11 Tdo 381/2025-364
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2025 o dovolání obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 5 To 271/2024, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 177/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 6 T 177/2023, byl obviněný P. S. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto přečiny a sbíhající se přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2023, sp. zn. 7 T 22/2023, který nabyl právní moci dne 27. 3. 2023, byl podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl též uložen trest propadnutí věci, blíže specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2023, sp. zn. 7 T 22/2023, který nabyl právní moci dne 27. 3. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozeného Statutárního města Ostrava, Městského obvodu Polanka nad Odrou na náhradu škody.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že obviněný, ačkoliv byl trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2021, č. j. 12 T 68/2021 – 203, který nabyl právní moci dne 5. 8. 2021, uznán vinným spácháním přečinu poškození cizí věci podle § 228 odstavec 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odstavec 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců, přičemž usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2023, č. j. 12 T 68/2021 – 327, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2023, č. j. 6 To 174/2023 – 326, které nabylo právní moci dne 7. 6. 2023, bylo podmíněné odsouzení ponecháno v platnosti za současného prodloužení zkušební doby o 12 měsíců, tedy do 5. 8. 2023, přesto společně s již pravomocně odsouzeným L. F. dne 21. 3. 2023, v době od 19:42 hodin do 19:49 hodin, v Ostravě – XY, v bezprostřední blízkosti domu na ulici XY, v parku XY, v prostorách dětského hřiště, zlomili 2 mladé stromy lípy ve kmeni ve výšce 50 cm nad zemí, a dále u oplocení hřiště poškodili celkem 31 ks plotových latí o rozměrech 8,5 cm x 100 cm a vytrhali 4 ks dřevěných latí o rozměrech 7,5 cm x 148 cm, a tímto jednáním způsobili poškozenému Statutárnímu městu Ostrava, Městskému obvodu Polanka nad Odrou, IČ: 00845451, se sídlem 1. května 330/160, Ostrava – Polanka nad Odrou, škodu poškozením v celkové výši 22 000 Kč.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný P. S., rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 5 To 271/2024 tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný P. S. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný namítl, že soudy dospěly bez důvodných pochybností k rozhodnutí o jeho vině na základě důkazů, na které v bodech 1) – 15) poukázal, a to na: 1) výpověď dovolatele, který využil svého práva odepřít výpověď, 2) výpověď odsouzeného L. F., který rovněž využil svého práva odepřít výpověď, 3) výpověď svědka P. N., k níž soud prvního stupně zaujal stanovisko, že: „Byť může být rozpoznání osoby na kamerovém záznamu v průběhu řízení před soudem zavádějící, když svědek ví, proti komu se trestní řízení vede, nevylučuje to dle názoru soudu přehrání záznamu jako takového, ale musí být řádně vyhodnoceno, nakolik byla případná reakce svědka na záznam ovlivněna probíhajícím trestním řízením. V této věci přitom ani nedošlo k přímému ztotožnění osoby na kamerovém záznamu v rámci svědecké výpovědi“, 4) protokol o podání trestního oznámení svědkem N., 5) protokol o ohledání místa činu s fotodokumentací, z nichž byl zjištěn rozsah poničení předmětného parku, 6) protokol o prohlídce těla obviněného ze dne 13. 4. 2024, 7) znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jejichž závěry ocitoval, 8) lékařské zprávy, z nichž bylo zjištěno, že obviněný byl dne 22. 3. 2023 pod vlivem alkoholu, 9) kamerový záznam ze dne 21. 3. 2023 v čase okolo 18:50 hod., 10) kamerový záznam ze dne 21. 3. 2023 v čase okolo 19:45 hod., 11) odborné vyjádření, podle něhož poškozené stromy byly oceněny na částku 14.000 Kč a oplocení na částku 8.000 Kč. Statutární město Ostrava, Úřad městského obvodu Polanka nad Odrou vyčíslil způsobenou škodu u výsadby nových stromů na částku 22.427,35 Kč, u plotových latí na částku 6.011 Kč s tím, že částku 5.011 Kč uhradila pojišťovna, k čemuž byla doložena i zpráva Generali České pojišťovny a. s., doklad o nákupu materiálu a faktura za výsadbu stromů, 12) doklad Statutárního města Ostrava o náhradě škody způsobené obviněným Městskému obvodu Polanka dne 2. 2. 2024 v částce 16.989 Kč.
6. Dále v bodech 13) – 15 odkázal obviněný na soudní rozhodnutí o jeho předchozích odsouzeních, a to trestní příkaz Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 12 T 68/2021, rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 14 T 54/2022, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2023, sp. zn. 7 T 22/2023.
7. V návaznosti na to se domnívá, že soudy obou stupňů při hodnocení důkazů nepostupovaly podle ustanovení § 2 odst. 2, odst. 5 tr. ř., čl. 8, 36 a 37 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Vyslovil přesvědčení, že na základě výše uvedených důkazů nelze bez důvodných pochybností dospět k závěru, že skutek popsaný ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně spáchal. Vytýká, že soubor shora uvedených nepřímých důkazů v žádném případě netvoří uzavřený řetězec, jak oba soudy nesprávně dovodily. Na základě provedených důkazů nelze totiž vyloučit, že daný skutek spáchala jiná osoba nežli on a přetrvávají zcela nepochybně důvodné pochybnosti o jeho vině. Domnívá se, že ve smyslu pravidla trestního řízení in dubio pro reo vycházejícího z ústavního principu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy měl být obžaloby zproštěn. Má tedy za to, že skutková zjištění obou nižších soudů, která jsou určující pro naplnění znaků přisouzených trestných činů a specifikaci osoby, která jej spáchala, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu napadené usnesení a celé řízení před soudem prvního a druhého stupně a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně) k podanému dovolání vyplývá, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, s nimiž se soudy dříve ve věci činné správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. K tomu státní zástupkyně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu podle níž, opakuje-li dovolatel v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání nedůvodné (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011, sp. zn. 6 Tdo 1217/2013, sp. zn. 5 Tdo 411/2018, či sp. zn. 4 Tdo 206/2019).
10. Státní zástupkyně poukázala na to, že soud prvního stupně správně své rozhodnutí opřel o výpověď svědka P. N. a kamerové záznamy z křižovatky ulice XY a XY a ze samotného parku XY. Současně správně poukázal na trestní minulost obviněného P. S. a protokol o prohlídce těla dokumentující oblečení obviněného, a to jeho černou bundu s bílým nápisem Security na zádech. Tyto důkazy pak společně tvoří ucelený řetězec nepřímých důkazů, který není narušován žádnou skutečností, která by zakládala důvodnou pochybnost o vině obviněného, přičemž podrobně tyto důkazy soud prvního stupně rozebral v odůvodnění svého rozhodnutí. Především však z kamerového záznamu z parku vyplynulo, že jak stromy, tak oplocení poškozují osoby, jejichž totožnost se naprosto shoduje s popisem a s vizáží obviněného P. S. a spoluobviněného, již pravomocně odsouzeného L. F. Podle státní zástupkyně tak bylo jednání obviněného provedenými důkazy zcela prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace je přiléhavá.
11. S ohledem na to uzavřela, že meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
14. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obecně spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
15. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
16. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, včetně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí.
17. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný jej uplatnil v jeho první alternativě, tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolací námitky proti učiněným skutkovým zjištěním obsahují nesouhlas obviněného s tím, že byl uznán vinným na základě skutkového stavu, který oba nižší soudy vyhodnotily podle jeho názoru nesprávně. Svými námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, obviněný ve skutečnosti brojí proti způsobu hodnocení důkazů ze strany obou soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. To platí zejména ve vztahu k námitkám, jimiž zcela popírá svou vinu, tvrdí, že soudy dospěly k rozhodnutí o jeho vině na podkladě souboru nepřímých důkazů, které netvoří ucelený uzavřený řetězec, přičemž nelze vyloučit, že skutek spáchala jiná osoba nežli on, a že o jeho vině přetrvávají důvodné pochybnosti. V důsledku toho shledal, že skutková zjištění stran jemu přisouzené trestné činnosti neodpovídají obsahu provedených důkazů, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu. Taková vadná zjištění však v posuzované věci dána nejsou.
18. Podstata dovolací argumentace obviněného spočívá v tom, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jeho vině přečiny poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nemají podklad v provedených a soudy hodnocených důkazech, a to na podkladě snahy dovolatele důkazy, z nichž vyšly oba nižší soudy, zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje.
19. K tvrzenému zjevnému rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění je nutno zdůraznit, že jeho existence předpokládá takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
20. Není pochyb o tom, že Okresní soud v Ostravě realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Ostravě, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný, natož obviněným namítaný zjevný rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, a sp. zn. I. ÚS 55/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
21. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad.
22. V daném kontextu za relevantní nelze považovat námitku obviněného, že ačkoliv o skutkovém stavu vyvstávají důvodné pochybnosti, soudy rozhodnutím o jeho vině porušily zásadu in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. K tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
23. Pokud tedy dovolatel poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo, jeho dovolání v této části žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když o dovolatelem popíraných skutkových zjištěních soudy žádné pochybnosti neměly.
24. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ačkoliv obviněný spáchání trestné činnosti popírá, není pochyb o tom, že soud prvního stupně, který své úvahy velmi podrobně a pečlivě rozvedl v odstavci 7. rozhodnutí, odvodil své skutkové závěry z výsledků provedeného dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o jeho trestném jednání. Jejich dostatečné ukotvení shledal zejména ve výpovědi svědka P. N., kamerových záznamech jak z křižovatky ulice XY a XY, tak i ze samotného parku XY, v trestní minulosti obviněného, jakož i v protokolu o prohlídce těla dokumentující černou bundu obviněného s bílým nápisem Security na zádech.
Tyto důkazy pak společně tvoří ucelený řetězec nepřímých důkazů, který není narušován žádnou skutečností, která by zakládala důvodnou pochybnost o vině obviněného. Rovněž odvolací soud na tyto závěry soudu prvního stupně odkázal a plně se s ním ztotožnil, přičemž neshledal žádné věcné rozpory s obsahem provedeného dokazování ani žádné logické chyby či nepřesnosti, které by mohly správnost závěru soudu prvního stupně zpochybnit. Byť soud prvního stupně dovodil vinu obviněného pouze nepřímo, nevycházel ze skutečnosti, že by byl identifikován podle tváře, ať již svědkem N.
nebo že by takovou identifikaci soud provedl sám. Skutečnost, že dvě osoby v popsaném oblečení zařízení parku poškozují, je ze samotného kamerového záznamu z parku přímo patrná a je tedy vyloučeno, že by takto činily osoby odlišné od obou obviněných (k tomu srov. bod 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
25. Vzhledem k dostatečně provedenému dokazování i vypořádání se s jednotlivými důkazy, Nejvyšší soud shledal, že oba ve věci činné soudy věnovaly dostatečnou pozornost prověření obhajoby obviněného. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti.
Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014).
26. V návaznosti na shora uvedená východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Ostravě (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, je evidentní, že obviněný se svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce dopustil přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
27. Podle názoru Nejvyššího soudu oba soudy ve svých rozhodnutích se vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 3–7), a rovněž poukazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 2–3). Nejvyšší soud taktéž konstatuje, že postupem obou ve věci činných soudů nebyly porušeny ani žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ani princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny ani z nich vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je obviněným namítáno.
28. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného Pavla Svobody proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných než zákonných důvodů. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 6. 2025
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu