5 Tdo 192/2018

5 Tdo 192/2018-185

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o

dovolání obviněného P. K., nar. XY, bytem XY, a nejvyššího státního zástupce

podaného v neprospěch P. K. a ve prospěch i v neprospěch P. K., nar. XY, bytem

XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 7 To

95/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí

nad Labem pod sp. zn. 51 T 17/2013, t a k t o :

Podle § 265k odst. 2 za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. se částečně

zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 7 To

95/2016, a to v části, jíž bylo rozhodnuto o vině P. K. a P. K. a v části, jíž

byla věc obviněného P. K. ve zprošťující části pod body 3), 4) a 5) rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem vrácena tomuto soudu k novému rozhodnutí, a

dále se částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23.

března 2016, sp. zn. 51 T 17/2013, a to v části, jíž bylo rozhodnuto o vině P.

K. a P. K. a v části, jíž byl P. K. zproštěn obžaloby.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené

části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem

přikazuje, aby věc obviněných P. K. a P. K. v potřebném rozsahu znovu projednal

a rozhodl.

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2016, sp.

zn. 51 T 17/2013 (dále jen „nalézací soud“), byl obviněný P. K. uznán vinným

tím, že opakovaně zneužil svého postavení člena V. R. r. r. s. S., který podle

§ 16e odst. 1 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje jedná a

rozhoduje o věcech spojených s realizací Regionálního operačního programu,

zejména schvaluje výběr projektů, kterým R. r. poskytne dotaci či návratnou

finanční pomoc a pravomoci v rámci kolektivního orgánu rozhodovat o pracovním

poměru zaměstnanců Ú. R. r. do úrovně vedoucí odboru podle článku 1c jednacího

řádu Výboru, a jednal v rozporu s článkem 60 nařízení rady (ES) č. 1083/2006 ze

dne 11. července 2006, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální

rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES)

č. 1260/1999, v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 písm. c), f), g) zákona č.

312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých

zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s ustanovením § 1 písm. a), § 3

odst. 2 písm. a), b) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění

pozdějších předpisů a v rozporu s čl. 2 bod 2, bod 3, čl. 4 bod 1 Etického

kodexu R. o. p. r. s. S. tím, že:

1)

blíže nezjištěného dne po 29. 4. 2011 kolem 17:00 hod., kdy došlo k ukončení

21. Výzvy R. r. r. s. S. k předkládání projektů v rámci Regionálního operačního

programu NUTS II Severozápad pro období 2007 – 2013 se zahájením příjmu žádostí

o dotaci dne 6. 1. 2011 a ukončením příjmu dne 29. 4. 2011 ve 12:00 hod.,

přivezl do bydliště vedoucí Ú. o. realizace programu obviněné I. K., nar. XY,

na adrese XY, 5 ks listů formátu A3 se seznamem přihlášených projektů 21.

Výzvy, ve kterém byly dosud nezjištěnými osobami, níže uvedené projekty,

různobarevně označeny tužkou, vpravo od názvu projektu např. svorkou, tečkou,

vykřičníkem a uložil obviněné K. zajistit, aby hodnocením úspěšně prošly

projekty administrativně umístěné v Ústeckém kraji, a to

(1) projekt CZ.1.09/3.2.00/35.00834

- prioritní osa 3 – Dostupnost a dopravní obslužnost,

- 3.2 Rozvoj dopravní obslužnosti regionu,

- žadatel: DODPRAVNÍ PODNIK měst Mostu a Litvínova, a. s.,

- název projektu: Integrovaný dopravní systém Dopravního podniku měst

Mostu a Litvínova, a. s.,

- předpokládaná dotace celkem: 67 493 748,60 Kč [z Evropského fondu

regionálního rozvoje (dále jen ERDF) 57 369 686,31 Kč a ze státního rozpočtu 10

124 062,29 Kč],

- projekt nedoporučen/neschválen,

(2) projekt CZ.1.09/4.1.00/36.00836

- prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu,

- 4.1. Budování a rozvoj atraktivit a infrastruktury cestovního ruchu,

- žadatel: Polesí Střekov, a. s.,

- název projektu: Vybudování muzea vývoje a tradic české myslivosti v

rámci dostavby východního křídla zámku Libouchec,

- předpokládaná dotace celkem: 17 621 941,57 Kč (z fondu ERDF 14 978

650,33 Kč a ze státního rozpočtu 2 643 291,23 Kč),

- dne 2. 9. 2014 byla uzavřena dohoda mezi příjemcem Polesí Střekov, a.

s., a R. r. r. s. S. o ukončení smlouvy o poskytnutí dotace z rozpočtových

prostředků R. r. z důvodu rozhodnutí příjemce dotace,

(3) projekt CZ.1.09/4.1.00/36.00881

- prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu,

- 4.1 Budování a rozvoj atraktivit a infrastruktura cestovního ruchu,

- žadatel: SC Production, s. r. o.,

- název projektu: Zkvalitnění vybavení lyžařských středisek v Krušných

horách,

- předpokládaná dotace celkem: 35 664 786 Kč (z fondu ERDF 30 315 068,10

Kč a ze státního rozpočtu 5 349 717,90 Kč),

- projektová žádost nesplnila podmínky přijatelnosti,

(4) projekt CZ.1.09/4.1.00/36.00913

- prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu,

- 4.1 Budování a rozvoj atraktivit a infrastruktury cestovního ruchu,

- žadatel: Sport Centrum Bouřňák, o. p. s.,

- název projektu: Revitalizace areálu běžeckého lyžování Nové Město v

Krušných horách,

- předpokládaná dotace celkem: 28 004 394 Kč (z fondu ERDF 23 803 734,90

Kč a ze státního rozpočtu 4 200 659,10 Kč),

- projektová žádost stažena žadatelem/ukončena řídícím orgánem,

(5) projekt CZ.1.09/4.1.00/36.00931

- prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu,

- 4.1 Budování a rozvoj atraktivit a infrastruktury cestovního ruchu,

- žadatel: SKIAREÁL KLÍNOVEC, s. r. o.,

- název projektu: Modernizace a rozšíření Skiareálu Klínovec - etapa

sever,

- předpokládaná dotace celkem: 172 963 333,05 Kč (z fondu ERDF 147 018

833,09 Kč a ze státního rozpočtu 25 944 499,95 Kč),

- výdaje projektu certifikovány,

(6) projekt CZ.1.09/4.1.00/36.00934

- prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu,

- 4.1 Budování a rozvoj atraktivit a infrastruktury cestovního ruchu,

- žadatel: SKI areál Ústí n/L – Zadní Telnice, s. r. o.,

- název projektu: Areál volného času Ústí nad Labem - Zadní Telnice, s.

r. o,

- předpokládaná dotace celkem: 40 070 241 Kč (z fondu ERDF 34 059 704,85

Kč a ze státního rozpočtu 6 010 536,15 Kč),

- dne 30. 1. 2013 byla uzavřena mezi příjemcem dotace a R. r. r. s. S.

dohoda o ukončení smlouvy o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků R. r. z

důvodu rozhodnutí příjemce dotace, a to na základě usnesení valné hromady

obchodní společnosti SKI areál Ústí n/L – Zadní Telnice ze dne 18. 9. 2012,

(7) projekt CZ.1.09/4.1.00/36.00949

- prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu,

- 4.1 Budování a rozvoj atraktivit a infrastruktury cestovního ruchu,

- žadatel: Sport areál Klíny, s. r. o.,

- název projektu: Optimalizace a rozvoj lyžařského areálu Sport areál

Klíny – I. etapa,

- předpokládaná dotace celkem: 40 002 242,40 Kč (z fondu ERDF 34 001

906,04 Kč a ze státního rozpočtu 6 000 336,36 Kč),

- projekt ohodnocen, nedosáhl minimální bodové hranice,

(8) projekt CZ.1.09/4.3.00/37.00841

- prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu,

- 4.3 Podpora marketingu a tvorby a rozvoje produktů cestovního ruchu,

- žadatel: Město Jirkov,

- název projektu: Město Jirkov – nově objevený turistický cíl,

- předpokládaná dotace Evropské unie a státního rozpočtu celkem: 5 231

308 Kč,

- projektová žádost stažena žadatelem/ukončena řídícím orgánem,

(9) projekt CZ.1.09/4.3.00/37.00869

- prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu,

- 4.3 Podpora marketingu a tvorby a rozvoje produktů cestovního ruchu,

- žadatel: EUROQUALITY,

- název projektu: Severočeské výlety,

- předpokládaná dotace celkem: 4 794 896 Kč (z fondu ERDF 4 075 661,60

Kč a ze státního rozpočtu 719 234,40 Kč),

- projekt ohodnocen, nedosáhl minimální bodové hranice,

(10) projekt CZ.1.09/4.3.00/37.00871

- prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu,

- 4.3 Podpora marketingu a tvorby a rozvoje produktů cestovního ruchu,

- žadatel: Ústecký kraj,

- název projektu: Propagace rekultivovaných a revitalizovaných území v

Ústeckém kraji,

- předpokládaná dotace Evropské unie a státního rozpočtu celkem: 36 815

319 Kč,

- dne 29. 6. 2012 byla uzavřena mezi příjemcem dotace a R. r. r. s. S.

dohoda o ukončení smlouvy o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků R. r. z

důvodu rozhodnutí příjemce dotace předčasně ukončit projekt kvůli pozastavení

certifikace celého operačního programu ROP NUTS II Severozápad Ministerstvem

financí České republiky a tím ohrožení proplácení dotace,

(11) projekt CZ.1.09/4.3.00/37.00890

- prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu,

- 4.3 Podpora marketingu a tvorby a rozvoje produktů cestovního ruchu,

- žadatel: První krušnohorská realitní kancelář, s r. o.,

- název projektu: Propagace Mikroregionu St. Sebastian a Hotelu Inge,

- předpokládaná dotace celkem: 1 067 537,88 Kč (z fondu ERDF 907 407,19

Kč a ze státního rozpočtu 160 130,68 Kč),

- projektová žádost nesplnila podmínky přijatelnosti,

a dále zajistit, aby nebyl schválen projekt administrativně umístěný v Ústeckém

kraji:

(12) projekt CZ.1.09/4.1.00/36.00825

- prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu,

- 4.1 Budování a rozvoj atraktivit a infrastruktury cestovního ruchu,

- žadatel: Město Litvínov,

- název projektu: Revitalizace Valdštejnského zámku v Litvínově,

- předpokládaná dotace Evropské unie a státního rozpočtu celkem: 76 076

278,40 Kč,

- projektová žádost nesplnila podmínky přijatelnosti,

a tyto své pokyny doplnil pohrůžkou propuštění přesněji neurčených zaměstnanců

z oddělení administrace projektů Ú. R. r. r. s. S. XY ze zaměstnání,

přičemž následkem této výhrůžky obviněná I. K.:

přepsala a předala na lístku poslední trojčíslí registračních čísel shora

uvedených projektů a projektů ze seznamu obdrženého následně i od obviněného P.

K. M. (skutek III. 1) svojí podřízené, vedoucí oddělení administrace projektů,

obviněné K. O., nar. XY, jejíž trestní řízení je vedeno samostatně, a této

sdělila, že se o ně zajímají politici, tlumočila jí hrozbu obviněného P. K. a

současně vyžadovala nad rámec vzorových dokumentů, stanovených operačním

manuálem, zpracovávat podřízenými podrobná písemná vysvětlení v případě, že

některý ze shora uvedených projektů nebyl schválen, a o důvodech neúspěšnosti

projektů obviněná I. K. informovala obviněného P. K. a člena V. r. r.,

náměstka hejtmanky A. F., nar. XY,

poté, co vedoucí oddělení administrace projektů, obviněná K. O. k žádosti

obviněné I. K. odmítla provést s některým z externích expertů úpravu bodového

hodnocení, obviněná K. nejméně v jednom případě dne 29. 8. 2011 požádala

externího experta P. F., nar. XY, u projektu Areál volného času Ústí nad Labem

- Zadní Telnice, reg. č. projektu: CZ.1.09/4.1.00/36.00934 změnit již vydaný

odborný posudek, s čímž souhlasil a navýšil počet udělených bodů projektu z

původních 53 bodů na 61 bodů ze 71 možných bodů, tento nový odborný posudek

obviněná vyměnila v projektové složce za původní, který externí expert P. F.

zničil, tento projekt tak postoupil do 3. fáze hodnocení, což pozitivně

ovlivnilo podporu projektu tak, že byl zařazen do skupiny projektů doporučených

k financování v plné výši, následně došlo k uzavření smlouvy o poskytnutí

dotace z rozpočtových prostředků R. r., avšak příjemce na základě rozhodnutí

valné hromady od této smlouvy odstoupil a projekt tak nebyl dokončen,

projekt s názvem Revitalizace Valdštejnského zámku v Litvínově byl vyřazen ve

3. fázi hodnocení s tím, že projektová žádost nesplnila podmínky přijatelnosti,

2)

dne 5. září 2011 v Městském divadle XY, XY, mimo oficiální část jednání 54.

zasedání V. R. r. r. s. S., vyhrožoval obviněné I. K. ztrátou zaměstnání pro ni

a jí podřízené pracovníky oddělení administrace projektů, nebude-li navýšeno

bodové hodnocení projektu

· projekt CZ.1.09/4.3.00/37.00871

- prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu,

- 4.3 Podpora marketingu a tvorby a rozvoje produktů cestovního ruchu,

- žadatel: Ústecký kraj,

- název projektu: Propagace rekultivovaných a revitalizovaných území v

Ústeckém kraji,

- předpokládaná dotace Evropské unie a státního rozpočtu celkem: 36 815

319 Kč,

- projekt nedokončen/stažen,

který byl uveden v tzv. otečkovaném seznamu pod bodem I. 1) tak, aby tento

projekt postoupil do 3. fáze hodnocení, přičemž tak učinil nejméně před J. Č.,

nar. XY, který byl v té době pověřen výkonem funkce ředitele Ú. R. r. r. s. S.,

přičemž následkem této výhrůžky obviněná I. K.:

požádala své podřízené z oddělení administrace projektů, projektové manažerky

J. Š., nar. XY, a J. F., nar. XY, nyní Š., o pozměnění svého bodového

hodnocení, což tyto odmítly,

přičemž žadatel Ústecký kraj poté, co byl dne 31. 8. 2011 písemně informován o

tom, že projekt nesplnil minimální bodové hodnocení a je vyřazen z dalšího

procesu administrace, podal ve lhůtě 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto

oznámení stížnost, kterou po předchozím ústním souhlasu J. Č. a v souladu s

operačním manuálem, kapitola 7.1.10.3, bod 2, verze 2.07.14, platná od 17. 12.

2010, věcně správně zkontrolovaly obviněná I. K. a obviněná K. O. dne 8. 9.

2011 bodové hodnocení projektu, dne 13. 9. 2011 byla stížnost shledána

oprávněnou a následně došlo k uzavření smlouvy o poskytnutí dotace z

rozpočtových prostředků R.r.,

Ministerstvo financí České republiky, odbor Národní fond, Platební a

certifikační orgán však svým dopisem ze dne 12. 4. 2012 pod č. j.

MF-37509/2012/55-556 rozhodlo, že výdaje tohoto projektu nepovažují za

způsobilé a nebudou tedy refundovány ani certifikovány, přičemž dne 11. 6. 2012

byl na 61. zasedání V. r. r. r. s. S. v XY pod bodem 20, zápis č. j. RRSZ

8773/2012 přijat návrh ředitele Ú. R. r. r. s. S. na ukončení tohoto projektu,

dne 27. 6. 2012 Zastupitelstvo Ústeckého kraje na svém 30. zasedání schválilo

financování projektu ve výši max. 24 mil. Kč z Fondu rozvoje Ústeckého kraje a

uložilo obviněnému P. K. v termínu do 30. 6. 2012 zajistit ukončení platných

smluv uzavřených v souvislosti s realizací projektu s cílem minimalizovat

náklady Ústeckého kraje,

přičemž nedošlo k použití finančních prostředků uvedených rozpočtů ke škodě

České republiky - Ministerstva financí, České republiky - Ministerstva pro

místní rozvoj, Ústeckého a Karlovarského kraje a rovněž nedošlo k použití

finančních prostředků ke škodě Evropského fondu pro regionální rozvoj (ERDF).

2. Jednáním uvedeným pod bodem I. 1), 2) rozsudku nalézacího soudu

spáchal obviněný P. K. přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst.

1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, trestní zákoník

(dále jen tr. zákoník“), když jako úřední osoba, v úmyslu způsobit jinému škodu

a opatřit jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem

odporujícím jinému právnímu předpisu. Za tento přečin byl obviněnému uložen

podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří (3) let,

jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 2 (správně § 82 odst. 1) tr.

zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti (5) let. Dále byl obviněnému

uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v

zákazu výkonu zaměstnání a podnikatelské činnosti v souvislosti s implementací

regionálních operačních programů, hodnocením projektových žádostí o dotaci a

čerpáním dotací ze strukturálních fondů Evropské unie, státního rozpočtu a

rozpočtu krajů, a to na dobu sedmi (7) let.

3. Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3.

2016, sp. zn. 51 T 17/2013, byl dále obviněný P. K. uznán vinným pod bodem II.

tím, že

opakovaně zneužil svého postavení ředitele Ú. R. r. r. s. S. a pravomoci řídit

a kontrolovat podřízené úředníky a rozhodovat o otázkách jejich pracovního

poměru, a jednal v rozporu s čl. 60 nařízení rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11.

července 2006, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj,

Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č.

1260/1999, v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 písm. c), f), g) zák. č.

312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých

zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu s čl. 2 bod 2, bod 3, čl. 4

bod 1 Etického kodexu Regionálního operačního programu regionu soudržnosti

Severozápad a v rozporu s čl. 7.1.7.3 a čl. 7.1.11.1 Operačního manuálu

Regionálního operačního programu Severozápad, verze 2.07.10, platná od 7. 5.

2010 tím, že:

1)

dne 1. 2. 2011 v 10:47 hodin v případě projektu administrativně umístěném v

Ústeckém kraji v rámci 16. Výzvy Regionálního operačního programu NUTS II

Severozápad pro období 2007 - 2013, a to

· projektu CZ.1.09/4.2.00/30.00782

- prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu,

- 4.2 Zlepšování kvality a nabídky ubytovacích a stravovacích zařízení,

- žadatel: G. H., a. s.,

- název projektu: Modernizace a rekonstrukce hotelu P.,

- předpokládaná dotace celkem: 60 001 731 Kč (z fondu ERDF 51 001 471,35

Kč a ze státního rozpočtu 9 000 259,65 Kč),

- projektová žádost stažena žadatelem,

poté, kdy se krátce předtím od obviněné K. O., nar. XY, jejíž trestní řízení je

vedeno samostatně, dozvěděl, že projekt bude vyřazen z procesu administrace,

neboť dne 27. 1. 2011 uplynula žadateli 20 denní lhůta k doložení požadovaných

dokladů k podpisu smlouvy o poskytnutí dotace, a podle čl. 7.1.11.1 operačního

manuálu, verze 2.07.10, platná od 7. 5. 2010, měl být projekt vyřazen z procesu

další administrace, telefonicky, za přítomnosti obviněné K. O. kontaktoval

zástupce žadatele, předsedu představenstva společnosti G. H., a. s., A. K.,

nar. XY, a tohoto naléhavě žádal, aby dne 2. 2. 2011 zástupce společnosti

doručil na Ú. R. r. antidatovanou žádost o posunutí termínu k dodání dokumentů

potřebných k podpisu smlouvy o poskytnutí dotace, nesoucí nepravdivé datum,

nejpozději 27. 1. 2011, a sděloval A. K., že za něj byl v této věci již

orodovat, a dále dne 9. 2. 2011 v 08:00 hodin prostřednictvím e-mailu schválil

podřízeným obviněné I. K. a E. C., nar. XY, zpracování návrhu na usnesení

Výboru Regionální rady, ve kterém je tvrzeno, že dne 2. 2. 2011 byla na Úřad

doručena žádost G. H., a. s., o prodloužení termínu lhůty k podpisu smlouvy o

poskytnutí dotace do 31. 3. 2011 s datem vyhotovení již 21. 1. 2011, kdy tento

datum neodpovídal skutečnosti a dále dne 9. 3. 2011 nechal podřízenou obviněnou

I. K. zpracovat pod č. j. RRSZ 1469/2011 dokument „Souhlas s prodloužením

termínu podpisu Smlouvy“, ve kterém je opět nepravdivě tvrzeno, že společnost

G. H., a. s., již dne 21. 1. 2011 žádala o prodloužení tohoto termínu,

přičemž V. r. r. r. s. S. schválil žádost G. H., a. s., o prodloužení termínu

pro doložení povinných příloh a podpisu smlouvy o poskytnutí dotace, a to

usnesením ze dne 25. 2. 2011 č. 9/49/2011 a uložil tímto usnesením předsedovi

této rady J. Š., nar. XY, tuto smlouvu podepsat do termínu 31. 3. 2011,

projektová žádost však byla stažena žadatelem G. H., a. s., a k uzavření

smlouvy o poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků R. r. tak nedošlo,

ačkoliv věděl, že projekt obsahuje nesprávnou a v důsledku jeho činnosti

nepřípustným způsobem vytvořenou listinu a v důsledku toho činí tento projekt v

Seznamu hodnocených projektů ke schválení nesprávný a že na základě takto

schváleného projektu dojde k nesprávnému použití finančních prostředků v

celkové výši 60.001.731Kč, a to ze strukturálních fondů ERDF 51.001.471,35 Kč a

ze státního rozpočtu 9.000.259,65 Kč,

společně s obviněnou I. K. a dalšími dosud neustanovenými osobami (v rozsudku

je uvedeno bez dalšího označení pod bodem IV., ale patří to zřejmě k bodu II. 2

uvedeného dále) ve vztahu k projektu administrativně umístěném v Ústeckém kraji

v rámci 16. Výzvy Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad pro

období 2007 - 2013, a to

· projektu CZ.1.09/4.2.00/30.00779

- prioritní osa 4 – Udržitelný rozvoj cestovního ruchu,

- 4.2 Zlepšování kvality a nabídky ubytovacích a stravovacích zařízení,

- žadatel: ICKM PODBABA VÝCHOD, s. r. o.,

- název projektu: Rekonstrukce a modernizace ubytovací části a kuchyně

Hotelu C. v XY,

- předpokládaná dotace celkem: 15.724.235,20 Kč (z fondu ERDF

13.365.599,92 a ze státního rozpočtu 2.358.635,28 Kč),

- projekt nebyl dokončen, dne 10. 8. 2011 byla uzavřena mezi příjemcem

ICKM PODBABA VÝCHOD, s. r. o. a R. r. r. s. S. dohoda o ukončení smlouvy o

poskytnutí dotace z rozpočtových prostředků R. r. ze dne 24. 2. 2011 z důvodu

rozhodnutí příjemce dotace,

ačkoliv byl projekt podle Ú. R. r. nezpůsobilým k poskytnutí veřejné podpory

vzhledem ke zjištěným rozporům s čl. 5 nařízení Komise č. 1628/2006, byla i

přesto dne 24. 2. 2011 podepsána smlouva o poskytnutí dotace z rozpočtových

prostředků R. r. r. s. S., čímž Evropskému společenství hrozil vznik škody

15.724.235,20 Kč, ve výši 13.365.599,92 Kč ze strukturálních fondů ERDF a ze

státního rozpočtu ve výši 2.358.635,28 Kč, přičemž obviněný P. K. se podílel na

této trestné činnosti tímto způsobem:

2)

přesně nezjištěného dne v měsíci lednu 2011 k žádosti M. P., nar. XY, jednatele

obchodní společnosti R., a. s., která zpracovala žadateli žádost o poskytnutí

dotace k tomuto projektu, upozorňující na nesrovnalosti v provádění stavebních

prací v hotelu C. na adrese XY, nechal dne 25. 1. 2011, po vyhotovení

fiktivního sdělení o anonymním telefonátu E. C., nar. XY, zaměstnankyní Úřadu

ze dne 21. 1. 2011, č. j. RRSZ 997/2011, PID (prvotní identifikátor dokumentu)

XY, ve spolupráci s obviněnou I. K. zařídit kontrolu v tomto hotelu svými

podřízenými, projektovými manažery P. M., nar. XY, a M. Š., nar. XY, kteří

zjistili, že na 9. NP byly provedeny stavební práce, které byly i vyfakturovány

před datem 16. 9. 2010, kdy bylo Úřadem vydáno osvědčení o způsobilosti

projektu, což je podle Ú. R. r. v rozporu s čl. 5 nařízení Komise č. 1628/2006

Sb. a činí celý projekt nezhojitelně nezpůsobilým pro poskytnutí veřejné

podpory, přičemž žádost o takový projekt ani nesmí být znovu podána,

M. P. následně informoval obviněného, že návrh na vyřazení tohoto projektu

nemusí předkládat v nadcházejícím zasedání V. r. r., když žadatelem mu již byla

uhrazena zálohová faktura ve výši 50.000 Kč, následně se obviněný setkal s V.

R., nar. XY, předsedou představenstva obchodní společnosti H., a. s., kterého o

tomto postupu informoval, ten naopak obviněného ubezpečil, aby návrh na

vyřazení tohoto projektu Výbor regionální rady projednal,

poté, co dne 28. 1. 2011 v XY, na 48. zasedání V. r. r. r. s. S., pod bodem 27,

došlo k vyřazení tohoto projektu z další administrace a neuzavření smlouvy o

poskytnutí dotace na tento projekt, se obviněný téhož dne v odpoledních

hodinách setkal s V. R., nar. XY, a informoval jej o vyřazení tohoto projektu,

k žádosti V. R., aby se projekt vrátil zpět a byl opět zájmový, jednal obviněný

v souladu s touto žádostí tak, že

dne 31. 1. 2011 telefonicky hovořil s vedoucí Ú. o. r. p. Ú. obviněnou I. K.,

které se zeptal, co by se stalo, kdyby O. K., nar. XY, požádal o změnu na jiné

patro, zcela ignoroval vyjádření obviněné K., že celá věc ze strany žadatele

„zavání podvodem“ a dále od ní přijal radu, aby u E. C. ověřil, kde všude je v

informačním systému Úřadu GINIS patrný protokol o kontrole projektu z 25. 1.

2011, vyzval obviněnou K., aby pracovník Úřadu P. M. a další pracovníci

nepodnikali ve věci žádné další kroky, a ujistil se u obviněné K., že žádné

další kroky k tomuto projektu z Úřadu ven nešly,

dne 1. 2. 2011 v době kolem 11:53 hod. se obviněný v přesně nezjištěné

restauraci v XY, na XY účastnil osobní schůzky s M. P., na které se dohodli na

vydání žádosti ICKM PODBABA VÝCHOD, s. r. o., o vyslovení souhlasu Ú. r. r. r.

s. S. s částečnou změnou předmětu plnění v rámci dotace z 9. NP hotelu C. na 7.

NP hotelu, fiktivně Úřadu doručeného dne 21. 1. 2011, tedy před datem místního

šetření dne 25. 1. 2011 v hotelu C., a z místa jednání za přítomnosti M. P. věc

konzultoval s obviněnou K., kdy se domluvili na tom, zda postačí, pokud výše

uvedenou žádost Úřad obdrží 7. až 8. 2. 2011, na což mu obviněná K. sdělila, že

v informačním systému Úřadu to již mají připravené a je jedno, kdy žadatel o

dotaci žádost zašle, následně za stálého telefonického kontaktu s obviněnou K.

vysvětloval M. P. dohodnutý postup Úřadu,

v době nejméně od 28. 1. 2011 do 16. 2. 2011 dílem sám, dílem prostřednictvím

obviněné I. K. a dalších dosud nezjištěných zaměstnanců Úřadu,

zajistil prostřednictvím E. C. pozměnění zápisu a usnesení 48. zasedání Výboru

regionální rady v bodu 27 ze dne 28. 1. 2011, že v nich nebylo uvedeno, že se v

bodu 27 návrh na vyřazení tohoto projektu z další administrace tohoto dne

projednal, dále obviněný zajistil pozměnění projektové dokumentace k tomuto

projektu, který je veden u Ú. R. r., současně zásah do informačního systému

Úřadu GINIS nejméně tak, že projektovému manažerovi P. M. bylo prostřednictvím

obviněné K. přikázáno vyjmout ze spisového materiálu původní záznam z místního

šetření v hotelu C. ze dne 25. 1. 2011, č. j. RRSZ 1192/2011; PID: XY, ve

kterém jsou podchyceny faktury od stavební firmy LIZDROJ, s. r. o., za

provedené práce v 9. NP hotelu z roku 2009, jež činí podle názoru Úřadu projekt

nezpůsobilým k veřejné podpoře, následně nechal prostřednictvím obviněné K.

vypracovat M. nový záznam z místního šetření v hotelu C. z 25. 1. 2011,

opatřený identickým č. j., ve kterém je vynechána zmínka o nálezu faktur od

firmy LIZDROJ, s. r. o., který dále nepravdivě uvádí existenci žádosti firmy

ICKM PODBABA VÝCHOD, s. r. o., o změnu v rekonstrukci pater hotelu údajně z 20.

1. 2011, a ve kterém je současně nepravdivě uváděno, že dne 25. 1. 2011

proběhla kontrola i 7. NP hotelu a z tohoto patra jsou v záznamu vložené

fotografie,

přičemž obviněný dále prostřednictvím doposud nezjištěného zaměstnance Úřadu

manipuloval s projektovou dokumentací projektu tak, aby při zběžné kontrole

obstálo v podacím razítku Ú. R. r. nepravdivé tvrzení o datu doručení žádosti

ICKM PODBABA VÝCHOD, s. r. o., dne 21. 1. 2011, kdy na tuto listinu byl

následně vystřižen a opětovně nalepen štítek s PID: XY z informačního systému

GINIS, který byl původně nalepený na originálu fiktivního sdělení o anonymním

telefonátu ze dne 21. 1. 2011, č. j. RRSZ 997/2011, a u dvou těsně

předcházejících písemností, výpisu z obchodního rejstříku firmy ICKM PODBABA

VÝCHOD, s r. o., ze dne 17. 12. 2010, štítek z informačního systému GINIS s

PID: XY, vykazuje známky přelepení, a v podacím razítku na rubu písemnosti z

20. 1. 2011 je rukou přepisované č. j., kdy původní č. j. je nečitelné, a u

smlouvy s Volksbank CZ, a. s., o vedení účtu ICKM PODBABA VÝCHOD, s. r. o.,

štítek s PID: XY taktéž vykazuje známky přelepení, a v podacím razítku na rubu

písemnosti ze dne 20. 1. 2011 je rukou přepisované č. j., kdy původní č. j. je

nečitelné,

obviněný prostřednictvím své podřízené obviněné I. K. zajistil dne 7. 2. 2011

pod č. j. RRSZ 997/2011; PID: XY, vydání stanoviska ke změně projektu, ve

kterém je nepravdivě tvrzeno, že žádost žadatele o dotaci ICKM PODBABA VÝCHOD,

s. r. o., o změnu rekonstruovaných podlaží byla na Úřad doručena 21. 1. 2011, a

dne 16. 2. 2011 pod č. j. RRSZ 2204/2011; PID: XY, kdy v souhlasném stanovisku

Úřadu se změnou projektu je toto nepravdivé tvrzení taktéž obsaženo,

ačkoliv věděl, že projekt obsahuje množství nesprávných, nepravdivých a v

důsledku jeho činnosti nepřípustným způsobem vytvořených listin a v důsledku

toho činí tento projekt v Seznamu hodnocených projektů ke schválení nesprávný a

že na základě takto schváleného projektu dojde k nesprávnému použití finančních

prostředků v celkové výši 15 724 235,20 Kč, a to z fondu ERDF 13 365 599,92 Kč

a ze státního rozpočtu ve výši 2 358 635,28 Kč,

pod bodem II. 1) až 2) tedy v celkové výši 75 725 966,20 Kč, a to z fondu ERDF

64 367 071,27 Kč a ze státního rozpočtu 11 358 894,93 Kč,

přičemž nedošlo k použití finančních prostředků uvedených rozpočtů ke škodě

České republiky – Ministerstva financí, České republiky – Ministerstva pro

místní rozvoj, Ústeckého a Karlovarského kraje a rovněž nedošlo k použití

finančních prostředků ke škodě Evropského fondu pro regionální rozvoj (ERDF).

4. Jednáním uvedeným pod bodem II. 1), 2) rozsudku nalézacího soudu

spáchal obviněný P. K. jednak přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §

329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jednak zločin poškození finančních zájmů

Evropských společenství podle § 260 odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zákoníku, ve

znění účinném do 31. prosince 2011, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1

tr. zákoníku k § 260 odst. 1, 4 písm. a), b), odst. 5 tr. zákoníku ve znění

účinném do 31. prosince 2011, když jako úřední osoba, v úmyslu opatřit jinému

neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému

právnímu předpisu, jednak vyhotovil a předložil nesprávné, nepravdivé doklady

vztahující se k výdajům rozpočtů spravovaných Evropskými společenstvími a tím

umožnil nesprávné použití finančních prostředků z takového rozpočtu, čin

spáchal jako člen organizované skupiny a jako osoba, která má zvlášť uloženou

povinnost hájit zájmy Evropských společenství, dílem se dopustil jednání, které

bezprostředně směřovalo k vyhotovení a předložení nesprávných, nepravdivých

dokladů vztahujících se k výdajům rozpočtů spravovaných Evropskými

společenstvími a tím umožnění nesprávného použití finančních prostředků z

takového rozpočtu, jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy

Evropských společenství a činem způsobí škodu velkého rozsahu, přičemž k

dokonání trestného činu nedošlo. Za tyto trestné činy byl obviněnému uložen

souhrnný trest, a to i za zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 4 písm.

b) tr. zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1

písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v

Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2012, č. j. 2 T 10/2011-3717, ve spojení s

rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 8 To 124/2012,

podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odnětí

svobody na sedm (7) let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm.

c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68

odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb

ve výši 1 500 Kč, tj. ve výši 750 000 Kč. Obviněnému byl uložen také podle § 73

odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu

funkce, ve které je předmětem činnosti rozhodování o nakládání s finančními

prostředky z fondů Evropské unie na dobu deseti (10) let. Současně byl podle §

43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému výše uvedeným

rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2012, č. j. 2 T

10/2011-3717, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013,

sp. zn. 8 To 124/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

5. Naproti tomu byl obviněný P. K. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn

obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem

ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 2 KZV 74/2012, která mu pod bodem II. 3) až 5)

kladla za vinu, že ve spojení s tím, že obvinění P. K. a P. K. M. ve vztahu k

podaným projektům a k vyhlášeným výzvám R. r. r. s. S. k předkládání projektů v

rámci Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad pro období 2007 –

2013, označili a určili v seznamu přihlášených projektů zájmové projekty a

ovlivnili administraci těchto projektů a P. V., ovlivnil přidělování externích

hodnotitelů, ovlivnil administraci projektů a přidělování externích

hodnotitelů, a to v celkovém rozsahu uplatněných žádostí na dotaci z Evropského

fondu regionálního rozvoje (ERDF) ve výši nejméně 1 419 925 230,21 Kč, kdy bylo

rozhodnuto o proplacení dotací ve výši nejméně 921 902 364,78 Kč, a obviněné

I. K. a K. O. posléze na základě rozhodnutí P. K., P. K., P. V., a P. K. M.

zajistily nevyřazení projektů z procesu administrace, určili bez řádného

losování přiřazení konkrétních externích expertů pro 2. fázi hodnocení

konkrétním projektům, přičemž jednotliví obvinění se na této trestné činnosti

podíleli níže popsaným způsobem

opakovaně zneužil svého postavení ředitele Ú. R. r. r. s. S. a pravomoci řídit

a kontrolovat podřízené úředníky a rozhodovat o otázkách jejich pracovního

poměru, a jednal v rozporu s čl. 60 nařízení rady (ES) č. 1083/2006, v rozporu

s ustanovením § 16 odst. 1 písm. c), f), g) zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících

územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších

předpisů, a v rozporu s čl. 2 bod 2, bod 3, čl. 4 bod 1 Etického kodexu

Regionálního operačního programu regionu soudržnosti Severozápad a v rozporu s

čl. 7.1.7.3 a čl. 7.1.11.1 operačního manuálu Regionálního operačního programu

Severozápad tím, že

ad 3)

blíže nezjištěného dne po ukončení Výzvy č. 16 R. r. r. s. S. k předkládání

projektů v rámci Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad pro

období 2007 – 2013 v období od 26. 8. 2010 do 8. 10. 2010 v prostorách Ú. R. r.

r. s. S., na adrese XY, zneužil svou pravomoc tím, že vydal při osobním jednání

s vedoucí územního odboru realizace programu obviněnou I. K. pokyn, že níže

uvedené projekty musí úspěšně projít hodnocením a za tímto účelem současně sám

v úmyslu ovlivnit hodnocení projektů, aniž by k tomu byl oprávněn, určil bez

řádného losování přiřazení konkrétních externích expertů pro 2. fázi hodnocení

k jednotlivým projektům, a za tímto účelem předal obviněné I. K. písemný seznam

projektů s uvedením jmen externích expertů, kdy takto v případě projektu A., XY

určil externí experty K. Š., nar. XY, a J. H., nar. XY, v případě projektu

Dostavba hotelového komplexu V. externí experty P. F., nar. XY, a K. Š., nar.

XY, v případě projektu L. C. – A. externí experty P. T., nar. XY, a F. P., nar.

XY, v případě projektu Modernizace a rekonstrukce hotelu P. externí experty T.

P., nar. XY, a I. B., nar. XY, v případě projektu Penzion V. M. externí experty

P. J., nar. XY, a D. Č., nar. XY, a v případě projektu Rekonstrukce a

modernizace ubytovací části a kuchyně hotelu C. určil externí experty Y. K.,

nar. XY, a P. F., nar. XY, čímž závažným způsobem ohrozil objektivnost a

nezávislost hodnocení těchto projektů a způsobilost proplacení dotačních

prostředků, v době vydání tohoto příkazu v celkové výši 248 449 286,37 Kč a v

následně proplácené výši dotací 171 332 801,60 Kč ze strukturálních fondů ERDF,

přičemž tak učinil s vědomím, že jeho podřízenými obviněnou I. K. a obviněnou

K. O. bude za účelem zakrytí tohoto neoprávněného postupu zpracován nepravdivý

Zápis o losování hodnotitelů, k čemuž došlo dne 8. 10. 2010, přičemž si

vynucoval jednání podřízené obviněné I. K. opakovanou výhrůžkou možné ztráty

zaměstnání,

ad 4)

dne 27. 10. 2010 v 15:31 hodin zneužil svou pravomoc, kdy vydal v telefonickém

hovoru s vedoucí oddělení administrace projektů obviněnou K. O. pokyn, že

všechny projekty oblasti podpory 2.1 v rámci 16. výzvy za Ústecký kraj musí

úspěšně projít hodnocením, na což mu obviněná K. O. přisvědčuje, že „toto

externím expertům říká, že ty projekty nemají s čím soutěžit a je tam dost

peněz“, čímž v případě projektů Revitalizace historického centra obce

Kostomlaty pod Milešovkou – zpracování projektové dokumentace, Realizace

rozvojových aktivit v obcích regionu České Švýcarsko, Příprava rozvojových

projektů obce Vědomice, Domoušice – Příprava dokumentace pro realizaci

rozvojové strategie obce a Kvalitní projektová dokumentace – prostředek ke

zvýšení rozvojové kapacity území, závažným způsobem ovlivnil objektivnost a

nezávislost hodnocení a způsobilost proplacení dotačních prostředků v době

vydání tohoto příkazu v celkové výši 21 854 623,70 Kč a v následně proplácené

výši dotací 17 760 173,70 Kč ze strukturálních fondů ERDF,

ad 5)

dne 28. 1. 2011 v 09:07 hodin zneužil svou pravomoc tím, že vydal při

telefonickém rozhovoru s vedoucí územního odboru realizace programu obviněnou

I. K. pokyn, že aktuálně administrativně zpracovávané projekty v oblasti

podpory 1.1 v rámci 20. výzvy musí úspěšně projít hodnocením, což si má

„ukočírovat“ obviněná K. O., když reagoval na žádost obviněné I. K., aby

vyslovil souhlas s tím, že tyto projekty nebudou hodnotit externí expertky K.

Š., nar. XY, a Y. K., nar. XY, neboť tyto projekty nejsou „tlačené“ a obviněná

K. O. by chtěla „vyměnit lidi, aby se nám tady netočili furt ti samí, kdyby do

toho někdo začal šťourat“, na což obviněný P. K. nejprve reagoval tím, že tuto

věc konzultoval s obviněným P. V., který tyto externí experty vůbec nezná a

obává se, aby „jim tam něco nevytkli, když tam doopravdy bude něco špatnýho“,

čímž nejméně v případě projektů Oddychové a relaxační centrum a Doplnění

parkovacích ploch a technické infrastruktury, závažným způsobem ohrozil

objektivnost a nezávislost hodnocení těchto projektů a způsobilost proplacení

dotačních prostředků v celkové výši 296 972 459,50 Kč proplacených dotací ze

strukturálních fondů ERDF, přičemž tak učinil s vědomím, že jeho podřízenými

obviněnou I. K. a obviněnou K. O. bude za účelem zakrytí tohoto neoprávněného

postupu zpracován nepravdivý Zápis o losování hodnotitelů, k čemuž došlo dne

28. 1. 2011.

6. Výše v bodu 5. uvedeným jednáním měl podle obžaloby ad 3), 4), 5)

jako úřední osoba, v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, vykonávat svou

pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a také vyhotovit

nesprávné doklady vztahující se k výdajům rozpočtů spravovaných Evropskými

společenstvími a tím umožnit nesprávné použití finančních prostředků z takového

rozpočtu, čin spáchat jako člen organizované skupiny a jako osoba, která má

zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy Evropských společenství. Tím měl spáchat

pod body 3), 4), 5) jednak tři dílčí skutky pokračujícího zločinu zneužití

pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr.

zákoníku, dílem dokonaného, a jednak tři dílčí skutky pokračujícího zločinu

poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 odst. 1, 4 písm.

a), b), odst. 5 tr. zákoníku, ve znění do 31. 12. 2011, dílem dokonaného.

Nalézací soud však dospěl k názoru, že v žalobním návrhu označený skutek není

trestným činem.

7. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené R. r. r. s. S., se sídlem

XY, XY, Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem

Staroměstské náměstí 6, Praha 1, Česká republika – Ministerstvo financí, Odbor

Národní fond, se sídlem Letenská 15, Praha 1, Ústecký kraj, se sídlem Velká

Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, se svým nárokem na náhradu majetkové škody v

penězích proti obviněným P. K., P. K., P. K. M. a spolupracující obviněné I. K.

odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

8. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto i o dalších obviněných, a to P. K. M.

a spolupracující obviněné I. K., ohledně kterých však nebylo podáno dovolání.

9. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 7 To

95/2016 (dále jen „odvolací soud“), rozhodl o odvolání obviněných P. K., P. K.,

P. K. M. a krajského státního zástupce tak, že z podnětu odvolání státního

zástupce a obviněného P. K. napadený rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil,

a to mimo jiné u obviněných P. K. a P. K. v celém rozsahu. Dále v souladu s §

259 odst. 3 písm. b) tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného P. K.

uznal vinným jednáním popsaným pod body A. 1), 2), a to ve shodném rozsahu jako

bylo uvedeno pod body I. 1), 2) v odvoláním napadeném rozsudku Krajského soudu

v Ústí nad Labem, ve kterém však spatřoval zločin zneužití pravomoci úřední

osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, na rozdíl od

soudu prvního stupně jen ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Obviněného P. K. uznal vinným jednáním uvedeným pod bodem B. 1), 2), a to ve

shodném rozsahu jako bylo uvedeno pod body II. 1), 2) v odvoláním napadeném

rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, v němž spatřoval jednak zločin

zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a)

tr. zákoníku, také jen ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak

zločin poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 odst. 1,

4 písm. a), b), odst. 5 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2011, ve

stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

10. Obviněný P. K. byl odvolacím soudem odsouzen podle § 329 odst. 3 tr.

zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři

(3) roky, s podmíněným odkladem podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku

na zkušební dobu pěti (5) let. Dále mu byl uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr.

zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a

podnikatelské činnosti v souvislosti s implementací regionálních operačních

programů, hodnocením projektových žádostí o dotaci a čerpáním dotací ze

strukturálních fondů Evropské unie, státního rozpočtu a rozpočtu krajů, a to na

dobu sedmi (7) let.

11. Obviněný P. K. byl odvolacím soudem za předmětnou trestnou činnost a

za zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a

přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem

ze dne 12. 7. 2012, č. j. 2 T 10/2011-3717, ve spojení s rozsudkem Vrchního

soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 8 To 124/2012, odsouzen podle § 331

odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu

odnětí svobody v trvání sedmi (7) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3

tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 a §

68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 500 denních

sazeb ve výši 1 500 Kč, tj. ve výši 750 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 3 tr.

zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu

funkce, ve které je předmětem činnosti rozhodování o nakládání s finančními

prostředky z fondů Evropské unie na dobu deseti (10) let. Současně byl podle §

43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu uloženém obviněnému rozsudkem

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 7. 2012, č. j. 2 T 10/2011-3717, ve

spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 8 To

124/2012, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud

vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1

tr. ř. byli poškození R. r. r. s. S., se sídlem XY, XY, Česká republika –

Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1,

Česká republika – Ministerstvo financí, Odbor Národní fond, se sídlem Letenská

15, Praha 1, Ústecký kraj, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, se

svým nárokem na náhradu majetkové škody v penězích proti obviněným P. K., P.

K., spolupracující obviněné I. K.odkázáni na řízení ve věcech

občanskoprávních.

12. Odvolací soud dále podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc obviněného P. K. ve zprošťující části pod body 3), 4), 5) rozsudku krajského soudu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 51 T 17/2013-9092 [body II. 3), 4), 5) obžaloby], věc obviněného P. V., ve zprošťující části pod body III. 7), 8) stejného rozsudku [body III. 7),

8) obžaloby], a věc spolupracující obviněné I. K. ve zprošťující části pod

bodem 13) stejného rozsudku [bod V. 13) obžaloby] vrátil Krajskému soudu v Ústí

nad Labem, aby v ní učinil rozhodnutí nové. Dále odvolací soud rozhodl podle §

226 písm. b) tr. ř. o zproštění spolupracující obviněné I. K. obžaloby státního

zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 2 KZV 74/2012, která jí pod bodem V. 11) kladla za vinu, že

obvinění P. K. a P. K. M. tím, že ve vztahu k podaným projektům a k vyhlášeným

výzvám R. r. r. s. S. k předkládání projektů v rámci Regionálního operačního

programu NUTS II Severozápad pro období 2007 – 2013, označili a určili v

seznamu přihlášených projektů zájmové projekty a ovlivnili administraci těchto

projektů, P. K. ovlivnil administraci projektů a přidělování externích

hodnotitelů, P. V., ovlivnil přidělování externích hodnotitelů, a to v celkovém

rozsahu uplatněných žádostí na dotaci z Evropského fondu regionálního rozvoje

(ERDF) ve výši nejméně 1 419 925 230,21 Kč, kdy bylo rozhodnuto o proplacení

dotací ve výši nejméně 921 902 364,78 Kč, a obviněné I. K. a K. O. posléze na

základě rozhodnutí P. K., P. K., P. V., a P. K. M. zajistili nevyřazení

projektů z procesu administrace, určili bez řádného losování přiřazení

konkrétních externích expertů pro 2. fázi hodnocení konkrétním projektům,

přičemž jednotliví obvinění se na této trestné činnosti podíleli níže popsaným

způsobem, a to I. K. opakovaně zneužila svého postavení vedoucí územního odboru

realizace programu XY Ú. R. r. r. s. S. a pravomoci řídit a kontrolovat

podřízené úředníky a pravomoci podílet se na administrativních postupech v

souvislosti se zpracováním a hodnocením projektů a v rozporu s čl. 60 nařízení

rady (ES) č. 1083/2006, v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 písm. c), f), g)

zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně

některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu s čl. 2 bod 2, bod

3, čl. 4 bod 1 Etického kodexu Regionálního operačního programu regionu

soudržnosti Severozápad a v rozporu s čl. 7.1.7.3 a čl. 7.1.10.3 operačního

manuálu Regionálního operačního programu Severozápad tím, že pod bodem 11) dne

8. 10. 2010 podepsala nepravdivý dokument Zápis o losování hodnotitelů pro

projekty 16. výzvy č. j. RRSZ 96/2011 PID: XY, podle kterého mělo dojít k

přiřazení hodnotitelů k jednotlivým projektům na základě transparentního

losování, ačkoliv věděla, že ona sama, jak jí ukládá čl. 7.1.7.3 operačního

manuálu, neprovedla výběr v úvahu přicházejících externích expertů s ohledem na

jejich profesní zaměření a absenci střetu zájmů, a z tohoto výběru nebylo jí a

vedoucí oddělení administrace projektů obviněnou K. O.

provedeno přiřazení

externích expertů k jednotlivým projektům pomocí losování, nýbrž externí

experty neoprávněně v úmyslu manipulovat s hodnoceními projektů určili dílem

ředitel úřadu obviněný P. K. a zástupce ředitele úřadu obviněný P. V., a dílem

sama obviněná K. O. na pokyn zástupce ředitele úřadu obviněného P. V., a ona

sama podpisem pod dokument Zápis o losování hodnotitelů tuto skutečnost

zakrývala před národními a evropskými kontrolními orgány, čímž v případě

projektů A, XY, Dostavba hotelového komplexu V., L. C. – A., Modernizace a

rekonstrukce hotelu P., Penzion V. M., Výstavba penzionu P. K., Pohoří u

Malečova, Revitalizace historického centra obce Kostomlaty pod Milešovkou –

zpracování projektové dokumentace, Realizace rozvojových aktivit v obcích

regionu České Švýcarsko, Příprava rozvojových projektů obce Vědomice,

Domoušice – Příprava dokumentace pro realizaci rozvojové strategie obce a

Kvalitní projektová dokumentace – prostředek ke zvýšení rozvojové kapacity

území, ohrozila objektivnost a nezávislost hodnocení daných projektů a

způsobilost proplacení dotačních prostředků v době podpisu na Zápisu o losování

hodnotitelů v plánované výši nejméně 274 130 658,86 Kč a v následně skutečně

proplacené výši dotací 189 092 975,30 Kč ze strukturálních fondů ERDF.

13. Odvolání obviněných P. K. a P. K. M. odvolací soud zamítl, stejně

jako odvolání státního zástupce podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí

nad Labem ze dne 19. 4. 2016, č. j. 2 T 4/2015-104.

II.

Dovolání nejvyššího státního zástupce

14. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017,

sp. zn. 7 To 95/2016, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného P.

K. a ve prospěch i neprospěch obviněného P. K. dovolání, a to z dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení.

15. Namítá zejména nedostatečné, neúplné a nesprávné právní posouzení

jednání obou obviněných, když jednání P. K. bylo kvalifikováno pouze jako

zločin zneužití pravomoci úřední osoby ve stadiu pokusu [§ 329 odst. 1 písm.

a), odst. 3 písm. a) a § 21 odst. 1 tr. zákoníku], a jednání P. K. bylo

kvalifikováno jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby ve stadiu pokusu a

zločin poškození finančních zájmů Evropských společenství ve stadiu pokusu [§

329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, § 260 odst. 1, 4

písm. a), b), odst. 5 tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2011, a § 21 odst. 1 tr.

zákoníku]. Odvolací soud tak podle státního zástupce pouze částečně napravil

nedostatečnost právního posouzení jednání obou obviněných, když doplnil

kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu podle § 329 tr. zákoníku, ovšem již

nereflektoval názor státního zástupce, který měl za to, že činy lze

kvalifikovat také jako trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky,

při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku. U P. K. navíc

nebylo jednání posouzeno ani jako trestný čin poškození finančních zájmů

Evropských společenství podle § 260 tr. zákoníku ve stadiu pokusu. Odvolací

soud podle něj dospěl k chybnému závěru, uvedenému na str. 38 rozsudku, že

navrhované právní kvalifikace jsou formálně přípustné, neboť jsou mírnější než

obžaloba, nicméně je z opatrnosti neaplikoval, protože pro ně obvinění nebyli

stíháni, nebyla na ně pro tyto trestné činy podána obžaloba, nebyli tímto

směrem vyslechnuti a neměli možnost tímto směrem vést obhajobu. Takové

odůvodnění podle státního zástupce však nenachází podklad v zákonné úpravě.

Jednočinný souběh trestných činů podle § 256, § 329 a § 260 tr. zákoníku není

vyloučen. Navíc, ačkoliv nebylo navrhované rozšíření právní kvalifikace na

další trestné činy obsahem usnesení o zahájení trestního stíhání ani obžaloby

státního zástupce, trestní řízení je ovládáno zásadou obžalovací. Podle § 220

tr. ř. soud sice může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v obžalobě, ale

zároveň není vázán jeho právním posouzením, při zachování totožnosti skutku jej

tedy může právně posoudit i odlišně. Tato změna může podle státního zástupce

spočívat nejen v posouzení skutku jako trestného činu odlišné kvalifikace, a to

z hlediska postihu přísnější i mírnější, ale také jako souběhu více trestných

činů nebo naopak při tvrzeném souběhu jako trestný čin jediný. Takový postup

soudu byl tedy možný, samozřejmě za dodržení ustanovení bránících práva

obviněného, zejména § 190 odst. 2 a 225 odst. 2 tr. ř. Podle formulace skutků

přitom podle jeho názoru v kombinaci s provedenými důkazy a z nich zjištěnými

skutečnostmi plyne, že obvinění jednali s cílem zasáhnout do hodnocení projektů

ve veřejné soutěži a vědomě tak tvořili stav, kdy v rozporu s objektivními

okolnostmi mělo dojít ke schválení či upřednostnění vybraných, popř. i méně

kvalitních projektů na úkor kvalitnějších, které by za normálního běhu událostí

uspěly. Zjevný je podle něj i úmysl způsobit škodu nebo opatřit prospěch, jakož

i naplnění dalších znaků skutkové podstaty trestných činů podle § 260 a 256 tr.

zákoníku.

16. Odvolací soud tedy podle státního zástupce nenapravil pochybení

nalézacího soudu, když nezvolil správnou právní kvalifikaci a nedostatečně

vyložil úvahy k právní kvalifikaci a stanovení druhu, výměry a způsobu výkonu

trestu. Tím navíc rozhodl v rozporu se svou rozhodovací praxí, když v téměř

typově totožné věci pod sp. zn. 9 To 10/2014 uznal pachatele vinným z trestných

činů podle § 256, § 329 a § 260 tr. zákoníku v jednočinném souběhu. Dále

nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že odvolací soud musí z hlediska

požadavků § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat správnost všech právních kvalifikací

bez ohledu na to, zda byly v odvolání vytknuty či nikoliv, přitom ze strany

státního zastupitelství vytknuty byly.

17. Ve vztahu k obviněnému P. K. dále mimo výše uvedeného namítá, že

nalézací soud zachoval formulaci skutku, co se týče řazení jeho popisu do

jednotlivých bodů, jednání však rozdělil a pro část jednání obviněného uznal

vinným, pro část jej obžaloby zprostil. Již ve svém odvolání pak státní

zástupce poukazoval, že nejméně u projektů „Modernizace a rekonstrukce hotelu

P.“ a „Rekonstrukce a modernizace ubytovací části a kuchyně hotelu C.“ byl

obviněný současně uznán vinným a současně obžaloby zproštěn, čímž podle něj

došlo k narušení jednoty skutku. Odvolací soud následně sice zprošťující výrok

zrušil, nicméně věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání, aniž by přitom

objasnil svůj názor, že takový postup nevede k porušení zásady ne bis in idem.

Státní zástupce má za to, že jednání obviněného P. K. je ve vztahu ke každému z

projektů jediným nedělitelným skutkem, resp. dílčím útokem pokračujícího

trestného činu. Nedělitelnost skutku je podle něj nutno posuzovat podle

trestněprávně relevantního následku, přičemž jednání musí být pro daný následek

kauzální. Všechny projevy vůle vedoucí k takovému trestněprávnímu následku pak

tvoří jeden skutek a o tom pak může být rozhodnuto jen jedním způsobem.

Jednotlivé činy jsou totožné v následku a měly vést ke zvýhodnění konkrétních

totožných projektů („Modernizace a rekonstrukce hotelu P.“ a „Rekonstrukce a

modernizace ubytovací části a kuchyně hotelu C.“). Podstatou a smyslem jednání

byla ingerence do procesu hodnocení činěná postupně a opakovaně jednotlivými

zásahy, jež měla zajistit získání dotací konkrétním subjektům či upřednostnění

projektů. Jednání tedy mělo směřovat k jedinému kýženému výsledku. Přesto oba

soudy nesprávně posoudily jednání obviněného jako více samostatných skutků či

dílčích útoků, když pouze zčásti uznaly obviněného vinným a zčásti jej viny

zprostily, respektive odvolací soud věc v tomto zprošťujícím výroku zrušil a

věc částečně vrátil k dalšímu rozhodnutí nalézacímu soudu. Odvolací soud měl

podle státního zástupce postupovat tak, pakliže měl za to, že je třeba doplnit

dokazování, že by věc týkající se obviněného P. K. vrátil v celém rozsahu

obžaloby nalézacímu soudu. Svým postupem však odvolací soud nastolil situaci,

kdy nalézací soud již nemůže formulovat další výrok o totožném skutku, ačkoliv

je k tomu rozsudkem odvolacího soudu povinován. Odvolací soud tak nesprávně

právně posoudil jednání obviněného jako více skutků, o nichž lze samostatně

rozhodnout, přičemž tato vada působí jak ve prospěch, tak v neprospěch

obviněného.

18. V závěru svého dovolání nejvyšší státní zástupce navrhl, aby

Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 a § 265p odst. 1 tr. ř. částečně zrušil

rozsudek Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí

nad Labem ve výrocích týkajících se obviněného P. K. a obviněného P. K. a

rozhodnutí na ně navazující, a věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k

novému projednání a rozhodnutí.

19. Obvinění P. K. ani P. K. se k obsahu dovolání nejvyššího státního

zástupce do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřili.

III.

Dovolání obviněného P. K. a vyjádření k němu

20. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4.

2017,sp. zn. 7 To 95/2016, podal obviněný P. K. prostřednictvím obhájce JUDr.

Vencislava Sabotinova dne 14. 9. 2017 dovolání z důvodu uvedeného v § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel svým dovoláním napadl zejména jeho osoby se

týkající výrok o vině, když má za to, že spočívá na nesprávném právním

posouzení a dále namítá extrémní skutkový rozpor, tedy rozpor mezi provedenými

důkazy a skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z

judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10.

2016, sp. zn. 11 Tdo 268/2016, uveřejněné pod č. 52/2017 Sb. rozh. tr.)

21. Dovolatel dovoláním proti usnesení odvolacího soudu namítá nemožnost

aplikace skutkové podstaty podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, respektive

nenaplnění zákonných předpokladů pro aplikaci dané skutkové podstaty. Uvádí, že

jednání kladené mu za vinu pod body A 1), 2) rozsudku odvolacího soudu

spočívalo v tom, že měl jako politik i úředník z titulu své nadřízené (resp.

nadřazené) pozice vyhrožovat vyhozením z práce osobám, které prováděly určité

úřední úkony, a to pro případ, že neudělají to, co po nich obviněný požadoval,

čímž porušil platné právní předpisy. Oba skutky se navíc měly stát mimo

jakékoliv oficiální řízení či úřední jednání. V první řadě dovolatel poukazuje

na nenaplnění speciality subjektu trestného činu. Nátlak spočívající ve

výhrůžce vyhozením z práce podle něj nenaplňuje znaky skutkové podstaty § 329

tr. zákoníku, neboť by musel být projevem výkonu svěřené pravomoci úřední

osoby. Uvádí, že jako člen V. R. r. r. s. S. neměl pravomoc rozhodovat v

pracovněprávních otázkách zaměstnanců Ú. R. r. K tomu uvádí, že byl pouze

jedním z šestnácti členů Výboru jako kolektivního orgánu, přičemž Výbor

rozhoduje nadpoloviční většinou, o personálních otázkách pak rozhoduje jen na

základě požadavku ředitele Ú. r. r. R. s. S. Navíc i v takovém případě

rozhoduje pouze do úrovně vedoucích odboru, když personální otázky týkající se

níže postavených zaměstnanců spadají výlučně do pravomoci ředitele Úřadu.

Dovolatel tedy trvá na tom, že neměl pravomoc propouštět podřízené vedoucí

odboru I. K., z čehož usuzuje na to, že ani nemohl být v postavení úřední osoby

a tedy nebyl dán důvod pro aplikaci § 329 tr. zákoníku, k čemuž odkazuje na

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 4 Tdo 357/2012. Dovolatel

ani nemohl být podle svého názoru zaměstnanci Úřadu vnímán jako osoba

nadřazená, pravomoc, která tak měla být zneužita, by mohla být maximálně

domnělá. I kdyby dovolatel vystupoval z titulu své funkce (což podle něj nebylo

ani tvrzeno ani prokázáno), ale fakticky nevykonával svěřenou pravomoc, nešlo

by podle jeho názoru o zneužití pravomoci úřední osoby (v souladu s usnesením

Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 466/2010). Na vznik právní

odpovědnosti za trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby by podle něj s

odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 731/2003

(uveřejněné pod č. 641, Souboru tr. rozh. NS, sv. 1/2004) neměla vliv ani mylná

představa o tom, zda je nositelem takové pravomoci. Jednání kladené mu za vinu

tedy sice může souviset s jeho právním postavením, ale nebylo výkonem konkrétní

pravomoci, když nezahrnovalo prvek moci a autoritativního rozhodování.

22. Dále namítá, že nedošlo k prokázání motivu/pohnutky na straně

obviněného jako nezbytné složky tzv. subjektivní stránky činu. Odvolací soud

pouze uvedl, že „jistě nejednal samoúčelně. (…) Šlo nepochybně o zájmy dílem

politické, dílem podnikatelské, dílem politicko-podnikatelské.“ Tím reagoval na

námitku obviněného na tento nedostatek poukazující, aniž by však uvedl, na

základě jakých důkazů tento skutkový závěr učinil. Jedná se podle něj o

nepřezkoumatelný skutkový závěr a extrémní skutkový rozpor, domněnku bez odkazu

na důkazy. Podle něj ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že s žádným z žadatelů o

dotaci nehovořil, nedošlo z jejich strany ani k žádným tlakům. Bylo podle něj

prokázáno, že neexistoval logický důvod pro takové jednání, čímž považuje

tvrzený motiv za vyvrácený. Z pohledu zákona je přitom podle něj nutné, aby

obžalovanému byla prokázána konkrétní pohnutka, která ho vedla ke spáchání

tvrzeného trestného činu. Pohnutka formulovaná odvolacím soudem podle něj

konkrétní není, když není patrné, komu konkrétně měl opatřit neoprávněný

prospěch, ani v čem měl onen neoprávněný prospěch spočívat (viz také usnesení

Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 357/2012 uvedené již výše). Dovolateli je

navíc kladeno za vinu, že porušil právní předpisy, aniž by rozhodnutí uvádělo,

proč mají být předpisy na jeho jednání aplikovány, přičemž tuto námitku opírá

opět o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 357/2012. Podle něj nedošlo k

dostatečné konkretizaci jak a na základě čeho byly citované normy přiřazeny ke

skutkům, kterých se měl dopustit.

23. Dovolatel nesouhlasí ani s aplikací kvalifikované skutkové podstaty

podle § 329 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu odvolacím soudem,

aniž by se odvolací soud zabýval posouzením hypotetického prospěchu, a to z

pohledu příčinné souvislosti i jeho výše z pohledu zákonných limitů § 138 tr.

zákoníku. Soud prvního stupně přitom jednoznačně uvedl, že chybějící příčinná

souvislost vylučuje dovození hypotetického prospěchu či škody, a proto je

vyloučeno i dovozovat zpřísněnou právní kvalifikaci. Odvolacím soudem proti

tomu nejen že byla aplikována kvalifikovaná skutková podstata, ale nadto v

odůvodnění chybí zdůvodnění k příčinné souvislosti u hypotetického prospěchu,

které by přitom podle názoru dovolatele muselo zohledňovat celý proces

schvalování dotací včetně posouzení kvality jednotlivých projektů, následného

čerpání a použití dotačních prostředků. Odvolací soud měl přitom sám v rozsudku

uvést, že u skutku pod bodem 1) nedocházelo k falšování dokumentů a samotné

označení projektů nemohlo způsobit škodu, čímž podle dovolatele sám vyloučil

příčinnou souvislost. U druhého skutku poukazuje dovolatel na to, že oba soudy

posoudily žádost o přezkoumání vyřazení projektu jako zákonnou a důvodnou, tedy

je vyloučeno, aby vznikl protiprávní prospěch. Podle jeho přesvědčení by muselo

dojít k posouzení celého procesu schvalování dotací, včetně kvality

jednotlivých projektů. Jako další nedostatek napadeného rozhodnutí spatřuje

dovolatel absenci zdůvodnění závěru, že šlo o škodu velkého rozsahu, proto má

tento závěr za nepřezkoumatelný. Uvádí, že nemůže být vycházeno z hodnoty

projektu, protože takový projekt by musel být prvně zrealizován, aby mohl

čerpat dotační prostředky. Pokud by pak realizace byla v souladu s projektovou

dokumentací, nešlo by o prospěch. Odvolací soud by tedy musel srovnávat reálnou

hodnotu projektu s hodnotou podle projektové dokumentace a zjistit, jak by se

na rozdílu podílel poskytovatel dotace. Prospěch měl být navíc opatřen blíže

neurčené osobě, ačkoliv z povahy věci by měl mít z dotačních prostředků

prospěch žadatel, respektive příjemce. Žadatelé přitom uvedli, že na dovolatele

žádný tlak nevyvíjeli. Ačkoliv bylo jednání kvalifikováno jako pokus, měl soud

popsat, jak měl prospěch vzniknout, ve prospěch koho, v jaké výši a příčinnou

souvislost s daným jednáním.

24. Dovolatel nakonec namítá pod bodem III. 3/ i extrémní rozpor

související s posouzením otázky, zda předmětná výhrůžka ztráty zaměstnání

zaměstnanců Úřadu byla myšlena vážně, což zmiňoval již ve svém odvolání.

Odvolací soud uvedl, že je zřejmé, že K. brala výhrůžku vážně, ovšem již bez

odkazu na konkrétní pasáž výpovědi, pro kterou tento názor zaujal. Podle

dovolatele přitom z výpovědí naopak plyne, že K. k položenému dotazu na povahu

výhrůžky souhlasila, že by ji šlo označit za teatrální výstup. Č. přímo uvedl,

že o své místo strach neměl a výhrůžku nebral vážně. Dále měl soud pochybit,

když neodkázal na konkrétní pasáž výpovědi K., což má podle něj za následek

nepřezkoumatelnost. Navíc, i kdyby taková pasáž výpovědi existovala, výpověď Č.

měla zavdat příčinu pro aplikaci zásady in dubio pro reo. Tento svůj názor

opírá také o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo

1415/2013, podle něhož má být pečlivě rozlišováno mezi nebezpečným vyhrožováním

a nevážnými silnými slovy.

25. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek

zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí,

případně sám učinil ve věci rozhodnutí.

26. K dovolání se dne 10. 1. 2018 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího

státního zastupitelství. V první řadě namítá, že obviněný ve svém dovolání

zjednodušuje skutek, pro nějž byl odsouzen, čímž přetváří skutkový děj a

navozuje dojem, že byl souzen pro to, že z pozice nadřízené osoby vyhrožoval

vyhozením z práce určitým osobám pro případ, že neudělají, co po nich žádal. K

námitce obviněného, že nebyl speciálním subjektem, neboť neměl pravomoc

samostatně rozhodovat v pracovněprávních otázkách, namítá, že Výbor pravomoci v

rozhodování o pracovněprávních otázkách měl, navíc vztah podřízenosti a

nadřízenosti není podmínkou pro naplnění skutkové podstaty trestného činu

zneužití pravomoci úřední osoby. Zejména se však jeho jednání netýkalo

prosazování vůle v pracovněprávní oblasti, nýbrž rozhodovacích pravomocí

obviněného jako člena V. R. r. r. s. S., které měl svým jednáním porušit. Soud

prvního stupně se podle něj dostatečně věnoval otázce speciality subjektu (str. 97, 100–102 rozsudku). Co se týče namítaného extrémního rozporu mezi skutkovými

zjištěními a provedenými důkazy v otázce pohnutky obviněného a vážnosti projevu

vůle obviněného při výhrůžce ztrátou zaměstnání, je tento rozpor dán, pokud

zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v

úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Podle názoru státního

zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se však nalézací soud zabýval

provedenými důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a náležitě vyložil a

odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a proč. Odvolací soud pak při

svém rozhodování odkázal na skutkový stav zjištěný nalézacím soudem, když

provedené dokazování považoval za dostatečné. Ke konkrétním námitkám odkazuje

zejména na str. 33–38 rozsudku vrchního soudu. Závěr, že výhrůžky nebyly

myšleny vážně, zakládá obviněný na z kontextu vytržených kusých částí vět

výpovědí. K. sice připustila i nadsázku, ale nezpochybnila, že by je nebylo

třeba brát vážně. Č. sice uvedl, že výhrůžky vážně nebral, ovšem to nic

nevypovídá o pohnutce, stejně jako označení výstupu za „teatrální“. Podle

státního zástupce teatrálnost pouze zdůrazňuje obsah projevu navenek, když

synonymem toho slova jsou slova strojený, nepřiměřeně afektovaný, divadelní,

přepjatý. Závěr o tom, jak byla výhrůžka ztráty zaměstnání vnímána, nepovažuje

za nelogický, když vážností se zabýval i nalézací soud zejména na str. 46

rozsudku. Stejně tak se podle státního zástupce nalézací soud dostatečně

vypořádal také s motivací obviněného, a to na str. 37 a 38. Státní zástupce

nesouhlasí ani s tvrzenou nedůvodností změny právního posouzení, když tuto sám

v řízení prosazoval. K vymezení výše předpokládaných dotací v odsuzujícím

rozsudku, které v součtu přesahovaly částku 5 mil. Kč, připomíná také

argumentaci v odůvodnění odvolání státního zástupce Krajského státního

zastupitelství ze dne 25. 7. 2016. Odvolací soud měl shledat neoprávněný

prospěch u subjektů, které byly předem vybrány (ve smyslu obviněným označeny). Státní zástupce uzavřel, že napadaná skutková zjištění nemohou být předmětem

dovolání.

27. K vyjádření státního zástupce zaslal 27. 2. 2018 obviněný repliku. K

údajnému zjednodušování skutku uvádí, že od počátku namítá, že skutek nemá být

posuzován podle skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední

osoby v § 329 tr. zákoníku, proto názor státního zástupce odmítá. Z popisu

skutků naopak podle něj vyplývá, že podstata jeho jednání spočívala ve

vyhrožování vyhozením z práce osobám, které prováděly určité úřední úkony, pro

případ, že neudělají, co po nich žádal. S odkazem na vyjádření prof. JUDr.

Aleše Gerlocha, CSc. ze dne 30. 1. 2013 (č. l. 892 spisu) uvádí, že skutek mohl

být posuzován nejvýše jako trestný čin podle § 177 tr. zákoníku. Ke specialitě

subjektu obviněný poukázal na logický rozpor v argumentech státního zástupce,

když z obou výroků plyne, že měl zneužít pravomoc úřední osoby tím, že měl

nutit jiné úřední osoby k tomu, aby tyto zneužily svoji pravomoc. Podle názoru

obviněného by musel být pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §

329 tr. zákoníku takový nátlak projevem výkonu svěřené pravomoci úřední osoby.

K podpoře tohoto závěru odkazuje na vyjádření prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc.,

ze dne 18. 2. 2014 na č. l. 6150 spisu. Státní zástupce podle něj nově tvrdí,

že se zneužití pravomoci vztahovalo k rozhodovacím pravomocem obviněného jako

člena Výboru, což nebylo předmětem projednávané věci. K extrémnímu rozporu ve

skutkových zjištěních obviněný uvádí, že verdikt se fakticky opírá o výpověď

spolupracující obviněné K., resp. Č. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1415/2013, se měl soud zabývat vážností

výhrůžky. Žádnou výhrůžku podle svých slov nerealizoval, navíc Č. vyřčená slova

nepovažoval za vážně míněnou výhrůžku. Upozorňuje na nelogičnost závěru

státního zástupce, když osoba mající v úmyslu pronést výhrůžku by ji pronesla

tak, že by ji druhá strana nechápala jako skutečně míněnou, přičemž odkazuje i

na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3540/2006,

podle které je nevážnost vůle jednajícího zřejmá u projevu učiněného žertem,

zjevnou nadsázkou, při hře, na jevišti. To, že K. Č. jeho výstup označili za

teatrální a Č. přímo uvedl, že ho nevnímal jako vážně míněnou výhrůžku, podle

něj zakládá extrémní skutkový rozpor.

IV.

Přípustnost dovolání

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265c tr. ř. nejprve

zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i

odst. 1 tr. ř. a shledal, že dovolání obviněného P. K. je ve smyslu § 265a

odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h)

tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou v souladu s ustanovením § 265d

odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., za dodržení zákonné lhůty upravené § 265e tr.

ř. a splňuje náležitosti dovolání.

29. Podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř.

neshledal dovolací soud ani ve vztahu k dovolání nejvyššího státního zástupce,

které je přípustné ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo

podáno v zákonné lhůtě podle § 265e tr. ř. a splňuje náležitosti dovolání.

30. Nejvyšším státním zástupcem a obviněným P. K. uplatněný dovolací

důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy,

jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném

nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu

je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní

kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými

ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z

toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být

samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení

(kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková

zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku

a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z

hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně

posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými

ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze

skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných

odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní

posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích

nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v

závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To

vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém

mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a

právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další

(třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v

takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z

hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také

nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může

skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až §

150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního

soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03,

uveřejněné pod č. 23 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a usnesení Ústavního

soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního

soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba

zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s

ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do

takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla

v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz

např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II.

ÚS 215/99,

uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu

ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3

Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněný pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo usnesení

Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněné pod č. 1

ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci

řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad

předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006,

sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a

učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS

ČR. Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval shora uvedené podmínky připuštění

dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o

ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou

základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání

posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva

dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko

pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14,

vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se

tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy

nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného P. K., a to z

hlediska posouzení jeho jednání jako trestného činu zneužití pravomoci úřední

osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu

pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud považuje za nutné však

zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že

jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně

oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud

v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým

zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý

proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 tr. ř., je

na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího

soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není

dovolacím důvodem.

Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu

přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku

Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze

dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto

posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (§ 75

odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna

Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného

jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14

ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

31. Obviněný P. K. ve svém mimořádném opravném prostředku namítá

extrémní rozpor související s posouzením otázky, zda z jeho strany učiněná

výhrůžka ztráty zaměstnání zaměstnanců Úřadu byla myšlena vážně, což zmiňoval

již ve svém odvolání. Podle dovolatele z výpovědí svědků naopak plyne, že K. k

položenému dotazu na povahu výhrůžky souhlasila, že by ji šlo označit za

teatrální výstup, Č. přímo uvedl, že o své místo strach neměl a výhrůžku nebral

vážně. Dále měl soud pochybit, když neodkázal na konkrétní pasáž výpovědi K.,

což má podle něj za následek nepřezkoumatelnost. Navíc, i kdyby taková pasáž

výpovědi existovala, výpověď Č. měla zavdat příčinu pro aplikaci zásady in

dubio pro reo. Tento svůj názor opírá také o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1415/2013, podle něhož má být pečlivě rozlišováno

mezi nebezpečným vyhrožováním a nevážnými silnými slovy. V replice k vyjádření

státního zástupce ze dne 27. 2. 2018 dále obviněný P. K. uvádí, že státní

zástupce až ve vyjádření k jeho dovolání nově tvrdí, že se zneužití pravomoci

vztahovalo k rozhodovacím pravomocem obviněného jako člena Výboru, což nebylo

předmětem projednávané věci.

32. Nalézací soud odůvodňuje odsuzující výrok ve vztahu k obviněnému P.

K. konstatováním, že jeho obhajoba byla spolehlivě vyvrácena souborem důkazů, a

to výpověďmi spolupracující obviněné K. a Č. jako svědků přímých, ve spojení s

výpověďmi A., F. (nyní Š.), pí. Š., jako svědků nepřímých, a dalšími uvedenými

důkazy. Podle nalézacího soudu tak nezůstala výpověď K., na rozdíl od výpovědi

P. K., osamocená (srov. str. 30 – 60 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

33. Odvolací soud se k námitce obviněného ohledně vážnosti výhrůžky

vyjádřil uvedením, že nejenom z výpovědi obviněné K. je zřejmé, že tato ji

brala vážně, a že obviněná K. jednala z obavy před eventuálním postihem ze

strany obviněného P. K. (v podrobnostech srov. str. 37 odůvodnění rozsudku

odvolacího soudu).

34. K tomu Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že obviněný P. K. je

trestně stíhán pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329

odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (podle rozsudku nalézacího soudu), resp. podle §

329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21

odst. 1 tr. zákoníku (podle rozsudku odvolacího soudu), kterého se měl dopustit

tím, že zneužil svého postavení člena V. R. r., který rozhoduje o věcech

spojených s realizací, zejména schvaluje výběr projektů, kterým R. r. poskytne

dotaci či návratnou finanční výpomoc, a to tím způsobem, že 1) uložil K.

zajistit, aby označené projekty podle předloženého seznamu prošly (nebo naopak

neprošly) hodnocením, přičemž toto jednání doplnil pohrůžkou propuštění

zaměstnanců Ú. R. r., 2) vyhrožoval ztrátou zaměstnání zaměstnancům Ú. R. r.,

pokud nenavýší bodové hodnocení v rozsudku uvedeného projektu tak, aby

postoupil do 3. fáze hodnocení.

35. Obviněný P. K. poukázal na to, že podle něj oba svědci, tj. K. a Č.,

uvedli, že výhrůžka nebyla myšlena vážně, v čemž mu ovšem Nejvyšší soud nemůže

objektivně přisvědčit. Z provedeného dokazování lze mít za prokázaný takový

skutkový stav, kdy obviněný pronesl dvě výhrůžky vůči K. a na adresu

zaměstnanců Úřadu, a to poprvé při předání seznamů K. v jejím bydlišti, podruhé

pak na jednání V. R. r. Tyto skutečnosti byly v řízení dostatečně prokázány

výpovědí K. na č. l. 6291 a násl. spisu ve spojení se znaleckým posudkem PhDr. Václavy Musilové na č. l. 4385 a násl. spisu a výpovědí u hlavního líčení dne

13. 5. 2015 (č. l. 6980 a násl. spisu), podle něhož byl pisatelem textu na

seznamech P. K., a také s jeho otisky prstů na těchto seznamech (viz odborné

vyjádření na č. l. 4302 a násl. spisu ve spojení s výslechem P. H. u hlavního

líčení dne 8. 9. 2015 spisu). V návaznosti na výpověď K. také P. A. na č. l. 6624 a násl. potvrdil, že „otečkované“ seznamy viděl a nepřímo také to, že

označeny byly projekty, na kterých je vyšší zájem. Č. byl pak osobně přítomen

také výhrůžce adresované K., že „pokud se to neudělá, tak vás všechny vyházím“,

jak plyne z jeho výpovědi na č. l. 6722 spisu. K. se k výhrůžce vyjádřila při

hlavním líčení hned několikrát, např. na č. l. 6296 spisu, kdy přímo uvedla, že

měla strach, že by mohla přijít o zaměstnání. Dále na č. l. 6297 spisu při

výpovědi uvedla, že neví, zda to mohlo být myšleno ironicky či vtipem, ale

vzhledem k napjaté atmosféře na Úřadu, kde byli tlačeni ze všech stran, to

vnímali jako výhrůžku ztráty zaměstnání. Sama pak uvádí, že tuto brala vážně i

přes vědomí, že pracovní poměr její nebo jejích podřízených nemohl ukončit

přímo, nicméně prostřednictvím svého postavení a vlivu v rámci R. r. K druhé

učiněné výhrůžce se pak vyjádřila na č. l. 6305 spisu, kde jednoznačně uvádí,

že ji brala vážně, proto se také snažili daný projekt řešit jinak než ostatní

projekty. Obdobně také vypověděla na č. l. 6579 spisu (výpověď u hlavního

líčení dne 20. 11. 2014). Také svědkyně J. Š. ve výpovědi na č. l. 6843 spisu

(výpověď u hlavního líčení dne 13. 3. 2015) uvádí, že když jí K. sdělovala

výhrůžku P. K., říkala to s obavou. Sama pak vnímala výhrůžku jako mířenou

proti nim, zaměstnancům oddělení administrace, když si byla vědoma, že by jako

jediní mohli hodnocení ovlivnit, a bála se tak i o své zaměstnání. Tyto

výpovědi odpovídají také tomu, co svědci uvedli již v přípravném řízení na č. l. 1215 a násl. spisu, s výjimkou svědkyně

J. Š., která nedokázala rozpory se svým původním svědectvím na č. l. 1599 a

násl. spisu vysvětlit. Ta u hlavního líčení dne 5. 2. 2015 při své výpovědi (č. l. 6740 spisu), popřela, že by řekla, že s tím, že projekt je tlačený a musí

projít, je seznámila paní K., která tvrdila, že je tlačena ze strany pana K. (srov. č. l. 1608 spisu), také označila za nepravdivé své vyjádření, že paní K. po zjištění, že projekt ohodnotily a shledaly nezpůsobilým pro postoupení do

další fáze hodnocení jim přišla oznámit, že projekt musí projít dále, jelikož

pan K. při osobních setkáních paní K.

vzkázal, že jestli si chtějí udržet svá

místa jako úřad, tak mají projekt pustit dále (srov. č. l. 1608 spisu). Nejvyšší soud však s ohledem na ostatní důkazy provedené soudy nižších stupňů,

zejména svědecké výpovědi I. K. a J. Š., konstatuje, že tato výpověď stojí v

souboru důkazů osamoceně, aniž by svědkyně přesvědčivě uvedla, proč v

přípravném řízení vypovídala zcela odlišně. Pouze vždy konstatovala, že neví,

proč dané informace uvedla, případně že už si na danou skutečnost nevzpomíná

(viz č. l. 6740 p. v. spisu). Nejvyšší soud má za to, že nalézací soud

vyhodnotil výpovědi svědkyně J. Š. správně, když jako věrohodnou posoudil její

výpověď z přípravného líčení, neboť tato korespondovala s ostatními důkazy. Výpověď z hlavního líčení lze naopak považovat za výpověď v přímé kolizi s

výpověďmi I. K. a J. Š. Tvrzení dovolatele, že K. jeho výhrůžku nebrala vážně,

je tak podle Nejvyššího soudu postaveno pouze na účelově položené otázce, kdy

sama obhajoba následně využívá možnosti širšího výkladu významu slova

„teatrální“. K. se již předtím několikrát sama vyjádřila, že výhrůžku vzhledem

ke znalosti svého pracovního prostředí považovala za reálnou, a ani její

označení za „teatrální“ tak nesnižuje vnímání její vážnosti. Toto označení

totiž podle Akademického slovníku cizích slov svědčí o způsobu, jakým byla

výhrůžka učiněna, a to tak, že byla vypočítána na vnější efekt, byla strojená,

okázalá, a proto nelze toto vyjádření K. z hlediska hodnocení její výpovědi

přeceňovat, zvláště když navenek na ni mohla působit a podle její výpovědi i

působila jako veřejná demonstrace postavení a vlivu obviněného.

36. Ani argumentace postavená na výpovědi Č. na výše uvedeném nic

nemění. Ten totiž při hlavním líčení uvedl, že slyšel obviněného říct: „pokud

se to neudělá, tak vás všechny vyházím“, nebo něco takového, a zároveň uvedl,

že on osobně o své místo strach neměl (č. l. 6722 spisu). Podle Nejvyššího

soudu však taková výpověď Č. nevyvrací bez dalšího skutečnost, že na K.

výhrůžka mohla působit odlišně, neboť nejen že byla v pracovní hierarchii

postavena níže, ale také na ni byl činěn nátlak ze strany P. K. opakovaně. V

návaznosti na výše uvedené se tak ani odkaz obviněného na judikaturu Nejvyššího

soudu, konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo

1415/2013, nejeví relevantním, neboť v dovolatelem uváděné trestní věci šlo o

posouzení naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu nebezpečného

vyhrožování, pro který ovšem není obviněný souzen.

37. Nejvyšší soud dále poznamenává, že rozdíl mezi vyhrožováním a

nevážnými silnými slovy spočívá v tom, že vyhrožování musí být na rozdíl od

nevážných slov způsobilé způsobit důvodnou obavu, tedy vyšší stupeň tísnivého

pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Nemusí vzniknout přímo důvodná obava,

její vznik však musí být reálný. Závěr, zda jde o vyhrůžky způsobilé vzbudit

důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je pak nutno posuzovat na základě

komplexního posouzení situace. Způsobilost vyhrožování vzbudit v jiném důvodnou

obavu je tedy třeba posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem

případu, zejména k povaze výhrůžky. Co se týče posouzení samotného jednání

obviněného P. K., které doplnil pohrůžkou propuštění I. K. a dalších přesněji

neurčených zaměstnanců Úřadu, výše uvedené důkazy podle Nejvyššího soudu

dostatečně prokazují, že jeho projev nejenže byl způsobilý způsobit důvodnou

obavu, dokonce ji nejméně u I. K. přímo způsobil. I. K. v průběhu řízení

uvedla, že se její manžel znal s panem K. z ČSSD, proto se ho šel zeptat, z

jakého důvodu má skončit její pracovní poměr, a druhý den jí v práci V.

oznámil, že zůstává, že dohodu o ukončení pracovní činnosti podepisovat nemusí

(viz č. l. 6292 spisu), a to i přes to, že původně ji měla podepsat již druhý

den. Je zjevné, že tedy sama vnímala P. K. jako osobu, která, ačkoliv nemůže

přímo ukončit její pracovní poměr či pracovní poměr jejích podřízených,

disponuje vlivem, aby skončení pracovního poměru mohl zařídit (viz č. l. 6297

spisu), navíc osobně pokyny P. K. vnímala jako příkazy (viz č. l. 6296 spisu) a

výhrůžky tak bez pochyb brala vážně. To ostatně plyne i ze samotné skutečnosti,

že se snažila jednat v souladu s pokyny P. K. a ke stejnému naváděla i ostatní

zaměstnance. O důvodné obavě pak svědčí i skutečnost, že i zaměstnanci Úřadu

vnímali výhrůžky jako reálné, když např. P. A. v e-mailu ze dne 21. 10. 2011

adresovaném L. Č. uvádí, že projekt byl přehodnocen pod pohrůžkou vyhazovu

pracovníků ÚRR (pozn. Ú. r. r.) od pana náměstka hejtmanky a člena VRR (pozn.

V. r. r.) P. K., J. Š. pak v e-mailu ze dne 18. 4. 2012 adresovaném I. K., K.

O. a L. Č. zmiňuje ve vztahu k vyžádání podrobného položkového rozpočtu jednoho

z projektů, že nebyl vyžádán pro obavy z výroku pana náměstka K., že pokud

budou dělat problémy, tak je všechny vyhází (srov. č. l. 384 a 390 spisu).

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že výhrůžky, které učinil P. K., nejenže byly

způsobilé vzbudit v I. K. a i jiných zaměstnancích Úřadu důvodné obavy o jejich

zaměstnání, nýbrž z provedených důkazů plyne, že je i způsobily, a tedy nelze

přisvědčit názoru dovolatele, že mělo jít pouze o nevážná silná slova. Nejvyšší

soud tedy uzavírá, že mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními

soudů nižších stupňů nespatřuje extrémní rozpor, když má naopak za to, že

závěry soudů z provedeného dokazování logicky plynou.

A.2 K námitkám nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu

38. Obviněný P. K. ve svém dovolání dále namítal, že soudy obou stupňů

přistoupily k aplikaci ustanovení § 329 tr. zákoníku, aniž by k tomu byly dány

podmínky z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty. Jejich nenaplnění

spatřuje zejména v tom, že nebyl v postavení speciálního subjektu tak, jak je

vyžadováno zákonnou úpravou, když nejednal v rámci svěřené pravomoci ani v

postavení úřední osoby. Dovolatel rovněž namítal neprokázání motivu, když

odvolací soud jej sice v odůvodnění doplnil, ovšem aniž by uvedl, o jaké důkazy

předmětné doplnění skutkového stavu opřel, když navíc zároveň provedené důkazy

svědčí v jeho prospěch. Z rozhodnutí není podle něj ani patrno, komu konkrétně

měl opatřit neoprávněný prospěch, ani v čem měl tento spočívat. Navíc je mu

kladeno za vinu jednání v rozporu s určitými právními normami, aniž by však

bylo vysvětleno, proč mají být tyto normy aplikovány na jednání, které je mu

kladeno za vinu.

39. Nejvyšší soud opětovně připomíná, že obviněný P. K. byl odvolacím

soudem uznán vinným trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329

odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu ve smyslu § 21

odst. 1 tr. zákoníku, tedy dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k

tomu, aby jako úřední osoba, v úmyslu způsobit jinému škodu a opatřit jinému

neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému

právnímu předpisu, a takovým činem opatřil jinému prospěch velkého rozsahu,

přičemž se takového jednání dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho

dokonání nedošlo. Podle odborné literatury znak v úmyslu způsobit jinému škodu

nebo jinou závažnou újmu charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání

činu není třeba, aby škoda nebo újma skutečně vznikla. Úmysl opatřit sobě nebo

jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální

(majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli

právo. U pojmu vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu

předpisu, jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy

na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou

právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází. Pokud jde o

prospěch velkého rozsahu, vyplývá z § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku, že činí

nejméně 5 000 000 Kč, poněvadž se na jeho určení vztahuje obdobně výkladové

pravidlo pro určení výše škody. Prospěch velkého rozsahu může být pachatelem

získán jak „pro sebe“, tak i „pro jiného“, a to činem uvedeným v odstavci 1 §

329 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve

smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.

a) K námitce týkající se subjektu

40. Obviněný P. K. v podrobnostech poukázal na nenaplnění speciality

subjektu souzeného trestného činu. Nátlak spočívající ve výhrůžce vyhozením z

práce podle něj nenaplňuje znaky skutkové podstaty § 329 tr. zákoníku, neboť by

musel být projevem výkonu svěřené pravomoci úřední osoby. Uvádí, že jako člen

V. R. r. r. s. S. neměl pravomoc rozhodovat v pracovněprávních otázkách

zaměstnanců Ú. R. r. K tomu uvádí, že byl pouze jedním z šestnácti členů Výboru

jako kolektivního orgánu, přičemž Výbor rozhoduje nadpoloviční většinou, o

personálních otázkách pak rozhoduje jen na základě požadavku ředitele Ú. r. r.

R. s. S. Navíc i v takovém případě rozhoduje pouze do úrovně vedoucích odboru,

když personální otázky týkající se níže postavených zaměstnanců spadají výlučně

do pravomoci ředitele Úřadu. Dovolatel tedy dovodil, že neměl pravomoc

propouštět podřízené vedoucí odboru I. K., z čehož usuzuje na to, že ani nemohl

být v postavení úřední osoby. Dovolatel ani nemohl být podle svého názoru

zaměstnanci Úřadu vnímán jako osoba nadřazená, pravomoc, která tak měla být

zneužita, by mohla být maximálně domnělá.

41. Nalézací soud na str. 98 své závěry o postavení obviněných jako

úředních osob odůvodnil tak, že úřední osobou je podle § 127 odst. 1 písm. d)

tr. zákoníku člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy,

orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci s tím, že úředníky Ú. r.

r. r. s. lze na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn.

8 Tdo 1376/2013-87, považovat za úřední osobu ve smyslu § 127 tr. zákoníku.

42. Odvolací soud se touto otázkou dále nezabýval a ve svém odůvodnění

pouze obecně odkázal na rozsudek soudu prvního stupně.

43. Nejvyšší soud po přezkoumání odůvodnění rozhodnutí soudů nižších

stupňů dospěl k závěru, že shora prezentovaná argumentace nalézacího soudu je

ve vztahu k obviněnému P. K. nesprávná. V citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu

ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1376/2013, na nějž nalézací soud odkazoval,

bylo posuzováno, zda obviněný v postavení člena hodnotící komise V. R. r. a

ředitele Ú. R. r. r. s. S. je z hlediska trestního zákoníku úřední osobou, tedy

speciálním subjektem vyžadovaným § 329 tr. zákoníku. Lze se ztotožnit s názorem

nalézacího soudu, že zmíněná judikatura je aplikovatelná zejména na postavení

P. K. jako ředitele Ú. R. r., nicméně v případě obviněného P. K. takové právní

hodnocení neobstojí. Předmětný rozsudek totiž vychází ze znění zákona č.

248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů,

který v ustanovení § 17 odst. 3 uvádí, že v čele Ú. R. r. stojí ředitel. Podle

ustanovení § 17 odst. 6 téhož zákona se na postavení, práva a povinnosti

zaměstnanců R. r. vztahují ustanovení zákona o úřednících územních

samosprávných celků č. 312/2002 Sb. obdobně. U zaměstnanců Ú. r. r. je pak

nezbytné zkoumat, zda splňují podmínku uvedenou v § 127 odst. 1 písm. d) tr.

zákoníku, tedy, že plní úkoly státu nebo společnosti a používají přitom svěřené

pravomoci pro plnění těchto úkolů. Obviněnému P. K. je kladeno za vinu, že

zneužil svého postavení člena V. R. r., tedy funkce, která je podle ustanovení

§ 16 odst. 4 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění

pozdějších předpisů, funkcí veřejnou. Nalézací soud tedy k podpoře své

argumentace odkázal na výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je

ovšem nepřiléhavé z hlediska srovnání postavení obviněného, který byl v

předmětném rozhodnutí posuzován zejména v pozici ředitele Ú. R. r., tedy jako

osoba v pracovním poměru k R. r. (§ 17 odst. 3 z. č. 248/2000 Sb., o podpoře

regionálního rozvoje). Obviněný P. K. však nebyl v postavení ředitele R. r.,

nýbrž člena Výboru, tedy jiného orgánu R. r., přičemž s touto odlišností se

soud řádně nevypořádal. S tímto nedostatkem se pak ve svém odůvodnění

nevypořádal ani soud odvolací, když se otázce postavení dovolatele jako

speciálního subjektu již zvláště nevěnoval.

44. Nejvyšší soud dále poznamenává, že ustanovení § 127 odst. 1 písm. d)

tr. zákoníku, upravuje postavení členů zastupitelstva nebo odpovědných

úředníků. Je sice pravdou, že obviněný P. K. byl současně zastupitelem kraje ve

smyslu § 16d zákona č. 248/2000 Sb., ovšem podle napadených rozhodnutí měl

zneužít pravomoc, která mu byla svěřena nikoliv jako zastupiteli, nýbrž jako

členovi Výboru. Naopak úředníkem podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících

územních samosprávných celků, je rozuměn zaměstnanec územního samosprávného

celku podílejícího se na výkonu správních činností zařazeného do obecního/

městského úřadu, magistrátu apod. Nejvyšší soud má však za to, že člena Výboru

není možné bez dalšího považovat za takového zaměstnance. Jde o veřejnou

funkci, jejíž výkon je podle § 16g zákona o podpoře regionálního rozvoje

neslučitelný s pracovním poměrem vůči R. r. Ve světle výše uvedeného je tedy

nutné, aby se nalézací soud při novém projednání znovu zabýval otázkou, zda je

obviněný P. K. úřední osobou ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, a

to za podmínky naplnění všech jejích zákonných znaků, kdy pro postavení P. K.

se jeví relevantním také § 127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, podle nějž je

úřední osobou mj. jiná osoba zastávající funkci v jiném orgánu veřejné moci.

Rozlišení úředních osob – funkcionářů v jiném orgánu veřejné moci [§ 127 odst.

1 písm. c) tr. zákoníku] od odpovědných úředníků orgánů veřejné moci, kteří

spadají pod písmeno d) § 127 odst. 1 tr. zákoníku, spočívá právě v tom, že zde

jde o osoby, které zastávají funkci v orgánu veřejné moci a již z tohoto titulu

mají vždy určitou samostatnou rozhodovací pravomoc, zatímco v druhém případě

jde jen o úředníky, kteří jsou vybaveni určitou další rozhodovací pravomocí

odvozenou od pravomoci shora uvedených funkcionářů, a to ať už přímou nebo

zprostředkovanou (srov. k tomu Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139.

Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1355 a násl.; dále srov.

Fryšták, M. a kol. Postavení úřední osoby v trestním právu. Praha: Wolters

Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 23 a násl.). S ohledem na shora konstatované

skutečnosti je tedy nutné, aby se nalézací soud řádně vypořádal s tím, zda

obviněný je úřední osobou ve smyslu § 127 tr. zákoníku, a to eventuelně úřední

osobou ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

45. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného P. K. spočívající

v tom, že údajný nátlak, výhrůžka zaměstnancům, by naplňoval znaky skutkové

podstaty jen tehdy, pokud by takové jednání bylo projevem výkonu svěřené

pravomoci úřední osoby, přičemž obviněný neměl pravomoc rozhodovat v

pracovněprávních otázkách. K podpoře své argumentace odkázal na rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 4 Tdo 357/2012.

46. Nejvyšší soud k této argumentaci obviněného uvádí, že výroky soudů

nižších stupňů byl obviněný uznán vinným tím, že (zjednodušeně) opakovaně

zneužil svého postavení člena V. R. r., který jedná a rozhoduje o věcech

spojených s realizací operačního programu, zejména schvaluje výběr projektů,

kterým regionální rada poskytne dotaci, a pravomoci v rámci kolektivního orgánu

rozhodovat o pracovním poměru do úrovně vedoucí odboru, čímž porušil ve výroku

konkretizované předpisy. V souladu s § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok soudu

přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným

pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda

jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i

uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být

zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které

odůvodňují určitou trestní sazbu. S přihlédnutím k námitkám obviněného je třeba

připustit, že výroky soudů sice obsahově splňují výše uvedený zákonný

požadavek, nicméně samotná gramatická formulace je poněkud zavádějící. Z

odůvodnění a právní kvalifikace, méně však ze samotné skutkové věty, je zjevné,

že obviněnému je kladeno za vinu to, že svým jednáním bezprostředně směřoval ke

zneužití pravomoci člena V. R. r. spočívající ve schvalování výběru projektů,

kterým R. r. poskytne dotaci či návratnou finanční pomoc. Pouze jako prostředek

k dosažení tohoto svého cíle zvolil výhrůžku zaměstnancům Ú. r. r. Přesto však

je z gramatického hlediska uznán vinným zneužitím postavení člena Výboru a

pravomoci rozhodovat o pracovním poměru některých zaměstnanců Ú. R. r. Soudy se

však nadále nezabývaly samotnou pravomocí rozhodovat o pracovním poměru ve

smyslu naplnění znaků skutkové podstaty, nýbrž pouze deklarují existenci

takového jednání, což stvrzuje výše uvedený závěr o hlavní podstatě tohoto

skutku. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že výhrůžka zaměstnancům Úřadu byla

užita jako prostředek k dosažení zamýšleného cíle, neboť bez zásahu do procesu

kontroly a hodnocení projektů by tzv. zájmové projekty nemusely tímto

hodnocením projít a dostat se tak na seznam doporučených projektů k poskytnutí

podpory, což by vylučovalo rozhodnutí o přidělení dotace. Jde-li tedy o

námitku, že obviněný neměl pravomoc samostatně nebo autoritativně rozhodovat v

pracovněprávních otázkách zaměstnanců, pak Nejvyšší soud sděluje, že tato není

pravomocí, jejímž zneužitím došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu,

nýbrž pouze uvedením způsobu spáchání trestného činu, popřípadě jinou

skutečností, jejíž uvedení ve výroku je třeba k tomu, aby skutek nemohl být

zaměněn s jiným ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. Proces rozhodování zahrnuje fázi

přípravnou, fázi vlastního přijetí rozhodnutí (jeho učinění) a konečně fázi

výkonu tohoto rozhodnutí (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1362.) Právě za přípravu

výkonu pravomoci svěřené V. R. r. § 16e odst. 1 písm. c) zákona č.

248/2000

Sb., o podpoře regionálního rozvoje, spočívající ve výběru projektů, kterým R. r. poskytne dotaci či návratnou finanční výpomoc, je proto nutné považovat fáze

předcházející výběru, neboť obviněný podle závěru obou soudů nižších stupňů

předem ovlivňoval hodnocení, čímž se pokusil ovlivnit i konečný výběr projektů

pro dotaci, ačkoliv k takovému výkonu rozhodovací pravomoci spočívající ve

výběru projektů měl přistoupit až poté, co by projekty prošly transparentním

hodnocením. Je tedy zjevné, že ze strany obviněného šlo o zákonnou úpravou

předpokládaný výkon svěřené pravomoci.

47. Namítá-li dále obviněný P. K., že byl pouze jedním z členů

kolektivního orgánu, kterému byla taková pravomoc svěřena, nic tato skutečnost

nemění na trestní odpovědnosti každého jednotlivého člena takového orgánu,

včetně samotného obviněného P. K., neboť podle ustálené judikatury trestní

odpovědnosti každého jednotlivce kolektivního orgánu nebrání, jestliže

rozhodoval jako jeho člen, když se svým hlasem bezprostředně podílel na přijetí

určitého rozhodnutí, a když každý člen má stejný hlas. Proto i trestní

odpovědnost za schválení a důsledky přijatého rozhodnutí mohou nést všichni

členové předmětného kolektivního orgánu, kteří hlasovali pro schválení určitého

rozhodnutí (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp.

zn. 5 Tdo 827/2012, publikované ve Sb. soud. rozh. a stan. pod č. 2/2014).

48. K námitce dovolatele, že Výbor mohl rozhodovat o personálních

změnách pouze na základě požadavků ředitele Ú. R. r., Nejvyšší soud konstatuje,

že provedenými důkazy bylo prokázáno, že i v roce 2009 mezi tehdejším ředitelem

Ú. r. r. P. V., tedy přímým předchůdcem P. K., a P. K. docházelo k diskusi také

o takovýchto záležitostech, které by měly být, jak sám tvrdí, mimo jeho

pravomoc, o čemž svědčí zejména e-mailová komunikace ze dne 6. 12. 2009 (srov.

č. l. 396 spisu) mezi P. V., a P. K. s předmětem „K.“, v níž se p. V. domáhá

odpovědi v personálních otázkách: „P., do pátku 4. 12. jsi mi měl říct, co dále

s K., zda zůstává jako vedoucí oddělení, a nebo bude vedoucí odboru v XY.“ V

následné odpovědi P. K. dne 6. 12. 2009 takový postup kvituje slovy: „Vím, ale

nejsem naklonován :-) udělám to zítra!!!“ Ačkoliv se výše uvedená e-mailová

komunikace o pracovním poměru I. K. netýká obviněného P. K., je z ní zřejmé, že

k takové praxi mezi P. K. a Ú. r. r. docházelo. Na situaci pak samozřejmě nic

nemění ani tvrzení obviněného P. K., že pravomoci rozhodovat o pracovním poměru

vedoucí odboru nebylo v minulosti využito, a to bez ohledu na jeho pravdivost.

Konečně pokud dovolatel namítá, že nebyl vnímán zaměstnanci jako osoba

nadřazená, Nejvyšší soud opět pro neopodstatněnost takové námitky pouze v

krátkosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 5

Tdo 279/2016, z nějž plyne, že ustanovení § 329 tr. zákoníku ani jeho výklad

nevyžadují, aby k naplnění skutkové podstaty existoval vztah nadřízenosti a

podřízenosti.

B. K námitce nedostatečné konkretizace porušených právních povinností

49. Další námitka obviněného P. K. spočívala v tom, že se soudy

spokojily s paušálním výčtem zákonných norem bez přímé konkretizace a správné

aplikace na tu kterou část skutkového děje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 12. 6. 2012, sp. zn. 4 Tdo 357/2012).

50. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že

obviněným zmiňované rozhodnutí na daný případ nedopadá (srov. str. 103

odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se touto problematikou v

odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval.

51. Nejvyšší soud se tak zabýval dovolatelem předestřeným usnesením

Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 4 Tdo 357/2012, přičemž zjistil,

že obsah odkazovaného rozhodnutí spočívá v tom, že se soudy nižších stupňů

spokojily s paušálním výčtem zákonných norem, které dopadaly na oblast, jež

byla předmětem řízení, bez ohledu na jejich účinné znění a bez přímé

konkretizace a správné aplikace na tu kterou část skutkového děje, který v sobě

zahrnoval období šesti let. K tomu dále Nejvyšší soud připomíná, že obviněný P.

K. byl výrokem rozsudku odvolacího soudu (ale rovněž už i výrokem nalézacího

soudu) uznán vinným ze zneužití svého postavení člena V. R. r. r. s. S., který

podle § 16e odst. 1 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje,

jedná a rozhoduje o věcech spojených s realizací Regionálního operačního

programu, zejména schvaluje výběr projektů, kterým R. r. poskytne dotaci či

návratnou finanční pomoc a pravomoci v rámci kolektivního orgánu rozhodovat o

pracovním poměru zaměstnanců Ú. R. r. do úrovně vedoucí odboru podle článku 1c

jednacího řádu Výboru, a jednal v rozporu s článkem 60 nařízení rady (ES) č.

1083/2006 ze dne 11. července 2006, o obecných ustanoveních o Evropském fondu

pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o

zrušení nařízení (ES) č. 1260/1999, v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 písm.

c), f), g) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a

o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s ustanovením

§ 1 písm. a), § 3 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů,

ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu s čl. 2 bod 2, bod 3, čl. 4 bod 1

Etického kodexu Regionálního operačního programu regionu soudržnosti

Severozápad, kterého se měl dopustit v rozsudku popsaným způsobem.

52. Podle Nejvyššího soudu tak z výše uvedeného vyplývá, že na rozdíl od

judikatury uváděné obviněným k podpoře své argumentace, v této věci již

nalézací soud dostatečně specifikoval odkazem na konkrétní právní předpisy

nejen pravomoc, kterou obviněný vykonával, ale také právní předpisy, s nimiž

byl takový výkon pravomoci v rozporu. Nelze tedy přisvědčit obviněnému v tom,

že by se soudy nedostatečně vypořádaly s konkretizací právních norem, jejichž

porušení se výkonem své pravomoci dopustil, byť takto učinily pouze ve

skutkových větách výroků svých rozhodnutí. Nejvyšší soud se tak neztotožňuje s

názorem, že specifikace konkrétních právních norem, k jejichž porušení mělo

jednáním obviněného dojít, by byla ze strany soudů nižších stupňů nedostatečná,

pokud tyto odkazují v návaznosti na jednání, jehož se obviněný dopustil, na

právní předpisy i jejich konkrétní ustanovení, která upravují pravomoc, která

byla takovým jednáním vykonávána, ale i povinnosti, k jejichž porušení mělo

takovým výkonem pravomoci dojít. V následujícím řízení bude nicméně nutné znovu

se takovým vymezením zabývat a posoudit, jaké právní předpisy byly jeho

jednáním porušeny vzhledem k výše uvedené argumentaci v části A.2 písm. a)

tohoto rozsudku spočívající v podřazení obviněného pod pojem úřední osoby, tyto

předpisy bude třeba rozebrat konkrétně ve vztahu k postavení a jednání

obviněného P. K., přičemž zejména nalézací soud se bude muset zabývat tím, zda

se na obviněného vztahuje zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních

samosprávných celků, případně i ostatní předpisy, jejichž porušením měl

obviněný naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle § 329 odst. 1 písm.

a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

C. K námitce týkající se subjektivní stránky

53. Obviněný P. K. také namítal, že v řízení nebyl prokázán motiv

jakožto nezbytná složka subjektivní stránky. Formulaci pohnutky odvolacím

soudem považuje za nepřezkoumatelnou a poukazuje na důkazy, které podle něj

prokazují, že obviněný neměl logický důvod pro jednání, jež je mu obžalobou

kladeno za vinu. Z formulace pohnutky navíc není patrné, komu měl být opatřen

prospěch ani v čem prospěch měl spočívat, zákon přitom vyžaduje, aby byla

prokázána konkrétní pohnutka. Tyto námitky obviněný uváděl již ve svém

odvolání, když zároveň upozorňoval, že odůvodnění nalézacího soudu subjektivní

stránku trestného činu opomíjí. Dovoláním je tak dovozován extrémní skutkový

rozpor závěrů obou soudů nižších stupňů, když z předmětného spisu neplyne žádný

důkaz, který by prokazoval takovou motivaci, naopak z něj plynou důkazy, které

takto formulovaný motiv vyvracejí.

54. Nalézací soud formuloval pohnutku pachatele v rámci právní

kvalifikace na str. 101 svého rozsudku, kde uvádí, že způsobení škody či

opatření neoprávněného prospěchu musí nastat v příčinné souvislosti s úmyslným

vykonáváním pravomoci způsobem odporujícím zákonu, přitom pachatel musí jednat

ve specifickém úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému

neoprávněný majetkový prospěch. Specifický (tzv. druhý) úmysl, který skutková

podstata vyžaduje, byl dán úmyslem obviněných účelově zasahovat do hodnocení

soutěžních projektů, tím logicky ohrozit potenciální žadatele ztrátou nároku na

dotaci ve prospěch méně kvalitních žadatelů a tyto naopak zvýhodnit získáním

dotace, na kterou by za regulérních podmínek nedosáhli.

55. Odvolací soud se s touto námitkou dovolatele vyrovnal doplněním, že

obviněný jako politik i úředník (a osoba dostatečně inteligentní) nepochybně

věděl, že z titulu své nadřízené (resp. nadřazené) pozice tím, že osobám, které

provádějí určité úřední úkony, vyhrožuje vyhozením z práce, když neudělají to,

co po nich požaduje, porušuje platné právní předpisy. Vzhledem k tomu, že

určité projekty byly označeny a měly být tak podle vůle (byť možná odvozené)

obviněného úspěšné, a určité nikoli, obviněný, aniž by projekty prošly řádným

řízením, chtěl určitým, blíže nezjištěným subjektům způsobit škodu – to

přinejmenším srozuměním, a jiným opatřit neoprávněný prospěch. Vzhledem k tomu,

že zároveň věděl, o jaké projekty se jedná, s jakou výší dotace, pak samozřejmě

musel vědět, jaký neoprávněný prospěch, tj. v jaké výši, jinému opatří. Pokud

jde o motivaci, z celého případu je podle odvolacího soudu zřejmé, že byla dána

částečně jako způsob politického života kraje, částečně jako prospěch pro

určité subjekty, přinejmenším žadatele o dotaci, ke kterým ovšem nemusel mít

ani P. K. žádný vztah. Podle odvolacího soudu jde o velice těžce odhalitelnou

trestnou činnost, kdy skuteční „vodiči loutek“ (ve smyslu osob, které ve

skutečnosti vše řídí a ovlivňují) mohou zůstat zcela v anonymitě. V každém

případě P. K. (a další obvinění) podle odvolacího soudu jistě nejednal

samoúčelně, že by jej prostě najednou napadlo, že nějaké projekty budou

zvýhodněny, musí projít, a nějaké nikoli. Uzavřel, že šlo nepochybně o zájmy

dílem politické, dílem podnikatelské, dílem politicko-podnikatelské (srov. str.

37 rozsudku odvolacího soudu).

56. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že pohnutkou (motivem) pachatele

je vnitřní podnět, který ho vedl k rozhodnutí spáchat trestný čin, konkrétně v

tomto případě jde o tzv. úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu

(též tzv. obmysl, dolus coloratus – srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 2475/2015, uveřejněné pod č. 14/2018 Sb.

rozh. tr.). Zavinění pachatele v případě trestného činu zneužití pravomoci

úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku tak musí zahrnovat také úmysl způsobit

někomu škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný

prospěch. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé

neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by

pachatel nebo jiná osoba neměli právo (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník

II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3148.).

57. Podle Nejvyššího soudu, který vychází ze shora uvedených skutkových

závěrů obou soudů nižších stupňů, bylo v řízení prokázáno, že některé projekty

na seznamu, který P. K. předal I. K. (podle svědectví na č. l. 6291 a násl., P.

A. na č. l. 6624 spisu), měly bez ohledu na své kvality či nedostatky, na

základě jeho pokynu postoupit (v případě jednoho projektu naopak nepostoupit)

přes druhou fázi hodnocení až do fáze třetí, v níž by mohly být schváleny k

přidělení dotace. Ačkoliv nebylo v řízení prokázáno, že by takovým jednáním

vznikl prospěch přímo obviněnému, je zjevné, že svým jednáním se pokusil o to,

aby byly některé konkrétně shora uvedené projekty zvýhodněny a jeden byl

znevýhodněn.

58. Nejvyšší soud dále konstatuje, že tyto závěry jsou potvrzovány

dalšími skutkovými zjištěními, kdy z předloženého spisového materiálu bylo

rovněž zjištěno, že P. K. předal I. K. seznam projektů, a to zejména na základě

výpovědí K. na č. l. 6291 a násl. spisu ve spojení se znaleckým posudkem PhDr.

Václavy Musilové na č. l. 4385 a násl. spisu a výpovědí u hlavního líčení dne

13. 5. 2015, podle něhož byl pisatelem textu na seznamech P. K., a také s jeho

otisky prstů na těchto seznamech (odborné vyjádření na č. l. 4302 a násl. spisu

ve spojení s jeho výslechem u hlavního líčení dne 8. 9. 2015). V návaznosti na

výpověď K. také P. A. na č. l. 6624 a násl. spisu potvrdil, že „otečkované“

seznamy viděl, přičemž od O. měl pokyn k nim nepřihlížet (také na č. l. 6629

spisu), a nepřímo také to, že označeny byly projekty, na kterých je vyšší

zájem, což stvrdila i J. Š. na č. l. 6846 spisu, která potvrdila, že kolem

některých projektů byly obavy, nervozita, byl tam zájem, aby prošly. Č. byl pak

osobně přítomen také výhrůžce adresované K., že „pokud se to neudělá, tak vás

všechny vyházím“, jak plyne z jeho výpovědi na č. l. 6722 spisu. Veškeré tyto

důkazy a mnohé další tedy svědčí o praxi na Úřadě, kdy na I. K. byl ze strany

P. K. vyvíjen tlak, aby označené projekty z předaného seznamu postoupily přes

druhou fázi hodnocení, a tedy se dostaly až do třetí fáze, v níž následně o

přidělení podpory rozhodovala komise. Kromě svědeckých výpovědí je odsuzující

rozsudek zejména postaven na četných záznamech telefonních hovorů a e-mailové

komunikaci, a to mezi obviněnými i svědky výše uvedenými (např. e-mailová

komunikace mezi K. O. a pí. Š. ze dne 18. 4. 2012 na č. l. 388 spisu, dále mezi

pí. Š. a K., O., pí. Č. ze dne 18. 4. 2012 na č. l. 389 a násl. spisu, v níž

jsou zmiňovány i obavy z výroku P. K.).

59. Nejvyšší soud k námitce obviněného P. K. spočívající v tom, že

nebylo dostatečně objasněno, komu měl být opatřen prospěch, když důkazy

výslechem předkladatelů žádostí o dotace (jednotlivých projektů) podle něj

svědčí o tom, že s žádným z nich nebyl v kontaktu, konstatuje, že skutečnost,

že předkladatelé žádostí o dotace uvedli, že s obviněným ani nehovořili, bez

dalšího nevyvrací závěry soudů o jeho úmyslu. Lze si jen stěží představit, že

by předkladatelé žádostí o dotace potvrdili jakékoliv jednání s obviněným,

zvláště když by tím i sebe vystavili riziku trestního stíhání. O existenci

pohnutky obviněného opatřit jinému prospěch však svědčí samotné jeho jednání,

kdy předal seznamy I. K., na nichž označil pouze některé projekty, a to s

pokynem, že mají projít hodnocením. Zejména proto má Nejvyšší soud za to, že

nelze námitce obviněného přisvědčit. Pro naplnění skutkové podstaty navíc

jednání nemusí vést ke skutečně získané škodě či získanému prospěchu a mít tak

odraz v objektivní realitě. Postačí, pokud takovou škodu či prospěch pachatel

zamýšlel, ať již k ní následně dojde, či nikoliv. Co se týče pohnutky,

postačuje tzv. dolus eventualis, tedy úmysl nepřímý, pokud z konkrétní

formulace nevyplývá, že je třeba úmyslu přímého (srov. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 2475/2015, uveřejněné pod č. 14/2018

Sb. rozh. tr.) Z provedeného dokazování přitom lze učinit závěr, že při

předávání seznamu projektů s vyznačenými tzv. zájmovými projekty P. K. zřejmě

nevěděl, jaká je kvalita vybraných projektů, zda tyto splňují, nebo nesplňují

podmínky pro úspěšné projití druhou fází hodnocení. Některé projekty svou

kvalitou sice podmínky pro postoupení do další fáze hodnocení mohly naplňovat i

bez jeho zásahu, jak ostatně plyne i z některých výpovědí, a to např. výpovědi

obviněné I. K. na č. l. 6560 p. v. spisu, která uvedla, že tam byly projekty,

které byly otečkovány a byly dobré a pokud by tečku neměly, tak by stejně

prošly, dále i výpovědi svědka P. A. na č. l. 6624 a násl. spisu, který

potvrdil, že seznam označených projektů viděl, ale měl instrukci od O., aby na

to vůbec nebrali ohled, s tím, že na nějaké politiky ohledy nebral, některé

však mohly být svou kvalitou nedostačující, o čemž svědčí např. i skutečnost,

že některé z projektů nakonec ani úspěšné nebyly (projekt

CZ.1.09/3.2.00/35.00834 žadatele DODPRAVNÍ PODNIK měst Mostu a Litvínova, a. s., s názvem Integrovaný dopravní systém Dopravního podniku měst Mostu a

Litvínova, a. s., projekt CZ.1.09/4.1.00/36.00881 žadatele SC Production, s. r. o., s názvem Zkvalitnění vybavení lyžařských středisek v Krušných horách,

projekt CZ.1.09/4.1.00/36.00949 žadatele Sport areál Klíny, s. r. o., s názvem

Optimalizace a rozvoj lyžařského areálu Sport areál Klíny – I. etapa, projekt

CZ.1.09/4.3.00/37.00869 žadatele EUROQUALITY, s názvem Severočeské výlety,

projekt CZ.1.09/4.3.00/37.00890 žadatele První krušnohorská realitní kancelář,

s. r. o., s názvem Propagace Mikroregionu St.

Sebastian a Hotelu I., a zejména

pak projekt CZ.1.09/4.3.00/37.00871 žadatele Ústecký kraj, s názvem Propagace

rekultivovaných a revitalizovaných území v Ústeckém kraji, v jehož případě

Ministerstvo financí České republiky, odbor Národní fond, Platební a

certifikační orgán, rozhodlo, že výdaje tohoto projektu nepovažují za způsobilé

a nebudou tedy refundovány ani certifikovány). Přesto učinil P. K. pokyn K., že

dané projekty projít musejí.

60. P. K. byl v postavení člena V. R. r., který jako kolektivní orgán

schvaloval výběr projektů, kterým R. r. poskytne dotaci či návratnou finanční

výpomoc, ovšem byl oprávněn činit tak až poté, kdy tyto projekty prošly

třístupňovým procesem kontroly a hodnocení, prováděným zaměstnanci Úřadu či

externími experty. Přesto se snažil ze své pozice zasáhnout i do těchto fází

kontroly a hodnocení, které mu nepříslušely za tím účelem, aby následně mohl

vykonávat svoji pravomoc v rámci Výboru v rozporu s právními předpisy

specifikovanými v rozsudcích soudů nižších stupňů. Z dosud provedených a

zhodnocených důkazů oběma soudy nižších stupňů podle závěrů těchto soudů

vyplývá, že P. K. věděl, že svým jednáním vykonává svou pravomoc v rozporu s

právními předpisy, zároveň musel být přinejmenším srozuměn s nutným důsledkem,

že takovým postupem žadatelům o dotaci, jejichž projekty byly označeny jako

zájmové, může opatřit neoprávněný prospěch spočívající v úspěšném projití

procesem kontroly a hodnocení (respektive u jednoho projektu neoprávněnou újmu

v této fázi) a případně až v přidělení dotace, a to ke škodě České republiky a

Evropské unie jako poskytovatelů dotace, ale také ostatních žadatelů, kteří by

za regulérních podmínek na dotaci dosáhli, ale z důvodu upřednostnění jiných

projektů jim přidělena nebyla. Pro spáchání trestného činu zneužití pravomoci

úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku postačí nepřímý úmysl

podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nevyžaduje se úmysl přímý podle § 15

odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Úmysl přesahující objektivní stránku trestného

činu (někdy též tzv. druhý úmysl, obmysl, dolus coloratus), který v případě

ustanovení § 329 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v jednání s úmyslem způsobit

jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému

neoprávněný prospěch, může být naplněn také ve formě eventuálního úmyslu (srov.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017, a dále

přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo

2475/2015, uveřejněné pod č. 14/2018 Sb. rozh. tr.). Taková forma úmyslu byla v

případě obviněného bezesporu dána.

61. Pouze pro úplnost je třeba doplnit, že pokud obviněný P. K. namítal,

že formulaci pohnutky odvolacím soudem považuje za nepřezkoumatelnou, Nejvyšší

soud, ačkoliv má za to, že z provedeného dokazování, jak bylo v podrobnostech

rozepsáno shora, lze bez pochyb usuzovat na existenci úmyslu přesahujícího

objektivní stránku (pohnutky) jmenovaného obviněného, je nutné dát mu za pravdu

v tom, že odvolací soud ve svém odůvodnění rozšířil formulaci specifického

(druhého) úmyslu, aniž by však uvedl, na základě jakých důkazů k takovým

skutkovým závěrům dospěl a odkázal pouze obecně na důkazy provedené v řízení u

soudu prvního stupně. Takový závěr soudu druhého stupně o úmyslu opatřit jinému

neoprávněný prospěch je tedy závěrem nepřezkoumatelným. Proto je třeba, aby se

případně i odvolací soud ve svém novém rozhodnutí také s touto námitkou

vypořádal. V tomto směru Nejvyšší soud apeluje na soudy nižších stupňů, aby se

tohoto i dalších obdobných pochybení, na které je v tomto rozhodnutí poukázáno,

v novém řízení vyvarovaly.

A.3 K námitkám proti aplikaci kvalifikované skutkové podstaty

podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku