11 Tdo 769/2024

11 Tdo 769/2024-794

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2024 o dovolání obviněných 1. R. H. a 2. P. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 7 To 20/2024, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 T 7/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. H. a P. H. odmítají.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 74 T 7/2023, byli obvinění R. H. a P. H. uznáni vinnými jednak zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl obviněný R. H. odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti (11) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný P. H. pak byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti (11) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému P. Š. jako náhradu škody částku 38.135 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění zavázáni zaplatit společně a nerozdílně poškozenému P. Š. jako náhradu nemajetkové újmy představující bolestné, částku 221.340 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. Š. odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:

dne 29. 4. 2023 v době kolem 20:00 hodin v Praze v ulici XY před domy čp. XY, ve stavu lehkého stupně prosté alkoholové opilosti kombinované s účinky marihuany, po předchozí, jimi vyvolané slovní rozepři s poškozeným P. Š. (dále jen poškozený), se záměrem poškozenému, který byl na místě u svého zaparkovaného vozidla společně se svým nezletilým synem, fyzicky ublížit, nejprve P. H. pravou rukou udeřil poškozeného, hned vzápětí poškozeného udeřil R. H., kdy poškozený se jejich útoku fyzicky bránil, přičemž byl opět obžalovanými opakovaně udeřen, následně P.

H. z místa potyčky u zadní části zaparkovaného vozidla poodešel, aby si sundal batoh, který měl na zádech a poté se na místo konfrontace vrátil a opět začal verbálně napadat poškozeného, k čemuž se opět připojil i R. H., posléze pak poškozený se snažil od obžalovaných odejít, poodešel k přední části vozidla, kam jej následoval nejprve P. H. a hned za ním šel R. H., následně P. H., z přesně nezjištěných příčin, bokem nalehl na boční stranu vedle stojícího vozidla, v kterémžto momentu R. H., nožem o délce čepele cca 10 cm, který předtím vytáhl z kapsy své bundy, a který držel ve své pravé ruce, se snažil bodnout do horní poloviny těla poškozeného, který se snažil levou rukou útok vykrýt, v čemž se mu, vědom si způsobu vedení útoku na poškozeného ze strany R.

H. a jeho intenzity, vč. i použití nože, snažil zabránit P. H., poškozený se však stále snažil R. H. od sebe odtlačit, což se mu dařilo, přičemž v tu chvíli se P. H. dostal za poškozeného a zezadu se mu snažil zabránit, aby se mohl bránit před ním stojícímu R. H., který jej opakovaně velkou silou bodnul nožem do horní poloviny těla, kdy P. H. poškozeného levou rukou chytil přes rameno do tzv. kravaty a pravou rukou jej držel za hlavu a snažil se jej stáhnout dozadu, což se mu i částečně podařilo, kdy poté, co začal poškozený nahlas volat, že byl pobodán, tak obžalovaní dalšího napadání poškozeného zanechali, P.

H. postrčil poškozeného směrem k chodníku a oba obžalovaní z místa odešli, aniž by se snažili zraněnému poškozenému poskytnout pomoc, kdy během takto provedeného útoku obžalovaný R. H. poškozeného 3x bodl velkou silou do levé strany hrudníku v rozsahu 4. - 7. mezižebří, kde se, kromě jiného, nachází srdce a hrudní srdečnice, k jejichž zasažení nedošlo, došlo však k vylomení části 4.

žebra v místě průběhu bodného kanálu a k posunu úlomků, kdy jedna z bodných ran pronikla do levé hrudní dutiny a vedla ke krvácení do levé hrudní dutiny, krevnímu výronu pod poplicnici levé plíce a ke vzniku levostranného pneumotoraxu (proniknutí vzduchu do hrudní dutiny), dále jej 2x bodl velkou silou do střední části levé strany břicha, z nichž jedna vedla k poranění horního pólu levé ledviny spojenému s krvácením do prostoru za pobřišnici a do dutiny břišní, a dále mu způsobil řeznou ránu v oblasti levé loketní jamky s přetětím levého vřetenního a pažně vřetenního nervu, přičemž v důsledku utrpěných zranění by u poškozeného v řádu desítek minut došlo k šoku z nadměrných krevních ztrát a poté ke smrti, a pokud by nebylo provedeno sešití nervů levé horní končetiny, došlo by k trvalému částečnému ochrnutí levé horní končetiny, ke kterýmžto následkům nedošlo pouze díky okamžitému operačnímu zákroku, kterému byl poškozený podroben po převozu rychlou záchrannou službou na kliniku anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kde byl následně poškozený i hospitalizován.

3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění R. H. a P. H., rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 7 To 20/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu obou odvolání napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy ohledně poškozeného P. Š. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému P. Š jako náhradu škody částku 38.135 Kč a jako náhradu nemajetkové újmy představující bolestné částku 185.861 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozeného P. Š. odkázal se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Jinak ponechal napadený rozsudek beze změn.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadli oba obvinění prostřednictvím svých obhájkyň dovoláním, přičemž shodně uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

5. Obviněný R. H. ve svém mimořádném opravném prostředku vyjádřil přesvědčení, že předmětný skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, namísto jeho posouzení toliko jako trestného činu rvačky podle § 158 tr. zákoníku.

6. Uvedl, že dne 29. 4. 2023 v době kolem 20:00 hodin v Praze vyšel se svým bratrem na ulici, na které potkali poškozeného, všichni zúčastnění byli pod vlivem alkoholu, přičemž jeho bratr se s poškozeným hádal a následně se strhla rvačka, do které se zapletl až ve chvíli, kdy jej poškozený udeřil pěstí do hlavy. Navzdory provedeným důkazům se vrchní soud ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně, že „nejprve P. H. pravou rukou udeřil poškozeného, hned vzápětí poškozeného udeřil R. H.“. Dovolatel je přesvědčen, že právě posouzení toho, kdo fyzický konflikt inicioval, je zásadní pro určení vnitřního vztahu pachatele ke konkrétnímu trestnému činu, kterého se měl dopustit. Z kamerového záznamu, který byl v řízení před soudem prvního stupně proveden, je přitom zřejmé, že obvinění obešli auto, začali se s poškozeným hádat, obviněný P. H. následně strčil do poškozeného a ten poté napadl jak P. H., tak i jeho. Do fyzického konfliktu se tak dovolatel zapojil až poté, co byl poškozeným napaden.

7. Obviněný poukázal, že ačkoliv je tato skutečnost zřejmá zejména z kamerového záznamu, soudy obou stupňů na jeho základě došly k opačnému závěru, tedy že fyzickou rovinu konfliktu inicioval obviněný P. H. společně s ním. Do fyzické potyčky se však nejprve zapletl poškozený s jeho bratrem P., on sám se do rvačky zapojil až jako poslední (k tomu přiložil foto kamerového záznamu v čase 19:24:51 zaznamenávajícího první fyzický konflikt mezi dovolatelem a poškozeným, přičemž je zřejmé, že jej poškozený napadá).

8. Obviněný se snažil v řízení prokázat, že jej napadl poškozený jako první, rovněž výslechem svědka V. S., který byl, jak je z kamerového záznamu evidentní, potyčce přítomen a z bezprostřední blízkosti incident sledoval, tento důkaz však nebyl v řízení proveden, ač byl dle jeho přesvědčení zásadní pro posouzení skutkového stavu. Odůvodnění rozsudku městského soudu o zamítnutí provedení tohoto důkazu se irelevantně zabývá tím, zda mohl svědek napomoci tvrzení bratra obviněného ohledně toho, zda mohl vidět nůž. Za tímto posouzením však nebylo provedení důkazu navrhováno a soud důvody proč důkaz ve vztahu k návrhu dovolatele neprovedl, nesdělil. Vrchní soud následně k této skutečnosti pouze uvedl, že „se s argumentací a skutkovými závěry Městského soudu v Praze plně ztotožňuje a na tyto závěry rozvedené v odůvodnění napadeného rozsudku bezezbytku odkazuje.“ Dle judikatury Ústavního soudu je přitom nezbytné, aby soud ve svém rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Pokud tak neučiní, zatíží řízení vadami ve smyslu porušení obecných procesních předpisů.

9. V návaznosti na výše uvedené skutkové zjištění podle obviněného nemůže

obstát právní posouzení předmětného skutku jako pokusu vraždy, když se zcela zjevně jednalo o rvačku, v rámci které obviněný pod silným vlivem alkoholu a rozrušení ze strachu o bratra způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví.

10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 7 To 20/2024 v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

11. Obviněný P. H. ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že soud prvního stupně dovodil jeho vinu z jediného důkazu, a to z kamerového záznamu ze dne 29. 4. 2023 pořízeného z pláště budovy ul. XY, Praha. Tento důkaz však vyložil jednostranně z pohledu umístění kamery a nikoli z jeho pohledu a jeho vnímání celého incidentu, který byl velmi krátký. Měl přitom přihlédnout ke skutečnosti, kam směřoval jeho pohled v době, kdy R. H. útočil na poškozeného nožem. Je zcela nelogické, aby v situaci, kdy se „pere“ s poškozeným Š. (podstatně vyšší postavy a hmotnosti, nežli je on), sledoval R. H. a co drží v ruce.

12. Z kamerového záznamu (čas 19:26:02 hod.) je zřejmé, že jeho pohled směřuje na hlavu poškozeného Š., nikoli na ruku R. H. Kdyby držel poškozeného Š. s úmyslem umožnit R. H. jej pobodat, je nelogické, proč by jej pouštěl ve chvíli, kdy poškozený vykřikl, že je pobodán. I fakt, že odstrčil poškozeného Š. po jeho upozornění, že je pobodán, na chodník a zanechal dalšího fyzického útoku, prokazuje, že o noži nevěděl a nejednal v úmyslu usnadnit R. H. bodání do poškozeného. Zdůraznil, že měl pouze 13 sekund (od času 19:26:02 hod. do konce incidentu – do výkřiku poškozeného, že je pobodán), aby mohl uvidět nůž v ruce R. H. Většinu této doby stál za poškozeným a snažil se jej od R. H. odtrhnout. Rozsudek tedy stojí na nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci, neboť ve vztahu k jeho osobě neodpovídá provedeným důkazům.

13. Soudy se nevypořádaly se zásadní námitkou, že nůž neviděl ani sám poškozený Š., který zjistil, že je pobodán až v sanitce. Je vyloučeno, aby tento nůž mohl dovolatel vidět během 13 sekund, když nestál čelem k útočníkovi, ale bokem nebo za zády poškozeného Š., který je zhruba o dvacet centimetrů vyšší než on. Vnímání dovolatele v trvání pouhých 13 sekund při jeho inteligenci a ovlivnění alkoholem a marihuanou nemůže být postaveno naroveň vnímání člověka, který sleduje kamerový záznam. Soud prvního stupně změnil popis skutku v tom směru, že šel za poškozeným Š. se záměrem mu fyzicky ublížit, on ale nešel za poškozeným v úmyslu mu fyzicky ublížit a již vůbec ne v úmyslu jej usmrtit. Nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu, který tyto bez dalšího převzal, že věděl o všech rozhodných skutečnostech. Obviněný rozhodně nevěděl, že R. H. útočí nožem, opakovaně, velkou silou a do horní části těla poškozeného. Nemohl tedy vědět o důsledku útoku, když měl za to, že se všichni pouze „perou“.

14. Soud prvního stupně učinil nesprávný skutkový závěr, že z kamerového záznamu je zřejmé, že obviněný musel nůž s jistotou vidět, neboť ho měl vzhledem ke svému postavení v zorném úhlu, zdvižená ruka mu ve výhledu na nůž nijak nepřekážela a R. H., držící nůž v pravé ruce, stojí hned vedle něj po jeho levé straně. Tento závěr učinil soud z kamerového záznamu, který si po 1 sekundě zastavoval a prohlížel si daný děj z pohledu kamery, ačkoliv tento soudem popsaný okamžik postavení obviněného trval pouhou 1 sekundu.

15. Obviněný taktéž namítá, že k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V rámci přípravného řízení i v řízení před soudem prvního stupně se snažil všemi možnými důkazními návrhy prokázat skutečnost, že nůž v ruce R. H. neviděl, a to vyšetřením na polygrafu a rekonstrukcí činu. Tyto důkazy měly být připuštěny, ač nejsou obvykle v této fázi trestního řízení prováděny, neboť důkazem může být cokoli, co by mohlo sloužit k objasnění skutku a jiným způsobem svou nevinu dokázat nemůže.

16. Soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, když skutek, jak byl soudem zjištěn, byl vůči jeho osobě nesprávně kvalifikován. Dané jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku, a to zejména proto, že nebyla naplněna jeho subjektivní stránka. K jejímu dovození je třeba beze vší pochybnosti prokázat, že ve vztahu k jednání, kterého se údajně měl dopustit jeho bratr R. H., jednal v úmyslu přímém, popř. v úmyslu nepřímém, jak je uváděno v odůvodnění rozsudku. K naplnění subjektivní stránky pokusu k označenému trestnému činu tak nestačí pouhé zjištění, že obviněný jednal úmyslně, ale je nezbytným prokázat také to, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku u tohoto trestného činu uvedeného. On však nebyl ani srozuměn s tím, že údajný pachatel může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem, kdy s ohledem na rychlost sledu událostí nevěděl, že jeho bratr má u sebe nůž ani jej neviděl v okamžiku, kdy jej použil proti poškozenému. Jestliže zůstaly po vyčerpání všech dosažitelných důkazů vzhledem k jeho obhajobě pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro posouzení zavinění, zejména i úmyslu přivodit následek uvedený v § 140 odst. 1 tr. zák., mělo být rozhodnuto v jeho prospěch na základě principu in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny.

17. Má tedy za to, že popis skutku v odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně a soudy učiněná skutková zjištění nedovolují ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. hmotněprávní závěr o tom, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ale jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku.

18. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 74 T 7/2023 ze dne 20. 12. 2023, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 20/2024 ze dne 23. 4. 2024 zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

19. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce) k podaným dovoláním vyplývá, že dovolací námitky obviněných jsou opakované; současně je zřejmé, že primárně míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění.

20. Namítá-li obviněný P. H. extrémní rozpory související s důkazem v podobě kamerového záznamu, lze podle státního zástupce odkázat na body 15–16 rozsudku vrchního soudu, kde v návaznosti na pečlivé, přehledné a logické úvahy obsažené v rozsudku městského soudu tuto otázku řeší. Dospívá přitom ke správnému a dostatečně odůvodněnému závěru, že kamerový záznam není izolovaným či osamoceným důkazem, přičemž ve spojení s dalšími provedenými důkazy lze na jeho základě dospět ke spolehlivému závěru o vině. Podle státního zástupce lze souhlasit, že kamerový záznam ve spojení s dalšími provedenými důkazy umožňuje učinit bez důvodných pochybností závěr, dle kterého obviněný P. H. poskytl druhému obviněnému při útoku nožem významnou a plně vědomou součinnost. To posléze plně odůvodňuje též soudy zvolenou právní kvalifikaci jeho jednání jako pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Žádný zjevný rozpor ve smyslu ustálené judikatury zde konstatovat nelze, stejně tak jako obviněnými namítanou vadu opomenutých důkazů. Městský, tak i vrchní soud na uplatněné důkazní návrhy obviněných reagovaly, a to tak, že je zamítly (viz bod 95 a 96 rozsudku městského soudu či bod 9 rozsudku vrchního soudu). Důkazní návrhy tedy nebyly opomenuty, naopak o nich bylo v souladu s ustálenou judikaturou rozhodnuto, současně bylo v rámci odůvodnění vysvětleno, proč došlo k zamítnutí důkazních návrhů. Dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nebyl naplněn ani v jedné z naznačených alternativ („zjevné rozpory“ či „opomenuté důkazy“).

21. Podle státního zástupce soudy správně zjištěný skutkový stav též přiléhavě právně kvalifikovaly. Z hlediska obviněnými zpochybněné právní kvalifikace skutku jako zločinu vraždy ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 1 tr. zákoníku dostatečným a logickým způsobem přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů po právní stránce konstatovaly existenci úmyslu směřujícího k usmrcení poškozeného, jakož i existenci vzájemného srozumění obviněných.

22. Nad rámec úvah obsažených v přezkoumávaných rozhodnutích z hlediska uplatněných dovolacích námitek státní zástupce dodal, že dovolací argumentace obviněných reálně vůbec nesměřuje do hmotně právního posouzení, jak obvinění formálně deklarují, nýbrž v podstatě výlučně cílí do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Nedostatky právní kvalifikace obvinění budují na podkladě svého vlastního hodnocení důkazů a vlastní představy o skutkových zjištěních, nikoliv na podkladě skutkových zjištění soudů, jež jsou ovšem východiskem pro ověření správnosti právní kvalifikace. Obviněnými zmíněné vady právního posouzení tedy nejen že nejsou dány, dokonce ani nejsou fakticky tvrzeny, pouze jsou formálně deklarovány.

23. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

24. Na vyjádření státního zástupce reagoval prostřednictvím své obhájkyně obviněný R. H., který v rámci své repliky vyjádřil nesouhlas s argumentací státního zástupce, že obvinění v podstatě opakují skutečnosti, se kterými se soudy správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Uvedl, že jeden z důvodů podaného dovolání shledal v tom, že již soud prvního stupně přiřadil k neprovedenému důkazu výslechem svědka V. S. odůvodnění, které vůbec k návrhu tohoto důkazu nepatřilo. Obviněný R. H. opakovaně žádal provedení výslechu svědka, který byl, jak je z kamerového záznamu evidentní, potyčce přítomen a z bezprostřední blízkosti incident sledoval, k prokázání toho, že incident ve fyzické rovině inicioval vůči obviněnému R. H. poškozený. Z odůvodnění městského soudu o zamítnutí provedení tohoto důkazu pak irelevantně vyplývá tvrzení o tom, zda mohl svědek napomoci obhajobě bratra obviněného ohledně toho, zda viděl či neviděl nůž. Za tímto účelem však provedení důkazu navrhováno nebylo, a soud tedy relevantní důvody stran neprovedení důkazu nesdělil. Vrchní soud pouze uvedl, že „se s argumentací a skutkovými závěry Městského soudu v Praze plně ztotožňuje a na tyto závěry rozvedené v odůvodnění napadeného rozsudku bezezbytku odkazuje“. Není tedy zřejmé, jak může odůvodnění postupu soudu o zamítnutí navrhovaného důkazu spočívat v tom, že by tento důkaz nepomohl panu P. H., když ten jej ani nenavrhoval. Z jakého důvodu nebyl důkaz proveden k návrhu obviněného R. H. nebylo dosud nikým odůvodněno, když nebylo ani zohledněno, který z obviněných důkaz na svou obhajobu navrhuje.

25. Státní zástupce rovněž nereflektuje tvrzení obviněného, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a to i přesto, že obviněný již ve svém odvolání doložil na podporu svých tvrzení, že fyzický konflikt neinicioval, fotografií stěžejní části kamerového záznamu. Odvolací soud se ke skutkové stránce vyjádřil pouze v tom rozsahu, že se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně. Obviněný v této souvislosti doplnil kopii části kamerového záznamu v čase 19:24:46 a 19:24:47, kterou soud prvního stupně odůvodnil skutkový závěr, že obviněný R. H. zaútočil na poškozeného, ač na těchto snímcích ani není vidět.

26. Rovněž poukázal, že samotná výpověď poškozeného potvrdila, že dostal první ránu od obviněného P. H., nikoli R. H. I z následné argumentace obou soudů lze dovodit, že je posouzení skutkového stavu ohledně toho, kdo předmětný konflikt ve fyzické rovině inicioval, zásadní pro následnou trestněprávní kvalifikaci jednání obviněných. Pokud soudy nevyhodnotily jím navrhovaný důkaz jako relevantní, měly své stanovisko řádně odůvodnit.

27. Závěrem dovolatel setrval na svém dovolacím návrhu, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024 sp. zn. 7 To 20/2024 v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Přípustnost a důvodnost dovolání

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

29. Obvinění předně uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

30. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

31. Oba obvinění současně odkázali na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí „na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 32. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu rovněž shledal, že v dovolání deklarované námitky obvinění uplatnili již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí.

33. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., oba obvinění jej uplatnili v jeho první a třetí alternativě, neboť vytýkají, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací námitky proti učiněným skutkovým zjištěním obsahují nesouhlas obviněných, že byli uznáni vinnými na základě skutkového stavu a důkazů, které oba nižší soudy vyhodnotily podle jejich názoru nesprávně.

Svými námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, obvinění ve skutečnosti brojí proti rozsahu a způsobu vyhodnocení důkazů ze strany obou soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. V důsledku toho shledali, že skutková zjištění stran jim přisouzené trestné činnosti, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neodpovídají obsahu provedených důkazů, tedy jsou s nimi ve zjevném rozporu. To platí zejména ve vztahu k námitkám obviněného R. H., že soudy nesprávně posoudily, kdo fyzický konflikt inicioval, když dospěly k závěru, že fyzickou rovinu konfliktu iniciovali oba obvinění společně, přestože je z kamerového záznamu zřejmé, že se s poškozeným začali hádat, obviněný P.

H. do něj strčil a on je poté napadl, že on sám se do fyzického konfliktu zapojil až poté, co byl poškozeným napaden, a jestliže obviněný P. H. namítá, že se necítí být vinen oběma přisouzenými skutky, ale toliko přečinem výtržnictví, že soud dovozuje jeho vinu pokusem vraždy toliko z kamerového záznamu z 29. 4. 2023, který vykládá jednostranně, když hodnotí záznam z pohledu umístění kamery a nikoli z jeho pohledu a jeho vnímání incidentu, zpochybňuje skutkový závěr soudu, že musel nůž v rukou R.

H. vidět, poukazuje, že od výkřiku poškozeného, že je pobodán měl cca pouze 13 sekund, aby mohl nůž v rukou obviněného R. H. uvidět, že většinu doby stál za poškozeným a snažil se jej od R. H. odtrhnout a další.

34. Takto koncipované námitky však směřují proti skutkovým zjištěním obsahujícím nesouhlas obviněných s tím, kterak soudy nižších instancí vyhodnotily ve věci provedené důkazy stran projednávaného jednání, přičemž činí vlastní hodnotící úvahy, na jejichž podkladě předkládají vlastní skutkovou verzi, podle které se zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku nedopustili. Dovolatelé se tedy v podstatě domáhají toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jejich představám odpovídajícím způsobem. Taková vadná zjištění však v posuzované věci dána nejsou, když z rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze nikterak vyvodit, že by se soudy v nyní posuzovaném případě dopustily jakéhokoliv svévolného hodnocení důkazů v neprospěch obviněných. 35. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

36. Není pochyb o tom, že soud prvního stupně odvodil své skutkové závěry z výsledků provedeného obsáhlého dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o trestném jednání obou obviněných. Dostatečné ukotvení skutkových závěrů shledal nejen ve výpovědi poškozeného P. Š., svědkyně E. H. a znaleckých posudků – z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství k posouzení charakteru a četnosti poranění poškozeného P. Š., z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie k osobám obviněných, ze zvukového záznamu na linku 112 HZS zachycujícího oznámení napadení poškozeného volající D. P., ale zejména vycházel z kamerového záznamu, na kterém je zachycen skutkový průběh jednání obou obviněných vůči poškozenému, zejména jejich agresivita a neadekvátnost jejich násilného jednání. Nutno poukázat i na listinné důkazy, z nichž lze zmínit odborná vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a genetiky, z oboru kriminalistiky, odvětví analýzy dat a zkoumání nosičů dat, lékařské zprávy ohledně zdravotního stavu poškozeného, protokoly o prohlídce těla obviněných R. H. a P. H., protokoly o vydání věcí, dechové zkoušky, testy na drogy u obviněných, protokol o ohledání místa činu, včetně náčrtku a fotodokumentace a další.

37. Těmto důkazům byla oběma soudy nižších stupňů důvodně přiznána věrohodnost, přičemž není důvod od skutečností z nich jednoznačně a bezpochybně vyplývajících, odhlížet. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, se rozhodně nejedná o žádný zjevný rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).

38. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud konstatuje, že Městský soud v Praze realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových a právních závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Vrchní soud v Praze, který odvolání obviněných řádně přezkoumal a se všemi jejich námitkami se přesvědčivě vypořádal.

39. Za relevantní nelze považovat ani tvrzení obviněného P. H., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. „in dubio pro reo“, když nebyly ani po vyčerpání všech důkazů odstraněny pochybnosti a okolnosti důležité pro posouzení jeho zavinění. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury lze v tomto směru poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, nebo na nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14.

40. Oba obvinění dále namítali, že ve vztahu k některým skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, konkrétně návrh obviněného R. H. na výslech svědka V. S., který byl přítomen na místě incidentu, a vyšetření na polygrafu a rekonstrukci činu ke skutečnosti, že nůž v ruce R. H. neviděl, navrhované obviněným P. H. Předmětné konstatování lze sice podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, nicméně je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde.

41. Nejvyšší soud k této problematice považuje za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04, a další), když mj. konstatoval, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také pokud jim nevyhoví ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení sp. zn. 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (dále srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009). Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.

42. V projednávané trestní věci zejména soud prvního stupně vzal v potaz obviněnými učiněné důkazní návrhy, přičemž věcně, přesvědčivě a obsáhle odůvodnil, proč považoval jejich provedení za nadbytečné. Pokud obvinění vznáší výhrady vztahující se k otázce neprovedených důkazů, potom Nejvyšší soud odkazuje na skutečnosti zmíněné v rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího a dodává, že na návrhy obviněných na doplnění dokazování bylo soudy reagováno a tyto rovněž dostatečně vysvětlily, proč nepovažují provádění dalšího dokazování za nezbytné (viz body 95.- 96. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a rovněž body 8. - 9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

43. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění vyjadřují nesouhlas s právním hodnocením posuzovaného jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Nejvyšší soud nicméně shledal, že obě dovolání jsou sice formálně opřena o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., z jejich obsahu je ale zřejmé, že námitky obviněných víceméně nesměřují vůči vlastnímu právnímu hodnocení posuzovaného jednání.

44. Jak vyplývá z obsahu podaných mimořádných prostředků, dovolatelé svou argumentací, kterou uplatnili již v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., především brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a proti skutkovému základu výroku o vině. Tak je tomu v případě, když obviněný R. H. namítá, že z obsahu provedených důkazů, zejména z kamerového záznamu, nemůže obstát právní posouzení předmětného skutku jako pokusu vraždy, nýbrž se zcela zjevně jednalo toliko o rvačku, v rámci které pod silným vlivem alkoholu a rozrušení z obav o bratra způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví; obviněný P. H. zpochybňuje subjektivní stránku přisouzeného zločinu tvrzením, že nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání směřujícího k úmyslnému usmrcení jiného, neboť z kamerového záznamu nevyplývá, že by věděl, že jeho bratr má u sebe nůž a ani jej neviděl v okamžiku, kdy jej použil proti poškozenému; nemohl tedy vědět o důsledku útoku, když rovněž odmítá, že by s obviněným R. H. byli vedeni společným úmyslem. Měl za to, že se všichni pouze perou a jeho jednání tak mělo být posouzeno toliko jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

45. Podstatou zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslné usmrcení jiného člověka. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Úmysl pachatele se musí vztahovat ke způsobení smrti, tzn. že pachatel musí být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním způsobí smrt jiného člověka. Význam při řešení otázky, zda byl pachatel srozuměn se způsobením smrti, má přitom zejména charakter prostředku, jímž pachatel na poškozeného útočil, intenzita vedení útoku (například počet a síla úderů či bodných ran), konkrétní místa na těle poškozeného, na něž pachatel útočil, tedy zda byly rány či údery vedeny proti těm místům na těle, kde se nacházejí životně důležité orgány (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 2 To 116/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010 či ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 5/2003). Nelze opomíjet ani tělesnou konstituci oběti. Bez významu nemusí být ani prostředí a vnější podmínky. Zohledňován by měl být rovněž důvod, který vedl k útoku proti jinému člověku, či charakter předchozích vztahů mezi pachatelem a poškozeným. Na druhou stranu, nepodaří-li se spolehlivě zjistit, jakou pohnutkou byl pachatel k vraždě veden, nelze z toho bez dalšího usuzovat na chybějící úmysl způsobit postižnému smrtelný následek, jestliže je tento úmysl dostatečně zřejmý z jiných okolností výše uvedených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010). Přihlížet lze také i k verbálním či jiným projevům pachatele před útokem.

46. Obecně je třeba ve vztahu k otázce zavinění konstatovat, že zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dáno v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

47. Soud prvního stupně v bodech 88. až 93. rozsudku konstatoval, že oba obvinění chtěli potrestat poškozeného za dřívější incident se psem, verbálně a fyzicky jej napadli, ovšem když si to poškozený nenechal líbit a začal se bránit, a dle záznamu fyzicky zjevně měl nad oběma obviněnými převahu, rozhodl se obviněný R. H. k fyzickému napadení poškozeného za užití nože, a to takovým způsobem, kdy nožem bodal poškozeného velkou silou, opakovaně a do horní části těla, do břicha a do hrudníku, tedy do oblastí, kde jsou uloženy životně důležité orgány, kdy nutně musel vědět, že při takovémto způsobu útoku může poškozený zemřít (a on by v důsledku útoku i zemřel), přesto na něj takovým způsobem opakovaně zaútočil.

48. Pokud obviněný R. H. na svoji obhajobu uváděl, že poškozeného nechtěl usmrtit, soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný nepochybně jednal přinejmenším v úmyslu eventuálním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když věděl, že svým jednáním může způsobit porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Tedy zájmu na ochraně života, kdy pro případ, že takový následek způsobí, s tím byl srozuměn. K tomuto závěru přitom soud dospěl ze způsobu aktivního jednání obviněného (ze způsobu útoku, jeho zacílení, rychlosti pohybů a typu použité zbraně), které neumožňovalo obviněnému kontrolovat hloubku a přesný průběh útoku nožem.

Dovolatel tak nebyl schopen řízeně vyloučit vznik život ohrožujících zranění, s takovým následkem byl nicméně zcela jistě srozuměn. V tomto směru lze dodat, že judikatura Nejvyššího soudu shledává nepřímý úmysl u trestného činu vraždy i v tom případě, pokud je dostatečně zřejmý z okolností a intenzity vykonaného útoku, zejména použije-li pachatel zbraň, o které ví, že je svou povahou způsobilá jiného usmrtit, a vede útok záměrně proti těm částem těla poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.

12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010). Soud v rámci úvah o tomto závěru akcentoval, že obviněný s nožem operoval v oblasti hrudníku a břicha poškozeného a bylo tak pouze otázkou náhody, jakou intenzitou a kam přesně byl poškozený nakonec zasažen. Nejvyšší soud nad rámec úvah soudu prvního stupně také považuje za vhodné akcentovat výpověď znalce MUDr. Prim. Jiřího Hladíka z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (body 14. – 19. rozsudku soudu prvního stupně), který se vyjádřil tak, že útok vedený ostrým hrotnatým nástrojem a velkou silou do míst, kde jsou uloženy důležité životní orgány (levá polovina hrudníku a břicha) vedl k vážným poraněním, přičemž objektivně utrpěná poranění by bez včasné odborné lékařské pomoci spočívající v urgentním operačním zákroku vedla do více desítek minut k šoku z nadměrných krevních ztrát a poté, ke smrti.

V případě, že by nebylo provedeno sešití nervů levé horní končetiny, došlo by k trvalému částečnému ochrnutí levé horní končetiny. Mimo to v oblasti bodných ran vlevo vpředu na hrudníku ve výši 4.-7. mezižebří je uloženo srdce a hrudní srdečnice, kdy při jejich zasažení bodným nástrojem mohlo dojít ke smrti zakrvácením hrudní dutiny v průběhu několika minut. Důležité v dané souvislosti ovšem podle Nejvyššího soudu je, že se rozhodně nedá hovořit o tom, že by bylo jednání obviněného R. H. z jeho strany plně kontrolované, pachatel tedy nemohl v době útoku odhadnout hloubku rány nebo intenzitu tlaku.

A to zejména vzhledem k rychlosti provedeného útoku, kdy poškozený evidentně útok neočekával a ani nemohl, ale zejména vzhledem k opilosti obviněného, takže ani objektivně nebyl schopen způsob útoku kontrolovat a ani nekontroloval, když připouští, že se jedná o jeho nůž, svoji obhajobu však v podstatě postavil na tom, že si vzhledem k vlivu alkoholu vše z toho dne ani přesně útok nožem nepamatuje, neví kam ani kolikrát poškozeného bodal, pamatuje si tak dvě nebo tři bodnutí, ani jakou silou bodal, bylo to v afektu, takže asi silou.

49. Touto námitkou se rovněž zabýval i odvolací soud, který správně upozornil na skutečnost (bod 14 rozsudku odvolacího soudu), že soud prvního stupně nepřipisoval obviněnému přímý úmysl, tedy, že by obviněný chtěl poškozeného usmrtit. Odvolací soud dodal, že zavinění obviněného obsahovalo vědomostní i volní složku eventuálního úmyslu. Akcentoval, že každému dospělému člověku je na první pohled zřejmé, že zasadí-li někdo někomu velkou silou pět bodných ran do levé části hrudníku a břicha, musí nutně vědět a zároveň předpokládat (tedy být srozuměn), že ho při takovém způsobu napadení (útoku) může usmrtit. O tom, kdo byl iniciátorem vzniklého konfliktu, přitom není žádných pochyb. Vzhledem k objektivně smrtícímu charakteru jednání obviněného a k existenci nepřímého úmyslu tak vyhodnotil odvolací soud, že zjištěný skutek nemohl být považován za trestný čin rvačky kterou se rozumí vzájemné napadání nejméně tří osob, při kterém se střídá útok a protiútok a v důsledku toho se všichni účastníci rvačky navzájem ohrožují na životě nebo na zdraví. Všichni účastníci rvačky jsou navzájem útočníky, a proto není žádná osoba nebo skupina osob v postavení napadeného (obránce). V nyní projednávané věci však poškozenému jednoznačně přísluší postavení obránce, což vylučuje aplikaci tohoto zákonného ustanovení. Z tohoto hlediska je nutno odmítnout i jakékoli další úvahy obviněného o trestném činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku.

50. V podstatě na skutkovém základě jsou založeny námitky obviněného P. H. zpochybňující subjektivní stránku mu přisouzeného zločinu tvrzením, že z kamerového záznamu nevyplývá jeho vědomost o tom, že jeho bratr má u sebe nůž, neboť nůž v jeho ruce neviděl, a to ani v okamžiku, kdy jej použil proti poškozenému. Stejně jako spoluobviněný R. H. pak argumentuje tím, že měl za to, že se všichni pouze „perou“, tedy zřejmě ve smyslu ustanovení o trestném činu rvačky, popřípadě výtržnictví. Nicméně i v rozsahu těchto námitek lze znovu poukázat na velmi podrobně vykonané dokazování, které umožnilo učinit závěr o vině obviněného bez důvodných pochybností, a to pochopitelně též z hlediska subjektivní stránky daného zločinu.

51. K této argumentaci Nejvyšší soud dodává, že se jí oba soudy nižších instancí podrobně zabývaly. Soud prvního stupně k posouzení společného úmyslu mimo jiné konstatoval, že obhajoba obviněného je vyvrácena obsahem kamerového záznamu, nadto to vyplývá ze samotného provedení útoku z něhož je jasné, průkazné a zřetelné, že minimálně „…v čase 19:26:02 hod. obviněný R. H. ve své pravé ruce drží nůž o délce čepele cca 10 cm, kterým se snaží bodnout poškozeného do horní poloviny těla, poškozený se snaží levou rukou útok vykrýt, tu se mu však snaží přidržet svojí zdviženou levou rukou obviněný P. H., který musí tento nůž s jistotou vidět, neboť ho má vzhledem ke svému postavení v zorném úhlu, když zdvižená ruka mu ve výhledu na nůž nijak nepřekáží a R. H., držící nůž v pravé ruce, stojí hned vedle P. H. po jeho levé straně“ (k tomu srov bod 73. rozsudku soudu prvního stupně).

52. Není tedy sporu o tom, že obviněný P. H. o tomto způsobu útoku na poškozeného ze strany svého bratra věděl, přesto se do něj aktivně zapojil, když se snažil poškozenému zabránit, aby útok R. H. mohl odvrátit. Přitom poškozeného chytil levou rukou přes rameno do tzv. kravaty a pravou rukou jej držel za hlavu, a to za situace, kdy věděl, že R. H. útočí na takto znehybněného poškozeného nožem, a to opakovaně, velkou silou a do horní části těla. I obviněný P. H. musel mít nutně povědomí o tom, že v důsledku útoku, do nějž se takto aktivně zapojil, může dojít ke smrti poškozeného, a s touto možností byl srozuměn. Nepochybně tak jednal v úmyslu eventuálním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

53. Tento závěr potvrdil i odvolací soud, který uvedl, že „…jestliže v zásadě všechny bodné rány byly poškozenému zasazeny až v době, kdy obviněný P. H. evidentně věděl, že jeho bratr v dané fázi konfliktu útočí proti tělu poškozeného nožem, a přitom poškozeného v tento moment držel v kravatě, pak se svým jednáním jednoznačně podílel na tom, aby se poškozený nemohl proti útoku nožem bránit a aby takový útok byl úspěšně realizován. Tím poskytl obviněnému R. H. významnou součinnost při útoku zbraní, jež je při zaznamenaném způsobu jejího použití schopná přivodit smrtelný následek, což obviněný P. H. v daný okamžik nepochybně věděl a musel s takovým následkem být srozuměn. Proto bylo jeho jednání správně posouzeno jako spolupachatelství k pokusu zločinu vraždy. Na tomto závěru nemůže nic změnit fakt, že se podílel na útoku jen držením poškozeného a že na tomto způsobu útoku nebyli oba obvinění předem domluveni.“

54. Pokud jde o posouzení jednání obviněných jako spolupachatelů podle § 23 tr. zákoníku, Nejvyšší soud připomíná, že spolupachatelství spočívá v tom, že trestný čin je spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob. Podle ustálené judikatury přitom není spolupachatelství podmíněno tím, že by každý ze spolupachatelů musel svým jednáním naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o který se jedná. V této souvislosti je na místě poukázat na právní závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, podle něhož „spolupachatelství je činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání“.

55. Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, který musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Pro právní posouzení trestní odpovědnosti obviněných ani není rozhodné, jakými konkrétními úkony či jakým přesným podílem se každý z nich na trestné činnosti podílel (k tomu srov. např. č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 11 Tdo 482/2011, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 712/2017, a další).

56. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, publikovaného pod č. 49/2009-I Sb. rozh. tr., „spolupachatelství z hlediska § 23 tr. zákoníku vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu“. Obdobné právní závěry vyplývají též z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 885/2009, uveřejněného pod č. 42/2010 Sb. rozh. tr.

57. Objektivní průběh skutkového děje a shodný úmysl obou obviněných pak podle soudu prvního stupně prokazuje rovněž kamerový záznam, na němž je celý incident zachycen (srov. body 61. – 78. rozsudku odvolacího soudu). Skutečnost, že se věc odehrála náhodně, bez předchozí výslovné dohody a koordinace spoluobviněných tak rozhodně nevylučuje posouzení jednání obviněného P. H. jako spáchaného ve spolupachatelství. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů nižších stupňů ztotožňuje.

58. V návaznosti na shora uvedená východiska není pochyb o tom, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, je evidentní, že obvinění svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnili všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

59. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatele již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňoval, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 3–30), a rovněž poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 7–10). Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani z toho vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je obviněným P. H. namítáno.

IV. Závěrečné shrnutí

60. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných R. H. a P. H. proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněná odmítl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 10. 2024

JUDr. Antonín Draštík předseda senátu