USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 o
dovoláních, která podali obvinění A. R., nar. XY v XY, bytem XY, a R. M., nar.
XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2018,
sp. zn. 6 To 32/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené
u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T
2/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných A. R. a R. M.
odmítají.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 22. 2. 2017, sp. zn. 62 T 2/2016, byli obvinění A. R. a R. M. uznáni
vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č.
40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.
zákoník“). Za to jim oběma byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest
odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byli podle § 59 odst. 3 tr.
zákoníku zařazeni do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jim
oběma byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu a prokuristy v obchodní společnosti či družstvu na dobu 5
let. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost G., IČ:
XY, se sídlem XY, nyní se sídlem XY (dále jen „G.“), odkázána se svým nárokem
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění,
státní zástupce i poškozená obchodní společnost G. odvolání, o nichž nejprve
rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 6 To 32/2017,
tak, že z podnětu odvolání obou obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b) tr.
řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) a
b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil oba
obviněné obžaloby. Podle § 229 odst. 3 tr. řádu byla poškozená obchodní
společnost G. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. Podle § 256 tr. řádu byla odvolání státního zástupce a
poškozené obchodní společnosti G. zamítnuta.
3. Na podkladě podaného dovolání nejvyššího státního zástupce v
neprospěch obou obviněných Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 8. 2018, sp. zn.
5 Tdo 979/2018, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, sp.
zn. 6 To 32/2017, a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
4. Po zrušení jeho předchozího rozsudku Nejvyšším soudem Vrchní soud v
Praze ve věci znovu jednal a rozhodl rozsudkem ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 6
To 32/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. řádu z podnětu
podaného odvolání státního zástupce a poškozené obchodní společnosti G.
napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259
odst. 3 písm. a), b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými
zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku. Podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku jim uložil trest odnětí svobody v
trvání 5 let, pro jehož výkon je podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jim oběma
uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech,
včetně jejich zastupování na základě plné moci, na dobu 5 let. Podle § 228
odst. 1 tr. řádu uložil oběma obviněným společně a nerozdílně nahradit škodu
poškozené obchodní společnosti G. ve výši 472 091 Kč. Dále odvolací soud podle
§ 256 tr. zákoníku odvolání obou obviněných zamítl.
5. Uvedeného trestného činu se podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 17. 12. 2018, sp. zn. 6 To 32/2017, obvinění dopustili (zjednodušeně
uvedeno) následovně. V období od 28. 1. 2010 do 2. 8. 2011 v Hradci Králové a
ve XY jako statutární zástupci a od 18. 2. 2010 jako prokuristé obchodní
společnosti W., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „W.“), objednávali a odebírali
od obchodní společnosti G. hutní materiál, ačkoliv již v té době obvinění
věděli, že tento materiál nebudou schopni uhradit, neboť v uvedené době byli
jako osoby odpovědné za hospodaření společnosti srozuměni s nepříznivým
ekonomickým stavem obchodní společnosti W., stejně tak věděli o splnění
zákonných podmínek pro podání návrhu na konkurz nejpozději k 31. 12. 2009 z
titulu platební neschopnosti. Obchodní společnost W. splňovala zákonné znaky
úpadku uvedené v § 3 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, jelikož měla
více věřitelů a celkový souhrn nesplacených závazků, který je tvořen závazky z
obchodních vztahů a závazky z mezd zaměstnanců, činil 54 071 186,87 Kč, přičemž
z této částky byla celková výše závazků starších tří měsíců po lhůtě splatnosti
ve výši 21 368 440 Kč a tvořila 39,52 % z celkového souhrnu nesplacených
závazků, čímž došlo k zastavení plateb podstatné části peněžních závazků. V
daném období za objednaný a odebraný hutní materiál nezaplatili, vystavené
faktury společnosti G. konkretizované ve skutkové větě výroku rozsudku,
neuhradili a tím obchodní společnosti G. způsobili škodu v celkové výši 19 146
774 Kč.
II. Dovolání obviněných
a) Dovolání obviněného A. R.
6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 6
To 32/2017, podali oba obvinění dovolání. Obviněný A. R. opřel své dovolání
podané prostřednictvím svého obhájce o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu. Ve svém dovolání nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a
upozornil, že orgány činné v trestním řízení ve věci zaujaly protikladné
postoje, nejprve bylo dokonce trestní stíhání odloženo, pak byli obvinění
odsouzeni, poté zproštěni obžaloby a posléze opět byli oba obvinění uznáni
vinnými. Obviněný A. R. byl přesvědčen, že svým jednáním nemohl naplnit zákonné
znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr.
zákoníku, jelikož absentuje úmyslné zavinění. Namítal, že tvrzení poškozeného,
jímž zřejmě mínil svědka D. G., o tom, že mu obvinění zamlčovali informace, jež
vyžadoval, jsou v rozporu s provedeným dokazováním. Poškozený totiž sám
nepožadoval poskytnutí relevantních informací. Obviněný upozornil na rozpor
spočívající v tom, že poškozený neměl mít žádné informace, avšak zpracovatel
odborného vyjádření Ing. Jaromír Půlpán měl vycházet při zpracování odborného
vyjádření také z informací od D. G. Obviněný R. dále konstatoval, že po dobu
několika let docházelo k intenzivním jednáním obviněných a dalších
představitelů obchodní společnosti W. s poškozeným. Upozornil na vyjádření
znalce, který uvedl, že obvinění z jimi řízené obchodní společnosti nevyváděli
majetek nebo finance, ale do poslední chvíle se snažili plnit přijaté závazky,
kdy výroba byla dokončována ještě v průběhu roku 2011. Znalec přitom uvedl, že
obdobná situace jako ve společnosti W. je zcela běžná v 80 % obchodních
společností. Podtrhl vyjádření znalce, který uvedl, že obvinění mohli zjistit
úpadkovou situaci k 25. 1. 2011, a nikoliv, že ji museli zjistit. Z toho
dovodil, že nebylo možno dovodit jeho úmyslné zavinění, ale nanejvýš jeho
nedbalost, a to dokonce nevědomou. Upozornil také na tabulku dodávek a plateb
mezi poškozeným a společností W. založenou ve spise, která podle názoru
obviněného vyvrací tvrzení poškozeného a naopak podporuje verzi obhajoby.
Judikáty citované v napadeném rozhodnutí pak podle názoru dovolatele A. R. na
předmětný případ nedopadají a v tomto odkázal na své odvolání a odvolání
druhého obviněného R. M. a na úvahy odvolacího soudu v jeho prvním rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek a aby věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a
rozhodnutí se závazným právním názorem, že daný skutek nelze právně posoudit
jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, příp.
aby sám Nejvyšší soud ve věci rozhodl v tomto smyslu.
b) Dovolání obviněného R. M.
7. Druhý obviněný R. M., který uplatnil rovněž dovolací důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byl přesvědčen, že napadený rozsudek spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku a jiném hmotněprávním posouzení. Nejprve
podrobně shrnul dosavadní průběh řízení a k jednotlivým jeho fázím uvedl své
námitky. Podle něj odvolací soud rozhodl, aniž by byl zjištěn skutkový stav bez
důvodných pochybností, skutková věta podle obviněného je „neprokázaná a
neodpovídá objektivní pravdě“. Odvolací soud si za základ pro své rozhodnutí
vzal pouze okolnosti svědčící v neprospěch obviněného a zcela pominul širší
okolnosti případu, zejména že se jednalo o dlouhodobý obchodně-závazkový vztah
mezi dvěma podnikatelskými subjekty. Připomněl, že obchodní společnost W. byla
dlouhodobě (již od roku 2005) ve skluzu s úhradou faktur obchodní společnosti
G. Obdobným způsobem jako obchodovala obchodní společnost W. si počíná většina
podnikatelských subjektů za účelem vytvoření optimálního provozního „cash flow“
na pokrytí svého provozu. Na žádost poškozené snížil obviněný R. M. její
finanční riziko tím, že vystavil nevyplněnou blankosměnku ve prospěch poškozené
obchodní společnosti avalovanou obviněným. Tedy ručil za eventuální dluhy
obchodní společnosti W. z dodávek materiálu osobně celým svým majetkem.
Připomněl, že obě obchodní společnosti vedly po celou dobu úzkou obchodní
spolupráci a podstupovaly podnikatelské riziko. Obchodní společnost G. byla
kvalifikovaným velkododavatelem hutního materiálu, vědomě podstupovala riziko,
když byla jediným dodavatelem, který byl fiskálně nejistému obchodnímu
partnerovi W. ochoten prodávat, což bylo kompenzováno vyšším ziskem pro
obchodní společnost G. Obdobný názor o podnikatelském riziku při tomto stylu
podnikání vyjádřil sám znalec Ing. Josef Michálek, který sdělil, že v praxi tak
podniká až 80 % podnikatelů. Až v roce 2011 na základě dozvuků hospodářské
krize z důvodů poklesu zakázek natolik, že obchodní společnost W. již nebyla
schopna pokračovat v podnikatelské činnosti, se připojila k návrhu na zahájení
insolvenčního řízení. Rovněž insolvenční správce na činnosti obviněných
neshledal nic neobvyklého nebo nezákonného. Soudy podle obviněného opomněly, že
obchodní společnost W. byla až do doby zahájení insolvenčního řízení funkčním
podnikem, dokonce v roce 2010 uhradila poškozenému více, než za kolik si zboží
v témže roce odebrala.
8. Dovolatel R. M. upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8
Tdo 556/2013, v němž bylo dovozeno, že samotná okolnost eventuálního
existujícího úpadku ještě nestačí k tomu, aby bylo možno bez dalšího dovodit i
podvodný úmysl pachatele. Podvodný úmysl pachatele lze dovodit pouze tam, kde
bude pachateli prokázáno, že nemohl důvodně očekávat, že bude mít k dispozici
další zdroje ke splnění svého závazku.
9. Dále obviněný upozornil na tabulku z vyjádření k obžalobě, kterou
prokazoval obchodní činnost (obrat, nesplacené závazky) mezi obchodními
společnostmi W. a G. v jednotlivých letech 2005 až 2011. Vyzdvihl, že v roce
2010 lze z hospodářských výsledků obchodní společnosti W. (slušná zakázková
naplněnost, úhrady poškozené ve výši 17 300 776 Kč) dovodit, že i přes vysokou
zadluženost představitelé obchodní společnosti W. věřili, že situaci obchodně
zvládnou. Obviněný R. M. vystavil již v roce 2008 nevyplněnou blankosměnku pro
obchodní společnost G. avalovanou jím samým. Obchodní společnost G. ji také na
konci roku 2011 vyplnila a vůči obviněnému uplatnila ve výši celého dluhu z
neuhrazených faktur. Nyní se vede o této směnce civilní směnečné řízení a je
pravděpodobné, že dovolatel M. bude osobně tento dluh poškozené po celý život
splácet. Z toho je podle něj zřejmé, že neměl předem v úmyslu poškozené cokoliv
z podnikání dlužit, jestliže přijal osobní ručení za závazky obchodní
společnosti W..
10. Obviněný M. byl přesvědčen, že napadeným rozsudkem soud druhého
stupně porušil zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností,
objektivní zjištění skutečností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), zásadu pečlivého
uvážení všech okolnost případu (§ 2 odst. 6 tr. řádu), zásadu in dubio pro reo
(čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen „LZPS“). Dále došlo
k porušení zásady, že nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost
dostát smluvnímu závazku (čl. 8 LZPS). Namítal rovněž porušení čl. 36 LZPS,
neboť měl za to, že skutek nebyl posouzen nezávisle, naopak byl hodnocen
jednostranně pouze okolnostmi svědčícími v neprospěch dovolatele. Domníval se,
že tímto rozsudkem byl vytvořen nebezpečný precedent, jenž stanoví, že
podvodníkem ve smyslu trestního práva je každý podnikatel, který ač formálně v
úpadkové situaci okamžitě nerezignuje a neukončí své podnikání, ale podniká
dále při vědomí této situace i ostatních dlouholetých obchodních partnerů,
kteří jsou mu ochotni dodávat zboží s odloženou lhůtou splatnosti.
11. Namítal, že je potřeba mít praktickou představu o fungování
strojírenského podniku s 60 až 70 zaměstnanci v praxi. Podotkl, že v roce 2010
obchodní společnost W. měla uspokojivý objem zakázek, což potvrdil i znalec
Ing. Josef Michálek, a domnívala se, že situaci zvládne.
12. Obviněný měl za to, že v tomto případě byla překročena zásada
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nežádal, aby
justice rezignovala na uplatňování trestní represe, avšak ve vztazích mezi
podnikateli je nutno přihlédnout ke specifiku podnikatelského prostředí. Na
místě bylo také třeba posuzovat jednání poškozené, která zboží po celá léta
obchodní společnosti W. dodávala na dluh, a to, jaká byla její motivace dodávat
takovému riskantnímu obchodnímu partnerovi. Poškozená obchodní společnost G.
měla sjednány vysoké smluvní pokuty a agresivním způsobem podnikání získala
obchodováním s obchodní společností W. zaplacenou částku 271 702 840 Kč z
obratu 286 998 293 Kč.
13. Dovolatel R. M. brojil také proti výroku o náhradě škody. Byl
přesvědčen, že veškerá výše neuhrazených faktur poškozené je uplatněna ve
směnce, která byla poškozenou vyplněna a uplatněna ke konci roku 2011 (tedy po
době 2. 8. 2011, kdy se podniku ujal insolvenční správce) a je vymáhána v
civilním řízení.
14. Na základě shora uvedeného dovolatel R. M. navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu, aby věc
znovu projednal a rozhodl. Požádal rovněž o odložení výkonu napadeného
rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání a replika
15. K dovolání obou obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce
prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po
shrnutí dovolací argumentace státní zástupce připomněl, že Nejvyšší soud ve
věci již jednou rozhodoval, a to za situace, kdy byl soudy prvního a druhého
stupně úplně a správně zjištěn skutkový stav, což ani obvinění nerozporovali.
Nejvyšší soud k průběhu skutkového děje při svém prvním rozhodování žádné vady
nezjistil, byť jeho přezkumné možnosti jsou v tomto směru omezené. Pochybení
bylo naopak shledáno stran hmotněprávního posouzení skutkového děje. Nejvyšší
soud vyjádřil ve svém prvním usnesení jednoznačný právní názor ve věci, který
odvolací soud respektoval.
16. Státní zástupce uvedl, že je zásadně nutné odlišit situaci běžného
podnikatelského rizika značícího možnost, že sjednané závazky nebudou řádně a
včas splněny (podle vývoje trhů, koupěschopnosti a další významných a průběžně,
tedy i po vzniku závazku, se vyvíjejících a obtížně ovlivnitelných okolností),
od situace, kdy si je jednající osoba již při vstupu do závazku vědoma, že jej
nesplní, resp. nejméně nepočítá s žádnou konkrétní okolností, která by takovému
průběhu děje mohla zabránit. Zatímco situace první neobsahuje žádnou
trestněprávní rovinu (pokud nejsou dány některé jiné specifické okolnosti –
srov. zejména § 223 a § 224 tr. zákoníku) a trestní postih jednající osoby pro
trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku by skutečně byl v rozporu s
ústavními zásadami, situace druhá již může (s přihlédnutím k dalším znakům
skutkové podstaty ve smyslu citovaného ustanovení) značit nutnost trestního
postihu. Není totiž žádného důvodu k nespravedlivému a nerovnému uplatňování
trestní represe pouze vůči nepodnikatelským subjektům (pouze proto, že v
podnikatelské oblasti mohou v některých směrech existovat vyšší rizika než v
běžném občanském životě), pokud osoba v podnikatelských vztazích jinak naplňuje
všechny znaky některé skutkové podstaty trestného činu uvedené ve zvláštní
části trestního zákoníku, např. zjevně jedná podvodně ve smyslu § 209 tr.
zákoníku.
17. Jinak řečeno v dané kauze obvinění k určitému momentu a bez ohledu
na dřívější obchodní vztahy (s přihlédnutím ke konečným skutkovým zjištěním,
jimiž byl definován nejzazší časový okamžik) věděli, že nebudou schopni uhradit
poškozenému (jím ovládané obchodní společnosti) za dodávky zboží (což se také v
podstatě nevyhnutelně stalo), přesto zboží nadále odebírali, čímž ke škodě
poškozené obchodní společnosti obohatili vlastní obchodní společnost. Tím
obvinění s přihlédnutím k výši škody naplnili všechny znaky skutkové podstaty
zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
18. Státní zástupce doplnil, že soud druhého stupně skutečně změnil svůj
předchozí postoj k věci, ovšem zcela v souladu se závazným právním názorem
nadřízeného soudu, a tedy též v souladu se zákonem, když současně Nejvyšší
soud, pokud právě takový názor vyslovil, postupoval plně v souladu se svou
dlouhodobou a již ustálenou rozhodovací praxí (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tdo 1350/2018, 3 Tdo 890/2018, 8 Tdo 586/2018 nebo
7 Tdo 1351/2017), aniž by došlo k tvrzenému následku v podobě extrémního
množství trestně postižených podnikatelů.
19. S ohledem na charakter jednání obviněných, jeho dlouhodobost a výši
škody, která násobně přesahuje hranici stanovenou v § 209 odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku, nelze podle státního zástupce ve věci vůbec uvažovat o aplikaci
zásady subsidiarity trestní represe.
20. Závěrem státní zástupce konstatoval, že předložené námitky
obviněných, pokud k nim lze vůbec v dovolacím řízení přihlížet, shledal zjevně
neopodstatněnými. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podaná dovolání podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, a to v neveřejném zasedání podle § 265r odst.
1 písm. a) tr. řádu. Zároveň souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání
i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.
21. Na vyjádření státního zástupce reagoval prostřednictvím svého
obhájce obviněný R. M., podle nějž není pravdou, že by nerozporovali správnost
zjištění skutkového stavu. Napadli jak hmotněprávní posouzení věci, tak (a to
zejména) nedostatečná a nesprávná skutková zjištění a dále neprovedení důkazů
navrhovaných obviněným. Souhlasil se státním zástupcem, že i podnikatel se může
dopustit podvodu, což se však nestalo v posuzovaném případě. Znovu připomněl
situaci obchodní společnosti W. v posuzovaném období, resp. se tázal, proč tedy
nebylo jejich jednání soudy považováno za trestné i v předchozích letech 2008,
2009, kdy byla situace podobná. Ohradil se proti tvrzení, že rozhodnutí v této
věci je plně v souladu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu. Obviněný
prokazatelně dodaný materiál dále využíval ve výrobním procesu. Přístup
státního zástupce pak označil za formalistický a nepřípustně rozšiřující meze
trestní represe. Obviněný zdůraznil, že se považuje za podnikatele, který pouze
nezvládl své podnikání a který bude osobně splácet závazky společnosti v řádech
desítek miliónů korun. V žádném případě se nejednalo o úmyslné podvodné jednání
obviněného, a proto by měl být viny zproštěn. Obviněný M. tedy setrval na svých
námitkách uplatněných v dovolání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
22. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z
taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §
265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom
nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba,
aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
24. Oba obvinění uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu. Obecně lze konstatovat, že dovolání z tohoto důvodu je možno
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a
použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících
hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění
příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního
a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán
zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen,
vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších
stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní
posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice
potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto
dospěly k závěru, že nejde o trestný čin. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá
v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel
sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl
vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně
vyhodnotily odlišně. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být
založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková
zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu
provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný
prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí.
b) K námitkám obviněných neodpovídajícím dovolacím důvodům
25. Oba obvinění z velké části ve svých dovoláních uplatňovali námitky
proti řádnému zjištění skutkového stavu, jenž byl zjištěn a popsán nejprve v
odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně (ze dne 22. 2. 2017), následně pak v
druhém rozsudku soudu druhého stupně (ze dne 17. 12. 2018), především
nesouhlasili s těmi pasážemi, že by svědka D. K. uváděli v omyl, resp. že by v
době objednávek zboží v rozhodném období (od 28. 1. 2010 do 2. 8. 2011)
objednávali a odebírali od poškozené obchodní společnosti G. zboží s vědomím,
že za něj nezaplatí, a že s tím byli srozuměni, stejně tak s tím, že věděli o
nepříznivém ekonomickém stavu obchodní společnosti W., který jim neumožní tyto
objednávky splatit, a byli s tím srozuměni. To dokládali svou vlastní
argumentací založenou na jiném hodnocení důkazů, než k jakým dospěly soudy
nižších stupňů. Další velká část námitek obviněných se týkala tvrzeného
porušení celé řady procesních zásad soudy nižších stupňů, konkrétně odvolacím
soudem. Především obviněný R. M. namítal, že soud druhého stupně měl porušit
základní zásady trestního řízení, jimiž je ovládáno dokazování, především
zásadu in dubio pro reo (jež je ale vyvozena ze základní zásady presumpce
neviny - § 2 odst. 2 tr. řádu), volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr.
řádu), ale též zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (tzv.
materiální pravdy - § 2 odst. 5 tr. řádu). Ve skutečnosti ale i většina námitek
chybného hmotněprávního posouzení vycházela ze zcela jiného skutkového děje
prezentovaného obviněnými, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů na základě
provedeného dokazování (zejména pokud jde o znaky objektivní stránky skutkové
podstaty trestného činu podvodu, ale též pokud jde o zavinění, zejména pak tzv.
podvodný úmysl).
26. K tomu je nutno uvést, že Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí,
která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění,
takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem
zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně
neprovádí (§ 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat
Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog
dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad
Nejvyšším soudem. Dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání
není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné
prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad
zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo
482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
27. Obvinění především ve svém dovolání při uplatnění svých námitek
vycházeli ze značně jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového
stavu. Činili tak na podkladě odlišné interpretace provedených důkazů, které
hodnotili izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy
nižších stupňů. Dovolávali se tak případné aplikace hmotného práva na jimi
prezentovanou verzi skutkového děje (že nikoho v omyl neuváděli, že nevěděli o
nepříznivé ekonomické situaci obchodní společnosti W., resp. se spoléhali na
to, že se jim nepříznivé hospodářské výsledky podaří zvrátit etc.), ač se soudy
prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích
přesvědčivě zdůvodnily. Se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud
prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obou
obviněných a obsahem jimi podaných odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne
jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž
námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se
jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména body 16., 19. a 20.
na str. 9 až 11 jeho rozsudku) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným
způsobem (podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5
Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
28. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou
především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého
stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je
ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací,
bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny.
Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem
bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní
důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada
bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli,
soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho
nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu
orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod
bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např.
JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str.
170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení
skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v
osobním kontaktu.
29. Převážnou část námitek obou obviněných je tak možno označit za
výhrady neodpovídající uplatněnému, avšak ani žádnému jinému dovolacímu důvodu,
jde jen o pokračování obhajoby obou obviněných spočívající v jejich nesouhlasu
se skutkovými zjištěními, jež nalezly odraz v popisu skutku (ve skutkové větě)
v enunciátu napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jenž posléze byl
předmětem přezkumu soudem druhého stupně. Obviněnými uplatněné výhrady tak jsou
skutkového a procesního charakteru, tj. proti skutkovým zjištěním a proti
procesu jejich utváření, avšak jako takové nemají oporu nejen v uplatněném
dovolacím důvodu uvedeném v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani v žádném
jiném dovolacím důvodu. Proto by bylo namístě taková dovolání (kdyby nebylo
některých námitek, jež pod uplatněný dovolací důvod s určitou mírou tolerance
bylo možno podřadit) odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako
podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
30. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky
připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces
vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou, a v
neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako
sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve
svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Právě z
těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a
hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání
obviněné. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i
Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle
kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné
právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy
dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný.
… Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší
posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského
soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13.
října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je
závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst.
1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna
Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad (natož
extrémní) neshledal. Nejvyšší soud neshledal ani porušení základních práv
namítaných (avšak nijak blíže specifikovaných) obviněným R. M., který porušení
těchto práv shledává především v tom, že byl v tomto trestním řízení uznán
vinným, což nepovažuje za správné a spravedlivé.
31. V podstatě zcela nad rámec shora uvedeného a bez možnosti přezkumu
na podkladě obviněnými formulovaných námitek uvedených v dovolání (jako obiter
dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že
předložené výhrady obviněných (zčásti jen obecné povahy) proti postupu soudů
nižších stupňů a jimi učiněným skutkovým závěrům nemají opodstatnění. Na
základě provedených důkazů vyplývajících jednak z výslechů svědků (zejména E. B., účetní obchodní společnosti W., P. S. a M. Š. zaměstnanců obchodní
společnosti W.), jednak ze znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní
evidence, se specializací na účetnictví, znalce Ing. Josefa Michálka (viz
zejména č. l. 487 – 505 trestního spisu), lze dovodit, že již od roku 2005 se
obchodní společnost W. nacházela v nepříznivé ekonomické situaci. Je pravdou,
že tuto se jí podařilo částečně překonat v letech 2006 až 2008, avšak
nepochybně od počátku roku 2010 bylo i s ohledem na výhled zakázkové náplně na
další období zřejmé, že závazky obchodní společnosti W. jsou podstatně vyšší
než její majetek, a že při shodné správě majetku s ohledem na další provozování
podniku nebude tato obchodní společnost schopna svůj stav zvrátit. V duchu
zásady in dubio pro reo tak nebylo období let 2005 až 2009, tj. do doby, než se
uvedená obchodní společnost prokazatelně dostala do stavu úpadku (splňovala
zákonné znaky úpadku a bylo namístě podat insolvenční návrh), kladeno obviněným
za vinu, neboť obvinění v té době mohli subjektivně věřit v záchranu jejich
podnikání, i když i v tomto období nebyla platební morálka uvedené obchodní
společnosti uspokojivá. Znalec Ing. Josef Michálek, z jehož posudku soudy
nižších stupňů důvodně vycházely, stanovil, že obchodní společnost W. nejpozději k datu 31. 12. 2009 naplnila zákonné podmínky úpadku (srov. § 3
odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších
předpisů). Tuto skutečnost měli obvinění zjistit nejpozději se zpracováním a
podáním přiznání k dani z přidané hodnoty za prosinec 2009, tj. ke dni 25. 1. 2010. Avšak i po tomto datu obvinění nadále přijímali dodávky od poškozené
obchodní společnosti G. Činili tak až do doby rozhodnutí o úpadku obchodní
společnosti W. a prohlášení konkurzu na její majetek (s jeho účinky ke dni 29. 8. 2011), ačkoliv oba obvinění museli být minimálně srozuměni s tím, že z
důvodu platební neschopnosti obchodní společnosti W. nebudou schopni uhradit
faktury za dodaný materiál od obchodní společnosti G. Současně si byli vědomi
toho, že tímto způsobí poškozené obchodní společnosti majetkovou škodu. Oba
obvinění z titulu své funkce v obchodní společnosti W. věděli o nesplacených
závazcích jimi ovládané obchodní společnosti. Zároveň nebylo zjištěno (a ani
obvinění nepředložili takovou argumentaci), že existovaly nějaké relevantní
konkrétní okolnosti, na základě nichž mohli obvinění důvodně předpokládat, že
dojde v rozhodné době k záchraně jejich společnosti a k úhradě jejích závazků. V tomto směru je tak nepřípadný odkaz obviněného R. M. na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn.
8 Tdo 556/2013, které právě takové
požadavky, jež ale v tomto řízení nebyly zjištěny, stanovuje. Obvinění v době,
kdy od poškozené obchodní společnosti G. odebírali hutní materiál, nepočítali s
žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit vzniku následku (způsobení
škody).
32. Jak již bylo uvedeno shora, jen s velkou mírou tolerance lze některé
námitky obou obviněných označit za námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu
důvodu, jež ale též z velké části vycházejí z jiného skutkového stavu, než jaký
byl zjištěn soudy nižších stupňů (v tomto směru by dovolacím důvodům
neodpovídaly). Především jde o námitky, že nebyl naplněn znak objektivní
stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu spočívající v jednání, jímž
měli obvinění svědka D. G., resp. jím reprezentovanou poškozenou obchodní
společnost G., uvést v omyl, dále že nejednali s podvodným úmyslem.
33. Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že ve věci nyní rozhoduje podruhé,
poté, co svým předchozím usnesením ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 979/2018,
zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 6 To
32/2017, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací
soud byl následně při svém novém rozhodování vázán závazným právním názorem
vysloveným Nejvyšším soudem ve zrušovacím usnesení (§ 265s odst. 1 tr. řádu),
který také dodržel. Od tohoto svého názoru se nemůže odchýlit ani Nejvyšší
soud, který pro to ani nemá žádný důvod. Na své předchozí rozhodnutí proto může
již nyní v plné míře odkázat.
34. Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí,
kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu
nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli
nepatrnou. Jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby je v § 209
odst. 5 písm. a) tr. zákoníku uvedeno způsobení takovým činem škody velkého
rozsahu, čímž se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující
částky ve výši nejméně 5 000 000 Kč. Obviněným bylo (z uvedených více
alternativních znaků) konkrétně kladeno za vinu, že ke škodě cizího majetku
jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku
škodu velkého rozsahu.
35. Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku lze vyčíst, že oba obvinění v
období od 28. 1. 2010 do 2. 8. 2011 nejprve jako členové představenstva (ve
skutkové větě uvedení jako „statutární zástupci“) a od 18. 2. 2010 jako
prokuristé obchodní společnosti W. objednávali a odebírali od obchodní
společnosti G. hutní materiál, ačkoliv již v té době obvinění věděli, že tento
materiál nebudou schopni uhradit, neboť v uvedené době byli jako osoby
odpovědné za hospodaření společnosti srozuměni s nepříznivým ekonomickým stavem
obchodní společnosti W., která se nacházela již ke konci roku 2009 ve stavu,
kdy byly splněny zákonné podmínky pro podání návrhu na konkurz pro platební
neschopnost, tedy vykazovala znaky úpadku (což bylo jednotlivými ekonomickými
ukazateli konkretizováno). Tedy stručně řečeno uváděli poškozenou obchodní
společnost G., resp. jejího reprezentanta D. G., v omyl ohledně platební
schopnosti obchodní společnosti W., resp. možnosti zaplatit za dodané zboží.
Přitom bylo zřejmé, že poškozená obchodní společnost při dodání hutního
materiálu obchodní společnosti W. počítala s jeho uhrazením, byť byla seznámena
se špatnou platební morálkou objednatele, rozhodně však požadovala uhrazení
svého dluhu a z tohoto důvodu byla také s odběratelem, tj. s obviněnými, v
častém kontaktu.
36. Na tomto místě je též nutno zdůraznit, že znak objektivní stránky
spočívající v uvádění v omyl může spočívat v prostém objednání zboží s úmyslem
za něj nezaplatit, tedy zahrnuje také zamlčení podstatné skutečnosti ohledně
platební neschopnosti objednatele. V podrobnostech je možno odkázat na bod 23.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 979/2018, aniž by
bylo třeba tuto argumentaci znovu opakovat.
37. Naplnění subjektivní stránky jednání obviněných podrobně posuzoval
zejména soud prvního stupně (viz str. 21 odůvodnění jeho rozsudku), stejně tak
i odvolací soud (bod 20. na str. 11 odůvodnění jeho rozsudku). Soudy nižších
stupňů správně shledaly u obou obviněných úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku. Obvinění nutně museli vědět o závazcích obchodní
společnosti, o jejím nepříznivém ekonomickém stavu, jakož i o tom, že jsou dány
důvody pro podání insolvenčního návrhu z důvodu platební neschopnosti, že jimi
řízená obchodní společnost W. vykazovala znaky úpadku, přesto i nadále za této
situace odebírali hutní materiál od poškozené obchodní společnosti G., jež
pochopitelně počítala s tím, že za dodané zboží jí též bude (třebaže opožděně)
zaplaceno, což se však nestalo. Obvinění tak svým nesprávným a protiprávním
postupem spočívajícím v objednání zboží za takové situace (s imanentně
obsaženým příslibem zaplacení kupní ceny) uvedli poškozenou v omyl a způsobili
jí škodu ve výši 19 146 774 Kč. S takovou možností předem počítali a též s ní
byli srozuměni, když nepočítali s žádnou relevantní okolností, pro kterou by
taková škoda neměla nastat.
38. K tomu je třeba připomenout, že pro naplnění znaků základní skutkové
trestného činu podvodu postačí úmysl nepřímý – srov. § 13 odst. 2, § 15 odst. 1
písm. b) a § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Trestný čin je podle § 15 odst. 1 tr.
zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v
trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl
přímý, dolus directus), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení
nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl
nepřímý, dolus eventualis). Pokud si je pachatel vědom možnosti existence určité okolnosti, je pak
zapotřebí v závislosti na naplnění volní složky zavinění odlišit: 1) úmysl
přímý, při němž si pachatel takovou okolnost přeje, chce ji, 2) úmysl nepřímý,
při němž je s takovou okolností srozuměn (a to alespoň tak, že je s ní smířen
ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku), a 3) vědomou nedbalost, při níž se bez
přiměřených důvodů spoléhá, že taková skutečnost nenastane (a on tak neporuší
či neohrozí zájem chráněný trestním zákonem).
39. Pro odlišení eventuálního úmyslu a vědomé nedbalosti lze pak
vycházet v souladu s odbornou literaturou a uznávanou judikaturou především z
toho, zda pachatel (zde obvinění) počítal s nějakou konkrétní okolností, která
by mohla zabránit vzniku následku, jenž si pachatel představoval jako možný.
Přitom eventuální úmysl nevylučuje ani situace, kdy pachatel sleduje cíl
souladný s právním řádem (např. provozovat určitý podnik, zaměstnávat řadu osob
a dosáhnout zisku) a eventualita vzniku následku (např. způsobení škody na
cizím majetku) je mu nepříjemná.
40. O eventuální úmysl jde i tehdy, je-li pachatel s takovou možností
smířen, pokládá-li ji za vážně možnou (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku). Definice
ustanovení § 15 odst. 2 tr. zákoníku přitom má pomoci zejména při řešení
případů lhostejnosti pachatele ve vztahu k následku. Připomenout vedle
dostupných komentářů a učebnic (např. Šámal, P., a kol. Trestní zákoník I. § 1
až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, zejména str. 222-223) je
možno i známý článek Dolenského (Dolenský, A. Eventuální úmysl aneb případ
slečny ze střelnice. Právní rozhledy, č. 2/1998, str. 55 a násl.), jenž
pojednává o pojetí eventuálního úmyslu, které je nejrozšířenější v německy
mluvících zemích a mělo vliv na formulaci § 5 rakouského trestního zákoníku
upravujícího zavinění, jež zase bylo vzorem pro českého zákonodárce při
formulaci § 15 odst. 2 tr. zákoníku. Dolenský upozorňoval na potřebu naplnění
vědomostní složky zavinění v té podobě, že pachatel musí brát riziko vážně
(brát za vážně možné), v případě volní v té podobě, že pachatel se musí s tímto
rizikem vyrovnat, neboli nynějším termínem smířit (německy „sich damit
abfindet“). V takovém případě jedná s eventuálním úmyslem. Taková varianta však
není naplněna, pokud pachatel pouze o riziku ví a spolehne se, že následek
nenastane, ani v případě, bere-li riziko vážně, ale spoléhá se, že následek
nenastane (zde se zpravidla ale žádá, aby se spoléhal na nějakou konkrétní
okolnost), ani pokud pachatel pouze ví o riziku, ale nebere jej vážně, ačkoliv
je s ním vyrovnán, protože vědomostní složka zavinění není naplněna v
požadované intenzitě. V uvedených případech jde o vědomou nedbalost.
41. Jednotlivé složky zavinění (vědomostní a volní) přitom nelze
zaměňovat, vzájemně nahrazovat, třebaže jsou navzájem propojené a podmíněné,
neboť složka vědomostní je podmínkou složky volní (která bez prvně uvedené
nemůže být naplněna). Z judikatury z poslední doby s výkladem k odlišení
nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti ve vztahu k následku zvláště srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015
(zejména body 29. až 32. jeho odůvodnění).
42. Při posuzování odlišností mezi vědomou nedbalostí a eventuálním
úmyslem je třeba hodnotit, zda důvody, pro které se pachatel spoléhá, že
trestněprávní následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je
možno považovat jen takové, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé
zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a
za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání
na náhodu. Tam, kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé
nedbalosti, ale s eventuálním úmyslem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I.
§ 1 až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 236).
43. O takové důvody, na které by se mohli obvinění oprávněně spolehnout,
však v daném případě nešlo, obvinění se ani žádných takových důvodů
nedovolávali. I v tomto směru jde ale především o závěry skutkové, které musí
učinit na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů, které prováděly
dokazování a hodnotily provedené důkazy. Tak v daném případě nebylo zjištěno,
že by obvinění například očekávali příchod silného strategického partnera,
který by doposud ztrátové podnikání dotoval, případně následně radikálně změnil
strategii, objevila se nějaká naprosto zásadní zisková zakázka, z níž by bylo
oprávněně možno očekávat takový zisk, který by zcela pokryl dosavadní ztrátu a
z něhož by bylo možno uspokojit největšího věřitele, tj. poškozenou obchodní
společnost G. Žádné takové konkrétní okolnosti a důvody, na které by se
oprávněně oba obvinění mohli spoléhat, ale v řízení před soudy nižších stupňů
nebyly zjištěny. Proto s nimi i v tomto ohledu lze souhlasit, že za daných
okolností byl splněn i znak subjektivní stránky skutkové podstaty trestného
činu podvodu v podobě zavinění, a to ve formě nepřímého úmyslu. Byl tak naplněn
i požadavek tzv. podvodného úmyslu jejich jednání.
d) K subsidiaritě trestní represe
44. Obviněný R. M. vznesl též námitku, že soudy nižších stupňů nesprávně
užily, resp. vůbec neužily zásady subsidiarity trestní represe a principu
ultima ratio. Domníval se, že na věc lze nahlížet pouze jako na obchodněprávní
spor z pohledu nevydařeného podnikání, kde by měly plně postačovat prostředky
civilního práva.
45. K výkladu zásady subsidiarity trestní represe a principu tzv. ultima
ratio lze odkázat na odborný výklad v recentních učebnicích trestního práva či
uznávaných komentářích trestního zákoníku (za všechny např. Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str.
115 a násl.). Především je třeba odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne
30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
Podle názorů v něm vyslovených (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní
čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným
činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je
však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně
uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má
význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní
represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom
nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném
případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji
zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2
tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty
trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s
ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že
posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské
škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá,
že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany
práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
46. Připomenout je možno též další bohatou judikaturu zejména Nejvyššího
soudu k této otázce. Z rozhodnutí publikovaných ve Sbírce rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu z poslední doby je možno odkázat především na
rozhodnutí č. 31/2017 Sb. rozh. tr. Podle něj při použití zásady subsidiarity
trestní represe vyplývající z § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat
celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující kritéria uvedená v
§ 39 odst. 2 tr. zákoníku. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na
uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících
jen základní skutkovou podstatu, avšak není zcela vyloučeno, aby s poukazem na
ni nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných
skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé
okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při
způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném
vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani
dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní
skutkové podstaty.
47. Se zřetelem na výše uvedené ale nelze v případě obviněných
dovozovat, že by se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné
skutečnosti vymykal běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní
kvalifikace a činil by jej tak bagatelním, že by to opravňovalo dospět k
závěru, že není třeba s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe vyvodit
jejich trestní odpovědnost. Obvinění v tomto konkrétním případě svým podvodným
jednáním prováděným v období více jak roku a půl spočívajícím v postupném
odběru zboží s úmyslem za něj nezaplatit, a to celkem v 75 obchodních případech
samostatně fakturovaných, způsobili celkovou škodu dodavateli ve výši 19 146
774 Kč (tj. dosahující téměř čtyřnásobku spodní hranice škody velkého rozsahu).
Již ze samotného důvodu rozsahu jejich činu, především pak výše způsobené
škody, ale též s ohledem na délku časového období, po které k jejich činnosti
docházelo, ale též počtu jednotlivých případů dodávek, není vůbec jakýkoliv
prostor pro úvahy, že by vůči obviněným neměla být vyvozena trestní odpovědnost
za takové podvodné jednání. Nevyvodit trestní odpovědnost v případě naplnění
znaků kvalifikované skutkové podstaty je možno jen v případech skutečně
výjimečných, mimořádných, mezi něž tento nepatří. To vše vede k závěru, že je
namístě vůči obviněným uplatnit trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené,
neboť nelze rezignovat na vyvození trestní odpovědnosti a dodržení principů
rovného zacházení a spravedlnosti jen proto, že se jedná o podnikatelské
prostředí, které je spojeno s určitou mírou podnikatelského rizika, a tím tak
de facto omlouvat pachatelovo trestné jednání.
e) K výroku o náhradě škody
48. Neobstojí ani argumenty dovolatele R. M. proti výroku o náhradě
škody. Soud druhého stupně svůj výrok o náhradě škody, kterým stanovil
povinnost oběma obviněným společně a nerozdílně nahradit poškozené obchodní
společnosti G. částku ve výši 472 091 Kč, řádně odůvodnil (viz bod 22.
odůvodnění jeho rozsudku), srozumitelně vysvětlil, jak k uvedené částce dospěl
a proč uplatněný nárok poškozené považuje v této výši za důvodný. Na jeho
odůvodnění tak lze beze zbytku odkázat. Dovolatel sice toto odůvodnění podrobil
kritice, nicméně žádnou svou vlastní argumentaci nad rámec tohoto odůvodnění, s
níž by se dovolací soud musel vypořádat, nepřinesl.
V. Závěrečné shrnutí
49. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům tak lze uzavřít, že z
převážné části oba obvinění ve svých dovoláních uplatnili námitky ryze skutkové
a procesní, které neodpovídají deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu
důvodu. Pouze v malé části bylo některé jejich námitky (s notnou mírou
tolerance) možno označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy sice formálně odpovídající
uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak zároveň zjevně neopodstatněné. Proto
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl obě dovolání
obviněných ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože
Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí obou dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak
učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu