USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovoláních obviněných P. Ř., J. K., a J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 67 To 87/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 57/2022,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. Ř., J. K. a J. K. odmítají.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 10. 2023, sp. zn. 1 T 57/2022, byli obvinění P. Ř. a J. K. uznáni vinnými zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, obviněný J. K. zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, všichni ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a obviněný P. Ř. též přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Obvinění byli odsouzeni podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku tak, že obviněnému P. Ř. byl za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Obviněnému J. K. byl uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců s podmíněným odkladem podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu tří a půl roku. Obviněný J. K. byl odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného P. Ř. nahradit způsobenou škodu.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 5 2024, sp. zn. 67 To 87/2024, o odvoláních všech obviněných a poškozeného F. M. rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu uloženém obviněnému J. K. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ho při nezměněném výroku o vině odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak ponechal uvedený rozsudek beze změny. Odvolání obviněných P. Ř. a J. K. a poškozeného F. M. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
4. Čin obviněných spočíval (zkráceně) v tom, že dne 10. 6. 2021 v době kolem 13.00 hod. v Praze XY, XY, v areálu XY, po předchozí vzájemné domluvě a ve společném úmyslu zajistit vliv nad společností XY (dále „společnost XY“), ve prospěch Radovana Panáčka, nar. XY, s cílem využít jej následně ve svůj prospěch tak, že bez předchozího pozvání a vědomí navštíví poškozeného F. M., nar. XY, jednatele společnosti XY, a tohoto demonstrací své fyzické převahy, za případného užití násilí nebo hrozbou jeho užití, přimějí vzdát se vlivu ve společnosti XY, ve prospěch dřívějšího společníka a zároveň jednatele společnosti Radovana Panáčka, se všichni obvinění dostavili do zaměstnání poškozeného v areálu XY, vstoupili do kanceláře, kterou v té době využíval jako zasedací místnost R. M., nar. XY, kde v té chvíli byl poškozený F. M., kterému obviněný P. Ř. ihned po příchodu vytkl, že kvůli němu přišel o zakázku, poškozeného udeřil do obličeje otevřenou dlaní pravé ruky a druhou na pravé ucho, v důsledku tohoto nečekaného úderu si poškozený sedl na židli, a vzápětí dostal od obviněného P. Ř. další ránu pěstí na pravou část obličeje, na což poškozený zareagoval tím, že o tom nerozhoduje sám a že si musí zavolat, avšak obviněný P. Ř. toto odmítl se slovy, že „se s nikým jiným bavit o tom nebude“, přičemž z širších souvislostí a předchozího kontaktu poškozeného s obviněným P. Ř. a Radovanem Panáčkem bylo poškozenému zjevné, že se obviněný P. Ř. domáhá vrácení společnosti XY a peněz, načež obviněný J. K. vzal do ruky kobercový odlamovací nůž, který byl volně položen na stole před poškozeným, a mířil jím proti tělu poškozeného, k němuž se nakláněl se slovy „aby sis pamatoval, tohle není žádný film“, což v poškozeném vzbudilo obavu, obviněný J. K., když zpozoroval, že v místnosti je zapojená on-line IP kamera (NC 450 TPC), prohlásil „jó, on si nás natáčí“, a obviněný P. Ř. vytrhl IP kameru ze zdroje napájení. Na to všichni tři obvinění opustili společně kancelář, IP kameru si ponechali u sebe, obviněný P. Ř. při odchodu poškozenému sdělil „vrať to a dej to do pořádku, to celé vrátíš a dáš do pořádku“. Jednáním obviněného P. Ř. poškozený utrpěl zlomeninu levého rohu korunky prvního horního řezáku vpravo a dále perforaci pravého ušního bubínku, tj. středně těžké poranění, které si vyžádalo odborné lékařské ošetření a omezovalo poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu delší 6 týdnů. II. Z dovolání obviněných
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni tři obvinění prostřednictvím obhájců dovolání.
6. Obviněný P. Ř. s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdil, že skutková zjištění jsou nesprávná, neboť inkriminovaného dne nejel za poškozeným v úmyslu mu fyzicky ublížit, či dokonce jej vydírat, ale J. K., když s ním jel na oběd, ho požádal, aby mu zastavil v areálu XY, že si potřebuje něco vyřídit, proto šel společně do kanceláře poškozeného, kde spolu řešili především to, proč se k němu poškozený v předchozí komunikaci choval vulgárně. Poškozený však namísto omluvy přistoupil opět k agresivnímu a vulgárnímu projevu s tím, že na něj pošle „své lidi“, obviněný tudíž vůči němu rovněž použil vulgarity. Tato nepříjemná komunikace byla velmi krátká, nicméně se zbytečně vyhrotila z obou stran tak, že obviněný při jednom pohybu poškozeného vyhodnotil, že jej chce napadnout, a proto mu vrazil tři facky, čímž celý incident skončil a všichni se v klidu rozešli. Poškozený nejevil žádné známky poranění, obviněný ho k ničemu nenutil, nechtěl vrácení firmy či nějaké peněžní prostředky. Tyto nesprávné skutkové závěry soudů nejsou podepřeny žádnými ucelenými důkazy.
7. Podle obviněného z ničeho nebylo možné učinit závěr, že by poškozený utrpěl zlomeninu levého rohu korunky prvního horního řezáku vpravo v souvislosti s uštědřenými fackami, když sám uvedl, že mu zranění vzniklo po napadení neznámou osobou, a v době od 10. 6. 2021 do 14. 6. 2021 z ničeho nevyplývalo, že by měl mít odlomený levý roh horního řezáku. Z uvedených důvodu označil poškozeného za nevěrohodného, mimo jiné i proto, že čelil exekučním řízením, kterým se účelově vyhýbal, a pro zdůraznění svého tvrzení citoval pasáže z výpovědi poškozeného, v nichž popisoval způsob svého fyzického napadení při každém výslechu odlišně. I přesto, že jeho výpovědi jsou zcela nevěrohodné, soudy z nich vycházely pro svá rozhodnutí. Obviněný provedl též rozbor výpovědi svědka P. K., kterou považoval za nekorespondující s kamerovým záznamem, v němž svědek přinášející balík se podíval směrem k vedlejší kanceláři pouze na zlomek vteřiny a pokračoval plynule dále, aniž by přijímal jakýkoliv pokyn od poškozeného, jak tvrdil. Podle tvrzení svědka však měl v tomto časovém úseku, ještě před pokynem poškozeného uvidět, jak údajně od nějaké osoby inkasoval úder směřující na hlavu zezadu. Z jeho chování nevyplývá, že by byl něčím překvapen. Popis úderu, který měl svědek P. K. údajně vidět a měl směřovat „na hlavu zezadu“, je zcela v rozporu se všemi ostatními důkazy (včetně výpovědi samotného poškozeného). Je tudíž zcela zřejmé, že svědek P. K. nevypovídal pravdu. Věrohodné nebylo ani svědectví svědka F. V. o průběhu údajného telefonátu poškozeného s dovolatelem a zpochybnil i věrohodnost svědka M. K., který nebyl ničemu přítomen a jen se snažil uvádět to, co mu řekl poškozený, motivován navíc nepřátelstvím vůči dovolateli.
8. Kamerový záznam z vnitřních prostor kanceláří, který předložil poškozený, není kompletní a byl patrně záměrně sestříhán, když o jeho autenticitě se nemohl vyjádřit ani znalec z oboru elektronika, a nevyplývají z něj ani skutečnosti, které poškozený uváděl v rámci svých výpovědí. Obviněný s odkazem na judikaturu soudů vytkl porušení zásad spravedlivého procesu, zejména principu presumpce neviny, jakož i z něho vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, a v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 67 To 87/2024, zrušil, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. V dovolání obviněný J. K. uvedl důvody podle § 265b odst. 1 písm. m), g) tr. ř., na jejichž základě tvrdil, že odvolací soud při rozhodování o jeho odvolání vycházel výhradně ze závěrů soudu prvního stupně, které neodpovídají výsledku dokazování, a nelze z nich dovodit skutečnosti uvedené ve skutkových zjištěních. Naopak bylo prokázáno, že nápad zajet s vozidlem obviněného do areálu, kde měl poškozený kancelář, byl obviněného P. Ř., od něhož se v průběhu jízdy dověděl, že si tam jen něco vyřídí. Nevěděl ani o budoucí přítomnosti J. K. na místě. Z vozidla vystoupil jen proto, že si na chodníku před kanceláří všiml A. T., pak slyšel zvýšené hlasy ze směru, kam vešel obviněný P. Ř., šel se tam podívat, avšak bez předchozí dohody. Neměl žádnou povědomost o společnosti XY a případných problémech jejího předchozího majitele či jednatele a sporu. Samotný průběh návštěvy v kanceláři poškozeného je částečně zaznamenán na kamerovém záznamu, který však není kompletní a byl zjevně záměrně upraven. Skutkové závěry soudu prvního stupně o pronesených slovech a jejich řečnících jsou tak jen spekulací soudu prvního stupně, který jeho slovní projev vyhodnotil v jeho neprospěch (viz bod 20. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
10. Podle obviněného mělo být provedeno znalecké zkoumání kamerového záznamu z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání videozáznamů, které však soud neprovedl, stejně jako porovnání toho, které paměťové karty byly předloženy poškozeným a které byly zkoumány znalcem Václavem Černým, ačkoli ze znaleckého posudku plyne, že ani jedna z karet vydaných poškozeným svým označením neodpovídá těm, které zkoumal znalec. Ani odvolací soud obviněnému nevyhověl v tom, aby realizoval jeho důkazní návrh. Znalec nebyl nedůvodně odvolacím soudem vyslyšen, ačkoli kamerové záznamy jsou pro posouzení věci podstatnými důkazy. Při řádně provedeném dokazování by soud musel zjistit, že výpovědi některých svědků z okruhu poškozeného neodpovídají skutečnosti a že obviněný se nemohl účastnit vydírání poškozeného. Proto jsou skutkové závěry soudu prvního stupně ve zjevném rozporu se skutkovými zjištěními, jakož i se zásadami presumpce neviny a in dubio pro reo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22). Nebyla vyjasněna autenticita kamerových záznamů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 4 Tdo 443/2024), protože použitý záznam se liší např. od záznamu pořízeného policejním orgánem v rámci postupu podle § 158d tr. ř. nebo § 88 tr. ř., jenž musí splňovat formální podmínky. Z toho obviněný dovodil, že hodnocením kamerového záznamu soudem prvního stupně, který nebyl při hlavním líčení k důkazu proveden, zatížil soud prvního stupně dokazování vadou, kterou lze překonat a nahradit pouze při opětovném odvolacím či nalézacím řízení.
11. Závěrem dovolání obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. 67 To 87/2021, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S odkazem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný vyslovil souhlas s rozhodnutím o jeho dovolání v neveřejném zasedání, pokud takový postup bude Nejvyšší soud považovat za možný.
12. Obviněný J. K. podal dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že jednáním, které mu je kladeno za vinu, skutkovou podstatu zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nenaplnil, protože nebyla prokázána hlubší vazba mezi jeho jednáním a aktivitami dalších spoluobviněných, a že o jeho vině ve věci absentují jakékoliv právně i skutkově relevantně přezkoumatelné důkazy. V průběhu celého řízení byla na straně poškozeného zjevná snaha kriminalizovat jednání dovolatele i ostatních spoluobviněných. Dokazováním nebylo prokázáno, že dne 10. 6. 2021 či kdykoli dříve byl se spoluobviněnými P. Ř. a J. K. domluven na ovládnutí společnosti XY a dalších okolnostech činu popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině. Jeho jednání proto nesměřovalo k naplnění skutkové podstaty vydírání, zejména jeho subjektivní stránky.
13. Obviněný brojil i proti závěru o tom, že spáchal čin v trestné součinnosti s jinou osobou, poukázal na nutnost spáchaný skutek náležitě popsat tak, aby popis skutku odpovídal veškerým znakům spolupachatelství (nestačilo by uvést, „se činu dopustili ve spolupachatelství“, ale bylo třeba popsat konkrétní skutkové okolnosti, ze kterých společné jednání a společný úmysl vyplývá), což soudy v posuzované věci nerespektovaly. Soud prvního stupně svá skutková zjištění postavil na procesně nezpůsobilých důkazech, zejména videozáznamech z kamer předložených poškozeným, z nichž je evidentní, že jde o kompiláty předložené ze strany poškozeného za účelem kriminalizace jednání obviněných. Odvolací soud se vyjádřil jen ke způsobu provedení takového důkazu (předložením k nahlédnutí nikoli přehráním), přestože bylo navrhováno znalecké zkoumání aprobovaným znalcem z příslušného odvětví.
14. Za nedostatek obviněný považoval, že když v odvolání namítal, že došlo k porušení zákazu dvojího přičítání přitěžující okolnosti spolupachatelství, odvolacím soudem na tuto jeho výtku nebylo reagováno a případná náprava se nepromítla v jeho rozsudku. Oba soudy porušily základní zásady trestního řízení vyjádřené především v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., právo na spravedlivý proces, princip in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny. Použitá právní kvalifikace vzešla a je důsledkem nesprávných skutkových zjištění. Nesprávnost rozhodnutí měla pro obviněného fatální dopad, neboť v době skutku byl ve zkušební době podmíněného propuštění.
15. Z uvedených důvodů obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 87/2024, podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal o odklad právní moci napadeného rozhodnutí do rozhodnutí Nejvyššího soudu. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k podaným dovoláním (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázal na to, že obvinění pouze opakují skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnili v předchozích fázích trestního řízení, a soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Shledaly je nedůvodnými, což zpravidla vede k závěru o dovolání nezjevně neopodstatněném (srov. např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 5 Tdo 86/2002, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011, sp. zn. 6 Tdo 1217/2013, sp. zn. 5 Tdo 411/2018 či sp. zn. 4 Tdo 206/2019). Kromě toho, že výtky jsou opakované, je zřejmé, že primárně míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění, která však byla řádně soudy obou stupňů objasněna, a proto v podrobnostech poukázal na příslušné části odůvodnění napadených rozhodnutí.
17. Doplnil, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ale naopak z nich vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou napadená rozhodnutí plně přezkoumatelná. Fakt, že obvinění jednali způsobem uvedeným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, z provedených důkazů vyplývá bez jakékoliv pochybnosti. Nepřisvědčil obviněným, pokud naznačovali vadu opomenutých důkazů, protože s jejich návrhy se soudy vypořádaly (srov. bod 12. rozsudku městského soudu v návaznosti na bod 22. rozsudku soudu prvního stupně) a jimi konstatovaná nadbytečnost či bezpředmětnost z hlediska zjištění skutkového stavu je uznávaným důvodem k zamítnutí důkazního návrhu. Ze všech uvedených důvodů soudy nepochybily a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn v žádné z jeho alternativ.
18. Nedostatky státní zástupce neshledal ani v právním posouzení, protože soudy správně zjištěný skutkový stav právně kvalifikovaly a dostatečným a logickým způsobem vysvětlily, z jakých důvodů po právní stránce ve zkoumaném jednání obviněných shledaly existenci jejich vzájemné součinnosti, násilí i donucování poškozeného k jednání, a to při současném správném zohlednění použití zbraně obviněným J. K. a vědomého způsobení újmy na zdraví obviněným P. Ř. Uvedené konstatoval s tím, že námitky obviněných reálně vůbec nesměřovaly proti hmotněprávnímu posouzení věci, nýbrž se výlučně týkaly oblasti dokazování a skutkových zjištění, když teprve na podkladě takového vlastního hodnocení důkazů a své představy o skutkových zjištěních dovolatelé budovali toliko formálně vznesené výhrady proti právní kvalifikaci.
19. Protože státní zástupce námitky obviněných považoval za nedůvodné, navrhl podaná dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, protože soudy všechny rozhodné skutečnosti správně zjistily a v souladu se zákonem činy obviněných řádně právně posoudily, což lze zjistit z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí. Současně udělil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a), případně též písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
20. Přestože vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájcům obviněných, Nejvyšší soud písemnou reakci na ně do konání neveřejného zasedání o dovolání neobdržel. IV. Přípustnost a formální náležitosti dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). V. Obecně k důvodům dovolání
22. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a to v rozsahu a z důvodů, proti nimž bylo dovolání podáno [srov. § 265i odst. 3 tr. ř.].
23. Nejvyšší soud též připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
24. Dovolání má přesně zákonem stanovené formální podmínky, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění dovolacích důvodů nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést takové výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
25. Všichni tři dovolatelé svá dovolání opřeli shodně o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný J. K. též o důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
26. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
27. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze uplatnit, když bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.,; bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Vzhledem k tomu, že odvolací soud podané odvolání obviněného J. K. proti rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a jako nedůvodné zamítl podle § 256 tr. ř., a obviněný současně uplatnil i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevné, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. užil v jeho druhé alternativě. VI. K námitkám obviněných
28. Obvinění své výhrady zaměřili v zásadě proti tomu, jak je skutek, jenž jim je kladen za vinu, vymezen, resp., jaké skutečnosti soudy na základě výsledku provedeného dokazování zjistily a v jaké souvislosti se každý z obviněných na činu podílel. V tomto smyslu jsou všechna tři podaná dovolání zaměřena proti zjištěným skutkovými okolnostem, vůči nimž obvinění použili v zásadě obsahově obdobnou argumentaci, v některých partiích i totožně formulovanou. Vzhledem k tomu, že uvedené námitky se týkají zásadně skutkových zjištění, Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda skutečnosti, které jsou ve skutku, jak byl soudy objasněn, a ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán, odpovídají výsledkům provedeného dokazování, protože s ohledem na společné jednání všech dovolatelů (byť se obviněný J. K. proti němu vymezil), jsou prováděné důkazy a výsledky, z nichž plynou skutkové závěry, založeny na totožných důkazních prostředcích vztahujících se převážně ke všem dovolatelům. Mohl proto posuzovat správnost prováděného dokazování k námitkám všech dovolatelů souhrnně.
29. Jestliže všichni dovolatelé popírali jakoukoli vzájemnou dohodu a vytýkali vadné hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozeného, jakož i neprovedení navrhovaného důkazu znaleckým posudkem za účelem posouzení předložených datových nosičů a neprovedení kamerových záznamů z místa činu jejich přehráním, v čemž spatřovali tzv. opomenuté důkazy a porušení práva na spravedlivý proces, naplnili po formální stránce označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedené námitky splňují zákonnou podmínku „rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu“, a dotýkají se alternativy uvedeného důvodu v tom, že poukazují na zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů, případně nedůvodně neprovedených navrhovaných podstatných důkazů, a proto Nejvyšší soud posuzoval v tomto kontextu jejich důvodnost.
30. V kontextu všech posuzovaných skutečností Nejvyšší soud shledal, že výhrady obviněných se opírají jen o velmi zúžený rozsah důkazních prostředků, na jejichž základě své výhrady formulovali. Jejich námitky byly vytrženy z kontextu celého dokazování, navíc způsob, jak některé z nich prezentovali, je založen jen na jejich subjektivním hledisku bez potřebné opory v soudem prvního stupně provedených důkazech. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že pro závěr, že obvinění jednali ve výroku o vině popsaným způsobem, soud vycházel z mnoha důkazů, jejichž výčet a stručný obsah rozvedl v bodech 2. až 21. svého rozsudku s konstatováním toho, kterým uvěřil a následně z nich pro skutkové závěry, od nichž se odvíjely i následné právní úvahy, vycházel. V bodě 22. vyložil, proč některým návrhům na doplnění dokazování nevyhověl, a popsal i způsob, jakým provedené důkazy hodnotil. V bodech 23. až 36. podrobně vysvětlil, proč považoval obhajobu obviněných za vyvrácenou, včetně poukazu na obsah a informace podávající se z jiných provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí. Rozvedl, kterým důkazům a proč uvěřil, zatímco jiným nikoli, i to, k jakým zjištěním na základě tohoto hodnocení dospěl. Logicky a podrobně reagoval na obhajobu obviněných s tím, že ke každému jejich tvrzení uvedl, čím bylo vyvráceno a proč.
31. Odvolací soud k odvoláním obviněných obsahujícím obdobné výhrady jimi namítané nedostatky neshledal se závěrem, že průběh provedeného dokazování odpovídá všem zásadám podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. body 8. až 16. napadeného rozsudku). Při závěru o věrohodnosti poškozeného uvedl, že tato je podpořena dalšími důkazy, a to nejen nahrávkami pořízenými poškozeným, ale i výpověďmi dalších svědků, kteří byli přítomni, byť i nepatrné části jednání obviněných, či osvětlili důvod jednání obviněných, popř. se jim poškozený po incidentu svěřil (viz bod 15. napadeného rozsudku). Ztotožnil se též s postojem soudu prvního stupně a jeho závěrem o nadbytečnosti obviněnými požadovaných důkazů (viz bod 12. téhož rozsudku).
32. Nejvyšší soud z toho, co bylo soudy obou stupňů zjištěno a v přezkoumávaných rozhodnutích konstatováno, ověřil, že jimi učiněné závěry s výsledky provedeného dokazování korespondují a rozpory, na které dovolatelé poukazují, neobsahují.
33. Pokud jde o výhrady obviněných, zejména J. K., vůči postupu soudů při provádění a hodnocení znaleckého zkoumání kamerových záznamů a videonahrávek v návaznosti na znalecký posudek Václava Černého, je třeba poukázat na soudy učiněná zjištění a vysvětlení absence potřeby dalšího dokazování v tomto směru. Soudy vzaly za prokázané, že znalec Václav Černý, soudní znalec z oboru elektronika, po stvrzení závěrů svého znaleckého posudku uvedl, že jeho úkolem bylo zajištění dat nahraných kamerou z kanceláře poškozeného, a proto mu za tím účelem byla předložena kamera a tři paměťové karty. Na první se nenacházela žádná data, a ani pokus obnovit smazaná data nepřinesl žádný výsledek, druhá obsahovala pouze jeden videozáznam, na třetí bylo 121 záznamů, avšak nedospěl k závěru, že by byla originální, tedy že by pocházela přímo z předložené kamery, ale že šlo o hromadně zkopírované záznamy, které neobsahovaly zvuk. K otázce možné manipulace s kamerovými záznamy znalec nebyl schopen odpovědět, protože nedisponoval původní kartou z kamery, nicméně byl schopen ověřit, že data, s kterými pracuje soud, jsou ta, která se nacházela na kartě předané policejnímu orgánu. Dále znalec uvedl, že vzhledem k nastavení většiny kamer by na záznamu nemělo nic chybět. Následně provedl rozbor obsahu jednotlivých karet (viz bod 18. rozsudku soudu prvního stupně).
34. Jestliže procesní strany navrhovaly provedení dalších důkazů v odvolacím řízení, (doplnění dokazování zjištěním, jaké paměťové karty byly poškozeným vydány a domáhali se jejich identifikace, provedení a přehrání všech záznamů předaných poškozeným, protože v hlavním líčení byl přehrán toliko jeden ze záznamů), odvolací soud nepovažoval za důvodné takto navržené návrhy akceptovat pro jejich nadbytečnost, resp. nepotřebnost, stejně jako soud prvního stupně (viz bod 22. jeho rozsudku). Přesto se odvolací soud sám těmto návrhům věnoval a vysvětlil, z jakých důvodů jich k řádnému objasnění skutkového stavu věci není třeba, a své úvahy podrobně vyložil v bodě 12. svého rozsudku. Hlavním důvodem, který soudy obou stupňů vedl k zamítnutí důkazních návrhů obhajoby, byla jejich nadbytečnost a nemožnost přinést nové poznatky o skutečnostech, které již byly objasněny jinými ve věci provedenými důkazy.
35. Nejvyšší soud pro úplnost k nedůvodnosti námitek obviněných z obsahu spisu a přezkoumávaných rozhodnutí připomíná, že v provedení zajištěných kamerových záznamů neshledal procesní nedostatky, které obvinění naznačují, jak ostatně k obdobným námitkám vysvětlil již odvolací soud. U hlavního líčení byl skutečně přehrán toliko jeden ze záznamů, avšak ohledně ostatních obvinění jejich provedení nepožadovali. Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 10. 2022 plyne, že soud postupoval v souladu s § 213 odst. 1 tr. ř., tyto záznamy přítomným osobám předložil s tím, že přítomní výslovně uvedli, že na jejich přehrání netrvají (s výjimkou přehraných CD na č. l. 586 a č. l. 616) a všem obviněným bylo poté umožněno se ke všem provedeným (předloženým i přehraným) záznamům vyjádřit podle § 214 tr. ř. Takový postup je plně ze zásadami pro provádění důkazů při hlavním líčení, a je zřejmé, že jejich nepřehrání odpovídalo vůli obviněných.
36. Z uvedeného průběhu hlavního líčení i způsobu, jakým se s předmětnými důkazními prostředky soud vypořádal, neplynou žádné procesní nedostatky. Soud i podle obsahu napadených rozsudků přistupoval ke kamerovým záznamům obezřetně, dbal práv obviněných a provedené důkazy hodnotil ve spojení s ostatními, které provedl, tedy nejen s výpovědí poškozeného, ale i s výpověďmi dalších slyšených svědků a dalšími důkazy, jejichž vzájemnou komparací získal relativně přesný přehled o časovém sledu událostí a přítomnosti jednotlivých osob na místě činu či v jeho bezprostřední blízkosti inkriminovaného dne v čase spáchání činu kladeného obviněným za vinu.
37. Rovněž obviněnými zpochybňované okolnosti vzniku zranění poškozeného byly výsledky provedeného dokazování dostatečně prokázány, zejména pak znaleckým posudkem a následnou výpovědí MUDr. Marka Dogošiho, soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který dospěl k závěru, že ač na tváři poškozeného nebyly popsány žádné úrazové změny (krevní výrony, ranky, oděrky), tyto nutně přítomny být nemusely, pokud došlo k úderu na otevřená ústa. Konstatoval, že vznik poranění poškozeného (perforace ušního bubínku) odpovídá skutkovému ději popsanému v obžalobě, tj. úderu otevřenou dlaní na krajinu pravého ušního boltce, a že poranění zubu mohlo být způsobeno úderem pěstí do oblasti otevřených úst.
Zlomenina zubu však neomezila poškozeného v obvyklém způsobu života, tímto omezujícím zraněním byla právě centrální trhlina pravého ušního bubínku, která částečně omezila poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu více než 6 týdnů, avšak nešlo o vážnou poruchu zdraví, neboť poškozený měl bolesti hlavy a pravého ucha, zhoršený sluch na pravém uchu, musel dodržovat preventivní režim, který spočíval v zabránění vniknutí vody do pravého ucha. Toto poranění ucha, které bylo bez důvodných pochybností objasněno jak co do mechanismu svého vzniku a vnějších projevů, tak i stran závažnosti a intenzity, s jakou omezovalo poškozeného v obvyklém způsobu života, bylo mimo jiné okolností vedoucí k právní kvalifikaci jednání obviněného P.
Ř., na rozdíl od zbylých dvou spoluobviněných, též podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy proto správně ve shodě se znaleckými závěry uzavřely, že i když toto zranění nemuselo být na první pohled na poškozeném pozorovatelné, nevylučuje to bez dalšího jeho existenci a vznik v příčinné souvislosti s jednáním obviněných, resp. obviněného P. Ř., jemuž bylo kladeno za vinu (viz zejména body 19., 36., 37. rozsudku soudu prvního stupně).
38. Pokud obvinění P. Ř. a J. K. popírali vzájemnou dohodu s tím, že tato ani nebyla výsledky provedeného dokazování prokázána, je třeba jako obiter dictum, když obvinění hmotněprávní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnili, připomenout, že soudy obou stupňů dostatečně vysvětlily, že obvinění popsaný čin spáchali ve formě spolupachatelství. Ve shodě se soudy nižších stupňů je třeba zdůraznit, že u spolupachatelství se společným jednáním podílí na trestné činnosti více osob se shodným úmyslem a za podmínek § 23 tr.
zákoníku, podle kterého byl-li čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. V posuzované věci vše nasvědčuje tomu, že čin obviněných jako spolupachatelů je založen na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. V této věci jde o variantu, kdy jednání spolupachatelů je článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh.
tr.). Byl dostatečně zjištěn i společný úmysl spolupachatelů (přimět poškozeného k vzdání se svého vlivu ve společnosti XY ve prospěch dřívějšího společníka a jednatele Radovana Panáčka), který musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. V posuzované věci soudy řádně dovodily, že dohoda vyplývá jak z výsledků všech důkazů, tak je zřejmá i z provedení činu s tím, že není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou.
Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Každý z obviněných si byl vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i druhého ze spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Soudy neopomenuly zdůraznit ani exces obviněného P. Ř.
ze společné domluvy, v jehož důsledku bylo poškozenému způsobeno zjištěné zranění, což se odrazilo i v právní kvalifikaci jednání přisouzeného tomuto obviněnému, jenž byl vedle zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku uznán samostatně vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 37. rozsudku soudu prvního stupně a bod 17. rozsudku soudu odvolacího).
39. Přisvědčit Nejvyšší soud nemohl ani výhradě obviněného J. K., že odvolací soud nereagoval na jeho námitku o porušení zákazu dvojího přičítání spolupachatelství, a to jednak v rámci právní kvalifikace, a jednak jako přitěžující okolnosti při ukládání trestu, neboť odvolací soud v bodě 19. svého rozsudku výslovně konstatoval, že je třeba přitakat obhajobě, že „není možno klást obžalovaným k tíži přitěžující okolnost uvedenou v § 42 písm. o) tr. zákoníku za situace, pakliže je spáchání trestného činu ve spolupachatelství znakem jeho kvalifikované skutkové podstaty“. Zákaz dvojího přičítání téže okolnosti soudy respektovaly a podle závěru soudů se nedopustily takové chyby. Proto je zjevné, že v posuzované věci porušen nebyl, o čemž svědčí i trest uložený obviněným P. Ř. a J. K. při samé spodní hranici trestní sazby, nadto jako trest podmíněný. Lze dodat, že nepodmíněnost trestu uloženého obviněnému J. K. pak není důsledkem porušení zákazu dvojího přičítání, nýbrž existence dalších přitěžujících okolností, které odvolací soud podrobně rozvedl v bodě 20. svého rozsudku, zejména trestní minulosti obviněného a skutečnosti, že se posuzovaného trestného činu dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu v jiné trestní věci.
40. Nic nenasvědčuje tomu, že by některé z úvah soudy učiněných byly deformovány nebo že by některé rozhodné skutečnosti opomenuly, v postupech soudů není patrná libovůle, protože informace, jaké vyplynuly z hodnocených důkazů, nesvědčí o fabulacích nebo jiných nejasnostech v procesu jejich hodnocení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Zejména je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně pečlivě zvažoval všechny důkazní prostředky a zjištění z nich plynoucí posuzoval obezřetně tak, aby mohl přesvědčivě a bez pochybností učinit závěr, který posléze popsal v tzv. skutkové větě výroku o vině, a tedy že obvinění jednali ve vzájemné shodě, v té přijeli na místo činu, kde v rámci konfliktu s poškozeným, který směřoval k dosažení získání převahy, a ovládnutí společnosti XY, tomuto vyhrožovali verbálně, za pomoci demonstrace toho, že jeden z nich má při sobě zbraň a následně i prostřednictvím fyzického napadení poškozeného obviněným P. Ř., jemuž byli zbylí dva obvinění přítomni a nikterak se od něj nedistancovali, a které vyústilo v popsaná a lékařskými zprávami doložená zranění. Všechna tato zjištění soudů svědčí o tom, že soudy důsledně rozhodné skutečnosti posoudily. Dospěly proto k závěrům, které tvoří spolehlivý a zejména zákonný podklad pro závěr o vině obviněných, jenž je výrazem lidsky dosažitelné jistoty při dodržení zásady objektivního zjištění skutečného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a volného hodnocení důkazů (viz § 2 odst. 5, 6 tr. ř.).
41. Ze všech těchto důvodů lze shrnout, že nevznikají pochybnosti o tom, že obvinění uvedený skutek spáchali tak, jak soudy popsaly. Podkladem pro závěr o jejich vině nebyla pouze jimi zpochybňovaná výpověď poškozeného a kamerové záznamy, ale celý, s ohledem na dobu a místo spáchání trestné činnosti objektivně dostupný komplex důkazů, jimiž se soud s potřebnou pečlivostí a nezbytnou mírou odpovědnosti co do jejich věrohodnosti zabýval. Dokazování bylo zaměřeno na objasnění všech rozhodných skutkových okolností, včetně míry účasti jednotlivých obviněných na spáchaném činu. Podle způsobu, jakým soudy postupovaly a jak se v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí s jednotlivými popsanými důkazy a výhradami vypořádaly, jakož i z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, je zjevné, že soud dostál všem svým povinnostem. Rovněž v potřebné míře reagoval i na obhajobu obviněných, kterou nepominul, ale rozvedl, proč ji nepovažoval za věrohodnou. 42. Nedůvodnými a nadbytečnými byly ze všech rozvedených důvodů zcela opodstatněně shledány požadavky obviněných na doplnění dokazování, ať již o výslechy R. M., K. T., A. K., K. S., T. M. a P. D., znalecké posudky k bodovému hodnocení úrazu poškozeného a též z oboru videotechniky, ke zhodnocení povahy a celistvosti kamerového záznamu z kanceláře poškozeného, které vznesli před soudem prvního stupně, nebo na doplnění dokazování zjištěním, jaké paměťové karty byly poškozeným vydány a jejich identifikací, provedení a přehrání všech záznamů předaných poškozeným, znalecké zkoumání zvukového záznamu znalcem z oboru kriminalistika, a zpracování znaleckého posudku v oblasti zdraví, ohledně bodového ohodnocení újmy vzniklé poškozenému, s nimiž se soudy přesvědčivě a podrobně vypořádaly, jak bylo již výše uvedeno. Požadované výslechy svědků soud správně shledal nadbytečnými pro absenci jejich možného přínosu pro výsledek řízení, neboť šlo o svědky, kteří nebyli incidentu vůbec osobně přítomni. Požadavek na bodové ohodnocení újmy na zdraví poškozeného postrádá opodstatnění, neboť poškozený byl s celým svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. V případě výhrady vztahující se k posouzení obsahu a autenticity videonahrávek (srov. též bod 12. rozsudku odvolacího soudu), měl soud na zřeteli, že přestože kamerový záznam neobsahuje příliš kvalitní zvukovou stopu, lze z něj rozeznat dílčí vyjádření, která stvrzují výpověď poškozeného a zájem obviněných o chod společnosti XY a její finance, nikoliv zájem pouze o uspokojení mzdových nároků zaměstnanců, jak se snažili tvrdit. Protože soud prvního i druhého stupně důvody, proč návrhu na doplnění dokazování nevyhověl, vyložil, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v přezkoumávané věci nejde o důkaz, který by nebyl nedůvodně proveden, a tedy nebyl v tomto ohledu naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 43. Nejvyšší soud podotýká, že uvedený postup, který byl dovoláními zpochybňován, nesvědčí ani o tom, že by šlo o tzv. opomenutý důkaz, jenž spočívá v tom, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. V posuzované věci důvodem odmítnutí byla nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže soud v této věci vyložil důvody, pro které návrhu obviněných nevyhověl, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.). 44. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění tudíž uvedenými výhradami nenaplnili. 45. Jestliže obvinění zcela shodně, byť stručně a okrajově, zmiňovali i nedostatky v právním posouzení, činili tak zcela mimo zákonné vymezení jimi uplatněného dovolacího důvodu, když hmotněprávní důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatnili. Ačkoli zásadně je možné jinak striktní pravidla pro přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a její rozsah prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), v posuzované věci argumentace obviněných v dovolání ani způsob, jakým své námitky uplatnili, s těmito zákonnými podmínkami nekoresponduje, neboť primárně a výlučně tuto zdánlivě právní námitku vystavěli na popření soudy učiněných skutkových zjištění a snaze se vyvinit. Uvedené vychází z toho, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení, tzn. ohledně požadavků na změnu právního posouzení, nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. VII. Závěr 46. Nejvyšší soud v posuzované věci o dovoláních ke všem námitkám obviněných rozhodl souhrnně tak, že jim není možné vyhovět, protože jejich vina byla objasněna a závěry soudů k tomu rozvedené byly srozumitelně a jasně vyloženy. Z výše rozvedených důvodů nebyly zjištěny obviněnými vytýkané nedostatky. Skutek, jenž byl řádně objasněn, jehož pachateli byli bez vytýkaných pochybností obvinění jako spolupachatelé, je dostatečným podkladem pro závěr, že soudy učiněné právní závěry jsou správné a odpovídající výsledkům provedeného dokazování i učiněným skutkovým zjištěním. 47. Tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, a proto po zjištění, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pokud obviněný J. K. navrhl přerušení, resp. odklad výkonu napadených rozhodnutí, nebylo s ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu možné tomuto jeho požadavku vyhovět.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17.12.2024
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu