8 Tdo 738/2025

8 Tdo 738/2025-216

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2025 o dovolání obviněného P. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 14 To 29/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 187/2024, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 14 To 29/2025, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 12. 2024, sp. zn. 3 T 187/2024.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 12. 2024, sp. zn. 3 T 187/2024, byl obviněný P. H. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byl podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně byl obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. V dalším byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 283 037 Kč a J. V. částku 18 224,50 Kč, jakož i povinnost zaplatit poškozenému J. V. náhradu nemajetkové újmy spočívající v bolestném ve výši 130 023 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. V. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 14 To 29/2025, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 19. 7. 2024 kolem 12:05 hodin na křižovatce silnic číslo XY a XY u obce XY, okres XY, jako řidič osobního automobilu značky BMW 520D, RZ XY, v rozporu s ustanoveními § 5 odst. 1 písm. b), § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, při odbočování z hlavní silnice vlevo nesledoval situaci v provozu a nedal přednost motocyklu značky Honda CBR1000, RZ XY přijíždějícímu z protisměru, v důsledku čehož došlo k nárazu přední části motocyklu do pravé zadní části osobního vozidla, přičemž motocyklista J. V., utrpěl dislokovanou zlomeninu obou kostí předloktí vpravo, mnohočetné tržné rány a oděrky pravé horní končetiny, obrnu pravé horní končetiny, mnohočetné tržné rány, zhmožděniny a oděrky pravého stehna, kolene a bérce a prasknutí vazů pravého kolene, což si vyžádalo operační řešení zlomenin osteosyntézou a operační řešení rány kolene, s hospitalizací do 5. 8. 2024 ve Fakultní nemocnici Hradec Králové a s následnou hospitalizací v rehabilitačním ústavu v Brandýse nad Orlicí od 27. 8. 2024 do 1. 10. 2024 s celkovým omezením pohybu v důsledku zranění pravé dolní končetiny a s omezením hybnosti pravé paže, která přetrvává do současné doby s předpokladem pokračující léčby a dalších operačních zákroků.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 14 To 29/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyl nedůvodně proveden navrhovaný podstatný důkaz, současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Konkrétně vytkl, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, úvahy soudu jsou v rozporu se zásadou in dubio pro reo, v důsledku čehož nebylo možno bez důvodných pochybností dovodit odpovídající právní závěry o naplnění všech zákonných znaků přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, zejména znaku subjektivní stránky. Současně namítal, že v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci nebylo možné jednoznačně učinit právní závěr o porušení povinnosti jako řidiče motorového vozidla v provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) a § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), v platném znění (dále „zákon o silničním provozu“, popř. „zákon č. 361/2000 Sb.“) a od toho se odvíjející uložení povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy poškozenému.

Za sporné považoval hmotněprávní posouzení skutku co do naplnění znaku porušení důležité povinnosti. Konstatoval, že k naplnění kvalifikovaného zákonného znaku přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání obviněného a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. rozhodnutí č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku, čemuž soudy obou stupňů nedostály.

6. Z hlediska skutkových zjištění měl dovolatel konkrétně za to, že navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru doprava, kterého se domáhal od přípravného řízení, byl zcela nedůvodně odmítnut, přestože je za stávající důkazní situace nezbytný ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Odvolací soud podle něj již dopředu popřel zájem na zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností poukazem na výpověď obviněného z přípravného řízení, v níž uvedl, že není schopen říci, zda motocyklistu přehlédl nebo jel tak rychle, že ho neviděl, a k zavinění dopravní nehody se nebyl schopen vyjádřit.

Soudy tak podle dovolatele rezignovaly na provedení dalšího dokazování, přestože povinnost prověřit výpověď a obhajobu obviněného vyplývá z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Obviněný připustil, že na vzniku následku nutně působilo více příčin (ať již na straně obviněného, tak i na straně poškozeného), přičemž právně významnou okolnost a na to navazující jednoznačný právní závěr o naplnění zákonného znaku trestného činu spočívajícího v porušení důležité povinnosti ze strany obviněného lze učinit až po pečlivém vyhodnocení všech konkrétních okolností skutku a významu a důležitosti každé příčiny pro vzniklý následek v souladu s principem gradace příčinné souvislosti (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 18.

4. 2023, sp. zn. I. ÚS 323/23-1, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, nebo usnesení tohoto soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 903/2016). Příčinnou souvislost je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Soudy na objasnění uvedeného podle dovolatele ovšem rezignovaly.

Dovolatel měl za to, že soudy dovodily porušení povinnosti z jeho strany pouze na základě výpovědi svědka R. V., která nemá oporu v provedených důkazech, když např. není v protokolu o dopravní nehodě na č. l. 28–40 spisu zaznamenáno postavení jím řízeného vozidla. Nadto jeho tvrzení nebyla ověřena např. rekonstrukcí dopravní nehody či znaleckým posudkem na jeho výhledové poměry a od toho možnost stanovení rychlosti motocyklu. V dané věci je tak zcela zřejmé, že výpověď tohoto svědka soudy doplnily úvahami o průběhu nehodového děje, a to bez jakýchkoliv relevantních podkladů ověřujících správnost jejich úvah zakládajících vinu obviněného.

Z hlediska dokazování také vytkl neúčinnost důkazu, a to fotodokumentace výhledových poměrů na křižovatce, kde došlo k projednávané nehodě, když obhájce obviněného nebyl o opatření tohoto důkazu vyrozuměn a považoval jej za jednostranný důkaz.

7. Závěr, že bezkolizní průjezd křižovatkou v daném případě předpokládal splnění povinnosti obviněného, která je uložena řidiči odbočujícímu vlevo v § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., podle dovolatele nemá oporu v provedeném dokazování, ale ani v judikatuře. Zdůraznil, že řidič, jenž dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy (viz rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28.

8. 1997, sp. zn. 2 T 71/97, uveřejněný pod č. 44/2000 Sb. rozh. tr.). Přitom řidič zejména na základě svých zkušeností v podstatě odhaduje, které vozidlo je ještě v dostatečné vzdálenosti tak, že mu umožňuje vjezd na hlavní silnici, a které již nikoli, a při tomto svém odhadu samozřejmě vychází z rychlosti, kterou právní předpisy v místě křižovatky povolují (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.), nenasvědčuje-li ovšem konkrétní situace jinému závěru.

Za situace zcela omezeného dokazování zůstala neobjasněna otázka, zda obviněný mohl dostát své povinnosti dát přednost v jízdě motocyklu poškozeného v případě, že by motocykl jel extrémní rychlostí, což by nutně zbavovalo odpovědnosti řidiče (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr., ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014, ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1572/2011, zejména pak usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7.

2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Za stávající důkazní situace zůstávají zcela neobjasněny povinnosti poškozeného, jako řidiče motocyklu, při jeho jízdě na pozemní komunikaci ve smyslu ustanovení § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b) a § 18 zák. č. 361/2000 Sb., jako jedny z možných příčin vzniku dopravní nehody a jeho následku. Neztotožnil se ani se závěrem soudu, že pokud svědek R. V. vypověděl, že na jím odhadovanou vzdálenost 30 až 50 m viděl přijíždějící motocykl, který jel uprostřed svého jízdního pruhu rychlostí svědkem odhadovanou na 70–80 km/hod., což odpovídá tomu, že v úseku, po kterém poškozený přijížděl ke křižovatce, je omezena maximální rychlost jízdy na 70 km/hod., pak není důvod se domnívat, že poškozený stanovené omezení rychlosti nerespektoval.

Zdůraznil, že rychlost jízdy poškozeného nemá oporu v provedeném dokazování, když není založena na objektivním posouzení, zejména znalcem z oboru doprava. Jednotlivě provedené listinné důkazy v napadeném rozhodnutí zůstaly podle dovolatele bez náležitého hodnocení, přestože svým významem mohou určit příčiny dopravní nehody a tomu odpovídající porušení povinností na straně účastníků provozu.

Podle dovolatele pak chybí také náležité hodnocení reakčních schopností obviněného či poškozeného k zabránění vzniku dopravní nehody. Zejména tak bez náležitého hodnocení zůstala reakce poškozeného, když není zadokumentována žádná brzdná stopa, přestože měli s obviněným totožné výhledové možnosti. Vyslovil proto pochybnost, zda vytvořil neočekávanou překážku v jízdním pruhu poškozeného či nikoliv. Dále konstatoval, že z listinných důkazů je prokázán rozsah poškození vozidla BMV na zadním pravém blatníku a pravých zadních dveří, poškození motocyklu a následné zranění poškozeného, který byl vymrštěn na zadokumentovanou vzdálenost od vozidla BMW (viz krevní stopa č. 4).

Pokud tedy obviněný při odbočování vlevo popsaným způsobem ve výroku napadeného rozsudku nedal přednost přijíždějícímu motocyklu, a byla i náležitě hodnocena výpověď obviněného o způsobu odbočování vlevo, poté by zjevně nemohlo dojít k nárazu až do zadní části vozidla, ale náraz by směřoval do jeho přední části vozidla. Tyto okolnosti zůstaly bez dalšího dokazování a nebyly v napadeném rozhodnutí hodnoceny, natož aby byla provedena rekonstrukce dopravní nehody za účasti znalce z oboru doprava.

8. Obviněný zdůraznil, že jednoznačné stanovení povinnosti toho kterého účastníka dopravní nehody má nutně vliv na stanovení povinnosti k náhradě vniklé újmy a nemajetkové újmy. Vliv na stanovení výše náhrady mají mít i překročení maximální povolené rychlosti poškozeným a nevhodné oblečení motocyklisty (obdobně viz např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2212/2021, rozsudek Krajský soud v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 21 Co 193/2020). Úvaha o spoluzavinění by měla být přiměřená a podpořená náležitými skutkovými zjištěními, čemuž v napadeném rozsudku prvoinstanční soud nedostál (obdobně ke spoluzavinění rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 20212, sp. zn. 25 Cdo 2974/2011, a ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013).

9. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 3. 2025 (chybně uvedeno 12. 6. 2025), č. j. 14 To 29/2025-174, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně konstatoval, že dovolání opakuje obhajobu uplatněnou již před soudy nižších stupňů, přičemž těžiště dovolání spočívá na uplatnění třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoliv podle písm. h) citovaného ustanovení. K tomu uvedl, že nalézací soud odůvodnil odmítnutí uvedeného důkazního návrhu v bodu 6. odůvodnění svého rozsudku a soud odvolací ve druhém odstavci na šesté straně svého nečíslovaného usnesení, kdy oba měly shodně za to, že rychlost jízdy poškozeného motocyklisty byla dostatečně zjištěna odhadem svědka R.

V. a opatření znaleckého posudku by bylo nadbytečné. Konstatoval, že absence znaleckého posudku při daném typu dopravní nehody je věcí neobvyklou. Souhlasil s dovolatelem, že přesnější určení rychlosti jízdy poškozeného by mohlo mít vliv na posouzení míry zavinění obou zúčastněných, k čemuž dovolatel předložil i přiléhavou judikaturu. Neztotožnil se s argumentací soudů, že dovolatel měl poškozeného „spatřit, i kdyby se ten pohyboval vysokou rychlostí“, neboť podle judikatury bylo podstatné, zda mohl odhadnout jeho skutečnou rychlost, tedy zda toho byl subjektivně schopen.

Pro takovou schopnost má klíčový význam právě rychlost, jakou se pohybuje poškozený. K uvedenému státní zástupce připomněl aktuální judikaturu k významu překročení povolené nebo přiměřené rychlosti jízdy řidičem, který má přednost v jízdě. Uvedl, že v dřívější judikatuře bylo shledáno, že řidič na hlavní silnici má vždy přednost v jízdě a výjimka je možná jen pokud extrémní mírou porušení svých povinností řidiči na silnici vedlejší dání přednosti „zcela znemožní“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 38/2009, 7 Tdo 214/2010 a 7 Tdo 1156/2010); takto striktní stanovisko však bylo velkým senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu následně odmítnuto, jak je patrno z bodu 47.

a násl. odůvodnění jeho usnesení publikovaného pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr. Na to pak navázal Nejvyšší soud další judikaturou, která sice není zcela jednotná, avšak je dostatečně bohatá, aby z ní bylo možno dovodit převažující obecné závěry o tom, do jaké míry a při jakých rychlostech své jízdy je řidič na hlavní silnici (řidič A) trestně odpovědný za následek střetu s řidičem, který mu nedal přednost (řidič B). Státní zástupce připomněl tři skupiny. V první skupině se řidič na hlavní silnici blíží ke křižovatce rychlostí nižší, stejnou nebo nanejvýš o 30 % vyšší, než je rychlost v daném místě povolená, pročež nenese žádné zavinění významné pro právní posouzení skutku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1196/2022, usnesení ze dne 12. 7. 2023 sp. zn. 8 Tdo 603/2023). Ve druhé skupině případů překročí řidič A na hlavní silnici povolenou rychlost jízdy o více než 30 %, avšak méně než o 60 %. V takovém případě mohou nést zavinění řidiči A i B, a to v různém poměru podle míry překročení rychlosti a dalších okolností případu.

Na straně řidiče A ani B zpravidla nelze dovozovat porušení důležité povinnosti (k tomu viz zmíněné stanovisko velkého senátu publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 3 Tdo 822/2023). Ve třetí skupině případů se nacházejí silniční piráti. Řidič A zde překročí rychlost jízdy na hlavní silnici o 60 % a více. V takovém případě se řidič A zpravidla stává výlučným viníkem nehody a škodlivého následku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 Tz 60/2013, ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022, či ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004).

11. Státní zástupce uzavřel, že pro porovnání věci dovolatele s uvedenou judikaturou je skutečně rozhodné skutkové zjištění o nejvyšší možné (podle zásady in dubio pro reo) rychlosti, jakou se k místu blížil poškozený. Připomněl, že podle odhadu svědka R. V. činila rychlost jízdy poškozeného nejvýše 70 až 80 km/hod. v místě, kde byla povolena rychlost 70 km/hod. Poškozený by v takovém případě překročil rychlost jízdy nejvýše o 15 %, což by nemělo vliv na jeho zavinění a mohlo by mít vliv nejvýše na výrok o náhradě škody. Jmenovaný svědek ovšem u hlavního líčení popsal své pozorování tak, že „… jsem viděl vjíždět motorkáře, nestihl jsem se ani podívat ani a motorkář letěl, …“. Motocykl sledoval krátce a navíc čelně, k čemuž je možno z dříve citované judikatury připomenout, že pokud by svítil poškozený dálkovým světlem, byl by v takovém případě odhad rychlosti motocyklu „téměř nemožný“. Na druhou stranu svědek R. V. sám rychlost motocyklu hodnotil v situaci, kdy byl povinen dát mu přednost stejně jako obviněný. Pokud si nutnost dát přednost nevyhodnotil jako jakkoliv problematickou, nelze závěr soudů, že motocykl nejel excesivní rychlostí, a priori považovat za vadný. Uvedl, že na základě shora uvedených skutečností je zřejmé, že pouze znaleckým posudkem by bylo možno zpochybnit závěr, který soudy učinily z výpovědi jmenovaného svědka. Totiž že ať byla rychlost poškozeného jakkoliv vysoká, nebyla natolik vysoká, aby tím poškozený dovolateli dání přednosti podstatně ztížil ve smyslu shora uvedené judikatury. Ze samotné výpovědi uvedeného svědka není totiž patrno, že by snad svědek ve vztahu k motocyklistovi pocítil nějakou nejistotu, zda může či nemůže vjet na hlavní silnici – nutnost nevjet považoval za nespornou. Státní zástupce proto nespatřoval dostatečně silné důvody pro naplnění třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za podstatné považoval, že také obhajoba měla možnost takový znalecký posudek opatřit a soudu k důkazu předložit, což neučinila. Měl za to, že v obdobných sporných případech, kdy soud vychází z výpovědi svědka o skutečnosti, která by mohla být zpochybněna soudem neopatřeným znaleckým posudkem, má takový znalecký posudek předložit samotná obhajoba. Teprve pokud by soudy odmítly provést takový znalecký posudek opatřený obhajobou, bylo by možno považovat za naplněnou třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro úplnost poznamenal, že předmětný znalecký posudek může obhajoba opatřit i nyní pro účely návrhu na povolení obnovy řízení.

12. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §?265i odst.?1 písm.?e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

13. V replice k vyjádření státního zástupce obviněný prostřednictvím svého obhájce především odkázal na obsah svého dovolání a zdůraznil, že ačkoliv státní zástupce shrnul judikaturu soudů, kterou obviněný již dříve argumentoval, odvolací soud se touto judikaturou nezabýval. Poznamenal, že státní zástupce se nevyjádřil k tomu, zda v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci bylo možné jednoznačně dovodit právní závěr o naplnění zákonného znaku subjektivní stránky, že by obviněný svým jednáním porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) a § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb. tím, že při odbočování vlevo nesledoval situaci v provozu a nedal přednost motocyklu přijíždějícímu z protisměru. Vyjádřením státního zástupce zůstala nedotčena i sporná otázka naplnění kvalifikovaného zákonného znaku přečinu těžké ublížení z nedbalosti z pohledu zjištěného skutkového stavu věci a náležitého prověření všech možných příčin vzniku nehodového děje, stejně jako namítaný způsob provedení důkazu výhledovými poměry a vytýkané jiné hmotněprávní posouzení povinnosti obviněného k náhradě škody a nemajetkové újmy. Rovněž upozornil, že státní zástupce se vyjadřoval k výpovědi svědka R. V., kterou hodnotil, aniž by se vyjádřil k tomu, zda tato měla oporu v provedených důkazech. Zejména pak obviněný neporozuměl tomu, že státní zástupce na jedné straně konstatoval, že „absence znaleckého posudku při daném typu dopravní nehody je věcí neobvyklou a je možno souhlasit, že přesnější určení rychlosti jízdy poškozeného by mohlo mít vliv na posouzení míry zavinění obou zúčastněných“ a že „je skutečně rozhodné skutkové zjištění o nejvyšší možné (podle zásady in dubio pro reo) rychlosti, jakou se k místu blížil poškozený“, avšak na straně druhé uvedl, že obhajoba měla sama předložit znalecký posudek, a pokud tak neučinila, je dovolání zjevně neopodstatněné. Nevyjádřil se však již k tomu, zda soudy měly v rozsahu zásad uvedených v § 2 odst. 5 tr. ř. přistoupit k vypracování znaleckého posudku. Zdůraznil, že státní zástupce odmítnutí dovolání založil na tom, že obhajoba sama měla povinnost předložit znalecký posudek, přestože žádná obecná povinnost v tomto smyslu v trestním řádu není zakotvena. V tomto smyslu poukázal i na princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, kdy vina musí být obviněnému prokázána. Obviněný zopakoval svůj návrh, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 3. 2025, č. j. 14 To 29/2025-174, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.

IV. Důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je dán třemi alternativami, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Vždy je však třeba, aby v jejich důsledku byla napadána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. V rámci tohoto dovolacího důvodu tak obviněný relevantně vytkl nedostatečně zjištěný skutkový stav ohledně podstatných okolností, což založil primárně na opomenutí podstatného důkazu znaleckým posudkem z oboru doprava, který by mohl stanovit rychlost jízdy poškozeného na motocyklu.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Pod tento důvod dovolání tak lze podřadit námitky dovolatele, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, především jeho subjektivní stránku spočívající v nedbalostním zavinění, ale i stránku objektivní, pokud jde o porušení důležité povinnosti jako řidiče motorového vozidla v provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) a § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., a od toho se odvíjející uložení povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy poškozenému.

18. Trestní odpovědnost v českém právu je založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin (nullum crimen sine culpa). Podmínkou trestní odpovědnosti obviněného je tedy naplnění skutkové podstaty trestného činu, které musí být vždy zahrnuto zaviněním ve formě úmyslu či nedbalosti. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví proto, že (mimo jiné) porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Jde o nedbalostní trestný čin, a proto se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost. Z nedbalosti je trestný čin podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).

19. Vědomá nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. U nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a z objektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem.

20. Kritériem nedbalosti je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nedbalosti podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 237].

21. Pro oblast dopravy je třeba akcentovat, že hranice okolností, které řidič může či nemůže předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit.

V judikatuře vztahující se k trestným činům, k nimž došlo v dopravě, je opakovaně vyjádřena zásada, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (tato zásada tzv. omezené důvěry v dopravě se uplatňuje nejen v dopravě silniční, ale i v ostatních druzích dopravy, řidič je však zároveň povinen zachovávat patřičnou opatrnost). Jak připomíná Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II.

ÚS 1711/20, Nejvyšší soud opakovaně poukazuje i na to, že „po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání; naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu" (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1982, č. 45/2005-I.

Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, a také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1501–1517).

22. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele též zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. V této souvislosti je možné připomenout výklad soudní praxe při posuzování otázky existence příčinné souvislosti v případech právě tzv. nehod v dopravě. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné.

Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti.

Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176). Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh.

tr.). Zejména u trestných činů spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh.

tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Jednání pachatele se stává příčinou i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, ale pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele je nutný závěr, že jeho jednání, tj.

konkrétní projevy vůle navenek, byly příčinou dostatečně významnou pro vznik následku předvídaného trestním zákoníkem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 275/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1327/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 795/2012).

23. V přezkoumávané věci není sporu o tom, že poškozený těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku utrpěl (srov. popis jeho zranění ve výroku odsuzujícího rozsudku, lékařské zprávy na č. l. 19–23, 116). Sporné ale již je, zda tento následek dopravní nehody výlučně vznikl v příčinné souvislosti se zaviněným (nedbalostním) jednáním obviněného, jež lze označit za porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona.

24. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že soudy spatřovaly nedbalostní zavinění obviněného v tom, že jednáním popsaným v tzv. skutkové větě porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. b), § 21 odst. 5 zákona o silničním provozu tím, že nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích a jako řidič odbočující vlevo nedal přednost v jízdě protijedoucímu motorovému vozidlu. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně pod bodem 4. se podává, že soud, vycházeje z protokolu o ohledání místa činu, výpovědi obviněného, který motorkáře vůbec neviděl, a výpovědi svědka R. V., který se vyjádřil k rychlosti poškozeného, kterého spatřil pár vteřin před jeho střetem s vozidlem obviněného, tak, že ji odhadoval na 70–80 km/hod., uzavřel, že obviněný měl dostatečný výhled na to, aby přijíždějícího poškozeného včas spatřil. Z uvedeného pak vyvodil, že obviněný nesledoval řádně situaci v provozu a poškozeného přehlédl, a právě proto došlo ke střetu obou vozidel. Domněnce obviněného o vysoké rychlosti jízdy poškozeného nepřisvědčil s ohledem na výpověď svědka R. V., který, přestože měl oproti obviněnému zhoršenou možnost výhledu, poškozeného viděl a reagoval na jeho jízdu zastavením v křižovatce, což měl a mohl učinit také obviněný, který měl přímý výhled na vzdálenost delší než čtvrt kilometru, a poškozeného měl spatřit, i kdyby se ten pohyboval vysokou rychlostí. Ze skutkové věty, ale ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně přitom není zjevné, jakou rychlostí se poškozený na motocyklu podle tohoto soudu pohyboval. S ohledem na provedené důkazy měl soud prvního stupně za to, že vypracování znaleckého posudku z oboru dopravy by bylo nadbytečné, s čímž souhlasil i odvolací soud. Odvolací soud se se skutkovými závěry i jejich právním hodnocením soudu prvního stupně zcela ztotožnil. V dané souvislosti toliko doplnil, že výpověď svědka R. V. o rychlosti motocyklu řízeného poškozeným v rozmezí 70–80 km/hod. odpovídá tomu, že v úseku, po kterém poškozený přijížděl ke křižovatce, je omezena maximální rychlost jízdy na 70 km/hod. I odvolací soud tak spatřoval pochybení pouze na straně obviněného. Z uvedených důvodů soudy u obviněného vyvodily zavinění ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Třebaže závěry soudů nelze označit za nelogické, takovému způsobu řešení otázky nedbalostního zavinění obviněného v konkrétním případě Nejvyšší soud v úplnosti nepřisvědčil a námitky obviněného shledal do určité míry opodstatněnými.

25. Nejvyšší soud reflektuje, že řidič, který provádí odbočovací manévr vlevo, má podle § 21 odst. 5 zákona o silničním provozu povinnost dát přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu. Tato povinnost je bezesporu jednou z nejdůležitějších povinností, kterou účastník silničního provozu má (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1116/2011). Jde o povinnost kvalitativně vyšší, než je povinnost dodržet rychlostní limit, jak již bylo konstatováno v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.

2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, a ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 214/2010), což ale samo o sobě automaticky neznamená, že vždy a za všech okolností bude viníkem dopravní nehody právě řidič, který odbočuje vlevo. Nejvyšší soud se pak v usnesení ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 885/2010, věnoval možnostem odchýlení se od uvedených zásad, pokud je to odůvodněno jednak extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu.

Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí zdůraznil, že nedání přednosti v jízdě protijedoucímu vozidlu však nesmí být důsledkem toho, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici pominul nějakou významnou okolnost, kterou mohl běžně vnímat nebo kterou mohl snadno předvídat.

26. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je ovšem zjevné, že rychlost motocyklu řízeného poškozeným blíže neprokazovaly a nestanovovaly, přičemž obecně vycházely z toho, že není důvodu předpokládat, že poškozený porušoval rychlost; lze proto dovodit, že počítaly s rychlostí poškozeného okolo 70 km/hod. Přitom přihlížely nejen k omezení rychlosti, jaké je na danou část silnice stanoveno, ale především k výpovědi svědka R. V., který v hlavním líčení uvedl, že podle jeho názoru jel poškozený „normálně, tak 70/80 km/hod., nebylo to tak, že by (motorka) jela třeba 150 km/h“.

Nelze si však nevšimnout, že rozdíl mezi 70–80 km/hod. a 150 km/hod. je ovšem příliš velký na to, aby z takového tvrzení bylo možno učinit, navíc laickým způsobem, relevantní závěry. Rychlost, jakou se poškozený na svém motocyklu pohyboval, má přitom přímý vliv na výpočet okamžiku, v němž se poškozený dostal do rozhledového pole obviněného, a zda jej mohl včas, tedy v době, kdy se rozhodoval, zda učiní odbočovací manévr, spatřit, což je zásadním zjištěním podstatným pro stanovení viny obviněného, případně míry spoluzavinění poškozeného.

Z provedeného dokazování nelze spolehlivě zjistit, zda svědek přijel ke křižovatce současně s obviněným, a měl tak stejnou možnost se rozhlédnout, zda poškozený nejel v rozhodné době vyšší rychlostí, případně zda se nenacházel ještě příliš daleko na to, aby jej obviněný mohl bezpečně spatřit a správně vyhodnotit jeho rychlost. Stejně tak není zřejmé, zda poškozený nezačal zpomalovat až těsně před křižovatkou, tedy v okamžiku, kdy jej mohl svědek zpozorovat teprve poté, co obviněný již po rozhlédnutí započal odbočovací manévr.

Výpověď svědka, jenž rychlost poškozeného popsal neurčitě a laickým způsobem a který poškozeného sledoval jen velmi krátce – v podstatě několik sekund před střetem – aniž by zodpověděl klíčové otázky, proto nelze považovat za dostatečný důkaz pro určení rychlosti, jakou se poškozený pohyboval.

27. V daném případě s ohledem na absenci relevantních důkazů, na jejichž základě by bylo možno bez důvodných pochybností stanovit rychlost motocyklu řízeného poškozeným v době střetu s obviněným, ale i bezprostředně předtím, resp. i v době, kdy se obviněný měl na křižovatce rozhlížet, zejména znaleckého posudku z oboru dopravy, nelze učinit závěr o tom, zda obviněný vůbec mohl dostát své povinnosti dát přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu a zda naplnil znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tento závěr podporují i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr., ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014, ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1572/2011, zejména pak usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., v nichž se Nejvyšší soud věnoval otázce nedbalostního zavinění a s ní související otázce příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti dát přednost v jízdě a porušením rychlostního limitu řidičem, který měl přednost v jízdě, a mezi způsobenou dopravní nehodou, a vyjádřil, že extrémní rychlost vozidla, které jede po hlavní silnici, může zbavovat odpovědnosti řidiče, který takovému vozidlu nedal přednost v jízdě. Takovou extrémní rychlostí byla ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu běžně považována rychlost překračující nejvyšší povolenou rychlost o více než 70 %, ale i rychlost jízdy řidiče s předností jízdy nižší, pakliže fakticky bylo znemožněno řidiči odbočujícímu vlevo splnění povinnosti dát přednost.

28. Ve světle uvedených východisek nelze za dané důkazní situace bez důvodných pochybností učinit závěr o tom, zda obviněný porušil důležitou povinnost řidiče uloženou mu zákonem o silničním provozu, o relevantní příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti dát přednost v jízdě ze strany obviněného a účinkem spočívajícím v poruše zdraví poškozeného majícím povahu těžké újmy na zdraví v důsledku střetu motorových vozidel. Na soudu prvního stupně proto v řízení po zrušení jeho rozhodnutí bude, aby skutkový stav dostatečně objasnil v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., zejména aby doplnil dokazování o znalecký posudek z oboru doprava a následně pak hodnotil veškeré důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Teprve poté lze učinit odpovídající a spolehlivé právní závěry o vině obviněného přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, eventuálně podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, o trestu i nárocích poškozeného na náhradu škody a nemajetkové újmy. Přitom by neměl opominout ani námitky obviněného vyjádřené v dovolání.

29. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 14 To 29/2025, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 12. 2024, sp. zn. 3 T 187/2024, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Bude tedy na něm, aby v rozsahu uvedeném v tomto rozhodnutí doplnil dokazování o znalecký posudek z oboru doprava. Nejvyšší soud nevylučuje, že k řádnému objasnění věci bude nezbytné opatřit a provést i důkazy další. Rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

Protože vady rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 9. 2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu