytnuta až počátkem
následujícího účetního období). Z této skutečnosti dovodil obviněný jednoznačný
rozpor skutkových závěrů soudů nižších stupňů s provedenými důkazy.
33. Dále obviněný namítl, že vytýkanou trestnou činnost sice měl páchat
nejméně od roku 2002, avšak ve věci k jeho osobě nebyl proveden žádný důkaz,
který by jej usvědčoval z trestné činnosti před podzimem roku 2004. Z
provedeného dokazování bylo přitom zřejmé, že obě předmětné pohledávky za ČEPRO
byly pravomocně přisouzeny již před tím, než se měl obviněný J. S. konkrétními
jednáními podílet na činnosti zločinného spolčení. Soudy nižších stupňů tak ani
z této skutečnosti nevyvodily patřičné závěry, neprokázaly ani zavinění
obviněného. I kdyby obviněný J. S. jednal tak, jak mu bylo vytýkáno (zejména
připravoval smlouvy), neměl z čeho dovodit, že se jednalo o nelegální činnost,
pokud pohledávky byly pravomocně přisouzeny. O manipulaci se soudními zásilkami
obviněný nic nevěděl. Soudy nižších stupňů tyto otázky vůbec neřešily,
rezignovaly tak podle dovolatele na prokázání zavinění jako znaku subjektivní
stránky trestného činu kladeného mu za vinu.
34. Obviněný nesouhlasil ani s posouzením své účasti na zločinném
spolčení. Zločinným spolčením je totiž třeba rozumět relativně stálé
společenství. Soudy nižších stupňů chybně konstatovaly existenci zločinného
spolčení i za situace, kdy jediným tvrzeným cílem bylo vylákat finanční
prostředky výlučně z obchodní společnosti ČEPRO. Nebyl tak podle obviněného
naplněn znak soustavnosti, za zločinné spolčení nelze označovat společenství
utvořené ad hod za účelem spáchání jednoho nebo dvou (byť i závažných)
trestných činů.
35. Pro stručnost odkázal obviněný J. S. na své odvolací námitky (čl.
VII – IX. svého odvolání), v nichž byl podrobně popisován extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými závěry. Především zdůraznil, že soud prvního
stupně zcela ignoroval důkazy vztahující se k elektronickým souborům, podstatné
listiny se do dispozice dovolatele J. S. dostaly až po první vlně domovních
prohlídek v červnu 2005. Důkazy (odposlechy, poznámky R. K., obsah diáře
obviněného J. S.), z nichž soudy dovodily vinu obviněného, však ve vztahu k
němu nebyly nijak hodnoceny.
36. I odvolací soud si byl podle dovolatele vědom (jak má vyplývat z
odůvodnění jeho rozsudku na str. 43 v bodě 159.), že účast na zločinném
spolčení lze velmi obtížně prokazovat, nicméně závěry o vině nelze založit na
obecných tezích, které neměly podklad v provedených důkazech. Takový postup
nelze v právním státě akceptovat.
37. Dovolatel namítl také porušení práva na spravedlivý proces. V jeho
případě podle něj soudy nižších stupňů bez rozumných pochybností neprokázaly,
že se konkrétních závadových jednání kladených mu za vinu dopustil, proto
důvodně předpokládal, že bude obžaloby zproštěn. Argumenty odvolacího soudu,
kterými byl usvědčován o vině, považoval za překvapivé, bez podložených důkazů,
obsahující jen obecné teze. Jako zcela nečekané se mu jevilo tvrzení odvolacího
soudu, že důkazy nashromážděné proti obviněnému během dvanácti let trvajícího
trestního řízení byly irelevantní, a že podstata tkvěla v jiných rozhodujících
skutečnostech, v případě, že by o tom byl spraven, mohl svou obhajobu vést
jiným směrem. Tím podle něj došlo k porušení jeho práva na přípravu obhajoby.
38. Dále obviněný J. S. soudům nižších stupňů vytkl, že při svém
rozhodování nijak nezohlednily extrémní délku řízení, na níž nenesl žádnou
vinu. Tím došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces garantovaný čl. 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5,
8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále ve zkratce jen „Úmluva“). Jeho trestní
stíhání pro trestný čin se sazbou trestu odnětí svobody v rozpětí 2 až 10 let
bylo zahájeno na podzim roku 2005. Asi tři čtvrtě roku byl stíhán vazebně. Před
tvrzeným spáchaným trestným činem i po něm vedl řádný život. Soudy nižších
stupňů ve vztahu k řadě spoluobviněných přikročily k mimořádnému snížení trestů
odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, a to i u závažnějších
trestných činů. Obviněnému byla naopak vyměřena maximální možná délka zkušební
doby podmíněného odsouzení, aniž by bylo vysvětleno proč. S ohledem na
judikaturu Nejvyššího soudu a také Ústavního soudu měla být nepřiměřená délka
trestního stíhání zohledněna v jeho prospěch. Trestní stíhání by podle
dovolatele mělo být zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky, neshledá-li
Nejvyšší soud důvody pro úplné zproštění obžaloby.
39. Dovolatel J. S. dále vyjádřil přesvědčení, že výpověď svědka R. Z.,
kterou soudy nižších stupňů považovaly za usvědčující důkaz, nebyla procesně
použitelná jako důkaz. Svědek R. Z. byl vyslýchán jako svědek, jehož podoba
měla být utajena. Jelikož je v tomto případě omezeno právo obviněného na
obhajobu, měl by být kladen přísný důraz na to, aby tato výpověď byla učiněna
procesně správně. V posuzované věci tomu tak ale podle obviněného nebylo. Podle
§ 111a odst. 3 tr. řádu v místnosti, v níž je vyslýchán utajovaný svědek, musí
být po celou dobu trvání výslechu u vyslýchaného pověřený zaměstnanec soudu.
Tento požadavek (přítomnosti osoby ověřující totožnost po celou dobu
videokonferenčního zařízení v místnosti, kde se nachází utajovaný svědek) je
stanoven také v § 24 odst. 2 instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12.
2001, č. j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro
okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění pozdějších změn (dále ve zkratce jen
„v. k. ř.“). Tato podmínka však nebyla splněna, proto podle dovolatele nelze k
výslechu tohoto svědka v hlavním líčení přihlížet, nelze také přihlédnout k
protokolům o výsleších tohoto svědka z přípravného řízení, pokud byl jejich
obsah v hlavním líčení čten. Podle obviněného proto měl být výslech tohoto
svědka proveden opětovně. Obviněný nesouhlasil ani s názorem odvolacího soudu,
že ověření totožnosti svědka před výslechem předsedou senátu (oproti pověřenému
zaměstnanci) byl jakýmsi „vyšším druhem ověření“, které následně nevyžadovalo,
aby bylo v průběhu výslechu kontrolováno, zda svědek během výslechu není nijak
ovlivňován. Dovolatel měl za to, že provedení výslechu svědka tímto způsobem,
došlo rovněž k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
40. Ze všech shora rozvedených důvodů navrhl dovolatel J. S., aby
Nejvyšší soud zrušil jednak napadený rozsudek odvolacího soudu (pozn.
Nejvyššího soudu - v dovolání chybně označený jako usnesení), jednak rozsudek
soudu prvního stupně, a aby tomuto soudu vrátil věc k novému projednání a
rozhodnutí.
e) Dovolání obviněného M. P.
41. Obviněný M. P. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6.
6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018, dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1
písm. b), g), h) a l) ve druhé alternativě tr. řádu.
42. K dovolacím důvodům § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) ve druhé
alternativě tr. řádu. obviněný M. P. uvedl následující. Zjištěný a popsaný
skutkový děj v rozsudku soudu prvního stupně, převzatý i odvolacím soudem,
podle obviněného nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu podvodu, jímž byl
obviněný uznán vinným. Podle dovolatele absentuje konkrétní popis jeho údajně
závadného jednání (objektivní stránka) a relevantní důkazy o něm. Soudům
nižších stupňů vytkl, že mu přisoudily mnoho dílčích jednání uvedených u skutku
pod body 1. a) až 1. c) výroku rozsudku městského soudu, kterých se dopustily
(pokud vůbec) jiné osoby než dovolatel. Tvrzení o tom, že o veškerém závadném
jednání popsaném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně měl obviněný M. P.
„rámcovou představu“, příp. že vědomě spolupracoval s obviněným R. K.,
považoval za nepřezkoumatelné. Soudy konkrétně neuvedly, co tvrzená rámcová
představa zahrnuje a na základě čeho ji soudy nižších stupňů dovodily. Rovněž
tvrzení soudů o úmyslně poskytovaných veřejně nedostupných informacích
dovolatelem obviněnému R. K. nemělo žádnou důkazní oporu, nadto nebylo ani
uvedeno, o jaké konkrétní informace mělo jít.
43. Dovolatel uvedl, že nedostatky v popisu objektivní stránky se soudy
snažily nahradit poukazem na to (bez důkazní opory), že dovolatel měl být
součástí organizované zločinecké skupiny. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že
popisované jednání nelze podřadit pod účast na organizované zločinecké skupině,
která by měla být definována vysokou koordinovaností a soustavně páchanou
trestnou činností. V posuzovaném případě však podle zjištění soudů nižších
stupňů šlo o skupinu založenou ad hoc za účelem spáchání konkrétního trestného
činu (vylákat finanční prostředky z obchodní společnosti ČEPRO). Tedy v žádném
případě nemohlo jít o organizovanou zločineckou skupinu, jak ji definuje zákon
a judikatura.
44. Obviněný M. P. namítl také nedostatečné posouzení subjektivní
stránky zločinu podvodu, jeho zavinění soudy nižších stupňů pouze konstatovaly.
Zavinění dovolatele nemohlo ani být shledáno, neboť obviněný měl stále za to,
že pohledávky popsané u skutků pod body 1. a) a 1. b) výroku rozsudku soudu
prvního stupně byly důvodné, přičemž opak nebyl soudy nikdy prokázán. Dovolatel
se po celou dobu trvání trestního řízení snažil prokázat oprávněnost
pohledávek. Označoval množství důkazů podporujících jeho tvrzení, ovšem
odvolací soud jeho snahu označil za „neutuchající zahlcování soudů“.
45. Při vědomosti omezené možnosti Nejvyššího soudu při přezkumu
zjištěného skutkového stavu v dovolacím řízení, dovolatel namítl extrémní
rozpor skutkových zjištění učiněných obecnými soudy s provedeným dokazováním. V
řízení podle něj došlo k porušení základních zásad trestního řízení, odůvodnění
rozhodnutí nepovažoval za srozumitelná a obsahující logické rozpory.
46. V případě skutků pod body 1. a) a 1. b) dospěl dovolatel M. P. k
závěru, že jediná část jednání, kterou lze označit za protiprávní, bylo
odcizení zásilek z obchodní společnosti ČEPRO. Postupování pohledávek, jejich
uplatnění u civilních soudů byla činnost zcela legální, proto musí být po právu
i účast na ní. Z provedeného dokazování však zcela jasně vyplynulo, konkrétně z
výpovědi A. K., že s obviněným M. P. o odcizení zásilek nikdy nehovořil.
47. Dále obviněný trval na důvodnosti pohledávek zmíněných pod skutky ad
1. a) a 1. b). Poukazoval na argumenty odvolacího soudu, který podle něj chybně
vyložil pro něj zásadní důkaz o neexistenci pohledávek, tzv. bilanční stavy a
vycházel z posudku vypracovaného PriceWaterhouseCoopers ČR, s. r. o. (dále ve
zkratce jen „PwC“). Odvolacímu soudu obhajoba předložila znalecký posudek z
oboru písmoznalectví PhDr. Jiřího Valešky, který měl zpochybnit pravost podpisů
na bilancích skladování (bilančních stavech) pro společnost BENA, a. s.
Odvolací soud tento důkaz odmítl provést (viz bod 94. odůvodnění jeho rozsudku)
s tím, že znalecký posudek stavěl své závěry „na pouhé pravděpodobnosti a nelze
dospět k definitivním argumentům“, aniž by znalce vyslechl nebo nechal
vypracovat revizní znalecký posudek. Znalec přitom své závěry, že by se mohlo
jednat o falešné a podvržené dokumenty, označil v posudku v rovině vysoké
pravděpodobnosti. Tímto postupem podle obviněného M. P. odvolací soud porušil
zásadu in dubio pro reo a rovněž právo obviněného na spravedlivý proces.
48. Dále obviněný poukázal na záměnu obsahu pojmů ve výpovědi svědka M.
N. z obchodní společnosti T., ze strany odvolacího soudu, byť o ni soudy
nižších stupňů opřely své úvahy o vině obviněného. Svědek M. N. vypovídal
ohledně inventury (bilancí) mezi obchodními společnostmi T., a BENA, a. s.,
nikoliv o bilančních stavech mezi obchodními společnostmi ČEPRO a BENA, a. s.
Ze svědecké výpovědi tohoto svědka naopak podle dovolatele vyplynulo, že
pohledávky za obchodní společností ČEPRO byly důvodné, potvrzují existenci
pohledávek kontinuálně od roku 2002. Svědkem potvrzené bilance mezi obchodními
společnostmi T., a BENA, a. s., byly zcela v rozporu s bilancemi mezi
obchodními společnostmi ČEPRO a BENA, a. s. Podle dovolatele se naopak jednalo
o zásadní důkaz o jeho nevině. Zjištěný skutkový stav je tak proto v extrémním
rozporu s provedenými důkazy.
49. Za další důkaz prokazující důvodnost pohledávek považoval obviněný
tzv. primární dokumentaci, zajištěnou celními orgány dne 23. 7. 2002 v obchodní
společnosti BENA, a. s. Primární dokumentace obsahovala údaje o množství
pohonných hmot naskladněných a vyskladněných obchodní společností BENA, a. s.,
do produktovodu ČEPRO v rozhodném období, z čehož obviněný dovodil důvodnost
pohledávek. Ohradil se proti tvrzení odvolacího soudu, jenž považoval primární
dokumentaci za nevěrohodnou (viz bod 64. rozsudku odvolacího soudu),
nekompletní (viz bod 63. rozsudku odvolacího soudu). Primární dokumentace je
součástí soudního spisu Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 10 T
1/2013 a příslušného spisu celní správy (sp. zn. 1499/03-08) a byla do těchto
spisů založena orgány činnými v trestním řízení, resp. celními orgány poté, co
byla zajištěna přímo v obchodní společnosti BENA, a. s. V extrémní rozporu s
tím tak byl závěr odvolacího soudu, že by primární dokumentaci mohl obviněný M.
P. vyrobit. S tímto závěrem v řízení nepřišel žádný předchozí orgán činný v
trestním řízení, objevil se až v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Jednalo
se v tomto směru o novou a pro dovolatele překvapivou informaci, na kterou
nemohl nijak reagovat. Nebylo také pravdou, že by nějaké dokumenty chyběly,
evidence obchodní společnosti BENA, a. s., společně s primární dokumentací se
nachází ve spise vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2013 a
znalec TPA Horwath z ní zpracoval znalecký posudek, o čemž byl odvolací soud
informován.
50. Podle obviněného M. P. nebylo rovněž prokázáno jeho zavinění. Byl od
počátku přesvědčen o důvodnosti, resp. o existenci předmětných pohledávek. Již
před zahájením trestního stíhání se veřejně vyjadřoval, že předmětné pohonné
hmoty existují, tedy existují i předmětné pohledávky. Stejně tak uváděl, ve
shodě s odvolacím soudem, že v příslušných systémech obchodní společnosti ČEPRO
panoval chaos. Jak bylo zjištěno, mezi obchodními společnostmi ČEPRO a BENA, a.
s., probíhala dlouhodobá intenzivní obchodní spolupráce spočívající v nákupu a
prodeji pohonných hmot. Řada osob z obchodní společnosti ČEPRO měla k obchodům
více informací než obviněný a jejich jména se objevila rovněž v poznámkách R.
K. (S. – generální ředitel, K. - generální ředitel, H. – obchodní ředitel),
ovšem soudy nižších stupňů vinily pouze dovolatele, že to byl on, kdo předal
obviněnému R. K. interní informace. Tento závěr však nebyl podle dovolatele
podpořen žádným důkazem a soudy nižších stupňů ani neuvedly, o jaké konkrétní
informace se mělo jednat.
51. U skutku pod bodem 1. c) ve výroku rozsudku soudu prvního stupně
(tzv. „akce celník“) spatřoval dovolatel M. P. rovněž plno rozporů. Podle něj z
provedeného dokazování vyplynula jiná skutková zjištění, než k jakým soud
prvního stupně dospěl, v podrobnostech odkázal na své odvolání. Brojil
především proti hodnocení svědecké výpovědi R. Z., neboť ta se dostala do
rozporu s výpověďmi jiných svědků a s listinnými důkazy. Část výpovědi svědka
R. Z. ve prospěch dovolatele soudy nižších stupňů při svém hodnocení vůbec
nevzaly v potaz. Konkrétně obviněný M. P. uvedl, že protokol o místním šetření
nepsal sám dovolatel, že spoluobviněný R. K. na něj chtěl vše svést, že akce
celník se měl účastnit falešný celník, že informace o obviněném M. P. dostal
svědek R. Z. od obviněného R. K. R. Z. s obviněným M. P. jednali jen oficiálně,
úvěrovou smlouvu nechal na stole R. Z. Akce celník se měl účastnit podle
výpovědi svědka R. Z. celník J. K., který ale vše popřel. Jeho věrohodnost byla
podpořena zprávou z Celního úřadu Vyškov, že v den konání údajné akce neměl
svědek J. K. naplánován žádný výjezd.
52. Z provedeného dokazování ani skutkových zjištění není zřejmé, jak se
dovolatel M. P. měl na uvedeném skutku účastnit, jeho zapojení a role není
jednoznačně uvedena. Z provedených odposlechů vyplynulo pouze to, že obviněný
R. K. hodlal se svědkem R. Z. „vykrást“ obchodní společnost T. Upozornil na
„náhodu“, že odposlechy byly v době, kdy měla vrcholit akce celník, „vypnuty a
neexistují“. Pokud by podle dovolatele existovaly odposlechy, mohlo by dojít k
jeho definitivnímu zproštění. Poznatky soudů nižších stupňů tak vycházely pouze
z tvrzení svědka R. Z., který při prvním výslechu obviněného M. P. vůbec
nezmiňoval jako spolupachatele. Tyto podivné postupy měly být podle dovolatele
brány v jeho prospěch, nikoliv naopak.
53. Obviněný M. P. zopakoval, že došlo k porušení jeho práva na
spravedlivý proces. Odvolacímu soudu vytkl, že se k naprosté většině jeho
odvolacích námitek, byť je v rozsudku stručně zrekapituloval, nevyjádřil.
Přitom se nejednalo o opakování předešlé obhajoby, jak tvrdil odvolací soud v
bodě 57. odůvodnění jeho rozsudku, ale o konkrétní reakce na jednotlivé pasáže
rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud měl jeho odvolací námitky řádně
přezkoumat a vyjádřit se k nim, což ale neučinil.
54. Ve prospěch obviněného nebyla zhodnocena ani nepřiměřená délka
řízení. V tom dovolatel spatřoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze
dne 3. 7. 2013, sp. zn. 4 Tdo 640/2013), příp. na dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. řádu, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (např. jeho
nález ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06). Obviněný upozornil, že trestní
řízení trvalo 13 let, bylo zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání ze
dne 17. 6. 2005 a rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 6. 6. 2018. Dovolatel
s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, řádně se účastnil všech úkonů
a jednání. Nepřiměřená délka tak v žádném případě nebyla způsobena ze strany
dovolatele. Život dovolatele a jeho rodiny byl předmětným trestním stíháním
významně ovlivněn a poznamenán. Odvolací soud se k tomu vyjádřil v bodě 101.
odůvodnění svého rozsudku, obviněný toto odůvodnění ale považuje za
nedostatečné a nepravdivé. Podle dovolatele nebylo na místě ukládat nepodmíněný
trest odnětí svobody, který považoval za nepřiměřeně přísný a nezohledňující
nepřiměřenou délku řízení, na místě by bylo podle něj uložit podmíněný trest
odnětí svobody v kombinaci s peněžitým trestem.
55. Pod námitku porušení práva na spravedlivý proces obviněný M. P.
zahrnul také porušení zásady in dubio pro reo. Soudy nižších stupňů podle něj
nevěnovaly patřičnou pozornost zhodnocení svědeckých výpovědí, některé výpovědi
hodnotily účelově a na své konkrétní námitky nedostal obviněný jasnou a
konkrétní odpověď. Odvolací soud sám přiznal, že v účetnictví obchodní
společnosti ČEPRO panoval chaos a provedení věrohodné rekonstrukce nebylo
možné, a i přesto tuto nemožnost provedení zásadních důkazů přičetl k tíži
obviněného, resp. nerozhodl v pochybnostech ve prospěch obviněného.
56. Stejně tak soudy nižších stupňů opomněly obviněným navržené důkazy.
Odvolací soud se k nim vyjádřil pouze v bodě 94. odůvodnění svého rozsudku,
drtivou většinu navržených důkazů pominul. Tak například odvolací soud vůbec
nevysvětlil, proč považoval za nadbytečné provedení revizního znaleckého
posudku ve věci. Dovolatel se domníval, že soudy nižších stupňů vycházely z
předem pojatého přesvědčení o jeho vině, jak to vyplývá i z názoru Městského
soudu v Praze vyjádřeného v jeho rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 10 T
1/2013. V řízení nebyla vyslechnuta C. H. B., o níž se soudy nižších stupňů
domnívaly, že prostřednictvím ní ovládal obviněný všechny své Lichtenštejnské
společnosti. Soudy nižších stupňů odmítly vyslechnout R. K. (např.
prostřednictvím videokonference) jako klíčovou osobu předmětné kauzy, když sám
R. K. projevil vůli ve věci být vyslechnut. Nebyl vyslechnut ani tzv.
prostředník v kauze celník, jehož totožnost svědek R. Z. odmítl sdělit. Soudy
nižších stupňů neprovedly ani se nevyjádřily k dokumentům, které vyvracely
posudek PwC. Dovolatel poukázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.
2. 2018, č. j. 25 Cm 17/2008-1513, ve věci důvodnosti pohledávky u skutku 1. b)
výroku rozsudku soudu prvního stupně. Civilní soud přerušil jednání z důvodu
duplicity dokazování, nebyl schopen posoudit Primární dokumentaci a určit,
který ze znaleckých posudků byl správný a rozhodnout tak o důvodnosti
pohledávky.
57. Obviněný M. P. namítl „závažné porušení předepsané formy“
usvědčujícího důkazu. Byl přesvědčen, že výpověď korunního svědka R. Z. byla
provedena v rozporu s trestním řádem. Svědek R. Z. byl vyslýchán v postavení
svědka s utajenou identitou. Jeho výpověď v hlavním líčení dne 21. a 22. 10.
2014 byla uskutečněna v rozporu s ustanovením § 111a odst. 3 poslední věta tr.
řádu. a ustanovením § 24 odst. 2 v. k. ř. U výslechu svědka R. Z. nebyla
splněna podmínka přítomnosti zaměstnance soudu po celou dobu trvání výslechu
utajovaného svědka. Tento zaměstnanec by měl být zárukou, aby svědek nemohl být
ovlivňován nebo instruován třetími osobami během výslechu. Odvolací soud na
tuto vadu reagoval v bodě 60. odůvodnění svého rozsudku tím, že šlo o „vyšší
formu ověření předsedou senátu“, kterým se tento nedostatek měl zhojit. Toto
odůvodnění však podle dovolatele nemá oporu v zákoně. Dovolatel dále namítl, že
došlo rovněž k porušení ustanovení § 97 tr. řádu. Svědek R. Z. i přes poučení
soudu, že má vypovědět pravdu a nic nezamlčet, odmítl sdělit jméno osoby,
kterou svědek označil za prostředníka [bod 1. c) výroku rozsudku soudu prvního
stupně], s odůvodněním, že jde pro svědka o osobu blízkou. Dovolatel byl však
přesvědčen, že pokud se svědek rozhodl svědčit, tedy výslovně prohlásil, že
nevyužívá svého práva odepřít výpověď, pak by svědek měl odpovídat na všechny
otázky obhajoby, vypovídat pravdivě a nic nezamlčovat. Soud prvního stupně i
přes námitky obhajoby netrval na povinnosti svědka v této části svědčit. Tuto
skutečnost považoval dovolatel za zásadní zvláště proto, že se jednalo o důkaz,
o který soudy opřely svá rozhodnutí o jeho vině. Nadto obviněný dodal, že
trestní stíhání by prostředníkovi nehrozilo ani teoreticky, neboť možnost
trestního stíhání byla promlčena. Dovolatel se ohradil i proti odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu v bodě 70. ohledně této jeho námitky. Odvolací soud
rezignoval na „100% procesní čistotu“ a tím porušil právo obviněného na
spravedlivý proces. K tomu obviněný odkázal na judikaturu Evropského soudu pro
lidská práva (např. Melich proti České republice a další).
58. Dovolatel M. P. dále namítl podjatost znalce, zpracovatele
znaleckého posudku PwC. Podle obviněného byl znalec v kontaktu s Policií České
republiky a poškozenou již před zadáním zpracování předmětného posudku. Pro
poškozenou dále znalec zpracovával audity, a tak bylo v zájmu znalce vystupovat
v řízení ve prospěch poškozené. Jednání pod bodem 1. a) skutkové věty rozsudku
soudu prvního stupně se měla aktivně účastnit také pobočka obchodní společnosti
PwC sídlící na Maltě. Ze spisu přitom podle obviněného vyplynulo, že PwC Malta
a znalec PwC spolu věc konzultovali. Předmětný posudek PwC byl vypracován v
trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2013.
Minimálně část tohoto znaleckého posudku nebyla součástí projednávané trestní
věci a dovolatel se nemohl se znaleckým posudkem seznámit. Obviněný podotkl, že
znalec PwC neměl pro zpracování posudku patřičné oprávnění. Znalec měl
znaleckou doložku pouze na odvětví ocenění majetku, ačkoliv pro zpracování
posudku byla nezbytná minimálně specializace na odvětví účetní evidence.
59. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, zahrnul
obviněný své tvrzení, že o jeho odvolání rozhodl vyloučený orgán. Podle
obviněného odvolací senát o jeho vině v této věci rozhodl předem, a to ještě
před zahájením veřejného zasedání o odvolání, které se konalo ve dnech 5. a 6.
června 2018. Tuto skutečnost obviněný dovodil z toho, že již v rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 10 T 1/2013, se o
dovolateli M. P. hovoří jako o odsouzeném (viz bod 194. odůvodnění tohoto
rozsudku), ačkoliv veřejné zasedaní o odvolání proběhlo až týden poté. Proto se
domníval, že o výsledku odvolání musel být předseda senátu 10 T Městského soudu
v Praze informován předem předsedou senátu 7 To Vrchního soudu v Praze.
60. Dovolatel brojil také proti uloženému nároku na náhradu škody ve
výši 18 412 000 Kč poškozené obchodní společnosti ČEPRO. Mělo se jednat o
náklady, které zaplatila poškozená Fondu národního majetku České republiky
(dále jen „FNM“) za poskytnutí záruky na čerpání bankovního provozního úvěru.
Soudy nižších stupňů nijak nezhodnotily důkazy předložené poškozenou,
nezkoumaly škodu, nevyřešily otázku příčinné souvislosti mezi jednáním
dovolatele a vznikem škody, nevzaly ani do úvahy, že ČEPRO peníze
nepotřebovalo, jak plyne z účetních závěrek poškozené. Bylo třeba také
zohlednit, že FNM je mateřskou společností poškozené. Pokud by tedy poškozená
nezaplatila své matce záruku, vrátila by jí to v podobě podílu na zisku, na
který měl FNM jako jediný akcionář nárok. Pozastavil se nad tím, že by měl
platit náhradu škody z tak vysoké částky i s úroky od 21. 12. 2011, soud
prvního stupně zcela pominul, že trestní řízení trvalo 13 let a z toho soud
prvního stupně více než rok vypracovával rozsudek.
61. Závěrem dovolatel M. P. s ohledem na výše uvedené navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně tak soudu
prvního stupně, a věc vrátil do přípravného řízení, případně aby soudu prvního
stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Současně, aby Nejvyšší soud nařídil, že věc bude v případě odvolacího soudu
projednána v jiném složení senátu. V souladu s § 265o odst. 1 tr. řádu s
ohledem na závažnost námitek požádal dovolatel, aby Nejvyšší soud odložil nebo
přerušil výkon napadených rozhodnutí.
f) Dovolání obviněného A. Z.
62. Obviněný A. Z. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6.
6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018, dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) a h) tr. řádu. V úvodu odkázal na judikaturu Ústavního soudu ohledně
možnosti přezkumu skutkových a procesních námitek Nejvyšším soudem, aby jeho
rozhodování bylo v souladu s ústavním pořádkem a právem na spravedlivý proces.
Podle dovolatele došlo v řízení k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Soudy nižších stupňů vycházely ze skutkových zjištění, která byla v extrémním
rozporu s provedenými důkazy, z provedených důkazů nelze jednoznačně dovodit
závěr o vině obviněného A. Z. z trestných činů, kterými byl uznán vinným.
63. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že se v odůvodnění rozsudku nijak
konkrétně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, pouze uvedl, že se jednalo o
opakování obhajoby. Odvolací soud toliko zopakoval to, k čemu dospěl soud
prvního stupně, nijak nereagoval ani na argumenty uplatněné obhájcem obviněného
při veřejném zasedání o odvolání dne 5. 6. 2018. Bylo toho názoru, že soudy se
nevypořádaly s námitkami obviněného jasně a srozumitelně, proto tím došlo k
zásahu do práva na spravedlivý proces.
64. Obviněný nesouhlasil s právní kvalifikací jednání popsaného ve
skutkové větě uvedené pod bodem 1. c) rozsudku soudu prvního stupně jako
zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm.
a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. V popisu skutku podle dovolatele zcela chybí
slovní zachycení speciálního úmyslu udat padělané peníze jako pravé. Zároveň by
mělo být bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný pojal tento úmysl
před výrobou samotných reprodukcí peněz. Úmysl udat padělané peníze jako pravé
nebyl v trestním řízení provedeným dokazováním prokázán. Připomněl rozdíl mezi
přestupkem podle § 28 odst. 1 písm. b) zákona o oběhu bankovek a mincí, za nějž
se považuje již pouhé neoprávněné zhotovení reprodukce zákonných peněz nebo
neoprávněné zhotovení či uvedení do oběhu předmětu, který by mohl být se
zákonnými penězi zaměněn, a trestným činem padělání a pozměnění peněz, u něhož
se žádá, aby pachatel vyrobil peníze již s úmyslem udat je jako pravé.
65. Pokud by měl obviněný A. Z. v úmyslu „padělky“ udat jako pravé,
jistě by se snažil, aby budily zdání peněz. V daném případě však s ohledem na
grafické vyobrazení funkci platidla neměly plnit a neměly být udány do oběhu na
místo pravých peněz, což potvrdil také pracovník České národní banky J. M. při
hlavním líčení dne 15. 1. 2015. Tato zjištění soudy nižších stupňů při svém
hodnocení nijak nevyhodnotily, i když odvolací soud v bodě 98. odůvodnění svého
rozsudku výslovně uvedl, že „se od samého počátku nemělo jednat o faktické
uvedení padělků do oběhu“. Obviněný namítl, že bylo nemožné, aby byly
reprodukce peněz přijaty způsobem popsaným ve skutkové větě. Při úředním
zákroku, při němž mělo dojít k zajištění celního dluhu, by zcela jistě byly
všechny zajištěné balíčky s penězi zkontrolovány, přepočítány, byl by sepsán
protokol. Bylo by nemyslitelné, že by se jakákoliv úřední osoba spokojila s
tím, že by zajistila jednotlivé balíčky s penězi, aniž by se přesvědčila, co je
jejich obsahem.
66. Domníval se, že i kdyby obviněný připustil průběh akce popsaný ve
skutkové větě, kdy mělo dojít k zajištění balíčku těchto peněz blíže
nezjištěnou osobou vystupující v roli celníka, která by jednala mimo svou
kompetenci a místní příslušnost, nebyla by splněna podmínka platného uvedení
peněz do oběhu a tím narušení zájmu společnosti na bezpečnosti a spolehlivosti
peněz jako platebního prostředku. Celá akce měla být fingovaná, tedy nejednalo
by se o platné právní jednání, ale o právní jednání zastřené. Reprodukce peněz
se vůbec neměla do oběhu dostat. Případná škoda by České republice vznikla až
na základě uplatněné pohledávky, nikoliv samotným převzetím hotovosti a
předmětných reprodukcí peněz osobou celníka. Tento svůj názor podpořil
dovolatel rozhodnutím publikovaným pod č. 3/1991-I. Sb. rozh. tr. V takovém
případě by se mohlo jednat nejvýše o uvádění jiného v omyl ve smyslu trestného
činu podvodu.
67. Dovolatel A. Z. nesouhlasil rovněž se závěry soudů nižších stupňů,
že se vědomě podílel na činnosti organizované zločinecké skupiny. Nepopíral, že
pro obviněného R. K. řadu let pracoval, avšak jeho činnost spočívala v
zařizování běžných technických a provozních věcí. Obviněný A. Z. nebyl
zasvěcován do podnikatelských aktivit R. K. a o jejich podstatu se nikdy
nezajímal. U vyjmenovaných činností v rozsudku soudu prvního stupně, které měl
pro obviněného R. K. činit, i kdyby je skutečně vykonával, tak mu nebylo
prokázáno, že by tak konal s vědomím, že tím napomáhal páchání organizované
trestné činnosti. V řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by dokládal, že
obviněný A. Z. se aktivně a vědomě podílel na činnosti zločinecké skupiny více
osob, jež by byla zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, jak
definuje § 129 tr. zákoníku. Není žádná souvislost mezi obviněným A. Z. a
trestnou činností pod body 1. a) a 1. b) výroku rozsudku soudu prvního stupně.
68. Obviněný namítal dále chybnou právní kvalifikaci skutku uvedeného
pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně jako zločinu účasti na organizované
zločinecké skupině podle § 361 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jak dovodil soud
prvního stupně, cílem zločinecké skupiny bylo podvodným způsobem vylákat
vysokou finanční částku na úkor České republiky prostřednictvím obchodní
společnosti ČEPRO. Popsané jednání však postrádalo znak soustavnosti u
zločinecké skupiny, u něhož se vyžaduje nepřetržité, pravidelné nebo opakované
páchání trestné činnosti po delší dobu. Obviněný uvedl, že druhá část skutkové
věty u jeho osoby uvedená pod bodem 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně, v
níž mu bylo kladeno za vinu, že měl organizovat vystěhování policejně
zajištěných věcí obviněného R. K. z jeho rodinného domu atd., časově
neodpovídala období, kdy se konala posuzovaná trestná činnost zločinecké
skupiny (od roku 2002 do 17. 6. 2005).
69. Obviněný A. Z. vyjádřil přesvědčení, že se soudy nižších stupňů
nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou (soud prvního stupně pouze na str. 172
odůvodnění svého rozsudku, odvolací soud pouze obecně v bodě 57. odůvodnění
svého rozsudku). Na konkrétní námitky obviněného ale soudy nižších stupňů nijak
nereagovaly, tím řízení zatížily vadou a zasáhly do práva obviněného na
spravedlivý proces. Jednalo se například o údajný výběr švýcarských franků z
bankovního účtu obchodní společnosti Featherstones Ltd. u banky UBS, ačkoliv z
důkazů pořízených cestou mezinárodní pomoci vyplynulo, že svědek R. Z. vybral z
tohoto účtu hotovost nikoliv v měně CHF ale v EURO. Na pravdě nebylo založeno
ani tvrzení svědka R. Z. o směnce, když na první pohled se na směnce nejednalo
o podpis A. Z.. Proto se pak obviněnému jevil jako zcela nelogický závěr
odvolacího soudu k tomu uvedený v bodě 87. odůvodnění jeho rozsudku. Obviněný
podotkl, že ze Švýcarska bylo dovezeno 254 500 EURO v dubnu 2005 a při
prohlídce jiných prostor bylo ve společnosti DKR INVEST PRAHA, spol. s r. o.
zajištěno 500 000 CHF (obě částky v daných řádech byly převzaty z dovolání
obviněného). Odvolací soud pak zcela ignoroval, že se jednalo o peníze v jiné
měně.
70. Dovolatel A. Z. rovněž poukázal na vadný procesní postup v
souvislosti s výslechem nepřítomného svědka R. Z.. Podle něj bylo porušeno
ustanovení § 111a odst. 2 tr. řádu, když při výslechu tohoto svědka nebyla
splněna podmínka přítomnosti pověřené osoby po celou dobu výslechu svědka v
místě, kde se nachází vyslýchaná osoba. Nebylo tak po celou dobu výslechu
zajištěno, že na svědka někdo nedovoleným způsobem nepůsobil. Obviněný A. Z.
byl dále přesvědčen, že svědek R. Z. v rozporu s ustanovením § 101 odst. 1 tr.
řádu zamlčel některé skutečnosti, ačkoliv na ně byl dotazován. Svědek nesdělil
totožnost osoby prostředníka, jehož prostřednictvím měl svědek s celníkem,
který se měl připravované akce zúčastnit, komunikovat, s odůvodněním, že má
obavu o život této osoby a také, že by jí mohl způsobit trestní stíhání.
Dovolatel však ztotožnění osoby prostředníka považuje za podstatné, odepření
této odpovědi podle obviněného snížilo důkazní hodnotu svědecké výpovědi R. Z.,
avšak soudy nižších stupňů i přesto z ní vycházely, navíc jde ve své podstatě o
jediný usvědčující důkaz o vině obviněného. Naopak důkazy svědčící ve prospěch
obviněného nebyly řádně zhodnoceny, případně vyvráceny. Obviněný A. Z. uvedl,
že ve výpovědi svědka R. Z. jsou zachyceny jen jeho domněnky ohledně role
obviněného A. Z. v akci celník, jak sám svědek výslovně připustil. Soudy
nižších stupňů však bez dalšího tyto domněnky vzaly za prokázaný fakt.
71. Důkazy podle dovolatele nebyly opatřeny a hodnoceny v souladu se
zásadami uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. V bodě 78. odůvodnění svého
rozsudku se odvolací soud snažil nalézt důkazy svědčící o napojení obviněného
A. Z. na organizovanou zločineckou skupinu, které spatřoval v tom, že byl
účasten v mnoha obchodních společnostech, avšak současně pominul údajné účasti
na organizované zločinecké skupině předcházející časová období, kdy byl
obviněný A. Z. také v těchto společnostech v různých funkcích. V bodě 79.
odůvodnění svého rozsudku soud druhého stupně nahradil chybějící důkazy
obecnými úvahami, což je však zcela nemyslitelné. V případě pochybnosti o vině,
měla být v demokratickém právním státě aplikována zásada in dubio pro reo. V
žádném případě podle dovolatele nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, o němž
nejsou důvodné pochybnosti.
72. Za další podstatnou procesní námitku označil nevypořádání se s tím,
že nebyl dohledán originál poznámkového bloku svědka R. Z.. K důkazům byla
provedena pouze jeho kopie, přičemž originál se nepodařilo dohledat. Obhajoba
však plánovala originál tohoto poznámkového bloku vyhodnotit a zvážit návrh na
vypracování znaleckého posudku za účelem ověření pravdivosti tvrzení autorství.
73. Dovolatel A. Z. namítl nerespektování zákazu retroaktivity trestních
zákonů k tíži pachatele (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku, čl. 40 odst. 6 Listiny).
Podotkl, že soudy trestné činy posoudily podle trestního zákoníku (účinného od
roku 2010), aniž by hodnotily, zda úprava v době spáchání trestného činu nebyla
pro pachatele příznivější. Upozornil na to, že soud prvního stupně v odůvodnění
svého rozsudku na str. 179 uvedl, že v případě obviněného A. Z. činí trestí
sazba za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku u trestného činu padělání a
pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku 12-16 let, avšak zcela přitom
pominul, že podle § 44 odst. 2 tr. zák. nesměla maximální výše horní hranice
trestní sazby ani po zvýšení převyšovat 15 let.
74. Dále pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
obviněný podřadil své výhrady vůči trestu, který mu byl uložen. Obviněný
považoval úvahy soudu prvního stupně o ukládání trestu za nesrozumitelné a
odůvodnění jemu uloženého trestu za prakticky totožné jako u spoluobviněného I.
H. a T. P., jimž ale soud prvního stupně uložil podmíněné tresty odnětí
svobody. Podle obviněného A. Z. mu byl nezákonně uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu. Soud prvního stupně v jeho případě při ukládání trestu chybně
aplikoval trestní zákoník. Podle § 233 odst. 4 tr. zákoníku obviněnému hrozil
trest odnětí svobody v rozpětí 8-12 let, podle § 361 odst. 2 tr. zákoníku pak v
rozpětí 3-12 let. Podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku by tak měl být ukládán úhrnný
trest v rámci trestní sazby 8-12 let. Při aplikaci § 108 odst. 1 tr. zákoníku
by došlo ke zvýšení trestní sazby na 8-16 let. Soud následně aplikoval § 58 tr.
zákoníku, byl přitom limitován ustanovením § 58 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku
[ve znění účinném do 30. 9. 2020 – pozn. Nejvyššího soudu]. Soud prvního
stupně, však chybně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněnému nelze
uložit trest odnětí svobody pod 5 let, činí-li dolní hranice trestní sazby
alespoň 12 let. Avšak podle obviněného u něj byla dolní hranice trestní sazby 8
let, pak mu soud mohl uložit trest ve výměře nejméně 3 let. V takovém případě
by bylo možno na obviněného působit i podmíněně odloženým trestem odnětí
svobody. Soud tak založil neodůvodněnou nerovnost mezi ostatními
spoluobviněnými. Dovolatel vyzdvihl svůj přístup k trestnímu řízení, účastnil
se jednání před soudem, řízení nijak neztěžoval, k výkonu trestu odnětí svobody
řádně nastoupil.
75. Odvolací soud podle obviněného přistoupil k přezkumu postupu a
rozsudku soudu prvního stupně formálně, k celé řadě námitek se nevyjádřil
vůbec, čímž také porušil jeho právo na spravedlivý proces.
76. S ohledem na shora uvedené obviněný A. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadený rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně a aby věc
vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
IV. Vyjádření k dovoláním
77. K podaným dovoláním se nejvyšší státní zástupce vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
následovně. Námitky dovolatelů rozdělil do tří skupin.
78. Do první skupiny státní zástupce zařadil ty námitky, které podle něj
nešly podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Jednalo se o výtky
obviněných, jež směřovaly proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, proti
skutkovým závěrům soudů, vůči údajnému porušení principu in dubio pro reo,
proti tvrzené nepřiměřenosti trestu, údajné nedostatečnosti odůvodnění
dotčených soudních rozhodnutí, proti údajnému ignorování důkazů a skutečností
svědčících ve prospěch obviněných atd.
79. Za bezpředmětné považoval státní zástupce rovněž ty výhrady, na
jejichž podkladě obvinění konstruovali svá vlastní skutková zjištění, když
teprve na podkladě své vlastní konstrukce skutkového děje, tedy až sekundárně,
dospěli k odlišným právním závěrům, než ke kterým došly soudy nižších stupňů.
Platí totiž, že dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, jež
učinily soudy nižších stupňů dříve ve věci činné, resp. že podkladem pro
dovolací přezkum je zásadně ten skutkový stav, jenž byl zjištěn nalézacím či
odvolacím soudem. K námitkám, které vycházejí z jiného skutkového stavu, se v
dovolacím řízení zásadně nepřihlíží, jsou bezpředmětné, byť by se jednalo o
námitky, které čistě formálně pod zákonné dovolací důvody podřadit lze.
Takovéto námitky totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění či
hodnocení důkazů a nelze z nich ani bez dalšího dovodit zásah do práva na
spravedlivý proces. V daném případě se přitom jednalo především o ty námitky,
podle kterých obvinění neměli žádné vědomí o trestné činnosti, jejich úmysl k
páchání trestné činnosti nesměřoval, nedělali nic ilegálního, podíleli se jen
na běžné organizační či pracovní činnosti, příprava vraždy nepřekročila fázi
úvah či myšlenek atd., kteréžto výtky neodpovídají skutkovým zjištěním učiněným
soudy nižších stupňů, a tak k nim nelze v rámci dovolacího řízení přihlížet a
ani nelze na jejich základě (sekundárně) uvažovat o jiné právní kvalifikaci.
80. Nad rámec a pro doplnění pak státní zástupce uvedl, že tyto námitky
nejenže nemohou být přiřazeny pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, nýbrž
je nepovažoval za důvodné ani v obecné rovině. Soudy ve věci činné postupovaly
podle jeho názoru v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. řádu,
přičemž odůvodnění dotčených rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125
odst. 1 tr. řádu a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Porušen nebyl ani
princip in dubio pro reo, když obvinění byli usvědčování vždy alespoň dvěma na
sobě nezávislými důkazy, přičemž se jednalo nejen o výpovědi svědků, nýbrž i o
objektivní důkazy listinné a též o faktická částečná doznání některých
obviněných. Soudy nižších stupňů se zároveň dostatečně vypořádaly s námitkami
obhajoby a obhajobě byl dán dostatečný prostor. Řízení přitom netrpělo žádnými
procesními vadami, které by z materiálního hlediska mohly mít vliv na správnost
přezkoumávaných soudních rozhodnutí.
81. K výtkám, které se týkaly kvality odůvodnění dotčených soudních
rozhodnutí, státní zástupce odkázal na § 265a odst. 4 tr. řádu, podle kterého
je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné. K tvrzení, že soudy
nižších stupňů nereagovaly na veškeré námitky a argumenty obviněných pak
upozornil na ustálenou praxi Ústavního soudu, vyjádřenou např. v usnesení
Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, v němž je mimo
jiné uvedeno, že „soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý
proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění
rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý
argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí
odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve
věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60).“ V
rozporu s tím tedy není, jestliže Vrchní soud v Praze na odvolací námitky
obviněných reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního
stupně, v rámci nichž bylo také patřičně reagováno na jejich výhrady. Napadené
rozhodnutí nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozsudek
soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován
komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost podle státního zástupce obstojí a
obvinění v něm odpovědi na své námitky mohli najít.
82. Druhá skupina dovolacích námitek byla představována námitkami, které
za určitých okolností do rámce zákonných dovolacích důvodů přiřadit lze,
nicméně v dané trestní věci je státní zástupce považoval za nedůvodné.
Konkrétně se jednalo o námitky extrémních vnitřních rozporů, opomenutých důkazů
a nezákonných důkazů, kteréžto výtky by eventuálně mohly naplnit dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak v této trestní věci nebyly vůbec
opodstatněné.
83. Co se týče extrémních rozporů, které by výjimečně mohly odůvodnit
zásah dovolacího soudu do oblasti skutkových zjištění či dokazování, platí, že
o takový extrémní rozpor se podle ustálené judikatury jedná zejména tehdy,
jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené
důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logických způsobů jejich hodnocení a jestliže jsou skutková zjištění soudů
pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna,
apod. (k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn.
III. ÚS 177/04). Nicméně takováto situace podle státního zástupce v řešeném
případu nenastala, protože klíčová skutková zjištění soudů lze na podkladě
provedených důkazů v konečném důsledku učinit. Vazba skutkových zjištění na
provedené důkazy zde existuje a dotčená rozhodnutí závažnými vnitřními rozpory
netrpí, natožpak rozpory extrémními. Soudy nižších stupňů postupovaly v souladu
s § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a odůvodnění dotčených rozhodnutí v podstatě
odpovídají § 125 odst. 1 tr. řádu.
84. Stran tvrzeného opomenutí důkazů státní zástupce zdůraznil, že podle
jeho názoru reagovaly soudy nižších stupňů na relevantní důkazní návrhy
dostatečně, podstatné důkazy ani neopomněly ve svých rozhodnutích hodnotit.
Nelze tedy říci, že by se v oblasti dokazování dopustily libovůle či svévole.
Pokud jde o konkrétní výtku obviněného A. Z., že došlo k opomenutí důkazu
„poznámkovým blokem svědka R. Z.“, jehož originál se nepodařilo orgánům činným
v trestním řízení dohledat, pak k tomu státní zástupce poznamenal, že v
situaci, kdy není určitý důkaz k dispozici, resp. není k nalezení, bylo
objektivně vyloučeno, aby byl proveden, tudíž se v podstatě nemohlo jednat o
opomenutý důkaz. Nelze opomenout provedení důkazu, který nebyl pro soud
dosažitelný.
85. Co se týče tvrzené nezákonnosti některých důkazů, zejména odposlechů
a výpovědi svědka R. Z., plně se státní zástupce ztotožnil s názorem ve věci
činných soudů, že označené důkazy netrpěly žádnými vadami, které by je činily
nepoužitelnými. V tomto ohledu odkázal na podrobné vysvětlení obsažené v
rozsudku odvolacího soudu, který se otázkou zákonnosti důkazů dostatečným
způsobem zabýval.
86. Třetí skupinu představovaly ty námitky, které s ohledem na svou
povahu mohly být bez dalšího přiřazeny pod zákonné dovolací důvody, nicméně v
této kauze nebyly podle státního zástupce důvodné. Jednalo se především o
výhrady obviněných, že mělo být postupováno podle trestního zákona účinného v
době spáchání trestné činnosti, že v důsledku nesprávně vedeného řízení proti
uprchlému byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, že
nebyly naplněny formální znaky trestných činů, jež jim byly kladeny za vinu, že
i při zohlednění skutkových zjištění soudů nižších stupňů by padělání a
pozměnění peněz mělo být v základní skutkové podstatě kvalifikováno podle § 233
odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv jako § 233 odst. 2 tr. zákoníku, či že by spíše
mělo být posuzováno jako jednání podvodné.
87. Co se týče tvrzeného nedostatku naplnění formálních znaků trestných
činů, jež byly obviněným kladeny za vinu, za východisko hodnocení těchto
námitek posloužila státnímu zástupci tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku
soudu prvního stupně a na ni navazující právní hodnocení ze strany soudů
nižších stupňů. Podle názoru státního zástupce tzv. skutková věta vykazovala
veškeré formální znaky trestných činů, které byly jednotlivým obviněným kladeny
za vinu. Především z nich lze dovodit jak příslušný objekt trestného činu, tak
i odpovídající objektivní stránku jeho skutkové podstaty (jednání, následek a
příčinný vztah mezi nimi), jakož i stránku subjektivní. Zároveň s ohledem na
skutková zjištění soudů nižších stupňů bylo zřejmé, že jednání obviněných bylo
jednáním společensky škodlivým. Státní zástupce proto uzavřel, že soudy
zjištěná jednání jednotlivých obviněných vykazovala veškeré znaky deliktů,
které obviněným byly kladeny za vinu, právní kvalifikace byla přiléhavá a plně
korespondovala s učiněnými skutkovými zjištěními, takže se ani nemohla uplatnit
alternativní kvalifikace navrhovaná některými obviněnými. Státní zástupce tak
měl za to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplněn
nebyl. Pokud navíc obvinění poukazovali na nedostatek subjektivní či objektivní
stránky skutkových podstat trestných činů, pak tak činili v podstatě jen na
základě své vlastní představy o skutkovém ději, nikoliv na základě skutkových
zjištění soudů nižších stupňů, což je však, jak upozornil výše, nezbytné.
88. Pokud jde o údajný nedostatek podmínek pro vedení řízení proti
uprchlému, pak nad rámec dotčených soudních rozhodnutí státní zástupce uvedl,
že závěr o porušení zákonem stanovených zásad pro konání hlavního líčení nebo
veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného ve smyslu dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze v obecné rovině učinit i tehdy, bylo-li
konáno řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. řádu. V konkrétním
případě tak tomu ovšem mohlo být jen tehdy, pokud by bylo takové řízení
provedeno v rozporu s podmínkami, které pro ně zákon stanoví, což by mohlo
nastat, například tehdy, pokud by nebyla respektována hlediska, za nichž lze
řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. řádu vést, anebo pokud by soud
neučinil rozhodnutí o vedení takového řízení podle § 305 tr. řádu (k tomu
odkázal například na rozhodnutí č. 57/2005-II. a č. 28/2007 Sb. rozh. tr.).
Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1464/2013 (státní
zástupce mínil zřejmě usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012,
protože pod dříve uvedenou spisovou značkou Nejvyšší soud žádné rozhodnutí
neučinil, ale věc vracel bez věcného vyřízení soudu prvního stupně – pozn.
Nejvyššího soudu), podle něhož rozhodující podmínkou pro konání řízení proti
uprchlému ve věci obviněného, který se zdržuje v cizině, je okolnost, že
důvodem takového jeho pobytu v cizině je jeho záměr vyhnout se trestnímu
stíhání před soudem domovského státu. Je-li tato podmínka splněna, pak konání
řízení proti uprchlému nebrání skutečnost, že uprchlý obviněný byl omezen na
osobní svobodě orgány činnými v trestním řízení cizího státu, ve kterém se
zdržuje. Za rozhodující bylo třeba považovat, že důvodem dlouhodobého pobytu
obviněného v cizině byl jeho záměr vyhnout se trestnímu řízení vedenému proti
němu v České republice. Státní zástupce měl za to, že tato rozhodná podmínka
byla splněna, neboť takový záměr byl u obviněného R. K. nepochybně přítomen,
byť účelově navenek deklaroval něco jiného. Vždyť v minulosti z České republiky
uprchl v průběhu prováděné domovní prohlídky právě proto, aby se pobytem v
cizině vyhnul trestnímu stíhání proti němu vedenému českými orgány činnými v
trestním řízení, obviněný se pak trestnímu stíhání v České republice
dlouhodobě, soustavně a zarputile bránil. O možnost přímé účasti se tedy podle
státního zástupce obviněný sám, dobrovolně připravil, a to svým vlastním
protiprávním jednáním.
89. Pochybení státní zástupce neshledal ani v posouzení otázek časové
působnosti trestních zákonů, při jejichž řešení soudy nižších stupňů plně
respektovaly čl. 40 odst. 6 Listiny, podle kterého se trestnost činu posuzuje a
trest ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, ledaže je
pozdější zákon při posouzení trestnosti pro pachatele příznivější - § 2 odst. 1
tr. zákoníku.
90. Za nedůvodné považoval i námitky, na jejichž podkladě obviněný A. Z.
dovozoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Z
výroku o trestu dotčených rozsudků totiž vyplývá, že v případě všech obviněných
byl uložen druh trestu, který je přípustný, přičemž jeho výměra se neocitá mimo
příslušnou zákonnou trestní sazbu (s přihlédnutím k moderačním ustanovením).
91. Pokud bylo namítáno, že soudy nižších stupňů nezohlednily délku
trestního řízení a dobu, která od spáchání trestné činnosti uplynula, šlo opět
o nedůvodné výtky. Tyto skutečnosti se totiž podle názoru státního zástupce ve
výroku o trestu významně promítly, a to v relativně mírné výměře trestu.
92. Státní zástupce shrnul, že námitky obviněných buď nelze pod zákonné
dovolací důvody vůbec přiřadit, nebo to sice formálně možné bylo, nicméně
námitky postrádaly důvodnost. Vzhledem ke shora uvedenému navrhl podaná
dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně
neopodstatněná. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i v
případě jiného než navrhovaného rozhodnutí [viz § 265r odst. 1 písm. c) tr.
řádu].
93. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k možné replice obviněným,
kteří této možnosti nevyužili.
94. K podanému dovolání M. P. zaslala Nejvyššímu soudu vyjádření také
poškozená obchodní společnost ČEPRO prostřednictvím svého zmocněnce. Ovšem
poškozený není subjektem, který by mohl dovolání podat a jemuž by mělo být
dovolání doručováno k vyjádření (srov. § 265d a § 265h tr. řádu), nepočítá se
ani s tím, že by se dovolací soud měl námitkami či vyjádřeními poškozeného
zabývat a s nimi vypořádávat.
V. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
95. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti dovolateli uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím
důvodům.
96. Nejprve je třeba upozornit, že dovolání je svou povahou mimořádným
opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli
důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l
písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z
jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen
formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým
obsahem také odpovídaly, v opačném případě vede dovolání obsahující pouhý
formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů k
jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod č. T
420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo
Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
97. Všichni dovolatelé opřeli svá dovolání o dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně
právním posouzení, příp. o dovolací důvod podle § 265b odst. písm. l) v jeho
druhé alternativě, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (tak dovolání J. S. a M. P.). Kromě shora
uvedeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §
265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve druhé alternativě, uplatnil dovolatel R. K.
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, jelikož se domníval, že
byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve
veřejném zasedání. Dovolatel M. P. uplatnil dále též dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, poněvadž měl za to, že ve věci rozhodl
vyloučený orgán, a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť při ukládání
trestu nebyla zhodnocena nepřiměřená délka řízení. Dovolatel A. Z. namítal
rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť podle jeho
názoru mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu.
98. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu spočívá v
tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít,
jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení
známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
99. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je naplněn,
pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo
ve veřejném zasedání.
100. Dále lze obecně konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva
hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních
odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na
skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který
byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký
v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného
činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná
skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy
nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly
naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v
případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel
sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl
vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně
vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod
tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy,
jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v
jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný
opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí.
101. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spočívá v
tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně
za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
102. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že v případě námitek, které
dovolatelé uplatnili již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s
nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly, platí, jak vyplývá z konstantní
judikatury Nejvyššího soudu, že dovolací soud zpravidla odmítne takové dovolání
jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002,
sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha
2002). Na odůvodnění těchto rozhodnutí je pak možno dovolacím soudem odkázat (k
tomu srov. též dále).
103. Dále je třeba obecně upozornit, že dovolací soud se nezabývá těmi
námitkami, které obvinění neuvedli přímo v textu svých včas a řádně podaných
dovoláních, ale jsou obsaženy jen v dalších jejich podáních adresovaných
orgánům činným v trestním řízení a v dovolání na ně obvinění jen odkážou, jako
to činil například obviněný J. S.. Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen
těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s
obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu tak, aby byly
uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání, dovolatel nemůže svou námitku opírat
jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných
podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných
řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně – viz rozhodnutí č.
46/2013 Sb. rozh. tr.
b) Námitky nepřípustné a neodpovídající dovolacím důvodům
104. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce lze značnou část námitek
obviněných označit za přípustné a neodpovídající uplatněným ani žádným jiným
dovolacím důvodům. Zcela mimo rámec dovolacích důvodů taxativně uvedených v §
265b odst. 1, 2 tr. řádu byly uplatněny ty námitky obviněných, jejichž
prostřednictvím obvinění zpochybňovali soudy nižších stupňů zjištěný skutkový
stav, domáhali se jiného hodnocení provedených důkazů a na jeho základě
nabízeli jiné verze skutkového děje, na které pak žádali aplikovat normy
hmotného práva. Stejně tak neodpovídaly uplatněným ani dalším dovolacím důvodům
námitky tvrzených procesních pochybení soudů nižších stupňů při provádění
dokazování, případně dalších obviněnými označených údajných chyb v procesním
postupu soudů nižších stupňů, jež nelze podřadit pod některý z taxativně
vypočtených a úzce vymezených procesních dovolacích důvodů v § 265b odst. 1 tr.
řádu [konkrétně v písm. a) až f), k) a l)].
105. Takové námitky uváděli všichni dovolatelé, kteří především svými
námitkami brojili proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně (případně v
intencích doplnění a změn soudem odvolacím) a v dovoláních předkládali vlastní
verze skutkového děje (všichni dovolatelé), případně namítali existenci tzv.
extrémního rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených (a
použitelných) důkazních prostředků na straně jedné a na základě jejich
vyhodnocení dovozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením na straně
druhé (tak dovolatelé T. P., I. H., J. S., M. P. a A. Z.). Obvinění dále
vznášeli celou řadu námitek procesního charakteru, které obecně nespadají pod
uplatněné či jiné dovolací důvody, šlo především o zpochybnění zákonnosti,
přípustnosti a použitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu
(dovolatel I. H.) a výslechu svědka R. Z. (dovolatelé I. S., M. P., A. Z.),
dále obvinění namítali podjatost znalce (M. P.). Další velkou skupinou v zásadě
typově shodných námitek ze strany obviněných bylo porušení jejich práva na
spravedlivý proces, které spatřovali vedle již zmíněného tzv. extrémního
nesouladu mezi obsahem důkazů a na jejich základě vyvozeného skutkového děje
též v porušení práva na obhajobu z důvodu nemožnosti reagovat na názor
odvolacího soudu (dovolatel I. S., M. P.), nedostatečném vypořádání odvolacích
námitek soudem druhého stupně (dovolatel A. Z.), porušení zásady in dubio pro
reo či opomenutí některých důkazů (dovolatel M. P.).
106. První okruh zásadně nepřípustných námitek v dovolacím řízení se
týká výhrad proti skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů, které
tvořily jádro prakticky všech dovolání obviněných. Obvinění předkládaly ve
svých dovoláních vlastní verze skutkového děje odlišné od skutkových zjištění
soudů nižších stupňů, dovozovali odlišné závěry z provedeného dokazování, jinak
hodnotili důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků, popř. své
závěry činili, aniž by k tomu byl podklad v opatřených důkazech. Konkrétně u
jednotlivých dovolatelů se jedná o následující námitky. Dovolatel R. K.
částečně svými námitkami, kterými brojil proti svému odsouzení pro přípravu
trestného činu, nabízel jiný průběh skutku, než ke kterému dospěl soud prvního
stupně, resp. poukazoval na nedostatek usvědčujících důkazů. Odhlédne-li se od
těchto výlučně skutkových námitek, v celkovém kontextu zpochybňoval nesprávné
posouzení soudy nižších stupňů zjištěného skutku jako přípravy k trestnému
činu, a proto se k tomu Nejvyšší soud vyjádří podrobněji dále v pasáži o
námitkách podřaditelných pod uplatněné dovolací důvody. Obviněný I. H. ve svém
dovolání brojil také proti hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně.
Námitky částečně založil na zpochybnění provedených důkazů a skutkových
zjištění, a to u obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Namítal extrémní
rozpor mezi důkazy a na jejich základě zjištěným skutkovým stavem. Dovolatel T.
P. mimo jiné také zpochybňoval hodnocení důkazů, především se věnoval údajnému
tendenčnímu zachycení výpovědi zpracovatele odborného vyjádření J. M., který
vypovídal u hlavního líčení. Dovolatel J. S. namítal extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, brojil proti hodnocení důkazů
soudem prvního i druhého stupně, především pak tvrdil (a nabízel k tomu
důkazy), že předmětné listiny nesepsal, že jeho verze nebyla před soudy nižších
stupňů vyvrácena. Obviněný M. P. sice formálně napadal právní hodnocení skutků
(absenci znaků objektivní a subjektivní stránky skutkových podstat trestných
činů), jež mu byly kladeny za vinu, avšak ve skutečnosti brojil primárně proti
skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, s nimiž nesouhlasil, zpochybňoval
rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů. Neustále po celou dobu
trestního řízení a zvláště před soudy nižších stupňů opakoval svou obhajobu
ohledně reálné důvodnosti pohledávek a o svém přesvědčení, že důvodné byly, ač
se soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování přiklonily k verzi
předestřené obžalobou státního zástupce. Obviněný M. P. též poukazoval na
záměnu pojmů v rámci výpovědi svědka M. N. Také obviněný A. Z. primárně brojil
proti provedenému dokazování, které považoval za nedostatečné k tomu, aby na
jeho základě soudy nižších stupňů dospěly k závěrům prezentovaným ve skutkové
větě výroku rozsudku soudu prvního stupně.
107. Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné
opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je
charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné
posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění, na nichž jsou napadená rozhodnutí založena, ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho
všichni dovolatelé domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém
usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420.
ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství
C. H. Beck, Praha 2002).
108. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou
především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého
stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je
ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací,
bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny.
Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem
bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní
důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada
bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli,
soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho
nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu
orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod
bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např.
JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str.
170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení
skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v
osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí
(viz § 265r odst. 7 tr. řádu). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání
jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní
vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících
povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí
obstát. Mezi takové vady ovšem se zásadně neřadí vady dokazování, při němž
dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu.
Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze
závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z
nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
109. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně
skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a
případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního
soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani práva
na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jak někteří dovolatelé tvrdili.
Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění
zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý
proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou
Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4.
března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu
pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se
tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy
nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V té
souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud
výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze
nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace
… však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje
argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž
jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění
konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská
práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č.
stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou
podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního
soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní (jak
shodně tvrdili obvinění), mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních
prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy
nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné
dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v
tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně
v obou rozhodnutích soudu druhého stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci.
110. K takto formulovaným námitkám proti skutkovému stavu, resp.
provedenému dokazování, může Nejvyšší soud pouze na podkladě znalosti obsahu
trestního spisu nad rámec své přezkumné povinnosti (tzv. obiter dictum)
konstatovat, že neshledal tzv. extrémní nesoulad mezi soudy nižších stupňů
zjištěným skutkovým stavem a obsahem důkazů vyplývajících z provedených
důkazních prostředků, jak dovolatelé namítali. Dovolací soud má za to, že soud
prvního stupně se velice podrobně a pečlivě zabýval žalobními tvrzeními
státního zástupce, provedl poměrně rozsáhlé dokazování v rozsahu nezbytném
proto, aby mohl na jeho základě učinit skutkové závěry, které nalezly svůj
odraz ve skutkové větě výroku jeho rozsudku, jež byla později zčásti upravena
ještě soudem odvolacím, přitom výsledná zjištění soudů nižších stupňů
odpovídají obsahu důkazů, které soudy nižších stupňů hodnotily logicky,
jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Je třeba také dovolatele upozornit,
že samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového
děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů,
které nebyly nijak nepřípustně deformovány, přičemž tento svůj postup
přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. V odůvodnění
svého rozsudku soud prvního stupně hodnotil srozumitelně a vcelku logicky
důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků, činil tak zčásti již při
reprodukci jednotlivých důkazních prostředků, následně i ve vzájemných
souvislostech souhrnně. Vysvětlil také konkrétně, proč některé důkazy považoval
za věrohodné a proč z nich vycházel a naopak proč některé z nich nemohl vzít v
potaz. V řízení bylo získáno velké množství důkazů, zejména svědeckých
výpovědí, ale i listinných a věcných důkazů zajištěných při domovních
prohlídkách, prohlídkách jiných prostor a pozemků a osobních prohlídkách, dále
i odborných vyjádření a znaleckých posudků, důležitou roli hrály i odposlechy a
záznamy telekomunikačního provozu. Soud prvního stupně se jimi zabýval a
hodnotil je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, jak vyžaduje ustanovení §
2 odst. 6 tr. řádu, a to právě na rozdíl od obviněných, kteří jednotlivé dílčí
otázky a důkazy vytrhávaly z kontextu. Toto hodnocení soudu prvního stupně je
pak v koncentrované podobě předestřeno především na stranách 153 – 176
odůvodnění jeho rozsudku, s těmito skutkovými závěry a také s hodnocením důkazů
souhlasil i soud odvolací, a to v obou svých rozsudcích (viz zejména body 113.
a násl. rozsudku ze dne 28. 3. 2018, resp. body 56. a násl. rozsudku ze dne 6.
6. 2018).
111. Nejvyšší soud může jen ve stručnosti zopakovat, že pod body 1. a)
až 1. c) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo obviněným kladeno za
vinu, že obviněný R. K. jako člen organizované zločinecké skupiny a obviněný M.
P. jednající vědomě se členem organizované zločinecké skupiny se snažili
neoprávněně obohatit na úkor České republiky prostřednictvím obchodní
společnosti ČEPRO uplatněním fiktivní pohledávky, přičemž využili fiktivní
doklady o prodeji pohonných hmot z majetku obchodní společnosti BENA, a. s.,
které měly být údajně uloženy ve skladovém systému ČEPRO, aby vytvořili mylný
dojem o existenci pohledávek za obchodní společností ČEPRO, a to
prostřednictvím obchodní společnosti T., jejímž společníkem je obviněný M. P.,
a dalších obchodních společností, v nichž figurovali obvinění R. K. a M. P.
(popis jednotlivých zapojených společností je uveden v odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně na str. 20 – 28), pak ve snaze znepřehlednit celou situaci
tyto pohledávky postupovali na další subjekty. Podle zjištění soudů nižších
stupňů popsaných pod bodem 1. a) výroku rozsudku soudu prvního stupně obvinění
se pokusili získat majetkový prospěch ve výši 348 223 955,30 Kč (pohledávka M
Port), pod bodem 1. b) pak částku 2 598 820 335 Kč (pohledávka Venturon
Investment). Tyto dvě pohledávky uplatnili u civilního soudu, zajistili, aby se
odpovědným pracovníkům obchodní společnosti ČEPRO nedostaly soudní obsílky
(odcizili je prostřednictvím obviněné I. S.), k zabránění provedení exekuce
došlo až z důvodu zásahu policejního orgánu poté, co svědek R. Z. věc oznámil
Policii České republiky. V případě popsaném pod bodem 1. c), tzv. akce celník,
mělo jít o fiktivní umoření celního dluhu obchodní společnosti T., ve výši 2
993 992 231 Kč. Obchodní společnost T., se snažila přenést odpovědnost za celní
dluh na obchodní společnost ČEPRO. Obvinění pak vymysleli plán, že dvě soudně
přiznané pohledávky [ad 1. b) a celní dluh] v celkové výši 250 milionů CHF
obchodní společnost T., převede na obchodní společnost Grysson LLC z USA, k
fyzickému převzetí (padělků) peněz zástupci obchodní společnosti Grysson LLC
dojde v sídle obchodní společnosti T., dne 17. 6. 2005. Do tohoto sídla se pak
v bezprostředním časovém sledu měl dostavit „domluvený“ celník, který by
tvrzenou finanční hotovost ve výši 250 milionů CHF protokolárně zajistil za
účelem zajištění celního dluhu, aby pak s penězi uprchl. Tím by jednak došlo k
zániku celního dluhu obchodní společnosti T., jednak by zbývající část ve výši
2 miliard Kč ještě uvedená společnost po České republice nárokovala. K dokonání
tohoto činu však nedošlo z důvodu oznámení akce svědkem R. Z. policii, poté
byli obvinění zadrženi a bylo zahájeno trestní stíhání.
112. Proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně u skutku 1. a) a 1. b) výroku jeho rozsudku především brojil dovolatel M. P.. Nesouhlasil s
opodstatněnými a náležitě odůvodněnými závěry soudu prvního stupně, že šlo o
fiktivní pohledávky, zpochybňoval i své zavinění, především pak pokud jde o
jeho vědomí, že šlo o fiktivní pohledávky. Obviněný ale přitom vycházel z
jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy nižších stupňů. Dovolatel v
zásadě nijak nerozporoval skutková zjištění, co se týče popsaného jednání z
hlediska jednotlivých právních úkonů (postupování pohledávek), zjednodušeně a
přehledně popsaných na str. 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. To, co
rozporoval, byl závěr soudů, že se jednalo o pohledávky smyšlené, fiktivní,
snažící se navodit dojem pravosti právě několikanásobnými převody, kdy se
měnilo vlastnictví držitele těchto pohledávek, a zastřít tak a znepřehlednit
situaci. Obviněný M. P. tedy svou obhajobu po celou dobu v řízení stavěl
především na tom, že se jednalo o pohledávky oprávněné a legálně a důvodně
vymáhané. Tato jeho obrana však byla provedenými důkazy přesvědčivě vyvrácena,
zejména šlo o svědecké výpovědi bývalých zaměstnanců obchodní společnosti ČEPRO
(svědkyně J. P., svědků Z. S., A. U., T. K., A. H.), kteří uváděli, že každý
měsíc docházelo k odsouhlasení tzv. bilančních stavů s jednotlivými zákazníky,
tedy příjmů a výdajů jednotlivých druhů pohonných hmot, který měl daný zákazník
ve skladovacím a produktovodním systému ČEPRO k dispozici (skladovací stav
zásob pohonných hmot pro jednotlivého zákazníka), přičemž totéž se dělo i ve
vztahu k obchodní společnosti BENA, a. s., která nikdy nevznesla žádné výtky
proti bilančním stavům. Správnost bilančních stavů (a tedy i smyšlenost
pohledávek vůči obchodní společnosti ČEPRO) lze dovodit nejen z bilančních
stavů obchodní společnosti BENA, a. s., které sama tato společnost pravidelně
jednou měsíčně odsouhlasila, ale především ze znaleckého posudku PwC a z
výslechu jeho zpracovatelů soudem prvního stupně, Petra Kříže a Kateřiny
Holásek Dosedělové (srov. Na str. 79 – 82 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně), a také ze zprávy auditora KPMG. Soud prvního stupně se rovněž logicky
vypořádal s odlišnými závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku BDO
předloženého obviněným M. P. (str. 87 rozsudku soudu prvního stupně), s těmito
závěry souhlasil i odvolací soud (viz bod 134. odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu ze dne 28. 3. 2018, a bod 62. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne
6. 6. 2018). Ani Nejvyšší soud nemá důvod tyto závěry soudů nižších stupňů
jakkoliv zpochybňovat. Fiktivnost pohledávek je tak doložena celou řadou
důkazů, které do sebe zapadají, a nedovolují přijmout jiný závěr, než jaký
učinily soudy nižších stupňů, že vše bylo předem promyšleno a naplánováno tak,
aby se vyvolalo zdání pravosti pohledávek a obvinění se mohli obohatit na úkor
českého státu.
Nadto si obvinění ještě pro pojištění získání exekučního titulu
a zamezení úspěšného zpochybnění pravosti pohledávek pojistili jiným způsobem
zásahu do vnitřní organizace žalované obchodní společnosti ČEPRO, jejíž
odpovědní pracovníci o podstatných procesních událostech týkajících se
pohledávek nevěděli. Lze též poukázat na argumentaci odvolacího soudu (v bodu
140. odůvodnění jeho rozsudku ze dne 28. 3. 2018), v níž odvolací soud
upozornil na to, že obchodní společnost ČEPRO před podáním předmětných žalob
nebyla vyzvána k plnění, z čehož lze rovněž dovodit, že se jednalo o fiktivní
pohledávky. Rovněž svědkyně M. K., jednatelka obchodní společnosti T., uvedla,
že tato společnost žádnou pohledávkou za obchodní společností ČEPRO
nedisponovala a žádnou smlouvu o postoupení pohledávky nepodepsala. Listiny ve
vztahu k obchodním společnostem, které pohledávku měly uplatňovat, a razítko
obchodní společnosti Saffron byly zajištěny při domovní prohlídce u obviněného
R. K.. O tom, že se jednalo o pohledávky fiktivní, dovolatel M. P. nepochybně
věděl, jak vyplývá z řady svědeckých výpovědí, listin a poznámek R. K. zajištěných při domovní prohlídce a z odposlechů a záznamů telekomunikačního
provozu. Obviněný M. P. byl zapojen do činnosti lichtenštejnských společností,
na podkladě jeho pokynů jednala C. H. B. Dovolatel M. P. namítl, že z výslechu
svědka M. N. soudy nižších stupňů dovodily chybné závěry (reprodukce a
hodnocení svědecké výpovědi na str. 99 – 100 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, resp. v bodě 67. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně ze dne 28. 3. 2018 a shodně v bodě 138. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně ze dne 6. 6. 2018), ovšem pouze ze svědecké výpovědi M. N. nelze dovodit oprávněnost
vymáhaných pohledávek, naopak, jak uvedl odvolací soud, lze v roce 2002 spatřit
počátek celého podvodného plánu obviněného R. K., M. P. a dalších, jež využili
zmatečné, nepřehledné situace.
113. Pod bodem 1. c) výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo obviněným
kladeno za vinu jednání podvodného charakteru za využití padělků švýcarských
franků. Podle závěrů soudů nižších stupňů částka 250 milionů CHF, kterou měla
obchodní společnost Grysson fyzicky předat v sídle obchodní společnosti T., za
odkupované pohledávky, byla vytvořena tak, aby zdánlivě vytvářela dojem pravých
peněz. Bankovky a jejich padělky v nominální hodnotě 1 000 CHF byly zabaleny do
balíčků po 100 ks, každý z těchto balíčků byl přepásán pravou papírovou
bankovní páskou, horní a spodní bankovka v balíčku byla pravá, zbylé padělky,
deset takovýchto balíčků bylo zavařeno do fólie. Takové balení pak bylo
způsobilé vytvořit dojem originálního balení bankou, v souhrnu šlo o částku 250
milionů CHF. Bankovky takto zabalené byly zajištěny policejním orgánem v
prostorách obchodní společnosti DKR Invest, s. r. o. (viz k tomu str. 110-112
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), spolu s dalším předměty sloužícími k
přípravě balíčků (lepící pásky, nůžky, fólie, vakuovačka, 2 CD s obrázky
bankovek, zkušební tisky napodobenin bankovek atd.). Předání peněz při
„náhodném“ celním šetření mělo být nahráno na kamery, mělo být protokolárně
zaznamenáno, a to vše pak mělo doložit úhradu celního dluhu obchodní
společnosti T., při následném zmizení celníka i s penězi. Toto jednání bylo
kladeno za vinu obviněným R. K., I. H., T. P. a A. Z..
114. Obviněný I. H. se skutkovými zjištěními pod bodem 1. c)
nesouhlasil, protože postrádal přesvědčivý důkaz o své vině, nebyly nalezeny
jeho daktyloskopické stopy na balíčcích s penězi. Dovolací soud však i v tomto
směru souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že též vina obviněného I. H.
byla spolehlivě prokázána provedenými důkazy, a to nejen lístečkem s rukou
psaným textem („POUZE Z. P. + p. H.)“ nalezeným na krabici zajištěné při
prohlídce jiných prostor v prostorách obchodní společnosti DKR Invest, s. r. o.
(srov. str. 110 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), ale také odposlechem
a záznamem telekomunikačního provozu akce RYBNÍK 10 (viz str. 150 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně), při němž obviněný A. Z. sdělil obviněnému R.
K., že „to už dneska zabalí a byli tam všichni tři“, přičemž z kontextu jasně
plyne, že se jedná o vytvoření balíčků peněz popsaných pod bodem 1. c), a že
přítomnými byli obvinění A. Z., T. P. a I. H.. Soud prvního stupně k tomu
shrnul i další usvědčující důkazy na str. 112 – 113 odůvodnění svého rozsudku,
s těmito závěry vyslovil souhlas i odvolací soud v bodě 175. odůvodnění svého
rozsudku ze dne 28. 3. 2018 a ani dovolací soud nemá důvod je zpochybňovat a
ani mu to nepřísluší, jak bylo vysvětleno výše.
115. Dovolatel T. P. také nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně
popsanými pod bodem 1. c), pokud šlo o jeho vlastní účast na tomto jednání.
Stejné výhrady obviněný uplatnil již v odvolacím řízení, odvolací soud se s
nimi řádně a dostatečně vypořádal, takže Nejvyšší soud může odkázat na jeho
argumentaci obsaženou v bodech 171. – 174. odůvodnění jeho rozsudku ze dne 28.
3. 2018. Soud prvního stupně i v tomto směru vycházel z dostatečného a
přesvědčivého penza důkazů prokazujících vinu obviněného T. P., ohledně něhož
lze též odkázat na pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedené výše
ohledně obviněného I. H. (srov. také především vyhodnocení daktyloskopických
stop na papírových páscích sloužících k převázání bankovek na str. 112
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – shoda otisků prstů byla zjištěna u
obviněného T. P. v 25 případech).