U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. února 2018 o
dovolání obviněného M. K., a obviněného J. W., proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 12 To 31/2017, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích, pod sp. zn. 16 T 46/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. o d m í t á.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. W. o d m í t á.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2017,
sp. zn. 16 T 46/2014, byli obviněný M. K. a obviněný J. W. uznáni vinnými ad.
I. zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr.
zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ad. II.
přečinem zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jichž se dopustili jednáním popsaným
ve výrokové části odsuzujícího rozsudku.
2. Obviněný M. K. byl za toto jednání odsouzen podle § 209 odst. 5 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §
56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a dále podle § 73 odst. 1
tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti v trvání šesti let a šesti měsíců
spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, či jeho člena,
prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení obchodních korporací a
družstev. Obviněný J. W. byl za shora uvedené jednání odsouzen podle § 209
odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, a dále podle § 73
odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti v trvání pěti let spočívajícímu v
zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, či jeho člena, prokuristy a osoby
zmocněné k obchodnímu vedení obchodních korporací a družstev. Podle § 228 odst.
1 tr. ř. byli obvinění zavázáni společně a nerozdílně zaplatit na náhradu škody
poškozeným uvedeným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku částky tam
specifikované. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli dále poškození uvedení ve
výrokové části rozsudku odkázáni se zbytky svých uplatněných a soudem
nepřiznaných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněnému M. K. uložena povinnost
zaplatit na náhradě škody poškozenému č. 10 Fiera, a.s. částku 49.584 Kč. Podle
§ 206 odst. 4 tr. ř. bylo současně rozhodnuto, že poškozená č. 25 JAF HOLZ,
s.r.o. nemůže v hlavním líčení uplatňovat proti obviněnému J. W. nárok na
náhradu škody. Obvinění byli dále podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni
obžaloby Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 28.
11. 2014, č. j. KZV 64/2012 – 313, pro dílčí útoky pokračujícího zločinu
podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jichž se měli dopustit
způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku, s tím, že tyto další dílčí útoky
nejsou trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Telefónica
Czech Republic, a.s., Praha, s uplatněným a soudem nepřiznaným nárokem na
náhradu škody ve výši 10.884 Kč odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byla J. K. zabrána věc – soubor
nemovitostí zapsaných pro něho na listu vlastnictví č. 234 vedeném Katastrálním
úřadem pro J. kraj – katastrálním pracovištěm Č. K. pro katastrální území B. u
K., blíže specifikovaných ve výrokové části odsuzujícího rozsudku.
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
podali obviněný M. K., obviněný J. W. a zúčastněná osoba J. K. odvolání, o
kterých Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 12 To
31/2017 tak, že tato odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
4. Obvinění M. K. a J. W. podali prostřednictvím svých obhájců proti
shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání.
5. Obviněný M. K. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), g), l) tr. ř., tj. že ve věci rozhodl soud, který nebyl
náležitě obsazen, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, že napadená rozhodnutí
spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Důvodnost dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřuje v tvrzeném porušení práva na
zákonného soudce při určování členů senátu příslušného k rozhodnutí v dané
věci. Domnívá se, že přísedící senátu soudu prvního stupně nebyli vybráni v
souladu s platným rozvrhem práce pro přísedící Krajského soudu v Českých
Budějovicích, ale o jejich výběru rozhodla neznámá osoba z trestní kanceláře. V
této souvislosti upozornil na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3213/10 a
dále sp. zn. III. ÚS 293/98, jakož i sp. zn. III. ÚS 232/95, sp. zn. III. ÚS
230/96, sp. zn. I. ÚS 2337/14 a sp. zn. III. ÚS 711/01. Dále uvedl, že v
rozvrhu práce platném a účinném v době rozhodování soudu, v okamžiku konání
prvního hlavního líčení, i po celou dobu řízení, nebylo jasně určeno, který
konkrétní přísedící bude přidělen v jednotlivé senátní věci, když v dané věci v
senátě 16 T, jemuž předsedal Mgr. Ondřej Vítů, rozhodovaly přísedící Pavla
Kadlecová a Dana Petrová. Obdobně obviněný spatřuje odnětí svému zákonnému
soudci v situaci, kdy z rozvrhu práce Okresního soudu v Českých Budějovicích
nevyplývá, kteří soudci měli rozhodovat o příkazech k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu, k domovním prohlídkám, k prohlídkám jiných prostor a
pozemků. Má za to, že Mgr. Michal Kubánek nebyl zákonným soudcem, neboť z
rozvrhu práce vyplývalo několik variant pro stanovení příslušného soudce.
Obviněný rovněž konstatoval, že samotný rozvrh práce neobsahuje rozpis
dosažitelnosti soudců pro rozhodování v přípravném řízení.
6. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
spatřuje v údajné podjatosti předsedy senátu Mgr. Ondřeje Vítů, kterou obviněný
opakovaně namítal. Důvodem námitky podjatosti byla skutečnost, že předseda
senátu Mgr. Ondřej Vítů byl příjemcem služeb společnosti WEFEL s.r.o. Obviněný
dále uvedl, že část úhrad za dodanou službu byla realizována bez dokladu a za
sníženou cenu, což Mgr. Vítů popřel. Pokud předseda senátu označil určitá
tvrzení obviněného o realizaci části služeb bez daňového dokladu za nepravdivá,
hodnotil tím už jistým způsobem negativně osobu obviněného. V dané souvislosti
obviněný upozornil na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14 a usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 100/2015, sp. zn. 11 Tdo 1172/2014. Jestliže
uplatněnou námitku podjatosti obviněný připomněl i v řízení před odvolacím
soudem, měl se jí odvolací soud náležitě zabývat a ne kritizovat právně
přípustný způsob obhajoby.
7. Opodstatněnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
spatřuje především v domnělých chybných skutkových závěrech soudu prvního
stupně a v chybném hodnocení důkazů (např. konfrontace se svědkem K., přečtení
výpovědi svědka U.), na které však upozorňuje prostřednictvím odkazu na svůj
řádný opravný prostředek, v němž namítl procesní nepoužitelnost těchto důkazů.
Soudy obou stupňů podle něj pochybily i v tom, když vůbec neprovedly důkaz
výslechem svědků z řad dodavatelů zboží a služeb společností WEFEL s.r.o. a
WEFEL - stavební, spol. s r.o., ani výpovědi těchto svědků nepřečetly. Jen na
podkladě faktur a dalších listin nemohly soudy získat komplexní informace o
proběhlých obchodně-závazkových vztazích, o důvodech pokračování dodávek i při
neuhrazení dřívějších faktur a osobní snaze obviněného K. uhradit dluhy z
vlastních prostředků, či poskytnout osobní záruky za budoucí úhradu. Listinné
důkazy nalézací soud pouze vyjmenoval, ale dále je nehodnotil. S obcí S.
obviněný komunikoval i po opětovném zaslání téže platby a finanční prostředky
byly užity na jiný účel, aniž by tehdy obviněný věděl, že nakládá s penězi,
které mu byly zaslány omylem. Podle jeho názoru jsou zjištění učiněná soudy
obou stupňů v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů, během
dokazování bylo porušeno právo na spravedlivý proces a jeho vina, zejména pak
subjektivní stránka v podobě úmyslu u obou trestných činů, nebyla provedenými
důkazy prokázána. Poukazuje na to, že odvolací soud pouze převzal argumentaci
soudu nalézacího, a upozornil na princip presumpce neviny, zásadu in dubio pro
reo, zásadu oficiality či právo na spravedlivý proces a v této souvislosti
rovněž odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 501/2004 a sp. zn. II.
ÚS 291/2000.
8. Pokud odvolací soud neodstranil výše vytýkané vady a obdobným
způsobem jako soud prvého stupně rezignoval na správné zjištění skutkového
stavu, pak byl podle obviněného naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř.
9. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozhodnutí,
proti kterému bylo dovolání podáno.
10. Obviněný J. W. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. a), b), e), g), l) tr. ř., tj. že ve věci rozhodl soud,
který nebyl náležitě obsazen, ve věci rozhodl vyloučený orgán, proti obviněnému
bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, napadená
rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o
zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V rámci dovolání pak
pouze citoval příslušné pasáže z § 265b odst. 1 tr. ř. vztahující se k
jednotlivým dovolacím důvodům, přičemž k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř. neuvedl žádnou skutečnost. V rámci dovolání dále odkázal na
svoji obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení i na obsah
dovolání obviněného K. Rovněž poukázal na chybné hodnocení provedených důkazů a
namítl, že nebyl prokázán jeho úmysl. S ohledem na výše uvedené závěrem navrhl,
aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního
soudu v Praze a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a podle § 265l
odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. I on navrhl odložit výkon rozhodnutí.
11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil
svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve
stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, obsah dovolání obviněných a
obecně se vyjádřil k uplatněným dovolacím důvodům. Ve vztahu k dovolání
obviněného K. uvedl, že obviněný pouze zopakoval své námitky, s nimiž se již
oba soudy vypořádaly. Námitky, že v rozvrhu práce nebyl stanoven postup pro
přidělování přísedících, neodpovídají podle něj deklarovanému dovolacímu
důvodu, přičemž platí, že zásady pro přidělování přísedících nemohou být tak
striktní, jako pravidla pro přidělování věcí senátům či samosoudcům. V tomto
směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1108/2015, sp. zn.
7 Tdo 128/2017 nebo na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2430/15. Rovněž
podotkl, že se daný dovolací důvod netýká situací, kdy jsou prováděny úkony
soudem v přípravném řízení. S uplatněným dovolacím důvodem se pak podle jeho
názoru míjí i ty námitky, které směřují proti provedenému dokazování, jeho
rozsahu a proti hodnocení důkazů, a dodal, že v dané věci nedošlo k pochybení
např. v podobě opomenutých důkazů, či ke kolizi s principem spravedlivého
procesu. V dané souvislosti odkázal na rozsudek nalézacího soudu str. 25 – 45 a
na rozhodnutí soudu odvolacího str. 7 – 19. Ve vztahu k námitkám, které byly
uplatněny pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že
se zčásti zakládají na nepravdivě tvrzených skutečnostech a dodal, že v
předmětné věci žádný takový vztah, který by mohl podjatost založit,
neexistoval. V podrobnostech odkázal na usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 16 T 46/2014.
12. K dovolání obviněného W. připomněl, že se dovolací soud může zabývat
jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny. Poukazuje na to, že
obviněný nic bližšího k dovolacím důvodům neuvedl a pouze odkázal na obsah své
obhajoby, závěrečnou řeč a dovolání obviněného K. Ani stručně zmíněné výhrady
proti způsobu dokazování a hodnocení důkazů nelze podřadit pod žádný dovolací
důvod.
13. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
odmítl dovolání obviněného M. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a
dovolání obviněného J. W. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně
vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného
rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla
podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §
265f odst. 1 tr. ř.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze uplatnit,
pokud jsou pod něj podřaditelné vytýkané vady takového charakteru, že ve věci
rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže
místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
17. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve
věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z
vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §
30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce nebo
přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci
samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích
stadiích řízení. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu,
kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím
orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to
že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa
již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím
orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy,
jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen
senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30
tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který
také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním
opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle § 30 odst. 1 tr. ř.
je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní
zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít
pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon
přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro
poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Nutno zdůraznit, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo
dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být
dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové
osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v
případě, kdy je proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona
bylo nepřípustné. Týká se pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která
je založena na některém z obligatorních a taxativně vymezených důvodech
ustanovení § 11 odst. 1, 4 tr. ř. anebo § 11a tr. ř., za kterých nelze trestní
stíhání vůbec zahájit a pokud bylo zahájeno, nelze v něm pokračovat (srov. § 11
odst. 1 tr. ř.), neboť výlučně v tomto ustanovení jsou vyčerpávajícím způsobem
vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Spočívá tedy v tom, že
příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod
nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního
stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst.
1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. [v řízení před samosoudcem příp.
podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního
stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé
(zejména k odsuzujícímu rozsudku včetně výroku o trestu) a které je rozhodnutím
ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Zásadní podmínkou
naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání
odpovídala některé ze situací vyjmenovaných v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo § 11a
tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů
nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu
trestního stíhání, nezakládají tento dovolací důvod.
19. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu
právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování, či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
20. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten
je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo přestože byl v řízení
jemu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k).
Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení
§ 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a
procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první
alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř. (druhá alternativa).
IV.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst.
2 tr. ř.).
22. V souvislosti s námitkami obviněných je nutno konstatovat, že jde o
námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby
obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění
jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné
námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a
druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu
[C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li
obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
23. Námitky obviněného K. směřovaly proti netransparentnosti systému
přidělování přísedících. Podle jeho tvrzení z rozvrhu práce nevyplývá systém
přidělování přísedících do jednotlivých trestních věcí, což také považoval za
zkrácení práva na zákonného soudce. V této souvislosti lze připomenout, že
ústavní imperativ, na který dovolatel v této části svého dovolání zejména
poukazuje, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ (čl. 38
odst. 1 alinea 1. Listiny), je ochranou především proti libovolnému či
účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nelze jej zaměňovat za procesní
prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, uveřejněný pod
č. 66, ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS). Způsobem výběru přísedících u Krajského
soudu v Českých Budějovicích se náležitě zabýval již odvolací soud a vyžádal si
k tomu zprávu místopředsedy tohoto soudu. Z ní vyplynulo, že vzhledem k
nízkému počtu pouze 18 přísedících jsou přísedící zařazováni do jednotlivých
senátů postupně s ohledem na jejich věk, zdravotní stav, pracovní a jiné
povinnosti. Projednání uvedené věci se pak od počátku účastnily spolu s
předsedou senátu Ondřejem Vítů přísedící Pavla Kadlecová a Dana Petrová a v
tomto složení senát jednal až do vyhlášení rozsudku. Nejvyšší soud tak dospěl
vzhledem ke shora zmíněným skutečnostem k závěru, že v projednávaném případě
bylo zařazení přísedících k rozhodování v souladu se zákonem. Nejednalo se o
akt libovůle či účelové obsazení jednajícího soudu ad hoc, nedošlo tedy k tomu,
že by ve věci rozhodl nezákonný soudce (resp. přísedící). V souladu s
vyjádřením státního zástupce je vhodné poznamenat, že při zařazení přísedících
do senátu je třeba zohlednit nejen potřeby soudu, ale musí se vyvažovat i zájmy
přísedícího, který není zaměstnanec soudu a vykonává občanské zaměstnání, jeho
osobní život i zákonné požadavky podle § 65 odst. 1, věta druhá zák. č. 6/2002
Sb., o soudech a soudcích. Při výběru přísedících tak musí být větší míra
flexibility, než u soudců z povolání. Z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. srpna 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, přitom vyplývá, že, není bez dalšího
porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, pokud se prvotní přidělování přísedících uskutečňuje z veřejně
přístupného seznamu a způsobem, který je racionální, přiměřeně zohledňuje
právní i faktické rozdíly v postavení přísedících oproti profesionálním
soudcům, zejména jejich časové možnosti účastnit se jednání, a nezakládá tak
důvod k domněnce o libovůli či účelové manipulaci při výběru přísedících. Absence výslovného pravidla pro postup při přidělování přísedících není
formálním selháním rozvrhu práce, které by v materiální rovině přímo
implikovalo porušení práva na zákonného soudce. Nejvyšší soud proto nemohl
akceptovat, že ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsažen ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. I v rozhodnutí ze dne
11. 8. 2015, sp. zn. I.
ÚS 2337/14, na které obviněný poukázal, odmítl Ústavní
soud z obdobných důvodů ústavní stížnost podanou proti rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 4 Tdo 468/2014. Námitky obviněného, které byly s odkazem na tento
dovolací důvod vzneseny, proto nejsou opodstatněné.
24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. přichází v úvahu
pouze ve vztahu k orgánu činnému v trestním řízení, který učinil meritorní
rozhodnutí ve věci. Za rozhodnutí ve věci ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu
se považují pouze rozhodnutí soudu uvedená v ustanoveních 265a odst. 1 písm. a)
až h) tr. ř. Proto nemůže uváděný dovolací důvod naplnit ani námitka
zpochybňující způsob určení soudce příslušného k provádění úkonů v přípravném
řízení. S uvedenou výhradou se ostatně vypořádaly již soudy prvého i druhého
stupně (str. 27 rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, str. 10
usnesení Vrchního soudu v Praze).
25. O námitce podjatosti vznesené vůči předsedovi senátu rozhodl Krajský
soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20. 6. 2016, č. j. 16 T
46/2014-8684, a s jeho odůvodněním se může ztotožnit i dovolací soud. I když
společnost řízená obviněným prováděla v návaznosti na budování vodovodu v obci
i vodovodní přípojku k chalupě užívané rodiči předsedy senátu, který je
spoluvlastníkem uvedené nemovitosti, šlo o standardní stavební zakázku, která
byla provedena, vyfakturována a proplacena již v roce 2009 a o její realizaci a
proplacení nevznikly do doby hlavního líčení žádné pochyby. Následné tvrzení
obviněného K., že zakázka měla být provedena bez faktury a za nižší cenu,
vyvrátil krajský soud věcnou a racionální argumentací, především poukazem na
vystavenou fakturu č. 210/2009 ze dne 28. 11. 2009. Ze spisu rozhodně
nevyplývá, že by v souvislosti s rozhodováním o námitce podjatosti byly vůči
obviněnému použity nějaké urážlivé nebo dehonestující výroky, které by mohly
zpochybnit objektivitu a nestranný přístup předsedy senátu.
26. Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného K. podřazených pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou výhrady ke způsobu
hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že
rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje
provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené
námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího
důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl.
36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či
zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným
základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v
němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s
ústavními principy. V souvislosti s formálním odkazem na tento dovolací důvod
je potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2.
6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší
soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný
dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze
specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná
existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň
zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem.
27. Pokud dále obviněný K. namítl, že před soudem nebyly provedeny
některé v přípravném řízení opatřené důkazy, tyto námitky v projednávané
trestní věci nelze podřadit pod kategorii tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší
soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohl být naplněn i v případě, kdy se soudy nižších
stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada může
mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní
posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3
Tdo 91/2011). V předmětné trestní věci však nelze konstatovat, že by se soudy
uvedenými návrhy vůbec nezabývaly. Soud prvního stupně odůvodnil, proč
neprovedl důkaz navrhovaným čtením některých svědeckých výpovědí pracovníků
dodavatelských firem, kteří zpravidla jednali jen se zaměstnanci firem řízených
obžalovanými, když dosavadní provedené dokazování považoval za dostatečné pro
své rozhodnutí. Podstatné je rovněž zjištění, že k prokázání skutkového stavu
soud provedl jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z
hlediska posuzování námitky týkající se tzv. opomenutého důkazu je navíc
významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl
zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i
konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014,
sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud je tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě
prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudům nelze vytýkat neprovedení
některých navrhovaných důkazů, zejména když takové rozhodnutí bylo dostatečně
odůvodněno (str. 25, 26 rozsudku krajského soudu). Existenci pohledávek
poškozených společností mohly soudy dovodit nejen z vystavených faktur, ale i
sjednaných smluv, dodacích listů, zpráv a sdělení od poškozených i na základě
materiálů z insolvenčního řízení. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci
zajištěné a soudy hodnocené důkazy neshledal v postupu soudů žádné nedostatky
ani vady, které by svědčily o libovůli soudů.
28. Sám obviněný K. připouští, že se zástupcem obce S. komunikoval o
odeslání platby na chybný účet, za účelem vyřešení problému byla vystavena nová
faktura s jiným číslem účtu, po opětovném zaslání platby na chybný účet si byl
vědom povinnosti vrátit mylně odeslanou platbu, což však neučinil. Obviněný byl
prokazatelně srozuměn s tím, že finanční částka byla omylem poukázána na účet,
se kterým nakládal, přesto s těmito penězi naložil jako s vlastními a tak si je
přisvojil. Námitka zpochybňující úmyslné zavinění tak opět zpochybňuje skutkové
závěry obsažené v napadených rozhodnutích a míjí se tak s formálně deklarovaným
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Odvolací soud v posuzované věci přezkoumal správnost odvoláním
dotčených výroků rozsudku soudu prvého stupně, a pokud ve věci nerozhodl
vyloučený orgán a další výhrady obviněného K. se míjejí s uplatněnými
dovolacími důvody, pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. l) tr. ř.
30. Ve vztahu k dovolání obviněného W. lze opět připomenout rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li
obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v
dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně
neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č.
408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). Obdobný názor
byl vyjádřen i v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo
587/2012, uveřejněném pod č. 46/2013, Sb. rozh. tr. podle něhož se Nejvyšší
soud může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu
dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f
odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto
důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti
uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v
předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před
soudem prvního či druhého stupně.
31. Stejně tak nelze za relevantní námitku považovat ani tvrzení tohoto
dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp.
zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do
skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je
tomu tak proto, že zásada „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny
zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr.
ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě
provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.),
kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto
pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových, a jako takové
není způsobilé naplnit zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
32. S přihlédnutím ke všemu shora popsanému tedy Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou,
která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů. S ohledem na shora
uvedené Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání
obviněného M. K., neboť toto dovolání má za zjevně neopodstatněné. Dovolání
obviněného J. W. pak odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek uvedených v §
265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
33. Součástí mimořádného opravného prostředku obou obviněných byl i
podnět, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. odložil do doby
rozhodnutí o dovolání výkon trestu, který byl dovoláním napadenými rozhodnutími
obviněným uložen. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem, stalo se
bezpředmětným o podnětu obviněných rozhodovat (srovnej rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 522/14).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr.
ř.).
V Brně dne 7. února 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík