11 Tdo 813/2025-279
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2025 o dovolání obviněného M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 5. 2025, sp. zn. 31 To 36/2025, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 T 23/2024,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 12. 2024, sp. zn. 3 T 23/2024, byl obviněný M. V. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za sbíhající se přečiny poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 1. 2024, sp. zn. 6 T 11/2024, který nabyl právní moci téhož dne, byl odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému též uložen trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných na str. 2 a 3 výroku rozsudku. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 1. 2024, sp. zn. 6 T 11/2024, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že: v přesně nezjištěném období nejméně od 6. 1. 2023 a nejpozději do doby počátku povolené návštěvy ve Věznici XY, realizované dne 8. 1. 2023 ve 12:30 hodin, jako odsouzený vykonávající trest odnětí svobody ve výměře 12 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, uložený mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 12/2022 ze dne 14. 3. 2022, který ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 127/2022 ze dne 17. 5. 2022 nabyl právní moci téhož dne, se záměrem si neoprávněně obstarat do Věznice XY psychotropní látku metamfetamin, a ačkoli si byl vědom, že tím závažným způsobem porušuje regulovaný a kontrolovaný režim daný zejména ustanovením § 28 odst. 1 a § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, zneužil povolených telefonických hovorů určených k sociálním kontaktům s rodinnými příslušníky a blízkými osobami a telefonicky se z objektu Věznice XY, XY, domluvil na neoprávněném opatření a následném vnesení psychotropní látky metamfetamin do věznice s M.
K. (zemřelou dne 31. 10. 2024), kterou instruoval, jaké množství této látky má připravit, jakým způsobem ji má zabalit, vnést do věznice a předat mu během návštěvy, a na základě těchto pokynů zemřelá M. K. opatřila, dne 8. 1. 2024 v čase 12:25 hodin pronesla dva balíčky obsahující celkem 5 sáčků se žlutou krystalickou látkou o hmotnostech 0,42 g, 0,45 g, 0,47 g, 0,37 g a 0,45 g bez obalů do XY, a během povolené návštěvy realizované bez využití dělící přepážky téhož dne v době od 12:30 hodin do 14:00 hodin v nestřeženém okamžiku poskytla tyto balíčky i s jejich obsahem M.
V., který je při sobě neoprávněně přechovával až do doby důkladné osobní prohlídky následující po návštěvě v čase 14:15 hodin na prohlídkové místnosti Věznice XY, kdy u něj příslušník Vězeňské služby ČR oba tyto balíčky nalezl, přičemž v zajištěných pevných látkách o celkové hmotnosti 2,16 g bez obalů bylo chemickým zkoumáním prokázáno celkem 1,6 g čistého metamfetaminu, který patří mezi psychotropní látky uvedené v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, a uvedeného jednání se M.
V. a zemřelá M. K. dopustili s vědomím, že se o takovou látku jedná, a ačkoliv nedisponovali povolením k zacházení s psychotropními látkami.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. 5. 2025, sp. zn. 31 To 36/2025, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného odsoudil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvacetičtyř) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku obviněnému rovněž uložil trest propadnutí věci blíže specifikované na str. 1 výroku rozsudku. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 3. 2023, č.j. 2 T 5/2023-88, který byl obviněnému doručen dne 10. 3. 2023 a nabyl právní moci dne 21. 3. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změn.
4. Z hlediska rekapitulace dosavadního průběhu řízení lze připomenout, že Okresní soud v České Lípě poprvé rozhodoval rozsudkem ze dne 15. 7. 2024, sp. zn. 3 T 23/2024, jímž obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprostil. K odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci svým usnesením ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 31 To 314/2024, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ten poté v intencích zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu doplnil dokazování, důkazy nově hodnotil a rozhodl rozsudkem ze dne 13. 12. 2024, sp. zn. 3 T 23/2024. Na podkladě odvolání, která proti tomuto rozsudku podal obviněný M. V., rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci výše již citovaným rozsudkem ze dne 2. 5. 2025, sp. zn. 31 To 36/2025.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadl obviněný M. V. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, směřujícím do výroku o vině i do výroku o trestu napadených rozhodnutí, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj., že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
6. Obviněný uvedl, že aniž by existovaly důkazy o jeho vině, soudy svá rozhodnutí opřely o pouhé domněnky a úvahy, že musel být minimálně srozuměn s tím, že se v tašce, kterou našel po skončení návštěvy ve vedlejší místnosti ve věznici, nachází pytlíčky s drogami. Tento závěr však nebyl nikterak prokázán, přičemž nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec, když navíc byl v řízení proveden a hodnocen nepřípustný důkaz. Skutková zjištění soudů obou stupňů jsou tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy a došlo k porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny.
7. Připomněl, že napadená rozhodnutí, nejsou prvními v této věci, kdy již jednou bylo ve věci rozhodnuto soudem prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 7. 2024, kterým byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. Tento rozsudek však byl odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání. K tomu uvádí, že v rámci nového projednání nedošlo k žádné změně okolností. Původní zrušený rozsudek soudu prvního stupně obsahoval logické odůvodnění reflektující zejména skutečnost, že kamerové záznamy ve skutečnosti nikde jasně a prokazatelně neukazují, že by zemřelá M. K. měla v rámci návštěvy ve Věznici XY dne 8. 1. 2023 obviněnému něco předat. Soud se tak zcela logicky přiklonil k tomu, že v okamžiku, kdy není možné mít s jistotou za prokázané, že by jednak mělo dojít k předání tašky obviněnému ze strany M. K., jednak, že měl znát obsah tašky nalezené ve vedlejší místnosti, je nutné postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.
8. I v rámci odůvodnění nyní napadeného rozsudku soud prvního stupně uvádí, že v rámci nového projednání věci byly kamerové záznamy opětovně přehrány se zvětšením záznamu, přičemž je patrné, že se M. K. obviněného dotýkala, ovšem „předání jakéhokoliv předmětu mezi obžalovanými není ze záznamu patrno.“ Soud prvního stupně tak v zásadě i při svém druhém rozhodování dospěl k tomu, že zjištěný skutkový stav odpovídá tomu, co bylo zjištěno i při prvním rozhodování ve věci. Zdůraznil, že svědci R. a F., kteří byli ve věci vyslechnuti u hlavního líčení potvrdili, že ve vedlejší místnosti bylo víc věcí, byl zde nepořádek, přičemž obviněný se nepochybně mohl k tašce dostat až v této místnosti, aniž by měl s ohledem na zdejší nepořádek znát její obsah. Svědek R. pak dokonce uvedl, že viděl obviněného, jak si zde něco bere z lavičky. Zatímco tedy při prvním rozhodování soud prvního stupně vycházel ze svého vnitřního přesvědčení, po vrácení věci odvolacím soudem je patrné, že se snažil jen naplnit jeho pokyny a nemohl v zásadě rozhodnout jinak, což je dle přesvědčení obviněného patrné i z jeho odůvodnění. Tento zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem uplatňoval v rámci odvolacího řízení.
9. Poukazuje tedy, že soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku provedené důkazy prakticky nehodnotil, naopak sám vedl s některými důkazy (viz výše ohledně kamerových záznamů) polemiku. Z toho důvodu nemohl rozsudek soudu prvního stupně obstát. Ačkoliv je hodnocení důkazů doménou soudu prvního stupně, jeho obhajobu následně vyvracel až odvolací soud, který argumentaci obviněného bez jakékoliv důkazní opory odmítl. Obviněný k věci uvedl, že mu pytlík nebyl předán, ale našel jej po odchodu z návštěvní místnosti ve vedlejší místnosti na lavičce a tento vzal, aniž by znal jeho obsah, protože byl zvědavý. Poukázal na absenci daktyloskopických stop na zajištěných sáčcích s drogami nejen jeho, ale i dalších osob, které by však v případě, že by s předmětným pytlíkem nakládal on nebo M. K. musely být nalezeny, jelikož ani jeden z nich neměl v průběhu návštěvy rukavice. To svědčí o tom, že s pytlíkem musela nakládat jiná osoba, resp. není známo, jak se pytlík na lavičku dostal. Jeho výpověď je prokazována výpověďmi svědků F. a R., když co se týče výpovědi svědka Š., jehož úřední záznam o podaném vysvětlení nebyl použitelný jako důkaz v trestním řízení, nevypověděl k věci prakticky nic, na případ si vůbec nevzpomínal.
10. Obviněný též vyjádřil nesouhlas se závěry soudů, že jeho jednání prokazuje obsah zajištěné telefonní komunikace mezi ním a M. K., kdy opětovně poukazuje, že tato nebyla míněna vážně a že velká část hovoru byla míněna jako nadsázka. Nadto kromě obsahu hovorů je třeba k posouzení věrohodnosti jeho výpovědi hodnotit také formu těchto hovorů, kdy z odposlechu následujícího po spáchání údajného skutku je zřejmé jeho překvapení z toho, že u něj byla nalezena droga, kterou předtím sám našel. Pokud odvolací soud hodnotí pouze část odposlechů, pak uvádí, že jako důkaz byly na návrh obhajoby přímo přehrány také zbývající odposlechy, které naopak potvrzují verzi obhajoby. Tyto odposlechy však v rámci hodnocení důkazů již nejsou vůbec reflektovány, ačkoliv mají na skutková zjištění velice zásadní vliv. Nadto zdůraznil, že část hodnocených odposlechů je v ostrém rozporu s provedeným dokazováním, kdy i soud prvního stupně jednoznačně konstatuje, že ze zachycených kamerových záběrů není vidět, že by měla M. K. obviněnému při návštěvě něčeho předat. Naopak svědek R. uvedl, že si obviněný vzal něco, co leželo ve vedlejší místnosti.
11. Soudu prvního stupně rovněž vytýká, že vycházel ze služebního záznamu na č. l. 14, který měl být proveden po vrácení věci k novému projednání. Je přesvědčen, že tento záznam nemůže v žádném případě být proveden jako důkaz v trestním řízení, k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03, týkající se procesní nepoužitelnosti záznamu o podaném vysvětlení, jehož závěry ocitoval, přičemž má za to, že tyto dopadají i na předkládanou věc. Rovněž dodal, že záznam na č. l. 14 spisu je obyčejnou listinou, z níž není zřejmé, na základě kterého zákonného ustanovení byla sepsána. Fakticky má ovšem nepřípustným způsobem reprodukovat něco, co je ovšem nezbytné zachytit procesně použitelným způsobem, což učiněno nebylo. Ke služebnímu záznamu tak nemělo být v řízení před soudem vůbec přihlíženo.
12. Má tedy za to, že dokazování bylo po vrácení věci zpět soudu prvního stupně doplněno takovým směrem, aby jej bylo možné za každou cenu odsoudit, což vyplynulo z pokynů odvolacího soudu. Odvolací soud následně v zásadě již svým rozhodnutím tento postup potvrdil, když za tímto účelem vycházel do značné míry pouze ze svých úvah. Úvahy soudu prvního stupně a některé provedené důkazy mají za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
13. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. podle § 265l tr. ř. napadené usnesení (pozn. správně rozsudek) Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 2. 5. 2025, č. j. 31 To 36/2025-234, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 12. 2024, č. j. 3 T 23/2024-203, zrušil a věc vrátil soudům nižších stupňů k novému projednání.
14. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce) k podanému dovolání vyplývá, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá pouze dílčí námitka údajné procesní nepoužitelnosti některých provedených důkazů, kterou obviněný uplatňoval v již předchozích fázích řízení, přičemž se s ní adekvátním způsobem a věcně správně vypořádal odvolací soud. K tomu státní zástupce připomněl závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002. 15. Pokud jde o námitku procesní použitelnosti rozporovaného služebního záznamu, z obviněným předestřené judikatury zřetelně vyplývá, že procesně nepoužitelné jsou úřední záznamy o podání vysvětlení osob, přičemž tuto procesní nepoužitelnost nelze v řízení obcházet např. výslechem služebních osob, jimž bylo vysvětlení podáno nebo jež se takového podání vysvětlení účastnily. Podle státního zástupce se však o takovou situaci v dané věci zjevně nejedná, neboť rozporovaný služební záznam se netýká podání vysvětlení některé osoby, ale zaznamenává konkrétní průběh zákroku, tj. činnost a zjištění v průběhu služby příslušníka Vězeňské služby ČR. Na použitelnosti této listiny z hlediska § 89 odst. 2 tr. ř. nemůže podle státního zástupce ničeho měnit ani skutečnost, že na uvedené listině není (údajně) specifikován právní předpis, na jehož základě byla vyhotovena. Nadto nelze přehlédnout, že z uvedeného záznamu vyplývá v podstatě pouze ta nesporná okolnost, že u obviněného byly zajištěny drogy, což ostatně ani sám nepopírá a rozporuje pouze způsob, jakým se dostaly do jeho dispozice. Uvedenou námitku proto vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
16. Pokud jde o první alternativu uplatněného dovolacího důvodu, za obsahově odpovídající nelze podle státního zástupce považovat námitky, jimiž obviněný poukazuje na obsah výpovědi některých svědků, absenci daktyloskopických stop na zajištěných sáčcích nebo odlišný způsob hodnocení obsahu telefonické komunikace, což dle jeho názoru podporuje jeho obhajobu a tyto důkazy mají vyvracet závěr soudů o jeho vině. V tomto smyslu totiž neformuluje konkrétní rozpor určitého skutkového zjištění a obsahu provedeného podstatného důkazu, nýbrž zpochybňuje pouze hodnocení uvedených důkazů soudy. K tomu státní zástupce připomněl východiska vyplývající z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22. Soudy logicky a přiléhavě dovodily, že uvedené důkazy závěr o dodávce drogy původně spoluobviněnou M. K. vyvrátit nemohou. S těmito námitkami se ve vztahu k daktyloskopickým stopám a k výpovědím svědků náležitě vypořádal odvolací soud.
17. Uvedené alternativě uplatněného dovolacího důvodu neodpovídá ani obecně formulovaná výhrada, že při svém telefonickém hovoru se spoluobviněnou jen žertoval, neboť i tato je pouhou polemikou s opačným závěrem soudů, že uvedený hovor je zastřeně formulovaným návodem obviněného k dodání psychotropní látky, jež byla posléze u obviněného skutečně zajištěna. Tento závěr přitom soudy logicky odůvodnily, a i z hlediska časového snímku vyhodnotily jako zastírající jednání i následné předstírané překvapení obviněného v telefonickém hovoru uskutečněném po nálezu drog. Tyto závěry přitom věcně odpovídají obsahu zajištěné komunikace, a proto i zde nelze uvažovat o zjevném rozporu mezi obsahem tohoto důkazu a skutkových zjištění z něj dovozených.
18. Za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu nelze podle státního zástupce považovat ani obecný poukaz obviněného na údajné porušení zásady in dubio pro reo. K tomu lze rovněž jen zcela obecně podotknout, že jde o zásadu procesní, jež ani v současnosti nenalézá odrazu v zákonném vymezení dovolacích důvodů. Nejvyšší soud přitom dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS).
19. Pozornost si podle státního zástupce zasluhuje námitka obviněného, že soud prvního stupně podlehl nátlaku odvolacího soudu při tvorbě podstatných skutkových zjištění. Taková námitka, byla-li by důvodná, by totiž umožňovala zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů na podkladě ochrany práva obviněného na spravedlivý proces. O takovou situaci se však v dané věci nejedná. Jak vyplývá z obsahu předchozího kasačního usnesení odvolacího soudu, ten rozhodně nezavazoval soud prvního stupně k určitému hodnocení provedených důkazů, ale zcela ústavně konformně jej pouze upozorňoval na zjevné deficity v hodnotící činnosti ve vztahu k provedeným důkazům, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti.
Není rovněž pravdou, že by při novém projednání věci vůbec nedošlo ke změně skutkových zjištění, naopak soud prvního stupně výslovně oproti svému prvotnímu zprošťujícímu rozhodnutí připustil určitou, byť ne zcela zřetelnou nestandardní interakci mezi obviněným a spoluobviněnou v průběhu návštěvy ve věznici, která byla patrná až při zvětšení obrazu. Státní zástupce tak má za to, že výsledná skutková zjištění jsou důsledkem legitimní korekce správnosti postupu soudu prvního stupně odvolacím soudem, jež rozhodně nenaplňuje parametry protiústavní ingerence do pravomoci soudu prvního stupně.
20. Státní zástupce shrnul, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.), a zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.).
Má tedy za to, že ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ani existenci podstatných procesně nepoužitelných důkazů. Celkovým postupem soudů nedošlo ani k narušení práv obviněného na spravedlivý proces.
21. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné odmítl.
22. Na vyjádření státního zástupce reagoval prostřednictvím svého obhájce obviněný, který v rámci své repliky zcela setrval na své dovolací argumentaci, že relevantní není pouze jím napadená procesní nepoužitelnost některých důkazů, ale také hodnocení důkazní situace, která v jeho případě zakládá extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů, což zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Odkazuje také na to, že i provedené a přípustné důkazy nejsou v daném případě relevantní a neprokazují jeho vinu. Pokud státní zástupce v tomto ohledu zmiňuje kamerové záznamy, ty byly ze strany soudu prvního stupně již jednou provedeny a hodnoceny, přičemž až v důsledku intervence odvolacího soudu došlo k jejich opačné interpretaci, kdy byly soudem prvního stupně tyto záznamy hodnoceny jako usvědčující důkaz, ačkoliv k těmto opětovně uvedl, že „předání jakéhokoliv předmětu mezi obžalovanými není ze záznamu patrno.“ Argumentaci státního zástupce proto obviněný shledal zjevně v rozporu se závěry soudu prvního stupně.
24. Stran odkazu státního zástupce na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, odmítá, že by opakoval svou obhajobu uplatněnou v řízení u soudu prvního stupně a u odvolacího soudu. Zásadní je skutečnost, že by muselo být bez důvodných pochybností zjištěno, zda skutečně měl od zesnulé M. K. obdržet nějaké drogy. Soud prvního stupně sice zjistil, že došlo k nějakému vzájemnému kontaktu, žádné předání balíčku z kamerových záznamů zjištěno nebylo. Pokud jde o výpovědi svědků F. a R., ty jsou zcela upozaděny a absentují ve vzájemném hodnocení s ostatními provedenými důkazy.
25. Vyjádřil tedy přesvědčení, že nedošlo k naplnění požadavků uvedených v § 2 odst. 5 tr. ř. a § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž namítá, že postup nižších soudů zásadním způsobem zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces. V dalších podrobnostech odkázal na podané dovolání.
26. Závěrem setrval na svém dovolacím návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadená rozhodnutí a věc vrátil soudům nižších stupňů zpět k novému projednání.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvod, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
29. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
30. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
31. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
32. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
33. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, a rovněž i v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu pamatuje na takové situace řadou rozhodnutí (např. usnesení ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, usnesení ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 11 Tdo 170/2022), z nichž vyplývá, že pokud obviněný v dovolání v podstatě opakuje jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
34. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten obviněný uplatnil v jeho první a druhé alternativě. Námitky proti učiněným skutkovým zjištěním obsahují nesouhlas obviněného s tím, že byl uznán vinným na základě skutkového stavu a důkazů, které oba nižší soudy vyhodnotily podle jeho názoru nesprávně, v důsledku čehož shledal, že stávající skutkové i právní závěry jsou s nimi ve zjevném rozporu. Svými námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, nicméně obviněný ve skutečnosti brojí proti způsobu vyhodnocení důkazů ze strany obou soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. To platí zejména ve vztahu k námitkám, že jeho vina nebyla žádným z provedených důkazů prokázána, vytýká, že soudy stran jeho srozumění s obsahem jím nalezené tašky vycházely z pouhých domněnek, tvrdí, že z obsahu kamerového záznamu nevyplývá, že by mu měl být M. K. pytlík s drogou předán, ale našel jej až po odchodu z návštěvní místnosti, poukazuje na absenci daktyloskopických stop na zajištěných sáčcích s drogou, namítá, že jeho výpověď je potvrzována svědky V. F. a P. R., rozporuje závěry soudů, že jeho jednání prokazuje obsah telefonní komunikace s M. K., přičemž tvrdí, že tato nebyla míněna vážně, namítá, že nepřímé důkazy netvoří ucelený řetěz a další.
35. Taková vadná zjištění však v posuzované věci dána nejsou. Podstata dovolací argumentace obviněného totiž nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že skutková zjištění soudu projevující se v závěru o jeho vině přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, nemají podklad v soudy hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž tyto vyšly zpochybnit, a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje.
36. Ke zjevnému rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními nutno stran jeho existence zdůraznit, že by musel nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
37. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud stran namítaného zjevného rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním a právním posouzením skutku konstatuje, že takto vymezenou vadou rozsudek soudu prvního stupně a potažmo na něj navazující rozsudek soudu odvolacího, zatíženy nejsou. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v České Lípě, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný, zjevný rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
38. V daném kontextu za relevantní nelze považovat ani námitky obviněného, že pokud orgány činné v trestním řízení nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, porušily zásadu in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. K tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
39. Pokud tedy obviněný poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo, jeho dovolání v této části žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když o dovolateli popíraných skutkových zjištěních soudy žádné pochybnosti neměly.
40. Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku, jíž obviněný namítá porušení spravedlivého procesu, pokud soud prvního stupně vycházel jako z důkazu z procesně nepoužitelného důkazu – služebního záznamu na č. l. 14, vypracovaného příslušníkem Vězeňské služby V. Š. ze dne 8. 1. 2023. Svou námitku opírá obviněný o nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03 z nějž se podává, že „Účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, nýbrž i "fair" proces, který je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu. Způsob opatřování důkazů proto nelze přizpůsobovat momentálnímu přesvědčení orgánů činných v trestním řízení o pachateli a vině, ale vždy je třeba striktně dbát předepsaných procesních pravidel, jakožto i jiného přípustného prostředku k získání důkazů. Úřední záznam sepsaný před sdělením obvinění stěžovateli nelze jako důkaz před soudem použít, neboť tomu výslovně brání znění ustanovení § 158 odst. 3 a 4 trestního řádu. Z ústavněprávního hlediska je neakceptovatelný názor, že výpovědi policistů, kteří sepsali úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3 trestního řádu, lze rozdělit na dvě jasně oddělitelné části: na část, u níž vnímali svými smysly spontánní obšírné vyprávění stěžovatele poté, co se sám dostavil na služebnu Policie České republiky, přičemž tato část je procesně využitelným důkazem, a na část, v níž policisté popsali, co se dozvěděli od stěžovatele při provádění úkonů podle trestního řádu, tedy údaje, které jim sdělil při podání vysvětlení podle § 158 odst. 3 a 4 trestního řádu, přičemž tato část je důkazem k využití v trestním řízení nezpůsobilým. Výslech policistů, kteří pořizovali záznam o podaném vysvětlení, nelze, vzhledem k jeho obsahu, použít, neboť by takovým procesním postupem byl obcházen výslovný zákonný zákaz daný ustanovením § 158 odst. 3 a 4 trestního řádu.“
41. Na jeho podkladě tedy dovozuje, že úřední záznam sepsaný před sdělením obvinění jako důkaz před soudem nelze použít, neboť tomu výslovně brání znění ustanovení § 158 odst. 3 a 4 tr. ř. Jako důkaz výslech policistů, kteří pořizovali záznam o podaném vysvětlení, nelze, vzhledem k jeho obsahu, použít, neboť by takovým procesním postupem byl obcházen výslovný zákonný zákaz daný ustanovením § 158 odst. 3 a 4 tr. ř. procesně nepoužitelné jsou úřední záznamy o podání vysvětlení osob, přičemž tuto procesní nepoužitelnost nelze v řízení obcházet např. výslechem služebních osob, jimž bylo vysvětlení podáno nebo jež se takového podání vysvětlení účastnily.
42. V posuzované věci je odkaz obviněného na citovaný nález Ústavního soudu nepřípadný, neboť procesní situace, o niž se toto rozhodnutí opíralo bylo jiné a nelze z ní vyvozovat stejné právní závěry jako v nyní posuzované věci, neboť uvedený služební záznam se netýká podání vysvětlení některé osoby, ale zaznamenává konkrétní průběh zákroku, tj. činnost a zjištění v průběhu služby příslušníka Vězeňské služby České republiky. Svědek V. Š. jako pracovník Vězeňské služby České republiky se nikterak nepodílel na úkonech trestního řízení. Byl též vyslýchán k tomu, jak probíhala kontrola vězňů po skončení návštěv při vstupu do další části věznice, včetně toho, co zaznamenal v souvislosti s chováním obviněného M. V. jako odsouzeného ve výkonu trestu, kterého měl v dané době pod dozorem a prováděl jeho kontrolu.
43. Jím vypracovaný úřední záznam tedy zachycuje výlučně to, co svědek sám osobně vnímal, zažil, čeho se osobně účastnil. Jím sepsaný úřední záznam tak není úkonem policejního orgánu učiněným v rámci trestního řízení, nejedná se o úřední záznam ve smyslu § 158 odst. 3, 4 tr. ř. Svědek pouze s ohledem na mimořádnou událost, ke které došlo při výkonu jeho služby, vyhotovil v listinné podobě zprávu, která je jím samotným označena jako úřední záznam, ve které popsal celou vyvstalou událost, tedy písemně zachytil průběh kontroly obžalovaného po skončení návštěv, jako osoby vykonávající trest odnětí svobody, a okolnosti vedoucí k nálezu a zachycení obviněným pronášené látky, kterou se snažil během kontroly před svědkem ukrýt a pronést dále do věznice.
44. Jestliže tedy soud prvního stupně v rámci dokazování úřední záznam svědka V. Š. provedl jako listinný důkaz, k tomuto procesnímu postupu nelze mít žádných výhrad, ani jej nelze považovat za obcházení výslovného zákazu daného ustanovením § 158 odst. 3, 4 tr. ř., neboť v tomto případě se nejedná o úkon policejního orgánu, úřední záznam orgánu činného v trestním řízení ve smyslu § 158 odst. 3 tr. ř. Nepochybně soudy obou stupňů opřely své skutkové závěry o procesně relevantní a použitelné důkazy. Z tohoto pohledu je třeba námitky obviněného považovat za nedůvodné.
45. Krajský soud dále k námitce obviněného, že záznam na č. l. 14 spisu je obyčejnou listinou, z níž není zřejmé, na základě kterého zákonného ustanovení byla sepsána, doplnil, že uvedený záznam je skutečně jen obyčejnou listinnou, která byla sepsána svědkem toliko k tomu, aby dokumentovala událost zaznamenanou svědkem při výkonu služby dne 8. 1. 2023, do které byl velen rozkazem, a popisuje věc (danou událost) z pohledu toho „kdy, kdo, kde, jak, s kým, co, důvod“ (pozn. citováno z úvodu záznamu), tedy popisuje průběh jím prováděné kontroly obžalovaného po skončení návštěvy dne 8. 1. 2023 a okolnosti nálezu krystalické látky u obžalovaného, a proto také byla soudem tato listina správně jako listinný důkaz provedena. Krajský soud tak zastává stanovisko, že procesní postup týkající se dokazování lze považovat za zákonný, a to včetně přečtení úředního záznamu, popisu věci, vypracovaného svědkem V. Š., krajský soud má za to, že byly dodrženy zásady zákonného procesu, přičemž ve vztahu k průběhu řízení předcházejícímu vyhlášení rozsudku ani žádné jiné procesní vady zjištěny nebyly, proto je možné uzavřít, že v průběhu hlavního líčení byla v potřebné míře zachována všechna procesní ustanovení, která garantují práva obžalovaného na obhajobu, stejně jako ustanovení, které mají zabezpečit zákonné objasnění věci (k tomu srov. bod 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
46. Pokud jde o výhrady obviněného spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ve skutečnosti těmito svými námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudního rozhodnutí, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).
47. Opodstatněnost nelze přiznat ani další námitce spočívající v tvrzení, že odvolací soud svým zrušujícím usnesením ze dne 18. 9. 2024 v podstatě zavázal svými pokyny soud prvního stupně k určitému hodnocení důkazů a k tomu, jak má rozhodnout, a který po doplnění dokazování a opětovném posouzení již provedených důkazů dospěl ke zcela opačným skutkovým závěrům než v předchozím řízení.
48. Nutno zdůraznit, že na tuto situaci trestní řád pamatuje, pokud jde o činnost soudů, např. v ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř., kde se výslovně uvádí, že soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Právním názorem je i názor na otázky procesního práva, tedy i názor na hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud sice může upozornit soud prvního stupně, v jakém směru má být řízení doplněno nebo čím je potřeba se znovu zabývat, nesmí však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazně pokyny, nýbrž může soud prvního stupně upozornit, v kterých směrech má být řízení doplněno a čím je třeba se znovu zabývat. (k tomu srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1967, sp. zn. 9 Tz 78/67, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01 a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 825/18).
49. Nutno uvést, že v předmětné věci odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 18. 9. 2024, č. j. 31 To 314/2024-175, postupoval správně, pokud soud prvního stupně pouze upozornil na neúplná a nejasná skutková zjištění, na pochybnosti o správnosti hodnocení některých důkazů, jakož i na nezabývání se jejich úplným obsahem a vzájemnými souvislostmi v intencích § 2 odst. 6 tr. ř. a dal i pokyny k případnému doplnění dokazování. Z citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, nicméně nikterak nevyplývá závěr, že by odvolací soud hodnotil otázku viny obviněného a existenci jeho viny presumoval nebo ji dokonce bral jako nepochybnou, a že by v tomto směru soudu prvního stupně uložil, aby takto rozhodl. Veškeré své závěry odvolací soud uvádí v rovině pravděpodobnostní, když z jím použitých výrazů a koncipovaných vět ve zrušujícím usnesení nelze žádným jejich logickým výkladem dospět k závěru, že by se jednalo o kategorické konstatování viny obviněného, kterou by presumoval dříve, než o ní rozhodoval soud prvního stupně, naopak je z nich zcela zřejmá pouze rovina hypotetická, a aniž by dále nad rámec svého přezkumu hodnotil dosavadní skutková zjištění, právní kvalifikaci činu, přípustnost jednotlivých důkazů a další obdobné skutečnosti. Tento závěr ostatně lze dovodit i z obsahu odůvodnění rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 12. 2024. Námitce obviněného tedy nelze přisvědčit a vyvozovat z nich jakákoli pochybení odvolacího soudu, neboť ve svém kasačním rozhodnutí postupoval v souladu se zákonem (srov. § 258 odst. 1 písm. b/, c/ tr. ř. a § 259 odst. 1 tr. ř.).
50. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ačkoliv obviněný spáchání trestné činnosti popírá, není pochyb o tom, že soud prvního stupně dovodil své skutkové závěry z výsledků provedeného dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o jeho trestném jednání. Jejich ukotvení opřel soud prvního stupně především o záznam a obsah telefonické komunikace obviněného s jeho přítelkyní M. K. ze dnů 6. 1. 2023, 7. 1. 2023, 8. 1. 2023 (viz body 10 a 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), z níž vyplynulo, že po ní opakovaně požadoval vnos látky, kterou konspirativně označil jako med, a následným nálezem drog u jeho osoby po návštěvě M.
K. ve věznici, kdy se sáčky s drogou před následnou kontrolou pokoušel ukrýt pod rohožku, odkud je poté opět vytáhl a ukryl, přičemž byly zasahujícím příslušníkem vězeňské služby zajištěny. To je nakonec potvrzováno mimo výpovědi svědka V. Š. rovněž výše již zmiňovaným služebním záznamem ze dne 8. 1. 2024. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie dále vyplývá, že celkově se jednalo o pět plastových sáčků se žlutou krystalickou látkou o hmotnostech 0,42 g, 0,45 g, 0,47 g, 0,37 g a 0,45 g bez obalů, tj. o celkové hmotnosti 2,16 g bez obalů, ve které byl plynovou chromatografií stanoven obsah báze metamfetaminu 74,06 %, což odpovídá hmotnosti 1,6 g čistého metamfetaminu ve 2,16 g zajištěného materiálu.
Těmto zjištěním odpovídají i další listinné důkazy, zejména záznam o odnětí věci, záznam o kázeňském přestupku a fotografická dokumentace. Za podstatné nutno označit rovněž vyhodnocení průběhu návštěvy obviněného M. K. zachycené na kamerovém záznamu. Byť lze podle odvolacího soudu souhlasit se stanoviskem soudu prvního stupně, že předání jakéhokoli předmětu mezi obviněným a M. K. nelze spolehlivě potvrdit, a takové jednání skutečně není ze záznamu bez pochybností patrno a o zajištěný kamerový záznam nelze spolehlivě utvářet konkrétní skutková zjištění, jak namítá i obviněný a konstatoval i soud prvního stupně (viz bod 9 odůvodnění rozsudku), zároveň odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že kamerový záznam osvědčuje, že obviněný se s M.
K. občas vzájemně dotýkají, kdy se jej krom jiného dotýkala v oblasti pasu a pravdou je i to, že si obviněný upravoval oblečení (kalhoty). Ačkoliv z předmětného kamerového záznamu nelze spolehlivě dohledat moment předání balíčku, stejně tak není možné z tohoto dovodit, že by k předání balíčku mezi obviněným a M. K. vůbec dojít nemohlo a že by předání balíčku proveditelné nebylo. Tuto možnost zcela jistě kamerový záznam nevylučuje. Obhajobu obviněného nepodporují ani výpovědi svědků P. R. a V. F.
V. F. vypověděl, že v odkládací místnosti nějaké předměty byly, nic bližšího však z jeho výpovědi zjištěno nebylo a svědek P. R. pouze vypověděl, že viděl, jak obviněný sbírá nějaký předmět, ale co konkrétního to mělo být, svědek neuvedl.
Obviněný v dané místnosti mohl vzít do ruky cokoli, co se v místnosti nacházelo, zvednout, prohlédnout si jakýkoli předmět v místnosti, předmět, který si nakonec ostatně ani nemusel ponechat a mohl ho později zase odložit či odhodit na zem, neboť jak vypověděli svědci R. i F., v místnosti byl nepořádek a věcí tam byla spousta. Podle odvolacího soudu se jeví málo pravděpodobné, aby při vědomí toho, nakolik je taková psychotropní látka ve výkonu trestu obtížně dosažitelná, by takový balíček v odkládací místnosti zanechal jiný odsouzený.
V návaznosti na shora uvedené skutečnosti jednoznačně plynoucí z provedených důkazů lze uvést, že skutková zjištění, ke kterým soud prvního stupně na základě provedeného dokazování nově dospěl, již mají plnou oporu v jím provedených důkazech, a jím vyslovené závěry ani odvolací soud neshledal za nesprávná, neúplná či nepřesvědčivá. Obviněným uplatněnou obhajobu, která byla navíc provedeným dokazováním zcela vyvrácena, tak soudy zcela důvodně vyhodnotily jako nevěrohodnou.
51. Podle Nejvyššího soudu soud prvního stupně na základě řádně provedených a hodnocených důkazů vymezil přesně definovaný, ucelený, souvislý a logicky provázaný řetězec okolností, jež vedly k závěru, že obviněný M. V. zcela prokazatelně během konspirativně vedených telefonických hovorů z objektu Věznice XY instruoval a navedl spoluobviněnou M. K. (zemřelou dne 31. 10. 2024), aby mu ve skutečnosti opatřila drogu - metamfetamin, a to včetně konkrétního způsobu, jaké množství má připravit, jakým způsobem ji má zabalit, tuto dopravit do věznice a předat mu během návštěvy. Rovněž logicky zdůvodnil, proč jako účelovou, vedenou snahou se vyvinit, vyhodnotil výpověď obviněného, že po své přítelkyni ve skutečnosti dodání drogy nežádal, ani mu ji nepřinesla, neboť obsah telefonní komunikace byl myšlen toliko v legraci. Soud prvního stupně rovněž doplnil oproti původnímu hlavnímu líčení dokazování dle požadavků odvolacího soudu a v intencích jeho závěrů po provedeném dokazování dospěl k závěru, že skutek, tak jak je popsán v obžalobě se stal, tento naplňuje všechny znaky skutkové podstaty žalovaných trestných činů a tyto spáchal právě obviněný.
52. Vzhledem k dostatečně provedenému dokazování i vypořádání se s jednotlivými důkazy, Nejvyšší soud shledal, že oba ve věci činné soudy věnovaly dostatečnou pozornost prověření obhajoby obviněného. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014).
53. V návaznosti na shora uvedená východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu v České Lípě (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, je evidentní, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce se dopustil jemu přisouzených přečinů.
54. Nejvyšší soud se nezabýval námitkami obviněného v úvodu jeho dovolání spočívajícími mj. v tvrzení, že svým dovoláním napadá rovněž výrok o uložených trestech, neboť tyto nepodložil jakoukoliv bližší argumentací ani konkretizací, jaký trest má na mysli.
55. V této souvislosti je třeba připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit, a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
56. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky obviněného již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňoval, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 3–7), a rovněž poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 2–15). Nejvyšší soud taktéž konstatuje, že postupem obou ve věci činných soudů nebyly porušeny ani žádné obviněným namítané zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny ani princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny ani z nich vyplývající zásada in dubio pro reo.
57. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. V. proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu