5 Tdo 303/2025-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný C. V. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. 55 To 378/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 64/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného C. V. P. odmítá.
1. Obviněný C. V. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 3 T 64/2024, uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný C. V. P. odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. 55 To 378/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.
3. Skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se ve stručnosti dopustil tím, že dne 14. 2. 2024 v době od 17:33 hodin do 18:14 hodin z dosud nezjištěného místa, nejspíše ze svého bydliště ve XY, okres XY, zaslal z telefonního čísla XY SMS zprávy poškozenému T. M., jenž je přijal v XY na telefonním čísle XY, v nichž mu vyhrožoval „Nebojte se zažijete takovou legraci ze na to do smrti nezapomenete bude to krásné“, „Zkus to a zažiješ takovou legraci jakou jsi v živote nikdy nezažil“, „Navíc vidím že jste právní negramot totální právní negramot nejste mistr republiky v boxu jako já nejste voják jako já jste nula nemáte státnice z angličtiny vy nemáte ani vysokoškolské vzdělání mně se bude dobře sedět na mírově a nebo se mi dobře bude odpočívat na hřbitově protože vy vůbec nevíte s kým jednáte a tak se směju a směju se hodně se směju moc se směju a těším se na setkání s vámi a tak dále a je mi dobře protože vy vůbec nevíte co jsem pro vás připravil a to mě blaží tak přeji příjemný pár dní života“, „Hele poslouchej mě vyser se na to ty z***** až budeš polykat svoji krev nebudeš takový král vyser se na to přestaň provokovat vyser se na to“, „Ver mi za takovýhle kral jako jsi ty jsem v Texasu potkal hodně vyser se na to přestaň mě dráždit přestaň mě provokovat to je poslední rada kterou ti dávám rozuměl jsi tomu ty blba svine“, „Spoj se s moji advokátkou a jednej s ni ona ti sama řekla aby ses na to v***** vyser se na to v mým případě to je doživotí rozumíš A já to udělám vyser se na to přestaň provokovat vyser se na to nemáš na to ale já jo jsem na to zničíš si život z**** z*******“, „Přestaň mé dráždit mne je úplně jedno jestli za tebou přijedu do XY teď hned nebo si tě najdu někde v Praze kdekoliv v Brně v Ostravě vyser se na mě vyser se na mě rozuměl jsi z**** z******** z****“, čímž reagoval na zprávy poškozeného T. M., zaslané také prostřednictvím SMS, jenž získal do vlastnictví obchodní společnosti R. T., s. r. o., jejíž je jednatelem, podíl 7/48 nemovitosti na adrese XY, na základě exekuční dražby usnesením o příklepu ze dne 16. 11. 2023, realizované exekutorským úřadem v Mostě, JUDr. Janem Paraskou, pod č. j. 130 EX 4083/14-316/E 1, jimiž se snažil dohodnout s obviněným jako nový spoluvlastník nemovitosti na jejím převzetí a vystěhování obviněného, přičemž tyto výhrůžky vzbudily u poškozeného obavu z jejich uskutečnění.
II. Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný C. V. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že soud prvního stupně vzal z provedeného dokazování za prokázané, že předmětné SMS zprávy byly způsobilé v poškozeném vyvolat důvodné obavy, což ani odvolací soud nijak nezpochybnil. Odvolací soud se podle obviněného dostatečně nezabýval rozpory ve vnímání obsahu těchto zpráv soudem prvního stupně a poškozeným T. M., který se k těmto vyjadřoval při svém výslechu v hlavním líčení, v němž připustil, že obavy, které v něm vyvolaly, byly založeny i na jeho představivosti. Obsah zpráv totiž interpretoval i za pomoci podtextu, který neodpovídal obsahu SMS zpráv. Tvrzení, že zprávy měly konfrontační a výhrůžný tón, je podle dovolatele v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, není podloženo jejich skutečným obsahem. Podle přesvědčení obviněného nemohly v poškozeném vzbudit důvodnou obavu, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že v době přijetí SMS zpráv se obviněný s poškozeným osobně neznali. Obsah dokazování neprokázal, že by obviněný poškozenému vyhrožoval usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Soudy nižších stupňů tak ve svém rozhodování postupovaly v rozporu s logickým zhodnocením provedených důkazů a jejich závěry ohledně viny obviněného nebyly dostatečně podloženy provedenými důkazy.
6. Obviněný současně vytkl soudům nižších stupňů, že své závěry učinily v přímém rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, když ani po provedeném dokazování nebylo prokázáno, že skutek je trestným činem a jejich hodnocení skutku jako trestného činu bylo založeno na neúplných a neobjektivních úvahách. Tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy.
7. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že jeho jednání nelze vůbec kvalifikovat jako trestný čin, neboť nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný zpochybnil závěr o naplnění objektivní stránky skutkové podstaty projednávaného trestného činu, když obsah předmětných SMS zpráv nenaplňuje objektivní stránku tohoto přečinu, nemohl v poškozeném vyvolat důvodnou obavu, tedy vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Vznik důvodné obavy ani nebyl reálný, neboť se s poškozeným neznali. SMS zprávy obsahovaly nevybíravé projevy i silná slova, nemohly však podle obviněného svým obsahem objektivně vzbudit v poškozeném důvodnou obavu. Za této situace nemohla být podle jeho názoru naplněna objektivní stránka přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, jeho výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším jeho konáním a projevy a teprve na základě komplexního posouzení situace je možné učinit závěr, zda se jedná o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 254/2010, publikované pod č. 21/2011 Sb. rozh. tr.).
8. Obviněný dále namítl, že v projednávané věci nebyla naplněna ani subjektivní stránka přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyl prokázán jeho úmysl vyhrožovat poškozenému usmrcením, těžkou újmou na zdraví či jinou těžkou újmou. Touto námitkou se podle jeho názoru odvolací soud vůbec nezabýval. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že první kontakt mezi nimi navázal sám poškozený, který mu zaslal první SMS zprávu, v níž se chtěl s ním domluvit na jeho vystěhování a nabídl mu finanční pomoc při zajištění budoucího bydlení, aniž by ke zprávám připojil své jméno. V době zaslání této SMS zprávy obviněný nevěděl, kdo mu zprávu zasílá. Myslel si, že odpovídá na zprávy zaslané exekutorem či některým z jeho příbuzných. Navíc se v této době, jak ostatně uvedl i odvolací soud, nacházel v tíživé životní situaci vyplývající z provedené exekuce na jeho spoluvlastnický podíl na domě, ve kterém dosud bydlí.
9. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i další na něj obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř.
III. Vyjádření k dovolání
10. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
11. Úvodem státní zástupce zdůraznil, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolání jsou jen opakováním obhajoby uplatňované již v předchozích stadiích řízení, s nimiž se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly ve svých rozhodnutích a takové dovolání je pak zpravidla zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou podle státního zástupce pouhou polemikou se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při jejich provádění. Nejde o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících podle judikatury Nejvyššího soudu tzv. extrémnímu nesouladu. Soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a při zjišťování skutkového stavu věci respektovaly § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Nelze tedy podle státního zástupce v projednávané věci shledat žádný, natož tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.
13. K námitkám obviněného uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce připomněl, že tvrzením o absenci objektivní a subjektivní stránky obviněný pouze rozporoval skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Přitom totožné námitky uplatňoval již v předcházejícím řízení a soud prvního stupně i soud odvolací se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. Naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku soudy nižších stupňů dostatečně prokázaly poukázáním na skutečnost, že k naplnění skutkové podstaty zde postačí vznesení takových výhrůžek, které jsou způsobilé vzbudit v jiném obavy, aniž by tyto výhrůžky musely být fakticky naplněny. Státní zástupce uvedl, že ani okolnost, zda výhrůžky v poškozeném důvodné obavy vzbudily, či nikoli, není sama o sobě pro konstatování naplnění objektivní stránky daného přečinu rozhodná. Navíc nelze pominout, že poškozený připustil, že takové obavy měl. Pokud u poškozeného následně tyto obavy pominuly, není to relevantní okolnost pro posouzení předchozího naplnění objektivní stránky trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Nepřiléhavá je i námitka dovolatele, že se s poškozeným neznal a nemohl se tak dopustit tohoto trestného činu. Tato skutečnost neměla vliv na naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, ostatně takové tvrzení obviněného bylo vyvráceno provedeným dokazováním.
14. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
17. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který měl dovolatel především uplatnit v jeho druhé alternativě, lze dovolání úspěšně podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný C. V. P. uplatnil ve svém dovolání přímo dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod reflektuje dlouhodobě ustálenou praxi Nejvyššího soudu opírající se o judikaturu Ústavního soudu, podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, pokud zásah Nejvyššího soudu odůvodňoval extrémní (zjevný) rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech byl a je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. O takovýto rozpor se podle ustálené judikatury jedná v případech, v nichž by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna.
Zjevný (extrémní) nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Dále je tento dovolací důvod dán v případě, pokud rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ tzv. opomenutých důkazů).
Jde o případy, v nichž došlo k porušení základních zásad trestního řízení. V jiných případech nepřichází zásah Nejvyššího soudu do učiněných skutkových zjištění soudů nižších stupňů v rámci dovolacího řízení v úvahu, neboť nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti. Zjevný nesoulad rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů nemůže být založen na tom, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, za předpokladu, že tento svůj postup přesvědčivě a logicky zdůvodnily.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případech, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu či prověřovat zákonnost provedeného dokazování, neboť jde o otázky práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
b) K uplatněným námitkám obviněného
20. K uplatněným dovolacím námitkám Nejvyšší soud konstatuje, že z velké části jde o pouhé opakování obhajoby obviněného z předchozích stadií trestního řízení, s nimiž se soudy nižších stupňů již náležitě vypořádaly. V tomto směru státní zástupce správně poznamenal, že Nejvyšší soud zpravidla odmítne dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud se takovými námitkami tyto soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým a dostatečně přesvědčivým způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408, ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
21. Obviněný ve svém dovolání napadal hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jejich závěry o jeho vině z hlediska naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Námitky obviněného uvedené v podaném dovolání však jsou pouhou polemikou s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů, jejímž prostřednictvím se obviněný snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů (zejména pokud jde o povahu výhrůžek obsažených v SMS zprávách, jejich následků ve sféře poškozeného a jeho úmyslu při daném jednání), jehož výsledkem by byly odlišné závěry ohledně naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Stejné výhrady obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s jeho námitkami náležitě vypořádaly, tudíž lze odkázat na jejich argumentaci v odůvodnění jejich rozhodnutí. Tyto námitky dovolatele nejsou způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Uplatněné námitky svým obsahem směřují výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněného nepostačuje pro závěr o pochybení soudů nižších stupňů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nejvyšší soud není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role v trestním řízení nebyla koncipována, na čemž nic nezměnilo ani zákonné zakotvení dovolacího důvodu nyní uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno poznamenat, že soudy obou stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě následně mohly učinit skutkové závěry, které nalezly svůj odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. v usnesení odvolacího soudu.
22. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu. Přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, včetně práva na spravedlivý proces. Neshledal ani žádný nesoulad, natož extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem. Skutkový stav byl soudy nižších stupňů zjištěn bez důvodných pochybností na základě řádného a dostatečného dokazování. Po obsahové stránce byly důkazy soudy nižších stupňů hodnoceny dostatečným způsobem v souladu s dalšími objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.
23. K námitce obviněného, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. že nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ je nutno připomenout, že jde o námitku procesního charakteru, nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. V postupu soudů nižších stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady „in dubio pro reo“, neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobou porušení této zásady bez dalšího nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, pokud není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. Má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený, ani žádný jiný dovolací důvod.
24. K námitkám, které dovolatel označil za námitky právní, a které podřadil pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je nutno uvést, že přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Objektivní stránkou skutkové podstaty je jednání spočívající ve vyhrožování. Obsahem výhrůžky je, byť alternativně, usmrcení, těžká újma na zdraví či jiná těžká újma. Jiná těžká újma pak musí, co do své intenzity, dosahovat poměrné úrovně dvou předcházejících alternativ (tj. usmrcení či těžkého ublížení na zdraví). Hodnocení jiné těžké újmy musí být dále založeno na všech okolnostech případu, tedy nejen s přihlédnutím ke dvěma shora uvedeným těžkým újmám, ale současně i k subjektivnímu vnímání takové jiné újmy tím, komu je vyhrožováno. Výhrůžka musí být způsobilá vzbudit důvodnou obavu neboli vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Nejvyšší soud již dříve uvedl, že důvodná obava sama vzniknout nemusí, výhrůžka musí být k jejímu vzniku pouze způsobilá, vznik důvodné obavy musí být reálný. Takovou způsobilost výhrůžky je třeba hodnotit s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 254/2010, uveřejněné pod č. 21/2011 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 510/2016).
25. V projednávané věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný v předmětných SMS zprávách poškozeného upozorňoval na svou fyzickou převahu „nejste mistr republiky v boxu jako já, nejste voják jako já“, uvedl, že poškozený bude „polykat svoji krev“, že v případě obviněného „to je doživotí. A já to udělám…“, nebo, že za poškozeným „přijedu do XY teď hned nebo si tě najdu někde v Praze kdekoliv v Brně v Ostravě…“ Taková vyjádření, a to současně s přihlédnutím k jejich četnosti, jsou zcela jistě způsobilá v adresátovi vyvolat pocit důvodné obavy z hrozící újmy jeho osobě. Zda takovou obavu poškozený v daném případě skutečně pocítil, je zcela bezpředmětné, ač nutno poznamenat, že podle výpovědi poškozeného k takové obavě u něj skutečně došlo. Soudy nižších stupňů tedy nepochybily, pokud dovodily naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru lze plně odkázat na jejich argumentaci (např. body 9. a 10. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
26. Přisvědčit nebylo možno ani argumentaci obviněného o nenaplnění znaku zavinění v jeho úmyslné formě. K zavinění jako znaku skutkové podstaty trestného činu lze obecně uvést, že je postaveno na jeho dvou složkách, a to složce vědění a složce vůle. Pro zavinění ve formě úmyslu musí být složka vědění zastoupena na úrovni představy o výsledku (následku jednání) jako alespoň možného. Jednotlivé složky zavinění (vědomostní a volní) přitom nelze zaměňovat, vzájemně nahrazovat, třebaže jsou vzájemně propojené a podmíněné, neboť složka vědomostní je podmínkou složky volní (která bez prvně uvedené nemůže být naplněna). Předpokladem pro hmotněprávní aplikaci ustanovení o zavinění jsou správná a úplná skutková zjištění vztahující se k oběma složkám, na nichž je zavinění vystavěno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 5 Tdo 33/2023). Pro naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku musí být u pachatele prokázán alespoň úmysl nepřímý podle § 13 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož ustanovení § 353 odst. 1 tr. zákoníku nestanoví jinak. Úmysl pachatele zde musí pokrývat skutečnost, že jeho výhrůžka je způsobilá u poškozeného vyvolat důvodnou obavu, a to i pokud by si pachatel takový následek přímo nepřál. Jinými slovy postačí, je-li s tímto eventuálním následkem alespoň srozuměn.
27. Namítal-li obviněný, že naplnění subjektivní stránky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku je v posuzované věci vyloučeno z důvodu, že nevěděl v době zaslání předmětných SMS zpráv, kdo je jejich adresátem, jedná se o argumentaci dovolatele, která je založena toliko na polemice s hodnocením skutkových zjištění soudy nižších stupňů. Tyto soudy se přitom dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s touto argumentací obviněného s poukazem na výsledky provedeného dokazování, ze kterého vyplynulo, že obviněný adresoval výhrůžky cíleně poškozenému, a to s vědomím, že takové zprávy v něm mohou vzbudit důvodnou obavu (viz i obsah zpráv uvedený shora). V tomto směru Nejvyšší soud znovu odkazuje na body 9. a 10. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Argumentace obviněného nutností znalosti osoby adresáta pro naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku je proto zcela bezpředmětná. Přitom není pochyb o tom, že obviněný velice dobře věděl, kdo je adresátem jím zasílaných zpráv již z předchozí komunikace s poškozeným. K argumentaci obviněného je tak možno konstatovat, že jde o pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, účelovou snahu o bagatelizaci jeho jednání, což nemůže naplnit dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř.
V. Závěrečné shrnutí
28. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. O dovolání obviněného proto bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.)
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu