6 Tdo 774/2025

6 Tdo 774/2025-350

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 7 To 351/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 67/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 3 T 67/2024 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným (zvlášť závažným) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do dne 31. 12. 2024), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:

v přesně nezjištěné době od 01:00 hodin do 05:00 hodin dne 21. 4. 2024 v pokoji č. XY, který měl pronajatý v penzionu XY v obci XY, ulice XY č. p. XY nejprve na základě jejich předchozí domluvy požadoval po poškozené L. D. (roz. V.), nar. XY, orální sex, a když poškozená odmítla a chtěla odejít, tuto fyzicky napadl opakovanými údery rukama sevřenýma v pěst i otevřenými dlaněmi do různých částí hlavy, těla i končetin, a poté ji strčením shodil na podlahu pokoje, kde jí i přes její výslovný a zjevný nesouhlas i aktivní odpor rukama roztáhl nohy od sebe a vykonal na ní vaginální soulož, přičemž poškozené se později podařilo obviněného ze sebe odstrčit, avšak obviněný pak poškozenou znovu opakovaně fyzicky napadal údery rukama do hlavy, těla a končetin do té doby, než se jmenovaná ze strachu pokálela a nato se jí podařilo nahé a bez oblečení i osobních věcí z pokoje a domu uprchnout pryč, čímž poškozené na hlavě, těle i končetinách způsobil vícečetná poranění v podobě drobných oděrek, škrábanců a podlitin, s tím, že této vznikla i hmotná škoda ve výši 1.790 Kč na věcech, které byla nucena při útěku zanechat v domě.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. D. (dále jen „poškozená“) odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti shora citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 7 To 351/2024, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že v posuzované věci nastala situace „tvrzení proti tvrzení“, která vyžadovala důsledné posouzení věrohodnosti proti sobě stojících výpovědí obviněného a poškozené. Ač byly dány důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje, v rozporu se zásadami presumpce neviny a in dubio pro reo nebyl zpracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zkoumající psychický stav poškozené. Ta totiž podle obviněného je osobou nedůvěryhodnou, jejíž skutková tvrzení si protiřečí s výpověďmi ostatních svědků. Jestliže poškozená uvedla, že měla po dobu napadení obviněným volat o pomoc, rozchází se tím s výpovědí svědka P. M., podle kterého nebylo voláno o pomoc, pouze byly slyšet ženské výkřiky. Podle svědka R. M. měla poškozená působit zmateně a sdělit mu, že „ji znásilnili nějací cigáni“, načež po zjištění, že má přijet policejní hlídka, utekla. Ani zranění, která jí měl obviněný způsobit, neodpovídají nedobrovolné souloži. Ta totiž vznikla v důsledku potyčky, která byla zapříčiněna poškozenou, a kterou sám obviněný od počátku zmiňoval. Naproti tomu nebylo zjištěno žádné předpokládatelné poranění v oblasti genitálií poškozené. Bez významu nemělo být ani to, že sama poškozená měla s obviněným dříve toho dne dobrovolný pohlavní styk, byť ho předtím neznala, na ubytovně, kam dobrovolně odjela, byl v plánu opětovný pohlavní styk, přičemž poškozená je uživatelkou alkoholu a drog. Soudy nižších stupňů tak nedostály své povinnosti náležitě zjistit skutkový stav, neboť tyto okolnosti nevzaly v potaz. K tomu ještě obviněný dodal, že pokud vyložily ve prospěch poškozené, že během hlavního líčení prožívala trauma, nebylo nikterak ustanoveno, že toto trauma vzniklo v důsledku jednání obviněného. Dále se také vymezil vůči uloženému trestu. Odvolací soud při jeho výměře nepřihlížel k zásadě subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, pouze obecně odkázal na obecná ustanovení k ukládání trestů bez jakéhokoliv odůvodnění. Přiměřenost trestní sankce vychází ze základních práv, a proto nezohlednění dosud uvedeného i skutečnosti, že obviněný nebyl dosud odsouzen za násilnou trestnou činnost, bylo závažným pochybením. Za této situace tak nešlo uvažovat o nepodmíněném trestu odnětí svobody, byť při dolní hranici trestní sazby. Soudy obou stupňů se tedy dostatečně nezaobíraly kritérii ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku.

5. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i tomu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu uložil o věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout.

6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření konstatoval, že obviněným namítaná nevěrohodnost poškozené neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu dovolání je totiž toliko patrný nesouhlas obviněného, což nezakládá zjevný rozpor konkrétního skutkového zjištění s některým z provedených důkazů. Jestliže soudy po konfrontaci s dalšími provedenými důkazy uvěřily výpovědi poškozené, nešlo o svévolný závěr. Na tomto ničeho nezmění ani sdělení svědka P. M., že neslyšel přímo volání o pomoc. V případě útoku napadená osoba nemusí nutně artikulovat konkrétní slovo „pomoc“ a nejedná se tedy o rozpor. Soudy se též přiléhavě vypořádaly s námitkami, že na těle poškozené nebyla zjištěna poranění genitálií, a že dotyčná se obávala policie, proto jejího příjezdu nevyčkala. Za podřaditelnou pod třetí alternativu zmíněného dovolacího důvodu lze považovat výhradu, že soudy nevyhověly důkaznímu návrhu na znalecké psychiatrické zkoumání poškozené. Nicméně v projednávaném případě nešlo o opomenutý důkaz, neboť tímto konkrétním návrhem na doplnění dokazování se obecné soudy dostatečně zabývaly a relevantně dovodily, že jde o důkaz nadbytečný. Pokud jde o výhrady proti výroku o trestu, rovněž s nimi se státní zástupce neztotožnil. Jednak jsou poněkud nejasné, neboť se dovolávají aplikace zásad subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a in dubio pro reo, ačkoliv ty se vztahují k posouzení trestní odpovědnosti, jednak námitka pouhé nepřiměřenosti trestu neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Obviněný ostatně ani neargumentoval konkrétními okolnostmi, které by odůvodňovaly ještě mírnější trest, jenž byl jinak obviněnému uložen blíže dolní hranici zákonné trestní sazby. Rozhodně se tak nejednalo o trestní sankci, kterou by bylo možno podřadit pod kategorii zjevného vybočení z proporcionality trestní represe, což by ve zcela výjimečném případě odůvodňovalo zásah do výroku o trestu mimo rámec dovolacích důvodů. Závěrem státní zástupce uvedl, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídala žádná ze vznesených námitek.

7. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

9. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 7 To 351/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat

též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV. Důvodnost dovolání

13. V kontextu uvedeného lze uzavřít, že část uplatněných námitek je možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto námitky však nelze vyhodnotit tak, že by mohly odůvodnit obviněnými požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Zbývající argumentaci dovolatele, především pak polemizující se skutkovými zjištěními a uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody, nelze podřadit pod tyto ani jiné zákonem vymezené dovolací důvody.

14. Z uplatněných námitek plyne, že obviněný brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, které nemají mít oporu v provedeném dokazování. Své skutkové námitky primárně vztáhl na hodnocení výpovědi poškozené, která je podle jeho mínění nedůvěryhodná a její výpověď odporuje vyjádřením ostatních svědků. Za této důkazní situace pak ve smyslu zásad in dubio pro reo a presumpce nevinny podle dovolatele nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, o němž by nebylo důvodných pochybností. S tím se má pojit i následné uložení nepřiměřené trestní sankce.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Alternativa první

15. Namítá-li obviněný, že učiněné skutkové závěry obecných soudů nemohou obstát pro rozpory mezi výpověďmi poškozené a dalšími svědky, zjevně tyto své výhrady spojuje s první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětný důvod dovolání ve své první alternativě dopadá na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou dokonce opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

16. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, jenž je veden kasačním, nikoliv revizním principem, být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů navazujícího na jejich provedení. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022).

17. Určení rozhodných skutkových zjištění je pak projevem aplikace zásad ústnosti a bezprostřednosti podle § 2 odst. 11, 12 tr. ř. v kombinaci se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., prostřednictvím nichž soudy nižší instance provádějící dokazování ve věci posuzují (resp. hodnotí) jednotlivé důkazy na základě svého bezprostředního dojmu. V posuzovaném případě soud prvního stupně adekvátním způsobem a v potřebném rozsahu vyhledal a provedl důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, jež hodnotil právě z pohledu naplnění zásad ústnosti a bezprostřednosti způsobem korespondujícím se zmíněným § 2 odst. 6 tr. ř. a nedopustil se excesivního nebo jinak nepřijatelného posouzení. Nepřijal-li tvrzení obviněného jako věrohodná a místo toho vybudoval své skutkové závěry především na výpovědi poškozené, což zdůvodnil logickou návazností na ostatní provedené důkazy (výpovědi svědků R. M. a P. M., lékařské zprávy a fotografie z místa činu a fotografie pořízené při ohledání těla poškozené a další listinné důkazy), postupoval v souladu s uvedenými zákonnými východisky. Provedené dokazování tedy vytvořilo ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, směřující jednoznačně k závěru o vině obviněného. Zcela adekvátní a přiléhavé hodnotící úvahy soudy nižších stupňů vtělily do odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř.

18. Podstata skutkových námitek obviněného pak spočívá právě ve výše zmíněné polemice s hodnocením důkazů. Soudům toliko vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo naopak vyznít v jeho prospěch. V daných souvislostech Nejvyšší soud uvádí, že pokud lze rozumně dospět k vícero verzím skutkového děje, přičemž není v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Předpokladem pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) a s tím související zásady presumpce nevinny je tedy existence takové pochybnosti, která by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů bránila jednoznačnému vyloučení odlišných, avšak uvěřitelných a racionálně podložených variant skutkového děje.

19. Při aplikaci výše zmíněného na předmětnou věc je třeba uvést, že na rozdíl od popisu poškozené o průběhu skutkového děje tvrzení obviněného nevysvětlují či pomíjí skutková zjištění mající oporu v provedeném dokazování. Argumentuje-li obviněný dílčími odlišnostmi ve výpovědích svědků a poškozené, neobjasňuje tím vznik zdokumentovaných poranění na těle poškozené, hlasitého křiku poškozené, proč po příchodu svědka P. M. byl nahý a potřísněný krví na břiše, proč tvrdil že se mělo jednat o hádku s kolegou stran mobilu, a proč poškozená od něj, taktéž nahá, utekla.

Pakliže skutková verze obviněného vychází z vlastních představ o průběhu skutkového děje – což samo o sobě konstituuje prostou polemiku se zjištěným skutkovým stavem, která (jak výše uvedeno) nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – a rovněž opomíjí klíčové okolnosti, nelze ji stavět na roveň výpovědi poškozené (resp. považovat ji za obdobně uvěřitelnou a racionálně podloženou variantu skutkového děje), která představuje ucelený popis událostí plně korelující se zmíněnými skutkovými okolnostmi.

Jak správně dále poukázal soud prvního stupně na straně 6 svého odůvodnění, bez povšimnutí nelze ani nechat rozporné vyjádření obviněného „týkající se věcí, které zanechala poškozená na místě činu, kdy obžalovaný tvrdil, že hledal poškozenou v obci XY, aby jí věci vrátil, oproti zjištěné skutečnosti, že tyto věci byly nalezeny v kontejneru ve sběrném dvoře a je tedy zjevné, že obžalovaný se snažil těchto věcí zbavit, nikoliv je vrátit poškozené“. Nejvyšší soud dodává, že těžiště dovolatelových námitek spočívá v polemice s marginálními skutečnostmi, týkající se toho, zda křik poškozené v průběhu fyzického napadení výslovně obsahoval slovo „pomoc“ nebo, zda měla svědkovi R.

M. tvrdit, že byla napadena někým jiným než obviněným. Ani jedna z uvedených námitek se tak nikterak netýká rozhodných skutkových otázek rozvedených výše, ba ani nereflektují výše zmíněné hodnotící úvahy k ostatním provedeným důkazům. Nadto lze dále uvést, že selektivní zaměření obviněného na slovní projev poškozené v inkriminované době je zavádějící, neboť nebere v potaz značný psychický a fyzický tlak, kterému byla dotyčná vystavena. Je zcela přirozeným, že takováto situace ovlivní jednání osoby a její vyjadřování.

Lze tak shrnout, že dovolatel promítá své vlastní přesvědčení o skutkových zjištěních do svých námitek vůči hodnocení důkazů, čímž však opomíjí podstatné okolnosti, na jejichž podkladě lze dospět (a obecné soudy tak i učinily) k jednoznačnému závěru o jeho vině.

20. S tím se pak pojí i posouzení věrohodnosti poškozené, proti kterému obviněný taktéž brojí. Soudy nižších stupňů náležitě odůvodnily a věcně správně uzavřely, že poškozená podala opakovaně konzistentní a tím věrohodnou výpověď podpořenou nejen potvrzením obviněného o fyzické konfrontaci (byť ta měla být podle něj iniciována poškozenou), ale také ostatními provedenými důkazy. Je namístě zopakovat, že hodnocení důkazů přináleží zásadně soudu, který důkazy provádí. Jak přitom plyne z provedeného dokazování a jeho následného hodnocení, tvrzení obviněného toliko brojí proti dílčím a pro projednávaný případ nepodstatným skutečnostem, proti čemuž stojí (jak bylo výše uvedeno) výpověď poškozené podpořená dalšími důkazy, jejichž podstata vylučuje, že by se jednalo o její smyšlenky. Skutečnost, že poškozená se momentálně nachází v sociálně složité situaci, nemá a ani nemůže mít sama o sobě vliv na posouzení věrohodnosti obsahu její výpovědi. Soudy proto řádně přistoupily k posouzení této výpovědi (obzvláště pečlivě hodnocené v kontextu spontánních projevů v průběhu výslechu poškozené u hlavního líčení – pláč a zjevné rozrušení po celou dobu výslechu) v návaznosti na obsah ostatních důkazů, na základě čehož přiléhavě vyložily své závěry. V této spojitosti pak, byť to obviněný opakovaně rozporuje, nezbývá než uzavřít, že řetězec uvedených důkazů spolehlivě prokazuje jeho vinu a vyvrací jeho obhajobu. Odůvodnění soudů, proč shledaly výpověď poškozené věrohodnou, vycházela ze zmíněné konzistentnosti této výpovědi a souladu s dalšími provedenými důkazy, mimo jiné s výpověďmi svědků a fotodokumentací z ohledání těla poškozené, které zcela podpořily tezi o fyzickém odporu poškozené. Dovolací soud proto shledal zcela relevantní argumentaci soudů nižších stupňů, že nelze dovodit jiný – a to ani hypotetický – závěr, než ten, že si obviněný i přes zjevný nesouhlas poškozené provázený i fyzickým odporem pohlavní styk vynutil. Každopádně pouhá polemika dovolatele se způsobem, jakým soudy důkazy hodnotily, včetně posouzení věrohodnosti poškozené, nepředstavuje argumentaci podřaditelnou pod první alternativu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Alternativa třetí

21. Ve vztahu k námitce nedůvodného neprovedení obhajobou navrženého znaleckého posudku Nejvyšší soud konstatuje, že formálně vzato odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vady v podobě tzv. opomenutí důkazu se soud dopustí tehdy, pokud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne důkazní návrh, eventuálně o něm ve vztahu k jeho zamítnutí neučiní zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecně neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení řádně provedené důkazy soud neučiní předmětem svých hodnotících úvah (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Existenci opomenutých důkazů nicméně není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné – v souladu s principem materiálního nahlížení na právo – zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29.

4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění tedy ještě samo o sobě nevede k závěru o opomenutí důkazu, resp. porušení práva na spravedlivý proces jehož je ono opomenutí součástí. K porušení tohoto práva nedochází v důsledku pouze samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až tím, že neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.

11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 647/2023).

22. Byť uplatněná námitka o nedůvodném zamítnutí obhajobou navrhovaném zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na psychický stav poškozené je formálně podřaditelná pod tuto třetí alternativu dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není pochyb o tom, že soudy obou stupňů (především pak soud prvního stupně) provedly dokazování v rozsahu potřebném k náležitému objasnění věci a nedopustily se pochybení v podobě opomenutých důkazů. Postačí přitom v krátkosti poznamenat (ve shodě s vyjádřením státního zástupce), že o vzneseném návrhu nejen bylo formálně rozhodnuto (č. l.

247), ale soudy též patřičně odůvodnily své zamítavé rozhodnutí stran doplnění dokazování o předmětný důkaz. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 5 rozsudku) konstatoval (a obdobně pak i odvolací soud v bodě 6. svého usnesení), že provedení navrhovaného znaleckého posudku by bylo nadbytečným, neboť závěr o fyzickém napadení poškozené obviněným a následném pohlavním styku proti její vůli byl dostatečným způsobem objasněn jinými provedenými důkazy. Jak vyplývá z odůvodnění soudu prvního stupně, svá skutková zjištění o fyzickém konfliktu opírá jednak o fotodokumentaci pořízenou policejním orgánem, na které jsou zachycena zranění poškozené, a výpovědi svědků.

Uvedené v kombinaci s výpovědí poškozené tvoří (jak bylo již shrnuto výše) ucelený a logický podklad pro závěr o průběhu skutkového děje, takže by znalecký posudek byl již nadbytečný. Takové odůvodnění považuje dovolací soud za dostatečné a adekvátní vzhledem k popsané důkazní situaci v posuzované věci. Uvedený závěr je přiléhavým i proto, že soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace nezávadně dospěly k závěru, že věrohodnost poškozené není zpochybněna (viz výše).

23. Nejvyšší soud proto uzavírá, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy neporušily zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, na které ve svém dovolání kladl obviněný důraz. Podařilo-li se pochybnosti odstranit tím, že důkazy byly hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by poškozená přistoupila k pohlavnímu styku dobrovolně. Soudy nižších stupňů se rozhodně neocitly v kolizi s požadavkem vyjádřeným v judikatuře Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), podle níž jsou obecné soudy v situaci „tvrzení proti tvrzení“ (vůči čemuž dovolatel taktéž brojí, ovšem nesystematicky takovou námitku přiřazuje k námitkám vůči uloženému trestu) povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování zásad in dubio pro reo a presumpce neviny, na který dovolatel odkazoval. Soudy posuzovaly věrohodnost proti sobě stojících výpovědí obviněného a poškozené, přičemž pouze skutková verze poškozené měla oporu v ostatních skutkových zjištěních učiněných na základě pečlivého hodnocení provedeného dokazování.

24. Je pak třeba shrnout, že uplatněné námitky polemizující s úplností provedeného dokazování a reklamující neprovedení znaleckého zkoumání poškozené jsou zjevně neopodstatněné, neboť takový návrh na doplnění dokazování je třeba považovat za nadbytečný.

K dovolacím námitkám nepodřaditelným pod zákonné dovolací důvody

25. Nutno konstatovat, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání sice odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., prostřednictvím kterých ovšem mimo výše uvedené brojil proti nedostatečnému vyhodnocení všech rozhodných hledisek pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Možno dodat, že své námitky v textu dovolání nijak blíže nepodřadil pod ten který dovolací důvod. Každopádně námitky podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v dovolání detekovány nebyly.

26. V daných souvislostech je nutno připomenout, že důvodnost dovolání je hodnocena zásadně na podkladě námitek, které dovolatel uplatní ve svém mimořádném opravném prostředku. Úkolem dovolacího soudu totiž není, aby z vlastní iniciativy vyhledával případné vady dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť v řízení o dovolání se neuplatňuje revizní princip. Kasaci napadeného rozhodnutí tak ve své podstatě může odůvodnit jen zjištění o důvodnosti dovolací argumentace o existenci vady zakládající uplatněný dovolací důvod, případně námitka osvědčující vadu odpovídající jinému (než explicitně uplatněnému) dovolacímu důvodu, či důvodná námitka o porušení základního práva dovolatele, např. jeho práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a určují obsah a rozsah jeho přezkumné činnosti (§ 265i odst. 3 až 5 tr. ř.). Nejvyšší soud proto může vycházet toliko z dovolatelem výslovně vymezených dovolacích důvodů a okruhu argumentů, kterými jejich naplnění odůvodnil. Není a nemůže být úkolem Nejvyššího soudu jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet za obviněného dovolací argumentaci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).

27. Argumentace obviněného byla uplatněna ve vztahu k trestu odnětí svobody, který se mu jevil v nepodmíněné formě nepřiměřeně přísným. V tomto ohledu jde však o námitky, které se zcela míjí s uplatněnými důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a nejsou podřaditelné ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Uložení nepřiměřeně přísného, nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, aj.). Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit právě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr? ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.

Takové pochybení však dovolatel nevytýkal a uvedený důvod v dovolání ani formálně neuplatnil.

28. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.

29. Nakonec ze samotné výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že trest odnětí svobody byl uložen jako druh trestu, který zákon v ustanovení § 185 odst. 2 tr. zákoníku (ve znění účinném do dne 31. 12. 2024) výslovně připouští. Pokud jde o konkrétní výměru v trvání 3 let, jde o trest při spodní hranici trestní sazby stanovené v trestním zákoně pro trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (trest odnětí svobody na 2 léta až 10 let). Nemohlo se tedy jednat o překročení trestní sazby ve smyslu předpokládaného dovolacího přezkumu.

30. Jak se dále podává z odůvodnění na str. 6 rozsudku soudu prvního stupně (potvrzeného i soudem odvolacím), byly dodrženy základní zásady ukládání trestů zakotvených v § 39 a § 38 tr. zákoníku, zohledněny okolnosti případu, hodnocení osoby obviněného a rozsah i charakter projednávané trestné činnosti. V tomto ohledu soudy poukázaly na trestní minulost obviněného a způsob spáchání trestného činu. Odůvodnění výroku o trestu ostatně svědčí i skutečnost, že obviněný se inkriminovaného jednání dopustil velmi krátce po podmíněném propuštění z výkonu předchozího trestu odnětí svobody. Vzhledem k těmto skutečnostem i povaze a předmětu útoku, soud prvního stupně dospěl ke zcela odpovídajícímu závěru, že pro naplnění funkcí trestního práva je vyžadováno uložení přísnějšího trestu v podobě nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 3 let.

31. Jelikož v projednávaném případě proběhlo řádné posouzení všech skutečností významných pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, nelze s ohledem na uvedená východiska dovodit, že by uložený trest byl neslučitelný s uvedeným ústavním principem proporcionality trestní represe pro extrémní rozpor s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky. Ostatně, jde-li o námitku proti trestní sankci při spodní hranici trestní sazby, nemůže se z povahy věci jednat o trest nepřiměřeně přísný z pohledu výše zmíněné proporcionality trestní represe, byť jde o trest odnětí svobody nepodmíněný. Za daných okolností tedy dovolatel snesl okruh námitek do výroku o trestu, které nebylo možno podřadit pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, ani pod žádný z dovolacích důvodů jiných a není jim možno přisvědčit ani z hlediska opakovaně zmíněné proporcionality trestní represe.

V. Způsob rozhodnutí

32. Z rozvedených skutečností plyne, že ty dovolací námitky, jež vůbec bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. H. jako celek pro zjevnou neopodstatněnost odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 9. 2025

Mgr. Pavel Göth předseda senátu v z. JUDr. Vladimír Veselý