5 Tdo 954/2024-3799
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovoláních, která podali obviněný 1. Ing. Pavel Fára, bytem Na Březince 1368/5, Praha 5, a obviněná 2. právnická osoba – obchodní společnost NA BŘEZINCE, spol. s r. o., IČ: 45791759, se sídlem Na Březince 1368/5, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 5 To 88/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 81/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. Pavla Fáry a právnické osoby – obchodní společnosti NA BŘEZINCE, spol. s r. o., odmítají.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 2 T 81/2023, byli obvinění Ing. Pavel Fára a právnická osoba – obchodní společnost NA BŘEZINCE, spol. s r. o., uznáni vinnými přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to byl obviněnému Ing. Pavlu Fárovi podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku a § 67 odst. 1 a § 68 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 100 000 Kč. Dále byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 12 měsíců. Obviněná obchodní společnost NA BŘEZINCE, spol. s r. o., byla odsouzena podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 15 odst. 1 písm. c) a § 18 odst. 1, odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. o. p. o.“), a § 67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 50 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 500 Kč, celkem ve výši 75 000 Kč.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný Ing. Pavel Fára i obviněná právnická osoba NA BŘEZINCE, spol. s r. o. Tato odvolání Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 5 To 88/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl. Skutek, kterým byli obvinění uznáni vinnými, je popsán v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně i v odůvodnění usnesení odvolacího soudu a účastníkům tohoto řízení je dostatečně znám. Obviněný Pavel Fára se jej dopustil jako jediný jednatel obviněné obchodní společnosti NA BŘEZINCE, spol. s r. o., v rámci její činnosti a v jejím zájmu, proto lze ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) t. o. p. o., toto jednání přičíst i této právnické osobě.
II. Dovolání obviněných
3. Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění Ing. Pavel Fára a obchodní společnost NA BŘEZINCE, spol. s r. o., prostřednictvím svého společného obhájce dovolání, která opřeli o dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
4. Obvinění namítli, že nespáchali trestný čin, jímž byli uznáni vinnými, jednání popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nebylo provedenými důkazy prokázáno. Vytkli orgánům činným v trestním řízení, že neprovedly důkazy, které svědčily v jejich prospěch. Podle dovolatelů soudy nižších stupňů nepochopily mechanismus daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) a principy vedení účetnictví. Právě z tohoto důvodu tyto soudy nevyhověly jejich návrhu na doplnění dokazování o kompletní daňový spis a výslech svědků pracovníků Finančního úřadu Praha 5, a naopak provedly nadbytečné nic neprokazující výslechy svědků, a to dodavatelů či odběratelů obchodní společnosti NA BŘEZINCE, spol. s r. o. Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů označili dovolatelé za nedostatečné a zmatečné. Podle obviněných bylo v daňovém řízení prokázáno řádné vedení účetnictví. V tomto směru poukázali na účetnictví obchodní společnosti a skutečnost, že ani v daňovém, ani správním řízení jim nebylo vytknuto nějaké pochybení ve vedení účetních výkazů a dalších zákonných evidencí. Toto potvrdil i správce daně, neboť v souvislosti s daňovými přiznáními podanými obchodní společností za zdaňovací období od 1. 5. 2017 do 31. 3. 2020 ani za období předchozí či následující neshledal správce daně pochybení, pro které by byl povinen zahájit daňovou kontrolu. Správce daně v souvislosti s nimi nikdy nešetřil vedení účetnictví a údajů o stavu hospodaření, šetření s negativním výsledkem vedl pouze ohledně daňových úniků.
5. Dovolatelé dále uvedli, že soudy nižších stupňů si nevyžádaly od příslušného finančního úřadu kompletní daňový spis, který neměla k dispozici ani znalkyně Ing. Jarmila Rázková, proto jí vypracovaný znalecký posudek vychází z neúplných podkladů, což potvrdila i sama znalkyně. Takový znalecký posudek nemůže být podle dovolatelů podkladem pro rozhodnutí ve věci. Pokud odvolací soud konstatoval, že další údaje dovolatelé znalkyni nepředložili, namítli dovolatelé princip zákazu sebeobviňování „nemo tenetur se ipsum accusare“. Dále obvinění zdůraznili, že znalecký posudek zadal orgán činný v trestním řízení pro přečin zkrácení daně, nikoliv pro přečin, kterým byli uznáni vinnými. Podle názoru dovolatelů byla navíc znalkyně přibrána v rozporu s ustanovením § 105 odst. 1 tr. ř., policejní orgán jim neoznámil přibrání znalkyně, ta jim ani neprokázala, že byla znalkyní ustanovena, proto ani neměli důvod s ní komunikovat. Jedná se tedy podle dovolatelů o nezákonně opatřený důkaz a podle „teorie plodů z otráveného stromu“ nemůže být odsuzující rozhodnutí soudů založeno na takovémto důkazním prostředku.
6. Obvinění rovněž kritizovali obsah otázek položených orgánem činným v trestním řízení znalkyni. Znalkyní použitá metoda neměla podle obviněných žádnou vypovídací hodnotu a je v rozporu se zákonem o účetnictví. Nesouhlasili se závěry znaleckého posudku, který je podle nich nepoužitelný z důvodu nekompletních (resp. s případem nesouvisejících) podkladů, jejichž výčet podrobně v dovolání uvedli. Výsledky provedeného dokazování neumožňovaly podle obviněných závěr o nevedení účetnictví. Podle názoru obviněných závěry uvedeného znaleckého posudku neprokazovaly jejich jakoukoliv vinu. V uvedeném pak obvinění spatřovali zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, resp. měli za to, že provedené důkazy tato rozhodná skutková zjištění neprokazují. Dovoláním napadená rozhodnutí spočívají podle nich na nesprávném právním posouzení skutku, resp. skutek neměl být vůbec jako trestný čin posouzen, neboť se nestal tak, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně. Jednání orgánů činných v trestním řízení svědčí o jejich snaze za každou cenu oba dovolatele kriminalizovat, ostatně i správce daně podával trestní oznámení pro přečin podle § 240 tr. zákoníku, nikoli pro jiný trestný čin.
7. V další části dovolání obvinění namítli, že soudy nesprávně posoudily čin také z hlediska společenské škodlivosti, v této souvislosti se dovolávali i uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, neboť správce daně má k dispozici nástroje podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), pro nápravu protiprávních jednání podle daňových předpisů. Soudy podle nich vycházely z nepravdivých tvrzení správce daně, která byla vyvrácena v průběhu hlavního líčení. Za nezákonný označili i postup správce daně, který v rozporu s daňovým řádem odmítl provést místní šetření. Dále dovolatelé namítli, že daňové doklady k dani z přidané hodnoty byly doručeny příslušnému správci daně datovou schránkou i v listinné podobě do sběrného boxu, který v době pandemie Covidu nahrazoval podatelnu finančního úřadu.
8. Závěrem svého dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, eventuelně aby byli podle § 265m odst. 1 tr. ř. po zrušení těchto rozhodnutí zproštěni obžaloby.
III. Vyjádření k dovolání
9. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
10. Státní zástupce zdůraznil, že námitky dovolatelů proti rozsahu provedeného dokazování a správnosti skutkových zjištění neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zpochybňovali jimi totiž pouze výsledky provedeného dokazování, aniž by konkretizovali, proč obsah důkazů neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Argumentace dovolatelů je podle státního zástupce založena pouze na prosté polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními. Podle státního zástupce neodpovídá tomuto dovolacímu důvodu v jeho třetí alternativě ani námitka, že soudy nižších stupňů neprovedly důkazy navržené dovolateli. Postup soudů nižších stupňů je v tomto směru zákonný a důvodný, neboť soud prvního stupně odůvodnil, proč důkazní návrhy obviněných považoval za nadbytečné (viz str. 11 bod 31. odůvodnění rozsudku).
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není způsobilý naplnit ani poukaz obviněných na doktrínu angloamerického práva tzv. plodů z otráveného stromu. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015, uvedl, že tato doktrína není převzata do českého trestního řízení, a tudíž se v našem právním řádu neuplatní závěr, že důsledkem vadného postupu orgánů činných v trestním řízení v procesu dokazování je vždy absolutní neúčinnost a nepoužitelnost důkazů. Navíc tato námitka představuje pouze polemiku s právními závěry soudů nižších stupňů (vyslovených k procesní účinnosti důkazů) a k navazující otázce vyvození skutkových zjištění z těchto důkazů.
12. Za námitku ryze procesního charakteru, nezpůsobilou naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., označil státní zástupce tvrzení obviněných o nezákonném „fishingu“. Podle státního zástupce se v projednávané věci nejedná o tzv. fishing expedition (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 4. 2015 ve věci Vinci Construction a GTM Génie Civil et Services v. Francie, stížnosti č. 63629/10 a 60567/10, souhlasné stanovisko soudců Zupančiče a De Gaetana). Z dostupného spisového materiálu podle státního zástupce nevyplynulo, že by policejní orgán neměl k dispozici dostatek relevantních poznatků, na jejichž podkladě bylo možné učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu. Nejedná se tak o nezákonné shromažďování důkazů s cílem libovolně obvinit dovolatele. Státní zástupce připomněl, že trestní
řízení se vede pro skutek, jehož právní posouzení se může v průběhu trestního řízení měnit, a orgány činné v trestním řízení nejsou takovým právním posouzením skutku vázány, za předpokladu dodržení zásady totožnosti skutku, které se však změna právní kvalifikace nijak nedotýká. V projednávané věci tak nelze konstatovat porušení práva obviněných na spravedlivý proces.
13. Námitka obviněných, jíž poukázali na nedostatečnou společenskou škodlivost činu, sice odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak není důvodná. V této souvislosti státní zástupce poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013-I., II. Sb. rozh. tr. Ve vztahu k projednávané věci zdůraznil, že skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý, který by snad nedosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Délka páchání trestné činnosti a způsob jejího spáchání neumožňují závěr, že by trestní věc obviněných nedosahovala škodlivosti typické pro tento druh trestné činnosti. Současně státní zástupce poukázal i na nedostatek sebereflexe u obviněného Ing. Pavla Fáry.
14. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněných
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některé z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovýmto důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
17. Obvinění opřeli svá dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ačkoli správně měli uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě právě s odkazem na jimi uplatněné dovolací důvody. Toto v zásadě pouze formální pochybení však nemělo vliv na možnost projednat jejich dovolání a rozhodnout o nich.
18. Dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž soudy nižších stupňů pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených s právem na spravedlivý proces, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.
Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS 103/23, ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22). Jedná se o situace, v nichž se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23.
9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Právo na spravedlivý proces však nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
b) K dovolacím námitkám obviněných
20. K obviněnými uplatněným dovolacím námitkám Nejvyšší soud předně podotýká, že z velké části jde o opakování jejich obhajoby z předchozích stadií trestního řízení, s níž se soudy nižších stupňů přesvědčivě a náležitým způsobem vypořádaly v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí. Lze navíc přisvědčit i státnímu zástupci, že obvinění v dovolání vznesli ve značné míře námitky, které svým obsahem vůbec nebyly způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud se takovými námitkami tyto soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým a dostatečně přesvědčivým způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
21. Uplatněným dovolacím důvodům nemohla odpovídat námitka obviněných, že byly opomenuty (resp. odvolacím soudem nebyly provedeny) jimi navržené důkazy daňovým spisem. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že důkazní prostředky, jejichž provedení soudy nižších stupňů odmítnou a své rozhodnutí náležitě zdůvodní v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nelze hodnotit jako opomenuté důkazy. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud při svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí, a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které opomene.
Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V projednávané věci soud prvního stupně dostatečně přesvědčivě zdůvodnil, proč považoval výše zmíněné důkazní návrhy obviněných za nadbytečné (viz zejména body 30.
až 32. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak odvolací soud odůvodnil zamítnutí důkazního návrhu daňovým spisem tím, že trestní spis obsahuje sdělení finančního úřadu o tom, že daňový spis žádné účetní doklady neobsahuje. Ani výslechy pracovníků Finančního úřadu hl. m. Prahy, Územního pracoviště pro Prahu 5 by proto nemohly na učiněných skutkových závěrech soudů nižších stupňů nic změnit. Vzhledem k uvedenému se proto nejedná o opomenutý důkaz.
22. K námitkám obviněných, v nichž nesouhlasili s rozsahem provedeného dokazování a se správností skutkových zjištění, lze uvést, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky.
Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Pokud soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů.
Výhrady obviněných uvedené v dovolání nepřesahují charakter prosté polemiky s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů, jejímž prostřednictvím se obvinění snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné závěry ohledně naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Stejné výhrady ostatně uplatnili obvinění již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy se s jejich námitkami náležitě vypořádaly, a lze tudíž v podrobnostech odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí.
Takové námitky nejsou způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Tyto námitky svým obsahem směřují výlučně do skutkových zjištění, a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněných tedy ani v případě, v němž by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nejvyšší soud neshledal ani zjevný rozpor, natožpak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. O takový rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna.
Zjevný nesoulad je tak dán pouze v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které odpovídají § 2 odst. 6 tr. ř. a nalezly svůj odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru lze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i usnesení soudu odvolacího zcela odkázat.
23. Ve vztahu k tvrzeným procesním vadám, k nimž mělo dojít při přibrání znalkyně Ing. Jarmily Rázkové k podání znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, se specializací daňové evidence, přičemž podle obviněných měla být znalkyně přibrána v rozporu s ustanovením § 105 tr. ř., a k tvrzené námitce o nepoužitelnosti znaleckého posudku pro doktrínu tzv. plodů z otráveného stromu, Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že česká trestní teorie ani praxe doposud nepřevzala angloamerickou doktrínu plodů z otráveného stromu (srov. např. Šámal, P., Musil, J., Kuchta, J.
a kol. Trestní právo procesní. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 372; Nett, A. Plody z otráveného stromu. Brno: Masarykova univerzita, 1997, str. 44-45; příslušní autoři sice s odmítáním této doktríny polemizují, zároveň však jednoznačně konstatují, že česká trestní teorie ani praxe tuto doktrínu nepřevzala). Nelze ovšem vyloučit, že v některých případech se může na základě „kontinentálního“ formálně-materiálního přístupu k hodnocení zákonnosti důkazů dojít ke stejným závěrům jako na podkladě této angloamerické doktríny.
Podstatné nicméně je přistupovat k hodnocení zákonnosti důkazů vždy diferencovaně s ohledem na konkrétní povahu a závažnost vady nastalé v procesu dokazování a nečinit paušální závěry, že celý důkaz získaný nebo odvozený z procesně nepřípustně provedeného úkonu je „otrávený“ [srov. též Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl (§ 1 až § 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, str. 804, 877, 878, 1196]. Ve vztahu k projednávané věci je však potřeba zdůraznit, že s uvedenou námitkou obviněných se již náležitě věcně správně vypořádal soud prvního stupně, když uvedl, že opatření o přibrání znalce vydal policejní orgán v přípravném řízení, a to před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr.
ř., tudíž neměl v této fázi trestního řízení zákonnou povinnost o úkonu spočívajícím ve vydání opatření podle § 105 odst. 1 tr. ř. vyrozumívat v té době teprve podezřelé osoby či případně jejich obhájce. V této fázi řízení bylo teprve prověřováno, zda na podkladě trestního oznámení finančního úřadu policejní orgán zjistí skutečnosti, které by mohly vést k zahájení trestního stíhání vůči konkrétní osobě či osobám. Nejvyšší soud považuje tuto argumentaci za správnou a vyčerpávající. Navíc znalkyně byla v rámci hlavního líčení vyslechnuta, stvrdila závěry písemně podaného znaleckého posudku, vysvětlila jeho závěry, tudíž k porušení zásad spravedlivého procesu a možnosti obviněného uplatnit své právo na obhajobu v rámci takto provedeného důkazu nedošlo.
Závěry znaleckého posudku ohledně nikoli řádného vedení účetnictví obchodní společnosti NA BŘEZINCE, spol. s r.
o., jsou přitom v souladu s dalšími provedenými důkazy i zprávami správce daně, který rovněž potvrdil nikoli řádné vedení účetních knih, zápisů a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole u této obchodní společnosti, přičemž v důsledku tohoto stavu nebylo možno opakovaně ověřit správnost daňových přiznání nejenom k dani z příjmů, ale i k dani z přidané hodnoty této společnosti v období od 1. 5. 2017 do 31. 3. 2020.
24. Rovněž další procesní námitku obviněných ohledně nezákonného „fishingu“, tj. nezákonného shromažďování důkazů s cílem obvinit dovolatele, lze označit za nedůvodnou. V tomto ohledu lze přisvědčit argumentaci soudů nižších stupňů (zejména bod 34. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Předně je nutné připomenout, že postup orgánů činných v trestním řízení je od okamžiku, v němž se dozví o protiprávním jednání, veden zásadou oficiality. Pokud policejní orgán na základě vlastních poznatků či podnětů jiných osob či orgánů učinil závěr o podezření ze spáchání trestné činnosti, byl povinen věc prošetřit (srov. § 2 odst. 4 a § 158 odst. 1 tr.
ř.). Pokud tedy orgány činné v trestním řízení obdržely poznatky o podezření, které by mohlo dosahovat trestněprávní roviny, bylo zcela namístě přiměřeně uplatnit i další postup podle trestního řádu. Za situace, že v rámci prověřování obviněných pro podezření ze spáchání trestného činu podle § 240 tr. zákoníku vyvstaly skutečnosti nasvědčující podezření ze spáchání přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, pro který bylo následně zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, byl tento postup orgánů činných v trestním řízení v projednávané věci plně v souladu se zásadou vyšetřovací, podle které je státní zástupce a potažmo policejní orgán povinen stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví (§ 2 odst. 3 tr.
ř.). Nelze tedy přisvědčit obviněným, že by se ze strany policejního orgánu jednalo o provádění tzv. namátkových vyšetřovacích úkonů za účelem nějaké podezření teprve zformulovat. Ze spisu v projednávané věci je patrné, že trestní stíhání obviněných pro přečin podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku bylo řádně zahájeno, a tudíž obvinění měli možnost z postupu orgánů činných v trestním řízení zjistit, jaké věci se jejich úkony týkají, a jak je tento skutek právně kvalifikován. Obvinění těmto skutečnostem mohli přizpůsobit svou obhajobu, tudíž nebyli ani kráceni na svém právu na obhajobu (čl.
40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a nebyl porušen ani zákaz sebeobviňování (čl. 40 odst. 4 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nejvyšší soud považuje za rozhodné, že skutek, pro který byla podána obžaloba a pro který byli obvinění posléze odsouzeni, zůstal totožný, takže obviněným bylo známo, pro jaký skutek se vede trestní řízení. Zde je třeba zdůraznit, že trestní řízení se vede pro skutek, nikoliv pro právní kvalifikaci, která se může v průběhu trestního řízení měnit.
25. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. sice odpovídá námitka obviněných, týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe v projednávané věci, kterou vymezili obecným tvrzením, že v projednávané věci bylo možné zájem chráněný trestním zákonem naplnit s použitím prostředků daňového řádu, tedy sankcí a donucovacích prostředků podle tohoto zákona s využitím dalších daňových zákonů. Ani této námitce však nelze přisvědčit, neboť odpovědnost podle norem správního práva by byla nedostatečná ve vztahu k ochraně veřejného zájmu na zachování práv chráněných přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, uvedl, že „Došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby. …. Sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu podle této normy“. Skutečnost, že lze vymáhat úhradu daně prostředky správního práva, neznamená, že by stát měl zcela rezignovat na trestní stíhání protiprávního jednání. Ve vztahu k nyní posuzovanému případu pak lze bezpochyby uzavřít, že obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, přičemž zde nejsou dány okolnosti svědčící o nižší společenské škodlivosti, které by odůvodňovaly dostatečnost postihu podle jiného odvětví práva. Právě naopak, jednání popsané ve skutkově větě svědčí o naprosté lhostejnosti k hodnotám a zájmům chráněným normami trestního práva. Nutno dodat, že obvinění ani netvrdí takové specifické či výjimečné okolnosti, jejichž důsledkem by byl nedostatek společenské škodlivosti. Nevedení účetnictví nebylo excesivní, krátkodobou záležitostí, resp. rozsah spáchané trestné činnosti z hlediska délky jejího páchání a způsob jejího spáchání neumožňuje závěr o tom, že by trestní věc obviněných nedosahovala škodlivosti typické pro tento druh trestné činnosti. Námitky obviněných v tomto ohledu je tak třeba označit jako zjevně neopodstatněné. Soudy nižších stupňů správně zohlednily délku páchání činu, stejně jako další okolnosti podmiňující trestnost jednání obviněných, tudíž použily ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku ve shodě s jeho výkladem přijatým ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu, které je publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
V. Závěrečné shrnutí
26. Obvinění Ing. Pavel Fára a právnická osoba obchodní společnost NA BŘEZINCE, spol. s r. o., v projednávané věci uplatnili námitky, které byly v zásadě totožné s těmi, které již uplatňovali v předcházejících fázích tohoto trestního řízení před soudy nižších stupňů, které se s nimi věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly. Takto uplatněné námitky zčásti vůbec neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům a ve zbytku (námitka subsidiarity trestní represe a „ultima ratio“) byly zjevně neopodstatněné. S ohledem na tuto skutečnost proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných odmítnout, a to z důvodů, které jsou výše uvedeny, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Takové rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to na podkladě trestního spisu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 11. 2024
JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu