8 Tdo 13/2025-347
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání obviněného S. G., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Pardubice (v jiné trestní věci), proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 11 To 305/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 T 23/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. G. odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 8. 2024, sp. zn. 10 T 23/2024, byl obviněný S. G. (dále též „dovolatel“) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že v XY, dne 10. 1. 2023 kolem 19:55 hodin před prodejnou potravin v XY, poté co jej podnapilý poškozený P. H., opakovaně zkoušel proti jeho vůli kontaktovat a mluvit s ním, oběma rukama strčil do něho, v důsledku čehož poškozený nekontrolovaně upadl pravou stranou vlasové části hlavy na obrubník chodníku a utrpěl štěrbinovitou zlomeninu pravostranných partií lební klenby, zabíhající od sklípků soscovitého výběžku pravé spánkové kosti přes šupinu spánkové kosti na temenní kost vpravo ke střední čáře s prokrvácením a přítomností vzduchu v okolním podkoží, přítomnost vzduchu v pravostranných partiích lební dutiny, krvácení pod tvrdou mozkovou plenu v pravé čelně-temeno-spánkové krajině, krvácení pod pavučnici v obou čelních krajinách a v pravé spánkové krajině, ložiska zhmoždění tkáně na spodině levého čelního laloku mozku a oděrku kůže a pro uvedená zranění byl od 10.
1. 2023 do 14. 1. 2023 hospitalizován na chirurgickém oddělení nemocnice v XY s konzervativní léčbou bez nutnosti operačního zákroku, kdy po dobu hospitalizace byl podstatně omezen na obvyklém způsobu života bolestivostí poraněných míst a nutností dodržovat klidový režim a uvedené poranění je nutno ze soudně-lékařského hlediska považovat za poškození důležitého orgánu, potencionálně ohrožující život poškozeného, vyžadující odborné lékařské ošetření a následnou zdravotnickou péči, délkou trvání přesahující období jednoho týdne, omezující poškozeného na obvyklém způsobu života s rizikem trvalých následků.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 18.500 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. tuto poškozenou se zbytkem uplatněného nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem soud podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil spoluobviněného J. T., obžaloby Okresního státního zastupitelství v Nymburce ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. ZT 161/2023.
3. Proti citovanému rozsudku podali odvolání dovolatel, poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna a státní zástupce v neprospěch obou obviněných, v případě dovolatele je směřoval proti výroku o trestu a ve vztahu k obviněnému J. T. proti zprošťujícímu výroku. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 11 To 305/2024, z podnětu státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu uložený dovolateli a při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že ho odsoudil podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání dovolatele a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny a státního zástupce v části směřující v neprospěch obviněného J. T. jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl II. Z dovolání obviněného
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání.
5. Naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že soudy z provedených důkazů selektivně vybraly skutková zjištění klíčová pro jeho odsouzení a ignorovaly ty, které naopak jeho vinu vyvracely. Vytýkal porušení zásady in dubio pro reo, pokud soudy odmítly variantu, že ke zranění poškozeného došlo v průběhu události odlišné od potyčky s obviněným, ačkoli z výpovědi M. Ž., kterou sám soud označil za věrohodnou, vyplynulo, že na místě byly tři osoby, z nichž jedna ležela na zemi, a zbývající dvě nad ní stály a do ležící osoby kopaly, a v tom případě nemohlo ke zranění poškozeného dojít za účasti obviněného.
6. Odvolacímu soudu vytkl, že si domýšlel varianty svědčící výhradně v jeho neprospěch, že poškozený chroptěl, ač svědci říkali, že chrápal, a počet lidí na místě činu. Přestože oba soudy mají za prokázané, že když do poškozeného strčil, měla další minimálně jedna osoba do něho ještě kopat, zároveň však uzavřely, že není prokázáno, že by jednou z kopajících osob byl právě obviněný, z čehož lze dovodit, že mezi událostí, kdy došlo k odstrčení poškozeného obviněným, a momentem, kdy byl poškozený nalezen zraněný svědkyněmi M. Ž. a O. V., prokazatelně došlo k dalšímu incidentu, kdy byl poškozený napaden, avšak nebylo zjištěno kým. Provedeným dokazováním se tudíž nepodařilo vyloučit variantu, že mezi způsobeným následkem a jednáním obviněného absentovala příčinná souvislost. Závěr o jeho vině je proto nepřípustným porušením zásady presumpce neviny a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).
7. Podle obviněného se nabízí varianta, že po incidentu s obviněným se poškozený zapletl do další zcela nezávislé potyčky. Soudy se nezabývaly variantou, že by kopající osoby mohly být třeba právě svědkyně E. H. a V. K., ale bez jakékoliv reálné opory ve spisovém materiálu automaticky od počátku přisoudily roli jednoho z kopajících obviněnému.
8. Na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný brojil proti závěru, že jeho jednání nebylo nutnou obranou ve smyslu § 29 tr. zákoníku, v čemž spatřoval nesprávnost právního posouzení. Obviněnému byla známa násilná povaha poškozeného, a proto po něm nelze spravedlivě požadovat, aby trpěl narušování své osobní zóny ze strany opilce, který jej uráží či provokuje ke rvačce, o němž navíc ví, že má sklony k násilnému chování. Ačkoli odvolací soud v bodě 9. rozsudku uvedl, že ani slovní výzva ke rvačce učiněná ze strany osoby s násilnými sklony spojená s narušováním osobního prostoru obviněného nezakládá jeho právo na fyzickou reakci, obviněný je přesvědčen, že právě verbální výpady naplňují definici „hrozícího útoku“ ve smyslu § 29 tr. zákoníku.
9. Konstatování soudu prvního stupně, že měl situaci řešit tak, že z místa odejde, považoval za zcela neopodstatněné. Pokud soudy připustily, že se mohl legálně v mezích zákona bránit odstrčením poškozeného jednou rukou, vyjádřily tím existenci či minimálně hrozbu útoku, kterému se obviněný měl bránit, a proto mohlo jít o nutnou obranu (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 663). Soudy nesprávně zúžily pojem „útok“ pouze na fyzické napadení, ačkoli postačí, aby útok byl protiprávním jednáním bez fyzického dotírání spojeného s narušováním intimní zóny agresivními projevy, případně fyzickými doteky, a to i přes výslovné upozornění obtěžovaného, že si to nepřeje. Popsané chování poškozeného je protiprávním jednáním, a to tím spíše, když se ho obviněný pokoušel zbavit slovně, avšak bezúspěšně, a odstrčení poškozeného byl ten nejméně drastický způsob, jak si svou tělesnou integritu uchránit. Kdyby měl v úmyslu způsobit poškozenému jakoukoliv újmu, zcela jistě by zvolil razantnější způsob, např. úder nebo kop, což neučinil. Za pouhou spekulaci soudů považoval závěr, že poškozený byl příliš opilý na to, aby byl schopen fyzického ataku.
10. Soudy pominuly, že pro posouzení podmínek nutné obrany je důležité to, jak danou situaci v konkrétní moment vnímala osoba obránce, protože poškozený v této trestní věci nemohl očekávat, že když bude provokovat či urážet a nebezpečně se přibližovat k osobám v jeho okolí, že tyto budou jeho chování donekonečna tolerovat. Obviněný připomenul, že původně byla celá událost šetřena pro podezření z přestupku, a nikoliv pro pokus zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
11. Dovolatel se neztotožnil ani s právní kvalifikací přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, protože šlo o jednání trvající řádově sekundu, ke kterému došlo ve večerních hodinách na ulici, kde bylo přítomno pět osob včetně obviněného i poškozeného. Zbylí tři byli přátelé či partnerka obviněného, jiná veřejnost zasažena jednáním nebyla. Naproti tomu chování poškozeného, který se pohyboval na veřejnosti silně opilý, vulgárně se vyjadřoval, provokoval či vyvolával konflikty, soudy považují v podstatě za nenarušující veřejný klid a pořádek. Pokud by nedošlo k těžké újmě na zdraví poškozeného, o výtržnictví by vůbec nešlo. V činu, který je posuzován, nešlo o výraz neúcty k veřejnosti, nýbrž k odstrčení v důsledku odmítavého postoje poškozeného ke splnění jeho oprávněného požadavku, aby jej nechal být (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 352/2018; též rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016).
12. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 11 To 305/2024, v celém rozsahu a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, jakož i rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 8. 2024, sp. zn. 10 T 23/2024. Současně udělil výslovný souhlas s projednáním podaného dovolání v neveřejném zasedání. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázal na to, že námitky obviněného nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod mohla naplnit, není obviněným namítána. Soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. Pokud soudy logicky a srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů uvěřily usvědčujícím důkazům, není chybou, že výrok o vině nevybudovaly na podkladě požadavků obviněného. V argumentaci obviněného nejsou zmiňovány faktické a zjevné rozpory, nýbrž jde jen o jeho nesouhlas se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, případně se neztotožnil se skutkovými zjištěními soudů nebo nepovažoval rozsah provedeného dokazování za dostatečný. Takový nesouhlas není dovolacím důvodem.
14. Námitky obviněného podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že jednal v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku a že nešlo ani o přečin výtržnictví, státní zástupce považoval za uplatněné v souladu s tímto důvodem s výhradou, že jsou budovány zčásti na základě vlastní představy o skutkovém ději při pomíjení skutkových zjištění, která znaky nutné obrany nevykazují, neboť v nich chybí prvek útoku, resp. útoku přímo hrozícího.
15. Podle státního zástupce, pokud silně opilý poškozený chodil za obviněným, aniž by jednání poškozeného působilo dojmem výraznější provokace, a obviněný do něj oběma rukama strčil, nešlo o riziko nebo útok ve smyslu § 29 tr. zákoníku (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 262/2022). Hodnotit otázku adekvátnosti obranného jednání je v dané situaci nadbytečné s ohledem na absenci útoku jako základní podmínky nutné obrany.
16. Státní zástupce nedostatky obviněným uváděné neshledal ani u přečinu výtržnictví, jehož znaky popsaným jednáním po všech stránkách naplnil. Závažnost napadení je zde zvyšována osobou obviněného, indispozicí poškozeného i poměrně významnou zdravotní újmou na těle poškozeného. Došlo navíc i k narušení veřejného klidu a pořádku, o čemž svědčí výpověď svědkyně M. Ž., která se cítila událostí vyděšena, volala policii, záchrannou službu a svou švagrovou, aby poskytla poškozenému první pomoc, což svědčí o tom, že se jednání obviněného přímo dotklo i dalších lidí a státních orgánů, a v konečném důsledku narušilo veřejný klid a pořádek.
17. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně udělil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a), případně též písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
18. Případnou reakci obviněného, jemuž bylo toto vyjádření zasláno, Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel. IV. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). V. K důvodům dovolání
20. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Dovolání je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je Nejvyšší soud povinen posoudit, zda uplatněné výhrady zákonnému vymezení označených dovolacích důvodů odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
21. Obviněný dovolání opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo navrhované podstatné důkazy ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
22. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k odstranění vad rozhodnutí spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, pokud není v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Uvedený důvod neslouží k přezkoumání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování rozsahu provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat vady v celém procesním postupu od prvních úkonů přípravného řízení, protože na takové nedostatky nedopadají žádné dovolací důvody [srov. § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.]. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jejž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
23. Přestože podstatou posledně citovaného důvodu je hmotněprávní stránka věci, tento formální požadavek daný zákonodárcem je možné prolomit, pokud by bylo zjištěno, že nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). VI. K námitkám obviněného
24. Podle obsahu podaného dovolání obviněný s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal nedostatky ve skutkových zjištěních výhradami, že soudy neobjasnily, kdo zranění poškozenému způsobil, a to zásadně poukazem na okolnosti, které pramenily z jím uváděných skutečností s tím, že tvrdil, že soudy provedené důkazy vadně posuzovaly a nevěnovaly se řádně jeho obhajobě. Na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkal soudům, že vadně uzavřely, že nejednal v nutné obraně, protože nedůsledně posuzovaly podmínky § 29 tr. zákoníku, a brojil rovněž proti tomu, že by v jeho činu bylo možné shledávat přečin výtržnictví. VII. K výhradám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Nejvyšší soud k námitkám obviněného, jimiž vytýkal nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, poukazoval na to, že vadně objasnily osobu pachatele a že řádně nezjistily průběh činu, shledal, že je lze podřadit pod alternativu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v alternativě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. S ohledem na výsledky provedeného dokazování i to, jak se s jednotlivými důkazy soud prvního stupně vypořádal, výhradám obviněného nelze přisvědčit. V souladu s vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství lze konstatovat, že námitky obviněného nevycházejí ze skutečností, které plynou z výsledků provedeného dokazování, ale z jeho vlastní obhajoby a okolností, které nemají podklad v důkazech. Soud prvního stupně pro své skutkové závěry vycházel z důkazů, které popsal a rozvedl v bodech 13. až 22. svého rozsudku. Rovněž vyložil, jaké okolnosti z těchto provedených důkazů zjistil, kterým svědeckým výpovědím a proč uvěřil a které považoval za nevěrohodné, a to zejména z důvodů, jež rovněž vysvětlil.
26. K námitkám obviněného je třeba zdůraznit, že se soud zabýval všemi důkazními prostředky i skutečnostmi, které z nich vyplynuly, a podle výsledku jejich hodnocení v souladu se zásadami stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř. vysvětlil, k jakým závěrům o průběhu činu dospěl. Rozvedl, z jakých skutečností vycházel pro závěr o tom, jak skutek probíhal. Zkoumal jeho počátek a zjišťoval, co bylo příčinou útoku na poškozeného. V tomto směru vysvětlil, z jakých důvodů dovodil a na základě jakých zjištění dospěl k závěru, že tím, kdo zranění poškozenému způsobil, byl obviněný, protože alternativy, které obviněný v rámci svých námitek uváděl, nebyly výsledky provedeného dokazování prokázány, resp. s nimi vůbec nekorespondovaly. Posoudí-li se jeho výsledky vyplývající z jednotlivých důkazů a soudem zaznamenaný průběh činu, v popsaném skutku jsou vystiženy všechny skutkové okolnosti rozhodné z hlediska soudy použité právní kvalifikace. Uvedené širší souvislosti z výsledků dokazování vyplynuly, soudy obou stupňů se jimi zabývaly a rozvedly je v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí (viz § 120 odst. 3 tr. ř.).
27. Podle výsledků dokazování soudy shledaly, že impulsem k činu obviněného bylo provokující a dotěrné chování podnapilého poškozeného. Právě tato skutečnost má podstatný význam z hlediska námitek obviněného směřujících proti právní kvalifikaci, protože podle shodných výpovědí svědků byl poškozený neodbytný v tom, že se snažil s obviněným slovně navázat kontakt, rovněž byly zjištěny jím použité sprosté výrazy, nikoliv však jakýkoli fyzický výpad proti obviněnému (viz bod 29. rozsudku soudu prvního stupně). Toto chování vedlo k tomu, že obviněný do něj oběma rukama strčil, v důsledku čehož poškozený nekontrolovaně upadl pravou stranou vlasové části hlavy na obrubník chodníku, což bylo podle závěrů znaleckého posudku příčinou vzniku poranění mozku, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou (srov. body 11., 12., 27., 28. rozsudku soudu prvního stupně) a odpovídá to i dalším skutečnostem plynoucím z provedeného dokazování.
28. Soud k namítaným výhradám obviněného posuzoval věrohodnost výpovědi poškozeného, se závěrem, že o ni nebylo možné závěry o vině opírat, K tomu je třeba zmínit, že při jejím hodnocení soud neopomenul zvažovat stav poškozeného, který v důsledku ovlivnění alkoholem si nemusel průběh incidentu zcela přesně pamatovat, eventuálně mohl mít tzv. alkoholové okno (viz bod 27. jeho rozsudku), což soud vyhodnotil jako okolnost snižující věrohodnost poškozeného. Nejvyšší soud připomíná, že kromě uvedeného závěru nelze přehlížet, že poškozený utrpěl při útoku obviněného závažné poranění mozku, což je obvykle spojováno s amnézií (ztrátou paměti). Soud srozumitelně vysvětlil, že pro své závěry o tom, že to byl obviněný, kdo rukama strčil do ramen poškozeného, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, vycházel z výpovědí obviněného, který tuto skutečnost nepopřel, a svědkyň E. H. a V. K. Uvedený mechanismus napadení poškozeného i způsobu, jakým upadl na zem, koresponduje rovněž se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jež stvrdil při hlavním líčení znalec MUDr. Miroslav Šafr, který relativně podrobně popsal možné mechanismy vzniku zjištěných zranění poškozeného. Vzhledem k tomu, že na těle poškozeného byla zjištěna vícečetná poranění, popsal je tak, že jednak vznikla přímým či tečným působením tupého násilí malé intenzity, směřovaného proti obličeji oblým nebo tupě hrotnatým předmětem (odpovídajícímu např. dlani, obuté noze druhé osoby či v pěst sevřené ruce), jednak byla utrpěna v důsledku působení přímého či tečného násilí o malé intenzitě, vyvolaného nárazem na nepoddajný předmět (odpovídající podložce). Další skupina poranění vznikla působením násilí o střední až velké intenzitě, směřujícího proti hlavě poškozeného, vyvolaného razantním nárazem pravostranné části hlavy na pevný plochý či oblý předmět (odpovídající podložce). Znalec uzavřel, že úrazový děj mohl probíhat tak, že došlo k odstrčení poškozeného spojenému např. s úderem pěstí či otevřenou dlaní do obličeje, potenciálně následovaným kopy do oblasti obličeje a pravostranných partií vlasové části hlavy. Uvedené skutečnosti soud konfrontoval i s dalšími ve věci zjištěnými skutečnostmi, zejména vyplývajícími z výpovědí jiných osob, které byly incidentu přítomny (srov. bod 27. a další rozsudku soudu prvního stupně).
29. Pokud jde o závěry znaleckého posudku, soud vycházel jednak z jeho písemného zpracování (viz č. l. 53 a násl. spisu) a jednak z jeho stvrzení u hlavního líčení (viz body 11. a 12. rozsudku), kde znalec zranění popsal a podrobně vysvětlil jeho mechanismus, přičemž vyloučil, že by utrpěnou těžkou újmu na zdraví mohl poškozený utrpět v důsledku pádu na zem toliko z polohy vsedě, případně vleže v důsledku kopů neznámých, neztotožněných pachatelů odlišných od obviněného, jak se snažil dovolatel rovněž naznačit (viz bod 27. rozsudku soudu prvního stupně).
30. Způsob, jak soud prováděl důkazy a jak je následně hodnotil, svědčí o tom, že dbal všech povinností plynoucích z § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Z těchto důvodů Nejvyšší soud obviněnému nepřisvědčil v tom, že v rámci dokazování nebyly objasněny všechny rozhodné skutkové okolnosti. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že jeho úkolem nemůže být a není, aby sám důkazy hodnotil, protože tato povinnost přísluší zásadně soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17.
5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Není účelem dovolacího řízení ani opakovat všechna zjištění plynoucí z provedených důkazů, protože ta jsou zachycena dostatečně v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí. Jeho úkolem je zejména posoudit, zda v rámci procesu dokazování a utváření skutkového stavu nedošlo k zásadním porušením zákonem stanovených postupů. Vzhledem k námitkám obviněného je třeba zdůraznit, že jim nelze přisvědčit v tom, že soud při hodnocení a posuzování jednotlivých výpovědí nezachoval nutnou objektivitu a nestrannost a že by některé důkazy preferoval a jiné nehodnotil.
Naopak je třeba zdůraznit, že vysvětlil svá hlediska při jejich individuálním posouzení jak u obviněného, tak poškozeného i některých slyšených svědků, vůči nimž obviněný v dovolání brojil. Z obsahu přezkoumávaného rozsudku plyne, že se svědeckými výpověďmi, znaleckým posudkem i listinnými důkazy zabýval a nezanedbal žádnou rozhodnou skutečnost, na niž obviněný v rámci své obhajoby poukazoval, a pečlivě objasňoval rozhodné skutečnosti. Porovnával verze obviněného a poškozeného, jakož i verze udávané přítomnými svědky, zdůraznil, v jakých okolnostech se rozcházejí, a vysvětlil, z jakých důvodů v zásadě tvrzení ani jednoho z nich neuvěřil (viz body 27.
až 30. rozsudku nalézacího soudu).
31. Z nich vyplývá, že poškozený, který byl významně intoxikovaný alkoholem, usiloval o verbální komunikaci s obviněným způsobem, který obviněný mohl vnímat jako provokativní či nemístnou a nepříjemnou, což mu dával najevo. Obviněný mohl vtíravé chování poškozeného vnímat úkorně. Soud současně oproti podané obžalobě ve prospěch obviněných v souladu se zásadou in dubio pro reo nevzal za prokázané, že by do poškozeného poté, co již ležel na zemi, kopal, nebo že by se do ataku vůči poškozenému jakkoli zapojil též obviněný J. T., což vedlo v jeho zproštění popsané obžaloby, byť je zjevné, že v obličeji poškozeného byla zjištěna zranění pocházející z takového mechanismu. Postup soudu svědčí o tom, že se nedopustil selektivního či jinak účelového hodnocení důkazů při preferování pouze jedné skupiny z nich, nýbrž zohlednil jak ty, jež obviněného z činu kladeného mu za vinu usvědčovaly, tak ty, které svědčily v jeho prospěch, v důsledku čehož zároveň také upravil skutková zjištění v jeho prospěch (druhého obviněného dokonce obžaloby zprostil). Podle obsahu prvostupňového rozsudku je rovněž zřejmé, že důkazy nejen správně provedl (§ 2 odst. 5 tr. ř.), ale i je důsledně posuzoval a hodnotil (§ 2 odst. 6 tr. ř.).
32. Se soudem prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, jenž důkazní postupy a skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými (viz body 8., 9. napadeného rozsudku). Pokud učinil odlišné právní závěry ve vztahu k výroku o trestu, své postoje a důvody vysvětlil (viz body 11., 12. téhož rozsudku). Tato část však není předmětem námitek obviněného uplatněných v dovolání.
33. Nejvyšší soud na základě uvedeného z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že se soudy zabývaly obhajobou obviněného, na jeho námitky podrobně reagovaly a vysvětlily své postoje k věrohodnosti a přesvědčivosti výpovědí, o něž svá rozhodnutí o vině obviněného opřely. Je zřejmé, že se stejnou pečlivostí hodnotily jak důkazy svědčící ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a to i se zřetelem na případné rozpory v nich (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Braly do úvahy princip presumpce neviny, podle něhož, existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Neshledaly s ohledem na stav dokazování důvod pro to, aby přikročily k realizaci pravidla in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08), neboť žádné takové nedostatky v přezkoumávané věci zjištěny nebyly, protože soudy na základě provedených důkazů důvodné pochybnosti o vině obviněného v rozsahu, v jakém jej uznaly vinným, neměly. Pokud pochybnosti v průběhu dokazování vyvstaly a nepodařilo se je dalším dokazováním odstranit, tuto situaci zcela v souladu se zásadou in dubio pro reo zohlednily, když upravily skutková zjištění ve prospěch obviněného.
34. Nejvyšší soud uzavírá, že soud prvního stupně v této věci vyložil důvody, pro které uznal obviněného vinným, jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, a tudíž nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami trestního řádu o provádění dokazování, jakož i s čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.). Z těchto důvodů učiněná skutková zjištění netrpí vadami, na něž obviněný v dovolání poukazoval. VIII. K výhradám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
35. K právním námitkám obviněného Nejvyšší soud podotýká, že ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podkladem pro posouzení správnosti právních otázek skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Nejvyšší soud se pro své právní závěry opírá toliko o skutečnosti, jak byly soudy zjištěny a jsou zaneseny ve výroku rozhodnutí. Proto ani důvodem dovolání ve smyslu tohoto důvodu nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. rozhodnutí č. 36/2004 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 369)].
36. Proto i v této věci může Nejvyšší soud výhrady obviněného týkající se vadnosti právního posouzení hodnotit jen podle toho, jak jsou skutková zjištění ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedena, a nikoliv toho, co v rozporu s nimi tvrdí obviněný. Protože podstatou právních výhrad obviněného je tvrzení, že jednal v nutné obraně, je třeba v kontextu se soudy učiněnými závěry zdůraznit, že nebylo prokázáno, že by obviněným k útoku na poškozeného došlo za splnění podmínek § 29 tr. zákoníku.
37. V projednávané věci se sice nepochybně jednalo o útok slovními projevy poškozeného do určité míry vyprovokovaný, a soud chování podnapilého poškozeného, který si vyžadoval pozornost obviněného, označil za společensky nevhodné, nicméně takovou povahu chování, jakkoli byla nepříjemným obtěžováním, nelze považovat za důvod pro závěr o nutné obraně ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 37. rozsudku soudu prvního stupně).
38. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odstavce 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Čin bránící se osoby při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem; jde o závěr právní, byť založený na skutkovém základě po provedeném a náležitě zhodnoceném dokazování (srov. rozhodnutí č. 57/1998 Sb. rozh. tr.).
39. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájmu, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájmu či zájmů útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. Obecně lze tedy uvést, že nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů – srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1392/2014). Účelem nutné obrany je dát možnost fyzickým i právnickým osobám k ochraně zájmů vlastních, zájmů jiných osob, zájmů státu a společnosti, neboť na místě páchání útoku není často možné zajistit včasný zásah veřejných orgánů. Přitom je třeba vycházet ze zásady, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, a nikoli obránce (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 660, 661).
40. Základním předpokladem nutné obrany je existence určitého útoku na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a proto její důvodnost se odvíjí od okamžiku, kdy útok začal přímo hrozit. Není-li žádný takový hrozící útok, pak o nutnou obranu se nemůže vůbec jednat.
41. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoli zcela nepatrnou). Zpravidla má útok znaky trestného činu, ale nemusí tomu tak nutně být, neboť útokem jsou i činy, které vůbec znaky trestných činů nemají (např. slabší útoky proti fyzické integritě člověka, které nemají za následek ublížení na zdraví). Útok musí bezprostředně hrozit, přímo se realizovat nebo trvat. V té souvislosti je třeba především zdůraznit, že při posuzování hranic počátku přímo hrozícího a ukončení trvajícího útoku je třeba vycházet z následujících obecných úvah, ale je třeba přihlížet vždy k rozhodným konkrétním okolnostem daného případu. Přímo hrozícím útokem je jednání, z něhož vyplývá, že lze důvodně očekávat, že k útoku určitě bezprostředně a bez prodlení dojde, ale ještě nebyl zahájen. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou (výslovnou nebo i konkludentní), přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba může, ale nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Za rozhodující počáteční časovou hranici provádění útoku je tedy nutno považovat okamžik, kdy se z hrozícího útoku stane přímo hrozící útok. Z toho vyplývá, že není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 663, 664).
42. Obrana směřuje proti útočníkovi a zpravidla jej postihuje na jeho tělesné integritě (např. na životě nebo na zdraví). Jde o nutnou obranu, odvrací-li napadený činem jinak trestným útok na tělesnou integritu přímo mu hrozící proto, že se snažil odvrátit útok směřující proti tělesné integritě jiné osoby (srov. rozhodnutí č. 7/1970 Sb. rozh. tr.). Nelze však vyloučit ani útok na majetek např. nedotknutelnost obydlí, protože nutná obrana je podle soudní judikatury přípustná proti útoku přímo ohrožujícímu jakýkoli zájem chráněný trestním zákoníkem, tedy i zájem na ochraně majetku a nedotknutelnosti obydlí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 317/01). Vždy však musí jít o útok fyzicky projevený konkrétním jednáním, které v případě osoby je namířen proti její tělesné integritě, nestačí jen slovní vyjádření, byť i vulgárních a pro adresáta nepříjemných, urážek či výpadů.
43. Neexistuje-li takový útok tak, jak tomu bylo v posuzované věci, nelze o nutné obraně z žádných hledisek uvažovat, protože je to právě přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákoníkem, jenž je důvodem vylučujícím protiprávnost (nedovolenost) činu i jeho společenskou škodlivost, neboť při jednání v nutné obraně jde naopak o ochranu společenských hodnot, byť projevujících se v konkrétním případě i v individuálních zájmech, poněvadž ochrana života, zdraví, ale i majetku jednotlivce je nepochybně v zájmu celé společnosti (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Privilegující podmínky nutné obrany vyplývají z toho, že nutná obrana postihuje útočníka (je proti němu namířena), tedy toho, kdo nebezpečí úmyslně vyvolal (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 661).
44. Nejvyšší soud po vymezení těchto obecných hledisek vztahujících se k podmínkám, za kterých může být o nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku uvažováno, plně v souladu se závěry soudů shledal, že v posuzované trestní věci bylo výsledky provedeného dokazování zjištěno, že od poškozeného žádný aktuální fyzický útok proti tělesné integritě obviněného nebyl podniknut a ani fakticky nehrozil, neboť nešlo ani o jeho případný náznak. Poškozený na obviněného fyzicky neútočil. Nemůže se proto obviněný domáhat nutné obrany, o kterou může jít jen tehdy, odvrací-li napadený činem jinak trestným útok na tělesnou integritu přímo mu hrozící (srov. rozhodnutí č. 7/1972 Sb. rozh. tr.). Bylo-li prokázáno, že poškozený v okamžiku, než do něj obviněný oběma rukama strčil, obviněného slovními projevy neodbytně, ovlivněn alkoholem, verbálně napadal, z ničeho nevyplynulo, že by jej jakkoli zasáhl či se pokusil zasáhnout fyzickým atakem. Proto soudy uzavřely, že obviněný žádný útok přímo hrozící nebo trvající neodrážel.
45. Z uvedených důvodů není možné přisvědčit obviněnému, že by pouze verbální projevy vyjadřované poškozeným blížícím se k obviněnému mohly již naplňovat pojem hrozícího útoku ve smyslu § 29 tr. zákoníku, protože takový názor nekoresponduje s tím, co se za hrozící nebo trvající útok podle tohoto ustanovení považuje pro to, aby se mohlo jednat o nutnou obranu. Podle soudní praxe lze poukázat i na to, že nejde o přímo hrozící útok, jestliže pachatel vstřícně reagoval na výzvu poškozeného („aby s ním šel ven“), která směřovala k jejich vzájemnému fyzickému konfliktu, a to tak, že obviněný odešel s poškozeným na místo, kde poté poškozeného fyzicky napadl; přitom není důležité, že fyzický konflikt slovně vyprovokoval právě poškozený (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1376/2005). Na tento výklad pak logicky navazuje i nutnost přiměřenosti takového útoku (viz např. rozhodnutí č. 14/1999, č. 12/1983, č. 20/2008 Sb. rozh. tr.). Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana již přípustná (např. když útočník ukončil fyzické napadení, kterým úmyslně způsobil ublížení na zdraví, odchází a v tom okamžiku po něm poškozený hodí kamenem, nelze takové jednání považovat za nutnou obranu). Nemůže už jít o případ nutné obrany, jakmile se pachatel dopustí činu, když útok na něho byl již skončen (srov. rozhodnutí č. 77/1952 Sb. rozh. tr.). Ze všech těchto důvodů je třeba k námitkám obviněného zdůraznit, že pouze verbální napadání, byť i sprostými a provokativními urážkami, není možné považovat za hrozící útok ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku.
46. Je třeba zdůraznit, že z výsledků provedeného dokazování nevyplynulo ani to, že by poškozený těmi slovními projevy, jimiž na obviněného dotíral a snažil se upoutat jeho pozornost, obviněnému vyhrožoval ublížením na zdraví nebo jinou konkrétní újmou. Takový závěr ze skutkových zjištění neplyne a ani obviněný o výhrůžkách nehovoří. Přesto je vhodné pro úplnost uvést, že přímo hrozícím útokem je jednání, z něhož vyplývá, že lze důvodně očekávat, že k útoku určitě bezprostředně a bez prodlení dojde, ale ještě nebyl zahájen. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou (výslovnou nebo i konkludentní), přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba může, ale nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Za rozhodující počáteční časovou hranici provádění útoku je tedy nutno považovat okamžik, kdy se z hrozícího útoku stane přímo hrozící útok (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 670).
47. Uvedené poznatky ze skutkových zjištění učiněných soudy neplynou, a proto o nutnou obranu nešlo, jak správně vysvětlil v bodě 5. svého rozsudku odvolací soud.
48. Rovněž je třeba zmínit, že nešlo ani o tzv. zdánlivou (tzv. putativní) nutnou obranu, o niž jde tehdy, jestliže se pachatel omylem domnívá, že jsou tu ve skutečnosti podmínky nutné obrany, tedy přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, proti kterému je nutná obrana potřebnou, ve skutečnosti však tyto podmínky pro použití nutné obrany neexistují (např. domnělý útok provedený kamarádem ze žertu). Pachatel (domnělý „obránce“) tedy pojímá při putativní obraně mylně situaci tak, jako by pro něj odůvodňovala právo nutné obrany. Domnělý útok tu existuje jen v mylné představě jednající osoby. Tento případ, jestliže nebyly překročeny meze této domnělé nutné obrany, se posoudí podle zásad o skutkovém omylu ve smyslu § 18 tr. zákoníku, který vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 10/1980 Sb. rozh. tr.).
49. O putativní obranu ze strany obviněného v daném případě nemohlo jít právě s ohledem na to, že v situaci, kdy o žádný skutečně hrozící útok nešlo, a poškozený se choval způsobem, který soudy zjistily a popsaly, nemohlo dojít u obviněného k mylné představě o tom, že jej chce poškozený napadnout. Naopak bylo zjištěno, že poškozený vrávoral v důsledku podnapilosti a neprojevoval kromě vulgárností ani takovou slovní agresivitu, z níž by obviněný mohl mylně dovozovat přímo hrozící útok. Bylo prokázáno, že obviněný na poškozeného zaútočil proto, že sám byl ve špatném psychickém rozpoložení, a jak někteří svědci usuzovali, chtěl ukončit slovní projevy dotěrného poškozeného (mimo jiné) i pro svou aktuálně špatnou náladu.
50. Pokud jednání obviněného nevykazuje znaky nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku jako okolnosti vylučující protiprávnost, bylo důvodně shledáno, že naplnil znaky skutkových podstat jemu za vinu kladených trestných činů ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
51. Zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví. Objektem trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku směřující k způsobení ublížení na zdraví (§ 122 odst. 1 tr. zákoníku). Soudy v přezkoumávaných rozhodnutích vysvětlily, z jakých důvodů a na základě jakých skutkových poznatků shledaly, že jsou znaky tohoto zločinu po subjektivní i objektivní stránce naplněny (viz body 34., 35. rozsudku soudu prvního stupně, bod 5. rozsudku odvolacího soudu).
52. Pokud se týká této právní kvalifikace, obviněný proti ní své výhrady výslovně nezaměřil, protože primárně trval na tom, že o tento zločin nešlo proto, že byly dány podmínky nutné obrany, avšak to, že by z konkrétních důvodů znaky tohoto zločinu nenaplnil, v dovolání nevytýkal. Z hledisek vymezených u důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojil proti závěru o spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, který považoval za nedůvodný pro malou škodlivost svého jednání, jehož se dopustil. Nebylo možné mu přisvědčit, že by o výtržnost nešlo, protože je třeba vycházet z konkrétního jednání, které je neslučitelné s ohledem na veřejnou morálku, a tedy směřuje proti pravidlům přípustného chování v rámci společenských norem.
53. Podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku přečin výtržnictví spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Soud prvního stupně shledal podle tzv. právní věty jednání obviněného v alternativě, že se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přípustném výtržnosti tím, že napadl jiného.
54. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám mezilidského (občanského) soužití (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které vzbuzuje obavy o bezpečnost lidí nebo majetku a jež je namířeno proti osobám, zvířatům i věcem, např. bezdůvodné napadání personálu nebo hostů v restauraci či v baru, ničení zařízení při hrubém rušení průběhu taneční zábavy, násilná jednání fanoušků, kteří napadají fanoušky jiného klubu, ničí při tom zařízení na stadionu apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. § 272 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4500).
55. Význam zákonného znaku „výtržnost“ spočívá v tom, že představuje spojnici mezi jednáním pachatele a objektem trestného činu, jímž je zájem na ochraně veřejného pořádku. Musí tudíž jít o takové jednání, při kterém je napadení jiného srovnatelné s ostatními příkladmo uvedenými formami jednání (např. s hrubou neslušností, s hrubým způsobem rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí), které již závažnějším způsobem narušuje veřejný pořádek a jímž je výrazněji dotčen i veřejný pořádek jako hodnota přesahující individuální zájmy napadené osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). O výtržnost se tedy nejedná zejména v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor apod. Naopak pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod. (viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, nebo ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017, a další). Každý případ, který se týká výtržnosti, je třeba posuzovat individuálně, zejména podle způsobu provedení činu, intenzity útoku, jeho dominantních rysů a průběhu, podle celkových okolností, za jakých byl čin spáchán, s ohledem na to, kde k němu došlo, při jaké příležitosti, jak se dotkl ostatních lidí, jak narušil veřejný pořádek, jak proti němu bylo zakročeno a jak na to pachatel reagoval, čím byl čin vyvolán a co k němu pachatele motivovalo, jaký je jinak vztah pachatele ke spoluobčanům a k respektování veřejného pořádku obecně apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016). Obecně platí, že brachiální konání proti druhé osobě je s tímto pojmem obecně spojováno (srov. rozhodnutí č. 1/1984 Sb. rozh. tr.).
56. S ohledem na to, že k činu došlo před prodejnou potravin v XY, navíc i v přítomnosti více jak tří lidí, je zřejmé, že čin obviněného vykazuje znaky skutkové podstaty výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jak soud prvního stupně důvodně rozvedl v bodě 36. svého rozsudku a odvolací soud v bodě 10. přezkoumávaného rozsudku se s tímto jeho posouzením ztotožnil.
57. K námitkám obviněného je třeba zmínit, že soudy důvodně v jeho činu shledaly naplnění pojmu „výtržnosti“ podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, protože šlo vůči poškozenému o tvrdé a ve výsledku jej velice zraňující jednání spočívající ve fyzickém útoku, po kterém poškozený zůstal ležet na zemi, kde ho obviněný zanechal. Byly to jiné osoby, které tomuto jednání obviněného přihlížely a jež tento čin pohoršil, a nakonec jedna z nich poškozenému ležícímu na zemi přivolala pomoc.
58. Nejvyšší soud nepřisvědčil obviněnému, že by čin nebyl spáchán veřejně. Pro naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku zásadně postačí, je-li jednáním obviněného naplněn alespoň jeden ze dvou alternativně vymezených znaků skutkové podstaty „veřejně“ nebo „na místě veřejnosti přístupném“. Místem veřejnosti přístupným je ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku podle soudní praxe každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, i když tam v době činu nejsou.
Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoliv a kdykoliv, nýbrž postačí, že je přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání nebo v určitou dobu apod. Místem „veřejnosti přístupným“ ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku je každé místo, kam v době činu má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, i když se tam v době činu nevyskytují (srov. rozhodnutí č. 7/2020 Sb. rozh.
tr.). Tím se tento znak odlišuje od pojmu „veřejně“, který je definován v § 117 písm. b) tr. zákoníku. Například ulice ve městě je místem, kam má přístup neomezený počet lidí, kde se také lidé obvykle zdržují, a o to více, když se jedná o denní dobu, např. dopolední či odpolední hodiny, kdy je pohyb lidí frekventovanější než například v noci, kdy se ovšem o naplnění tohoto znaku skutkové podstaty také jedná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 936/2015, ze dne 12. 4.
2017, sp. zn. 8 Tdo 5/2017, aj.). Takové místo však ani nemusí být přístupné bez omezení komukoli a kdykoli (např. ulice, parky, nádražní haly, restaurace), nýbrž postačí, že jsou přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (tovární hala, staveniště aj.) nebo jinak (zdravotnické středisko, škola atd.) a v určitou dobu (v sezoně, během otvírací doby, v době provozu apod.) [srov. též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. § 272 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s.
4508 a násl.).
59. Podle povahy každého konkrétního místa se zkoumá, zda jde o veřejně přístupný prostor, kam může kdykoliv, kdokoliv vstoupit. Významné je, aby výtržnost, k níž na takovém místě dochází, byla alespoň teoreticky postřehnutelná, tzn. pozorovatelná více lidmi. Není proto pro naplnění znaku místa veřejnosti přístupného podmínkou, aby na takovém místě se v době, kdy k výtržnosti dochází, konkrétní lidé nacházeli a není rozhodná ani doba, kdy k výtržnosti na takovém místě dochází, např. v nočních hodinách apod. Za místo veřejnosti přístupné v uvedeném smyslu je důvodně považována ulice před prodejnou potravin, kam obvykle chodí lidé nakupovat, kde je pravidelný pohyb lidí obzvláště, když šlo o ulici, která je veřejným prostranstvím. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1131/2006). U znaku „veřejně“ není rozhodné, zda tyto osoby detailně viděly nebo slyšely průběh incidentu, ale sledovaly jej a vnímaly, že o incident verbální či fyzický ve smyslu napadení jiného skutečně jde. V daném případě byl naplněn i znak „veřejně“, protože ve smyslu § 117 písm. b) tr. zákoníku činu obviněného přihlížely kromě obviněného zjištěné osoby, a to svědkyně V. K., M. Ž., O. V., E. H., tedy obviněný se činu dopustil před dalšími nejméně třemi osobami současně přítomnými.
60. Skutečnost, že se poškozený sám dopustil výtržnického a pohoršlivého jednání, když chodil před marketem v podnapilém stavu, vrávoral a obtěžoval kolemjdoucí, nemůže nic změnit na závěru o tom, že obviněný svým chováním výtržnické jednání spáchal, protože to mělo povahu jednání narušujícího klidné soužití občanů, a to i s přihlédnutím k okolnostem, za kterých byl čin spáchán (srov. rozhodnutí č. 4/1976 nebo č. 27/2016 Sb. rozh. tr.).
61. Soudy obou stupňů z uvedených důvodů nepochybily, jestliže čin obviněného posoudily po formální stránce též jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
62. Tato právní kvalifikace je opodstatněná i s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zvláštnost tohoto materiálního korektivu spočívá v použití subsidiarity trestní represe, která vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva u každého případu individuálně. Společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. Je jím doplněno kritérium společenské škodlivosti případu, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
63. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, či rozhodnutí č. 54/2006 Sb. rozh. tr.).
64. Posoudí-li se trestné činy, jichž se obviněný v této věci dopustil, je zjevné, že v obou případech jde o trestná jednání, která jsou kriminálními činy, a tedy za ně musí být obviněný trestně odpovědný. Soudy proto neporušily ústavní princip nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege podle článku 39 Listiny základních práv a svobod (srov. přiměřeně nález Ústavního osudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/2013). Soudy se v posuzované věci řídily zásadami pro určení materiální stránky a věnovaly se i posouzení společenské škodlivosti projednávaného skutku. Ze všech rozvedených skutečností i obsahu obou rozsudků je zjevné, že nepřistoupily „paušálně“ k závěru o škodlivosti činu pro společnost, ale naopak srozumitelným způsobem vysvětlily, na podkladě jakých skutečností dospěly k závěru, že jednání obviněného vykazuje dostatečnou společenskou škodlivost. Intenzita chování obviněného je srovnatelná s jinými obdobnými jednáními stejně posouzenými a nevybočuje z požadovaného rámce. Takové chování je třeba považovat za zcela společensky nepřijatelné. Při uvážení všech těchto skutečností a okolností, za nichž k činu došlo, je zřejmé, že škodlivost obviněnému za vinu kladeného jednání je dostatečná pro aplikaci norem trestního práva. Přestože lze obviněnému přisvědčit v tom, že i jednání poškozeného vykazovalo známky nerespektu a neúcty k mezilidskému soužití a veřejnému pořádku, toto nebylo předmětem obžaloby, a proto Nejvyššímu soudu nepřísluší je v danou chvíli v tomto trestním řízení v této rovině posuzovat, avšak tato skutečnost není rozhodná proto, že trestní represe je v případě obviněného zcela namístě.
65. Nejvyšší soud proto shledal, že obviněný naplnil skutkovou podstatu jak zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tak přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jejichž znaky byly po objektivní i subjektivní stránce naplněny a vyplývají i ze slovního vyjádření skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. IX. Závěr
66. Ze všech popsaných důvodů Nejvyšší soud učinil závěr, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Protože tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29.01.2025
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu