USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2022 o dovolání
obviněného V. L., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 5 To 15/2022, jako odvolacího soudu v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp.
zn. 28 T 6/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. L. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 12.
2021, sp. zn. 28 T 6/2019, byl obviněný V. L. (dále také „obviněný“ nebo
„dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1,
odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za který byl podle § 198
odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr.
zákoníku, za použití § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle § 229 odst. 1 tr.
ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy na
řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm.
b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat zločin týrání osoby
žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst.
3 tr. ř. byla poškozená I. L. odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové
újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný
zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3
písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že
v přesněji neurčené době od roku 2012 nejméně do roku 2017 v XY, na ulici XY a
poté v rodinném domě v obci XY č. p. XY, okres Šumperk, kde bydlel společně se
svou manželkou I. L., nar. XY, a jejich nezletilými dětmi AAAAA (pseudonym),
nar. XY, BBBBB (pseudonym), nar. XY, CCCCC (pseudonym), nar. XY, DDDDD
(pseudonym), nar. XY, a EEEEE (pseudonym), nar. XY, opakovaně fyzicky a slovně
napadal své děti, čímž si vynucoval jejich poslušnost, kdy při projevu jejich
nesouhlasu je posílal klečet do kouta, nezletilého EEEEE bil dřevěnou tyčkou,
dceru BBBBB opakovaně držel za nohy hlavou dolů, vláčel ji po bytě, také ji za
vlasy nadzvedl a přenesl na jiné místo, čímž jí vytrhal část vlasů, tuto silně
kopl do přirození, z kterého poté krvácela, také nezletilou dceru CCCCC tahal
za vlasy, když jí bylo 15 let, stáhl jí kalhoty i se spodním prádlem a zbil ji
na holý zadek, tuto nutil vykonávat těžké práce v lese, ačkoli měla zdravotní
problémy se zády, dceru AAAAA si vždy po návratu z konzervatoře v XY posadil ke
stolu, obžalovaný si sedl naproti své dcery a díval se na ni, přičemž bez jeho
svolení nesměla odejít, následně jí vybral peníze z jejího účtu a neposílal jí
žádné finanční prostředky, i když řádně studovala, nezletilé děti nutil, aby se
myly do půl pasu studenou vodou, musely se několik hodin modlit s rukama nad
hlavou, v důsledku čehož se někdy nestihly připravit na školní výuku, neustále
jim prohledával a kontroloval jejich osobní věci, dcerám zakazoval si holit
nohy, rozbíjel také různé věci v domácnosti, kdy děti se obžalovaného bály a
žily v napětí a strachu, přičemž v důsledku jednání obžalovaného se u CCCCC
rozvinula posttraumatická stresová porucha projevující se opakovaným nočním
probouzením, traumatickými vzpomínkami charakteru flashbacků, občasnou
podrážděností, nejistotou, napětím a sebepoškozováním, kterou trpěla ještě v
době znaleckého vyšetření dne 16. 8. 2018, a u BBBBB se rozvinula těžká
depresivní fáze projevující se sebevražednými úvahami, vyčerpáním, únavou a
beznadějí s následným sebepoškozováním a touto trpěla ještě v době znaleckého
vyšetření dne 16. 8. 2018, kdy tendence k jejímu odeznívání za předpokladu
ukončení vyvolávajícího stresoru, adekvátní medikace psychofarmaky a
psychologické péče je v řádu několika měsíců, přičemž začátky tohoto onemocnění
u obou poškozených lze spatřit v minulosti, tedy v době soužití s obžalovaným,
přičemž v průběhu svého jednání byl obžalovaný minimálně srozuměn s tím, že
poškozené děti budou jeho jednání vnímat jako těžké příkoří, a vědět měl a
mohl, že svým jednáním nezletilým poškozeným způsobí delší dobu přetrvávající
psychické potíže.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 12.
2021, sp. zn. 28 T 6/2019, podali obviněný a státní zástupce odvolání. Obviněný
brojil proti výroku o trestu, státní zástupce svůj řádný opravný prostředek
zaměřil v neprospěch obviněného do výroku o trestu a do zprošťujícího výroku.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 5 To 15/2022,
byl napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1
písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu, a za
splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl
podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti
let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. byl z podnětu téhož
odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušen i v jeho zprošťující části
a ve výroku o náhradě škody podle § 229 odst. 3 tr. ř. a v rozsahu tohoto
zrušení bylo podle § 223 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2
písm. a) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro skutek, v němž byl spatřován
zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2
písm. d) tr. zákoníku, zastaveno, neboť trest, k němuž může trestní stíhání
vést, je zcela bez významu vedle trestu, který byl obviněnému již uložen pro
jiný čin. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto. Jinak zůstal
napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 5 To
15/2022, podal obviněný V. L. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě
dovolání a namítl, že uvedené rozhodnutí spočívá na nesprávné aplikaci podmínek
ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a souvisejících ustanovení § 37 odst. 2 a
§ 38 odst. 2, 3 tr. zákoníku, ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu, v
důsledku čehož došlo k právnímu pochybení dovolacího (zjevně správně
„odvolacího“) soudu, tedy k naplnění zákonných podmínek dovolání v intencích §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Podle mínění dovolatele mu odvolací soud vzal zcela nepředvídatelně svobodu,
aniž by řádně zdůvodnil, v čem spatřuje nesprávnost závěrů nalézacího soudu. Současně tím popřel vlastní závazné pokyny vymezené v jeho (předchozím
zrušujícím) rozhodnutí ze dne 27. 1. 2021, kterými se nalézací soud důsledně
řídil. Interpretační a aplikační libovůle vrchního soudu ve vztahu k § 58 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že vrchní soud sice pod body 12. až 14. správně
rozvádí podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení, avšak z hlediska subsumpce
konkrétních okolností případu od některých relevantních okolností zcela odhlíží
nebo je bagatelizuje, a tak nedoceňuje v předmětné záležitosti takové okolnosti
z hlediska ústavně chráněného požadavku individuálního přístupu (čl. 36 Listiny
a čl. 6 Úmluvy), které se běžně u tohoto druhu trestné činnosti nevyskytují a
jsou důvodem pro užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel v této souvislosti
upozornil zejména na výchovné prostředí v rodině, které bylo „zatíženo“ bigotní
náboženskou orientací, jež se nesrovnává se standardy, které současná
společnost klade na ochranu zájmu dětí, resp. členů rodiny, na jednotnou
duchovní orientaci obou rodičů, a dokonce aktivnější roli manželky, která se
vůči výchovným praktikám dovolatele nejprve nevymezila, dále na to, že výchovné
prostředky, které používal, nebyly motivovány, resp. nevycházely z agrese, ale
z představy o efektivním naplňování morálních principů vycházejících ze
společné duchovní – sektářské – orientace obou rodičů, a taktéž na to, že
jednal z hlubokého přesvědčení o své odpovědnosti před Bohem a nyní je schopen
potřebné sebereflexe, jak vyplývá z vyjádření znalkyně MUDr. Marty Holanové. Dovolatel vyzdvihl, že mu byla opatrovnickým soudem přikázána výchova
nezletilých synů DDDDD (ten je již t. č. zletilý – pozn. soudu) a EEEEE, kterým
zabezpečuje náležitou péči. Jeho výchovná role otce je nezastupitelná, a to
proto, že vzájemné vztahy mezi syny a matkou jsou narušené. Pro oba syny
představuje rozhodnutí odvolacího soudu zcela fatální destabilizační faktor,
který otřásá jejich životními jistotami, nejenom pokud jde o rodinné zázemí,
ale též z pohledu důvěry k výkonu státní moci. Odvolací soud podle něj hodnotil
celou záležitost velmi povrchně. Zpochybnění zprošťující části rozsudku
nalézacího soudu odvolacím soudem jenom dubiozním poznatkem o viktimizačním
syndromu poškozené s tím, že závěr nalézacího soudu je předčasný, nemůže ve
světle celé řady důkazů, které nalézací soud provedl, evidentně obstát. Obviněný akcentoval, že společenská škodlivost jeho činu je mírněna jeho
upřímnou snahou, kterou projevil pokáním, omluvou dceři CCCCC u jednání před
soudem a zejména řádnou výchovou svěřených nezletilých synů po kvalifikovanou
dobu. Společenskou škodlivost stran výchovných praktik dovolatel zásadním
způsobem průběžně odčiňuje rovněž smířlivou otevřeností ke zbývajícím členům
dnes již rozpadlé rodiny. Významný je i signál ze strany bývalé manželky, který
představuje její dopis přímo odvolacímu soudu, jenž nebyl brán na zřetel.
Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že trest, který mu byl uložen, je drakonický a
v celé rodině vyvolává roztrpčení. Je nepřiměřeně tvrdý, když odvolací soud
extrémně akcentoval dílčí složku účelu trestu spočívající v nezbytné ochraně
společnosti před pachateli trestných činů. Přitom zcela vytěsnil restorativní
funkci účelu trestu, přičemž vyprázdnil zákonný příkaz přiměřenosti trestu v
mezích zásady subsidiarity trestní sankce (§ 38 odst. 2 tr. zákoníku) a s ním
úzce spjatý zákonný příkaz přihlédnout při ukládání trestních sankcí i k právem
chráněným zájmům osob poškozených trestným činem (§ 38 odst. 3 tr. zákoníku).
6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud v intencích § 265m tr. ř. vyhlásil
rozsudek, podle něhož se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2022,
sp. zn. 5 To 15/2022, ve výrokové části I., II., III. zrušuje a podle § 198
odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný odsuzuje
k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž podle § 84, § 85 odst. 1 tr.
zákoníku, za použití § 81 odst. 1 tr. zákoníku se mu výkon trestu podmíněně
odkládá na zkušební dobu v trvání 3 let za současného vyslovení dohledu. Pro
případ, že by dovolací soud nerozhodl, jak je uvedeno shora, dovolatel navrhl,
aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výrokové části I., II., III. zrušil a
věc vrchnímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze vytýkat nedostatky ve výměře
trestu, protože námitky proti druhu a výměře trestu (s výjimkou trestu odnětí
svobody na doživotí) je možné v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci
zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., což
však lze pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který
zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem
na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení
nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání
namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno
rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku
záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu,
jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být
uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v
trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo
530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
8. Požadavky na užití § 58 tr. zákoníku nelze prostřednictvím žádného
dovolacího důvodu namítat a s odkazem na § 265b odst. 1 tr. ř. není možné
soudům vytýkat, že neužily toto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí
svobody pod dolní hranici trestní sazby. Nejsou-li splněny podmínky pro
mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, která
je ve zvláštní části trestního zákona stanovena pro příslušný trestný čin, pak
v řízení o dovolání nelze s úspěchem namítat ani existenci dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., neboť tato otázka souvisí s
přiměřeností uloženého trestu, kterou zásadně nelze v dovolání zpochybňovat
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, ze
dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo
362/2014, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, ze dne 22. 6. 2017, sp.
zn. 8 Tdo 672/2017, a jiné). K přezkumu výroku o trestu by v dovolacím řízení
mohlo dojít pouze z toho hlediska, že by uložený trest byl tak extrémně přísný,
že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe
a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do
jeho soukromého a rodinného života ve smyslu článku 10 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Šlo by o krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi
druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanoveným zákonem
dosahoval ústavněprávní roviny, což by odůvodňovalo zásah dovolacího soudu.
9. Podle státní zástupkyně se však o žádný takový extrémní případ v posuzované
věci nejedná. Okolnosti vyhodnocené odvolacím soudem jako okolnosti polehčující
ve spojení i s dalšími okolnostmi případu či poměry pachatele rozhodně nejsou
natolik výjimečné, aby dovolily vyslovit závěr, že by použití trestní sazby
odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem bylo pro pachatele nepřiměřeně
přísné, a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Uložený
trest neodporuje ani zásadám vymezeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4.
2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, v němž Ústavní soud zohledňuje nejlepší zájem
dítěte při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody. Obviněný má sice na
základě dohody s bývalou manželkou svěřeny do péče své dva syny, z nichž však
jeden je zletilý a druhému je již patnáct let. Faktická závislost na obviněném
tedy není nikterak zásadní. Na druhou stranu je třeba zhodnotit, že obviněný se
negativně výchovně podepsal i na výchově obou těchto svých synů. Přestože je
tedy trest odnětí svobody prostředkem ultima ratio, v systému trestů je jeho
uložení nevyhnutelné. Veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě
značný a v tomto konkrétním případě převažuje nad nejlepším zájmem dítěte. V
tomto případě totiž nejsou dány žádné specifické okolnosti, které by významněji
zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody na dítě v porovnání s jinými případy.
10. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší
soud učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím,
aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované
rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného V. L. je
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal
včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr.
ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání
platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence
určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového
dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu,
apod.
14. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí
svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v
soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním
vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
15. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze
dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obsahem námitek pak musí
být buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní
sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého
trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr.
zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného
trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č.
22/2003 Sb. rozh. tr.).
16. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by
shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností
trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s
ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11.
2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je
předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.
Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty
základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu
právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své
judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout
vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy,
kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně
zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy,
jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění,
nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu
či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným
dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v
důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.
4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018,
sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání obviněného bylo koncentrováno v námitkách, že odvolací soud
pochybil, neaplikoval-li (na rozdíl od soudu nalézacího) § 58 odst. 1 tr.
zákoníku a neponechal mu trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby
stanovené zákonem za současného podmíněného odkladu výkonu trestu. Svoji
argumentaci obviněný podpořil poukazem na (podle jeho mínění zcela mimořádné)
okolnosti případu, poměry obviněného zejména ve vztahu k výchově dvou synů a
jeho sebereflexi.
18. Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku představuje prostředek soudcovské
individualizace trestu, který umožňuje zmírnění trestu odnětí svobody. Postup
podle § 58 tr. zákoníku umožňuje řešit situaci, kdy vzhledem k okolnostem
konkrétního případu a osobě pachatele představuje i dolní zákonná sazba trestu
odnětí svobody nepřiměřený trest pro pachatele. V této souvislosti nutno
upozornit na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, v jejímž smyslu námitky
obviněného ohledně neaplikovaného ustanovení § 58 tr. zákoníku nenaplňují
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 263/2016, ze dne
27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo
1051/2014, ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016 aj.). Jak již shora
uvedeno, zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to
pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a
závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl
neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne
30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
19. Dovolací soud však nic takového neshledal. Uložený trest odnětí svobody
není v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími
relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem
proporcionality trestní represe. V posuzované věci se odvolací soud žádného
pochybení při ukládání trestu obviněnému V. L. nedopustil, a dovolacím námitkám
proto nelze přisvědčit.
20. Obviněný byl nalézacím soudem uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby
podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to
byl odvolacím soudem, který nově rozhodoval o trestu, podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že při stanovení a posuzování
právního následku trestní odpovědnosti obviněného vycházel v zásadě ze stejných
premis jako soud prvního stupně (srov. body 303. – 307.), avšak rozešel se s
ním v závěrech, na základě nichž dovodil možnost aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní
sazby. Podle odvolacího soudu nalézací soud skutečnosti, kterými argumentoval,
přecenil a některé naopak nedocenil, tudíž jeho rozsudek nemohl v příslušné
části obstát a byl důvodem pro postup podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. Zdůraznil, že ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je svým charakterem sice
dalším prostředkem soudcovské individualizace trestu, nikoliv však pravidelným
prostředkem, tudíž je třeba jeho aplikaci zvažovat nikoliv mechanicky, ale
přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Odvolací soud připomněl, kdy je aplikace předmětného ustanovení především
namístě, přičemž konstatoval, že stupeň společenské škodlivosti jednání
obviněného je vysoký, a to právě s ohledem na délku páchání trestného činu,
počet týraných osob a vznik závažného následku spočívajícího v újmě na zdraví v
psychické oblasti u dvou osob. Podstatným způsobem společenskou škodlivost
jednání obviněného nesnižuje ani poznatek o tom, že v současné době u poškozené
BBBBB již psychické problémy nepřetrvávají, což ovšem nelze bezezbytku
konstatovat v případě poškozené CCCCC. Soud poznamenal, že v případě osobních
poměrů obviněného nebylo zjištěno více polehčujících okolností [pouze jedna
podle § 41 písm. o) tr. zákoníku – vedení řádného života před spácháním činu] a
ani žádná jiná významná polehčující okolnost, která by přesvědčivým způsobem
snižovala závažnost spáchaného trestného činu. Poznatky o tom, že má obviněný
ve své péči oba dva syny (DDDDD je již zletilý, EEEEE je ve věku 15 let), že
teprve až po zrušení věci odvolacím soudem a jejím vrácení krajskému soudu k
novému rozhodnutí získal obviněný jiný náhled na protiprávnost svého jednání,
když se poškozené CCCCC po jejím výslechu v hlavním líčení omluvil, že
poškozené dcery CCCCC i BBBBB v současné době vedou normální život a že i se
svojí matkou I. L. požádaly soud o shovívavý přístup vrchního soudu při
projednávání podaných odvolání, nejsou podle závěru vrchního soudu skutečnostmi
takové intenzity, které by měly odůvodňovat aplikaci moderačního ustanovení při
stanovení a ukládání trestněprávní sankce za protiprávní jednání obviněného. Obviněnému byl proto odvolacím soudem po zrušení výroku o trestu napadeného
rozsudku ukládán nový trest odnětí svobody podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku, a
to v rámci zákonného rozpětí od 5 do 12 let.
Při uvážení polehčující okolnosti
podle § 41 písm. o) tr. zákoníku, při absenci přitěžujících okolností a výše
uvedeným zjištěním k osobním poměrům obviněného dospěl soud k závěru, že v
případě obviněného bude zcela dostačující a přiměřené uložení trestu odnětí
svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Uložený trest odnětí
svobody je ze zákona trestem nepodmíněným, pro jehož výkon byl obviněný zařazen
do příslušného typu věznice s ostrahou [§ 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku]
(srov. body 11. až 20. rozsudku odvolacího soudu).
21. Dovolací soud se s argumentací odvolacího soudu ztotožnil a proti závěru o
uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání pěti let, tj. na samé
dolní hranici trestní sazby, nemá z hlediska zásady proporcionality trestní
sankce výhrad. Trest uložený obviněnému nelze označit za nepřiměřeně přísný a
zjevně nespravedlivý. Podrobné úvahy soudu obsažené v odůvodnění jeho
rozhodnutí jsou přiléhavé a nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let
je s přihlédnutím k okolnostem případu a následkům jednání obviněného
bezpochyby adekvátní. Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že stupeň
společenské škodlivosti jednání obviněného je vysoký, a to s ohledem na délku
páchání trestného činu, počet týraných osob (celkem pět dětí) a vznik závažného
následku spočívajícího v těžké újmě na zdraví v psychické oblasti u dvou z nich
(podle znaleckého posudku u poškozené CCCCC posttraumatická stresová porucha a
u poškozené BBBBB, nyní XY, středně těžká depresivní fáze projevující se
sebevražednými úvahami, vyčerpáním, únavou a beznadějí s následným
sebepoškozováním). Obě poškozené tímto trpěly ještě v době znaleckého vyšetření
dne 16. 8. 2018, tedy 7 měsíců po přerušení kontaktu s obviněným. Odvolací soud
vzal relevantně v potaz polehčující okolnost v podobě dosavadní bezúhonnosti
obviněného. Současně ale správně dovodil, že žádná jiná významná polehčující
okolnost, která by přesvědčivým způsobem snižovala závažnost spáchaného
trestného činu, není dána. Pokud tedy za daných okolností dospěl k závěru, že
okolnosti činu a způsobený následek vylučují aplikaci ustanovení § 58 odst. 1
tr. zákoníku, přičemž zmíněnou polehčující okolnost, absenci přitěžujících
okolností a zjištění k osobním poměrům obviněného zohlednil do té míry, že
trest odnětí svobody byl uložen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby
podle § 198 odst. 3 tr. zákoníku, nelze takto uloženou a odůvodněnou sankci
jako celek považovat za zjevně excesivní, extrémně přísnou, zjevně
nespravedlivou a nepřiměřenou. Není tedy namístě závěr preferovaný obviněným,
že by jemu uložený trest odnětí svobody měl být v projednávané věci posouzen
jako rozporný se zásadou proporcionality trestní represe.
22. V návaznosti na argumentaci obviněného stran svěření jeho dvou synů do jeho
péče opatrovnickým soudem je vhodné poznamenat, že případy, kdy bylo do
pravomocných rozhodnutí ukládajících nepodmíněný trest odnětí svobody zasaženo
zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu či Ústavního soudu z důvodu kolize s
principem proporcionality trestní represe, se týkaly situací, v nichž byly
upřednostněny zájmy na výchovných poměrech nezletilých dětí výrazně nízkého
věku před postihem rodičů, pachatelů trestné činnosti směřující proti rodinným
příslušníkům, nepodmíněným trestem odnětí svobody, který by jinak byl plně
adekvátní. Výbor pro práva dítěte v návaznosti na článek 9 Úmluvy o právech
dítěte vydal pod bodem 30 doporučení o právech dětí uvězněných osob, podle
kterého při „ukládání trestu rodičům a hlavním pečovatelům mělo být všude, kde
je to možné, zváženo uložení trestu nezahrnujícího odnětí svobody namísto
trestu, který odnětí svobody zahrnuje, včetně předsoudní a soudní fáze řízení.
Alternativy k odnětí svobody by měly být dostupné a používané případ od případu
s plným zvážením možných dopadů různých trestů na nejlepší zájmy dotčených
dětí.“ Obdobné postoje vyplývají i z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva, která zdůrazňuje, že soudy se musí nejlepším zájmem dítěte zabývat a
posoudit jej v dané konkrétní situaci, pokud rozhodují ve věci s dopadem na
dítě (viz např. rozsudek ze dne 28. 6. 2007 ve věci Wagner a J. M. W. L. proti
Lucembursku, stížnost č. 76240/01, § 135; ze dne 26. 6. 2014 ve věci Mennesson
proti Francii, stížnost č. 65192/11, § 93; ze dne 21. 12. 2010 ve věci Anayo
proti Německu, stížnost č. 20578/07, § 71; ze dne 20. 1. 2015 ve věci Gözüm
proti Turecku, stížnost č. 4789/10, § 50-51; či ze dne 10. 2. 2015 ve věci
Penchevi proti Bulharsku, stížnost č. 77818/12, § 71). V duchu takového
přístupu bylo rozhodnuto např. ve věci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.
2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 (obviněná matka odsouzená za týrání tří velmi
malých nezletilých dětí, u nichž byla zachována perspektiva pozitivního vztahu
k matce a výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody byl shledán
kontraproduktivní naději na znovuvybudování či uchování dobrého vztahu mezi
rodiči a týranými dětmi), či nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn.
II. ÚS 2027/17 (obviněný pod vlivem alkoholu při dopravní nehodě způsobil
usmrcení manželky a staršího syna, přičemž mladší syn utrpěl toliko lehká
poranění a v případě výkonu trestu obviněným otcem by musel být svěřen do
ústavní výchovy).
23. Naznačená pravidla však nelze v projednávané věci aplikovat. V případě
obviněného se nejedná o odsouzení rodiče, které má přímý dopad na osud
nezletilých dětí velmi nízkého věku, a veškeré známé okolnosti případu nelze
považovat za okolnosti natolik mimořádné a specifické, aby bylo třeba dovodit
mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
závěr o extrémní nespravedlivosti trestní sankce. Nutno zdůraznit, že jeden ze
synů obviněného je již zletilý, druhý je ve věku 15 let. Jde tedy o věk výrazně
vyšší, než který je u nezletilých dětí privilegován v případě posuzování
proporcionality nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého rodiči a
výchovného prostředí těchto dětí. I v tomto případě pak obviněný jako otec
nepředstavuje jediné možné v úvahu připadající výchovné prostředí, neboť oba
synové mají matku, byť obviněný vzájemné vztahy nevyhodnotil jako harmonické.
Proto již z tohoto důvodu nelze aplikovat odlišná východiska, na jejichž
základě v judikaturně známých případech došlo k průlomu do pravomocného
rozhodnutí o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v rámci základní
trestní sazby (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp.
zn. 8 Tdo 718/2018). Upřednostnění zájmů na výchovných poměrech nezletilých
dětí výrazně nízkého věku před postihem rodičů tedy není namístě.
24. Nakonec i Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19,
stran nejlepšího zájmu dítěte jako faktoru pro neuložení nepodmíněného trestu
odnětí svobody jeho rodiči konstatoval, že požadavek nejlepšího zájmu dítěte
nepředstavuje absolutní povinnost vždy rozhodnout jen v souladu s tímto zájmem
a nemůže být pojat jako povinnost bezbřehá. Relevantní kritéria, jako míra péče
obviněného o dítě, míra faktické závislosti dítěte na obviněném, hloubka
emočního vztahu, míra, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti, míra ohrožení
řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na svobodě apod., je třeba
následně vážit proti dalším konkurujícím zájmům, jako je závažnost činu, jeho
následky atd. Ač odnětí svobody představuje prostředek ultima ratio v systému
trestů, pokud je uložení tohoto trestu nevyhnutelné, veřejný zájem na ochraně
společnosti je v takovém případě značný a zpravidla může převážit nad nejlepším
zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by
významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy. Aplikováno na
projednávanou věc, dovolatel argumentoval toliko opatrovnickým rozhodnutím o
svěření dvou synů do jeho péče a údajným nevhodným nahrazení výchovného
prostředí synů zázemím u matky. Nutno však zopakovat, že jde o syna zletilého a
syna ve věku 15 let, tedy nikoli osoby bez péče obviněného odkázané např. na
ústavní výchovu apod., které by výkon trestu jejich otcem nesly obzvláště
úkorně. Obviněný se dopustil předmětné trestné činnosti vůči nim, avšak nadto
rovněž vůči dalším třem jeho dcerám, z nichž u dvou nastaly závažné zdravotní
následky zakládající kvalifikovanou skutkovou podstatu trestné činnosti (byť
tuto skutečnost dovolatel zpětně relativizuje poukazem na absenci aktuálních
zdravotních problémů poškozených). I v případě posuzování tzv. nejlepšího zájmu
dítěte tedy na jedné straně stojí zájem dvou de facto dospělých jedinců, dvou
dětí vyššího věku, z nichž jedno je již zletilé, přičemž objektivně nelze
očekávat, že by výkon trestu obviněným představoval fatální zásah do jejich
výchovného prostředí či do zabezpečení jejich výživy, čímž by výkon
nepodmíněného trestu odnětí svobody představoval výrazně negativnější dopad
odsouzení rodiče na dítě, než je tomu v obdobných srovnatelných případech. Na
straně druhé pak existuje celá řada již shora specifikovaných parametrů trestné
činnosti obviněného, na které relevantně upozornil odvolací soud, zejména doba
páchání, počet osob poškozených a způsobené následky na jejich zdraví, které
představují mnohem zásadnější kritéria založená přímo trestním zákoníkem pro
druh a výměru trestu (§ 38 a § 39 tr. zákoníku). V projednávané věci tak
Nejvyšší soud neshledal důvodným závěr o nutnosti favorizovat zájmy obviněným
vychovávaných dětí na úkor obecných kritérií pro adekvátní uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody, zvláště byl-li vyměřen na samé dolní
hranici trestní sazby.
25. Dovolací soud tedy uzavírá, že dovolacím důvodem speciálním, určeným k
nápravě vad stran druhu či výměry uloženého trestu [za situace, kdy stran
trestu obviněný neuplatnil žádnou námitku subsumovatelnou pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], je dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. i) tr. ř., který dovolatel neuplatnil. Jeho námitky, kterým nebylo možno
přisvědčit, pokud jde o kolizi s principem proporcionality trestní sankce, je
tak třeba vyhodnotit jako prostou polemiku s přiměřeností trestu. Obviněný
totiž nevytýkal uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl
uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Dovolával se toliko intenzivnějšího zohlednění poměrů v rodině, které byly
ovlivněny náboženským přesvědčením a které považoval za polehčující okolnosti.
Jak ovšem bylo již výše konstatováno, eventuální jiná pochybení [než předvídaná
v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] spočívající v nesprávném druhu či výměře
uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až §
42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak
mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č.
22/2003 Sb. rozh. tr.). Argumentaci obviněného je tedy třeba vyhodnotit jako
neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. ani dovolacímu důvodu jinému. K zásahu dovolacího soudu tak není dán v
projednávané věci žádný důvod.
V. Způsob rozhodnutí
26. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání
obviněného V. L. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným
ustanovení § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené
rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za
splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 12. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth