8 Tdo 150/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2023 o dovoláních obviněných 1) T. F., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, a 2) J. N., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 8 To 42/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 6/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. F. a J. N. odmítají.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 3. 2022, sp. zn. 63 T 6/2021, byl obviněný T. F. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. j) tr. zákoníku, a pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný J. N. byl uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, oba obvinění se tohoto zločinu dopustili ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

2. Podle skutkových zjištění uvedené trestné činy spáchali tím, že v době od 21. 4. 2019 do 8. 8. 2019 v Praze 6, XY, a jinde, v úmyslu obohatit se na úkor poškozené M. D., bytem Praha 6, XY, se dohodli s poškozeným P. H., že od něj prostřednictvím společnosti F. e. s.. s r. o., IČ: XY, XY, XY (dále „společnost FE“) koupí za částku 200.000 Kč společnost A., s. r. o., se sídlem XY, Praha 6 (dále „společnost A.“), a následně dne 13. 5. 2019 uzavřel obviněný J. N. na pobočce České pošty v Praze 6, s P.

H. „Smlouvu o převodu obchodního podílu“, na základě které se společnost FE stala vlastníkem společnosti A., a následně obvinění T. F. a J. N. využili k padělání smlouvu označenou jako „Kupní smlouva práva na užívání nemovitosti“, kterou dne 3. 5. 2019 uzavřela poškozená M. D. se společností A., tehdy zastoupenou P. H., a z této smlouvy vyňali poslední list obsahující závěrečné obecné smluvní ustanovení, podpisy a ověřovací doložky ÚMČ Praha 6, a tento list použili do listiny označené jako „Smlouva kupní“, na základě které měla M.

D. prodat nemovitost na adrese Praha 6, XY - zastavěná plocha a nádvoří na parcele č. XY, výměra 246 m2, jejíž součástí je stavba: XY č. p. XY, bydlení, stavba stojí na pozemku parcela č.: XY, budova v památkové zóně, zahrada na parcele č. XY, výměra 669 m2, pozemek v památkové zóně, vše zapsané na listu vlastnictví č. XY, katastrální území: XY obec: XY společnosti A., patřící tehdy P. H., za částku 2.500.000 Kč; a poté obviněný T. F., po předchozím uvážení v úmyslu usmrtit poškozené P. H. a M. D.

ve snaze zabránit prozrazení podvodu při převodu shora uvedené nemovitosti a s cílem získání majetkového prospěchu v souvislosti s převodem uvedené nemovitosti vylákal poškozené M. D. a P. H. na schůzku, kdy se setkali dne 6. 6. 2019 v 16:25 h na parkovišti restaurace XY u obce XY, sjezd z dálnice D1 č. XY, kam poškození přijeli v osobním motorovém vozidle Renault Fluence, černé barvy, RZ XY, následně tímto vozidlem jeli podle jeho instrukcí za vozidlem tovární značky Škoda Superb, žluté barvy, RZ XY, se kterým na schůzku obviněný T.

F. přijel, a dojeli k rekreačnímu objektu na adrese XY, který si obviněný T. F. předchozího dne pronajal od vlastníků objektu – manželů J. a D. Š., přičemž zde v blíže nespecifikované době od 6. 6. 2019 od 16:28 h do 7. 6. 2019 usmrtil oba poškozené, a to P. H. tak, že mu dosud nezjištěným předmětem, kterým působil opakovaně velkou silou, způsobil sečné rány hlavy s tříštivým rozlámáním lebky, a to sečnou ránu v levé čelně spánkové krajině délky 12 cm, zasahující ke kosti, sečnou ránu na rozhraní čelní a temenní krajiny délky 6,5 cm, zasahující ke kosti, tříštivé rozlámání klenby a spodiny lební - kosti čelní, levé kosti spánkové, přední a střední jámy lební, a tureckého sedla s puklinou pravé střední jámy lební a potrháním tvrdé pleny mozkové, krvácení pod pavučnici, rozhmoždění mozku - levého čelního, spánkové a temenního laloku mozku, v důsledku čehož došlo k pohmoždění mozku a smrti poškozeného, a M.

D.

usmrtil nezjištěným způsobem, kdy příčinu smrti nebylo možné pro pokročilou hnilobu s počínajícím zmýdelněním jednoznačně určit, ale pitevní nález odpovídá udušení z utopení, tedy že byla vhozena do vodní nádrže v momentě, kdy byla ještě naživu, poté jejich ostatky odvezl uvedeným vozidlem Renault Fluence na silniční most silnice XY, spojující obce XY a XY a vedoucí přes vodní nádrž Š., k tělům připevnil lano, řetězy a jako zátěž betonový prefabrikát a žulový kvádr, a těla hodil do vodní nádrže Š.

(těla poškozených se podařilo nalézt až na základě opakované rozsáhlé pátrací akce, kdy byla vytažena ze dna vodní nádrže Š. až ve dnech 23. až 24. 10. 2019); načež obviněný T. F. odstavil vozidlo poškozených poblíž XY, odkud je dne 13. 6. 2019 společně s obviněným J. N. převezli do Maďarské republiky, kde je odstavili v průmyslovém areálu na adrese XY, ul. XY, a kdy oba obvinění z vozidla demontovali registrační značky a vnitřek vozidla polili benzínem a blíže neurčeným pracím či mycím prostředkem, to vše ve snaze zničit případné stopy, následně se obvinění vrátili vlakem do České republiky a v úmyslu dokončit podvodný převod předmětné nemovitosti dne 14.

6. 2019 obviněný J. N. zajistil na poště v XY, XY, ověření kopie shora uvedené „Smlouvy kupní“, zároveň téhož dne připravil formulář označený jako „Návrh na vklad práva do katastru nemovitostí podle § 14 zákona č. 256/2013 Sb.“, který si stáhl online ze stránek katastrálního úřadu, obviněný T. F. jej poté opatřil falešnými podpisy poškozených M. D. a P. H., a dne 15. 6. 2019 falešný návrh na vklad společně s falešnou „Smlouvou kupní“ odeslal obviněný J. N. z pošty v XY na pracoviště Katastrálního úřadu pro hl.

m. Prahu, XY, kam byly listiny doručeny dne 17. 6. 2019, a na základě nich bylo zahájeno řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí pod sp. zn. XY, ale k jeho zápisu nedošlo v důsledku zásahu policie, a dne 8. 8. 2019 byla předmětná nemovitost podle § 79a odst.1 tr. ř. zajištěna jako nástroj trestné činnosti, a dále obviněný T. F. sepsal dne 1. 8. 2019 u notářky JUDr. Alexandry Červové, Národní obrany 823/37, Praha 6, „Notářský zápis“, sp. zn. NZ 232/2019, N 224/2019, na jehož základě se jediným společníkem společnosti A., stala společnost FE a dalším jednatelem této společnosti obviněný J.

N., načež notářský zápis a další potřebné listiny doručil dne 1. 8. 2019 na pracoviště Městského soudu v Praze k provedení zápisu v obchodním rejstříku, a v případě zápisu „Smlouvy kupní“ a převodu nemovitosti by způsobili poškozené M. D., škodu v celkové výši nejméně 23.844.230 Kč.

3. Obviněný T. F. byl odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný J. N. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 5.000.000 Kč, složený z 500 celých denních sazeb s výší denní sazby 10.000 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen trest propadnutí věci, a to zajištěných peněžních prostředků ve výši 1.500.000 Kč. Rovněž bylo rozhodnuto o povinnostech obviněných k náhradě způsobené škody a nemajetkové újmy.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 8 To 42/2022, rozhodl o odvoláních podaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně tak, že jej z podnětu odvolání obviněného T. F., jeho otce P. F. a matky I. F. částečně zrušil ve výrocích o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy týkajících se poškozených L. H., R. H. a L. H. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému T. F. uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozeným L. H. ve výši 500.000 Kč, R. H. ve výši 100.000 Kč a L. H. ve výši 100.000 Kč, a povinnost nahradit majetkovou škodu poškozeným R. H. ve výši 16.895 Kč a L. H. ve výši 16.894,50 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené s jejich nároky uplatněnými proti obviněnému J. N. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného J. N. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

II. Dovolání obviněného T. F.

5. Dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný T. F. prostřednictvím dvou obhájců z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c), g), h), m), l) tr. ř.

6. V dovolání zpracovaném obhájkyní JUDr. Alenou Tibitanzlovou, Ph. D., obviněný tvrdil, že neexistuje žádný přímý důkaz o jeho vině a není ani dostatek nepřímých důkazů, které by ve svém celku tvořily logicky propojený řetězec. Poukázal na to, že v trestním řízení nebylo objektivně prokázáno, že se zločinu vraždy dopustil. Soudy se věci dostatečně nevěnovaly, zejména se nezabývaly motivací obviněného, resp. bylo nutno, aby se jí zabývaly velmi podrobně, a proto poukázal na to, že o legální koupi nemovitosti dříve s poškozenou jednal a měl k tomu připravené finanční prostředky, nelze však dovodit, že by měl zájem na usmrcení majitelky nemovitosti. Za dům již zaplatil zprostředkovateli a po její smrti by jej již získat nemohl. Na předmětné schůzce na chalupě ve XY měla být obviněným poškozenému pouze předána část provize a poškozený mu měl předat účetnictví společnosti A., rozhodně však neplánoval poškozené usmrtit.

7. Obviněný v dovolání poukázal na své úvahy o tom, z jakých důvodů zvolil ke schůzce pronájem chalupy ve XY a závěr soudu prvního stupně, že si ji vybral proto, že dané místo dobře znal, označil za nepřesvědčivý. O plánovitosti jeho jednání nesvědčí ani to, že by se s poškozenými scházel pod přímým dohledem kamer u XY na exitu z dálnice D1 u XY Poukázal na obsahy svých dvou výpovědí s tvrzením, že soudy mu nepatřičně přičítaly k tíži zejména první výpověď učiněnou dne 23. 9. 2020 a 24. 9. 2020, od níž se dne 18. 12. 2020 distancoval. Poukázal na první výpověď, v níž tvrdil, že usmrtil pouze poškozeného za okolností odpovídajících případně nutné obraně. Kdyby této výpovědi soudy skutečně uvěřily, nemohly by jej z důvodu existence okolnosti vylučující protiprávnost uznat vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), j) tr. zákoníku. Prověrku výpovědi prostřednictvím fyziodetekčního zařízení obviněný navrhl písemně ve svém podání ze dne 29. 12. 2020 (srov. č. l. 3902 spisu), soudy ji však neakceptovaly. O nevědomí obviněného o tom, co se s poškozenými stalo, podle něj svědčí i fakt, že se poškozenému snažil dne 8. 7. 2019 dvakrát dovolat na mobilní telefon (srov. č. l. 3250 spisu).

8. Za pochybné obviněný označil údaje z telekomunikačního provozu jeho mobilního telefonu, o které vadně soudy opíraly závěr o jeho vině. Poukázal na rozpory ve znaleckých posudcích, které za účelem objasnění této otázky byly vypracovány. Z nich vyplynulo, že se telefon obviněného ve XY nenacházel, naopak pokrýval oblast jeho bydliště v XY, kde podle své obhajoby setrvával. Neztotožnil se s účelovým závěrem soudu, že nechal svůj mobilní telefon na místě úplně jiném, aniž by řešil, kdy a kde. Podle obviněného jde o smyšlený závěr soudů, jímž nemůže být objasněno, že se nacházel na místě činu. Znalci Václav Černý a Ing. Jakub Kříž se neshodli na zásadních skutečnostech, avšak shodně tvrdili, že vyhodnocování bylo prováděno policií nesprávně, což svědčí o nedůslednosti policejních orgánů, které pracovaly špatně při zpracování získaných údajů. Takový vadný postup nemůže jít k jeho tíži, mělo se uplatnit pravidlo in dubio pro reo (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/2006).

9. Znalec Ing. Jakub Kříž podle obviněného vadně vyhodnocoval data získaná podle zákona o policii. Policie mohla získat údaje až k příkazu soudu, a mohla je použít jen pro potřeby pátrání po poškozených (srov. Škoda, J.; Vavera, F.; Šmerda, R. Zákon o policii s komentářem. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 231). K vydání předmětných příkazů Obvodním soudem pro Prahu 6 došlo však až ve dnech 21. 6. 2019 a 8. 7. 2019, proto jsou původní záznamy nepřípustnými důkazy v trestním řízení. Navíc nelze ověřit, zda nedošlo k poškození nebo manipulaci s elektronickými daty (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15, anebo ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Odvolací soud pod bodem 45. nesprávně akceptoval závěry soudu prvního stupně a nesdílel názor obviněného, že záznamy nejsou autentické. Za nedostatek označil obviněný i to, že došlo ke smazání podstatných azimutů plynoucích z pořízených záznamů (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15), a že soudy nezkoumaly, jak se připojoval v jednotlivých místech k WIFI signálu, z čehož rovněž bylo možné určit, kde se pohyboval. Orgány činné v trestním řízení se po celou dobu řízení nepokusily vyhodnotit ani data, která získaly, ačkoli je o to obviněný žádal, a nezjišťovaly, zda se na místě činu nepohybovaly podle těchto dat i jiné osoby, ale zaměřily se výlučně na obviněného. Nebyly pořízeny ani záznamy z kamerového systému ve městě XY, ačkoli ty mohly prokázat, že se obviněný dne 6. 6. 2019 ve večerních hodinách pohyboval doma. Z uvedeného lze shledat, že orgány činné v trestním řízení neopatřily všechny dostupné důkazy, což svědčí o jejich selektivním přístupu, neboť záznamy, které mohly svědčit ve prospěch obviněného, nebyly zajištěny.

10. Za další pochybení, kdy soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny, obviněný považoval odůvodnění příkazu k odposlechu mobilního telefonu obviněného J. N., které svědčí o předpojatosti jak státní zástupkyně, tak Obvodního soudu pro Prahu 6 vůči obviněnému. Rovněž došlo k selekci důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení u výslechů osob z okolí obviněného, když vyslechnuti nebyli ani majitelé okolních objektů ve XY, ani sousedé v místě bydliště rodičů obviněného, kteří mohli potvrdit, anebo vyvrátit pohyb vozu obviněného.

11. Soudy se nevěnovaly dostatečnému objasnění věci i proto, že nezkoumaly, že platební karta poškozeného byla po jeho smrti dne 10. 6. 2022 v 6:28 h použita k platbě jízdenky v tramvaji v Praze, a nevypořádaly se s obhajobou obviněného, že v době použití této karty spal a neměl důvod k tomu na sebe upozorňovat. Nevěnovaly se ani trasologické stopě nalezené v chalupě ve XY, a to ani s ohledem na výpověď svědkyně D. Š., nezkoumaly, komu stopa, která nepatřila obviněnému, poškozeným a ani majitelům chalupy, patřila, když byl otisk podrážky ztotožněn se dvěma kriminálními činy v Praze v tomtéž roce.

Uvedené svědčí o tom, že na místě činu musela být další osoba. Na zábradlí mostu, odkud měl obviněný vhazovat těla poškozených do vodní nádrže, byly nalezeny stopy DNA, avšak tento poznatek zůstal dále nerozpracován. Ve spisovém materiálu absentuje i jakýkoli závěr o vyhodnocení pachových stop. Odvolací soud námitky podané vůči těmto pochybením v dokazování vypořádal pouze stručně, a to odkazem na odůvodnění soudu prvního stupně.

12. Orgány činné v trestním řízení pracovaly nedostatečně s verzí skutkového děje předloženou obviněným, že poškozená mohla být usmrcena poškozeným, ač je podporována jinými důkazy. Nebylo stanoveno ani přesné datum, natož hodina úmrtí, a proto tuto verzi nelze vyloučit. Mohl to být právě poškozený, u něhož dovolatel poukázal na osobní poměry a jeho snahy předmětnou nemovitost od poškozené získat, neboť i obviněným na jaře 2019 sám nabídl vyřízení možnosti odkoupení nemovitosti za provizi poté, co zjistil, že poškozená má sepsanou závěť a on po ní nic nezdědí. Svědci ho označovali za podivína a podvodníka, který příliš nekomunikoval, měl se chovat k poškozené agresivně, hlasitě a vulgárně na ni křičel, bil jí atd. Poškozená byla několikrát na policii kvůli domácímu násilí a na poškozeného podala trestní oznámení (srov. č. l. 409 a č. l. 4012 spisu). V tomto směru bylo postupováno nedůsledně. Není vyloučeno, že poškozený mohl o nemovitosti jednat i s jinými osobami. I když neměl povoleno užívat služební automobil k osobním účelům, tak s ním jel více než 100 km jednat s obviněným. Není jasné, kde měl obviněný předmětné náčiní, jež měl v souvislosti se smrtí poškozených použít, uchovávat, neboť to si mohl dopředu připravit také poškozený, jelikož původ těchto předmětů nebyl v trestním řízení nikdy zjišťován.

13.Závěru o tom, že poškozené zavraždil, odporují i zjištění znalců z oboru soudní psychologie a psychiatrie, kteří k jeho osobě nenalezli známky primární pudové agresivity, když právě výsledky znaleckého zkoumání mají význam pro ukládání výjimečného trestu. Podstatné jsou i rozpory ohledně toho, kde přesně došlo k usmrcení poškozených, když na místě činu nebyly nalezeny krevní stopy, ale pouze střepy z rozbitého lustru, dvě kapky biologického materiálu, z nichž byla zjištěna DNA poškozeného a trasologická stopa. Sám obviněný by nezvládl zcela odklidit veškeré krevní stopy, včetně mikrostop, a to zejména za situace, kdy soud prvního stupně dospěl k závěru (srov. bod 111. rozsudku), že k útoku na poškozeného došlo v obývacím pokoji objektu. Uvedené stopy však pro tento závěr nesvědčí. Krevní stopy nebyly nalezeny ani ve vozidle poškozeného či obviněného a nelze dovozovat, že by veškeré stopy byly odstraněny mycím prostředkem a benzínem, jehož použití nebylo jednoznačně prokázáno. Krev nebyla nalezena ani na oblečení obviněného, přičemž podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, musel pachatel zaútočit sečnou zbraní, a tedy rána musela masivně krvácet. Obvinění mohli do Maďarska odvézt úplně jiné auto než to, kterým měla být těla poškozených odvezena.

14. Nedostatečně soudy podle obviněného objasnily způsob usmrcení poškozených a průběh činu pouze domýšlely (viz bod 111. rozsudku), když nebyl identifikován vražedný nástroj a soud rovněž domýšlel, že si jej musel obviněný přinést s sebou a poté jej odklidit. Nepřesvědčivé závěry soudy učinily i ohledně dalších skutečností týkajících se důvodu objednání chalupy. Nesprávné je i zjištění, že oba poškozené usmrtil právě on v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch a zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin. Vadnými jsou podle obviněného závěry soudu o tom, že obviněný poškozenou omámil mirtazapinem, jenž byl nalezen pouze v žaludku poškozené a prosákl do sleziny, nebyl v játrech poškozené, a tedy se nemetabolizoval a neměl jak účinkovat, kdy množství potřebné k omámení by bylo podle obchodovatelné síly 22 až 67 tablet, kdežto podle znaleckého posudku z oboru toxikologie šlo pouze o stopové množství (podle znalkyně šlo o terapeutickou hladinu dané látky, která neměla na poškozenou žádné sedativní účinky). Poškozená navíc mohla daného antidepresiva užít před cestou na XY sama. Z výpisu předepsané medikace poškozené plyne, že antidepresiva běžně užívala (jen s účinnou látkou escitalopram). Obdobná argumentace platí i u poškozeného, u něhož bylo zjištěné THC a amfetamin. Tyto nesrovnalosti měly být hodnoceny ve prospěch obviněného.

15. Obviněný se neztotožnil se závěrem soudů, že při své váze 75 kg a hubené postavě zvládl přehodit těla o váze 86 kg a 103 kg přes zábradlí do vodní nádrže. Vznášené pochybnosti soudy neakceptovaly a neodstranil je ani vyšetřovací pokus ze dne 26. 11. 2019, protože policejní orgán vzal figurínu s pevným těžištěm, na kterou nastrojil závaží s nižší váhou oproti hmotnosti poškozených (o 7 kg lehčí), a figurant byl vyšší i zjevně trénovanější. Nebyla brána do úvahy ani posmrtná ztuhlost lidského těla, a soud připustil i odlišnou reakci figuríny. Obdobně hodnotil i vyšetřovací pokus o možnosti umístění těl do kufru vozidla Renault Fluence. Obtížnou manipulaci s tělem dokládá i videozáznam pořízený z vyšetřovacího pokusu. Podle tohoto experimentu nebylo možné, aby osoba s parametry obviněného v té době byla schopna zvládnout uvedeným způsobem tělo poškozené, neboť bylo prokázáno, že k tomu bylo třeba dvou osob.

16. Za neúčinné a nepoužitelné důkazy obviněný označil ty, které byly provedeny místně nepříslušným policejním orgánem, státním zastupitelstvím a soudem během přípravného řízení, protože místní příslušnost byla založena místem spáchání činu a vyšetřování mělo být vedeno orgány působícími na okrese Havlíčkův Brod, o tom svědčí i to, že později Městský soud v Praze vyslovil svoji místní nepříslušnost, ač se tak mělo stát již ve vztahu k orgánům činným v přípravném řízení. Obviněný se neztotožnil s argumentací odvolacího soudu v bodě 30. jeho rozhodnutí, že v době, kdy bylo nutné konat úkony přípravného řízení, nebylo místo spáchání činu známé. Proto k postoupení věci mělo dojít nejpozději v době ztotožnění těl poškozených (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2632/12). Veškeré úkony, které byly provedeny nepříslušným Městským soudem v Praze, i když jeho rozhodnutí bylo později zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 8 To 24/2021, a věc byla přikázána Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, byly neúčinné. Pokud odvolací soud v bodech 34. a 35. rozsudku sdělil, že až do podání námitky o místní nepříslušnosti byl Městský soud v Praze příslušným soudem, obviněný se neztotožnil s tím, že by místní nepříslušnost soudů vznikala až od okamžiku, kdy o námitce rozhodl soud. Proto jsou důkazy provedené Městským soudem nepoužitelné a Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích z nich neměl vycházet.

17. K porušení pravidel nutné obhajoby obviněný [§ 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.] poukázal na znění § 165 odst. 2, 3 tr. ř. s tím, že dne 9. 9. 2019 obhájce sdělil, že žádá být informován o všech vyšetřovacích úkonech, avšak se tak nestalo, protože nebyl vyrozuměn o konání vyšetřovacích úkonů provedených ve dnech 23. 10. 2019 a 24. 10. 2019, kdy došlo k vylovení a ohledání těl poškozených a 31. 10. 2019, kdy byly vyloveny zátěže. Nadto na den 24. 10. 2019 na 15:00 byl nařízen výslech svědka v Praze a další dva výslechy v Brně, ačkoli k vylovení těl došlo v 14:58. Způsob, jakým se s tímto nedostatkem vypořádal odvolací soud v bodě 40., je podle obviněného nesprávný. Vytkl, že orgány činné v trestním řízení neměly samy porovnávat kamení a dlaždice u chalupy ve XY (dne 26. 11. 2019), ale o tomto úkonu mělo být pořízeno odborné vyjádření. Vadu obviněný spatřoval i v realizaci domovních prohlídek, jimž byla přítomna nezúčastněná osoba, avšak v protokolech chybí označení jejího zaměstnání, a proto jsou takto provedené důkazy relativně neúčinné, neboť uvedená vada nebyla nikdy odstraněna.

18. Obviněný poukázal na nedostatky v prováděném dokazování, jímž nebyla jeho vina dostatečně objasněna, nesouhlasil se závěry odvolacího soudu uvedenými v bodě 45. jeho rozsudku, protože soud prvního stupně v rámci dokazování důkazy deformoval, protože soudy z některých důkazů vytrhávaly určité skutečnosti a na straně druhé nahodile vybíraly některé aspekty, které mylně vzbuzují dojem, že do sebe logicky zapadají, a tedy nehodnotily obsah jednotlivých důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Nesoustředily se na to, aby ve věci zjišťovaly jiného pachatele. Ze všech uvedených důvodů nebyla (viz v dovolání citovaná rozhodnutí Ústavního soudu) dodržena zásada presumpce neviny.

19. Obviněný závěrem učinil návrh, aby byl zproštěn viny a byl dán podnět k návrhu na přerušení výkonu rozhodnutí.

20. Prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Lukáče obviněný T. F. v dovolání rozvedl důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m), l) tr. ř. a vytýkal obdobné nedostatky, jak jsou uvedené výše.

21. Lze shrnout, že též poukázal na extrémní rozpory, které spatřoval v provedeném dokazování s tím, že neexistuje žádný důkaz o jeho vině, soudy nedůvodně neuvěřily jeho obhajobě, pátrání se nevedlo směrem k trasologické stopě, neboť osoba, která ji zanechala, nebyla zjištěna. Soudy vadně vyhodnotily jím uváděný důvod, proč se vracel pro telefon na XY, poukázal na vadné závěry odvolacího soudu vyjádřené v bodě 45. přezkoumávaného rozsudku, a připomenul i neexistenci krevních stop ve vozidle Renault Fluence, kterým měla být těla převážena. Zmínil i nesprávné posouzení jeho osobnosti vzhledem k informacím o jeho působení ve sportovních klubech. Ve vztahu ke své nevině zmínil i malé množství mirtazapinu v krvi poškozené M. D. ohledně jejího možného omámení. Tvrdil, stejně jako v předchozím zpracování dovolání, že ve věci existují procesně nepoužitelné důkazy, za něž označil zejména znalecký posudek Ing. Jakuba Kříže, protože byl vypracován i na základě dat z 18. 6. 2019 získaných bez povolení soudu a nedošlo k provedení tzv. kontrolního součtu pro ověření integrity a autenticity dat, a to za situace, kdy existovalo podezření na porušení integrity dat, a to i s ohledem na závěry znalce prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc. Těmto výhradám se soudy nižších stupňů dostatečně nevěnovaly a nevypořádaly je, nesprávně dovodily, že si měl znalec opatřit data přímo od operátora, ačkoli ta se nenachází na přílohovém CD. Vytýkal způsob, jakým byl podle § 105 odst. 1 tr. ř. tento znalec přibrán dne 28. 6. 2021 na základě usnesení státního zastupitelství, ačkoli v řízení před soudem není státní zastupitelství oprávněno znalce přibírat.

22. Za procesní nedostatek označil, že nedošlo k opravení protokolů z hlavního líčení konaného dne 12. 1. 2022, ačkoli o to požádal již dne 14. 6. 2022 (č. l. 5389 spisu), odvolací soud o jeho námitkách vůbec nerozhodl a nepostupoval podle § 57 tr. ř., ačkoli tak učinit měl. Soudy však nepostupovaly důsledně ani ve smyslu § 105 odst. 3 tr. ř. a nevypořádaly se s námitkami o nepřezkoumatelnosti posudku znalce Ing. Jakuba Kříže (viz nález ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/2008).

23. Proti místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 obviněný brojil poukazem na obsah Žádosti o provedení dožádání ze dne 18. 6. 2019 (č. l. 4034 až 4036 spisu) a návrhu ze dne 21. 6. 2019 (č. l. 1167 až 1170 spisu), a vytýkal Vrchnímu soudu v Praze nesprávné úvahy o tom, proč o vadnou místní příslušnost nešlo. Podle obviněného došlo k porušení zákona v tom, že dozor nad řízením vykonávalo Městské státní zastupitelství v Praze a zajišťovací úkon podle hlavy čtvrté trestního řádu byly vydány nepříslušným soudem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 19.

4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14). Proto jsou všechny důkazy na základě nich pořízené nezákonné. Podle obviněného byly všechny předpoklady pro stanovení místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 nesprávné, pokud bylo uváděno, že přesné místo, kde mohl být čin spáchán, nebylo možné aktuálně zjistit. Soudy učinily skutková zjištění, která neodpovídala skutečnému obsahu jeho tvrzení, a vyšla z jeho procesně nepoužitelných výpovědí, které učinil při hlavním líčení před Městským soudem v Praze dne 23.

a 24. 9. 2020, jenž však byl místně nepříslušným.

24. Obviněný rovněž tvrdil, že došlo k selektivnímu přístupu k důkazům již ze strany policejního orgánu a porušení práva na obhajobu tím, že nebyl včas vyrozumíván o úkonech trestního řízení, ač o to bylo od počátku žádáno (viz absence vyrozumění při vylovení těl poškozených a zátěží), a poukázal i na nedostatky při těchto úkonech, a to s odkazem na reakci odvolacího soudu v bodě 40. rozsudku, a zdůraznil i nejasnosti při stanovení doby úmrtí poškozených. Obviněný zmínil zatajení důkazů ohledně pohybu obviněného, neboť je policie účelově nezařadila do spisu, a proto došlo k zatajení dat z WIFI v domě rodičů obviněného a v chalupě ve XY ze dnů 6. 6. a 7. 6. 2019, záznamů z kamerových systémů v XY, provozní knihy kamerových záznamů, výslechu svědka M. M. (č. l. 4037), záznamů z kamerového systému v XY, záznamů z kamerového systému XY v XY, z čerpací stanicce XY, z domu v Praze 6, XY, a z tramvaje ze dne 10. 6. 2019 (č. l. 1600 spisu). Stejně tak soud nevyhověl návrhu na zjištění, kdo přesně odeslal SMS z telefonu poškozeného P. H. dne 7. 6. 2019 v 15:15 h, nevyslechl paní H. L. a neprovedl obhajobou předložené důkazy na č. l. 3853 a 3854 spisu a CD s videosekvencemi založenými do spisu 18. 12. 2020. Soud pochybil, pokud nevyhověl jeho požadavku, aby podle § 110 odst. 1 tr. ř. přibral znalecký ústav a zadal mu revizní znalecký posudek ze soudního lékařství a toxikologie, a to zejména na to, jaký vliv mohl mít na poškozenou mirtazapin zjištěný v její krvi o obsahu 0,04 mg/l, jenž byl v 250x menší dávce, než ve které nastává signifikantní útlum. Podle obviněného bylo nedostatkem, že soud prvního stupně preferoval závěry znalců jedné strany, aniž by posudky podané znalci nechal přezkoumat ústavem, nebo že nebyly ztotožněny osoby a zařízení, které přijímaly signál z vysílače H., a nebyla provedena rekonstrukce skutku se zaměřením na krvácení poškozeného P. H. a možnost odstranění všech stop jeho krve, což založilo důvod pro porušení zásad spravedlivého procesu.

25. Z uvedených důvodů nebylo řádně objasněno, že obviněný je pachatelem, podle něj nedává smysl, aby se rozhodl usmrtit poškozené ještě před tím, než byl proveden vklad práva do katastru nemovitostí. Nadto znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, byl opět vyhodnocen v jeho neprospěch, stejně jako skutečnosti z něj plynoucí svědčící v jeho prospěch. O motivu obviněného nesvědčí ani to, že byl ze strany poškozené odmítnut již dříve, a přesto ji tehdy neusmrtil, přičemž se spoluobviněným J. N. investovali i do jiných projektů, a tudíž jediná nemovitost nebyla důvodem k podvodu či vraždě. Naproti tomu podle obviněného motiv k vraždě i podvodu měl poškozený P. H.

26. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 8 To 42/2022, v celém jeho rozsahu, pokud jde o jeho osobu, a v návaznosti na to také rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 3. 2022, sp. zn. 63 T 6/2021, co do jeho výroku o vině trestným činem vraždy, výroku o uložení trestů, výroku o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody a výroku o náhradě škody poškozené Církvi československé husitské, zrušil, a v návaznosti na to podle ustanovení § 265m odst. 1 tr.

ř. rozhodl ve věci rozsudkem znovu sám tak, že se obviněný podle ustanovení § 226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro část skutku, jímž se měl dopustit trestného činu vraždy, alternativně aby podle § 265k tr. ř. napadený rozsudek v celém jeho rozsahu, pokud jde o jeho osobu, a v návaznosti na to také rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 3. 2022, sp. zn. 63 T 6/2021, co do jeho výroku o vině trestným činem vraždy, výroku o trestu a náhradě škody poškozené Církvi československé husitské, zrušil, a v návaznosti na to podle ustanovení § 265l odst. 1, 3 tr.

ř. věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. obviněný požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

III. Dovolání obviněného J. N.

27. Obviněný J. N. dovolání podal prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. a vytýkal vady skutkové povahy, od nichž se odvíjí nesprávná právní kvalifikace. Zásadní nedostatky spatřoval v tom, že soudy neodlišovaly mezi individuální vinou každého z obviněných, neboť činy obou pachatelů spojovaly do společného závěru o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu, aby mohl být uznán vinným, když neexistuje důkaz, který by ho s podvodným jednáním spojoval, protože z dokazování nevyplynul žádný důkaz, jenž by prokazoval (viz body 39. a 111. rozsudku soudu prvního stupně), že se aktivně podílel na přípravě „Kupní smlouvy práva na užívání nemovitosti“ nebo, že by vůbec věděl, že byla vyhotovena falešná smlouva, příp. zfalšovány podpisy na návrhu na vklad do katastru nemovitostí. Dokazování v tomto směru provedené i argumenty soudů považoval za účelové a odporující postupům podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože nic neprokazuje, že by to byl právě on, kdo poškozenou M. D. uvedl v omyl. Tvrzení soudu v tomto směru učiněná jsou nesprávná, a navíc i nedoložená skutečnými okolnostmi, které by z dokazování vyplynuly, naopak soud přehlížel tvrzení obviněných, např., že uváděli, že Smlouvu o užívání nemovitosti chtěli mít připravenou v případě, že by nedošlo k podpisu kupní smlouvy, aby mohli nemovitost používat alespoň pro sídlo firmy A. Na vadném hodnocení okolností, za kterých vznikla tato smlouva, je založena celá vadná argumentace soudu v bodě 111., ač se jedná o rozhodnou skutečnost určující vinu obviněných. Obviněný navíc zdůraznil, že i když mu je kladena za vinu odpovědnost i za pokus podvodu na poškozené M. D., s tou se v rozhodném období nesetkal, nejednal a ní a nemohl se účastnit uvedeného podvodu. Vyvracel, že by podle obsahu jeho výpovědi mohly soudy dojít k závěru, že se k činu doznal. Nic nemůže vést k závěru, že by o padělání podpisů věděl, a pokud se doznal obviněný T. F., nelze toto jeho doznání vztahovat i na něj.

28. Nesprávnými jsou podle dovolatele i závěry soudu o kupní ceně nemovitosti (viz bod 39. rozsudku prvního stupně), protože jsou nejen věcně nesprávné a logicky chybné, ale jde o úvahy směšné, protože jsou odtržené od reality a běžných obchodních vztahů. Nesouhlasil proto s tím, že pokud měl představu o tom, že cena nemovitosti se pohybovala v řádech desítek milionů korun, spáchal trestný čin podle odstavce 5 § 209 tr. zákoníku, ačkoli rozdíl v ceně, kterou měli do smlouvy uvést a nejpříznivějšího odhadu znalkyně, měl činit pouze 8.300.000 Kč, což by této právní kvalifikaci neodpovídalo. Jde o další příklad, že soud hodnotil důkazy účelově v neprospěch obviněných. Soud právě takovýmito úvahami prokázal, že při hodnocení okolností případu nebyl nestranný a důkazy interpretoval tak, aby podpořily závěr o jeho vině.

29. Za absurdní obviněný označil závěr soudu, že změněnou výpověď obviněného T. F. považoval za pravdivou v části týkající se odvozu auta poškozeného do Maďarska (bod 81.), ačkoliv na druhé straně tvrdil, že ve výpovědi tohoto obviněného jsou zřejmé vzájemné vnitřní rozpory, účelová tvrzení a nekonzistentní nelogické změny ve výpovědích (bod 17.), kdežto jeho výpovědi neuvěřil, a nebral tak do úvahy, že popřel, že by s autem poškozeného jakkoli manipuloval a podílel se na odmontování registrační značky, polití vnitřku vozidla benzínem a čištění blíže neurčeným pracím či mycím prostředkem za účelem zničení případných stop.

30. Skutková zjištění obviněný J. N. zpochybnil i u autorství elektronických dokumentů (viz bod 111. a body 50. a 51. rozsudku soudu prvního stupně), které měl připravit, protože závěry o tom z technického hlediska považoval za nesprávné, neboť soud ztotožnil název uživatelského účtu se skutečnou fyzickou osobou J. N. Přitom ze znaleckých posudků RNDr. Vlastimila Klímy mohlo toliko vyplynout, jak byl nazván „uživatelský účet na počítači“, avšak ne to, že „autorem“ byl konkrétní „uživatel“, nebo dokonce, že by tímto uživatelem měl být přímo obviněný J. N. Nedošlo tudíž ke ztotožnění osoby, která skutečně byla pod uživatelským účtem přihlášena a s dokumenty nakládala. Nadto oba obvinění sdíleli společnou domácnost na adrese Praha 6, XY, a v tomto bytě měli oba společný notebook, který užívali, a jenž patřil jeho otci, který je vlastníkem licence programu Word, na němž byl trvale přihlášen jeho uživatelský účet s názvem „J. N.“. Rozvedením skutečností v bodech 50. a 51. dochází soud podle obviněného ke zkreslujícím a z technického hlediska věcně nesprávným závěrům. Chtěl-li soud ztotožnit konkrétní osobu jen na základě názvu účtu, což je podle znaleckého posudku prof. Vladimíra Smejkala logický nesmysl, musel by si u společnosti Microsoft vyžádat skutečného majitele licence, kterým rozhodně nebyl obviněný J. N. Z metadat u textových souborů tudíž nebylo možné činit jakýkoliv závěr o tom, která konkrétní osoba dokument vytvořila. Proto nebylo prokázáno, kdo byl skutečně autorem dokumentu „Smlouva o koupi“, ani kdy byl vytvořen či upraven. Soudu prvního stupně obviněný vytkl, že vzhledem k používání množného čísla v případech označování obviněných nemá jasno, kdo z obviněných smlouvy vytvořil, což koresponduje s již výše vznesenou námitkou, že soud v rozporu s principem individuální trestní odpovědnosti, pod tíhou důkazní nouze, účelově vytvořil z obou obviněných, které do této chvíle důsledně odlišoval, jedinou společnou jednotku. Zároveň nevyjasnil, co znamenala výpověď obviněného T. F., že „o detailním znění obsahu smlouvy s poškozeným H. jednal obviněný N., zatímco on sám mu pomáhal smlouvu připravit po technické stránce (č. l. 3517, 3525 spisu).“

31. Rozpor podle dovolatele existuje i u zjištění v bodech 39. a 50. rozsudku soudu prvního stupně, neboť se v nich na jednu stranu uvádí, že žádný z obviněných s poškozenou M. D. po celou dobu jednání obviněných směřujícího k nabytí její nemovitosti do vlastnictví nebyl v kontaktu, a na druhou stranu odkázal na dopis ze dne 17. 4. 2018, adresovaný poškozené od obviněného J. N. Závěry, které soud činí ve vztahu k těmto důkazům, obviněný označil za vzájemně protikladné a odporující si. Poukázal i na rozpory ve znaleckých posudcích RNDr.

Vlastimila Klímy z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, včetně jeho dodatků, jakož i příloh na DVD, a prof. Ing. Vladimíra Smejkala, jenž dospěl v bodě 17. svého znaleckého posudku k závěru, že posudek znalce RNDr. Vlastimila Klímy je nepřezkoumatelný. Znalec RNDr. Vlastimil Klíma se totiž podle znalce prof. Vladimíra Smejkala dopustil zásadní nepřesnosti, ze které poté následně ve svých skutkových zjištěních vyšel i soud v napadeném rozsudku. Znalec prof. Vladimír Smejkal zmínil i určitou pochybnost o datu vytvoření souboru „Kupní smlouva práva na užívání nemovitosti 16.

10. 2019“, neboť byl vytvořen více než měsíc po zpracování znaleckého posudku RNDr. Vlastimila Klímy (9. 10. 2019). Není tedy zřejmé, kdo a kdy tuto kopii vytvořil, ale je pravděpodobné, že s ohledem na datum to nemohl být nikdo z obviněných. Podle znalce prof. Vlastimila Smejkala je nepochybné, že s daty mohlo být manipulováno bez možnosti následného ověření skutečného autora, když se zařízením, a tedy i s daty nakládaly nezjištěné osoby. Znalec uvedl, že jméno obviněného J. N. se mohlo do metadat jakéhokoli dokumentu dostat zcela bez jeho přičinění.

Na základě své argumentace tudíž obviněný J. N. vyvracel skutkový závěr nalézacího soudu uvedený v bodu 51. rozsudku, že předmětný soubor „Kupní smlouvu práva na užívání nemovitosti“ zpracovával jakožto jeho autor, a že tvůrci navazujících úkonů k podvodnému získání nemovitosti patřící poškozené M. D., byli jednoznačně od samého počátku obvinění, protože podle něj pro takový závěr nejsou ve věci žádné průkazné důkazy, a ty, o něž se soudy opíraly, nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, protože nebylo možné vycházet ze závěrů znalce RNDr.

Vlastimila Klímy. Z uvedených důvodů se obviněný neztotožnil ani se závěry soudu prvního stupně popsanými v bodě 53. jeho rozsudku.

32. Vady spatřoval obviněný i v právní kvalifikaci zločinu podvodu, neboť soud pro stanovení výše škody považoval za určující znalecky určenou cenu nemovitosti dosahující škody velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku (viz body 71., 72. rozsudku soudu prvního stupně). Považoval ji za minimální tržní cenu, s tím, že mohla být pravděpodobně více než dvojnásobná, s čímž se ztotožnil i odvolací soud (viz bod 50. jeho rozsudku). Soudy vadně vycházely ze závěru, že poškozené M. D. mohla být způsobena škoda v celkové výši nejméně 23.844.230 Kč, ač šlo při určení škody o rozdíl v kupní ceně a hodnotě nemovitosti, jenž činil pouze 8.300.000 Kč, což je částka, která měla být určující pro stanovení škody značné ve smyslu odstavce 4 písm. d) § 209 tr. zákoníku.

33. Nesprávným podle dovolatele bylo i hodnocení znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace nemovitosti včetně jeho dodatku, neboť závěry znalkyně se ocitly v rozporu se znaleckým zadáním ze dne 18. 11. 2019. Sama znalkyně (zpracovatel znaleckého posudku) připustila při svém výslechu dne 14. 3. 2022, že vypracovala znalecký posudek nikoliv na cenu obvyklou, ale zjištěnou podle příslušného zákona a vyhlášky platných v červnu 2019, neboť tehdy jí byl úkol zadán. Podle obviněného uvedené skutečností svědčí o pochybnostech, které jsou určující pro nesprávnost zjištěné škody. Základní požadavek na stanovení obvyklé ceny nemovité věci ke dni 17. 6. 2019 však nebyl naplněn, neboť zhotovitelka znaleckého posudku nenašla, a ani nehledala, obvyklou cenu nemovité věci a nepoužila k tomu určené právní předpisy, ačkoli je ve zdrojích znaleckého posudku uvedla. Z těchto důvodů obviněný připomněl pravidla pro určování ceny obvyklé podle ustanovení § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, která se má stanovovat podle statistického vyhodnocení, nikoli podle cenového předpisu, což učinila zhotovitelka posudku v této věci, a tudíž nepostupovala v souladu se znaleckým zadáním. Podle obviněného pozemky nebyly oceněny podle cenové mapy stavebních pozemků města Prahy, resp. není znám původ stanovení jednotkové výše 15.120 Kč/ m?, zpracovatelem znaleckého posudku. Znalecký posudek navíc neobsahuje vysvětlení některých úvah znalkyně, např. o neexistenci obdobných nemovitostí na trhu, a fotodokumentaci posuzované nemovitosti, a proto jej obviněný J. N. považoval za neobjektivní a hrubě zkreslený. Sama znalkyně navíc při výslechu dne 14. 3. 2022 připustila, že ve znaleckém posudku špatně vyplnila koeficienty. Uvedené nedostatky však soudy neodstranily postupem podle § 109 tr. ř. V projednávané trestní věci namítané nedostatky, rozpory a vady znaleckého posudku soudy neodstranily ani výslechem znalkyně, ani doplněním posudku. Jde tedy o znalecký posudek nesprávný, neúplný, a proto jím určená cena nemovitosti ve výši 23.844.230 Kč není správná.

34. Obviněný J. N. obdobně jako obviněný T. F. vytýkal nedostatky v přípravném řízením ve vztahu k místní příslušnosti Městského státní zastupitelství v Praze ohledně příkazů vydaných k zajištění údajů telekomunikačního provozu Obvodním soudem pro Prahu 6, neboť již dne 21. 6. 2019 byl dostatečně odůvodněn závěr, že k násilnému trestnému činu došlo v okrese Havlíčkův brod, což vedlo k nepoužitelnosti všech důkazů, které byly pořízeny těmito místně nepříslušnými orgány. Proto jsou všechny důkazy obstarané na základě povolení k realizaci zajišťovacích úkonů nezákonné. Neztotožnil se s tvrzením odvolacího soudu uvedeným v bodě 35. rozsudku, že důkazy provedené před Městským soudem v Praze (včetně výpovědi obžalovaného F. u hlavního líčení dne 23. 9. 2020 a 24. 9. 2020) jsou provedené před zákonným soudem (soudcem, resp. senátem) až do okamžiku dne 5. 1. 2021, kdy městský soud obdržel „Námitku místní nepříslušnosti soudu“. Obviněný setrval na tom, že i veškeré úkony, včetně rozhodnutí o zajištění telekomunikačního provozu podle § 88a tr. ř. byly provedeny místně nepříslušnými orgány. Poukázal i na to, že uvedené nesprávnosti svědčí o tom, že postupem státního zastupitelství ohledně místní příslušnosti bylo porušeno právo na zákonného soudce, resp. státního zástupce a odráží nezdravou osobní zainteresovanost Městského státního zastupitelství v Praze a Mgr. Jany Murinové v této věci, což je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Pokud byla založena místní nepříslušnost Městského státního zastupitelství v Praze v době podání obžaloby, byl již v této době místně nepříslušným i Městský soud v Praze.

35. Dovolání obviněný J. N. zaměřil i proti výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody a peněžitém trestu, jež označil za přísné, zjevně nespravedlivé, nepřiměřené a neslučitelné s ústavním principem proporcionality trestní represe a nerespektující podmínky uvedené v § 39 tr. zákoníku tím spíše, když soudy obou stupňů rovněž vyloučily možnost aplikace § 58 tr. zákoníku, kdy soud odvolací tento závěr postavil na úvaze, že nebyly shledány žádné mimořádné okolnosti případu či poměry pachatele, aniž by je skutečně zhodnotil. Zejména nebral do úvahy § 58 odst. 6 tr. zákoníku, když byl dovolatel odsouzen za pokus trestného činu podvodu, a nezohlednil délku trestního řízení, které trvalo skoro tři roky. U trestu odnětí svobody v trvání pěti let nebyl splněn účel a funkce trestu (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 243/03) a soudy nerespektovaly zásadu ultima ratio, nehodnotily, že došlo k medializaci trestní kauzy spojené s přílišnou negativní pozorností ve spojitostí s dvojnásobnou vraždou, nikoliv pokusem o podvod. Nezabývaly se ani možnostmi nápravy obviněného a působením trestu do budoucna. Obviněný J. N. měl tedy za to, že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody je pro něj nepřiměřeně přísné.

36. Odvolacímu soudu vytkl, že opomenul zhodnotit, že vedle trestu odnětí svobody mu byl uložen citelný peněžitý trest ve výši 5.000.000 Kč (viz body 63. a 64. rozsudku) a nesprávně dovodil, že nejde o trest nedobytný. Orgány činné v trestním řízení zjišťovaly jeho majetkové poměry v roce 2019, a z těchto šetření vycházel i soud při ukládání peněžitého trestu v roce 2022. Tento postup nesvědčí o tom, že by si soudy pro určení výše denní sazby opatřily potřebné informace o jeho příjmech, majetku a výnosů z něj (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017). Proto při ukládání tohoto druhu trestu postupovaly vadně, neboť neúplné či nesprávné zjištění majetkových poměrů pachatele včetně jeho závazků brání náležitému posouzení existence či neexistence podmínky uvedené v § 68 odst. 6 tr. zákoníku.

37. Ze všech výše uvedených důvodů obviněný J. N. navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 8 To 42/2022, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 18. 3. 2022, sp. zn. 63 T 6/2021, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a současně nařídil podle § 265l odst. 3 tr. ř., aby tak učinil v jiném složení senátu. Rovněž podle § 265o odst. 1 tr. ř. požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen.

IV. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k oběma dovoláním

38. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obou obviněných uvedl, že napadená rozhodnutí netrpí vadami zaměřenými na důkazní řízení, které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Argumentaci obviněného T. F. označil za pouhou polemiku se zjištěným skutkovým stavem a přehodnocování provedených důkazů, s nimiž se však soud prvního stupně precizně vypořádal, a v jeho postupu neshledal vytýkané vady, neboť jeho rozhodnutí je logické a postrádající prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem libovůle (srov. především body 111. a 112. rozsudku soudu prvního stupně). S odkazem na rozporovaná stěžejní skutková zjištění zdůraznil, že bylo prokázáno, jak byli poškození usmrceni, a že bylo možné, aby jedna osoba obě těla naložila do osobního automobilu a následně vhodila do přehradní nádrže. Motivace obviněného k usmrcení poškozených vyplynula z okolností převodu nemovitosti, kdy by podvodný záměr získat vilu M. D. vyšel najevo, což pro něj bylo ohrožující. Ve výhradách obviněného proti neprovedení navržených důkazů neshledal tzv. opomenuté důkazy, neboť šlo o určitou polemiku s rozsahem provedeného dokazování, a tudíž se nejedná ani o alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v neprovedení navrhovaného důkazu podstatné povahy, protože takový charakter tyto důkazy neměly (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997 sp. zn. I. ÚS 362/96, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005 sp. zn. I. ÚS 152/05). Připomněl, že soud není v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Nadto předvídané povinnosti vypořádat se s navrhovanými důkazy Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích dostál v bodě 110. rozsudku. Soud se dostatečně vypořádal též s různými verzemi výpovědi obviněného T. F. a identifikoval v nich vzájemné rozpory, účelová tvrzení a nelogické změny, přičemž verze o nutné obraně byla vyhodnocena jako nevěrohodná v kontextu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.

39. Státní zástupce se neztotožnil s výhradami podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. o tom, že nebyl obhájce vyrozuměn o některých vyšetřovacích úkonech a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 11 Tdo 958/2011, podle něhož i přes procesní pochybení postupu policejního orgánu, který včas nevyrozuměl obhájce obviněného o konání vyšetřovacích úkonů (pakliže dojde k jeho zjevnému shledání), nejde o vadu mající vliv na trestní řízení jako celek za předpokladu, že obviněný měl možnost v jeho průběhu seznámit se s výsledky provedeného vyšetřovacího úkonu a soustavně na tyto výsledky reagovat v rámci své obhajoby.

40. K dovolání obviněného J. N. státní zástupce neshledal vady v právním posouzení věci jako pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, protože odsuzující rozsudek zřetelně vedl sdílenou a oddělenou linii ve vztahu k posouzení jednání obviněných v návaznosti na konkrétní skutková zjištění. Poukázal na to, že podvod a usmrcení poškozených M. D. a P. H. bylo nutné posuzovat ve vzájemných souvislostech, neboť se důkazy prolínají a logicky na sebe navazují. Ze zajištěných důkazů, zejména z komunikace mezi obviněnými zadokumentované v rámci prováděných odposlechů podle § 88 odst. 1 tr. ř. a sledování osob a věcí podle § 159d odst. 3 tr. ř., ze zajištěných listin a dokumentů v elektronické podobě, zjištěné komunikace s pracovníky katastru nemovitostí, byla aktivní účasti obviněného J. N. prokázána, jakož i to, že vystupoval v postavení spolupachatele podle § 23 tr. zákoníku. Jeho obhajoba byla vyvrácena i důkazy vztahujícími se ke skutečnostem zjištěným znalcem z oboru kybernetika RNDr. Vlastimilem Klímou, kdy znalecký posudek prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., LL.M, DrSc., opatřený obhajobou, byl patřičně neakceptován s odůvodněním obecnosti uváděných informací, s čímž se soud správně vypořádal v bodě 53. rozsudku.

41. Pokud obviněný J. N. uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., z jeho hlediska neidentifikoval vady hmotněprávního charakteru, neboť jeho námitky primárně směřovaly opět do skutkových zjištěních, což se týká i mechanismu výpočtu škody. Škodu představovala hodnota nemovitosti, které se obvinění hodlali zmocnit podvodným jednáním. Hranice škody velkého rozsahu, která představuje zvlášť přitěžující okolnost ve smyslu § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, činí 10.000.000 Kč, takže v posuzovaném případně byla překročena jednoznačně. Námitky týkající se místní nepříslušnosti orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení i v řízení před soudem prvního stupně obvinění opakovali, a soudy na ně reagovaly i v předcházející fázi trestního řízení (viz bod 19. až 32. rozsudku odvolacího soudu). Státní zástupce s důvody, proč nebyly námitky akceptovány, souhlasil s tím, že důkazy provedené v řízení před Městským soudem v Praze byly uskutečněny před zákonným soudem a bylo možné vycházet z takto provedených důkazů až do momentu, kdy došlo k podání námitky o místní nepříslušnosti. V novém hlavním líčení již dokazování konal a o meritu věci rozhodoval místně příslušný Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích.

42. Námitky obviněného J. N. proti přílišné přísnosti uloženého trestu odnětí svobody s žádným dovolacím důvodem nekorespondují, a nelze je v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř., a to i pokud vytýkal, že soudy nevyužily při ukládání trestu § 58 odst. 1, resp. odst. 6 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Nepoužití tohoto ustanovení není podle státního zástupce otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován spáchaný skutek, ale nejde ani o jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Ustanovení § 58 odst. 1, resp. odst. 6 tr. zákoníku představuje zcela výjimečný institut soudcovské individualizace trestu, aniž by muselo být vždy a bezezbytku rozebíráno jeho nevyužití. Přesto vyjádřil, že v daném případě tresty nejsou nepřiměřeně přísné, a nebylo nutné je zrušit pro neakceptování výjimečných okolností případu, protože nejde o trest extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Soudy obou stupňů navíc úvahy ohledně ukládaného trestu dostatečně vysvětlily (k tomu srov. bod 115. rozsudku soudu prvního stupně a bod 59. rozsudku odvolacího soudu), a to i ve vztahu k uloženému peněžitému trestu. Námitka nedobytnosti je důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v jeho první alternativě (druh trestu, který zákon nepřipouští), ale takové skutečnosti soudy nezjistily (srov. bod 63. rozsudku odvolacího soudu).

43. Jestliže obviněný J. N. v mimořádném opravném prostředku uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze mít na zřeteli jeho kombinaci s dalším dovolacím důvodem, jestliže bylo jeho odvolání zamítnuto Vrchním soudem v Praze jako nedůvodné, a proto státní zástupce odkázal na předešlé výklady vztahující se k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

44. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání obviněných T. F. a J. N. odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

a) reakce obviněného T. F.

45. S tímto vyjádřením státního zástupce se obviněný T. F. v celém jeho rozsahu neztotožnil, neboť státní zástupce ignoroval námitky, jež považoval za stěžejní. Vytknul mu, že stejně jako soudy nižších stupňů vycházel z neexistujících nebo nepoužitelných důkazů, k nimž zopakoval svoji dovolací argumentaci. K porušení práva na obhajobu zdůraznil, že nelze vycházet z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 11 Tdo 958/2011 citovaného státním zástupcem, protože nepřítomnost obhájce u vylovování zátěží, jež měla být připevněna k tělům poškozených, považoval za podstatnou vadu, jíž nebylo možné v průběhu dalšího řízení zhojit, a tudíž došlo k materiálnímu zkrácení jeho práv na obhajobu souvisejícím s posouzením věci samé. Ve zbytku setrval na obsahu dovolání.

b) reakce obviněného J. N.

46. Obviněný J. N. vyjádření státního zástupce považoval za nesprávné s tím, že jde o pouhou rekapitulaci závěrů obecných soudů, neboť se vůbec nevyjádřil k námitkám uplatněným v jeho dovolání ohledně skutkových zjištění učiněných v rozporu s obsahem provedených důkazů, a ani k námitkám hmotněprávním a procesněprávním. Přesně označil body vyjádření, s nimiž polemizoval a závěry státního zástupce zpochybňoval. Rozporoval argumentaci státního zástupce, že bylo prokázáno, že došlo k podvodnému jednání, stejně jako to, že věděl o celé trestné činnosti a vystupoval u podvodu jako spolupachatel T. F. Nesouhlasil s tím, že by ve svém dovolání neuplatnil hmotněprávní námitky, neboť vznášel výhrady ohledně prokázání výše škody, kterou měla představovat hodnota nemovitosti v jím uváděné výši nedosahující 10.000.000 Kč, která nepředstavuje zvlášť přitěžující okolnost ve smyslu § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Vyjádření státního zástupce vytkl, že k výhradám ohledně místní nepříslušnosti soudů vycházel jen z toho, co už sdělily soudy. Neztotožnil se ani se souhlasným stanoviskem k uloženým trestům, setrval na své dovolací argumentaci o nepřiměřenosti trestu odnětí svobody a nedobytnosti peněžitého trestu a celém obsahu dovolání.

V. Přípustnost a další podmínky dovolání

47. K dovoláním obou dovolatelů a v nich označeným důvodům Nejvyšší soud uvádí, že obě jsou přípustná, neboť směřují proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) nebo h) tr. ř., obvinění jsou k jeho podání oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., byla podána podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. v zákonné lhůtě a u soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval.

48. Vhodné je předeslat, že rozhodnutí na podkladě podaných dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že byla dovolání uplatněna v souladu s označenými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., proto Nejvyšší soud musí posuzovat, zda dovolání opřená o konkrétní důvody, s jejich zákonnými podmínkami obsahově korespondují. Dovolací soud je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.

49. Oba obvinění shodně označili důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., obviněný T. F. navíc uvedl důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), l) tr. ř. VI. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

50. O důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. opřeli dovolání oba obvinění, jedná se do určité míry zastřešující důvod, jenž slouží pro nápravu procesních vad, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

51. Oba obvinění v podaných dovoláních vytýkali existenci dalších dovolacích důvodů, obviněný T. F. podle § 265b odst. 1 písm. c), g), h), l) tr. ř. a obviněný J. N. podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a podle obsahu spisu i přezkoumávaného rozhodnutí je zjevné, že soud druhého stupně odvolání obou obviněných z hledisek § 254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal, a proto mohli obvinění důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. použít jen při existenci vad naplňujících některý z dalších jimi uvedených důvodů, a tedy ho uplatnili v jeho druhé alternativě, na základě čehož Nejvyšší soud zkoumal, zda obviněnými uvedené důvody splňují podmínky jejich zákonného vymezení, a zda jsou jejich námitky na jejich podkladě uplatněné důvodné. VII. K námitce místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení

52. Nejvyšší soud nejprve považuje za nutné nad rámec obviněnými uvedených důvodů uvést, že oba dovolatelé v dovolání brojili proti místní příslušnosti orgánů činných v trestním řízení a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako soudu rozhodujícího v přípravném řízení, a rovněž i proti místní příslušnosti Městského soudu v Praze po podání obžaloby jako soudu prvního stupně, což jsou výhrady, které na žádný z dovolacích důvod nedopadají, protože místní příslušnost nelze v dovolání vytýkat podle žádného z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (jenž žádný z obviněných neuvedl) slouží pouze k nápravě vad, jestliže rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. Z těchto důvodů dovolací soud nebyl oprávněn zkoumat správnost místní příslušnosti soudů, a tím spíše místní příslušnost státních zastupitelství.

53. Nejvyšší soud však i přes tuto skutečnost, s ohledem na to, že oba dovolatelé s těmito námitkami spojovali nezákonnost provedených důkazů, když poukazovali na jejich nepoužitelnost a brojili vůči nesprávnosti postupů policejních orgánů, dozorujícího státního zastupitelství zejména při obstarávání záznamů telekomunikačního provozu a odposlechů a tvrdili, že o příkazech k pořízení záznamů telekomunikačního provozu rozhodoval místně nepříslušný soud, považuje za nutné vyloučit, že došlo v důkazním řízení k excesům, které obvinění naznačují. Z nutnosti nepřehlížet a vypořádat se s okolnostmi extrémního nesouladu na výsledek řízení z hledisek spravedlivého procesu podle čl. 6 Úmluvy (srov. též čl. 36 a 38 Listiny), dovolací soud posuzoval, jaký důsledek by případná místní nepříslušnost uvedených orgánů měla na zákonnost důkazů z hledisek spravedlivého procesu, protože rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

54. K příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení, jíž oba obvinění vytýkali, že o těchto úkonech neměl rozhodovat Obvodní soud pro Prahu 6, protože již dne 18., případně 21. 6. 2019, bylo zjevné, že tento soud není místně příslušný, je třeba uvést, že uvedená námitka nemá opodstatnění. Obvinění tvrdili, že již v této době bylo zjevné, že čin vraždy byl spáchán v obvodu Okresního soudu Havlíčkův Brod, s čímž se nelze ztotožnit. Podle § 26 odst. 1 tr. ř. je příslušný soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení soud, u něhož státní zástupce podal návrh podle odstavce 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu.

55. Uvedené pravidlo bylo v této trestní věci dodrženo, protože v době, kdy byly úkony přípravného řízení prováděny, bylo objasňování rozhodných skutečností teprve na samém počátku, a proto je třeba vycházet z okolností, které byly orgánům činným v dané věci známé. Probíhala teprve základní pátrání (návrh na vklad do katastru nemovitostí byl obviněnými učiněn dne 15. 6. 2019, poškození byli nezvěstní od 6. 6. 2019, od nich, resp. od jejich bydliště v obvodu Prahy 6 se začala odvíjet pátrací akce, začaly být konány první úkony trestního řízení), a tedy nic nesvědčí o tom, že by za těchto okolností nebyl stání zástupce, a od něho odvozeně i Obvodní soud pro Prahu 6 podle § 26 tr. ř. místně příslušným, protože místo, od něhož se pátrání odvíjelo, bylo bydliště poškozených.

56. Podle § 18 odst. 1 tr. ř. řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Podle odstavce 2 téhož ustanovení nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje; jestliže se nedají tato místa zjistit nebo jsou mimo území České republiky, koná řízení soud, v jehož obvodu čin vyšel najevo. Pravidlo podle § 18 odst. 1 tr. ř. se užije jen tehdy, nevznikají- li o něm žádné pochybnosti. Jestliže ze zjištěných skutečností se jeví určení místní příslušnosti podle tohoto pravidla přinejmenším sporným, pak přichází na pořad určení místní příslušnosti podle § 18 odst. 2 tr.

ř., tedy podle obvodu, kde obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 11 Td 10/2002). Místem spáchání trestného činu, který byl spáchán naplněním více alternativních znaků jeho skutkové podstaty, je každé místo, kde došlo ze strany pachatele k jednání naplňujícímu kterýkoli z nich. Pořadí, v němž jsou tyto alternativní znaky trestného činu uvedeny v ustanovení zvláštní části trestního zákona, nemá žádný význam pro určení místa spáchání činu, a tedy ani pro určení místní příslušnosti soudu podle § 18 odst. 1 tr.

ř. (viz rozhodnutí č. 17/1996 Sb. rozh. tr.). Místem spáchání trestného činu je nejen místo, kde došlo k naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu, ale i místo, kde došlo k naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Pokud jsou tato místa v obvodech různých věcně příslušných soudů, je dána příslušnost několika soudů a příslušnost konkrétního soudu bude určena podle § 22 tr. ř. (konat řízení bude ten soud, u něhož podal státní zástupce obžalobu nebo jemuž byla věc přikázána nadřízeným soudem).

Jestliže následek nastal nebo měl nastat na jiném místě, než na kterém byla vykonána trestná činnost, jde o tzv. distanční delikt. Tak je tomu např. u trestných činů, u nichž dojde k porušení nebo ohrožení společenského vztahu (hodnoty, zájmu) chráněného trestním zákoníkem i na jiném místě, než kde bylo spácháno jednání pachatele. V takovém případě jsou obě místa takovým místem, kde byl čin spáchán. Důsledkem je příslušnost několika soudů, a v takovém případě podle § 22 tr. ř. koná řízení ten soud, u něhož podal státní zástupce obžalobu (návrh na potrestání či návrh na schválení dohody o vině a trestu) nebo jemuž byla věc postoupena nepříslušným soudem (srov. rozhodnutí č. 37/1961 Sb. rozh.

tr.). U distančního deliktu je místem spáchání jak místo, kde došlo k jednání pachatele, tak místo, kde došlo k následku (srov. rozh. č. 12/1972 Sb. rozh. tr.).

57. Tomu odpovídá i judikatura Ústavní soudu. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 4051/16, pokud v konkrétní věci nelze uplatnit kritérium místa, kde se čin stal (§ 18 odst. 1 tr. ř.), a zároveň soud rozhoduje o prvním úkonu v rámci přípravného řízení trestního ještě v době, kdy nebyl nikdo obviněn, ačkoliv již existuje podezření vůči konkrétní osobě, ani kritérium místa, kde obviněný bydlí, pracuje či se zdržuje (§ 18 odst. 2 věta před středníkem tr. ř.), se neuplatní.

To, že taková konkrétní osoba ještě nebyla obviněna, ale již je třeba, aby soud rozhodl o návrhu státního zástupce v přípravném řízení trestním, totiž eo ipso znamená, že k obvinění takové osoby nemají orgány činné v trestním řízení dostatečné důkazy a tyto si teprve musí obstarat s využitím některého z institutů, o nichž musí rozhodovat soud (typicky domovní prohlídky či prohlídky nebytových prostor, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, nasazení agenta, sledování osob a věcí za současného zásahu do domovní svobody atd.).

Není tak v dané věci vůbec jisté, zda bude tato osoba následně obviněna, či nikoliv, nehledě na to, že s větší či menší intenzitou může v této fázi přípravného řízení být podezříváno více osob. Je ostatně cílem tzv. fáze prověřování (tj. fáze přípravného řízení trestního od zahájení trestního řízení do zahájení trestního stíhání) postupně eliminovat různé vyšetřovací verze a vyloučit všechny osoby, které přichází v úvahu jako podezřelí, až zbude pouze ten podezřelý či ti podezřelí, o nichž mohou orgány činné v trestním řízení důvodně předpokládat, že se jedná o pachatele, a tedy že je namístě zahájit vůči nim trestní stíhání.

Jde o situaci, kdy orgány činné v trestním řízení rozhodují ve stavu informačního deficitu ve velmi raném okamžiku, kdy se rozhodující skutečnosti mohou jevit zcela odlišně od toho, co bude následně v průběhu řízení zjištěno, a to mnohdy v časové tísni. Z toho vyplývají tři zásadní závěry pro požadavky na ústavně-konformní výklad podmínek místní příslušnosti soudu v přípravném řízení trestním. Za prvé, tato místní příslušnost musí být určena na základě kritérií podle ustanovení § 18 tr. ř. v souladu s jejich hierarchií (s výše rozvedenými specifiky), a to podle skutečností, které byly zjištěny k okamžiku podání prvního návrhu soudu na rozhodnutí v přípravném řízení trestním.

Orgány činné v trestním řízení tak musí vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností potřebných k určení místní příslušnosti soudu. Míra potřebného úsilí se však přitom liší v závislosti na tom, co jim umožňuje konkrétní procesní situace (např. nároky budou menší, je-li nutno provést neodkladné či neopakovatelné úkony a hrozí nebezpečí z prodlení). Naplnění kritérií určení místní příslušnosti je pak v těchto případech nutno posuzovat právě s přihlédnutím k tomu, v jakém rozsahu mohly orgány činné v trestním řízení potřebné skutečnosti zjistit, aniž by přitom ohrozily naplnění účelu trestního řízení.

Pokud by tak např.

zjištění, kde přesně se skutek stal, mohlo být dosaženo jen za cenu zalarmování podezřelého, u nějž hrozí riziko, že tento uprchne či se bude skrývat, zničí důkazy atd., není porušením práva na zákonného soudce, jestliže je prvý návrh na rozhodnutí soudu v přípravném řízení trestním podán k soudu, určeném podle místa bydliště obviněného a není-li obviněného, podle místa, kde vyšel čin najevo, ač přísně vzato orgány činné v trestním řízení mohly vynaložit úsilí k zjištění místa, se čin stal. Vždy je však v těchto situacích nutno vyvažovat zájmy osoby, proti níž se řízení vede či má vést, na co nejpřesnějším zjištění skutečností, relevantních pro určení místní příslušnosti, zájmy dalších dotčených osob a zájem na dosažení účelu trestního řízení.

Postupovaly-li orgány činné v trestním řízení ohledně tohoto určení v souladu se zákonem, je místní příslušnost soudu založena pro celé přípravné řízení v souladu s ustanovením § 26 odst. 2 tr. ř., a to i tehdy, jsou-li později zjištěny skutečnosti, na jejichž základě by místně příslušným byl jiný soud (např. místní příslušnost bude určena podle místa, kde se čin stal, neboť zde došlo k následku - úmrtí poškozeného, ale později vyjde najevo, že poškozený zemřel v obvodu jiného soudu již při převozu na místo, kde byl později nalezen).

To nijak nevylučuje, aby byla případně tato místní příslušnost změněna např. na základě ustanovení § 25 tr. ř., jestliže pro to budou splněny všechny podmínky (srov. též nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 4/2014).

58. Posoudí-li se v této trestní věci podle všech popsaných kritérií konkrétní postupy a úkony soudu v přípravném řízení (viz § 26 tr. ř.) i úkony soudu po podání obžaloby v hlavním líčení, je zřejmé, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i trestního spisu vyplývá, že orgány činné v trestním řízení tyto podmínky pro určování místní příslušnosti respektovaly a řádně odůvodnily, proč shledaly námitky obhajoby ohledně nepříslušnosti v rozhodování při úkonech přípravného řízení za neopodstatněné, neboť rozhodovaly místně a věcně příslušné orgány činné v trestním řízení a tedy i důkazy, které byly v přípravném řízení shromážděny, jsou důkazy získanými zákonným způsobem a jsou tedy procesně použitelné.

59. Nejvyšší soud jen pro úplnost z důvodů, že nedošlo k porušení pravidel pro určení místní příslušnosti, odkazuje ve stručnosti na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, v nichž se soudy konkrétními skutečnostmi zabývaly a správně na připomínky obviněných reagovaly.

60. Z hlediska výhrad obviněných, které byly zaměřeny proti nepoužitelnosti pořízených odposlechů, záznamů telekomunikačního provozu, ale i dalších důkazů v přípravném řízení, je třeba zmínit, že soud prvního stupně tyto důkazy zkoumal, a skutečnosti k nim popsal v bodech 2. až 4. rozsudku. Obdobnou obhajobou obviněných se zabýval rovněž odvolací soud, který na závěry soudu prvního stupně navázal a k místní příslušnosti orgánů činných v přípravném řízení uvedl, že se ztotožňuje se závěry nalézacího soudu a podrobně tento závěr odůvodnil (srov. body 19. až 32. rozsudku odvolacího soudu). Soudy rovněž rozebraly průběh trestního řízení a důsledně vysvětlily, proč byla zpočátku založena místní příslušnost Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 k výkonu dozoru a místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6. Shodně uvedly, že až ode dne 24. 6. 2019 došlo ke změně právní kvalifikace prověřovaného skutku a věcně příslušným státním zastupitelstvím se stalo Městské státní zastupitelství v Praze, když však příslušným pro rozhodování v přípravném řízení zůstal Obvodní soud pro Prahu 6 ve smyslu § 26 odst. 2 tr. ř., neboť soud u něhož státní zástupce podal návrh ve smyslu § 26 odst. 1 tr. ř., se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu pro celé přípravné řízení, a to i tehdy jsou-li později zjištěny skutečnosti, na jejichž základě by místně příslušným byl jiný soud.

61. K tomu Nejvyšší soud uzavírá, že s ohledem na všechny zjištěné a rozvedené skutečnosti, jakož i na výklad uvedený shora, nebylo možné souhlasit s obviněnými, že provedené úkony přípravného řízení byly učiněny místně nepříslušnými orgány, a proto jsou nepoužitelné, neboť pro takový závěr nic nesvědčí.

62. Přisvědčit nelze ani tomu, že by nebylo možné považovat za zákonně provedené úkony, které byly učiněny Městským soudem v Praze v průběhu hlavního líčení. Uvedenou problematikou se zabýval Vrchní soudu v Praze jako odvolací soud v této trestní věci, jenž v bodech 34. a 35. rozsudku vysvětlil, proč jsou důkazy provedené před změnou místní příslušnosti soudu prvního stupně zákonnými a procesně použitelnými. Nejvyšší soud připomíná, že obžaloba byla Městským státním zastupitelstvím Městskému soudu v Praze podána dne 7.

7. 2020 (č. l. 3363 spisu). Vychází-li se z podmínek nejpřísněji trestného činu (viz kritérium § 21 odst. 2 tr. ř. pro společné řízení o dvou trestný činech dvou pachatelů), lze uvést, že v obvodě Městského soudu v Praze kromě toho, že zde byla podána obžaloba, byl zločin vraždy započat a byl zde také dokončen s ohledem na jeho zištný motiv a kvalifikační znak obohacení, k němuž mělo dojít tím, že obviněný J. N. dne 15. 6. 2019 uplatnil falešný návrh na vklad adresovaný Katastrálnímu úřadu pro hlavní město Prahu, neboť tím, že by byl tento vklad akceptován, by byl dokončen zločin vraždy, který byl spáchán spoluobviněným T.

F. v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch. Z hlediska takto chápaných podmínek v této trestní věci je místem spáchání trestného činu nejen místo, kde došlo k naplnění znaků jeho základní skutkové podstaty, ale i každé místo, kde došlo ke spáchání kvalifikačního znaku skutkové podstaty. V rámci těchto úvah je zřejmé, že místně příslušnými byly oba soudy, a proto úkony prováděné před každým z nich nemohly být z tohoto důvodu zpochybněny, a tedy ani považovány za provedené místně nepříslušným soudem.

Nejsou tudíž nezákonné.

63. Na tomto závěru nemění nic ani postup Vrchního soudu v Praze, jenž na základě námitky obviněného J. N. ze dne 5. 1. 2021, usnesením ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 8 To 24/2021, určil, že místně příslušným pro rozhodnutí předmětné věci je Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, a vytkl, že Městský soud v Praze nepostupoval podle § 222 odst. 1 tr. ř. a nepředložil věc k rozhodnutí o příslušnosti Vrchnímu soudu v Praze, přičemž k námitce zaujal stanovisko vymezené v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Pokud Vrchní soud v Praze shledal tento postup vadným a uvedl, že Městský soud v Praze již neměl ve věci pokračovat a vyhlašovat rozsudek, ale předložit věc soudu, který je nejblíže společně nadřízen soudu dosud jednajícímu a soudu, jenž by měl být podle námitky obviněného příslušným, tyto jeho (byť ne zcela přesné) úvahy nemají žádný vliv na to, zda úkony prováděné před tímto rozhodnutím byly či nebyly nezákonné, protože i když odvolací soud podle § 257 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za použití § 17 odst. 1 a § 18 odst. 1 tr. ř. věc přikázal k projednání Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, a za situace, kdy oba soudy byly místně příslušné, určil příslušnost druhého z nich, šlo sice o nadbytečný postup, nikoliv však zásadně nesprávný. Proto oba soudy prováděly dokazování v souladu se všemi zákonnými požadavky nutnými pro procesní správnost prováděných důkazů v průběhu hlavních líčení. Ostatně i tuto skutečnost Vrchní soud v Praze v předmětném rozhodnutí deklaroval (byť s odkazem na jiné argumenty). Z výše uvedeného plyne, že důkazy provedené před Městským soudem v Praze, a to včetně výpovědi obviněného T. F. u hlavního líčení dne 23. 9. 2020 a 24. 9. 2020, byly provedené před zákonným soudem.

64. Pro úplnost a přesvědčivost, případně i pro další námitky obviněného T. F., je nutné zmínit, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jemuž byla věc nově přikázána, provedl hlavní líčení znovu, čímž jeho výhrady zcela eliminoval.

65. K námitce obviněného T. F., případně i obviněného J. N., pokud se opíral o stejné skutečnosti v rámci své obhajoby, je k namítané nepoužitelnosti výpovědi obviněného T. F. vhodné uvést, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích dne 6. 10. 2021 (viz č. l. 4481 spisu) mohl jako důkaz použít i výpověď učiněnou při hlavním líčení konaném Městským soudem v Praze. Nutné je připomenout, že správně podle § 207 odst. 2 tr. ř. při splnění podmínek v něm uvedených mohl přečíst všechny procesně použitelné výpovědi tohoto obviněného. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích uvedl, že výpověď obviněného T. F. v průběhu trestního stíhání doznala zásadních změn, a proto považoval za důležité podrobně se zabývat všemi jeho procesně použitelnými výpověďmi na základě kterých rozebíral obviněným popisovaný průběh posuzovaného jednání, jeho podíl na předmětném jednání i podíl spoluobviněného J. N.

66. Nejvyšší soud z obsahu spisu pro úplnost zdůrazňuje, že jak orgány činné v přípravném řízení, tak i soudy po podání obžaloby postupovaly v souladu s podmínkami stanovenými v § 18, § 21, § 22 a § 26 tr. ř. a úkony, které byly těmito orgány provedeny, byly učiněny podle zákona a jsou důkazy použitelnými pro závěry o vině obou obviněných (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Nejvyšší soud nezjistil žádné rozpory, které by bránily tomu, aby tyto důkazy byly použity, neboť nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když soudy se procesním postupům nikterak nezpronevěřily. O tom svědčí protokoly o hlavním líčení založené ve svazcích 15., 16. a 17. spisu.

67. Oba obvinění v podaných dovoláních rovněž mimo jimi uplatněné dovolací důvody namítali další procesní nedostatky, které Nejvyšší soud není povinen vypořádat, jak již bylo výše uvedeno, neboť rozsah jeho přezkumné povinnosti v konkrétní věci je dán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.), jimiž je vázán, když není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), pokud vytýkanými nedostatky nedošlo k extrémnímu porušení procesních předpisů. Proto lze jen stručně shrnout, že když obviněný T. F., a okrajově obdobně i obviněný J. N.a (zejména ve vztahu k nesprávně pořízeným a provedeným důkazům), vznesli námitky, jimiž brojili proti postupu policejního orgánu, který měl selektivně provádět či zatajovat důkazy, vytýkali způsob pořizování odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, provádění domovních prohlídek, a rovněž vyšetřovacího pokusu za účelem porovnání dlaždic nalezených na místě činu, lze jen zdůraznit, že se s těmito výhradami již vypřádaly soudy nižších stupňů, které vysvětily, že průběh přípravného řízení, jehož se naznačené nedostatky týkají, je svěřen dozoru státnímu zástupci, a proto případné vady provedených úkonů je vhodné vytýkat v době, kdy k provedení takových úkonů docházelo, potažmo před soudy nižších stupňů. Dovolací soud, jak bylo uvedeno shora, posuzuje pouze to, zda výsledný proces jako celek, a to především co do jeho průběhu v řízení před soudem, byl pro obviněného spravedlivý. Zasáhnout může jen tehdy, pokud k případným závažným nedostatkům došlo a nebyly zhojeny v řízení před soudem, a tím pádem měly dopad z hledisek porušení zásad stanovených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebo čl. 36, 38, 40 Listiny, neboť ne každé pochybení je sto založit neústavnost výsledného rozhodnutí, pokud je nedostatek zhojen v rámci probíhajícího řízení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02, a ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2764/08).

68. Z těchto hledisek Nejvyšší soud zmiňuje, že nic o extrémních vadách ve vytýkaném postupu nesvědčí. Jak orgány činné v trestním řízení, tak i soudy na tyto námitky obviněných reagovaly a vypořádaly se s nimi, o čemž svědčí důsledné odůvodnění obou přezkoumávaných rozsudků, na něž lze pro stručnost odkázat, a to zejména na body 46., 76., 86. až 89., 97. až 99. rozsudku soudu prvního stupně, a též body 36. až 42. rozsudku odvolacího soudu, kde soudy obou stupňů poukázaly na to, jakým způsobem probíhaly domovní prohlídky, jak se prováděly pátrací akce, obstarávaly předměty z místa činu, zajišťovaly vyšetřovací pokusy a technický experiment obhajoby. Vysvětlily i to, proč nedošlo k zatajování důkazů ze strany policejního orgánu, a doložily, z jakých důvodů shledaly, že k obviněným vytýkaným nedostatkům nedošlo.

69. Žádným zásahem do práv obviněného T. F. nebyly okolnosti týkající se oprav protokolu z hlavního líčení konaného dne 12. 1. 2022, resp. že nedošlo k rozhodnutí o jím vznesené námitce proti zaprotokolování výpovědi znalce Ing. Jakuba Kříže. V řízení o mimořádném opravném prostředku, který má přesně zákonem stanovená pravidla, je totiž taková námitka zcela marginální, a nemá ani žádný dopad na přesvědčivost znaleckého posudku, jenž tento znalec vypracoval. Nejvyšší soud z obsahu spisu pouze připomíná, že podle protokolu o hlavním líčení ze dne 12.

1. 2022 (č. l. 4953 až 4969 spisu) byl jmenovaný znalec vyslechnut za přítomnosti obviněného i jeho obhájce a o hlavním líčení byl pořizován audiozáznam, který byl založen do spisu. V průběhu hlavního líčení obhajoba nežádala doslovnou protokolaci výpovědi znalce podle § 55 odst. 1 písm. b) tr. ř. Námitka proti znění protokolu podle § 57 tr. ř. byla podána až u soudu odvolacího dne 15. 6. 2022 (č. l. 5389 spisu), tedy dva týdny před vyhlášením posuzovaného rozsudku, k němuž došlo dne 29. 6. 2022.

O takové námitce je však možné rozhodnout i později. Pro provedení opravy ani pro vznesení námitky totiž není stanovena žádná lhůta, proto, i když o ní nebylo doposud rozhodnuto soudem prvního stupně ani soudem odvolacím, nejde o podstatnou vadu řízení, ale jen opomenutí soudu. Pokud obviněný vytýkal, že písemně vyhotovený protokol nekoresponduje s pořízeným audiozáznamem, neboť neobsahuje celé pasáže výpovědí, protože s nimi bylo ze strany soudu manipulováno, takový názor je zcela subjektivní a nesvědčí o konkrétním zkreslení žádného důkazu (pro úplnost srov. podmínky § 55 tr.

ř.). Jestliže obviněný touto argumentací brojil proti obsahu výpovědi znalce Ing. Jakuba Kříže, která podle něj nebyla zaprotokolována v jejím plném obsahu, a je tedy neúplná, Nejvyšší soud předesílá, že z protokolu o hlavním líčení (viz. č. l. uvedená výše) neplyne, že by v záznamu o této výpovědi byly zjištěny excesy, neboť podle § 55 odst. 1 písm. d) tr. ř. každý úkon trestního řízení musí obsahovat stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu, z něhož je patrné i zachování zákonných ustanovení upravujících provádění úkonu; pokud se provádí doslovná protokolace výpovědi osoby, je třeba to v protokolu označit tak, aby bylo možné bezpečně určit počátek a konec doslovné protokolace.

Uvedená výpověď nepochybně tyto náležitosti stanovené zákonem splňuje.

70. Posoudí-li se v této věci obsah protokolu, vůči němuž byly námitky vzneseny, nebylo zjištěno nic, co by bránilo závěru, že právo na spravedlivý proces ve vytýkaných skutečnostech bylo plně zachováno. Soud se řídil ustanovením § 108 tr. ř. a výslech znalce se konal tak, aby poskytl, pokud možno, úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení. Soud postupoval v souladu s § 55 odst. 1 tr. ř. i § 55b tr. ř. a v písmeně vypracovaném protokolu, když o konání hlavního líčení byl navíc pořizován zvukový záznam, jsou zachyceny všechny rozhodné skutečnosti, jak je ustanovení § 55 odst. 1 tr. ř. předepisuje. Posoudí-li se obsah námitek a uvedený konkrétní spisový materiál, není zřejmé, že by protokol trpěl vytýkanými vadami (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 11 Tvo 35/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, ve svazku 17, č. 404, § 180 odst. 4 tr. ř., rozhodnutí č. 58/2005-II Sb. rozh. tr., srov. též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 621 až 623). Nelze tudíž přisvědčit tomu, že by soud prvního stupně obsah takové výpovědi deformoval. VIII. K dovolání obviněného T. F. a) k výhradám podle důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

71. Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je poskytována ochrana a garance právu na obhajobu zaručenému jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, tak na ústavní úrovni Listinou, resp. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, podle něhož má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, nebo pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl obhájce poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; podle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení. S ohledem na dikci ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. tento dovolací důvod je svým obsahem užší, než je obecné právo obviněného na obhajobu, neboť nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 23/2007-II. Sb. rozh. tr., přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/1996, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, svazek 17, č. T 413, věta 2, a též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 5. 2019 ve věci Doyle proti Irsku, stížnost č. 51979/2017, § 79 až 103).

72. Uvedený dovolací důvod se v zásadě vztahuje na porušení práva nutné obhajoby (srov. § 36 tr. ř.) proto, že obviněný obhájce vůbec neměl, anebo jej měl, ať již zvoleného nebo ustanoveného, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat (srov. rozhodnutí č. 23/2007-II. nebo č. 53/2010 Sb. rozh. tr.). K takovým právům patří i právo obhájce zúčastnit se úkonů přípravného řízení, pokud oznámí vyšetřovateli, že se chce účastnit všech vyšetřovacích úkonů (§ 165 odst. 2, 3 tr. ř.). Tehdy je vyšetřovatel povinen sdělit mu včas dobu a místo každého vyšetřovacího úkonu, nejde-li o úkon neodkladný, a to bez ohledu na to, zda úkon provede sám nebo požádá o jeho provedení dožádaný orgán přípravného řízení.

73. K přítomnosti obhájce, resp. k jeho nepřítomnosti u některých úkonů přípravného řízení je podstatné, že Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 243/2000, k interpretaci a aplikaci § 165 odst. 2 tr. ř. uvedl, že „Jestliže obhájce obviněného nebyl vyrozuměn o místu a době provádění vyšetřovacích úkonů v průběhu přípravného řízení, jejichž provedení bylo možno odložit, a kterých se proto neúčastnil, přestože o vyrozumění o jejich konání žádal, nejde o porušení práva na spravedlivý trestní proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, za předpokladu, že obhájce měl reálnou možnost zúčastnit se jejich provádění v dalších stadiích trestního řízení nebo souhlasil s jejich provedením přečtením a nevznesl přitom námitku porušení § 165 odst. 2 (§ 2 odst. 13) tr. ř. vyšetřovatelem, spočívající v nemožnosti napadat úkony přípravného řízení. Právo na spravedlivý proces by utrpělo teprve tehdy, jestliže by soud reálnou možnost opakovat původní vyšetřovací úkon vyloučil (např. by neprovedl výslech svědka, jehož se obhájce v přípravném řízení neúčastnil) nebo by na vznesenou námitku obhájce nereagoval“. V této souvislosti lze poukázat rovněž na zásadu kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývající z principu spravedlivého procesu, obsaženého v čl. 6 Úmluvy, jež jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací, zásadou hospodárnosti a zásadou rychlosti řízení, a proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stádiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny. Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stádiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04).

74. Obviněný vytýkal porušení práva na obhajobu v přípravném řízení proto, že jeho obhájce, ač sdělil, že se chce účastnit všech úkonů přípravného řízení, nebyl vyrozuměn o úkonech policejního orgánu konaných 23. 10. 2019 a 24. 10. 2019, kdy došlo k vylovení a ohledání těl poškozených a 31. 10. 2019, kdy byly vyloveny zátěže.

75. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést z obsahu spisu, že k zahájení trestního stíhání obviněného T. F. podle § 160 odst. 1 tr. ř. došlo dne 5. 9. 2019, a to pro zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 psím. a), j) tr. zákoníku (č. l. 4 a násl. spisu), a tudíž u něj byl od počátku dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. Obhájce si obviněný zvolil dne 6. 9. 2019 (č. l. 61 spisu) a dne 9. 9. 2019 (č. l. 10 spisu) v rámci stížnosti proti zahájení trestního stíhání požádal jeho obhájce, aby byl vyrozumíván o termínech všech vyšetřovacích úkonů a výslechů.

V dovolání zpochybňované úkony přípravného řízení byly provedeny Policií České republiky ve dnech 23. 10. 2019, 24. 10. 2019 a 31. 10. 2019 a jednalo se o výsledky rozsáhlé pátrací akce realizované ze strany Policie ČR, k nimž přikročila poté, co dne 16. 6. 2019 oznámil A. P., že se pohřešují poškození. Informace o tom, jak bylo při pátrací akci postupováno, jsou uvedeny v jejím vyhodnocení ze dne 18. 11. 2019 (č. l. 746 až 749 spisu), a to včetně jednotlivých kroků, které policie činila. V rámci této pátrací akce byla nalezena dvě lidská těla, a bylo realizováno ohledání místa činu ve smyslu § 113 tr.

ř., a to za účelem vyzdvihnutí těl poškozených a zátěží k nim připevněných ze dna vodní nádrže Š. O průběhu těchto úkonů byly pořízeny protokoly, videozáznamy a fotodokumentace, jež jsou ve spise založeny na č. l. 2715 až 2783. Z protokolů je patrné, jakým způsobem bylo vyzdvižení těl poškozených realizováno. Prohlídku zemřelých na místě provedli soudní znalci MUDr. Jiří Hladík a MUDr. Markéta Kulvajtová, popsáno bylo i jejich oblečení, doplňky a pravděpodobná příčina smrti. Podle podpisu přítomných osob je zřejmé, že obhájci obviněných tomuto úkonu přítomni nebyli.

Informace o tom, zda o nich byli vyrozuměni, ve spise není obsažena.

76. Z uvedeného je zřejmé, že šlo o úkony, které byly provedeny po zahájení trestního stíhání obviněných, a je zjevné, že o nich obhájci vyrozuměni nebyli. Uvedené skutečnosti tedy svědčí o tom, že došlo k porušení povinností ze strany orgánů činných v trestním řízení plynoucích z § 165 odst. 2, 3 tr. ř. Je však nutné podotknout, že tyto vady ještě nesvědčí o tom, že došlo k porušení práva obviněných na obhajobu, které by mělo za následek naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Je totiž třeba brát do úvahy okolnosti v této přezkoumávané věci i povahu předmětných úkonů, které již vysvětlil soud prvního stupně v bodě 77.

rozsudku k obdobné námitce obviněného. Stěžejním je, že v průběhu přípravného řízení bylo několik měsíců prováděno šetření za účelem zjištění pobytu poškozených (obvinění navozovali situaci, že odcestovali), a nebylo najisto postavené, že jsou mrtví. Proto byly prováděny opakované pátrací akce, kdy byla vytipována místa, kde by mohli poškození být, popř. kde by se mohla nacházet jejich těla, neboť policie počítala i s variantou, že se stali oběťmi násilného trestného činu. Za užití speciálního sonaru byla prozkoumávána také vodní nádrž Š., kde v hloubce cca 30 metrů byla identifikována dvě těla, avšak bez znalosti jejich identity.

Z hlediska těchto skutečností lze připustit, že přizvání obhájců obviněných mohlo být alternativní možností, avšak do doby, než bylo možné spojit předmětná těla s vyšetřovanou věcí a s obviněnými, nelze v tomto případě přisvědčit tomu, že šlo o závažné opomenutí ze strany orgánů činných v trestním řízení. S ohledem na povahu předmětného úkonu je nutné zdůraznit, že byl sice nazván jako ohledání místa činu podle § 113 tr. ř., které se koná, mají-li být přímým pozorováním objasněny skutečnosti důležité pro trestní řízení, avšak zároveň jde o specifický úkon technické povahy, kde osobní přítomnost obhájců jeho průběh nemohla jakkoliv ovlivnit.

Pro obhajobu však bylo rozhodné, zda se mohla seznámit s protokolem o ohledání místa činu, který byl o průběhu tohoto úkonu orgány činnými v trestním řízení pořízen, zda obviněný mohl na tyto důkazy reagovat, případně požádat o výslech či doplnění od osob, které na místě předmětného ohledání byly přítomny. Rozhodně je však třeba u tohoto úkonu zdůraznit, že šlo o úkon neopakovatelný.

77. Z protokolů o ohledání místa činu včetně pořízené podrobné fotodokumentace a DVD záznamu vyplývá, že samotné ohledání místa činu proběhlo v několika dnech, a to 23. 10. 2019, 24. 10. 2019 a 31. 10. 2019 s tím, že konkrétním místem ohledání byla vodní nádrž Š., pod mostem silnice č. XY přes vodní nádrž Š., který vede mezi obcemi XY a XY, a předmětem ohledání byla dvě lidská těla nacházející se pod vodní hladinou, konkrétně v místě pod shora uvedeným mostem, kdy tato byla v době ohledání vybójkována na hladinu nádrže s uvedením konkrétních souřadnic bójek pro přesnou specifikaci místa a další zájmové předměty. Až v době, kdy byla těla vylovena, bylo zjištěno, že jde o poškozené, jak usoudila policie a státní zástupkyně podle hodinek, které měla na ruce poškozená. Najisto však byly ztotožněny osoby poškozených až poté, co bylo dne 12. 11. 2019 vypracováno odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, kdy kriminalista pplk. Mgr. Jan Schnitzer, Ph. D., provedl genetické zkoumání biologických vzorků z nalezených těl se srovnávacím materiálem, který byl zajištěn v místě bydliště poškozených a též v chalupě ve XY (viz č. l. 3199, 3200 spisu) a došlo k pitvě poškozených. Až z těchto skutečností identita poškozených vyplynula. Právě z uvedených důvodů je nepřizvání obhajoby k vytahování těl poškozených či v průběhu několika dalších dnů k vytahování zátěží ze dna vodní nádrže Š. omluvitelné.

78. Rozhodné je i to, že byť šlo o neopakovatelný úkon, obhájci i obvinění se mohli dodatečně seznámit při studiu spisu již ve dnech 4. a 6. 5. 2020 (č. l. 3310, 3311 spisu, obviněný T. F.) a 12. 5. 2020 (č. l. 3314 spisu, obviněný J. N.) s těmito podklady a veškerým pořízeným materiálem. Dále je pak důležité, že při hlavním líčení konaném dne 8. 10. 2021 před Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích, byly předmětné protokoly o ohledání místa činu provedeny podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložením k nahlédnutí jako listinné důkazy, přičemž strany nežádaly čtení listin ani přehrání záznamů (č. l. 4501 spisu). K takto provedeným důkazům se vyjádřila státní zástupkyně i obhájce obviněného T. F., JUDr. Prokop Beneš, avšak ani jeden z nich žádné námitky vůči průběhu ohledání místa činu a obsahu protokolů bezprostředně po provedení tohoto důkazu nevznesl, rovněž nepožadovali ani doplnění dokazování výslechem osob na upřesnění postupů, kterými byly předmětné úkony zajištěny.

79. Nejvyšší soud podotýká, že uvedený úkon byl zákonným způsobem proveden jako důkaz při hlavním líčení, v souladu s trestním řádem a při respektu k právům obviněných, neboť jim bylo umožněno se k tomuto důkazu vyjádřit a skutečnosti z něj plynoucí patřičným způsobem zpochybnit. Pokud došlo k uplatnění námitky ohledně zákonnosti takto pořízených důkazů, tak na ni soudy nižších stupňů reagovaly a logickým způsobem vysvětlily, proč nebyli obhájci obviněných k vylovení těl a zátěží ze dna vodní nádrže Š. přizváni. Takto realizovaný proces je v souladu s výše popsanými zásadami i závěry plynoucími z judikatury, a to jak Ústavního, tak Nejvyššího soudu, neboť oba dva kladou při posuzování spravedlivosti procesu ve vztahu k úkonům provedeným v přípravném řízení důraz na možnost obhajoby takové úkony zpochybnit v řízení před soudem, ideálně při hlavním líčení, což bylo v přezkoumávané věci dodrženo.

80. Z obsahu spisu je zřejmé, že uvedené nesvědčí o tom, že právo obviněného T. F. bylo nepřítomností jeho obhájce, resp. jeho nevyrozuměním o předmětném úkonu, porušeno, protože veškeré námitky a připomínky v rámci možnosti uplatnit právo na obhajobu obviněný vůči tomuto úkon měl v dalších fázích trestního řízení (obdobně srov. např. usnesení ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 11 Tdo 958/2011). Poukázat je možné i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 3 Tdo 96/2010, podle něhož nutnost vyrozumět obhájce o konání ohledání místa činu podle § 113 tr. ř. nepatří mezi vyšetřovací úkony podle § 165 odst. 2 tr. ř., pokud jde o zajišťování kriminalisticko-technických expertiz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání podle hlavy páté oddílu sedmého trestního řádu (§ 113 a 114 tr. ř.). Takové úkony totiž činí osoby odlišné od orgánů činných v trestním řízení při provádění shromažďování materiálu, který musí být nejprve odborně zpracován, posouzen, případně vyhodnocen. Výsledek této činnosti pak může být použit v rámci trestního řízení ke konkrétnímu vyšetřovacímu úkonu (resp. jako důkaz) např. v podobě znaleckého posudku nebo kriminalistické expertizy či odborného vyjádření. Nejvyšší soud má v této věci za to, že nešlo o kriminalisticko-technickou expertizu, ale o úkon sui generis, který byl dostatečně ve smyslu § 113 tr. ř. zaprotokolován, o čemž byl obhájce informován, a teprve od něj se odvíjely další úkony v trestním řízení, jichž byl již přítomen, a jejichž správnost nerozporoval.

81. Ze všech uvedených důvodů se nejedná o takovou procesní vadu, která by mohla mít vliv na trestní řízení jako celek, protože obviněný měl v průběhu trestního řízení možnost seznámit se s výsledky provedeného vyšetřovacího úkonu a současně na tyto výsledky odpovídajícím způsobem reagovat v rámci své obhajoby. Proto Nejvyšší soud shledal, že absence obhájců při výše jmenovaných úkonech nedosáhla takového významu, aby došlo k jakémukoli narušení práva na obhajobu obviněného T. F. ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny, a tudíž nevyhověl jeho námitkám podřazeným pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

b) k chybějícímu výroku podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.

82. Obviněný T. F. dovolání podal též s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v přezkoumávaném rozsudku chybí výrok o tom, jak bylo naloženo se zbytkem jeho odvolání, odvolání otce obviněného P. F., a matky obviněného I. F., když ve výroku rozsudku odvolacího soudu je uvedeno, že k jejich odvolání se částečně zrušuje napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výrocích o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy týkajících se poškozených L. H., R. H. a L. H. Výrok o tom, jak soud rozhodl o dalších částech odvolání zmíněných osob, zejména o vině, respektive o tom, zda se ve zbývajících částech jejich odvolání zamítají, podle obviněného přezkoumávané rozhodnutí neobsahuje.

83. K tomu Nejvyšší soud nejprve připomíná, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. slouží k odstranění vad přezkoumávaných rozhodnutí v případě, kdy v dovoláním napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, a to, když je ve výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. Za neúplný se považuje výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173 až 3174).

84. Nejvyšší soud uvádí, že zmíněná námitka svým obsahem odpovídá důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nicméně je zcela nedůvodnou, a to s ohledem na způsob, jakým odvolací soud v přezkoumávané věci rozhodoval. Z hlediska obecných zásad trestního řízení bylo nezbytné pouze to, aby odvolací soud rozhodl o každém z těchto odvolatelů tak, aby bylo z výroku jeho rozsudku patrno, jak s každým z těchto odvolání bylo naloženo (viz rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). Podstatné rovněž bylo, aby se odvolací soud zabýval všemi námitkami všech odvolatelů.

85. Vrchní soud v Praze uvedeným rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 8 To 42/2022, rozhodoval o odvoláních státního zástupce, obviněných, otce obviněného P. F., a matky obviněného I. F., která směřovala proti výroku o vině, trestu i náhradě škody, a rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného T. F., otce obviněného P. F. a matky obviněného I. F. částečně zrušil, a to ve výrocích o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy týkajících se poškozených L. H., R. H. a L. H. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu o náhradě škody rozhodl adhézním výrokem. Odvolání obviněného J. N. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podle § 256 tr. ř. zamítl.

86. Nejen z uvedeného výroku, ale i z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, jak o odvolání jmenovaného odvolatele a jeho rodičů odvolací soud rozhodl. Rozhodné je, že mu vyhověl v jeho námitkách proti výroku o náhradě škody (srov. bod 17. rozsudku odvolacího soudu). Částečně tudíž vyhověl opravnému prostředku a ve výrokové části vyjádřil jen to, jak nově rozhodl. Nepoužil § 256 tr. ř., neboť tím se rozhoduje jen o celém odvolání. Své závěry o tom, jak se vypořádal se zbylou nedůvodnou částí odvolání, rozvedl v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí. V bodě 79. rozsudku odvolací soud plně v kontextu způsobu, jak o odvolání obviněného T. F., otce obviněného P. F. a matky obviněného I. F. rozhodl, konstatoval, že „kromě úpravy adhezních výroků ponechal napadený rozsudek beze změn“, čímž vyjádřil svůj závěr o tom, že jsou ve zbylé části odvolání nedůvodná. Uvedené znění výroku rozsudku i jeho odůvodnění dostatečným způsobem vypovídá o tom, jak odvolací soud naložil s podanými odvoláními a není pochyb, že vyhověl části námitek ohledně výroku o náhradě škody a ve zbytku, kde nebylo odvolání důvodné, své závěry rozvedl v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí.

87. Z uvedeného je zřejmé, že žádný z výroků v rozsudku odvolacího soudu nechybí a soud druhého stupně postupoval plně v souladu se současnou judikaturou Ústavního soudu, neboť měl na paměti, že není porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se soud v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22).

88. Zároveň je možné konstatovat, že odvolací soud splnil nezbytný požadavek pro přezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, neboť ve výrokové části rozsudku formuloval svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok je vyjádřen tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl o každém z podaných odvolání, a proto je vydané rozhodnutí plně přezkoumatelným a neodporuje principům řádného a spravedlivého procesu zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000). Uvedené požadavky plynou z § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř., podle kterého musí rozsudek soudu obsahovat výrok rozsudku s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito. Platí, že výrok rozsudku je výsledkem procesu a vyjadřuje závěrečný závazný názor soudu o projednávané věci. Pouze výrok rozsudku nabývá právní moci a je vykonatelný (srov. § 139 tr. ř.) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1667]. Nejvyšší soud proto shora uvedené námitce obviněného Tomáše Fialy nevyhověl.

89. Nejvyšší soud proto shledal, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný T. F. svými argumenty nenaplnil.

c) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

90. Obviněný T. F. v dovolání s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybňoval postup soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů a vytváření skutkových zjištění, což tvořilo jádro jeho dovolací argumentace, jíž se snažil prokázat, že nebyl a ani nemohl být pachatelem zločinu vraždy kladeného mu za vinu. Tvrdil, že nebyl prokázán motiv jeho jednání ani přesný průběh skutku, jenž se udál v chalupě ve XY a vznesl další výhrady proti zjišťovaným skutečnostem. Soudem učiněné skutkové závěry zpochybňoval a nesouhlasil s posouzením své výpovědi jako důkazu, ani s vyhodnocením záznamů telekomunikačního provozu a znaleckých posudků zpracovaných za účelem jejich rozboru. Rovněž označil vady znaleckého posudku Ing. Jakuba Kříže a důkazy, jimiž se soudy v trestním řízení nezabývaly, ač měly.

91. K takto vzneseným výhradám odkazujícím na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vhodné uvést, že ten slouží k nápravě vad ve skutkovém stavu věci, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto alternativních podmínek. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.

92. Tímto zákonným vymezením se obviněný řídil, protože výhrady soustředil proti okolnostem, které jsou tímto dovolacím důvodem stanoveny. Nejvyšší soud současně zdůrazňuje zásadu, že není smyslem dovolacího řízení, aby v něm rekapituloval nebo opakoval soudy provedené důkazy, ani podrobně rozebíral postup soudů, jímž všechny důkazy vyhodnocovaly, ale úkolem dovolacího řízení je posoudit, zda v procesu dokazování nedošlo k těm vadám, které jsou v uvedeném dovolacím důvodu vymezeny. Nejvyšší soud proto posuzuje, zda z přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy dostatečně vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, a zda tento postup odpovídá podmínkám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž je třeba připomenout, že obsah v dovolání uvedených námitek a výhrad byl opakovaně soudy zvažován a rozebírán, protože z velké části jde o opakovanou obhajobu obviněného, na níž reagovaly soudy obou stupňů a vypořádaly se s ní, což zásadně vede k neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). S ohledem na rozsah a obsah provedeného dokazování nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že by soudy nezajistily důkazy potřebné pro řádné objasnění stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), protože zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že při hlavním líčení provedl velmi rozsáhlé dokazování, kdy podrobný výčet důkazů a skutečnosti, jež z nich byly vytěženy, jsou uvedeny v bodech 6. až 111. rozsudku soudu prvního stupně.

93. Nejvyšší soud i nad to shledal, že z obsahu rozsudku soudu prvního stupně, na který navázal i odvolací soud, dostatečně přesvědčivě vyplývá, že k obviněnému a jemu za vinu kladené trestné činnosti především u zločinu vraždy, jehož spáchání obviněný výlučně rozporoval, bylo provedeno rozsáhlé a z velké části i podrobné dokazování. Zmínit lze výpovědi obviněných a celé řady svědků známých a příbuzných obviněných a poškozených a dalších osob, soubor listinných důkazů a věcné důkazy, jež tvoří zajištěné elektronické materiály, záznamy telekomunikačního provozu, zachycené SMS zprávy, výsledky domovních prohlídek, pátracích akcí, vyšetřovacích pokusů, ohledání místa činu, a dalších.

Velkou část důkazního materiálu tvoří výsledky znaleckého zkoumání v podobě posudků a odborných vyjádření. Závěry, které z takto provedeného dokazování vyplynuly a týkaly se motivace činu, způsobu, jímž byli oba poškození usmrceni, jak bylo naloženo s jejich těly, a kdo je usmrtil, soud prvního stupně shrnul v bodech 111. až 113 rozsudku, a to včetně úvah, myšlenek a závěrů, jež jej vedly k závěrům o věrohodnosti či použitelnosti důkazů. Soud dostatečným způsobem rozvedl, jakým způsobem provedené důkazy hodnotil.

Rovněž se zabýval obviněným uplatněnou obhajobou a vysvětil, jak se s ní v návaznosti na učiněná skutková zjištění vzešlá z provedených a vyhodnocených důkazů vypořádal. V tomto postupu Nejvyšší soud neshledal takové nedostatky, které by mohly vést k závěru o tom, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků zločinu vraždy nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování nebo jsou s nimi ve zjevném rozporu. Z uvedeného vyplývá, že průběh skutku soud objasňoval v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5 tr.

ř. a usuzoval na něj ze souhrnu přímých i nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.).

94. K takto souhrnným závěrům lze uvést, že nelze přisvědčit výhradám mířícím vůči hodnocení výpovědi obviněného T. F. a případně dalších důkazů, protože z výsledků dokazování vyplynulo, že byl pachatelem trestného činu vraždy, způsob jejího provedení, že se nacházel na místě činu a sám odklidil těla poškozených. Obviněný v uvedené rovině namítal, že se skutkový děj neodehrál tak, jak zjistily soudy nižších stupňů, neboť ty podle něj špatně hodnotily důkazy, a předkládal své vlastní hodnocení jako jediné pravdivé a přesvědčivé.

Soud prvního stupně nicméně výpovědi obviněného, které učinil v rámci celého trestního řízení, a jež se často podstatným způsobem měnily, posuzoval a řádně se vypořádal s tím, proč verzi obviněného neuvěřil. Je možné připomenout, že obsah výpovědí obviněného je zachycen v bodech 9. až 15. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jejich následným hodnocením se soud zabývá v bodě 17. rozsudku. Je vhodné reagovat zejména na to, že se soud věnoval tvrzením obviněného, že se pouze bránil útoku ze strany poškozeného P.

H., a to v době, kdy již poškozená M. D. byla v bezvědomí po útoku ze strany poškozeného, dospěl však k závěru, že obviněný ve své výpovědi potvrdil, že jako zatížení byly vzaty z rekreačního objektu prefabrikáty a kamení, a uvedl, jak je připevnil k tělu poškozené, a že její tělo bylo vhozeno do přehrady se zátěží. Ze znaleckého posudku soudních znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (body 78. až 80. rozsudku soudu prvního stupně) je však zřejmé, že poškozená v době, kdy obviněný údajně její životní funkce kontroloval a kdy byla vhozena do přehrady, byla s největší pravděpodobností živá, a pokud hovoří o nekrvácivé ráně na její hlavě, tak tuto mohla mít v popisovanou dobu jen stěží, neboť znalci se vyjádřili jednoznačně k době jejího vzniku, a to rozhodně nebylo v době, kdy byla ještě živá.

Pokud obviněný popsal potyčku s poškozeným, kdy údajně v sebeobraně vzal u krbu nějaký pohrabáč a dvakrát silně poškozeného praštil přímo na hlavu, tak soud tomuto tvrzení neuvěřil, protože soudní znalci zcela vylučují, že by zranění, která byla objektivně na hlavě poškozeného zjištěna, byla způsobena pohrabáčem či jakýmkoliv z nástrojů, které byly následně zajištěny v chatě rodiny Š. Tato část výpovědi obviněného byla tedy dokazováním vyvrácena a je zřejmé, že takto musel učinit jiným nástrojem, který znalci ve svém znaleckém posudku v obecné rovině specifikovali.

Tvrzení o obraně před útokem poškozeného, navíc s nožem, který údajně také není dosažitelný, neboť jej obviněný odklidil, se v kontextu zjištěných okolností soudu jevilo jako tvrzení zcela účelové a nepravděpodobné. Navíc, nejenže na těle poškozeného nebyly nalezeny žádné známky zápasu či obrany, ale soud neopomněl ani tvrzení majitelů nemovitosti, že žádnou věc nepostrádají ani žádná, kromě zničeného svítidla, nebyla zničena či poškozena. Sám obviněný pak připustil, že v nemovitosti řádně uklidil, auto schoval, jel se domů umýt a vyspat, rodičům asi ani nic neříkal.