6 Tdo 272/2008

6 Tdo 272/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28.

srpna 2008 o dovoláních, která podali obviněný R. H., nar. XY v XY, trvale

bytem XY, a V. Z., nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti

rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2007, sp. zn. 3 To 243/2007,

jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.

zn. 15 T 66/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. H. a V. Z. o d m

í t a j í .

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 15 T 66/2005,

byl obviněný R. H. uznán vinným [v bodě 2) a 3)] trestným činem podplácení

podle § 161 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu

„2) jako obchodní ředitel F. V., dne 30. 10. 2003 ve 20.15 hodin telefonicky z

O. nabídl úplatek 100.000,- Kč hlavnímu rozhodčímu J. G. za ovlivnění průběhu

fotbalového utkání 15. kola II. fotbalové ligy mezi fotbalovými kluby F. S. M.

a F. V., konaného dne 2. 11. 2003 ve 14.00 hodin v M., přičemž částka 100.000,-

Kč byla stanovena za výhru F. V., a v případě, že uvedené utkání skončí

nerozhodně, pak toliko jedna třetina této částky,

3) jako obchodní ředitel F. V., dne 6. 3. 2004 v 16.45 hodin v telefonickém

hovoru z O. nabídl úplatek 50.000,- Kč hlavnímu rozhodčímu V. Z. za ovlivnění

průběhu fotbalového utkání 16. kola II. fotbalové ligy mezi fotbalovými kluby

F. D., a F. V., konaného dne 7. 3. 2004 v 10.15 hodin v D., přičemž částka

50.000,- Kč byla stanovena za výhru, případně remízu F. V., v tomto utkání“.

Za tento trestný čin byl obviněný R. H. odsouzen podle § 161 odst. 1 tr. zák. k

trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1

tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání

dvou let. Podle § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. mu byl současně uložen peněžitý

trest ve výměře 150.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák., pro případ,

že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven

náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce a čtrnácti dnů. Podle §

49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu výkonu všech zaměstnání, povolání a funkcí v

orgánech a organizacích řízených Českomoravským fotbalovým svazem, jakož i v

zákazu podnikání ve všech oborech podnikatelské činnosti souvisejících se

sportovní činností, jakož i v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech

typech obchodních společností a družstev na dobu čtyř let.

Tímtéž rozsudkem byl obviněný V. Z. uznán vinným [v bodě 5), 6a) a 6b)]

trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1 tr. zák., neboť podle

skutkových zjištění jmenovaného soudu

„5) jako hlavní rozhodčí dne 6. 3. 2004 v 16.45 hodin v telefonickém hovoru

prostřednictvím mobilní sítě, s největší pravděpodobností v M., přijal příslib

úplatku ve výši 50.000,- Kč od obchodního ředitele fotbalového klubu F. V., R.

H. za ovlivnění rozhodování fotbalového utkání 16. kola II. fotbalové ligy mezi

fotbalovými kluby F. D., a F. V., konaného dne 7. 3. 2004 v 10.14 hodin v D.,

přičemž částka 50.000,- Kč byla stanovena za výhru, případně remízu F. V., v

tomto utkání,

6) a) ve dnech 12. 3. 2004 – 13. 3. 2004, jako hlavní rozhodčí zápasu 21. kola

I. Gambrinus ligy mezi S. f. c., O. a S. S. O., konaného dne 13. 3. 2004 v

17.00 hodin v O., za ovlivnění výsledku zápasu ve prospěch S. O., přijal jako

úplatek od sportovního manažera SFC O.G.S. uhrazení služeb dámské společnice,

b) dne 12. 3. 2004 v prostorách Hotelu G. v T., od dosud nezjištěného

funkcionáře S. f. c., O., za ovlivnění výsledku zápasu 21. kola I. Gambrinus

ligy mezi S. f. c., O. a S. S. O., konaného dne 13. 3. 2004 v 17.00 hodin v O.,

ve prospěch SFC O., přijal jako úplatek částku 200.000,- Kč pro všechny

rozhodčí daného zápasu, přičemž jemu samotnému byla z dané sumy určena částka

80.000,- Kč“.

Za uvedený trestný čin byl obviněný V. Z. odsouzen podle § 160 odst. 1 tr.

zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58

odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v

délce dvou let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen peněžitý

trest ve výměře 130.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák., pro případ,

že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven

náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce a jednoho týdne. Podle §

49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu výkonu všech zaměstnání, povolání a funkcí v

orgánech a organizacích řízených Českomoravským fotbalovým svazem, jakož i v

zákazu podnikání ve všech oborech podnikatelské činnosti souvisejících se

sportovní činností na dobu čtyř let.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. G. a G.

S.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla společnost S. f. c. O., se sídlem XY, odkázána

se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. G., R. H., G. S. a

V. Z., státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě a společnost

S. f. c. O., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne

11. 5. 2007, sp. zn. 3 To 243/2007, podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř.

z podnětu odvolání všech jmenovaných obviněných napadený rozsudek v celém

rozsahu zrušil a za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl.

Obviněného R. H. uznal vinným [v bodě 2) a 3)] trestným činem podplácení podle

§ 161 odst. 1 tr. zák., neboť jmenovaný

„2) jako obchodní ředitel F. V. dne 30. 10. 2003 ve 20.15 hodin v telefonickém

hovoru z O. nabídl úplatek označený výrazem „dvě nuly“ hlavnímu rozhodčímu J.

G. za ovlivnění průběhu fotbalového utkání 15. kola II. fotbalové ligy mezi

fotbalovými kluby F. S. M. a F. V., konaného dne 2. 11. 2003 ve 14.00 hodin v

M., ve prospěch F. V., pokud F. V. zvítězí a v případě, že uvedené utkání

skončí nerozhodně, třetinu nabízeného úplatku,

3) jako obchodní ředitel F. V. dne 6. 3. 2004 v 16.45 hodin v telefonickém

hovoru z O. nabídl úplatek označený výrazem „paďoš“ hlavnímu rozhodčímu V. Z.

za ovlivnění průběhu fotbalového utkání 16. kola II. fotbalové ligy mezi

fotbalovými kluby F. D. a F. V., konaného dne 7. 3. 2004 v 10.15 hodin v D., ve

prospěch F. V., pokud F. V. zvítězí nebo utkání skončí nerozhodně“.

Za tento trestný čin odvolací soud odsoudil obviněného R. H. podle § 161 odst.

1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, jehož výkon

podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na

zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu současně uložil

peněžitý trest ve výměře 150.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák., pro

případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil

náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce a čtrnácti dnů. Podle §

49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu výkonu všech zaměstnání, povolání a funkcí v

orgánech Českomoravského fotbalového svazu a dále ve všech organizacích a

právnických osobách, které jsou jeho členy a mají provozování fotbalu v

předmětu své činnosti na dobu čtyř let.

Obviněného V. Z. odvolací soud uznal vinným [v bodě 5), 6a) a 6b)] trestným

činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1 tr. zák., neboť jmenovaný

„5) jako hlavní rozhodčí dne 6. 3. 2004 ve 16.45 hodin v telefonickém hovoru

vedeném z O. přijal příslib úplatku, označený výrazem „paďoš“ od obchodního

ředitele F. V., R. H., za ovlivnění rozhodování fotbalového zápasu utkání 16.

kola II. fotbalové ligy mezi kluby F. D. a F. V., konaného dne 2. 11. 2003 ve

14.00 hodin v D., ve prospěch F. V., pokud F. V. zvítězí nebo utkání skončí

nerozhodně,

6) a) jako hlavní rozhodčí zápasu 21. kola I. Gambrinus ligy mezi S. f. c. O.,

a S. S. O., konaném dne 13. 3. 2004 v 17.00 hodin v O., za ovlivnění výsledku

zápasu ve prospěch S. f. c. O., přijal jako úplatek od sportovního manažera S.

f. c. O., G. S. uhrazení služeb dámské společnice z 12. 3. 2004 na 13. 3. 2004

v Hotelu G. v T., okr. Nový Jičín,

b) dne 12. 3. 2004 v prostorách Hotelu G. v T., okr. Nový Jičín, od dosud

nezjištěného funkcionáře S. f. c. O., za ovlivnění výsledku zápasu 21. kola I.

Gambrinus ligy mezi S. f. c. O., a S. S. O., konaného dne 13. 3. 2004 v 17.00

hodin v O., ve prospěch S. f. c. O., přijal úplatek označený slovy „dvě hrušky“

pro všechny rozhodčí daného zápasu“.

Za tento trestný čin odvolací soud odsoudil obviněného V. Z. podle § 160 odst.

1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podle §

58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu

v trvání dvou let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu současně uložil peněžitý

trest ve výměře 130.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák., pro případ,

že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní

trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce a jednoho týdne. Podle § 49 odst.

1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti

spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních

pořádaných Českomoravským fotbalovým svazem na dobu čtyř let.

Citovaným rozsudkem odvolací soud dále rozhodl o vině a trestu obviněných J. G.

a G. S. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce a společnosti S.

f. c. O.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali obvinění R. H. a V.

Z. dovolání. Obviněný R. H. uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1

písm. b), e), g) tr. ř. a obviněný V. Z. dovolací důvody uvedené v § 265b odst.

1 písm. b), c), g), h) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný R. H. k

uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že v

dané věci o povolení odposlechu rozhodl soudce D., který nebyl nestranný, neměl

rozhodovat, a pokud rozhodl, pak odposlechy musí být považovány s ohledem na

jeho poměr k věci za nezákonně získané. V této souvislosti odkázal na článek

JUDr. Bohumila Repíka, CSc., publikovaný v Bulletinu advokacie č. 7-8/2006, v

němž jsou analyzována jednotlivá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

týkající se otázky nestrannosti soudu. Následně konstatoval, že soudce D. je

členem Arbitrážní komise ČMFS (poškozeného), tedy jednoho ze stěžejních a

vrcholných orgánů ČMFS s obrovskými pravomocemi. Poukázal přitom na článek 2 a

článek 4 Statutu arbitrážní komise. Podle něho tak nelze vyvodit jiný závěr,

než že soudce D. má poměr k věci a neměl a nesměl o odposleších právě z tohoto

důvodu vůbec rozhodovat. Dále upozornil, že soudce D. má poměr k věci též

vzhledem k osobním vazbám. Jeho syn hraje v F. B. B. a on sám (jmenovaný

soudce) dochází do sektoru V.I.P. tohoto oddílu jako host, kde bývá náležitě

pohoštěn, nezastírá, že je fanouškem tohoto klubu a je zde vítán především jako

člen arbitrážní komise ČMFS, neboť je úzce spjat s konkrétním fotbalovým

oddílem, jehož A. mužstvo hraje první ligu a B. mužstvo v rozhodné době hrálo

druhou ligu. Podle názoru obviněného si soudce D. při povolování odposlechu

musel být vědom tohoto, že rozhoduje o sankcích, které mohou nastat vůči

konkurentům v soutěži, kterými byly ostatní fotbalové oddíly, a to zejména za

situace, kdy oba brněnské oddíly byly v rozhodné době ohroženy sestoupením do

nižší soutěže. Soudce D. se zná i s čelními představiteli ČMFS. Obviněný rovněž

zmínil vyjádření soudce D. v tisku. Uzavřel, že je zcela na místě tvrzení, že

poškozený ČMFS se rozhodl řešit korupci prostřednictvím „svého“ soudce, který

je angažován v orgánech ČMFS. Jde o společenskou objednávku, kterou soudce D.

zastřešil. Jediné důkazy, o které soudy opírají svá rozhodnutí, jsou tedy podle

slov obviněného nepoužitelné a nebyly získány zákonným způsobem.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. poznamenal, že byl pro

údajné korupční jednání potrestán Disciplinární komisí ČMFS trestem zákazu

činnosti na dobu dvou let a trestem peněžitým ve výši 100.000,- Kč, trest

zákazu činnosti vykonal a peněžitý trest zaplatil. Konstatoval, že zásadou ne

bis in idem se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval pouze

okrajově a odvolací soud se jí k námitce obhajoby nezabýval vůbec, tuto zásadní

námitku ignoroval, takže v tomto směru je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Akcentoval, že jednání, pro které byl uznán vinným disciplinárním proviněním,

je z hlediska totožnosti skutku zcela shodné s jednáním, pro které byl následně

obžalován, a stejně tak z hlediska totožnosti právní kvalifikace bylo i

disciplinární provinění posuzováno stejně (podplácení) jako v rámci právní

kvalifikace pro trestný čin. Podle jeho mínění je nemožné, aby byl občan

disciplinárně postižen, aniž by toto rozhodnutí bylo následně zrušeno v

souvislosti s trestním stíháním, tak, že po dobu dvou let nesmí vykonávat

činnost a zaplatí peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč, a následně je také

trestně stíhán, kde mu je uložen rovněž trest zákazu činnosti, tentokrát na

dobu čtyř let a je mu uložen peněžitý trest 150.000,- Kč. Uvedl, že před

Nejvyšším soudem České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) stojí dvě otázky, a

to zda disciplinární provinění, které je potrestáno disciplinárním trestem, je

překážkou pro odsouzení v trestním řízení, dokud disciplinární trest není

zrušen mimořádným opravným prostředkem, a pokud disciplinární trest nebrání

potrestání v trestním právu, zda se disciplinární potrestání a trest, který byl

v disciplinárním řízení uložen, nemá projevit v trestu, který je ukládán v

trestním řízení (např. již jen tím, že nebude znovu ukládán peněžitý trest a

trest zákazu činnosti, jak by tomu v rámci zachování právní jistoty a zásad

spravedlnosti v trestním řízení minimálně mělo být). Dále argumentoval, že ve

vztahu k rozsahu aplikace zásady ne bis in idem je zcela zásadním ustanovení §

11 odst. 1 písm. h) tr. ř., které zakládá překážku ne bis in idem a brání

opětovnému trestnímu stíhání pro určitý skutek, jestliže bylo vydáno pravomocné

rozhodnutí o postoupení věci s podezřením, že daný skutek je přestupkem, jiným

správním deliktem nebo kárným proviněním, a doplnil, že veřejnoprávními delikty

jsou trestné činy, přestupky a jiné správní delikty, disciplinární delikty a

dále ústavní delikty a mezinárodněprávní delikty. V daných souvislostech též

upozornil na článek JUDr. Jana Kociny „K rozsahu aplikace zásady „ne bis in

idem“ v trestním právu“, který byl publikován v Bulletinu advokacie 11-12/2005.

Dospěl pak k závěru, že skutečnost, že byl disciplinárně potrestán, kdy stát

svěřil v rámci zákona pravomoc sdružení trestat, brání jeho dalšímu potrestání

– trestněprávní sankci.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítl, že

rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku,

neboť jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podplácení.

Vyjádřil přesvědčení, že si soud řádně neujasnil postavení občanského sdružení,

kterým je ČMFS, v našem právním řádu, jeho vztah k mezinárodním organizacím

FIFA a UEFA, nepochopil základní aspekty fotbalového dění, a tudíž nesprávně

vyložil tzv. obecný zájem. Dále uvedl, že za zcela nesprávné a doslova

katastrofální považuje vlastní vyhodnocení nezákonných odposlechů, kde soudy

vykládají rozhovory jako „fotbalová hantýrka“ a některé jsou zcela nelogické a

příčí se objektivním zjištěním. Nesprávnost hodnocení důkazů podle něho spočívá

také v tom, že soud při jejich hodnocení vychází výhradně z telefonních

odposlechů a výslechy všech svědků (dokazování nebylo ani úplné) považuje za

nevěrohodné. Připomněl pak, že jedním ze znaků skutkové podstaty trestných činů

podle § 160 a § 161 tr. zák. je, že slib úplatku či jeho nabídka musí být

učiněna v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu a vyslovil názor, že

korupční jednání uvnitř sdružení, kterým je ČMFS, nenaplňuje skutkovou podstatu

výše uvedených trestných činů, neboť zde absentuje obecný zájem. Zdůraznil, že

ČMFS je občanským sdružením, jež vzniklo na základě zákona č. 83/1990 Sb. a

stalo se součástí mezinárodních asociací FIFA a UEFA, které kladou důraz právě

na to, že není možné, aby státní moc soudní zasahovala do činnosti a rozhodnutí

jednotlivých fotbalových svazů. Jinak řečeno, své vnitřní problémy si má ČMFS

řešit sám. Vyslovil názor, že věcmi obecného zájmu jsou nepochybně právě ta

jednání, která jsou navenek ČMFS, např. v souvislosti s poskytnutím dotace

investičního charakteru. Pokud by se např. někdo z vrcholných činitelů ČMFS

dopustil korupčního jednání tak, že by poskytl úplatek, aby „jeho sdružení

obdrželo nějakou dotaci“, pak by se nepochybně jednalo o obecný zájem a o

trestněprávní postih. Něco jiného je ovšem chování členů sdružení „uvnitř“, kde

tento obecný zájem nemůže existovat.

Z těchto důvodů obviněný R. H. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek

Krajského soudu v Ostravě zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném

rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný V. Z. ve velmi rozsáhlém odůvodnění svého dovolání (včetně jeho

doplnění) uvedl celou řadu argumentů. Nejprve deklaroval, že má právo na to,

aby Nejvyšší soud poskytl ochranu jeho právu na spravedlivý proces, které bylo

v řízení před soudem nalézacím i odvolacím porušeno. Zdůraznil, že výklad

dovolacích důvodů musí respektovat příkaz o rovnosti účastníků řízení zakotvený

mimo jiné v článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a

článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), včetně

práva na spravedlivý proces v souladu s článkem 1 odst. 2 Ústavy, který ukládá

interpretovat domácí právo v souladu se závazky vyplývajícími pro Českou

republiku z mezinárodních smluv a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod (dále jen „Úmluva“). Odkázal přitom na nález Ústavního soudu

České republiky (dále jen „Ústavní soud“) sp. zn. ÚS 55/04. Shledal, že soudy

nedostály své povinnosti zkoumat důkazy svědčící ve prospěch i neprospěch

obviněného, neboť důkazy v jeho prospěch nebyly vůbec zkoumány, také možnost

vyjádřit se k provedeným důkazům mu byla poskytnuta pouze v omezeném rozsahu a

jeho argumenty nebyly vyhodnocovány s náležitou péčí. Dále konstatoval, že

soudy odmítly provést řadu důkazů k posouzení pravosti odposlechů (a to včetně

návrhu na jejich znalecké vyhodnocení), legálnosti jejich nařízení a provedení

(např. k otázce, zda měl soudce povolující odposlechy k dispozici důkazy

nezbytné pro nařízení odposlechů), k podjatosti soudce povolujícího odposlechy

atd., aniž by přesvědčivě vyložily, proč tyto důkazy neprovedly. V důsledku

neprovedení jím navržených důkazů, nevyhodnocení všech důkazů a nesprávné

aplikace procesních předpisů byl nejen špatně zjištěn skutkový stav, ale byla

provedena i nesprávná aplikace norem hmotného práva. S odkazem na nález

Ústavního soudu sp. zn. II. 699/05 dovodil, že dovolací soud se má zabývat

dovoláním podaným i z jiných důvodů, než důvodů taxativně vymezených či

nezahrnovaných do těchto důvodů v důsledku aplikační praxe dovolacích důvodů.

Rovněž vznesl otázku, zda v rozporu s dosavadní soudní praxí může být nepřímý

důkaz – odposlechy – jediným či hlavním důkazem viny, když jiný důkaz o jeho

(obviněného) vině vůbec nebyl opatřen. Následně podrobně popsal chronologii své

trestní věci. Přitom mimo jiné upozornil na skutečnost, že vůči němu bylo či je

vedeno celkem pět trestních řízení u pěti různých soudů pro skutky příjímání

úplatku, namísto jednoho trestního řízení, a tím je zatěžován ekonomicky,

časově a je mu bráněno v účinné obhajobě využíváním skutečností zjištěných

jednotlivými soudy při posuzování celé jeho údajné trestné činnosti.

V další části odůvodnění dovolání se obviněný V. Z. vyjádřil k jednotlivým

dovolacím důvodům. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

uvedl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž konkrétně namítl podjatost

soudce D., který povolil odposlechy, jenž byly (podle slov obviněného) jediným

důkazem v dané trestní věci. Dodal, že podjatost dotyčného soudce namítal u

soudu prvního stupně i u soudu odvolacího. Rozvedl pak, že D. je funkcionářem

ČMFS, tedy poškozené organizace, a sám potvrdil, že od ČMFS pobíral finanční

prostředky v rovině náhrad. Dokonce věnoval v její prospěch týden dovolené.

Jeho syn je hráčem 1. F. B. a k tomuto fotbalovému klubu má i sám jmenovaný

soudce vztah. O podjatosti dotyčného soudce podle obviněného svědčí též další

skutečnosti, např. to, že sděloval nepravdivé údaje veřejnosti způsobem jeho

(obviněného) poškozujícím a hodnotil osobnosti obviněných sdělovacím

prostředkům, uváděl nepravdivé údaje v soudní dokumentaci vytvářející zdání o

odůvodněnosti odposlechů před případnými kontrolami nad povolováním odposlechů,

neprověřoval nutnost dalších odposlechů jeho osoby (obviněného). Dále obviněný

poukázal na značnou časovou shodu mezi zvolením soudce D. do funkce člena

Arbitrážní komise ČMFS s obdobím, kdy vrcholila nespokojenost s postupem vedení

při řešení korupčního prostředí ve fotbale, na náhlý úspěch jeho syna v turnaji

či nestandardní postup při nařizování odposlechů vůči F. Rovněž zmínil, že mu

soudce D. neumožnil nahlédnout do spisu o povolení odposlechů za účelem

zjištění, na základě čeho byly tyto povoleny a jak byla kontrolována nezbytnost

dalšího provádění odposlechů pro minimalizaci zásahů do lidských práv na dobu

nezbytně nutnou. Akcentoval, že soud přes neustále opakované námitky stran

podjatosti jmenovaného soudce nezkoumal objektivní okolnosti tuto podjatost

prokazující a neprovedl k této věci navrhované důkazy. Odmítl přitom tezi

nalézacího soudu, že podjatost soudce je nutné posuzovat pouze k fyzickým

osobám a ne k osobám právnickým.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. zmínil, že Nejvyšší

soud pod toto ustanovení podřadil v rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 721/2006 případ,

kdy soud neposkytl obviněnému právo na řádný výkon obhajoby. V předmětné věci

došlo podle jeho tvrzení k podobné situaci. V návaznosti na to uvedl, že on i

jeho obhájce zpochybňovali od samého počátku trestního řízení pravost

odposlechů, domáhali se, aby odposlechy byly prověřeny a aby bylo zjištěno, zda

se jedná o pravé odposlechy jeho osoby (obviněného) či nikoliv. Toto právo však

podle něho nezabezpečily ani orgány policie, ani nalézací či odvolací soud,

přesto, že k tomu byly opakovaně vyzvány. V důsledku popsaného postupu orgánů

činných v trestním řízení nebyl obhájce schopen plnit své povinnosti podle § 41

tr. ř. a poskytovat mu (obviněnému) potřebnou právní pomoc. Obviněný shledal,

že za situace, kdy soudy nepřihlížely k argumentům obhajoby a neumožnily

obhajobě se seznámit se všemi údajnými odposlechy jeho osoby (obviněného) a

navrhnout na jejich základě provedení dalších důkazů, kdy neumožnily obhajobě

si nechat zjistit soudním znalcem, zda vůbec mohlo dojít k zachycení odposlechů

tak, jak byly přehrávány atd., je jeho (obviněného) situace podobná, jako

situace obviněného, který nemá obhájce, ač jej má mít přesto, že si obhájce

obviněný zvolil (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo

870/2006). Doplnil, že přehrávané odposlechy v hlavním líčení, jejichž pravost

soud neprověřoval a neumožnil je prověřit ani obhajobě, se staly výlučným nebo

hlavním podkladem rozhodnutí ve věci samé. Uzavřel, že v případě, kdy přes

návrhy obhajoby v průběhu soudního řízení nebyly zkoumány důkazy ve prospěch

obviněného a nebyly prováděny takovéto důkazy, ač byly opakovaně navrhovány,

došlo k porušení jeho práva na obhajobu.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

zpochybnil samotnou právní kvalifikaci skutku. Uvedl, že judikatura doposud

chápala jako „obstarání věcí obecného zájmu“ činnost, která souvisí s plněním

úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánu státní

moci a správy, ale i jinou činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických

osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb (srov.

rozh. č. 16/1988, s. 76 Sb. rozh. tr.), tedy i plnění úkolů na jejichž řádném a

nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina, s tím,

že do obecného zájmu nespadá činnost občanů, jež je výlučně projevem jejich

osobních práv (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. tr. zákon. Komentář II. díl

VI., dopl. a přepr. vydání. Praha: C.H.Beck, 2004, s. 1001). Podle něho je

nesporné, že termín „obstarání věci obecného zájmu“ není totožný s termínem

„veřejný zájem“ a ani s termínem „veřejná záležitost“, jak vycházel z

prvorepublikové judikatury. Seznal, že od pádu komunismu až do propuknutí

fotbalové aféry nebylo fotbalové hnutí vykládáno jako obecný zájem a dodal, že

důvody, které vedly soud k překonání ustálené praxe a k opuštění dosavadní

legální teorie, nebyly prozatím v soudní judikatuře dostatečně vysvětleny.

Prohlásil, že nelze připustit, aby se chápání tohoto termínu měnilo podle toho,

zda dochází či nedochází k vytváření veřejného mínění pod vlivem sdělovacích

prostředků či tzv. divadelních her a konstatoval, že pokud nelze chápat

„obstarání věcí veřejného zájmu“ tak, jak jej začaly nově vykládat soudy po

propuknutí tzv. fotbalové korupční aféry, je nutné dospět k závěru, že není

splněn znak trestného činu, a tedy z tohoto hlediska by mělo dojít k jeho

osvobození. Vyjádřil přesvědčení, že je nesporné, že na fotbalovém hnutí nemá

zájem celá společnost. Nikdo nepopírá, že na fotbale má zájem mnoho lidí, ale

skutečnost, že řada osob má na něčem zájem, je odlišná kategorie od zájmu celé

společnosti. V této souvislosti upozornil, že ve společnosti existuje řada osob

postižených v souvislosti s negativními fotbalovými projevy. Také otázka zda se

bude někdo zúčastňovat činnosti organizované jednou ze zhruba 60.000 organizací

majících charakter zájmového sdružení rybářů, filatelistů či ČMFS, je výlučně

osobnostním právem každého občana, nejde o obecný zájem. Obecný zájem není dán

ani tím, že jsou na něm zainteresovány nejen marketingové ale i další obchodní

společnosti např. sázkové společnosti. Obviněný přitom zdůraznil, že peníze,

které fotbal přináší některým osobám, fakticky znamenají peníze odebrané jiným

a omezení jejich použití v jiném odvětví včetně vzdělávání, zdravotnictví atd.

Nelze tak dovodit, že fotbalové hnutí je obecným zájmem. Nejedná se o zájem

celospolečenský, ale o zájem části společnosti, který je často v přímém

protikladu se zájmy jiné části společnosti, jejíž zájmy nelze diskriminovat.

Dále obviněný konstatoval, že pokud nelze akceptovat, že by obecný zájem

nevyjadřovali i ti, kteří fotbalové hnutí nepodporují či jsou přímo proti němu

či jím poškozováni, tj., že by obecný zájem mohl být protikladný a vzájemně se

vylučovat, pak je nutné zohlednit druhé zbývající kritérium, zda fotbal,

fotbalové hnutí atd. vyjadřují zájmy alespoň některé sociální skupiny. V

návaznosti na to obsáhle argumentoval v tom smyslu, že fotbalové kluby, ani

fotbaloví hráči a ani diváci netvoří ucelenou sociální skupinu, přičemž

podotkl, že do propuknutí fotbalové aféry byla sociální skupina v soudní praxi

naší i evropské chápána diametrálně odlišným způsobem a změna chápání tohoto

pojmu zatím nebyla nikde vysvětlena.

Soudy podle něho rovněž nezhodnotily účel údajného úplatku, neboť nikdo

nezkoumal a nepředložil jediný důkaz, že i kdyby mu snad byl nabídnut úplatek a

případně mu byl i poskytnut, že mu byl nabídnut či poskytnut proto, aby porušil

své povinnosti (aby poskytl neoprávněnou výhodu), a ne proto, aby odolal

případnému nátlaku jiných a postupoval podle svých povinností. Nelze proto

vyloučit, že i když by k něčemu takovému, za co je obviněn, došlo, že se

nejednalo o úplatek, ale o nabídku pro řádné plnění povinností. Pokud nabídka

či přijetí plnění směřuje k řádnému plnění povinností či byla učiněna až po

jejím splnění, nejedná se o korupci a případná akceptace takové nabídky i

nabídka sama by byla beztrestná. Shledal pak, že vzhledem k tomu, že utkání,

které mělo být podle uváděné nabídky ovlivněno, prokazatelně v rozporu s

předpisy ovlivněno nebylo, dokonce toto netvrdil ani státní zástupce, a on

(obviněný) svoji činnost vykonával řádně, nelze připustit jiný závěr, než že

nedošlo k jednání, které by bylo trestné. „Pokud ze skutkových zjištění pouze

vyplývá to, že měla být učiněna nějaká nabídka, případně poskytnuto nějaké

plnění, bez toho, aby existoval důkaz, proč se tak mělo stát, je chybná právní

kvalifikace takového jednání provedená soudy a dle principu „in dubio pro reo“

měl být obžaloby zproštěn.“

Následně připomněl, že podle § 88 odst. 4 tr. ř., má-li být záznam

telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit i protokol

s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i

osobě, která záznam pořídila, a upozornil, že ve spise Okresního soudu v

Ostravě se sice nachází určité protokoly, které byly pořízené Útvarem

zvláštních činností policie ČR, nenachází se tam ale jakékoliv jiné protokoly,

které by se vztahovaly k přepsaným, odposlechnutým hovorům, vyjma vlastních

přepisů údajných odposlechů. Zejména se tam nenachází jakýkoliv protokol, který

by uváděl, kdo, kdy, kde atd. pořídil přehrávané odposlechy. Obviněný přitom

zdůraznil, že CD s přehrávanými odposlechy má jiné číslo než CD, které (podle

protokolů založených ve spise) pořídil Útvar zvláštních činností, a že obhajoba

vůbec neměla možnost ověřit vznik přehrávaného CD a skutečnost, zda uvedené

odposlechy jsou skutečnými odposlechy jeho osoby (obviněného). Dospěl k závěru,

že došlo k použití nezákonných důkazů, a tak bylo znemožněno řádné zjištění

skutkového stavu a tím i řádné zjištění stavu právního.

V další části svého dovolání uvedl, že povolit odposlech lze pro zvlášť závažné

trestné činy, tedy trestné činy s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let

(v daném případě však stíhané trestné činy mají trestní sazbu nanejvýš dva roky

odnětí svobody) nebo trestné činy, k jejichž stíhání Českou republiku zavazuje

mezinárodní smlouva podle § 88 odst. 1 tr. ř. Ve věci korupce ke stíhání Českou

republiku zavazuje smlouva vyhlášená pod č. 70/2002 Sb., pojmenovaná

„trestněprávní úmluva o korupci“. V této souvislosti argumentoval, že zásadní

pro její aplikaci v roce 2003 a 2004 byl její nesoulad s výkladem trestných

činů podle § 160 odst. 1 tr. zák. a § 161 odst. 1 tr. zák., jež postihují

„obstarání věcí obecného zájmu“, kterýžto pojem úmluva nezná, a poukázal na

výhradu, kterou k článkům 7 a 8 této úmluvy učinila Český republika. Shledal,

že pokud on (obviněný) není veřejným činitelem a lze jej podle této úmluvy

označit toliko za soukromou osobu, resp. osobu v soukromém sektoru, pak proti

němu příslušné ustanovení smlouvy nelze použít právě s ohledem na shora

zmíněnou a v době předmětného trestného činu trvající výhradu České republiky.

Rovněž vznesl otázku, zda předmětná úmluva zavazuje státy i k nařízení

odposlechů či výhradně ke stíhání korupčního jednání. Uzavřel, že v dané věci

nelze záznamy odposlechů použít, protože nebyly povoleny k trestnému činu, pro

který to podle zákona je možné.

Poté namítl, že soudce povolující jeho odposlechy, D., neměl v inkriminované

době k dispozici důkazy, které by odůvodňovaly jejich nařízení, a že tedy

nedošlo k jejich řádnému nařízení. Tuto svou argumentaci následně velmi

podrobně rozvedl, přitom především odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II.

ÚS 615/06, který se mimo jiné zabýval otázkou požadavků na příkaz k odposlechu

telefonických hovorů a konstatoval, že příkaz k odposlechu jeho telefonických

hovorů těmto požadavkům nedostál, a proto není procesně použitelným důkazem v

trestním řízení. Soudům současně vytkl, že stran této otázky odmítly provést

důkaz svědeckou výpovědí soudce D. Navrhl pak, aby předmětné odposlechy byly

jako nezákonný (nepovolený) důkaz odstraněny ze soudního spisu.

Dále uvedl, že soudy se nezabývaly tím, proč se orgány činné v trestním řízení

vůbec nepokusily zabránit dalšímu páchání a dokonání údajné trestné činnosti

(pokud o ní věděly již od března/dubna 2003), proč nedokladovaly možné páchání

trestné činnosti a neprovedly zjištění, když měl jako úplatek od sportovního

manažera G. S. přijmout uhrazení služeb dámské služebnice, zda se nějaká osoba

v předmětném hotelu vůbec nacházela. Shledal, že svojí nečinností se tak orgány

činné v trestním řízení fakticky podílely na jeho činnosti, na jeho působení ve

fotbalovém hnutí, vytvářely podmínky pro páchání další trestné činnosti, pokud

by jí páchal. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu III. ÚS 597/99, podle

něhož je nepřípustným porušení článku 39 Listiny a článku 7 odst. 1 Úmluvy,

pokud se jednání státu (v dané věci policie) stává součástí skutkového děje,

celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá. V návaznosti na to

shledal, že taková činnost orgánů činných v trestním řízení, které předstírají,

že po zrušení zákona o socialistické tělovýchově jsou srozuměny s případnými

„úplatky“ ve fotbale, když od zrušení tohoto zákona do zahájení jeho trestního

stíhání nebyl v České republice nikdo pro takové jednání odsouzen, kdy

dlouhodobě nezasahují proti trestné činnosti, pokud je páchána, je v daném

případě extra legem a důkazy tímto postupem získané jsou od samého počátku

nezákonnými a v trestním řízení nepoužitelnými. Podle jeho přesvědčení došlo ze

strany policie i soudce povolujícího odposlechy k porušení základních práv

obviněného vyjádřených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny i čl. 7

odst. 1 Úmluvy.

V neposlední řadě připomenul, že se od samého počátku domáhá zkoumání pravosti

odposlechů a jejich pravost zpochybňuje, a že soud mu ani umožnil přístup ke

všem záznamům jeho odposlechů, ani neustanovil soudního znalce k posouzení

jejich pravosti. Následně podrobně vyložil své výhrady k jednotlivým CD s

„údajným“ záznamem odposlechů jeho osoby.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že vychází z

přesvědčení, že pokud lze podle tohoto dovolacího důvodu namítat uložení

takového druhu či výše trestu, které nejsou připuštěny zákonem, tím spíše lze v

jeho rámci namítat uložení takového trestu či trestů, které jsou v rozporu s

jeho přiměřeností podle norem ústavních (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I.

ÚS 603/06). Pokud soudy nižších stupňů nezkoumaly jeho majetkové poměry při

uložení peněžitého trestu, porušily i co do uložení tohoto trestu právo na

spravedlivý proces zakotvený v článku 36 odst. 1 Listiny. Ačkoliv se soudy

nezabývaly jeho majetkovými poměry, přesto mu v jeho ekonomické situaci,

decimované množstvím soudních řízení, byť v nich je většinou zprošťován

obžaloby, uložily zcela nepřiměřený trest.

Ze všech těchto důvodů obviněný V. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený

rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2007, sp. zn. 3 To 243/2007, z

důvodů uvedených v § 265k tr. ř. za použití ustanovení § 265r odst. 1 písm. b)

tr. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a

rozhodnutí. Pokud se dovolací soud ztotožní s jeho námitkami a interpretací

pojmu „obstarání věci obecného zájmu“, ztrácí své opodstatnění i rozhodnutí

nalézacího soudu. Proto dále navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen rozsudek

Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2007, sp. zn. 3 To 243/2007, ale aby

případně zrušil i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2006, sp.

zn. 15 T 66/2005, a pro tento případ podle § 265l tr. ř. přikázal Okresnímu

soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl, nebo, aby Nejvyšší soud sám

rozhodl ve věci rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. ř. Současně navrhl, aby před

rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o tr. ř.

odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.

K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce

Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co

stručně zrekapituloval rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a připomněl, o

jaké dovolací důvody se dovolání obviněných opírají, nejprve konstatoval, že

vzhledem k obdobné argumentaci obou obviněných je možno se k jejich mimořádným

opravným prostředkům vyjádřit souhrnně, a dodal, že v zásadě by bylo možno

omezit toto vyjádření na konstatování, že meritorní rozhodnutí se jeví jako

důvodné a správné, a odkázat na výklad důvodů, jež soudy k takovému rozhodnutí

vedly. Podle státního zástupce je především očividné, že se oba obvinění, každý

svým způsobem, snaží za každou cenu bagatelizovat závažnost svého jednání a

vyloučit svou trestní odpovědnost tvrzením, že nebyl naplněn zákonný znak

„obecný zájem“. Zdůrazňováním individuální a soukromoprávní povahy sportovní

činnosti a z toho vyvozovanými závěry obvinění v důsledku hrubě degradují

postavení příznivců fotbalu, kteří představují nezanedbatelné procento populace

a pro něž má způsob fungování fotbalových soutěží a jejich regulérnost zásadní

význam a představuje pro ně důležitý prvek v uspokojování nehmotných životních

potřeb. Nelze ani přehlížet, že fotbal a dění s ním spojené je celosvětovým

fenoménem, který přitahuje pozornost stamilionů lidí. Pokud fotbalový fanoušek,

který se navíc angažuje ve sportovních sázkách, nabude dojmu, že průběh a

výsledky utkání někdo ovlivňuje tak, aby neodpovídaly skutečnému výkonu mužstev

působících v té které soutěži, zřejmě by se o dění v tomto sportu přestal

zajímat. Na návštěvnosti utkání však jsou finančně závislé fotbalové kluby i

jejich funkcionáři a hráči a co nejvyšší počet diváků na stadionu je v jejich

prvořadém zájmu; bylo-li by tomu jinak, neměl by např. smysl trest postihující

provinilý klub povinností odehrát zápas před prázdným hledištěm. Z širokého

okruhu osob, které mají zájem na řádném a regulérním průběhu fotbalové soutěže

a z řady navazujících aktivit, ať již jde o sázkové hry, zájmy zadavatelů

reklamy nebo dalších subjektů, ať již soukromoprávní či veřejnoprávní povahy,

je nutno vyvozovat, že musí být zajištěna společenská ochrana zájmů těchto

subjektů před umělým deformováním a záměrným zkreslováním výsledků jednotlivých

utkání. K tomuto závěru ostatně Nejvyšší soud dospěl již v několika trestních

věcech obdobné povahy. Proto pokud pachatel slíbil či poskytl v této

souvislosti úplatek, který druhý pachatel přijal nebo si nechal slíbit,

dopustili se jednání reprobovaného trestním zákonem a byli důvodně uznáni

vinnými trestnými činy přijímání úplatku podle § 160 odst. 1 tr. zák., resp.

podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák.

Další společná námitka obviněných se týká zpochybnění zákonnosti pořízení

odposlechů a záznamů telefonických rozhovorů mezi obviněnými, jež sloužily jako

důkaz v této věci. Jejich legalita se napadá výhradou, že souhlas k jejich

pořízení vydal soudce Městského soudu v Brně D., který byl pro své působení v

Arbitrážní komisi ČMFS vyloučen z rozhodování v této trestní věci. Státní

zástupce shledal, že tato námitka rovněž odezněla již v několika dovoláních

podaných v obdobných věcech, v nichž toto rozhodnutí činil D., a Nejvyšší soud

již vícekrát konstatoval, že není důvodná, neboť tento soudce z hlediska svého

postavení v trestním řízení nebyl v takovém poměru k věci ani k účastníkům

řízení, jenž by mu bránil nestranně posoudit podmínky konkrétního rozhodnutí –

navíc v přípravném řízení, nikoli při rozhodování o věci samé – a jež by ho z

hlediska ustanovení § 30 tr. ř. vylučovalo z rozhodování. Na druhé straně podle

mínění státního zástupce nelze nevidět, že z hlediska etického je značně

diskutabilní, zda bylo správné, že D. vzhledem k silným osobním vazbám k

fotbalovému dění činil jakékoli rozhodnutí ve věci této povahy, a to právě

proto, že svým rozhodnutím nabídl obviněným možnost zpochybňovat legalitu

dokazování v tomto řízení. Nicméně podstatným faktorem limitujícím způsob

rozhodnutí o této námitce je skutečnost, že – jak rovněž plyne z řady

rozhodnutí dovolacího soudu, např. 6 Tdo 1019/2003 – důvod dovolání ve smyslu §

265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dopadá pouze na ty konkrétní osoby, které činily

napadené rozhodnutí – v tomto případě soudce Krajského soudu v Ostravě, u nichž

žádná námitka podjatosti vznesena nebyla. S tímto stanoviskem je v souladu

např. i rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 7 Tdo 1182/2006.

Státní zástupce dále uvedl, že oba obvinění – byť každý z poněkud jiného

pohledu – napadli rovněž výrok o trestu a poukazovali na skutečnost, že byli

peněžitou sankcí a zákazem činnosti postiženi již disciplinární komisí ČMFS.

Tato skutečnost především nemůže mít význam pro posuzování přípustnosti

trestního stíhání ve smyslu zachování zásady ne bis in idem. Žádné

disciplinární řízení v rámci dobrovolného sdružení, jímž je i ČMFS a jeho

organizace, které se řídí jinými než zákonnými normami a postihuje porušení

interních pravidel takového sdružení, nemůže mít charakter rozhodnutí, jež by

kolidovalo s řízením podle trestních norem. Proto nelze přisvědčit obviněnému

H. v tom, že by sankce za disciplinární provinění mohla být překážkou bránící v

trestním řízení pro stejný delikt, čímž se snaží podložit dovolací důvod ve

smyslu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Již vůbec nelze akceptovat jeho tvrzení,

že stát svěřil sdružení v rámci zákona pravomoc trestat. Žádné takové zákonné

zmocnění zde neexistuje a disciplinární řád je interní normou samotného ČMFS,

na jejímž vzniku a aplikaci stát neměl a nemá žádný podíl. Proto není možno

souhlasit s výhradou, že disciplinární postih brání trestnímu řízení. Pokud jde

o výhrady obviněných, že neměli být soudem podruhé postiženi dvěma shodnými

sankcemi (tj. zákazem činnosti a peněžitým trestem), je skutečností, že soud

druhého stupně se při rozhodování o trestu touto otázkou výslovně nezabýval

(neučinil tak ostatně ani soud nalézací). I v tomto případě však platí, co bylo

řečeno výše: sankce ukládané orgány ČMFS a v něm sdružených subjektů mají

povahu vnitřního organizačního opatření, nikoli postihu podle obecně závazného

předpisu, nemohou tudíž jakkoli kolidovat s tresty ukládanými podle trestního

zákona. Zřejmě – s ohledem na ukládané peněžité postihy – měla být posouzena

dobytnost peněžitého trestu ukládaného soudem ve smyslu § 54 odst. 1 věta za

středníkem tr. zák. Ovšem ani tento nedostatek nelze podřadit pod důvod

dovolání uplatněný obviněným Z. [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], neboť se

nejedná o případ, kdy by došlo k uložení takového druhu trestu, který zákon

nepřipouští anebo byla sankce uložena mimo zákonnou výměru, a že tuto námitku

nelze podřadit ani pod pojem jiného hmotně právního posouzení ve smyslu § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. Doplnil, že při úvaze o míře sankce za protiprávní

jednání soud neaplikuje žádné z hmotně právních ustanovení trestního zákona

(nemluvě o normách jiných právních odvětví), pouze zvažuje okolnosti týkající

se naplnění účelu trestu a význačné rysy charakterizující skutek a osobu

obviněného, pokud jde o stanovení formy a rozměru této sankce.

Státní zástupce dále poznamenal, že obviněný Z. mimoto uplatnil důvod dovolání

popsaný v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a v tomto ohledu namítá, že jak on,

tak jeho obhájce byli omezováni v rozsahu seznamování především s provedenými

odposlechy, kdy obhájce údajně nemohl řádně vykonávat obhajobu. Prohlásil, že z

dostupného důkazního materiálu nelze posoudit věcnou oprávněnost této výtky,

nicméně obecně je třeba striktně rozlišovat mezi řádným výkonem obhajovacích

práv a jednáním obstrukční povahy. Jeví se však jako pochybné, že by orgány

činné v trestním řízení v takovéto mediálně frekventované trestní věci záměrně

mařily práva obviněných. Nicméně ani tak argumentace obviněného nepostihuje

obsah deklarovaného dovolacího důvodu, neboť obviněný obhájce měl (ač ho mít

nemusel) a tento obhájce jeho obhajobu aktivně vykonával. Tvrzený důvod

dovolání tudíž naplněn nebyl, přičemž na extrémně rozšiřující výklad tohoto

důvodu, k němuž se obviněný uchýlil, není možno přistoupit.

Státní zástupce seznal, že mimo dovolací důvody stojí další námitka obviněného

Z., že ve spise není ohledně odposlechů založen protokol, z něhož by bylo

patrno kdo, kdy, kde atd. odposlech pořídil, takže není možno prověřit pravost

těchto odposlechů. Ponechá-li se stranou nejasnost, jakým způsobem by obviněný

hodlal pravost odposlechů prověřovat, je třeba podle státního zástupce k jeho

námitce připomenout, že tento problém již byl jednoznačně vyřešen rozhodnutím

Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 4 Tz 31/2004; navíc je tato námitka z hlediska

uplatněných dovolacích důvodů irelevantní.

Pokud jde o námitku obviněného Z. stran neaplikovatelností Úmluvy o korupci na

konkrétní případ, vyjádřil státní zástupce přesvědčení, že jednání obviněných

popsané ve skutkové větě rozsudku svými elementárními znaky vyhovuje i definici

aktivního a pasivního úplatkářství ve smyslu čl. 7 a 8 obviněným zmiňované

Trestněprávní úmluvy o korupci (č. 70/2002 Sb. m. s.).

Jestliže obviněný H. namítá, že mezinárodní asociace FIFA a UEFA kladou důraz

na to, aby státní soudní moc nezasahovala do činnosti a rozhodnutí jednotlivých

fotbalových svazů, je tato připomínka oprávněná, jestliže jde o výlučně vnitřní

záležitosti svazu; neplatí to, jestliže člen svazu poruší společenské zájmy

chráněné trestním zákonem, kdy již žádná „autonomie“ ČMFS nemůže hrát roli.

K řadě dalších námitek vznesených oběma obviněnými vůči rozsahu dokazování,

způsobu hodnocení důkazů a obsahu rozhodnutí obou soudů, státní zástupce

podotkl, že jsou jednak nedůvodné a především z hlediska uplatněných (ale i

jiných) důvodů dovolání zcela bez významu.

Žádost obviněného Z., aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil nebo

přerušil výkon napadeného rozhodnutí, státní zástupce shledal, s ohledem na

obsah svého vyjádření a vzhledem ke skutečnosti, že není podepřena rozhodnutím

předsedy senátu soudu prvního stupně ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř.,

irelevantní.

Uzavřel, že z uvedených důvodů se domnívá, že napadené rozhodnutí není zatíženo

žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby

Nejvyšší soud v neveřejném zasedání obě podaná dovolání podle § 265i odst. 1

písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná. Současně pro případ,

že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §

265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i

jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především konstatuje, že

dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2007, sp. zn. 3

To 243/2007, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.

a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají

pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí,

kterým byli oba obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest.

Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání

dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně

dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.

1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §

265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě

určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b

tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody,

resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody

uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Každý dovolatel je totiž v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v

dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž

ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence

určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v

příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se

dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné

zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního

dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze

formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda

dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit

pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť

pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení,

je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného

rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005,

sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou a mezinárodněprávními

instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů

neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či

dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska

požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého

práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je

pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li

existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu

dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp.

zn. II. ÚS 651/02).

Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného

přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání

jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí

dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.

2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve

věci rozhodl vyloučený orgán? tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost

byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před

rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním

učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci

podjatý (byl vyloučen) z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho

vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne

14. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1187/2007). Aby se však jednalo o naplnění tohoto

dovolacího důvodu, musí to být právě vyloučený orgán, který vydal meritorní

rozhodnutí, jež je napadáno předmětným dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1324/2007).

V daném kontextu je významné, že „ve věci rozhodl vyloučený orgán“ tehdy,

jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, který byl ve věci

vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení

rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Jinými slovy, musí jít nejenom o orgán, který je v

řízení z vykonávání úkonů vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl. Proto

podle praxe Nejvyššího soudu nepostačuje, že byla vyloučena kterákoliv z osob

podílejících se na řízení, byť by i učinila jiná než meritorní rozhodnutí (viz

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1095/2007).

Další podmínkou je, že tato okolnost (ve věci rozhodl vyloučený orgán) nebyla

tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před

rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Oba obvinění odůvodnili zmíněný dovolací důvod tím, že v dané věci o povolení

odposlechu rozhodoval soudce D., který nebyl nestranný – byl podjatý (tedy

vyloučený).

Je tak zřejmé, že obvinění předmětné námitky vznesli vůči soudci, který se

nepodílel na rozhodování Krajského soudu v Ostravě, jenž zrušil v celém rozsahu

rozsudek soudu prvního stupně a jako soud odvolací sám ve věci (meritorně)

znovu rozhodl (dotyčný soudce meritorně nerozhodoval ani v rámci prvostupňového

řízení). Obvinění nevznesli žádné námitky podjatosti vůči soudcům odvolacího

soudu, kteří učinili ve věci rozhodnutí, jež obvinění napadli dovoláním. Za

popsané situace není namítána existence zákonné podmínky, že ve věci rozhodl

vyloučený orgán. Uplatněnou argumentací proto nebyl uvedený dovolací důvod

naplněn.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v

tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.

Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující

případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení § 36 tr. ř. a v případě

mladistvého ustanovení § 42 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech

mládeže, ve znění pozdějších předpisů. Právo na obhajobu totiž patří mezi

nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o

lidských právech a svobodách (čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, tak i ústavními

předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny). Proto je též porušení práva na obhajobu

považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1

písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp.

porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento

dovolací důvod je ovšem užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení

práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce,

ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy,

pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony

trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním

(viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost,

že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít

faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).

Obviněný V. Z. namítl, že v trestním řízení neměl obhájce, ač ho mít měl,

přičemž tuto námitku konkretizoval tvrzením, že soudy neumožnily jeho obhájci

řádný výkon obhajoby a v důsledku toho je jeho (obviněného) situace podobná,

jako situace obviněného, který nemá obhájce, ač jej má mít, přesto, že si

obhájce zvolil.

Se zřetelem k výše rozvedeným teoretickým východiskům je ovšem při posuzování

této námitky podstatnou otázka, zda, popř. ve kterém období, byly u obviněného

dány důvody nutné obhajoby. Pouze v těchto případech je obhajoba obviněného

obhájcem považována za tak důležitou, že její zajištění neponechává zákonodárce

na úvaze obviněnému, ale orgány činné v trestním řízení musí zajistit

obviněnému obhájce vždy, a to např. i tehdy, když obviněný obhájce výslovně

odmítne. Platí proto, že pokud obviněný nemá obhájce a nezvolí si jej ani ve

lhůtě určené k tomu orgánem činným v trestním řízení podle § 38 odst. 1 tr. ř.,

musí mu tento orgán obhájce ustanovit, a to neprodleně po uplynutí lhůty

stanovené obviněnému ke zvolení si obhájce (§ 38 tr. ř.). V jiných než

uvedených případech nejsou orgány činné v trestním řízení povinny, a ani

oprávněny, postupovat podle § 38 a § 39 tr. ř. Zajištění obhajoby obviněného

prostřednictvím obhájce je proto v těchto jiných případech právem obviněného,

nikoliv povinností orgánů činných v trestním řízení (viz usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).

Proti obviněnému V. Z. bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin přijímání

úplatku podle § 160 odst. 1 tr. zák., tedy trestný čin, na nějž zákon stanoví

trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let. V řízení o tomto

trestném činu tak obviněný mít obhájce, neexistuje-li jiný důvod nutné

obhajoby, nemusí (§ 36 odst. 3 tr. ř. a contrario). Obviněný v průběhu řízení

nebyl ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve

zdravotnickém ústavu. Nebylo ani zjištěno, že by byl zbaven způsobilosti k

právním úkonům nebo že by jeho způsobilost k právním úkonům byla omezena, a

stejně tak nešlo o řízení proti uprchlému. V důsledku toho nebyl dán ani důvod

nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 tr. ř. Stejně tak nebyly dány důvody nutné

obhajoby podle § 36 odst. 2, 4 tr. ř.

Ostatně obviněný V. Z. existencí některého z důvodů nutné obhajoby ani

neargumentoval.

Za tohoto stavu nelze dovodit, že by dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm. c) tr. ř. byl v posuzované věci ve vztahu k jmenovanému obviněnému

naplněn. Dodat lze, že ani z pohledu jím namítaného přístupu Nejvyššího soudu k

výkladu uvedeného dovolacího důvodu by jeho argumentace nemohla být označena za

důvodnou. Jak přiléhavě konstatoval státní zástupce, obviněný obhájce měl, ač

ho mít nemusel, a tento obhájce jeho obhajobu aktivně vykonával. Přitom ani

nebylo namítáno, že by obhájci nebyla umožněna či byla přímo znemožněna účast

při úkonech trestního řízení, ať již v přípravném řízení nebo v řízení před

soudy obou stupňů. Skutečnost, že soudy nevyhověly návrhům obhajoby týkajícím

se vedení řízení (námitky, že soudy nepřihlížely k argumentům obhajoby a neumožnily obhajobě se seznámit se všemi

údajnými odposlechy obviněného a navrhnout na jejich základě provedení dalších

důkazů, neumožnily obhajobě si nechat zjistit soudním znalcem, zda vůbec mohlo

dojít k zachycení odposlechů tak, jak byly přehrávány), pak nelze transformovat

do závěru, že situace obviněného byla obdobná stavu, který má na mysli

předmětný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je dán v případě, že proti

obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z

obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. (a také § 11a

tr. ř.), pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze

v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní

řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané

vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání

na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní

náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod

dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb.

rozh. tr.).

Pokud obviněný R. H. s odkazem na zásadu ne bis in idem namítl, že jeho

odsouzení a postihu v trestním řízení brání skutečnost, že byl pro údajné

korupční jednání potrestán disciplinární komisí ČMFS, když jednání, pro které

byl uznán vinným disciplinárním proviněním, je zcela totožné s jednáním, pro

které byl následně obžalován, což platí i z hlediska právní kvalifikace

[disciplinární provinění bylo posuzováno stejně (podplácení) jako v rámci

trestně právní kvalifikace], jde sice o námitku formálně právně relevantní,

avšak zjevně neopodstatněnou.

Základními vnitrostátními normami vymezujícími nepřípustnost trestního stíhání

s poukazem na zásadu ne bis in idem jsou článek 40 odst. 5 Listiny a ustanovení

§ 11 odst. 1 písm. f), g), h) a j) tr. ř. a § 11a tr. ř. Z norem obsažených v

mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, zakotvuje zásadu ne

bis in idem především článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a článek 14

odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Ve smyslu

článku 10 Ústavy jsou mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament

souhlas a jimž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li

mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Ústavní záruka v článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod se však

vztahuje jen na trestní stíhání pro činy kvalifikované jako trestné činy. Tato

ústavní úprava je promítnuta do ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g) a h) tr.

ř. a § 11a tr. ř. Vedle toho je princip ne bis in idem zaručen, ovšem toliko

zákonem, též pro případy jednočinného souběhu trestného činu a přestupku [a to

v § 76 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích] a pro případy po sobě jdoucích

rozhodnutí o přestupcích [rovněž v § 76 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích].

Oproti tomu o zastavení trestního stíhání pro týž čin téže osoby, o němž již

bylo pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem v přestupkovém řízení, se zmiňují

ustanovení § 172 odst. 2 písm. b), § 223 odst. 2 a § 257 odst. 1 písm. c) tr.

ř. toliko jako o fakultativní možnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.

6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 527/2008).

V daných souvislostech je dále na místě zdůraznit, že ustanovení § 11 odst. 1

písm. j) tr. ř. výslovně upravuje jako specifický důvod nepřípustnosti

trestního stíhání to, že jeho vedení vylučuje vyhlášená mezinárodní smlouva,

kterou je Česká republika vázána.

Vzhledem k tomu a z pohledu argumentace obviněného R. H. je významné právě

ustanovení článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, které v českém překladu

publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. zní: „Nikdo nemůže být stíhán

nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný

čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a

trestního řádu tohoto státu“. Při úvahách o rozsahu aplikace tohoto ustanovení

nelze opomenout judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jež konstantně a

dlouhodobě zaujímá stanovisko, že článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě dopadá nejen

na činy kvalifikované podle vnitrostátního práva jako trestné činy, ale za

určitých okolností rovněž na činy vnitrostátním právem kvalifikované jako

přestupky, popř. jiné správní delikty a výjimečně též delikty disciplinární.

Tato judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z autonomního výkladu

pojmů „trestní obvinění“ podle článku 6 odst. 1 Úmluvy, resp. „obviněný z

trestného činu“ podle odst. 2, odst. 3 citovaného smluvního ustanovení.

Při posuzování, zda se v určité věci jedná o „trestní obvinění“ či „obviněného

z trestného činu“ podle článku 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 Úmluvy, resp.

„trestný čin“ podle článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, vychází Evropský

soud pro lidská práva ze tří kritérií (viz např. rozsudek ve věcech Engel a

další proti Nizozemí ze dne 8. 6. 1986). Prvním kritériem je kvalifikace činu

podle vnitrostátního práva. Toto kritérium má pouze relativní význam. Je-li čin

kvalifikován podle vnitrostátního práva jako trestný čin, jde vždy o trestný

čin i podle Úmluvy. Není-li delikt podle vnitrostátního práva podřaditelný pod

skutkovou podstatu trestného činu, pak jsou, pokud jde o jeho „trestní“ povahu,

rozhodující zbylá dvě kritéria, a to povaha deliktu a druh a závažnost sankce.

Druhé a třetí kritérium Evropský soud pro lidská práva aplikuje většinou

alternativně (viz např. rozsudek Lutz proti Německu ze dne 25. 8. 1987), někdy

však i kumulativně (viz např. rozsudek Garyfallou AEBE proti Řecku ze dne 24.

9. 1997). Přitom platí, že při posuzovaní povahy deliktu Evropský soud pro

lidská práva zkoumá zejména, zda porušený zájem chráněný zákonem je obecný či

partikulární a zda je daná právní norma adresována všem nebo pouze určité

skupině lidí či zda má sankce odstrašující a represivní účel či pouze účel

reparační. Z pohledu třetího kritéria je pak významná především skutečnost, zda

lze za daný delikt uložit trest odnětí svobody.

V návaznosti na rozvedené skutečnosti je třeba zdůraznit právě tu skutečnost,

že zásada ne bis in idem se vztahuje výlučně na činy, které jsou kvalifikovány

jako delikty (trestné činy, přestupky, popř. jiné správní delikty a výjimečně

též delikty disciplinární) podle práva toho kterého státu (vnitrostátního

práva), tedy i České republiky. Jinak řečeno v každém případě musí jít o

aplikaci právních norem (normativních aktů) státu. Vnitřní pravidla (předpisy)

občanského sdružení nejsou součástí vnitrostátního právního řádu. Další, ovšem

stejně významnou podmínkou je, že o naznačeném činu již bylo rozhodnuto

konečným rozsudkem (rozhodnutím, jež nebylo v předepsaném řízení zrušeno)

orgánem státu, příp. orgánem, na nějž byla pravomoc rozhodovat výslovně zákonem

delegována (v podmínkách České republiky viz např. pravomoc a příslušnost

orgánů místní samosprávy rozhodovat o přestupcích podle zákona č. 200/1990 Sb.,

o přestupcích ve znění pozdějších předpisů) – princip ne bis in idem je

závazkem státu uznávat vlastní pravomocná trestní rozhodnutí za res iudicata a

za překážku nového trestního stíhání.

Pro úplnost lze konstatovat, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva

předně vychází z toho, že účinek ne bis in idem v uvedeném smyslu je - jak již

bylo řečeno - výslovně omezen na jurisdikci téhož státu (srov. však

novelizované ustanovení § 11 odst. 4 tr. ř. týkající se rozhodnutí soudů a

jiných justičních orgánů členských států Evropské unie), současně však

připouští, že tento účinek rozhodnutí orgánu cizího státu přiznávají některé

jiné právní normy uplatňované v rámci Evropské unie, například článek 50 Charty

základních práv a článek 54 Schengenské prováděcí úmluvy (viz usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 527/2008).

K rozvedeným skutečnostem je na místě ještě doplnit, že z hlediska

trestněprávní povahy činů, jenž jsou podle vnitrostátního práva kvalifikovány

jako disciplinární delikty, je podle judikatury Evropského soudu pro lidská

práva rozhodující kritérium třetí, tedy druh a závažnost sankce. Za dostatečně

závažnou sankci, aby zakládala „trestní“ kvalifikaci disciplinárního deliktu,

uznal Evropský soud pro lidská práva toliko trest odnětí svobody, i to s

výjimkou „odnětí svobody, který vzhledem ke své povaze, trvání a způsobu výkonu

nemůže způsobit vážnější újmu“ (k tomu viz Repík, B. Evropská úmluva o lidských

právech a trestní právo. Vydání 1. Praha : Nakladatelství ORAC, s.r.o., 2002,

s. 107).

V návaznosti na výše uvedená teoretická východiska Nejvyšší soud (ve shodě se

státním zástupcem) konstatuje, že skutečnost, že obviněný R. H. (a ostatně

obdobně také obviněný V. Z.) byl za popsané jednání postižen disciplinární

komisí ČMFS peněžitou sankcí a zákazem činnosti (a toto rozhodnutí nebylo

zrušeno), nemůže mít význam pro posuzování přípustnosti trestního stíhání ve

smyslu zachování zásady ne bis in idem.

Žádné disciplinární řízení vedené v rámci dobrovolného sdružení (jímž je i ČMFS

a jeho organizace), které se řídí jinými než zákonnými normami, postihující

porušení interních pravidel takového sdružení, resp. jeho výsledek v podobě

disciplinární sankce, nemůže mít charakter řízení, resp. rozhodnutí, jež by

kolidovalo s řízením podle trestních norem (stejný konečný závěr platí i z

pohledu čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).

V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že nelze

akceptovat tvrzení obviněného R. H., že stát svěřil sdružení (ČMFS) v rámci

zákona pravomoc trestat. Žádné takové zákonné zmocnění neexistuje (a ani

obviněný R. H. ve svém dovolání neodkázal na žádné konkrétní ustanovení zákona,

jež by takové zmocnění ČMFS státem mělo zakládat). Disciplinární řád ČMFS je

toliko interní normou samotného ČMFS, na jejímž vzniku a aplikaci stát neměl a

nemá žádný podíl. Nadto ani druh a závažnost sankcí, kterými byl obviněný R. H.

v disciplinárním řízení postižen (peněžitý trest a trest zákazu činnosti), s

ohledem na shora stručně nastíněnou autonomní interpretaci „trestní oblasti“

podle Úmluvy Evropským soudem pro lidská práva, nepřipouští závěr o „trestní“

povaze předmětného disciplinárního deliktu, a tedy o tom, že by předmětné

disciplinární řízení, resp. disciplinární postih v rámci něho uložený, byly

relevantní z pohledu článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě [a tím i § 11

odst. 1 písm. j) tr. ř.].

Z těchto důvodů nemůže tvrzení obviněného, že jeho postih (potrestání) za

disciplinární provinění Disciplinární komisí ČMFS je překážkou bránící jeho

stíhání a potrestání pro shora uvedený trestný čin (v rámci trestního řízení),

obstát.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je

určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady

spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem

hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod

neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti

nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.

9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání

hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy

byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s

příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod

totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového

stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení

důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.

4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již

třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze

dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je

rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí

vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a

jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen

zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání

v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový

stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je

dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých,

výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi

skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k

přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení

před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě

korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259

odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného

dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy) a

čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí

instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a

samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho

důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je

mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět

(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.

ř.).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že

východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění

vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i

další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného

práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obou obviněných směřují z

podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obvinění totiž vytýkají

(stručně shrnuto) též vadné a neúplné důkazní řízení (viz argumentaci

vztahující se k oprávněnosti, zákonnosti a použitelnosti, resp. nepoužitelnosti

odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu), nesprávné hodnocení

provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Rovněž (a zejména) z uvedených

procesních (skutkových) výhrad vyvozují, že rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení skutku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy oběma obviněnými ve

skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních pravidel upravujících

získávání a hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou

důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (zejména ustanovení § 2

odst. 5, 6 tr. ř. a ustanovení § 88 tr. ř. v kontextu s ustanovením § 30 tr.

ř.), tzn. že v tomto směru dovolání uplatnili na procesním a nikoli hmotně

právním základě. Shora shrnuté námitky proto pod výše uvedený (ani jiný)

dovolací důvod podřadit nelze, což platí i ve vztahu k námitkám obviněného V.

Z., že orgány činné v trestním řízení svojí nečinností umožnily eventuální

spáchání trestné činnosti. I tyto námitky totiž mají ve své podstatě procesní

charakter, neboť jmenovaný obviněný i z nich vyvozuje nemožnost použití

odposlechů jako důkazů v předmětné trestní věci. Nehledě na to, zmíněná námitka

by nemohla být akceptována již proto, že orgány činné v trestním řízení se

nijak nezapojily do skutkového děje, nijak jeho průběh neovlivnily a

nepodmínily spáchání konkrétního trestného činu. Jejich jednání (odposlech) se

nestalo součástí skutkového děje. Je tak zřejmé, že v případě skutku, pro který

byl obviněný V. Z. odsouzen, nelze hovořit o ingerenci orgánů činných v

trestním řízení, která by měla vliv na jeho průběh a způsob spáchání (už vůbec

nelze dovodit, že by tento skutek snad byl jimi přímo vyprovokován) a tím i na

jeho hmotně právní posouzení.

Pod předmětný dovolací důvod nelze subsumovat ani námitku obviněného V. Z., že

soudy nezhodnotily účel údajného úplatku, nikdo nezkoumal, zda vůči němu byla

či nebyla učiněna jakákoliv nabídka proto, aby poskytl neoprávněnou výhodu, a

ne proto, aby odolal případnému nátlaku jiných a postupoval podle svých

povinností. Rovněž tato námitka totiž míří výlučně proti skutkovým zjištěním

soudů. Soudy navíc po zhodnocení důkazů zjistily a ve svých rozhodnutích

výslovně vyjádřily, že obviněný V. Z. přijal příslib úplatku a přijal úplatek

za ovlivnění rozhodování (výsledku) fotbalového zápasu ve prospěch F. V., resp.

S. f. c. O.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,

který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná

aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o

hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně

jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje

hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §

2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže

tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj

názor ve skutečnosti dovozovali též z tvrzeného vadného a neúplného důkazního

řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím

soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž

porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice

může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů

[zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které

však naznačenými námitkami nejsou naplněny (viz přiměř. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího

důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán

konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého

stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného

skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění,

musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k

nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob

rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše

Nejvyšší soud zdůraznil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.

2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a

aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je

souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných

rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.

6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

Obvinění však uplatnili i další argumentaci, kterou již lze označit z pohledu

uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně

právně relevantní – konkrétně výhradu, že nebyl naplněn základní pojmový znak

ustanovení § 160 odst. 1 tr. zák. a ustanovení § 161 odst. 1 tr. zák. „obecný

zájem“, resp. „obstarání věci obecného zájmu“. Nejvyšší soud však shledal, že

jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.

Trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten,

kdo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu přijme nebo si dá slíbit

úplatek.

Trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo

jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo

slíbí úplatek.

V daných souvislostech je dále na místě připomenout, že zmíněnou problematikou

(naplnění pojmu „obstarání věci obecného zájmu“ v souvislosti s úplatkem v

prostředí ČMFS) se již Nejvyšší soud opakovaně zabýval – ve věcech vedených pod

sp. zn. 8 Tdo 396/2007, 3 Tdo 510/2007 a 6 Tdo 1297 a zaujal k ní ve všech

těchto případech totožné stanovisko (konkrétně viz níže). Ani v posuzované věci

neshledal důvod, pro který by se měl od již zaujatého právního závěru odchýlit.

Za tohoto stavu považuje za zcela dostatečné citovat argumentaci podrobně

rozvedenou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo

396/2007.

Za „obstarávání věcí obecného zájmu“ je považována činnost, která souvisí s

plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů

státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a

právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb

(srov. rozhodnutí č. 16/1988, s. 76 Sb. rozh. tr.). Jde tedy o plnění všech

úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo

určitá sociální skupina. Nespadá sem činnost občanů, jež je výlučně projevem

jejich osobních práv (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář.

II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1001).

Pojem „obstarání věcí obecného zájmu“ není v zákoně výslovně definován, a proto

je to, co je za ně považováno ponecháno jednak na judikatuře, z níž vychází i

shora popsaná základní kriteria (např. se jedná o rozhodnutí č. 17/1978, č.

16/1988 Sb. rozh tr.), anebo na právní teorii, podle níž je „obstaráním věcí

obecného zájmu“ např. plnění úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má

zájem v zásadě celá společnost. Jde tedy o činnost především v oblasti státu a

samosprávy, ale též v oblasti uspokojování obecně důležitých, ekonomických,

zdravotních, sociálních a jiných potřeb zásadního významu (viz Novotný, O. a

kol. Trestní právo hmotné. II. díl – Zvláštní část. 4. přepracované vydání.

Praha : ASPI Publishing, 2004, s. 250).

Z uvedeného je patrné, že škodlivost korupčního jednání je zdůrazňována

především v oblasti státní správy, ale prosazování její trestně právní ochrany

je stále patrnější i v dalších oblastech veřejného života, jako např. i v

soukromé sféře. Nelze opomenout ani to, že v minulosti byla trestněprávně

postižena korupce i ve zdravotnictví (srov. rozh. č. 13/1990 Sb. rozh. tr.).

Pro definování uvedeného pojmu je proto možné využít i negativní vymezení,

neboť lze obecně připustit, že se o korupci může jednat tam, kde nejde o

činnosti občanů vyplývající z jejich osobních práv nebo osobních povinností,

jako např. prodej věcí v osobním vlastnictví, výměna bytu, pronájem

nemovitostí, změna zaměstnání, atd.

Pro posuzování otázky, zda se v případě projednávaného činu jedná o úplatek,

který obviněný slíbil resp. poskytl či přijal, resp. dal si slíbit v

souvislosti s „obstaráváním věcí obecného zájmu“, je tudíž nutné vycházet z

takto shora vymezených zásad a nelze otázky související s pořádáním a

fungováním fotbalových soutěží zužovat pouze na to, že Českomoravský fotbalový

svaz, který je pořádá, je dobrovolným sdružením, do jehož činnosti a organizace

nemůže stát zasahovat. V této souvislosti je třeba vycházet z významu fotbalu a

jeho role, jakou ve společnosti sehrává. Především je nutné mít na mysli, že

fotbal, byť jde o sportovní odvětví, sehrává podstatně důležitější úlohu. Nelze

přehlédnout, že má obrovský význam při pořádání mezinárodních soutěží

završených olympijskými hrami, kde nepochybně kromě tohoto, že jde o největší

celosvětové sportovní soutěžení mezi národy a státy, jde o významný zdroj

finančních a ekonomických příjmů, které rovněž přesahují hranice jednotlivých

států a kontinentů. V návaznosti na to je rozhodně vhodné zmínit, že na

organizování a pořádání fotbalových soutěží jsou zainteresovány, nejen

marketingové a obchodní společnosti, ale rovněž veliký význam sehrávají i

sázkové společnosti, které svými zisky opět přispívají i na další činnosti

různých sportovních oblastí, a tedy i fotbalu. Nelze proto přehlížet tuto

vzájemnou propojenost sportu a ekonomických vztahů a tím spíše je nutné klást

důraz na regulérnost a spravedlivý průběh všech soutěží, jejichž výsledky se

promítají do výběru jednotlivých klubů nejen v rámci evropských, ale i

celosvětových soutěží a žebříčků fotbalových mužstev.

Proto je nezbytné při výkladu pojmu „obstarávání věci obecného zájmu“, mít

všechny tyto souvislosti na paměti a vnímat fotbal v jeho společenské úloze,

neboť jsou od něj odvozeny další společensky významné činnosti. Nejedná se

proto toliko o oblast zájmů několika mála jednotlivců nebo úzké skupiny lidí,

ale jde o zájem celospolečenský.

Pro vymezení pojmu „obecného zájmu“ by se mělo brát do úvahy, jakým způsobem se

fotbal, fotbalová utkání a soutěže pořádané na různých úrovních projeví

navenek, a jak dalece působí na chování a vnímání našich občanů, a to zvláště

fotbalových fanoušků. V tomto smyslu lze toto působení rozdělit do oblastí

sportovní, ekonomické a kulturně osvětové a je též nutné zdůraznit i to, že ani

jedna z těchto složek není zanedbatelná a nelze ji podceňovat. Z tohoto

rozčlenění významu fotbalu má mít samozřejmě největší vliv jeho sportovní

funkce, která je patrná již z toho, že fotbal je nejmasovějším sportovním

odvětvím celosvětového charakteru. Díky tomu se mu věnují jak aktivně, tak i

pasivně milióny lidí a sledováním sportovních utkání se baví pravidelně i v

naší republice statisíce diváků. Právě tato sledovanost se odráží nejen v

popularitě tohoto sportu jako takového, ale je důležitým a významným

ekonomickým fenoménem, který, je důležitým ekonomickým „zdrojem“ mnoha

subjektů, ať již marketingových, mediálních nebo reklamních společností či

sázkových kanceláří atd., které jsou svými příjmy významně navázány na obecné

působení fotbalových soutěží a především na jejich výsledky, a v jejich zájmu

rozhodně je, aby právě tyto soutěže probíhaly spravedlivě a nebyly ovlivňovány

jednotlivci vedenými snahou mít na nich osobní užitek a nedovolený prospěch. Je

tak zřejmé, že fungování fotbalu a provozování s ním spojených aktivit, má

důležitý celospolečenský a ekonomický dopad pro nikoliv zanedbatelnou část

fyzických a právnických osob, které jsou na jeho fungování finančně závislé.

Vedle těchto zcela zřejmých a významných funkcí fotbalu jako takového nelze

podceňovat ani další celospolečensky důležitý efekt, jímž je jeho výchovný

vliv, jímž působí na vytváření veřejného mínění a formování morálních základů

zejména u mladé generace. Právě proto, že fotbal patří mezi nejpopulárnější

sporty, je nutné využít nejen jeho hráčů, ale i další osob, které jej

reprezentují k tomu, aby mohly být kladnými vzory a jít příkladem mládeži nejen

osobními vlastnostmi, ale i chováním. Je proto v zájmu nejen všech lidí, kteří

se o fotbal zajímají nebo na něm jsou jinak zainteresováni, ale i celé

společnosti, aby právě ty osoby, jejichž povinností je dbát na správný a

korektní průběh utkání, byly morálně na výši a zaručovaly regulérní průběh této

hry. Právě masové působení fotbalu, jakožto sportu, u něhož je dán obecný

předpoklad fair play, by mělo vést k pozitivní motivaci zejména mladé generace,

a jeho prostřednictvím k spoluutváření základních morálních pravidel pro rovné

a čestné vztahy. Pokud by tomu tak nebylo, docházelo by k opačnému účinku, kdy

namísto kladného vlivu působí negativní vzor, který se podílí na nesprávném

výchovném ovlivnění především dětí a mladých lidí, když právě v zájmu státu je,

aby tato skupina našich nejmladších obyvatel byla v pozitivním smyslu vedena ke

sportovním aktivitám a aby byla ovlivňována ve směru minimalizování škodlivých

vlivů, které na ni z mnoha stran působí (např. drogy, alkohol atd.).

S ohledem na uvedené důvody je nutné fotbal považovat za fenomén, který se jako

jeden z nejrozšířenějších a nejlidovějších sportů podílí z pohledu občanů, ale

i státu na obecně významných, a celospolečenských otázkách. Nelze proto zužovat

v souvislosti s ním výklad pojmu „obecného zájmu“ pouze na okruh vnitřních

vztahů ve fotbalové organizaci a působení fotbalových klubů jako takových, ale

je nutné vycházet i ze všech shora rozvedených ekonomických a kulturně

společenských hledisek, do nichž je třeba zařadit i historický význam sportu

jako stimulu v rámci společensko politického vývoje.

Na základě těchto úvah a právních závěrů Nejvyšší soud shledal, že fotbalové

soutěže je nutné vnímat jako záležitost celé společnosti, a proto, s ohledem na

roli, kterou ve vnímání velké části veřejnosti fotbal a fotbalová utkaní

zaujímají, je potřebné dbát na jejich regulérnost a řádný průběh tak, aby

nedocházelo k vědomému ovlivňování a zmanipulování výsledku utkání, zejména

vrcholných soutěží, na nichž je ekonomicky zainteresována řada subjektů, pro

něž ovlivněné výsledky mohou mít i neblahé finanční dopady. Činnost fotbalových

rozhodčích, kteří vědomě ovlivňují výsledky hry, na jejíž řádný průběh mají

dohlížet, je nutné považovat za „obstarávání věcí obecného zájmu“ ve smyslu

ustanovení § 160, § 161 a násl. tr. zák.

Nejvyšší soud však současně připomíná, že tento obecně formulovaný závěr je

nutné vždy posuzovat i s ohledem na všechny další souvislosti, za nichž byl čin

spáchán, což především znamená, že nestačí, jen zjištění, že úplatek měl vztah

k jakékoli činnosti určité osoby, nebo to, že se vyskytl na úseku, kde se plní

významné společenské úkoly, např. ve státní správě, zdravotnictví, školství, v

tělovýchově atd. Povahu obstarávání věcí obecného zájmu musí mít konkrétní

činnost určité osoby, a to ta její činnost, k níž má úplatek přímý vztah (srov.

rozhodnutí č. 16/1988 Sb. rozh. tr.) tak, jako tomu bylo v tomto konkrétním

případě, kde se jednalo o ovlivnění rozhodčích v utkáních I. a II. fotbalové

ligy .

Bylo proto správné, pokud odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) čin

obviněného R. H. spočívající ve slíbení úplatku osobám nominovaným jako

rozhodčí na ligové fotbalové zápasy, proto, aby tyto právě jako rozhodčí

ovlivnily požadovaným způsobem výsledek takových utkání, a čin obviněného V. Z.

spočívající v tom, že přijal a dal si slíbit úplatek proto, aby jako rozhodčí

ovlivnil požadovaným způsobem výsledek takových utkání, posoudil jako jednání

naplňující znak „obstarávání věcí obecného zájmu“ ve smyslu trestného činu

podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. a trestného činu přijímání úplatku

podle § 160 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů [s přihlédnutím k tomu, že zjištěný

skutkový stav svědčil o úmyslném zavinění obou obviněných, a to ve formě

přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák.] shledal právní závěry soudu

odvolacího, podle nichž obviněný R. H. naplnil všechny znaky trestného činu

podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. a obviněný V. Z. všechny znaky

trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 1 tr. zák. za správné.

Z těchže důvodů nemohl přiznat právně relevantní argumentaci obviněných

dotýkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádné

opodstatnění.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, byl-li obviněnému

uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve

výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl

uznán vinným.

Namítl-li obviněný V. Z., že mu byl uložen zcela nepřiměřený trest (míněn byl

trest peněžitý s tím, že soudy nižších stupňů nezkoumaly jeho majetkové

poměry), pak Nejvyšší soud zejména zdůrazňuje, že ve věci došlo k takové změně

napadeného rozhodnutí, která měla zásadní vliv na posouzení této argumentace.

Konkrétně je třeba poukázat na skutečnost, že rozsudkem Okresního soudu v

Kroměříži ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 2 T 186/2004, ve spojení s usnesením

Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 6 To

560/2007, byl v rámci výroku o souhrnném trestu uloženém jmenovanému obviněnému

podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen u tohoto obviněného výrok o trestu z

rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 15 T 66/2005,

ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2007, sp. zn. 3

To 243/2007. Za této situace, kdy v napadeném rozhodnutí neexistuje výrok,

proti němuž výhrady vztažené k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)

tr. ř. směřovaly, již tyto výhrady není možné označit za přípustné.

Dále je na místě konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s

výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen

v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,

tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon

nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na

trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v

nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení

kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení

nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat

prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve

smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno,

pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v

porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.

pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný

trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu

(viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Se zřetelem k těmto skutečnostem nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích

důvodů argument R. H., podle něhož by Nejvyšší soud měl řešit otázku, zda se,

pokud disciplinární trest nebrání potrestání v trestním právu, disciplinární

potrestání (trest, který byl v disciplinárním řízení uložen), nemá projevit v

trestu, který je ukládán v trestním řízení. Ve své podstatě jde totiž o

posouzení přiměřenosti trestu uloženého v trestním řízení.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o

dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud

v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných R. H. a V. Z.

odmítl, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí

ani správnost řízení mu předcházejícího ve smyslu ustanovení § 265i odst. 3 tr.

ř. Jde totiž o závěr, který bylo možno učinit bez takové přezkumné činnosti

pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další

vyjádření obviněných či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat

řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1

písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Pokud v dovolání obviněný V. Z. požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu

podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba

uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit

formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí

může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu

soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad

výkonu rozhodnutí neshledal (již se zřetelem ke zmíněným skutečnostem týkajícím

se výroku o trestu). Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k

předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy

řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. srpna 2008

Předseda

senátu :

JUDr. Vladimír Veselý