8 Tdo 495/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2025 o dovolání obviněného J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 11 To 324/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 16/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 14 T 16/2024 byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 11 To 324/2024, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného shodně uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že v době od května 2020 do 9. 11. 2023, kdy si převzal usnesení o zahájení trestního stíhání, v místě svého bydliště, ani v místě bydliště nezletilého syna AAAAA (pseudonym), vyjma plateb ve výši 500 Kč za měsíce květen 2020 až říjen 2020, plateb ve výši 800 Kč za měsíce listopad 2020 až květen 2022, plateb ve výši 900 Kč za měsíce červen 2022 až září 2022 a plateb ve výši 1.000 Kč za měsíc říjen 2022 až říjen 2023, celkem tedy ve výši 34.800 Kč, bez závažných důvodů řádně neplnil svoji vyživovací povinnost vůči tomuto synovi, ačkoliv mu vyplývá ze zákona, a její výše byla stanovena rozsudkem Okresního soudu pro Prahu – západ ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. 12 P 17/2015, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. 32 Co 228/2020, který nabyl právní moci dne 10. 11. 2020, kterým mu bylo stanoveno platit částku 10.000 Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilého R. K., přičemž v jeho možnostech a schopnostech s ohledem na jeho starobní důchod a s ohledem na to, že se k jeho obživě v darovací smlouvě a smlouvě o výměnku zavázal jeho syn J. K., bylo platit na nezletilého syna AAAAA měsíčně částku od května 2020 do června 2020 ve výši 7.000 Kč, od července 2020 do prosince 2021 ve výši 8.000 Kč, v lednu 2022 ve výši 9.000 Kč, od února 2022 do května 2022 ve výši 8.000 Kč, od června 2022 do července 2022 ve výši 9.000 Kč, od srpna 2022 do konce období ve výši 10.000 Kč, a dluží tak na výživném celkem částku ve výši 332.200 Kč, přičemž si vyživovací povinnosti na syna i její výše byl vědom a bylo v jeho možnostech a schopnostech ji plnit.

3. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), e), g), h), m) tr. ř. dovolání, které směřuje proti oběma citovaným rozhodnutím, neboť Okresní soud Praha-západ rozhodl vyloučenou soudkyní, porušil základní principy spravedlivého procesu, nerespektoval zásadu ne bis in idem, rozhodná skutková zjištění učinil ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, uchýlil se k nezákonným spekulacím a při svém rozhodnutí nesprávně posoudil škodlivost popsaného jednání ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

5. Naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřoval [(s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) uvedených v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) a Ústavního soudu] v tom, že v posuzované věci rozhodovala v prvním stupni samosoudkyně Mgr. Jitka Drábková, která měla být z rozhodování této věci vyloučena, neboť nerespektovala ustanovení § 248 odst. 2 tr. ř., na což obviněný výslovně upozornil v návrhu na její vyloučení ze dne 16. 8. 2024, jakož i ve stížnosti ze dne 2. 9. 2024. Uvedl, že jej krátce po rozhodnutí krajského soudu začala kontaktovat prostřednictvím e-mailu, některé písemnosti mu zaslala počátkem prosince 2024 poštou, avšak poštovní doručovatelé v XY v současnosti dopisy adresátovi nedoručují, pouze vhazují do schránky vyrozumění o možnosti jejich vyzvednutí na poštovním úřadě, čehož však nebyl v danou dobu ze zdravotních důvodů schopen. Požádal proto prostřednictvím obhájce dne 12. 12. 2024, aby mu byla korespondence zasílána jeho prostřednictvím. To ovšem soud nerespektoval a doručoval mu mimo jiné i výzvu k nástupu výkonu trestu, odmítnutí žádosti o odklad, e-mailem, což není způsob doručování uvedený v trestním řádu.

6. Zmínil i nepřiměřenost trestu, protože čtyřměsíční trest v jeho případě (starobní důchodce ve věku 74 let), když se nedopustil žádného násilného jednání a má závažné zdravotní problémy, považuje za nespravedlivý, stejně jako postup samosoudkyně při rozhodování o jeho žádosti o odklad výkonu trestu, neboť se vyjadřovala k údajné žádosti podle § 322 odst. 1 tr. ř., kterou však obviněný nepodal, a zdůraznila jeho povinnost okamžitě nastoupit výkon trestu. Důvody k vyloučení této soudkyně přitom založil na obavě z tlaků matky nezletilého syna R. K., roz. S., příbuzné mediálně známých manželů S., byla v úzkém spojení s orgány činnými v jejich trestním řízení, a tedy si mohla najít cesty k ovlivňování rozhodování soudů ve věci, na jejímž výsledku jí mimořádně záleží. Uvedený názor obviněného plyne z toho, že ve výpovědi před soudem disponovala veřejně nepřístupnými informacemi, navíc požádala Mgr. Jitku Drábkovou o sdělení, kdy bude věc postoupena Krajskému soudu v Praze. Logicky lze tedy předpokládat, že chtěla vyvinout tlak i na rozhodování krajského soudu. Výzvu soudkyně k doplnění odvolání shledává v rozporu s ustanovením § 248 odst. 2 tr. ř., neboť v době této výzvy obhájci obviněného ještě vůbec rozsudek nebyl doručen. Sice podal odvolání proti rozsudku již do protokolu o hlavním líčení, avšak nebyl si jistý, zda jeho odvolání bylo řádně zaprotokolováno, neboť protokol o hlavním líčení jemu ani jeho obhájci v té době doručen nebyl. Stížnostní soud nesprávně jeho stížnost proti rozhodnutí, že uvedená soudkyně není vyloučena z úkonů trestního řízení v posuzované věci, zamítl, přestože z uvedených důvodů měla být z rozhodování vyloučena.

7. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a k přítomnosti osob při soudních jednáních obviněný zmínil judikaturu zejména Ústavního soudu a vytkl odvolacímu soudu, že jakmile byl vyrozuměn o termínu veřejného zasedání na 14. 11. 2024 a požádal ho o změnu tohoto termínu z důvodu kardiologického vyšetření a o umožnění osobní účasti, nebylo mu vyhověno, přestože šlo o první požadavek o odročení a žádost doložil lékařským potvrzením, z něhož vyplynulo, že vyšetření bylo několik měsíců připravované a nelze změnit jeho termín. Uvedený postup je podle něj v rozporu se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. 3. 2016, podle jejíhož čl. 12 ji je třeba použít ve všech stádiích trestního řízení až do nabytí právní moci konečného rozhodnutí, a odkázal i na čl. 33, 34 a 36 této směrnice. Obviněný svůj zájem být přítomen u veřejného zasedání doložil potřebou před soudem vysvětlit svůj zájem o syna vyplývající z doplňku k odvolání připojené e-mailové korespondence mezi jeho známým a právní zástupkyní matky nezletilého, ze které zájem o syna vyplynul. Případné vyjádření obhájce přítomného veřejnému zasedání nemůže sloužit jako důkaz. Je proto přesvědčen, že mu byla nedůvodně znemožněna přítomnost u veřejného zasedání.

8. Výhrady na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. podložil odkazem na § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř., k němuž poukázal na argument soudu o „zbavení se“ majetku jako příčině neplnění vyživovací povinnosti, jejž podle něj soud již použil, a proto ve vztahu k němu platí, že za něj již byl odsouzen, protože Okresní soud Praha-západ ve věci sp. zn. 12 Nc 79/2013 v rozsudku (jímž byl nezletilý svěřen do výchovy matky a obviněnému stanovil výživné ve výši 25.000 Kč měsíčně) se již o této skutečnosti zmiňoval, neboť uváděl, že obviněný sdělil soudu a přítomným osobám, že náklady na údržbu a zejména provoz domu v XY několikanásobně překračují jeho příjmy, veškeré náklady na dům hradí jeho zletilý syn, a proto bude obviněný nucen dům prodat nebo převést na tohoto syna. Nikdo ho neupozornil, že převodem nemovitosti se může vystavit nebezpečí trestního stíhání. R. K., matka nezletilého, neučinila právní kroky k tomu, aby darovací smlouva byla zrušena. Rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 146/2019, byl poprvé odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem (toto odsouzení je již zahlazené), kde důvodem byl též převod předmětné nemovitosti na staršího syna. Odsouzení Okresním soudem Praha-západ dne 19. 9. 2022 podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody se též opíralo o darovací smlouvu a stejné skutečnosti, jako tomu je i v nyní posuzované věci.

9. Je-li mu nyní kladeno za vinu, že měl finanční prostředky, protože jeho obživu mu měl podle smlouvy o výminku zajišťovat syn J., vytkl, že soudy tyto skutečnosti řádně neobjasňovaly, neboť až při posledním hlavním líčení zjistily, že syn J. podnikal v pohostinství, kvůli proticovidovým opatřením zkrachoval a začal pracovat jako obchodní zástupce, kvůli vážné poruše srdce dosahoval a dosud dosahuje příjem cca 17.000 Kč měsíčně, a tedy závazek obviněného vyživovat není schopen z objektivních příčin v plné míře plnit. Obviněnému nezbývá než použít zbytek svého důchodu na vlastní živobytí. Svědkyně K. M. (realitní makléřka) potvrdila, že žije velmi skromně. Poslední odsuzující rozsudek podle prvního odsuzujícího z rozsudku naplnění subjektivní stránky trestného činu spatřoval v převodu nemovitosti, tedy k události, za kterou obviněný již byl pravomocně odsouzen. Za nesprávné považuje rozhodnutí odvolacího soudu, které jeho tvrzení o porušení zásady ne bis in idem nepotvrdilo, ač obviněný má za to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, které je podle zákona nepřípustné, neboť za stejné jednání byl již pravomocně odsouzen.

10. Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal nesprávnost závěru, že v jeho silách bylo platit opatrovnickým soudem stanovené výživné, aniž by soudy uvedly, z jakých finančních prostředků by výživné mohl hradit, když při hlavním líčení bylo prokázáno, že v posledních letech z objektivních příčin nemůže syn J. dostát své povinnosti plně jej vyživovat a on si z důvodů zdravotního stavu nemůže najít jakoukoli brigádu či jinou formu zapojení do pracovního procesu. Soudy se nevypořádaly s tím, že již nedosahuje takových výdělků, jako tomu bylo v době počátku vztahu s matkou nezletilého. Snížení životní úrovně si nezpůsobil sám nějakým nezodpovědným jednáním, ale došlo k němu v souvislosti s novým právním předpisem, jehož vznik nemohl žádným způsobem ovlivnit, protože hrací automaty, které byly předmětem jeho podnikání, byly z důvodu stáří neprodejné a musel vynaložit značnou částku na jejich likvidaci nebo na úhradu sankcí vyvolaných nedodržením smluv s provozovnami, kde byly umístěny. Soudy nebraly do úvahy, že dílem exekučně i dobrovolně hradil po celou rozhodnou dobu nezletilému synovi výživné vyšší, než byl průměr hrazeného výživného v České republice (činilo 1.228,31 Kč). Navíc syn žádnou nouzí netrpí, jeho matka se vždy uměla o sebe dobře postarat a přiznala, že se synem jezdí několikrát ročně na zahraniční dovolené nebo mu koupila počítač za 57.000 Kč.

11. Obviněný rovněž poukázal na to, že výsledky provedeného dokazování nebyla objasněna subjektivní stránka trestného činu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, protože se soud nevypořádal s tím, že od roku 2015 do srpna 2024 uhradil na výživné syna 1.318.610 Kč, což činí průměrně 10.988 Kč měsíčně. Vozidlo Ferrari byl nucen z finančních důvodů dne 3. 9. 2013 prodat, nedaroval ho synovi J., naopak, z výtěžku prodeje uhradil synovi AAAAA dne 3. 7. 2015 ve výši 250.000 Kč a dne 6. 6. 2016 částku 280.806 Kč.

12. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřoval naplněným v tom, že se soudy nevypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe s ohledem na chystanou novelu trestního zákoníku prezentovanou v médiích, přestože její použitelnost před účinností je logicky vyloučena, mělo být k názorům, které k ní vedou, přihlédnuto v rámci aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Ukládat nepodmíněný trest starobnímu důchodci za jednání, které zřejmě již za několik měsíců vůbec nebude trestným činem, a to přesto, že se snaží ze všech sil svou vyživovací povinnost plnit, považuje za nesprávné. Zmínil nevhodnost jeho uvěznění pro nezletilého syna, protože ve výkonu trestu pro své onemocnění nebude možnost, aby byl zaměstnán, a tedy nebude moci synovi zasílat ani částku 1.300 Kč, jak činil dosud.

13. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný konstatoval, že naplnění v jeho první alternativě spatřuje ve znemožnění své účasti při veřejném zasedání, využití jeho druhé alternativy shledává v tom, že odvolací soud toleroval pochybení okresního soudu.

14. Vzhledem k vytýkaným pochybením v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 To 324/2024 i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 7. 2024, sp. zn.14 T 16/2024, a sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl o jeho zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Zároveň požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu o odložení výkonu trestu podle § 265o tr. ř. Tuto svoji žádost odůvodnil věkem a kardiologickými obtížemi, jakož i okolnostmi případu.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

15. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k dovolání obviněného (§ 265h odst. 2 tr. ř.) neztotožnila s tvrzeními o podjatosti soudkyně Mgr. Jitky Drábkové, protože z žádného z provedených procesních úkonů neplyne její podjatost. Za spekulace označila argumentaci týkající se možné podjatosti orgánů činných v trestním řízení proto, že matka nezletilého AAAAA má být příbuzná s manželi S. Ve zbytku odkázala na argumentaci obsaženou v rozhodnutích soudů obou stupňů.

16. K námitkám, jež dovolatel podřadil pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., se nevyjádřila, protože neměla k dispozici potřebný spisový materiál. Pouze v obecné rovině uvedla, že dovolatel byl o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměn, nikoli předvolán, čímž mu odvolací soud dal najevo, že v jeho nepřítomnosti může jednat i rozhodnout. Veřejné zasedání odvolacího soudu má podstatně jiný charakter než hlavní líčení, jehož se dovolatel účastnil.

17. Vytýkal-li obviněný prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nedodržení zásady ne bis in idem, státní zástupkyně se s touto námitkou neztotožnila a upozornila na to, že dovolatel nebyl v tomto trestním řízení postižen pro to, že se zbavil svého majetku, nýbrž pro neplnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Skutečnost, že se soudy opíraly o to, že se obviněný zbavil majetku, nezpůsobovala, že by byl postižen v nyní posuzované věci v rozporu s pravidlem ne bis in idem, neboť nebyl pro týž skutek v minulosti odsouzen.

18. Státní zástupkyně neshledala naplněným ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože v souladu s bodem 6. rozsudku odvolacího soudu považovala argumenty obviněného proti závěru, že byl schopen výživné platit, za vyloučené dostatečně provedeným dokazováním. Odvolací soud se dostatečným způsobem zabýval majetkovými poměry obviněného a jeho schopností plnit svoji vyživovací povinnost, a objasnil, že disponuje i dalšími finančními prostředky, než které sám dříve deklaroval.

19. Neztotožnila se s obviněným, pokud se domáhal subsidiarity trestní represe úvahami o legislativních změnách, protože těmito tvrzeními nebyl naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněnému není kladeno za vinu, že by činem, pro který se řízení vede, uvedl svého nezletilého syna AAAAA do stavu nebezpečí nebo nouze, protože byl uznán vinným podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv podle odstavce 3. Na oprávněnosti trestního postihu nemůže nic změnit ani probíhající legislativní proces, v jehož rámci je Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky projednáván sněmovní tisk 861/0 ze dne 19. 11. 2024, jenž navrhuje změnit skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku, neboť taková zákonná úprava neexistuje, protože legislativní proces neskončil. Neshledala splněnými žádné podmínky pro to, aby byly zásady podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku aplikovány, protože obviněný je speciálním recidivistou pro týž trestný čin podle § 196 tr. zákoníku, a zanedbatelná není ani výše dlužného výživného 332.200 Kč, která by v případě majetkového deliktu představovala větší škodu [§ 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Podle ní uložení krátkodobého nepodmíněného trestu odnětí svobody je důvodným postihem, když dosavadní alternativní tresty nevedly k požadované nápravě dovolatele. Ke zdravotnímu stavu obviněného zmínila, že ho soud prvního stupně zohlednil, když mu podle § 322 odst. 1 tr. ř. výkon trestu odnětí svobody do 15. 5. 2025 odložil usnesením ze dne 17. 2. 2025, sp. zn. 14 T 16/2024.

20. Po zvážení všech rozhodných skutečností státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

21. Obviněný, jemuž bylo toto vyjádření zasláno, na ně do doby rozhodování Nejvyššího soudu, vyjma opakované žádosti o odložení nástupu výkonu trestu, nereagoval. IV. Přípustnost a formální podmínky dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

23. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek nemůže směřovat proti kterékoli vadě, ale jen takové, která koresponduje s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Je možné ho podat pouze na podkladě důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je Nejvyšší soud povinen posoudit, zda uplatněné výhrady zákonnému vymezení označených dovolacích důvodů odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř.

24. Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

25. Tyto zásady je možné prolomit jen, když nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.

V. K důvodům dovolání

a) k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

26. Obviněný v dovolání odkázal na důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s tím, že se opírá též o důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), g), h) tr. ř., protože odvolací soud jím uváděné výhrady dostatečně nerespektoval a nevypořádal se s nimi. Tyto námitky korespondují s vymezením důvodu v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.

ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Z obsahu rozsudku odvolacího soudu je patrné, že odvolání obviněného po věcném přezkoumání (§ 254 tr. ř.) rozsudku soudu prvního stupně a řízení mu předcházejícího částečně vyhověl a sám znovu nově o vině i trestu rozhodl, a proto, když obviněný dovolání dále opřel o další důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), g), h) tr.

ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou důvodné. Nelze přisvědčit obviněnému o splnění hlediska první alternativy důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť o tu by mohlo jít v případě, kdyby odvolací soud odvolání zamítl nebo odmítl bez věcného přezkoumání z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., což se však

v této věci nestalo. Nejvyšší soud se proto zabýval dalšími dovolacími důvody a posuzoval, zda dopadají na zákonem vymezená kritéria pro jejich uplatnění a zda jsou výhrady obviněného důvodné.

b) k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

27. Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Je zřejmé, že uvedený dovolací důvod předpokládá splnění dvou kumulativních podmínek, a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

28. Nejvyšší soud shledal, že obviněný námitku o tom, že rozhodoval vyloučený orgán, nevznesl poprvé, neboť tak učinil již v rámci odvolání v samostatném návrhu ze dne 16. 8. 2024 na vyloučení soudkyně Mgr. Jany Drábkové (č. l. 348 až 349), který založil na identických námitkách, jaké uplatňuje i v dovolání. Okresní soud Praha-západ o tomto návrhu rozhodl usnesením ze dne 26. 8. 2024, sp. zn. 14 T 16/2024 (č. l. 362 až 363) tak, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. jmenovaná soudkyně není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v posuzované věci. Tím byla splněna první podmínka § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a bylo možné posuzovat její důvodnost z hlediska, zda ve věci rozhodl vyloučený orgán.

29. O naplnění uvedeného důvodu dovolání jde tehdy, když dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Důvodem vyloučení jsou pochybnosti o tom, že nemůže rozhodovat pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení.

30. Podle § 30 odst. 1 tr. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. O takový případ by však šlo jen tehdy, pokud by byl prokázán její osobní vztah k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné. Případně by ve smyslu § 30 odst. 2 tr. ř. mohl být výsledkem jejího osobního podílu na rozhodování v předchozích stádiích trestního řízení, neboť podle citovaného ustanovení je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.

31. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce či přísedícího ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. pro poměr k věci tedy nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen z ničím nepodložených předpokladů a domněnek dovolatele, případně pochybnost o správnosti postupů, k jejichž přezkoumání slouží jiné prostředky a dovolací důvody. K vyloučení soudce nebo přísedícího z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 475/99, či ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01).

32. S ohledem na obviněným namítané okolnosti, jež jsou uvedeny v obsahu dovolání, je zřejmé, že vytýkal u samosoudkyně Mgr. Jany Drábkové jednak její vztah ke své bývalé manželce R. K., roz. S., který dovozoval v zásadě u všech orgánů činných v trestním řízení ze skutečnosti, že manželka byla příbuznou manželů S., a tedy orgánům činným v trestním řízení osobou známou z vyšetřování této velké trestní kauzy, a jednak z neprofesionality Mgr. Jany Drábkové, která mu v průběhu trestního řízení vadně doručovala obsílky.

33. Okresní soud Praha-západ o tomto návrhu rozhodl usnesením ze dne 26. 8. 2024, sp. zn. 14 T 16/2024, jímž rozhodoval o téže námitce obviněného, v němž konstatoval, že jmenovaná soudkyně matku nezletilého R. K. osobně nezná, pokud s obhájcem mluvila o novele trestního zákoníku, sice uvedla, že s ní souhlasí, avšak současně mu dala zřetelně najevo, že do nabytí účinnosti této novely musí postupovat podle platného zákona, a pokud obviněný podal odvolání ústně do protokolu ihned po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně, muselo být zaznamenáno v protokolu o hlavním líčení, a tudíž tento protokol nemohl být obviněnému a jeho obhájci k dispozici ihned po skončení jednání, a tedy o žádné z jím vytýkaných pochybení nebo pochybností nejde. Proti tomuto usnesení obviněný podal dne 2. 9. 2024 stížnost (č. l. 365), kterou Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 11 To 325/2024, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl (č. l. 370 až 371).

34. Nejvyšší soud z obsahu tohoto rozhodnutí, jakož i spisu a průběhu dosavadního řízení a hlavního líčení konaného dne 30. 4. 2024 a 23. 7. 2024 shledal, že se soudy s uplatněnými výhradami po stránce obsahové i z hledisek rozhodných podle § 30 odst. 1 tr. ř. pro závěr, že nešlo u Mgr. Jany Drábkové o důvody opodstatňující její podjatost a její vyloučení, řádně vypořádaly a logicky je vysvětlily. K výhradě obviněného o tom, že soudkyně nerespektovala zákon ani při rozhodování o návrhu obviněného na odklad výkonu trestu, lze toliko pro úplnost uvést, že ani tato výhrada nemá v rámci citovaného dovolacího důvodu místo, protože se týká vykonávacího řízení, a nikoliv řízení předcházejícího vydání dovoláním napadeného rozhodnutí. Přesto lze stručně zmínit, že v postupu předsedkyně senátu nelze spatřovat nedostatky, protože o odkladu výkonu trestu rozhodne předseda senátu (samosoudce) soudu, který ve věci rozhodl jako soud prvního stupně (§ 315 odst. 2 tr. ř.). Po novele provedené zákonem č. 283/2004 Sb. rozhoduje pouze pozitivně o povolení odkladu ze zdravotních důvodů podle § 322 odst. 1 tr. ř., neboť negativní rozhodnutí nevydává ani k žádosti odsouzeného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3756). Pokud tedy samosoudkyně okresního soudu na žádost obviněného reagovala toliko přípisem, v němž mu sdělila, že jeho důvody neakceptuje a žádosti nevyhovuje, nepochybila. O nemístnosti námitek obviněného svědčí i to, že soud prvního stupně zdravotní stav obviněného zohlednil, ve vykonávacím řízení mu podle § 322 odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu odnětí svobody až do 15. 5. 2025.

35. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného vztahující se k § 30 odst. 1 tr. ř. nesvědčí o podjatosti samosoudkyně Mgr. Jany Drábkové a lze jen doplnit, že za objektivní skutečnost ve smyslu citovaného ustanovení nelze považovat subjektivní pohled vnějšího pozorovatele (účastníka řízení) na nestrannost soudce, nýbrž to, zda reálně existují či neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04). Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem ke zkoumání, rozhodování o této otázce výlučně na základě hlediska objektivního. Pochybnosti o nepodjatosti musí být vždy určitým způsobem objektivizovány tak, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce nebo přísedícího zpochybněna (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Pullar proti Spojenému království ze dne 10. 6. 1996, stížnost č. 22399/93, rozsudek ve věci Piersack ze dne 1. 10. 1982, stížnost č. 8692/79, rozsudek ve věci De Cubber ze dne 26. 10. 1984, stížnost č. 9186/80, dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2670/09, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 2759/16, aj.). Právě povahu subjektivního pohledu mají výhrady obviněného, které byly založeny na bagatelních a zveličovaných skutečnostech, jež se míjely s podstatou zákonem stanovených důvodů pro vyloučení soudce nebo přísedícího z rozhodování ve věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., neboť je nelze vyvozovat ze skutečností nesouvisejících s jejich vztahem k věci nebo k vyjmenovaným osobám či k jiným orgánům činným v trestním řízení [přiměřeně srov. rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 13 pod č. T 339), či usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012]. K vyloučení orgánů činných v trestním řízení může dojít jen tehdy, pokud skutečně jde o projevy nebo chování natolik významné, které svědčí o rozhodných pochybnostech ve smyslu důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr. podle něhož mezi takové důvody nepatří otázka odborné úrovně a profesionality soudce).

36. Nejvyšší soud s přihlédnutím k těmto zásadám v souladu s uvedenými rozhodnutími soudů nižších stupňů shledal, že obviněný nezmínil žádnou relevantní skutečnost, pro kterou by samosoudkyně Okresního soudu Praha-západ Mgr. Jana Drábková byla vyloučena z uvedeného trestního řízení, a proto tuto námitku na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. považoval za nedůvodnou.

c) k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

37. Obviněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. opíral o to, že odvolací soud rozhodoval o jeho odvolání bez jeho přítomnosti, což s formálními podmínkami tohoto důvodu koresponduje, protože ten dopadá na případy, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. O tento důvod však nelze opírat každou nepřítomnost u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale uplatnit ho lze jen tehdy, když dojde k porušení základních práv obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.

1. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1617/2008, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, aj.). Tento důvod předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Jedná se o nepřítomnost, která zasahuje do práva obviněného na soudní ochranu, jež je integrální součástí práva na spravedlivý proces a dopadá na situace, kdy v rozporu se zákonem by bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna.

Čl. 38 odst. 2 Listiny stejně jako čl. 6 odst. 1 Úmluvy garantuje, aby věc každého byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Práva obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a být slyšen, je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. Přitom slyšením nelze rozumět toliko výslech obviněného provedený k důkazu, ale musí mu být dána i příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu v otázkách viny i trestu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, a jednak se vyjadřovat a vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem.

K uplatnění tohoto práva mají soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor. Jen takto provedené řízení lze mít za souladné s nároky vyplývajícími z podstaty fair procesu, jehož podstatou a neodmyslitelnou a neoddělitelnou součástí je slyšení obou stran (k tomu srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96 aj. Právo obviněného osobně se účastnit řízení před soudem je významně zastoupeno i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, kde je považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl.

6 odst. 1 Úmluvy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 215/09, rozsudek ESLP ve věci Lobo Machado proti Portugalsku ze dne 20. 2. 1996, stížnost č. 15764/89, § 31; či rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Vermeulen proti Belgii ze dne 20. 2. 1996, stížnost č. 19075/91, § 33 nebo rozsudek ze dne 25. 3. 1998 ve věci Belziuk proti Polsku, stížnost č. 23103/93). Je však nutné předeslat, že toto právo na kontradiktorní řízení není absolutní a jeho šíře se může lišit v závislosti na zvláštnostech dotčeného řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13.

10. 2016, sp. zn. II.

38. Vzhledem k tomu, že obviněný v posuzované věci vytýkal, že odvolací soud konal veřejné zasedání o jeho odvolání v jeho nepřítomnosti, ač požádal o odročení a projevil vůli být mu osobně přítomen, je vhodné připomenout, že podmínky, za kterých se může konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, nejsou na rozdíl od hlavního líčení stejně rigorózní, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Tento závěr vyplývá mimo jiné i z judikatury ESLP týkající se práva osobně se účastnit jednání soudu jako nezbytné součásti spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy. Je třeba zmínit, že v případě řízení před odvolacími soudy záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení, k čemuž se rovněž ESLP vyjádřil, a lze shrnout, že podle jeho judikatury musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz např. rozhodnutí ve věcech Ekbatani proti Švédsku, stížnost č. 10563/83, Monnell a Morris proti Spojenému království, stížnost č. 9562/81 a č. 9818/82 nebo Zahirovic proti Chorvatsku, stížnost č. 58590/11).

39. Zvláštní pozornost je pak třeba věnovat situacím, kdy obviněný dal výslovně najevo, že trvá na své účasti u veřejného zasedání a že nesouhlasí s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti, třebaže byl o něm jen vyrozuměn. Zde jde o uplatnění ústavního práva obviněného podle čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. rozhodnutí č. 20/1968 Sb. rozh. tr., nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 574/05, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08). Je nutné mít současně na zřeteli, že onemocnění obviněného nebo potvrzení o jeho dočasné pracovní neschopnosti samo o sobě nemusí být dostatečnou omluvou jeho neúčasti u veřejného zasedání, resp. důvodem k odročení veřejného zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu 7. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 873/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 21 pod č. T 499, a nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 574/05) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157-314s. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2927, 2928]. Ani princip kontradiktornosti nesmí být v duchu spravedlivosti řízení jako celku aplikován přísně formalisticky. Může se dostat do kolize například se zásadou procesní ekonomie, je-li zjevné, že neseznámení účastníka řízení s konkrétním podáním (například vyjádření protistrany, které neobsahuje žádnou novou skutečnost či argumentaci) nemohlo mít vliv na výsledek řízení. Procesní práva účastníka řízení nejsou samoúčelná, slouží k ochraně hmotných práv účastníků řízení, a proto ne každé pochybení soudu je s to založit neústavnost jeho rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02, a ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2764/08).

40. Jelikož obviněný svými námitkami mířil proti neúčasti při veřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2024, je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že přítomnost osob u veřejného zasedání se v tomto případě řídí ustanovením § 234 odst. 1, 2 tr. ř., podle něhož se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a ta není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu.

41. Podle § 233 odst. 1 tr. ř. se obviněný k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná, zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, resp. o vyjádření k odvolání jiné procesní strany, jestliže se k veřejnému zasedání nedostaví. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena (srov. rozhodnutí č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp zn. III. ÚS 95/04). Za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. v posuzované věci bylo možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného, který se nenacházel ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody.

42. Současná právní úprava obsažená v ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn a nevyžaduje se jeho předvolání, přičemž za dodržení této podmínky je možné konat veřejné zasedání bez jeho přítomnosti, a to i tehdy, pokud se omluvil, ale takovou omluvu nelze považovat za řádnou (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp zn. III. ÚS 95/04). Předpokladem pro to, aby bylo veřejné zasedání odročeno, je zejména žádost o takový postup, protože samotné sdělení, že se obviněný nedostaví, není impulsem pro to, aby se pro nepřítomnost obviněného veřejné zasedání nekonalo.

Avšak ani v případě žádosti o odročení ze zdravotních důvodů, nedochází automaticky k odročení, protože nepostačuje jakékoliv sdělení, ale vyžaduje se, aby příčina neúčasti byla řádně omluvena, tzn. že žádost o odročení musí být podložena konkrétními důvody, které mohou spočívat v nepříznivém zdravotním stavu, o němž obviněný přiloží doklad či sdělení ošetřujícího lékaře, podle kterých obviněný není schopen se účastnit soudního řízení. Řádná omluva předpokládá předložení takových podkladů, ze kterých je patrné, že zdravotní stav obviněného mu neumožňuje se k veřejnému zasedání dostavit a být mu přítomen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9.

7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08). Takto vymezená hlediska zaručují, aby bylo uvedené právo obviněného na osobní účast u jednání soudu, garantované Úmluvou či Listinou, zachováno a zároveň brání případům jeho zneužití, protože toto právo si zaslouží ochranu pouze tenkrát, není-li využíváno k obstrukčnímu chování zjevně směřujícímu ke zmaření jednání soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 26/2016). Je tedy zřejmé, že nikoliv jakákoliv omluva doložená lékařskou zprávou je důvodem k odročení veřejného zasedání, ale jen taková, která dokládá, že obviněný ze zdravotních důvodů není schopen se veřejného zasedání zúčastnit.

43. Z podkladů, které v posuzované věci obviněný předložil, taková okolnost však neplyne a ani skutečnosti v obsahu spisu nesvědčí o tom, že došlo k porušení práv obviněného ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 14 T 16/2024 se podává, že při hlavním líčení konaném soudem prvního stupně dne 30. 4. 2024 i 23. 7. 2024 byli obviněný i jeho obhájce osobně přítomni a obviněný byl vyslechnut (č. l. 294 až 298, 331 až 334), po vyhlášení rozsudku obviněný podal blanketní odvolání do protokolu (č. l.

334). Poté, co byl obviněnému a jeho obhájci opis rozsudku dne 5. 8. 2024 doručen (č. l. 341 verte), učinil prostřednictvím obhájce dne 12. 8. 2024 nové blanketní odvolání (č. l. 345), které doplnil teprve k výzvě soudu dne 26. 8. 2024 (č. l. 346, 351 až 353). Po obsahové stránce v něm obviněný uváděl shodné argumenty jako v posuzovaném dovolání. Odvolací soud poté, co obdržel odvolání obviněného, nařídil na 14. 11. 2024 veřejné zasedání, o kterém obviněného stejně jako jeho obhájce vyrozuměl (č. l.

366). Na toto vyrozumění obdržené dne 29. 10. 2024 reagoval obviněný prostřednictvím obhájce téhož dne zasláním lékařské zprávy z kardiologie ze dne 1. 7. 2024 spolu s kartičkou se zaznamenanými plány dalších kontrol na kardiologii, z nichž plyne, že trpí kardiovaskulárními obtížemi a má stanovenou kontrolu na den 14. 11. 2024 (č. l. 373). Soud přípisem ze dne 30. 10. 2024 sdělil obviněnému, že pokud listiny jím zaslané znamenají žádost o odročení nařízeného jednání, této nelze vyhovět, neboť má možnost uvedené vyšetření absolvovat v jiný den nebo čas, když navíc ze zaslané lékařské zprávy nevyplývá, že mu jeho zdravotní stav nedovoluje se jednání účastnit (č. l.

374, 375). Toto sdělení obhájce obviněného obdržel téhož dne, tj. 30. 10. 2024 a reagoval na ně dne 4. 11. 2024 (č. l. 376) vyjádřením, že lékař mu není schopen jiný termín vyšetření do konce roku 2024 dát, a proto žádá o odročení veřejného zasedání, neboť o účast na něm má zájem, stejně jako se řádně účastnil všech hlavních líčení v této věci. Své tvrzení o nemožnosti náhradního termínu lékařské kontroly v daném kalendářním roce obviněný doložil potvrzením od lékaře ze dne 1. 11. 2024 (č. l. 377).

Soud dne 5. 11. 2025 zaslal obviněnému další informaci, že veřejné zasedání nařízené na 14. 11. 2025 odročeno nebude, neboť obviněný má možnost si sjednat jiný termín kontroly (č. l. 379). Dne 14. 11. 2024 bylo konáno veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného za přítomnosti jeho obhájce (č. l. 380 a násl.).

44. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené zásady v této věci dospěl k závěru, že tím, že bylo konáno veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, nedošlo k porušení jeho práva na obhajobu a na osobní přítomnost u veřejného zasedání, protože odvolací soud není povinen vyhovět všem požadavkům na odročení veřejného zasedání, byť jde o zdravotní důvody. Ani běžná kontrola na kardiologickém vyšetření již dříve plánovaná, pokud neřeší aktuálně akutní zdravotní indispozici obviněného, ale jde o obvyklou kontrolu s nastavením měřicího přístroje (Holterův monitor), není důvodem k odročení veřejného zasedání, o němž byl obviněný vyrozuměn a byl poučen, že jeho účast není nutná.

Z obsahu spisu je patrné, že obviněný byl o termínu veřejného zasedání vyrozuměn na základě pokynu předsedy senátu ze dne 29. 10. 2024 (č. l. 366) vzorem č. 14 vydaným na základě Sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43, o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (dále jako „vzor č. 14“), jehož obsahovou součástí je mimo jiné také poučení vyrozumívané osoby o tom, že veřejné zasedání se může konat v její nepřítomnosti, avšak pro ni je důležité, aby se k němu dostavila.

Chce-li, aby byly ve veřejném zasedání provedeny důkazy, je vyzvána, aby je soudu sdělila ještě před veřejným zasedáním. Písemnost tohoto obsahu byla obviněnému doručována v obálce typu I., tedy do vlastních rukou, a obviněný ji převzal dne 29. 10. 2024, což potvrdil svým podpisem. O konání veřejného zasedání byl vyrozuměn rovněž obhájce obviněného (viz doručenky založené u č. l. 366 spisu). Soud obviněného s dostatečným časovým předstihem informoval, že jeho omluvu neakceptuje, protože ji nepovažoval za důvod pro odročení veřejného zasedání, když obviněný nedoložil svoji neúčast u veřejného zasedání takovými skutečnostmi, které by k odročení musely vést.

Z obviněným doložených lékařských zpráv se sice podává, že měl nařízenu lékařskou kontrolu na stejný den v obdobném čase (veřejné zasedání začínalo v 13.45 hod., kontrola byla naplánována na 15.00 hod.), nicméně žádná jiná okolnost mu v účasti při soudním jednání nebránila. I když nebylo možné stanovit nový termín lékařské kontroly do konce roku 2024, nešlo o významnou okolnost vzhledem k tomu, že veřejné zasedání se konalo 14. 11. 2024, šlo o relativně krátké období. Ze žádného předloženého lékařského sdělení neplynulo, že by obviněný takovým odkladem byl ohrožen na životě, nebo mu stávající zdravotní stav bránil v účasti na soudním jednání.

Pokud jde o meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, měl k dispozici kromě odvolání obviněného i jeho výpověď z hlavního líčení konaného dne 30. 4. 2024 i 23. 7. 2024, kde dostatečně uplatnil veškerá svá práva. Proto odvolacímu soudu z tohoto důvodu nic nebránilo rozhodnout o odvolání bez obviněného, avšak za přítomnosti jeho obhájce (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007).

45. Z uvedeného je zjevné, že soud splnil povinnosti pro to, aby veřejné zasedání mohlo být konáno i v nepřítomnosti obviněného, a bylo již věcí obviněného, zda možnosti být veřejnému zasedání přítomen využije, neboť k věci byl již vyslechnut a měl tedy příležitost svá práva uplatnit. Uvedené svědčí o tom, že k porušení práva obviněného ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nedošlo. V tomto postupu nelze spatřovat porušení práva obviněného ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy ani čl. 38 Listiny, protože není možné přehlížet, že je na obviněném, aby již ve včasné omluvě, případně žádosti o odročení veřejného zasedání uvedl vážné důvody, jež mu v účasti na veřejném zasedání objektivně brání, a na soudu je, aby je pak z hlediska „omluvitelnosti“ zhodnotil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 884/09).

d) k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

46. Poukazoval-li obviněný na důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něj je možné dovolání podat, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Tento důvod lze uplatnit jen za situace, když byl dán některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stínání (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

47. Obviněný nepřípustnost trestního stíhání spatřuje v tom, že soud přihlížel v rámci svého rozhodování k téže skutečnosti, a to, že se zbavil majetku jak v projednávané věci, tak i v předchozí trestní věci, což je však argumentace, která nedopadá na uvedený důvod dovolání a není ani v souladu s tím, co se míní skutkem, pro který se trestní stíhání vede.

48. Není totiž splněna podmínka, že pro stejný skutek, který je předmětem tohoto trestního řízení, byl obviněný v minulosti již soudem pravomocně odsouzen a potrestán, protože byl v nyní posuzované věci potrestán pro ten skutek, který je vymezen časem a okolnostmi v popisu skutku v rozsudku odvolacího soudu. Obviněný se tedy domáhá nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu překážky „ne bis in idem“ ze zcela jiných důvodů, než jsou uvedeny ve skutkových zjištěních, a poukazuje na skutečnost, která fakticky takový následek (dvojí rozhodnutí o tomtéž skutku) nemůže vyvolat.

Pro úplnost je nutné uvést, že překážky, pro něž musí být řízení pro nepřípustnost zastaveno, jsou uvedeny v § 11 odst. 1 písm. a) až n) tr. ř., přičemž na nepřípustnost trestního stíhání dopadá § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.

Jde tedy o jeden z případů nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 527/2008).

49. Rozhodné pro posouzení přípustnosti trestního stíhání z hlediska zásady ne bis in idem je posouzení, zda jde či nejde o stejný skutek, a proto je potřeba připomenout, že skutek je pojmem trestního práva procesního i hmotného. Je též vhodné zmínit nutnost rozlišovat mezi skutkem a trestným činem. Zatímco skutek jako pojem procesněprávní je chápán jako událost ve vnějším světě vyvolaná činem člověka, trestný čin jako pojem hmotněprávní je souhrnem skutečností, které vyčerpávají znaky skutkové podstaty některého trestného činu a podmiňují trestní odpovědnost (srov. rozhodnutí č. 33/1974 Sb. rozh.

tr.). Procesněprávní a hmotněprávní chápání skutku se částečně překrývá. Prolínání hmotněprávního a procesního pojetí skutku může mít význam právě při posuzování otázky, zda vznikla překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 tr. ř. či nikoli (srov. rozhodnutí uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2003, sv. 2 pod č. T 497). Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání nebo v opomenutí či nekonání.

Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákonem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.) a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (srov. rozhodnutí č. 8/1985, č. 1/1996-I.

Sb. rozh. tr.). Skutek je tvořen souhrnem určitých popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právním posouzením. Totožnost skutku bude zachována za předpokladu, jestliže: a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2722).

50. Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se při posuzování totožnosti skutku porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a jak byly zjištěny v rámci předchozího řízení v jiné trestní věci obviněného, v ní bylo učiněno předchozí rozhodnutí o vině a trestu. O totožnosti skutku mohou rozhodnout jen okolnosti a závěry skutkové, které jsou právně relevantní, nikoliv pouze závěry právní. Podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, z níž vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 64/1973 Sb. rozh. tr.).

51. Z obsahu připojeného spisu a opisu rejstříku trestů, pokud jde o údajnou stejnou povahu trestného jednání, obviněný poukazuje na rozhodnutí jednak Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 14 T 129/2018, který ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2019, sp. zn. 9 To 146/2019, nabyl právní moci dne 24. 5. 2019, jímž byl uznán vinným pro přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 2 let s přiměřeným omezením, a též na rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 9. 2022, sp. zn. 40 T 60/2020, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 13 To 319/2022, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, kde byl odsouzen rovněž za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem (srov. též bod 20. rozsudku soudu prvního stupně).

52. Pokud jde o skutek u trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku, je trestným činem trvajícím, který je páchán, pokud pachatel zaviněně udržuje protiprávní stav vyvolaný neplněním nebo vyhýbáním se zákonné povinnosti (srov. rozhodnutí č. 27/1969 Sb. rozh. tr.). Ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř., podle něhož v případě, že obviněný pokračuje v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek, dopadá rovněž na trvající trestný čin, např. trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr.

zákoníku. Sdělení obvinění tedy přerušuje páchání tohoto trestného činu a tvoří předěl, od kterého se další jednání posuzuje jako samostatný skutek. Bylo-li o uvedeném trestném činu konáno zkrácené přípravné řízení, nastávají účinky sdělení obvinění ve smyslu ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. až doručením návrhu na potrestání obviněnému (srov. rozhodnutí č. 32/2007 Sb. rozh. tr.). Porovná-li se posuzovaná věc s obviněným zmiňovanými jinými trestními věcmi, jde o nový skutek, který obviněný započal páchat v květnu 2020 a ukončil jej 9.

11. 2023, kdy si převzal usnesení o zahájení trestního stíhání v této trestní věci. Pokud jde o počátek, ten nekoresponduje s žádnou z obviněným zmiňovaných předchozích trestních věcí, v nichž byl odsouzen Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 14 T 129/2018, ve které byl rozsudek vynesen jednak za trestnou činnost páchanou v období od dubna 2016 do 22. 11. 2018 a byl vyhlášen již dne 11. 3. 2019, tedy dříve, než je vymezená nyní souzená trestná činnost, a sp. zn. 40 T 60/2020, kde byl rozsudek vynesen dne 19.

9. 2022, avšak ten postihuje jednání obviněného za období od prosince 2018 do 27. 4. 2020, tedy období předcházející nyní posuzované trestné činnosti. Je tudíž zjevné, že jde vždy o samostatný skutek, a tedy nelze v nich spatřovat porušení zásady ne bis in idem a není proto důvod pro nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř.

53. Obviněný však takto uvedené důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. neuváděl, ale vadu spatřoval v tom, že mu bylo opakovaně kladeno za vinu, že se záměrně ve snaze zmařit možnost hrazení výživného na nezletilého syna zbavil majetku velké hodnoty, což spočívalo v tom, že bezúplatně převedl na základě darovací smlouvy nemovitost v XY (za asi 50 milionů korun), kterou obýval, na svého staršího syna J. Uvedená skutečnost však vůbec s předmětným důvodem dovolání nesouvisí a je i mimo skutečnosti, které v této trestní věci jsou součástí skutku, jenž je obviněnému kladen za vinu, protože podstatou činu je to, že v období od května 2020 do 9.

11. 2023 neplnil výživné na syna ve výši, která by odpovídala jeho majetkovým poměrům, ale přispíval na něj jen v nepatrných částkách, což k plnění jeho zákonné vyživovací povinnosti nepostačovalo (viz popis skutku v rozsudku odvolacího soudu). Zbavení se majetku součástí tohoto popisu není, protože taková okolnost ani není zákonným znakem skutkové podstaty přečinu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy přihlédly ke zmiňované okolnosti jako k argumentu, jímž dokládaly postoje obviněného ke své povinnosti plnit, a k tomu, že z toho, že nemovitosti staršímu synovi daroval, byl vyhrazen výměnek, který trval po celou dobu, tedy i za páchání posuzovaného činu, což bylo nutné brát do úvahy za účelem zjišťování majetkových poměrů obviněného.

Ostatně s touto skutečností se odvolací soud v bodě 7. svého rozsudku řádně a výstižně vypořádal.

54. Zmiňovaná okolnost spočívající v tom, že se obviněný na úkor nezletilého syna zbavil svého hodnotného majetku proto, aby upřednostnil staršího syna bezúplatným převodem hodnotné nemovitosti na něj, svědčí o jeho snaze vytvořit stav, kdy není schopen v potřebné výši plnit svou zákonnou vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi, který je mu na obtíž, jak plyne ze všech ve věci provedených důkazů, podle nichž dokonce své otcovství k němu zpochybňuje. Jen na okraj je vhodné uvést, že kdyby soudy skutečnost, že se obviněný záměrně zbavil majetku dříve, než započal nyní posuzovaný skutek, šlo by o skutečnost, která by mohla vést k závěru o úmyslném vyhýbání se vyživovací povinnosti podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku, pro nějž však obviněný uznán vinným v posuzované věci nebyl (na rozdíl od rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 14 T 129/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2019, sp. zn. 9 To 146/2019, v němž byla tato okolnost zahrnuta přímo do skutkové věty výroku o vině). Pokud na ni soudy poukázaly i v nyní posuzované trestní věci, která se týká zcela jiného období než předchozí dvě pravomocná odsouzení pro týž přečin, učinily tak pouze na podporu závěru o znevýhodnění nezletilého syna s tím, že šlo o nemovitost dosahující řádově několika desítek milionů korun, z čehož by mohl dluh na výživném v případě jejího prodeje uhradit (srov. zejména bod 23. rozsudku soudu prvního stupně). Z těchto důvodů se soudy nemohly dopustit obviněným vytýkaného porušení zásad trestního řízení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

e) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

55. Výroku o vině obviněný vytýkal nedostatky na základě § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je možné namítat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

56. Z obsahu podaného dovolání je zjevné, že obviněný v souladu s formálním vymezením tohoto důvodu tvrdil, že se soud nevypořádal s internetovým článkem na téma průměrné výše výživného v České republice, a proto mu výživné stanovil příliš vysokou částkou, aniž by bylo zřejmé, na základě čeho dovodil, že je v jeho možnostech hradit výživné ve stanovené výši, a nezohlednil, že od roku 2015 do srpna 2024 uhradil na výživné částku 1.318.610 Kč, čímž namítal, že nedošlo k objasnění rozhodných skutečností určujících pro závěr o naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

57. Nejvyšší soud se s těmito tvrzeními obviněného neztotožnil, protože soudy se řádně zabývaly všemi rozhodnými skutkovými okolnostmi tak, aby podle výsledků provedeného dokazování poměry na straně obviněného i jeho nezletilého syna objasnily. Uvedené skutečnosti plynou mimo jiné i z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, z nichž je zjevné, že soudy obou stupňů již na obdobné námitky obviněného reagovaly v předchozích fázích trestního řízení, přičemž zejména soud prvního stupně i k těmto argumentům obviněného provedl poměrně obsáhlé dokazování (§ 2 odst. 5 tr. ř.) založené jak na svědeckých výpovědích (body 2. až 7. jeho rozsudku), tak listinných důkazech, včetně zprávy z webu Seznam.cz o průměrném výživném za rok 2023 založené na č. l. 327 až 330 spisu (viz výčet provedených listinných důkazů v bodě 8. jeho rozsudku), které jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil. Byly zkoumány poměry obviněného, jeho příjmy plynoucí ze starobního důchodu, ale i skutečnosti o faktickém stavu jeho finanční situace, z nichž je zjevná formálnost zbavení se majetku, jehož faktické užívání trvale přináleží obviněnému, což bylo doloženo okolnostmi darování nemovitosti v XY staršímu synovi J. (výměnek, povinnost hradit životní náklady obviněného a pečovat o něj i nemovitost, atd.), což dokládají pravidelné výdaje (doklady SIPO, exekuční srážky) i další důkazy (viz body 10. až 19. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené svědčí o tom, že soud objasňoval s náležitou pečlivostí majetkové poměry obviněného, jenž se je snažil minimalizovat tak, aby svou povinnost mohl hradit v co nejnižší výši, o čemž svědčí právě převedení hodnotné nemovitosti na staršího syna.

58. Způsob i rozsah provedeného dokazování skýtá potřebná zjištění, svědčí o skutečném postoji obviněného k vyživovací povinnosti na svého nezletilého syna, jehož poměry soud rovněž zjišťoval a ověřoval s ohledem na jeho věk a potřeby. Rozsah provedeného dokazování byl dostačující pro objasnění všech rozhodných skutečností určujících pro závěr o vině obviněného přečinem podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku.

59. Nejvyšší soud neshledal pochybení ani ve způsobu, jakým soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil, protože obsah přezkoumávaných rozhodnutí dává potřebný podklad pro závěr pro postup v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. body 22. až 25. rozsudku). Nelze přehlédnout ani to, že se soud prvního stupně zabýval obhajobou obviněného a výsledky provedeného dokazování vyvrátil jeho snahu o vytvoření představy, že nedisponoval dostatečným množstvím finančních prostředků, tím, že spočítal jednotlivé částky, které obviněný prokazatelně hradil jako náklady na své životní potřeby, na cigarety, na bydlení, které jeho starší syn pro nedostatek financí nebyl, ač se k tomu zavázal v rámci darovací smlouvy, schopen plnit, a z čehož dovodil existenci dosud neobjasněného zdroje peněz, jenž obviněný zakrýval, a účelovou hodnotil snahu obviněného o prodej předmětné nemovitosti v XY před jejím darováním synovi J., za kterou požadoval přemrštěnou částku, za niž byl dům v zásadě neprodejný (po jejím snížení z původních 65 mil.

Kč na pozdějších 49 mil. Kč).

60. Odvolací soud správnost procesních postupů i z nich vyvozených skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně potvrdil, vyjma závěru o výši částky, v níž měl obviněný výživné v jednotlivých měsících na syna plnit, kterou ve prospěch obviněného (po využití zásady in dubio pro reo) snížil. Přitom vysvětlil, že obviněnému nelze přisvědčit, že by soud měl přihlížet nyní k tomu, že od roku 2015 do srpna 2024 uhradil na výživné syna částku 1.318.610 Kč, protože tato suma nepředstavuje pravidelné výživné, ale dluh, jenž obviněný tím, že již dlouhodobě svou vyživovací povinnost k nezletilému synovi neplnil, vytvořil, a tedy předmětné platby nepředstavují řádné splátky, nýbrž úhradu dlužného výživného za období do února 2014 (viz bod 7.

na str. 9 jeho rozsudku), zatímco nyní posuzované období je datováno od května 2020 do 9. 11. 2023. Z uvedeného je zjevné, že soudy obou stupňů posuzovaly výši výživného jako tzv. předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., a tudíž se neomezily pouze na konstatování částky, kterou měl obviněný měsíčně hradit na základě dřívějších rozhodnutí civilních soudů, ale i sám podle zjištění, jež z dokazování vyplynula, ověřoval podle poměrů nezletilého syna i obviněného opodstatněnost stanovené částky (viz bod 24.

rozsudku okresního soudu a zejména bod 6. rozsudku odvolacího soudu). Tím soudy dostály povinnosti, že rozsah vyživovací povinnosti posuzuje samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím (srov. rozhodnutí č. 17/2005 Sb. rozh. tr.). Z hlediska úvah o výši výživného je pak namístě pečlivě posoudit rovněž to, jak velké časové nároky klade předmětné studium, tzn. zda např. vylučuje, aby vedle tohoto studia student pracoval alespoň příležitostně.

Pro určení výše výživného k nezletilým dětem jsou rozhodné reálné výdělečné schopnosti a možnosti každého z rodičů, jež jsou dány nejen jejich subjektivními vlastnostmi (fyzickou zdatností, vzděláním, pracovní zkušeností), ale i okolnostmi objektivního rázu, zejména existencí pracovních příležitostí přiměřených uvažovaným vlastnostem rodičů (srov. rozhodnutí č. 5/1969 Sb. rozh. tr.). Ačkoli vyhodnocení skutečných schopností, možností a majetkových poměrů obviněného v rozhodné době je nutné řešit v rámci předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr.

ř., rozhodnutí soudů vydaná v občanskoprávním řízení však orgán činný v trestním řízení nemůže z hlediska posuzování okolností důležitých pro rozhodnutí o vině zcela pominout, ale musí je zhodnotit jako důkaz postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 17/2005 Sb. rozh. tr.). Na takto zjištěném základě pak musí soud posoudit, zda obviněný měl reálnou možnost v inkriminovaném období plnit svou vyživovací povinnost (viz přiměřeně rozhodnutí č. 22/1992 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1482/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1446/2006, či ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1588/2010).

61. Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že soudy učiněná zjištění obhajobu obviněného vyvracejí, a nad uvedené doplňuje, že výsledky provedeného dokazování prokázaly, že část svých aktiv zastíral, případně zbavováním se hodnotných věcí (movitých i nemovitých) systematicky zhoršoval svou ekonomickou situaci tak, aby mu v zásadě znemožňovala výživné hradit, avšak aby on sám finančně jakkoli nestrádal. Soudy zcela správně nepřisvědčily jeho verzi, že nezletilému se od matky dostává všeho potřebného, protože ze zjištění soudů takový závěr nevyplývá, byť matka se snaží jeho potřeby v základním rozsahu saturovat, často však na úkor vlastních potřeb. V té souvislosti je třeba jen poukázat na zásady rodičovské odpovědnosti, která náleží stejně oběma rodičům, má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven (srov. § 865 odst. 1 obč. zákoníku).

62. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s obviněným vytýkanými nedostatky v rozhodnutí soudů, neboť podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že na námitky obviněného reagovaly a důvody, pro které se s nimi neztotožnily, vyložily (srov. body 6., 7. přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vycházel ze zjištění, která učinil soud prvního stupně, a jejich správnost postupem odpovídajícím trestnímu řádu ověřil tak, aby byly vyloučeny případné pochybnosti o tom, zda byl skutkový stav objasněn odpovídajícím způsobem, čemuž ostatně odpovídá i náprava nesprávného skutkového závěru o možnostech obviněného hradit výživné dokonce i ve vyšší než stanovené částce. Tímto postupem odvolací soud dostál své povinnosti vypořádat se s námitkami odvolatele (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Lze připomenout, že je přípustné, aby odvolací soud odkázal na závěry odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. a contrario usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, body 59., 60.), protože podmínkou takového postupu je, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17), čemuž odvolací soud při respektování všech zásad trestního řízení, včetně zásady in dubio pro reo, dostál. Na závěry obsažené v usnesení odvolacího soudu tudíž mohl Nejvyšší soud pro stručnost pouze odkázat.

63. Z uvedeného je zjevné, že se soud prvního stupně a v návaznosti na něj i odvolací soud řádně zabývaly rozhodnými skutečnosti a prováděly důkazy, které situaci nezletilého syna i poměry obviněného prokázaly. Dokazování proto obviněným vytýkanými nedostatky netrpí.

f) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

64. Výhradami, že nebyla naplněna subjektivní stránka a měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, kterou ze skutkových námitek obviněný vyvozoval, dostál formálním podmínkám vymezujícím důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Podle uvedeného důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení.

65. Ve vztahu k výroku o trestu lze za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

66. Nejvyšší soud k právním námitkám poukazuje na to, že podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu zanedbání povinné výživy dopustí ten, kdo neplní, byť z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Jde o dvě samostatné skutkové podstaty lišící se právě formou zavinění. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je zákonnou povinností upravenou v § 910 až 923 obč. zákoníku, podle nichž výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit (§ 911 obč. zákoníku). O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném zákonem.

67. Soudy v této věci shledaly, že obviněný svou zákonnou povinnost neplnil úmyslně, což výslovně uvedly ve výroku rozsudku (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, nebo ze dne 7. 10. 2007, sp zn. IV. ÚS 434/07). Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že obviněný se činu dopustil v přímém úmyslu, jak soud prvního stupně tento svůj závěr vysvětlil i v bodě 26. odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil (srov. bod 6., 8. rozsudku odvolacího soudu). K tomu Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jedná ten, kdo chce způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, což odpovídá chování obviněného, který, ač neměl žádné vážné důvody k tomu, aby výživné nehradil, bylo v jeho možnostech dosáhnout příjmů v takové výši, která by mu umožňovala soudy stanovenou výši vyživovací povinnosti hradit, nečinil tak, protože platit výživné na syna nechtěl a odmítal se této své povinnosti podrobit v míře, v jaké byl povinen. Obviněný, ač jinak měl dostatek možností zařídit se tak, aby na syna plnil v té výši, v jaké byl povinen, tak cíleně nečinil, protože se majetku záměrně v jeho neprospěch zbavoval. Jednal tím nepochybně v úmyslné formě ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což odpovídá všem zjištěným skutečnostem, které vyplynuly též z výsledků provedeného dokazování a zejména z postojů obviněného. Přitom je třeba zdůraznit, že závěr o úmyslu obviněného soudy učinily zejména z objektivních skutečností po řádně provedeném dokazování a všestranné analýze jeho jednání (srov. například zprávy a rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

68. K námitkám obviněného je třeba zmínit, že exekuční řízení vedené vůči obviněnému není důvodem pro vyloučení jeho trestní odpovědnosti za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 303/2016 a ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1324/2006), tím spíše, že bylo vedeno pro dlužné výživné za předchozí období. Hrazení výživného prostřednictvím exekuce není dostačující a není s to automaticky vyloučit trestní odpovědnost za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 11 Tdo 209/2022), protože není naplněn znak dobrovolnosti, poněvadž obviněný výživné nehradí z vlastní iniciativy, přičemž ani vedení exekučního řízení a nařízené exekuce nijak nepřispěly k tomu, aby svou povinnost obviněný začal plnit řádně a včas, což vypovídá o tom, že jeho jednání dosahuje vyšší intenzity z hlediska společenské škodlivosti, neboť ani normy civilního práva nezajistily odpovídající nápravu celé situace.

69. Všechna popsaná zjištění plynoucí ze závěrů uvedených v rozhodnutích soudů obou stupňů dostatečně svědčí o tom, že obviněný spáchanými činy naplnil všechny formální znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, protože je-li posuzovaný čin vymezen dobou jejich páchání od května 2020 do 9. 11. 2023, je zjevné, že šlo o dobu delší než čtyři měsíce, po kterou obviněný úmyslně neplnil svou povinnost vyživovat a zaopatřovat jiného.

70. Vytýkal-li obviněný, že mělo být užito ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, ani tyto námitky neobstojí. Z jeho dosavadních postojů je totiž zjevné, že by jiný než trestněprávní prostředek, jak tomu ostatně dosavadní chování obviněného nasvědčuje, nevedl k nápravě. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob (srov. rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

71. Jednání obviněného se zásadně nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, s tím, že je o to závažnější pro urputnost, s níž se obviněný snaží zajistit, aby svému nezletilému synovi neposkytoval téměř nic, a tím, že se zbavil majetku zcela ve prospěch svého staršího syna, nezletilého syna v tomto směru znevýhodnil i do budoucna. S ohledem na úmyslnou formu jeho zavinění a vědomou snahu nezajistit si finanční prostředky prodejem cenných věcí, jejichž byl vlastníkem, ba dokonce se těchto věcí značné hodnoty cíleně zbavoval, a to dokonce i na základě bezúplatného převodu darovací smlouvou, trvale majetkově nezletilého syna limitoval, k čemuž je nutné přihlédnout s tím, že ten se pro nedostatek věku a neschopnost se sám živit, nemohl dostatečně ohrazovat. V tomto smyslu jde o negativní dopady na výživu a zajištění všech potřeb jeho nezletilého syna, stejně jako jejich matku, neboť na ni klade zvýšené nároky z hlediska plnění této povinnosti, protože syn je zcela závislým na jejích příjmech a finančních možnostech, byť nebyl dosud vystaven stavu hmotné nouze, jak obviněný opakovaně zdůrazňoval. Ze všech výše uvedených důvodů jde o jednání společensky škodlivé a trestněprávní postih za jeho spáchání je zcela na místě, o čemž mimo jiné svědčí i fakt, že obviněný se jej dopouští opakovaně a dlouhodobě, přičemž za něj byl již dvakrát pravomocně odsouzen, avšak ani dosud uložené sankce nevedly k jeho nápravě ani změně v jeho přístupu k jeho povinnostem otce.

72. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené shledal, že výhrady obviněného směřující proti nesprávnosti použité právní kvalifikace vznesené na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nejsou důvodné, a že byl naopak zcela opodstatněně uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, a to i se zřetelem na materiální stránku tohoto trestného činu, protože jde o čin společensky škodlivý, za jehož spáchání je třeba uplatnit prostředky trestního práva.

73. Pokud obviněný poukazoval na nepřiměřenost jemu uloženého trestu jako 74letému důchodci, je třeba zmínit, že uvedená výhrada nespadá pod žádný z dovolacích důvodů. Přesto Nejvyšší soud mimo podané dovolání (obiter dictum) poukazuje na to, že soudy obou stupňů se zabývaly dostatečně i trestem, jenž byl obviněnému uložen (srov. body 27. až 29. rozsudku soudu prvního stupně a bod 9. rozsudku odvolacího soudu) a odůvodnily jeho výměru i způsob jeho výkonu. Soud prvního stupně přihlížel i k věku obviněného, avšak s tím, že obviněného není možné napravit jiným, než nepodmíněným trestem, neboť dlouhodobě řádně nehradí výživné. Za popsané situace výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody žádným způsobem nepoškodí zájmy jeho nezletilého syna, naopak je dán předpoklad, že pokud obviněný bude ve výkonu trestu pracovně zařazen, určitá část výdělku se mu bude i nadále strhávat právě na výživné. Soud se domnívá, že právě výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody jej přiměje, aby se zamyslel nad svou situací a nad situací svého syna, zhodnotil své dosavadní jednání a počínání, a po propuštění dal své majetkové poměry do takového stavu, aby byl schopen nejen splácet dlužné výživné, ale zejména řádně hradit běžné výživné. Přihlédl zejména k charakteru trestné činnosti a rovněž výši dlužného výživného a trest vyměřil ještě v první polovině zákonné trestní sazby, která u trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku činí až jeden rok, tedy ve výměře 4 měsíců. Odvolací soud k námitkám obviněného výrok o trestu přezkoumal a shledal závěry učiněné okresním soudem zcela správnými a odpovídajícími všem zjištěným skutečnostem.

74. Nejvyšší soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že soudy v posuzované věci nepřehlédly žádné významné skutečnosti, a z hlediska proporcionality testu braly do úvahy všechny okolnosti významné podle § 39 až 42 tr. zákoníku, a to včetně nejlepšího zájmu dítěte. Posuzovaly i možný dopad rozhodnutí na dotčené dítě (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). Nelze očekávat, že by výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněným, a to zejména s ohledem na trestnou činnost, které se dopustil právě vůči svému nezletilému dítěti, představoval fatální zásah do výchovného prostředí nezletilých dětí či do zabezpečení jejich výživy a že by takový výkon uvedeného druhu trestu měl výrazně negativnější dopad na syna obviněného, než je tomu v obdobných srovnatelných případech. Povaha a závažnost trestné činnosti, které se obviněný dopustil, představují mnohem zásadnější kritéria obsažená v trestním zákoníku pro druh a výměru trestu (§ 38 a § 39 tr. zákoníku). Nepodmíněný trest odnětí svobody uložený obviněnému je v tomto případě zcela namístě a odpovídá všem zákonným hlediskům (tj. možnosti nápravy, poměrům pachatele a předpokladům vzniku rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu), ani nedošlo k porušení práva obviněného na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 Listiny.

VI. Závěr

75. Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného nejsou důvodné, a takový závěr mohl učinit toliko na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami. Veškeré soudy učiněné závěry mají podklad v řádně objasněných skutečnostech plynoucích z provedeného dokazování, stejně jako v zákonné úpravě a na ni navazující judikatuře soudů. Z těchto důvodů rozhodl dovolací soud tak, že dovolání obviněného jako celek jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

76. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., jak požadoval obviněný v podaném dovolání, když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 2. 7. 2025

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu