8 Tdo 716/2025

8 Tdo 716/2025-9882

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání obviněného Ing. Petr Dlouhý, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 3 To 41/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 30/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Petra Dlouhého odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 2 T 30/2022, byl obviněný Ing. Petr Dlouhý (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným pod body 2, 6a, 7, 8, 9, 10, 11, 12a, 13, 14a, 15a, 15e, 16a, 17a, 17b, 18, 19, 21, 25, 31a, 31b, 32, 33a, 34, 35, 36, 37, 38, 39a, 40a, 41, 43, 45, 46, 48, 50, 52, 53, 54, 55 zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pod body 40b, 42, 49, 51 zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.

zákoníku a pod body 1, 3, 4, 5, 6b, 6c, 12b, 12c, 12d, 14b, 15b, 15c, 15d, 16b, 16c, 20, 22, 23, 24, 26, 27, 28, 29, 30, 33b, 39b, 44, 47 zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 211 odst. 6, § 58 odst. 2 písm. b) a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 3 roků, jehož výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 5 let za současného stanovení dohledu nad obviněným.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci v trvání 10 let. Podle 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným: společnosti ACEMA Credit Czech, a. s., IČ: 26158761, se sídlem U libeňského pivovaru 63/2, Praha 8 – Libeň, částku 4 693 250 Kč; společnosti BPS Načeradec, s. r. o., IČ: 28159969, se sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, částku 6 108 296 Kč; společnosti UniCredit Leasing CZ, a.

s., IČ: 15886492, se sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4 – Michle, částku 5 351 165 Kč; společnosti UNILEASING, a. s.,

IČ: 25205552, se sídlem Randova 214, Klatovy 1, částku 1 570 855 Kč; společnosti ČSOB Leasing, a. s., IČ: 63998980, sídlem Na Pankráci 310/60, Praha 4, částku 11 020 642,91 Kč; společnosti ERSTE Leasing, a. s., IČ: 16325460, sídlem Horní náměstí 264/18, Znojmo, nyní Česká spořitelna, a. s., IČ: 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, částku 9 355 277,88 Kč; společnosti MONETA Leasing, s. r. o., IČ: 60751606, se sídlem Holandská 1006/10, Brno, částku 9 218 559,65 Kč; společnosti MONETA Money Bank, a.

s., dříve GE Money Bank, a. s., IČ: 25672720, se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4 – Michle, částku 6 968 644,88 Kč; společnosti PEAC Czech Republic, s. r. o., dříve IKB Leasing ČR, s. r. o., IČ: 26685884, se sídlem Jankovcova 1603/47a, Holešovice, Praha 7, částku 4 197 790 Kč; společnosti TERRAKO, s. r. o., IČ: 27240274, sídlem Voltýřov 17, Klučenice, částku 1 815 000 Kč; společnosti Waldviertler Sparkasse Bank AG, IČ 49060724, se sídlem Klášterská 126/II, Jindřichův Hradec II, nyní Waldviertler Sparkasse Bank AG, se sídlem Sparkassenplatz 3, 3910 Zwettl, Rakouská republika, reg.

č. FN 36924, částku 58 728 330,70 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené společnosti ACEMA Credit Czech, a. s., BPS Načeradec, s. r. o., MONETA Money Bank, a.

s.,

Waldviertler Sparkasse Bank AG odkázány se zbytkem jejich uplatněných a nepřiznaných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., IČ: 61061344, se sídlem náměstí Junkových 2772/1, Praha 5, odkázána se svým uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích v neprospěch obviněného odvolání, které směřovalo toliko do výroku o trestu. Z jeho podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 3 To 41/2023, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém výroku o uloženém trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl při nezměněném výroku o vině zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 2 T 30/2022, odsouzen podle § 211 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 5 let. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.

3. K dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 8 Tdo 714/2024, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 3 To 41/2023, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

4. Vrchní soud v Praze posléze v řízení po přikázání věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 3 To 41/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině zločiny zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr zákoníku a úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 2 T 30/2022, uložil podle § 211 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu pěti let. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.

5. Jen ve stručnosti lze rekapitulovat, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil všech shora označených zločinů způsobem přesně popsaným v bodech 1)–55) výrokové části jeho rozsudku (srov. str. 1 až 22). Soud prvního stupně shrnul trestnou činnost tak [viz body 490)– 492)], že obviněný

v období od 18. 9. 2013 do 30. 6. 2018 jednáním popsaným pod body 2, 6a, 7, 8, 9, 10, 11, 12a, 13, 14a, 15a, 15e, 16a, 17a, 17b, 18, 19, 21, 25, 31a, 31b, 32, 33a, 34, 35, 36, 37, 38, 39a, 40a, 41, 43, 45, 46, 48, 50, 52, 53, 54 a 55 v úmyslu obohatit společnosti HZT Technik-servis, a. s., TRIOL CZ, a. s., a DL Agroslužby, a. s., neoprávněně jejich jménem prodal zemědělské stroje, které jim byly svěřeny na základě úvěrových či leasingových smluv, třetím osobám, čímž způsobil vlastníkům strojů škodu v celkové výši nejméně 71 567 690 Kč, v úmyslu se obohatit ke škodě společnosti BPS Načeradec, s. r. o., jako její jednatel neoprávněně naložil s její finanční hotovostí ve výši 630 000 Kč,

v období od 3. 8. 2017 do 7. 3. 2018 jednáním popsaným pod body 40b, 42, 49 a 51 v úmyslu obohatit společnosti HZT Technik-servis, a. s., TRIOL CZ, a. s., a DL Agroslužby, a. s., jménem těchto společností uzavíral smlouvy o prodeji zemědělských strojů, kdy kupujícím předstíral, že prodávající společnosti jsou vlastníky strojů a že tyto jsou převáděny na jejich osoby, čímž způsobil kupujícím vylákáním úhrady kupní ceny škodu v celkové výši nejméně 14 201 348 Kč,

v období od 15. 7. 2013 do 8. 12. 2017 jednáním popsaným po body 1, 3, 4, 5, 6b, 6c, 12b, 12c, 12d, 14b, 15b, 15c, 15d, 16b, 16c, 20, 22, 23, 24, 26, 27, 28, 29, 30, 33b, 39b, 44, 47 v úmyslu dosáhnout výplaty úvěrů pro společnosti HZT Technik-servis, a. s., a TRIOL CZ, a. s., jménem těchto společností neoprávněně při sjednávání úvěrových smluv a čerpání úvěrů uváděl úvěrující společnosti v omyl, že za účelem zajištění poskytovaných úvěrů se stanou vlastníky strojů, ohledně nichž byly uzavírány smlouvy o zajišťovacím převodu práva, čímž těmto společnostem způsobil na poskytnutých úvěrech škodu v celkové výši nejméně 64 999 576,89 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Obviněný Ing. Petr Dlouhý podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 3 To 41/2023, dovolání, v němž odkázal na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jeho naplnění spatřoval v nesprávném hmotněprávním posouzení spočívajícím v uložení razantně zpřísněného trestu oproti rozhodnutí soudu prvního stupně, který je v rozporu s ústavně garantovanými právy a svobodami obviněného.

7. Odvolací soud ve svém druhém rozsudku popřel závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 8 Tdo 714/2024, a demonstroval neochotu učinit jakoukoli reflexi svého předcházejícího rozhodnutí. Obviněný rekapituloval odvolací argumentaci státního zástupce a revizní argumentaci odvolacího soudu. Odvolací soud podle něj všechny rozhodné skutečnosti nevyhodnotil komplexně ve prospěch i neprospěch obviněného a s ohledem na výtky Nejvyššího soudu hledal další záminky a důvody, aby mohl rozhodnout zcela shodně jako ve svém předchozím zrušeném rozhodnutí.

Odvolací soud převzal značnou část své vlastní argumentace ze svého předcházejícího rozsudku (viz body 17. až 19. odůvodnění nyní napadeného rozsudku), čímž se rozhodl ignorovat některé konkrétní výtky Nejvyššího soudu, který odmítl, že by mohlo obviněnému přitěžovat, zda obviněný v přípravném řízení poskytl součinnost orgánům činným v trestním řízení, svoji trestnou činnost doznával či nikoli, zda využil svého práva nevypovídat či nikoli (bod 36. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu). Konstatoval, že Nejvyšší soud jej nezavázal ke konkrétnímu rozhodnutí ve věci.

Fakticky se vyhnul naplnění pokynů Nejvyššího soudu, kterými byl vázán. Obviněný odkázal na své předešlé dovolání, v němž uvedl přehled relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Obviněný odmítl závěry odvolacího soudu o jeho chybějící sebereflexi, hodnocení liknavého a pasivního přístupu k jeho trestnímu stíhání, což označil za skandální, jakož i závěry stran účelovosti svého prohlášení viny. Nesouhlasil rovněž s hledáním důvodů, proč odvolací soud nepřistoupil k aplikaci ustanovení § 58 tr.

zákoníku, které hodnotí jako účelové.

8. Tvrzení odvolacího soudu, že jedinou aktivitou obviněného bylo prohlášení viny, je lživé, neboť obviněný nad rámec něj uvedl, že svého jednání nesmírně lituje, přiblížil konkrétní okolnosti spáchání daných trestných činů, ale přesto sám uzavřel, že to ale nic nemění na tom, že jednal v rozporu se zákonem. Připomněl, že celá jeho aktivita na Ukrajině, která probíhá i v současné době, je pro něj odčiňováním vlastní minulosti, což zcela správně pochopil soud prvního stupně (viz bod 5. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

I samotný Nejvyšší soud nahlížel na situaci obviněného tak, že ze strany odvolacího soudu je fakticky devalvována (nedoceněna) jeho činnost na Ukrajině. Namísto toho je přehnaná pozornost fakticky věnována způsobu obhajoby v přípravném řízení. Obviněný znovu připomněl, že předložil soudu písemné poděkování společnosti Resilient Agro za aktivní a intenzivní práci pro zajištění zemědělských podniků na Ukrajině, zejména za zajišťování zásobování obyvatelstva potravinami. Obdobně vyznělo i prohlášení společnosti Resilient Maťuši, s.

r. o. Pochvalně se o obviněném vyjádřil i J. L., zástupce Ukrajinské pravoslavné církve v XY (bod 494. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Aktivity obviněného pro Ukrajinu jsou zcela zjevné, hmatatelné a záslužné. Přitom obviněný se na Ukrajinu vydal i po vyhlášení prvního rozsudku vrchního soudu, aby stihl realizovat ještě tolik pomoci, kolik bude jen schopen, nebo alespoň zorganizovat nutné aktivity, které již nebude moci sám realizovat pro nástup výkonu trestu (rozdal úkoly svým spolupracovníkům a dohodl s nimi jejich další postup).

Vrchní soud místo toho, aby tuto skutečnost řádně navnímal, obviněnému vyčetl, že byl pro orgány činné v trestním řízení šest měsíců nedostupný. Obviněný zdůraznil, že se nevyhýbal nástupu výkonu trestu ani si neužíval poslední dny svobody, ale vycestoval do válečné zóny, přičemž výkon uloženého trestu nastoupil ihned druhý den poté, co se vrátil do České republiky. Stejně tak obviněný na Ukrajině pobýval i později (přitom, pokud šlo o veřejné zasedání, při kterém bylo projednáno odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně, z tohoto se obviněný omluvil a vzdal se i práva na přípravu na veřejné zasedání – stejně jako v případě prohlášení viny se i nyní vzdal svých konkrétních práv, aby projednání věci nekomplikoval).

9. Odvolací soud podle obviněného zcela pomíjí pasáž z bodu 34. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, ve které zcela kategoricky uvádí, že odvolací soud vzal v úvahu jak dosavadní bezúhonnost obviněného, tak i projevy jeho nepoctivého jednání, jehož se dopustil ve snaze dosáhnout vlastního oddlužení, což však samo o sobě žádnou zásadní roli ve světle zvažovaných závěrů o možnosti aplikace § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nehraje. Naopak daleko významněji je ovlivňuje i odvolacím soudem výrazně pozitivně kvitované aktivní působení obviněného ve východní části Ukrajiny. To platí i pro poukazy odvolacího soudu na věc přezkoumávanou usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 8 Tdo 1105/2023, kdy minimálně z předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu není znát, že by na straně předmětného obviněného byly dány obdobné okolnosti jako na straně obviněného (vyjma prohlášení viny). Obviněný připomněl, že před spácháním daných trestných činů byl osobou bezúhonnou. Své ostatní závazky si plní, včetně vyživovací povinnosti a spáchanou trestnou činností sám sebe neobohatil (to a contrario k tvrzení z bodu 25. odůvodnění prvého i druhého rozsudku odvolacího soudu).

10. Pokud by obviněný neprohlásil vinu, tak při standardním hlavním líčení by bylo jinak prováděno mimořádně rozsáhlé dokazování k více jak sedmdesáti dílčím útokům pokračujícího trestného činu. I Nejvyšší soud zcela správně uváděl, že o kladném významu prohlášení viny ve světle rozsáhlé, i podle odvolacího soudu sofistikované trestné činnosti pro dokazování a urychlení trestního stíhání není důvodu pochybovat (bod 36. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu). Uvedené je v protikladu k paušálnímu závěru odvolacího soudu, že situace byla přehledná a vše bylo jasné, když ten nicméně sám připojuje i argumentaci o sofistikovanosti a rozsahu trestné činnosti obviněného. Obviněný vnímal danou argumentaci vrchního soudu jako zcela účelovou a navzájem se vylučující (viz i konstatování odvolacího soudu v bodě 49. odůvodnění jeho druhého rozsudku o potřebě nepopiratelného významu prohlášení viny pro trestní řízení, které může být významně usnadněno).

11. Rozsah předmětné trestné činnosti byl fakticky důvodem pro konkrétní zvolené procesní postupy obviněného v přípravném řízení. Je zcela běžné, že u trestních věcí s mnohostí poškozených detailní seznámení obviněného se spisovým materiálem probíhá až při skončení vyšetřování, neboť do té doby nebývá ani ustálen okruh všech poškozených a nejsou jasné veškeré připojené nároky na náhradu škody nebo jiné újmy. To, že je daná skutečnost obviněnému kladena k tíži, je pro něho nevídané, zvláště pokud byl prakticky po celou dobu prokazatelně pracovně v Ukrajinské republice, čehož si je odvolací soud jistě dobře vědom. Odvolací soud ani ve svém druhém rozsudku nijak neobjasnil, jaké výjimečné okolnosti by si představoval pro užití ustanovení § 58 tr. zákoníku. Je přitom zjevné, že primárním důvodem toho, proč se obviněný uložení takového trestu domáhá, je, aby mohl, dokud ještě může, jakkoli pomoci napadenému lidu Ukrajiny. Výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to i pokud by z něho byl případně podmíněně propuštěn, by mu tuto jeho aktivitu pravděpodobně finálně znemožnil. Zcela vypovídající je pak téměř ironická zmínka odvolacího soudu, že nemusí v tomto smyslu obviněnému nic vysvětlovat, protože nestanovuje, jaké okolnosti je třeba splnit pro aplikaci ustanovení § 58 tr. zákoníku (bod 50. odůvodnění druhého rozsudku odvolacího soudu). V uvedeném směru přitom odvolací soud (s ohledem na opakování své předcházející argumentace) ani nekorigoval své předcházející závěry o tom, že pro postup, který obviněný považuje za správný, jsou zapotřebí okolnosti zcela výjimečné, a to přestože Nejvyšší soud v tomto směru dal naopak za pravdu obviněnému, že takovou podmínku zákon nestanoví (viz bod 34. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, - poznámka Nejvyššího soudu: zřejmě nesprávně uvedeno 1 Tdo 303/2012).

12. Obviněný vytkl, že odvolací soud dospěl k závěru, že povaha a závažnost trestné činnosti obviněného jsou natolik významné, že by je mohly vyvážit toliko okolnosti na straně obviněného, které by byly neobvyklé a byly způsobilé tuto skutečnost zvrátit (bod 47. odůvodnění druhého rozsudku vrchního soudu). Odvolací soud namísto komplexního zhodnocení situace obviněného účelově a tendenčně vyhledával jakoukoli drobnost, která by mu znemožnila přistoupit k tomu, že by aplikoval dotčené zákonné ustanovení. V tomto směru byla například zcela pominuta trvající pomoc Ukrajině, ale naopak byla konstatována poněkud zveličená nedostupnost obviněného pro soud. Odvolací soud nechtěl ani celou věc řádně a otevřeně projednat, o čemž svědčí i zvolený procesní postup, kdy ve věci nebylo prováděno žádné dokazování (přesto soud činil nové závěry – a to i například v tom směru, zda bylo hrazeno na způsobenou škodu, viz bod 48. odůvodnění druhého rozsudku odvolacího soudu) a usnesení o konání věci v nepřítomnosti obviněného bylo vyhlášeno až po podání zprávy o stavu věci (byť je na protokolu uvedeno jinak, než vyplývá ze zvukového záznamu).

13. Obviněný uzavřel, že odvolací soud se ani napodruhé řádně nevypořádal s možnostmi aplikace § 58 tr. zákoníku na jeho trestní věc. Nesouhlasil s právními závěry odvolacího soudu ohledně druhu a výměry jemu uloženého trestu a napadl argumentaci ohledně nenaplnění podmínek stanovených § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterou odvolací soud řádně nezdůvodnil. Uložený trest je jen stěží akceptovatelný prizmatem obecné spravedlnosti, natož pak prizmatem trestního zákoníku a ústavně zaručených práv obviněného. Odvolací soud nijak nevysvětlil, jak je možné, že nyní dospěl ke stejným závěrům, jako ve svém předcházejícím rozsudku, když v potaz bere nyní i okolnosti, které nastaly až po vyhlášení prvého rozsudku vrchního soudu (čili nebylo konstatováno, zda byly předcházející závěry vrchního soudu nesprávné, nebo postrádaly skutečný podklad). Konkrétní výměru trestu dostatečně a přesvědčivě nezdůvodnil.

14. Odůvodnění rozsudku vrchního soudu, který uložil obviněnému značně přísnější sankci než soud prvního stupně, nemůže být považováno v žádném případě za dostatečné, když podle Ústavního soudu nedostatečně odůvodněné rozhodnutí o udělení přísnějšího druhu trestu představuje porušení zákonné povinnosti ukládat přiměřené trestní sankce (nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23). Obecně zároveň platí, že jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit […] (viz například nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03). K nedostatečné odůvodněnosti výroku o trestu se pak vyjádřil i samotný Nejvyšší soud, kdy například kritizoval neplnění parametrů ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a naznal z toho vyplynuvší nepřezkoumatelnost konkrétních soudních rozhodnutí v jejich výrocích o uloženém trestu (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 213/2017).

15. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 3 To 41/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. In eventum navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odloží na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení dohledu nad obviněným. Současně navrhl odklad výkonu napadeného rozhodnutí.

16. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k podanému dovolání nejprve rekapituloval dosavadní průběh řízení a dovolací námitky obviněného a obsahově vymezil uplatněné dovolací důvody. Konstatoval, že prohlášení viny nezakládá nárok obviněného na to, aby mu byl trest odnětí svobody uložen pod dolní hranicí trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 4 Tdo 510/2023). Podle citovaného ustanovení může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, pokud odsuzuje pachatele, který prohlásil svoji vinu a současně má za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání.

Zmíněný postup soudu je přitom fakultativní. Poměry pachatele představují takové jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry, které nesouvisí přímo se spácháním trestného činu, a které existují v době, kdy se rozhoduje o trestu. Jak vyplývá z dosavadní rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, význam těchto okolností je třeba vždy posuzovat z hlediska trestu, který má být uložen konkrétnímu pachateli (viz např. jeho usnesení ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021). Součástí posouzení poměrů je i vyhodnocení bezúhonnosti obviněného, či naopak závěr o významu jeho předchozích odsouzeních.

Povahu trestného činu určují především zákonné znaky skutkové podstaty, která byla naplněna trestnou činností (zejména druh a význam porušeného nebo ohroženého zájmu chráněného trestním zákonem, jednání charakterizující objektivní stránku trestného činu, forma zavinění), a dále též konkrétní okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán (způsob provedení činu, pohnutka, záměr nebo cíl pachatele, míra jeho zavinění, existence polehčujících a přitěžujících okolností aj.), jakož i společenská škodlivost činu.

17. Odvolací soud srozumitelně odůvodnil, proč považoval závěry soudu prvního stupně o použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku při stanovení výměry trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby za nezákonné a z jakých důvodů sám nepřikročil k použití tohoto moderačního ustanovení (viz str. 31 až 34, body 46. až 52. jeho rozsudku). Přitom výměru trestu odnětí svobody odvolací soud stanovil v souladu se zákonem, takže ve věci obviněného nelze dovodit, že by mu uložil trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Nemohlo tedy dojít ani k namítanému zásahu do ústavně zaručených práv obviněného. Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že námitka spočívající v tom, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020 sp. zn. 7 Tdo 317/2020, uveřejněné pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023 sp. zn. 6 Tdo 879/2023). Tento judikaturní závěr nebyl dosud překonán, přičemž podle názoru státního zástupce nelze ani v této věci shledat důvody, ze kterých by bylo možné se od něj odchýlit. Nejedná se pak ani o výjimku spočívající v tom, že by šlo o případ zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023 sp. zn. 11 Tdo 303/2023), který by spočíval v uložení trestu v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.

18. Státní zástupce považoval dovolání obviněného za podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. tr. ř., proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

20. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný uplatnil, je naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

22. Dovolatel namítl jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které spatřoval v tom, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šest měsíců je nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý. Odvolací soud, aniž by se vypořádal s výtkami Nejvyššího soudu obsaženými v jeho zrušujícím usnesení ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 8 Tdo 714/2024, znovu chybně neaplikoval moderující ustanovení o mimořádném snížení trestu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. ř., ač pro něj byly splněny zákonné podmínky. Odvolací soud nedostatečně zohlednil zejména pobyt obviněného na Ukrajině a jím poskytovanou pomoc v této válečné oblasti a měl mu uložit podmíněně odložený trest odnětí svobody, jak učinil soud prvního stupně.

23. Taková argumentace však formálně hodnoceno nemůže být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak bylo již podrobně vysvětleno v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 8 Tdo 714/2024. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze ve vztahu k výroku o trestu namítat tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Obviněným namítané pochybení, tj. že odvolací soud nepřistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, pod jím uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Dovolací soud několikrát vyložil důvody, proč se i po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, podle něhož by protizákonné nepoužití § 58 tr. zákoníku mělo být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i), popř. písm. h) tr. ř., řídí svojí ustálenou judikaturou (zejména body 19. až 26. v této věci vydaného předchozího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 8 Tdo 714/2024, nebo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 3 Tdo 834/2024). Není proto účelné znovu tuto argumentaci opakovat.

24. Za této situace by zásah dovolacího soudu přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).

25. Nejvyšší soud je přesvědčen, že tato jeho pravomoc korigovat trest uložený v rozporu s ústavně garantovanými právy a svobodami je zcela dostačující k nápravě opravdu závažných vad při stanovení trestu konkrétnímu obviněnému. Musí ovšem konstatovat, že v posuzované trestní věci v tomto stadiu řízení žádné obdobné pochybení již neshledal.

26. Nejvyšší soud v nyní posuzované věci zrušil první ve věci vydaný rozsudek odvolacího soudu s tím, že odvolací soud by se měl znovu důkladně zabývat hodnocením kritérií relevantních pro aplikaci § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odpovědět na otázku, zda lze v nyní posuzovaném případě u obviněného, který prohlásil vinu, dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání než je trest vymezený zákonnou trestní sazbou, s ohledem na poměry obviněného jako pachatele a povaze jím spáchané činnosti, tedy zda lze trest odnětí svobody snížit pod dolní hranici trestní sazby a v jaké výměře bude úhrnný trest odnětí svobody uložen.

27. Odvolací soud po opětovném projednání věci znovu zhodnotil všechny polehčující a přitěžující okolnosti na straně obviněného, jeho osobní poměry, povahu jím spáchané činnosti, postoj obviněného k úhradě jím uložené povinnosti nahradit poškozeným škodu v celkové výši 119 027 812 Kč a dospěl ke stejnému závěru jako v předchozím rozsudku, tedy znovu obviněnému uložil trest odnětí svobody ve stejné výši 5 roků a 6 měsíců. V odůvodnění napadeného rozsudku komplexněji než dříve vyložil všechny relevantní důvody vedoucí k závěru, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby v případě obviněného nepřipadá v úvahu.

Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil ve svém dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z odvolacích fází řízení, s nimiž se odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádal, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto zásadně odkázat na finální odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se v dovolání zopakovanými námitkami proti výroku o trestu odnětí svobody pečlivě zabýval. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

28. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že podrobně a přiléhavěji, než jak učinil v předchozím zrušeném rozsudku, přistoupil k hodnocení a významu institutu prohlášení obviněného o vině v hlavním líčení. Z atributů spojených s tímto institutem vyzdvihl zejména jeho nepopiratelný význam pro trestní řízení, které může být po jeho přijetí významně usnadněno, avšak současně akcentoval splnění podmínky vážnosti takového projevu vůle, která se odrazí v přístupu a přijetí zodpovědnosti obviněného, aby nešlo o formu bez obsahu.

Obhajoba obviněného podle odvolacího soudu zaměňuje prohlášení viny a jeho přijetí s nárokem obviněného na podmíněný trest. Prohlášení viny má však své mantinely, kdy nelze bagatelizovat smysl a význam trestního řízení, společně s výchovnou a represivní funkcí trestu, kdy má být pachatel spravedlivě potrestán, což poskytuje satisfakci společnosti, poškozeným a odráží význam trestního stíhání a jeho výsledku. Odvolací soud vzal v potaz významné usnadnění průběhu hlavního líčení s tím, že nebylo třeba s ohledem na prohlášení viny provádět rozsáhlé dokazování, avšak vedle toho nelze podle něj pominout, že tak obviněný učinil za situace, kdy jeho vina byla podložena shromážděnými důkazy, respektive, že trestní spis byl připraven nebývale pečlivě a důkazní situace byla postavena zejména na listinných důkazech a byla tudíž přehledná.

Rovněž měl za to, že význam prohlášení viny nelze posuzovat v přímé úměře k rozsahu trestné činnosti, tedy čím rozsáhlejší trestná činnost, tím vyšší míra usnadnění práce soudu a tím větší význam prohlášení viny, což by vedlo k nepřípustnému zvýhodňování pachatele závažnějších trestných činů. Formálně deklarované prohlášení viny obviněného jako jeden konkrétní procesní úkon, tj. jednorázová proklamace před nalézacím soudem u mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 tr. zákoníku nemůže stát osamoceně a být bezobsažné.

Naopak by mělo odrážet upřímnost a vážnost takového prohlášení v dalším konkrétním přístupu obviněného ke spáchaným skutkům a způsobenému následku, tedy z následného jednání obviněného po spáchání trestného činu by mělo jasně vyplývat, jak se obviněný ke své odpovědnosti postavil a do jaké míry toto své prohlášení naplňuje (zejména body 49. a 50. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu).

29. Odvolací soud dále připomněl závažnost projednávané trestné činnosti sestávající z tří zvlášť závažných zločinů spáchaných 72 útoky po dobu pěti let, jíž obviněný způsobil škodu přesahující 150 milionů Kč (tj. 15tinásobek škody velkého rozsahu), kterou hodnotil jako promyšlenou, propracovanou a tím zjevně velmi efektivní, kterou si obviněný kontinuálně nepoctivě obstarával finanční prostředky pro své podnikání, a tento stav udržoval po mnoho let (nemohlo se proto jednat o exces z jinak řádného života obviněného nebo jednání vyvolané momentální nepříznivou situací, na kterou by obviněný neuváženě reagoval). Odvolací soud měl za to, že neexistují-li další příznivé neobvyklé okolnosti na straně obviněného, bylo by špatným signálem toliko z titulu prohlášení viny postihnout nyní projednávanou závažnou a rozsáhlou trestnou činnost nevýznamným trestem nespojeným s jeho přímým výkonem. V tomto kontextu připomněl, že obviněný soustavným podvodným jednáním způsobil škodu 15násobně převyšující znak škody velkého rozsahu mnoha subjektům, přičemž nečinil nic pro její náhradu (bod 50. odůvodnění jeho rozsudku).

30. Aktivní pomoc obviněného na Ukrajině odvolací soud reflektoval jako významnou polehčující okolnost, vedle jeho dosavadní bezúhonnosti. Není tedy pravdou, že by ji opomněl či devalvoval, jak tvrdil dovolatel. Tato okolnost se pak promítla právě při úvaze odvolacího soudu, zda je správné a akceptovatelné, aby na obviněného jako pachatele tří zvlášť závažných zločinů bylo možné působit a napravit jej i úhrnným trestem kratšího trvání, než je trest vymezený zákonnou trestní sazbou, a dospěl k negativnímu závěru. Polehčující okolnost v podobě působení obviněného na Ukrajině po spáchání všech skutků vnímal jako významnou korekci při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody. Výslovně deklaroval, že při nepřičtení všech polehčujících okolností včetně prohlášení viny by obviněnému ukládal nepodmíněný trest odnětí svobody kolem poloviny zákonné trestní sazby, tedy kolem 7,5 roku, jak navrhoval i státní zástupce v obžalobě. Měl za to, že tyto okolnosti zohlednil významně, když uvažovaný trest snížil obviněnému o 2 roky (bod 51. rozsudku).

31. Odvolací soud dospěl jednoznačně k závěru, že není možné dosáhnout nápravy obviněného trestem odnětí svobody kratšího trvání, než je trest vymezený zákonnou trestní sazbou (bod 52. rozsudku). V tomto kontextu trestní věc obviněného přirovnal k podle něj obdobné věci sp. zn. 3 To 38/2023, kterou v dané době projednával. V ní rozsudkem ze dne 14. 8. 2023 zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k odvolání státního zástupce směřujícího do výroku o trestu v neprospěch pachatele napadený rozsudek Městského soudu v Praze, který rovněž jako dovolatel prohlásil vinu, a Městský soud v Praze mu uložil podmíněný trest odnětí svobody.

Jednalo se podle odvolacího soudu o srovnatelnou trestnou činnost – zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se škodou cca 143 milionů Kč, kdy bylo tomuto obviněnému vedle trestu odnětí svobody stejně jako dovolateli uložen rovněž trest zákazu činnosti se stejným vymezením rovněž ve výměře pěti let, zcela shodně jako v nyní projednávané věci. Odvolací soud upozornil na srovnatelné okolnosti případu, včetně nepoctivého počínání obviněného v otázce náhrady škody, tedy plnění jeho závazků.

Zásadním rozdílem tak je v tomto případě prospěšná činnost obviněného Ing. Petra Dlouhého ve válkou stižené oblasti, přičemž trest odnětí svobody mu byl uložen o půl roku nižší. Odvolací soud dále konstatoval, že dovolání obviněného J. B. směřující proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 8 Tdo 1105/2023, a jeho následná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II.ÚS 1147/24. Odvolací soud měl za to, že nevystoupil z kontinuity rozhodování v obdobných věcech, naopak zachoval jeho předvídatelnost nejen v rámci konkrétního senátu, ale i nastolené rozhodovací praxe a recentní judikatury.

32. Námitce obviněného, že odkaz na tuto související trestní věc je nepatřičný, když z předmětného usnesení Nejvyššího soudu podle názoru dovolatele není znát, že by na straně předmětného obviněného byly dány obdobné okolnosti jako na jeho straně (vyjma prohlášení viny), nelze přitakat. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 8 Tdo 1105/2023, naopak jasně vyplývá, že obviněný J. B. byl jako dovolatel taktéž do té doby bezúhonný, trestná činnost byla páchána po dobu cca 1,5 roku (tedy významně kratší dobu než dovolatel), dopustil se více (2) trestných činů, více útoky a svým jednáním způsobil škodu převyšující částku 143 000 000 Kč. Jím uváděná snaha o náhradu škody byla odvolacím soudem zcela důvodně zpochybněna; odvolací soud ve věci 3 To 38/2023 opodstatněně poukázal na účelový a manipulativní způsob chování obviněného J. B., což jej vedlo k závěru o nemožnosti uložení trestu odnětí svobody tomuto obviněnému za použití § 58 tr. zákoníku. Obviněnému J. B. byl tedy uložen trest odnětí svobody v délce 6 let, ačkoli oproti obviněnému se dopustil toliko dvou zvlášť závažných zločinů, namísto tří, a páchal je po významně kratší dobu než obviněný Ing. Petr Dlouhý (v jeho případě se tedy jedná o ještě závažnější trestnou činnost), přesto mu byl uložen trest o půl roku delší než u dovolatele. Nejvyšší soud se tedy ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že přirovnání nyní posuzované věci k obdobné věci, v níž byl vydán rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 8. 2023, sp. zn. 3 To 38/2023, je přiléhavé.

33. Dále je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že odvolací soud ani v druhém rozsudku nijak neobjasnil, jaké výjimečné okolnosti by si představoval pro užití ustanovení § 58 tr. zákoníku. Na tuto znovu opakovanou výtku reagoval sám odvolací soud v bodě 50. odůvodnění jeho rozsudku, kde konstatoval, že není úkolem soudu nastavit konkrétní okolnosti pro naplnění podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, které by měl sdělit obviněnému, nýbrž je povinností soudu posoudit, jaký význam pro takové rozhodnutí mají konkrétní okolnosti nejen na straně obviněného, ale i spočívající v charakteru a závažnosti trestné činnosti. Obhajoba tak podle něj chybně spojuje prohlášení viny obviněného s automatickým nárokem na mimořádné snížení ve smyslu § 58 tr. zákoníku.

34. Odvolací soud jako zásadní pro nemožnost užití moderace trestu pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 tr. zákoníku vnímal chování obviněného, který nehradil poškozeným škodu a v mezidobí se podvodně pokusil ze svých dluhů vyvázat, čímž se zabýval již v prvním, byť již zrušeném rozsudku. Obviněný se ve svém návrhu na povolení oddlužení snažil nepoctivě dosáhnout svého oddlužení, když v tomto návrhu ze dne 13. 9. 2019 uvedl nepravdivé a zcela zavádějící údaje, které extrémně vybočovaly ze skutečnosti, zejména co se týká rozsahu závazků obviněného (sám uvedl rozsah závazků ve výši 13 760 262,30 Kč, zatímco do insolvenčního řízení byly přihlášeny pohledávky v celkové výši 211 005 216,67 Kč).

Obviněný podal insolvenční návrh s tím, že je v úpadku. Krajský soud v Praze v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSPH 71 INS 19926/2019-A usnesením ze dne 9. 10. 2019 zjistil úpadek obviněného a povolil oddlužení, avšak po proběhnutém šetření neschválil oddlužení obviněného jako dlužníka a insolvenční řízení zastavil, neboť neuvedl v reálné době pravdivou výši svého čistého měsíčného příjmu, prohlásil, že nemá žádného zajištěného věřitele, což bylo vyvráceno a „opomněl“ uvést své závazky ve výši téměř 200 000 000 Kč, z čehož 17 678 484,78 Kč činily pohledávky zajištěné.

Nelze přitom přehlédnout, že i Krajský soud v Praze jako soud insolvenční hodnotil přístup obviněného jako dlužníka v insolvenčním řízení jako velmi lehkomyslný a nedbalý, když dlužník v průběhu řízení neplnil ani elementární zákonem stanovené povinnosti, přestože sám zahájení insolvenčního řízení svým návrhem inicioval. Tyto okolnosti dle odvolacího soudu nelze upozadit, neboť velmi výmluvně vypovídají o postoji obviněného k jeho povinnostem a následkům, které svým jednáním způsobil, a k nimž prokazatelně nepřistupuje s přijetím zodpovědnosti, ale naopak se snaží jich opět nepoctivě zbavit.

35. Nejvyšší soud k prezentovaným závěrům odvolacího soudu uvádí, že si je vědom existence skutečností, které lze opravdu hodnotit jako polehčující. Tím je v prvé řadě prohlášení viny, které dovolací soud nehodlá nijak zlehčovat, dosavadní bezúhonnost, do určité míry i lítost, snaha obviněného o návrat k řádnému životu a zejména jeho působení na válkou zasažené východní Ukrajině. Lze si dobře představit, že poslední skutečnost, která je bezpochyby výjimečná, by za určitých okolností mohla vést i k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody – zejména v kombinaci s učiněným prohlášením viny.

Nicméně odvolací soud v tomto ohledu logicky a přesvědčivě vyzdvihl další podstatné skutečnosti, které závažnost spáchané trestné činnosti zvyšují natolik, že aplikaci postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku vylučují. Je přitom důležité si uvědomit, že pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle právě uvedeného ustanovení je třeba komplexně zvážit všechna podstatná kritéria. V této trestní věci by samotná povaha všech 72 spáchaných skutků vyžadovala spíše trest při horní hranici zákonné trestní sazby § 211 odst. 6 tr.

zákoníku, nikoli při dolní a už vůbec ne pod ní. Znovu je nutno zopakovat, že obviněný páchal trestnou činnost dlouhodobě, úmyslně, promyšleně, ze ziskuchtivosti a způsobil škodu cca 150 000 000 Kč. Nadto odvolací soud správně poukázal i na jeho nepoctivé jednání v insolvenčním řízení, což je okolnost, která jeho osobu také nestaví do příznivého světla. Nejvyšší soud hodnotí četnost i míru, v jaké se dovolatel uchyloval k nepoctivému či přímo podvodnému jednání za natolik závažnou, že sám má velice vážné pochybnosti o tom, zda v posuzovaném případě lze – ve smyslu § 58 odst. 2 písm. b) tr.

zákoníku – dosáhnout nápravy obviněného i trestem kratšího trvání. Je proto přesvědčen, že soud druhého stupně zcela správně poměřil veškeré okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch dovolatele a zcela správně mu stanovil trest při dolní hranici aplikované trestní sazby, který je zcela zákonný a v plném souladu s principem proporcionality trestní represe.

36. Lze proto shrnout, že odvolací soud vyhověl výtkám Nejvyššího soudu z usnesení ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 8 Tdo 714/2024, které byly důvodem pro zrušení jeho předchozího rozsudku, a znovu se věcí zabýval. Opětovně posoudil a dostatečně zdůvodnil, že možnost dosáhnout nápravy obviněného i trestem kratšího trvání ve smyslu § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, než je zákonná sazba podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku, je vyloučeno právě s ohledem na jeho (ne)ochotu, respektive postoj k odčinění následku, který svou trestnou činností způsobil. K působení obviněného na Ukrajině je nutno přistupovat jako k záslužnému jednání, kdy se obviněný odklonil od po dlouhou dobu páchaného podvodného jednání, jímž způsobil enormní škodu a byla mu uložena povinnost nahradit poškozeným škodu v celkové výši 119 027 812 Kč. Pakliže však prokázal svůj postoj k úhradě jím způsobené škody tím, že podal návrh na oddlužení vykazující jednoznačné znaky nepoctivého záměru se snahou vyhnout se, popřípadě se zbavit povinnosti ji uhradit, je třeba přihlédnout k takovému chování po činu podle § 39 odst. 1 tr. zákoník spíše jako k přitěžujícímu aspektu.

37. Nejvyšší soud v uloženém trestu žádnou závažnou vadu (neslučitelnou s ústavním pořádkem České republiky) nezjistil. Z uvedeného je patrné, že odvolací soud pečlivě zohlednil rozhodující okolnosti a náležitě zdůvodnil, proč obviněnému uložil trest odnětí svobody spojený s jeho přímým výkonem, čemuž nelze nic vytknout.

38. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

39. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že usnesením předsedkyně senátu ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 8 Tdo 553/2025, byl podle § 265h odst. 3 tr. ř. odložen výkon rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 2 T 30/2022, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 3 To 41/2023, ve výroku o trestu, a to do doby, než bude rozhodnuto o dovolání obviněného. Jelikož nebylo vyhověno dovolání obviněného, uvedené rozhodnutí o odložení výkonu předmětných rozhodnutí již pozbývá platnosti.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 9. 2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu