11 Tdo 502/2020

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2020 o dovolání

obviněného T. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského

soudu v Praze ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 7 To 460/2018, jako soudu odvolacího,

v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 161/2017,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 2 T

161/2017, byl obviněný T. M. uznán vinným v bodě ad 1) přečinem nedovoleného

ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě ad 2) přečinem

přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr.

zákoníku, za což byl podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1

tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců,

jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku

podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm.

a) tr. zákoníku za použití § 314e odst. 2 písm. f) tr. ř. byl dále obviněnému

uložen trest propadnutí věci, blíže specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku.

2. Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 se obviněný dopustil

trestné činnosti v podstatě tím, že:

1) v přesně nezjištěném období trvajícím do dne 11. 5. 2016 v Praze 4, ulice

XY, v bytě č. 35, neoprávněně přechovával šestiranový revolver typu Velodog

Hammerless, výrobní číslo XY, ráže 5,75 mm Velodog, který je zařazen do

kategorie zbraní B podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu v

platném znění, a dále 21 ostrých nábojů ráže 40 Smith & Wesson a 3 ostré náboje

ráže 9 mm Browning Court, přičemž k nákupu uvedené střelné zbraně neměl

povolení příslušného inspektorátu zbraní a střeliva, a nebyl ani držitelem

zbrojního průkazu příslušné skupiny či zbrojní licence či obdobného dokladu

opravňujícího k přechovávání střelné zbraně a střeliva podle zákona č. 119/2002

Sb.,

2) v přesně nezjištěném období trvajícím do dne 11. 5. 2016 v Praze 4, ulice

XY, v bytě č. 35 neoprávněně přechovával 12 transparentních sáčků s lištovým

uzávěrem s obsahem bílé krystalické látky a 2 útržky papíru se zbytky bílé

krystalické látky, kdy odborným zkoumáním z oboru kriminalistika, odvětví

chemie a fyzikální chemie byla zjištěna celková váha 3,42 gramů metamfetaminu

ve formě krystalické látky, přičemž ve vzorku označeném jako 8(B) bylo zjištěno

celkem 2,35 gramů metamfetaminu ve formě krystalické látky o stanovené

koncentraci 79,9 hmotnostních procent, což odpovídá 1,88 gramů metamfetaminu

base, přičemž metamfetamin je uveden jako psychotropní látka v seznamu č. 5

psychotropních látek v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o

seznamech návykových látek,

3. O odvolání obviněného T. M. proti výše citovanému rozsudku rozhodl Městský

soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 7 To 460/2018, tak, že je

podle 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II.

Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím

svého obhájce dovolání, které výslovně opřel o dovolací důvody podle § 265b

odst. 1 písm. b), g) tr. ř., tj. že ve věci rozhodl vyloučený orgán a

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotněprávním posouzení, když z tvrzení, že dovoláním napadá v celém rozsahu

výrok, kterým bylo jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuto, lze dovodit i

naplnění dovolacího důvodů podle § 265b odst. 1 písm. 1) tr. ř

5. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný po shrnutí dosavadního

průběhu řízení před soudy obou stupňů ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §

265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v rámci své obsáhlé argumentace předně

konstatoval, že již v podaném návrhu na předběžné projednání obžaloby, v

průběhu hlavního líčení, ve svém odvolání i před rozhodnutím odvolacího soudu

namítl podjatost celého Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, které od

zahájení úkonů trestního řízení ve věci sp. zn. 2 ZT 63/2017 vykonávalo dozor

nad jeho trestním stíháním, neboť všechny úkony, které jeho státní zástupci

prováděli, byly provedeny podjatým orgánem. S touto procesní námitkou se však

Obvodní soud pro Prahu 4 vůbec nezabýval, ačkoliv se jedná o závažnou procesní

vadu, která je jedním z důvodů vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle

§ 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. Oba soudy přitom měly k dispozici usnesení

vedoucí obvodní státní zástupkyně B. V. ze dne 6. 11. 2017, jímž vyslovila

podjatost nejen svou, ale i ostatních státních zástupců Obvodního státního

zastupitelství pro Prahu 4 v trestní věci jeho matky, státní zástupkyně

Městského státního zastupitelství v Praze D. M., s poukazem na to, že se s ní

dlouhodobě zná z pracovního i soukromého styku, a že aktuálně řídí všechny

státní zástupce uvedeného státního zastupitelství. Obviněný tak má za to, že

vzhledem k jeho blízkému vztahu k D. M. měla postupovat stejně také v jeho

trestní věci, a pokud tak neučinila, lze považovat všechny úkony přípravného

řízení v jeho trestní věci učiněné, za úkony provedené podjatým orgánem činným

v přípravném řízení, byť on sám nemá bližší informace o pracovních a

přátelských vztazích své matky, ani není v žádném vztahu k státním zástupcům

daného obvodního státního zastupitelství. Rovněž u dozorové státní zástupkyně a

zpracovatelky obžaloby M. L. K. lze mít pochybnosti o její podjatosti, neboť s

jeho matkou má její rodina blízký vztah. V této souvislosti připomněl, že jeho

trestní řízení s trestní věcí jeho matky nejen bezprostředně souviselo, ale

přímo z něj vycházelo, a protože bylo podkladem pro jeho trestní stíhání, tak i

většina výchozích důkazů provedených v projednávané trestní věci byla opatřena

v její trestní věci, přičemž věci u něj nalezené při domovní prohlídce v jeho

bytě byly jediným výsledkem v trestní věci, v níž je jeho matka obviněna.

6. V návaznosti na to projevuje nesouhlas s argumentací Městského soudu v

Praze, který se sice jeho námitkou podjatosti zabýval, nicméně dospěl k závěru,

že tato je neadresně formulovaná, když obviněný i podle vlastního tvrzení nemá

a neměl bližší informace o pracovních a přátelských vztazích jeho matky se

státními zástupci daného obvodního státního zastupitelství, a ani není v žádném

vztahu k některému ze státních zástupců dotčeného státního zastupitelství.

Pokud odvolací soud argumentoval, že v průběhu trestního řízení nevyšlo najevo

nic, co by svědčilo o opaku (tedy o podjatosti státních zástupců), shledal

obviněný takový závěr v rozporu s § 30 odst. 1 tr. ř., neboť u orgánů činných v

trestním řízení postačí toliko pochybnost o jejich nestrannosti. Má tedy za to,

že přípravné řízení v jeho věci bylo vedeno podjatým státním zástupcem a

nemohlo být podkladem pro další rozhodování ve věci.

7. Obviněný dále namítá, že ani trestní řízení ve věci D. M., ve kterém byly

zajištěny a provedeny zásadní důkazy pro jeho trestní řízení, nebylo provedeno

procesně bezvadným způsobem, aby bylo možno vycházet z důkazů v něm

provedených. Domovní prohlídka v jeho bytě, zaměřená proti M., se konala z

podnětu dozorové státní zástupkyně – vrchní státní zástupkyně v Praze JUDr.

Lenky Bradáčové a členů vyšetřovacího týmu – policistů z bývalého Úřadu pro

odhalování organizovaného zločinu SKPV Policie České republiky – když prvně

jmenovaná je nadřízenou jeho matky, má vůči ní kárnou pravomoc a od roku 2012 s

ní má osobní a pracovní konflikty. Ostatní - členové uvedeného vyšetřovacího

týmu, jsou blízcí přátelé V. S., jehož trestní stíhání matka dozorovala a na

něhož podala obžalobu. Pokud odvolací soud uvedl, že všichni jmenovaní

vyloučili jakýkoliv bližší vztah k jeho matce a uplatněnou námitku podjatosti

odmítli jako nedůvodnou a ohradili se proti náznakům, že její trestní stíhání

může být výsledkem komplotu proti ní, když v průběhu řízení nevyšlo najevo nic,

co by svědčilo o opaku, nelze s tímto závěrem souhlasit.

8. V závěru části I. dovolání obviněný dále namítl, že „pochybnosti o

nestrannosti by bylo možné v širším měřítku mít i v případě soudců odvolacího

soudu“. K tomu stručně uvedl, že svou podjatost v senátu Městského soudu v

Praze vyslovila pouze soudkyně JUDr. Felicie Hrušková, a to kvůli své možné

podjatosti vůči dovolateli a jeho otci. Přitom i soudce JUDr. Richard Petrásek

se „zná s rodiči“, v minulých letech byli „přátelé“ a matka dovolatele je

„kolegyní a přítelkyní bývalé manželky JUDr. Petráska“. Předseda odvolacího

senátu JUDr. Sotolář zná matku dovolatele dlouhá léta jako státní zástupkyni, s

níž přicházel služebně do kontaktu, a byl předsedou senátu Městského soudu v

Praze, který vynesl rozsudek ve věci V. S., tedy ve věci, jež odůvodnila vydání

příkazu k domovním prohlídkám.

9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný

v části II. dovolání namítá, že domovní prohlídka v jeho bytě, konaná dne 11.

5. 2016 v jiné trestní věci, nebyla provedena zákonným způsobem, a proto

důkazy, které z ní byly shromážděny, nemohou být podkladem pro rozhodnutí. V

tomto kontextu soudu prvního stupně vytkl, že se dostatečně nezabýval

zákonností příkazu k uvedené domovní prohlídce, v jejímž průběhu byly získány

důkazy zásadní pro rozhodnutí o jeho vině, když při níž byly nalezeny

inkriminované předměty. Ohledně těchto zdůraznil, že s nimi nijak nezacházel, v

bytě se pouze pasivně nacházely, o jejich původu mu nebylo nic známo a o

některých neměl ani tušení (krystalická látka obsahující amfetamin). Namítl, že

v rozporu s příkazem soudce byly prohlíženy a zajištěny věci, které s účelem

domovní prohlídky nesouvisely (kupř. jeho soukromá elektronika, notebook jeho

přítelkyně L. F.) a nad rámec příkazu též jeho osobní věci, skříně, zásuvky,

když prohlídka byla provedena v rozsahu, který přesahoval účel stanovený v

příkazu k domovní prohlídce. Ostatně i jeho výslech před započetím domovní

prohlídky byl proveden pouze formálně, kdy v podstatě šlo o pouhé jeho

vyjádření.

10. Obvodní soud se nezabýval ani zákonností samotného provedení této domovní

prohlídky, když podle jeho názoru nebyla v daném příkazu k domovní prohlídce

náležitě odůvodněna neodkladnost a neopakovatelnost tohoto úkonu, ani z jakého

důkazu soud usoudil, že v bytě zůstala výpočetní technika, kterou tam měla

zanechat jeho matka D. M., přičemž věci, které měly být hledány, v něm byly

specifikovány velmi obecně a neurčitě. Zavádějícím způsobem v něm bylo též

uvedeno, že uživatelkou daného bytu je spolu s ním i jeho matka, ačkoliv

příslušným policejním orgánům bylo z jejího sledování a z prováděných

odposlechů jejich telefonických hovorů prováděných od roku 2012 známo, že se z

něj odstěhovala již v roce 2014, tedy dva roky před konáním dané domovní

prohlídky.

11. Rovněž samotný průběh dané domovní prohlídky obviněný charakterizoval jako

krajně nestandardní, za což označil již to, že celý její průběh nebyl

zaznamenán na videozáznamu, že před jejím zahájením byl z bytu vykázán bez

osobní prohlídky J. P., jenž byl dlouhodobým uživatelem omamných látek, takže

již není možné zjistit, zda neměl u sebe předměty podobné těm, které byly v

bytě nalezeny, že v pořízeném protokolu o jejím průběhu nebyly zaznamenány

všechny rozhodné skutečnosti včetně toho, že měl odmítat procházet s přítomnými

policisty a nezúčastněnou osobou daný byt. Ve vztahu k tomuto tvrzení, které

odvolací soud označil pouze jako formální vadu protokolu o domovní prohlídce,

upozornil na to, že se k němu rozporně vyjádřili na jedné straně slyšení

policisté a nezúčastněná osoba a na druhé straně jeho přítelkyně L. F., která

byla dané domovní prohlídce rovněž přítomna. Nezákonnost domovní prohlídky

dokresluje rovněž porušení ustanovení § 26 tr. ř., kdy všechny úkony trestního

řízení v přípravném řízení ve věci M. do roku 2016 vykonával soudce Okresního

soudu v Chebu a domovní prohlídky konané dne 11. 6. 2016 byly nařízeny soudkyní

Okresního soudu Praha-východ.

12. V bodě V. dovolání (body III. a IV. dovolání neobsahuje) obviněný ve vztahu

k charakteru a držení zajištěných předmětů namítá, že oba soudy zde vyvodily

13. Pokud byl během domovní prohlídky v daném bytě nalezen – mimo jiné jemu

patřící šestiranový revolver typu Velodog Hammerless/triggerless, znalec z

oboru balistiky dospěl k závěru, že je ve špatném technickém stavu,

nekompletní, neschopný střelby a dlouhodobě nepoužívaný, přičemž jako

střelbyschopné, vzhledem k jejich stavu, označil zajištěné náboje. V hlavním

líčení znalec uvedl, že jde o zbraň, která svým charakterem odpovídá zbraním

kategorie B podle zák. č. 119/2002 Sb. a stejně jako předmětné střelivo je tuto

zbraň oprávněn nabývat pouze držitel zbrojní licence nebo zbrojního průkazu.

Obviněný má nicméně za to, že soud prvního stupně věc nesprávně posoudil, neboť

se jedná o zbraň, která je nefunkční, a tedy nejde o střelnou zbraň. Nakonec i

znalec potvrdil, že již delší dobu nebyla použita ke střelbě a její nefunkční

stav neodpovídá tomu, že by se ji někdo snažil opravit nebo se snažil s ní

dokonce střílet. Soudy rovněž nikterak neřešily otázku, zda ve smyslu § 7 písm.

a) zák. č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, by se mohlo jednat o zbraň

historickou, tj. takovou, která byla vyrobena do 31. 12. 1890, a k jejímuž

držení není zapotřebí povolení ani ohlášení.

14. Ohledně nabytí revolveru obviněný zdůraznil, že jej získal jako „nevhodný

dar“ od svého otce JUDr. T. M. staršího, což potvrdila i svědkyně M. s tím, že

se jedná o historickou zbraň, aniž by tušil, že k jejímu držení je třeba

povolení. V této souvislosti zpochybnil jako nepřesvědčivý závěr znalce z oboru

balistiky, že s ohledem na to, že revolver byl vyroben v roce 1894, nejedná se

o historickou zbraň podle zákona o zbraních a střelivu, a naopak poukázal na

to, že podobné typy revolveru Velodog jsou zcela legálně nabízeny na internetu

jako historické zbraně, tedy vyrobené do 31. 12. 1890, a to řadou aukčních

síní. S poukazem na to vyloučil, že by jako laik mohl zjistit, že byl daný

revolver vyroben do roku 1890 anebo po tomto roce, a dokázal posoudit, zda se

vzhledem k tomu jedná o historickou zbraň či nikoliv, a zda je k jejímu držení

třeba nějaké povolení.

15. Oběma soudům vytkl, že znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví

balistiky Kriminalistického ústavu Policie České republiky označily za

nezpochybnitelný, stejně jako výpověď znalce u hlavního líčení, ačkoliv byl

opatřen v jiné trestní věci a nemůže být proto považován za znalecký posudek.

Soudy za této důkazní situace nezkoumaly, zda v daném případě s ohledem na

okolnosti nabytí zbraně byl u něj vyloučen právní omyl ve smyslu § 19 tr.

zákoníku, když se střelnými zbraněmi nikdy nezabýval, sám si zbraň neopatřoval,

neboť mu byla darována s ubezpečením, že jde o starou a nefunkční zbraň. Nemohl

tedy ani bez zřejmých obtíží rozpoznat protiprávnost držení takové zbraně a

nejednal tak zaviněně, protože se nemohl bezpečně vyvarovat právního omylu.

16. Absenci subjektivní stránky namítl i ve vztahu k nálezu 21 nábojů ráže 40

Smith & Wesson a tří nábojů ráže 9 mm Browning Court, přičemž soudu prvního

stupně vytkl, že po skutkové a právní stránce nesprávně posoudil jejich držbu

jako trestný čin, aniž by se zabýval tím, jak byly tyto náboje původně dány do

oběhu. V tomto směru uvedl, že si je u něj uschovala M. J. před svým nezletilým

dítětem s tvrzením, že jí byly vráceny Policií České republiky z případu

usmrcení její matky, které se následně ukázalo nepravdivým. Zároveň vyloučil

jako nepravdivé její svědectví před soudem prvního stupně o tom, že mu je

předala proto, že jí o sobě tvrdil, že je policista a že měla k němu důvěru. V

této souvislosti připomněl, že na její nevěrohodnost bylo možné usoudit již z

toho, že jde o uživatelku drog. Navíc to byla právě ona, kdo prokazatelně dané

náboje uvedl do oběhu, aniž by za to byla jakkoliv postižena. I v tomto případě

se měl soud s ohledem na okolnosti předání a původ nábojů i osobu, která je

uvedla do oběhu, zabývat možností, zda obviněný nebyl veden právním omylem o

charakteru nábojů (zda jde o ostré či slepé náboje). Nalézací soud se tak

náležitě nezabýval právním zhodnocením držení těchto nábojů, ani nezkoumal

příslušnou judikaturu. V návaznosti na to vyslovil dále přesvědčení, že vůči

němu neměla být vyvozena trestní odpovědnost za jejich držení, neboť se

nejednalo o držbu trestněprávně postižitelného většího množství střeliva ve

smyslu § 279 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto kontextu připomněl, že šlo o běžné,

méně nebezpečné náboje, k nimž neměl příslušnou zbraň a držel jich jen o něco

více než dvacet, tedy v počtu, v němž nebylo možné spatřovat jejich větší

množství. Podle jeho názoru měl být za použití zásady subsidiarity trestní

represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku zvážen postih jejich neoprávněné držby

toliko jako přestupku podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o

zbraních a střelivu.

17. Namístě nebyl ani jeho trestní postih za neoprávněné přechovávání

metamfetaminu (pervitinu). Ve vztahu k nálezu této látky v jím užívaném bytě ve

stříbrné kovové krabičce s nápisem Bondic umístěné v pracovně pod deskou

pracovního stolu soudu prvního stupně předně vytkl, že vyšel pouze z

protokolárně zachycených výsledků domovní prohlídky v daném bytě a z výstupů

uskutečněných znaleckých analýz nalezené látky, aniž by se náležitě vypořádal s

jeho skutkovou verzí, tedy s tvrzením, že tento předmět v bytě před konáním

domovní prohlídky dne 11. 5. 2016 neměl, o této látce nevěděl, ani mu není

známo nic o jejím původu. Nadto soud prvního stupně podle jeho názoru nedůvodně

nevzal v potaz, že si ji tam mohl odložit J. P., jenž byl v den konání dané

domovní prohlídky v bytě přítomen a před jejím zahájením z něj byl přítomnými

policisty vykázán. V tomto kontextu namítl, že soud prvního stupně nedůvodně

bezvýhradně uvěřil tvrzení J. P., že daná krabička s drogou nebyla jeho,

přestože tento je dlouhodobým uživatelem drog, což jeho věrohodnost

zpochybňuje. V této souvislosti obviněný poukázal, že na uvedené kovové

krabičce ani na sáčcích v ní umístěných nebyly nalezeny otisky jeho prstů,

pouze na útržku papírku uloženém v této krabičce byla zajištěna genetická stopa

vykazující znaky jeho DNA. Nález dané krabičky během domovní prohlídky v jím

užívaném bytě přitom nebyl – jak v tomto kontextu upozornil – zachycen na

videozáznamu a ani jeho přítelkyně L. F., která vypověděla, že prostor, v němž

byla nalezena daná krabička, předtím uklízela, si jí nevšimla. Od své matky se

dodatečně dozvěděl, že v průběhu jejího trestního stíhání se ji policisté

vedoucí vyšetřování snažili již jednou spojit s drogami, když nechali účelově

provést její kontrolu na přítomnost drog na letišti Václava Havla v Praze s

využitím smyšlené zprávy maďarské policie.

18. Taktéž namítl, že podkladem pro rozhodnutí obou soudů byly jako zásadní

důkazy použity znalecké posudky Kriminalistického ústavu Praha z oboru

kriminalistiky, odvětví střelné zbraně, chemie a genetiky pořízené v trestní

věci proti obviněným I. G., R. H. a Š., přičemž v jeho trestní věci nové

posudky opatřeny nebyly, stejně jako nebyl žádným z orgánů činných v trestním

řízení přibrán znalec podle § 105 odst. 1 tr. ř. Byl tak zkrácen na svých

právech spočívajících v nemožnosti podávat námitky proti odbornému zaměření a

proti otázkám položeným znalcům, kteří byli soudem poučeni nesprávně podle §

106 tr. ř., na jehož základě poskytli svou výpověď. Rozhodnutí obou soudů tak

nemohlo být učiněno na základě znaleckých posudků, ale toliko na základě

listinných důkazů – znaleckých posudků založených ve spise z jiné trestní věci.

19. K použité právní kvalifikaci tvrzeného držení metamfetaminu jako trestného

činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr.

zákoníku obviněný dále vyslovil výhrady z hlediska toho, že při zjištěném

množství 1,88 g účinné látky v celkovém množství 2,35 gramů metamfetaminu, jen

nepatrně překročil hraniční množství drogy, které podle stanoviska trestního

kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, činí 1,5 g.

Protože se jednalo o množství drogy jen nepatrně převyšující hranici

požadovanou pro spáchání tohoto trestného činu, přičemž on sám je osobou zcela

bezúhonnou, s přihlédnutím k zásadě pomocné úlohy trestní represe má za to, že

bylo namístě zvážení možnosti postihu daného jednání toliko jako přestupku

podle § 30 odst. 1 písm. j) přestupkového zákona. Předně však nebyla prokázána

jeho vina stíhaným jednáním nade vši pochybnost, když o této svědčí toliko

skutečnost, že se látka s obsahem drogy nacházela v jeho bytě, a proto v jeho

jednání není možné spatřovat žádný trestný čin.

20. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 7 To 460/2018, a podle § 265m odst. 1 tr. ř.

sám rozhodl rozsudkem tak, že jej podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby

21. Z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen

„státní zástupce“), k dovolání obviněného vyplývá, že dovolatel opakuje

obhajobu, kterou uplatňoval již od počátku svého trestního stíhání a posléze i

ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. S uplatněnými

námitkami se nižší soudy v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly a s

jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil.

22. Současně uvedl, že část námitek dovolatele neodpovídá uplatněným ani jiným

dovolacím důvodům. K nim předně zařadil obsáhlou argumentaci a veškeré námitky

ohledně tvrzené podjatosti státních zástupců vystupujících v této trestní věci.

Jestliže dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívá v tom, že

ve věci rozhodl vyloučený orgán, ten by musel učinit rozhodnutí napadené

dovoláním. Takové rozhodnutí nicméně žádný ze státních zástupců zcela zjevně

nemohl učinit. V této části proto dovolání uplatněnému dovolacímu důvodu

neodpovídá.

23. K námitkám, že „pochybnosti o nestrannosti by bylo možné v širším měřítku

mít i v případě soudců odvolacího soudu“, k čemuž velmi stručně uvedl, že

soudce JUDr. Petrásek se „zná s rodiči“, přičemž „v minulých letech byli

přátelé“ a jeho matka je „kolegyní a přítelkyní bývalé manželky JUDr.

Petráska“, a předseda senátu JUDr. Sotolář s ní „přicházel služebně do

kontaktu“ jakožto se státní zástupkyní, státní zástupce uvedl, že dovolatel je

oprávněn podat dovolání toliko ve svůj prospěch. Podjatost z uvedených důvodů

tak mohl namítat spíše státní zástupce, který tak neučinil, neboť podle nauky i

judikatury by podjatost mohl založit „jedině velice blízký osobní poměr k dříve

rozhodujícímu soudci (srov. R 30/2007)“. Dovolatel nicméně blíže nerozvádí,

jaký konkrétní vztah má JUDr. Petrásek k jeho osobě a k jeho otci, který jej

jako advokát obhajoval, a nic tedy nenasvědčuje tomu, že by byl JUDr. Petrásek

vyloučen z rozhodování v této trestní věci pro vztah k těmto osobám. Pokud

poukazuje na profesní vztah mezi svou matkou a předsedou senátu JUDr.

Sotolářem, pak pouhý profesionální či kolegiální vztah k založení podjatosti

nestačí, stejně jako k němu nestačí pouhý vztah mezi bývalými spolužáky. Proto

v této části státní zástupce shledal dovolání zjevně neopodstatněným.

24. Pokud v části II. svého dovolání uvádí dovolatel námitky proti provedenému

dokazování a učiněným skutkovým zjištěním, aniž by namítl jejich extrémní

nesoulad, takové námitky žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají, a ani

námitky v části V., jimiž dovolatel popírá skutkové okolnosti, které byly

podkladem pro právní závěry o jeho zavinění, opět žádnému dovolacímu důvodu

neodpovídají.

25. Oproti tomu státní zástupce shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. by mohla založit námitka, že nalezené množství střeliva není

možno považovat za „větší“ ve smyslu § 279 odst. 1 tr. zákoníku, a že i v

kladném případě mělo být užito zásady subsidiarity trestní represe podle § 12

odst. 2 tr. zákoníku.

26. K výkladu pojmu „střelivo ve větším množství“ podle § 279 odst. 1 tr.

zákoníku státní zástupce upozornil, že judikatura zabývající se množstvím

přechovávaného střeliva před 1. 1. 2010 se týkala typově závažnějšího jednání,

než jaké je nyní obsaženo v § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Před 1. 1. 2010 nebylo

trestné samotné držení či přechovávání střeliva, pokud se nejednalo o

„hromadění“ podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zákona z roku 1961. Podle písm. a)

citovaného ustanovení bylo trestné přechovávání výbušniny nebo zbraně hromadně

účinné.

27. Z tohoto důvodu uváděla dobová judikatura (rozhodnutí č. 44/1977

Sb. rozh. tr.) k citovanému ustanovení (v době, kdy bylo pod odst. 1 – novelou

později označeno jako odst. 2), že „opatřování střeliva nebo výbušnin je

trestné podle § 185 odst. 1 písm. b) tr. zák. jen za předpokladu, že jejich

množství a účinnost znamená pro bezpečnost společnosti i lidí stejný stupeň

ohrožení jako jen jedna zbraň hromadně účinná“. Současná právní úprava uvádí

podobné jednání (hromadění) v § 279 odst. 3 tr. zákoníku, ovšem doplněné znakem

„značné množství střeliva“.

28. Z důvodové zprávy ze dne 25. 2. 2008 (Poslanecká sněmovna

Parlamentu ČR, rok 2008, tisk 410/0) k uvedenému ustanovení je zřejmé, že v

tomto směru bylo úmyslem zákonodárce jednak zpřesnit popis skutkových podstat,

jednak zpřísnit postih za skutkové podstaty kvalifikované. Nikoliv tedy zmírnit

postih za nedovolené držení zbraní nebo střeliva.

29. Ačkoliv závěry dobové judikatury k množství střeliva jsou tak

nadále použitelné jen k výkladu „hromadění značného množství“ střeliva podle

nynějšího ustanovení § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, podstata argumentace

může být užita i při výkladu pojmu „přechovávání většího množství“ střeliva

podle odst. 1, přičemž za spojnici považuje shora zmíněné rozhodnutí č. 44/1977

Sb. rozh. tr., které poměřuje stupeň ohrožení či nebezpečí plynoucí ze střeliva

se stupněm ohrožení či nebezpečí plynoucí ze stejně trestně posuzované zbraně.

Nebezpečnost střeliva musí odpovídat nebezpečnosti zbraně.

30. Státní zástupce poukázal, že aktuální komentář k trestnímu zákoníku

odvozuje „větší množství“ střeliva v základní skutkové podstatě z „ohrožení

nebo nebezpečí, jako může vyvolat jedna střelná zbraň“, a „značné množství“

střeliva ve kvalifikované skutkové podstatě ze srovnatelného ohrožení, „jako by

mohla způsobit jedna zbraň hromadně účinná (srov. R 44/1977)“.

31. K tomu odkázal na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu zabývající

se množstvím přechovávaného střeliva podle trestního zákona (rozhodnutí č.

53/1975 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 54/2008 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č.

27/2005 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 11/2010 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 12.

3. 2003 sp. zn. 3 Tdo 213/2003, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad

Labem ze dne 14. 6. 2000 sp. zn. 2 T 90/99).

32. Na základě toho pak uvedl, že od přibližně 80–100 kusů nábojů bylo

shledáváno, že se jedná, event. za splnění dalších podmínek (nebezpečnosti

střeliva) by se mohlo jednat, o hromadění střeliva a tedy o jednání, které před

1. 1. 2010 již bylo trestné. Současně se podle rozhodnutí č. 44/1977 Sb. rozh.

tr., mělo jednat o množství střeliva odpovídající nebezpečnosti jedné zbraně

hromadně účinné. Jestliže jedné zbrani hromadně účinné odpovídá množství

průměrně účinného střeliva v počtu kolem 100 kusů běžných nábojů, pak jedné

střelné zbrani musí odpovídat množství přiměřeně nižší. Dolní hranice

trestnosti podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku tedy činí cca 100 kusů

nábojů.

33. Ve vztahu ke stanovení dolní hranice trestnosti podle § 279 odst. 1

tr. zákoníku státní zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu vymezující

jaké množství a jakého střeliva není možno považovat za větší množství střeliva

ve smyslu citované základní skutkové podstaty, a to na usnesení ze dne 21. 4.

2016, sp. zn. 11 Tdo 1620/2015, publikované pod č. 24/2017 Sb. rozh. tr., a

usnesení ze dne 12. 4. 2017 sp. zn. 4 Tdo 376/2017, z jejichž závěrů lze

dovodit, že „větší množství“ běžného účinného střeliva se nachází někde mezi

počtem 11 až 100 kusů, což je množství jednoznačně přesahující obsah jednoho

většího zásobníku běžné pistole. Jestliže zásobník běžné samonabíjecí pistole

CZ-75 B obsahuje v současnosti 15 až 17 nábojů, pak 20 kusů uvedenou kapacitu

jednoznačně přesahuje a je vhodnou dolní hranicí, od níž je již možno považovat

počet nábojů za větší množství střeliva ve smyslu § 279 odst. 1 tr. zákoníku.

Tomuto znaku by tak odpovídal počet 20 až 99 běžně účinných nábojů – například

pistolových o ráži 9 mm. Z tohoto pohledu se jednání dovolatele, který držel

celkem 24 nábojů spíše více, než méně účinných nachází sice blízko dolní

hranici trestnosti, nicméně již ve shora uvedených mezích.

34. Pistole držená dovolatelem obsahovala hlavní části, což k naplnění znaků

skutkové podstaty podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku postačuje. To, že nebyla

aktuálně střelbyschopná, bylo třeba vyhodnotit z hlediska případného užití § 12

odst. 2 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn.

8 Tdo 1149/2018). Za rozhodné státní zástupce nicméně označil, že pistole byla

obviněným držena společně s uvedenými náboji – byť její ráže byla podstatně

nižší a náboje tak do ní nebyly použitelné. Ve shodě s odvolacím soudem rovněž

uvedl, že ačkoliv se jedná o případ hraniční, neumožňuje přesto postup podle §

12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť předmětný čin se nijak výjimečně nevymykal

představě zákonodárce, jaké nedovolené ozbrojování by mělo být soudně trestné.

35. Pokud dále dovolatel ohledně nalezeného pervitinu uvedl, že při zjištěném

množství 1,88 g účinné látky jen nepatrně překročil hraniční množství

metamfetaminu, které podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne

13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, činí 1,5 g, není tato argumentace namístě.

Vyplývá-li z přílohy citovaného stanoviska publikovaného pod č. 15/2014 Sb.

rozh. tr., že hranicí je 1,5 g metamfetaminu s nejmenším množstvím účinné látky

0,5 g, dovolatel zjevně zaměňuje množství drogy za její „kvalitu“ – za množství

v ní obsažené účinné látky. Je-li hranicí účinné látky 0,5 g, pak ji skutečně

překročil několikanásobně, přesně řečeno 3,76 krát. Proto ani v případě přečinu

podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku nelze užít § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť

škodlivost posuzovaného jednání je množstvím účinné látky („kvalitou“

pervitinu) spíše zvyšována než snižována. Brojí-li obviněný proti tomuto

právnímu posouzení skutku, je podle státního zástupce dovolání i v této části

zjevně neopodstatněné.

36. Státní zástupce závěrem shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem

dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně

neopodstatněné. Současně se ohledně právního posouzení skutku jedná o opakování

námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v

odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně

vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5

Tdo 219/2002). Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší

soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně

neopodstatněné.

37. Na vyjádření státního zástupce reagoval prostřednictvím svého obhájce

obviněný T. M., který v rámci své dvojí repliky zcela setrval na své dovolací

argumentaci, a to jak ve vztahu k námitkám stran podjatosti státních zástupců a

členů odvolacího senátu Městského soudu v Praze, tak ohledně tvrzené

nezákonnosti provedeného dokazování, zejména pokud jde o domovní prohlídku

realizovanou v jeho bydlišti dne 11. 5. 2016. Dále poukázal na to, že v trestní

věci matky dovolatele vykonávalo Nejvyšší státní zastupitelství dohled a

potvrzovalo postupy orgánů přípravného řízení.

III.

Přípustnost a důvodnost dovolání

38. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného

opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného T. M. je přípustné

[§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i

na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a bylo podáno

oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.]

39. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §

265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je

dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněné dovolací důvody, jejichž

skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného

rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Současně je třeba

dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální

uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v

podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

40. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným

prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních

vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého

stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud není

další odvolací instancí, nemůže tedy přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení

důkazů obou stupňů.

41. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu

předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil

již v předchozích stadiích trestního řízení, i v odvolání proti rozsudku

nalézacího soudu (resp. obsah dovolání je téměř totožný s obsahem odvolání

proti rozsudku soudu prvního stupně), a rozhodující soudy se s nimi náležitě a

zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na

takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 To 86/2002, z něhož

vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné

již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již

soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o

dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr.

řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17,

C. H. Beck). Dále k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.

2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp.

zn. 7 Tdo 356/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo

105/2017.

42. Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.

b), g), l) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen

je-li tu některý z následujících důvodů:

b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato

okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla

jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném

nesprávném hmotněprávním posouzení,

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku

proti rozsudku, nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž

byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo

přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech

a) až k).

43. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je

zapotřebí uvést, že je možné jej úspěšně uplatnit za předpokladu, že ve věci

samé rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v §

30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. a současně

tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo jím byla před

rozhodnutím orgánu druhého stupně (neúspěšně) namítnuta.

44. Lze připomenout, že tento dovolací důvod předpokládá splnění dvou

kumulativně stanovených podmínek: a) ve věci rozhodl vyloučený orgán, a b) tato

okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím

byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

45. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené

dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl

ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho

vyloučení podle § 31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen,

ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal

rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1

písm. b) tr. ř.

46. Z výše uvedeného je tedy zjevné, že tento dovolací důvod nelze opřít o

tvrzení, podle něhož byli ve věci činní podjatí státní zástupci, když tito

logicky žádné soudní rozhodnutí, natož rozhodnutí napadené dovolání neučinili a

ani učinit nemohli. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. b) tr. ř. tedy nezakládá okolnost, že důvody pro vyloučení byly případně

na straně státních zástupců Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4.

Těmito námitkami obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

nenaplnil. Jen na okraj lze dodat, že i podle vlastního tvrzení obviněného on

sám neměl – a dosud nemá – bližší informace o pracovních a přátelských vztazích

své matky, delší dobu s ní nebydlí ani není v žádném vztahu k žádnému ze

státních zástupců daného obvodního státního zastupitelství. Rovněž v průběhu

trestního řízení nevyšlo najevo nic, co by svědčilo o opaku.

47. Dovolatel opřel dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. rovněž

o tvrzení, že „pochybnosti o nestrannosti by bylo možné v širším měřítku mít i

v případě soudců odvolacího soudu“ JUDr. Richarda Petráska a. JUDr. Alexandera

Sotoláře. Toto dovozuje z blíže nespecifikovaného tvrzení, že soudce JUDr.

Richard Petrásek se zná s jeho rodiči, v minulých letech byli přátelé a matka

dovolatele je kolegyní a přítelkyní bývalé manželky JUDr. Petráska a předseda

senátu JUDr. Alexander Sotolář zná matku dovolatele dlouhá léta jako státní

zástupkyni, s níž přicházel služebně do kontaktu, a byl předsedou senátu

Městského soudu v Praze, který vynesl rozsudek ve věci V. S., tedy ve věci, jež

odůvodnila příkazy k domovním prohlídkám.

48. Jak výše uvedeno podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat,

jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže

tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a

nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Tak je tomu i v

posuzované věci, kdy je zřejmé, že obviněnému byly známy výše uvedené

skutečnosti ohledně vztahů dotčených soudců s jeho matkou, resp. s jeho

rodinou. Proto je třeba konstatovat, že nebyla-li taková námitka přednesena

nejpozději v rámci odvolacího řízení, nelze ji uplatňovat nyní v řízení o

dovolání.

49. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud nicméně dodává, že ze znění zákona

plyne, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, jestliže

dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, tj. samosoudce, člen senátu,

předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř.,

aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř.

50. Podle § 30 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního

řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo

osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k

projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům,

zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v

trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny

vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

51. Účelem citovaného zákonného ustanovení je upevnit důvěru účastníků řízení

i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon

vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním

řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně

vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení

soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat

svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 věta první Listiny základních práv a

svobod).

52. S ohledem na ustálenou judikaturu může poměr k projednávané věci záležet

např. v tom, že soudce sám nebo osoba jemu blízká byli poškozeni projednávanou

trestnou činností, případně byli jinak této činnosti účastni (např. jako

svědci, tlumočníci). Mezi důvody vyloučení však nemůže patřit otázka úrovně

odborné způsobilosti soudce (předsedy senátu, členů senátu) rozhodujícího ve

věci (srov. rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr.). Z ustanovení § 30 tr. ř.

vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické

okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít

zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně

pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby

přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně (srov. rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Důvodem pro

vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu

v řízení o projednávané věci, nejde-li o případy stanovené v § 30 odst. 2 až

odst. 4 tr. ř.

53. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich

obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním

řízení), bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru

příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce přátelském,

anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k obviněnému však nelze

vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je soudce vůči němu

zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními skutečnostmi.

54. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že pochybnosti zakládající vyloučení soudce a

dalších orgánů činných v trestním řízení musí být založeny na reálně

existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno,

pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností

odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám

v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro

podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro

posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či

nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo

1495/2015).

55. Nejvyšší soud v souvislosti s řešením otázky možné podjatosti jmenovaných

soudců konstatoval, že jejich procesní postup z toho hlediska, zda si skutečně

v dosavadním řízení počínali zaujatě a nezákonně a zda jsou schopni věc

nestranně posoudit a rozhodnout v ní, pečlivě přezkoumal, žádné pochybení však

neshledal, když podle nauky i judikatury by podjatost mohl založit „jedině

velice blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci (srov. č. 30/2007 Sb.

rozh. tr.)“.

56 Rovněž podle ustálené judikatury Ústavního soudu ani pouhá zdání sama o sobě

nemohou vést k vyloučení soudce z rozhodování ve věci. „Soudce, přísedící,

státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno

pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak“. Ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS

105/01, ze dne 3. 7. 2001 Ústavní soud uvedl, že: „Subjektivní hledisko

účastníků řízení, případně soudců samotných je podnětem pro rozhodování o

eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na

základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z

pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon

přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto

pochybnostem vedly“. […]

57. V posuzované věci obviněný neuvedl žádné relevantní skutečnosti, z nichž by

vyplýval důvod pochybovat o nepodjatosti výše jmenovaných soudců odvolacího

soudu. Z jeho námitek nijak blíže nevyplývá, jaký konkrétní vztah má JUDr.

Richard Petrásek k jeho osobě a k jeho otci T. M., který jej v předmětné věci

obhajoval, když pokud poukazuje na profesní vztah mezi svou matkou a předsedou

senátu JUDr. Alexanderem Sotolářem, nutno zdůraznit, že pouhý profesní či

kolegiální vztah k založení podjatosti nestačí. Obviněný tak de facto neuvádí

nic, co by svědčilo o tom, že by na jejich straně byl dán poměr k projednávané

věci, k dotčeným osobám či orgánům. Navíc žádná taková okolnost neplyne ani z

předmětného spisového materiálu. Dané námitky obviněného je tak třeba považovat

jednak za nepodloženou spekulaci, jednak za projev jeho nespokojenosti s

postupem nalézacího a následně i odvolacího soudu, což však nemůže být důvodem

pro vyloučení určitého soudce z rozhodování. Je tak zřejmé, že ani věcně

nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

58. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř., který obviněný též uplatnil, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním

posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl

nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde

nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě

tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a

úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani

prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve

smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v

aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se

týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní

posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní

kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající

význam z hlediska hmotného práva.

59. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a

posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se

totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu

srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02,

III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen

vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a eventuálně druhého) stupně a

teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní

posouzení skutku. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu

trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006,

a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

60. Nejvyšší soud je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu oprávněn

a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek

jen v případech, kdy v rozhodování nižších soudů byla učiněná skutková zjištění

v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního

řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení

zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury i

Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn.

11 Tdo 1453/2014) se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže

ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně

garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech

opravných prostředcích (k tomu dále nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005,

sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5.

2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014,

sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud také vymezil zobecňující podmínky, za

jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení

základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.

Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy

důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy,

a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv

akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního

soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn.

IV. ÚS 570/03).

61. Ze shora uvedeného je zřejmé, že obsahem dovolacího důvodu uvedeného v §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na jeho hmotněprávní povahu, nemohou

být námitky skutkového a procesního charakteru, jimiž obviněný napadá soudy

učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a

vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení a uplatňuje tak námitky, které

nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání mimo

jiné rozebírá celkovou důkazní situaci, nabízí své vlastní hodnocení

provedených důkazů a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci

(konkrétně tvrzením, že se inkriminovaného jednání nedopustil, ve vztahu k

přečinu nedovoleného ozbrojování zpochybňuje závěry znaleckého posudku z oboru

kriminalistiky, odvětví balistiky, polemizuje s názory znalce Ing. Davida

Ryšavého o charakteru střelné zbraně, které shledává nesprávnými, vytýká, že

byl v tomto ohledu odmítnut jeho návrh na vypracování revizního znaleckého

posudku z daného oboru, zpochybňuje tvrzení svědkyně M. J. ohledně opatření

střelných nábojů, pokud ve vztahu k přečinu přechovávání omamné a psychotropní

látky a jedu tvrdí, že se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, že nalezená

krabička s drogou není jeho ani o ní nevěděl, že na ní nejsou jeho otisky

prstů, že závěry soudů se opírají toliko o svědectví policistů a zúčastněné

osoby přítomných u domovní prohlídky, přičemž v této souvislosti namítá

manipulaci s důkazy ze strany orgánů činných v trestním řízení, že neuvěřily

výpovědi jeho přítelkyně L. F., vznáší námitky vůči věrohodnosti tvrzení

svědkyně M. J. ohledně jeho drogové minulosti, jakož i svědka J. P. a další).

Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů

a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního

posouzení skutku, ovšem v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustil.

Nejvyšší soud se ani bez dalšího nemohl zabývat námitkami, v nichž obviněný

zpochybňuje zákonnost a procesní použitelnost důkazů užitých v trestním řízení,

neboť jde o výhrady procesněprávní povahy směřující výlučně do procesu

dokazování provedeného soudy nižších stupňů. Je tak zřejmé, že tyto a další

obdobné námitky obviněného obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání,

jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.

62. Naplnění žádného z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, ale ani žádného

jiného ze zákonem předpokládaných důvodů pro podání dovolání, nelze spatřovat

ani v tom, že soudy nevyhověly důkaznímu návrhu obviněného na vypracování

„nového znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky nezaujatým

orgánem (nikoliv kriminalistickým ústavem) k přezkoumání toho, zda se jedná o

historickou zbraň ve smyslu § 7 písm. a) zák. č. 119/2002 S., o zbraních a

střelivu, kdy tato nepodléhá povolení ani ohlášení, či zbraň podléhající

registraci“. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny

negarantuje úspěch v řízení a nezaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá

představám obviněného, ale je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní

řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v

souladu s ústavními principy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo

1156/2017). Dále je namístě připomenout, že podle ustálené judikatury není soud

v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, přičemž důkazy před

odvolacím soudem se zpravidla neprovádějí, a jen výjimečně může odvolací soud

řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (srov.

rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 362/96). Právo obviněného navrhnout

důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, pak

odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také –

pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené

důkazy neprovedl (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 152/05). V

předmětné věci odvolací soud postupoval správně, když ohledně navrhovaného

důkazu na vypracování „nového znaleckého posudku z oboru kriminalistiky,

odvětví balistiky nezaujatým orgánem (nikoliv kriminalistickým ústavem)“, který

shledal nadbytečným vzhledem k existenci důkazů již provedených, a o tomto

rozhodl zamítavě. Jak se z odůvodnění napadeného usnesení podává, obviněný v

této souvislosti jen obecně argumentoval nepřesvědčivostí výpovědi uvedeného

znalce před soudem prvního stupně s tím, že jde o hraniční případ z hlediska

posouzení toho, zda je daná střelná zbraň historickou zbraní či nikoliv. Podle

odvolacího soudu nicméně o závěru znalce, že daný typ revolveru Velodog byl

vyráběn v různých zemích od roku 1894 až do třicátých let dvacátého stolení,

což vyloučilo jeho posouzení jako historické zbraně, neboť takovými zbraněmi

jsou podle zákona o zbraních a střelivu střelné zbraně vyrobené do roku 1890,

nejsou žádné pochybnosti. Takové rozhodnutí je zcela a výlučně v kompetenci

rozhodujících soudů, přičemž Nejvyšší soud se s názorem odvolacího soudu

nedoplnit dokazování plně ztotožnil. V případě zamítnutí nejen tohoto v

odvolacím řízení uplatněného důkazního návrhu, ale i důkazů navrhovaných před

soudem prvního stupně tudíž ze strany soudů obou stupňů rozhodně nešlo o projev

libovůle, a proto ani nemohlo mít za následek porušení práva obviněného na

spravedlivý proces.

63. Ryze procesního charakteru, z pohledu posuzované věci navíc bezpředmětnou,

se jeví námitka, jíž obviněný brojí proti tomu, že soudy závěr o skutkových

okolnostech založily na procesně nepoužitelných důkazech – znaleckých posudcích

z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky, odvětví chemie a odvětví genetiky,

které nelze při rozhodování v dané trestní věci použít, neboť byly získány

procesně vadným způsobem, když byly opatřeny v jiné trestní věci a znalci v

jeho trestním řízení nebyli přibráni postupem podle § 105 odst. 1 tr. ř. V

tomto ohledu Nejvyšší soud uvádí, že přestože předmětné znalecké posudky

vyhotovené Kriminalistickým ústavem Praha nemohou mít v trestním řízení vedeném

proti obviněnému důkazní hodnotu znaleckých posudků, tyto byly výsledkem

odborného zkoumání osobami s příslušnými odbornými znalostmi, které byly

přibrány orgánem činným v trestním řízení na základě zákonného procesního

postupu podle § 105 odst. 1 tr. ř. Proto závěry, k nimž znalci

Kriminalistického ústavu Praha, byť v trestní věci obviněných P. Š., R. H. a

I. G., vedené Policií České republiky Útvarem pro odhalování organizovaného

zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování pod č. j. ÚOOZ-1573-216/

TČ-2013-29060, dospěli za využití odborných znalostí, mají v rámci procesu

dokazování charakter odborných vyjádření a z pohledu trestního řádu tedy nic

nebrání tomu, aby jako procesně způsobilé důkazy byly v řízení použity. Lze

dodat, že o tom, že předmětné znalecké posudky Kriminalistického ústavu Praha

jsou součástí trestního spisu obviněného, nakonec svědčí i jejich zařazení mezi

listiny tvořící jeho obsah. Obviněnému i jeho obhájci byla dána možnost se s

těmito seznámit již v rámci prostudování spisu (viz záznam o prostudování spisu

ze dne 15. 12. 2017 č. l. 233 spisu), v tomto směru nicméně nebyly ze strany

obhajoby vzneseny žádné námitky proti zpracovateli posudku či osobám znalců,

jejich odbornému zaměření či formulaci otázek jim položených. Navíc předmětné

námitky mohl obviněný vznést kdykoli v průběhu trestního řízení, zejména v

rámci hlavních líčení, kde byli znalci ke svým závěrům osobně slyšeni. Z

protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 4. 2018, jehož se obviněný osobně

zúčastnil, rovněž vyplývá, že k jeho žádosti se všechna odročená hlavní líčení

konala v jeho nepřítomnosti, jeho obhájci bylo nicméně umožněno klást znalcům

dotazy a k jejich výpovědím se vyjádřit. Nelze proto učinit závěr, že byl

obviněný tímto způsobem zkrácen na svých právech, jak je jím namítáno. Nejvyšší

soud se ztotožnil s odvolacím soudem, že soud prvního stupně nepochybil, pokud

z těchto důkazů při zjišťování skutkového stavu dané trestní věci vycházel.

64. Zásah do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání je tak možný v případě

zjištění faktického extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně

jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel

tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem

konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je založen zejména

tím, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou

vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických

způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce

pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu

dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který

odporuje zejména pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento

extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s

důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a

skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (srov. rozhodnutí Ústavního

soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02,

sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Takový rozpor představuje též situace, kdy

důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích

komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí

být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového

základu věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn.

I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000, a další). Při

respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na stav a

výsledky provedeného dokazování však zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z

výše naznačených případů extrémního nesouladu nejedná.

65. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že

jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr.

ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto

zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního

řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např.

usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález

Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).

66. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje

obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí

Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že

právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v

řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele.

Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž

se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s

ústavními principy.

67. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné

důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech

okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním

řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v

rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na

úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude

okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva

na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění

rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř.

(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS

1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá

rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění

rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. , popř. § 134 odst. 2 tr. ř. vždy

náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá

skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených

důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.

68. Ze shora uvedeného je tedy především zřejmé, že obsahem tohoto dovolacího

důvodu, s ohledem na jeho hmotněprávní povahu, nemohou být námitky procesního

charakteru, týkající se provedené domovní prohlídky, které takto nemohou být

právně relevantně uplatněny nejen z hlediska zvoleného dovolacího důvodu, ale

ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně stanovených, důvodů dovolání.

69. Na základě obsahu podaného dovolání, Nejvyšší soud shledal, že obviněný v

něm brojil rovněž proti tomu, že soudy závěr o skutkových okolnostech založily

na důkazech zajištěných při domovní prohlídce, která podle jeho tvrzení

odporovala podmínkám vyžadovaným pro procesní použitelnost takového důkazu z

hledisek § 82 a 83 tr. ř., s přihlédnutím k podmínkám vymezeným v § 160 odst. 4

tr. ř. V této souvislosti obviněný především vytýká, že příkaz k domovní

prohlídce vydaný dne 11. 5. 2016 soudkyní Okresního soudu Praha-východ pod sp.

zn. Nt 1233/2016 je nezákonný, neboť byl vydán nepříslušným soudem, když

všechny úkony trestního řízení v přípravném řízení ve věci M. vykonával soudce

Okresního soudu v Chebu. Dále vytýká nedostatky odůvodnění těchto příkazů ve

vztahu k neodkladnosti a neopakovatelnosti domovních prohlídek a že i vlastní

domovní prohlídka byla provedena nezákonným způsobem, V tomto směru zejména

namítá, že byly prohlíženy a zajištěny věci, které s účelem domovní prohlídky

nesouvisely, že jeho výslech před jejím provedením byl proveden pouze formálně,

že zavádějícím způsobem bylo uvedeno, že uživatelkou bytu je spolu s ním i jeho

matka D. M., že i průběh domovní prohlídky byl nestandardní, neboť nebyl

zaznamenán na videozáznamu, že před jejím zahájením byl bez osobní prohlídky

vykázán J. P. , jenž byl uživatelem omamných látek, že v protokolu nebyly

zaznamenány všechny rozhodné skutečnosti včetně toho, že měl odmítat procházet

s přítomnými policisty a nezúčastněnou osobou daný byt. Vyslovuje tedy

přesvědčení, že věci na základě tohoto příkazu při domovní prohlídce zajištěné,

nemohou být použity jako důkazní prostředky. Tyto výhrady jsou skutkové povahy

a samy o sobě označený dovolací důvod nenaplňují. Pokud by však byly důvodné,

zakládaly by extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, které by byly

založeny na nepoužitelném důkazu, a z nich vyvozenými právními závěry. Proto

Nejvyšší soud zkoumal jejich opodstatněnost (k tomu srov. rozhodnutí Ústavního

soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 864/08, ze dne 19. 2. 2015, sp. zn.

III. ÚS 3316/14, ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 298/05, ze dne 27. 8. 2015,

sp. zn. III. ÚS 1701/14, ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 1709/13, ze dne 21.

7. 2015, sp. zn. II. ÚS 3994/13). Nicméně Nejvyšší soud jako obiter dictum

považuje za nutné uvést, že provedení domovní prohlídky z níže uvedených důvodů

považuje za úkon vykonaný v souladu se zákonem a tudíž její výsledky za

použitelné důkazní prostředky.

70. Podle § 82 odst. 1 tr. ř. lze domovní prohlídku vykonat, je-li důvodné

podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách

k nim náležejícím (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení.

71. Podle § 83 odst. 1 věta třetí a čtvrtá tr. ř. příkaz k domovní prohlídce

musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Doručí se osobě, u níž se

prohlídka koná, při prohlídce, a není-li to možné, nejpozději do 24 hodin po

odpadnutí překážky, která brání doručení.

72. Lze připomenout, že v příkazu musí být mimo obecných náležitostí uloženo

provedení domovní prohlídky, popsán byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení,

včetně prostor k nim náležejících tak, aby nemohlo dojít k záměně bytu nebo

takové jiné prostory a aby byl určen též rozsah provádění domovní prohlídky.

Dále zde musí být uveden účel domovní prohlídky a poukázáno na povinnost

majitele nebo nájemce či jiného uživatele bytu (prostorů) strpět domovní

prohlídku, včetně poučení o možnosti překonat odpor nebo vytvořenou překážku.

Obsahovat musí upozornění na povinnost vydat věci důležité pro trestní řízení,

příp. při ní nalezené, s pohrůžkou, že takové věci budou odňaty, nebudou-li

dobrovolně vydány.

73. Podle § 84 tr. ř. vykonat domovní prohlídku nebo osobní prohlídku nebo

prohlídku jiných prostor a pozemků lze jen po předchozím výslechu toho, u koho

nebo na kom se má takový úkon vykonat, a to jen tehdy, jestliže se výslechem

nedosáhlo ani dobrovolného vydání hledané věci nebo odstranění jiného důvodu,

který vedl k tomuto úkonu. Předchozího výslechu není třeba, jestliže věc

nesnese odkladu a výslech nelze provést okamžitě.

74. Podle ustanovení § 85 odst. 1 až 3 tr. ř. orgán vykonávající domovní

prohlídku nebo prohlídku jiných prostor je povinen umožnit osobě, u níž se

takový úkon koná, nebo některému dospělému členu její domácnosti nebo v případě

prohlídky jiných prostor též jejímu zaměstnanci účast při prohlídce. O právu

účasti při prohlídce je povinen tyto osoby poučit. K výkonu domovní a osobní

prohlídky je třeba přibrat osobu, která není na věci zúčastněna. Orgán

vykonávající prohlídku prokáže své oprávnění. V protokole o prohlídce je třeba

též uvést, zda byla dodržena ustanovení o předchozím výslechu, popřípadě

označit důvody, proč dodržena nebyla. Došlo-li při prohlídce k vydání nebo

odnětí věci, je třeba pojmout do protokolu také údaje uvedené v § 79 odst. 5

tr. ř.

75. Podle § 160 odst. 4 tr. ř. neodkladným úkonem je takový úkon, který

vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z

hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní

stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem

provést. Povahu úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného je třeba

posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Potřeba výslovného uvedení,

že se jednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon v protokolu nebo v příkaze k

domovní prohlídce, byla v judikatuře soudů opakovaně řešena. Lze zmínit např.

rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 37/2013 Sb. rozh. tr., které upozornilo na

nutnost zvažovat materiální hledisko, pokud takové zdůvodnění v uvedených

úkonech není. V rozhodnutí č. 13/2014-III Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud vyslovil,

že jestliže je příkaz k domovní prohlídce vydáván ve stadiu „prověřování

podezřelého“, nikoli tedy ve stadiu trestního stíhání stěžovatele, je třeba v

odůvodnění vysvětlit, proč jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný, popř. to

uvést v protokolu o domovní prohlídce (§ 160 odst. 4 tr. ř.), což by mělo být z

logiky věci obsaženo již v návrhu státního zástupce.

76. Z obsahu spisu Nejvyšší soud zjistil, že na základě usnesení Policie České

republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služba kriminální policie a

vyšetřování, 2. oddělení odboru obecné kriminality, U Plynárny 2, 145 04 Praha

4, ze dne 6. 3. 2017, č. j. KRPA-28188-4/TČ-2017-001472-TOXI, bylo podle § 160

odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného pro přečiny nedovoleného

ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a přechovávání omamné a

psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. Jak se z usnesení

dále podává, tomuto předcházela domovní prohlídka v bytové jednotce č. 35 ve

druhém nadzemním podlaží bytového domu v ul. XY, XY obývané obviněným, a to na

základě příkazu k domovní prohlídce ze dne 11. 5. 2016, č. j. V 16-2/2016, Nt

1233/2016-8, vydaného podle § 83 odst. 1 tr. ř. soudkyní Okresního soudu

Praha-východ ohledně D. M. pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití

pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (č. l. 3–7, č.

l. 93-97 spisu).

77. Nejvyšší soud, který ze všech hledisek, ve smyslu výše uvedeného, posuzoval

okolnosti, za nichž došlo k předmětné domovní prohlídce, dospěl k závěru, že

tato netrpí vadami, které by opodstatňovaly námitky obviněného o nezákonnosti

jejího nařízení a provedení. Podle Nejvyššího soudu tak lze akceptovat závěry

soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, že v daném případě

byl soudkyní Okresního soudu Praha-východ vydán dne 11. 5. 2016 pod sp. zn. Nt

1233/2016, příkaz k provedení domovní prohlídky, který splňoval všechny

náležitosti požadované trestním řádem, přičemž bylo specifikováno, kde má být

provedena, kdo ji má provést a na základě jakých skutečností soud k příkazu k

domovní prohlídce přikročil, když v něm bylo srozumitelně vyjádřeno, že

předmětem prohlídky má být i byt, jehož uživateli jsou vedeni D. M. a obviněný.

Odvolací soud se zabýval rovněž námitkou o místní nepříslušnosti Okresního

soudu Praha-východ k tomuto procesnímu úkonu, přičemž konstatoval, že platná

právní úprava počítá i s možností provedení celých řízení místně nepříslušnými

orgány činnými v trestním řízení, a to zvláště v případech delegací věcí

takovým orgánům postupem podle § 25 tr. ř. Nelze přehlédnout, že v předmětném

příkazu k domovní prohlídce se soudkyně Okresního soudu Praha-východ podrobně

zabývala otázkou místní příslušnosti tamního soudu, a to i v návaznosti na

nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, č. Pl. 4/14 (srov. č. l. 96-97 spisu)

a s jejími závěry se lze ztotožnit.

78. Pokud jde o námitky dovolatele k průběhu domovní prohlídky konané dne 11.

9. 2011, tyto jsou jen opakováním odvolací argumentace a zčásti i jeho obhajoby

před soudem prvního stupně, přičemž s uvedenými výhradami se odvolací soud

dostatečně vypořádal. Je tak namístě zdůraznit, že z odůvodnění příkazu k dané

domovní prohlídce se mj. podává důvodnost podezření, že v daném bytě obývaném v

době konání uvedené domovní prohlídky obviněným T. M. se nacházejí věci

důležité pro trestní řízení, které tam zanechala jeho matka D. M., konkrétně

osobní počítače, tiskárny, notebooky, flashdisky, CD nosiče, případně telefony,

v nichž mohla být zálohována data významná z hlediska prověřované její trestné

činnosti a trestné činnosti dalších osob. V příkazu byla též náležitě

odůvodněna neodkladnost a neopakovatelnost tohoto úkonu ve smyslu § 160 odst. 4

tr. ř. vzhledem k hrozícímu nebezpečí, že po zahájení trestního stíhání by

mohlo dojít ke zmaření či zničení minimálně části důkazních materiálů. Jak

odvolací soud zdůraznil, z toho, že se v nalezených přístrojích ve skutečnosti

nic takového nenacházelo, nebylo možné usoudit na neoprávněnost dané domovní

prohlídky. Odůvodnění příkazu k domovní prohlídce tak plně splňuje náležitosti

vyžadované judikaturou Ústavního soudu – kupř. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS

2024/15, sp. zn. II. ÚS 20/17 – i co do jeho neodkladnosti a neopakovatelnosti.

79. Stejně tak nezákonnost domovní prohlídky nemohla podle odvolacího soudu

spočívat v tom, že v inkriminované době matka obviněného daný byt dva roky

neužívala. Obecně totiž platí, že je-li zapotřebí nalézt věc nebo osobu

důležitou pro trestní řízení, je možné nařídit a provést domovní prohlídku u

třetí osoby, jež není podezřelá ani obviněná ze spáchání trestného činu. Takto

lze postupovat za předpokladu, že existují dostatečně odůvodněné skutečnosti,

že hledaná osoba, důkaz nebo věc, jež má být nalezena, se v těchto prostorách

nachází. V takových případech je samozřejmě nezbytné, aby tato třetí osoba a

její obydlí – stejně jako hledané věci – byly v příkazu k domovní prohlídce

dostatečně specifikovány. V daném případě přitom byly tyto předpoklady splněny

a ve vydaném příkazu k domovní prohlídce byly hledané věci náležitě

specifikovány. Jak odvolací soud dále poznamenal, domovní prohlídka byla

uskutečněna v bytě, v němž sice dlouhodobě pobýval v rozhodné době pouze

obviněný T. M., avšak jako uživatelka bytu byla stále evidována i jeho matka D.

M., což bylo v záhlaví příkazu k domovní prohlídce uvedeno. Spáchání skutků

kladených za vinu D. M. bylo sice časově zařazeno do let 2013 a 2015, a z

jejího sledování a z prováděných odposlechů jejích telefonických hovorů, stejně

jako z její výpovědi vyplynulo, že se z daného bytu odstěhovala v roce 2014,

přesto bylo možné důvodně usuzovat na to, že v daném bytě zůstaly nějaké věci –

zvláště přístroje výpočetní techniky – které používala, a v nichž se mohly

nacházet údaje vztahující se k jednání kladenému jí za vinu.

80. Jak se ze spisového materiálu dále podává, obviněný T. M. byl podle § 84

tr. ř. před jejím započetím, jako osoba, u níž má být prohlídka provedena,

vyslechnut a příkaz k domovní prohlídce mu byl před jejím započetím doručen.

Podle § 85 odst. 2 tr. ř. byla u domovní prohlídky přítomna nezúčastněná osoba

– B. H. a účast na ni byla umožněna též přítomné příte1kyni obviněného,

svědkyni L. F., přičemž krátce po jejím zahájení se na místo dostavil otec

obviněného JUDr. T. M. starší, jako jeho obhájce. Je pravdou, že z bytu byl

vykázán, po provedení prohlídky batohu svědek J. P., který nicméně uvedl, že

daný byt neužívá a nejsou v něm žádné jeho věci.

81. Za nedůvodnou námitku odvolací soud rovněž označil tvrzení obviněného, že

nebyl osobně přítomen nálezům všech zajištěných věcí, včetně krabičky s

pervitinem, neboť policisté během domovní prohlídky současně prohledávali

několik místností. Jak totiž vyplývá ze svědectví policejního vyšetřovatele S.

K., obviněný v určitých chvílích odmítal následovat policisty provádějící danou

domovní prohlídku do jednotlivých místností bytu. Namítá-li obviněný, že tato

skutečnost nebyla v protokolu o domovní prohlídce zaznamenána, tuto formální

vadu pořízeného protokolu o domovní prohlídce ani Nejvyšší soud neshledává za

takové pochybení, které by mohlo mít za následek nezákonnost domovní prohlídky.

Rovněž nezúčastněná osoba, svědek B. H., policisté, kteří jí prováděli i

policejní technik M. H., který byl na místě přítomen, charakterizovali její

průběh jako zcela standardní, když na její zákonný průběh bylo možno usoudit i

ze zachycení jejího provedení v pořízeném protokolu. Ani namítanou absenci

videozáznamu o celém průběhu domovní prohlídky nelze považovat za nestandardní

a nezákonnou, neboť platná právní úprava jeho pořízení nevyžaduje.

82. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným vytýkaná pochybení v postupu orgánů

činných v trestním řízení, která by mohla mít za následek nepoužitelnost

výsledků domovní prohlídky, coby důkazu v trestním řízení vedeném proti

obviněnému, neshledal, neboť způsob jejího provedení jako celek, posuzován též

z hledisek vymezených v rozhodnutích Ústavního soudu, může obstát. Tento názor

koresponduje i s odůvodněními napadených rozhodnutí, v nichž soudy nižších

stupňů reagovaly na obdobné výhrady obviněného (viz str. 6 rozsudku soudu

prvního stupně a str. 5–7 usnesení odvolacího soudu). K problematice zákonnosti

domovní prohlídky a použitelnosti opatřených důkazních prostředků srov. též

usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3114/16, rozsudek

Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 3. 2016, č. stížnosti 7215/10,

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 103/2018.

83. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně

deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce

věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se

primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak

učinily soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových

zjištění ve svůj prospěch, teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až

sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán

vinným.

84. Pokud by dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o

námitky podřaditelné pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné,

které pod tento dovolací důvod nespadají. Takové dovolání ve vztahu k tomuto

dovolacímu důvodu by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

85. Na straně druhé za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal námitku obviněného, že jeho

jednání popsané pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo

nesprávně posouzeno jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst.

1 tr. zákoníku, neboť soudy chybně vyhodnotily naplnění subjektivní stránky

daného trestného činu. Namítal totiž, že jako laik nemohl předpokládat, že

nejde o historickou zbraň (tj. zbraň vyrobenou před rokem 1890), k jejímuž

nabývání a držení nebyl oprávněn, obdobně jako nemohl poznat, že i střelivo u

něj nalezené bylo zakázané, navíc se nejednalo o držbu trestně postižitelného

většího množství střeliva.

86. Výhradu obviněného k naplnění subjektivní stránky daného trestného činu

směřující proti soudy učiněnému závěru o jeho zavinění ve formě úmyslu lze s

určitou mírou tolerance (vzhledem k tomu, že ji částečně spojil s námitkami ke

správnosti znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky Ing.

Davida Ryšavého, a tudíž správnosti skutkových zjištění učiněných na základě

hodnocení důkazů soudem prvního stupně o tom, o jaké zbraně a střelivo se

jednalo, když vytýkal i absenci dalšího dokazování v tomto směru či jeho

provedení v rozporu s platným právem) považovat za relevantně uplatněnou, neboť

s poukazem na ni vytkl rozhodnutím soudů nižších stupňů, že spočívají na

nesprávném právním posouzení skutku.

87. Obviněný v dovolání rozporoval, zda skutkem pod bodem 1), jak byl

zjištěn soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu nedovoleného

ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak úmyslná forma zavinění,

tak i jeho objektivní stránka. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedené

námitky jsou zjevně neopodstatněné.

88. V obecné rovině lze uvést, že subjektivní stránka charakterizuje

trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky (na rozdíl od objektivní stránky

trestného činu, jejímiž znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi

jednáním a následkem) a jejím obligatorním znakem je zavinění jakožto vnitřní,

psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění má dvě

formy, a to úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku), přičemž

úmysl rozlišuje trestní zákoník ve dvou stupních: úmysl přímý [pachatel chtěl

způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým

zákonem – § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a úmysl nepřímý či eventuální

[pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit,

a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – § 15 odst. 1 písm. b) tr.

zákoníku].

89. Nejvyšší soud dále považuje za vhodné připomenout, že objektem trestného

činu nedovoleného ozbrojování podle § 279 tr. zákoníku (v obecné rovině) je

zájem společnosti na bezpečnosti lidí proti možnému ohrožení jejich života a

zdraví, které vyplývá z nekontrolovaného držení, nošení nebo výroby střelných

zbraní, jejich hlavních částí nebo dílů, střeliva a výbušnin.

90. Trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku se

dopustí ten, kdo bez povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává

střelnou zbraň nebo její hlavní části nebo díly nebo ve větším množství

střelivo nebo zakázaný doplněk zbraně. Všechny tyto alternativy jednání

postižitelného podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku tedy představují objektivní

stránku daného trestného činu. Co do subjektivní stránky je trestný čin

nedovoleného ozbrojování výlučně úmyslným trestným činem (§ 13 odst. 2 tr.

zákoníku ve spojení s § 15 tr. zákoníku). K trestní odpovědnosti přitom plně

postačuje úmysl nepřímý (eventuální) [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

91. Základní skutková podstata trestného činu nedovoleného ozbrojování vymezená

v § 279 odst. 1 tr. zákoníku má povahu ohrožovacího deliktu a není tedy

podmíněna vznikem žádného škodlivého následku. S ohledem na to nemusí ani úmysl

pachatele k takovému následku směřovat. K naplnění znaků skutkové podstaty

trestného činu podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku dochází již výrobou, opatřením

a přechováváním střelných zbraní, jejich hlavních částí a dílů, jejich

zakázaných doplňků a střeliva, aniž by jejich užitím komukoliv vznikla

jakákoliv újma. Trestně postižitelným podle § 279 odst. 1 pak je i jednání, kdy

pachatel vyrobí, opatří nebo přechovává střelnou zbraň, její hlavní části a

díly, její zakázaný doplněk nebo střelivo, aniž by je kdy měl v úmyslu použít.

92. Speciálním zákonem, který se vztahuje k nakládání a dalším činnostem

souvisejícím se střelnými zbraněmi a střelivem, je zákon č. 119/2002 Sb., o

střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů

(dále převážně jen „zákon o zbraních“), který s účinností od 1. 1. 2003

upravuje kategorie střelných zbraní (dále jen „zbraně“) a střeliva, podmínky

pro nabývání vlastnictví, držení, nošení a používání zbraní nebo střeliva,

práva a povinnosti držitelů zbraní nebo střeliva, podmínky pro vývoz, dovoz

nebo tranzit zbraní nebo střeliva a pro provozování střelnic, provádění

pyrotechnického průzkumu, provozování informačních systémů v oblasti zbraní a

střeliva, sankce a výkon státní správy v oblasti zbraní a střeliva, provozování

střelnic a provozování a provádění pyrotechnického průzkumu. Další podrobnosti

jsou pak stanoveny ve vyhlášce č. 115/2014 Sb., o provedení některých

ustanovení zákona o zbraních.

93. Ve smyslu § 3 zákona o zbraních se zbraně a střelivo rozdělují na

a) zakázané zbraně, zakázané střelivo nebo zakázané doplňky zbraní – kategorie

A (dále jen „zbraně kategorie A“),

b) zbraně podléhající povolení – kategorie B (dále jen „zbraně kategorie B“),

c) zbraně podléhající ohlášení – kategorie C (dále jen „zbraně kategorie C“) a

d) ostatní zbraně – kategorie D (dále jen „zbraně kategorie D“),

e) střelivo do zbraní kategorií A až D, které není zakázané (dále jen

„střelivo“).

Zbraněmi zařazenými do kategorií A až D se rozumí též hlavní části zbraní,

kterých jsou nebo mají být jejich součástí.

94. Z hlediska posuzované věci je dále významné ustanovení § 5 zákona o

zbraních, v němž jsou vyjmenovány zbraně kategorie B, a rovněž ustanovení § 7

tohoto zákona, podle něhož zbraněmi kategorie D jsou mimo jiné historické

zbraně nebo znehodnocené zbraně, na kterých byly provedeny takové nevratné

úpravy, které znemožňují jejich použití ke střelbě [písm. a), h)].

95. Střelivem se rozumí souhrnné označení nábojů, nábojek a střel do

střelných zbraní a munice je souhrnné označení pro ruční a jiné granáty, střely

do pancéřovek a tarasnic, dělostřelecké střelivo, pumy, torpéda, řízené a

neřízené rakety, kazetovou (kontejnerovou) munici, miny, pyropatrony, výmetné

klamné cíle, pyrotechnické imitační prostředky, signální a osvětlovací

prostředky, nástražná výbušná zařízení včetně zařízení pro dálkový odpal; za

munici se považují též její hlavní části, kterými jsou dělostřelecké střely a

nábojky, rozněcovače, zapalovače a iniciátory (srov. část druhou přílohy 1

„Vymezení zbraní a střeliva“ k zákonu č. 119/2002 Sb.).

96. Nabývat do vlastnictví, s výjimkou dědění (§ 66 zákona o zbraních),

a držet nebo nosit zbraň nebo střelivo může pouze ten, kdo je držitelem

zbrojního průkazu nebo zbrojní licence, pokud zákon o zbraních nestanoví jinak

(§ 8 zákona o zbraních).

97. Vzhledem k řešené problematice je třeba z textu zákona o zbraních

rovněž zmínit, že zbraň kategorie B lze nabývat do vlastnictví a držet nebo

nosit jen na základě povolení, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 12 odst.

1). Střelivo do zbraně kategorie B může nabývat do vlastnictví, držet a nosit

pouze držitel zbrojního průkazu nebo zbrojní licence v rozsahu příslušného

oprávnění. Povolení vlastnit nebo držet zbraň kategorie B, pokud má k tomu

žadatel řádný důvod, vydá příslušný útvar policie (§ 12 odst. 5). Zbraň

kategorie D nebo střelivo do této zbraně může nabývat do vlastnictví a držet

nebo nosit fyzická osoba starší 18 let způsobilá k právním úkonům (§ 15 odst.

1).

98. V případě obviněného dospěly soudy k závěru, že výše uvedený trestný čin

byl spáchán ve formě přechovávání střelné zbraně a většího množství střeliva

bez příslušného povolení, když neoprávněně přechovával šestiranový revolver

typu Velodog Hammerless, výrobní číslo XY, ráže 5,75 mm Velodog, který je

zařazen do kategorie zbraní B podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a

střelivu v platném znění, a dále 21 ostrých nábojů ráže 40 Smith & Wesson a 3

ostré náboje ráže 9 mm Browning Court.

99. Přechováváním střelné zbraně, jejího zakázaného doplňku, jejích hlavních

částí a dílů a střeliva je jakákoliv forma jejich držení, nošení a nakládání s

nimi s výjimkou jejich opatření. Pachatel je může, ale nemusí mít přímo u sebe.

Plně postačí, když je má ve své moci (například ukryté v zemi, odložené ve

vozidle, jímž se přemisťuje, nebo uložené v bankovní schránce). Pachatel může

střelnou zbraň, její zakázaný doplněk, její hlavní části a díly nebo střelivo

přechovávat nejen pro sebe, ale i pro kohokoliv jiného. Proto také jejich

přechovávání nemusí předcházet jejich nabytí pachatelem. Pachatel, který je

přechovává, si je totiž nemusí opatřit, ale může je pro jiného například ukrýt

nebo uschovat, případně převézt z jednoho místa na jiné, a stejně tak je sám

nemusí dále distribuovat, ale třeba si je po jejich získání jen ponechat (srov.

Draštík, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. § 233 až 421. Praha:

Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 2247-2248).

100. K námitkám obviněného o absenci subjektivní stránky daného přečinu

spočívajícího v tvrzení, že nemohl předpokládat, že se nejedná o historickou

zbraň, k jejímuž nabývání a držení nebyl bez povolení oprávněn, odvolací soud

poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky odvětví balistiky

Ing. Davida Ryšavého k povaze nalezené střelné zbraně zajištěné u obviněného

během domovní prohlídky – revolveru typu Velodog Hamerless a nábojů, které

stvrdil i před soudem prvního stupně. Z těchto vyplývá, že se jednalo o zbraň

ve velmi špatném technickém stavu, která není střelbyschopná s tím, že svým

charakterem odpovídá zbraním kategorie B podle zákona č. 119/2002 Sb. a stejně

jako zajištěné střelivo je tuto zbraň oprávněn nabývat pouze držitel zbrojní

licence nebo zbrojního průkazu. Ani tvrzení obviněného, že revolver dostal

darem od svého otce s ubezpečením, že jde o starou a nefunkční zbraň, a proto

se jako laik domníval, že na ni se povolení k jejímu držení nevztahuje, nemění

nic na tom, že tuto neoprávněně přechovával. Naopak, jak odvolací soud

poznamenal, v tomto směru není bez významu skutečnost, že se obviněný zbraněmi

blíže zabýval, sbíral je, což vyplynulo nejen z výpovědi svědkyně D. M., ale je

též dostatečně patrno jak z protokolu o domovní prohlídce, tak i o této

pořízené fotodokumentace. Podle odvolacího soudu bylo tedy možno důvodně

očekávat, že si ověří, za jakých podmínek lze danou střelnou zbraň držet. Pokud

tak neučinil, musel počítat s tím, že je třeba ji registrovat a že k jejímu

držení je třeba nějaké formy povolení. Jak se z posudku dále podává, o

„historickou zbraň“ se přitom nejednalo, neboť historickými zbraněmi jsou

střelné zbraně vyrobené do roku 1890 a revolvery daného typu se začaly vyrábět

až v roce 1894. Musel být tedy srozuměn s tím, že se svým jednáním může

uvedeného přečinu dopustit a jednal tak minimálně v úmyslu nepřímém.

101. Obdobně neopodstatněnou odvolací soud shledal rovněž námitku obviněného,

že nemohl rozpoznat, že i přechovávané střelivo bylo zakázané a že se jednalo o

držbu trestně postižitelného většího množství střeliva v počtu dvacet jedna

ostrých nábojů ráže 40 Smith & Wesson a tří ostrých nábojů ráže 9 mm Browning

Court. Provedené znalecké analýzy z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky

ohledně zajištěného střeliva vyústily ve zjištění, že se jednalo o

střelbyschopné střelivo v množství 24 kusů ostrých nábojů, jejichž držitel

musel být držitelem zbrojního průkazu. I s touto skutečností musel být obviněný

minimálně srozuměn, když svědkyni M. J., od níž střelivo měl, v této

souvislosti tvrdil, že je policistou a má zbrojní průkaz. Vzhledem k tomu, že

se zbraněmi blíže zabýval, si totiž musel být z důvodů výše rozvedených vědom

toho, že daný revolver a dané střelivo může přechovávat neoprávněně, a pro

případ, že tomu tak bylo, s tím byl minimálně srozuměn.

102. Pokud obviněný v této souvislosti předkládá úvahu o možné aplikaci

ustanovení o právním omylu negativním, nelze této námitce přisvědčit. Omyl

právní negativní je upraven v § 19 tr. zákoníku tak, že v omylu jedná ten, kdo

neví, že je jeho čin protiprávní, nemohl-li se omylu vyvarovat. Nedostačuje

tedy pouze pouhá nevědomost o trestnosti činu, když koneckonců stále platí

zásada ignorantia iuris non excusat (neznalost zákona neomlouvá), ale je třeba,

aby z okolností bylo zřejmé, že se omylu nebylo možné vyvarovat. Je všeobecně

známo, že k pořízení zbraně a střeliva je nutné mít zbrojní průkaz, který je

udělován orgány Policie České republiky. Obviněný držitelem žádného zbrojního

průkazu či zbrojní licence nebyl, ale přesto přechovával zbraň spadající do

kategorie „B“ podle zákona o zbraních. Proto jeho počínání spočívající v

přechovávání revolveru a střeliva, a to za situace, kdy nebyl držitelem

zbrojního průkazu či zbrojní licence svědčí o tom, že si musel být vědom toho,

že takovýto stav je v rozporu se zákonem. Proto jsou bezpředmětné i případné

úvahy o (negativním) právním omylu na straně obviněného, jak je jím namítáno.

103. Nejvyšší soud dále připomíná, že ohledně naplnění subjektivní stránky

trestného činu podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k přechovávání zbraně

a střeliva je nadále použitelný závěr uvedený v usnesení Krajského soudu v

Plzni ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 7 To 271/2001 (č. 28/2002 Sb. rozh. tr.),

podle něhož neznalost podmínek, za nichž je podle zákona o zbraních a střelivu

možno držet zbraň, obviněného nezbavuje trestní odpovědnosti za trestný čin

nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. (nyní podle § 279 odst. 1

tr. zákoníku), a to za situace, kdy je ze zákona dána povinnost všech držitelů

zbraně seznámit se s podmínkami jejího držení. Nejvyšší soud v této souvislosti

odkazuje na komentářovou literaturu zabývající se problematikou právních omylů

(DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník: Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer,

2015, s. 138 a násl.) a související judikaturu, např. rozhodnutí Nejvyššího

soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 3 Tz 120/2000, usnesení ze dne 26. 8. 2015,

sp. zn. 11 Tdo 959/2015, ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 11 Tdo 778/2016, a další.

104. Je tak namístě dovodit, že předmětného jednání se obviněný dopustil

přinejmenším v úmyslu nepřímém, přičemž úmyslné zavinění se vztahovalo na

všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty daného trestného činu.

Soudy obou instancí v rámci právní kvalifikace popsaného jednání tedy nikterak

nepochybily a námitku obviněného o absenci subjektivní stránky trestného činu

nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku tudíž nebylo možné

akceptovat.

105. V souvislosti s naplněním objektivní stránky obviněnému přisouzeného trestného

činu nedovoleného ozbrojování je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování

(zejména ze znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky Ing.

Davida Ryšavého, z protokolu o domovní prohlídce v bytě užívaném obviněným,

jakož i ze svědeckých výpovědí příslušníků Policie České republiky přítomných u

domovní prohlídky a zúčastněné osoby B. H.) bez důvodných pochybností

vyplynulo, že u obviněného T. M. byl zajištěn šestiranový revolver typu Velodog

Hammerless, výrobní číslo XY, ráže 5,75 mm Velodog, tedy zbraň kategorie zbraní

„B“ podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, v platném znění,

přičemž tuto střelnou zbraň obviněný přechovával, aniž by byl držitelem

příslušného povolení. Jak vyplývá z dikce § 279 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný

již tímto samotným jednáním naplnil objektivní stránku předmětného trestného

činu. Pistole držená dovolatelem pak obsahovala hlavní části, což samotné již k

naplnění znaků skutkové podstaty podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku postačuje,

když pak skutečnost, že zajištěný revolver nebyl střelbyschopný, a to z jiného

důvodu než z důvodu jeho znehodnocení, nevylučovala trestní odpovědnost

obviněného za jeho neoprávněné přechovávání. Za dané situace bylo pro naplnění

objektivní stránky naprosto irelevantní, od koho předmětnou zbraň získal, neboť

to nemění nic na tom, že ji neoprávněně přechovával.

106. K další námitce obviněného, že zajištěné množství střeliva neodpovídá

přisouzené právní kvalifikaci, Nejvyšší soud podotýká, že judikatura zabývající

se množstvím přechovávaného střeliva před účinností trestního zákoníku (tj.

před 1. 1. 2010) se týká typově závažnějšího jednání, než jaké je nyní obsaženo

v ustanovení § 279 odst. 1 tr. zákoníku.

107. Podle § 185 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009

(dále jen tr. zákon“), se trestného činu nedovoleného ozbrojování dopustil ten,

kdo bez povolení vyrobil nebo opatřil sobě nebo jinému střelnou zbraň anebo ji

přechovával. Odstavec 2 písm. b) citovaného ustanovení dopadal na případy, kdy

pachatel hromadil, vyráběl nebo sobě nebo jinému opatřil zbraně a střelivo.

Opatřování střeliva nebo výbušnin bylo přitom trestné jen za předpokladu, že

jejich množství a účinnost znamenala pro bezpečnost společnosti i lidí stejný

stupeň ohrožení jako jen jedna zbraň hromadně účinná (k tomu srov. rozhodnutí

pod č. 44/1977 Sb. rozh. tr.).

108. Na rozdíl od toho, podle nyní platného ustanovení § 279 odst. 1 tr.

zákoníku se trestného činu nedovoleného ozbrojování dopustí ten, kdo bez

povolení vyrobí, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává střelnou zbraň nebo

její hlavní části nebo díly nebo ve větším množství střelivo nebo zakázaný

doplněk zbraně. Znak hromadění je obsažen až v kvalifikované skutkové podstatě

podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, které dopadá na případy, kdy

pachatel bez povolení hromadí, vyrábí nebo sobě nebo jinému opatřuje zbraně

nebo ve značném množství střelivo.

109. Dobová judikatura k množství střeliva vztahující se k trestnímu zákonu

účinnému do 31. 12. 2009 je tedy obtížně použitelná jak k výkladu „hromadění

značného množství“ střeliva podle nynějšího ustanovení § 279 odst. 3 písm. b)

tr. zákoníku, tak k výkladu „přechovávání většího množství“ střeliva podle

odst. 1 citovaného ustanovení. Přesto dřívější judikatura může být jistým

pomocným vodítkem pro určení, jakým množstvím jakého střeliva je naplněn znak

„přechovávání většího množství“, a to s ohledem na ustálený výklad naplnění

znaku závažnějšího, tedy „hromadění střeliva“.

110. Nynější trestní zákoník nevymezuje konkrétní hranici, jaké množství

střeliva lze považovat za „větší“ ve smyslu § 279 odst. 1 tr. zákoníku a

ponechává stanovení konkrétní kvantifikace na posouzení druhu, účinnosti a

počtu držených nábojů, zda jsou či nejsou neoprávněně drženy za současného

neoprávněného držení střelné zbraně, a to i s důrazem na účinek, který mohou

způsobit. Podle odborné literatury je za větší množství střeliva nutné

považovat takové jeho množství, jehož účinnost znamená pro bezpečnost lidí

srovnatelný stupeň ohrožení nebo nebezpečí, jako může vyvolat jedna střelná

zbraň. Vzhledem k tomu, že střelivo může být různého druhu a může vyvolat

nebezpečí nebo ohrožení odlišné podle svého charakteru, je určení, co je v

daném případě množství větší, závislé na konkrétním druhu a účinnosti

posuzovaného střeliva. V každém jednotlivém případě je proto nutné posuzovat,

zda je splněn tento znak podle toho, zda se jedná o nebezpečné druhy střeliva

(např. dělostřelecké střelivo, pumy, apod.), anebo o střelivo, které patří k

méně nebezpečným (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.

Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2827 s.).

111. Východiska ke stanovení dolní hranice trestnosti podle § 279 odst.

1 tr. zákoníku lze dovodit též z judikatury Nejvyššího soudu, vymezující

(negativně) jaké množství jakého střeliva není možno považovat za větší

množství střeliva ve smyslu citované základní skutkové podstaty. Danou

problematikou se Nejvyšší soud opakovaně zabýval kupř. v usnesení ze dne 12. 3.

2003, sp. zn. 3 Tdo 213/2003, ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1459/2015, ze

dne 20. 7. 2016, sp. zn. 11 Tdo 256/2016, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 6 Tdo

351/2019, ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 376/2017.

112. Ve vztahu k projednávané věci lze poukázat především na závěry

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1620/2015, v němž

rozhodoval o trestném činu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr.

zákoníku, jehož se měl obviněný dopustit tím, že přechovával „6 ks kulových

nábojů ráže 6.35 mm Browning brazilské provenience CBC a 2 ks kulových nábojů

6.35 Browning české provenience Sellier & Bellot Vlašim“. Toto rozhodnutí bylo

publikováno pod č. 24/2017 Sb. rozh. tr., s právní větou: „Při určení konkrétní

hranice, jaké množství střeliva lze považovat za „větší“ ve smyslu § 279 odst.

1 tr. zákoníku, je třeba vycházet z druhu, účinnosti a počtu držených nábojů. O

střelivo ve větším množství ve smyslu tohoto zákonného znaku půjde jen tehdy,

pokud na základě těchto charakteristik lze učinit závěr, že zejména s ohledem

na velikost nábojů, jejich energii, množství a účinnost výbušné náplně je

způsobilé vyvolat srovnatelný stupeň nebezpečí jako jedna střelná zbraň.

S ohledem na výše uvedená hlediska držení např. osmi nábojů ráže 6.35 mm (tj.

nábojů do pistole menší účinnosti) není přechováváním většího množství

střeliva, neboť není způsobilé vyvolat srovnatelný stupeň nebezpečí jako držení

jedné střelné zbraně.“

113. Lze rovněž poukázat na argumentaci státního zástupce ve vyjádření k

dovolání obviněného, podle níž „větší množství“ u běžného účinného střeliva

představuje množství přesahující obsah jednoho většího zásobníku běžné pistole.

Jestliže zásobník běžné samonabíjecí pistole CZ-75 B obsahuje v současnosti 15

až 17 nábojů, počet 20 kusů tuto kapacitu přesahující lze již považovat za

vhodnou dolní hranici, od níž je již možno považovat počet nábojů za větší

množství střeliva ve smyslu § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Namítá-li obviněný, že

se jednalo toliko o běžné náboje, které jsou obecně méně účinné než jiné

náboje, nelze pominout, že jich neoprávněně přechovával více než dvacet

(konkrétně dvacet jedna ostrých nábojů ráže 40 Smith & Wesson a tří ostré

náboje ráže 9 mm Browning Court), přičemž se jednalo o střelivo střelbyschopné,

a navíc toto držel spolu s jednou střelnou zbraní.

114. Na základě rozvedených skutečností a judikaturních východisek lze tedy

dovodit, že ačkoliv jednání obviněného se nachází blízko dolní hranice

trestnosti, pokud jde o samotné nepovolené přechovávání většího množství

střeliva, nicméně jím již naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu

nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, když k naplnění

skutkové podstaty daného přečinu by v posuzovaném případě postačovalo

přechovávání byť i jen samotného revolveru.

115. S ohledem na shora uvedenou zákonnou úpravu dopadající na uvedený skutek a

výše rozvedené obecné zásady týkající se předmětné problematiky je zřejmé, že

obviněný bez povolení přechovával zbraň kategorie B a současně bez povolení

přechovával zakázané střelivo, a to ve větším množství. Lze též poznamenat, že

skutečnost, že zajištěný revolver nebyl střelbyschopný, a to z jiného důvodu

než z důvodu znehodnocení zbraně, a zajištěné střelivo v něm nebylo možno

použít, nevylučuje trestní odpovědnost obviněného pro uvedený přečin (k tomu

srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo

626/2012). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zjištěné jednání obviněného

popsané ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního

stupně naplnilo všechny obligatorní znaky skutkové podstaty přečinu

nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, a proto vyhodnotil

námitky dovolatele jako zjevně neopodstatněné.

116. Pokud obviněný dále s poukazem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku

namítá, že vůči němu neměla být vyvozena trestní odpovědnost, neboť šlo toliko

o držbu běžných, méně nebezpečných nábojů, k nimž neměl příslušnou zbraň, navíc

v počtu, v němž nebylo možné spatřovat jejich větší množství ve smyslu § 279

odst. 1 tr. zákoníku, nedosahovalo jeho jednání míry společenské škodlivosti

potřebné k založení trestní odpovědnosti, a je tedy v tomto případě namístě

uplatnit princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe, a zvážit

postih jejich neoprávněné držby toliko jako přestupku podle § 76 odst. 1 písm.

a) zákona č. 119/2002 Sb. o zbraních a střelivu, Nejvyšší soud i v tomto

případě shledal, že jde o námitku, již lze pod deklarovaný dovolací důvod podle

§ 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, jedná se nicméně rovněž o námitku

zjevně neopodstatněnou.

117. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a

trestněprávní důsledky uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve

kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

118. Citované ustanovení do trestního zákoníku zakotvuje zásadu subsidiarity

trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako

krajního prostředku ochrany dotčených zájmů („ultima ratio“). Zásadu

subsidiarity trestní represe však nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je

vyloučena vždy, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za

protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Z důvodu subsidiarity

trestní represe je trestní odpovědnost vyloučena pouze v situacích, kdy

uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí

odpovědnosti, zejména splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce

represivní není v daném případě nezbytná (k tomu srov. např. nález Ústavního

soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Cílem v trestním zákoníku

obsaženého hlediska společenské škodlivosti je tak napomoci k odlišení

trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy,

přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li však

určitý skutek všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici

škodlivosti takového jednání pro společnost. Je-li tedy předmětné jednání v

trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu

minimální hranice společenské škodlivosti. Z hlediska kategorizace trestných

činů ve smyslu § 14 tr. zákoníku tedy bude aplikace zásady subsidiarity trestní

represe a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“ nepochybně vyloučena

zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti

tomu zvlášť pečlivě bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů,

zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti,

tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti.

119. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp.

zn. Tpjn 301/2012 (publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), k výkladu

ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe

zejména vyplývá, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový

protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky

uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že

každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním

zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho

spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů, a to

zejména přečinů, korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve

smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a

trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky

škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního

předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího

principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má

význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby

za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská

škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno

z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12

odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale

je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně

závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu

naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke

všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem

případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity

trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské

škodlivosti případu, se uplatní pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z

určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin

svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným

činům dané právní kvalifikace. Kritérium společenské škodlivosti případu je

doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má

místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a

právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

120. Pokud obviněný namítá, že bylo namístě zvážení možnosti postihu daného

jednání jako přestupku podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb. o

zbraních a střelivu, nutno konstatovat, že v posuzovaném případě, kdy jednáním

obviněného byly po stránce objektivní i subjektivní naplněny všechny znaky

skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr.

zákoníku, se o takový hraniční případ nejedná. Podstatou činu, kterým byl

obviněný uznán vinným, bylo jednání spočívající v tom, že přechovával střelnou

zbraň a větší množství střeliva bez příslušného povolení. Je sice pravdou, že

předmětná střelná zbraň nebyla aktuálně střelbyschopná, na druhé straně nebylo

možné pominout, že nebyla kvalifikovaně znehodnocena a nic nevylučovalo její

uvedení do střelbyschopného stavu (měla jen částečně nefunkční spouštěcí

ústrojí), přičemž ze závěrů znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví

balistiky ohledně zajištěného střeliva vyplynulo, že se jedná o střelbyschopné

střelivo v množství 24 kusů ostrých nábojů. Za podstatné je rovněž třeba

považovat, že zbraň byla obviněným držena společně s uvedenými náboji (viz

protokol o domovní prohlídce). Společenská škodlivost jednání obviněného, které

vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, je tak v daném případě dána

zejména tím, že porušil zájem společnosti na bezpečnosti lidí proti možnému

ohrožení jejich života a zdraví, které vyplývá z nekontrolovaného držení,

nošení nebo výroby střelných zbraní, jejich hlavních částí nebo dílů, střeliva

a výbušnin, a to způsobem, který již vyžaduje užití prostředků trestního práva

a uplatnění trestní represe. Jedná se tak o případ neumožňující postup podle §

12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť předmětný čin se nijak výjimečně nevymykal

představě zákonodárce, jaké nedovolené ozbrojování by mělo být soudně trestné.

121. Za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. Nejvyšší soud shledal rovněž námitky obviněného ve vztahu k jednání

popsanému pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně směřující do

oblasti právního posouzení skutku, jimiž rozporuje naplnění znaku „množství

větší než malé“ ve smyslu § 284 odst. 2 tr. zákoníku, když dále pak i s ohledem

na tzv. „další okolnosti” vztahující se zejména k osobě pachatele argumentuje

minimální škodlivostí jeho jednání ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

122. Přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst.

2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně pro vlastní potřebu přechovává

jinou omamnou nebo psychotropní látku než konopí, pryskyřici z konopí a

psychotropní látku obsahující tetrahydrokanabinol, izomer nebo jeho

stereochemickou variantu – THC, anebo jed, v množství větším než malém.

123. Přechováváním omamných a psychotropních látek a jedů ve smyslu § 284 odst. 2

tr. zákoníku je v zásadě jakákoliv forma jejich držení, případně nakládání s

nimi, s výjimkou jejich výroby, nabízení, prodeje, dovozu, vývozu a průvozu,

které jsou trestně postižitelné jako trestný čin podle § 283 tr. zákoníku.

Pachatel je může, ale nemusí mít přímo u sebe, ale musí je mít ve své moci. Na

způsobu jejich nabytí pachatelem přitom nezáleží. Žádnou roli přitom nehraje,

zda je pachatel nabyl jednorázově nebo postupně, stejně jako nezáleží na tom,

jak je poté uložil a jak dlouho je přechovával. Tyto skutečnosti mohou mít

význam z hlediska posouzení společenské škodlivosti jeho jednání a úvah o

trestu. Trestněprávně postižitelné je přechovávání daných látek pro vlastní

potřebu pouze v množství větším než malém. Posouzení toho, zda došlo k

neoprávněnému přechovávání daných látek v množství větším než malém, je namístě

odvíjet vždy od jejich druhu a účinků. Vzhledem k tomu, že se tyto látky od

sebe liší co do své povahy i účinků, nelze pro ně stanovit společnou hranici

uvedeného množství, a tuto nestanoví ani trestní zákoník ani žádný jiný právní

předpis. Obecně vzato lze vyjít z toho, že trestní odpovědnost pachatele za

přechovávání daných látek pro vlastní potřebu lze dovodit při jejich množství,

které znamená zvýšené nebezpečí pro zdraví nebo život člověka. Současně musí

jít o držení takových látek v množství převyšujícím dávku potřebnou pro

držitele (podle stupně jeho závislosti), neboť držení jen jedné dávky

konzumentem drog před jejím použitím není přechováváním, ale jen tzv. spotřební

držbou (č. 15/2014-I Sb. rozh. tr.).

124. Za „množství větší než malé“ ve smyslu § 284 odst. 1, 2 tr. zákoníku je

třeba obecně považovat takové množství přechovávané omamné nebo psychotropní

látky, které vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí

ze škodlivosti jednotlivých dávek vícenásobně převyšuje běžnou jednorázovou

dávku obvyklého konzumenta (srov. rovněž č. 15/2014-I Sb. rozh. tr.).

125. Podle výkladu přijatého rozhodnutím velkého senátu trestního

kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012

(uveřejněno pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.) a podle stanoviska trestního kolegia

Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., se u pervitinu –

metamfetaminu za „množství větší než malé“ považuje více než 1,5 gramů drogy

pervitinu, který musí obsahovat nejméně 0,5 g účinné psychotropní látky či 0,6

g soli hydrochloridu metamfetaminu.

126. V posuzovaném případě ze skutkových zjištění uvedených ve výroku

odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací

soud, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud,

vyplývá, že obviněný T. M. se dopustil výše popsaného protiprávního jednání

tím, že přechovával pro vlastní potřebu 2,35 gramů metamfetaminu – pervitinu,

tedy psychotropní látku uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o

návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, když obsah účinné látky činil

1,88 gramu, což nepochybně představuje „množství větší než malé” ve smyslu

přílohy ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013

(publ. pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.). S poukazem na výše citovaná judikaturní

východiska (viz tabulka orientačních hodnot rozsahů podle citovaného rozhodnutí

Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, ve vztahu k nařízení vlády č.

467/2009 Sb., i podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.

3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.) tak

lze konstatovat, že při stanovení závěru o spáchání tohoto přečinu, soudy obou

stupňů nijak nepochybily.

127. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s výhradami dovolatele

spočívajícími v tvrzení, že k naplnění kvalifikačního znaku „množství větší než

malé“ nedošlo i s ohledem na tzv. „další okolnosti“ případu vztahující se

zejména k osobě pachatele.

128. Pokud jde o „další okolnosti“, je ve smyslu shora citovaného usnesení

velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, při posuzování toho, zda

došlo ke spáchání předmětného trestného činu, namístě zohlednit kvantitativní i

kvalitativní hlediska. Klíčovým kvantitativním hlediskem je množství omamných

nebo psychotropních látek anebo jedů, které byly neoprávněně přechovávány pro

vlastní potřebu. Vedle tohoto hlediska je třeba v hraničních případech použít i

kvalitativní hlediska, hodnotit kvalitu a druh přechovávaných látek, délku

doby, po niž byly přechovávány, míru závislosti pachatele na nich, skutečnost,

zda je pachatel požívá či jinak užívá pravidelně nebo jen občas, velikost

obvykle zneužívané dávky pachatelem apod. Jak vyplývá ze znaleckého posudku z

oboru kriminalistiky, odvětví chemie a fyzikální chemie, v posuzovaném případě

se jednalo o velmi kvalitní pervitin o velkém obsahu účinné látky metamfetaminu

base v koncentraci 79,9 hmotnostních procent. Navíc skutečnost, že obviněný

užíval drogy včetně pervitinu, vyplynula z provedeného dokazování, jak o tom

mimo tvrzení svědkyně M. J. svědčí kupř. i na jednom z útržků papíru nalezeném

v krabičce s drogou zajištěná biologická stopa, jejímž odborným zkoumáním z

oboru kriminalistiky, odvětví genetiky bylo zjištěno, že obsahuje DNA

odpovídající profilu DNA obviněného. S ohledem na výše uvedené lze konstatovat,

že v posuzovaném případě žádné významné další okolnosti, jež by způsobily, že

ohledně obviněným přechovávaného pervitinu uvedený znak v „množství větším než

malém“ daného přečinu nebyl naplněn, zjištěny nebyly. S ohledem na výše uvedené

lze tak uzavřít, že soudy obou stupňů nijak nepochybily, pokud v jednání

dovolatele shledaly naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 284 odst. 2 tr.

zákoníku.

129. Pokud i v tomto případě obviněný namítá, že bylo namístě zvážení možnosti

postihu daného jednání jako přestupku podle § 30 odst. 1 písm. j) přestupkového

zákona, nutno konstatovat, že v posuzovaném případě, kdy jednáním obviněného

byly po stránce objektivní i subjektivní naplněny všechny znaky skutkové

podstaty přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284

odst. 2 tr. zákoníku, se o takový hraniční případ nejedná. Podstatou činu,

kterým byl obviněný uznán vinným, bylo jednání spočívající v tom, že

přechovával pro vlastní potřebu 2,35 g metamfetaminu zvaného pervitin, tedy

psychotropní látku uvedenou v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových

látkách, kdy obsah účinné látky činil 1,88 gramu (tj. více než trojnásobek

vyžadovaného množství), což nepochybně představuje „množství větší než malé“ ve

smyslu přílohy ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn

301/2013 (publ. pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Společenská škodlivost jednání

obviněného, které vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, je tak v

daném případě dána zejména tím, že porušil zájem na ochraně společnosti a lidí

proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s

psychotropními látkami v množství větším než malém, a to způsobem, který

vyžaduje užití prostředků trestního práva a uplatnění trestní represe.

130. S odkazem na to je nutno zdůraznit, že v daném případě předpoklady

vyvození trestní odpovědnosti jednoznačně splněny byly, neboť ze skutkových

závěrů soudů nižších stupňů nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily

výjimečný postup podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jinak řečeno, s ohledem na

okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí

trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do

oblasti trestního práva, protože jednal způsobem a za podmínek stanovených

trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek je nutno posoudit jako trestný

čin, resp. přečin (viz výklad výše pod body 118. a 119.).

131. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru,

že v předmětné trestní věci uplatnění trestní odpovědnosti soudy obou stupňů

nevybočilo ze zásady subsidiarity trestní represe a vyvození trestní

odpovědnosti obviněného bylo v tomto případě namístě.

132. Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní

situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost

tak lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními

Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský

soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně

nejedná o žádný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do

soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu již citované judikatury Ústavního a

Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I.

ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo

1453/2014). Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry

opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě rozsáhle provedeného dokazování,

které poskytovalo dostatečný obraz o trestném jednání dovolatele. Ačkoliv

obviněný trestnou činnost popírá, je z této usvědčován celou řadou důkazů. Z

nich lze vyzdvihnout zejména výpovědi svědků – příslušníků Policie České

republiky, o jejichž věrohodnosti nejsou důvody k pochybnostem –. S. K. a M.

H., stejně jako svědka B. H., kteří věrohodným způsobem popsali průběh

předmětné domovní prohlídky. Svou výpovědí zpochybnili tvrzení přítelkyně

obviněného L. F. ohledně obviněným namítané nezákonnosti průběhu domovní

prohlídky, zejména nálezu krabičky s obsahem krystalické látky. Poukázat lze i

na výpovědi svědků M. J. a J. P., přičemž okolnost, že se jedná o uživatele

drog, nesnižuje věrohodnost jejich výpovědí v pozici svědků. Námitky obviněného

v tomto směru nebyly soudy shledány důvodnými, neboť nebyly zjištěny žádné

skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit jejich motivaci k nepravdivému

obvinění dovolatele ani motiv případné msty. Tyto důkazy nestojí osamoceně, ale

jsou podporovány řadou dalších, na ně navazujících, zejména listinných důkazů.

Z nich lze vyzdvihnout, mimo protokol o ohledání místa činu, především protokol

o domovní prohlídce včetně o jejím průběhu pořízenou fotodokumentaci, při níž

byla mimo jiné zajištěna zbraň a střelivo podléhající registraci podle zákona o

zbraních a střelivu, jakož i sáčky s krystalickou látkou, v níž byla zjištěna

přítomnost metamfetaminu. Ve věci byla Kriminalistickým ústavem Praha

vypracována řada znaleckých posudků, z nichž lze poukázat zejména na znalecký

posudek z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky, odvětví chemie, odvětví

genetiky, odvětví analýzy dat a zkoumání nosičů dat, jakož i odborné vyjádření

z oboru kriminalistiky, odvětví genetiky včetně závěrů z nich vyplývajících,

které jejich zpracovatelé stvrdili u hlavního líčení. Výše se Nejvyšší soud již

zabýval námitkami obviněného stran procesní použitelnosti těchto důkazů. O

zjištěném skutkovém stavu tak nemohou být důvodné pochybnosti.

133. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání

nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To,

že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se

neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle

názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s

hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze

jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost

hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s

výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a

důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů.

Nejvyšší soud považuje za nadbytečné a v rozporu s pojetím dovolacího řízení,

aby k námitkám, kterými se podrobně a náležitě zabývaly soudy nižších stupňů,

opakoval již uvedené závěry, popř. hledal ještě další argumentaci, když na ni

bylo již zcela vyčerpávajícím způsobem reagováno u soudů nižších instancí.

Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na odůvodnění usnesení

odvolacího soudu (str. 4 –10), a rovněž poukazuje na podrobné odůvodnění

rozsudku soudu prvního stupně (str. 2–8). Na podkladě obou dovoláním

zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění

namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně

vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal

předmětnou trestnou činnost. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z vad, s nimiž

obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětných skutků. Nejvyšší soud

rovněž konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebyly porušeny ani žádné

zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v čl. 6 odst. 1

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 36 odst. 1 a čl. 38

odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

134. Nejvyšší soud v projednávané věci tedy neshledal ani extrémní nesoulad

mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku,

který představuje určitý průlom do výše již uvedených zásad dovolacího řízení a

je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů

prvního a druhého stupně.