8 Tdo 1336/2017

8 Tdo 1336/2017-I. -98

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2018 dovolání

obviněného P. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2017,

sp. zn. 3 To 142/2016, ve spojení s opravným usnesením Vrchního soudu v

Olomouci ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 3 To 142/2016, jako odvolacího soudu v

trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2015, a

rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5.

2017, sp. zn. 3 To 142/2016, ve spojení s opravným usnesením Vrchního soudu v

Olomouci ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 3 To 142/2016, zrušuje.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí

na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby

věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 30 T

5/2015, byl obviněný P. L. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1,

odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku

odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož

výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s

ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu pěti let, podle § 67

odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen

peněžitý trest 200 celých denních sazeb po 5 000 Kč, tedy celkem 1 000 000 Kč,

a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve

stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden

rok. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. U. se svým nárokem na náhradu

škody a vydání bezdůvodného obohacení odkázán na řízení ve věcech

občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupce a

obviněný odvolání. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného

směřovalo proti výroku o vině i trestu, obviněný napadl všechny jeho výroky.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 3 To 142/2016,

ve spojení s opravným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2017,

sp. zn. 3 To 142/2016 (dále jen „rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.

5. 2017, sp. zn. 3 To 142/2016“, „rozsudek odvolacího soudu“), byl rozsudek

soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného P. L. a státního zástupce

podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle § 259

odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl při dílčí modifikaci

skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně uznán vinným zločinem

podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Podle § 209

odst. 4 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a

šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku

zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl

obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie

na dobu pěti let a podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2

tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest 200 celých denních sazeb po 5 000 Kč,

tedy celkem 1 000 000 Kč, a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že

by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest

odnětí svobody na jeden rok. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. U. se

svým nárokem na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení odkázán na řízení

ve věcech občanskoprávních.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný zločinu podvodu podle

§ 209 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku dopustil tím, že v odpoledních

hodinách dne 6. 3. 2014 na pobočce České pošty, s. p., v O. na ulici H.,

poskytující služby jako advokát zastupující poškozeného L. U., zneužívaje

tohoto postavení i jeho důvěry, v úmyslu neoprávněně a za mnohonásobně nižší

cenu získat část nemovitého majetku, při vědomí, že na základě právoplatného

jednání by zamýšleného záměru nedosáhl, v rámci podpisu další předem dohodnuté

smlouvy o převodu nemovitostí, kterou pro něj připravoval při výkonu své

advokátní činnosti, a při vědomí jeho simplexní osobnosti, zejména však důvěry,

kterou k němu jmenovaný choval, poškozenému podstrčil k podpisu kupní smlouvu

ze dne 6. 3. 2014 mezi poškozeným L. U., jako prodávajícím a P. L. jako

kupujícím (dále jen „sporná smlouva“), kterou úmyslně založil mezi ostatní

listiny tak, aby si poškozený nevšiml jejího odlišného obsahu, na jejímž

základě prodávající jako výlučný vlastník nemovitostí zapsaných v katastru

nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální

pracoviště O. (dále jen „KÚ“), na LV pro obec a katastrální území O.,

kupujícímu prodává pozemky parcelních čísel 376/1, 376/2, 377/2, 628 a 631 o

celkové výměře 295 192 m? (29,5 ha) (dále jen „předmětné pozemky“) za kupní

cenu 1 000 000 Kč, kterou kupující prodávajícímu uhradí ve výši 450 000 Kč do 3

dnů od podpisu smlouvy a peněžní částku 550 000 Kč do 31. 12. 2014,

přičemž spornou smlouvu vyhotovil bez vědomí a proti vůli poškozeného, když

využil situace, že poškozenému poskytoval právní služby spočívající v přípravě

a realizaci kupní smlouvy ze dne 6. 3. 2014 o prodeji spoluvlastnického podílu

k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu pro

Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště O., na LV vše pro obec O., k. ú.

J., LV pro obec O., k. ú. V., a LV pro obec O. a k. ú. Z. u O., mezi

poškozeným jako kupujícím a L. U., bratrem poškozeného, jako prodávajícím, za

kupní cenu 450 000 Kč,

a poté, když poškozený v důvěře v jednání svého advokáta, jakkoli nepročítal

(nesprávně uvedeno „nepropočítal“) žádnou z podepisovaných listin a spornou

smlouvu podepsal, obviněný rovněž spornou smlouvu podepsal a poté dne 7. 3.

2014 podal k příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na vklad vlastnického práva

k nemovitostem uvedeným ve sporné smlouvě ve svůj prospěch,

a dále, pro zajištění hodnověrnosti svého jednání, ve stejný den poškozenému v

místě jeho bydliště předložil k podpisu výdajový a příjmový pokladní doklad

datovaný dnem 6. 3. 2014 na částku 100 000 Kč a výdajový a příjmový pokladní

doklad datovaný dnem 7. 3. 2014 na částku 350 000 Kč, na kterých poškozený svým

podpisem potvrdil, že od něj v hotovosti převzal výše uvedené finanční částky,

přičemž se při podpisu daných dokladů domníval, že se jedná o potvrzení úhrady

kupní ceny jeho bratrovi L. U. za koupi spoluvlastnického podílu,

a tímto svým jednáním na úkor poškozeného, a aniž by poškozený tento úmysl, tj.

prodat mu nemovitosti, měl, nabyl do svého osobního vlastnictví nemovitosti v

celkové hodnotě nejméně 4 421 976 Kč, které mu byly dne 12. 9. 2014 u KÚ

zapsány na LV pro obec a katastrální území O. s právním účinkem zápisu ke dni

7. 3. 2014.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 3 To

142/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájců Mgr. Reného Gemmela a doc.

JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D., v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o

vině, jakož i všem na něj navazujícím výrokům. Odkázal na dovolací důvody

uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. a namítl, že ve věci

rozhodl věcně nepříslušný soud a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále také

vytkl, že bylo porušeno ústavní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), na zákonného soudce

podle čl. 38 odst. 1 Listiny, na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a

ústavní právo vyjádřené zásadou nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny.

5. V rámci uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

obviněný vytkl, že Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně a Vrchní

soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodovaly jako věcně nepříslušné soudy, a

to přesto, že tato skutečnost byla v průběhu trestního řízení namítána. Podle

obviněného neměl v prvním stupni podle § 17 odst. 1 tr. ř. rozhodovat krajský

soud, když po podání obžaloby existovaly důvodné pochybnosti o tom, jaká je

výše škody. Zjevný nedostatek ve skutkových zjištěních, jehož odstranění bylo

však nezbytné pro správné posouzení věcné příslušnosti soudu, měl být v

posuzovaném případě důvodem vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §

188 odst. 1 písm. e) tr. ř. Krajský soud v Ostravě coby soud prvního stupně

rozhodoval podle dovolatele jako věcně nepříslušný, jelikož při škodě

nedosahující velkého rozsahu měl věc projednat okresní soud, v důsledku čehož

došlo též k porušení jeho práva na zákonného soudce. Jestliže by v konkrétním

případě rozhodl namísto okresního soudu soud krajský, či naopak, pak se na

rozhodnutí o vině a trestu podílejí úplně jiné osoby než ty, které by k

takovému rozhodování byly povolány podle zákonných pravidel. Dovětek ustanovení

§ 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. konstatuje, že o věcnou nepříslušnost se

nejedná, rozhodl-li soud vyšší, což podle judikatury Nejvyššího soudu dopadá i

na případy, kdy místo okresního soudu rozhodl soud krajský. To je zdůvodňováno

vyšší mírou erudice soudů krajského soudu a dále požadavkem na projednání věci

v přiměřené lhůtě a dosažením co nejrychlejšího řízení. Tyto argumenty však

nemohou oproti právu na zákonného soudce v testu proporcionality obstát.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyložil zmiňovaný dovětek ústavně

konformním způsobem, tedy při zachování podstaty a smyslu ústavního principu

zákonného soudce, a to tak, že případy, kdy je namítána věcná nepříslušnost od

počátku trestního řízení a o správnosti určení soudu, který má v prvním stupni

rozhodovat, existují důvodné pochybnosti, by neměly být pod uvedený dovětek

ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. subsumovatelné. V případě, že

Nejvyšší soud neshledá takový výklad citovaného dovětku možný, alternativně

navrhl, aby věc předložil Ústavnímu soudu jako předběžnou otázku ve smyslu čl.

95 odst. 2 Ústavy České republiky. Skutečnost, že tento postup je v trestním

řádu předvídán pouze ve vztahu k soudu nalézacímu (§ 224 odst. 5 tr. ř.) a

soudu odvolacímu [§ 257 odst. 1 písm. e) tr. ř.], nemění nic na tom, že i

dovolací soud je k takovému postupu oprávněn přímo na základě Ústavy.

6. S poukazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a

nesprávné právní posouzení skutku obviněný konkrétně vytkl, že výrok rozsudku

odvolacího soudu neobsahuje uvedení výše škody, která měla být způsobena

poškozenému jednáním obviněného. Upozornil, že ve výrokové části v tzv.

skutkové větě je nejprve popsáno, jaké nemovitosti byly převáděny kupní

smlouvou mezi obviněným a poškozeným, následně je uvedena kupní cena

převáděných nemovitostí a jaké podepsané příjmové pokladní doklady se váží k

této smlouvě a dále je uvedeno, jaká byla hodnota převáděných nemovitostí. O

výši způsobené škody však není nic uvedeno. Jestliže byl skutek kvalifikován

jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku, pak

znakem skutkové podstaty je způsobení škody v určité výši. Má-li právní věty

rozsudku odpovídat jeho skutkové větě, je nezbytné výši škody uvést v popisu

skutku.

7. Obviněný také namítl, že způsob, jakým soudy obou stupňů přistoupily ke

stanovení ceny obvyklé předmětných nemovitostí, vzbuzuje pochybnosti o

správnosti jejího zjištění. Orgány činné v trestním řízení měly k dispozici

několik znaleckých posudků, jejichž předmětem bylo stanovení obvyklé ceny

nemovitostí převáděných mezi obviněným a poškozeným. Orgány činné v přípravném

řízení vycházely výlučně z odborného vyjádření Ing. Jaromíra Kleina a

následného doplnění o znalecký posudek tohoto znalce, který určil cenu

uvedených nemovitostí na 8 551 536 Kč, a nevzaly v úvahu znalecký posudek Ing.

Jindřicha Figaly, který předložil obviněný, ve kterém byla cena stanovena na

částku 2 641 280 Kč. Nalézací soud s ohledem na výrazné rozpory mezi těmito

znaleckými posudky přibral znalkyni Ing. Martinu Schulmeisterovou, která

ocenila nemovitosti na 5 165 860 Kč. Obhajoba následně předložila znalecký

posudek společnosti Ostravská znalecká, a. s., ve kterém byly nemovitosti

oceněny na 3 748 938 Kč. Nalézací soud vytkl vady znaleckým posudkům Ing.

Jindřicha Figaly a Ing. Jaromíra Kleina a dále vycházel ze znaleckých posudků

Ing. Martiny Schulmeisterové a společnosti Ostravská znalecká, a. s. Přikročil

však k vlastnímu výpočtu ceny nemovitostí, zkombinoval metodiku výpočtu obou

znalců a došel k ceně 4 664 034 Kč. Obviněný poukázal na skutečnost, že

nalézací soud sám vybral, které metody znalce je vhodné použít a které nikoliv,

a sám provedl matematické operace. Odvolací soud respektoval způsob, jakým se

soud nalézací s těmito posudky vypořádal. Dovolatel vytkl nesprávnost přibrání

Ing. Martiny Schulmeisterové jako znalkyně povolané k vypracování revizního

znaleckého posudku, jelikož se jednalo o zvlášť obtížný případ, což je

opodstatněno extrémním nesouladem ve znaleckých závěrech, vyžadujících zvláštní

vědecké posouzení tzv. vědeckým znaleckým ústavem podle § 110 odst. 1 tr. ř. Za

zásadní nedostatek v postupu obou soudů považoval nerespektování striktního

rozlišení procesních funkcí v rámci trestního řízení, když soudy nahradily

odborná znalecká zkoumání vlastními, v daném případě laickými, úvahami. Odkázal

na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr.

(obdobně i č. 40/1972 Sb. rozh. tr.), podle něhož odbornou správnost formálně

bezvadného znaleckého posudku lze po doplňujícím vysvětlení znalce prakticky

přezkoumat jen pomocí nového znaleckého posudku. Soud nemůže pominout závěry

znaleckého posudku, popř. je nahradit vlastním v dané otázce laickým názorem.

8. V rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu je podle obviněného také závěr obou

soudů o tom, že pro určení výše způsobené škody není zapotřebí odečíst

protihodnotu, které se dostalo poškozenému. V tomto kontextu upozornil na

rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 27/1996 Sb. rozh. tr., rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 4 Tz 92/2005, a dále rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 268/2001. Z citovaných

rozhodnutí podle něj vyplývá, že pro určení výše způsobené škody je nutno

vycházet pouze z toho, oč se snížil majetek poškozeného. Odvolací soud ve svém

rozhodnutí na str. 9 odkázal na skutkově odlišný případ, kdy poškozené obchodní

společnosti vznikl určitý majetkový prospěch až jako sekundární následek

počínání obviněného, avšak podle dovolatele se v posuzovaném případě o takovou

situace nejedná, neboť právní jednání obviněného ve vztahu k bratru a neteři

poškozeného je nutno vnímat jako imanentní součást obchodní transakce mezi

obviněným a poškozeným.

9. Vzhledem k tomu, že trestní zákoník nedefinuje, co je škoda, je k jeho

definici potřeba užít předpisy civilního práva a civilněprávní doktríny, podle

nichž je škoda to, o co se majetek poškozeného zmenšil, a to, co mu ušlo.

Chyběla-li vůle poškozeného uzavřít kupní smlouvu, pak je tato smlouva podle

civilního práva neplatná a nedošlo k převodu vlastnického práva. Z toho

vyplývá, že poškozenému ani nebyla žádná škoda způsobena, jelikož zákonným

znakem trestného činu podvodu je vznik škody. Není-li škody, nelze jednání

kvalifikovat jako dokonaný trestný čin podvodu. V případě, že kupní smlouva

podle hmotného práva platná je, pak sice došlo ke zmenšení vlastnického práva,

ale na základě skutečné a vážně míněné vůle poškozeného bez jakéhokoliv omylu,

a proto by se nemohlo jednat o trestný čin, a to pro absenci protiprávního

jednání. Na základě těchto skutečností odůvodňoval obviněný námitku porušení

zásady subsidiarity trestního práva podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož

to, zda je kupní smlouva platná a poškozený nebyl uveden v omyl, nebo zda je

kupní smlouva neplatná, a proto nevznikla poškozenému žádná škoda, je soudy

současně řešeno v civilním řízení. Obviněný také poukázal na komplexnost

kupních smluv, kdy v konečném důsledku ve světle provázanosti více smluv by

poškozený na celé transakci vydělal.

10. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný

rovněž spatřoval v nedostatečném a nesprávném právním vyhodnocení subjektivní

stránky trestného činu. V rozsudku soudu prvního stupně je konstatováno, že

úmyslně zneužil simplexní osobnosti poškozeného a důvěry, již k němu choval, a

smlouva o prodeji nemovitostí specifikovaných v daném rozhodnutí měla být

vyhotovena bez vědomí a proti vůli poškozeného. Tento závěr však nemá oporu v

provedeném dokazování. Projev vůle poškozeného prodat předmětné pozemky a

opatřit si tak finanční prostředky na nákup jiných pozemků byl v očích

obviněného jednoznačný a nepochybný. Na vážnost tohoto projevu usuzoval také ze

sdělení poškozeného, že potřebné finanční prostředky není s to získat jiným

způsobem. Obviněný připustil, že v důsledku simplexní osobnosti poškozeného

mohl existovat vnitřní nesoulad mezi skutečnou vůlí poškozeného a jejími

projevy navenek, obviněný však nebyl schopen takovýto případný nesoulad

odhalit. Stalo-li se tak, pak lze uzavřít, že sporná obchodní transakce byla

uskutečněna v důsledku nedorozumění mezi obviněným a poškozeným, neboť obviněný

jednal ve skutkovém omylu o existenci souhlasu poškozeného s prodejem

předmětných nemovitostí. Takový omyl pak vylučuje závěr o úmyslu obviněného.

Aby mohl soud konstatovat úmysl obviněného, musel by v souladu se zásadou

presumpce neviny nejprve uvedenou alternativu vyloučit a odpovídajícím způsobem

s odkazem na konkrétní důkazy tento svůj závěr odůvodnit.

11. Nad rámec výše uvedených důvodů obviněný shledal v rozhodnutí nalézacího a

odvolacího soudu i další nedostatky v právním posouzení. Podle něj postrádá

odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vysvětlení, proč se tento soud uchýlil k

doplnění právní kvalifikace skutku o kvalifikační znak podle ustanovení § 209

odst. 1, odst. 4 písm. b). Naopak tento soud na str. 13 svého rozsudku

konstatuje, že právní kvalifikaci použil v nezměněné podobě. Z tohoto důvodu

obviněný namítal nepřezkoumatelnost uvedeného rozhodnutí a porušení čl. 6 odst.

3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Navíc

byl obviněný s tímto právním hodnocením seznámen až po vyhlášení rozsudku soudu

druhého stupně, čímž bylo porušeno jeho právo být podrobně seznámen s povahou a

důvody obvinění proti němu podle ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy,

přičemž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vyžaduje, aby byl obviněný

v každém stadiu trestního řízení upozorněn na možnost změny právní kvalifikace

a aby mu byl poskytnut přiměřený čas a možnost na takovou změnu reagovat.

Obviněný v této souvislosti také odkazoval na konstantní judikaturu Nejvyššího

soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1454/2003,

či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1480/2008), z

níž vyplývá, že pouhé profesní postavení nezakládá existenci zvlášť uložené

povinnosti hájit zájmy poškozeného, taková povinnost musí pachateli trestného

činu přímo vyplývat z právního předpisu nebo uzavřené smlouvy. Nedostatky

spatřoval také ve stanovení druhu a výše trestu, a to konkrétně ve skutečnosti,

že nalézací soud na str. 100 svého rozsudku konstatuje, že se v případě

obviněného nejedná o jeho první střet se zákonem, přičemž tento závěr opírá o

dvě usnesení policejního orgánu o odložení trestní věci.

12. Obviněný dále namítal (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu) porušení

zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo.

Oprávněnost této výhrady demonstrativně ilustroval na několika případech, které

mají představovat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry

soudu. Jedním z těchto případů je, že obviněný poškozeného upozorňoval, aby si

přebíral poštu. Dále mělo jít o na první pohled tak rozdílnou strukturu smluv,

že musí být člověku i bez čtení smluv jasné, že se jedná o dvě odlišné smlouvy,

a smlouvy tak nemohly být zaměnitelné. Liší se také místo, kde došlo k podpisu

smluv, podle výpovědí obviněného a svědkyně L. V. na straně jedné a výpovědi

poškozeného na straně druhé. Poukázal mimo jiné i na skutečnost, že poškozený v

řízení tvrdil, že se ze strany obviněného mělo jednat o půjčku, což však

obviněný kategoricky popíral.

13. V další části dovolání obviněný vyjádřil mínění, že odvolací soud pochybil,

když rezignoval na svou přezkumnou povinnost, a zmařil tak právo obviněného na

řádný přezkum rozhodnutí o jeho vině, ačkoliv takové právo zaručuje článek 2

Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě. Podrobně rozváděl, proč odůvodnění

rozsudku odvolacího soudu nemůže obstát z důvodu jeho stručnosti a nevypořádání

se s jeho námitkami odvolatele. Judikatura Ústavního soudu i Evrospkého soudu

pro lidská práva sice připouští, aby bylo v rozhodnutí odvolacího soudu toliko

odkázáno na správnost závěrů soudu nalézacího, ale to za předpokladu, že se

odvolací soud skutečně předloženými námitkami zabýval. Zdůraznil též, že

možnost odkázat na závěry soudu nižšího stupně je judikaturou Evropského soudu

pro lidská práva předvídána pouze v případě, kdy odvolací soud opravný

prostředek odmítá nebo zamítá (H. proti Finsku, č. 20772/92, rozsudek ze dne

19. 12. 1997). Uzavřel, že odvolací soud strohým, nekonkrétním a mezerovitým

odůvodněním svého rozsudku porušil jeho právo na přezkum rozhodnutí o vině

podle čl. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě, právo na spravedlivý proces

včetně práva být podrobně seznámen s povahou a důvody obvinění proti němu podle

čl. 6 Úmluvy a práva být stíhán pouze zákonným způsobem podle čl. 36 Listiny,

jakož i právo na obhajobu.

14. V trestním řízení, které předcházelo podání tohoto mimořádného opravného

prostředku, dovolatel vysledoval i existenci tzv. opomenutých důkazů, jelikož

oběma soudům nižších stupňů navrhoval provedení důkazních prostředků, které

byly způsobilé ozřejmit zejména subjektivní stránku trestného činu, které

nebyla v předchozím průběhu trestního řízení věnována dostatečná pozornost.

Obviněný nesouhlasil se závěry znalkyň MUDr. Dany Skřontové a PhDr. Heleny

Khulové, které vypracovaly znalecké posudky z odvětví psychiatrie a klinické

psychologie na poškozeného, proto požádal odvolací soud o poskytnutí času na

vypracování nového znaleckého posudku, to však odvolací soud zamítl. Další

důkazní návrhy obviněného se týkaly výběru úspor na vkladních knížkách

poškozeného, který na základě plné moci vybral i vkladní knížky své matky.

Obviněný tvrdil, že poškozený padělal podpis své matky, což zásadně mění

celkový pohled na jeho osobnost. S cílem tuto skutečnost prokázat navrhoval

vyžádání lékařské zprávy ze zdravotního zařízení, kde byla matka poškozeného v

inkriminované době umístěna, a vyslechnutí její ošetřovatelky J. Č. V tomto

ohledu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017, týkající se

principu presumpce neviny, ve kterém Ústavní soud uvedl, že nemá-li toto právo

zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby soud, který o opravném prostředku

rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny

námitky v podání stěžovatele uvedené. Požadavku na náležité odůvodnění

rozhodnutí nedostál ani soud prvního stupně, když hned v úvodu odůvodnění svého

rozhodnutí uvedl, že pokud v tomto rozhodnutí nebude citována nějaká zpráva,

resp. důkaz povahy listinné apod., pak to neznamená, že jej nalézací soud

nevzal v úvahu při svém rozhodování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (str. 6

rozsudku soudu prvního stupně).

15. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř.

zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a za

účelem náležitého objasnění základních skutečností, bez kterých nelze v

posuzované věci rozhodnout, vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Pro

případ, že by Nejvyšší soud námitku věcné nepříslušnosti Krajského soudu v

Ostravě shledal nepřípadnou, pak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu

s § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu

znovu projednal a rozhodl. Zároveň požádal, aby předseda senátu Nejvyššího

soudu odložil, případně přerušil výkon trestů uložených odvolacím soudem, a to

do doby, než bude dovolacím soudem rozhodnuto o opodstatněnosti tohoto

mimořádného opravného prostředku.

16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen

„státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného k námitkám podřazeným pod

důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že krajský soud

jako soud prvního stupně rozhodoval v kauze obviněného P. L. jako soud věcně

příslušný, jelikož důkazy shromážděné v přípravném řízení dávaly podklad pro

odůvodněnou možnost právního posouzení jako trestného činu, o němž přísluší

jednat v prvním stupni krajskému soudu podle § 17 odst. 1 tr. ř., a to je pro

určení věcné příslušnosti rozhodující. V tomto ohledu postačí pouhá odůvodněná

možnost, jak vyplývá např. z rozhodnutí publikovaného pod č. 32/1977 Sb. rozh.

tr.

17. V dalším státní zástupce reagoval na tu část dovolání, v níž

obviněný deklaroval existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., neboť měl za to, že jeho čin byl nesprávně právně posouzen. K námitce, že

výrok odsuzujícího rozsudku neuvádí výši škody, která měla být poškozenému

jednáním obviněného způsobena, konstatoval, že způsobení škody v konkrétní výši

lze nejen v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, ale též obecně v běžné

řeči či v jakémkoliv textu vyjádřit i mnoha jinými způsoby než tak, že bude

výslovně řečeno či napsáno, že „pachatel způsobil škodu“. Odvolací soud v tzv.

skutkové větě svého rozsudku uvedl, že obviněný svým jednáním na úkor

poškozeného nabyl nemovitosti v celkové hodnotě 4 421 976 Kč, přičemž spojení

„na úkor“ znamená v podstatě totéž co obraty „na škodu“, „ke škodě“ či „na

újmu“. Tím je tedy v tzv. skutkové větě jednoznačně vyjádřen vznik škody na

straně poškozeného.

18. K výhradě, že škoda nebyla soudy správně zjištěna, a to za

současného napadání nesprávnosti stran přibrání znalců, nesprávnosti v

hodnocení znaleckých posudků na hodnotu předmětných nemovitostí apod., se

státní zástupce vyjádřil tak, že tuto nelze přiřadit pod uplatněný dovolací

důvod. Výtky tohoto typu totiž ve své podstatě směřují proti skutkovému

zjištění soudu, a jsou tak v dovolacím řízení zásadně bezpředmětné.

19. Bylo-li ve vztahu ke způsobené škodě také namítáno, že soudy měly odečíst

protihodnotu, které se dostalo poškozenému, což obviněný opírá o vybranou

judikaturu, ani této námitce státní zástupce nepřisvědčil. Měl za to, že

požadavek obviněného odečíst od způsobené škody jím poskytnutou protihodnotu je

nesprávný a judikatura, na kterou obviněný poukázal, se v této kauze neuplatní

z důvodu výrazných odlišností předmětného případu. Kauzy označené obviněným,

především rozhodnutí publikované pod č. 27/1996 Sb. rozh. tr., byly postaveny

na tom, že poškození měli záměr svůj majetek převést do dispozice pachatele, a

to za určitou protihodnotu. Pokud jim pachatel v podvodném úmyslu uhradil pouze

část protihodnoty, pak je logicky poškodil pouze o nezaplacený rozdíl. V

řešeném případě však poškozený vůbec nestál o prodej svých nemovitostí a

nechtěl je převést jiné osobě za jakoukoliv částku, proto případná úhrada 1 000

000 Kč nepředstavuje uspokojení zájmů poškozeného, a to ani částečné. Nelze

přehlédnout, že v řešeném případě z provedených důkazů nevyplývá, že by

poškozený protiplnění vůbec převzal. K námitce neplatnosti sporné smlouvy

státní zástupce ve stručnosti upozornil na ustálenou judikaturu, podle které

neplatnost smlouvy, jejímž prostřednictvím je páchána trestná činnost,

nevylučuje ani neoslabuje trestní odpovědnost pachatele (viz např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 895/2014). Tvrdil-li

obviněný, že soudy opomenuly existenci celého komplexu smluv, ze kterých

vyplývá, že poškozený měl na celé transakci vydělat, pak státní zástupce

vyjádřil názor, že ani případná existence dalších smluv nemůže nijak ovlivnit

to, že jednáním popsaným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku obviněný

naplnil veškeré znaky zločinu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. b) a d) tr.

zákoníku, přičemž případné protiplnění, jak je uvedeno výše, nemá vliv na

trestní odpovědnost obviněného. Navíc je v dovolacím řízení třeba respektovat

skutková zjištění soudů nižších stupňů, podle kterých byla provedeným

dokazováním vyloučena jakákoliv vzájemná provázanost kupní smlouvy na předmětné

pozemky a kupních smluv na podíly L. U. a J. N. (str. 97 rozsudku nalézacího

soudu).

20. Podle státního zástupce nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. g) přiřadit ani argumentaci obviněného, kterou napadá

posouzení subjektivní stránky předmětného zločinu. Obviněný tuto argumentaci

staví na svých vlastních skutkových zjištěních vycházejících z vlastního

hodnocení důkazů. Z provedeného dokazování vyplývá, že subjektivní stránka

zločinu podvodu ve formě přímého úmyslu byla naplněna.

21. Státní zástupce se rovněž neztotožnil s názorem obviněného ohledně

absence kvalifikačního znaku podle § 209 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, tedy že

obviněný neměl zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Obviněný byl

v postavení advokáta, který poškozenému poskytoval právní služby, a s ohledem

na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1232/2013, sp. zn. 8 Tdo

1069/2015 či sp. zn. 5 Tdo 698/2014 aj. v této pozici mu postavení osoby mající

zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného příslušelo. I kdyby Nejvyšší

soud dospěl k opačnému závěru, nijak zásadně by to nemohlo ovlivnit postavení

obviněného, protože právní kvalifikace jeho jednání by zůstala v podstatě

zachována, a to i s ohledem na výši způsobené škody.

22. Pakliže obviněný zpochybnil stanovení druhu a výše trestu pro

přihlížení k předchozímu odložení trestní věci obviněného, pak státní zástupce

konstatoval, že tuto výtku taktéž nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod podle

trestního řádu.

23. K namítanému porušení zásady subsidiarity trestní represe uvedl, že

předmětnou výtku pod uplatněný dovolací důvod přiřadit lze, je však nedůvodná.

Trestná činnost obviněného zjevně přesahuje spodní hranici trestnosti obvyklou

u typově shodné trestné činnosti, což vyplývá např. již z výše způsobené škody,

která je mnohonásobně vyšší než škoda nikoli nepatrná. Co se týče výtek,

kterými obviněný napadá odůvodnění rozsudku vrchního soudu, pak státní zástupce

odkázal na § 265a odst. 4 tr. ř., podle něhož je dovolání jen proti důvodům

rozhodnutí nepřípustné. Doplnil, že výhrady, podle kterých vrchní soud na

některé odvolací námitky výslovně nereagoval a pouze odkázal na rozhodnutí

soudu prvního stupně, nejsou opodstatněné. Odkázal na ustálenou praxi Ústavního

soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS

1153/16), podle které soudům adresovaný závazek plynoucí z práva na spravedlivý

proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být

chápan tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se

při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V

rozporu s tím tedy není, jestliže Vrchní soud v Olomouci na odvolací námitky

obviněného reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního

stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného.

Napadený rozsudek nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na

rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Není přitom vada, pokud

v řešené kauze bylo vrchním soudem odkazováno na zrušené rozhodnutí soudu

prvního stupně, protože zrušené rozhodnutí je totiž nutné i nadále považovat za

materiálně existující a strany trestního řízení se mohou s jeho odůvodněním,

resp. tou částí, která nebyla dotčena změnou, seznámit (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 804/2013).

24. Jelikož lze v mezích uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. především namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn,

byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde,

nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným, nelze podle

státního zástupce pod uplatněný dovolací důvod přiřadit námitky porušení zásady

presumpce neviny a zní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, jakož ani výtku

extrémních vnitřních rozporů a opomenutých důkazů. Tyto námitky by mohly obstát

pouze výjimečně, a to kdyby bylo zjištěno, že mezi obsahem provedených důkazů a

skutkovými zjištěními soudů existují extrémní rozpory. Státní zástupce měl však

za to, že k žádnému extrémnímu rozporu v tomto případě nedošlo. Pokud se mezi

důkazy objevují nesrovnalosti, na které poukázal obviněný, pak se tyto

nedostatky netýkají okolností, které by měly vliv na naplnění skutkové podstaty

příslušného zločinu. Vina byla podle jeho názoru prokázána bez důvodných

pochybností. Není dána ani vada opomenutých důkazů, jelikož z přezkoumávaných

rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly pozornost všem důkazním návrhům a pokud

některým nevyhověly, tak uspokojivě vysvětlily, z jakých důvodů. Co se týče

provedených důkazů, pak platí, že soudy předmětem svých úvah učinily veškeré

provedené důkazy, které byly pro rozhodnutí o věci právně významné. Státní

zástupce nesouhlasil ani s tvrzením obviněného, že nebylo respektováno jeho

právo na obhajobu, jelikož ze spisového materiálu včetně protokolů z

příslušných soudních zasedání je patrné, že obviněný nebyl nijak v právu na

obhajobu zkrácen, naopak plně využíval všech jejích nástrojů a možností, a

došlo tak k plné realizaci obhajoby jak ve formálním, tak i materiálním smyslu.

25. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1

písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.

ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu

dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné

odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř.

přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo

dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení

napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.

IV. Důvodnost dovolání

27. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b

odst. 1 písm. a), g) tr. ř.

A. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

28. Podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci

rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže

místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Soud nebyl

náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a

§ 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě

soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Tak tomu bude,

zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu

složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený

jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na

rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr.

ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu

(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17? 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 986/2011,

uveřejněné pod č. 36/2012 Sb. rozh. tr.), apod. Kdyby však namísto samosoudce

rozhodl senát, nebo rozhodl soud vyššího stupně, dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán (viz dovětek citovaného ustanovení).

Obsazením soudu se rozumí nejen to, zda soud rozhodl v senátě nebo samosoudcem

a zda senát byl správně složen z hlediska poměru počtu soudců a přísedících,

ale i to, zda v senátě zasedali ti soudci a přísedící, kteří k tomu byli

povoláni podle předem stanovených pravidel uvedených v rozvrhu práce soudu

(totéž platí i ve vztahu k osobě samosoudce).

29. Dovolací soud v těchto souvislostech nezpochybňuje, že jedním ze stěžejních

ústavních principů vymezujících postavení soudní moci a významnou systémovou

pojistkou zaručující nezávislost soudů je právo na zákonného soudce. Podle čl.

38 odst. 1 Listiny totiž platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému

soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tímto zákonem je

zákon o soudech a soudcích, který upravuje základní pravidla pro přidělování

věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, v § 41 až § 45. Konkrétní

pravidla pak stanoví rozvrh práce každého soudu, který vydává předseda soudu po

projednání se soudcovskou radou na období kalendářního roku a je veřejně

přístupný (§ 41 zákona o soudech a soudcích). V rozvrhu práce soudu se zejména

jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců,

vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou

působit v jednotlivých soudních odděleních [§ 42 odst. 1 písm. a) zákona o

soudech a soudcích].

30. K výhradám obviněného je třeba konstatovat, že jejich těžiště spočívá v

přesvědčení dovolatele, že v jeho věci rozhodl věcně nepříslušný soud, a to

soud vyššího stupně, což je však z hlediska znění ustanovení § 265b odst. 1

písm. a) tr. ř. in fine mimo argumentaci podřaditelnou pod tento důvod

dovolání. Obviněný však mínil, že dovětek ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)

tr. ř. (obecně odůvodňovaný vyšší erudicí soudců krajského soudu a požadavkem

na projednání věci v přiměřené lhůtě a dosažením co nejrychlejšího řízení) je

třeba vykládat v duchu ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Navrhl

proto, aby jej Nejvyšší soud vyložil při zachování podstaty a smyslu ústavního

principu zákonného soudce, a to tak, že pod uvedený dovětek by neměly být

subsumovatelné případy, kdy je věcná nepříslušnost nalézacího soudu namítána od

počátku trestního řízení a o správnosti určení soudu, který má v dané věci v

prvním stupni rozhodovat, existují důvodné pochybnosti, podložené zjevnými

rozpory v důkazních prostředcích. Nevyloučil však jeho použití pro případy,

je-li věcná nepříslušnost krajského soudu, který rozhod namísto soudu

okresního, namítána až v dovolacím řízení. Pro případ, že se Nejvyšší soud k

takové možnosti výkladu dovětku nepřikloní, navrhoval, aby věc předložil

Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy. Ani jeden z těchto návrhů však

dovolací soud neakceptoval.

31. Především je třeba uvést, že Nejvyšší soud nesdílí mínění obviněného, že ve

věci rozhodl věcně nepříslušný soud, a v postupu soudu prvního stupně neshledal

žádné pochybení. Obviněný co do projevů nesouhlasu s řešením otázky věcné

příslušnosti soudu opakoval své výhrady uplatněné v řízení před oběma soudy

nižších stupňů, s nimiž se oba tyto soudy v odůvodnění svých rozsudků

vypořádaly (srov. zejména str. 9 až 11 rozsudku nalézacího soudu, str. 9

rozsudku odvolacího soudu). Konstantní judikatura soudů zastává názor, že

poskytují-li důkazy shromážděné a provedené v přípravném řízení dostatečný

podklad pro možnost posouzení skutku uvedeného v žalobním návrhu jako trestného

činu, o němž přísluší konat řízení v prvním stupni krajskému soudu (§ 17 odst. 1 tr. ř.), je tento soud příslušný k projednání věci (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ČSR ze dne 15. 7. 1976, sp. zn. 3 Tz 29/76, uveřejněný pod č. 32/1977 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy obviněný v dovolání namítl, že existovaly důvodné

pochybnosti o tom, jaká je skutečná hodnota převedených nemovitostí, jelikož v

přípravném řízení byly k dispozici rozdílné znalecké posudky, kdy jeden ze

znaleckých posudků stanovil hodnotu daných nemovitostí na 2 641 280 Kč, což

představuje škodu značnou, další znalecký posudek stanovil hodnotu nemovitostí

na 7 174 600 Kč a posléze dokonce 8 551 536 Kč, což představuje škodu velkého

rozsahu, a až v případě této škody by v předmětné věci šlo o právní kvalifikaci

jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za

který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody na pět až deset let, pak je

nutno konstatovat, že právě tyto skutečnosti měly za následek existenci

odůvodněné možnosti posouzení skutku uvedeného v žalobním návrhu jako trestného

činu, o němž přísluší konat řízení v prvním stupni krajskému soudu. Nelze

přisvědčit názoru obviněného, že soud měl podanou obžalobu předběžně projednat

a zjistit, jaká škoda byla obviněným v daném případě skutečně způsobena. Rozporné vyznění opatřených znaleckých posudků samo o sobě důvod k předběžnému

projednání obžaloby podle § 186 a násl. tr. ř. nezakládalo; krajský soud coby

soud prvního stupně opodstatněně uzavřel, že je věcně příslušným k projednání

věci. Jakkoliv to není v dané situaci významné, nelze za pochybení považovat

ani skutečnost, že při rozporném vyznění znaleckých posudků věc nevrátil

státnímu zástupci k došetření k vypracování revizního znaleckého posudku. Zásadně totiž platí, že dokazování probíhá především v hlavním líčení a právě

zde lze odstranit vady, jejichž vznik je spojen již se stadiem přípravného

řízení. Ostatně o tom, že věc nebyla z hlediska stavení výše škody jednoznačně

řešena ani v hlavním líčení, svědčí také odchylné vyznění znaleckých posudků

znalkyně Ing. Martiny Schulmeisterové a znaleckého ústavu Ostravská znalecká,

a. s., vypracovaných právě až v jeho průběhu, jakož i okolnost, že odvolání

státního zástupce bylo v neprospěch obviněného podáno též proto, že tento

odvolatel měl mimo jiné za to, že skutek bylo třeba posoudit jako zločin

podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

Lze uzavřít, že v

projednávaném případě věcná příslušnost soudu krajského byla dána, jelikož

vycházela z důkazů opatřených v přípravném řízení a v úvahu přicházela

odůvodněná možnost právní kvalifikace skutku jako zločinu podvodu podle § 209

odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tj. trestného činu, na který zákon

stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let. V

závěrech soudu prvního stupně o jeho věcné příslušnosti byla vyloučena

jakákoliv svévole zpochybňující v konečném důsledku ústavní princip zákonného

soudce či dodržování zásad spravedlivého procesu. Za popsaných okolností ani

nebyl dán důvod zabývat se otázkou, zda ústavně konformní výklad dovětku § 265b

odst. 1 písm. a) tr. ř. nabízený dovolatelem je v konkrétním případě možný. V

obecné rovině lze toliko konstatovat, že prostor pro jeho relevantní uplatnění

v podobě výkladu předkládaného obviněným Nejvyšší soud nespatřuje.

32. Nejvyšší soud je přesvědčen, že není dán ani důvod k předložení věci

Ústavnímu soudu ve smyslu podnětu dovolatele. Podle čl. 95 odst. 1 zákona č.

1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„Ústava“), je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou,

která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního

předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Podle čl. 95 odst. 2

Ústavy dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito,

je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Podle § 224

odst. 5 tr. ř. soud přeruší trestní stíhání, má-li za to, že zákon, jehož užití

je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s

ústavním pořádkem a předloží věc Ústavnímu soudu. Podle § 257 odst. 1 písm. e)

tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení

trestní stíhání přeruší, měl-li tak učinit již soud prvního stupně (mimo jiné i

podle § 224 odst. 5 tr. ř.). Ačkoliv obdobné ustanovení není obsaženo v hlavě

sedmnácté upravující dovolání, zjevně není vyloučeno analogické použití

zmíněných ustanovení i v řízení o dovolání, byly-li by pro ně splněny zákonné

předpoklady. Tak tomu ovšem v posuzované věci není.

33. Soud může přerušit trestní stíhání jen za podmínky, že zákon, „jehož má být

při řešení věci použito“, resp. „jehož užití je v dané trestní věci rozhodné

pro rozhodování o vině a trestu“, je nezbytné v daném případě nevyhnutelně

aplikovat při rozhodování o vině a trestu, nestačí jen hypotetické použití

takového zákona či jiné širší souvislosti (k tomu usnesení Ústavního soudu ze

dne 23. 10. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 39/2000, uveřejněné pod č. 39, ve sv. 20 Sb.

nál. a usn. ÚS ČR, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS

20/2002, uveřejněné pod č. 42, ve sv. 28 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, aj.). S ohledem

na již vyloženou konkrétní situaci je zjevné, že dovětek ustanovení § 265b

odst. 1 písm. a) tr. ř. povahu označeného „zákona“ nemá.

34. Námitky, jimiž obviněný dokládal existenci důvodu dovolání podle § 265b

odst. 1 písm. a) tr. ř., má proto dovolací soud za nepodložené. Je třeba

souhlasit se státním zástupcem, že vzhledem k tomu, že věcná příslušnost

krajského soudu byla nepochybně dána, není třeba se dále věnovat úvahám

obviněného stran zákonného soudce či práva na spravedlivý proces, neboť ty se

odvíjely právě od tvrzeného nedostatku věcné příslušnosti krajského soudu.

B. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

35. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů

dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že

dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem

stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě

procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani

nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.

Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem

odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci

nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat

Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

36. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl

soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o

trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán

vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit

správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí

založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení

důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu

spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též

dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně

soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem

pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají

právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní

posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní

kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající

význam z hlediska hmotného práva.

37. Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek,

se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace

důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu

dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury

Ústavního soudu, respektované Nejvyšším soudem, se rozhodování o mimořádném

opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv

jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna)

též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního

soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I.

ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4.

3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující

podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za

následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů

spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů

opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s

procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného

bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např.

nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30.

6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

38. Jakkoliv není možné přehlédnout, že oba soudy nižších stupňů, především pak

soud prvního stupně, věnovaly objasnění věci nemalou pozornost, nelze jejich

závěry bez výhrad přijmout a část námitek dovolatele je opodstatněná.

a) K podmínkám použití zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 209

odst. 4 písm. b) tr. zákoníku

39. Za opodstatněné je nutno označit především výhrady obviněného, které

reagují po stránce hmotněprávní (ale i procesněprávní) na právní posouzení jeho

jednání odvolacím soudem též podle § 209 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Tato

zvlášť přitěžující okolnost záleží v tom, že pachatel spáchá čin uvedený v

odstavci 1 § 209 tr. zákoníku jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost

hájit zájmy poškozeného.

40. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedená v § 209 odst. 4

písm. b) tr. zákoníku nebyla obviněnému kladena za vinu po dobu přípravného

řízení a v obžalobě nebyla uvedena. Obžaloba byla podána pro skutek

kvalifikovaný jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.

zákoníku (č. listu 757 až 780). Soud prvního stupně k ní v průběhu dokazování

nezaměřil pozornost a jednání obviněného podle § 209 odst. 4 písm. b) tr.

zákoníku nekvalifikoval. Odvolání státní zástupkyně Krajského státního

zastupitelství v Ostravě podané v neprospěch obviněného směřovalo proti výroku

o vině i trestu; státní zástupkyně v jeho důvodech požadovala (č. listu 1547,

1548), aby byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1,

odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a aby mu byl uložen trest odnětí svobody nad

spodní hranicí zákonné trestní sazby se zařazením pro jeho výkon do věznice s

ostrahou, peněžitý trest 200 denních sazeb po 10 000 Kč a trest zákazu činnosti

– výkonu advokacie na dobu pěti let. Až ve veřejném zasedání odvolacího soudu

dne 29. 5. 2017 (veřejné zasedání nařízené na den 22. 3. 2017 bylo odročeno)

intervenující státní zástupce Vrchního státního zastupitelství, vyzván k

přednesu a odůvodnění odvolání, mimo jiné zmínil, že soud prvního stupně se měl

zabývat i tím, zda není dána okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby

vyjádřená v § 209 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Skutková zjištění popsaná ve

výroku rozsudku soudu prvního stupně jasně ukazují, že k jednání došlo v

souvislosti s poskytováním advokátních služeb, a podle jeho mínění je třeba

tuto zvlášť přitěžující okolnost aplikovat (č. listu 1651). V konečném návrhu

žádal, aby byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1,

odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a aby mu byl uložen trest ve

shodě s písemným odůvodněním odvolání. Aniž by odvolací soud této modifikaci

odvolání státního zástupce věnoval jakoukoliv pozornost a reagoval na ni, k

odvoláním obviněného i státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně v

celém rozsahu a obviněného uznal vinným při dílčí úpravě skutkových zjištění

učiněných nalézacím soudem zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm.

b), d) tr. zákoníku, uložil mu již dříve konkretizovaný trest a poškozeného

odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V

tomto kontextu nevyznívá srozumitelně ta část odůvodnění rozsudku odvolacího

soudu, v níž zmiňuje, že „právní závěry soudu prvního stupně odpovídají zákonu

a jsou v souladu s jeho závěry skutkovými. Změna ve výši způsobené škody,

kterou učinil vrchní soud ve svém rozhodnutí, neměla vliv na právní

kvalifikaci, a proto vrchní soud použil právní kvalifikaci jednání obžalovaného

v nezměněné podobě“. Hodnocení vzájemného vztahu obviněného a poškozeného, jak

je odvolací soud podal na str. 11 rozsudku, není v daných souvislostech

relevantní.

41. Dovolatel opodstatněně vytknul, že odvolací soud změnu v právním posouzení

činu obviněného nejenže neodůvodnil, ale obviněného na tuto možnost právního

posouzení ani neupozornil a nedal mu příležitost se k ní vyjádřit, čímž

významně zasáhl do jeho práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces

garantovaného v čl. 6 odst. 3 písm. a), popř. b) Úmluvy. Právo být seznámen s

povahou a důvody obvinění zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy se

neomezuje jen na prvotní informaci v momentě zahájení trestního stíhání, ale

trvá i poté. Obviněný má právo být informován i v případě, že vymezení skutku

zůstalo stejné a došlo pouze ke změně právní kvalifikace (srov. KMEC, J.,

KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech.

Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 796 až 801).

42. Třebaže výtka obviněného, že byl se změnou právní kvalifikace seznámen až

po vyhlášení rozsudku soudu druhého stupně, má procesněprávní povahu, nelze ji

v konkrétním případě nechat stranou pozornosti. Odvolacímu soudu nutno po

stránce procesní vytknout, že ač požadovaná změna právní kvalifikace skutku

znamenala jeho přísnější právní posouzení, předseda senátu nepostupoval

důsledně podle § 225 odst. 2 tr. ř. (byť analogicky) a obviněného na tuto

možnost odlišného právního posouzení skutku neupozornil ještě před vynesením

rozsudku. Při každé uvažované změně právní kvalifikace je třeba umožnit

obhajobě výkon práva vyjádřit se k takto změněné právní kvalifikaci, včetně

jejího práva navrhovat z tohoto důvodu nové důkazy, které by i mohly nakonec

zpochybnit možnost aplikovat tuto novou právní kvalifikaci na daný skutek

(srov. i nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, ze

dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04, či ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS

125/04, atd.). Podle § 33 odst. 1 tr. ř. má totiž obviněný právo vyjádřit se ke

všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, může uvádět

okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a

opravné prostředky, atp.

43. Postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý

proces, konkrétně právo na obhajobu, a napadené rozhodnutí je tak v kolizi s

čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Na odvolacím soudu

proto bude, aby dal obviněnému možnost se k této změně a k možnosti právního

posouzení skutku i podle § 209 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku vyjádřit a

uplatnit tak se vší důsledností právo na obhajobu.

44. Především však na odvolacím soudu bude, aby se v odůvodnění rozhodnutí

existencí tohoto zákonného znaku explicitně zabýval a vyložil, jakými úvahami

byl veden, pokud jej shledal naplněným. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího

soudu klade zvýšený důraz na předpoklady, jež zakládají naplnění znaku „zvlášť

uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného“. Aby se jednalo o takovou

povinnost, musí jednak být hlavní úlohou pachatele, vyplývající z jeho

pracovního, funkčního nebo služebního zařazení, péče o zabezpečování zájmů

poškozeného a dále tato zvláštní povinnost musí být uložena pachateli osobně

(srov. rozhodnutí č. 28/1992 Sb. rozh. tr.). Ve smyslu citovaného judikátu se

otázkou, kdy je a kdy není dán dotčený zákonný znak, zabýval také Nejvyšší soud

ve svém usnesení ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1454/2003. Zde opět vyložil

znak zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného velice úzce. Explicitně

uvedl, že ji nezakládá ani dohoda o hmotné odpovědnosti a ani postavení

vedoucího zaměstnance. Její existence může vycházet buď z právní úpravy anebo

ze smlouvy, avšak nelze ji automaticky vyvozovat z prostého faktu, že určitá

osoba má smluvně nebo zákonem stanovenou povinnost opatrovat nebo spravovat

majetek poškozeného (viz také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až

421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2016, 2063).

45. V rámci posuzování existence tohoto znaku v jednotlivých případech se tudíž

klade požadavek, aby byl vyjádřen ve specifickém zákonném či smluvním

ustanovení, jež by podrobně konkretizovalo jak způsob, jakým by měly být hájeny

zájmy poškozeného, tak i povahu těchto zájmů. Současně je nutné, aby v

naznačeném smyslu zcela jasně a úzce vymezená (slovy zákona „zvlášť uložená“)

povinnost byla výslovně vázána na určitou osobu, která musí vykonávat

stanovenou činnost ve prospěch konkrétního subjektu a hájit jeho zájmy ve snaze

docílit maximální ochranu tomuto majetku, aby nedocházelo k jeho bezdůvodnému

snižování, v některých případech může spočívat i ve snaze o jeho zvětšení

(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1480/2008, apod.).

46. Soudy obou stupňů upozornily na zjištění (mimo případné právní posouzení

této okolnosti), že „u obviněného došlo k neetickému střetu jeho osoby jako

advokáta poskytujícího za úplatu právní služby klientovi a jako soukromé osoby,

zabývající se koupí pozemků. Poškozený, který si zaplatil pro něj nijak

zanedbatelnou finanční částku za právní službu obviněného jako advokáta,

oprávněně očekával, že obviněný bude ze všech sil výhradně sledovat právní

zájmy poškozeného. S ohledem na simplexní osobu poškozeného a osobu obviněného,

profesionálně poskytujícího právní pomoc, šlo o vztah velmi nerovný, čehož

obviněný způsobem popsaným v rozsudku soudu prvního stupně zneužil (str. 11

rozsudku odvolacího soudu)“.

47. K otázce, za jakých okolností lze čin advokáta posoudit jako čin spáchaný

osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, se

vyjádřila judikatura Nejvyššího soudu např. v usnesení ze dne 13. 4. 2016, sp.

zn. 8 Tdo 267/2016 (uveřejněném pod č. 49/2016 Sb. rozh. tr.), tak, že:

„Jestliže se trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku

dopustil advokát tím, že si přisvojil cizí finanční prostředky, které převzal

do úschovy na základě smlouvy o úschově podle § 747 odst. 1, 2 obč. zák. (§

2402 až 2408 o. z.), spáchal tento čin jako osoba, která má zvlášť uloženou

povinnost hájit zájmy poškozeného podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku,

neboť smlouva o úschově zakládá konkrétní rozsah povinnosti opatrovat

uschovanou věc a jejím obsahem je primárně povinnost nakládat s uschovanou věcí

tak, aby nedošlo k jejímu poškození nebo zničení, a současně jde o povinnost

vyplývající i z § 56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších

předpisů, podle něhož je advokát povinen uvedené věci převzaté do správy (tedy

i úschovy) uložit na zvláštní účet“. Obdobně se k této problematice Nejvyšší

soud vyslovil i v usnesení ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1069/2015

(uveřejněném pod č. 17/2016 Sb. rozh. tr.), uvedl-li v odůvodnění rozhodnutí:

„Obviněný uvedený trestný čin spáchal jako advokát, a proto byl ve smyslu shora

uvedeného usnesení představenstva České advokátní komory (pozn.: usnesení

představenstva České advokátní komory č. 7/2004 ze dne 28. 6. 2004, o provádění

úschov peněz, cenných papírů nebo jiného majetku klienta advokátem, ve znění

pozdějších změn a doplňků) oprávněn k úschovám, tedy osobou, která má zvlášť

uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu § 206 odst. 4 písm. b) tr.

zákoníku, a to v podobě péče o zabezpečování zájmů poškozeného, k níž se na

základě smluvních ujednání zavázal. Tyto povinnosti jsou vymezeny rovněž i v

obecné rovině v § 16 a 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění

pozdějších předpisů“. Také v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp.

zn. 8 Tdo 520/2017, tento soud k aplikaci zvlášť přitěžující okolnosti uvedené

v § 209 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku mimo jiné zdůraznil, že „poškození

považovali obviněného za důvěryhodného advokáta, od něhož se neobávali

podvodného jednání. Obviněný se i přesto zpronevěřil svému povolání a počínal

si v rozporu jak s ustanovením § 16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o

advokacii, v platném znění, tak i s Etickým kodexem České advokátní komory,

když pod falešnými záminkami výhodného zhodnocení prostřednictvím blíže

neurčených obchodních aktivit, výhodného úročení peněz na účtu advokáta, jakož

i realizace právních služeb buď přijal v hotovosti, nebo nechal složit na

advokátní účet peníze jednotlivých poškozených“.

48. Bude na odvolacím soudu, aby vytknutý nedostatek odstranil, a shledá-li

existence tohoto znaku, aby součástí relevantních zjištění obsažených v tzv.

skutkové větě výroku o vině učinil odkaz na specifické zákonné či smluvní

ustanovení, jež by podrobně konkretizovalo jak způsob, jakým by měly být hájeny

zájmy poškozeného, tak i povahu těchto zájmů.

b) K otázkám „škody“

49. V posuzovaném případě je důležitá otázka, zda popis skutku ve výroku

napadeného rozsudku obsahuje výši škody, kterou obviněný svým jednáním

poškozenému způsobil a která je jedním ze zákonných znaků skutkové podstaty

zločinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, jímž byl obviněný shledán vinným, a

zda byla výše škody stanovena správně a v souladu se zákonnými hledisky.

50. Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž je obviněný uznáván vinným, nebo

jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok

týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného

ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i

uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být

zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které

odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku

tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a

to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí

znaky trestného činu. O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když

popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující

formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti

tomu o nesprávné právní posouzení se jedná též v případě, že popis skutku

obsažený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité

skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku (k tomu např.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 621/2002, ze dne

25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003, přiměřeně rozhodnutí č. 43/1994-I. Sb.

rozh. tr. aj.).

51. Vadu tohoto charakteru v popisu skutku dovolací soud neshledal. Třebaže je

popis skutku pro svůj rozsah poněkud nepřehledný, což je dozajista zapříčiněno

snahou o jeho přesnost, a lze připustit, že zvolené označení „na úkor

poškozeného a bez toho, aniž by poškozený tento úmysl, tj. prodat mu

nemovitosti, měl, nabyl do svého osobního vlastnictví nemovitosti v celkové

hodnotě nejméně 4 421 976 Kč“, zcela neodpovídá standardním popisům následku

podvodného jednání, vystihuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu

podvodu. Ačkoliv v tzv. skutkové větě není doslova uvedeno, že obviněný

způsobil škodu v určité výši, je v ní uvedeno, že obviněný „svým jednáním na

úkor poškozeného… nabyl… nemovitosti v celkové hodnotě nejméně 4 421 976 Kč“.

Tato slovní spojení nelze vykládat jinak, než že obviněný nabyl do svého

vlastnictví (sebe obohatil) o nemovitost v hodnotě nejméně 4 421 976 Kč a právě

tuto škodu poškozenému způsobil. Je třeba souhlasit se státním zástupcem, že

slovní spojení „na úkor“ znamená v podstatě totéž co obrat „na škodu“, „ke

škodě“ či „na újmu“, čímž je v tzv. skutkové větě jednoznačně vyjádřen vznik

škody na straně poškozeného, jakož i jeho výše.

52. Obviněný dále zpochybnil způsob, jakým soudy přistoupily ke stanovení

obvyklé ceny předmětných nemovitostí. Poukázal na nesprávnost přibrání znalkyně

Ing. Martiny Schulmeisterové k vypracování revizního znaleckého posudku,

ačkoliv měl být s ohledem na povahu případu (výjimečný, zvlášť obtížný) přibrán

tzv. vědecký znalecký ústav. Za zásadní nedostatek pak označil skutečnost, že

oba soudy nahradily odborná znalecká zkoumání vlastními, v daném případě

laickými, úvahami.

53. Jde-li o námitku první v pořadí, není pro stanovení výše škody nikterak

významná. Třebaže dovolatel označuje znalecký posudek Ing. Martiny

Schulmeisterové, znalkyně v oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí, jako

„revizní znalecký posudek“, k jehož podání nebyla znalkyně kvalifikovaná, nelze

pominout, že tento znalecký posudek splňuje všechny procesní podmínky a

náležitosti kladené na znalecký posudek a není vadou, vyjadřovala-li se

znalkyně též k dříve zpracovaným znaleckým posudkům Jaromíra Kleina či Ing.

Jindřicha Figaly. Dokazování netrpí ani deficitem revizního znaleckého posudku,

jestliže obviněný soudu prvního stupně předložil důkazní prostředek v podobě

znaleckého posudku společnosti Ostravská znalecká a. s., akreditovaného

znaleckého ústavu. Tento posudek byl v hlavním líčení též řádně proveden, jeho

zpracovatelé Ing. František Vlček a Ing. Ondřej Fulneček vyslechnuti.

54. Odlišně je ale třeba nahlížet na výhrady vůči správnosti postupu soudů při

hodnocení závěrů znaleckých posudků Ing. Martiny Schulmeisterové a Ostravské

znalecké, a. s., které byly (při existenci dalších, již zmiňovaných znaleckých

posudků, jakož i znaleckého posudku Ing. Františka Císaře) zvažovány coby

jedině relevantní důkazní prostředky.

55. Soud prvního stupně zevrubně zrekapituloval obsah obou zmiňovaných

znaleckých posudků a připomněl, že ze závěrů znaleckého posudku Ostravská

znalecká, a. s., je patrno, že nedostatek znaleckého posudku Ing. Martiny

Schulmeisterové byl spatřován v tom, že nevycházela z váženého, ale

aritmetického průměru, a že pro srovnání použila objektivizované převody

pozemků s výměrou i pod 4 ha. Konečná obvyklá cena sporných o. pozemků byla v

závěrečné fázi kombinací analýz a závěrů ať již znaleckého posudku Ing. Martiny

Schulmeisterové či znaleckého posudku Ostravské znalecké, a. s. Dále je pak

zřejmé, že vycházel ze stanoviska znaleckého ústavu o vhodnosti vycházet z

váženého průměru a za vhodné měl použít srovnávací pozemky s velikostí nad 4

ha, avšak pouze z obce O. a přilehlých katastrálních území B. u O. a K.,

nikoliv též V., M., Z. u O., K. u O. a L. Je zjevné, že co do tohoto

„referenčního prostředí“ (zjednodušeně vyjádřeno) pro něj byl podkladem

znalecký posudek Ing. Martiny Schulmeisterové (str. 72 až 80).

56. Odvolací soud považoval za správné, že soud prvního stupně vycházel z obou

těchto posudků. Ty podle něj nestojí ve vzájemné opozici, naopak znalecký

posudek Ostravské znalecké, a. s., potvrzuje správnost znaleckého posudku Ing.

Martiny Schulmeisterové a je jen jeho doplněním co do výpočtu podle metody

váženého průměru. Oba znalecké posudky tvoří jeden celek, z čehož soud prvního

stupně vycházel. Odvolací soud akceptoval i způsob, jakým se soud prvního

stupně s posudky vypořádal. Vyselektování pozemků, jak je učinil nejprve

znalecký ústav, a jak tuto elekci dále upřesnil soud prvního stupně, má podle

něj logiku a je vesměs spíše ve prospěch obviněného. Odvolací soud odstranil

toliko nesprávný aritmetický součet, na který upozornil obviněný v odvolání, a

vyčíslil tak škodu způsobenou poškozenému na částku 4 421 976 Kč (str. 11, 12

rozsudku).

57. Dovolatel přiléhavě shrnul, že zásadní odlišnost v metodice znaleckého

posudku Ing. Martiny Schulmeisterové a Ostravské znalecké, a. s., spočívá v

tom, že zatímco prvně označená znalkyně použila pro stanovení obvyklé ceny

předmětných pozemků výpočet za použití aritmetického průměru ceny za 1 m? podle

realizovaných prodejů zemědělských pozemků i do rozlohy 4 ha v lokalitě

příslušného katastrálního území (O., B. u O., K. u O.), a došla tak k částce

17,50 Kč/m?, společnost Ostravská znalecká, a. s., vypočetla obvyklou cenu za 1

m? podle realizovaných prodejů zemědělských pozemků o velikosti nad 4 ha za

pomoci váženého průměru v odlišně stanoveném referenčním prostředí (O., B. u

O., K. u O., V., M., Z. u O., K. u O. a L.) a pracovala s částkou 12,70 Kč/m?.

S těmito dvěma odlišnostmi (aritmetický a vážený průměr a odlišné referenční

prostředí) se soud prvního stupně vypořádal tak, že přikročil k vlastnímu

výpočtu založenému na zkombinování metodiky obou znaleckých posudků, přičemž

sám bez bližšího, fundovaného vysvětlení, jež by mělo oporu v provedených

důkazech, sám vybral, které metody znalců je vhodné použít a sám pak podle

svého uvážení provedl vhodné matematické operace. V této souvislosti uvedl, že

„akceptoval stanovisko znaleckého ústavu o vhodnosti vycházet z váženého

průměru a taktéž akceptoval vhodnost použít srovnávací pozemky s velikostí nad

4 ha, avšak pouze z obce O. a přilehlých katastrálních území B. u O. a

K.“ (str. 80 rozsudku). Nalézací soud však nevysvětlil, proč v tomto ohledu

omezil srovnávané prodeje zemědělských pozemků právě jen na toto území

odpovídající jen v této části znaleckému posudku znalkyně Ing. Martiny

Schulmeisterové. Dovolací soud nevylučuje, že lze případně omezit srovnávané

prodeje právě na tuto část, ale nelze tak učinit jen na základě volné, laické

úvahy soudu. Ze znaleckého posudku Ostravské znalecké, a. s., se byť implicitně

podávala provázanost metody váženého průměru a části území, v nichž probíhalo

srovnání prodejů zemědělských pozemků (viz odpověď znalce Ing. Ondřeje Fulnečka

č. listu 1392). Proto se jevilo žádoucí, aby nalézací soud zpracovatele

znaleckého posudku Ostravské znalecké, a. s., vyslechl a zjistil, zda případné

omezení území srovnávaných prodejů zemědělských pozemků může zasáhnout do jimi

zvolené metodiky výpočtu obvyklé ceny pozemků a jak se případně promítne do

stanovení obvyklé ceny předmětných pozemků v O. Nestalo-li se tak, nutno

přisvědčit dovolateli, že soud prvního stupně nahradil v odborné otázce závěry

znaleckého posudku vlastním laickým názorem (srov. č. 40/1972, č. 62/1973 Sb.

rozh. tr.) a odvolací soud jeho pochybení nenapravil. Bude proto na něm, aby

tak učinil a zpracovatele znaleckého posudku Ostravská znalecká, a. s., Ing.

Františka Vlčka a Ing. Ondřeje Fulnečka k výše uvedeným otázkám vyslechl a poté

uvážil postup při stanovení škody odpovídající kritériím § 137 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud se nedomnívá, že nedostatky, na něž obviněný upozornil, je

nezbytné odstranit právě a jen cestou nového revizního posudku, jak obviněný

naznačil (viz část IV. bod 58.).

58. Nejvyšší soud ale nemůže souhlasit s názorem obviněného, že pro

správné určení výše způsobené škody bylo třeba odečíst protihodnotu, které se

dostalo poškozenému. Soud prvního stupně, vypořádávaje se s touto otázkou,

zmínil (s odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2002, sp.

zn. 9 To 117/02), že za situace, kdy obviněný uzavírá při realizaci podvodného

jednání kupní smlouvu v podvodném úmyslu a nejedná se o právní úkon činěný

vážně, výše škody vzniklé z takového jednání odpovídá ceně věci stanovené podle

§ 137 tr. zákoníku, kterou obviněný získal podvodným jednáním. V takovém

případě není škodou toliko rozdíl sjednané kupní ceny a ceny obviněným skutečně

zaplacené (str. 10, 11 rozsudku). Odvolací soud v obdobných souvislostech,

odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo

206/2016, uvedl, že při vyčíslení škody nelze odečíst majetkový prospěch, který

by případně poškozený získal z činnosti obviněného, pakliže šlo o navazující

činnost až po spáchání trestného činu (str. 9 rozsudku).

59. Obviněný nesouhlasil s argumentem odvolacího soudu, odkaz na jím označené

usnesení Nejvyššího soudu měl za nepřiléhavý a sám naopak odkázal na rozhodnutí

Nejvyššího soudu, s nimiž jsou závěry soudů v rozporu, a to konkrétně

rozhodnutí uveřejněné pod č. 27/1996 Sb. rozh. tr., rozsudky Nejvyššího soudu

ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 4 Tz 92/2005, či ze dne 14. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz

268/2001, z nichž podle něj plyne závěr, že pro určení výše způsobené škody je

nutno vycházet pouze z toho, oč se snížil majetek poškozeného.

60. Nejvyšší soud sdílí názor státního zástupce, že judikatura, na kterou

obviněný odkázal, se v posuzovaném případě neuplatní, neboť řeší situace

odlišné. Správně připomněl, že ve všech případech zmiňovaných v odkazovaných

rozhodnutích poškození měli záměr učinit majetkovou dispozici, v jejímž rámci

by za určitou protihodnotu převedli svůj majetek do dispozice pachatele.

Jestliže jim pachatel v podvodném úmyslu uhradil pouze část protihodnoty,

poškodil je skutečně jen o nezaplacený rozdíl, když v uhrazené části byl zájem

poškozených uspokojen a jejich cíl částečně realizován.

61. V projednávaném případě však nelze pustit ze zřetele skutečnost, že podle

dosavadních zjištění soudů poškozený vůbec neměl v úmyslu předmětné pozemky

prodat, a neměl tedy ani záměr za ně jakoukoliv protihodnotu přijmout. Jestliže

z něj za této situace obviněný lstivě danou věc vymámil s tím, že poškozenému

poskytne určité protiplnění, pak jde o protiplnění, které poškozený vůbec

nechtěl, a které by při znalosti všech okolností ani nepřijal, a proto se

nemůže výše škody, kterou vymámením věci obviněný poškozenému způsobil, o tuto

protihodnotu snížit. V daných souvislostech je třeba odlišit institut výše

škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu od škody způsobené trestným

činem, která byla poškozenému nahrazena a která nijak nesouvisí s podmínkami

trestní odpovědnosti. Poškozený, který neměl žádný záměr uzavřít spornou

smlouvu, věc prodat, byl uveden v omyl lstivým jednáním kupujícího, přičemž

celkový kontext jednání obou stran právního jednání vylučuje, aby při stanovení

výše způsobené škody coby znaku skutkové podstaty byla odečtena protihodnota,

které se dostalo poškozenému. Takové případné plnění může být pouze dodatečnou

náhradou dokonaným trestným činem podvodu způsobené škody, nikoliv krokem, v

důsledku něhož by se snížila škoda jako znak skutkové podstaty podvodu a tím

případně modifikovala i jeho právní kvalifikace.

62. Nad rámec řečeného lze souhlasit i s poznámkou státního zástupce, že v

případech, kdy poškozený vůbec nechce svou věc prodávat, pachatel lstí přesto

věc vymámí a poskytne protihodnotu, o kterou poškozený ani nestojí, by názor o

nutnosti odečtení protihodnoty od výše škody v praxi v mnoha případech vedl až

k vyloučení trestní odpovědnosti pachatele za podvod z důvodu chybějícího znaku

škody.

c) K otázkám neplatnosti právního jednání (kupní smlouvy)

63. K námitkám obviněného týkající se neplatnosti sporné kupní smlouvy, kterou

obviněný argumentuje ku podpoře svého tvrzení, že poškozenému nevznikla žádná

škoda, je nutné připomenout, že k otázce významu platnosti či neplatnosti

právního jednání (dříve právního úkonu) při posuzování trestní odpovědnosti za

trestný čin, jehož součástí objektivní stránky je určité právní jednání, se

soudní praxe vyjádřila již opakovaně a zaujímá konstantní právní názor, že

trestněprávně relevantní jednání je nutno posuzovat z hlediska jeho smyslu a

obsahu, nikoli s ohledem na jeho případnou platnost podle norem jiného právního

odvětví (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 36/2000 Sb. rozh. tr.,

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, nebo

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, aj.).

64. S ohledem na povahu námitek obviněného, jež se týkaly institutu „škody“ a

možnosti spáchání trestného činu prostřednictvím neplatných právních jednání,

dovolací soud pro úplnost odkazuje též na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně

na jeho nález ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, uveřejněný pod č.

218 ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR s právní větou: „V českém právním řádu není

definována škoda. Pojem „škoda“ či „ke škodě“ cizího majetku je nutno

interpretovat v kontextu příslušného právního předpisu či právního odvětví. V

trestním právu, resp. v ustanovení § 209 tr. zákoníku se jedná o škodu

nazíranou z pohledu úmyslu pachatele trestného činu, tj. ve vazbě na

subjektivní stránku. Jinak řečeno, jde o to, že pokud by se pachateli povedlo

někoho uvést v omyl, z jeho subjektivního pohledu by škoda měla vzniknout.

Občanské právo vychází naopak z objektivního pojetí škody a z ustálené

doktrinální definice škody jako majetkové újmy vyjádřitelné v penězích,

civilistické pojetí škody je proto objektivní, hmatatelné a vyčíslitelné.

Byly-li by stěžovatelovy úvahy o civilistickém pojetí škody i ve vztahu k

ustanovení § 209 tr. zákoníku dovedeny ad absurdum, nebylo by možné nikdy

naplnit skutkovou podstatu podvodu, šlo-li by o podvodný převod či dispozici s

věcí nemovitou či movitou, neboť z občanskoprávního hlediska by šlo vždy o

neplatné právní úkony“.

65. Aplikujeme-li tyto zásady na uvedený případ a vycházíme-li ze skutkových

zjištění soudů nižších stupňů, je zřejmé (při abstraktním posuzování), že

neplatnost sporné smlouvy není na překážku vyvození trestní odpovědnosti

obviněného, který v podvodném záměru, a při naplnění dalších znaků podvodného

jednání, měl sjednat s poškozeným spornou smlouvu, přičemž si byl vědom

skutečnosti, že se tak stalo proti vůli poškozeného a bez jeho vědomí.

Rozhodným je, že obviněný se vůči poškozenému měl dopustit jednání podvodné

povahy, a to se záměrem obohatit se vylákáním předmětných pozemků, jejichž

obvyklá cena by představovala poškozenému způsobenou škodu.

66. Namítal-li obviněný, že vzhledem ke komplexnosti kupních smluv by poškozený

na celé transakci v konečném důsledku vydělal, pak je nutno – opět jen v

abstraktní a teoretické rovině – podotknout, že tato námitka je zcela

irelevantní, jelikož obviněný jednáním popsaným v tzv. skutkové větě

odsuzujícího rozsudku naplnil všechny znaky zločinu podvodu podle § 209 tr.

zákoníku, přičemž případné protiplnění nemá vliv na trestní odpovědnost

obviněného, neboť, jak již bylo vyloženo výše, poškozený neměl vůbec záměr

předmětné pozemky převést a kupní smlouvu s obviněným uzavřít. Ze skutkových

zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že provedeným dokazováním byla vyloučena

jakákoliv vzájemná provázanost kupní smlouvy na tzv. o. pozemky a ostatních

kupních smluv (k tomu viz str. 98 rozsudku nalézacího soudu).

d) K některým otázkám zavinění

67. Obviněný rovněž napadl posouzení subjektivní stránky předmětného zločinu.

Za pochybení soudu pokládal skutečnost, že soudy vůbec neuvažovaly o

alternativě, že v důsledku nedorozumění mezi obviněným a poškozeným obviněný

jednal ve skutkovém omylu o existenci souhlasu poškozeného s prodejem

předmětných nemovitostí. Takový omyl by podle něj vylučoval závěr o úmyslu

obviněného, tedy i jeho odpovědnost za trestný čin podvodu. Aby mohl nalézací

soud konstatovat úmysl, musel by v souladu se zásadou presumpce neviny nejprve

takto uvedenou alternativu vyloučit a tento závěr odůvodnit, což se podle

názoru dovolatele nestalo.

68. Třebaže je za dané situace předčasné komplexně řešit otázku zavinění, jíž

se bude muset dále zabývat odvolací soud v řízení po zrušení jeho dovoláním

napadeného rozsudku a reagovat tak na námitky uplatněné i v dovolání, v obecné

rovině je vhodné připomenout, že o omylu skutkovém lze hovořit tehdy, jestliže

pachatel měl nesprávnou představu o skutečnostech podmiňujících jeho trestní

odpovědnost. Buď je neznal, nebo je naopak mylně předpokládal. Neznalost

uvedených skutečností musí mít vliv na trestní odpovědnost, především pokud jde

o takové formy zavinění, které vyžadují vědomí pachatele o nich. Skutkový omyl

negativní (§ 18 odst. 1 tr. zákoníku) nastane tehdy, jestliže pachatel nějakou

skutečnost požadovanou pro naplnění znaků uvedených v trestním zákoně nezná

nebo nezná okolnosti podmiňující jeho trestní odpovědnost. V takovém případě je

podle trestněprávní nauky i praxe soudů vyloučena trestní odpovědnost za

úmyslný trestný čin a za trestný čin spáchaný z vědomé nedbalosti; není ovšem

vyloučena odpovědnost z nevědomé nedbalosti (JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo

hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, str. 248).

69. Ze zjištění soudů, rozvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí, dosud

nevyplývá nic, na čem by bylo možné závěr o tzv. negativním skutkovém omylu

založit. Naopak, ze skutkových zjištění nalézacího soudu vyplývá, že obviněný o

neochotě poškozeného prodat předmětné pozemky a tudíž o jeho nesouhlasu s

takovým právním jednáním věděl, zneužil simplexní osobnosti poškozeného a

podstrčil mu v souvislosti s ověřováním podpisů na o. poště spolu s dalšími

listinami k podpisu spornou smlouvu (viz str. 97 rozsudku nalézacího soudu).

Bude ale na odvolacím soudu, aby se otázkou skutkového omylu explicitně zabýval

a vypořádal se s výhradami obviněného.

e) K zásadě subsidiarity trestní represe

70. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky

uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě

méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní

represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost

pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech

společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle

jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem

trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování

zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v

konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u

něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených

v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované

skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není

trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v

případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti

neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu

v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.

2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

71. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z

kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z

hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné

nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn.

I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda

s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění

odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující

právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního,

občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků

má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a

teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů

naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě

uplatňovat trestní odpovědnost.

72. Zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima

ratio) ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze chápat tak, že trestní

odpovědnost je vyloučena, když poškozená nebo jiná oprávněná osoba, na jejíž

úkor byl trestný čin spáchán, se domáhala nápravy protiprávního stavu

prostředky civilního práva, tedy že paralelně uplatňovala jiný druh

odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Proto

není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem

odpovědnosti, který nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in

idem. To platí tím spíše, jestliže pachatel vědomě zneužil prostředky civilního

práva k tomu, aby se na úkor oprávněné osoby obohatil nebo si zajistil jiné

výhody, a to způsobením škody či jiné újmy. Trestní odpovědnost by byla

vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze

dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti (tj. splnění cíle reparačního a

preventivního) a další represe již není nutná (srov. např. nález Ústavního

soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09, usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016, ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo

1518/2017, aj.). Bude tedy na odvolacím soudu, aby se i těmto otázkám věnoval,

a reagoval tak na výhrady uplatněné dovolatelem. Vyjdeme-li však z výše

uvedených hledisek, argumenty, které obviněný dosud uplatnil, prostor pro

použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku nedávají.

f) K některým dalším otázkám a problémům stojícím mimo důvod dovolání

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

73. Uplatnil-li dovolatel výhrady vůči hodnocení jeho osoby pro účely stanovení

druhu a výše trestu polemikou se závěrem soudu prvního stupně, který se týkal

povahy dvou usnesení o odložení věci, jde o výhradu, jíž nenaplnil deklarovaný

dovolací důvod. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že námitky

vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na

doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci důvodu dovolání uvedeného

v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněný ve svém

dovolání neuplatnil), a to jen tehdy, byl-li obviněnému uložen druh trestu,

který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu

stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná

pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu,

zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 41, § 42 tr. zákoníku a v

důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v

dovolání namítat. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno

rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je

však možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku

záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu,

jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být

uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v

trestném činu (blíže srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Žádnou vadu

této povahy však obviněný nenamítl. I přes uvedené bude na odvolacím soudu, aby

se námitkou předestřenou dovolatelem, byť v konečném důsledku pro úvahy o druhu

trestu a jeho výměře nijak zásadní, vypořádal. Obviněnému lze dozajista

přisvědčit v tom, že usnesení o odložení věci nemá povahu odsuzujícího rozsudku

a samo o sobě nemůže být hodnoceno k tíži obviněného. To ostatně neučinil ani

soud prvního stupně a jeho zmínka o usneseních o odložení věci (str. 100 i 101

rozsudku) nemá jasné a srozumitelné opodstatnění.

74. Obviněný poukázal rovněž na nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího

soudu, zejména na jeho stručnost. Vzhledem k již předloženému výkladu

uplatněného dovolacího důvodu lze konstatovat, že výhrady tohoto druhu

postrádají jakýkoli hmotněprávní charakter, který je dovolacím důvodem podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžadován. Nad rámec řečeného však není od věci

konstatovat, že byť mohl odvolací soud podrobněji vyložit důvody, pro které

neshledal výhrady uplatněné obviněným v jeho řádném opravném prostředku

důvodnými, nejedná se o takový druh vady, pro který by nemohl tento rozsudek

bez dalšího, nebyl-li by zatížen dalšími, relevantními vadami, obstát. Za

nepřijatelný totiž nelze označit postup odvolacího soudu, který odvolání

obviněného řádně přezkoumá, zabývá se v něm uplatněnými námitkami a posléze

odkáže na již učiněné závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil (k tomu

srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne

7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS

1153/16, aj.). Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu

s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o

opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí

stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na

druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami

skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího

stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci H. proti

Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Nutno ovšem konstatovat, že zejména v

souvislostech změny právního posouzení jednání obviněného bylo třeba se s touto

okolností pečlivě vypořádat a v odůvodnění rozsudku ji náležitým způsobem

vysvětlit (v kontrapozici s tím naopak odvolací soud bez bližšího objasnění

uvedl, že „…právní závěry soudu prvního stupně odpovídají zákonu a jsou v

souladu s jeho závěry skutkovými…, a proto vrchní soud použil právní

kvalifikaci jednání obžalovaného v nezměněné podobě“ (str. 13 rozsudku).

75. S ohledem na stávající stav dokazování nelze souhlasit s názorem

obviněného, že v trestním řízení, které předcházelo podání dovolání, došlo k

případu tzv. opomenutých důkazů. Ani podle judikatury Ústavního soudu (viz

např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5.

2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému

důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci

své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních

návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů

navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16.

2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze

dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS

173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na

zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění

soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit

třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž

ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s

předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit

ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje

vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument,

podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován,

bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)

ověřeno nebo vyvráceno.

76. K důkazům, které byly podle obviněného opomenuty, se odvolací soud

vyjadřoval v odůvodnění svého rozsudku zejména na str. 11. Soud nepřipustil

doplnění dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku na poškozeného z

důvodu, že již zpracovaný znalecký posudek ve spojení s výslechy znalců před

soudem je pro účely trestního řízení dostačující a nový znalecký posudek by

nemohl přinést nové objektivnější závěry. Takový důkaz by tedy byl nadbytečný.

Stejně tak soud nepřipustil další návrhy týkající se šetření ohledně okolností,

za kterých byly vybrány vkladní knížky poškozeného a jeho matky, jelikož tyto

návrhy byly založeny pouze na spekulacích a nesouvisí s projednávanou trestní

věcí. S důkazními návrhy, jež se týkaly problematiky vkladních knížek, se navíc

zabýval již soud nalézací na str. 81 až 83 rozsudku. Jakkoliv dovolací soud v

tomto stadiu řízení neshledal v postupu soudů existenci nedostatku, který by

bylo možno podřadit pod vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech, nic

nebrání obviněnému, aby případně navrhoval a předkládal důkazy na podporu jeho

stanovisek.

77. Nejvyšší soud v tomto stadiu řízení neshledal ani extrémní rozpor mezi

provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu v těch případech, které obviněný,

odvolávaje se na zásadu presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio

pro reo, ve svém dovolání příkladmo uváděl a které měly vazbu na hodnocení

věrohodnosti poškozeného L. U. Všechny důkazy, jež akcentoval soud prvního

stupně, spolu sice korespondují a obhajobu uplatněnou před soudem prvního

stupně, zopakovanou před odvolacím soudem a taktéž v mimořádném opravném

prostředku vyvracejí, nicméně bude na odvolacím soudu, aby se námitkami

obviněného zevrubně zabýval, poněvadž jsou z hlediska obhajoby obviněného

významné.

78. Obviněný též nesouhlasil s poznámkou nalézacího soudu, uvedl-li v úvodu

svého rozhodnutí, že pokud v tomto rozhodnutí nebude citována nějaká zpráva,

resp. listinný důkaz, pak to neznamená, že je nalézací soud nevzal v úvahu při

svém rozhodování ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. (str. 6 rozsudku soudu

prvního stupně). K této výhradě, již pokládá dovolací soud za marginální, je

třeba uvést, že rozsah dokazování je zřejmý z protokolů o hlavním líčení,

přičemž seznam provedených listinných důkazů je obsažen především v protokole o

hlavním líčení ze dne 2. 2. 2016 (č. listu 1091 – 1097) a v dalších protokolech

o hlavním líčení, které obsahují již menší počet listinných důkazů předložených

obviněným. Nutno podotknout, že z trestního řádu nevyplývá povinnost soudu v

odůvodnění svého rozhodnutí vypsat všechny provedené listinné důkazy a

postačuje tedy, když byly před soudem provedeny v souladu se zákonem, jsou

uvedeny v protokole o hlavním líčení a obviněný měl možnost se s nimi seznámit

a reagovat na ně. Soud pak takto provedené důkazy může, resp. musí, vzít při

svém rozhodování v úvahu v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Třebaže by je měl,

pokud byly z hlediska rozhodnutí o vině či trestu významné, výslovně označit,

jejich případné souhrnné označení (podle okolností) samo o sobě porušení zásad

spravedlivého procesu neznamená.

79. Se zřetelem k výše uvedeným závěrům Nejvyšší soud vyvodil, že dovoláním

napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném

nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř. Proto rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 6. 2017,

sp. zn. 3 To 142/2016, zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na

zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

jeho zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc

v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení je soud prvního

stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o

dovolání (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Bude tedy na něm, aby v rozsahu uvedeném v

tomto rozhodnutí doplnil dokazování o výslech obviněného i výslechy

zpracovatelů Ostravské znalecké, a. s., Ing. Františka Vlčka a Ing. Ondřeje

Fulnečka. Výslech obviněného je třeba zaměřit nejméně k otázkám, zda se jednání

dopustil jako osoba, která měla zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy

poškozeného, souvisejícím s možností právního posouzení jednání též podle § 209

odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, na což se obviněný touto cestu formálně

upozorňuje. Nejvyšší soud nevylučuje, že k řádnému objasnění věci bude nezbytné

opatřit a provést i důkazy další. Usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno jen v

důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže

dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Protože vady napadeného rozhodnutí

vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve

veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil

toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 2. 2018

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Soud: Nejvyšší soud

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. a) tr.ř.

Spisová značka: 8 Tdo 1336/2017

Datum rozhodnutí: 27.02.2018

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Heslo: Vazba

Dotčené předpisy: § 265l odst. 4 tr. ř.

Kategorie rozhodnutí: D

8 Tdo 1336/2017-II.-113

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2018 v řízení o

dovolání obviněného P. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.

5. 2017, sp. zn. 3 To 142/2016, ve spojení s opravným usnesením Vrchního soudu

v Olomouci ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 3 To 142/2016, jako odvolacího soudu v

trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2015, o

vazbě obviněného takto:

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný P. L. nebere do vazby.

Odůvodnění:

1. Obviněný P. L. v současné době vykonává nepodmíněný trest odnětí

svobody v trvání tří let a šesti měsíců, který mu byl uložen za zločin podvodu

podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku rozsudkem Krajského

soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 30 T 5/2015, ve spojení s

rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 3 To 142/2016,

ve spojení s opravným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 9. 2017,

sp. zn. 3 To 142/2016.

2. Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2018

dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5.

2017, sp. zn. 3 To 142/2016, coby soudu odvolacího v trestní věci vedené u

Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2015, a rozhodl tak, že podle §

265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5.

2017, sp. zn. 3 To 142/2016, ve spojení s opravným usnesením Vrchního soudu v

Olomouci ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 3 To 142/2016, a podle § 265k odst. 2 tr.

ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v

potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

3. Z ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. vyplývá, že vykonává-li se na

obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k

dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Na Nejvyšším

soudu tedy bylo, aby rozhodl o vazbě obviněného.

4. Nejvyšší soud při rozhodování o vazbě obviněného musel pečlivě vážit

důvody vazby podle § 67 tr. ř. Podle § 67 tr. ř. platí, že obviněný smí být

vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních

skutečností vyplývá důvodná obava, a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se

tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned

zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, b) že bude

působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit

objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo c) že bude opakovat

trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil,

nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, a dosud zjištěné

skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní

stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k

podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu

obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v

době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením

některého z předběžných opatření.

5. Obviněný v průběhu řízení před soudy obou stupňů nebyl ve vazbě,

jelikož důvody vzetí do vazby nebyly zjištěny. Tyto nebyly shledány ani v tomto

stadiu řízení. Nejvyšší soud proto rozhodl, že se obviněný nebere do vazby.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 2. 2018

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu