6 Tdo 98/2025-403
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 3. 9. 2025 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná Ž. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 11 To 279/2024-340, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 79/2023, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 11 To 279/2024-340, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 6. 2024, č. j. 2 T 79/2023-307, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kladně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 6. 2024, č. j. 2 T 79/2023-307 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla obviněná Ž. Š. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že:
dne 13. 11. 2021 v době kolem 10:30 hodin v obci XY, ulice XY, okres XY, v rozporu s ustanovením § 858 a § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nedbala náležité obezřetnosti směřující k předcházení vzniku škody na zdraví a nezajistila náležitý dohled nad svým nezletilým synem AAAAA (pseudonym), neboť mu dovolila jízdu na kole po chodníku, jízdu nezletilého, který se pohyboval středem chodníku rychlostí 11,9 – 17,7 km/hod. nijak nekorigovala, a v okamžiku, kdy chodec, poškozený J. N., vyšel z prodejny, ho nezletilý AAAAA na jízdním kole srazil, přičemž poškozený J. N. v důsledku nárazu a následného pádu kromě podkožního krevního výronu na nose utrpěl zlomeninu oblouku prvního krčního obratle bez posunu úlomků, zlomeninu těla 2. krčního obratle a do jeho zubu s mírným posunem a průnikem do páteřního kanálu asi o 3–4 mm, podvrtnutí ve IV. kloubu mezi 2. a 3. krčním obratlem, zlomeninu trnového výběžku 3. krčního obratle bez posunu, víceúlomkovou zlomeninu těla druhého krčního obratle s lehkým rozestupem úlomků a lehkým tlakem na míšní vak a krevní výron na přední stěně obratlových těl v tomto místě, a tato zranění ho v běžném způsobu života omezila po dobu minimálně tří měsíců, a takto obžalovaná jednala, ačkoliv znala rizika jízdy na kole po chodníku a mohla je předpokládat.
2. Za to byla odsouzena podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 250 Kč, tedy k celkovému peněžitému trestu ve výměře 25 000 Kč.
3. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 26. 9. 2024, č. j. 11 To 279/2024-340, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 11 To 279/2024-340, napadla obviněná dovoláním, jež opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Uvedla, že je přesvědčena, že v předkládané věci nebyl dostatečně (bez důvodných pochybností) zjištěn skutkový stav, přičemž soudy nižších stupňů dokonce popisují skutkový děj zcela odlišně. Soud prvního stupně totiž vycházel z toho, že k nárazu do poškozeného došlo v okamžiku, kdy vyšel z prodejny na chodník. Naproti tomu odvolací soud (přestože konstatoval, že soud prvního stupně, s jehož názory se ztotožnil, dospěl ke skutkovým zjištěním, o nichž nejsou pochybnosti) uvedl, že poškozený po chodníku musel jít minimálně 2–3 metry, než ho dojel cyklista, přičemž je zjevné, že v okamžiku, kdy poškozený vstupoval na chodník, byl cyklista několik metrů od něho, a proto měl cyklista dostatek času a prostoru na to, aby na poškozeného adekvátně reagoval. Popis skutkového děje ze strany odvolacího soudu nejenže nemá oporu v trestním spise, ale neodpovídá ani skutkovému zjištění soudu prvního stupně či výroku jeho rozsudku. Pokud tedy odvolací soud vycházel ze skutkového děje, který je popsán zcela odlišně od toho, jenž zjistil soud prvního stupně, nemohl se řádně vypořádat s odvolacími námitkami. Takový přezkum obviněná považuje za nedostatečný a napadené rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné.
6. Obviněná dále poukázala na to, že závěry soudů nižších stupňů ohledně skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, zejména pokud jde o rychlost jízdy jejího syna, polohy jednotlivých přítomných osob a předmětů, průběh rozhodného děje či údajné zanedbání jejího dohledu nad nezletilým synem, jsou a) ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů – výpovědí poškozeného, svědka S. a obviněné a s obsahem znaleckého posudku, dále jsou b) založena na procesně nepoužitelném důkazu, a to znaleckém posudku Ing. Kučery a c) ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, konkrétně výpověď jejího syna a revizní znalecký posudek.
7. Stran znaleckého posudku Ing. Kučery uvedla, že znalec při svém výslechu u hlavního líčení mj. uvedl, že na snímku z nehody „je vidět metr až metr a půl krásný smykový stopy do místa střetu“. Žádné stopy však na místě nehody zdokumentovány nebyly a na fotografii vidět nejsou. Fotografii, ze které znalec vycházel, navíc obviněná pořídila až týden po nehodě. Přesto Ing. Kučera při hlavním líčení na tuto smykovou stopu výslovně odkazuje a uvádí, že s ní pracoval při výpočtu rychlosti, kterou měl cyklista jet. Pokud tedy znalec při výpočtu rychlosti cyklisty pracuje s neexistujícími smykovými stopami, jeho závěry (zejména ohledně rychlosti cyklisty) jsou spekulativní a nelze na nich stavět objektivní popis skutkového děje.
8. Pokud odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně ze závěru znalce opřeného o smykové stopy nevycházel, když užil protokol o nehodě v silničním provozu, kde takové stopy popsány nejsou, pak je takové tvrzení odvolacího soudu vnitřně rozporné, neboť závěr o rychlosti cyklisty soud prvního stupně převzal do výrokové části rozsudku. Nad to je zcela nepodstatné, že Ing. Kučera vzal při svých výpočtech do úvahy i další okolnosti. Důležité je, že smykovou stopu do svých výpočtů vůbec zahrnul. Pokud znalec spočítá rychlost jízdy cyklisty, která je relevantní pro závěr o vině obviněné, mj. i na základě této stopy (o čemž vypovídá např. strana 11 znaleckého posudku), kterou sám nalezl na fotografii, je takový znalecký posudek podle obviněné neupotřebitelný a nelze na něm stavět závěr o její vině. Vedle toho jsou vstupní parametry výpočtů znalce pouhé tabulky průměrných rychlostí.
9. Obviněná k uvedenému odkázala také na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se vlastního opatření podkladů pro zpracování znaleckého posudku ze strany znalce (usnesení ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 588/2012, rozhodnutí ze dne 21. 3. 1967, sp. zn. 1 Tz 9/67, publikované pod č. 45/1967-I. Sb. rozh. tr. či rozhodnutí ze dne 29. 3. 1983, sp. zn. 1 Tz 12/83, publikované pod č. 37/1984-I. Sb. rozh. tr.) a uvedla, že analogicky znalec nemůže sám nalézt stopu ani na kopii vytištěné fotografie, když stopa nebyla zajištěna policií při ohledání místa dopravní nehody.
10. Znalec Ing. Kučera vycházel ve svém znaleckém posudku navíc i z dalších nepodložených skutečností, když na jeho str. 24 uvedl, že závěr, že pro vyšší rychlost a krátkou vzdálenost nebyl cyklista schopen nehodě předejít, koresponduje i se zraněním konstatovaným v Propouštěcí lékařské zprávě Kliniky dětské chirurgie a traumatologie 3. LF UK a TN, Thomayerova nemocnice. Tuto lékařskou zpráv však trestní spis neobsahuje, neboť cyklista (její syn) neutrpěl žádné zranění a v nemocnici vůbec nebyl.
11. Znalec Ing. Kučera také ve svém posudku vycházel z toho, že hlava poškozeného se švihem dostala až na levý zadní roh nárazníku jeho vozidla. Tuto skutečnost znalec zopakoval při hlavním líčení, přičemž dále soudu sdělil, že poškozený měl „stehenní kost do hrbolku odštípnutý“. Ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovaném MUDr. Olgou Plockovou Tatičovou je sice diagnóza odlomení z vnitřního kloubního hrbolu pravé stehenní kosti uvedena, v dalších záznamech o léčbě poškozeného se však nevyskytuje. Nad to byla zpochybněna při vyšetření v Oblastní nemocnici Kladno. Pokud jde o zmíněný švih, o tom není ve znaleckém posudku MUDr. Plockové Tatičové žádná zmínka. Švih se v posudku objevuje pouze v souvislosti s tím, že poranění poškozeného vzniklo působením tupého násilí o malé intenzitě na nos a na levé koleno a prudkým násilným předklonem nebo záklonem hlavy s přenesením švihové a tlakové energie takového pohybu do oblasti těla druhého krčního obratle. Při hlavním líčení pak znalkyně uvedla, že „osoba, která obličejem míří nečekaně proti nějakému tupému předmětu, …, ale je tam reflexní švihový pohyb směrem vzad …“. Pokud tedy znalec Ing. Kučera hovoří o tom, že se hlava poškozeného švihem dostala až na levý zadní roh nárazníku jeho vozidla, jedná se opět o ničím nepodloženou skutečnost.
12. Obviněná se dále neztotožnila se závěrem soudů nižších stupňů, že ve znaleckém posudku Ing. Winklera a znaleckém posudku Ing. Kučery nejsou rozpory, a proto není třeba zadávat zpracování revizního znaleckého posudku. Podle ní jsou naopak závěry posudků zcela odlišné (poukázala např. na závěry týkající se rychlosti jízdy cyklisty, trajektorie pádu poškozeného, případného vzniku stop po sunutí a dření kola na asfaltu a na kole samotném či závěry týkající se poranění poškozeného). V čem se však znalci shodují, je skutečnost, že není dostatek objektivních podkladů pro jednoznačné řešení, přičemž lze provést pouze řešení vyplývající ze získaných výpovědí s následným posouzením jejich technické přijatelnosti, a pokud jde o rychlost jízdy cyklisty, lze zvažovat i rychlosti jiné, které lze zjistit podle odhození chodce.
13. Ona sama uvedla, že její syn jel zhruba 2 metry před ní, jel pomalu, rychlostí chůze. Soud prvního stupně její výpověď však označil za nevěrohodnou. Svědek S. vypověděl, že nedokáže odhadnout rychlost cyklisty a poškozený sdělil, že cyklistu přijíždět neviděl. Syna obviněné soud nevyslechl (v úředním záznamu ze dne 1. 12. 2021 však uvedl, že jel pomalu, protože nechtěl ujet mámě).
14. Pokud jde o výpověď svědka S., podle které se obviněná dostavila na místo až zhruba za půl minuty a ze které soud prvního stupně učinil závěr, že nemohla jít 1-2 metry za jedoucím synem, obviněná uvedla, že tento závěr soudu prvního stupně neodpovídá provedeným důkazům. Ona střet neviděla, neviděla ani dopad chodce na vozidlo, a to proto, že v okamžik nehody byla její pozornost upoutána něčím jiným v okolí. Před obchodem navíc stál stojan s oblečením, který částečně bránil ve výhledu. Nad to není pravdou, že by svědek S. uvedl, že se obviněná na místo dostavila až zhruba za půl minuty. Naopak sdělil, že nedokáže odhadnout čas, než přišla maminka od toho chlapce, nicméně mohlo se jednat o půl minuty. Ona na místě byla, avšak věnovala se svému synovi a následně šla za poškozeným, což klidně mohlo odpovídat půl minutě.
15. Jestliže pak soud uzavřel, že k nárazu těla (hlavy) poškozeného došlo na pravou část zadního blatníku pod zadní pravý světlomet, cca 4 metry vpravo od obchodu, pak se opět jedná o ničím nepodložený závěr. Poškozený sice uvedl, že auto měl zaparkované asi 4 metry od východu z obchodu, to však nic nevypovídá o tom, v jaké vzdálenosti od vchodu byla jeho zadní část. Samotné auto měří 4 metry a bylo by podle obviněné nelogické, aby poškozený auto zaparkoval tak, že kufr vozidla bude 4 m od východu z obchodu, když jiné auto před obchodem nebylo, jak uvedl sám poškozený.
16. Závěry o nevěrohodnosti její výpovědi vzhledem ke skutečnostem výše uvedeným nemají oporu v provedeném dokazování, resp. jsou v rozporu s provedenými důkazy. Obviněná proto trvá na tom, že skutkový děj nebyl dostatečně zjištěn, a že soudy, které odmítly její návrhy na doplnění dokazování výslechem její syna a revizním znaleckým posudkem, zatížily řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
17. Přestože od předmětné události uplynula delší doba a opětovné projednání věci může být obtížné, obviněná je toho názoru, že nelze rezignovat na řádné zjištění skutkového stavu věci a dodržení všech zásad spravedlivého procesu. S ohledem na to, že skutkový stav nebyl bez důvodných pochybností zjištěn a návrhy na doplnění dokazování soudy zamítly, mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo a obviněná měla být obžaloby zproštěna (k tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016).
18. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dále namítla, že již s ohledem na dosud zmíněné námitky má za to, že se nelze ztotožnit s právním posouzením skutku soudy nižších stupňů, a to včetně formy zavinění. V souvislosti s tím odkázala na body 20. – 21. rozhodnutí soudu prvního stupně a upozornila, že soud sice zmiňuje zásadu omezené důvěry v dopravě, na daný případ uplatňuje výjimku z této zásady. Rychlost cyklisty však nebyla v předkládané věci bez důvodných pochybností prokázána.
19. Optikou obviněné nebyl důvod neaplikovat předmětnou zásadu omezené důvěry v dopravě. Poškozený se svým náhlým vstoupením na chodník bez toho, aniž by se rozhlédl doleva, na vzniku střetu podílel. Pokud soud prvního stupně uvedl (bod 17. jeho rozsudku), že poškozený logicky nemohl předpokládat, že po chodníku se bude pohybovat nezletilý cyklista, pak je toto tvrzení v rozporu s provedenými důkazy, neboť svědek S. soudu sdělil, že před obchodem každou chvíli jezdí na kolech a koloběžkách. Poškozený byl přitom stálým zákazníkem, a proto musel předpokládat, že se po chodníku může pohybovat dítě na kole či koloběžce. Poškozený tedy jednoznačně porušil svoji povinnost dát při vstupu na chodník přednost chodcům pohybujícím se po chodníku. Pokud navíc nezletilý jel na kole přibližně stejnou rychlostí jako šla obviněná, měl poškozený možnost na dětského cyklistu adekvátně reagovat. Protože tak neučinil, i on sám porušil obecnou prevenční povinnost. K tomu obviněná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 903/2016, věnující se zásadě gradace příčinné souvislosti.
20. Z rozsudku soudu prvního stupně, ani z usnesení odvolacího soudu, navíc podle obviněné není zcela zřejmé, jakou důležitou povinnost stanovenou zákonem měla porušit – zda se jedná o povinnost uloženou jí podle § 858 a § 2900 o. z., či zda se porušení důležité povinnosti vztahuje k nepřiměřené rychlosti jízdy jejího syna. Pokud by se za porušení důležité povinnosti měla považovat nepřiměřená rychlost cyklisty, pak tato nebyla bez důvodných pochybností prokázána, resp. byla určena na základě znaleckého posudku Ing. Kučery, který je z výše uvedených důvodů nepoužitelný (a navíc je podle ní vyvrácen závěry znaleckého posudku Ing. Winklera).
21. Pokud jde o případné porušení povinnosti stanovené v § 858 a § 2900 o. z., pak je obviněné kladeno za vinu, že neučinila žádné kroky k tomu, aby nezletilého syna poučila o tom, jak na kole po chodníku jezdit, rychlost jízdy neusměrňovala, neupozornila jej na otevřený obchod a na možnost pohybu chodců. Tento závěr soudů je však jen spekulativní, nemá oporu v dokazování a je v rozporu s její výpovědí, když opakovaně uvedla, že syn jel u ní, maximálně 2 metry od její osoby. Ona šla stále za ním, a to ve stejné vzdálenosti, sledovala ho a vše bylo v pořádku. Její syn věděl, že má jezdit v její blízkosti, byl tak poučen a vždy toto dodržoval.
22. Ze všech skutečností dosud uvedených má obviněná za to, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, přičemž soudy nesprávně právně posoudily její jednání jako přečin těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Byť poškozený utrpěl zranění odpovídající těžké újmě na zdraví, obviněná je přesvědčena, že ona ani její syn neporušili žádnou zákonem stanovenou povinnost, a celá událost je nešťastnou náhodou. Sama znalkyně MUDr. Plocková Tatičová uvedla, že nelze v obecné rovině vyloučit, že k úrazu mohlo dojít třeba i špatným našlápnutím poškozeného. Na závěr obviněná odkázala (a částečně citovala) na související nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15-2.
23. Na základě těchto skutečností navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 11 To 279/2024-340, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 6. 2024, č. j. 2 T 79/2023-307, zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
24. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolatelka opakuje obhajobu, kterou uplatnila již před soudem prvního stupně, a kterou shrnula ve svém odvolání – dovolání je tak obsahově, a dílem i doslovně, shodné s textem odvolání. S takovými námitkami se proto již vypořádaly soudy nižších stupňů (nalézací soud tak učinil v bodech 11. – 21. odůvodnění svého rozsudku, odvolací soud v bodech 4. – 6. odůvodnění svého usnesení). Státní zástupce se přitom s argumentací těchto soudů ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal.
25. Následně shrnul podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle kterého není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, a konstatoval, že dovolatelka ve svém dovolání rezignovala na konkrétní vysvětlení, v čem spatřuje zjevný rozpor a procesní nepoužitelnost zmíněných důkazů a skutkových zjištění, přičemž na místo toho souhrnně konstatovala, že takové vady existují.
26. Obviněná podle něj též opakovaně tvrdí, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. K tomu státní zástupce připomněl usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, podle kterého je k uplatnění této zásady důvod, pouze pokud soud pochybnosti má, nikoliv pokud je nemá. Dále uvedl, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“). Taktéž odkázal na novější judikaturu Nejvyššího soudu (bod 22. odůvodnění usnesení ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018) a judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu) a další.
27. Na základě citovaných rozhodnutí uzavřel, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces, a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má podle něj dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. Pokud dovolatelka obsahově poukazuje na zásadu in dubio pro reo, její dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly, což logicky nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí.
28. Stran námitky zamítnutí důkazních návrhů státní zástupce uvedl, že v této části její dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. K tomu odkázal na bod 11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž soud adekvátně vysvětlil, proč syna obviněné nevyslechl. Nadbytečnost revizního znaleckého posudku pak soud prvního stupně rozsáhle vyjasnil v bodech 14. – 16. odůvodnění svého rozsudku s tím, že v podstatných okolnostech se znalci shodli a jejich neshody pramení pouze z toho, zda vycházejí z výpovědi dovolatelky (Ing. Winkler) nebo z výpovědi poškozeného a svědků (Ing. Kučera). S těmito důvody odmítnutí důkazních návrhů se ztotožnil i soud odvolací. K tomu státní zástupce odkázal na související judikaturu (nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, který byl publikován pod č. 254/2009 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu).
29. Pokud jde o další námitky obviněné v podobě poukázání na množství drobných skutkových pochybností o existenci a průběhu nárazu svého syna do poškozeného, obviněná pomíjí, že tyto okolnosti nakonec nebyly rozhodné pro naplnění znaků předmětného trestného činu.
30. Argumentaci obviněné, kterou uplatnila v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ze které vyplývá, že chodec, který vstupuje a chodník je povinen dát přednost chodcům pohybujícím se po chodníku, a pokud se rychlostí chodce pohybuje cyklista, pak dát přednost i jemu, státní zástupce prohlásil za odvážnou a vyloučil, že by měl cyklista na chodníku přednost před chodcem, stejně jako se cyklista nestává chodcem na přechodu pro chodce.
31. Za důležité však státní zástupce označil, že podstata skutku postačujícího k trestnímu postihu dovolatelky je jednodušší a lze ji vystihnout tak, že obviněná umožnila svému osmiletému synovi, aby v její přítomnosti projel kolem východu z prodejny natolik blízko a takovou rychlostí, že zde způsobil pád dospělého muže, který z prodejny na chodník vkročil jako chodec. Přesné rychlosti a pohyby obou účastníků střetu podle něj nejsou okolnostmi, které by ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byly rozhodné a určující pro naplnění znaků předmětného přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. K tomu odkázal a podrobně rozebral usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2024, č. j. 7 Tdo 914/2024-278, v rámci něhož byl jeho optikou skutkový základ judikované věci velmi podobný. Jedinou odlišnost spatřil v tom, že v judikované věci byl pachatelem dospělý cyklista, kdežto obviněná byla tou, kdo měl na osmiletého cyklistu dohlížet v souladu se svou prevenční povinností podle § 2900 o. z. Ztotožnil se zejména s úvahou uvedenou v bodě 34. daného usnesení, podle které „osoby vycházející z domu totiž důvodně neočekávají jízdu cyklistů před vchodem, a proto naprosto samozřejmě vychází z vchodů, aniž by opatrným vyhlížením nejprve ověřovaly, zda je chodník bezpečný. A v návaznosti na to je zřejmé, že jízda na kole kolem takových vchodů, zejména v běžnou dobu (letní večer) zpravidla v sobě obnáší riziko, že cyklista, kterému náhle (protože do vstupu z vchodu na chodník ho nemůže spatřit) vstoupí do cesty vycházející chodec, včas nezabrzdí a svoji kinetickou energii nárazem předá zcela neočekávaně takovému chodci, jenž pak samozřejmě může při nekontrolovaném pádu utrpět (podle věku, zdraví apod.) zdravotní újmu, a to i v podobě těžkého ublížení na zdraví. Taková jízda tedy zpravidla podstatně zvyšuje nebezpečí pro lidské zdraví. A právě s ohledem na specifika vymezení užívání chodníku a jeho určení jako bezpečné zóny pro pohyb chodců se do jisté míry stírá rozdíl mezi jízdou řidiče motorového vozidla (u kterých bude dovození porušení důležité povinnosti, jak bylo řečeno, častější) a jízdou cyklisty“.
32. Dále uvedl, že právní posouzení předkládané věci považuje za správné a souladné s ustálenou judikaturou. Navíc konkrétní námitky obviněné dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek jí uplatněných již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly.
33. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Přitom souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
34. K vyjádření státního zástupce zaslala obviněná svoji repliku, přičemž zmínila, že reagovat si přeje zejména na předestřené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2024, č. j. 7 Tdo 914/2024-278. Uvedla, že byť státní zástupce uzavřel, že jedinou odlišnost v obou věcech je to, že v judikované věci byl pachatelem dospělý cyklista, kdežto obviněná byla tou, kdo měl dohlížet na osmiletého cyklistu v souladu se svou prevenční povinností podle § 2900 o. z., tato odlišnost je velice podstatná (a nejedná se o jedinou odlišnost).
35. Dále argumentovala tím, že dítě mladší 10 let smí po chodníku jet na kole, a to dokonce bez dohledu dospělé osoby. V daném případě navíc nebyla oproti judikované věci porušena specifická povinnost podle § 53 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Zmíněné usnesení Nejvyššího soudu tedy není na danou věc přiléhavé, neboť skutkovým základem judikované věci je skutečnost, že dospělý cyklista se v rozporu se zákonem pohyboval po chodníku. Proto není ani přiléhavá premisa, že osoby vycházející z domu důvodně neočekávají jízdu cyklistů před vchodem, a proto naprosto samozřejmě vychází ze vchodů, aniž by opatrným vyhlížením nejprve ověřovaly, zda je chodník bezpečný. Nad to svědek S. uvedl, že na chodníku se před vchodem do obchodu jezdí na kolech a koloběžkách každou chvíli. Vzhledem k tomu, že poškozený byl stálým zákazníkem, musel předpokládat, že po chodníku se může pohybovat dítě na kole či koloběžce. Proto obviněná trvá na tom, že v tomto konkrétním případě měl poškozený povinnost chovat se tak, aby svým jednání neohrozil život, zdraví či majetek jiných osob, ani svůj vlastní. Nehledě na to, sám soud prvního stupně konstatoval, že se poškozený svým náhlým vstoupením na chodník, aniž by se rozhlédl doleva, na vzniku střetu podílel.
36. K replice obviněné se pak vyjádřil státní zástupce, který konstatoval, že v předmětné ani judikované věci nebylo rozhodnou příčinou střetu cyklisty s chodcem to, že cyklista jel po chodníku. V obou případech byl rozhodnou příčinou nehod teprve nepřiměřeně rychlý pohyb cyklisty kolem domovního vchodu. Příliš ani nezáleželo na tom, zda byl pachatelem (resp. dítětem v roli „pachatele“) cyklista. Mohl jím být i velmi rychle se pohybující běžec či rychle běžící pes, který se vymkl kontrole svého majitele a který nakonec povalil chodce, přičemž ani pohyb psů po chodníku nijak omezen není. Samotná jízda dítěte mladšího 10 let po chodníku proto není okolností rozhodnou pro právní posouzení skutku, ať již byla povolená či nepovolená (nad to je podle něj sporné, zda § 58 odst. 2 zákona o silničním provozu zakládá obecné právo dítěte jet po chodníku).
37. Kdyby byla jízda malých dětí po chodníku obecně povolená, nijak by to nesnižovalo zavinění dovolatelky, neboť na místě přítomná byla a svého syna měla mít pod kontrolou. Nebylo zjištěno, že by snad učinila vše, co by za dané situace bylo třeba – zejména že by vyzvala syna k pomalé jízdě kolem vchodů s poučením o smyslu takové opatrnosti – ani že by na porušení takového příkazu reagovala křikem ke zpomalení syna a varování chodců.
38. Státní zástupce poté rozvinul úvahu, že po silnicích je obdobně tomu také obecně povolena jízda automobilů. Tak jako z opatrné jízdy cyklisty po chodníku (v blízkosti chodců jen rychlostí blížící se rychlosti jejich chůze) nehrozí nikomu žádné nebezpečí, nehrozí takové nebezpečí ani z obezřetné jízdy řidiče automobilu po silnici. Pokud však takový řidič (třebas i na hlavní silnici), projede křižovatku způsobem, pro který na něj nejsou schopni ostatní účastníci provozu reagovat (i kdyby mu jinak museli dát přednost), protože jej prostě včas nezahlédnou (objeví se tam, kde jej nejsou schopni čekat), je uvedený řidič výlučným viníkem nehody a nemůže se hájit tím, že měl přece povoleno jet svým vozidlem po dané pozemní komunikaci. Z těchto důvodů nemá případné právo malého cyklisty jet po chodníku vliv na právní posouzení předmětného skutku.
39. Proto není podle státního zástupce podstatné, zda jel syn dovolatelky po chodníku oprávněně či nikoliv, nýbrž jen to, že tam jel nebezpečně – příliš rychle podél přilehlého vchodu, z něhož vyšel poškozený, a že takovou nebezpečnou jízdu nekorigovala přítomná matka. Z těchto důvodu proto setrval na svém předchozím vyjádření.
40. Nakonec se k věci znovu vyjádřila obviněná. Upozornila, že podle ní nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, jakou rychlostí její syn na kole jel a že by jeho jízdu nekorigovala. Tato tvrzení jsou spekulativní a nemají oporu ve spise. Za absurdní dále označila tvrzení, že měla varovat chodce, když se po chodníku žádný nepohyboval. Státní zástupce si navíc protiřečí, když jednou označuje rychlost jízdy za nepodstatnou a podruhé o ní uvádí, že je podstatné, že její syn jel po chodníku příliš rychle. To stejné platí pro tvrzení, kdy jednou vylučuje, že by se cyklista na přechodu pro chodce stával chodcem a podruhé tvrdí, že malé dítě přejíždějící silnici po přechodu pro chodce na kole či koloběžce je chodcem, nikoliv cyklistou. Navíc, pouze ze skutečnosti, že poškozený utrpěl vážná zranění, nelze dovozovat nebezpečnost jízdy jejího syna. Vedle toho obviněná opětovně zmínila, že je přesvědčena, že poškozený náhle vstoupil na chodník, aniž by se rozhlédl.
41. Pozastavila se dále nad tvrzením, že příčinou nehody byl nepřiměřeně rychlý pohyb malého cyklisty kolem domovního vchodu (vzhledem k výše odkazované judikatuře Nejvyššího soudu – usnesení ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 7 Tdo 914/2024). Z tvrzení státního zástupce by bylo možno dovodit, že obecně vzato v případě, kdy by dítě běželo po chodníku, a srazilo by se s poškozeným, který náhle, aniž by se rozhlédl, vstoupil na chodník, byla by matka dítěte trestněprávně odpovědná za těžkou újmu na zdraví, kterou by poškozený utrpěl. To by znamenalo popření zásady „trestní právo jako ultima ratio“. Odkázala proto na nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/07, ze kterého citovala mj. část, podle které „Ústavní soud k výkladu základního práva podle čl. 39 LZPS ve své judikatuře dovodil, že vina pachatele musí být ze strany soudů konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné. Proto je za situace, kdy se závěr o protiprávním jednání pachatele, a tudíž naplnění § 224 odst. 1 tr. zák., zakládá na neurčitém ustanovení § 415 obč. zák. (generální prevenční klauzuli), nutno zvlášť pečlivě zkoumat, zda lze usuzovat na nedbalostní jednání pachatelky, konkrétně na rozpor jejího jednání s požadavky náležité péče a předvídatelnosti účinku a následku“. Kromě vad, na které poukazuje ve svém dovolání, tak podle obviněné došlo k neúměrnému rozšíření trestní represe, které je ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu v rozporu s ústavním pořádkem.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
42. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
43. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 11 To 279/2024-340, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
44. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
45. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
46. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
IV. Posouzení dovolání
47. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve v obecné poloze konstatovat, že námitky obviněné přichází v úvahu formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě a třetí alternativě, a dále pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
48. Následně dospěl k závěru, že charakter uplatněných námitek neumožňuje rozhodnutí o podaném dovolání způsobem předpokládaným ustanovením § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., tj. jeho odmítnutí pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Proto postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř., tedy přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K tomuto přezkumu přistoupil zejména proto, že již znění skutkové věty popsané odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně v kontextu obviněnou vznesených námitek vyvolává pochybnosti o správnosti hmotněprávního posouzení skutku, jímž byla shledána vinnou. Ani námitky obviněné týkající se skutkových zjištění soudů nižších stupňů nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
49. Pod daný dovolací důvod (argumentace přitom směřuje ke všem třem jeho alternativám) lze podřadit námitky obviněné týkající se tvrzeného nedostatečného zjištění skutkového stavu věci, kdy soudy nižších stupňů navíc vycházely z rozdílných skutkových dějů. Soudy podle obviněné učinily závěry ohledně skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, tím způsobem, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, když neodpovídají tomu, co uvedla sama obviněná (závěry o její nevěrohodnosti nemají oporu v provedeném dokazování) nebo svědek S. Dále pak jsou založeny na procesně nepoužitelném znaleckém posudku Ing. Kučery, ve kterém znalec pracoval s neexistujícími, příp. nepřesnými stopami a důkazy (smyková stopa, švih hlavy poškozeného na levý zadní roh nárazníku vozidla a lékařská zpráva z dětské chirurgie). Není podle ní také pravdou, že by mezi znaleckými posudky obhajoby a obžaloby neexistovaly rozpory. K závěrům soudů nižších stupňů navíc nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy (výpověď jejího syna a revizní znalecký posudek). Pod tento dovolací důvod pak lze podřadit námitky obviněné, že rychlost, kterou jel její syn nebyla dostatečně objasněna, přičemž nebylo dostatečně objasněno ani to, kde přesně došlo k nárazu hlavy poškozeného do jeho auta, resp. závěr, že se tak stalo cca 4 metry vpravo od obchodu není ničím podložen. Protože námitku spoluodpovědnosti poškozeného obviněná částečně vybudovala na skutkovém základě, i tuto lze podřadit pod uvedený dovolací důvod.
50. Obviněná ve svém dovolání poukazovala na zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu zmíněné první alternativy daného dovolacího důvodu. O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24).
51. Podle skutkové věty uvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně se obviněná dopustila trestného činu těžkého ublížení na zdraví tím, že (ve zkratce) ačkoliv znala rizika jízdy na kole po chodníku a mohla je předpokládat, nedbala náležité obezřetnosti směřující k předcházení vzniku škody na zdraví a nezajistila náležitý dohled nad svým nezletilým synem, neboť mu dovolila jízdu na kole po chodníku, přičemž jízdu nezletilého, který se pohyboval středem chodníku rychlostí 11,9 – 17,7 km/hod. nijak nekorigovala, a v okamžiku, kdy poškozený vyšel z prodejny, ho nezletilý na jízdním kole srazil.
52. Nejvyšší soud nemá důvod pochybovat, že ke střetu nezletilého cyklisty s poškozeným v daném místě a čase skutečně došlo, a to ať už s ohledem na výpovědi poškozeného a svědka S. nebo závěry znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Plockové Tatičové. V tomto směru není zjevný rozpor, tak jak byl shora vymezen, dán. To však nelze konstatovat o ostatních okolnostech střetu.
53. Pokud jde o rychlost jízdy nezletilého cyklisty, tu soud prvního stupně stanovil na základě znaleckého posudku znalce Ing. Kučery, k jehož podkladům směřuje řada námitek obviněné. Znalec byl, kromě samotného zpracování znaleckého posudku, vyslechnut v hlavním líčení. Při tomto výslechu vypověděl o tom, že vytvářel simulace v programu PC-CRASH, kam „zkoušel“ dosazovat rychlost nezletilého cyklisty v hodnotách 5, 10, 15 a 20 km/hod., přičemž nejpravděpodobnější mu vzhledem k důkazům uloženým ve spisovém materiálu vyšla rychlost 15 km/hod. Znalec se však vedle toho zmínil také o tom, že mezi důkazním materiálem se nachází také fotografie založená obviněnou, na které je vidět metr až metr a půl dřecí stopy, přičemž při jeho konfrontaci obhájcem s tím, že místo dopravní nehody ohledala policie a v protokolu o dopravní nehodě je uvedeno, že na místě nebyly žádné upotřebitelné stopy nalezeny, uvedl, že ví o tom, že v protokole nebyly stopy zaznamenány, avšak nebylo v něm téměř ničeho a on na fotografii stopu vidí, a proto nemá důvod své závěry měnit. Uvedl také, že rychlost kola byla spočítána podle dané stopy jako druhé hledisko, přičemž vycházela na 11,9 – 17,7 km/hod.
54. Byť se znalec vyjádřil v tom smyslu, že posudek není vypracovaný na základě „jenom této fotografie“, uvedené zjištění znamená, že vycházel kromě jiných důkazů právě i z ní. Přestože judikatura, na kterou odkázala obviněná (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 588/2012, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 1983, sp. zn. 1 Tz 12/83, publikované pod č. 37/1984-I. Sb. rozh. tr., a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 1976, sp. zn. 4 Tz 98/1976, publikované pod č. 11/1977 Sb. rozh. tr.), podle níž znalec nemůže sám provádět vyšetřovací úkony, při vypracování i stvrzování posudku vychází z materiálů shromážděných ve spise, který mu byl poskytnut k nahlédnutí či zapůjčen orgánem činným v trestním řízení, není zcela přiléhavá, neboť uvedené fotografie byly součástí spisového materiálu, lze obviněné přisvědčit, že pokud znalec vycházel ze stopy, o které protokol o dopravní nehodě výslovně uvádí, že na místě nebyla zajištěna, postupoval nesprávně a závěry založené na takovém základě nemohou být pro danou trestní věc upotřebitelné. Nad to je třeba vzít v úvahu, že není jasné, s jakým časovým odstupem byly fotografie pořízeny, přičemž obviněná sama uvádí, že je vyfotila až týden po nehodě.
55. Vzhledem k uvedenému je třeba označit zjištění rychlosti jízdy syna obviněné za vadné – a již tím byl založen důvod pro kasaci rozhodnutí soudů nižších stupňů. Ty totiž zjevně považovaly uvedenou okolnost za jednu z podstatných pro závěr o vině obviněné přečinem těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
56. Nad rámec uvedeného je třeba přisvědčit obviněné, že znalecký posudek Ing. Kučery obsahuje též další zjevné nesprávnosti – např. v podkladech pro zpracování znaleckého posudku uvádí také propouštěcí lékařskou zprávu Kliniky dětské chirurgie a traumatologie 3. LF UK a TN, Thomayerova nemocnice, a to i přes to, že taková zpráva součástí spisového materiálu není, neboť nezletilý poškozený nebyl zraněn, a tedy ani nebyl důvod jej nechat vyšetřit v nemocnici. Obdobně znalec přiznal, že ve svém posudku vycházel také z diagnózy poškozeného, podle které měl stehenní kost do hrbolku odštípnutou, avšak znalkyně MUDr. Plocková Tatičová při výslechu znalce při hlavním líčení uvedla, že zlomenina stehenní kosti nebyla potvrzena, ale ani vyloučena, přičemž z jejího pohledu by v případě takového zranění nebyl poškozený schopen chůze, na což znalec Ing. Kučera odvětil, že to nemohl vědět, a proto bral uvedené zranění v potaz. Na druhou stranu, pokud obviněná namítla, že znalec Ing. Kučera vycházel ze závěru, že rozhodný byl „švih“ hlavy, avšak znalkyně MUDr. Plocková Tatičová v hlavním líčení hovořila o „reflexním švihovém pohybu směrem vzad“, považuje Nejvyšší soud takovou námitku za čistě formalistickou.
57. Vzhledem k výše uvedenému je zjevné, že předmětný znalecký posudek Ing. Kučery trpí nepřesnostmi a vadami, které vyvolávají pochybnosti ohledně jeho závěrů a zakládají nemožnost z něho v takové podobě činit relevantní důvodně nezpochybnitelná skutková zjištění. Nelze se přitom ztotožnit s odvolacím soudem v tom, že by soud prvního stupně ze závěru znalce opřeného o smykové (či dřecí) stopy nevycházel, když sám znalec Ing. Kučera zmínil, že daná stopa byla jedním z podkladů, na základě kterých určil rychlost nezletilého cyklisty, přičemž tuto rychlost převzal soud prvního stupně do skutkové věty svého rozhodnutí. Jinak řečeno, pokud by soud prvního stupně nevycházel právě ze znaleckého posudku Ing. Kučery, nestanovil by rychlost, kterou se měl nezletilý cyklista po chodníku pohybovat, v rozmezí popsaném ve skutkové větě svého rozsudku (viz shora).
58. Na druhou stranu je nutno zdůraznit, že rozvedené skutečnosti nelze interpretovat tak, že by zakládaly procesní nepoužitelnost daného znaleckého posudku a v tomto smyslu existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Tak by tomu bylo například tehdy, podal-li by znalecký posudek vyloučený znalec (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 5 Tz 63/2001, publikovaný pod č. 4/2002 Sb. rozh. tr.), pokud by byl posudek vypracován sice pod jménem přibraného znalce, avšak jinou osobou, která nebyla přibrána do řízení jako znalec (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1568.) či byl-li by znalecký posudek získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení (§ 89 odst. 3 tr. ř.). Jinak řečeno, v posuzované věci lze konstatovat, že znalecký posudek Ing. Kučery netrpí vadou, která by jej činila procesně nepoužitelným, ve stávající podobě nicméně nemůže být, jak již shora řečeno, spolehlivým podkladem pro úplná a správná skutková zjištění.
59. K námitce obviněné, že závěry znaleckých posudků obhajoby a obžaloby jsou zcela odlišné, se Nejvyšší soud, a to s ohledem na skutečnost, že znalecký posudek Ing. Kučery není vzhledem k vadám jeho obsahu relevantním podkladem pro přesné a úplné skutkové závěry, nebude více vyjadřovat, neboť to by za dané situace bylo předčasné.
60. Přihlédnout je pak třeba také k tomu, na což poukazovala i obviněná, že vedle znaleckého posudku objektivně neexistuje svědecká výpověď, ze které by bylo možno bez důvodných pochybností vyvodit, že nezletilý cyklista se na chodníku pohyboval nepřiměřenou rychlostí. Obviněná totiž uvedla, že jel rychlostí chůze, naopak poškozený, který sám cyklistu na chodníku neviděl, sice uvedl, že svědek S. mu uvedl, že nezletilý jel „jako blázen“, sám svědek S. však nakonec vypověděl, že nedokáže odhadnout rychlost cyklisty.
61. Kromě toho není možné, a to s ohledem na zásadu in dubio pro reo, stanovit rychlost nezletilého cyklisty v rozmezí 11,9 – 17,7 km/hod. (a to i pokud by znalecký posudek bylo možno považovat za bezvadný). Jinak řečeno, nelze-li postavit na jisto, jakou konkrétní rychlostí se nezletilý cyklista pohyboval, je třeba vycházet, a to právě s ohledem na tuto zásadu, z dolní hranice uvedeného rozmezí (konkrétně 11,9 km/hod.). Upozornit je také třeba na tu skutečnost, že podle závěrů soudu prvního stupně, majících podklad ve stejném znaleckém posudku (následující text tedy opět vychází z jeho čistě teoretické využitelnosti), by se měla rychlost přiměřená rozhledu pohybovat v intervalu 8,36 až 11,22 km/hod. Nezletilý cyklista by tak tuto rychlost přiměřenou rozhledu fakticky překročil pouze o 0,68 km/hod. (vycházeje s ohledem na zásadu in dubio pro reo ze závěru, že cyklista jel rychlostí 11,9 km/hod., přičemž tato zásada platí i pro vymezení rychlosti přiměřené rozhledu, když i tato byla určena rozmezím – i stran ní je nutno vycházet z hodnoty pro obviněnou nejpříznivější, tedy z hodnoty 11,22 km/hod.), což je hodnota, kterou by obviněná stěží mohla zaznamenat (tedy by nemohla poznat, že její syn jel o 0,68 km/hod. rychleji, než je vhodné).
62. Soudu prvního stupně je pak třeba také vytknout, že skutková věta vyznívá v tom smyslu, že se obviněná „provinila“ mj. tím, že dovolila svému nezletilému synovi jízdu na kole po chodníku (… v rozporu s ustanovením § 858 a § 2900 o. z., nedbala náležité obezřetnosti směřující k předcházení vzniku škody na zdraví a nezajistila náležitý dohled nad svým nezletilým synem AAAAA, neboť mu dovolila jízdu na kole po chodníku…). Dané zjištění (míněno zjištění ve skutkové větě) však za situace, kdy soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku zároveň uvádí, že z § 58 odst. 2 zákona o silničním provozu nepřímo vyplývá zákonné dovolení jízdy na jízdním kole pro dítě mladší deseti let po chodníku (synovi obviněné bylo v dané době 8 let), činí dané rozhodnutí vnitřně rozporným, a v tomto směru tudíž nesprávným.
63. Pokud pak soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zohlednil, že povinností obviněné bylo „nezletilého syna vhodným způsobem odpovídajícím jeho věku poučit o nutnosti počínat si ohleduplně a ukázněně“, avšak ona „neučinila žádné kroky k tomu, aby nezletilého poučila o tom, jak na kole po chodníku jezdit, rychlost jeho jízdy neusměrnila, neupozornila jej na otevřený obchod a na možnost pohybu chodců“, je nutno upozornit, že k těmto skutečnostem žádné dokazování neprovedl. Je sice pravdou, jak uvedl ve svém vyjádření i státní zástupce, že nikdo z osob na incidentu zúčastněných nevypovídal v tom smyslu, že by obviněná na syna např. zakřičela, ať jede pomaleji, je však třeba připomenout, že, jak je ostatně výše rozebráno, nebylo ani řádně postaveno na jisto, jakou rychlostí vůbec nezletilý cyklista jel, resp. jestli jel rychlostí zjevně nepřiměřenou dané situaci a bylo jej vůbec třeba (z tohoto hlediska) usměrňovat. Pokud pak jde o samotné zjištění, zdali obviněná poučila nezletilého o tom, jakým způsobem má na kole po chodníku jezdit, dokazování k němu nesměřovalo.
64. Vedle toho je obviněné nutno přisvědčit, že každý ze soudů nižších stupňů vychází z odlišného skutkového děje. Soud prvního stupně přímo ve skutkové větě uvedl, že k nárazu cyklisty do poškozeného došlo v okamžiku, kdy sám vyšel z prodejny, přičemž podle odůvodnění daného rozhodnutí se poškozený svým náhlým vstoupením na chodník bez toho, aniž by se rozhlédl doleva, na vzniku střetu spolupodílel. Naopak odvolací soud v bodě 5. svého odůvodnění předestřel, že poškozený po chodníku musel jít minimálně 2–3 metry, než ho dojel cyklista, tedy nějakou dobu se po něm pohyboval, a proto nelze souhlasit s tím, že poškozený náhle vstoupil do jízdní dráhy cyklisty, příp. těsně před jeho průjezdem, a na nastalou situaci ani nemohl včas zareagovat, ani s tím, že na průběh nehodového děje má i vliv okolnost, že se poškozený při vstupu na chodník nerozhlédl na obě strany.
65. Taková zjištění soudů nižších stupňů, byť vyjádřená částečně pouze v odůvodnění, jsou vzájemně rozporná, a to nejen ohledně skutečnosti, zdali poškozený náhle vstoupil na chodník a zkřížil tak cestu nezletilému cyklistovi, nebo se po chodníku již nějakou dobu pohyboval, než do něj cyklista vrazil, ale také ohledně otázky existence spoluzavinění poškozeného. Kromě nastíněného vzájemného rozporu je nutno zjištění nastíněné odvolacím soudem považovat také za rozporné s § 263 odst. 7 tr. ř., podle kterého může odvolací soud z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl. V daném případě však odvolací soud sám žádné důkazy nedoplnil a ani neprovedl. Vhodné je ještě dodat, že výše nastíněné zjištění odvolacího soudu, kterým se (navíc procesně nesprávným způsobem) odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, má ve své podstatě povahu skutečnosti svědčící v neprospěch obviněné (odvolací soud prakticky ze skutkových zjištění „odstranil“ spoluzavinění poškozeného, se kterým soud prvního stupně počítal). Takové zjištění (tedy v neprospěch) učiněné odvolacím soudem za situace, kdy odvolání podala pouze obviněná, odporuje také § 259 odst. 4 tr. ř.
66. Naopak soudům nižších stupňů nelze vytknout zjištění, že k nárazu hlavy poškozeného došlo na pravou část zadního blatníku pod zadní pravý světlomet, cca 4 metry vpravo od obchodu (myšlen tedy závěr ohledně umístění zaparkovaného vozidla), neboť to není, přes námitku poškozené, závěr, který by byl ničím nepodložený – v tomto smyslu se totiž vyjádřil sám poškozený, přičemž není důvod mu nevěřit. Jedná se navíc o údaj, který je stanoven v poloze přibližnosti, nikoliv přesné polohy, neboť tu ani nelze, vzhledem k tomu, že účastníci z místa nehody odjeli (a na místě ani nebyly zjištěny jakékoliv upotřebitelné stopy), zjistit.
67. Pokud pak jde o námitku obviněné, že není pravdou, že se na místo dostavila až zhruba za půl minuty, neboť na místě byla, ale věnovala se svému synovi, pak je třeba uzavřít, že se nejedná o argumentaci, která by byla způsobilá zjevný rozpor ve smyslu bodu 49. odůvodnění tohoto rozhodnutí osvědčit, neboť se jedná spíše o běžnou polemiku s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů a prosazování vlastního názoru na to, jaké závěry z nich měly soudy činit. Jak tedy uvedeno, tato námitka sice není způsobilá zjevný rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. osvědčit, avšak soudy nižších stupňů budou muset, a to vzhledem k výše uvedeným vadám jejich rozhodnutí, výpověď svědka S. a také samotné obviněné v novém řízení opětovně hodnotit, a to i ve světle budoucí důkazní situace.
68. Jestliže pak obviněná namítá, že soudy nesprávně neprovedly jí navrhované podstatné důkazy, konkrétně výslech jejího syna a revizní znalecký posudek, je vhodné připomenout, že podle judikatury Ústavního soudu nejsou soudy povinny vyhovět každému vznesenému důkaznímu návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Právu stran navrhnout důkazy, jejichž provedení považují za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Za opomenutý důkaz tedy nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut, případně může jít o situace, kdy v řízení řádně provedený důkaz nebyl v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněn při ustálení skutkového závěru, tj. soud jej neučinil předmětem svých úvah a hodnocení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 6 Tdo 902/2022).
69. Výše uvedené však nelze ztotožnit se situací, která nastala v předkládané věci, neboť soud prvního stupně se s důkazními návrhy obviněné, jež neakceptoval, řádně vypořádal a své úvahy zahrnul do odůvodnění svého meritorního rozhodnutí. Stran výslechu syna obviněné konkrétně uvedl, že k výslechu nepřistoupil s ohledem na jeho nízký věk v době činu a dále zejména s ohledem na dobu 19 měsíců, která od činu uplynula, což je u desetiletého dítěte téměř pětina délky jeho života. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že není nutné takto malé dítě vystavovat stresu spojeného s výpovědí před soudem a znovuprožíváním projednávaného střetu. Potřebu vypracování revizního znaleckého posudku pak soud prvního stupně neshledal, neboť považoval závěry znaleckých posudků obhajoby a obžaloby za nikoliv rozporné.
70. Takové úvahy jsou, s ohledem na povahu závěrů, ke kterým soud prvního stupně došel, logické, tedy s ohledem na konkrétní podobu řízení před soudem prvního stupně nezůstaly dané důkazní návrhy opomenuty. Na druhou stranu je nutno, jak již uvedeno výše, a dále bude rozebráno i níže, upozornit, že závěry soudu prvního stupně nejsou zcela správné, případně nejsou učiněny na základě bezvadných důkazů. Proto, ačkoliv by je za dané situace nebylo možno považovat za opomenuté důkazy ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze vyloučit, že v novém řízení, a to s ohledem na budoucí důkazní situaci, když bude přinejmenším nutno doplnit znalecký posudek Ing. Kučery tak, aby byly odstraněny jeho vady, nevyvstane potřeba je provést. To však Nejvyšší soud ponechává na úvaze soudů nižších stupňů.
71. Pokud jde o zásadu tzv. omezené důvěry v dopravě (vyjádřenou např. v rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr.), na kterou obviněná v dovolání upozorňuje, tato znamená, že účastník provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními jeho účastníky, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. Tato zásada se neuplatňuje v případech, kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti či s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi (na komunikacích nebo v jejich blízkosti se pohybují děti, osoby těžce zdravotně postižené, přestárlé, zjevně volně pobíhající zvířata nebo to vyplývá z existence instalovaných dopravních značek). Řidič motorového vozidla je povinen zachovávat potřebnou míru opatrnosti vůči chodcům, kteří vstoupili do vozovky nebo se pohybují v její těsné blízkosti. Důvodně spoléhat na to, že tito účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu může jen v případě, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude. Mohou však nastat situace, kdy i chodec vytvoří řidiči svým náhlým neočekávaným a nepředvídatelným vstoupením do vozovky překážku, jež může být pro řidiče i objektivně nezvládnutelná.
72. Spíše než o výše uvedené zásadě omezené důvěry v dopravě lze však uvažovat o, taktéž obviněnou zmíněné, zásadě gradace příčinné souvislosti. Podle této zásady je k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku (per analogiam trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti) nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem.
73. Nejprve je třeba připomenout, že nebylo postaveno na jisto, jakým způsobem měl probíhat skutkový děj, když každý ze soudů nižších stupňů vychází z poněkud jiného skutkového základu. Soud prvního stupně totiž uvedl, že poškozený vstoupil do jízdní dráhy nezletilého cyklisty, tedy ke střetu došlo v okamžiku vstupu poškozeného na chodník (poškozený se svým náhlým vstoupením na chodník bez toho, aniž by se rozhlédl doleva, na vzniku střetu spolupodílel), naopak odvolací soud uvedl, že poškozený se po chodníku již nějakou dobu pohyboval a nelze tak přisvědčit názoru, že by na průběh nehodového děje měla vliv i okolnost, že se poškozený při vstupu na chodník nerozhlédl na obě strany. Pokud by však soudy vycházely z té skutečnosti, že poškozený vstoupil přímo do jízdní dráhy nezletilého cyklisty, pak by vedle uvedeného ani nebylo (vzhledem k vadám v posudku Ing. Kučery) postaveno na jisto, jaká byla rychlost nezletilého cyklisty pohybující se po chodníku a jaké byly rozhledové možnosti poškozeného, resp. zdali by mohl, pokud by se řádně rozhlédl na obě strany, a to za současného uvážení rychlosti nezletilého cyklisty, spatřit malého cyklistu včas tak, aby střetu zabránil.
74. Až poté by bylo na místě zvážit, a to velmi obezřetně, zda a případně jakou měrou skutečnost, že se, jak vypověděl i on sám, poškozený před vstupem na chodník z obchodu nerozhlédl na obě strany, a to za situace, kdy, jako stálý zákazník obchodu, musel vědět, že se kolem obchodu často pohybují malé děti na kolech a koloběžkách (což vypověděl svědek S.) přispěla k jeho zranění. Na druhou stranu ovšem nelze hovořit o tom, že by snad při pohybu chodců po chodníku existovala jakákoliv povinnost chodce vystupujícího ze vchodu domu, obchodu apod. dát „přednost v chůzi“ ostatním chodcům, kteří se již po chodníku pohybují.
75. V každém případě však Nejvyšší soud nepovažuje odkaz státního zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2024, č. j. 7 Tdo 914/2024-278, za přiléhavý. Rozdíl, na který dokonce státní zástupce i odkazuje, spočívající v tom, že v judikované věci se jednalo o cyklistu dospělého a v předkládané věci jde o cyklistu ve věku osmi let, je totiž rozdílem zcela podstatným. Aniž by bylo nutno rozvádět podrobnější argumentaci, postačí akcentovat právě tu skutečnost, že v judikované věci se dospělý cyklista po chodníku pohyboval v rozporu s ustanovením § 53 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (což bylo, spolu s porušením ustanovení § 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. b) stejného zákona, hodnoceno jako porušení důležité povinnosti stanovené zákonem), kdežto pohyb po chodníku cyklisty ve věku osmi let je v souladu se zákonem.
76. Z výše uvedeného, zejména pak ze zjištění uvedeného ve skutkové větě popsané soudem prvního stupně, podle které je obviněné kladeno za vinu, že a) umožnila nezletilému synovi jízdu po chodníku, a to v kontrastu s obsahem odůvodnění soudu prvního stupně, podle kterého je jízda dětí do 10 let na chodníku dovolená, b) jeho jízdu (kterou měla možnost sledovat) nekorigovala, ač znala rizika jízdy na kole po chodníku a mohla je předpokládat, a to v kontrastu s nutností vycházet z nejnižší znalcem stanovené rychlosti a jeho závěrem, že rychlost 11,22 km/hod. by nebyla nepřiměřená z hlediska bezpečnosti (v případě přijetí jeho odborných závěrů, což soud učinil) a c) dále ze vzájemného rozporu skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně ohledně pohybu poškozeného po chodníku a jeho spoluzavinění vzhledem ke způsobenému následku, pak plyne, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, s ohledem na což Nejvyšší soud shledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
77. Pod tímto dovolacím důvodem obviněná namítla, že z rozsudku soudu prvního stupně ani z usnesení odvolacího soudu není zcela zřejmé, jakou důležitou povinnost stanovenou zákonem měla porušit (zda jde o povinnost uloženou jí § 858 a § 2900 o. z., či zda se porušení důležité povinnosti vztahuje k nepřiměřené rychlosti jízdy jejího syna). Byť svoji námitku i v této části rovněž (stejně jako při dovozování spoluodpovědnosti poškozeného) buduje částečně na skutkovém základě (poukaz obviněné na to, že rychlost jízdy syna nebyla prokázána, a na svou výpověď), v závěru dovozuje, že ani ona a ani její syn neporušili žádnou (nikoli snad jen důležitou) zákonnou povinnost, lze ji s vyšší mírou tolerance pod tento dovolací důvod podřadit.
78. V posuzované věci vyznívá skutkové zjištění soudů, které se snažily postupovat v souladu s požadavkem uvést již v tzv. skutkové větě výroku rozsudku příslušné ustanovení zákona, jehož porušení pachatelem zakládá důvod k aplikaci zákonného znaku porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona, tak, že je v případě obviněné odůvodněno jejím porušením ustanovení § 858 a § 2900 o. z. K tomu podle soudů (když odvolací soud k žádné změně popisu skutku obsaženého ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nepřistoupil) došlo tím, že obviněná nad svým nezletilým synem, který srazil poškozeného a přivodil mu popsaná zranění, „nezajistila náležitý dohled …, neboť mu dovolila jízdu na kole po chodníku, jízdu nezletilého, který se pohyboval středem chodníku rychlostí 11,9 – 17,7 km/hod. nijak nekorigovala, … a takto … jednala, ačkoliv znala rizika jízdy na kole po chodníku a mohla je předpokládat“.
79. Z povahy věci plyne, že porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona, se vztahuje k jednání pachatele (subjektu, tj. osobě trestně odpovědné), které naplňuje zákonné znaky trestného činu. K porušení důležité povinnosti přitom může dojít jak jednáním komisivním, tak jednáním omisivním. Je-li podstatou jednání vytýkaného obviněné omise, neboť byla uznána vinnou proto, že nezabránila vzniku škodlivého následku, jenž povstal z jednání jejího nezletilého syna (činu jinak trestného), je zřejmé, že právní kvalifikaci odůvodňující užití okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby (tj. porušení důležité povinnosti uložené podle zákona), by mohlo založit jen zjištěné porušení povinnosti uložené obviněné právě a jen takovým zákonným ustanovením, které jí ukládá povinnost s parametry povinnosti důležité.
80. Z popisu skutku je zřejmé, že obviněná žádným svým konáním (jednáním komisivním) nezpůsobila škodlivý následek v podobě těžké újmy na zdraví, který u poškozeného prokazatelně nastal. Zjištění soudů, že synovi „dovolila jízdu na kole po chodníku“, za konání zakládající důvod pro vyvození její trestní odpovědnosti pokládat nelze, a to mimo jiné i proto, že ohledně něho chybí znak protiprávnosti. Jak správně uzavřely již oba soudy nižších stupňů, její osmiletý syn byl oprávněn se na kole na chodníku pohybovat. Naplnění kvalifikačního znaku porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, stejně jako vlastního důvodu vzniku trestní odpovědnosti obviněné (protiprávnosti ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku) za přečin těžkého ublížení z nedbalosti per omissionem proto může být spojováno jen s jejím porušením povinnosti konat ve smyslu § 147 a § 112 tr. zákoníku.
81. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku správně uvedl, že „[p]od pojmem porušením důležité povinnosti je třeba spatřovat porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může dojít k takovému následku“. Takový charakter porušené normy by tudíž bylo třeba nalézt rovněž v případě obviněné, aby byla odůvodněna kvalifikace jejího jednání při užití zmíněného znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
82. Soud dále v odůvodnění svého rozsudku popsal, že porušení důležité povinnosti shledal v nepřiměřené rychlosti nezletilého cyklisty jedoucího po chodníku, tj. v rychlosti podstatně vyšší, než je rychlost, jíž se pohybují chodci, kterou překročil rychlost přiměřeného rozhledu, a v nedbání zvýšené opatrnosti při jízdě po chodníku před obchodem, kde lze oprávněně předpokládat pohyb zákazníků jdoucích do a z obchodu. Na to navázal sdělením, že obviněná neučinila žádné kroky k tomu, aby nezletilého poučila o tom, jak na kole po chodníku jezdit, rychlost jeho jízdy neusměrnila, neupozornila jej na otevřený obchod a na možnost pohybu chodců.
83. Z tohoto odůvodnění tedy plyne, že nepřiměřenou rychlost jízdy atd. klade za vinu nezletilému synovi, coby vlastnímu původci jednání vedoucího k pádu poškozeného, zatímco obviněné vytýká nepřijetí opatření (event. nereagování na styl jízdy nezletilého), která by vzniku úrazového děje a z něho vzešlého poruchového následku zabránila.
84. Pokud jde o otázku, která ustanovení měla podle soudů nižších stupňů zavazovat obviněnou konat, aby vzniku následku zabránila, tj. která ustanovení svou nečinností porušila, lze vyjít již ze zmíněného údaje obsaženého v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku („v rozporu s ustanovením § 858 a § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku“). V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně svou argumentaci vyložil v bodě 19., kde uvedl, že u obviněné „shledal porušení obecné prevenční povinnosti stanovené v ustanovení § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle něhož je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného“. Na to navázal sdělením, že „[d]okud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo i povinnost usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku, přičemž dítě je povinno se těmto opatřením podřídit (§ 857 odst. 2 občanského zákoníku). Povinnosti a práva rodičů zahrnuje rodičovská odpovědnost. Rodiče jsou oprávněni (a povinni) usměrňovat dítě, totiž jeho chování, vhodnými výchovnými opatření“. Podle soudu „povinností obžalované bylo nezletilého syna vhodným způsobem odpovídajícím jeho věku poučit o nutnosti počínat si ohleduplně a ukázněně. Za situace, kdy i vlivem svažujícího se chodníku jeho kolo zvýšilo rychlost až na dvojnásobek až trojnásobek rychlosti, jíž se pohybují chodci, bylo na místě jej upozornit na to, aby rychlost snížil, zejména v situaci, kdy se přiblížil zástavbě spolu s obchody, kde bylo možno očekávat pohyb osob a jejich vstup na chodník, po němž se nezletilý cyklista pohyboval, a to nepřiměřenou rychlostí, při níž neměl dostatečný výhled a neměl možnost včas a řádně reagovat na situaci, což vedlo ke střetu s chodcem a jeho následnému těžkému zranění“.
85. Odvolací soud se s právním posouzením skutku ztotožnil. Podle něj je v souladu s prokázaným stavem věci i se zákonem závěr soudu prvního stupně, že obviněná „svým jednáním/nejednáním porušila obecné prevenční povinnosti stanovené v ustanovení § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jak je to podrobně rozebráno v bodech 19. až 21. odůvodnění napadeného rozsudku … a tomuto závěru pak plně odpovídá i použitá právní kvalifikace jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku …“.
86. Nejvyšší soud k uvedenému připomíná, že již rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr. konstatuje, že za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.).
87. Argumentace soudů nižších stupňů ustanovením § 2900 o. z. je proto podle dovolacího soudu v posuzované věci nepřípadná. Soudy totiž při opření se o toto ustanovení dostatečně neuvážily, že míří na odlišný typ jednání (konání), než pro které (odhlížeje od neujasněnosti této otázky odvolacím soudem – viz citace výše „svým jednáním/nejednáním“) vyslovily vinu obviněné (omise) a zcela pominuly to, co sám soud prvního stupně uvádí, tj. že jím odkazované ustanovení stanoví, jak si má počínat ten, kdo koná (§ 2900 o. z.: Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.).
88. Nadto oba soudy pominuly i to, že např. též komentářová literatura upozorňuje, že znění § 2900 o. z. obsahuje významné formulační odlišnosti od úpravy obsažené v § 415 obč. zák., a tudíž je třeba je i odlišně interpretovat a aplikovat. „Toto ustanovení tak již nemá být vykládáno jako bezbřehá norma chování, ale jako vymezení základní zásady pro jednání právních subjektů. Ustanovení § 2900 … ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody. Vyjma toho, že citované ustanovení nově výslovně předpokládá nástup prevenční povinnosti pouze v případech, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života, a že chrání odlišně vymezené právní statky náležející jinému, lze zásadní rozdíl spatřovat rovněž v tom, že se nadále již nepočítá s dosahem obecné prevence na případy způsobení škody opomenutím škůdce, nýbrž je postihováno výhradně konání, tj. aktivní jednání osob.“ [ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). (Systém ASPI). Wolters Kluwer (cit. 2025-3-5)].
89. Lze usuzovat, že soudy nižších stupňů převzaly argumentaci státní zástupkyně, která v odůvodnění obžaloby uvedla, že ustanovení § 2900 o. z. „vyjadřuje obecnou prevenční povinnost, která se vztahuje na všechny účastníky občanskoprávních vztahů. Jde o povinnost každého počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným ani jemu samotnému“. Tento názor však nelze přijmout právě s ohledem na to, že vymezení odkazovaného ustanovení se liší od již vzpomínaného znění § 415 obč. zák.
90. V této souvislosti je znovu nezbytné připomenout, že obviněné bylo obžalobou kladeno za vinu jednání (opomenutí) spočívající v tom, že nezabránila vzniku zdravotní újmy způsobené poškozenému jejím nezletilým synem, a že takto vyzněla i obě rozhodnutí soudů nižších stupňů, jimiž byla shledána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Vytýkat jí proto porušení ustanovení určeného k usměrnění komisivního jednání (§ 2900 o. z.), z něhož může vzejít mj. újma na zdraví, je proto nepřípadné.
91. Lze připomenout, že Nejvyšší soud se k nedůvodnosti užití § 2900 o. z. jako zákonného podkladu pro závěr o porušení důležité povinnosti uložené podle zákona (pro vznik povinnosti konat v případě pachatele omisivního trestného činu) již vyslovil, jak plyne např. z jeho usnesení ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 3 Tdo 122/2024, v jehož odůvodnění označil odkaz soudů na porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 2900 o. z. ze strany rodičů dítěte, které spadlo do nezajištěné vodní nádrže, za nepřiléhavý, neboť „dopadá na komisivní jednání (tedy konání)“.
92. Pokud jde o ustanovení § 858 o. z., podle jehož první věty [r] odičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti, z jeho znění podle Nejvyššího soudu nelze dovodit, že by samotné jeho porušení (zejména bez spojení s § 857 odst. 2 o. z., které ve výroku odsuzujícího rozsudku není uvedeno) způsobem vyloženým soudem prvního stupně zakládalo podklad pro závěr o naplnění kvalifikačního znaku obsaženého v § 147 odst. 2 tr. zákoníku (tj. porušení důležité povinnosti uložené zákonem).
93. Vedle toho je třeba poznamenat, že ve vztahu ke kvazideliktu, kterého se měl dopustit nezletilý cyklista, tedy syn obviněné, Nejvyšší soud neshledal existenci ustanovení, jež by porušením ze strany nezletilého cyklisty založilo znak porušení důležité povinnosti uložené zákonem. Není přitom od věci znovu připomenout, že podle dosavadních závěrů soudů nižších stupňů (učiněných sice na základě znaleckého posudku, který trpí shora konkretizovanými vadami, nicméně již na tomto místě je třeba zdůraznit, že pro další řízení platí zákaz reformationis in peius) interpretovaných v duchu zásady in dubio pro reo, že nezletilý cyklista se měl pohybovat po chodníku rychlostí 11,9 km/hod., přičemž rychlost přiměřená rozhledu měla činit 11,22 km/hod. – nezletilý cyklista tedy měl překročit rychlost přiměřenou rozhledu o 0,68 km/hod. Pokud tedy měla být přiměřená rychlost překročena ani ne o 1 km/hod., pak v žádném případě nelze hovořit o porušení důležité povinnosti (ať již ve vztahu ke kvazideliktu nezletilého, tedy ze strany cyklisty, tak jednáním obviněné).
94. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí opírající se o dotčená skutková zjištění, včetně závěru, jaká zákonná ustanovení měla obviněná podle soudů nižších stupňů porušit, vykazují z rozvedených důvodů vadu v podobě nesprávného právního posouzení skutku, a tedy i důvod pro konstatování o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
95. Na základě popsaných skutečností Nejvyšší soud přistoupil ke kasaci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tedy zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 11 To 279/2024-340, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 6. 2024, č. j. 2 T 79/2023-307, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Kladně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
96. V novém řízení bude Okresní soud v Kladně povinen se v intencích tohoto zrušujícího rozhodnutí danou věcí znovu zabývat, a to v souladu s právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). V první řadě musí postupovat důsledně tak, aby dostál požadavkům § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Skutkový stav zjištěný při důsledném respektování citovaných ustanovení trestního řádu pak musí velmi pečlivě a citlivě právně posoudit. Přitom musí mít na zřeteli, že v případě obviněné nepřichází v úvahu závěr o porušení důležité povinnosti. V tomto světle pak bude povinen věc náležitě posoudit i z pohledu § 12 tr. zákoníku, zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio (v mezích stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Zbývá pak jen (znovu) připomenout, že v dalším řízení musí respektovat zásadu zákazu reformace in peius (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 9. 2025
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu