5 Tdo 325/2025

5 Tdo 325/2025-1723

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 o dovolání, které podala obviněná právnická osoba – obchodní společnost Republic Family, s. r. o., IČ: 04866169, se sídlem Vlkova 532/8, Praha 3 – Žižkov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 67 To 247/2023, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 25/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné právnické osoby – obchodní společnosti Republic Family, s. r. o., odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 25 T 25/2023, byla obviněná právnická osoba – obchodní společnost Republic Family, s. r. o., (dále též jen jako „obviněná právnická osoba“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 zákona č. 40/2009, trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Podle výroku o vině tento přečin spočíval ve stručnosti v tom, že obviněná právnická osoba od 1. 1. 2018 do srpna 2022 prostřednictvím svých dvou jednatelů v rozporu s § 4 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen jako „zákon o účetnictví“), nevedla účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku a nezakládala výroční zprávy a účetní závěrky do Sbírky listin, čímž znemožnila řádné zjištění finančního stavu, objasnění toků finančních prostředků a hospodářské situace a ohrozila včasné a řádné vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2018 až 2020. Za to jí byl podle § 254 odst. 1, § 68 odst. 1 tr. zákoníku a § 15 odst. 1, § 18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. o. p. o.“), uložen peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb po 12 000 Kč, tedy v celkové výši 960 000 Kč.

2. Zmíněný rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněná právnická osoba a v její neprospěch také státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 67 To 247/2023, obě odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

II. Dovolání a vyjádření k němu

a) Dovolání obviněné právnické osoby

3. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala obviněná právnická osoba prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.

4. Úvodem dovolatelka uvedla, že její dovolání směřuje proti výroku odvolacího soudu o zamítnutí jejího odvolání a současně také proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Následně, aniž by důsledně veškeré výhrady dovolatelka přiřadila k některému ze zvolených dovolacích důvodů, předložila konkrétní dovolací námitky, které sice uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení, ale podle jejího přesvědčení se s nimi soudy opomenuly vypořádat. Zdůraznila, že podnikatelskou činnost provozovala pouze zhruba týden od 7. 2. 2019 do 16. 2. 2019, tudíž předtím v roce 2018 a ani v období následujícím po uvedeném termínu nebyla podnikatelsky činná, a proto ani nebyla povinna vést účetnictví. Údaj o době, během níž nezákonně nevedla účetnictví, označila za nesprávný, neboť šlo o pouhý týden v únoru roku 2019.

5. Soudy se údajně nevypořádaly ani s námitkou obhajoby, podle níž orgány činné v trestním řízení obviněné právnické osobě fakticky znemožnily dostát povinnosti vést řádně účetní evidenci. V průběhu přípravného řízení totiž došlo k zajištění finančních prostředků dovolatelky, která poté neměla z čeho hradit náklady na vedení účetnictví. Vzhledem k tomuto zamezení ve výkonu jejích povinností ohledně vedení účetních dokladů poté soudy obou stupňů skutek nesprávně právně posoudily, neboť za daných okolností nemohla být naplněna skutková podstata přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. K tomu lze dodat, že dovolatelka neoznačila konkrétní znak skutkové podstaty, k jehož naplnění nemělo dojít. Vedle toho dovolatelka namítla, že nebyla oprávněna účtovat o peněžních obnosech, které měly podle orgánů činných v trestním řízení představovat výnos z trestné činnosti, neboť je nemohla považovat za vlastní příjem. Dále soudům vytkla, že nepřihlédly ke konečnému výsledku trestního řízení, v němž bylo prověřováno podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, které se však neprokázalo. S ohledem na uvedené podezření dovolatelka vyčkávala na konečný výsledek prověřování, „teprve poté mohla řádně zaúčtovat proběhlé operace, tj. v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že původní podezření o výnosech z trestné činnosti se nepotvrdilo“.

6. Další výhrady dovolatelky směřovaly proti prokázání úmyslu ohrozit včasné a řádné vyměření daně, v podstatě odmítla, že by k jakémukoli ohrožení vyměření daně mohlo dojít vzhledem ke krátkodobosti jejího protiprávního jednání, jehož se dopustila v pouhém jediném týdnu v roce 2019, v němž nejednala v souladu se svou povinností vést účetní evidenci. Dále dovolatelka vytkla soudům prvního i druhého stupně, že nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Ačkoli opakovaně žádala o zrušení zajištění finančních prostředků na bankovním účtu, nebylo jí vyhověno, byť třeba jen částečně, aby měla z čeho hradit náklady na vedení účetnictví. Poslední dovolací výhrada směřovala proti výroku o trestu, který dovolatelka označila za nepřiměřeně přísný.

7. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí (zřejmě soudu prvního stupně), eventuálně aby ji sám v dovolacím řízení zprostil obžaloby.

b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání a replika k němu

8. Opis dovolání obviněné právnické osoby byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupkyně“). Podle jejího názoru dovolatelka opakuje svou obhajobu z přechozích fází trestního řízení, s níž se již soudy obou stupňů náležitě vypořádaly. V takových případech jde většinou o dovolání zjevně neopodstatněné, k čemuž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck Praha. Státní zástupkyně rozčlenila námitky obviněné právnické osoby k jednotlivým označeným dovolacím důvodům a vyložila stručně důvody, proč žádné z výhrad nelze přisvědčit. Důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídaly výtky proti časovému vymezení období, po které obviněná právnická osoba neplnila svou povinnost vést účetnictví, proti skutkovým závěrům o jejích objektivních možnostech splnit uvedenou zákonnou povinnost a proti náležitému prokázání jejího úmyslu nevést účetní knihy, resp. ohrozit tímto způsobem včasné a řádné vyměření daně z příjmů právnických osob, avšak nebyly důvodné. Pokud si obviněná právnická osoba stěžovala na nevypořádání všech jejích námitek odvolacím soudem, státní zástupkyně připomněla, že při zamítnutí odvolání se soud může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1503/2016, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 1991 ve věci García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96).

9. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podle státní zástupkyně odpovídala námitka porušení zásady subsidiarity trestní represe. Nespatřovala však sama důvody pro její použití v této trestní věci, neboť předmětný skutek vyžadoval uplatnění trestní odpovědnosti a uložení trestní sankce. Otázka (ne)potvrzení podezření o nelegálním původu finančních prostředků na bankovním účtu obviněné právnické osoby a následné zrušení jejich zajištění nemohla mít vliv na naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku ani na rozhodování o výši trestu. Peněžitý trest uložený obviněné právnické osobě státní zástupkyně neshledala nepřiměřeně přísným, navíc nejde o námitku odpovídající vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nešlo o situaci, že by uložený trest byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, což by byl jediný možný důvod pro zásah do výroku o trestu Nejvyšším soudem v dovolacím řízení.

10. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné právnické osoby podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. za podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a současně vyslovila souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i s jiným než navrhovaným rozhodnutím v neveřejném zasedání.

11. Obviněná právnická osoba využila svého práva repliky k vyjádření státní zástupkyně, v němž bylo mj. odkazováno na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, které však na posuzovanou trestní věc nedopadá. Vzhledem k tomu, že s názory státní zástupkyně se obviněná právnická osoba neztotožnila, ve stručnosti znovu zopakovala svou dovolací argumentaci. Popřela svou vinu, účetnictví v letech 2020, 2021 a 2022 nevedla, protože nevykonávala žádnou podnikatelskou činnost, a proto v uvedeném období nemohla ani ohrozit řádné a včasné vyměření daně. V rozporu s tímto tvrzením z bodu 3. repliky o nevykonávání podnikání následně obviněná právnická osoba v bodě 4. zdůvodnila potřebu zajistit si a zaplatit odbornou účetní firmu ke zpracování účetnictví tím, že na rozdíl od let 2016 a 2017 začala aktivně podnikat. Jediný důvod, proč tedy nepodala daňová přiznání, byl ten, že jí byly zajištěny finanční prostředky na bankovním účtu a nemohla si dovolit odborníka v oboru účetnictví. Pokud by k zajištění nedošlo, daňová přiznání by podávala. Vedle toho ještě opakovaně připomněla, že o výnosech a výdajích účtovat nemohla do té doby, než se potvrdí nebo vyvrátí podezření na nezákonný původ zajištěných peněžních prostředků. Setrvala tudíž i na námitce proti naplnění subjektivní stránky trestného činu a porušení zásady subsidiarity trestní represe, jakož i proti nepřiměřeně přísnému trestu.

III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

12. Při zjišťování formálních podmínek pro konání dovolacího řízení byl Nejvyšší soud vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. II. ÚS 758/24, jímž mu bylo uloženo zabývat se podáním obviněné právnické osoby, které původně nepovažoval za řádně podané prostřednictvím obhájce. Nejvyšší soud v souladu s názory, jež zaujal Ústavní soud a jimiž je v posuzované trestní věci vázán, tedy vycházel z toho, že bylo vůlí obviněné právnické osoby, aby v tomto trestním řízení vystupoval jako obhájce advokát JUDr. Jiří Voršilka. Vzhledem k tomu, že dovolání sepsal a podal jménem obviněné právnické osoby tento advokát, považoval Nejvyšší soud za splněnou podmínku uvedenou v § 265d odst. 2 tr. ř. Ohledně dalších formálních podmínek konat dovolací řízení (lhůta, místo podání i jeho obsah ve smyslu § 265e a § 265f tr. ř.) neměl Nejvyšší soud žádné pochybnosti. Proto se dále zabýval povahou a opodstatněností uplatněných námitek ve vztahu ke všem označeným dovolacím důvodům, jejichž zákonné vymezení bude nejprve stručně vyloženo.

13. Dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možné podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek podřazených uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít vytýkané vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tento dovolací důvod tak nemohou naplnit jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo obecné námitky proti rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní (zjevný) rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy akceptovat tvrzení o vadách ve skutkovém zjištění soudů, které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí o podané obžalobě a které jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu. Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají ze žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou primárně založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Pouze vady takové povahy by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (viz přiměřeně rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vad zákonem vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva na zjištěný skutek. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy skutek, pro který byla obviněná právnická osoba stíhána a odsouzena, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního či druhého stupně, anebo nenaplňuje znaky žádného

trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

15. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., lze ho uplatnit, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Poukazem na tento dovolací důvod lze tudíž namítat dvě alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat proto, že obviněný považuje trest za nepřiměřený a neodpovídá hlediskům stanoveným v § 38 a 39 tr. zákoníku (viz např. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006 aj.). Diskrece při posuzování kritérií pro výběr druhu a stanovení výměry trestu ve smyslu § 36 až § 54 tr. zákoníku se podobá zásadě volného hodnocení důkazů, neboť ani do ní nelze zasahovat, děje-li se v rámci řádného dokazování probíhajícího v souladu se všemi ústavněprávními požadavky na něj kladenými (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17). Pouze ve výjimečných případech uložení trestu pachateli v rozporu se zásadou proporcionality, které má dopad do sféry jeho ústavních práv, lze podle Ústavního soudu dovodit povinnost Nejvyššího soudu zasáhnout a přispět tak k ochraně jeho základních práv (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.; nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, nebo shora již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17).

16. V posuzované trestní věci měla obviněná právnická osoba správně uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se domáhala přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí jejího odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. K tomuto pochybení však Nejvyšší soud nepřihlížel, nemělo samo o sobě vliv na možné přezkoumání napadeného rozhodnutí a na samotný výsledek dovolacího řízení.

b) K dovolací argumentaci obviněné právnické osoby

17. Jak přiléhavě poznamenala státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání, uplatněné argumenty dovolatelky již byly vypořádány zejména v rozsudku soudu prvního stupně, případně na ně reagoval i odvolací soud. Pokud jde o povahu námitek, tak lze konstatovat, že žádná z nich neodpovídá vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř. a jen s velkou mírou tolerance lze některé z argumentů podřadit pod vady v právním posouzení skutku, k jejichž nápravě je určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ani případné právně relevantní námitky obviněné právnické osoby však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými.

18. Obecně lze nejprve připomenout, že přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Objektem tohoto přečinu je zájem na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole.

Ustanovení § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku postihuje nekonání, tedy opomenutí povinnosti konat, ač k tomu byl pachatel podle zákona povinen. Jde tak o omisivní delikt, neboť je jím postihováno porušení zákonné povinnosti konat. Účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady nevede ten, kdo si takové knihy nebo doklady vůbec neopatří nebo si je nevyhotoví, anebo si je sice opatří či vyhotoví, ale buď je vůbec nevyplňuje, tedy zápisy neprovádí, anebo je vyplňuje nedostatečně, takže nemají příslušné náležitosti a nedávají přehled o stavu hospodaření a majetku či nemohou sloužit k jejich kontrole.

Pachatelem může být, jde-li o alinea 1 jako v posuzované trestní věci, fyzická nebo právnická osoba, která měla zákonnou povinnost vést účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo jejich kontrole, tzn. že pachatelem může být jen tzv. konkrétní subjekt, tedy ten, kdo má zvláštní postavení vyplývající z ustanovení § 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Rovněž tento zákon v ustanovení § 4 odst. 1 stanoví, že daňový subjekt je povinen vést účetní evidenci po celou dobu své existence, jak správně vyjádřil soud prvního stupně ve výroku o vině.

Přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku je deliktem ohrožovacím, jehož následkem je ohrožení majetkových práv konkrétních osob nebo včasné a řádné vyměření daně. Z těchto dvou alternativně uvedených ohrožovacích následků byla obviněné právnické osobě kladena za vinu druhá varianta, tj. ohrožení včasného a řádného vyměření daně z příjmů právnických osob (viz právní věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil). Daňové řízení upravuje zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a to v ustanovení § 134 a násl. Řádné daňové tvrzení je povinen podat každý daňový subjekt, kterému to zákon ukládá, nebo daňový subjekt, který je k tomu správcem daně vyzván (§ 135 daňového řádu).

Podle § 136 daňového řádu, nevznikla-li daňovému subjektu ve zdaňovacím období daňová povinnost k dani, ke které je registrován, sdělí tuto skutečnost správci daně ve lhůtě pro podání daňového přiznání nebo vyúčtování (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3323 až 3336). Ve vztahu k včasnému a řádnému vyměření daně je postihováno v podstatě jednání přípravného charakteru, které může směřovat ke zkrácení daně ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 57/2003 Sb. rozh.

tr.).

Ve smyslu § 13 odst. 2 tr. zákoníku jde o úmyslný trestný čin, přičemž postačuje i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], který musí obsahovat všechny znaky objektivní stránky v každé alinea § 254 odst. 1 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009). V případech, v nichž daňový subjekt (též fyzická osoba jednající jeho jménem) úmyslně nevede zákonem předepsanou účetní evidenci a příslušný správce daně nemá k dispozici úplné a správné účetní údaje, na jejichž podkladě by mohl zjistit a stanovit daň a zajistit její zaplacení, je vždy ohroženo včasné a řádné vyměření daně ve smyslu znaku objektivní stránky přečinu podle § 254 odst. 1 tr.

zákoníku (viz rozhodnutí č. 15/2009 Sb. rozh. tr.). Podle výkladu, který přijala soudní praxe, může k ohrožení včasného a řádného vyměření daně zásadně dojít též samotným nevedením účetnictví ve smyslu § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, byť by v části rozhodného období nedocházelo k faktickému výkonu zdanitelné činnosti, pokud je pak správce daně nucen v daňovém řízení stanovovat výši daňové povinnosti za použití daňových pomůcek (viz rozhodnutí č. 48/2020-II. Sb. rozh. tr.). Ke spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění a k tomu, v čem spočívá a jak má být vyjádřen ohrožovací následek tohoto trestného činu se Nejvyšší soud vyjádřil například v usnesení ze dne 23.

7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, uveřejněném pod T 1135 ve svazku 50 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha., dále rovněž v usnesení ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 381/2012, nebo ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017.

19. Jak přitom mimo jiné vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a v jeho následném odůvodnění, obviněná právnická osoba – obchodní společnost Republic Family, s. r. o., v průběhu let 2018 až 2022 (pouze do srpna) zcela upustila od plnění svých povinností vyplývajících ze zákona o účetnictví. S tím souviselo další nerespektování zákonné povinnosti, neboť obviněná právnická osoba nezakládala ani výroční zprávy a účetní závěrky do Sbírky listin u příslušného rejstříkového soudu.

Opakované výzvy správce daně ignorovala a nepředložila žádné účetní dokumenty ani jimi podložená daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob. Prokazatelně tak obviněná právnická osoba, resp. její jednatelé, nevedli evidenci příjmů, výdajů, majetku, závazků a zakázek aj., v důsledku čehož nemohly být provedeny ani daňové závěrky a daňová evidence se tak stala neprůkaznou. Nebylo proto možné provést kontrolu její správnosti a úplnosti, a za zmíněná daňová období tak obviněná právnická osoba nepodala v řádném termínu (§ 135 a § 136 daňového řádu) ani daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob, k níž byla registrována.

V době předcházející období, v němž je obviněné právnické osobě vytýkáno trestné jednání, přitom tyto nedostatky zjištěny nebyly, tehdy měla účetní evidenci v pořádku a řádně a včas podávala daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob, a to navzdory nulové podnikatelské činnosti, resp. výsledné nulové daňové povinnosti. Pro Nejvyšší soud je závazným skutkové zjištění soudů (jehož korekci ani na podkladě trestního spisu neshledal důvod), podle něhož k plnění povinnosti tvrzení daně obviněná právnická osoba před rozhodným obdobím nevyužila odborných služeb jiného subjektu.

Ostatně proti tomuto závěru se obviněná právnická osoba po celou dobu trestního řízení ani nevymezovala. Přestože soudy obou stupňů se k téže výhradě vyjádřily a posoudily ji jako nedůvodnou, obviněná právnická osoba nezaujala k vyhodnocení soudů žádné stanovisko a jen tvrdošíjně opakovala svou obhajobu, dokonce, v rozporu se skutečností, tvrdila, že soudy se s ní nevypořádaly. V tomto ohledu nemá Nejvyšší soud důvod se jakýmkoli způsobem odchýlit od názoru dosud rozhodujících soudů, podle něhož samotné zajištění finančních prostředků na bankovním účtu obviněné právnické osoby ji nemohlo zamezit ve splnění povinnosti vést řádně účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření, a to po dobu let 2018, 2019, 2020, 2021 až do srpna 2022, během nichž byla obviněná právnická osoba opět podnikatelsky nečinná, ovšem s výjimkou jednoho týdne v únoru roku 2019.

V tomto ohledu považuje Nejvyšší soud za přiléhavé, logické a dostatečně přesvědčivé úvahy vyjádřené v bodech 4. a 9. rozsudku soudu prvního stupně a v bodě 11. usnesení odvolacího soudu, na něž lze pro stručnost odkázat.

Vzhledem k předchozí zkušenosti s tímto daňovým subjektem, který plnil posuzovanou povinnost v letech 2016 a 2017 bez využití třetí osoby, navíc kromě února 2019, opět neprovozoval žádnou podnikatelskou činnost, nebyla samotná evidence natolik náročná, či dokonce složitá, aby vyžadovala odbornost profesionála v oboru účetnictví. Navíc je vhodné zdůraznit, že ani odkazované finanční operace z února 2019 nepředstavovaly fakticky činnost obecně považovanou za „podnikání“, neboť v zásadě šlo o přijetí peněžních prostředků na bankovní účet obviněné právnické osoby a jejich následné převedení na účty jiných subjektů.

V tomto ohledu proto nebylo možné akceptovat jako důvodné výhrady, podle nichž „zásah státních orgánů“ spočívající v zajištění finančních prostředků z bankovního účtu, zabránil obviněné právnické osobě plnit povinnosti daňového subjektu, či v důsledku něho byla dokonce „nucena pozastavit svou podnikatelskou činnost“. Jde opět o určitý protimluv ze strany obviněné právnické osoby, neboť v předchozí části svého dovolání naopak prosazovala názor, že nebyla vůbec povinna k vedení účetní evidence, a to právě proto, že kromě února 2019 nevykonávala žádnou činnost.

20. Podobně je zcela bezvýznamný argument dovolatelky, že vyjma týdne od 7. 2. 2019 do 16. 2. 2019 po celé rozhodné období uvedené v popisu skutku jí nevznikla povinnost vést jakékoli účetní doklady a podávat daňové přiznání, neboť toto její tvrzení se rozchází se zněním zákona o účetnictví, který daňovým subjektům takovou povinnost ukládá po celou dobu jeho existence (viz ustanovení § 4 odst. 1 zákona o účetnictví, na něž odkazuje přímo i tzv. skutková věta výroku o vině). Je vhodné k této otázce rovněž odkázat na výše již citované rozhodnutí č. 48/2020-II. Sb. rozh. tr., podle něhož k ohrožení včasného a řádného vyměření daně zásadně objektivně dochází i samotným nevedením účetnictví ve smyslu § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, byť by v části rozhodného období nedocházelo k faktickému výkonu činnosti, jež je předmětem příslušné daně, pokud je pak správce daně nucen v daňovém řízení stanovovat výši daňové povinnosti za použití daňových pomůcek.

21. Obviněná právnická osoba v dovolání tvrdila, že jí nepříslušelo účtovat o nelegálních výnosech z trestné činnosti, avšak tentýž argument sama následně vyvrátila tvrzením o zákonném původu jí přijatých finančních prostředků, o jejichž dočasné zajištění šlo. Právě skutečnost, že předmětné finanční transakce byly podle přesvědčení obviněné právnické osoby realizovány bez porušení jakýchkoli předpisů, nezbavovaly jí povinnosti k řádnému vedení účetní evidence. Navíc opět sama obviněná právnická osoba současně přiznala, že přicházelo v úvahu jí vytýkat nevedení účetnictví kromě těchto původně sporných bankovních převodů, současně však tvrdila, že nebylo její povinností účtovat za období, v němž neprovozovala žádnou podnikatelskou činnost. K těmto protimluvům lze zopakovat, že povinností obviněné právnické osoby jednoznačně v rozhodné době bylo vést úplné účetnictví a také včas (tj. v zákonné lhůtě podle § 136 daňového řádu) tvrdit daň z příjmů právnických osob, což ale ani jeden z jejích jednatelů v rámci její činnosti nerespektoval, proto bylo žalované jednání důvodně přičítáno obviněné právnické osobě a byla vyvozena její trestní odpovědnost za splnění podmínek § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) t. o. p. o. Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že k dokonání přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku dojde samotným ohrožením řádného a včasného vyměření příslušné daně, aniž by nutně muselo dojít k jejímu opožděnému a nesprávnému vyměření.

22. Argumenty dovolatelky zpochybňující naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku také nebyly důvodné. Účetní jednotka je povinna znát a dodržovat své zákonné povinnosti včetně těch, které jí ukládá zákon o účetnictví. Z provedeného dokazování také vyplynulo, že obviněná právnická osoba v letech 2016 a 2017 řádně a včas podala daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob s výslednou daňovou povinností ve výši 0 Kč, aniž by tak činila v následujících letech, a to bez přijatelného důvodu.

Opakovaným výzvám ze strany správce daně obviněná právnická osoba nevěnovala jakoukoli pozornost, vůbec na ně nereagovala, ačkoli jí byly řádně doručeny. Jak správně konstatovala státní zástupkyně ve svém vyjádření, tato skutečnost nasvědčuje spíše záměrnému neplnění povinností vést účetní doklady a podávat řádně a včas daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob, a to i za období, v němž nevyvíjela podnikatelkou činnost. Objektivní okolnosti tedy nepochybně potvrzují závěr, že obviněná právnická osoba, resp. její statutární orgán si svých povinností vést úplné a průkazné účetní doklady a podat včas daňové přiznání k předmětné dani byl dobře vědom.

Proto nepřichází v úvahu absence vědomostní složky úmyslu, přičemž k naplnění nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který dovodily soudy obou stupňů, postačovalo ve vztahu ke složce volní její srozumění pro případ, že obviněná právnická osoba může svým jednáním způsobit ohrožení (event. porušení u poruchových deliktů) zájmu chráněného trestním zákonem. O naplnění subjektivní stránky ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku včetně ohrožení řádného a včasného vyměření daně, tedy není pochyb.

Správce daně za dané situace, v níž ani po výzvě a uplynutí náhradní lhůty obviněná právnická osoba nepodala daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob, musel postupovat podle jedné z alternativ uvedených v ustanovení § 145 odst. 1 věta druhá daňového řádu. Mohl tedy vyměřit daň podle pomůcek, jichž se mu však nedostávalo, anebo mohl předpokládat, že daňový subjekt tvrdil v řádném daňovém tvrzení daň ve výši 0 Kč, což se logicky s ohledem na „daňovou historii“ obviněné právnické osoby jevilo jako pravděpodobnější varianta.

Ve skutečnosti však daňová povinnost obviněné právnické osobě vznikla v roce 2019 v jiné výši, což však správce daně vzhledem k naprosté nesoučinnosti daňového subjektu nemohl předvídat. Nicméně tato skutečnost nebyla pro vyvození trestní odpovědnosti obviněné právnické osoby v posuzované trestní věci nijak významná, resp. fakticky k ní nebylo přihlíženo. Nelze tudíž než souhlasit se správným vyhodnocením skutkových okolností vyplývajících z provedeného dokazování, které učinily soudy prvního a druhého stupně a dovodily naplnění znaku subjektivní stránky přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr.

zákoníku, a to v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

23. Přisvědčit nebylo možné ani námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněná právnická osoba opakovaně v trestním řízení tvrdila, že postačovalo řešení situace s využitím mimotrestních právních předpisů. S touto její obhajobou se v prvé řadě již vypořádal soud prvního stupně v bodě 9. rozsudku, byť se nesprávně vyjádřil tak, že v posuzovaném případě „aplikace zásady subsidiarity…nemohla být na místě“. Tento soud si totiž zjevně neuvědomil, že prakticky ve všech trestních věcech je nutné zohlednit mimo jiné i tuto zásadu, přičemž pouze v případech méně společensky škodlivých, nebude nutné vyvodit u obviněného trestní odpovědnost a bude postačovat uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu tak, jak stanoví § 12 odst. 2 tr.

zákoníku. Také odvolací soud se přiklonil k potřebě vyvození trestní odpovědnosti obviněné právnické osoby, čímž reagoval mimo jiné na tutéž námitku obsaženou v odvolání. Nejvyšší soud nezjistil žádné významné okolnosti, na jejichž podkladě by se od názoru soudů obou stupňů odchýlil a které by vylučovaly uplatnění trestní odpovědnosti a s ní spojené trestněprávní důsledky obviněné právnické osoby. Použití zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku Nejvyšší soud dlouhodobě vykládá tak, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není namístě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postih podle jiného právního předpisu (podrobněji viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.

1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Jak bylo již konstatováno, v posuzované trestní věci byly u obviněné právnické osoby shledány naplněnými všechny formální znaky skutkové podstaty přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Při hodnocení společenské škodlivosti zjištěného jednání nelze odhlédnout od konkrétních okolností, jež ji zásadně zvyšují. Mezi ty lze zařadit naprostou lhostejnost k výzvám správce daně, na něž nebylo roky vůbec reagováno, natož aby byl správce daně dovolatelkou upozorněn na změnu spočívající v její obchodní aktivitě v roce 2019, dále páchání této trestné činnosti po delší dobu v trvání 3 a půl roku.

Naopak nebylo možné souhlasit s opakovanou výhradou, že obviněné právnické osobě bránilo v plnění její zákonné povinnosti zajištění finančních prostředků z bankovního účtu. Obviněná právnická osoba přitom neoznačila vlastně žádné relevantní konkrétní okolnosti, pro které by při formálním pojetí trestného činu neměla být uplatněna její trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené, jak je vyjádřeno v úvodní části tohoto dovolacího rozhodnutí. Přednesené argumenty však při skutkových zjištěních, jimž odpovídá právní závěr o naplnění znaků přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, nemohly snižovat společenskou škodlivost posuzovaného jednání, jež plně odpovídala běžně se v praxi vyskytujícím případům trestné činnosti tohoto druhu.

Ačkoli soud prvního stupně ve prospěch dovolatelky hodnotil její doznání k nevedení účetnictví, podle Nejvyššího soudu jejímu vyjádření takové posouzení neodpovídá. Obviněná právnická osoba se totiž bránila, že důvod nevedení účetnictví tkvěl v tom, že jí žádná taková povinnost nebyla uložena, a z toho soud prvního stupně dovodil její doznání. Ve skutečnosti však zjevně nejde o otevřené přiznání viny či dokonce projev lítosti nad nezákonným jednáním, jak by odpovídalo povaze doznání. K tomu, aby mohlo být doznání v jakékoli podobě hodnoceno ve prospěch pachatele, musí být zjevné, že pachatel si uvědomil nesprávnost svého počínání v podobě trestné činnosti, zaujal k němu kritický postoj, projevil snahu po nápravě a nejde o doznání učiněné pouze formálně pod tíhou usvědčujících důkazů (srov. Šámal, P.

a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 841). Nicméně, veškeré případné polehčující okolnosti byly zcela kompenzovány poměrně mírným peněžitým trestem ukládaným jako samostatný trest, a to i přes zjevný nesouhlas státního zástupce s takto mírným trestním postihem obviněné právnické osoby. Nelze tudíž konstatovat, že by šlo o případ zcela bagatelní, výjimečný, u něhož není třeba uplatnit trestní odpovědnost, jak bylo uvedeno shora.

24. Co se týká námitky nepřiměřenosti peněžitého trestu, tato výtka neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu v písm. i) odst. § 265b tr. ř. ani žádnému jinému z důvodů vymezených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Zároveň nebyly zjištěny žádné nedostatky v postupu soudů při ukládání trestu obviněné právnické osobě za přečin podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku z hlediska požadavku na dodržení proporcionality ukládaného trestu. Nejvyšší soud pouze pro úplnost stručně shrnuje, že obviněné právnické osobě byl uložen druh trestu, který zákon připouští (srov. § 15 t. o. p. o.), a zároveň byly splněny zákonem stanovené podmínky pro jeho uložení, tzn. dovolatelka byla uznána vinnou úmyslným trestným činem (postačoval by však i nedbalostní trestný čin), zákon umožňuje uložit peněžitý trest právnické osobě jako trest samostatný (srov. § 15 odst. 3 t. o. p. o.) a uložení peněžitého trestu za předmětný ohrožovací delikt nemohlo být na újmu práv poškozeného, neboť žádnému subjektu nebylo přiznáno postavení poškozené osoby v tomto trestním řízení. Současně peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb po 12 000 Kč, tj. vyměřený při spodní hranici počtu i výše denních sazeb (srov. § 68 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož je možné uložit nejméně 20 a nejvíce 730 denních sazeb, a § 18 odst. 2 t. o. p. o., podle něhož denní sazba činí nejméně 1 000 Kč a nejvíce 2 000 000 Kč) se jeví za daných okolností jako odpovídající jejím poměrům a povaze i závažnosti jí spáchaného přečinu, jakož i odpovídající jejímu působení po činu s přihlédnutím k důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí činnost právnické osoby, jak stanovují základní vyměřovací pravidla obsažená v § 14 odst. 1 t. o. p. o. V dovolacím řízení tedy nebylo zjištěno, že by uložením peněžitého trestu bylo zasaženo do ústavních práv obviněné právnické osoby, a Nejvyšší soud proto nebyl oprávněn, ani povinen do výroku o trestu jakkoli zasahovat.

25. Pokud dovolatelka namítala porušení svého práva na spravedlivý proces, je třeba pro úplnost připomenout, že toto právo není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2457/21, nebo ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 122/21, aj.). Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy, které byly soudy obou stupňů v posuzované trestní věci plně respektovány. Nakonec sama obviněná právnická osoba nepředložila argumenty, jež by mohly svědčit o tom, že jí v průběhu trestního řízení nebylo umožněno uplatňovat ústavně garantovaná práva, kromě svalování viny na postup policejních orgánů při zajištění peněžních prostředků, což mělo vést výlučně k jejímu trestnímu stíhání a odsouzení. Tato obrana byla již Nejvyšším soudem vypořádána shora.

IV. Závěrečné shrnutí

26. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněné právnické osoby – obchodní společnosti Republic Family, s. r. o., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 5. 2025

JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu