5 Tdo 4/2026-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání,
které podal obviněný J. M. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích, ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 13 To 257/2025, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T
7/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.
1. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chrudimi podal
dne 11. 1. 2024 u Okresního soudu v Chrudimi obžalobu na obviněného J. M. pro
skutek, v němž byl spatřován přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
zákoník“). Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 2 T
7/2024, byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro tento
skutek a poškozená J. S. byla podle § 229 odst. 3 tr. ř. s uplatněným nárokem
na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkázána na řízení ve věcech
občanskoprávních. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací napadený rozsudek soudu
prvního stupně usnesením ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 13 To 211/2024, podle §
258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1,
odst. 5 písm. a) tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. V
pořadí druhým rozsudkem ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 2 T 7/2024, soud prvního
stupně opět obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť
znovu dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným
činem. I tento rozsudek odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce svým
usnesením ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. 13 To 351/2024, podle § 258 odst. 1 písm.
b) a c) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. ř. vrátil věc
soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
2. Okresní soud v Chrudimi v pořadí třetím rozsudkem ze dne 24. 6. 2025,
sp. zn. 2 T 7/2024, uznal obviněného J. M. vinným přečinem podvodu podle § 209
odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to mu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §
67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložil samostatný peněžitý trest v
počtu 150 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 300 Kč, tedy celkem ve výši
45 000 Kč. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání,
které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích podle § 256 tr. ř.
usnesením ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 13 To 257/2025, zamítl.
3. Skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se ve stručnosti dopustil
tím, že jako zaměstnanec společnosti Moneta Money Bank, a. s., v pozici
investičního bankéře, využil svého postavení osobního bankéře poškozené J. S.,
nar. XY, a zároveň jejího vyššího věku, zhoršeného zdravotního stavu a
osamělosti, postupně si získal její důvěru a náklonnost, dne 8. 2. 2023 jí
zřídil spořicí účet č. XY, u něhož nastavil, aby jí byly výpisy zasílány pouze
v elektronické formě, ačkoliv věděl, že počítač, smartphone ani jiné obdobné
technologie neužívá, proto si nebude schopna zkontrolovat transakce provedené
na nově zřízeném účtu, přitom věděl, že si poškozená své peníze bedlivě střeží
a výpisy z jiných účtů v papírové podobě kontroluje. Následně jí dne 20. 2.
2023 na pobočce banky v XY na adrese XY předložil k podpisu mezi dalšími
dokumenty týkajícími se správy jejího investičního portfolia rovněž
předvyplněný platební příkaz na částku 100 000 Kč s odloženou splatností ve
prospěch svého soukromého bankovního účtu č. XY, který J. S. plně důvěřující
jeho osobě nevědomky podepsala, ačkoliv neměla v úmyslu provést takovouto
transakci, v důsledku čehož byla dne 27. 2. 2023 platba realizována a tím byla
poškozené J. S. způsobena škoda ve výši 100 000 Kč.
II. Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. M. dovolání, které
opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný zdůraznil, že jej soud prvního stupně opakovaně zprostil
obžaloby, když připustil, že se u poškozené mohla projevovat zapomnětlivost,
mohla zapomenout na jejich dohodu o poskytnutí zálohy, pochopit ji jinak, než
jak ji vnímal obviněný. V druhém zprošťujícím rozsudku soud prvního stupně
dovodil procesní nepoužitelnost výslechu poškozené provedeného jako neodkladný
úkon bez účasti obhájce obviněného, a to i z důvodu vad v poučení poškozené. Z
důvodu úmrtí poškozené nebylo možno její výslech zopakovat, čímž došlo k
porušení jeho práva na spravedlivý proces.
6. Obviněný namítl, že ačkoliv obžaloba konstatovala zhoršenou paměť
poškozené, vše, co řekla v jeho neprospěch, obžaloba považovala za autentické a
pravdivé. Obviněný se nemohl účastnit svědeckého výslechu poškozené, neboť
podle orgánů činných v přípravném řízení byla zranitelnou osobou a hrozil jí
vznik druhotné újmy. Z výslechu poškozené však žádný vznik druhotné újmy
nevyplynul, zaměstnanci Moneta Money bank, a. s., ji před zahájením trestního
stíhání opakovaně kontaktovali, jednali s ní a navodili v ní zcela úmyslně
přesvědčení, že s ní obviněný jednal v rozporu se zákonem, což nemohl v
přípravném řízení nijak zvrátit. Navíc poškozená nebyla před svým výslechem
zákonným způsobem poučena a dotazy jí byly kladeny tak, aby potvrzovaly verzi
obžaloby. Z videozáznamů je zřejmá zmatenost poškozené. Z dotazů kladených
poškozené je zřejmé, že vyslýchající byl o vině obviněného přesvědčen. Obviněný
proto navrhoval, aby byla mezi ním a poškozenou provedena konfrontace podle §
104a tr. ř. Na tento návrh však nebylo policejním orgánem ani státním zástupcem
nijak reagováno a následně byl tento návrh zamítnut.
7. Výslech poškozené učiněný jako neodkladný úkon bez účasti obviněného
či jeho obhájce nebylo podle obviněného možné v hlavním líčení použít jako
důkaz, navíc poškozená nebyla ani správně poučena podle § 101 odst. 1 tr. ř., o
svém právu odepřít výpověď i o tom, že je povinna vypovědět úplnou pravdu a nic
nezamlčovat, rovněž nebyla poučena o trestních následcích křivé výpovědi,
křivého obvinění a pomluvy. Přesto bylo v písemném protokolu o výslechu
uvedeno, že byla poučena, poučení rozuměla, je si vědoma váhy své výpovědi a
možných důsledků, které z toho plynou. Navíc je poučení nesprávně sepsáno v
mužském rodě. Svědkyni nebyla ani podle § 101 odst. 2 tr. ř. dána možnost, aby
souvisle vypověděla vše, co sama ví, ale byly jí přímo kladeny připravené
otázky.
8. Vzhledem k výše uvedenému obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a přikázal věc soudu prvního stupně k
novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
9. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“).
10. Podle jeho názoru obviněný ve svém dovolání neuvedl žádný argument,
který by bylo možné podřadit pod první alternativu uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy zjevný rozpor mezi rozhodnými
skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a
provedenými důkazy. Námitky obviněného týkající se způsobu hodnocení důkazů
samy o sobě nenaplňují tento ani jiný dovolací důvod.
11. Námitky obviněného, že soud své rozhodnutí založil na výslechu
poškozené, který byl proveden v rozporu s procesními pravidly stanovenými
zákonem, lze podle státního zástupce podřadit pod druhou alternativu
uplatněného dovolacího důvodu. Již odvolací soud však v bodech 15. až 22. svého
usnesení detailně vysvětlil, proč takové námitce nelze přiznat opodstatnění. S
těmito závěry se státní zástupce ztotožnil.
12. Pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. je možné podřadit námitku obviněného, že soudy neakceptovaly jeho
návrh na provedení konfrontace mezi ním a poškozenou. Z ustálené judikatury
však vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu může být odůvodněno tím, že jde
o důkaz fakticky nadbytečný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004,
sp. zn. I. ÚS 733/01). Konfrontace, jíž se obviněný domáhal, tak neměla povahu
opomenutého důkazu, neboť soudy vystavěly svá rozhodnutí na skutkových
zjištěních učiněných na základě shromážděných důkazních prostředcích, které
byly obstarány a řádně provedeny a následně interpretovány v souladu se zásadou
volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. tak, že byl nade vši
pochybnost objasněn skutkový stav a provádění dalšího dokazování by bylo zjevně
nadbytečné.
13. Vzhledem k výše uvedenému závěrem svého vyjádření státní zástupce
navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro
konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti námitek
uplatněných ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
15. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě
některého z taxativně vymezených důvodů § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř.,
resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v
dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému
důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání
je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by
bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud
dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T
420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo
Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004,
sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp.
zn. II. ÚS 68/11).
16. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., ačkoli správně měl uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, a to právě s odkazem na obviněným
uplatněný dovolací důvod. Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených
důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k
nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
b) K námitkám obviněného
17. Námitky, jimiž obviněný zpochybňoval závěr soudů o jeho vině,
spočívající v tom, že poškozená měla zhoršenou paměť a trpěla zapomnětlivostí,
představují pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.
Obviněný v zásadě jen vytýká způsob, jímž soudy hodnotily provedené důkazy. V
tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu
prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem
odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou
vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí
neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s
principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může
konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.
Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hrají významnou
roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i
jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout
jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním
dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol.
Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk,
J., Císařová, D., Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha:
Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uvádí, že nejlepším způsobem pro
správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě
bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
18. Pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než
obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného
hodnocení důkazů. Námitku dovolatele, že soudy hodnotily důkazy selektivním
způsobem v jeho neprospěch, nelze pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec podřadit. Předmětná námitka totiž svým obsahem
směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení
provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení provedených důkazních prostředků
obviněným ani v případě, pokud by bylo konkretizováno vznesenými námitkami,
nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
19. Nejvyšší soud neshledal ani zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a
na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. O takový rozpor se ve smyslu
jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že
skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy,
tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu
důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna. Extrémní nesoulad je
tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s
provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního
posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na
spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp.
zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly
v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit
skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku
soudu prvního stupně. Soud prvního stupně řádně odůvodnil, na základě jakých
důkazů dospěl k závěru, že obviněný zneužil důvěry poškozené a nechal ji
podepsat předvyplněný platební příkaz, na jehož základě převedl částku 100 000
Kč z účtu poškozené na vlastní účet. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že
poškozená byla osobou velice spořivou, není proto pravděpodobné, že by s
převodem tak vysoké částky souhlasila, navíc za situace, že by se jednalo o
zálohovou platbu na budoucí pečovatelské služby poskytnuté obviněným poškozené.
Je nutno připomenout, že poškozená trpěla problémy s pamětí, proto si důležité
věci zapisovala, a tak by si jistě případný převod tak vysoké částky
poznamenala, což se nestalo. Přitom mělo jít o zálohovou platbu na pečovatelské
služby, které jí měl obviněný teprve v budoucnosti poskytnout. Skutkový děj byl
tedy logicky dovozen z provedeného dokazování a v souladu s principy formální
logiky soudy nižších stupňů vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a z
jakých důvodů dospěly k závěru o jeho vině. Obviněný ostatně ani
neidentifikoval, v čem tvrzený zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními spatřuje. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. tak uplatnil pouze formálně.
20. Námitka obviněného, že nebylo policejním orgánem ani státním
zástupcem reagováno na jeho návrh na provedení konfrontace podle § 104a tr. ř.
a následně byl tento návrh zamítnut, je námitkou týkající se procesního postupu
orgánů činných v trestním řízení, která nenaplňuje zvolený ale ani žádný jiný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Vina obviněného byla v řízení
prokázána v souladu se zákonem a právem obviněného na spravedlivý proces. Soudy
nižších stupňů svá rozhodnutí založily na vyhodnocení všech provedených důkazů,
které byly dostatečným podkladem pro učiněná skutková zjištění, z nichž vyplývá
vina obviněného. Ani námitka obviněného, že v řízení nevyplynulo, že by
poškozené hrozila druhotná újma a byla osobou zranitelnou, není způsobilá
naplnit žádný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nadto je třeba
zdůraznit, že vzhledem ke svému věku a zhoršeným paměťovým a kognitivním
schopnostem poškozená byla zvlášť zranitelnou obětí ve smyslu § 2 odst. 4 písm.
b) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších
předpisů, který za zvlášť zranitelnou oběť mimo jiné považuje osobu vysokého
věku nebo postiženou fyzickým, mentálním nebo psychickým hendikepem nebo
smyslovým poškozením, pokud tyto skutečnosti mohou vzhledem k okolnostem
případu a poměrům této osoby bránit jejímu plnému a účelnému uplatnění ve
společnosti ve srovnání s jejími ostatními členy.
21. Nelze přisvědčit ani námitkám obviněného, že výpověď poškozené
nebylo možné v hlavním líčení použít jako důkaz z důvodu jejího nesprávného
poučení. Ačkoli je tato argumentace podřaditelná pod třetí alternativu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud ji
neshledal důvodnou. Nejprve lze připomenout, že podle § 101 odst. 1 tr. ř. je
před výslechem svědka třeba vždy zjistit jeho totožnost, jeho poměr k
obviněnému, poučit jej o právu odepřít výpověď, a je-li toho třeba, též o
zákazu výslechu nebo o možnosti postupu podle § 55 odst. 2 tr. ř., jakož i o
tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet. Dále musí být
poučen o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o trestních
následcích křivé výpovědi, křivého obvinění a pomluvy. Podle § 101 odst. 2 tr.
ř. musí být svědek na počátku výslechu dotázán na poměr k projednávané věci a
ke stranám a podle potřeby též na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho
hodnověrnosti. Výslech svědka se koná tak, aby poskytl pokud možno úplný a
jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, které vnímal svými
smysly. Svědkovi musí být dána možnost, aby souvisle vypověděl vše, co sám o
věci ví a odkud se dozvěděl okolnosti jím uváděné. Při výslechu je nutno šetřit
jeho osobnost, zejména pokud jde o jeho osobní údaje a intimní oblast.
22. Není však smyslem poučení úplně a přesně tlumočit veškerá ustanovení
trestního řádu, ale svědka je třeba poučit tak, aby z poučení vyplýval skutečný
smysl a účel povinnosti svědka vypovídat podle pravdy (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1198/2023). V posuzovaném
případě byla poškozená J. S. poučena, že má mluvit pravdu, aby nikoho křivě
neobvinila či nijak nepoškodila. Takové poučení je pak nutné považovat s
ohledem na věk i zdravotní stav poškozené za zcela dostačující, neboť z něj
jasně vyplývají pravidla, jimiž se měla při své výpovědi řídit. Skutečnost, že
nebyly výslovně označeny trestné činy křivého obvinění a pomluvy, není
zásadního významu a nečiní poučení svědkyně nesprávným. Nadto je třeba
zdůraznit, že poučení je vždy také nutné přizpůsobit osobě, jíž je adresováno.
Příliš formální a komplikované poučení obsahující všechna zákonná ustanovení,
která připadají v úvahu, může být pro svědky se zhoršenými kognitivními
schopnostmi náročné na pochopení, a tak se v konečném důsledku zcela míjí svým
účelem. Zjednodušení poučení tak, aby současně byl zachován jeho význam, je v
takových případech naopak žádoucí a rozhodně nepředstavuje porušení práva
obviněného na spravedlivý proces.
23. Jak již správně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého usnesení,
podle judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
21. 8. 1985, sp. zn. 4 Tdo 52/1985, publikované pod č. 52/1986 Sb. rozh. tr.,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 3 Tdo 115/2014), na
poučení o právu odepřít výpověď a jednoznačném vyjádření svědka k této možnosti
je nutné striktně trvat pouze v případě svědka, u něhož objektivně ze situace
vyplývá právo odepřít výpověď z důvodu jeho blízkého vztahu k obviněnému či z
důvodu hrozby, že přivodí trestní stíhání sobě nebo osobě blízké ve vztahu
rodinném či obdobném ve smyslu § 100 odst. 1, odst. 2 tr. ř. V ostatních
případech není nepoučení svědka takovou vadou řízení, která by vylučovala
možnost v hlavním líčení přečíst protokol o výpovědi svědka podle § 211 odst. 2
tr. ř. V průběhu řízení z provedeného dokazování přitom takový blízký vztah
poškozené a obviněného nevyplynul. Obviněný pečoval o obviněnou pouze krátkou
dobu, ačkoliv mu poškozená důvěřovala dlouhodobě, jejich vztah byl nejprve na
úrovni zaměstnance banky a jejího klienta. Jak zdůraznil již odvolací soud, dne
15. 2. 2023 byla obviněná propuštěna z nemocnice a již 8. 3. 2023 jí obviněný
vracel částku 100 000 Kč. Nemohlo tedy dojít k takovému jejich sblížení, aby
bylo možné považovat obviněného za osobu poškozené blízkou ve smyslu § 100 tr.
ř.
V. Závěrečné shrnutí
24. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud odmítl
dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř., neboť ačkoliv bylo možné část námitek uplatněných obviněným podřadit
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud je
neshledal důvodnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném
zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit
na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost
napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Bohuslav Horký
předseda senátu