11 Tdo 723/2024

11 Tdo 723/2024-512

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 o dovolání obviněného P. V., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 4 To 20/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 29/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 5 T 29/2023, byl obviněný P. V. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným jednak jednáním popsaným pod bodem I., jež bylo kvalifikováno jako přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, a dále jednáním popsaným pod bodem II., které bylo kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedená jednání byl obviněný okresním soudem podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.

2. Výše citovaný rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích byl v zákonné lhůtě napaden odvoláním obviněného, který tak učinil proti výrokům o vině i trestu. O tomto řádném opravném prostředku následně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, který svým usnesením ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 4 To 20/2024, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

3. Podle skutkových zjištění Okresního soudu ve Strakonicích se obviněný předmětné trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že: I. v přesně nezjištěné době od měsíce července 2022 do konce prosince 2022, konkrétně do dne 19. 12. 2022, v místě svého tehdejšího bydliště, tj. XY, okres XY, ve společné domácnosti psychicky a fyzicky týral poškozenou M. V., nar. XY, svoji manželku, tak, že ji opakovaně vulgárně urážel hanlivými a ponižujícími výrazy, konkrétně jí nadával, že je mrdka, kráva zasraná dilina, píča, dále ať jí vyroste vřed u kundy, vyhrožoval jí, že na ni zavolá sociálku, že jí seberou děti, neboť se o ně špatně stará, že jim nedává jíst, že je neschopná, že není tak inteligentní jako on, plival na ni, v důsledku čehož se poškozená podřizovala obviněnému a jeho náladě, když ve čtyřech případech naposledy 17.

12. 2022 ji fyzicky napadl tak, že ji rukou chytil zezadu okolo krku, svalil ji na zem, kde ji stále držel rukou pod krkem a v jednom případě na ní na zemi klečel a ruce jí držel roztažené, přičemž těmto incidentům byly přítomny nezletilé děti AAAAA (pseuodonym), nar. XY a BBBBB (pseudonym), nar. XY, přičemž lékařské ošetření nevyhledala, v důsledku čehož svým jednáním u poškozené vzbuzoval strach a obavu zejména o zdraví a život výše uvedených nezletilých dětí, což vyvrcholilo odchodem poškozené s nezletilými dětmi dne 19.

12. 2022 ze společné domácnosti,

II. s vědomím, že konopí je jako omamná látka zařazeno do Seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška Ministerstva zahraničních věcí ze dne 27. 4. 1965 č. 47/1965 Sb., ve znění sdělení č. 458/1991 Sb.) a je uvedeno mezi omamnými látkami v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a jeho účinná látka delta-9-tetrahydrokanabinol (D-9-THC) je jako psychotropní látka zařazena do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška Ministra zahraničních věcí ze dne 21. 4. 1989 č. 62/1989 Sb.) je uvedena mezi psychotropními látkami v příloze č. 4 uvedeného vládního nařízení, když podle § 24 odst. a) zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022 se bez udělené licence podle tohoto zákona zakazuje pěstovat jiné druhy a odrůdy rostlin konopí (rod Cannabis), než jsou rostliny technického konopí, když podle § 2 písm. g) výše uvedeného zákona se rozumí rostlinou technického konopí rostlina z rodu konopí, ze které lze získat konopí s obsahem nejvýše 1% látky ze skupiny tetrahydrokanabinolů nebo pochází z osiva odrůd druhů zemědělských rostlin (vyhláška č. 236/2015 Sb., o stanovení podmínek pro předepisování, přípravu, distribuci, výdej a používání individuálně připravovaných léčivých přípravků s obsahem konopí pro léčebné použití, ve znění vyhlášky č. 307/2020 Sb.), od blíže nezjištěné doby, pravděpodobně od přelomu roku 2018 a 2019, do 21. 12. 2022 v nemovitosti č. p. XY v obci XY, okres XY, nedovoleně blíže nespecifikovaným sušením vypěstovaných rostlin konopí vyrobil 1.801 g jemné drti – využitelné sušiny s celkovým obsahem 125,606 g účinné látky delta-9-THC, kterou měl uloženou v jím užívaném pokoji, v prádelně a na jiných místech v předmětné nemovitosti, a dále v objektu bývalé kovárny a v kamenném objektu na pozemku u předmětné nemovitosti.

II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 4 To 20/2024, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 5 T 29/2023, napadl obviněný P. V. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Obviněný v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku stran právního posouzení jednání popsaného pod bodem I. namítl, že ve věci přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku byla soudy nižších stupňů nesprávně posouzena otázka uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. K danému obviněný poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, a usnesení Nejvyššího soudu 24. 1. 2024, sp. zn. 7 Tdo 1086/2023. Dovolatel je přesvědčen, že stejně jako v jím poukazovaných případech bylo v nyní projednávané věci možno dovodit, že vyvození jeho trestní odpovědnosti není na místě vzhledem k nižší společenské škodlivosti jeho jednání. Toto jednání souviselo s vyhrocenými partnerskými spory s poškozenou M. V. (dále též jen „poškozená“), které vznikaly v důsledku jejich špatné finanční situace a nabyly na intenzitě v souvislosti s koncem jejich manželství a se sporem o to, komu budou svěřeny do výchovy jejich nezletilé děti. Z výroku rozsudku přitom podle obviněného neplyne, že by k vytýkaným slovním projevům docházelo po delší dobu nebo opakovaně, přičemž jeho jednání sice vykazuje znaky autoritativního, dominantního a necitlivého jednání, svévole a sebeprosazování, nicméně na druhé straně zdůrazňuje, že k vulgaritám a výhrůžkám docházelo též ze strany poškozené.

6. Obviněný dále ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I. namítl nesprávné hodnocení důkazů oběma soudy nižších stupňů. Závěr o tom, že nedošlo k rozrušení hranic mezi obětí na straně jedné a agresorem na straně druhé, ani k prolínání či k výměně těchto pozic, totiž podle něho neodpovídá nahrávkám dvou jeho hádek s poškozenou, která na nich nereaguje jako týraný člověk. Takto zachycená interakce mezi ním a poškozenou nasvědčuje nehezké, ale vyrovnané hádce mezi dvěma manželi a zachycuje autentické projevy poškozené. O psychickém i fyzickém týrání podle obviněného hovoří pouze poškozená (popřípadě lidé, kteří to slyšeli od ní), a to až v době, kdy došlo k jejich rozchodu, dovolatel požádal o svěření dětí do jeho péče a začal poškozené hrozit tím, že dovede zařídit, aby děti byly svěřeny jemu. Podle obviněného je rovněž zřejmé, že poškozená policii říkala něco jiného, než říkala u soudu o svěření dětí a u trestního soudu, kde rovněž před položením otázek ze strany obhájce bagatelizovala činnosti, jimiž se obviněný podílel na chodu domácnosti a péči o děti. Dále poškozená na jedné straně hovořila o tom, jaký z obviněného měla strach, ale to jí nebrání častovat jej také nevybíravými slovy, nadávkami a rovněž několika fackami. Obviněný je navíc toho názoru, že není na místě přehnaně hodnotit pláč poškozené jako důkaz věrohodnosti její výpovědi tak, jak to učinily oba soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně měl tedy s rozvahou přistupovat k nově se objevujícím tvrzením a stupňujícím obvinění ze strany poškozené, a to za plného respektování zásady presumpce neviny, což však podle dovolatele neučinil.

7. Na výše uvedeném podle obviněného nemohly ničeho změnit ani výpovědi svědků, kteří vypovídali zejména o skutečnostech, jež se dozvěděli od poškozené a sami jednání přičítanému obviněnému nebyli přítomni. Podle dovolatele je pochopitelné, že rodiče poškozené, její bratr a jeho manželka jsou na straně poškozené, věří jí a situaci líčí tak, aby byla pro obviněného co nejhorší. Obviněný dále poukazuje na zaujatost svědkyně M. K. a její nevěrohodnost, když tato svědkyně vypovídala nepravdivě o incidentu mezi ním a jejím manželem. Pokud tedy jmenovaná svědkyně vypověděla o tom, jak dcera obviněného řekla „Konečně je táta pryč, bude klid“, pak obviněný o pravdivosti této informace pochybuje. Nadto ji lze podle jeho mínění vyložit různými způsoby, a to např. tak, že si prostě malé dítě všimlo, že když jsou rodiče pospolu, panuje nervozita a neklid. Za věrohodnou nelze podle dovolatele považovat ani výpověď jeho matky H. B. Obviněný v této souvislosti poukazuje na letité nevyřešené vztahy mezi ním a jeho matkou, silně narušené tím, že od něj matka v jeho útlém věku odešla a péči o něj museli převzít prarodiče. Její výpověď proti němu si vykládá tak, že uvedením toho nejhoršího o něm si jmenovaná svědkyně obhajuje své odsouzeníhodné jednání, přičemž o tomto jednání vůči obviněnému v jeho dětství má svědčit opatrovnický spis Okresního soudu ve Strakonicích, sp. zn. Nc 387/84.

8. Soud prvního stupně dále podle obviněného pochybil, když ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I. jednak nezjistil přesný začátek údajného násilí a nezjistil ani, zda vytýkané jednání trvalo po celou dobu nepřesně vymezeného období, či zda se nejednalo o nárazové aktivity. Tím však okresní soud podle obviněného znemožnil spolehlivé posouzení toho, zda jeho jednání vykazuje znaky trvalosti, přičemž se zároveň jednalo krátké období trvající pouze od července 2022 do prosince 2022.

9. Obviněný rovněž namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, která předpokládá na straně pachatele zaviněné jednání ve formě úmyslu. Důvodem hádek byla totiž podle obviněného jeho potřeba manželce vysvětlit své názory na vedení domácnosti a výchovu dětí. Z jednání poškozené, která jej častovala stejnou kritikou, ale i nadávkami, zesměšňováním a rovněž fyzickými útoky, nemohl usoudit, že jeho připomínky jsou pro poškozenou těžkým příkořím. Posouzením subjektivní stránky jeho jednání se však soudy vůbec nezabývaly, přestože tak učinit měly, a to zejména za situace, kdy v řízení před soudem prvního stupně i v odvolání tyto námitky byly vzneseny.

10. Obviněný dále namítl, že v hádkách mezi ním a poškozenou nebyly dány neměnné role jejich účastníků v rámci násilného vztahu, nýbrž se jednalo o běžné partnerské hádky. Z nahrávek a přepisů rozhovorů je podle dovolatele patrné, že mezi ním a poškozenou panovalo v předmětné době napětí vyplývající z jejich finanční situace a z nepříliš dobrého zdravotního stavu dětí. Toto napětí se projevovalo oboustranně konfrontačními rozhovory, v kterých si obě strany vytýkaly domnělá či skutečná pochybení. Z těchto rozhovorů však nelze usoudit, že by obviněný řešil situaci fyzickým násilím, či ponižováním manželky. Za psychické týrání podle něho nelze považovat silnější slova či projevy, zvláště za situace, kdy mu bylo opláceno stejnou mincí a na straně poškozené nebylo vidět ostýchání či zdrženlivost. Pokud měl obviněný poškozené vyhrožovat, že na ni zavolá sociálku, že jí seberou děti, protože se o ně špatně stará, nemůže se jednat o týrání, neboť je povinností rodičů informovat orgán sociálně právní ochrany dětí o stavu péče o děti. Obviněný dále dodává, že měl obavy o zdraví dětí, přičemž o zdravotních problémech nezletilé dcery vypovídala i poškozená. Podle obviněného se dále soudy nižších stupňů měly zabývat otázkou, zda to nebyl on, kdo byl psychicky týrán poškozenou. Ta mu odepírala přístup do kuchyně, pročež si nemohl uvařit a současně mu nebylo poskytnuto jídlo. Poškozená dále dala obviněnému několikrát facku, hovořila s ním s despektem a vykazovala jej z domova. Ani jeden ze soudů se touto otázkou vůbec nezabýval, ačkoli má podle obviněného význam pro posouzení poměrů v jejich domácnosti, jakož i toho, zda má být jeho jednání posuzováno jako trestný čin.

11. Nesprávné hodnocení důkazů vytkl obviněný i ve vztahu k jednání popsanému pod bodem II., jelikož své závěry opřel soud prvního stupně z podstatné části o výpověď poškozené, k jejíž nevěrohodnosti se obviněný vyjádřil již v předchozích námitkách. Ani její líčení situace ohledně pěstování marihuany podle obviněného není příliš věrohodné, když tato přesně ví o všech místech, kde bylo konopí uskladněno, sama líčí co největší množství, sama vyráběla masti, několikrát denně obviněnému balila cigaretu a k pěstování marihuany v domě docházelo již za jejího předchozího manžela. Podle obviněného lze tedy těžko uvěřit její výpovědi, že všechno ohledně marihuany činil on, a že nebyla motivována snahou mu ublížit. Podle obviněného tedy nebylo prokázáno, že nalezené rostliny pěstoval, sklízel a sušil právě on a nebylo ani prokázáno, že rostliny byly sušeny záměrně a neuschly samovolně, když např. větší množství plesnivých rostlin leželo na ohništi, aby byly zlikvidovány. Podle dovolatele je tedy nutné učinit závěr o tom, že jeho účast na tomto jednání najisto prokázána nebyla. Soud prvního stupně ovšem nekriticky přijal výpověď poškozené jako věrohodnou, pročež jeho rozsudek není přesvědčivý a nebyly odstraněny důvodné pochybnosti o správnosti jeho skutkových závěrů.

12. Obviněný dále namítl, že soudy nižších stupňů pochybily při právní kvalifikaci jednání popsaného pod bodem II., jelikož i v případě, že by bylo prokázáno, že vypěstoval několik rostlin konopí, se nedopustil výroby omamné a psychotropní látky. V této souvislosti obviněný poukazuje na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, uveřejněné pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr., a v něm obsažený právní názor, podle něhož samotné neoprávněné pěstování rostliny konopí nelze ztotožňovat s pojmem „výroba“ omamné nebo psychotropní látky ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku a vypěstování rostliny konopí lze s ohledem na to považovat pouze za opatření omamné látky. Obviněný byl přitom silným kuřákem marihuany, mohl ji spotřebovat sám, nic nenasvědčuje tomu, že by měl v úmyslu ji dále distribuovat, nic z toho se ani netvrdí v obžalobě a ani to nebylo prokázáno. Stran výroby masti pak nebylo prokázáno, že by v této masti byl obsah THC v nedovoleném množství. Obviněný je přesvědčen, že nalezené rostliny nebyly v takovém stádiu zpracování, aby mu bylo možné dávat za vinu výrobu drogy. Byly to celé rostliny či jejich části, přičemž sice byly suché, nicméně je otázkou, zda byly programově sušeny nebo zda uschly samovolně. Podle obviněného využitelnou drogu vyrobila až policie při zkoumání rostlinné hmoty konopí. Podle jeho mínění tedy není možné učinit závěr o tom, že by se dopustil výroby omamné látky tak, jak ji má na mysli § 283 tr. zákoníku, a to ani ve stádiu pokusu. Nanejvýše by se mohlo jednat o nedovolené pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 tr. zákoníku.

13. Obviněný konečně namítl i to, že všechny jím výše označené trestné činy, týkající se omamných látek, vyžadují zavinění ve formě úmyslu. On sám byl ovšem přesvědčen, že kouří a je pěstováno konopí tzv. CBD ze semínek opatřených legální cestou, tedy s dovoleným obsahem THC, přičemž cigarety mu připravovala poškozená a rostlinný materiál tohoto konopí byl nalezen na pozemcích domu, v němž s poškozenou bydleli. Obviněný přitom namítá, že nekouřil cigarety s konopím pro jejich omamný účinek, ale proto, že cítil pozitivní vliv konopí na jeho onemocnění astmatem. Obviněnému tedy podle jeho mínění nebyl prokázán úmysl pěstovat, přechovávat nebo snad dokonce vyrábět marihuanu. Vzhledem k tomu, že jednal v omylu o tom, že nejedná protiprávně, nebylo podle jeho mínění možné jeho jednání posuzovat jako úmyslné.

14. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil buď pouze napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích či ve spojení s ním i rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích a následně věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

15. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se i přes řádně zaslané dovolání obviněného k jeho obsahu ke dni konání neveřejného zasedání nikterak věcně nevyjádřil. Za tohoto stavu tak nemohlo být jeho stanovisko k podanému dovolání následně soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

17. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným P. V. uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

19. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Cílem tohoto nového dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.

20. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k obecnému rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, kterak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.

21. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže dovoláním napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

22. Ani na základě tohoto dovolacího důvodu však Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Proto je třeba situace, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda soudy nižších

stupňů provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě předmětného trestného činu.

23. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah dovolatelem uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak lze namítnout, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.

24. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). V. K meritu věci

25. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného P. V. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování jeho obsahu, jakož i připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou toliko částečně podřaditelné pod jím uplatněné dovolací důvody. Podstatnou část námitek obsažených v jím podaném mimořádném opravném prostředku ovšem obviněný postavil pouze na své polemice se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, kterážto - při zdůraznění jím tvrzených skutečností - označuje za nepodložená a rozporná.

Obviněný tímto způsobem opětovně usiluje o prosazení vlastní obhajoby, v jejímž rámci již před soudy nižších stupňů prostřednictvím prakticky zcela identické argumentace namítl, že žádný ze skutků vyjádřených v podané obžalobě nemohl být prokázán na základě svědeckých výpovědí nevěrohodných svědků. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak lze s jistou mírou tolerance podřadit toliko námitku obviněného stran toho, že rozhodná skutková zjištění formulovaná pod bodem I. tzv. skutkové věty výroku o vině odporují provedeným důkazům, a to konkrétně zvukovému záznamu ze dne 17.

12. 2022. Ten má podle dovolatele jasně dokládat, že se v rámci jednání popsaného pod bodem I. nikterak nedopouštěl psychického a fyzického násilí, jelikož mu poškozená jeho jednání v rámci společných hádek oplácela obdobným způsobem. Zčásti svými námitkami skutkové povahy a zčásti námitkami opírajícími se o hmotně právní argumentaci obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rozporoval taktéž právní posouzení svých jednání stran naplnění zákonných znaků skutkových podstat jemu přisouzených trestných činů, přičemž ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I.

výroku o vině, kterým se dopustil přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, vznesl požadavek na uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio.

26. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu připomíná výše uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu přitom nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

27. V dovolání vznesené námitky obviněného, které tento podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou v prvé řadě zaměřeny na zpochybnění věrohodnosti svědecké výpovědi poškozené, přičemž obviněný nad rámec toho plošně odmítá jako účelové fakticky všechny výpovědi svědků z řad rodinných příslušníků poškozené, jakožto i své matky Hany Brožovské. Podle obviněného totiž k žádným fyzickým útokům z jeho strany nedocházelo, poškozenou nenapadal a v jejich manželství se odehrávaly pouze běžné manželské hádky vyostřené z obou stran v souvislosti s koncem jejich manželství a sporem o to, komu budou svěřeny do výchovy jejich nezletilé děti. Tímto způsobem argumentace však obviněný ve svém dovolání usiluje o zpochybnění samotného jádra skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině a fakticky setrval na své obhajobě známé již z předchozích fází trestního řízení, a to přesto, že se s jeho námitkami již dostatečně vypořádal jak soud okresní (viz body 49. odůvodnění jeho rozsudku), tak soud krajský (viz body 20. až 24. odůvodnění jeho usnesení).

28. Jak již přitom bylo naznačeno výše, dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být naplněn všeobecnou kritikou kvality skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování soudy nižších stupňů. Za zcela irelevantní je tak s ohledem na výše uvedená teoretická východiska nutno považovat námitky skutkového charakteru směřující proti způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně ve vztahu k jednání popsanému pod bodem I. výroku o vině, jejichž prostřednictvím obviněný předkládá své hypotézy o motivaci slyšených svědků, kteréžto označuje za nevěrohodné.

V těchto námitkách přitom obviněný nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by soudem prvního stupně přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění okresního soudu neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.

Nejvyšší soud nemohl shledat žádného důvodu ke kasačnímu zásahu toliko v důsledku převážně obecných, nekonkrétních a ničím nepodložených tvrzení dovolatele, jenž označuje na základě těchto tvrzení - v rozporu se závěry obou soudů nižších stupňů - výpovědi poškozené souhrnně za zjevně účelové. Prostřednictvím těchto námitek se totiž obviněný pouze opětovně domáhá odlišného hodnocení těchto klíčových důkazů a zároveň se snaží navodit dojem, že se soud prvního stupně v důsledku důkazní nouze ocitl v situaci tzv. tvrzení proti tvrzení.

Obviněný ovšem zcela záměrně opomíjí existenci celé řady dalších důkazů, které - byť i nepřímo - podporují výpověď poškozené, či k těmto pouze zcela obecně podotýká, že podle jeho názoru z žádného jednotlivého důkazu nevyplývá rozsah páchané trestné činnosti, jaký je mu kladen za vinu.

29. V nyní projednávané věci se lze s obviněným ztotožnit v tom, že zásadním zdrojem skutkových zjištění stran jeho jednání v průběhu společného soužití s poškozenou byla výpověď této poškozené, která ve své výpovědi v hlavním líčení podrobně popsala společné soužití s obviněným, jeho chování a postupně se stupňující psychické násilí a fyzické útoky proti své osobě, které prožívala jako těžké příkoří. Nejvyšší soud ovšem v rozporu s tvrzením dovolatele dospěl k závěru, že soud prvního stupně se v daném případě důsledně řídil zásadou, že pokud jediným či jednoznačně dominantním usvědčujícím důkazem je výpověď poškozené, zatímco obviněný spáchání činu popírá, je třeba hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené věnovat zvláštní pozornost.

Tato výpověď přitom byla velice podrobná, přesvědčivá, vnitřně konzistentní, přičemž poškozená v ní komplexním způsobem popsala vývoj jejího vztahu s obviněným, přičemž neopomenula vypovědět také o její vlastní nespokojenosti s fungováním obviněného jakožto manžela a hlavy rodiny, stejně jako o skutečnosti, že v rámci společných hádek obviněnému jí vnímané nedostatky vyčítala a nezůstala zcela pasivní. Obviněného popsala jako silného kuřáka marihuany, který drogu užíval již od dob své nezletilosti, s vysokou četností a byl na ní závislý.

O děti se podle poškozené příliš nezajímal a neštítil se poškozenou fyzicky napadnout v jejich přítomnosti, přičemž v ní svým jednáním vzbuzoval obavu o život a zdraví jejich nezletilých potomků.

30. Z hlediska skutkových zjištění je klíčové, že výpověď poškozené nezůstala důkazně osamocena. Její věrohodnost byla podepřena zejména výpovědí svědkyně M. K., která vypověděla, že poškozenou potkala dne 18. 12. 2022 v nemocnici, kde pracovala jako zdravotní sestra, přičemž poškozená podle jejího mínění vypadala „ztrhaně, unaveně a pohuble“, přičemž jmenované svědkyni sdělila, že je dovolatelem týrána nejen psychicky a vyhrožováním, že jí „sebere děti a zabije“, ale také fyzicky, neboť ji několikrát napadl tak, že ji srazil na zem a zaklekl.

Jmenovaná svědkyně byla rovněž přítomna tomu, když nezletilá dcera obviněného a poškozené poté, co byla přítomna odchodu obviněného v přítomnosti policie, prohlásila, že „Konečně je táta pryč, bude klid“. Ze zprávy školní psycholožky P. V. ze dne 27. 3. 2023 pak vyplynulo, že ji poškozená požádala o pomoc, přičemž nezletilá dcera poškozené a obviněného jí sdělila, že je tatínek (obviněný) zlý člověk, nechce jej už vidět a sama viděla, jak obviněný poškozenou napadl a plivl na ni. Ačkoli konkrétní projevy dlouhotrvajícího násilného jednání ze strany obviněného řada svědků nepotvrdila, nelze na tomto základě tvrdit, že k dlouhodobému týrání poškozené nikdy nedocházelo, kterak se o to dovolatel pokouší, zvláště když většina útoků z jeho strany probíhala doma tzv. „za zavřenými dveřmi“.

Ostatně svědkyně H. B., matka obviněného, byla očitým svědkem incidentu mezi obviněným a poškozenou, kdy obviněný poškozené hrubě nadával poté, co někde ztratil auto i mobilní telefon a poškozená pro něj musela přijet. Tvrzení poškozené o nevyrovnané osobnosti obviněného, který se běžně uchyluje k výhružkám a agresivnímu chování, pak bylo podpořeno rovněž výpověďmi svědků M. H., V. L. a P. Š., kteří popsali až bludné výroky dovolatele a jeho nestandardní chování pohybující se za hranicemi normálnosti.

Svědkyně P. Š. k danému uvedla, že obviněný jí jako úředníci samosprávy vyhrožoval, že se před jejich úřadem upálí. Tato výhružka byla jmenovanou svědkyní vyhodnocena jako věrohodná, pročež kontaktovala svědka M. H., jenž ze své pozice starosty požádal jednoho z občanů obce, aby zkontroloval, zda se obviněný nevyskytuje u obecního úřadu. Svědek V. L. pak vypověděl o situaci, kdy se obviněný sám na základě vlastní úvahy rozhodl odpustit obecní rybník, načež musel být přesvědčován, aby od tohoto jednání upustil.

Obviněný následně jmenovanému svědkovi posílal ošklivé a až nesmyslné SMS zprávy, v nichž mu nadával a osočoval jej z úmyslu spáchat teroristický čin. Následně se obviněný za pár dní jmenovanému svědkovi omlouval.

31. V dané věci tedy byla klíčová svědecká výpověď poškozené podpořena řadou nepřímých důkazů, z nichž bylo možno učinit konkrétní souladné, související dílčí závěry, které bez důvodných pochybností ve svém souhrnu vedly k závěru o vině obviněného, čímž byl současně vyloučen jakýkoli jiný logický závěr o průběhu skutkového děje. Za této situace současně vzaly soudy nižších stupňů správně za zcela vyvrácenou obhajobu obviněného, který sám sebe označil jako nekonfliktní osobu, která neužívá hrubých výrazů a nikdy by se jednání popsaného v obžalobě nemohl dopustit, jakož i jeho zcela hypotetické úvahy o tom, že se stal obětí komplotu z řad celé řady svědků a dalších osob. Mezi tyto osoby obviněný řadil nejen rodinné příslušníky poškozené, ale také vlastní matku, starostu a zaměstnance obce, ba dokonce i příslušníky policejních orgánů.

32. Pokud přitom obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl rovněž to, že závěr soudů o tom, že poškozenou týral, je v rozporu se zvukovým záznamem dvou hovorů mezi ním a poškozenou ze dne 17. 12. 2022, lze tuto jeho námitku ve vztahu k jím odkázanému dovolacímu důvodu označit za relevantní, avšak zcela zjevně neopodstatněnou. K danému Nejvyšší soud v prvé řadě podotýká, že soud prvního stupně o obviněným poukazovaný důkaz neopřel žádná ze svých skutkových zjištění a nepovažoval jej za oporu pro tvrzení obviněného.

Přitom se ovšem neopomenul tomuto důkazu podrobně věnovat a své úvahy v rámci svého rozsudku patřičně odůvodnit. Konkrétně konstatoval, že v kontextu dalších četných důkazů není zvukový záznam způsobilý prokázat, že by se role agresora a oběti ve vztahu obviněného a poškozené měnily, pročež není na místě usoudit, že mezi obviněným a poškozenou probíhaly pouze dlouhodobé, vzájemně oboustranně vyhrocené (ostřejší) manželské hádky. Předně je zřejmé, že dotčený zvukový záznam byl za účelem zachycení ostřejších projevů poškozené pořízen obviněným bez jejího vědomí, přičemž zachycoval její spontánní a emotivní projevy ze dne 17.

12. 2022. Jednalo se tedy o hádku v závěru období vymezeného ve výroku o vině pod bodem I. a zároveň v den, kdy obviněný fyzicky na poškozenou zaútočil. V návaznosti na tento útok a předchozí dlouhodobé jednání obviněného pak poškozená dospěla k závěru, že již nadále nemůže pobývat s obviněným ve společné domácnosti. Obviněný přitom odmítal společný domov opustit, ačkoli se nacházel v nemovitosti otce poškozené. Nejednalo se tedy o běžnou hádku v rámci manželského soužití, z níž by bylo možno vyvozovat závěry o běžnosti projevů poškozené směrem k obviněnému, ale o obzvláště vyhrocenou konfrontaci spojenou s totálním rozpadem vztahu obviněného a poškozené.

V ostrém kontrastu s tvrzením obviněného, který se na základě této nahrávky snaží poškozenou vykreslit jako agresora, z navazující SMS komunikace přímo vyplynulo, že to byl naopak obviněný, kdo ani po ukončení soužití nedokázal vůči poškozené upustit od osobních útoků, výčitek a výhružek. Těmi se obviněný zcela evidentně snažil poškozenou i nadále ponižovat a přimět ji k jednání v souladu s jeho přáními.

33. Lze tedy shrnout, že z výsledků provedeného dokazování bez důvodných pochybností vyplynulo, že obviněný v dané věci v inkriminované době psychicky (a ve čtyřech případech i fyzicky) podroboval poškozenou M. V. soustavnému týrání, a to zejména opakovanými verbálními ataky, manipulativním jednáním, vydíráním a výhružkami. Tím ji vystavoval ustavičnému vzbuzování strachu o její život i zdraví jejich dětí, které s nimi sdílely společnou domácnost, což poškozená vnímala jako dlouhodobé těžké příkoří, a nikoli jednorázové, časově nesouvisející ataky (tzv. excesy) v jednání obviněného. Tento závěr Okresního soudu ve Strakonicích přitom nebyl ve zjevném rozporu s žádným z provedených důkazů. Zároveň je na místě s ohledem na formulaci dovolatelových námitek podotknout, že soud prvního stupně v souladu se zásadou in dubio pro reo stanovil počátek jednání obviněného pod bodem I. výroku o vině okamžikem prvního fyzického napadení, jelikož se jednalo o nejzazší moment, kdy jednání obviněného dosáhlo míry nezbytné pro závěr o tom, že poškozenou ve spojení s psychickým týráním vystavoval příkoří a vyvolal v ní strach o zdraví a život jejich dětí, čehož si obviněný vzhledem k disfunkčnímu soužití, které v něm vyvolalo potřebu zajistit si nepřípustným způsobem dominantní postavení na úkor poškozené, musel být vědom.

34. V návaznosti na předchozí linii skutkových námitek obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. usiloval o zpochybnění aplikované skutkové podstaty přečinu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti namítl, že předmětný přečin je trestným činem trvajícím, nicméně z popisu skutku jsou zjevné toliko ojedinělé incidenty, bez nastolení stavu soustavného příkoří, jejichž počátek nadto není dostatečně přesně určen, přičemž tyto se odehrály v krátkém časovém úseku. Dále uvedl, že na poškozené nezaznamenal žádný negativní následek svého jednání, kdy však k naplnění znaku „týrání“ osoby žijící ve společném obydlí nepostačuje pouze prokázání konfliktního partnerského soužití, nýbrž se musí jednat o zjištění neshod, které jsou výrazně vyšší míry závažnosti. Takové spory však v projednávaném případě prokázány nebyly, když v jeho manželství s poškozenou mělo docházet pouze k vyhroceným partnerským hádkám, které vznikaly v důsledku jejich velmi špatné finanční situace a nabyly na intenzitě v souvislosti s koncem jejich manželství a se sporem o to, komu budou svěřeny do výchovy jejich nezletilé děti.

35. Jak již bylo naznačeno výše, prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat, že skutek, který byl soudy nižších stupňů zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, anebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Platí to i o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, kdy byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolatel však na předmětný dovolací důvod odkázal z podstatné části pouze formálně, jelikož ve svých námitkách adresovaných dovolacímu soudu své jednání bagatelizoval a redukoval pouze na slovní projevy, v návaznosti na což prezentoval své přesvědčení, že svým jednáním nemohl naplnit znaky žádného trestného činu, ale naopak mohl být sám vystaven týrání ze strany poškozené.

Přitom však přehlíží, že odkaz na tento dovolací důvod [podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] musí být v první řadě odůvodněn vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v hmotněprávním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takto tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

36. Námitku obviněného, že oba manželé (tedy on i poškozená) si byli ve svém svazku rovni a k útokům mezi nimi docházelo oboustranně, přičemž se ze strany obviněného směrem k poškozené jednalo pouze o výtky stran nedostatečné péče o zdraví jejich nezletilých dětí a ostřejší sdělování jeho názoru, je tedy nutné striktně odmítnout. Obviněný nadto opětovně vznesl svá obsáhlá tvrzení o špatném zacházení a fyzických útocích ze strany poškozené, přičemž zcela pomíjí, že jeho identická obhajoba již byla vypořádána a odmítnuta soudy nižších stupňů. V průběhu trestního řízení bylo totiž – a to zejména na základě vlastní výpovědi poškozené a zvukových záznamů ze dne 19. 12. 2022 - objasněno pouze to, že se tato v průběhu jejího soužití s obviněným byla schopna vůči jeho jednání verbálně i nevybíravým způsobem ohradit, sama mu vyčítala jeho nedostatky a v závěrečném incidentu před svým odstěhováním mu uštědřila facku. Ze skutečnosti, že poškozená nezůstala vůči útokům ze strany obviněného zcela pasivní, ovšem nelze v žádném případě v rozporu s tvrzením obviněného uzavřít, že by tímto způsobem vykročila ze svého postoje závislosti na obviněném či by dokonce zaujala v jejich vztahu dominantní roli. Naopak je zjevné, že poškozená útoky obviněného snášela po dlouhou dobu až do svého posledního fyzického napadení obviněným, a to i navzdory tomu, že na ní příbuzní vnímali její viditelnou sešlost, a že byla ze strany obviněného vystavena intenzivním útokům, které v ní v kombinaci s jeho narůstající agresivitou a sklony k nepředvídatelnému jednání vyvěrajícími z jeho drogových návyků bylo způsobilé vyvolat obavy o život a zdraví jejich nezletilých dětí. Pokud obviněného sama urážela či mu dne 17. 12. 2022 uštědřila facku v okamžiku, kdy se již rozhodla, že jeho jednání nebude nadále snášet a opustí společnou domácnost, jednalo se vždy o jednání značně nižší intenzity, než jakému musela čelit ze strany obviněného a vždy se tak stalo v reakci na jeho nevhodné ponižující či výhružné chování, kterým ji obviněný opakovaně popouzel.

37. S jistou dávkou tolerance lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) podřadit tu část námitek, jimiž obviněný ve vztahu k přečinu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku napadá závěr soudů nižších stupňů o naplnění jeho subjektivní stránky, nicméně se z níže rozvedených důvodů jedná o námitky neopodstatněné. Ačkoli je odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v tomto směru velmi úsporné a kusé, nelze závěru okresního soudu o tom, že obviněný jednal ve vztahu k tomuto skutku úmyslně, ničeho vytknout.

38. V obecné rovině platí, že v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán tehdy, jestliže pachatel nejen věděl o možnosti způsobení následku, ale také jej způsobit chtěl. Obviněný přitom ve svém dovolání namítl, že z chování poškozené nezpozoroval, že by jeho jednání vnímala jako příkoří. Vzhledem k zcela obecné povaze této dovolací námitky k danému Nejvyšší soud pouze dodává, že když obviněný vystavoval poškozenou jednání popsanému pod bodem I. výroku o vině, není pochyb o tom, že věděl, že ji tímto týrá, a zároveň tak činit chtěl, jelikož jeho fyzické útoky i slovní vyjádření pro něho představovaly prostředek, kterým si umocňoval svoji dominantní pozici a snažil se dosáhnout plnění svých přání v partnerském vztahu, a to skrze ponížení poškozené a demonstraci jeho psychické i fyzické převahy. Vědomostní i volní složku úmyslu lze dovodit zejména z mechanismu, kterým obviněný v návaznosti na své verbální útoky a výhružky prováděl své fyzické útoky vůči poškozené, tedy její uchopení za krk a svalení na zem, přičemž k tomuto jednání docházelo opětovně a v jednom případě bylo doplněno o kleknutí na tělo poškozené a její znehybnění. Je tedy zcela vyloučeno, aby za této situace obviněný toto jednání vnímal jako projev vyrovnané manželské hádky či jako adekvátní reakci na facku uštědřenou mu poškozenou v návaznosti na jeho předchozí verbální útoky.

39. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze s jistou dávkou benevolence podřadit rovněž dovolatelovu námitku, že u skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině nebyla naplněna objektivní stránka přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku výhružkou zavolání orgánu sociálně právní ochrany dětí, a současně že se nejednalo o trvalejší jednání.

40. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se týráním rozumí zlé nakládání s jinou osobou, které se vyznačuje především vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jakož i určitou mírou trvalosti, a současně dosahuje takové intenzity, aby bylo schopno vyvolat stav, kdy osoba, která je takovému jednání vystavena, ho pociťuje jako těžké příkoří. V konkrétním případě přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy, neboť týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap (srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 20/1960, č. 11/1984, č. 20/1984-I., č. 20/2006, č. 53/2022 Sb. rozh.

tr. a dále rozhodnutí tohoto soudu sp. zn. 7 Tdo 1160/2005, sp. zn. 7 Tdo 1048/2008, sp. zn. 7 Tdo 1598/2015, 4 Tdo 1533/2015, 3 Tdo 1624/2016, 7 Tdo 417/2016, 3 Tdo 283/2017, 8 Tdo 224/2017, 3 Tdo 746/2017, 8 Tdo 918/2017, 8 Tdo 1341/2017, 8 Tdo 40/2018, 8 Tdo 1560/2018, 4 Tdo 156/2020, 8 Tdo 893/2020, 8 Tdo 898/2020, aj.). Na jednání pachatele je současně třeba vždy nahlížet jako na celek, takže pokud takové jednání spočívá jak v ojedinělých fyzických útocích, tak v častějším psychickém působení na poškozenou osobu, je způsobilé ve svém souhrnu naplnit znak "týrání" ve smyslu § 199 tr.

zákoníku. Právě ojedinělé fyzické útoky v průběhu trvalého psychického násilí mají svůj význam v tom, že zvyšují intenzitu působení na psychiku týrané osoby, a tím přispívají k tomu, že tato osoba žije v podstatě v nepřetržitém psychickém stresu a vnímá jednání pachatele jako těžké příkoří. I ojedinělé fyzické násilí vůči poškozené osobě doprovázené trvalým psychickým působením na ni tak naplňuje znak "týrání" ve smyslu § 199 tr. zákoníku (srov. Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol.

Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, str. 1096-1098).

41. V posuzované věci přitom bylo součástí skutkových zjištění i to, že k psychickému násilí ze strany obviněného docházelo soustavným způsobem a nikoli pouze výjimečně, přičemž výhružky kontaktování orgánu sociálně právní ochrany dětí byly doplněny výčtem smyšlenek, jejichž sdělením mohl obviněný dosáhnout odebrání dětí z péče poškozené. Tato skutečnost ve spojení s nepředvídatelným a agresivním chováním obviněného, jehož spouštěčem bylo pravidelné zneužívání omamných a psychotropních látek, popř. abstinenční příznaky s ním spojené, byla způsobilá v poškozené vyvolat útrapy a obavu o život a zdraví jejích nezletilých dětí.

Pokud lze hovořit o jednotlivých excesech, pak toliko ve složce fyzického násilí, které bylo soudy dostatečně objektivizováno. Dlouhodobost jednání obviněného pak jednoznačně vyplývá z popisu skutku opírajícího se o výsledky provedeného dokazování, přičemž v tomto popisu je výslovně uvedeno, že k tomuto jednání mělo docházet od přesně nezjištěné doby od měsíce července roku 2022 do konce měsíce prosince roku 2022. V případě týrání odehrávajícího se v období téměř půl roku přitom nevznikají žádné pochybnosti o tom, zda se jedná o trvalejší jednání, jako by tomu např. mohlo být u kratšího jednání trvajícího řádově v týdnech.

42. Pokud obviněný s poukazem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku dále namítá, že jeho jednání nedosahovalo míry společenské škodlivosti potřebné k založení trestní odpovědnosti, shledal Nejvyšší soud i tuto námitku sice podřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně ji kvalifikoval jako zjevně neopodstatněnou. Obecně platí, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Citované ustanovení do trestního zákoníku zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (“ultima ratio“). Z důvodu subsidiarity trestní represe je trestní odpovědnost vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, zejména splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26.

7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Cílem v trestním zákoníku obsaženého hlediska společenské škodlivosti je tak napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li však určitý skutek všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici škodlivosti takového jednání pro společnost. Je-li tedy předmětné jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti.

Z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu § 14 tr. zákoníku tedy bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti.

43. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) k výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe jasně plyne, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.

Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů, a to zejména přečinů, korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý.

Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.

Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

44. S odkazem na výše uvedené je nutno zdůraznit, že v nyní posuzovaném případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti obviněného jednoznačně splněny byly, neboť oba soudy nižších stupňů zcela správně vyhodnotily skutková zjištění ve vztahu k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž z nich nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily potřebu výjimečného postupu podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a to s ohledem na charakter a délku trvání jednání obviněného. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako prostředku ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, ježto dovolatel jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v předmětné trestní věci vyvození trestní odpovědnosti soudy obou nižších stupňů nevybočilo ze zásady subsidiarity trestní represe, a poukaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022 sp. zn. 7 Tdo 850/2022, a ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 7 Tdo 1086/2023, tak není přiléhavý. Na rozdíl od obviněným poukazovaných případů totiž Nejvyšší soud v nyní posuzované věci nikterak neshledal, že by došlo ze strany soudů nižších stupňů k jednostrannému hodnocení důkazů, když výpověď obviněného zůstala zcela osamocena a nebylo možno učinit závěr, že se tyto soudy přiklonily k hodnocení důkazů a skutkovým závěrům nepříznivým pro obviněného za situace, kdy existovaly dvě logické možnosti tohoto hodnocení a dvě různé a reálné skutkové verze. Zároveň Nejvyšší soud neshledal, že by v jednání obviněného bylo možno spatřovat nižší společenskou závažnost, neboť toto svou stupňující se intenzitou s doprovodem fyzických útoků a ve spojení s nepředvídatelností obviněného vyvěrající z jeho závislosti na omamných a psychotropních látkách bylo způsobilé v poškozené vyvolat obavu o život a zdraví jejich nezletilých dětí.

45. Obviněný dále ve svém dovolání brojí i proti výroku o vině ve vztahu k jednání popsanému pod bodem II. rozsudku okresního soudu, přičemž tak učinil zejména prostřednictvím námitek, které nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Svoji dovolací argumentaci totiž v převážné míře vystavěl na prostém odmítnutí svědecké výpovědi poškozené a na předložení několika alternativ vzájemně rozporných vlastních verzí skutkového děje, aby cestou dovolacího řízení dosáhl pro něj příznivějšího rozhodnutí. Takovéto námitky obviněného však s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod jím uplatněné, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř., nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

46. K danému Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného považuje za vhodné konstatovat, že v posuzovaném případě se soud prvního stupně i stran tohoto skutku dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil své úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a vzájemných rozporů mezi nimi, zejména detekovaných rozporů mezi výpovědí obviněného a svědeckou výpovědí jeho manželky, poškozené M.

V. V prvé řadě to byl právě obviněný a poškozená, kdo vydal policejnímu orgánu 1.801 g sušiny konopí s různým obsahem účinné látky tetrahydrokanabinolu (THC) – v rozmezí od 0,4 % do 11,5 % - nacházející se v nemovitosti, jíž společně obývali. Tzv. technické konopí s obsahem THC menším než 1 % bylo přitom vydáno toliko poškozenou, a to v minimálním množství představujícím méně než 10 % veškeré využitelné konopné hmoty po očištění od stonků. V žádném případě se přitom nejednalo o celé samovolně uschlé či snad plesnivé rostliny, nýbrž o sklizené a usušené výhony rostlin konopí s listovou a vrcholovou částí, vrcholové části rostlin konopí, nastříhané výhony rostlin konopí s listovou i vrcholovou částí, drť rostliny konopí a semena rostliny konopí, tedy rostlinnou hmotu, která po pouhém očištění od toxikomanicky nezneužitelných částí byla připravena k okamžité konzumaci kouřením.

47. Poškozená obviněného popsala jako dlouhodobého, pravidelného a zkušeného uživatele marihuany se silně rozvinutou závislostí, přičemž kouření produktu z konopí doznal i sám obviněný, a to s odůvodněním, že tímto způsobem léčil své astma. Poškozená dále popsala, kde a jak bylo konopí obviněným pěstováno a sušeno, stejně jako skutečnost, že mu umožnila objednání semen konopí ze své e-mailové adresy a jejich zaplacení ze svého účtu, přičemž obviněný potvrdil, že vlastní bankovní účet neměl až do roku 2022 a e-mailový účet neměl do roku 2020.

Poškozená pak nikterak nezakrývala, že na pokyn obviněného vypomáhala při péči o rostliny konopí, aby se obviněný mohl tzv. samozásobit drogou k jejímu užívání. Skutečnost, že výpověď poškozené byla věrohodná a nikoli účelová, pak podpořily zejména výpovědi svědků H. B., J. K., P. K. a D. P., kteří shodně potvrdili, že obviněný je uživatelem konopí, které si sám pěstuje. Svědci M. H., V. L. a P. Š. pak rovněž popsali excentrické a agresivní jednání obviněného, kteréžto odpovídalo způsobu, jakým poškozená popsala výbušné stavy obviněného, které souvisely s užíváním omamných a psychotropních látek.

V dané věci byla tedy klíčová svědecká výpověď poškozené podpořena řadou nepřímých důkazů, z nichž bylo možno učinit souladné, související dílčí závěry, které bez důvodných pochybností ve svém souhrnu vedly k závěru o vině obviněného, čímž byl současně vyloučen jakýkoli jiný logický závěr o průběhu skutkového děje. Za této situace současně vzaly soudy nižších stupňů správně za zcela vyvrácenou obhajobu obviněného, který před nimi pěstování konopí fakticky doznal s tvrzením, že pěstoval výlučně technické konopí a pokud vypěstoval konopí toxikomanicky zneužitelné, mohlo se tak stát buď omylem, či se jednalo o konopí pěstované poškozenou.

Okresní soud ve Strakonicích taktéž zcela správně uzavřel, že konopí již bylo připraveno k okamžité konzumaci, či bylo nutné pouze oddělit sušinu od toxikomanicky nezneužitelných částí rostlin, přičemž je zcela vyloučeno, že by obviněný jakožto zkušený uživatel marihuany nedokázal rozpoznat psychoaktivní účinky jím užívaného konopí s vysokým obsahem THC.

48. Byť je pochopitelné, že dovolatel primárně sleduje vlastní vyvinění a v rámci své obhajoby tvrdí to, co považuje za vhodné, nemohl se jeho postup, kterým opětovně předložil vlastní výklad skutkových zjištění, v rámci dovolacího řízení setkat s procesním úspěchem, a to již jenom proto, že alternativní varianta průběhu skutkového děje, která by skutečně vedla k pochybnostem o jeho vině, musí být možná a uvěřitelná, což však ve vztahu k provedenému dokazování nelze v žádném případě tvrdit. Naopak, obviněným prezentované skutkové verze, v nichž poškozená mohla být skutečným pěstitelem toxikomanického konopí, či mohl on sám pěstovat toxikomanické konopí nevědomky, je založena na prostém popírání nezpochybnitelných skutkových zjištění bez toho, aby soudu předložil skutečně uvěřitelnou alternaci o jiném možném průběhu skutkového děje. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud skutkovou argumentaci obviněného kategoricky odmítl.

49. Za dané situace lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že Okresní soudu ve Strakonicích posuzoval věrohodnost provedených důkazů, a to včetně výpovědi poškozené M. V., důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny, jakož i pravidla zakotvená v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav uvedený pod oběma body výroku o vině tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry soudu prvního stupně neměly oporu v provedených důkazech, přičemž k identickému závěru dospěl v napadeném usnesení rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Toliko odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu Nejvyšší soud v nyní posuzované věci neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

50. Za relevantně uplatněnou výhradu lze (byť s jistou mírou tolerance, neboť i v rámci této obviněný částečně vychází ze svých skutkových tvrzení odlišných od skutkových závěrů soudů obou nižších stupňů, jež se týkají samotného pěstování rostlin konopí a jejich zpracování jeho osobou) považovat námitku obviněného, jíž zpochybňuje právní posouzení jednání popsaného pod bodem II. výroku o vině jako trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a coby možnou alternativu nabízí právní kvalifikaci tohoto jednání jako trestného činu nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 tr. zákoníku. Nejvyšší soud však z níže rozvedených důvodů – v souladu s § 265i odst. 2 tr. ř. – shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

51. Obecně platí, že trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed. Podle odstavce 2 písm. c) tohoto ustanovení bude potrestán ten, kdo spáchá takový čin ve značném rozsahu.

52. Kterak vyplývá ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. Tpjn 300/2014, uveřejněného pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr., neoprávněným vypěstováním rostliny konopí [§ 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů], která je sama o sobě omamnou látkou ve smyslu přílohy č. 3 (seznamu č. 3 omamných látek) k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., může pachatel s ohledem na množství vypěstovaných rostlin, způsob jejich pěstování a na další okolnosti naplnit zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr.

zákoníku spočívající v tom, že „jinému opatří“ nebo „pro jiného přechovává“ omamnou látku. Naopak samotné neoprávněné pěstování rostliny konopí nelze ztotožňovat s pojmem „výroba“ omamné nebo psychotropní látky ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 687/2006, publikované pod č. 18/2007 Sb. rozh. tr.). O výrobu, resp. některou její fázi, by mohlo jít pouze v případech, pokud by rostlina konopí byla sklizena a následně došlo k jejímu neoprávněnému zpracování v procesu, v němž by jako vstupní komponent byla dále upravována, a to buď do stavu způsobilého již ke spotřebě (marihuana), anebo k získání psychotropní látky THC.

To platí i tehdy, jestliže pachatel uskutečnil takovou výrobu pro vlastní potřebu a za tím účelem si opatřil nebo přechovával rostliny konopí. V tomto případě samotné opatření nebo přechovávání rostlin konopí je již pokusem trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 a § 283 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli jen přípravou ve smyslu § 20 odst. 1 tr. zákoníku. Neoprávněné vypěstování rostlin konopí nebo jejich přechovávání pro vlastní potřebu v množství větším než malém může být trestným činem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr.

zákoníku nebo nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 1 tr. zákoníku jen tehdy, pokud pachatel dále nepoužije vypěstované rostliny k výrobě ve výše uvedeném smyslu nebo jestliže s ohledem na množství vypěstovaných rostlin, způsob jejich pěstování a na další okolnosti nelze dovodit, že je opatřil nebo přechovával pro jiného.

53. Při aplikaci výše uvedených zákonných a judikaturních východisek na nyní posuzovaný případ obviněného Nejvyšší soud shledal, že právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je správné a zákonné. Obviněný totiž v dané trestní věci jím vypěstované rostliny konopí sklidil a započal s jejich dalším zpracováním, kdy jejich část zastříhal a sušil je na různých místech v domě, přičemž jím vyrobená rostlinná hmota již byla připravena k toxikomanickému zneužití po jejím prostém oddělení od nevyužitelných částí rostlin.

Je tak zřejmé, že již nakládal s předmětem toxikomanicky zneužitelným, tj. vytvořil produkt odlišný od vstupních komponentů, takže jeho jednání naplnilo objektivní stránku trestného činu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku naplněním znaku spočívajícího ve „výrobě“ omamné nebo psychotropní látky, a to ve značném rozsahu. Nešlo tudíž o „pěstování“ rostlin konopí ve smyslu ustanovení § 285 odst. 1 tr. zákoníku, pročež je nerozhodné (jak vyplývá z výše citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu), zda šlo o výrobu pro vlastní potřebu obviněného či pro jinou osobu.

Neoprávněná výroba je totiž trestná bez ohledu na to, kdo ji provádí a komu je určen její výsledný produkt. Kdyby tomu tak nemělo být, nebyla by výroba drogy pro vlastní potřebu pachatele – paradoxně jako závažnější forma jednání – trestná vůbec, protože privilegované skutkové podstaty podle § 284 a § 285 tr. zákoníku se vztahují jen na přechovávání příslušných drog, rostlin a hub, resp. pěstování rostlin konopí, hub a jiných rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku.

54. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05) dále konstatuje, že obviněný ve svém dovolání brojí proti závěrům učiněným soudem prvního stupně, čímž de facto uplatnil shora uvedené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť jím podané odvolání bylo Krajským soudem v Českých Budějovicích podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným výslovně uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl být naplněn ani obviněným výslovně neuplatněný - nicméně v jím podaném dovolání implicitně vyjádřený - dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. VI. Závěr

55. V souvislosti s předestřenou argumentací dovolatele je třeba zdůraznit, že obviněný P. V. veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje námitky obsahově shodné s námitkami, které již byly uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

56. Oba soudy nižších stupňů se přitom s námitkami obviněného v rámci svých rozhodnutí řádně vypořádaly, aniž by došlo k porušení práva obviněného na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání jím vznesených odvolacích námitek, resp. nevyhovujícího odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, neboť odvolací soud se vypořádal s hlavními procesními i hmotně právními aspekty dané věci, přičemž z jeho argumentace je zjevné, jakým způsobem se vypořádal se zásadními námitkami obviněného. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do zákonných podmínek kladených na odůvodnění soudního rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 1999). V tomto směru lze poukázat rovněž na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.

57. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně přitom platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byly oba projednávané skutky správně právně kvalifikovány a v tomto směru oběma soudy nižších stupňů i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněny.

58. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného P. V. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.). V Brně dne 28. 8. 2024 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu