7 Tdo 762/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018, ve věci
dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné D. K., nar.
XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018,
sp. zn. 10 To 92/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 172/2017, takto:
Podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, se věc
obviněné postupuje velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k
rozhodnutí.
I
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 38 T
172/2017, byla obviněná D. K. uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a byla podle tohoto ustanovení
odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen také
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových
vozidel v trvání 20 měsíců.
Obviněná se přečinu dopustila tím, že (zkráceně uvedeno) dne 28. 10. 2017 v
době okolo 20:12 hodin řídila nejméně v ulici XY a XY, v obci XY, okr.
Praha-východ, osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia, a to vědomě poté, co
před jízdou požila větší přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů, kdy
při dechových zkouškách provedených při policejní kontrole téhož dne za použití
přístroje Dräger bylo v jejím dechu naměřeno ve 20:30 hodin 1,27, ve 20:46
hodin 1,18 a ve 20:52 hodin 1,20 promile alkoholu v dechu, a dle znaleckého
posudku měla dne 28. 10. 2017 ve 20:12 hodin 1,18 g/kg alkoholu v krvi.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání. Krajský soud v
Praze usnesením ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 10 To 92/2018, podle § 257 odst. 1
písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a věc obviněné postoupil k projednání
ve správním řízení Městskému úřadu v Říčanech.
Z odůvodnění usnesení krajského soudu vyplývá, že se v podstatě ztotožnil se
skutkovým zjištěním okresního soudu v jeho základu, tedy v tom, že vozidlo v
inkriminované době řídila obviněná D. K., která tak činila po předchozím požití
alkoholických nápojů, přičemž při dechových zkouškách provedených při policejní
kontrole téhož dne za použití přístroje Dräger bylo v jejím dechu naměřeno ve
20:30 hodin 1,27, ve 20:46 hodin 1,18 a ve 20:52 hodin 1,20 promile alkoholu v
dechu, a podle znaleckého posudku měla dne 28. 10. 2017 ve 20:12 hodin 1,18
g/kg alkoholu v krvi. Podle krajského soudu však nebylo možno v dané věci
konstatovat, že by obviněná vozidlo řídila ve stavu vylučujícím způsobilost.
Naplnění tohoto znaku zpochybnil odvolací soud v podstatě dvěma skutečnostmi, a
to absencí krevní zkoušky, neboť považoval výsledky dechové zkoušky za hraniční
a dále vyhodnotil, že ani z dalších ve věci provedených důkazů nebylo možné
dovodit závěr, že by obviněná jevila nějaké výraznější známky podnapilosti.
II
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání nejvyšší státní zástupce (dále
také státní zástupce), a to v neprospěch obviněné, přičemž uplatnil dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. V úvodu zrekapituloval
dosavadní průběh trestního řízení a shrnul závěry, které vyplývají z rozhodnutí
soudů obou stupňů. Především se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, podle
kterého obviněná řídila motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, ovšem nikoli ve
stavu, který by bylo možné bez důvodných pochybností označit jako stav
vylučující způsobilost k výkonu této činnosti. Podle státního zástupce se k
naplnění znaku předmětného trestného činu, spočívajícího ve stavu vylučujícím
způsobilost, nevyžaduje takový stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí nebo není
schopen komunikovat, ale postačí pouze takové ovlivnění fyzických a psychických
schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání
nebo jinou činnost, při které by mohly být ohroženy životy nebo zdraví lidí
nebo způsobena značná škoda na majetku (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 6. 2014m sp. zn. 4 Tdo 765/2014; též Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §
140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck 2012, str. 2790). Podle
státního zástupce Krajský soud v Praze nepřípustně při posuzování otázky
posouzení stavu vylučujícího způsobilost k výkonu činnosti bez jakéhokoli
provádění či opakování důkazů, zcela změnil hodnocení důkazů provedených soudem
prvního stupně a skutkové závěry z nich vyplývající. Postupoval tak podle něj
v rozporu s požadavkem vysloveným v § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr.
ř., hodnotil provedené důkazy podstatně odlišným způsobem oproti způsobu
hodnocení důkazů Okresním soudem Praha-východ. Dospěl tak podle státního
zástupce k rozhodnutí, které není řádně důkazně podloženo a lze je označit za
rozhodnutí neočekávané a překvapivé. Podle státního zástupce jsou skutkové
závěry, které odvolací soud vyvodil z důkazů provedených v hlavním líčení před
soudem prvního stupně, v podstatných momentech v extrémním nesouladu se
skutečným obsahem těchto důkazů (přičemž některé provedené důkazy ani nebyly
soudem brány v úvahu) a současně, že odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru,
který nelze z výsledků dokazování logicky vyvodit.
Nejvyšší státní zástupce proto namítá, že dovoláním napadené usnesení je
zatíženo tzv. extrémním nesouladem mezi výsledky dokazování, z nich učiněnými
skutkovými závěry a právním vyjádřením těchto závěrů. Tento extrémní nesoulad
mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy umožňuje průlom do skutkových
zjištění soudů v rámci dovolacího řízení na základě dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle nejvyššího státního zástupce přitom
kategorii tzv. extrémního nesouladu nelze považovat pouze za projev základního
práva obviněného na spravedlivý proces, tj. práva svědčícího pouze obviněnému
jakožto jednotlivci. S odkazem na čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, ve
vazbě na její čl. 2 odst. 3 a čl. 90, spravedlivé a zákonné rozhodování soudů,
že je totiž nutno považovat za obecně platný komponent ústavního vymezení České
republiky jako demokratického právního státu, přičemž poukázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 357/2009).
O uvedeném extrémním nesouladu, že svědčí i vnitřní rozpor v usnesení krajského
soudu o postoupení věci, z jehož výroku vyplývají takové hodnoty alkoholu
obsaženého v krvi obviněné, které jednoznačně převyšují hranici 1‰, přestože je
rozhodnutí o postoupení v odůvodnění založeno na vysloveném závěru, že stav
obviněné v době, kdy řídila motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, nebylo možné
bez důvodných pochybností označit jako stav vylučující způsobilost k výkonu
této činnosti. Dospěl-li Krajský soud v Praze k jistým pochybnostem ohledně
stavu nezpůsobilosti obviněné k řízení motorového vozidla, tyto své úvahy a
závěry vůbec nepromítl do skutkové věty výrokové části napadeného usnesení o
postoupení věci. Podle nejvyššího státního zástupce vyjádření skutku ve
výrokové části přezkoumávaného usnesení Krajského soudu v Praze odpovídá zcela
běžně se v praxi vyskytujícím jednáním kvalifikovaným jako přečin ohrožení pod
vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Dále je podle
nejvyššího státního zástupce třeba odmítnout zpochybnění výsledků dechových
zkoušek jako průkazného důkazního prostředku stran míry ovlivnění alkoholem u
obviněné. V předmětném případě nejsou naměřené hodnoty natolik hraniční, že by
zpochybňovaly správnost naměřených údajů. Nalézací soud ani soud odvolací
přitom neměly o správnosti měření důvodných pochybností. Podle skutkových
zjištění měření bylo provedeno dvěma řádně kalibrovanými dechovými analyzátory,
kdy veškeré naměřené hodnoty přesahovaly minimálně o 18 % hodnotu 1 g/kg
alkoholu v krvi. Výsledky odborného měření byly následně podpořeny příslušným
výpočtem znalce MUDr. Ladislava Procházky, který uzavřel, že v době řízení
motorového vozidla měla obviněná v krvi 1,18 g/kg alkoholu. Zmíněný výpočet
hodnoty alkoholu v krvi obviněné v době řízení motorového vozidla ve výši 1,18
g/kg pojaly jak soud nalézací, tak soud odvolací bez úprav do výrokové části
svých diametrálně odlišných rozhodnutí. Pokud jde o hodnotu naměřeného množství
alkoholu v krvi, poukázal nejvyšší státní zástupce na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007, kdy podle poznatků lékařské
vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla
schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho
krvi nejméně 1,00 g/kg (1‰). Zdůraznil, že v předmětné věci byl obsah alkoholu
v krvi obviněné zjištěn dechovou zkouškou, což je podle soudní praxe
akceptovatelný způsob zjištění ovlivnění pachatele alkoholem a objektivním
důkazním prostředkem pro určení hladiny alkoholu v krvi, přičemž poukázal na
ustanovení § 20 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky
návykových látek, ve znění pozdějších předpisů. Dále poukázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1430/2014, a rozhodnutí ze
dne 22. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1382/2017.
Odvolací soud také podle nejvyššího
státního zástupce nepostupoval správně, pokud v rozporu s volným hodnocením
důkazů, které učinil nalézací soud, nepovažoval za dostačující souhrn důkazů,
jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti
podle § 274 tr. zákoníku. Při konstatování, že jízda vozidla řízeného obviněnou
nevykazovala žádné známky toho, že by řidič byl v podnapilém stavu, zcela
opomenul okolnosti zastavení předmětného vozidla (chování obviněné v rámci
silniční kontroly a důvody a způsob zastavení vozidla). Podle státního zástupce
odvolací soud většinu z těchto důkazně podložených skutečností ignoroval a
vůbec se jimi při hodnocení důkazů, provedeného nadto v rozporu s trestním
řádem, nezabýval. Poznamenal, že k posouzení hodnověrnosti výpovědi obviněné,
zejména pasáží kde tvrdí, že žádala o odběr krve, byla z podstatné části
obhajoba obviněné i odvolacím soudem odmítnuta jako nevěrohodná a vyvrácena
dalšími důkazy, zejména ohledně jejího tvrzení o ovlivnění dechové zkoušky
kloktáním ústní vody a že alkohol před jízdou nepila. Skutkový stav lze mít
podle nejvyššího státního zástupce za dostatečně objektivizovaný zejména
dechovými zkouškami provedenými dokonce dvěma řádně kalibrovanými a ověřenými
dechovými analyzátory, které jsou podpořeny zejména výpověďmi prvotně
zasahujících strážníků a znaleckým posudkem MUDr. Ladislava Procházky. Řetězec
důkazů je doplněn i svědectvími o důvodech a okolnostech zastavení vozidla
řízeného obviněnou, jakož i o jejím chování při kontrole, které nasvědčují
ovlivnění pozornosti a koncentrace obviněné, což se konkrétním způsobem
promítlo do způsobu jízdy obviněné. Krajský soud v Praze převzal sice plně
skutkovou větu soudu prvního stupně, avšak po právní stránce takto zjištěný
skutkový stav hodnotil diametrálně odlišně. Podle názoru nejvyššího státního
zástupce tak byly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g)
tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za
podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 10 To 92/2018, jakož i rozhodnutí na zrušené
usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému
soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se obviněná nevyjádřila.
III
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky
naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo
rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o
podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly
splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti,
že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí
uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v
mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl
nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin
nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak
byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní
posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně
právních otázek jiných právních odvětví. Východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Námitky uplatňované nejvyšším státním zástupcem v jeho dovolání svědčí o tom,
že by rozhodnutí napadené tímto mimořádným opravným prostředkem mělo být
přezkoumáno na základě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy. Nejvyšší státní zástupce totiž namítá, že
dovoláním napadené usnesení je zatíženo tzv. extrémním nesouladem mezi výsledky
dokazování, z nich učiněnými skutkovými závěry a právním vyjádřením těchto
závěrů, a extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy
umožňuje průlom do skutkových zjištění soudů v rámci dovolacího řízení na
základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle nejvyššího
státního zástupce přitom kategorii tzv. extrémního nesouladu nelze považovat
pouze za projev základního práva obviněného na spravedlivý proces, tj. práva
svědčícího pouze obviněnému jakožto jednotlivci. K tomu odkázal na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 357/2009, a na čl. 1 odst. 1
Ústavy České republiky, ve vazbě na její čl. 2 odst. 3 a čl. 90 s tím, že
spravedlivé a zákonné rozhodování soudů je nutno považovat za obecně platný
komponent ústavního vymezení České republiky jako demokratického právního státu.
Senát 7 Tdo zjistil, že v rozhodování o dovoláních nejvyššího státního zástupce
v neprospěch obviněných, založených na námitce tzv. extrémního rozporu
(nesouladu) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, existuje
mezi senáty Nejvyššího soudu rozdílná praxe. V této souvislosti lze poukázat na
některá rozporná rozhodnutí.
Námitka nejvyššího státního zástupce o extrémním nesouladu byla akceptována
např. v rozhodnutích (pozn. v některých případech i v souvislosti s dalšími
námitkami hmotněprávní povahy):
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 357/2009, bylo k
dovolání nejvyššího státního zástupce, podaném v neprospěch obviněného z důvodů
uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. proti zprošťující
části rozsudku krajského soudu, a to s poukazem na existenci extrémního
nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, zrušeno
usnesení vrchního soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti
rozsudku krajského soudu (pozn. obviněný byl zproštěn obžaloby pro skutek, v
němž byl obžalobou spatřován trestný čin vraždy). Nejvyšší státní zástupce v
podstatě vytkl soudům, že se nevypořádaly se všemi okolnostmi případu,
dokazování bylo neúplné a hodnocení důkazů vadné. Ve věci Nejvyšší soud shledal
situaci, označovanou Ústavním soudem jako vady důkazního řízení (opomenuté
důkazy, svévolné hodnocení důkazů), v jejichž důsledku jsou skutková zjištění
soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud konstatoval, že
ve věci je příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu
(stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) a pochybnosti o
správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí
soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 109/2014 (pozn.
publikované pod č. 5/2016 Sb. rozh. tr.), byl z podnětu dovolání nejvyššího
státního zástupce podaného z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. v neprospěch obviněných, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen
napadený rozsudek v části týkající se některých obviněných v celém rozsahu.
Nejvyšší státní zástupce podal dovolání proti zprošťující části rozsudku
krajského soudu s poukazem na existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Neztotožnil se s názorem v něm
vysloveným, že záznamy telekomunikačního provozu provedené v jiné trestní věci
nelze použít v předmětném řízení. Odvolání obviněných byla podle § 256 tr. ř.
zamítnuta. Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že
brojí proti tomu, jaké důkazy soudy braly za podklad svých rozhodnutí ve smyslu
§ 2 odst. 5 a 6 tr. ř. v návaznosti na § 88 odst. 1 a 6 větu poslední tr. ř.,
jenž upravuje možnost použití záznamu o telekomunikačním provozu v trestním
řízení, což jsou námitky, které by v případě zjištění vytýkaných vad zakládaly
extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 811/2016,
k dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. v neprospěch obviněného, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
zrušil rozsudek krajského soudu, který podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř.
k odvolání obviněného v celém rozsahu zrušil odsuzující rozsudek soudu prvního
stupně a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle § 226
písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby. Podle nejvyššího státního zástupce, pokud
odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo bezpečně prokázáno, že se skutek stal
tak, jak byl popsán v obžalobě, je tento závěr nesprávný a odvolací soud
porušil také ustanovení § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř., když oproti
nalézacímu soudu zcela zásadním způsobem změnil hodnocení klíčových důkazů a
dospěl k úplně opačným skutkovým závěrům, přičemž tak učinil na základě jím
provedeného doplnění dokazování ve smyslu § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř., které
ovšem spočívalo pouze v nově provedených důkazech, které byly pro věc zcela
nepodstatné a okrajové, samy o sobě ani ve spojení s důkazy dříve provedenými
evidentně nemohly tvořit spolehlivý podklad pro vyvození opačných skutkových
závěrů, než ke kterým dospěl soud nalézací, a provedené doplnění dokazování tak
mělo ryze formální charakter, jež na skutkových zjištěních v dané věci nic
relevantního nezměnilo. V důsledku toho se podle nejvyššího státního zástupce
právní závěr odvolacího soudu dostal do extrémního nesouladu se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že taková
argumentace sice přímo nesměřuje proti právnímu posouzení jak dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, neboť se dotýká postupu při
zjišťování skutkových okolností (k tomu poukázal usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh.
tr.), avšak nejvyšší státní zástupce uvedené vady vytkl při současném
konstatování existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a závěrem
o tom, že se předmětný skutek nestal, který spatřoval v postupu odvolacího
soudu, jenž nedostál svým povinnostem vyplývajícím z výše citovaných ustanovení
trestního řádu. Takto formulované námitky směřující proti nesprávnému postupu
odvolacího soudu ovšem svědčí o kolizi se základními postuláty spravedlivého
procesu při absenci řádné logické vazby na provedené důkazy. Proto Nejvyšší
soud shledal, že ze strany odvolacího soudu došlo k extrémnímu vybočení ze
zákonného postupu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn.
III. ÚS 1800/2010), v důsledku čehož považuje v dovolání vyjádřené nedostatky
napadeného rozhodnutí za uplatněné v souladu s označeným dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo
1131/2016, k dovolání nejvyššího státního zástupce podaném z důvodů uvedených v
§ 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. v neprospěch obviněné, podle § 265k odst.
1, odst. 2 tr. ř. částečně zrušil dovoláním napadený rozsudek v rozsahu, jímž
bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu výroku rozsudku
soudu prvního stupně podle § 226 písm. a) tr. ř., tedy, že nebylo prokázáno, že
se stal skutek, pro nějž je obviněná stíhána. Nejvyšší státní zástupce rovněž
vytkl oběma nižším soudům, že svá rozhodnutí založily na tzv. extrémním
nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a na nich
založenými právními závěry, resp. svá řízení zatížily vadou spočívající v tzv.
opomenutém důkazu, vada skutkových zjištění dosahuje intenzity tzv. extrémního
nesouladu ve skutkových zjištěních soudů a umožňuje průlom do skutkových
zjištění soudů v rámci dovolacího řízení na základě uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud na podkladě dovolání
nejvyššího státního zástupce přezkoumal napadené rozhodnutí a předcházející
řízení přičemž konstatoval, že pokud nejvyšší státní zástupce napadá ve svém
dovolání jednak chybnou aplikaci ustanovení tr. zákoníku, jakož i vadu
trestního řízení v podobě tzv. extrémního nesouladu a existence opomenutého
důkazu, tyto námitky jsou opodstatněné.
Námitka nejvyššího státního zástupce o extrémním nesouladu nebyla akceptována
např. v rozhodnutích:
Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017,
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání nejvyššího státního
zástupce podané z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. v
neprospěch obviněného. Podle názoru nejvyššího státního zástupce byla
rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, neboť jsou zatížena vadou
nesprávného právního posouzení skutku, která je ve vztahu k části rozhodných
skutkových zjištění poznamenána extrémním nesouladem s výsledky provedeného
dokazování. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení uvedl, že dovolání nejvyššího
státního zástupce napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto
odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně,
přičemž vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí jsou spatřovány výlučně v
nesprávném zjištění skutkového stavu, k němuž soudy dospěly tvrzeným nesprávným
způsobem hodnocení opatřených a provedených důkazů. Dovolací soud, že je ale
vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která není v rámci řízení o
dovolání povolán přezkoumávat. Nejvyšší státní zástupce se ale svými námitkami
právě tohoto nepřípustného postupu dovolacího soudu domáhá s užitím argumentace
o tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými
zjištěními. Svoji argumentaci o přípustnosti takových námitek a jejich
podřaditelnosti pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že
opírá o judikaturu Ústavního soudu vyvinutou na základě ústavních stížností
obviněných namítajících porušení základního lidského práva na obhajobu ve
smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý
proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jakkoliv
je možno rozumět argumentaci dovolatele o rovnosti stran, přece jen nemůže
veřejný žalobce v trestní věci ke svému prospěchu uplatňovat pravidla stanovená
na ochranu slabší procesní strany vyplývající z uvedených právních předpisů
chránících základní lidská práva, nemůže se na úkor obviněného jako slabší
procesní strany dovolávat pravidel stanovených na jeho ochranu plynoucích z
jeho práva na obhajobu (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10.
2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 46/2017,
dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Nejvyšší státní zástupce v dovolání uplatnil
dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a namítal, že
rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nesprávná, neboť jsou zatížena vadou
nesprávného právního posouzení skutku, která je ve vztahu k části rozhodných
skutkových zjištění poznamenána extrémním nesouladem s výsledky provedeného
dokazování, a v této souvislosti zároveň poukázal na judikaturu Ústavního soudu
týkající se tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými
důkazy. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení uvedl, že dovolání nejvyššího
státního zástupce napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto
odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně,
přičemž vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí spatřuje výlučně v nesprávném
zjištění skutkového stavu, k němuž soudy dospěly nesprávným způsobem hodnocení
opatřených a provedených důkazů. Nejvyšší soud dále uvedl shodné argumenty jako
ve výše citovaném usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017, že
veřejný žalobce nemůže v trestní věci k tíži obviněného jako slabší procesní
strany uplatňovat pravidla stanovená na její ochranu, která vyplývají z
právních předpisů chránících základní lidská práva a svobody (přitom poukázal
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, nebo
na již zmíněné usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017).
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 35/2018, bylo
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce
odmítnuto (pozn. Nejvyšší soud uvedl, že nejvyšším státním zástupcem uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje toliko námitka
stran nesprávného právního posouzení v otázce porušení důležité povinnosti
uložené obviněnému podle zákona). Nejvyšší státní zástupce v této věci v
dovolání podaném v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. argumentoval tzv. extrémním nesouladem mezi obsahem provedených
důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Namítal, že odvolací soud
nerespektoval meze přezkumu podle § 263 odst. 7 tr. ř., neboť neprovedl k
důkazu znalecký posudek z oboru dopravy, ačkoli na jeho základě vystavěl
odlišné skutkové závěry vedoucí ke změně právní kvalifikace, a to ohledně
klíčové otázky pohybu poškozeného. Tuto vadu lze podle nejvyššího státního
zástupce podřadit pod kategorii tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem
provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění, neboť odvolací soud dovodil
ze znaleckého posudku skutková zjištění, která jsou opakem jeho obsahu.
Nejvyšší soud ohledně námitky tzv. extrémního rozporu uvedl, že námitky
nejvyššího státního zástupce proti hodnocení a provedení, resp. neprovedení
důkazů soudem druhého stupně a z něj vycházejících skutkových zjištění, nejsou
námitkami, které by bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
tr. ř. Námitka extrémního nesouladu, příp. extrémního rozporu mezi provedenými
důkazy a skutkovými zjištěními, že je námitkou, která se dotýká porušení
základních práv obviněného ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a
svobod a práva na spravedlivý proces v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu
v rámci dovolacího řízení podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší státní
zástupce, že svoji argumentaci o přípustnosti takových námitek a jejich
podřaditelnosti pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
opírá o judikaturu Ústavního soudu vyvinutou na základě ústavních stížností
obviněných namítajících porušení již shora zmiňovaných základních lidských
práv. Tato práva však chrání obviněného, jakožto slabší procesní stranu a
nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor této slabší procesní
strany dovolávat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněných na obhajobu byla
stanovena na jejich ochranu. K tomu Nejvyšší soud poukázal na obdobná
rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo
1163/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo
450/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo
486/2017).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 425/2018,
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání nejvyššího státního
zástupce podané v neprospěch obviněného
s tím, že námitky státního zástupce proti hodnocení důkazů soudu prvního stupně
a z něj vycházejících skutkových zjištění nejsou námitkami, které by bylo možné
podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani
pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Podle státního zástupce
naplňoval skutek obviněného znaky skutkové podstaty přečinu podle § 274 tr.
zákoníku. Zákon nestanovuje hraniční množství omamných látek, od kterého se již
skutek pokládá za trestný čin a k posouzení je proto potřeba znalecký posudek.
Z těch, které byly vypracovány v této věci, vyplynulo, že obviněný byl v době
řízení motorového vozidla ve stavu akutního ovlivnění THC, což vylučovalo jeho
způsobilost k této činnosti, přičemž vykonával takovou činnost, při níž mohl
ohrozit život, zdraví a majetek. Soudy tak podle státního zástupce nesprávně
vyhodnotily otázku naplnění znaků skutkové podstaty předmětného přečinu, a
pokud soud prvního stupně věc postoupil k přestupkovému řízení a soud druhého
stupně toto rozhodnutí potvrdil, měl státní zástupce za to, že jejich právní
závěry se dostaly do extrémního rozporu s provedenými důkazy. Pokud státní
zástupce argumentoval tzv. extrémním nesouladem mezi obsahem provedených důkazů
a učiněnými skutkovými zjištěními, tak Nejvyšší soud uvedl, že námitka
extrémního nesouladu, příp. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními je námitkou, která se dotýká porušení základních práv
obviněného ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a práva na
spravedlivý proces v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení podklad
v čl. 4, čl. 90 Ústavy. Tato práva však chrání obviněného, jakožto slabší
procesní stranu a státní zástupce se jich proto nemůže na úkor této slabší
procesní strany dovolávat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněných na
obhajobu byla stanovena na jejich ochranu (k tomu bylo poukázáno na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017). Nejvyšší soud
také uvedl, že výjimečně sice může přistoupit k zásahu do skutkových zjištění
soudů nižších stupňů, ale podle judikatury Ústavního soudu tak může učinit
toliko v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává
do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Právo na spravedlivé trestní
řízení nicméně nesvědčí státnímu zástupci, nýbrž pouze obviněnému, a tedy
Nejvyšší soud by nemohl z podnětu námitky extrémního nesouladu uplatněné
nejvyšším státním zástupcem zasáhnout do skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně.
Výše uvedená rozhodnutí svědčí o rozdílné praxi senátů Tdo Nejvyššího soudu při
posuzování otázky, zda možnost namítat uvedený extrémní rozpor svědčí toliko
obviněnému nebo také nejvyššímu státnímu zástupci. Tedy zda má být o dovolání
nejvyššího státního zástupce založeném na této námitce rozhodnuto způsobem
upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. formou jeho
odmítnutí proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.,
nebo má být napadené rozhodnutí z hlediska existence tohoto rozporu přezkoumáno
Nejvyšším soudem. Senát 7 Tdo proto dospěl k závěru, že jsou dány zákonné
podmínky § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, pro postoupení
věci velkému senátu Nejvyššího soudu, protože senát 7 Tdo při svém rozhodování
dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v
rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Tato procesní otázka má po právní stránce zásadní význam. Týká se sice jen
rozhodování o dovolání, ale je-li úkolem Nejvyššího soudu sjednocovat
rozhodovací praxi všech soudů, musí být především jeho rozhodovací praxe
jednotná. Sjednocení rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v řízení o dovolání
nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného v případě námitek
extrémního rozporu, je významná i z hlediska požadavku předvídatelnosti
rozhodnutí a právní jistoty obviněného, protože způsob rozhodnutí o dovolání
nemůže být závislý na tom, kterému senátu Tdo Nejvyššího soudu bude věc podle
rozvrhu práce přidělena.
Proto senát 7 Tdo postoupil trestní věc obviněné, která je u Nejvyššího soudu
vedena pod sp. zn. 7 Tdo 762/2018, velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího
soudu, aby v zájmu jednotné rozhodovací praxe všech senátů Tdo Nejvyššího soudu
v řízení o dovolání, zaujal v této otázce sjednocující právní názor.
Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, senát, jenž
o postoupení věci velkému senátu rozhodl, při postoupení věci svůj odlišný
názor zdůvodní. Z hlediska zdůvodnění svého názoru považuje senát 7 Tdo za
postačující odkázat na svá výše citována rozhodnutí, z nichž je jeho názor
zřejmý.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu